Elektronický meteorologický slovník

zjišťování výskytu bouřek popř. blýskavic na meteorologických stanicích, při němž se kromě časových údajů zaznamenává vzdálenost od stanice, intenzita a tah bouřky, hlavní náraz větru a srážky. Za začátek bouřky na stanici považujeme okamžik, kdy byl poprvé slyšet hrom bez ohledu na to, zda bylo či nebylo vidět blesky nebo zda se na stanici vyskytly srážky. Není-li hřmění slyšitelné, mluvíme o blýskavici. Za konec bouřky považujeme okamžik posledního slyšitelného zahřmění, jestliže po dobu 10 až 15 minut od tohoto okamžiku již hřmění nebylo slyšet. Pro klimatologické účely se rozlišuje bouřka na stanici (blízká) a bouřka vzdálená. K určování vzdálenosti bouřky od stanice se využívá rychlost zvuku. V praxi se uvažuje vzdálenost 1 km, jestliže od zablesknutí do zahřmění uběhnou 3 s. Viz též detekce blesků.

meteorologická dohlednost je pozorována vizuálně, nebo měřena přístroji. Při vizuálním pozorování ve dne se využívá vhodně rozmístěných předmětů v okolí místa pozorování, jejichž vzdálenost je známá a jejichž vlastnosti jsou v souladu s definicí met. dohlednosti. V noci se pro toto pozorování využívá několika světel o stabilní, směrově málo proměnlivé svítivosti. Přístrojové měření se provádí pomocí měřičů průzračnosti, využívajících měření koeficientu extinkce, nebo pomocí měřičů dohlednosti, využívajících dopředného rozptylu světla v atmosféře. Jednotkou pro měření met. dohlednosti je délkový metr nebo jeho násobky.

vizuální pozorování oblačnosti nebo určení některých charakteristik oblaků např. ceilometrem nebo met. radarem. Výsledkem je stanovení druhů oblaků podle mezinárodní morfologická klasifikace oblaků, celkového pokrytí oblohy, pokrytí oblohy jednotlivými druhy oblaků a výšky základny.

viz pozorování meteorologické.

svah spolu s předpolím orografické překážky, orientovaný proti směru proudění, v klimatologickém smyslu proti směru převládajícího větru, kde se již projevuje návětrný efekt. Návětří se vyznačuje především větší oblačností a většími úhrny srážek než závětří.

souborné označení pro změny hodnot meteorologických prvků na návětří orografických překážek, tedy i v jejich předpolí. Návětrný efekt způsobuje mj. zvětšování oblačnosti a snižování výšky základny oblaků. Podílí se na orografickém zesílení srážek a tím i následně na vzniku závětrného efektu. Návětrný efekt působí i na strmých mořských pobřežích, v Evropě např. ve Skotsku a v Norsku. Viz též srážky orografické, efekt nálevkový.

vyjádření přesnosti vydané předpovědi počasí na základě její verifikace  pro určité období a dané místo nebo  území. Hlavním účelem zjištění úspěšnosti předpovědi je získání podkladů o vhodnosti různých předpovědních metod. Existuje více způsobů hodnocení úspěšnosti předpovědi, která se vyjadřuje často v % splnění vydané předpovědi.

jeden z tvarů kouřové vlečky. Kouřová vlečka má tvar kužele s osou nakloněnou vzhůru, takže se exhalace prakticky nedostávají k zemi. Objevuje se tehdy, když efektivní výška komína přesahuje horní hranici inverzní vrstvy. Unášení kouřové vlečky patří k nejpříznivějším podmínkám rozptylu v bližším okolí vysokých komínů. Obvykle je výskyt unášení kouřové vlečky spojen s tvořením přízemní radiační inverze teploty vzduchu před západem Slunce. Přiblíží-li se horní hranice tvořící se přízemní inverze úrovni efektivní výšky komína, přechází unášení kouřové vlečky do čeření kouřové vlečky.

meteorologická stanice provádějící měření v přízemní vrstvě atmosféry. Teplota a vlhkost vzduchu se měří ve výšce 2 m nad zemí, srážky 1 až 2 m nad zemí, vítr 10 m nad zemí apod. Přízemní met. stanice může být z hlediska umístění meteorologickou stanicí pozemní nebo mořskou.

objekt na zemském povrchu a přeneseně i jeho radarový odraz, který je z meteorologického hlediska rušivý. V radarové meteorologii se často používá zkrácené označení pozemní cíl. Pozemní cíle se na rozdíl od cílů meteorologických vyskytují obvykle v menších, nesouvislých oblastech. Radarová odrazivost pozemního cíle se vyznačuje velkými horizontálními gradienty a značnou časovou proměnlivostí. Intenzita pozemních odrazů závisí mj. na vlnové délce, podmínkách šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, dále na materiálu, drsnosti a vlhkosti povrchu. K eliminaci pozemních cílů se obvykle používá dopplerovských filtrů (předpokládá se přibližně nulová rychlost pozemních cílů), statistických filtrů (fluktuace pozemních cílů jsou pomalejší), polarizačních měření nebo map průměrného rozložení pozemních cílů za tzv. pěkného počasí (bez meteorologických cílů).

pozemní nebo mořská meteorologická stanice, na níž se v synoptických termínech konají synoptická pozorování. Synoptické stanice měří nebo pozorují teplotu, vlhkost a tlak vzduchu, tlakovou tendenci, dohlednost , směr a rychlost větru, stav a průběh počasí, množství srážek, množství a druh oblačnosti, výšku základen oblačnosti a extrémy teploty. Přízemní synoptické stanice na pevnině udávají také trvání slunečního svitu, stav půdy, výšku sněhové pokrývky a speciální jevy. Mořské přízemní synoptické stanice uvádějí rovněž teplotu moře, směr pohybu vln, periodu vlnění, výšku vln, námrazu a led na moři, meteorologické stanice na pohybující se lodi také kurz a rychlost lodi. Zprávy jsou předávány v kódech SYNOP, SHIP nebo BUFR.

meteorologické pozorování prováděné pozorovatelem ze zemském povrchu bez přístrojů nebo pomocí met. přístrojů, jejichž čidla jsou pevně spojena se zemí. Viz též pozorování aerologické.

zdroj na zemském povrchu nebo v jeho blízkosti, dodávající do ovzduší znečišťující příměsi. Z met. hlediska se za přízemní zdroj považuje také zdroj (např. komín), jehož efektivní výška je menší než tloušťka přízemních inverzí teploty vzduchu, typicky se vyskytujících v daném místě.

v meteorologii srážkoměr určený k měření úhrnu srážek za delší dobu, zpravidla za půl roku. Často se instaluje na odlehlých nebo těžko dostupných místech. Srážky se zachycují do nádoby dostatečného obsahu, do které se na začátku měření nalije určité množství nemrznoucího roztoku. Přidaná vhodná látka, např. olej, zabraňuje výparu. Úhrn srážek se určí z přírůstku celkového objemu roztoku v nádobě za dobu měření. Průkopníkem měření kapalných i tuhých srážek pomocí tzv. srážkoměrného sběrače, neboli totalizátoru, byl franc. glaciolog P. Mougin (1912). Viz též měření srážek, šít srážkoměru větrný.

Termín je odvozen od středolat. totalis „celistvý, úplný“ (od totus „celý, všechen“); odkazuje na měření za delší období vcelku, nikoliv jako součet denních úhrnů.

úhel mezi izobarickou plochou a vodorovnou rovinou. Je obvykle udáván tangentou tohoto úhlu:
$\mathrm{tg}\beta =\frac{\lambda }{g}{v}_g,$
kde λ je Coriolisův parametr, g velikost tíhového zrychlení a v_g rychlost geostrofického větru. V reálných atm. podmínkách je tato tangenta řádově rovná 10^–5 až 10^–4, což odpovídá jednotkám až desítkám úhlových vteřin.

úhel, který svírá frontální plocha s horiz. rovinou vedenou ve zvolené výšce. Ve volné atmosféře je tangens sklonu atmosférické fronty řádově roven 1/300 až 1/100, v extrémních případech dosahuje hodnot až 1/50. Sklon stacionární fronty se určuje podle Margulesovy rovnice. Viz též profil atmosférické fronty.

v meteorologii označení ploché, rozšiřující se horní části cumulonimbu často ve tvaru podobném kovadlině. Její vnější vzhled má hladkou, vláknitou, nebo i žebrovitou strukturu. Horní okraj kovadliny je často plochý vlivem zadržující vrstvy vzduchu nad oblakem. V oblasti vyústění výstupného proudu oblaku lze na  kovadlině zaznamenat přítomnost přestřelujícího vrcholku. Kovadliny se mohou šířit od centra oblaku na vzdálenost stovek kilometrů po větru, dále pak někdy i proti větru a do stran.
Morfologická klasifikace oblaků označuje kovadlinu (angl. anvil) jako zvláštnost s názvem incus, která se vyskytuje u oblaků Cb capillatus.
Kovadlina se může transformovat na oblaky druhu Ci nebo Cs s označením cumulonimbogenitus, které existují i po rozpadu mateřského oblaku. Viz též genitus.
 

(inc) [inkus] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu cumulonimbus (Cb), jestliže se horní část Cb rozšiřuje do podoby kovadliny, jejíž vzhled je buď hladký, vláknitý, nebo žebrovitý. Viz též capillatus.

Termín byl přejat z lat. incus „kovadlina“.

dle obvyklé obecné definice částice o velikostech v rozmezí 1 – 100 nm tj. 10^–9 – 10^–7 m. Jako součást atmosférického aerosolu tvoří jeho velmi jemné frakce a rozměrově odpovídají Aitkenovým jádrům. Přirozeně vznikají zejména procesem atmosférické nukleace a mohou být též antropogenního původu jako produkty různých technologií, automobilového provozu apod. V souvislosti se znečištěním ovzduší představují značný hygienický problém, neboť mnohdy obsahují toxické nebo karcinogenní složky a pro své malé rozměry mohou uvnitř lidského těla pronikat buněčnými membránami, do krevního řečiště apod.

Termín se skládá z řec. νᾶνος [nanos] „trpaslík“ a slova částice.

meteorologický prvek udávající směr, odkud vane vítr. Směr větru je proto opačný ke směru horiz. složky vektoru rychlosti větru. Udává se ve stupních azimutu nebo angl., příp. čes. zkratkou příslušné světové strany; vých. vítr tedy označujeme 90°, E nebo V, již. vítr 180°, S nebo J, záp. vítr 270°, W nebo Z a sev. vítr 360°, N nebo S. Při bezvětří se uvádí směr větru 0°. Na met. stanicích v Česku se určuje směr větru pro průměrnou rychlost větru z průměrného vektoru rychlosti během desetiminutového intervalu, dále pak směr větru při maximální rychlosti větru. Viz též vítr proměnlivý, stáčení větru, stočení větru, protivítr, zákon Buys-Ballotův, růžice větrná.

viz napětí tečné.

obecně tečná síla vztažená k jednotkové ploše. V meteorologii mají význam především složky tzv. Reynoldsova napětí, související s turbulentním přenosem hybnosti v mezní vrstvě atmosféry. Lze je vyjádřit ve tvaru
$-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^2},-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^{}{v^{\prime }}_y^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_x^{}{v^{\prime }}_z^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^{}{v^{\prime }}_z^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_y^{}{v^{\prime }}_x^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^{}{v^{\prime }}_x^{}},-\rho \overline{{v^{\prime }}_z^{}{v^{\prime }}_y^{}},$
kde ρ značí hustotu vzduchu a ${v^{\prime }}_x,{v^{\prime }}_y,{v^{\prime }}_z$ turbulentní fluktuace složek rychlosti proudění v trojrozměrném souřadnicovém systému tvořeném osami x, y, z. Těchto devět veličin představuje složky symetrického tenzoru druhého řádu a fyz. je lze interpretovat jako složky síly turbulentního tření působící v daném bodě na jednotkovou plochu orientovanou kolmo ke směru jednotlivých souřadnicových os. Viz též tření v atmosféře, síla tření.

(National Aeronautics and Space Administration, Národní úřad pro letectví a kosmonautiku) – vládní agentura USA, spolupracující s NOAA na vývoji a provozu amerických geostacionárních i polárních meteorologických družic. Na rozdíl od NOAA provozuje nebo se podílí na vývoji a provozu i různých výzkumných družic.

soubor údajů o skutečném stavu ovzduší, vztahující se k určitému místu a času. Skutečné počasí zpravidla popisujeme údaji o teplotě, tlaku a vlhkosti vzduchu, o směru a rychlosti větru, o stavu počasí (déšť, sněžení, bouřka, mlha apod.), o oblačnosti, dohlednosti, popř. dalšími charakteristikami. V letecké meteorologii se pro počasí skutečné používá i termín počasí aktuální nebo aktuál.

v atm. podmínkách stav nasycené vodní páry; jde o rovnovážný stav systému vodní pára a kapalná voda, popř. vodní pára a led. Ve stavu nasycení tok molekul vody z povrchu kapalné vody, popř. ledu, do vodní páry odpovídá toku molekul vody z vodní páry do kapalné vody, popř. ledu. Viz též vzduch nasycený, vzduch přesycený, tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě, tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.

nesprávný název pro půdu s rel. vysokým obsahem vody, který se blíží max. vodní kapacitě půdy po nadměrném zavlažení shora srážkami.

vlhký vzduch, který je nasycen vodní párou, tzn., že parciální tlak vodní páry při teplotě vlhkého vzduchu odpovídá stavu nasycení, zpravidla uvažovanému vůči rovinnému vodnímu povrchu (není-li v kontextu konkrétně uvedeno jinak). Relativní vlhkost nasyceného vzduchu je 100%. Rozlišujeme vzduch nasycený vodní párou vzhledem k vodě a vzhledem k ledu. Pojem nasycený vzduch se v meteorologii běžně užívá, jde však o terminologické zjednodušení (terminologickou zkratku). Věcně korektní by mělo být: vzduch obsahující nasycenou vodní páru. Viz též  vzduch suchý, vzduch nenasycený, vzduch přesycený, rovnice Clausiova–Clapeyronova.

z-systém, v němž je osa x orientována ve směru horizontální složky proudění vzduchu a osa y doleva od ní. Místo označení souřadnicových os x, y, z se v tomto případě někdy používají symboly s, n, k. Tato soustava se podobně jako standardní souřadnicová soustava používá v dynamické meteorologii, ve fyzice mezní vrstvy atmosféry atd.

(NMC) – jedna ze složek Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Národní meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na národní úrovni, včetně poskytování meteorologických informací uživatelům. Národním meteorologickým centrem České republiky je Český hydrometeorologický ústav.

hodnoty veličin popisujících stav atmosféry v celé doméně modelu numerické předpovědi počasí před začátkem vlastní integrace. Tyto podmínky jsou nejčastěji vytvářeny asimilací meteorologických dat nebo méně vhodně interpolací z analýzy, případně předpovědi modelu s menším horizontálním rozlišením.

syn. rovník světový.

syn. rovník nebeský – průmět zeměpisného rovníku na nebeskou sféru. Pozorovateli na zemském povrchu se jeví jako kružnice, jejíž střed leží v jeho stanovišti, obzorem prochází na východě a na západě, přičemž nad jižním obzorem se nalézá její nejvyšší bod, jehož zenitový úhel je roven zeměpisné šířce daného místa. Světový rovník je základním prvkem při orientaci na obloze např. v souvislosti se zdánlivým ročním pohybem Slunce po ekliptice, kterou světový rovník protíná v jarním a podzimním bodu a s níž rovina světového rovníku svírá úhel rovný zeměpisné šířce obratníků. Tento úhel činí v současnosti cca 23,44°; s jeho změnami souvisí jeden z tzv. Milankovičových cyklů.

srážky složené z průsvitných ledových částic převážně kulového, zřídka též kuželovitého tvaru o ekvivalentním průměru do 5 mm. Krupky se vyskytují výhradně v přeháňkách. V konvektivních oblacích mohou krupky tvořit kroupové zárodky. V literatuře se setkáváme i s označením krupky námrazové pro odlišení od neprůsvitných srážkových částic označených jako krupky sněhové.

Termín je zdrobnělinou slova kroupy.

tlakové pole s velmi malými horiz. tlakovými gradienty, tedy bez přítomnosti některého z tlakových útvarů.  Viz též bahno tlakové.

srážky, při kterých je množství srážek za daný časový interval menší než 0,1 mm. Viz měření srážek.

syn. turbulence anizotropní.

1. v atmosférické optice označení pro místo na obloze, situované ve vert. rovině proložené Sluncem, z něhož vycházející difuzní světlo není polarizováno. K neutrálním bodům počítáme bod Aragův, Babinetův a Brewsterův, jejichž přesná poloha závisí na výšce Slunce nad obzorem a na zakalení atmosféry.
2. syn. bod hyperbolický.

tenká přechodová vrstva atmosféry oddělující neutrosféru a ionosféru.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z lat. neuter „žádný z obou“ (srov. neutrální) a pausa „přerušení, ukončení“.

část atmosféry Země mezi zemským povrchem a ionosférou, která sahá do výše 60 až 70 km. Koncentrace iontů je v ní natolik malá, že nepůsobí odraz krátkých rádiových vln, jenž hraje významnou roli v podmínkách pro rádiové spojení.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950 jako protiklad ke staršímu pojmu ionosféra. Skládá se z lat. neuter „žádný z obou“ (srov. neutrální) a řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

tornádo, které není spojeno s mezocyklonou v supercele. Takové tornádo získává vertikální vorticitu z okolního prostředí, kde je generována např. silným horizontálním střihem větru. Mateřský oblak tornáda natahováním vzduchu do výstupného konvektivního proudu přibližuje a protahuje vlákna vertikální vorticity, čímž dochází k jejímu zesílení a vzniku tornáda. Nemezocyklonální tornáda se někdy nevhodně označují jako nesupercelární, ačkoliv mohou vzniknout i v kontaktu se supercelou, avšak  bez kontaktu s mezocyklonou. Hovorově se pro ně používá i angl. slova landspout (v mužském rodě), které vzniklo jako analogie ke slovu waterspout, viz smršť vodní. Viz též tornádo mezocyklonální.

lid. označení pro tzv. špatné počasí, především z hlediska pobytu člověka venku. Myslí se jím zejména deštivé, větrné a chladné počasí. V podobném významu se používá i výrazů nepohoda, plískanice, psota, slota.

Slovo je negativním protějškem výrazu čas, který se ve staročeštině používal též ve významu počasí.

v termodynamice atmosféry vlhký vzduch, jehož relativní vlhkost  je nižší než 100 %. Tlak vodní páry v nenasyceném vzduchu má tedy hodnotu nižší, než je hodnota tlaku nasycené vodní páry při dané teplotě vzduchu. V řadě termodyn. výpočtů jej můžeme považovat za suchý vzduch. Pojem nenasycený vzduch se v meteorologii běžně užívá, jde však o terminologické zjednodušení (terminologickou zkratku). Věcně korektní by mělo být: vzduch obsahující nenasycenou vodní páru. Viz též tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě, tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu.

lid. označení pro tzv. špatné počasí, především z hlediska pobytu člověka venku. Myslí se jím zejména deštivé, větrné a chladné počasí. V podobném významu se používá i výrazů nepohoda, plískanice, psota, slota.

Slovo je negativním protějškem výrazu čas, který se ve staročeštině používal též ve významu počasí.

výraz pro nepříznivé, především deštivé a větrné počasí. Užívá se hlavně ve spojení „chránit se před nepohodou“, „jít do nepohody“. Nemá charakter odb. termínu.

Slovo má původ ve slovese „hodit se“ ve smyslu „nevhodné počasí“.

syn. anticyklona stacionární – anticyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Viz též anticyklona kontinentální, anticyklona subtropická.

technický termín pro tvar námrazy na letadle, vytvářející se za letu v oblacích s pevnou i kapalnou fází vody při teplotách vzduchu málo pod bodem mrazu a při teplotě náběžných částí letadla nad nulou. Proud vzduchu unáší kapky vody za náběžné části letadla, kde v místech s menším kinetickým ohřevem vzniká námraza. Ochladí-li se i náběžné části letadla pod bod mrazu, může se námraza rozšířit i na tyto části. Beztvará námraza vzniká nejčastěji při stoupání letadla smíšenými oblaky.

proud protékající v kanálu blesku mezi jednotlivými dílčími výboji blesku. Nazývá se též udržovací proud. Amplituda tohoto proudu je pouze v řádu desítek A, avšak protéká bleskovým kanálem výrazně delší dobu (desetiny vteřiny) než zpětný výboj (setiny vteřiny) a přenesený elektrický náboj dosahuje podstatné části celkového přeneseného náboje.

(op) [opákus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblačné skupiny nebo vrstvy, které jsou převážně tak husté, že nelze vůbec rozpoznat polohu Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u druhů altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Výskyt odrůdy opacus vylučuje odrůdu translucidus.

Termín byl zaveden fr. meteorologem L. Bessonem v r. 1921. Pochází z lat. opacus „stinný, tmavý“. Do češtiny byl překládán jako „hustý, tmavý“.

syn. hmota vzduchová labilní – vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části instabilní zvrstvení, tedy vertikální teplotní gradient větší než nasyceně adiabatický. Vyznačuje se rel. vysokou turbulencí a při dostatečné vlhkosti vzduchu se v ní vyskytují konvektivní oblaky, přeháňky a bouřky (hlavně v teplé části roku). Viz též hmota vzduchová stabilní.

syn. hmota vzduchová labilní – vzduchová hmota, která má alespoň ve spodní části instabilní zvrstvení, tedy vertikální teplotní gradient větší než nasyceně adiabatický. Vyznačuje se rel. vysokou turbulencí a při dostatečné vlhkosti vzduchu se v ní vyskytují konvektivní oblaky, přeháňky a bouřky (hlavně v teplé části roku). Viz též hmota vzduchová stabilní.

syn. hmota vzduchová instabilní.

vlastnost termodynamického systému v rovnovážném stavu, kdy velikost libovolně malé poruchy vložené do systému roste samovolně s časem na úkor vnitřní energie systému. Instabilita v atmosféře se nejčastěji analyzuje vložením poruch spojených s vychýlením vzduchové částice při hodnocení vertikální instability atmosféry nebo s vlnami v pozaďovém proudění při hodnocení baroklinní instability.

Termín pochází z lat. instabilitas „nestálost“, odvozeného od instabilis „nestálý, nestojící pevně“ (z předpony in- vyjadřující zápor a stabilis „pevný, stálý“).

méně vhodné označení pro vertikální instabilitu atmosféry.

viz vlny Helmholtzovy.

1. typická vlastnost počasí, zvláště ve stř. zeměp. šířkách, projevující se velkou interdiurní proměnlivostí meteorologických prvků, zejména teploty vzduchu, oblačnosti a slunečního svitu, dohlednosti a atm. srážek. Je vyvolána častými přechody front a cyklonální činností především v dosahu výškové frontální zóny;
2. změny počasí během dne v krátkých časových intervalech (minuty, hodiny), kdy se střídá velká oblačnost s přeháňkami, popř. bouřkami s vyjasňováním a slunečním svitem. V oblasti ČR se proměnlivost počasí vyskytuje zvláště v jarním období v týlu cyklon při převážně sz. proudění chladného vzduchu, kdy se hovoří o tzv. aprílovém počasí. Viz též změna počasí, oblačnost proměnlivá.

oscilace délky rtuťového sloupce tlakoměru vznikající kolísáním tlaku vzduchu při dyn. působení nárazovitého větru. Znesnadňuje čtení údaje tlakoměru.

1. obecně vlny, jejichž amplituda se s časem nebo s postupem při prostorovém šíření vlnového rozruchu mění. Někteří autoři tento pojem zužují pouze na vlny, jejichž amplituda takto roste, v případě poklesu amplitudy pak používají označení vlny tlumené.
2. v synoptické meteorologii pojem instabilní vlna obvykle označuje frontální vlnu, jejíž amplituda s časem roste. Za vhodných podmínek se pak taková vlna může vyvinout ve frontální cyklonu.

historický termín (dnes již nepoužívaný) pro mapu oblačnosti subjektivně sestavovanou na základě snímků z družic. V současnosti nahrazeno metodami objektivní analýzy družicových dat, resp. metodami automatické detekce a klasifikace oblačnosti.

Termín se skládá z řec. νέφος [nefos] „oblak“ a slova analýza. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

syn. zákaloměr – přístroj používaný pro stanovení množství pevných nebo kapalných částic v zakaleném prostředí. Je založen na principu měření rozptylových charakteristik pomocí opt. metod. V meteorologii může sloužit pro měření hustoty mlhy nebo množství aerosolu v atmosféře. V ČR se nepoužívá.

Termín se skládá z řec. νεϕέλη [nefelé] „oblak“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

přístroj pro určování celkového pokrytí oblohy oblaky, tj. oblačnosti. V ČR se nepoužívá. Viz též pozorování oblačnosti.

Termín se skládá z řec. νέφος [nefos] „oblak“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

přístroj pro určování tahu oblaků. Pozorovatel sleduje pohyb zvoleného oblaku podél vodorovně umístěné tyče, opatřené hroty stejně od sebe vzdálenými; v jiných typech přístroje pomocí zrcadla nebo mříže. Na met. stanicích ČR se nefoskopy nepoužívají.

Termín se skládá z řec. νέφος [nefos] „oblak“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“. Jeho první část je přes indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“ příbuzná mj. s českým slovem nebe.

srážky, které bezprostředně nesouvisí s vert. pohyby vzduchu na atmosférických frontách. Patří k nim zvláště srážky místní, srážky v instabilně zvrstveném studeném vzduchu mimo oblast fronty, srážky v teplém sektoru cyklon, srážky z nízké inverzní oblačnosti, srážky v oblastech s významným vertikálním střihem větru, někdy i srážky orografické. Viz též srážky frontální.

klima s převahou atmosférických srážek ve formě sněhu, viz klasifikace klimatu geomorfologická. Viz též klima sněhové

halový jev tvořený v ovzduší odrazem slunečních paprsků na ledových krystalcích ledových oblaků. Jeví se jako zářivě bílá skvrna kolmo pod světelným zdrojem, tj. na vertikále pod Sluncem, a podobá se odrazu Slunce na klidné vodní hladině. Jev lze pozorovat pouze při pohledu shora, tedy z letadla nebo z vyvýšeného stanoviště v terénu, např. na horských stanicích. Je jedním z fotometeorů.

oblaky vyskytující se převážně ve výškách od povrchu země do 2 km. Do této skupiny patří oblaky druhu stratus a stratocumulus. Oblaky druhu cumulus a cumulonimbus mají rovněž základny do výšky 2 km, ale jejich horní části obvykle zasahuji i do stř. a vysokého patra, takže je nelze jednoznačně klasifikovat jako oblaky nízkého patra. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky středního patra, oblaky vysokého patra.

halový jev analogický spodnímu slunci.

viz zrcadlení.

nejnižší část oblaku, v níž se výrazně odlišuje horiz. dohlednost od podmínek v bezoblačné atmosféře. V reálných podmínkách není základna oblaku ostrou hranicí, ale přechodovou vrstvou o tloušťce několika desítek metrů, v níž se s rostoucí výškou snižuje vert. i horiz. dohlednost. Výška základny oblaků nad daným místem se může poměrně rychle měnit. V některých případech činí tato změna desítky až stovky metrů za několik minut. Viz též měření výšky základny oblaků.

viz oblaky nízkého patra.

anticyklona malého vert. rozsahu, kterou je možné pozorovat jen ve spodní části troposféry, nepřesahující izobarickou hladinu 500 hPa (zhruba ve výšce kolem 5,5 km). Mezi nízké anticyklony patří především studené arktické a antarktické anticyklony, zimní kontinentální anticyklony nad Sev. Amerikou a Asií, jakož i postupující anticyklony v počátečním stadiu vývoje.

syn. cyklona nízká.

1. celková sněhová pokrývka, která ležela na met. stanici v době předchozího termínu pozorování sněhové pokrývky;
2. obecnější název pro sníh z hlediska jeho kvality. Metamorfózou se krystaly pův. kyprého, prachového sněhu mohou měnit v ledová zrna a sníh postupně přechází ve firn. Zpravidla platí, že čím je sníh starší, tím má větší hustotu; na konci zimy v ulehlém sněhu může hustota sněhu přesáhnout 300 kg.m^–3, zatímco čerstvě napadlý sníh mívá hustotu 60 až 100 kg.m^–3.

málo používané označení pro úhrn globálního slunečního záření a záření atmosféry směřujícího k zemskému povrchu. Viz též záření směřující nahoru.

syn. sestup vzduchu – vertikální pohyb vzduchu s vertikální složkou směřující dolů, směrem k zemskému povrchu. Mezi takové pohyby vzduchu patří zejména:
a) kompenzující sestupné pohyby při konvekci, především v sestupných konvektivních proudech;
b) subsidence vzduchu v centrálních částech anticyklon a hřebenů vysokého tlaku vzduchu;
c) klouzavé sestupné pohyby teplého vzduchu na katafrontách;
d) sestupné pohyby související s vlivem orografie na pole větru, především kompenzující sestupy v závětří horských hřebenů, v sestupné části vln ve vlnovém nebo vírovém proudění apod.;
e) sestupné pohyby na zvlněné spodní hranici vrstvy s inverzí teploty vzduchu.

syn. vítr katabatický.

[daunbé(r)st] – extrémně silný sestupný konvektivní proud v rámci konvektivní bouře, který je příčinou vzniku ničivých divergujících větrů u zemského povrchu. Horiz. průměr tohoto jevu se pohybuje v rozmezí metrů až desítek kilometrů. Downburst je vázán na konvektivní oblaky, ne však vždy nutně druhu cumulonimbus. Podle horiz. rozsahu ničivých větrů se downburst dělí na macroburst a microburst. Pro termín downburst, převzatý z angličtiny, se občas používá čes. termín propad studeného vzduchu.

Termín zavedi japonsko-amer. meteorolog T. T. Fujita v r. 1976. Odvodil ho od termínu downdraft, aby odlišil jeho zvlášť intenzivní případy. Skládá se z angl. down „dole, dolů“ a burst „výbuch, poryv“.

prostorově omezený sestupný pohyb vzduchu, typický pro konvektivní bouře, zpravidla doprovázený silnými srážkami (deštěm či kroupami). Maximální vertikální rychlost sestupných proudů dosahuje přibližně poloviční hodnoty rychlosti výstupných proudů. Pro extrémně silné sestupné konv. proudy se používá termín downburst, popř. microburst. V supercele rozlišujeme přední a zadní sestupný proud. Slangově se v češtině používá původní angl. termín downdraft [daundraft].

(fib) [fibrátus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jednotlivé navzájem oddělené oblaky nebo tenký oblačný závoj mají vláknitou strukturu. Vlákna jsou buď přímočará, nebo více méně nepravidelně pokřivená a nejsou zakončena ani háčky ani chomáčky. Označení fibratus se užívá hlavně u druhů cirrus a cirrostratus.

Termín zavedla Komise pro studium oblaků a hydrometeorů v r. 1951 jako náhradu za starší termín filosus, zavedený amer. meteorologem H. Claytonem v r. 1896. Termín je přejat z lat. fibratus „vláknitý“ (od fibra „nitka, vlákno“).

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (sníh, kroupy, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť) mezi příslušnými termíny pozorování. Viz též výška nového sněhu, měření sněhové pokrývky.

označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).

viz nomogram radiační.

nomogram umožňující graf. určení jedné ze tří charakteristik stavu vzduchu (teploty vzduchu, deficitu teploty rosného bodu, relativní vlhkosti vzduchu), jestliže jsou známy zbývající dvě. Na záporné horiz. ose jsou vyneseny hodnoty deficitu teploty rosného bodu, na vert. ose relativní vlhkost vzduchu, přičemž soustava křivek odpovídajících teplotám vzduchu vychází z počátku souřadnicové soustavy. Robitzschův nomogram bývá součástí Stüveho diagramu.

syn. škola meteorologická bergenská – směr a výsledky prací ve Výzk. ústavu v Bergenu (Norsko). Za zakladatele této školy je považován V. Bjerknes. Vyšla z ní řada vynikajících meteorologů (J. Bjerknes, T. Bergeron, E. Palmen, H. Solberg aj.), kteří v letech 1917–1930 teor. rozpracovali termodynamiku a hydrodynamiku trojrozměrné struktury vzduchových hmot a atm. front, vzniku a vývoje cyklon i anticyklon ve vztahu k všeobecné cirkulaci atmosféry. Přínos této skupiny vědců byl i v tom, že objevené poznatky o zákonitosti atm. procesů průběžně využívali v předpovědní službě, a tím výrazně zlepšili kvalitu předpovědí počasí. Metody norské meteorologické školy v čs. povětrnostní službě zavedl ve 20. letech 20. stol. G. Swoboda.

tlak vzduchu na hladině moře ve standardní atmosféře. Jeho hodnota je 1 013,25 hPa neboli 760 torrů; v minulosti byla takto definována jednotka 1 atmosféra.

syn. tlakoměr normální.

syn. normál barometrický – rtuťový tlakoměr, jehož přístr. oprava je známa s vysokou přesností. Dříve byl používán k národnímu nebo mezin. srovnávání (standardizaci) tlakoměrů. Viz též tlakoměr kontrolní, tlakoměr absolutní standardní.

obecně sev. vítr vyskytující se v různých částech světa. Texaský norther na jihu USA, v Mexickém zálivu a ve Střední Americe je silný studený sv. až sz. vítr, který se vyskytuje od listopadu do dubna při vpádu studeného vzduchu v souvislosti se studenou anticyklonou, postupující k jihu. Vyznačuje se náhlým výskytem a poklesem teploty vzduchu až o 10 °C za 3 h. Kalifornský norther je velmi suchý, prašný sev. vítr charakteru fénu.

inverze teploty vzduchu vznikající v mezní vrstvě atmosféry v noci ochlazováním vzduchu od zemského povrchu, jehož teplota klesá v důsledku vyzařování dlouhovlnné radiace při absenci příkonu slunečního záření. Tyto inverze jsou typickým případem přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu. Dobře bývají vyvinuty za jasných nocí se slabým větrem nebo bezvětřím. V kotlinách a údolních polohách podporuje tuto inverzi stékání ochlazeného vzduchu z okolních svahů do nízkých poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.

termická konvekce, která je důsledkem poklesu stability (labilizace) vrstvy ovzduší, v jejíž horní části došlo v nočních hodinách k poklesu teploty vzduchu radiačním ochlazováním (např. v oblasti horní hranice oblačnosti). Typickým příkladem je vznik či zesílení nočních konv. bouří (např. noční bouře na teplých frontách).

nevh. označení pro efektivní záření v noci.

(NLC, z angl. Noctilucent Clouds) – polární mezosférické oblaky označované také jako oblaky stříbřité  představují velmi tenké oblaky, které se vyskytují v horní části mezosféry ve výškách od 75 do 90 km. Poprvé byly zjištěny v r. 1885 a projevují se stříbřitě šedým až namodralým světélkováním na tmavém pozadí noční oblohy. Bývají pozorovány dosti vzácně, a to v sev. části oblohy mezi 50° a 75° s.š. a 40° a 60° j.š. v letních měsících, když je Slunce 5° až 13° pod obzorem. Typická doba pozorování NLC z území ČR je přibližně od poloviny června do poloviny července. Zpravidla se pohybují od východu na západ rychlostí od 50 do 250 m.s^–1. V Praze je poprvé sledoval čes. geofyzik V. Láska 10. 6. 1885; systematickým pozorováním těchto oblaků se zabýval především něm. meteorolog O. Jesse, který je poprvé vyfotografoval. Předpokládalo se, že noční svítící oblaky jsou shluky částic vulkanického nebo kosmického prachu. V r. 1965 Chapman a Kendall publikovali novější hypotézu, podle níž jde o krystalky ledu, které se vytvářejí sublimací vodní páry, jež zde vzniká přímou syntézou z atm. kyslíku a vodíku pod vlivem velmi krátkých délek ze spektra slunečního záření, nebo se vodní pára do horní mezosféry dostává zdola turbulentní difuzí. Svým tvarem jsou noční svítící oblaky buď závojovité, nebo vytvářejí různě široké pásy s chuchvalcovitou či vlnovou strukturou, která vynikne zejména na fotografii.

1. ve fyzice oblaků a srážek označení procesu, při němž vznikají stabilní zárodky vodních kapiček nebo zárodky ledových krystalků z vodní páry, popř. ledové krystalky ve vodě. Podmínkou jejich vzniku je překročení kritické velikosti shluku molekul, dané teplotou a přesycením vodní páry, popř. přechlazením vody. Zárodečné kapičky nebo ledové krystalky jsou potom schopné dalšího růstu do velikosti oblačných částic.  Nukleace je začátkem řetězce mikrofyzikálních procesů, jejichž výsledkem je vývoj srážkových částic. Viz též difuze vodní páry, jádra kondenzační, jádra ledová.
2. ve fyzice atmosférických aerosolů obecně procesy, jimiž v atmosféře vznikají za účasti chemických reakcí pevné nebo kapalné částice, zpravidla rozměrů Aitkenových jader, z původně plynných látek. Jako typické příklady v tomto směru lze uvést cykly chemických reakcí, jež se uplatňují při transformaci oxidů dusíku na částice dusičnanů, transformaci oxidu siřičitého na sulfátovou složku znečištění ovzduší, zejména na částice síranů, popř. transformace těkavých organických látek (VOC) na sekundární organické aerosoly.

Základem termínu je lat. slovo nucleus „jádro“ (srov. např. nukleární energie).

izolinie teploty vzduchu 0 °C, která má zvláštní význam zejména v letecké meteorologii, protože v její výšce mohou probíhat fázové změny vody, důležité např. pro vznik námrazy na letadlech. Vzhledem k praktickému významu je výška nulové izotermy součástí leteckých i všeobecných předpovědí počasí.

viz osa zemská.