Elektronický meteorologický slovník výkladový a terminologický (eMS) sestavila ČMeS

Výklad hesel podle písmene я

X
явление гало
skupina opt. jevů v atmosféře ve tvaru kruhů, oblouků, sloupů nebo jasných skvrn vznikajících lomem nebo odrazem světla na ledových krystalech rozptýlených v ovzduší. Patří k nim malé a velké halo, halový sloup, tečné a cirkumzenitální oblouky, parhelický kruh, spodní slunce, pyramidální hala, supralaterální oblouk, infralaterální oblouky, Parryho oblouk aj. V literatuře lze nalézt zmínky i o velmi vzácných úkazech, pro něž v historii existuje pouze několik málo pozorování. Většinou jde o velmi slabé úkazy na protisluneční straně oblohy. V této souvislosti možno zmínit např. Wegenerovy oblouky, Hastingsovy oblouky, Kernův oblouk, Trickerův oblouk, Greenlerovy oblouky a Liljequistova parhelia. Halové jevy popsal již ve 4. stol. př. n. l. nejvýznamnější přírodovědec starověku Aristoteles; od něho též termín halo pochází. První soubornou teorii těchto jevů podal franc. přírodovědec E. Mariotte v r. 1681. Halové jevy patří mezi fotometeory.
česky: jevy halové angl: halo phenomena slov: atmosférické javy něm: Halo m  1993-a2
явление дифракции
jev vznikající v atmosféře ohybem a interferencí světla na malých vodních, zřídka ledových nebo tuhých částicích. Takto vznikají koróna, irizace a glórie, na tuhých částicích Bishopův kruh. Viz též fotometeor.
česky: jev ohybový angl: diffraction phenomenon slov: ohybový jav něm: Beugungserscheinung f  1993-a3
ядра Айткена
syn. částice Aitkenovy – aerosolové částice o poloměru menším než 0,1 µm (10–7 m). Jde o nejpočetněji zastoupené částice v atmosférickém aerosolu, jejichž koncentrace může být odhadnuta Aitkenovým počítačem jader, kde se Aitkenovy částice při velkém přesycení vodní párou projevují jako kondenzační jádra. Nemají však podstatný význam pro kondenzaci při nízkých přesyceních vodní párou v reálné atmosféře. Koncentrace Aitkenových jader ve velkých městech bývá > 150 000 / cm3. Jsou významná pro atmosférickou elektřinu jako velké atmosférické ionty. Byla pojmenována po skotském meteorologovi a fyzikovi Johnu Aitkenovi (1839–1919). Svojí velikostí odpovídají nanočásticím.
česky: jádra Aitkenova angl: Aitken nuclei slov: Aitkenove jadrá něm: Aitken-Kerne m/pl  1993-a3
ядра замерзания
částice v atmosféře, které mají vlastnosti vhodné k tomu, aby vyvolaly heterogenní nukleaci ledu v přechlazené vodě. Jako jádra mrznutí mohou působit i některá kondenzační jádra přítomná uvnitř vodních kapiček již při kladných teplotách. Kromě mrznutí na jádrech přítomných uvnitř kapek, může docházet i ke kontaktnímu mrznutí při zachycení jádra přechlazenou kapkou. Bez přítomnosti jader mrznutí by bylo možno většinu vodních kapiček v oblacích přechladit až na teploty kolem –40 °C, aniž by došlo k jejich zmrznutí.
česky: jádra mrznutí angl: freezing nuclei slov: jadrá mrznutia něm: Gefrierkerne m/pl  2014
ядра конденсации
v meteorologii aerosolové částice, které mají fyz. a chem. vlastnosti vhodné k tomu, aby se staly centry kondenzace vodní páry heterogenní nukleací vody. Bez přítomnosti kondenzačních jader by bylo ke vzniku vodních kapiček homogenní nukleací vody třeba přesycení vodní páry řádu 102 %, které se však v přírodních atmosférických podmínkách prakticky nevyskytuje. Část kondenzačních jader je pevninského, popř. i antropogenního původu (např. některé produkty umělých spalovacích procesů rozptýlené ve vzduchu), avšak značný význam se přisuzuje hygroskopickým a ve vodě rozpustným krystalkům mořských solí, které se do atmosféry dostávají následkem vypařování vodních kapek odstřikujících z mořské pěny. Kondenzační jádra lze klasifikovat z mnoha hledisek. Nejčastější je dělení podle:
a) velikosti na jádra Aitkenova (s poloměrem r < 10–7 m), velká kondenzační jádra (10–7 ≤ r ≤ 10–6 m) a obří kondenzační jádra (r > 10–6 m);
b) skupenství na jádra kapalná a tuhá, resp. smíšená z obou fází;
c) povrchových vlastností na jádra nerozpustná, ale smáčitelná vodou, jádra rozpustná a jádra tvořená kapičkami roztoků solí, kyselin apod.;
d) el. vlastností na jádra neutrální a nabitá (ionty);
e) chem. a fyz. vlastností na jádra přechodná a trvalá.
Nukleační schopnost kondenzačních jader popisujeme pomocí tzv. spektra aktivity jader, které udává počet kondenzačních jader v jednotce objemu vzduchu aktivních při daném přesycení. Obvyklým vyjádřením spektra aktivity je vztah ve tvaru n = n0Sk, kde n udává objemovou koncentraci jader aktivních při přesycení S [%] a empirické parametry n0 a k jsou nejčastěji udávány odděleně pro maritimní a kontinentální kondenzační jádra. Viz též aerosol atmosférický.
česky: jádra kondenzační angl: condensation nuclei slov: kondenzačné jadrá něm: Kondensationskerne m/pl  1993-a3
ядра осаждения
česky: jádra depoziční angl: deposition nuclei slov: depozičné jadrá něm: Depositionskerne m/pl  1993-a1
ядра сублимации
částice umožňující vznik stabilních zárodků ledových krystalků heterogenní nukleací ledu z vodní páry, tzn. při přímém fázovém přechodu vodní páry na led. Místo termínu sublimační jádra se nyní často používá termín depoziční jádra. Úloha jader depozice se zdůrazňuje zejména ve starší literatuře z oboru fyziky oblaků a srážek. V současné době se předpokládá, že v troposféře a stratosféře vznikají ledové částice především mrznutím přechlazených vodních kapek. Heterogenní nukleace ledu na depozičních jádrech je významnější ve vrstevnatých oblacích než v oblacích konvektivních, kde převažují procesy probíhající při mrznutí kapek. Viz též jádra ledová.
česky: jádra sublimační angl: sublimation nuclei slov: sublimačné jadrá něm: Sublimationskerne m  1993-a3
язык теплa
oblast, do které pronikla teplá vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk teplého vzduchu se nejčastěji vyskytuje na přední straně termicky asymetrické cyklony.
česky: jazyk teplého vzduchu angl: warm tongue slov: jazyk teplého vzduchu něm: Warmluftzunge f  1993-a2
язык холода
oblast, do které pronikla studená vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk studeného vzduchu se nejčastěji vyskytuje v týlu termicky asymetrické cyklony. Viz též kapka studeného vzduchu.
česky: jazyk studeného vzduchu angl: cold tongue slov: jazyk studeného vzduchu něm: Kaltluftzunge f  1993-a2
яркая полоса
vrstva o tloušťce několika stovek metrů, v níž je pozorováno zvýšení radiolokační odrazivosti cca o 5 až 15 dBZ vlivem tání sněhových srážek pod nulovou izotermou. Slouží též jako indikace vrstevnatého charakteru oblačnosti, neboť se nevyskytuje při silných konv. pohybech. V minulosti při pouze manuálním vyhodnocování radiolokační odrazivosti v černobílé škále světlosti, se u nás používalo také označení světlý pás.
česky: bright band angl: bright band slov: bright-band něm: bright band n fr: bande brillante f  2014
ясно
viz oblačnost.
česky: jasno angl: clear sky slov: jasno něm: heiter, klarer Himmel m  1993-a1
ясный воздух
vzduch s dobrou až výbornou dohledností (desítky až stovky km), umožňující rozeznat i značně vzdálené předměty a terénní tvary. Ve stř. Evropě se jedná nejčastěji o arktický vzduch nebo mořský vzduch mírných šířek po přechodu studené fronty. Průzračný vzduch se též udržuje nad inverzní vrstvou při výrazné inverzi teploty vzduchu. Viz též vzduch čistý.
česky: vzduch průzračný angl: clear air, transparent air slov: priezračný vzduch  1993-a3
ячейка Бенара
cirkulační element s vert. osou, vyskytující se v rámci termické konvekce, v němž výstupné pohyby vzduchu probíhají v jeho centru a sestupné pohyby na okrajích. Označení podle franc. fyzika H. Bénarda se používá v souvislosti s klasickými labor. experimenty s konvekcí ve vrstvě tekutiny, která je zespodu zahřívána, resp. shora ochlazována. V reálné atmosféře se s analogickými procesy setkáváme např. ve vrstvě oblačnosti, která je v oblasti horní hranice ochlazována dlouhovlnným vyzařováním. Viz též konvekce buněčná.
česky: buňka Bénardova angl: Bénard cell slov: Bénardova bunka něm: Benard-Zelle f fr: cellule de Bénard f  1993-a3
ячейка Гадлея
model buňkové cirkulace v pásmu mezi rovníkem a 30° zeměp. šířky. Byla popsána G. Hadleyem (1735). Představuje v podstatě idealizaci pasátové cirkulace bez uvažování její zonální složky a sezonních výkyvů. Viz též buňka Ferrelova, buňka polární, cirkulace Walkerova.
česky: buňka Hadleyova angl: Hadley cell slov: Hadleyova bunka něm: Hadley-Zelle f fr: cellule de Hadley f  1993-a3
ячейка Ферреля
model buňkové cirkulace v pásmu mezi 30° a 60° zeměp. šířky. Byla navržena W. Ferrelem (1856). Jde o pokus popsat meridionální přenos vzduchu mezi Hadleyovou buňkou a polární buňkou bez uvažování zonální složky proudění. Je charakterizována prouděním do vyšších zeměpisných šířek ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu kolem 60° zeměp. šířky, výškovým zpětným prouděním a sestupnými pohyby vzduchusubtropických anticyklonách. Ve skutečnosti mezi oblastmi subsidence a slabě převažujících výstupů ve vyšších zeměpisných šířkách dominuje západní složka proudění, jehož rychlost roste s výškou. Meridionální přenos vzduchu v rámci Ferrelovy buňky je realizován prostřednictvím Rossbyho vln a s nimi souvisejících tlakových útvarů, které podporují velkoprostorové toky hybnosti a tepla.
česky: buňka Ferrelova angl: Ferrel cell slov: Ferrelova bunka něm: Ferrell-Zelle f fr: cellule de Ferrel f  2014
ячейковая кoнвекция
syn. konvekce celulární – konvekce, která se vyskytuje za vhodných podmínek v atmosféře nebo je pozorovaná při labor. experimentech a která se projevuje uspořádanou strukturou konvektivních buněk, z nichž každá obsahuje výstupný a sestupný proud vzduchu. Horiz. rozměry konv. buněk v reálné atmosféře jsou nejčastěji řádově km a jejich tvar může nabývat rozmanitých podob. V labor. podmínkách byly např. pozorovány buňky, které mají v horiz. řezu tvar šestiúhelníku (tvarová podobnost s buňkami včelího plástu), nebo přibližně kruhu, přičemž výstupné proudy jsou ve středu a sestupné na okrajích. Struktura oblačnosti tohoto typu, kterou lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic, se vyznačuje pravidelně uspořádanými oblaky obklopenými bezoblačným prostředím a označuje se jako uzavřené cely. Vyskytují se však i buňky s vert. osou, které se projevují se bezoblačným středem obklopeným oblačností a označují se jako otevřené cely. Konvekce tohoto druhu bývá v literatuře označována též jako Bénardova konvekce nebo Rayleighova–Bénardova konvekce. Často se vyskytují i buňky válcovitého tvaru s horiz. osou ve směru převládajícího proudění, které vytvářejí pásy výstupných a sestupných pohybů. Konv. oblaky pak tvoří řady, tzv. oblačné ulice. Pro vznik konv. buněk je třeba, aby vertikální teplotní gradient přesahoval určitou kritickou hodnotu, která závisí na tloušťce vrstvy konvekce a na intenzitě turbulence. Vývoj buněčné konvekce a tvar buněk je významně ovlivňován rychlostí a vertikálním střihem větru.
česky: konvekce buněčná angl: cellular convection slov: celulárna konvekcia něm: Zellularkonvektion f  1993-a3
ячейковая циркуляция
cirkulace vzduchu pozorovaná ve vert. rovině. Buňkové cirkulace velkého měřítka jsou součástí všeobecné cirkulace atmosféry. V troposféře pozorujeme několik samostatných cirkulačních buněk (okruhů), které navzájem souvisejí a vzájemně se podmiňují, např. cirkulace pasátová a monzunová, vert. cirkulace v tlakových útvarech mírných zeměp. šířek apod. V mezosynoptickém měřítku jsou typické brízové cirkulace, popř. systémy horských a údolních větrů. Důležitým příkladem buňkové (buněčné) cirkulace mezosynoptického měřítka je buněčná konvekce. Viz též buňka Hadleyova, buňka Ferrelova, buňka polární, cirkulace Walkerova.
česky: cirkulace buňková angl: cellular circulation slov: bunková cirkulácia něm: zellulare Zirkulation f fr: circulation générale de cellules f  1993-a2
podpořila:
spolupracují: