Elektronický meteorologický slovník

1. meteorologická stanice, která provádí letadlové meteorologické měření během letu letadla. Měří teplotu a vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru, turbulenci a námrazu. Každé měření je doplněno údajem o čase, poloze a fázi letu. Výsledky měření jsou automaticky zpracovávány a v kódech AMDAR nebo BUFR předávány do příslušných met. center. Viz též pozorování meteorologické z letadel během letu.
2. letoun, výjimečně kluzák nebo vrtulník (případně meteologický dron) upravený speciálně pro letadlový průzkum počasí. Kromě met. měření a pozorování meteorologických prvků a jevů může být vybavený pro vypouštění klesavých radiosond nebo pro jiná speciální měření. Tento typ letadlové meteorologické stanice provádí vert. nebo horiz. letadlovou sondáž atmosféry lokálního charakteru.

1. meteorologická stanice, která provádí letadlové meteorologické měření během letu letadla. Měří teplotu a vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru, turbulenci a námrazu. Každé měření je doplněno údajem o čase, poloze a fázi letu. Výsledky měření jsou automaticky zpracovávány a v kódech AMDAR nebo BUFR předávány do příslušných met. center. Viz též pozorování meteorologické z letadel během letu.
2. letoun, výjimečně kluzák nebo vrtulník (případně meteologický dron) upravený speciálně pro letadlový průzkum počasí. Kromě met. měření a pozorování meteorologických prvků a jevů může být vybavený pro vypouštění klesavých radiosond nebo pro jiná speciální měření. Tento typ letadlové meteorologické stanice provádí vert. nebo horiz. letadlovou sondáž atmosféry lokálního charakteru.

viz stanice meteorologická letadlová.

sondáž atmosféry prováděná letadlovou meteorologickou stanicí, a to ve formě meteorologického pozorování z letadel během letu nebo v rámci letadlového průzkumu počasí. Stoupá-li letadlo v prostoru letiště, třeba i s krátkými úseky vodorovného letu, jedná se o vertikální letadlovou sondáž atmosféry. Je-li prováděno měření při letu po trati, označuje se letadlová sondáž jako horizontální sondáž atmosféry.

met. měření a pozorování konané z letícího letadla. Při běžném letu je provádí buď posádka jako doplňkový program činnosti, nebo probíhá automaticky. Při speciálním letu za účelem získání met. dat tvoří hlavní náplň činnosti specialistů na palubě letadla, popř. posádky letadla, může být však prováděno i automaticky. K letadlovému met. měření se používá i bezpilotních letadel. Světová meteorologická organizace koordinuje letadlová meteorologická měření v programu AMDAR (Aircraft Meteorological Data Relay).

viz hlášení pozorování z letadel během letu pravidelné (AIREP), mimořádné (AIREP SPECIAL – ARS).

soubor všech procesů, jejichž výsledkem je snižování množství znečišťujících příměsí v atmosféře. Zahrnuje atmosférickou depozici a chemické reakce v atmosféře. K procesům samočištění ovzduší nepatří šíření příměsí v atmosféře. Viz též znečištění ovzduší, znečišťování ovzduší.

meteorologický přístroj pro grafický záznam časového průběhu meteorologického prvku mechanickou, fotografickou nebo el. cestou. Mezi registrační přístroje patří např. anemograf, barograf, hygrograf, termograf a ombrograf. V rámci procesu automatizace přebírají funkci registračních přístrojů automatické meteorologické přístroje. Viz též značka časová.

dnes již nepoužívané zastaralé označení pro námrazoměr.

Termín se skládá z lat. gelu „mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

registr. anemometr (anemograf) používaný pro 24hodinový (nebo denní) záznam okamžitého směru větru, okamžité rychlosti větru (nárazů větru) a průměrné rychlosti větru. Směr větru zaznamenává větrná směrovka, jejíž otáčivý pohyb se přenáší hřídelem k registračnímu přístroji. Dráha větru, resp. průměrná rychlost větru, se zjišťuje měřením otáček miskového anemometru (viz součtový anemometr). Měření nárazů větru, resp. okamžitých rychlostí větru, je založeno na principu Dinesova, resp. tlakového anemometru. Čidlová část přístroje se umísťuje na ocelovou nosnou trubici nejméně 4 m nad nejvyšší bod střechy, registrační část se s ohledem na mechanické převody umísťuje přesně vertikálně pod čidlovou částí do vzdálenosti max. 12 m. Univerzální anemograf byl základním větroměrným přístrojem na profesionálních meteorologických stanicích v Česku do konce 90. let 20. století. Dnes zůstává srovnávacím přístrojem na vybraných stanicích provádějících souběžná měření.

meteorologický přístroj pro grafický záznam časového průběhu meteorologického prvku mechanickou, fotografickou nebo el. cestou. Mezi registrační přístroje patří např. anemograf, barograf, hygrograf, termograf a ombrograf. V rámci procesu automatizace přebírají funkci registračních přístrojů automatické meteorologické přístroje. Viz též značka časová.

optický pilotovací teodolit se zařízením, které umožňuje registraci hodnot azimutálního a výškového úhlu, popř. také časového údaje. Viz též měření pilotovací.

proces spontánního mrznutí přechlazených kapiček v atmosféře homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).

syn. hakím – oblastní název pro silný a horký pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově. Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto.

Termín je přejat z arabského výrazu pro „jedovatý vítr“.

syn. samum.

lid. označení pro období největších veder, používané zejména v některých oblastech stř. a již. Evropy. Název se traduje od starověku. Řekové a Římané totiž dávali výskyt veder do souvislosti s východem hvězdy Sírius nazývané též „Psí hvězda" (canis – lat. pes), v jejíž blízkosti se Slunce na obloze nachází od 22. července do 23. srpna. Na sev. polokouli připadá období veder zpravidla na červenec a na prvou dekádu srpna, přičemž jeho délka a výraznost závisí především na stupni kontinentality daného místa a na cirkulačních poměrech.

místní název větru, který má vlastnosti bóry. Sarma vzniká při ústupu cyklony a začínajícím vlivu anticyklony v oblasti záp. od Bajkalského jezera čili na vých. okraji anticyklony s chladným prouděním sev. směrů. V důsledku konfigurace terénu i orientace údolí řeky Sarmy dosahuje rychlost větru až 40 m.s^–1. V zimním období dochází pří sarmě k vytváření námrazy na lodích a na ostrově Olchon. Sarma se vyskytuje nejčastěji od října do prosince a její převládající směr je sz.

Termín je odvozen od stejnojmenné řeky Sarmy, která se vlévá do jezera Bajkal a v jejímž ústí je tento vítr pozorován.

(Aeronautical Information Publication, AIP) publikace Letecké informační služby Řízení letového provozu ČR, s.p. K meteorologii se vztahují části letecké informační příručky VOL I, GEN 1.1 a GEN 3.5, jež obsahují informace o orgánech zodpovídajících za meteorologické zabezpečení civilního letectví v ČR, vymezení oblastí jejich zodpovědnosti, informace o druzích poskytovaných služeb, způsobech měření zákl. meteorologických prvků a o čase provozu leteckých meteorologických pracovišť. Viz též meteorologie letecká.

syn. radiosonda klesavá.

Termín pochází z angl. dropsonde, doloženého poprvé v odborném tisku v r. 1946. Skládá se z angl. slovesa drop „shodit, spustit“ a slova sonda.

syn. dropsonda, sonda klesavá – radiosonda, která provádí měření při svém sestupu atmosférou. Do výšky bývá vynášena obvykle letounem, meteorologickou raketou, nebo nesena transoceánskou sondou, méně často balonem nebo dělostřeleckým granátovým kontejnerem. Příslušné přijímací zařízení bývá obvykle umístěno ve speciálních prostředcích (letadlo, mobilní radiosondážní stanice apod.). Při měření bývá klesavá radiosonda nejčastěji aerodynamicky brzděna padáčkem. Klesavé radiosondy se používají např. při met. měřeních nad polárními moři, v tropických cyklonách apod.

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (sníh, kroupy, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť) mezi příslušnými termíny pozorování. Viz též výška nového sněhu, měření sněhové pokrývky.

vítr o prům. rychlosti 8,0 až 10,7 m.s^–1 nebo 29 až 38 km.h^–1. Odpovídá pátému stupni Beaufortovy stupnice větru.

jev podobný optickému chvění, který se projevuje rychlými změnami (často pulzacemi) intenzity světla hvězd nebo pozemských světelných zdrojů. Patří mezi fotometeory. V češtině se též setkáváme s pojmem mihotání.

Termín pochází z lat. scintillatio „jiskření“, které je odvozeno od slovesa scintillare „jiskřit“ (od scintilla „jiskra“).

méně vhodné označení pro termickou turbulenci, vytvořenou v důsledku vertikální instability atmosféry.

syn. superadiabatický – vertikální teplotní gradient v atmosféře y = –∂T / ∂z, jehož velikost převyšuje hodnotu adiabatického gradientu. Obvykle se pod pojmem nadadiabatický vert. gradient teploty rozumí vert. teplotní gradient větší, než je hodnota suchoadiabatického gradientu, tj. změna teploty větší než 1 K na 100 m. Viz též gradient autokonvekční.

vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost geostrofického větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu.

vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost gradientového větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu a zakřivení izobar nebo izohyps.

předpověď počasí na dobu 0 až 12 hodin nebo kratší, např. na dobu 0 až 6 hodin. Mezi tento druh předpovědí patří např. letecké předpovědi počasí, předávané ve formě předpovědí typu trend nebo TAF, specializované předpovědi pro zimní údržbu silnic, popř. předpovědi pro další aktivity ovlivňované počasím. Často se využívá objektivní extrapolační nowcasting srážek nebo oblačnosti využívající zejména metod dálkové detekce. V současné době se provozují též hybridní systémy optimálně využívající jak metod dálkové detekce, tak numerických modelů předpovědi počasí. Viz též předpověď počasí krátkodobá, nowcasting.

[naukásting] – detekce a diagnostika okamžitého stavu počasí v lokálním či mezosynoptickém měřítku a předpověď počasí na 0 až 2 hodiny, někdy i následná velmi krátkodobá předpověď počasí až na 6 hodin. Využívá především družicová a radarová měření, popř. údaje ze zahuštěné sítě automatických meteorologických stanic, zpravidla v kombinaci s výstupy z modelů numerické předpovědi počasí.

Termín je přejat z angl. slova nowcasting, zavedeného v 70. letech 20. stol. Skládá se z now „nyní“ a casting „nahození (např. udice)“. Termín byl vytvořen analogicky k pojmu forecasting „předpovídání“.

jev vyskytující se v radiometeorologii za přítomnosti vrstvy s rychlým úbytkem měrné vlhkosti vzduchu s výškou a zároveň s výraznou inverzí teploty, kde gradient indexu lomu elektromagnetických vln s výškou je ∂n / ∂z < –15,7 . 10^–8 m^–1. V této vrstvě dochází k zakřivení elmag. vln směrem k zemskému povrchu (poloměr křivosti je menší než poloměr Země). Následně lze pozorovat jevy anomálního šíření eletromagnetických vln (též označované jako anaprop) s viditelností předmětů obvykle skrytých pod radiohorizontem. Jedná se o mikrovlnnou analogii svrchního zrcadlení. Viz též refrakce atmosférická, typy refrakce elektromagnetických vln.

Termín se skládá z angl. předpony super-, která má u podstatných jmen význam „vynikající, předčící ostatní“ (z lat. předložky super „nad, nahoře, přes“; srov. superman), a slova refrakce.

konvektivní bouře většinou velmi silné intenzity, která zpravidla sestává z jediné dominantní, velmi výrazné konvektivní buňky. Ta je udržována v činnosti až po dobu několika hodin jediným mohutným výstupným konvektivním proudem, zpravidla silně rotujícím kolem své vertikální osy a dosahujícím vert. rychlosti až 50–60 m.s^–1. Definice supercely se průběžně vyvíjí v souvislosti s rostoucím poznáním a detekčními možnostmi. V současné době je supercela definována výskytem dlouhotrvajícího výstupného konv. proudu a s ním spojené mezocyklony, která se vyskytuje ve středních hladinách výstupného proudu a kterou lze detekovat meteorologickým dopplerovským radarem. Supercely s výstupným proudem rotujícím cyklonálně (resp. anticyklonálně) se na sev. polokouli stáčí vpravo (resp. vlevo) od původního směru pohybu. Kromě výstupného proudu je supercela tvořena také dvěma sestupnými proudy, předním a zadním sestupným proudem. Silně organizovaná struktura proudění je příčinou specifických projevů supercely, jako je výskyt tornád, silného krupobití včetně vývoje obřích krup i prudkého nárazovitého větru. Horizontálními rozměry se supercela od běžných konv. bouří lišit nemusí. Supercely se vyvíjejí v prostředí se výrazným vertikálním střihem větru, kde horiz. vorticita generovaná střihem větru se ve výstupném proudu transformuje na vorticitu vertikální.
Při radiolokačních pozorováních je pro supercelu charakteristická uzavřená oblast snížené radarové odrazivosti (BWER) a hákovité echo. Tyto oblasti se nacházejí v místě výstupného proudu, který je natolik intenzivní, že se v něm tvoří pouze drobné oblačné částice, obtížně zachytitelné radarem. Na přítomnost supercely lze nepřímo usuzovat i na základě specifického vzhledu oblačnosti bouře při pohledu ze zemského povrchu, obzvláště při výskytu wall cloudu. V zahraniční literatuře se kromě tzv. klasické supercely (z angl. Classic Supercell, CS), jejíž vlastnosti se neliší od výše popsaného koncepčního modelu, uvádějí dvě odvozené kategorie supercel. Jde o slabě srážkové supercely (z angl. low precipitating, LP) a mohutně srážkové (z angl. high precipitating, HP) supercely. V LP supercele převládá výstupný proud nad proudy sestupnými a podstatná část srážek se vypaří, než dopadne na povrch země. HP supercela produkuje velké množství srážek především v oblasti hákovitého echa a na své zadní straně. Vzhledem k vypařování srážkových částic mohou být oba její sestupné proudy velmi intenzivní. Viz též štěpení konvektivní bouře.

Termín poprvé (s uvozovkami) použil brit. meteorolog K. A. Browning v r. 1962 pro označení obzvlášť ničivé buňky v rámci konvektivní bouře, která zasáhla město Wokingham 9. července 1959. Skládá se z angl. předpony super-, která má u podstatných jmen význam „vynikající, předčící ostatní“ (z lat. předložky super „nad, nahoře, přes“; srov. superman), a ze slova cela.

1. syn. záření viditelné;
2. v oblasti techniky někdy širší pojem, zahrnující i další části elektromagnetického záření, srov. např. laser.
Viz též fotometrie.

nepřetržité vyzařování energie atomy a molekulami ve výškách 85 až 300 km ve viditelném oboru spektra. Příčinou svitu oblohy je excitace, disociace a ionizace různých molekul a iontů působená slunečním zářením s následnou rekombinací, při níž se uvolňuje energie vyzařováním v různých spektrálních čarách. Svit oblohy pozorovaný v noci se nazývá noční svit oblohy. Předpokládá se existence denního svitu oblohy, který se však nedá pozorovat, poněvadž je překryt jinými intenzivnějšími toky záření. Svit oblohy je součástí světla noční oblohy, jeho rozložení po obloze a v čase nemusí být konstantní, někdy se vyskytují časové epizody jeho zvýšené intenzity na celé obloze, nebo na jejích částech, což může v některých případech negativně ovlivňovat např. astronomická pozorování. Má charakter od rovnoměrně rozloženého závoje, přes různé nerovnoměrné pásy, až po série vln postupujících oblohou. Zvýšená aktivita nočního svitu oblohy a jeho prostorové charakteristiky souvisí mimo jiné i s výskytem silných konv. bouří, tsunami a jinými jevy, probíhajícími při zemském povrchu či v troposféře.

souhrnné označení pro osvícení noční oblohy umělými světelnými zdroji. Působí rušivě zejména při astronomických pozorováních, narušuje některé životní rytmy živých organismů, spánkový režim apod. V této souvislosti jde nejen o světelné zdroje orientované vzhůru, ale i o světlo odražené od zemského povrchu nebo od osvětlovaných objektů. I v případě světelných toků vysílaných zdroji přibližně horizontálně se může významně uplatňovat rozptyl světla v atm. prostředí.

fotometrická veličina, jež hodnotí zářivý tok v oboru viditelného záření z hlediska opt. vjemu, jímž působí na průměrně citlivé zdravé lidské oko. V případě vyzařování charakterizuje světelné množství vysílané zdrojem za jednotku času. Jednotkou světelného toku v soustavě SI je lumen (lm). Bodový zdroj světla vysílá do jednotkového prostorového úhlu světelný tok o velikosti jednom lumenu, jestliže jeho svítivost nezávisející na směru je rovna jedné kandele. Sledování světelných toků se uplatňuje v řadě technických aplikací meteorologie. Viz též osvětlení, jas, osvit.

souhrnné označení pro osvícení noční oblohy umělými světelnými zdroji. Působí rušivě zejména při astronomických pozorováních, narušuje některé životní rytmy živých organismů, spánkový režim apod. V této souvislosti jde nejen o světelné zdroje orientované vzhůru, ale i o světlo odražené od zemského povrchu nebo od osvětlovaných objektů. I v případě světelných toků vysílaných zdroji přibližně horizontálně se může významně uplatňovat rozptyl světla v atm. prostředí.

syn. sloup světelný – poměrně často pozorovaný fotometeor patřící mezi halové jevy, který vzniká odrazem světla na horizontálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Jeví se jako světlý pruh vycházející ze světelného zdroje (Slunce, vzácně i Měsíce) kolmo vzhůru nebo dolů a dosahující výšky až 20° nad nebo pod ním. Někdy je z halového sloupu lépe patrný horní úsek, jindy dolní. Jev je pozorován tehdy, když Slunce nebo Měsíc jsou blízko horizontu. Halový sloup je většinou bělavý nebo slabě načervenalý. Vzácnější je výskyt kříže, v jehož středu je Slunce. Ten vytváří halový sloup spolu s horiz. kruhem vedlejších sluncí neboli parhelickým kruhem. Pokud je světelným zdrojem Slunce, hovoříme též o slunečním sloupu, pokud je halový sloup vázán na Měsíc, nazývá se měsíční sloup.

syn. sloup halový.

opticky (fotometricky) hodnocený tok elektromagnetického záření ve viditelném oboru vlnových délek směřující do oka pozorovatele nebo na čidlo měřicího přístroje z různých úseků oblohy ve dne mimo sluneční disk, v noci mimo disk Měsíce. V denních hodinách v tomto případě zcela dominuje viditelné rozptýlené sluneční záření. V noci se uplatňuje rozptýlené měsíční světlo, světlo hvězd, zvířetníkové světlo, přirozený svit oblohy, osvícení oblohy v důsledku světelného znečištění, v době soumraku rozptýlené sluneční světlo z příslušných částí oblohy apod.

elektromagnetický signál, který se šíří plazmatem ionosféry či magnetosféry podél magnetické siločáry. Vzniká disperzí širokopásmového pulsu emitovaného bleskovým výbojem. V plazmatickém prostředí se šíří různé frekvence původního širokopásmového signálu různou rychlostí, a po převedení elektromagnetického signálu na akustický signál proto vzniká typický hvízdavý zvuk. Délka jeho trvání (zlomky vteřiny a ž jednotky vteřin) je dána vlastnostmi prostředí, ve kterém se šíří, a to především hustotou elektronů v plazmatu. Mechanismus vzniku hvizdů byl vysvětlen až v padesátých letech (O. Storey, 1953). Viz též sfériky.

část atmosféry nad mezní vrstvou atmosféry. Ve volné atmosféře není proudění vzduchu podstatně ovlivněno třením o zemský povrch a jeho rychlost lze zpravidla alespoň hrubě aproximovat rychlostí geostrofického větru. Viz též měření aerologické.

konvekce, k níž dochází nad hladinou volné konvekce. Viz též vertikální instabilita atmosféry.

celková stoupací síla balonu zmenšená o tíhu balonu a další k němu připoutané zátěže. Užitečná stoupací síla spoluurčuje stoupací rychlost balonu.

hlášení, která musí podávat všechna letadla, kdykoliv jsou pozorovány nebo dojde-li ke střetu s následujícími podmínkami: mírná nebo silná turbulence, nebo mírná nebo silná námraza, nebo silná horská vlna, nebo bouřky bez krup, zastřené popř. prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čarách instability), nebo bouřky s kroupami, zastřené, prorůstající vrstevnatou oblačností, pokrývající rozsáhlé oblasti nebo vyskytující se na squall lines (čárách instability), silná prachová vichřice nebo silná písečná vichřice nebo oblak tvořený vulkanickým popelem, nebo přederupční vulkanická aktivita nebo vulkanická erupce. Mimořádná hlášení jsou zasílána buď datovým spojem letadlo–země nebo radiotelefonním spojením. Je-li meteorologickou výstražnou službou přijato mimořádné hlášení z letadla, ale podle mínění meteorologa nebude mít hlášený jev trvání a není tedy důvod k vydání informace SIGMET, musí být toto mimořádné hlášení rozšířeno vydáním ARS stejným způsobem, jako se rozšiřují informace SIGMET, t.j. meteorologickým výstražným službám, centrům WAFC a dalším meteorologickým služebnám, v souladu s regionálními postupy ICAO.

pravidelná hlášení o pozorování z letadel během letu jsou zpravidla předávána datovým spojem a mají následující strukturu skládající se ze dvou datových bloků. V 1. bloku jsou údaje o zeměpisné šířce a délce, hladině a času pozorování a ve 2. bloku pak údaje o směru a rychlosti výškového větru, teplotě a pokud jsou k dispozici tak údaje o turbulenci a vlhkosti. Údaje jsou předávány v dohodnutých intervalech závislých na hustotě provozu a fázi letu.

periodická publikace, která obsahuje informaci o meteorologických měřeních a pozorováních, popř. o zpracovaných met. údajích z určitého území. V ČR byly nejznámějšími meteorologickými přehledy Denní přehled počasí a Měsíční přehled počasí, které obsahovaly podrobná data z území státu a podávaly všeobecnou informaci o celkové povětrnostní situaci v Evropě a nad Atlantským oceánem. Vydávání tištěné verze Denního přehledu počasí a Měsíčního přehledu počasí bylo ukončeno v roce 2010. Viz též ročenka meteorologická, zpráva meteorologická.

soubor dat a/nebo informací sestavených a předávaných podle platných mezinárodních nebo vnitrostátních předpisů. Viz též zpráva meteorologická.

druh kinematické mapy, na kterou se zakreslují smluvenými znaky středy cyklon a anticyklon, jejich trajektorie, demarkační čáry aj. Podklady se získávají z analyzovaných přízemních či výškových map za období několika po sobě jdoucích dnů. Tato mapa umožňuje jednoduše znázorňovat synop. procesy ve vhodně vybraných časových obdobích a v různých výškových hladinách, upřesňovat synoptické typy a vybírat metodou analogů povětrnostní situace pro předpověď počasí, vymezovat přirozená synoptická období a přestavbu povětrnostní situace.

lokální prostorová změna vektoru rychlosti větru vztažená na jednotkovou vzdálenost. V dynamické meteorologii rozlišujeme horizontální a vertikální střih větru. V případech, kdy uvažujeme jen rychlost proudění bez ohledu na směr, hovoříme o gradientu rychlosti proudění, slang. gradientu větru, který vyjadřujeme v případě vert. změny v m.s^–1 na 100 m či na 1 000 m, případně v uzlech na 1 000 stop; v případě horiz. změny uvádíme tento gradient nejčastěji v m.s^–1 na 100 km. Střih větru je bezpečnostním rizikem zejména pro leteckou dopravu, proto je letecká meteorologická služba povinna vydávat výstrahu při překročení určitých hodnot střihu větru podle směrnic ICAO. Viz též stáčení větru, počasí střihové.

syn. anticyklona kanadská.

syn. anticyklona azorská.

syn. cyklona islandská.

syn. anticyklona havajská.

syn. cyklona aleutská.

proces v atmosféře, při němž z jedné cyklony vzniknou dvě, nebo více cyklon. K segmentaci cyklony dochází většinou tak, že na okraji staré cyklony, která se už vyplňuje, se vytvoří samostatná cyklona s uzavřenou cirkulací, jindy nastává segmentace cyklony při postupu mladé cyklony přes horskou překážku. Nově vzniklé cyklony se obyčejně vzájemně pohybují proti směru pohybu hodinových ručiček. O nepravé segmentaci cyklony se hovoří tehdy, když se rozsáhlá cyklona začíná vyplňovat, přičemž se rozpadá na několik samostatných cyklon, které se pak vyplňují nerovnoměrně. Cyklony, které vznikají segmentací, mají jednu, nebo více uzavřených izobar a jako celek jsou ohraničené dalšími izobarami, takže vytvářejí rozsáhlou oblast nízkého tlaku vzduchu.

syn. sedlo tlakové – oblast v tlakovém poli mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu a dvěma oblastmi vysokého tlaku vzduchu rozloženými přibližně šachovnicově. Izobarické plochy v barickém sedle mají charakteristický tvar sedla. Bod ve středu sedla se nazývá hyperbolický bod. Barické sedlo je jedním z tlakových útvarů. Viz též pole deformační.

syn. sedlo barické.

syn. období roční – fáze roku podmíněná sezonalitou klimatu. Astronomické vymezení sezon je dáno okamžiky rovnodenností a slunovratů. Klimatické sezony jsou vymezovány s ohledem na průběh klimatických prvků: ve vyšších zeměpisných šířkách se podle teplotních poměrů vymezuje jaro, léto, podzim a zima, případně chladné a teplé pololetí; v tropických oblastech se případné sezony liší především množstvím srážek (období sucha, období dešťů). Fenologické sezony odpovídají etapám vývoje flóry a fauny během roku, přičemž jsou odděleny významnými fenologickými fázemi.

Termín pochází z fr. saison „roční období“, dříve též ve významu „příhodný okamžik“ (z lat. satio „setí“, odvozeného od slovesa serere „sít“, jehož příčestí minulé má tvar satus).

syn. doba dešťů – klimatická sezona, během níž spadne převážná část roč. úhrnu srážek. Střídání období dešťů v létě dané polokoule a období sucha je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem, které bývá označováno i jako monzunové období. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období dešťů v zimě.

syn. doba vegetační – období, v němž jsou příznivé podmínky pro růst a vývoj rostlin a nepřímo celých ekosystémů (ať řízených či neřízených). V podmínkách ČR se jím zpravidla rozumí období vymezené prům. daty nástupu a ukončení určité prům. denní teploty vzduchu. Rozlišují se:
a) velké vegetační období, vymezené daty nástupu a ukončení prům. denní teploty 5 °C a vyšší;
b) hlavní neboli malé vegetační období, což je období s prům. denní teplotou 10 °C a vyšší;
c) tzv. vegetační léto s prům. denní teplotou 15 °C a vyšší.
Kritéria pro vymezení vegetačního období nejsou jednotná a to ani v rámci střední Evropy. V zahraničí se za vegetační období v prvním přiblížení považuje období bezmrazové, dále období s max. denní teplotou vzduchu vyšší než 0 °C nebo 10 °C apod. Vegetační období bývá též nevhodně ztotožňováno s teplým pololetím.

anticyklona, která se vyskytuje nad danou oblastí jen v některé sezoně. Nejtypičtějším příkladem sezonních anticyklon jsou kontinentální anticyklony, které mají charakter studených anticyklon. Z nich sibiřská anticyklona je horiz. velmi rozsáhlá a někdy zasahuje až nad vých. a stř. Evropu. Kanadská anticyklona je méně pravidelným útvarem a často se rozpadává na několik menších anticyklon. V letním období se na místě sezonních anticyklon mohou vyskytovat oblasti nižšího tlaku vzduchu.

akční centrum atmosféry, které se vyskytuje na klimatologických mapách nad určitou geografickou oblastí pouze v teplé, nebo naopak v chladné části roku (např. jihoasijská cyklona, resp. středomořská cyklona nebo sibiřská anticyklona). Sezonní akční centra spojená s monzuny se někdy nazývají monzunová akční centra atmosféry.

syn. cyklona monzunová.

[séš] – viz vlny stojaté.

Termín zavedl švýcarský hydrolog François-Alphonse Forel roku 1890; pochází z francouzského nářečního výrazu, který má nejasný původ (možná souvisí s lat. siccus „suchý“, s ohledem na přechodné vysušení pobřeží, k němuž při stojatých vlnách dochází).

1. obecně vlny, jež se zdánlivě nepohybují vůči svému prostředí a projevují se jako stacionární sled stabilních uzlů a kmiten. Běžným mechanizmem vzniku stojatých vln je skládání dvou sledů příčných vln, které mají shodnou vlnovou délku, ale postupují vzájemně proti sobě. Dochází k tomu např. tehdy, jedná-li se o skládání původního a odraženého vlnění. Tímto způsobem mohou někdy vznikat stojaté vlny na vodní hladině při odrazu povrchových vnějších gravitačních vln od břehů. Výskyt tohoto jevu je však poměrně vzácný, neboť předpokládá náročné podmínky pro vzájemnou geometrickou konfiguraci nabíhající vlny a břehu. Jiným případem stojatých vln jsou velmi dobře známé vnitřní gravitační vlny na dolních hranicích výškových teplotních inverzí při zanedbatelné rychlosti horiz. proudění vzduchu. Za této podmínky se vlnové rozruchy projevují vznikem dvou sledů stejných gravitačních vln, které postupují vzájemně proti sobě, a mohou tak vytvořit stojaté vlnění. Jiným případem stojatých vln v atmosféře mohou být závětrné vlny.
2. v hydrologii kolísavé rytmické pohyby celé vodní hladiny na stojatých vodách (jezerech, uzavřených částech moří apod.), jejichž příčinou bývá rozdílný tlak vzduchu v různých částech hladiny, náhlé změny atm. tlaku, nárazy větru z hor, prudké deště aj. Názvem stojaté vlny se označuje střídavé nakláněni vodní hladiny na jednu či druhou stranu kolem více méně stálých os, zvaných uzly. Perioda stojatých vln trvá od několika minut do několika hodin, amplituda činí v závislosti na velikosti nádrže mm až m. Stojaté vlny mají mnoho místních názvů, často používaný název „seiche“ pochází od Ženevského jezera, kde je studoval a pojmenoval F. A. Forel. Na jezerech stojaté vlny zcela převyšují dmutí.

stadium v okluzním procesu, kdy ke spojení teplé a studené fronty při zemi nedojde nejdříve ve středu  frontální cyklony, ale v jisté vzdálenosti od něj. Sekluze znamená, že blízko týlové části okluzní fronty se vytvoří kapsa teplého vzduchu v nízkých hladinách, která je obklopena vzduchem chladnějším. Sekluze je ve vývoji cyklony výjimečným jevem, např. se může vyskytnout v průběhu orografické okluze, ovšem relativně často se vytváří v dospělém stadiu vývoje hlubokých mimotropických cyklon nad oceány (jak bylo potvrzeno např. experimetnem ERICA). V současné literatuře se pojem sekluze vyskytuje v poněkud modifikovaném smyslu v souvislosti se Shapirovým–Keyserovým modelem cyklony.

Termín pochází z lat. seclusio „odloučení“, odvozeného od slovesa secludere „uzavřít, odloučit“ (z předpony se- vyjadřující rozdělení, oddělení od sebe navzájem a slovesa claudere „zavřít“, srov. např. angl. close). Význam se původně týkal kapsy teplého vzduchu uzavřené a odloučené od zbytku teplého sektoru cyklony.

šestý z jedenácti odborů komise úřadu pro leteckou navigaci Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Meteorologický odbor ICAO sleduje především celosvětovou unifikaci a zdokonalování pravidel a postupů při met. zabezpečování provozu civilního letectva.

syn. agroklimatologie.

syn. agrometeorologie.

syn. série cyklon.

viz klima stepi, klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

syn. oblaky svítící noční.

pyrheliometr v minulosti používaný hlavně v USA. Využívá teplo, které pohltí Sluncem ozářený masivní stříbrný disk s černým nátěrem, umístěný v tubusu, jehož osa se při měření orientuje do směru dopadajících paprsků. Množství dopadajícího přímého slunečního záření se určí ze vzrůstu teploty disku změřené rtuťovým teploměrem pomocí konstanty určené individuálně pro každý přístroj. Uvedený pyrheliometr zkonstruoval amer. astronom C. G. Abbot v r. 1900.

smog ve formě směsi kouře a mlhy. Vzniká v důsledku spalování uhlí s vysokým obsahem SO₂, který smogu dodává redukční charakter. Typicky se vyskytuje v chladném půlroce, proto bývá též nazýván zimní. Jiné jeho označení jako tzv. londýnský smog odkazuje na časté smogové situace, které ještě v 50. letech 20. století postihovaly obzvlášť silně Londýn. Po katastrofální epizodě v prosinci 1952 zde byla přijata legislativní opatření k zeslabení této hrozby. Redukční smog zůstává vážným problémem v jiných zemích, např. v Číně.

déšť žlutě zabarvený částicemi pylu, popř. žlutavým prachem apod. Na našem území se žlutý déšť vyskytuje obvykle v jarních měsících, v období hromadného rozkvětu jehličnatých stromů, hlavně smrků a borovic. Množství pylu, které žlutý déšť podmiňuje, závisí na povětrnostním průběhu zimy a jara; sytěji zbarvený žlutý déšť se vyskytuje obvykle jednou za 4 až 5 let. Viz též déšť bahnitý, déšť krvavý.

viz stanice meteorologická profesionální.

systém klimatologických stanic na daném území. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na klimatologické stanice základní, doplňkové a srážkoměrné. V ČR tvoří síť klimatologických stanic kromě profesionálních stanic i další stanice, z nichž některé pozorují ve třech termínech denně, jiné pouze v ranním termínu, např. srážkoměrné. Do sítě klimatologických stanic patří i dlouhodobě měřící totalizátory; rovněž se využívají data ze stanic zřizovaných pro zvláštní účely podle potřeby uživatelů, někdy i na kratší (několikaletá) období.

systém meteorologických stanic rozložených podle odb. hledisek a požadavků praxe na určitém území. Rozlišujeme především síť synoptických stanic a síť klimatologických stanic.

viz Globální telekomunikační systém.

kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší tlak vzduchu (na Zemi) redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též anticyklona kvazistacionární, extrémy tlaku vzduchu.

nevh. označení pro jíní.

světelná skvrna doutníkového tvaru s ostře ohraničeným okrajem vytvářející se na povrchu s vysokou odrazivostí pro světelné paprsky, v přírodě nejčastěji na sněhové pokrývce. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na ledových krystalcích při lámavém úhlu 60°, tj. v tomto směru obdobně jako malé halo, avšak na krystalek dopadající paprsky musí tvořit rozbíhavý svazek, nejsou tedy vzájemně rovnoběžné, jako např. paprsky přímého slunečního záření. Světelné paprsky v tomto případě zpravidla pocházejí z umělého světelného zdroje malých rozměrů, nalézajícího se v relativně nevelké vzdálenosti. K jejich lomu pak dochází na ledových krystalcích rozptýlených v přízemních hladinách atmosféry. Popisy a výklad tohoto jevu se dnes sporadicky vyskytují v meteorologické literatuře v souvislosti s halovými jevy.

syn. soustava souřadnicová σ – pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje normovaný tlak vzduchu. Popisujeme ho veličinou σ definovanou vztahem
$\sigma =\frac{p-p_T}{p_S-p_T}$
kde p je tlak vzduchu ve zvolené hladině, p_S tlak vzduchu v úrovni zemského povrchu a p_T tlak vzduchu na horním okraji uvažované části atmosféry. Kvazihorizontální osy x a y leží v hladině s konstantní hodnotou veličiny σ = 1, která je totožná se zemským povrchem; vert. osu označenou σ orientujeme ve směru poklesu hodnot této veličiny. Výhodou sigma-systému je nepřerušenost všech hladin orografií a jejich větší hustota v blízkosti zemského povrchu, proto se sigma-systém často používá v numerické předpovědi počasí. Viz též p-systém, soustava souřadnicová hybridní.

syn. síla barického gradientu – síla působící v tlakovém poli, v němž je nenulový tlakový gradient. Směřuje kolmo na izobarické plochy, na stranu s nižším atm. tlakem. Označíme-li sílu tlakového gradientu vztaženou k jednotce hmotnosti symbolem b, pak platí:
$b=-\frac{1}{\rho }\nabla p,$
kde p značí tlak vzduchu a ρ hustotu vzduchu. Horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly jsou ve volné atmosféře nejdůležitějšími činiteli ovlivňujícími horiz. proudění vzduchu. Vert. složka síly tlakového gradientu$-\frac{1}{\rho }\frac{\partial p}{\partial z},$
označovaná též jako hydrostatická vztlaková síla, která je číselně více než 1000krát větší než horiz. složka, je v atmosféře v přibližné rovnováze se silou zemské tíže. Viz též rovnice pohybová, rovnováha hydrostatická, vítr geostrofický.

setrvačná síla projevující se dyn. účinky proudícího vzduchu na překážky. Tyto účinky tvoří základ Beaufortovy stupnice větru. První přístroj k měření síly větru zkonstruoval angl. fyzik R. Hooke v r. 1667. Viz též měření větru, tlak větru.

syn. síla barického gradientu – síla působící v tlakovém poli, v němž je nenulový tlakový gradient. Směřuje kolmo na izobarické plochy, na stranu s nižším atm. tlakem. Označíme-li sílu tlakového gradientu vztaženou k jednotce hmotnosti symbolem b, pak platí:
$b=-\frac{1}{\rho }\nabla p,$
kde p značí tlak vzduchu a ρ hustotu vzduchu. Horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly jsou ve volné atmosféře nejdůležitějšími činiteli ovlivňujícími horiz. proudění vzduchu. Vert. složka síly tlakového gradientu$-\frac{1}{\rho }\frac{\partial p}{\partial z},$
označovaná též jako hydrostatická vztlaková síla, která je číselně více než 1000krát větší než horiz. složka, je v atmosféře v přibližné rovnováze se silou zemské tíže. Viz též rovnice pohybová, rovnováha hydrostatická, vítr geostrofický.

syn. síla tíhová – výslednice gravitační síly v gravitačním poli Země a odstředivé síly vzniklé následkem rotace Země kolem zemské osy. Směr síly zemské tíže tak není, kromě pólů a rovníku, totožný se směrem gravitační síly. Síla zemské tíže směřuje kolmo k ideální mořské hladině odpovídající teoretickému tvaru geoidu. Velikost síly zemské tíže nepatrně roste s rostoucí zeměp. šířkou a v dané zeměp. šířce nepatrně klesá s rostoucí nadmořskou výškou, což ovlivňuje velikost tíhového zrychlení. Viz též rovnice pohybová, vztlak.

poměr zářivého toku dΦ vysílaného zdrojem do elementárního prostorového úhlu dα, jehož osa leží v daném směru, a velikosti tohoto úhlu
$I=\frac{d\Phi }{d\alpha }.$
Jednotkou zářivosti je W.sr^–1. Zářivost je zákl. veličinou v aktinometrii. Je-li pro daný zdroj jeho zářivost nezávislá na směru, jde o izotropní zářič.

setrvačná síla působící na tělesa pohybující se v rotující neinerciální vztažné soustavě. V meteorologii se jedná především o souřadnicové soustavy pevně spojené s rotující Zemí, a proto se Coriolisova síla nazývá též uchylující silou zemské rotace. Coriolisovu sílu c lze vyjádřit vztahem:
$c=2mv\times \Omega$
kde v je vektor rychlosti pohybu daného tělesa v soustavě rotující úhlovou rychlostí Ω a m značí hmotnost tohoto tělesa. Odtud vyplývá, že Coriolisova síla působí kolmo ke směru rychlosti v a nemá tedy za následek změny kinetické energie pohybujícího se tělesa. V aplikacích na met. problémy dosazujeme za v rychlost proudění vzduchu a Ω představuje úhlovou rychlost rotace Země. Dále se v meteorologii Coriolisova síla často vztahuje k jednotce hmotnosti vzduchu, tj. m = 1, a je pak číselně rovna Coriolisovu zrychlení. Horizontální složky Coriolisovy síly rostou pro dané horizontální proudění se zvětšující se zeměp. šířkou a uchylují ho na sev. polokouli vpravo, na již. polokouli vlevo. Naproti tomu vert. složka Coriolisovy síly dosahuje maxima na rovníku a s rostoucí zeměp. šířkou klesá k nulové hodnotě na pólech. Ve srovnání se silou zemské tíže je však vert. složka Coriolisovy síly asi o čtyři řády menší.
Coriolisova síla má zásadní význam v cirkulaci atmosféry a pro formování tlakových útvarů, neboť proudění ve volné atmosféře zhruba zachovává stav rovnováhy mezi horiz. složkami síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly. Důsledkem této skutečnosti je zákon Buys-Ballotův, podle něhož proudění ve volné atmosféře přibližně směřuje podél izohyps. Kdyby tedy nebylo Coriolisovy síly, docházelo by okamžitě k vyrovnávání horiz. tlakových rozdílů. Viz též parametr Coriolisův, rovnice pohybová, vítr geostrofický.

v dynamické meteorologii  označení pro vertikálně orientovanou sílu, která působí na vzduchovou částici proti směru síly zemské tíže. Tato síla je dána Archimédovým zákonem a za předpokladu hydrostatické rovnováhy je totožná s vertikální složkou síly tlakového gradientu. V tomto případě se obvykle používá přesnější označení hydrostatická (aerostatická) vztlaková síla. Viz též gradient tlakový vertikální, vztlak.

tečná síla působící proti směru pohybu. V atmosféře se jedná o tření proudícího vzduchu o zemský povrch (vnější tření) a o tření uvnitř vzduchu (vnitřní tření). Vnitřní tření vzniká buď vzájemným mech. působením molekul (vazké tření), nebo následkem turbulentního promíchávání a přenosu hybnosti (turbulentní tření). V reálné atmosféře lze zpravidla účinky vazkého tření ve srovnání s turbulentním třením zanedbat. Sílu tření vztaženou k jednotce plochy nazýváme tečným napětím, v případě turbulentního tření mluvíme o Reynoldsově napětí.

vítr o prům. rychlosti 10,8 až 13,8 m.s^–1 nebo 39 až 49 km.h^–1. Odpovídá šestému stupni Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako silný vítr uváděn vítr o prům. rychlosti větru 10,8 až 17,1 m.s^–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako silný vítr uváděn vítr odpovídající 6. až 7. stupni Beaufortovy stupnice.

zast. nebo lid. označení pro přívalový déšť. V odb. pracích tak byla nazývána krátkodobá intenzita srážek s dobou opakování v dané lokalitě 100 a více let.

vítr o prům. rychlosti 24,5 až 28,4 m.s^–1 nebo 89 až 102 km.h^–1. Odpovídá desátému stupni Beaufortovy stupnice větru.

druh baroklinní instability, kdy uvažujeme symetrické pole proudění, v němž horizontální střih větru ve směru proudění je nulový. Symetrická instabilita může zesilovat vychýlení vzduchové částice z rovnovážné polohy i v případě absence jak vertikální instability atmosféry, tak inerční instability uplatňující se v horiz. směru. Nutnou podmínkou je větší sklon izentropických ploch S k horiz. rovině než ploch konstantní měrné hybnosti geostrofického větru v absolutní souřadnicové soustavě m_g. K uvolnění symetrické instability dojde při vychýlení vzduchové částice šikmo mezi plochy m_g a S. Tento děj bývá označován jako šikmá konvekce. Může hrát důležitou roli při vzniku srážkových pásů v blízkosti atmosférických front. Význam symetrické instability při tvorbě srážek v mírných zeměpisných šířkách narůstá v chladné polovině roku.
Další alternativní nutné podmínky pro symetrickou instabilitu, které se obvykle uvádějí v literatuře, jsou hodnota Richardsonova čísla menší než jedna nebo hodnota potenciální vorticity menší než nula (platí pro severní polokouli).

viz modř oblohy.

charakteristické modré zabarvení bezoblačné oblohy, popř. bezoblačné části oblohy, způsobené molekulárním rozptylem světla. Tento jev lze kvantit. popsat pomocí Rayleighova zákona. Ve viditelné oblasti rozptýleného slunečního záření tedy převažují kratší vlnové délky, z modrofialového konce spektra. Jsou-li v atmosféře přítomny prachové či vodní částice, rozptyl se stává méně závislým na vlnové délce, takže barva rozptýleného světla přechází k bílé. Modř oblohy je proto určitým indikátorem zakalení atmosféry.
Modř oblohy se měří pomocí různých druhů tzv. cyanometrů, jejichž základem je stupnice odstínů modré barvy, sahající od bílé přes ultramarínovou k černé. První kvantitativní měření modře oblohy provedl a popsal Horace Bénédict de Saussure v letech 1788 - 1789. Využil přitom stupnici o 53 různých odstínech modré. Pro obdobný odhad bylo užito několika dalších typů stupnic a provedena řada srovnávacích měření. Tato aktivita vyústila v definici Linkeho stupnice modře oblohy. V současné době se v ČR podobná měření provozně neprovádějí.

zákl. meteorologická zpráva obsahující údaje potřebné pro kreslení přízemních synoptických map a pro operativní nebo statist. zpracování. Sestavuje se podle kódu SYNOP. Zpráva SYNOP obsahuje identifikační sekci (den v měsíci, hodina, identifikace jednotek rychlosti větru, indikativ stanice a oblastní indikativ), sekci 1 (horizontální dohlednost, směr a rychlost větru, teplota vzduchu a teplota rosného bodu, tlak vzduchu, tlaková tendence, stav a průběh počasí, množství srážek a údaje o oblačnosti), sekci 3 (extrémní teploty vzduchu, stav půdy, výška sněhové pokrývky, trvání slunečního svitu, množství srážek, nárazy větru, námrazky a další informace) a sekci 4 (údaje o oblačnosti pod úrovní stanice). Pro vnitrostátní výměnu dat se používá i sekce 5 (v ČR relativní vlhkost, půdní teploty a údaje ze stožárových měření). Zpráva SYNOP se na stanicích ČR sestavuje a vysílá ve všech synoptických termínech, tj. každou hodinu.

vžité označení pro meteorologa pracujícího v met. předpovědní službě. Je odvozeno od přídavného jména synoptický (česky souhledný). Viz též mapa synoptická, meteorologie synoptická, metoda synoptická.

Termín vznikl odvozením od slova synoptický.

slang. označení pro synoptickou meteorologii.

Termín synoptický pochází z řec. συνοπτικός [synoptikos] „mající ucelený pohled“, odvozeného od σύνοψις [synopsis] „ucelený pohled“ (ze σύν [syn] „s, společně“ a ὄψις [opsis] „pohled, vidění; zrak“, srov. optika).

syn. mapa povětrnostní – meteorologická mapa, na které se zaznamenávají pomocí čís. hodnot, šifer nebo symbolů výsledky pozorování synoptických nebo aerologických stanic z téhož synoptického termínu. Synoptické mapy se zpravidla dělí na mapy přízemní a výškové a na hlavní a pomocné. Mívají měřítko od 1:2,5 mil. do 1:30 mil.a z kartografických zobrazení se používá především kuželové a azimutální. Synoptické mapy, které se v předpovědních centrech sestavují a analyzují několikrát denně, jsou základem rozboru počasí a pomocným nástrojem při předpovědi počasí. První synoptickou mapu publikoval něm. meteorolog H. W. Brandes (1826) na základě historického materiálu z r. 1783. Teprve vynález telegrafu a jeho využití v meteorologii v polovině 19. století umožnily kreslení synoptických map z údajů meteorologického pozorování z téhož dne. Termín synoptická mapa poprvé použil angl. meteorolog R. Fitz Roy koncem 50. let 19. století. Viz též kreslení povětrnostních map, analýza synoptických map, metoda synoptická, meteorologie synoptická.

část dynamické klimatologie zabývající se cirkulačními podmínkami geneze klimatu. Klima se vysvětluje zejména četnostmi synoptických typů a jejich povětrnostními projevy v daných oblastech. Základem synopticko-klimatologického zpracování jsou typizace povětrnostních situací. Vypočítané klimatické charakteristiky typů povětrnostních situací se také využívají v předpovědní praxi.

obor meteorologie, jenž studuje atm. děje synoptického měřítka, které jsou synchronně pozorovány na zvoleném území a sledovány především pomocí synoptických map. Jejím hlavním cílem je analýza a předpověď počasí. I když synop. (povětrnostní) mapy umožňují sledovat vznik, vývoj a přemísťování cyklon a anticyklon, vzduchových hmot a atmosférických front především plošně, systém synop. map z různých izobarických hladin spolu s aerologickými diagramy a vertikálními řezy atmosférou a informacemi z met. radarů a družic umožňují studovat atm. jevy a děje prostorově. Vznik synoptické meteorologie souvisel s využitím telegrafu pro rychlou výměnu zpráv o počasí v polovině 19. století, kdy se začaly poprvé sestavovat povětrnostní mapy z širších oblastí na základě aktuálních informací. V souvislosti s numerickými předpověďmi počasí došlo ke značnému sblížení synoptické meteorologie a dynamické meteorologie. Viz též metoda synoptická, škola meteorologická norská, škola meteorologická chicagská.

meteorologická zpráva o výsledcích met. měření a pozorování v synoptických termínech pozorování a kódovaná podle mezinárodního kódu.

syn. situace povětrnostní celková.

zkrácené označení přízemní synoptické stanice. Podle terminologie Světové meteorologické organizace do sítě synoptických stanic patří nejen přízemní synoptické stanice, ale i stanice aerologické.

syn. rozbor počasí, diagnóza počasí – detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení velmi krátkodobé předpovědi počasí a částečně i předpovědi počasí krátkodobé. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.

detailní studium stavu atmosféry, vyjádřeného rozložením tlaku vzduchu, vzduchových hmot, atmosférických front a povětrnostních podmínek v určité oblasti na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.

charakteristické horizontální měřítko velkoprostorových atm. jevů, které jsou vizualizací procesů studovaných na synoptických mapách. Obvykle hovoříme o synoptických jevech či procesech. Horiz. rozměr synoptických jevů činí řádově 10² až 10³ km, což odpovídá rozměrům tlakových útvarů, tj. cyklon, anticyklon, brázd nízkého tlaku vzduchu, hřebenů vysokého tlaku vzduchu apod., dále oblastí výskytu jednotlivých vzduchových hmot, hlavních atmosférických front apod. Viz též měřítko mezosynoptické, měřítko subsynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

metoda rozboru a předpovědi atm. procesů a jimi podmíněného počasív určitém prostoru (oblasti) pomocí synoptických map a jiných pomocných materiálů. Kvalit. stupni ve vývoji metody synoptické byly izobarická metoda, metoda izalobar a frontologická metoda. Metodu synoptickou poprvé použil – ještě bez označení termínu „synoptická“ – při studiu povětrnostních dějů většího měřítka něm. meteorolog H. W. Brandes v letech 1816-1820. V souvislosti s nástupem numerické předpovědi počasí ustoupila do pozadí a má dnes jen význam doplňkový. Viz též meteorologie synoptická izobarická, analýza frontální, analýza synoptická.

předpověď budoucího rozložení tlaku vzduchu, vzduchových hmot, atmosférických front a meteorologických prvků prováděná synoptickou metodou. Synoptická předpověď počasí využívala především poznatků tzv. norské meteorologické školy. Tato metoda předpovědi závisela též na osobní zkušenosti, popř. intuici svého tvůrce (synoptika) a v tomto smyslu je jejím protějškem předpověď objektivní. V současné době je v praxi nahrazena numerickou předpovědí počasí. Viz též meteorologie synoptická.

v synop. praxi období 10 min před synoptickým termínem. Jevy pozorované v tomto období se uvádějí v meteorologických zprávách jako aktuální stav počasí.

jednotná doba pozorování na synoptických stanicích stanovená podle světového času (UTC) s cílem, aby pozorování na celé Zemi byla konána současně. Synoptické termíny se dělí na hlavní, tj. 00, 06, 12 a 18 UTC, vedlejší, tj. 03, 09, 15 a 21 UTC a hodinové, tj. 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22 a 23 UTC. Na aerologických stanicích jsou hlavní termíny 00 a 12 UTC, vedlejší termíny 06 a 18 UTC. Na základě pozorování v synoptických termínech se sestavují příslušné meteorologické zprávy a zpracovávají povětrnostní mapy.

typ celkové povětrnostní situace, využívaný při synopticko–klimatologických studiích a v předpovědní službě. Vyjadřuje generalizované rozložení tlaku vzduchu, vzduchových hmot a proudění vzduchu v konkrétní geogr. oblasti, které podmiňuje charakteristické počasí v závislosti na roč. době. Klasifikace synoptického typu se provádí podle cíle, kterému má sloužit, podle polohy a velikosti sledovaného území, délky zpracovávaného období apod. Viz též typizace povětrnostních situací.

meteorologické pozorování prováděné v synoptických termínech v síti meteorologických stanic na pevninách i mořích. Údaje získané těmito pozorováními se v zakódované formě přenášejí v rámci Globálního telekomunikačního systému do meteorologických center. Podle termínu pozorování se rozlišuje hlavní a vedlejší synoptické pozorování. Některé met. stanice konají měření i v hodinových synoptických termínech. Viz též zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP).

synoptické pozorování v hlavních synoptických termínech, tj. v 00, 06, 12 a 18 hodin světového času.

synoptické pozorování prováděné ve vedlejších synoptických termínech, tj. v 03, 09, 15 a 21 hodin světového času.

viz slunce modré nebo zelené.

do roku 1991 interně používané označení pro zprávu SYNOP z termínů 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22, a 23 UTC.

v atmosférické optice synonymum pro irizaci oblaků. V současné odborné literatuře, zejména anglosaského původu, se tento termín vůči irizaci upřednostňuje. V obecném smyslu však jde o širší optický pojem označující vznik barevných odstínů na některých površích, kdy vzhled těchto odstínů závisí na úhlu pohledu, event. na úhlu dopadu světelných paprsků.

Termín pochází z lat. iris (gen. iridis) „duha“ (z řec. Ἶρις [Iris] „bohyně duhy, duha“) a přípony -escens „stávající se nějakým“, doslova tedy znamená „zduhovění“.

[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních suchovějů.

Termín byl přejat z it. scirocco „jihovýchodní vítr“, které pochází z arabštiny.

místní název větru v oblasti Sistan na jihovýchodě Íránu a v přilehlé části Afgánistánu. Seistan má obvykle sz. až sev. směr a vane na okraji monzunové cyklony se středem nad sev. Pákistánem. Vyskytuje se od konce května nebo počátku června téměř bez přestávky až do konce září; proto je seistan znám též jako „vítr 120 dní“. Může dosáhnout i rychlosti větší než 30 m.s^–1, vzhledem k velké prašnosti může mít některé vlastnosti prachové nebo písečné bouře.

Termín je odvozen od názvu oblasti, v níž vítr vane.

syn. vrstva F2.

v meteorologii označení pro pravoúhlou relativní souřadnicovou soustavu, v níž osa z směřuje kolmo k horiz. rovině a vyjadřuje geometrickou výšku. Viz též soustava souřadnicová se zobecněnou vertikální souřadnicí.

soustava tech. prostředků sloužících k automatickému nebo poloautomatickému zjišťování dat potřebných k výpočtu vzdálenosti, na kterou jsou viditelná dráhová světla na vzletových a přistávacích drahách. Je obvykle tvořena systémem transmisometrů nebo forwardscatterometrů (měřičů dopředného rozptylu), snímačem jasu pozadí, vstupem zavádějícím okamžitou hodnotu svítivosti dráhových světel, počítačem, prostředky dálkového přenosu dat, spojovacími vedeními a výstupy dat v digitální formě. Tech. zabezpečuje obj. měření dráhové dohlednosti.

syn. theta-systém.

syn. soustava souřadnicová Θ –  pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje potenciální teplotu Θ. Kvazihorizontální osy x a y leží ve zvolené izentropické hladině a vert. osa je orientována ve směru nárůstu potenciální teploty. Theta-systém je vhodný pro studium adiabatických dějů za předpokladu vertikální stability atmosféry. Viz též PV thinking.

syn. soustava souřadnicová p – pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje tlak vzduchu. Kvazihorizontální osy x a y leží ve zvolené izobarické hladině a vert. osa je orientována ve směru poklesu tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar, neboť používá hydrostatickou aproximaci. P–systém se používá zejména při popisu dějů synoptického měřítka, zpracování výsledků aerologických měření a jejich zakreslování do výškových map a aerologických diagramů. Viz též sigma-systém, soustava souřadnicová hybridní.

Termín obsahuje symbol „p“ označující tlak jako fyzikální veličinu.

viz theta-systém.

1. na jednom konci uzavřená skleněná trubice tvořící součást rtuťového tlakoměru zahnutá do tvaru písmene „U“, která má stejný průřez v místech, kde se pohybuje horní a dolní hladina rtuti. Viz též nádobka tlakoměru;
2. trubice tvořící součást plovákového ombrografu zahnutá do tvaru obráceného písmene „U“, která slouží k jednorázovému rychlému výtoku vody z plovákové komory, jakmile její hladina dosáhne nastavené úrovně.

rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že do nádobky zcela zaplněné rtutí jsou vzduchotěsně zapuštěny svými dolními konci barometrická trubice a na svém horním konci otevřená krátká skleněná trubice o stejném průřezu, v níž se při měření vytváří krátký sloupec rtuti. Výška rtuťového sloupce je dána rozdílem výšky hladiny rtuti v barometrické a krátké trubici. Nádobka má vždy pohyblivé dno, jímž se při měření nastaví horní hladina rtuťového sloupce v krátké trubici tak, aby splynula s nulovým bodem stupnice tlakoměru. Jako tlakoměr nádobkový–násoskový je konstruován tzv. kontrolní tlakoměr (Wildův–Fuessův). Vzhledem k tomu, že konstrukce nádobkového–násoskového tlakoměru prakticky odstraňuje vliv kapilární deprese na údaje tlaku vzduchu, má tento barometr vyšší přesnost než např. staniční tlakoměr, a proto se dříve často používal jako cestovní přístroj při kalibraci na met. stanicích. Viz též tlakoměr nádobkový.

syn. tlakoměr sifonový – rtuťový tlakoměr, v němž je jako barometrická trubice použita násoska, resp. jednoduchá U-trubice, eventuálně s krátkým a dlouhým ramenem, kde se musí číst polohy horní hladiny (v dlouhém rameni s vakuem nad touto hladinou) a dolní hladiny (v krátkém rameni otevřeném okolnímu tlaku). Délka rtuťového sloupce se stanoví jako rozdíl úrovně horní a dolní hladiny rtuti. Vzhledem k nižší přesnosti není příliš vhodný pro met. účely.

cyklona, vznikající v důsledku orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.

náhlý vzestup tlaku vzduchu na barogramu v souvislosti s průchodem húlavy. Nejčastější případy bouřkového nosu dosahují vzestupu 1 až 3 hPa, ojediněle i více během několika min. Před výskytem bouřkového nosu bývá zpravidla zaznamenáno minimum tlaku vzduchu, ve výjimečných případech však tlak po přechodném náhlém vzestupu klesá i pod tuto hodnotu a záznam na barografu vypadá jako časová značka. Tyto případy prudkého vzestupu tlaku vzduchu s následným poklesem zpravidla souvisí s přechodem bouřkových anticyklon. Převážná většina bouřkových nosů se vyskytuje při přechodu studených front druhého druhu s výraznými projevy frontálního počasí, a to zejména silným větrem současně s náhlým poklesem teploty vzduchu.

1. vektor, který popisuje pohyb zvolené vzduchové částice v určitém místě atmosféry v daném časovém okamžiku (angl. wind velocity). Směr opačný horiz. složce tohoto vektoru označujeme jako směr větru, vert. složku jako vertikální rychlost.
2. jeden ze základních meteorologických prvků, který vyjadřuje velikost horiz. složky vektoru větru (angl. wind speed). Rychlost větru se udává v m.s^–1, v uzlech (knotech), v km.h^–1, případně v mph (míle za hodinu). Při měření větru je jako rychlost větru označován průměr velikosti vektoru větru za určitý časový úsek (nejčastěji 10 minut), takže ji můžeme označit i jako n-minutovou rychlost větru. V letecké meteorologii je rychlost větru definována jako desetiminutový průměr pro zprávy METAR a SPECI a jako dvouminutový průměr pro místní pravidelné a mimořádné zprávy. Takto stanovená rychlost větru slouží mj. k pojmenování větru pomocí Beaufortovy stupnice větru. Pro odpovídající časový úsek se dále uvádí maximální rychlost větru, při výpočtu směru větru pak průměrná rychlost větru ve smyslu velikosti průměrného vektoru větru. Viz též pulzace větru, náraz větru, húlava, extrémy rychlosti větru.

viz šíření zvuku v atmosféře.

syn. rychlost frikční.

syn. teplo skupenské, teplo utajené – 
1. množství tepla potřebné k tomu, aby jednotka hmotnosti dané látky změnila skupenství, aniž přitom dojde ke změně její teploty. Ve fyzice atmosféry se zaměřujeme především na latentní teplo spotřebované nebo uvolněné při fázových přechodech vody. Rozeznáváme:
a) latentní teplo vypařování spotřebované při změně kapalné vody ve vodní páru;
b) latentní teplo tání spotřebované při fázovém přechodu ledu ve vodu;
c) latentní teplo sublimace spotřebované při přechodu ledu přímo ve vodní páru.
Při opačných fázových přechodech se stejné množství tepla uvolňuje a označujeme:
a) latentní teplo kondenzace uvolněné při fázovém přechodu vodní páry v kapalnou vodu;
b) latentní teplo mrznutí (tuhnutí) uvolněné při přechodu vody v led;
c) u fázového přechodu vodní páry přímo v led část autorů používá stále termín latentní teplo sublimace. V současné literatuře, zejména anglosaského původu, se často objevuje označení latentní teplo depozice.

2. v meteorologii se pojmu latentní teplo používá i k obecnému označení tepla, které se v atmosféře nebo na zemském povrchu uvolňuje při fázových přechodech vody.

srážky, jejichž srážkové částice se tvoří na rostlinách, popř. nejrůznějších předmětech, odkud padají na povrch půdy. Podle mechanizmu vzniku dělíme skryté srážky do dvou základních kategorií:
(a) zachycené (z angl. collected) skryté srážky, vznikající z kapiček mlhy či mrholení, případně z krystalků zmrzlé mlhy, které působením větru ulpívají na povrchu rostlin nebo předmětů;
(b) usazené (z angl. deposited) skryté srážky, vznikají kondenzací nebo depozicí vodní páry přímo na povrchu rostlin nebo předmětů.
Drobné kapičky zachycené příslušným povrchem nebo na něm vznikající mohou narůst koalescencí a vypadnout na zemský povrch. V tzv. mlžných pouštích, kde se téměř nevyskytují padající srážky, mohou skryté srážky představovat nezanedbatelnou složku hydrologické bilance.
Skryté srážky nemohou být změřeny standardně umístěnými srážkoměry a pro jejich indikaci se používají různá zařízení pro odběr kapalných usazených srážek. V odborném slangu se skryté srážky někdy nevhodně označují jako okultní srážky. Viz též intercepce srážek, srážky usazené, srážky horizontální.

nevh. označení pro skryté srážky.

vítr o prům. rychlosti větru 3,4 až 5,4 m.s^–1 nebo 12 až 19 km.h^–1. Odpovídá třetímu stupni Beaufortovy stupnice větru.

ve fyzice oblaků a srážek splývání vodních kapek, k němuž může dojít při vzájemných kolizích kapek v oblaku. Koalescence je základním mechanizmem růstu kapek do velikosti srážkových kapek zejména v konvektivních oblacích. Navazuje na počáteční stadium růstu zárodků vodních kapiček prostřednictvím difuze vodní páry a její kondenzací. V tropických oblacích koalescence stačí k vyvolání dešťové srážky. Uplatňuje se však i v kapalné části oblaků vyšších zeměp. šířek, kde při nižší absolutní vlhkosti než v tropech je vznik srážek podmíněn přítomností ledové fáze. Výsledkem koalescence vodních kapek je růst šířky spektra velikosti oblačných kapiček zvýšením rychlosti růstu zejména větších kapek.
Z hlediska příčiny rozlišujeme koalescenci:
a) gravitační, při níž dochází ke srážkám kapek, které mají odlišnou velikost a tedy i pádovou rychlost;
b) turbulentní, vyvolanou turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění vzduchu;
c) elektrostatickou, v důsledku elektrostatického přitahování mezi opačně nabitými kapičkami, nebo mezi nabitou a el. neutrální kapičkou;
d) spontánní, působenou nepravidelnými pohyby nejmenších zárodečných kapiček (Brownův pohyb) aj.
Dominantním procesem růstu kapek koalescencí v oblacích je gravitační koalescence. Rychle padající velké kapky mohou splynout s malými kapičkami vyskytujícími se v objemu vzduchu vymývaném velkou kapkou. Při matematickém modelování rozlišujeme model spojité koalescence, při níž všechny kapky dané velikosti rostou stejnou rychlostí, a model kvazistochastické koalescence, který bere v úvahu pravděpodobnostní vlastnosti procesu koalescence. Starší meteorologické práce užívají pro koalescenci termín koagulace. Viz též účinnost koalescenční, účinnost sběrová.

Termín pochází z lat. coalescentia „srůstání, sloučení“, odvozeného od coalescere „srůstat, slučovat se“ (z předpony co- s významem „s, spolu“ a alescere „růst“, srov. adolescence).

označení pro námrazkový jev, kdy je vrstva námrazku tvořena několika různými druhy námrazků. Podle doporučení Světové meteorologické organizace se posuzuje celková vrstva námrazku a nikoliv pouze poslední námrazkový jev.

(Ns) – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako šedá, často tmavá oblačná vrstva nebo plocha, která má vlivem vypadávání více méně trvalých dešťových nebo sněhových srážek matný rozplývavý vzhled. Oblačná vrstva Ns je všude tak hustá, že poloha Slunce není patrná, tzn., že jí Slunce neprosvítá. Pod touto vrstvou se často vyskytují nízké roztrhané oblaky „špatného počasí“, které mohou, ale nemusí s vrstvou Ns souviset. Nimbostratus bývá obvykle smíšeným, podstatně řidčeji vodním oblakem. Mívá vert. rozsah až několik km a jeho základna se zpravidla vyskytuje v nízkém patře oblaků. Je typickým srážkovým oblakem a bývá součástí oblačného systému teplé, studené a okluzní fronty, dále se vyskytuje v oblastech výškových cyklon a brázd nízkého tlaku vzduchu apod. Nimbostratus se dále nedělí podle tvaru, či odrůdy. Zvláštnostmi a průvodními oblaky Ns mohou být praecipitatio, pannus a virga.

Termín byl zaveden v Mezinárodním atlasu oblaků z r. 1930. Skládá se ze slov nimbus a stratus. Do češtiny se v minulosti překládal jako dešťová sloha.

čes. překlad termínu stratocumulus.

(Sc) [stratokumulus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedé nebo bělavé, menší, popř. větší skupiny nebo vrstvy oblaků, které mají téměř vždy tmavá místa. Oblak se skládá z částí podobných dlaždicím, oblázkům, valounům apod., má vzhled nevláknitý, s výjimkou zvláštního případu s virgou. Jednotlivé části spolu souvisejí nebo mohou být oddělené. Zdánlivá velikost jednotlivých částí Sc je větší než 5° prostorového úhlu. Sc patří k vodním nebo smíšeným oblakům nízkého patra. Mohou z něho vypadávat slabší srážky dosahující zemského povrchu. Vzniká při vlnových pohybech nebo transformací z jiných druhů oblaků, zejména druhu stratus nebo z kupovité oblačnosti. Sc je často příznakem rozpadu oblačnosti. Sc lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, castellanus, nebo volutus a podle odrůdy jako translucidus, perlucidus, opacus, duplicatus, undulatus, radiatus a lacunosus. Zvláštnostmi Ac mohou být virga a mamma.

Termín zavedl něm. meteorolog L. F. Kämtz v roce 1840; skládá se ze slov stratus a cumulus. Do češtiny se v minulosti překládal jako slohová kupa, nesprávně slohokupa.

viz oblak vrstevnatý.

oblak vyskytující se v horiz. rozsáhlé vrstvě. Jsou pro něj charakteristické výstupné rychlosti dosahující řádu 10^–1 m.s^–1. V řadě případů, např. v podinverzní vrstevnaté oblačnosti, jejíž vývoj je řízen radiačními procesy, jsou však hodnoty vertikální rychlosti zanedbatelné. Jako vrstevnaté označujeme oblaky druhu stratus, nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Pojem vrstevnatý oblak není přesně vymezen a v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též oblak kupovitý.

(str) [stratiformis] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má vzhled rozsáhlé horiz. plochy nebo vrstvy. Užívá se u druhů altocumulus, stratocumulus, zřídka i cirrocumulus.

Termín se skládá ze slova stratus a lat. komponentu -formis odvozeného od forma „tvar, podoba“.

(St) – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Tvoří jej šedá oblačná vrstva s dosti jednotvárnou základnou, z níž může vypadávat mrholení, popř. ledové jehličky nebo sněhová zrna. Prosvítá-li vrstvou St slunce, jsou jeho obrysy obvykle zřetelné. St vyvolává halové jevy jen výjimečně při velmi nízkých teplotách. Někdy má podobu roztrhaných chuchvalců. St je v teplé polovině roku zpravidla vodním oblakem, v zimě často obsahuje i ledové krystalky. Patří k oblakům nízkého patra a vzniká především pod výškovými inverzemi teploty vzduchu nebo v důsledku ochlazení vzduchu od podkladu. Svými mikrostrukturálními ani makrostrukturálními parametry se obvykle neliší od mlhy. St lze dále klasifikovat podle tvaru jako nebulosus nebo fractus a podle odrůdy jako translucidus, opacus nebo undulatus. Zvláštností St je praecipitatio.

Termín navrhl Angličan L. Howard v r. 1803; v dnešním významu ho poprvé užili H. M. Hildebrandsson a R. Abercromby v r. 1887. Pochází z lat. stratus „rozprostřený, rozložený“ (příčestí minulého slovesa sternere „rozprostřít, rozložit“); Howard zde zvolil příčestí místo podstatného jména stratum, které se již v meteorologii používalo v jiném významu a které by vedle dalších termínů zavedených Howardem pro klasifikaci oblaků (cirrus, cumulus a nimbus) vybočovalo svou koncovkou. Do češtiny se termín v minulosti překládal jako sloha.

vrstva v ionosféře, jež působí občas změny v podmínkách šíření krátkých a velmi krátkých rádiových vln. Vyskytuje se ve výšce zhruba 50 až 80 km (podle jiných autorů 70 až 90 km). Obvykle není charakterizována výraznějším lokálním maximem ve vert. profilu koncentrace el. nabitých částic, a její občasné vytváření zpravidla souvisí s náhlým zvýšením sluneční činnosti. Pojmenování vrstvy pochází od F. Appletona.

ionosférická vrstva s lokálním maximem, někdy jen s malou hodnotou vert. gradientu el. nabitých částic, vyskytující se ve výšce 140 až 220 km, nejčastěji kolem 160 km. Vlastnosti této vrstvy jsou závislé na zeměp. š., nejvýraznější je v blízkosti rovníku, má roč. i denní chod a je lépe vyjádřena v období maxima sluneční činnosti. Vzniká obvykle v létě, avšak je pozorována i v jiných ročních obdobích za podmínek výrazného zvýšení geomagnetické aktivity. Převažujícími ionty jsou O₂⁺, NO⁺ a O⁺. Maximum elektronové koncentrace se pohybuje ve výšce okolo 170 km. Tato výška odpovídá hladině fotonů o vlnových délkách 17–91 nm. Se západem slunce vrstva F₁ mizí. Byla objevena E. Appletonem v roce 1927.

syn. vrstva Appletonova – nachází se nad vrstvou F₁ a obvykle vykazuje maximální hodnoty ionizace. Na rozdíl od ostatních ionosférických vrstev je stále přítomna. Její výška se pohybuje zhruba v mezích 240 až 400 km, nejčastěji kolem 300 km. Výška vrstvy F₂, stejně jako koncentrace a rozložení el. nabitých částic v ní, se během času rychle mění v souvislosti s denní dobou (koncentrace elektronů prudce narůstá po východu slunce a klesá po západu slunce), krátkoperiodickými změnami sluneční činnosti a zemského magnetického pole. Koncentrace volných elektronů dosahuje hodnot 105–106 eV/cm³. Vzhledem k maximální koncentraci volných elektronů je vrstva F₂ velmi důležitá pro rádiový přenos. Nad maximem vrstvy F₂ se nachází tzv. topside ionosféra. Vrstva F₂ byla objevena E. Appletonem v roce 1927.

syn. vrstva Kennelyho a Heavisidova – ionosférická vrstva s lokálním maximem, někdy jen s malou hodnotou vert. gradientu koncentrace el. nabitých částic, ležící zhruba ve výšce 90 až 120 km. Vytváří se ve dne. Koncentrace elektronů ve vrstvě E závisí na zeměp. š. (největší je v blízkosti rovníku), na denní i roč. době, (největší je kolem poledne a v létě) a mění se v závislosti na sluneční činnosti (největší v době jejího maxima). Molekuly O₂ jsou ionizovány měkkým rentgenovým zářením (vlnová délka 1–10 nm) a ultrafialovým zářením o kratších vlnových délkách (EUV). Dalšími ionty jsou zde NO⁺ a O₂⁺. Tato vrstva obvykle odráží rádiové vlny do frekvence 10 MHz. Vrstva E byla objevena jako první ionosférická vrstva.

vrstva, v níž se vyskytuje zákal. Sahá obvykle od zemského povrchu k první zadržující vrstvě. Pozorovateli na vyvýšeném stanovišti se někdy jeví jako tmavý horizontální pruh, na jehož horním okraji existuje výrazná diskontinuita v zabarvení oblohy. Ta bývá označována jako hranice zákalu.

syn. podvrstva atmosféry přízemní, vrstva konstantního toku – nejspodnější část mezní vrstvy atmosféry o tloušťce zpravidla několika desítek m, v níž se dyn. a termodyn. vlivy zemského povrchu projevují zvláště výrazně a závislost vert. toků hybnosti, tepla a vodní páry na výšce lze obvykle zanedbat. Vert. gradienty složek větru, teploty a dalších meteorologických prvků dosahují v této vrstvě zpravidla max. hodnot. Ve starším pojetí se jako přízemní vrstva atmosféry označovala vrstva 1 až 2 km nad zemským povrchem. Viz též modely přízemní vrstvy atmosféry, hranice přízemní vrstvy atmosféry.

syn. vrstva atmosféry přízemní

nepravidelně nastávající sucho, trvající několik týdnů, měsíců i roků a projevující se odchylkami indexů sucha od klimatologického normálu pro danou oblast a fázi roku. V oblastech s humidním klimatem a rovnoměrným ročním chodem atmosférických srážek je sucho vždy nahodilé. Ve stř. Evropě vznikají epizody sucha v důsledku nadnormálně četného výskytu anticyklonálních synoptických typů, při nichž se nad evropskou pevninou často vytvářejí blokující anticyklony. Velká nebezpečnost nahodilého sucha spočívá mj. v jeho neočekávaném, pozvolném nástupu a obtížné predikci, založené na případné závislosti nahodilého sucha v daném regionu na některé z klimatických oscilací.

syn. předpověď počasí slepá – předpověď počasí založená na náhodném výběru jedné z většího počtu variant, které mohou být omezeny např. variačním rozpětím určitých meteorologických prvků. Lze ji tedy přirovnat k tahání lístků, na nichž jsou napsány tyto jednotlivé varianty, z osudí. Nejde o předpověď, jež by se v meteorologii používala k vlastním prognózním účelům. Může však nalézt určité uplatnění např. ve srovnávacích studiích sloužících k hodnocení úspěšnosti jednotlivých metodik používaných v meteorologických předpovědích.

obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.

Slovo vzniklo jako zvukomalebné označení, připomínající pleskání dešťových kapek.

syn. změna typu povětrnostní situace – výrazná a často náhlá změna cirkulačních poměrů nad velkými geografickými oblastmi, způsobená vývojem a změnou polohy řídicích tlakových útvarů. Je doprovázena značnými změnami tlakového a teplotního pole vyvolávajícími změny i v polích dalších meteorologických prvků. Příkladem přestavby povětrnostní situace je změna zonální cirkulace na meridionální a opačně, změna cyklonální cirkulace na anticyklonální apod. Viz též situace povětrnostní celková.

hovorové označení pro prudké a krátkodobé zesílení větru provázené ničivými účinky. Někdy se nesprávně zaměňuje za trombu.

Výraz pochází z rus. смерч [smerč] téhož významu.

označení pro libovolný atmosférický vír s přibližně vertikální osou rotace, průměrem řádově od desítek centimetrů do stovek metrů (max. cca do 2 km), bez ohledu na mechanizmus jeho vzniku a bez ohledu na to, zda se dotýká zemského povrchu či nikoliv. Tromba se může utvořit pod základnou konvektivního oblaku nebo nad zemským povrchem.  Mezi tromby pod základnou konv. oblaků patří kondenzační chobot nedotýkající se zemského povrchu, vodní smršť a tornádo. Tromba nad přehřátým zemským povrchem se označuje jako prachový nebo písečný vír či rarášek, nad vodní hladinou mlžný vír. Extrémním případem uvedeného typu tromby je požárový vír. Dalšími druhy tromb nad zemským povrchem jsou gustnado a sněhový vír.
Ke zviditelnění tromby může dojít buď různým materiálem unášeným ze zemského povrchu (v prachovém nebo písečném víru a ve sněhovým víru), nebo kondenzací vodní páry (v kondenzačním chobotu neboli nálevce tromby, klasifikované jako tuba, dále pak v mlžném víru), v případě tornáda zpravidla oběma způsoby. Požárový vír mohou zviditelňovat plameny, kouř i produkty kondenzace vodní páry.
Mezi tromby se nezahrnují víry s přibližně horizontální osou rotace (např. rotory), ani nestabilní turbulentní víry.

Termín byl přejat z it. tromba „trubka“, srov. trombón

oblak složený z vodních kapek i ledových částic. Oblast koexistence obou fází vody se rozkládá nad izotermou 0 °C a dosahuje zpravidla do oblasti kolem teploty –20 °C. Smíšený oblak je koloidně instabilní a mohou z něho vypadávat atmosférické srážky. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků označuje jako smíšené oblaky především nimbostratus, cumulonimbus a často altostratus, při nízkých teplotách též altocumulus, stratus a stratocumulus. Viz též instabilita oblaku koloidní, teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova, oblak ledový, oblak vodní, oblak srážkový.

v současnosti obecně užívané označení pro různé druhy silného znečištění ovzduší nad rozsáhlejším územím, hlavně nad velkoměsty. Různé druhy smogu jsou tvořeny složitým komplexem látek, z nichž některé se v ovzduší účastní chem. reakcí, takže složení smogu není konstantní. V původním smyslu byla termínem smog označována směs kouře a mlhy, vytvářející redukční smog, též označovaný jako londýnský nebo zimní. Druhým hlavním typem smogu je oxidační smog, nazývaný také fotochemický, losangeleský, kalifornský či letní. Viz též Smogový varovný a regulační systém.

Termín zavedl brit. zdravotník H. A. des Vœux v r. 1905. Je složeninou angl. slov smoke „kouř“ a fog „mlha“.

vžité označení pro jeden z dvojice rtuťových teploměrů tvořících psychrometr. Jeho nádobka je pokryta tkaninovým obalem, tzv. punčoškou, pomocí níž se vytváří film čisté vody nebo ledu na povrchu nádobky. Film se vypařuje při relativní vlhkosti vzduchu nižší než 100 %, čímž se nádobce odnímá teplo potřebné pro výpar, jehož množství je úměrné, mimo jiné, sytostnímu doplňku. Měřená teplota je proto většinou nižší než teplota vzduchu v okolí nádobky, tzn. nižší než údaj suchého teploměru. Může být výjimečně vyšší než teplota suchého teploměru při záporných teplotách ve °C a husté mlze, kdy je nádobce dodáváno latentní teplo kapiček mlhy, které na této nádobce mrznou. Při čtení se zjišťuje, zda při záporných teplotách je na punčošce voda nebo led a podle toho se k vyhodnocení vlhkosti vzduchu použije příslušně označený oddíl psychrometrických tabulek. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z vlhkého teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.

zvířený sníh, jehož částice jsou zdviženy do značné výšky nad zemí a unášeny větrem, takže vodorovná dohlednost ve výšce očí pozorovatele je zpravidla velmi malá a může být snížená ještě ve výšce 1 km nad zemí.

tuhé padající srážky skládající se z ledových krystalků, které jsou často hvězdicovitě uspořádány a agregovány do sněhových vloček. Vypadávání sněhu se označuje jako sněžení. Pokud k němu dochází při teplotě vzduchu vyšší než 0 °C, mívá charakter mokrého sněhu nebo deště se sněhem. Po dopadu na zemský povrch s teplotou pod 0 °C dochází k akumulaci sněhu ve sněhové pokrývce. Viz též čára sněžná, chionosféra, bouře sněhová, sníh zvířený.

Slovo obsahuje indoevr. kořen s původním významem „co se lepí“; srov. též angl. snow či něm. Schnee.

hranice vymezující území s celoročně možným výskytem sněhové pokrývky. Na sněžné čáře existuje rovnováha mezi přírůstkem spadlých tuhých srážek a úbytkem sněhové pokrývky během roku. Existuje dolní a horní sněžná čára. Pod dolní sněžnou čarou se sněhová pokrývka celoročně neudrží z teplotních příčin, nad horní sněžnou čarou, kde je množství srážek již malé, sněhová pokrývka zaniká sublimací v důsledku slunečního záření. Dolní a horní sněžná čára vymezují chionosféru. Praktický význam má dolní sněžná čára, která se zpravidla dělí na čáru sněžnou klimatickou a orografickou. Viz též čára firnová.

viz hodnota sněhové pokrývky vodní.

přístroj na měření vodní hodnoty sněhové pokrývky a výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na profesionálních stanicích, popř. na vybraných klimatologických stanicích, nebo polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).

syn. tyč sněhoměrná – lať s centimetrovým dělením na měření celkové výšky sněhové pokrývky. Zapouští se svisle do země na místě, kde se netvoří závěje, na celé zimní období tak, aby nula měřítka byla v úrovni terénu. Čtení na sněhoměrné lati se provádí v klimatologických termínech, na synoptických stanicích v termínech 06:00 UTC a 18:00 UTC. Viz též měření sněhové pokrývky.

přístroj na měření vodní hodnoty sněhové pokrývky a výšky celkové sněhové pokrývky. Používají se tyto základní metody měření:
1. Vodní hodnota sněhové pokrývky:
a) Vzorek sněhu se váží – používá se tzv. sněhoměr váhový, což je základní přístroj používaný v ČR na profesionálních stanicích, popř. na vybraných klimatologických stanicích, nebo polštář sněhový.
b) Odebraný vzorek se nechá roztát a změří se stejně jako kapalné srážky. V ČR se běžně používala nádoba srážkoměru a k ní příslušná skleněná odměrka.
2. Výška celkové sněhové pokrývky:
a) Používá se sněhoměrná tyč nebo lať.
b) Měření automatickými sněhoměry, v nichž se využívá odrazu nebo útlumu vyslaného paprsku (ultrasonická čidla, radioaktivní sněhoměry (gama zářiče), laserové senzory).

vypadávání sněhu ve fromě jednotlivých ledových krystalků nebo sněhových vloček. Intenzita sněžení se hodnotí podle dohlednosti, popř. podle přírůstku výšky sněhové pokrývky před termínem pozorování nebo na základě radarových měření. Rozlišujeme slabé, mírné silné a velmi silné sněžení v termínu pozorování a dále sněžení občasné a trvalé. Na území ČR se už od nadm. výšek kolem 1 300 m může vyskytnout sněžení v každém kalendářním měsíci. Viz též den se sněžením.

1. v meteorologii shluk ledových krystalků. Sněhové vločky se při sněžení tvoří v oblacích, zejména ve vrstevnatých oblacích druhu nimbostratus. Většina sněhových vloček vzniká agregací navzájem propletených dendritů, a to především při teplotě vzduchu nad –5 °C. Čím vyšší je teplota vzduchu, tím větší mohou být sněhové vločky, protože jednotlivé krystalky částečně tají a snadněji se slepují. Střední průměr sněhových vloček je cca 5 mm při hmotnosti cca 4 mg; maximální dokumentovaná velikost se uvádí 38 cm.
2. lidové, avšak v meteorologii nevhodné označení jednotlivého ledového krystalku, především dendritu.

intenzivní sněžení nebo vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám, především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý) buran, purga nebo burga.

přízemní inverze teploty vzduchu, jež vzniká zpravidla při advekci relativně teplého vzduchu nad zemský povrch s tající sněhovou pokrývkou v důsledku spotřeby tepla na tání sněhu. Je typickým příkladem přízemní advekční inverze teploty vzduchu.

tuhé srážky složené z bílých neprůsvitných kuželovitých nebo kulatých ledových částic, jejichž průměr je 2 až 5 mm. Při dopadu na tvrdý povrch odskakují a často se tříští. Většinou se vyskytují v přeháňkách spolu se sněhovými vločkami nebo dešťovými kapkami při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C. Patří mezi hydrometeory.

rychlý sesuv sněhu a ledu o minimálním objemu 100 m³ po dráze delší než 50 m. Menší sesuvy označujeme jako sněhové splazy. Dochází k němu za určitých meteorologických a topografických podmínek. Z met. podmínek patří mezi nejdůležitější intenzita a trvání sněžení, teplota vzduchu a větrné poměry, k topografickým podmínkám sklon a expozice svahu. Uvedené podmínky určují stabilitu sněhového profilu, tedy rozložení vrstev sněhové pokrývky, jejich strukturu a mech. a fyz. vlastnosti, důležité pro zachování rovnovážného stavu. Narušení rovnováhy vyvolává pohyb sněhových vrstev, které se vzájemně liší morfologicky a geneticky. Laviny dělíme podle tvaru dráhy na plošné a žlabové; podle formy odtrhu na laviny s čárovým odtrhem (deskové) a laviny s bodovým odtrhem; podle skluzného horizontu na povrchové a základové; podle vlhkosti sněhu v pásmu odtrhu na laviny ze suchého sněhu či laviny z mokrého sněhu; podle příčin vzniku na laviny samovolné a uměle vyvolané. K ochraně proti sněhovým lavinám se v současnosti stavějí na lavinových svazích lavinové zábrany v podobě zátarasů z betonu a oceli (pasivní ochrana). V případě, že lavina ohrožuje silnice, obydlí, turistické trasy či například sjezdovky, připraví specialisté řízený odstřel (aktivní ochrana). Při vstupu do lavinových katastrů se doporučuje základní lavinové vybavení (lavinový vyhledávač, sonda a lopata). Stupně lavinového nebezpečí (1. až 5.) vyhlašuje v ČR Horská služba na základě analýzy sněhového profilu. Lavinové katastry v ČR jsou v Krkonoších a Jeseníkách. Viz též vítr lavinový.

podmínky, při nichž vysoko zvířený sníh a/nebo hustá mlha snižují dohlednost a současně zemský povrch kryje sněhová pokrývka, takže není možné rozeznat obzor. Dochází tak k podstatnému ztížení orientace v prostoru. Tyto podmínky typicky nastávají při blizardu nebo při hustém sněžení.

lid. označení pro sněžení při vysoké rychlosti větru, kdy pozorujeme vysoko zvířený sníh. Kromě padajícího sněhu může být větrem unášen také již napadlý, především čerstvý sníh, zvláště při nízké teplotě vzduchu. Viz též bouře sněhová, blizard.

automatické sněhoměrné zařízení, které umožňuje v reálném čase měřit a zaznamenávat vodní hodnotu sněhové pokrývky a výšku celkové sněhové pokrývky. Hmotnost sněhové pokrývky na měřicím zařízení je ekvivalentem množství vody obsažené ve sněhové pokrývce. Ke zjištění hmotnosti sněhové pokrývky jsou využívány dva základní principy. Prvním z nich je měření hydrostatického tlaku uvnitř vaku naplněného nemrznoucí směsí, na němž leží sněhová pokrývka. Druhým je vážení sněhové pokrývky ležící na desce pomocí tenzometrických vah. Výška sněhové pokrývky je měřena nad plochou sněhového polštáře. K získání hodnoty výšky sněhové pokrývky jsou využívána ultrazvuková a laserová čidla. Měřicí plocha, jejíž velikost je 2 až 16 m², může mít tvar kruhu, čtverce, obdélníku či šestihranu. Sněhový polštář je obvykle doplněn měřením dalších meteorologických prvků (např. teplota vzduchu, teplota sněhu, směr a rychlost větru) a v ČR je zpravidla umístěn ve volném terénu mimo síť klimatologických stanic. Viz též pokrývka sněhová celková, měření sněhové pokrývky, stanice srážkoměrná.

starý název pro sněhová zrna, který se přestal používat po vydání Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965.

Termín je odvozen od slova kroupa.

název pro sněhová zrna, který byl používán před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965. Někdy se ve stejném významu používal i termín krupice.

jeden z hydrometeorů. Je to srážka složená z velmi malých bílých a neprůhledných zrnek ledu, která jsou obvykle zploštělá nebo podlouhlá a mají průměr menší než 1 mm. Při dopadu na tvrdou půdu neodskakují ani se netříští. Obyčejně padají ve velmi malých množstvích, nejčastěji z oblaků druhu stratus nebo z mlhy, nikdy však v přeháňce. Před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků se tento druh srážek nazýval „krupice“.

intenzivní sněžení nebo vysoko zvířený sníh, zpravidla způsobující značné akumulace sněhu. Nejzhoubnější účinky mají sněhové bouře na sv. USA, kde jsou jejich příčinou hluboké cyklony postupující přes již. části Nové Anglie. Za 1 až 2 dny může při sněhové bouři napadnout přes 1 m sněhu a závěje mohou dosahovat 10 až 12 m. Dochází ke ztrátám na životech a k hospodářským škodám, především v důsledku ochromení dopravy. Ze Sev. Ameriky pochází označení sněhové bouře spojené s vysokou rychlostí větru jako blizard, dalšími regionálními názvy jsou (bílý) buran, purga nebo burga.

model termálně podmíněné buňkové cirkulace v oblastech nad 60° zeměp. šířky bez uvažování zonální složky proudění. Oproti Hadleyově buňce relativně slabší polární buňku lze detekovat na sev. i již. polokouli prostřednictvím časově průměrovaných polí větru na vertikálních řezech atmosférou. Je charakterizována sestupnými pohyby vzduchu v oblasti zeměp. pólu, přízemním prouděním do nižších zeměp. šířek, výstupnými pohyby vzduchu v subpolárních oblastech mezi 50° a 70° zeměp. šířky (viz Ferrelova buňka) a výškovým prouděním k pólu. Při uvažování zonální složky proudění je přízemní proudění výrazně stáčeno na východní, výškové na západní.

v Köppenově klasifikaci klimatu nejchladnější klimatické pásmo, označené písmenem E. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci nedosahuje 10 °C, což brání vývoji lesa. Typickým znakem je permafrost. Sněhové klima se dělí do dvou klimatických typů: klima tundry (ET) a klima trvalého mrazu (EF). V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá arktické klima a antarktické klima. Viz též klima nivální.

v meteorologii nevhodné označení pro ledový krystalek.

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek. Tento termín se vztahuje jak na celkovou sněhovou pokrývku, tak na nový sníh. Viz též měření sněhové pokrývky, hodnota sněhové pokrývky vodní, hustota sněhu, den se sněhovou pokrývkou.

soubor digitálních dat naměřený zobrazovacím družicovým radiometrem, zpravidla nasnímaný současně ve více spektrálních kanálech, resp. jejich zobrazení formou zpracovaného digitálního snímku. Interval získávání družicových snímků je závislý především na konkrétním typu meteorologické družice, resp. přístroje – u geostacionárních družic je dána technickými parametry radiometru družice, přičemž se pohybuje od desítek sekund do desítek minut, u polárních družic závisí na periodě přeletů dané družice nad konkrétní oblastí a šířce pásu snímaného území (perioda se pohybuje od cca 12 hodin do několika dní). Rozlišení, tzn. rozlišovací schopnost, závisí především na konstrukci radiometru družice a výšce její oběžné dráhy. Pro meteorologické využití je vysoce žádoucí, aby snímek byl k dispozici v co nejkratší době od svého pořízení (nasnímání). Viz též přemapování družicových snímků.

zpráva obsahující údaje o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy při výskytu sněhu, ledu a podobných jevů. Za měření pro zprávu SNOWTAM a také za její sestavení zodpovídají správy letiště. V období zimního provozu letiště je ze zprávy SNOWTAM generována informace o stavu drah, která se následně zařazuje do pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR).

horizontální vzdálenost radiosondy od radiosondážní stanice v okamžiku měření. V kódu BUFR je poloha sondy v každé hladině dána uvedením rozdílu mezi zeměp. šířkou, resp. zeměp. délkou radiosondy a zeměp. šířkou, resp. zeměp. délkou místa, odkud byla sonda vypuštěna. Zpráva TEMP údaje o snosu radiosondy neobsahuje.

lid. označení pro období největších veder, používané zejména v některých oblastech stř. a již. Evropy. Název se traduje od starověku. Řekové a Římané totiž dávali výskyt veder do souvislosti s východem hvězdy Sírius nazývané též „Psí hvězda" (canis – lat. pes), v jejíž blízkosti se Slunce na obloze nachází od 22. července do 23. srpna. Na sev. polokouli připadá období veder zpravidla na červenec a na prvou dekádu srpna, přičemž jeho délka a výraznost závisí především na stupni kontinentality daného místa a na cirkulačních poměrech.

syn. lokátor akustický – zařízení k akustické sondáži atmosféry. Tento druh profileru pracuje na principu měření rozptylu akustických vln, k němuž dochází na turbulencí vyvolaných nehomogenitách akustického indexu lomu v atmosféře. Sodar vysílá intenzivní impulzy v oboru slyšitelných frekvencí, rozptýlený signál je přijímán citlivým směrovaným mikrofonem nebo soustavou mikrofonů. Z doby, průběhu a charakteru odezvy lze určit polohu a rozsah sledované cílové oblasti a usuzovat na charakter jevů, s nimiž je turbulence spojena (např. inverze teploty nebo vlhkosti vzduchu, vertikální střih větru apod.). Rozlišují se nejčastěji sodary monostatické (vysílač impulsů a přijímací mikrofony jsou na témže místě) a bistatické, kde je vysílač a přijímač oddělen. Starší provedení sodarů používala třísměrovou anténní soustavu uspořádanou tak, že jedna parabolická anténa byla vertikální a dvě další směřovaly obvykle pravoúhle k sobě a šikmo vzhůru. Současné systémy mají anténní systém tvořen polem reproduktorů, k nimž je vysílaný impulz přiváděn s fázovým posuvem. To umožňuje vytvářet směrované svazky v různých rovinách a pod různými vertikálními úhly. Sodar využívá Dopplerova efektu pro vyhodnocení radiálních, vert. a horiz. složek proudění. Provoz sodaru je řízen počítačem, který zajišťuje optimální generování vysílaných svazků, prvotní zpracování přijatého signálu, výpočet složek proudění a odvozených statistických charakteristik. Viz též šíření zvuku v atmosféře, radiolokátor meteorologický dopplerovský.

Termín je akronym úplného angl. názvu sonic detection and ranging „detekce a měření vzdálenosti pomocí akustických vln“.

zákal podmíněný přítomností drobných částeček mořských solí v ovzduší, vzniká při vypařování vodní tříště a malých vodních kapiček, které odstříkly do vzduchu při probublávání vzduchových bublin povrchovými vrstvami mořské vody.

málo užívané označení pro vířivé pohyby různých měřítek v zemské atmosféře, které jsou podmíněny existencí izobaricko-izosterických solenoidů v baroklinní atmosféře.

přechodně existující oblast ve sluneční fotosféře s teplotou nižší vůči okolí o 1500 – 2000 K. Skvrny vznikají při zvýšené sluneční aktivitě v důsledku silné koncentrace slunečního magnetického pole, které zabraňuje proudění a tím omezuje přenos tepelné energie z vnitřních částí slunečního tělesa. Nejtemnější (nejchladnější) středová část skvrny se nazývá umbra. Bývá lemována méně tmavou vláknitou částí skvrny, tzv. penumbrou, která u malých skvrn může být méně zřetelná nebo může zcela chybět. Rozměry skvrn dosahují od několika stovek km až po desítky tisíc km. Doba trvání skvrn se pohybuje od několika hodin (u nejmenších z nich) po několik dnů, u největších skvrn pak až po několik měsíců. Velké skvrny se často objevují ve skupinách, popř. v komplexech až o několika desítkách menších i větších skvrn. Výskyt slunečních skvrn je rozsáhle sledovaným a populárním projevem sluneční aktivity, který je nejčastěji charakterizován pomocí tzv. Wolfova čísla. Viz též fakule.

syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to granule, spikule, fakule a sluneční skvrny ve fotosféře, dále sluneční erupce, protuberance a erupce ve sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je atmosférická ionizace, vznik polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též číslo Wolfovo.

syn. aktivita sluneční.

syn. erupce sluneční.

syn. erupce chromosférická – náhlé, několik minut až několik desítek minut trvající zjasnění flokulového pole ve sluneční chromosféře; při výjimečné silné erupci může dojít i ke zjasnění v oblasti sluneční fotosféry (tzv. bílá erupce). Sluneční erupce jsou typické pro období zesílené sluneční aktivity. Jsou mohutným zdrojem rentgenového, ultrafialového a korpuskulárního záření. Významně ovlivňují sluneční vítr a toky slunečního kosmického záření zasahující Zemi.

vnější vrstva sluneční atmosféry nad chromosférou. Je tvořena žhavými plyny (plazmatem), unikajícími ze Slunce do vesmírného prostoru. Vysoká teplota těchto plynů (v řádu milionů K)  není prozatím plně vysvětlena, ale zřejmě je výsledkem spolupůsobení několika mechanizmů včetně útlumu rázových vln z povrchu Slunce v jeho koroně a přeměn energie akumulované v magnetickém poli Slunce. Viz též vítr sluneční.

syn. konstanta solární.

syn. konstanta sluneční – celkové množství zářivé energie Slunce dopadající v celém spektru na horní hranici atmosféry Země za jednotku času na jednotku plochy, kolmou ke slunečním paprskům, a vztažené na stř. vzdálenost Země od Slunce. Na základě družicových měření je hodnota solární konstanty nejčastěji uváděna jako 1 366 W.m^–2. Termín solární konstanta není zcela přesný, protože její hodnoty kolísají o několik desetin %, např. v důsledku sluneční aktivity. Dlouhodobé změny solární konstanty jsou pokládány za jednu z možných příčin globálních změn klimatu. Pro meteorologii je solární konstanta důležitým výchozím parametrem radiační bilance soustavy Země – atmosféra.

elmag. a korpuskulární záření vysílané Sluncem. Energeticky významná část elmag. záření povrchu Slunce má vlnové délky mezi 0,1 až 10 µm s max. energií u vlnové délky 0,475 µm. Na horní hranici atmosféry vytváří při stř. vzdálenosti Země od Slunce zářivý tok, který má na ploše kolmé ke směru dopadu intenzitu (1 366 ± 5) W.m^–2, nazývaný solární konstanta. Rozdělení energie ve slunečním spektru lze v hrubém přiblížení aproximovat Planckovým zákonem. Z Wienova zákona vyplývá, že povrch Slunce můžeme pokládat za černé těleso zářící při teplotě asi 6 100 K. Převážná část energie záření Slunce je přenášena v oboru krátkovlnného záření. Záření Slunce se dělí na ultrafialovou složku o vlnových délkách menších než 0,4 µm, tvořící při vstupu do zemské atmosféry přibližně 7 % celkového záření Slunce, na viditelné záření (47 % záření Slunce) a na infračervené sluneční záření s vlnovými délkami většími než 0,75 µm (46 % záření Slunce).

v meteorologii zkrácené označení pro trvání slunečního svitu.

spojitý výron plazmy ze sluneční koróny do okolního prostoru. Typická rychlost slunečního větru dosahuje hodnot přibližně od 300 do 750 km.s^–1, přičemž sluneční plazma proniká do vzdáleností převyšujících padesátinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Sluneční vítr je jednou z forem korpuskulárních toků. Ovlivňuje fyz. procesy v zemské magnetosféře a v horní atmosféře (polární záře, magnetické pole Země atd.). Viz též aktivita sluneční.

viz sloup halový.

světlé místo ve sluneční fotosféře, mající obvykle vláknitou strukturu. Tzv. fakulová pole se vyskytují zpravidla v okolí slunečních skvrn při zvýšené sluneční aktivitě.

fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou periodou. Cyklus se projevuje proměnami počtu slunečních skvrn i charakteristik záření Slunce. Výkyvy solární konstanty v rámci cyklu dosahují přibližně jedno promile, v řádu jednotek procent se mění intenzita ultrafialového záření. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimního cirkumpolárního víru. Viz též číslo Wolfovo.

okamžik, kdy Slunce dosáhne v rámci svého zdánlivého ročního pohybu po ekliptice maximální úhlové vzdálenosti od světového rovníku neboli deklinace, která při současném sklonu zemské osy činí cca 23,44°. Letní (zimní) slunovrat nastává v současnosti na severní (jižní) polokouli nejčastěji 21. června, může se však vyskytnout i o den dříve nebo později. Obdobně je tomu na severní (jižní) polokouli se zimním (letním) slunovratem s nejčastějším výskytem 21. prosince. Ve dni s letním slunovratem vystupuje Slunce na daném místě během roku nejvýše nad obzor, při slunovratu zimním pak nejníže nad obzor, popř. klesá v polárních oblastech nejhlouběji pod obzor. Slunovrat má zásadní význam při členění roku na jednotlivé sezony, přičemž letní slunovrat odděluje astronomické léto od astronomického jara, zimní slunovrat astronomickou zimu od astronomického podzimu. S dobou zejména kolem letního slunovratu je spojena řada zajímavých atmosférických jevů, např. výskyt nočních svítících oblaků nebo tzv. bílé noci ve vyšších zeměpisných šířkách.

někdy používané nevhodné označení pro pyranogram.

Termín vznikl odvozením od termínu solarigraf, analogicky k pojmům telegraf a telegram.

někdy používané nevhodné označení pro pyranograf.

Termín se skládá z lat. solaris „sluneční“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

někdy používané nevhodné označení pro pyranometr.

Termín se skládá z lat. solaris „sluneční“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. solarimetr Molla a Gorczyňskiho – termoel. radiometr k měření globálního slunečního záření. Jeho čidlo v podobě termobaterie je chráněno dvěma koncentrickými skleněnými polokoulemi. Chladné spoje jsou zakryté pouzdrem přístroje a teplé pokryty černou absorpční vrstvou. Termobaterie je pravoúhle symetrická, takže je nutné dbát na přesnou orientaci přístroje. Tento typ pyranometru je nejčastěji používán pro dlouhodobá měření globálního a rozptýleného slunečního záření.

syn. klima solární.

syn. klima matematické – model klimatu, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez atmosféry díky působení astronomických klimatických faktorů. Solární klima by bylo určeno jen množstvím dopadajícího záření Slunce v závislosti na zeměp. šířce, takže solární klimatická pásma by byla ohraničena rovnoběžkami: tropické pásmo mezi obratníky, mírná pásma od obratníků po polární kruhy, dále pak polární pásma. Východiskem pro popis solárního klimatu je roční pohyb Slunce po ekliptice. Viz též klima radiační, klima fyzické.

1. zpráva o náhlém zhoršení počasí (BOUŘE) vysílaná při překročení stanovených limitů hodnot vybraných meteorologckých prvků, která začíná skupinou MMMMw₂ (w₂ je kódové číslo jevu, jehož se změna týká). Do roku 1999 se vysílala také zpráva v případě zlepšení počasí začínající skupinou BBBBw₂;
2. met. stanice vysílající pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR) používají pro vyjádření náhlé změny mimořádné letecké meteorologické zprávy (SPECI).

zakreslování meteorologických informací, tj. pozorovaných hodnot meteorologických prvků nebo jevů po jejich dekódování z meteorologických zpráv do podkladových map různých zobrazení a měřítek. Informace se zakreslují pomocí znaků a číslic uspořádaných kolem staničního kroužku podle příslušného staničního modelu, odlišného podle měřítka mapy, jejího účelu a druhu. Kreslení povětrnostních map se provádí automaticky pomocí výpočetní techniky. Dříve se povětrnostní mapy kreslily ručně, což bylo časově i personálně velmi náročné. Viz též analýza synoptických map.

kvalit. údaj o vlastnostech povrchové vrstvy půdy určovaných povětrnostními vlivy. V bezmrazovém období ovlivňují stav půdy především kapalné srážky (povrch suchý, vlhký nebo mokrý), v zimním období mráz způsobující mrznutí vody obsažené v půdě, dále sněhová pokrývka aj. Z dalších meteorologických prvků stav půdy ovlivňují sluneční záření, vítr atd. Hodnocení stavu půdy se vztahuje k holé půdě typického složení pro danou oblast, a to buď na pozemku stanice, nebo s přihlédnutím k širšímu okolí stanice. Stav půdy se hodnotí vizuálně, a to na klimatologických stanicích ve všech klimatologických termínech, na synoptických stanicích navíc ještě v termínu 06 UTC a za stanovených podmínek i v termínu 18 UTC. Údaje o stavu půdy mají značný praktický význam pro zemědělství, pozemní a leteckou dopravu apod. Viz též holomráz, půda nasycená, půda porostlá trávníkem.

viz rozdělení velikosti oblačných kapek

viz rozdělení velikosti dešťových kapek.

spektrum světla oblohy v době soumraku.

syn. spektrum vírové – rozdělení velikostí turbulentních vírů vytvářejících se v proudící tekutině, z met. hlediska především ve vzduchu, jestliže Reynoldsovo číslo dosáhne jisté kritické hodnoty. Spektrum turbulentních vírů je určováno transformací kinetické energie základního uspořádaného proudění v kinetickou energii neuspořádaných vířivých turbulentních pohybů. Kinetická energie základního proudění se přímo transformuje v kinetickou energii největších turbulentních vírů, ta se dále transformuje v kinetickou energii stále jemnějších vířivých pohybů, až nakonec nejmenší turbulentní víry zanikají působením molekulární vazkosti a jim příslušející kinetická energie se přeměňuje na teplo. Viz též turbulence.

viz rozdělení Chrgianovo–Mazinovo

vyjádření závislosti počtu aerosolových částic určité velikosti obsažených v jednotkovém objemu vzduchu na jejich poloměru r (popř. průměru). Popisuje se funkcí f(r), pro niž platí, že výraz f(r) dr je roven počtu částic v jednotce objemu, jejichž poloměr leží v intervalu hodnot <r, r + dr), nebo funkcí F(r) = f(r) / N, kde N značí počet všech částic v jednotce objemu. Výraz F(r) dr se rovná poměru počtu částic o poloměru z intervalu <r,r + dr) k počtu všech částic v objemové jednotce. Jako konkrétní příklady zmíněných funkcí lze uvést tzv. Jungeho rozdělení vhodné pro většinu aerosolů kontinentálního původu v oboru částic větších než 10^–7 m:
$\mathrm{f}(r)=C{r}^{-(\beta +1)},$
kde C je vhodně zvolená konstanta a hodnota β se většinou volí blízká třem, popř. logaritmicko-normální rozdělení nebo funkci:
$\mathrm{f}(r)=a{r}^{\alpha }\exp \left(-b{r}^{{\beta }^{\ast }}\right),$
pro niž a, α, b, ß^* jsou konstanty charakterizující daný typ atmosférického aerosolu.
Pro naposled uvedenou funkci používají někteří autoři název zobecněná gama-funkce a tato funkce spolu s logaritmicko-normálním rozdělením představuje příklady asymetrického jednomodálního rozdělení. Reálné spektrum velikostí částic atmosférického aerosolu obvykle představuje superpozici tří takovýchto rozdělení, v níž se pak přirozeně uplatňují tři módy, tzv. nukleační mód, akumulační mód a hrubý mód. Obalová křivka právě zmíněného celkového třímodálního rozdělení často dobře odpovídá zde již rovněž zmíněnému Jungeho rozdělení v oblasti jeho platnosti.
Analogicky k právě uvedenému lze vytvářet spektra ve vztahu k úhrnným objemům nebo hmotnostem aerosolových částic, obsažených v jednotce objemu, v závislosti na jejich poloměru. Mluvíme pak o objemových nebo hmotnostních (hmotových) spektrech. Podoba těchto spekter odpovídá skutečnosti, že s rostoucí velikostí aerosolových částic sice klesají jejich počty, ale výrazně roste jim odpovídající úhrnný objem nebo hmotnost. Viz též nukleace.

spojitý interval elmag. spektra vymezený dvěma zvolenými vlnovými délkami, resp. frekvencemi. Pro různé účely, především v souvislosti s distančními meteorologickými měřeními, se dle potřeby vymezují různá taková pásma. Viz též kanál spektrální.

označení části spektrálního pásma, ve které se měří elektromagnetické záření nějakým konkrétním přístrojem, např. radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.

přístroj k měření spektrální intenzity toku dopadajícího záření v různých vlnových oblastech elektromagnetického záření. Spektroradiometry se používají většinou při pozemních i družicových měřeních obsahu a rozložení jednotlivých složek a parametrů zemské atmosféry.

Termín se skládá z lat. spectrum „obraz“, z komponentu radio- ve smyslu „radiace“ a řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

přístroj, který slouží k určení celkového množství ozonu ve vert. sloupci atmosféry se spodní základnou na zemském povrchu a s horní základnou na vnější hranici atmosféry. Dobsonův spektrofotometr umožňuje měřit absorpci slunečního záření v oblasti absorpčních čar O₃ v ultrafialové části slunečního spektra. Z těchto měření se pak vypočítává celkový obsah ozonu v atmosféře. Tyto údaje slouží současně jako referenční data pro kontrolu správnosti výsledků ozonometrické sondáže, prováděné pomocí ozonových sond. Světová síť pro měření celkového ozonu pomocí Dobsonova spektrofotometru vznikla z iniciativy Světové meteorologické organizace, která ji metodicky řídí. 

meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná mimo pravidelné zpravodajské termíny s cílem zvýšit operativnost řízení letové činnosti. Vysílá se při stanovené míře zhoršení i zlepšení povětrnostních podmínek. Sestavuje se podle kódu SPECI. Pro vysílání zprávy SPECI jsou přesně definována kritéria, zahrnující změny směru, rychlosti a nárazů větru, dále změny dohlednosti a dráhové dohlednosti, provozně význačné oblačnosti a výskyt význačných jevů počasí. Viz též zpráva o náhlé změně počasí.

předpověď počasí pro předem stanovené účely. Jedná se o letecké předpovědi počasí, zemědělsko-meteorologické předpovědi, předpovědi pro dopravu, stavebnictví, energetiku a jiné obory. Soustřeďuje se na předpověď těch meteorologických prvků a dějů, které jsou v daném oboru lidské činnosti zvláště důležité. Viz též předpověď počasí všeobecná.

geometrické vyjádření změn vektoru větru s výškou v mezní vrstvě atmosféry, teor. vypočtené za zjednodušujícího předpokladu, že se koeficient turbulentní difuze a hustota vzduchu s výškou nemění, proudění vzduchu je horizontální a nezrychlované, geostrofický vítr nezávisí na výšce a rychlost proudění v mezní vrstvě se s výškou asymptoticky blíží rychlosti geostrofického větru. Obalovou křivku koncových bodů vektorů znázorňujících vítr v různých hladinách mezní vrstvy a vynesených z jednoho zvoleného bodu pak nazýváme Taylorovou spirálou. Zvláštní případ Taylorovy spirály, kdy úhel sevřený směry přízemního a geostrofického větru se rovná 45°, se obvykle nazývá spirálou Ekmanovou. Někteří autoři však používají pojmy spirála Taylorova a spirála Ekmanova jako synonyma.
Teorii této spirály vypracoval V. W. Ekman (1902) pro pohyb vody ve svrchních vrstvách oceánu, vyvolaný účinkem větru. Na poměry v atmosféře ji aplikoval F. Äkerblom (1908) na základě měření větru na Eiffelově věži v Paříži. Zobecněný výklad na podkladě teorie atmosférické turbulence podal G. I. Taylor (1915). Viz též vítr přízemní, stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.

viz spirála Taylorova.

viz pás srážkový.

obecně vlastnost proudění tekutiny, reprezentující rotační pohyb částic tekutiny kolem osy rotace rovnoběžné se směrem proudění. Velikost helicity je v daném bodě úměrná skalárnímu součinu vektorů rychlosti a vorticity proudění a je konzervativní veličinou za předpokladu konstantní hustoty tekutiny a nulového vnitřního tření. V meteorologii se helicita používá zejména jako ukazatel potenciálu konvektivního prostředí způsobovat rotaci silného výstupného konvektivního proudu v konvektivní bouři, přičemž se vyčísluje pomocí relativní helicity. Koncept helicity tak např. může pomoci lépe pochopit vznik a vývoj supercel a tornád.

skleněný teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je líh, popř. jiná organická látka s bodem tuhnutí kolem –100 °C, která bývá někdy zabarvena pro usnadnění čtení údajů. Nejčastěji se používá k měření minimální teploty vzduchu.

oblak osvětlený vnitrooblačným bleskem, přičemž kanál blesku není z místa pozorovatele vidět. Tento jev bývá pozorován zejména při blýskavicích.

proces spontánního mrznutí přechlazených kapiček v atmosféře homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).

syn. nukleace spontánní – ve fyzice oblaků a srážek označení nukleace vody nebo ledu, která probíhá spontánně, náhodnými kolizemi molekul nebo podkritických molekulárních shluků ve vodní páře nebo vodě, bez účasti kondenzačních či ledových jader. Za běžných podmínek v atmosféře k homogenní nukleaci nedochází, neboť přítomnost kondenzačních a ledových jader zajišťuje přednostní uplatnění heterogenní nukleace. Hodnoty přesycení vodní párou, které odpovídají detekovatelné rychlosti homogenní nukleace a klesají s rostoucí teplotou, jsou řádu 10² %.

syn. vrstva E_s – vrstva v ionosféře vznikající občas v oblasti výskytu vrstvy E. Na rozdíl od normální vrstvy E se vyskytuje také v noci. Má obláčkovitou, nesouvislou strukturu. Tato velmi tenká vrstva (jednotky km) vzniká zejména ve stř. zeměp. šířkách. Nejčastěji se objevuje ve formě malých oblaků v letních měsících. Její vznik je zapříčiněn dynamickými procesy v atmosféře, zejména střihem větru, které způsobí místní zvýšení hustoty volných elektronů. Tvoří se náhle a její délka trvání se pohybuje v řádu minut až hodin. Vznik E_s vrstvy nezávisí jednoznačně na sluneční aktivitě. Malá oblaka intenzivní ionizace významně podporují odrazivost rádiových signálů o frekvencích až desítek či stovek MHz. Údaje o výšce se liší, udává se hodnota výšky v rozmezí 100–160 km. Maximální koncentrace iontů v E_s vrstvě může být vyšší než ve vrstvách, které leží výše, a částečně nebo úplně tak znemožňuje pozemní ionosférické sondování.

v družicové meteorologii program, resp. stejnojmenné evropské polární meteorologické družice (s mezinárodní spoluúčastí), se zaměřením na námořní altimetrii. Viz altimetr.

Termín je zkratkové slovo z Joint Altimetry Satellite Oceanography Network, které zároveň odkazuje ke jménu mýtického hrdiny Iásóna, jenž vedl Argonauty při jejich plavbě za zlatým rounem.

specializovaná oblast meteorologie využívající družicová meteorologická měření. Jedná se spíš o charakteristiku způsobu získávání, zpracování a interpretace dat, než o samostatnou meteorologickou disciplínu.

syn. imager – radiometr na meteorologické družici, jehož primárním zaměřením je měření dvourozměrných kvazihorizontálních polí různých veličin, např. pole oblačnosti, teplotního pole zemského povrchu, aj. Např. družice MTG, konkrétně MTG-I, je vybavena zobrazovacími radiometry FCI a Lightning Imager.

měření ozonu ve stratosféře pomocí meteorologických družic. Používají se pro něj především družice na nízkých polárních drahách, které při každém svém obletu kolem Země snímají i polární oblasti. K měření vlastností ozonové vrstvy se používají různé družicové radiometry, jejichž data poskytují jak informace plošného charakteru (o horizontálním rozložení celkového množství ozonu), tak informace o vertikálních profilech koncentrace ozonu. Měření ozonu z družic sahá do začátku 70. let 20. století, v současnosti je již operativně realizováno na více družicích a různými přístroji. Družicová měření ozonu zásadní měrou přispěla k mapování polárních ozonových děr.
V současné době se začínají rozvíjet metody družicového měření ozonu v troposféře, a to především v rámci programu Copernicus pomocí jeho přístrojů Sentinel.

syn. imager – radiometr na meteorologické družici, jehož primárním zaměřením je měření dvourozměrných kvazihorizontálních polí různých veličin, např. pole oblačnosti, teplotního pole zemského povrchu, aj. Např. družice MTG, konkrétně MTG-I, je vybavena zobrazovacími radiometry FCI a Lightning Imager.

syn. sounder – radiometr na meteorologické družici, jehož primárním zaměřením je družicová sondáž atmosféry, doplňující radiosondážní nebo další měření ze zemského povrchu. Např. družice MTG, konkrétně MTG-S, bude vybavena sondážním radiometrem IRS.

soubor digitálních dat naměřený zobrazovacím družicovým radiometrem, zpravidla nasnímaný současně ve více spektrálních kanálech, resp. jejich zobrazení formou zpracovaného digitálního snímku. Interval získávání družicových snímků je závislý především na konkrétním typu meteorologické družice, resp. přístroje – u geostacionárních družic je dána technickými parametry radiometru družice, přičemž se pohybuje od desítek sekund do desítek minut, u polárních družic závisí na periodě přeletů dané družice nad konkrétní oblastí a šířce pásu snímaného území (perioda se pohybuje od cca 12 hodin do několika dní). Rozlišení, tzn. rozlišovací schopnost, závisí především na konstrukci radiometru družice a výšce její oběžné dráhy. Pro meteorologické využití je vysoce žádoucí, aby snímek byl k dispozici v co nejkratší době od svého pořízení (nasnímání). Viz též přemapování družicových snímků.

získávání, zpracování a vyhodnocení údajů o stavu atmosféry, případně zemského povrchu a mořské hladiny pomocí přístrojů umístěných na meteorologických družicích. Monitorují především pole oblačnosti a její základní vlastnosti (mikrofyzikální složení horní hranice oblačnosti a její jasovou teplotu, optickou mohutnost, typ oblačnosti aj.), vertikálních profily některých meteorologických prvků, dynamiku různých jevů (vývoj a pohyb různých meteorologických jevů či systémů, vč. družicové detekce blesků), pole větru, přítomnost sněhové pokrývky a mořského ledu, teplotu povrchu moře aj. Dlouhodobé řady družicových meteorologických měření jsou následně využívány v klimatologii.

typ klimatu, kterému v Köppenově klasifikaci klimatu odpovídá mírné dešťové klima se suchým létem (Cs), v Alisovově klasifikaci klimatu pak přibližně subtropické klima západních břehů pevnin. Zastaralé označení etéziové klima odkazuje na větry zvané etézie. Kromě oblasti Středozemního moře se středomořské klima vyskytuje i v Kalifornii, na jihu Afriky a Austrálie a ve stř. Chile. Je charakterizováno teplým a suchým létem, podmíněným posunem subtropických anticyklon do vyšších zeměpisných šířek, a mírnou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Koncentrace srážek do chladného půlroku souvisí s pronikáním polární fronty a s ní spojených mimotropických cyklon do těchto oblastí, které zde často způsobují i vysoké rychlosti větru. Zdejší biom je charakterizován tvrdolistými stromy a křovinami.

větev polární fronty, která vzniká především na podzim a v zimě v oblasti Středozemního moře. Odděluje vzduch mírných šířek z Atlantiku a Evropy od tropického vzduchu ze sev. Afriky. Cyklonální činnost na středomořské frontě je rozhodující pro srážkový režim Středomoří, kde je příčinou podzimního nebo zimního maxima v ročním chodu srážek. Se středomořskou frontou souvisí také podružné srážkové maximum v některých oblastech ČR.

průměr ročních minim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční minimum teploty vzduchu –9,1 °C.

průměr měsíčních minim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové minimum teploty vzduchu –6,7 °C.

předpověď počasí na období od 3 do 10 dnů. V současné praxi se její metodika liší od metodiky předpovědí krátkodobých jen poměrně málo; největší odlišnosti spočívají ve větším používání metody ansámblové předpovědi a ve větším zdůrazňování obecnějších trendů vývoje počasí vzhledem k nejistotě předpovědi. Dříve se pod pojmem střednědobá předpověď počasí rozuměla předpověď zpravidla na tři až pět dní, založená na aplikacích empir. zjištěných statisticko-synoptických vztahů. Viz též předpověď počasí krátkodobá, předpověď počasí dlouhodobá, ECMWF.

průměr denních amplitud nebo též rozdíl mezi průměrným denním maximem a průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).

průměr denních minim meteorologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní minimum teploty vzduchu v lednu –3,2 °C (vypočtené z denních minim v lednových dnech), pro 1. leden pak –3,1 °C (vypočtené z denních minim 1. 1.). Viz též amplituda denní průměrná.

v meteorologickém a klimatologickém zpracování nejužívanější statist. charakteristiky, zpravidla aritmetické průměry. Viz též průměr meteorologického prvku denní.

(med) [medyokris] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupy stř. vertikálního rozsahu a vrcholek oblaku má jen poměrně malé výběžky. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu cumulus. Viz též humilis, congestus.

průměr ročních maxim meteorologického prvku za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. roční maximum teploty vzduchu 32,4 °C.

viz klasifikace atmosférických iontů.

průměr měsíčních maxim meteorologického prvku dosažených v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období nebo od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. lednové maximum teploty vzduchu 8,3 °C.

průměr denních maxim meterologického prvku, a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc) nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha-Klementinum je za období 1775–2010 prům. denní maximum teploty vzduchu v lednu 1,2 °C (vypočtené z denních maxim v lednových dnech), pro 1. leden pak 1,0 °C (vypočtené z denních maxim 1. 1.). Viz též amplituda denní průměrná.

prům. hodnota teploty vzduchu vypočtená z hodnot naměřených v klimatologických nebo synoptických termínech. Podle doporučení WMO se denní průměr teploty počítá jako aritmetický průměr hodnot teploty měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v ČR průměrná denní teplota vzduchu počítá někdy podle vzorce:
$\overline{T}=\frac{T_7+T_{14}+2T_{21}}{4},$
kde indexy 7, 14 a 21 vyjadřují termíny pozorování. Počítá-li se průměrná denní teplota vzduchu z 24 hodnot, označuje se jako pravý denní průměr teploty. K hrubému odhadu průměrné denní teploty se též někdy užívá vzorce:
$\overline{T}=\frac{T_{\max }+T_{\min }}{2},$
kde T_max je max. a T_min min. denní teplota vzduchu. Viz též průměr meteorologického prvku denní, průměr meteorologického prvku denní pravý.

pracovní označení pro mapu, na níž je pomocí izolinií znázorněno rozložení prům. hodnot jednoho nebo více meteteorologických prvků vypočtených za delší období, např. mapa prům. úhrnu srážek za teplé pololetí nebo prům. trvání sněhové pokrývky za období 1961 až 1990. Průměrové mapy jsou nejrozšířenějším typem klimatologických map.

model atmosféry, vypočtený na základě rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že vzduch je ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení tlaku vzduchu, teploty vzduchu a hustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu, vertikální gradient teploty, plynová konstanta a tíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V letecké meteorologii je dohodnuto používat mezinárodní standardní atmosféru ICAO.

mezinárodně přijatý model standardní atmosféry, vystihující převládající poměry v atmosféře reprezentativní během celého roku ve všech zeměp. šířkách. Tento model vychází z předpokladu, že pro atmosféru platí přesně stavová rovnice a zákl. rovnice hydrostatické rovnováhy; v nulové výšce jsou konstantní, přesně definované hodnoty zákl. meteorologických prvků; vertikální teplotní gradient je v jednotlivých vrstvách atmosféry konstantní a nabývá přesně definovaných hodnot. Smyslem zavedení mezinárodní standardní atmosféry je možnost jednotné kalibrace tlakových výškoměrů, možnost výpočtu a porovnání letových charakteristik letadel, projektování letadel a raket a sestavení balistických tabulek.
Mezinárodní standardní atmosféra přijatá ICAO v roce 1952 vychází z těchto hlavních předpokladů: nulová výška je na úrovni prům. výšky hladiny moře, v této nulové výšce je teplota vzduchu 288,15 K (15 °C), tlak vzduchu 1 013,25 hPa, hustota vzduchu 1,225 kg.m^–3 a tíhové zrychlení 9,806 6 m.s^–2; od hladiny moře do výšky 11 000 geopotenciálních metrů (gpm), tj. 11 019 m, je teplotní gradient roven 0,65 °C/100 m. Ve výšce 11 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K (–56,5 °C), tlak vzduchu 226,32 hPa, hustota vzduchu 0,363 19 kg.m^–3 a tíhové zrychlení 9,772 7 m.s^–2. Od výšky 11 000 do 20 000 gpm je hodnota teplotního gradientu rovna nule (izotermie). Ve výšce 20 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K, tlak vzduchu 54,748 7 hPa, hustota vzduchu 0,088 034 5 kg.m^–3 a tíhové zrychlení 9,745 m.s^–2. Od výšky 20 000 do 32 000 gpm je hodnota teplotního gradientu –0,1 °C/100 m, od 32 000 do 47 000 gpm –0,28 °C/100 m a od výšky 47 000 do 51 000 gpm je teplotní gradient opět rovný nule.

izobarická hladina vybraná mezinárodní dohodou pro popis podmínek v atmosféře. Za standradní jsou zvoleny hladiny 1 000, 925, 850, 700, 500, 400, 300, 250, 200, 150, 100, 70, 50, 30, 20 a 10 hPa. Údaje o výšce hladin a hodnotách jednotlivých meteorologických prvků v nich měřených jsou předávány povinně ve zprávách TEMP a TEMP SHIP. Ve zprávách PILOT a PILOT SHIP se uvádějí hodnoty směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách 850 až 10 hPa. Výše položené synoptické stanice (v ČR ve výšce nad 550 m. n. m.) uvádějí ve zprávách SYNOP výšku stanovené standardní izobarické hladiny místo tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře.

čas, ke kterému se vztahují meteorologická měření a pozorování, určený WMO.

klimatologická stanice, na které se měří úhrn srážek, výška a vodní hodnota sněhové pokrývky a pozorují se rovněž stanovené met. jevy. Obvykle je umístěna tak, aby svými srážkoměrnými údaji doplňovala údaje základních klimatologických stanic.

meteorologická stanice specializovaná na měření námrazků. Na těchto stanicích se také měří teplota a vlhkost vzduchu a rychlost a směr větru.

aerologická stanice určená pro zajišťování radiosondážních měření. Umístěním může být zařazena mezi meteorologické stanice pozemní, námořní nebo letadlové. Někdy bývají dále rozlišovány radiosondážní stanice pro komplexní sondáž atmosféry a stanice pro měření větru radiotechnickými prostředky, popř. pracoviště provádějící specializovaná měření vertikálního profilu ozonu v atmosféře, radiačních parametrů aj.

aerologická stanice, která provádí pilotovací měření výškového větru, zpravidla opt. zaměřováním pilotovacího balonu. V některých případech bývá jako pilotážní stanice označována i stanice pro získávání údajů rádiovým zaměřováním dráhy speciálního vysílače neseného balonem nebo radiolokačním sledováním odražeče elektromagnetických vln.

viz anticyklona kvazistacionární.

teor. model atmosférické fronty, která nemění svou polohu v prostoru. Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš frontami kvazistacionárními.

syn. cyklona kvazistacionární.

viz oko tropické cyklony.

viz vlivy stenoklimagenní.

1. pohyb vody vlivem zemské tíže jak po povrchu (povrchový odtok), tak i pod zemským povrchem v rámci hydrologického cyklu. V oblastech s klimatem trvalého mrazu se uskutečňuje prostřednictvím pohybu ledovců a jejich následnou ablací.
2. objem vody odtékající z povodí, z nádrže apod. za jednotku času, např. za den, měsíc, rok apod. V meteorologii a hydrologii je odtok sledován především jako významný člen hydrologické bilance. Pokud odtok vztáhneme na plochu povodí, získáme odtokovou výšku. Podíl odtokové výšky a úhrnu srážek v daném povodí označujeme jako koeficient odtoku. Viz též průtok.

katabatický vítr způsobený horizontálními rozdíly v hustotě vzduchu. Jedná se o součást místní cirkulace, kdy je vzduch v blízkosti horského svahu či ve výše položeném terénu (např. nad náhorní plošinou) ochlazován od zemského povrchu a stéká do nižších poloh. V důsledku radiačního ochlazování vznikají noční fáze horského a údolního větru a svahového větru. Jiným typem gravitačního větru je ledovcový vítr. Někteří autoři označují jako gravitační vítr i padavý vítr typu bóry.

pozdější označení populárního spisu sestaveného lékařem Christophem von Hellwig a po roce 1700 opakovaně vydávaného v řadě evropských zemí. Vycházel ze staršího kalendáře, do kterého Mauritius Knauer, opat kláštera v německém Langheimu, zanesl výsledky svých sedmiletých meteorologických a fenologických pozorování z let 1652–1658 a výpočty polohy vesmírných těles do roku 1912. Ch. von Hellwig kalendář omezil na období 1701–1800, přičemž pod vlivem astrometeorologie předpokládal opakování počasí v sedmiletém cyklu. Pro dlouhodobou předpověď počasí je bezcenný, byl však ve své době užitečným zdrojem klimatických údajů.

někdy používané označení pro orografický oblak, který se prakticky nepohybuje vzhledem k zemskému povrchu, i když se v hladině jeho vzniku vyskytuje silné proudění vzduchu.

nevh. označení pro stacionární oblak.

vrstva atmosféry Země oddělující stratosféru a mezosféru. Leží ve výšce kolem 50 km. Teplota se zde pohybuje kolem 270 K (0 °C).

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950 pro označení horní hranice stratosféry v jeho pojetí; dnešní význam byl kodifikován WMO v r. 1962. Byl vytvořen zkrácením slova stratosféra a z lat. pausa „přerušení, ukončení“

část atmosféry Země ležící v průměrné výšce 10 až 50 km, tj. mezi tropopauzou a stratopauzou. Stratosféru vymezujeme při vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; v její spodní části, do výšek 20 až 25 km, se teplota vzduchu s výškou nepatrně zvyšuje, odtud vzhůru roste. Maxima (v průměru kolem 0 °C) dosahuje teplota v blízkosti stratopauzy. Růst teploty s výškou je působen přítomností ozonu, který pohlcuje sluneční ultrafialové záření s vlnovou délkou 242 nm a silně se zahřívá. Rychlost proudění ve stratosféře s výškou nejprve klesá, dosahuje minima kolem 22 až 25 km, potom opět roste. Ve stratosféře také pozorujeme náhlé sezonní střídání převládajícího směru proudění ze záp. na vých. a opačně. Ve výškách kolem 25 km pozorujeme perleťové oblaky.
Jako stratosféra byla původně označována vrstva vzduchu nad troposférou až do výšek 80 až 100 km. Později byla uvedená vrstva rozdělena do dvou vrstev, z nichž svrchní byla nazvána mezosféra. Teplotní vlastnosti stratosféry objevili v r. 1902 nezávisle na sobě něm. meteorolog R. Assmann a franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort. Viz též oscilace kvazidvouletá, monzun stratosférický, oteplení stratosférické.

Termín zavedl franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort v r. 1908 současně s termínem troposféra. Po rozšíření měření do vyšších hladin navrhli v r. 1942 H. Flohn a R. Penndorf úpravu jeho použití pro vrstvu atmosféry až do 80 km, tedy včetně dnešní mezosféry; oproti tomu britský přírodovědec S. Chapman jím v r. 1950 označoval pouze izotermní vrstvu nad troposférou. Dnešní význam byl kodifikován WMO v r. 1962. Termín se skládá z lat. stratus „rozprostřený“ (příčestí minulé slovesa sternere „rozprostřít“) nebo stratum „vrstva“ (téhož původu) a řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“). Vyjadřuje tím skutečnost, že stratosféra má charakter vertikálně málo promíchávané vrstvy.

epizoda vzestupu teploty vzduchu ve stratosféře polárních a subpolárních oblastí, související se změnami cirkumpolárního víru a růstem koncentrace stratosférického ozonu. Rozlišujeme náhlá stratosférická oteplení a sezónní, tzv. finální oteplení, k nimž dochází začátkem jara při zániku stratosférického cirkumpolárního víru a přechodu na letní uspořádání cirkulace ve stratosféře.

občas se vyskytující nevhodné označení pro sezonní změnu směru proudění ve stratosféře (ve výškách nad 20 km). V zimě ve všech zeměp. šířkách vanou záp. větry kolem chladné polární cyklony, zatímco v létě, kdy teplota a tlak vzduchu klesá směrem od pólu k rovníku, vznikají vých. větry kolem teplé polární anticyklony. Příčinou tohoto jevu jsou solární klima a radiační vlastnosti ozonu, nesouvisí tedy nijak s monzunovou cirkulací.

označení specifické oblasti anomálně chladné tropické tropopauzy, kde se ve vybrané roční době dostává podstatné množství vzduchu z troposféry do stratosféry. Pojem zavedli Reginald Newella a Sharon Gould-Stewar, kteří ukázali na významný přenos do stratosféry v oblasti západního tropického Tichého oceánu během zimního období na severní hemisféře a rovněž v oblasti jihovýchodní Asie během letního monzunu. Aktualizovaná měření ukázala, že vzduch se dostává z troposféry do stratosféry během celého roku. Tento přenos ale vykazuje roční chod, a ačkoli není limitován pouze na určitý region, je významný zejména ve výše uvedených oblastech.

syn. proudění tryskové.

v meteorologii zesílení přízemního větru (proudění v mezní vrstvě atmosféry) na pricipu Venturiho efektu v místech, kde z orografických důvodů dochází ke zhuštění proudnic především v horiz. směru. Je pozorováno v širších údolích, průsmycích apod. Nejpříznivější podmínky pro tryskový efekt nastávají, když při stabilním zvrstvení atmosféry tlakový gradient směřuje podél osy průsmyku nebo údolí. Tryskový efekt se projevuje v různém měřítku v závislosti na velikosti tvarů zemského povrchu a povětrnostní situaci, které jej podmiňují. Ve stř. Evropě se tryskový efekt nejvýrazněji projevuje v průlomu Dunaje mezi Karpaty a Alpami, kde je pozorován až do vzdálenosti 100 až 200 km. Tryskový efekt se lokálně vyskytuje i v městské zástavbě, která ovlivňuje pole větru. Vítr zesílený tryskovým efektem může dosahovat značných rychlostí a ohrožovat některé lidské činnosti, např. dopravu. Viz též mistral, efekt nálevkový.

sestupné silné proudění vzduchu mezosynoptického měřítka pocházejícího ze střední troposféry, které se vyskytuje na sev. (již.) polokouli v již. (sev.) kvadrantu mimotropických cyklon, zpravidla poměrně blízko středu cyklony. Sting jet je pozorován u předního okraje cyklonálně se stáčejícího oblačného systému (někdy analyzovaného jako ohnutá okluze), který se vytváří v oblasti studeného přenosového pásu. Přispívá k lokálnímu výraznému zvýšení rychlosti větru, která může být maximální v rámci celé cyklony s ničivými účinky u zemského povrchu. Někteří autoři spojují jeho přítomnost s rychlostmi o velikosti alespoň 30 m/s. Sting jet je typickým projevem hlubokých cyklon vznikajících nad oceánem a vyvíjejících se podle Shapirova-Keyserova modelu. Jedním z uvažovaných fyzikálních mechanismů odpovědných za jeho formování je uvolnění podmíněné symetrické instability spolu s ochlazováním vlivem spotřeby latentního tepla při sestupu vzduchových částic v oblasti vypadávání srážek. Český ekvivalent zatím není ustálen. Viz též proudění tryskové, instabilita atmosféry podmíněná.

radiolokační informace o oblačnosti, nebezpečných jevech s ní spojených a intenzitě srážek nad větším územím. Vytváří se na základě údajů dvou nebo více met. radarů, které se dotýkají nebo překrývají svými efektivními dosahy. Sloučená radiolokační informace se zpracovává pomocí stanovených kritérií a algoritmů a předává uživatelům.

v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá vzduch mírných šířek, v zimní polovině roku pak arktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá nejchladnější část boreálního klimatu.

vítr, jehož rychlost je menší než rychlost geostrofického větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu.

vítr, jehož rychlost je menší než rychlost gradientového větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu a zakřivení izobar nebo izohyps.

viz klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

fázový přechod z pevného skupenství do skupenství plynného, v meteorologii zpravidla přechod ledu do plynné fáze vody – vodní páry. Ve starší literatuře se termín sublimace užívá i u opačného fázového přechodu, tj. růstu ledu přímo z vodní páry a někdy se v tomto případě setkáváme i s nevhodným termínem desublimace. V současné odborné literatuře převažuje v tomto významu termín depozice.

Termín pochází z lat. sublimatio „zvednutí do výše“, ve středověku též „odpařování teplem, sublimace“, odvozeného od slovesa sublimare „zdvihat, zvedat do výše“, později i „zjemnit látku odpařením“ (od sublimis „jsoucí vysoko, ve výši“).

obecné označení pro charakteristické rozměry atm. procesů a jevů, které mají menší charakteristické horiz. rozměry (a kratší dobu trvání) než procesy a jevy tzv. synoptického měřítka. Viz též měřítko mezosynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v subtropickém pásu vysokého tlaku vzduchu nad oceány na obou polokoulích, vyskytující se mezi pasáty a pásmem západních větrů (přibližně mezi 30 až 35° N a 30 až 35° S). Posunují se na sever a na jih asi o 5° v závislosti na výšce Slunce během roku. Subtropické tišiny jsou oblastmi s ustáleným, nad pevninou suchým a horkým počasím. Někdy se pro subtropické tišiny používal termín „pásmo kalmů". Viz též šířky koňské.

vysoká, teplá a kvazipermanentní anticyklona vyskytující se v subtropických zeměp. šířkách, a to většinou nad oceány. Všechny subtropické anticyklony jsou permanentními akčními centry atmosféry. Podle převládající geogr. polohy rozlišujeme subtropickou anticyklonu azorskou, bermudskou, havajskou, svatohelenskou, mauricijskou a jihopacifickou. Subtropické anticyklony jsou součástí subtropického pásu vysokého tlaku vzduchu na sev. a již. polokouli. Viz též anticyklona dynamická.

v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá tropický vzduch, v zimní polovině roku pak vzduch mírných šířek. V Köppenově klasifikaci klimatu se zčásti kryje s mírným dešťovým klimatem, při západních březích pevnin s typem Cs se suchým létem, označovaným i jako středomořské klima. Při východním pobřeží pevniny může být ovlivněno mimotropickým monzunem, viz klima monzunové. Ve vnitrozemí se subtropické klima vyznačuje značnou kontinentalitou klimatu a lze ho řadit k chladnému suchému klimatu podle W. Köppena.

pás vyššího tlaku vzduchu, vyjádřený na klimatologických mapách, který se táhne kolem Země na obou polokoulích mezi 20 a 40° z. š. a v němž se vyskytují jednotlivé subtropické anticyklony. Zatímco na již. polokouli je zřetelný po celý rok, na severní polokouli jej v letním období přerušují oblasti nižšího tlaku nad kontinenty. Viz též šířky koňské.

zast. označení pro subtropickou cyklonu malého rozsahu zformovanou z mezosynoptického konvektivního systému.

Termín byl zaveden v r. 1972. Vznikl nahrazením první části termínu hurricane (srov. hurikán) lat. slovem neuter „žádný z obou“ (srov. neutrální), rozumí se ani tropická, ani mimotropická cyklona.

tryskové proudění v horní troposféře, jehož osa bývá v zimě přibližně na 30. a v létě na 40. až 45. rovnoběžce sev. polokoule, většinou ve výšce izobarické hladiny 200 hPa. Nejvyšší rychlosti proudění se vyskytují nad vých. pobřežím kontinentů sev. polokoule a nad přilehlým mořem. Na rozdíl od mimotropického tryskového proudění není subtropické tryskové proudění vázáno na frontální zónu a je nejlépe vyvinuto v zimě. Subtropické tryskové proudění má obdobu i na již. polokouli. Viz též proudění tryskové tropické.

syn. klima subekvatoriální.

syn. klima rovníkových monzunů – v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá ekvatoriální vzduch, v zimní polovině roku pak vzduch tropický. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá tropické monzunové klima a klima savany. Méně vhodné označení klima rovníkových monzunů vychází ze širšího pojetí termínu tropický monzun.

akumulace sněhu vytvořená zvířeným sněhem na návětří terénní nebo jiné překážky. Viz též jazyk sněhový, závěj sněhová.

viz jazyk sněhový.

meteorologické pozorování prováděné na palubě lodi. Viz též meteorologie mořská, loď meteorologická.

rtuťový tlakoměr dříve užívaný na lodích, charakteristický konstrukcí barometrické trubice (např. zúžením její části do kapilárního průřezu), jíž se potlačují oscilace tlaku vzduchu, a tedy i délky rtuťového sloupce, způsobené pohyby lodi.

přístroj pro měření rozdílu celkového záření (0,3 až 100 μm) dopadajícího na horní a spodní stranu vodorovného čidla z prostorového úhlu 2π. Čidlo je nejčastěji tvořeno dvojicí tenkých černých kovových destiček, vzájemně propojených diferenční termobaterií, která měří rozdíl teplot obou destiček. Tento rozdíl je úměrný radiační bilanci záření. Použitý indikátor napětí musí mít posunutou nulu, aby bylo možné měřit kladná i záporná napětí termočlánku. Bilancometry v trvalém provozu mají chráněna čidla tenkými (0,1 mm) polyetylenovými polokoulemi známými jako lupolen-H.

Termín se skládá z lat. bilancia „váha“ (z bi- „dvojitý“ a lanx „miska“) a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

fotometeor, jenž patří k soumrakovým barvám. Vytváří jej stín Země a je pozorován na opačné straně obzoru proti zapadajícímu Slunci. Má tvar kruhové úseče a tmavomodrou barvu, často s fialovým nádechem. Nahoře bývá ohraničen nafialovělým pruhem. Oblouk soumrakový poprvé popsal něm. přírodovědec J. H. Lambert v r. 1760. Okraj soumrakového oblouku bývá při vhodných pozorovacích podmínkách zvýrazněn v podobě Venušina pásu.

temné pruhy ve směru slunečních paprsků při poloze Slunce za obzorem. V podstatě to jsou stíny oblaků, které rovněž mohou být za obzorem, promítající se na pevné nebo kapalné částice, vznášející se v atmosféře. Někdy se stíny promítají až na opačnou stranu oblohy a jsou pozorovatelné v blízkosti antisolárního bodu. V tomto případě se nazývají antikrepuskulární paprsky. Krepuskulární paprsky patří k fotometeorům. Termín paprsky krepuskulární se primárně vztahuje k situacím při zapadajícím nebo vycházejícím Slunci, popř. v době soumraku, kdy tyto paprsky vytvářejí jakoby vějíř rozevírající se vzhůru. Někdy se však jako paprsky krepuskulární označuje i obdobný jev při větších výškách Slunce nad obzorem a otvorech v oblačné vrstvě, kdy se zmíněný vějíř rozevírá dolů.

fotometeor pozorovaný během soumraku. Tvoří se lomem, rozptylem nebo selektivní absorpcí záření při průchodu atmosférou. K nejčastějším formám soumrakových barev patří fialová záře, soumrakový oblouk, ozáření vrcholů a krepuskulární paprsky. Viz též červánky.

viz barvy soumrakové, červánky.

přechodná doba mezi dnem a nocí nebo mezi nocí a dnem, kdy je Slunce za geometrickým obzorem. Zemský povrch je za soumraku osvětlován pouze slunečním světlem rozptýleným ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, a to ještě po západu Slunce, tedy za večerního soumraku nebo již před východem Slunce, tj. za ranního soumraku neboli za svítání. Čím je Slunce níže pod obzorem a osvětluje menší část zemské atmosféry, tím je osvětlení zem. povrchu slabší. Podle toho rozlišujeme soumrak občanský, námořní (nautický) a astronomický. Při polohách Slunce pod 18° pod horizontem soumrak zaniká, rozptýlené sluneční světlo již není na obloze patrné a jedná se pak o astronomickou noc. Délka soumraku závisí na úhlu, který svírá zdánlivá sluneční dráha s obzorem, a proto se soumrak prodlužuje se zeměp. šířkou a na dané rovnoběžce také v obdobích blíže ke slunovratům. Intenzita světla se při soumraku nemění jen s polohou Slunce pod horizontem, nýbrž závisí i na výskytu oblačnosti, srážek, na vlhkosti vzduchu apod. Viz též barvy soumrakové, oblouk soumrakový, oblouk protisoumrakový, spektrum soumrakové.

syn. množství srážek – množství vody spadlé v kapalném nebo pevném skupenství na vodorovnou plochu a/nebo usazené na zemi v daném místě během určitého časového intervalu (hodina, den, měsíc, rok apod.). Denní úhrn srážek se v ČR měří standardně v 7 h SEČ, přičemž zjištěný údaj za uplynulých 24 h se připisuje předchozímu dni. Úhrn srážek ve zprávě SYNOP vyjadřuje množství spadlých srážek za měřící období 1, 3, 6, 12 nebo 24 hodin. Úhrn srážek se udává v mm (1 mm srážek = 1 l vody na 1 m²), resp. v kg.m^–2, s přesností na 0,1 mm, resp. na 0,1 kg.m^–2. Viz též měření srážek, intenzita srážek.

charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti v chladném roč. období počítaná obvykle jako součet všech záporných denních průměrů teploty zaznamenaných během mrazového období. Charakteristika se používá k vyjádření tuhosti zimy.

charakteristika teplotního režimu místa nebo oblasti, která se v meteorologii používá buď k porovnání teplotních poměrů různých míst ve stejném období nebo na jedné stanici k porovnání teplotních poměrů v jednotlivých letech. Stanovuje se jako:
1. součet teploty vzduchu, obvykle průměrné denní teploty zaznamenané za zvolené období, např. součet všech denních průměrů teploty vzduchu za vegetační období;
2. součet odchylek teploty vzduchu od referenční teploty za zvolené období. V teplém ročním období se zpravidla počítají součty odchylek teploty převyšující referenční teplotu, tj. např. 5, 10, nebo 15 °C, v zimním období sumy záporné teploty. Má praktické uplatnění v zemědělství, klimatologii, klimatologické rajonizaci a tech. praxi.

málo používaný název pro úhrn vlastního záření Země a slunečního záření odraženého Zemí.

poměrně častý halový jev v podobě duhově zbarveného oblouku přimykajícího se shora k velkému halu (pokud je viditelné) a rozevírajícího se dolů. Dosti často se vyskytuje spolu s cirkumzenitálním obloukem, jehož se dotýká nad Sluncem. Vytváří se pouze při polohách Slunce do 32° nad obzorem a s rostoucí výškou Slunce se poněkud více rozevírá. Vzniká dvojitým lomem paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky s horizontální orientací při úhlu lomu 90°.

obecné označení pro počasí vyznačující se nebezpečnými meteorologickými jevy. Anglický ekvivalent se kromě uvedeného významu používá i v užším smyslu ve vztahu ke konvektivním bouřím. Viz též bouře, počasí extrémní.

syn. tuhost zimy.

syn. drsnost zimy – nepřesně vymezený pojem charakterizující průběh zimy z met. hlediska. Někteří autoři do něho zahrnují jen teplotní charakteristiky zimy, jiní i údaje o sněhových poměrech, hloubce promrzání půdy, popř. délce zámrzu vodních toků, jezer a moří. Z teplotních ukazatelů tuhosti zimy se užívají zvláště odchylky teploty vzduchu od normálů, počty ledových dní, sumy záporných prům. denních teplot vzduchu nebo prům. absolutní minima teploty vzduchu. Ze sněhových charakteristik slouží k hodnocení tuhosti zimy především údaje o trvání sněhové pokrývky a její max. výšce.

viz drsnost klimatu.

rozdíl mezi denním absolutním maximem a denním absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C v roce 1785 a denního maxima 16,1 °C v roce 1922.

rozdíl mezi denním maximem a denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též amplituda denní průměrná.

aritmetický průměr koncentrace znečisťující látky zjištěný na stanoveném místě za interval 24 h (v ČR často od 7 h do 7 h SEČ následujícího dne).

součet všech hodnot meteorologického prvku zjištěných ve stanovených termínech za 24 h. Užívá se především denní úhrn srážek.

průměrná denní hodnota meteorologického prvku vypočtená z hodnot naměřených nebo pozorovaných v klimatologických nebo synoptických termínech. Podle doporučení WMO se denní průměr met. prvku počítá jako aritmetický průměr hodnot daného prvku měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v České republice denní průměry met. prvků počítají jako aritmetické průměry hodnot pozorovaných v termínech 7, 14 a 21 hodin místního času. Prům. denní teplota vzduchu se počítá podle vzorce
$\overline{T}=\frac{T_7+T_{14}+2T_{21}}{4}.$

změna hodnoty (časový průběh meteorologického prvku) během 24 hodin. V klimatologii se za denní chod met. prvku považuje i denní chod prům. hodinových hodnot vypočtených pro určitý den, měsíc nebo roč. období z víceletých pozorovacích řad.

nejvyšší hodnota meteorologického prvku zjištěná v konkrétním dnu na met. stanici za 24 h, a to buď v intervalu od 00 do 24 h, nebo mezi dvěma jinak stanovenými termíny pozorování, např. od 7 h SEČ běžného dne do 7 h SEČ následujícího dne nebo od 06 UTC do 18 UTC v případě nejvyšší teploty uváděné ve zprávách SYNOP z evropských zemí. Viz též amplituda denní.

nejnižší hodnota meteorologického prvku, zajištěná v konkrétním dnu na met. stanici za 24 h, a to buď v intervalu od 00 do 24 h, nebo mezi dvěma jinými stanovenými termíny pozorování, např. od 19 h SEČ předchozího dne do 7 h SEČ běžného dne nebo od 18 UTC předchozího dne do 06 UTC daného dne v případě nejnižší teploty uváděné ve zprávách SYNOP z evropských zemí. Viz též amplituda denní.

křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději v suchém vzduchu. Je zároveň izolinií potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě T a tlaku vzduchu p je Poissonova rovnice
$\frac{T_0}{T}={\left(\frac{p_0}{p}\right)}^{{\kappa }_d}$
kde κ_d = R_d / c_pd ≈ 0,286, R_d je měrná plynová konstanta suchého vzduchu, c_pd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku, T₀ abs. teplota při tlaku p₀. Při užití proměnných abs. teplota T a výška z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí
$T=T_0-{\gamma }_{d}z,$
kde γ_d je suchoadiabatický teplotní gradient aT₀ abs. teplota ve výšce z = 0.

atmosféra tvořená pouze směsí plynů, které jsou přirozeně přítomné v atmosféře Země a svými vlastnostmi se blíží ideálnímu plynu. Suchou a čistou atmosféru tedy tvoří suchý vzduch bez atmosférických příměsí. Viz též atmosféra čistá, složení atmosféry Země chemické.

slang. označení pro vlhkostní rozhraní.

Termín je přejat z angličtiny, vznikl v USA. Skládá se z angl. dry „suchý“ a line „čára“.

atmosférické rozhraní v mezosynoptickém nebo až synoptickém měřítku, kde dochází k výrazné prostorové změně množství ve vzduchu obsažené vodní páry. Pro vlhkostní rozhraní je typický zvětšený horiz. gradient charakteristik vlhkosti vzduchu; např. gradient teploty rosného bodu může dosahovat velikosti až 10 °C na 10 km. V blízkosti vlhkostního rozhraní dochází podobně jako v případě atmosférické fronty často ke stáčení větru, naopak výskyt brázdy nízkého tlaku vzduchu podél rozhraní není typický. Rozdíly v teplotě vzduchu mezi suchou a vlhkou stranou bývají poměrně malé, přičemž vzduch na suché straně bývá ve dne o něco teplejší a v noci o něco chladnější než na vlhké straně.
Menší vlhkostní rozhraní typicky vznikají v zónách, kde se setkává vzduch z oblastí s rozdílnou vlhkostí půdy a s různým vegetačním pokryvem i využíváním krajiny člověkem. Výrazná vlhkostní rozhraní typicky vznikají ve stř. zeměp. šířkách v důsledku velkoprostorového konfluentního proudění z různých ohnisek vzniku vzduchových hmot, a to především v místech styku tropického mořského a pevninského vzduchu. Kvazistacionární vlhkostní rozhraní, charakteristické pouze reverzibilním denním chodem pohybu, se často vyskytuje na jaře a v létě východně od Skalnatých hor, kde bývá nezřídka odpovědné za explozivní zesílení konvektivních bouří provázených tornády a krupobitím. Obdobná vlhkostní rozhraní se objevují i v jiných částech světa, např. na severu Indie, ve vých. oblastech Číny a na Pyrenejském poloostrově.
V odb. slangu se pro vlhkostní rozhraní používá angl. označení dryline. Viz též pole frontogenetické.

depozice ve smyslu ukládání atm. příměsi na zemském povrchu, k níž dochází v období beze srážek, popř. hmotnost příměsi, která je tímto způsobem uložena na jednotku plochy za jednotku času. Týká se atmosférického aerosolu i plynů. Na rozdíl od mokré depozice je suchá depozice nepřetržitým procesem. Viz též spad prachu.

adiabatický teplotní gradient částice suchého vzduchu. Lze jej vyjádřit vztahem
${\gamma }_d={\left(-\frac{dT}{dz}\right)}_d=\frac{g}{c_{pd}},$
kde dT je změna teploty, dz změna výšky, g tíhové zrychlení a c_pd je měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Hodnota γ_d je 0,98 K na 100 m, v praxi se obvykle zaokrouhluje na 1 K na 100 m. Viz též adiabata suchá.

oblastní název suchého a teplého výsušného větru ve stepích a polopouštích Ukrajiny, evropské části Ruska a Kazachstánu. Při suchověji teplota vzduchu dosahuje i 35 až 40 °C, relativní vlhkost vzduchu klesá až na 10 % a ani v nočních hodinách nestoupá nad 50 %. Suchověj se nejčastěji vyskytuje v květnu, kdy je nebezpečný pro vegetaci, zvl. pro polní plodiny, v souvislosti se zvýšeným výparem. V období, kdy jsou pole bez vegetačního krytu, se při suchověji dostává do ovzduší prach a mohou vznikat prachové bouře.

Termín pochází z rus. суховей téhož významu.

1. v termodynamice atmosféry vzduch, který neobsahuje žádnou vodní páru;
2. v obecném smyslu vzduch s nízkou relativní vlhkostí.
Viz též vzduch vlhký, atmosféra suchá a čistá.

1. syn. pro klima aridní;
2. v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem B.
Roční úhrn srážek zde nedosahuje prahové hodnoty, která je přímo úměrná prům. roč. teplotě vzduchu. Podle velikosti tohoto prahu rozlišujeme klima stepi a drsnější klima pouště, v obou případech buď horké, nebo chladné s prům. roč. teplotou vzduchu pod 18 °C. Horké suché klima souvisí se subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchu a pasátovou inverzí teploty vzduchu a částečně odpovídá tropickému klimatu v Alisovově klasifikaci klimatu; chladné suché klima je důsledkem velké kontinentality klimatu a vyznačuje se proto mj. velkou roční amplitudou teploty vzduchu.

časový úsek, kdy se na dané met. stanici nevyskytly atmosférické srážky, nebo úhrn srážek nedosahoval konvenčně stanovené prahové hodnoty, nejčastěji 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (neměřitelné srážky). Suchá období se střídají se srážkovými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou suchých období, jiní mezi ně počítají i samostatné bezsrážkové dny. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených suchých období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená suchá období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání suchých období jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek i kritériem některých klasifikací klimatu. Dlouhá suchá období, označovaná někdy jako období vyprahlá, a jejich opakovaný výskyt způsobují vznik sucha. Jsou charakteristická pro aridní klima a pro období sucha, mohou však nastat i v oblastech s humidním klimatem, resp. v období dešťů. Viz též extrémy srážek.

syn. doba sucha – klimatická sezona s výskytem sezonního sucha, kdy spadne zanedbatelná část roč. úhrnu srážek, nebo padající srážky zcela ustávají. Střídání období sucha v zimě dané polokoule a období dešťů je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období sucha v létě.

vžité označení pro jeden ze dvojice rtuťových teploměrů, tvořících psychrometr. Na rozdíl od vlhkého teploměru má nádobku suchou a udává tedy teplotu vzduchu, která bývá někdy označována jako suchá teplota. V meteorologických budkách byl staničním teploměrem a tvořil součást Augustova psychrometru. Při měřeních mimo met. budku šlo zpravidla o aspirační teploměr Assmannova psychrometru. Na profesionálních stanicích ČR se údaje ze suchého teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.

jazykovité rozšíření nebo pronikání suchého vzduchu do oblasti, ve které je všeobecně vyšší vlhkost vzduchu.

meteorologická stanice umístěná na pevnině, na pobřeží nebo na větších ostrovech. Mezi pozemní meteorologické stanice patří přízemní meteorologické stanice, aerologické stanice a stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry.

syn. pyranometr sférický – přístroj k měření krátkovlnného záření dopadajícího z prostorového úhlu 4π na kulový povrch. Mezi kulové pyranometry patří lucimetry. Viz též záření cirkumglobální.

obecné schéma meteorologického kódu, doporučené Světovou meteorologickou organizací pro použití na celosvětové, oblastní nebo národní úrovni. V tradičních alfanumerických kódech je tvar kódu definován jako posloupnost sekcí a skupin, ve kterých jsou pomocí kódových slov, znakových skupin, poznávacích čísel nebo písmen a symbolických písmen závazně stanovena místa pro uvedení metadat, pozorovaných a měřených hodnot meteorologických prvků a jevů, popř. zpracovaných nebo předpověděných údajů. Tvar kódů BUFR, CREX a GRIB obsahuje kromě úvodní a závěrečné sekce sekci identifikační, sekce popisující obsah a strukturu dat a datové sekce. Popis met. prvků je tedy obsažen v dané zprávě, nikoliv ve tvaru kódu.

vlastnost pole větru charakterizovaná sbíhavostí proudnic. Někdy se nesprávně zaměňuje s konvergencí proudění. Viz též čára konfluence, pole deformační, difluence.

Termín pochází z pozdnělat. confluentia „stékání, spojování“, odvozeného od confluere „stékat se, sbíhat se“ (z předpony con- s významem „s“ a fluere „téci, plynout“).

proudění charakterizované sbíhajícími se proudnicemi. Viz též konfluence, proudění difluentní.

syn. proudění konvergentní.

jev podobný optickému chvění, který se projevuje rychlými změnami (často pulzacemi) intenzity světla hvězd nebo pozemských světelných zdrojů. Patří mezi fotometeory. V češtině se též setkáváme s pojmem mihotání.

Termín pochází z lat. scintillatio „jiskření“, které je odvozeno od slovesa scintillare „jiskřit“ (od scintilla „jiskra“).

označení pro historické zařízení, které zaznamenává jednotlivé blesky v blízkém okolí. Tento přístroj byl užíván i na met. stanicích v ČR. V cizí odb. literatuře byl označován jako ceraunometr.
 

označení pro historické zařízení, které zaznamenává jednotlivé blesky v blízkém okolí. Tento přístroj byl užíván i na met. stanicích v ČR. V cizí odb. literatuře byl označován jako ceraunometr.
 

přístroj ke zjišťování koncentrace kondenzačních jader ve vzduchu. Je tvořen komůrkou, v níž se sledovaný vzorek nenasyceného vzduchu prudce ochladí vynucenou adiabatickou expanzí. Ochlazením dojde ke kondenzaci vodní páry na kondenzačních jádrech a vzniku zárodečných kapiček, které vypadávají na skleněnou destičku. Pomocí mikroskopu se určí počet kapiček usazených na plošné jednotky destičky a následně objemová koncentrace kondenzačních jader. Přístroj zkonstruoval skotský meteorolog J. Aitken (1839–1919) v roce 1880 a jeho původním účelem bylo měření koncentrace částic atmosférického prachu.

lid. název pro chladné a vlhké počasí, které je doprovázené zpravidla mrholením, občasným slabým deštěm, popř. i mlhou. Nemá charakter odb. termínu.