Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene я

X
явление гало
skupina opt. jevů v atmosféře ve tvaru kruhů, oblouků, sloupů nebo jasných skvrn vznikajících lomem nebo odrazem světla na ledových krystalech rozptýlených v ovzduší. Patří k nim malé a velké halo, halový sloup, tečné a cirkumzenitální oblouky, parhelický kruh, spodní slunce, pyramidální hala, supralaterální oblouk, infralaterální oblouky, Parryho oblouk aj. V literatuře lze nalézt zmínky i o velmi vzácných úkazech, pro něž v historii existuje pouze několik málo pozorování. Většinou jde o velmi slabé úkazy na protisluneční straně oblohy. V této souvislosti možno zmínit např. Wegenerovy oblouky, Hastingsovy oblouky, Kernův oblouk, Trickerův oblouk, Greenlerovy oblouky a Liljequistova parhelia. Halové jevy patří mezi fotometeory.
Termín halo pochází z řec. slova ἅλως [halós] „humno, mlat kruhového tvaru“ a odtud „světelný kruh kolem Slunce, Měsíce či hvězd“. V met. smyslu jej používal již Aristotelés (4. stol. př. n. l.), ovšem v širším významu jako bezbarvý kruhový světelný jev, vznikající kolem Slunce, Měsíce či hvězd. První soubornou teorii halových jevů podal franc. přírodovědec E. Mariotte v r. 1681.
česky: jevy halové; angl: halo phenomena; slov: atmosférické javy; něm: Halo m  1993-a2
явление дифракции
jev vznikající v atmosféře ohybem a interferencí světla na malých vodních, zřídka ledových nebo tuhých částicích. Takto vznikají koróna, irizace a glórie, na tuhých částicích Bishopův kruh. Viz též fotometeor.
česky: jev ohybový; angl: diffraction phenomenon; slov: ohybový jav; něm: Beugungserscheinung f  1993-a3
ядра Айткена
syn. částice Aitkenovy – aerosolové částice o poloměru menším než 0,1 µm (10–7 m). Jde o nejpočetněji zastoupené částice v atmosférickém aerosolu, jejichž koncentrace může být odhadnuta Aitkenovým počítačem jader, kde se Aitkenovy částice při velkém přesycení vodní párou projevují jako kondenzační jádra. Nemají však podstatný význam pro kondenzaci při nízkých přesyceních vodní párou v reálné atmosféře. Koncentrace Aitkenových jader ve velkých městech bývá > 150 000 / cm3. Jsou významná pro atmosférickou elektřinu jako velké atmosférické ionty. Byla pojmenována po skotském meteorologovi a fyzikovi Johnu Aitkenovi (1839–1919). Svojí velikostí odpovídají nanočásticím.
česky: jádra Aitkenova; angl: Aitken nuclei; slov: Aitkenove jadrá; něm: Aitken-Kerne m/pl  1993-a3
ядра замерзания
částice v atmosféře, které mají vlastnosti vhodné k tomu, aby vyvolaly heterogenní nukleaci ledu v přechlazené vodě. Jako jádra mrznutí mohou působit i některá kondenzační jádra přítomná uvnitř vodních kapiček již při kladných teplotách. Kromě mrznutí na jádrech přítomných uvnitř kapek, může docházet i ke kontaktnímu mrznutí při zachycení jádra přechlazenou kapkou. Bez přítomnosti jader mrznutí by bylo možno většinu vodních kapiček v oblacích přechladit až na teploty kolem –40 °C, aniž by došlo k jejich zmrznutí.
česky: jádra mrznutí; angl: freezing nuclei; slov: jadrá mrznutia; něm: Gefrierkerne m/pl  2014
ядра конденсации
v meteorologii aerosolové částice, které mají fyz. a chem. vlastnosti vhodné k tomu, aby se staly centry kondenzace vodní páry heterogenní nukleací vody. Bez přítomnosti kondenzačních jader by bylo ke vzniku vodních kapiček homogenní nukleací vody třeba přesycení vodní páry řádu 102 %, které se však v přírodních atmosférických podmínkách prakticky nevyskytuje. Část kondenzačních jader je pevninského, popř. i antropogenního původu (např. některé produkty umělých spalovacích procesů rozptýlené ve vzduchu), avšak značný význam se přisuzuje hygroskopickým a ve vodě rozpustným krystalkům mořských solí, které se do atmosféry dostávají následkem vypařování vodních kapek odstřikujících z mořské pěny. Kondenzační jádra lze klasifikovat z mnoha hledisek. Nejčastější je dělení podle:
a) velikosti na jádra Aitkenova (s poloměrem r < 10–7 m), velká kondenzační jádra (10–7 ≤ r ≤ 10–6 m) a obří kondenzační jádra (r > 10–6 m);
b) skupenství na jádra kapalná a tuhá, resp. smíšená z obou fází;
c) povrchových vlastností na jádra nerozpustná, ale smáčitelná vodou, jádra rozpustná a jádra tvořená kapičkami roztoků solí, kyselin apod.;
d) el. vlastností na jádra neutrální a nabitá (ionty);
e) chem. a fyz. vlastností na jádra přechodná a trvalá.
Nukleační schopnost kondenzačních jader popisujeme pomocí tzv. spektra aktivity jader, které udává počet kondenzačních jader v jednotce objemu vzduchu aktivních při daném přesycení. Obvyklým vyjádřením spektra aktivity je vztah ve tvaru n = n0Sk, kde n udává objemovou koncentraci jader aktivních při přesycení S [%] a empirické parametry n0 a k jsou nejčastěji udávány odděleně pro maritimní a kontinentální kondenzační jádra. Viz též aerosol atmosférický.
česky: jádra kondenzační; angl: condensation nuclei; slov: kondenzačné jadrá; něm: Kondensationskerne m/pl  1993-a3
ядра осаждения
ledová jádra umožňující vznik stabilních zárodečných ledových krystalků při heterogenní nukleací ledu z vodní páry, tzn. při přímém fázovém přechodu vodní páry na led. V současné době nahrazuje tento termín starší označení jádra sublimační. Úloha depozičních jader se zdůrazňuje zejména ve starší literatuře z oboru fyziky oblaků a srážek. V současné době se předpokládá, že v troposféře a stratosféře vznikají ledové částice především mrznutím přechlazených vodních kapek. Heterogenní nukleace ledu na depozičních jádrech probíhá zejména ve vrstevnatých oblacích, kde se uplatňuje Bergeronova–Findeisenova teorie vzniku srážek. V konvektivních oblacích převažuje vznik ledových částic mrznutím přechlazených kapek. Viz též jádra mrznutí.
česky: jádra depoziční; angl: deposition nuclei; slov: depozičné jadrá; něm: Depositionskerne m/pl  1993-a3
ядра сублимации
dříve používané označení depozičních jader.
česky: jádra sublimační; angl: sublimation nuclei; slov: sublimačné jadrá; něm: Sublimationskerne m  1993-a3
язык теплa
oblast, do které pronikla teplá vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk teplého vzduchu se nejčastěji vyskytuje na přední straně termicky asymetrické cyklony.
česky: jazyk teplého vzduchu; angl: warm tongue; slov: jazyk teplého vzduchu; něm: Warmluftzunge f  1993-a2
язык холода
oblast, do které pronikla studená vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk studeného vzduchu se nejčastěji vyskytuje v týlu termicky asymetrické cyklony. Viz též kapka studeného vzduchu.
česky: jazyk studeného vzduchu; angl: cold tongue; slov: jazyk studeného vzduchu; něm: Kaltluftzunge f  1993-a2
яркая полоса
[brajt bend] syn. odraz vrstvy tání radarový – vrstva atmosféry o tloušťce několika stovek metrů, v níž je pozorováno zvýšení radarové odrazivosti cca o 5 až 15 dBZ vlivem tání sněhových srážek pod nulovou izotermou. Slouží též jako indikace vrstevnatého charakteru oblačnosti, neboť se nevyskytuje při silných konv. pohybech.
Termín je přejat z angličtiny, jeho význam je "jasný pás". Pochází z období, kdy byla při pouze manuálním vyhodnocování radarová odrazivost znázorňována v černobílé škále, přičemž větší odrazivosti odpovídaly světlejší odstíny. V Česku se v minulosti používalo také označení světlý, popř. jasný pás.
česky: bright band; angl: bright band; slov: bright-band; něm: bright band n; fr: bande brillante f  2014
яркость
veličina užívaná ve fotometrii k vyjádření prostorové hustoty světelného toku vysílaného plošným zdrojem. Je definovaná jako měrná svítivost neboli svítivost jednotkové plochy zdroje. Základní jednotkou jasu je kandela na metr čtvereční [1 cd m-2], dříve označovaná jako nit (nt). Obdobou jasu v aktinometrii je zář.
česky: jas; angl: luminance; slov: jas; něm: Leuchtdichte f; fr: luminance f  2022
ясно
viz oblačnost.
česky: jasno; angl: clear sky; slov: jasno; něm: heiter, klarer Himmel m  1993-a1
ясный воздух
vzduch s dobrou až výbornou dohledností (desítky až stovky km), umožňující rozeznat i značně vzdálené předměty a terénní tvary. Ve stř. Evropě se jedná nejčastěji o arktický vzduch nebo mořský vzduch mírných šířek po přechodu studené fronty. Průzračný vzduch se též udržuje nad inverzní vrstvou při výrazné inverzi teploty vzduchu. Viz též vzduch čistý.
česky: vzduch průzračný; angl: clear air, transparent air; slov: priezračný vzduch; něm: klare Luft f  1993-a3
ясный день
charakteristický den, v němž prům. oblačnost byla menší než 2 desetiny, případně relativní trvání slunečního svitu bylo větší než 0,8. Viz též den oblačný, den zamračený.
česky: den jasný; angl: clear day, day of clear sky; slov: jasný deň; něm: heiterer Tag m; fr: jour clair m, jour de ciel clair m  1993-a3
ячейка Бенара
cirkulační element s vert. osou, vyskytující se v rámci termické konvekce, v němž výstupné pohyby vzduchu probíhají v jeho centru a sestupné pohyby na okrajích. Označení podle franc. fyzika H. Bénarda se používá v souvislosti s klasickými labor. experimenty s konvekcí ve vrstvě tekutiny, která je zespodu zahřívána, resp. shora ochlazována. V reálné atmosféře se s analogickými procesy setkáváme např. ve vrstvě oblačnosti, která je v oblasti horní hranice ochlazována dlouhovlnným vyzařováním. Viz též konvekce buněčná.
česky: buňka Bénardova; angl: Bénard cell; slov: Bénardova bunka; něm: Benard-Zelle f; fr: cellule de Bénard f  1993-a3
ячейка Гадлея
model buňkové cirkulace v pásmu mezi rovníkem a 30° zeměp. šířky. Byla popsána G. Hadleyem (1735). Představuje v podstatě idealizaci pasátové cirkulace bez uvažování její zonální složky a sezonních výkyvů. Viz též buňka Ferrelova, buňka polární, cirkulace Walkerova.
česky: buňka Hadleyova; angl: Hadley cell; slov: Hadleyova bunka; něm: Hadley-Zelle f; fr: cellule de Hadley f  1993-a3
ячейка конвекции
syn. cela konvektivní  – cirkulační element vytvářející základní jednotku buněčné konvekce a obsahující výstupný i sestupný proud vzduchu. V tomto směru může být typickým příkladem Bénardova buňka. Někteří autoři do tohoto pojmu zahrnují i jednoduché cely vyskytující se buď samostatně, nebo jako součást multicely, popř. i strukturálně podstatně složitější cirkulaci supercely. Viz též bouře konvektivní, cela otevřená, cela uzavřená.
česky: buňka konvektivní; angl: convective cell; slov: konvekčná bunka; něm: Konvektionszelle f; fr: cellule convective f, cellule de convection f  1993-b3
ячейка Ферреля
model buňkové cirkulace v pásmu mezi 30° a 60° zeměp. šířky. Byla navržena W. Ferrelem (1856). Jde o pokus popsat meridionální přenos vzduchu mezi Hadleyovou buňkou a polární buňkou bez uvažování zonální složky proudění. Je charakterizována prouděním do vyšších zeměpisných šířek ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu kolem 60° zeměp. šířky, výškovým zpětným prouděním a sestupnými pohyby vzduchusubtropických anticyklonách. Ve skutečnosti mezi oblastmi subsidence a slabě převažujících výstupů ve vyšších zeměpisných šířkách dominuje západní složka proudění, jehož rychlost roste s výškou. Meridionální přenos vzduchu v rámci Ferrelovy buňky je realizován prostřednictvím Rossbyho vln a s nimi souvisejících tlakových útvarů, které podporují velkoprostorové toky hybnosti a tepla.
česky: buňka Ferrelova; angl: Ferrel cell; slov: Ferrelova bunka; něm: Ferrell-Zelle f; fr: cellule de Ferrel f  2014
ячейковая кoнвекция
uspořádané konvekce, která se vyskytuje za vhodných podmínek v atmosféře nebo je pozorovaná při laboratorních experimentech a projevuje se pravidelnou strukturou konvektivních buněk, z nichž každá obsahuje výstupný a sestupný proud. Horiz. rozměry konv. buněk v reálné atmosféře jsou nejčastěji řádově km a jejich tvar může nabývat rozmanitých podob. Struktura oblačnosti tohoto typu, kterou lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic, se vyznačuje pravidelně uspořádanými oblaky označovanými jako uzavřené nebo otevřené cely. Konvekce tohoto druhu bývá v literatuře označována též jako Bénardova konvekce nebo Rayleighova–Bénardova konvekce. Často se vyskytují i buňky válcovitého tvaru s horiz. osou ve směru převládajícího proudění, které vytvářejí pásy výstupných a sestupných pohybů. Konv. oblaky pak tvoří řady, tzv. oblačné ulice.
Pro vznik konv. buněk je třeba, aby vertikální teplotní gradient přesahoval určitou kritickou hodnotu, která závisí na tloušťce vrstvy konvekce a na intenzitě turbulence. Vývoj buněčné konvekce a tvar buněk je významně ovlivňován rychlostí a vertikálním střihem větru.
česky: konvekce buněčná; angl: cellular convection; slov: celulárna konvekcia; něm: Zellularkonvektion f  1993-a3
ячейковая циркуляция
cirkulace vzduchu pozorovaná ve vert. rovině. Buňkové cirkulace velkého měřítka jsou součástí všeobecné cirkulace atmosféry. V troposféře pozorujeme několik samostatných cirkulačních buněk (okruhů), které navzájem souvisejí a vzájemně se podmiňují, např. cirkulace pasátová a monzunová, vert. cirkulace v tlakových útvarech mírných zeměp. šířek apod. V mezosynoptickém měřítku jsou typické brízové cirkulace, popř. systémy horských a údolních větrů. Důležitým příkladem buňkové (buněčné) cirkulace mezosynoptického měřítka je buněčná konvekce. Viz též buňka Hadleyova, buňka Ferrelova, buňka polární, cirkulace Walkerova.
česky: cirkulace buňková; angl: cellular circulation; slov: bunková cirkulácia; něm: zellulare Zirkulation f; fr: circulation générale de cellules f  1993-a2
podpořila:
spolupracují: