Elektronický meteorologický slovník

intenzivní prachová nebo písečná bouře způsobená silným větrem a zviditelněná na svém čele mohutnou prachovou stěnou, přičemž zvířený materiál může dosáhnout výšky 1,5 až 3 km. Haboob je zpravidla spjat s náhlou změnou směru a zesílením rychlosti větru, výrazným poklesem teploty vzduchu a extrémně nízkou dohledností. Často bývá způsoben gust frontou silné konvektivní bouře, vyvolán však může být i jevy synoptického měřítka, a to přechodem studené fronty nebo vlhkostního rozhraní.
Termín haboob se původně používal pro silnou prachovou nebo písečnou bouři v Súdánu, která zde nastává při vpádu chladného vzduchu na již. okraji studené fronty ve Středomoří. V okolí Chartúmu se vyskytuje průměrně 24krát za rok, obvykle od května do září. Nejčastěji se vyskytuje v odpoledních nebo večerních hodinách s prům. dobou trvání tři hodiny. Nyní se tento termín používá i dalších aridních či semiaridním oblastech světa, především na Sahaře, na Arabském poloostrově, v Malé Asii, v centrální Austrálii a v aridních částech Severní Ameriky od Sonorské pouště a Arizony až k západním částem Velkých plání v USA.

Termín haboob pochází z arabského slova habb "vát, foukat".

suchý a horký již. až jv. pouštní vítr, vanoucí v Egyptě a nad Rudým mořem při postupu cyklony Středomořím dále k východu. Přináší velké množství prachu a písku, po přechodu studené fronty často následuje písečná bouře. Viz též scirocco.

Termín je přejat z arabského označení khamsīn „padesát“, které vychází z počtu dní v jarních měsících, pro něž je výskyt tohoto větru typický.

viz klasifikace atmosférických front.

časový průběh změny tlaku vzduchu během stanoveného časového intervalu určený podle grafického výstupu průběhu tlaku zpracovaného staničním SW, případně z tvaru záznamu mikrobarografu. V synoptických zprávách charakteristika tlakové tendence vyjadřuje charakter změn staničního tlaku za období posledních tří hodin před termínem pozorování.

viz teplota aktivní.

v meteorologii označení bodu na termodynamickém diagramu, v němž se protíná suchá adiabata vedená z přízemní teploty vzduchu, izograma vedená z teploty přízemního rosného bodu a nasycená adiabata vedená z teploty vlhkého teploměru. Termín má historický význam a v současné době se používá jen zřídka. Viz též teorém Normandův.

viz rozměr charakteristický.

viz jevy počasí význačné.

hladiny uváděné ve zprávách PILOT a TEMP, v nichž podle aerologických měření nabývá teplota vzduchu, relativní vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru hodnot, významných pro sestrojení křivek vertikálního profilu teploty, vlhkosti vzduchu a větru. Za význačné hladiny teploty se v troposféře považují zejména dolní a horní hranice inverzí teploty, resp. izotermií v případě, že tlakový rozdíl mezi základnou a horní hranicí těchto vrstev je alespoň 20 hPa, nebo je-li vrstva charakterizována významnou změnou vlhkosti vzduchu. Výběr dalších význačných hladin u teploty a vlhkosti vzduchu se provádí tak, aby se rozdíl změřené teploty a vlhkosti vzduchu nelišil od profilu zkonstruovaného pomocí význačných hladin o více než 1 °C do výšky hladiny 300 hPa, nebo první tropopauzy, o 2 °C nad touto výškou a o 15 % rel. vlhkosti v celém rozsahu měření vlhkosti. Pro výběr význačných hladin větru jsou rozhodující odchylky od vert. průběhu změřené rychlosti a směru větru o více než 10° u směru a 5 m.s^–1 u rychlosti větru. Za význačnou hladinu se považuje i tropopauza, hladina maximálního větru, počáteční a nejvyšší bod měření. Jestliže se vert. průběh měřeného prvku vynáší do termodynamického diagramu pomocí lomené čáry, označují se význačné hladiny často jako zlomové body, popř. „zlomy".

v letecké meteorologii souborné označení pro následující jevy: bouřku, tropickou cyklonu, výrazné čáry instability, kroupy, mírnou a silnou turbulenci, mírnou a silnou námrazu na letadlech, významné závětrné vlny, rozsáhlé písečné nebo prachové bouře, namrzající déšť, popř. ledovku aj. Tyto jevy se někdy zkráceně označují jako význačné počasí. Viz též mapy význačného počasí, informace SIGMET, informace AIRMET, indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.

místní název sv. pasátu na pobřeží záp. Afriky a v oblasti Guinejského zálivu, kde vane v období sucha (od listopadu do března) ze Sahary. Harmatan je velmi suchý, s velkým obsahem prachu.

Termín je zřejmě přejat ze západoafrických jazyků Fante a Twi. Vznikl zkomolením slova Aherramantah, které zahrnuje sloveso s významem „vát“ a výraz pro tuk, kterým si místní lidé chrání pokožku.

část atmosféry Země zahrnující horní část stratosféry, mezosféru a dolní část termosféry. Pro chemosféru jsou typické fotochemické reakce kyslíku, ozonu, dusíku atd., které vznikají působením slunečního záření velmi krátkých vlnových délek.

Termín se skládá z řec. χημεία [chémeia] „slévání kovů“ (srov. chemie, alchymie) a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

vlhkoměr, jímž se vlhkost vzduchu zjišťuje na základě absorpce vodní páry hygroskopickou látkou. Hygroskopická látka buď pohltí všechnu vodní páru obsaženou v uzavřeném vzorku vzduchu, nebo se vlhkostí vzduchu v okolí čidla vlhkoměru vyrovnává tlak vodních par nad povrchem použité hygroskopické látky, která tvoří zákl. část čidla. V prvním případě se zjišťuje přírůstek hmotnosti hygroskopické látky (absolutní metoda, absolutní vlhkoměr), nebo změna objemu, popř. změna tlaku uzavřeného vzorku vzduchu. Ve druhém případě se mění el. vodivost čidla v závislosti na změně vlhkosti vzduchu; tyto vlhkoměry patří mezi elektrické vlhkoměry. Někdy se nazývají chem. vlhkoměry.

viz vlhkoměr absorpční.

soubor všech chemických látek tvořících atmosféru Země, a to jako výsledek procesů její evoluce. V užším smyslu je tímto termínem označováno chemické složení směsi plynů, tvořících suchou a čistou atmosféru, viz následující tabulku:

plyn		objemová procenta
dusík	N2	78,084
kyslík	O2	20,946
argon	Ar	0,944
oxid uhličitý	CO2	0,040 55
neon	Ne	0,001 818
hélium	He	0,000 524
metan	CH4	0,000 186
krypton	Kr	0,000 114
vodík	H2	0,000 05
oxid dusný	N2O	0,000 033
xenon	Xe	0,000 008 7
oxid siřičitý	SO2	0 až 0,000 1
ozon	O3	0 až 0,000 007 (léto)
		0 až 0,000 002 (zima)
oxid dusičitý	NO2	0 až 0,000 002
amoniak	NH3	stopy
oxid uhelnatý	CO	stopy
jód (páry)	I2	stopy

Pokud neuvažujeme znečišťující příměsi, je zastoupení těchto plynů během roku v homosféře přibližně konstantní, ovšem s výjimkou ozonu a oxidu uhličitého, jejichž koncentrace jsou přirozeně variabilní v čase i v prostoru. Zastoupení některých skleníkových plynů navíc v minulosti oscilovalo např. v souvislosti s kvartérním klimatickým cyklem a v současnosti průběžně narůstá vlivem antropogenní činnosti.
Pokud uvažujeme i všechny další složky atmosféry Země, připadá 0,25 % na vodu, jejíž rozdělení v atmosféře je rovněž značně nerovnoměrné. Svým chemickým složením se od zbytku atmosféry podstatně liší půdní vzduch i vzduch v neventilovaných prostorách. Také chemické složení vzduchu uvězněného v ledovcích se může lišit od současného a posloužit tak jako proxy data při rekonstrukci paleoklimatu.
Chemickým složením atmosféry Země se mj. zabývá chemie atmosféry. Během několika posledních století se zvyšuje antropogenní podíl na znečišťování ovzduší, čímž dochází ke změnám chemického složení zemské atmosféry.

množství a chem. složení látek rozpuštěných nebo suspendovaných ve vodě srážek. Znalost chemického složení srážek je důležitá při studiu procesů samočišténí ovzduší, antropogenního nebo přirozeného znečišťování ovzduší a znečištění jiných složek prostředí (hydrosféra, pedosféra, biosféra), pro které představují atmosférické srážky významný vstup znečišťujících látek. Viz též déšť kyselý, mineralizace srážek.

syn. chemie atmosférická – interdisciplinární obor mezi meteorologií a chemií zabývající se v širším kontextu chemickými ději probíhajícími v atmosféře Země. Základ chemie troposféry představují především cykly reakcí oxidů dusíku, oxidů uhlíku, ozonu, metanu, formaldehydu, oxidů a dalších sloučenin síry, event. složek skupiny látek VOC. Spoušťovým činitelem reakcí je nejčastěji hydroxilový radikál OH* s volnou vazbou na atomu kyslíku ( -O-H), jenž se vytváří v denních hodinách při srážkách fotolyticky vzniklých atomů excitovaného atomárního kyslíku s molekulami vodní páry. Významné jsou též procesy nukleace a další heterogenní reakce související s atmosférickými aerosoly. Ve stratosféře mají zásadní význam reakce spojené s produkcí nebo naopak rozkladem ozonu, jejichž působením se vytváří ozonová vrstva. V této souvislosti je dnes důležitá problematika ohrožení ozonové vrstvy antropogenní činností, aktuálně se věnuje pozornost látkám poškozujícím ozonovou vrstvu. V oblasti vyšších vrstev atmosféry (mezosféra, termosféra) se uplatňují fotochemické reakce spojené s přítomností velmi krátkých vlnových délek ve spektru slunečního záření, které do nižších atmosférických hladin již nepronikají. Atmosférická chemie se podstatným způsobem podílela na celé evoluci atmosféry Země.
Významnou součástí celkové atmosférické chemie je problematika chemických reakcí a transportu antropogenních znečišťujících příměsí v ovzduší. Zde rovněž jde nejen o vzájemné reakce látek plynného skupenství, ale velmi často i o heterogenní reakce plynných látek s aerosolovými složkami nebo přímo o vlastní nukleační děje.
Pojem atmosférické chemie se dnes v širším smyslu slova uvažuje i ve vztahu k dalším planetárním atmosférám, a to i včetně exoplanet. Viz též ochrana čistoty ovzduší, hygiena ovzduší, složení srážek chemické, déšť kyselý.

Termín vznikl odvozením od termínu chionograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. χιών [chión] „sníh“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

v češtině zast. označení pro váhový srážkoměr.

Termín se skládá z řec. χιών [chión] „sníh“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“. Označení lze vysvětlit tím, že chionograf umožňoval zaznamenávat i tuhé srážky.

syn. sněhoměr.

Termín se skládá z řec. χιών [chión] „sníh“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

přerušovaný koncentrický obal Země s aktivní bilancí tuhých srážek, tedy prostor na povrchu Země s celoročně možným výskytem sněhu a ledu. Chionosféra je vymezena dolní a horní sněžnou čarou.

Termín navrhl ruský geograf S. V. Kalesnik (1901–1977). Skládá se z řec. χιών [chión] „sníh“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

(ve) [vertebrátus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Části oblaku jsou uspořádány tak, že připomínají páteř, žebra nebo rybí kostru. Vyskytuje se u druhu cirrus.

Termín byl přejat z lat. vertebratus „mající klouby, mající obratle“, odvozeného od vertebra „kloub; obratel páteře“ (od vertere „otáčet, točit“).

(flo) [flokus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupovitých chomáčků nebo vloček, jejichž spodní okraje jsou více méně neostré, roztrhané a často je provází virga. Označení se užívá u druhů cirrus, cirrocumulus a altocumulus.

Termín zavedl belgický meteorolog J. Vincent v r. 1903 jako pojmenování tvaru oblaku altocumulus. Termín je přejat z lat. floccus „chumáč (vlny)“.

(tub) – jedna ze zvláštností oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je definována jako oblačný sloup nebo obrácený oblačný kužel (nálevka) vycházející ze základny oblaku. Je příznakem kondenzace vodní páry v silném víru (tornádu nebo jiné trombě). Vyskytuje se u druhu cumulonimbus, velmi zřídka i u druhu cumulus.

Termín pochází z lat. tuba „trubka“ (slovo je příbuzné s lat. tubus „roura, trubice“).

viz tromba.

kvantit. změna meteorologického prvku s časem. V klimatologii se sleduje zejména denní a roční chod meteorologického prvku.

syn. cyklona vysoká – cyklona, která se vyskytuje v celém svém vert. rozsahu v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Studené cyklony jsou termicky symetrické, řídicí nebo izolované cyklony, v nichž se frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti cyklonální cirkulace s výškou.

relativní proudění obecně studeného a zpočátku i suchého vzduchu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně cyklony v přízemních hladinách a je pro něj charakteristické, že hodnoty izobarické vlhké potenciální teploty jsou o několik stupňů nižší než uvnitř teplého přenosového pásu. Studený přenosový pás směřuje nejprve k západu a v blízkosti teplé fronty (resp. její frontální čáry) začíná stoupat a stáčet se cyklonálně kolem středu cyklony, přičemž podchází teplý přenosový pás. V této oblasti se díky srážkám produkovaným teplým přenosovým pásem sytí vlhkostí. Při dalším výstupu vzduchu se tato vlhkost může stát zdrojem pro vznik oblaků zejména nízkého a středního patra. V místě, kde studený přenosový pás vystupuje zpod teplého přenosového pásu, se proud často rozděluje do dvou větví charakterizovaných různou výškou nad zemským povrchem. Vyšší větev se anticyklonálně stáčí, až je téměř rovnoběžná s teplým přenosovým pásem. Nižší větev se stáčí cyklonálně a směřuje do středu cyklony. Rozhraní mezi vzduchem v nižší větvi studeného přenosového pásu a vzduchovou hmotou v týlu vyvíjející se cyklony lze označit za atmosférickou frontu, která je v klasickém koncepčním modelu norské meteorologické školy analyzována jako okluzní fronta. Avšak měření dokazují, že formování této fronty nekoresponduje s okluzním procesem jako situace, kdy je teplý vzduch vytlačován studenější vzduchovou hmotou na přední straně a v týlu cyklony vzhůru.

na sev. polokouli období od 1. října do 31. března, někdy nevhodně označované jako zimní pololetí. Viz též sezona.

anticyklona, která je termicky symetrická a vyskytuje se v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Je zároveň nízkou anticyklonou, neboť je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především arktické a antarktické anticyklony a zimní kontinentální anticyklony. Viz též anticyklona teplá.

zkrácené označení pro studenou vzduchovou hmotu, vymezenou v rámci termodynamické klasifikace vzduchových hmot.

viz fronta zvlněná.

fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu teplého vzduchu. Vzniká obvykle na hlavní frontě v týlu cyklony. Na studené frontě se oblačnost vytváří především ve výstupné části teplého přenosového pásu. Typická oblačnost v blízkosti frontální čáry je charakteristická výskytem oblaků druhu cumulonimbus, v letním období je obvykle doprovázená bouřkami, húlavami, dešti v přeháňkách, popř. kroupami. Intenzita těchto jevů souvisí se sklonem fronty a mírou stability teplého vzduchu vytlačovaného klínem studeného vzduchu. Na oblast oblaků druhu cumulonimbus někdy navazuje oblačnost druhu nimbostratus, altostratus a cirrostratus, někdy však za touto oblastí následuje rychlé vyjasňování. Podle rozložení výstupných pohybů podél celé frontální plochy rozeznáváme studenou frontu charakteru anafronty a studenou frontu charakteru katafronty, přičemž jedna studená fronta může být v určité části anafrontou a v jiné katafrontou. Někteří autoři hovoří o dělení na studenou frontu prvního druhu a studenou frontu druhého druhu. U studené fronty pozorujeme obvykle pokles tlaku vzduchu před frontou a rychlý vzestup za ní. Viz též fronta teplá.

studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu pouze ve spodní části frontální plochy (do výšky 2 km až 3 km) a sestupnými pohyby ve vyšších vrstvách. Ve spodní části je anafrontou, v horní katafrontou. Její oblačný systém je zpravidla tvořen kumulonimby vázanými na čelo fronty, za čelem fronty se rychle vyjasňuje. Šířka oblačného pásma bývá jen několik desítek km, srážky jsou však intenzívní a mají přeháňkový charakter. Tato fronta se pohybuje obvykle rychleji než studená fronta prvního druhu.

studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je anafrontou a její oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu cumulonimbus přecházejícími v druhy nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Srážkové pásmo studené fronty prvního druhu bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za frontální čárou. Srážky na čele fronty mají charakter přeháněk, dále za frontou přecházejí v trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než studená fronta druhého druhu.

syn. cyklona vysoká – cyklona, která se vyskytuje v celém svém vert. rozsahu v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Studené cyklony jsou termicky symetrické, řídicí nebo izolované cyklony, v nichž se frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti cyklonální cirkulace s výškou.

relativně tenká spodní vrstva sluneční atmosféry o mocnosti cca 10 000 km. U přechodu k níže ležící fotosféře je teplota chromosféry cca 6000 K a směrem vzhůru stoupá, takže na horním okraji, kde chromosféra přechází ve sluneční korónu, dosahuje 30 000 K. V horní části je chromosféra značně nehomogenní; bývá zde vzhledově složena z tzv. spikulí, což jsou sloupce plazmy tryskající chromosférou do sluneční koróny rychlostí 20 – 30 km.s^-1 a svým vzhledem připomínající hořící step. Dalším chromosférickým jevem jsou tzv. flokulová pole, lokalizovaná zpravidla nad níže ležícími fotosférickými fakulovými poli a projevující se jako strukturovaná prostorová zjasnění, označovaná jako flokule. Při zvýšené sluneční aktivitě probíhají v chromosféře sluneční erupce. Viz též protuberance.

Termín zavedl angl. astronom J. Norman Lockyer v r. 1868. Vytvořil jej spojením řec. χρῶμα [chróma] „barva“ (srov. chrom, chromozom) a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).