Elektronický meteorologický slovník

viz oblaky vysokého patra.

oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 3 do 8 km, ve stř. zeměp. šířkách od 5 do 13 km a v tropických oblastech od 6 do 18 km. Do této skupiny patří oblaky druhu cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Do vysokého patra však zasahují i oblaky druhu cumulonimbus, často též altostratus a nimbostratus. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky středního patra.

oblaky vyskytující se převážně ve výškách od povrchu země do 2 km. Do této skupiny patří oblaky druhu stratus a stratocumulus. Oblaky druhu cumulus a cumulonimbus mají rovněž základny do výšky 2 km, ale jejich horní části obvykle zasahuji i do stř. a vysokého patra, takže je nelze jednoznačně klasifikovat jako oblaky nízkého patra. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky středního patra, oblaky vysokého patra.

viz oblaky středního patra.

oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 2 do 4 km, ve stř. zeměp. šířkách od 2 do 7 km a v tropických oblastech od 2 do 8 km. Oblakem stř. patra je především altocumulus. Do tohoto patra však zasahují i další druhy oblaků:
a) altostratus se většinou vyskytuje ve stř. patře, často však zasahuje i do vysokého patra;
b) nimbostratus se vyskytuje vždy ve stř. patře, ale většinou zasahuje současně i do ostatních pater;
c) cumulus a cumulonimbus mají obvykle základny v nízkém patře, jsou však tak velkého vert. rozsahu, že jejich vrcholky mohou dosahovat do stř. i vysokého patra.
Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky vysokého patra.

1. podle definice WMO viditelná soustava nepatrných vodních kapek nebo ledových částic nebo obojího v atmosféře. Tato soustava může zároveň obsahovat i větší částice srážkové vody nebo ledu a také jiné částice pocházející např. z průmyslových exhalací, kouře nebo prachu. Oblaky můžeme klasifikovat z různých hledisek. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků klasifikuje oblaky podle jejich vnějšího vzhledu. Podle mikrofyzikálního složení můžeme oblaky dělit na oblaky vodní, oblaky ledové a oblaky smíšené. Rozdělení na oblaky konvektivní a oblaky vrstevnaté odráží kromě tvaru i rozdílné hodnoty vertikální rychlosti. Oblaky lze dále dělit např. na oblaky srážkové a oblaky nesrážkové. Oblaky se vyvíjejí v různých výškách volné atmosféry. Mlha se liší od oblaku pouze tím, že se v místě pozorování vyskytuje u zemského povrchu, kde ovlivňuje přízemní dohlednost;
2. v současné době také soustava oblačných částic, které jsou nepostižitelné lidským zrakem, ale detekovatelné jinými prostředky, např. družicovým pozorováním v infračervené oblasti;
3. jakýkoliv viditelný soubor částic v atmosféře jako oblak prachu, oblak kouře aj.
Neodborně bývají některé oblaky označovány jako mraky, popř. mračna. Viz též patra oblaků, oblačnost, základna oblaků.

Termín pochází z praslovanského *ob(v)olkъ, odvozeného od slovesa *obvelkti „obléci, povléci“, znamená tedy „to, čím se obléká obloha“.

syn. oblak orografický.

1. oblak, z něhož v čase pozorování vypadávají srážky.
2. označení druhu oblaků, z nichž mohou vypadávat srážky dosahující zemský povrch. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků vyjadřuje fakt, že z oblaku vypadávají srážky dosahující zemský povrch, použitím zvláštnosti oblaku praecipitatio. Slabé srážky se mohou vyskytovat u druhů altostratus, stratus, stratocumulus. Druhy nimbostratus a cumulonimbus jsou srážkové oblaky, které mohou produkovat i silné srážky. Z oblaků druhu cumulus mohou srážky ve formě přeháněk vypadávat pouze u tvaru cumulus congestus. Viz též oblak nesrážkový.

1. oblak, z něhož v čase pozorování nevypadávají srážky.
2. označení oblaků, z nichž nemohou vypadávat srážky dopadající na zem. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků popisuje jako nesrážkové oblaky druhy cirrus, cirrocumulus, cirrostratus a altocumulus. U druhu cirrocumulus a altocumulus se může vyskytovat virga. Jako nesrážkový označujeme také např. cumulus humilis a cumulus mediocris. Viz též oblak srážkový.

méně vhodné označení pro oblak orografický.

oblak, jehož vznik a vývoj souvisí s uvolňováním odpadního tepla, vodní páry, popř. různých znečišťujících příměsí při provozu průmyslových¨a energetických zařízení. Průmyslový oblak řadíme mezi tzv. umělé oblaky.

syn. měřič základny oblaků – přístroj pro měření výšky základny oblaků a množství oblačnosti v jednotlivých vrstvách, vertikální dohlednosti a koncentrace aerosolových částic v mezní vrstvě atmosféry. Pro stanovení výšky základny oblaků a množství oblačnosti se využívá část softwarové výbavy ceilometru Sky Condition Algorithm. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Ceilometr poskytuje informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Moderní ceilometry obsahuji prezentační modul, který umožňuje měřit a zobrazovat strukturu mezní vrstvy atmosféry na základě algoritmu, který určuje tloušťku směšovací vrstvy v závislosti na koncentraci částic atmosférického aerosolu. Směšovací výška je klíčovým parametrem pro sledování znečištění ovzduší emisemi v závislosti na počasí, např. na větru, oblačnosti a srážkách. Viz též lidar.

Termín se skládá z angl. ceiling „strop, horní mez“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“; stropem je míněna základna oblaků.

oblast frontální zóny, ve které dochází ke konfluenci (sbíhání) izohyps absolutní barické topografie, a tím i k dyn. vzestupu tlaku zejména v nižších vrstvách atmosféry. Viz též pole deformační.

oblast frontální zóny, v níž dochází k difluenci (rozbíhání) izohyps absolutní topografie, a tím i k dynamickému poklesu tlaku vzduchu, zejména v nižších hladinách atmosféry. Viz též pole deformační (výškové), vchod frontální zóny.

oblast frontální zóny, v níž dochází k difluenci (rozbíhání) izohyps absolutní topografie, a tím i k dynamickému poklesu tlaku vzduchu, zejména v nižších hladinách atmosféry. Viz též pole deformační (výškové), vchod frontální zóny.

viz klima aridní.

oblačná pokrývka tak tenká a průsvitná, že za ní lze určit polohu Slunce nebo Měsíce. Viz též translucidus.

1. obecné označení pro kapky v oblacích;
2. kapalná částice o průměru menším než 200 µm, jejíž pádová rychlost je zanedbatelná. V oblacích a mlhách se setkáváme s oblačnými kapkami o koncentracích řádu 10⁷–10⁸ m^–3 (10–100 kapek v cm³) a střední průměr oblačných kapek dosahuje velikosti kolem 20–40 µm. Oblačné kapky mají kulový tvar. Viz též voda oblačná, rozdělení velikosti oblačných kapek, kapka dešťová.

syn. element oblačný
1. obecné označení pro vodní kapky a ledové částice, které jsou součástí oblaku;
2. v numerických modelech označení malých vodních kapiček nebo ledových krystalků, jejichž ekvivalentní průměr je řádu 10^–6 až 10^–5 m. Vzhledem k jejich malé pádové rychlosti lze předpokládat, že oblačné částice jsou zcela unášeny prouděním v oblaku. Srážkotvorné procesy v oblacích jsou spojeny s růstem části oblačných částic difuzí vodní páry a koalescencí do velikosti částic srážkových. Za hranici velikosti mezi oblačnými a srážkovými částicemi se obvykle pokládá hodnota ekvivalentního průměru částic 10^–4 m. Viz též fyzika oblaků a srážek, rozdělení velikosti oblačných kapek, voda oblačná, led oblačný, autokonverze.

přibližně symetrický orografický oblak, přikrývající osamocené horské vrcholy. Zatímco jeho horní okraj je nad horským vrcholem, výška jeho vzhůru vyklenuté základny je pod úrovní vrcholu. Viz též pileus.

(pil) – jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak je menšího horiz. rozsahu, má podobu čepice nebo kapuce a vyskytuje se nad vrcholky kupovitých oblaků, které jím často prorůstají. Dosti často lze pozorovat i několik průvodních oblaků pileus nad sebou. Vyskytuje se u druhů cumulonimbus a cumulus. Pileus se tvoří, je-li vrstva vzduchu lokálně vyzdviženého nad rostoucí oblak dostatečně vlhká.

Termín je přejat z lat. pil(l)eus „čepice, klobouk“.

viz oblačnost.

Termín je odvozen od slova oblak.

viz oblačnost.

viz oblačnost.

orografický oblak, který tvarem připomíná vlajku. Tvoří se při silném větru za izolovaným horským vrcholem v důsledku snížení teploty vzduchu vyvolaného poklesem tlaku v aerodyn. úplavu. Je typickým oblakem horských oblastí, který se vyskytuje v omezeném prostoru na závětrné straně jednotlivých vrcholů a při příznivém proudění se neustále obnovuje. Popisován je např. na Matterhornu v Alpách, u nás se vyskytuje např. na Milešovce v Českém Středohoří apod. Vrchol s vlajkovým oblakem bývá lid. označován jako „kouřící hora“. Vlajkový oblak nesmí být zaměňován se sněhem, který je unášen větrem z hřebenů nebo vrcholů hor.

vrstva oblaků, jejíž horní hranice má vzhled menších nebo větších vln, takže při pohledu shora, tj. z horských stanic nebo letadel, působí dojmem vln na moři. Oblačné moře zpravidla souvisí s vrstvou inverze teploty vzduchu. Viz též mlha údolní.

1. stupeň pokrytí oblohy oblaky. Je důležitým meteorologickým prvkem, který nepřímo udává trvání slunečního svitu. Určuje se zpravidla odhadem. V synoptické meteorologii se vyjadřuje oblačnost v osminách nebo procentech, v klimatologii v desetinách pokrytí oblohy oblaky. Nula znamená jasno, osm osmin, popř. deset desetin, zataženo. V ČR se používají tato slovní označení pro jednotlivé stupně pokrytí oblohy: jasno 0/8, skoro jasno 1/8 nebo 2/8, polojasno 3/8 nebo 4/8, oblačno 5/8 nebo 6/8, skoro zataženo 7/8, zataženo 8/8.
2. Souhrnné, terminologicky ne zcela přesné označení pro skupinu určitých oblaků, např. oblačnost frontální, kupovitá, vrstevnatá, vysoká apod. Viz též pozorování oblačnosti, izonefa, pole oblačnosti.

Termín je odvozen od slova oblak.

1. v letecké meteorologii oblačnost s výškou základny buď pod 5 000 ft (1 500 m) nebo pod nejvyšší z hodnot minimální sektorové nadmořské výšky na daném letišti podle toho, která z obou výšek je větší;
2. nebo oblačnost druhu cumulonimbus nebo cumulus congestus v jakékoliv výšce.

1. seskupení oblačnosti pozorované např. na družicových snímcích. Vyskytují se jednak velké víry, např. cyklony, nebo víry menšího měřítka, např. v závětří ostrovů či izolovaných hor.
2. jakýkoliv oblačný vír pozorovaný ze zemského povrchu, např. vír související s trombou či tornádem, různé turbulentní víry na spodní základně oblačnosti konvektivních bouří nebo vytvářející se za silnějšího proudění v blízkosti výrazných orografických překážek proudění (např. hor).

viz oblačnost.

(nespr. mrakoměrný, mrakový) přístroj používaný v minulosti pro měření výšky základny oblaků. V noci oblakoměrný světlomet vysílá kolmo vzhůru úzký svazek paprsků, který vytváří na základně oblaků světelnou skvrnu. Výška základny oblačnosti se vypočítává ze vzorce:
$h=d\mathrm{tg}\alpha ,$
kde d je vzdálenost místa pozorování od oblakoměrného světlometu a α je úhel nad obzorem, pod kterým je zmíněná skvrna viditelná. Viz též měření výšky základny oblaků.

atm. vrstva, v níž dochází k vývoji oblaků, které pokrývají značnou část oblohy a mají spodní základny přibližně ve stejné výšce.

orografický oblak, který tvarem připomíná vlajku. Tvoří se při silném větru za izolovaným horským vrcholem v důsledku snížení teploty vzduchu vyvolaného poklesem tlaku v aerodyn. úplavu. Je typickým oblakem horských oblastí, který se vyskytuje v omezeném prostoru na závětrné straně jednotlivých vrcholů a při příznivém proudění se neustále obnovuje. Popisován je např. na Matterhornu v Alpách, u nás se vyskytuje např. na Milešovce v Českém Středohoří apod. Vrchol s vlajkovým oblakem bývá lid. označován jako „kouřící hora“. Vlajkový oblak nesmí být zaměňován se sněhem, který je unášen větrem z hřebenů nebo vrcholů hor.

syn. částice oblačná.

1. zkrácené označení pro zrnitou námrazu;
2. v tech. praxi zkrácené označení pro některé formy námrazků.
Z hlediska struktury rozeznáváme tři druhy námrazy: námraza krystalická (jinovatka), námraza zrnitá a námraza průsvitná. V letectví se z technického hlediska dle tvaru námrazy používá také termínů beztvará, profilová a žlábkovitá námraza, v silniční dopravě se pojmem námraza rozumějí všechny formy ledových usazenin na vozovkách, včetně náledí a zmrazků. Viz též jevy námrazové, intenzita námrazy na letadlech.

syn. námrazky.

syn. jevy námrazkové – souhrnné označení pro námrazové jevy, ledovku, lepkavý sníh a složené námrazky. Mezi námrazky se tedy nepočítá jíní, náledí ani zmrazky. Všechny druhy námrazků se liší jak vzhledem, tak původem, ovšem přechod od jednoho druhu k jinému nebývá ostrý, protože podmínky vzniku jednotlivých druhů nebývají zřetelně vymezeny, a proto hodnoty teploty vzduchu, které se uvádějí jako typické pro vznik určitých námrazků, mají jen orientační význam. V tech. praxi se někdy místo námrazků používá termínu námraza. Námrazky mohou při větších hmotnostech a zvláště při současném působení větru způsobit škody na dřevinách, el. a telefonních vedeních, rozhlasových a televizních vysílacích anténách apod. Typickými škodami způsobenými námrazky na dřevinách jsou vrcholové zlomy stromů, jejichž výskyt charakterizuje klimatická oblast s těžkými námrazky. Námrazky jsou nebezpečným jevem také v letectví, kde mohou ohrozit bezpečnost leteckého provozu, usazují-li se na povrchu letadla za letu. V letectví jsou pro námrazky zavedeny speciální termíny, a to beztvará, profilová a žlábkovitá námraza. Námrazky na vodičích el. vedení dosahují max. hmotnost na Českomoravské vrchovině, a to až 15 kg.m^–1; jejich měrná hmotnost bývá 200 až 500 kg.m^–3. Námrazky patří mezi hydrometeory. Viz též cyklus námrazový, měření námrazků, intenzita námrazku.

zast. označení pro trvalý déšť.

syn. déšť regionální – déšť vypadávající po delší dobu z oblaků druhu nimbostratus nebo altostratus. Bývá tvořen dešťovými kapkami střední velikosti. Trvá většinou několik hodin, někdy však i několik dní, během tohoto období se však mohou vyskytnout i krátké přestávky. Mívá zpravidla větší plošný rozsah a dosti stálou intenzitu, v našich oblastech obvykle slabou až mírnou. Vzniká před teplou frontou nebo v teplém sektoru cyklony, v oblasti studené fronty 1. druhu, zvlněné studené fronty, v oblasti výškové brázdy nebo výškové cyklony. K trvalosti deště významně přispívá orografie. Viz též srážky trvalé.

druh padajících srážek s víceméně stálou intenzitou někdy i po dobu několika hodin či dokonce desítek hodin. Krátkodobé zesílení trvalých srážek může být vyvoláno vnořenou konvekcí. Vzhledem k tomu, že trvalé srážky vypadávají z vrstevnatých oblaků, označujeme je i jako stratiformní. Mohou mít formu deště, mrholení, sněhu, sněhových zrn nebo zmrzlého deště. Trvalé srážky bývají často pozorovány nad většími územními celky. Jestliže na určitou dobu ustávají, nazývají se občasnými srážkami (např. občasný déšť), které se nesmí zaměňovat za přeháňky. Viz též déšť trvalý.

jedna z variant zářivého toku.
1. Množství záření určitého druhu, které dopadá za jednotku času na jednotkovou plochu a je vyjádřeno v energ. jednotkách. V meteorologii jde nejčastěji o přímé sluneční záření nebo o globální záření;
2. z hlediska humánní bioklimatologie expozice těla určitým druhům záření;
3. pojmu ozáření se někdy nevhodně používá ve smyslu záření.

půda nepokrytá vegetací, nechráněná, nestíněná a vystavená vlivům počasí.

veličina používaná v Suttonově modelu a charakterizující šíření kouřové vlečky kolmo na směr proudění. Rozeznáváme zobecněný koeficient difuze laterální a vertikální, které jsou speciálními případy koeficientu laterální disperze a koeficientu vertikální disperze.

syn. zvýraznění fronty – proces, při němž se na atmosférické frontě zvětšuje velikost rozdílů mezi vzduchovými hmotami především v teplotě, ale i u jiných meteorologických prvků. Například na teplých frontách se pozoruje tehdy, pokud postupují v zimním období nad prochlazenou pevninu. Na studené frontě nastává zostření fronty tehdy, pokud postupuje v letním období z oceánu nad přehřátou pevninu. Zostření fronty podmiňuje i denní doba; v zimě v noci se zostřují teplé fronty, v létě ve dne studené fronty. Zostření fronty nemusí nutně vést ke zvýšení aktivity projevů počasí na ní.

syn. mlha v chuchvalcích – označení pro mlhu, přízemní mlhu nebo zmrzlou mlhu, která se vyskytuje v nesouvislé vrstvě. Za větru se chuchvalce mlhy pohybují a mohou výrazně ovlivňovat horizontální dohlednost. Viz též mlhové přeháňky.

syn. chuchvalce mlhy.

syn. všeobecná – část klimatologie zabývající se obecnými zákonitostmi geneze klimatu a klimatických změn, vztahy mezi klimatotvornými faktory a jevy i mezi klimatickými prvky navzájem. Studuje také vlivy klimatu na ostatní složky přírodního prostředí. Viz též klimatologie regionální.

syn. klimatologie obecná.

situace synoptická – rozložení vzduchových hmot, atmosférických front, cyklon, anticyklon a jiných synoptických objektů, které určují ráz počasí nad určitou velkou geogr. oblastí. Představu o celkové povětrnostní situaci získáváme pomocí synoptických map. Z praktických důvodů, částečně i pro účely předpovědi počasí, se provádí typizace povětrnostních situací. Součástí vydávaných met. předpovědí bývá zpravidla předpověď celkové povětrnostní situace, která uvádí vlastní předpověď počasí. Viz též kalendář povětrnostních situací.

syn. cirkulace atmosféry globální – systém atmosférické cirkulace v planetárním měřítku. Projevuje se meridionální, zonální i vert. výměnou vzduchu spojenou s přenosem energie, hybnosti a vlhkosti. Na jejím vzniku se podílejí meridionální rozdíly bilance záření na Zemi, nerovnoměrné rozložení pevnin a oceánů, rotace Země a tření. Tyto faktory podmiňují existenci klimatických akčních center atmosféry a primární cirkulaci v rámci všeobecné cirkulace atmosféry. Její zjednodušený tříbuněčný model tvoří Hadleyova buňka, Ferrelova buňka a polární buňka, při uvažování sezonních výkyvů dále monzunová cirkulace. Všeobecná cirkulace atmosféry patří k základním faktorům podílejícím se na utváření makroklimatu. Je také hlavní přičinou vzniku povrchových oceánských proudů jako součásti velkoprostorové oceánské cirkulace, se kterou je dále spjata složitými zpětnými vazbami. Studium všeobecné cirkulace atmosféry je dnes založeno na modelech klimatu, které zahrnují všechny složky klimatického systému.

viz typ makrosynoptické situace.

Termín byl přejat z němčiny. Skládá se ze slov gross „velký“, Wetter „počasí“ a Lage „poloha, situace“, ve smyslu „povětrnostní situace velkého měřítka“.

předpověď počasí pro určité území (např. pro ČR, nebo některý kraj), určená široké veřejnosti a rozšiřovaná hromadnými sdělovacími prostředky včetně internetu zpravidla několikrát denně. Obsahuje předpověď oblačnosti, extrémních hodnot denní teploty vzduchu, směru a rychlosti větru a výskytu a množství srážek i jejich druhu. Upozorňuje na nebezpečné jevy, jako bouřky, vichřice, náledí, mlhy, ranní přízemní mrazy apod. Všeobecná předpověď počasí používá předepsaných formulací a odborných termínů s přesným kvantit. významem, takže je snadno obj. zhodnotitelná. Bývá většinou uváděna stručnou charakteristikou celkové povětrnostní situace a v ČR bývá vydávána na 12 až 48 h (vícekrát denně), resp. na 48 až 168 h (zpravidla jednou denně). Viz též předpověď počasí speciální.

vrstva sněhu nebo ledu, která přímo nebo nepřímo vznikla v důsledku tuhých srážek (sníh, kroupy, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť, námrazové krupky, náledí, zmrazky; nikoliv však ledovka na zemi). Pokrývá-li celková sněhová pokrývka v daném termínu méně než polovinu plochy reprezentativního okolí stanice, jedná se o nesouvislou sněhovou pokrývku. Je-li půda na pozemku stanice a jejím reprezentativním okolí pokryta alespoň z poloviny sněhovou pokrývkou, jedná se o souvislou sněhovou pokrývku, u které se měří výška celkové sněhové pokrývky s přesností na celé cm. Je-li výška souvislé sněhové pokrývky menší než 0,5 cm, hovoříme o sněhovém poprašku. Viz též měření sněhové pokrývky.

proces interpolace nebo extrapolace naměřených či jinak získaných meteorologických dat do předem zadaných bodů v rovině nebo prostoru. Pojem objektivní analýza se používá ve dvou významech. V nejobecnějším slova smyslu tento pojem zahrnuje celý proces sestávající z kódování a dekódování naměřených dat, jejich přenosu z míst měření, z kontroly dat a z interpolace nebo extrapolace dat do zadaných bodů. V užším slova smyslu zahrnuje interpolaci nebo extrapolaci dat, jejichž nedílnou součástí je kontrola naměřených dat. Důležitou informací, která vstupuje do objektivní analýzy jako jeden ze zdrojů dat, pokud je k dispozici, je tzv. předběžné pole (z angl. „first guess“), tj. odhad hodnot analyzovaných prvků v bodech, do nichž interpolujeme naměřené hodnoty. Při objektivní analýze zaměřené na přípravu vstupních dat do numerického modelu předpovědi počasí se jako předběžné pole využívají 6-hodinové nebo 12-hodinové předpovědi. V současnosti se pro přípravu vstupních dat do numerického modelu počasí používá variační metoda 3D-VAR a metoda optimální interpolace. Metoda 3D-VAR je obecnější a numericky snadněji aplikovatelná, a proto je preferována. Obě metody počítají interpolovanou hodnotu s cílem minimalizovat její chybu, přičemž využívají statistickou strukturu chyb interpolovaných dat v prostoru. Objektivní analýza se používá i pro interpolaci nebo extrapolaci veličin, u nichž statistická struktura chyb není známa nebo je obtížně popsatelná. Pro tyto prvky se používá metoda kriging nebo korekční metody, např. Barnesova korekční metoda. Viz též reanalýza.

předpověď celkové povětrnostní situace nebo počasí prováděná metodami, které nejsou závislé na osobní zkušenosti nebo intuici meteorologa. Mezi objektivní předpovědi patří numerické předpovědi počasí a statistické předpovědi počasí.

jedna z metod verifikace meteorologické předpovědi vhodná k posouzení úspěšnosti předpovědi s vysokým prostorovým rozlišením. Kritéria používaná při objektově orientované verifikaci srovnávají objekty v poli předpovědi s objekty v poli měření. Většina kritérií vyžaduje přímé určení odpovídajících si objektů (např. CRA, MODE), některé porovnávají vlastnosti všech nalezených objektů dohromady (kritérium SAL). Objekty bývají definovány jako plochy s nadprahovou hodnotou příslušného meteorologického prvku.

meteorologická stanice, na níž se provádí klimatologické pozorování v částečně omezeném rozsahu a nemusí být prováděno nepřetržitě. Rovněž tech. vybavení nemusí být kompletní, ale měření max. a min. teplot a množství srážek je povinné. Doplňkové klimatologické stanice slouží k doplnění sítě základních klimatologických stanic.

syn. světlo Eliášovo – označení pro hrotový výboj, který se projevuje viditelným světelným zářením, někdy i zvukově (praskotem). Vzniká nejčastěji pod cumulonimbem na přirozených nebo umělých hrotech (např. na špičkách věží, na stožárech a komínech lodí) nebo na vrcholcích hor a stromů. V historických pojednáních se např. popisuje výskyt ohně svatého Eliáše na stěžních Kolumbových plachetnic a v Cézarových zápiscích na hrotech kopí římských vojsk. Vzácně se stává, že toto světelné záření je viditelné za bouřky okolo naježených vousů a vlasů osob na vrcholcích hor. Český název jevu chybně navozuje souvislost se starozákonním prorokem Eliášem. Cizojazyčné ekvivalenty však vesměs obsahují jméno Elmo, což neodpovídá jménu Eliáš, nýbrž představuje jednu ze dvou variant italského překladu jména Erasmus (Elmo, Erasmo). Jde o Erasma z Antiochie, uváděného též jako Erasmus z Formie, křesťanského světce a mučedníka z doby římského císaře Diokleciána. Ten byl zejména ve středomořské oblasti uctíván námořníky a vzýván při bouřích jako ochránce před úderem blesku do lodi (nejčastěji do stěžně), což souviselo s legendárně popisovanou událostí v jeho životě.

polytropní atmosféra, ve které je hustota vzduchu s výškou konstantní, přičemž je rovna hustotě vzduchu u hladiny moře ve standardní atmosféře. Vertikální teplotní gradient v homogenní atmosféře má hodnotu autokonvekčního gradientu. Výška této modelové atmosféry je přibližně 8 000 m.

speciální případ turbulence, kdy charakteristiky turbulentního proudění, (tj. stř. hodnoty vzájemných součinů a kvadrátů složek turbulentních fluktuací rychlosti proudění, prostorové derivace těchto stř. hodnot, koeficienty turbulentní výměny, difuze apod.), jsou prostorově konstantní. Koncepci homogenní turbulence zavedl G. I. Taylor v roce 1935.

pole meteorologických veličin je homogenní a izotropní, jestliže jeho stř. hodnota je konstantní a korelační funkce závisí jen na vzdálenosti bodů pole. Tato zjednodušující vlastnost se používá při formulaci algoritmů numerické analýzy.

vlastnost klimatologických řad spočívající v tom, že tyto řady reagují jen na přirozenou variabilitu počasí a klimatu, nikoliv na změny v umístění meteorologické stanice, v expozici meteorologických přístrojů a jejich typu, v metodice a termínech pozorování aj. V homogenních klimatologických řadách se rovněž neprojevují změny mikroklimatu, mezoklimatu, resp. místního klimatu, které mohou vznikat v důsledku změn zástavby nebo vzrůstu stromů v nejbližším okolí met. stanice, růstu města, industrializace oblasti apod. Posouzení homogenity klimatologických řad, které je předpokladem úspěšné aplikace klimatologického materiálu, se provádí numerickými nebo graf. metodami.

syn. anticyklona izolovaná.

viz metody výpočtu očekávaného znečištění ovzduší.

slabší obdoba mořské brízy na jezerech nebo jiných velkých vodních nádržích. Výraznost jezerní brízy závisí nejen na velikosti, nýbrž i na hloubce vodní nádrže. Mělké nádrže se totiž v létě poměrně rychle ohřívají, a tím se zmenšuje rozdíl teplot mezi souší a povrchem vodní plochy. Jezerní bríza je pozorována např. na Oněžském a Ladožském jezeře, na Velkých jezerech Sev. Ameriky apod. Viz též cirkulace brízová.

mlha z vypařování vznikající nad hladinou jezera. Z hlediska vertikálního rozsahu jde vždy o přízemní mlhu.

studený vzduch nahromaděný v konkávním (vydutém) útvaru reliéfu, obvykle kotlině nebo úzkém údolí, především v důsledku jeho stékání z okolních vyšších poloh ke dnu sníženiny. Ke stékání vzduchu dochází po jeho ochlazení na svazích při nočním vyzařování. K vytváření jezera studeného vzduchu přispívá i to, že údolní a kotlinové polohy jsou málo ventilovány, mají zkrácenou dobu oslunění, jsou vlhké apod. Polohy, v nichž teplota vzduchu v chladném období klesá častěji pod bod mrazu než v okolí, nebo v nichž zimní mrazy značně zesilují, jsou označovány jako mrazové kotliny. Pro jezero studeného vzduchu jsou typické inverze teploty vzduchu. Termín jezero studeného vzduchu lze označit jako odborný slang.

(O₃) – za normálních podmínek chemicky vysoce nestabilní chemická látka, tvořená tříatomovými molekulami kyslíku. Tento plyn tvoří přirozenou složku atmosféry Země, nicméně jeho množství je relativně nepatrné; pokud by byl koncentrován na normální tlak vzduchu 1 013,25 hPa při teplotě 0 °C, vytvářel by vrstvičku o tloušťce 1,5 až 4,5 mm. Z celkového obsahu ozonu v atmosféře se rozhodující část (80–90 %) nachází v ozonové vrstvě ve stratosféře s maximem koncentrace ve výšce cca 20–30 km. Proces vzniku a zániku stratosférického ozonu popisuje tzv. Chapmanův cyklus.
Nejvíce ozonu vzniká ve vyšších hladinách tropické stratosféry v důsledku fotodisociace molekulárního kyslíku ultrafialovým zářením. Výsledkem této fotodisociace je excitovaný atomární kyslík, jenž posléze ve specifickém procesu srážek s nedisociovanými molekulami O₂ vytváří molekuly ozonu O₃. Z vyšších hladin tropické stratosféry je pak ozon Brewerovou–Dobsonovou cirkulací transportován do poněkud nižších stratosférických hladin vyšších zeměpisných šířek. Určité množství ozonu vzniká i v troposféře složitými chemickými reakcemi z přírodních i antropogenních plynů. Část troposférického ozonu vyskytující se v přízemní vrstvě atmosféry je označována jako přízemní ozon.
Ozon intenzívně pohlcuje ultrafialové sluneční záření hlavně v oblasti vlnových délek λ = 0,22 μm až 0,36 μm. Ozon má niméně absorpční pásy i v dalších oblastech slunečního spektra, které jsou však méně významné. Pohlcuje i část záření zemského povrchu, takže patří mezi skleníkové plyny. Prostorové změny koncentrace ozonu závisí nejen na vrstvě jeho vzniku, ale i na jeho přenosu advekčními a konv. pohyby ve stratosféře. Viz též měření ozonu.

Termín zavedl objevitel ozonu, něm. chemik Ch. F. Schönbein v r. 1840. Vytvořil ho z řec. ὄζον [ozon] „vydávající vůni či zápach“ (jmenného tvaru slovesa ὄζειν [ozein] „být cítit, vonět, páchnout“) kvůli jeho specifické vůni.

elektrochemický analyzátor obsahu ozonu v nasávaném vzorku vzduchu, spojený převodníkem s radiosondou. Ozonová sonda se používá k balonovým měřením vert. rozložení koncentrace ozonu v zemské atmosféře do výšek cca 30 km. V ČR se používají ozonové sondy typu ECC (Electro Chemical Cell) založené na principu chem. reakce ozonu s vodním roztokem jodidu draselného. Elektrochemický proces (elektrolýza), který při reakci vzniká, vytváří el. proud úměrný koncentraci jódu, a tím i ozonu ve vrstvě, kterou ozonová sonda prolétává. Na základě informací z ozonové sondy, které jsou vysílačem radiosondy předávány na radiosondážní stanici, se konstruují vertikální profily koncentrace ozonu. Viz též sondáž ovzduší ozonometrická.

syn. ozonosféra – vrstva atmosféry Země, rozprostírající se přibližně ve výškách 10 až 50 km, v níž se nachází převážná většina atmosférického ozonu. Ve středních zeměpisných šířkách je maximum koncentrace ozonu obvykle ve výškách 20 až 25 km. Výška a tloušťka ozonové vrstvy, hladina max. koncentrace a celkové množství O₃ se mění v závislosti na roč. době, zeměp. šířce a v menší míře i na sluneční aktivitě. V ozonové vrstvě je absorbováno fyziologicky škodlivé ultrafialové záření. Závažný problém, kterému je dlouhodobě věnována celosvětová pozornost, představuje ohrožování ozonové vrstvy antropogenními emisemi látek poškozujících ozonovou vrstvu, jež mj. vedlo ke vzniku ozonové díry. Viz též Vídeňská konvence na ochranu ozonové vrstvy, Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu.

časově rychle vznikající, avšak prostorově omezená zeslabení ozonové vrstvy s rozsahem 10⁵ – 10⁶ km², která byla objevena až pomocí družicových měření. Tyto útvary jsou ryze dynamického původu a mění svoji polohu v závislosti na cirkulačních podmínkách spodní stratosféry a horní troposféry. Nejčastěji se vytvářejí ve středních zeměpisných šířkách a častěji na severní polokouli. Doba jejich životnosti je několik dnů. Četnost výskytu může ovlivnit charakter dlouhodobého vývoje stavu ozonové vrstvy nad zvolenou oblastí.

syn. sonda ozonová.

Termín se skládá ze slov ozon a sonda.

elektrochemický analyzátor obsahu ozonu v nasávaném vzorku vzduchu, spojený převodníkem s radiosondou. Ozonová sonda se používá k balonovým měřením vert. rozložení koncentrace ozonu v zemské atmosféře do výšek cca 30 km. V ČR se používají ozonové sondy typu ECC (Electro Chemical Cell) založené na principu chem. reakce ozonu s vodním roztokem jodidu draselného. Elektrochemický proces (elektrolýza), který při reakci vzniká, vytváří el. proud úměrný koncentraci jódu, a tím i ozonu ve vrstvě, kterou ozonová sonda prolétává. Na základě informací z ozonové sondy, které jsou vysílačem radiosondy předávány na radiosondážní stanici, se konstruují vertikální profily koncentrace ozonu. Viz též sondáž ovzduší ozonometrická.

sondáž ovzduší, při níž se zjišťuje koncentrace ozonu. Provádí se většinou pomocí elektrochemických ozonových sond, které umožňují popsat vertikální profil koncentrace ozonu v atmosféře a jeho integrovanou hodnotu nad místem měření. Viz též měření ozonu.

látky uvolňované do atmosféry Země v důsledku lidské činnosti, které pronikají až do spodní stratosféry. Zde se pod vlivem ultrafialového záření (UV-C) rozkládají a vzniklé radikály následně rozkládají molekuly ozonu. Seznam látek poškozujících ozonovou vrstvu a časový harmonogram omezování jejich výroby a spotřeby stanovil Montrealský protokol o látkách poškozujících ozonovou vrstvu, který navázal na Vídeňskou konvenci na ochranu ozonové vrstvy. Mezi nejdůležitější látky poškozující ozonovou vrstvu patří chlorfluorované uhlovodíky CFC neboli tvrdé freony a obdobné látky obsahující i brom zvané halony. Z jednotlivých látek možno jako příklady uvést tetrachlormetan, metylchloroform, metylbromid, formaldehyd apod. Ve srovnání s tvrdými freony jsou pro ozonovou vrstvu poněkud menším nebezpečím neúplně halogenované uhlovodíky – hydrochlorfluorovodíky HCFC neboli měkké freony, a to pro svoji menší stálost během vertikálního transportu v atmosféře až do ozonové vrstvy. Látky typu HCFC jsou postupně nahrazovány látkami typu HFC (hydrofluorouhlovodíky), které vzhledem k absenci atomu chloru nepoškozují ozonovou vrstvu, většinou jsou to však silné skleníkové plyny. Jejich postupná náhrada je předmětem dodatku Montrealského protokolu z Kigali (2016).
V 60. a 70. letech minulého století, kdy se (z dnešního pohledu mylně) předpokládal brzký masový přesun mezikontinentální letecké dopravy do výšek kolem 20 km, se intenzivně zvažovalo též ohrožení ozonové vrstvy emisemi oxidů dusíku z leteckých motorů.

syn. vrstva ozonová.

Termín se skládá ze slova ozon a řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“); vznikl analogicky k termínu atmosféra.

meteorologická stanice na stacionární meteorologické lodi, na majákové lodi nebo na těžní plošině, která provádí přízemní a aerol. měření, případně také oceánologická měření (vertikální profil teploty a slanosti mořské vody, znečištění moře apod.). Základním předpokladem je odpovídající tech., personální a komunikační vybavení a zachování stanovené polohy měření.

syn. vzduch mořský.

syn. oceánita klimatu.

syn. maritimita klimatu – souhrn vlastností klimatu podmíněných působením oceánu na procesy geneze klimatu, v protikladu ke kontinentalitě klimatu. Hlavními faktory jsou oproti pevnině velká tepelná setrvačnost vody v důsledku jejího měrného tepla, průsvitnosti a promíchávání, dále větší výpar a menší turbulentní tření v atmosféře nad mořskou hladinou. Oceánita klimatu je typická pro pobřeží oceánů, pokud nejsou výrazně ovlivňována studenými oceánskými proudy, může však zasahovat ve směru převládajícího proudění dále na pevninu, čemuž napomáhá případná přítomnost rozsáhlých vodních ploch, především vnitřních moří. Velkou oceánitu klimatu mívají hřebeny hor, a to i ve značné vzdálenosti od oceánu. V oblastech s oceánickým klimatem se vyskytuje nevýrazný roční i denní chod teploty vzduchu s opožďováním jejího roč. maxima a minima oproti slunovratům. Dalšími projevy oceánity klimatu jsou větší vlhkost vzduchu, rychlost větru a množství srážek. Ty v takových oblastech bývají rovnoměrněji rozloženy během roku, přičemž ve středních zeměpisných šířkách se případné srážkové maximum vyskytuje v zimě. Viz též index kontinentality.

frontální cyklona v posledním stadiu vývoje. Okludovaná cyklona je spojena s formováním okluzní fronty a s velmi malou nebo nulovou advekcí teploty.

frontální cyklona v posledním stadiu vývoje. Okludovaná cyklona je spojena s formováním okluzní fronty a s velmi malou nebo nulovou advekcí teploty.

zkrácené označení pro okluzní frontu nebo okluzní proces.

Termín pochází z lat. slova occlusio „uzavření“, odvozeného od slovesa occludere „uzavřít“ (z ob- „kolem“ a claudere „zavírat“, srov. např. angl. close).

děj při vývoji cyklony, při němž dochází k vytlačování teplého vzduchu v teplém sektoru cyklony od zemského povrchu do vyšších hladin atmosféry a ke vzniku okluzní fronty. Okluzní proces začíná obvykle v blízkosti středu cyklony, kde teplá fronta mladé cyklony přechází ve studenou frontu. Okluzní proces může výjimečně vlivem orografických podmínek začít i v jiných místech cyklony, např. při tvoření sekluze. Okluzní proces objevil 18. listopadu 1919 švédský meteorolog T. Bergeron.

zkrácené označení pro okluzní frontu charakteru teplé fronty.

zkrácené označení pro okluzní frontu charakteru studené fronty.

halový jev v podobě části kružnice na obloze, který je směřuje rovnoběžné s ideálním obzorem. Jeho okraj bližší ke Slunci bývá červený, opačný okraj fialový. Rozlišujeme oblouk cirkumzenitální horní a oblouk cirkumzenitální dolní. První z nich se objevuje pouze při úhlových výškách Slunce nad obzorem menších než 32° a přibližuje se shora k velkému halu v jeho nejvyšším bodě. Může se však vyskytnout i tehdy, není-li velké halo patrné. Oblouk cirkumzenitální dolní je vzácným jevem a vyskytuje se pouze při výškách Slunce nad obzorem větších než 58° a někdy bývá označován též jako cirkumhorizontální oblouk. Přibližuje se zdola k velkému halu v jeho nejnižším bodě. Oblouk cirkumzenitální vzniká lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků s hlavní osou ve vert. poloze, jestliže paprsek vstupuje do krystalku podstavou a vystupuje pláštěm nebo naopak. Mimo zde uvedené rozsahy výšek Slunce nad obzorem brání vzniku cirkumzenitálního oblouku totální odraz paprsků uvnitř ledových krystalků. Cirkumzenitální oblouk patří k fotometeorům.

syn. vír polární – největší atmosférický vír v systému všeobecné cirkulace atmosféry. Tvoří ho převážně západní proudění kolem geografických pólů ve středních a vysokých zeměpisných šířkách, a to ve vyšších vrstvách troposféry a ve stratosféře. Ve vyšší troposféře hovoříme o troposférickém cirkumpolárním víru, který se zde projevuje uzavřenými,  cyklonálně zakřivenými absolutními izohypsami, neboť je vyplněn studeným vzduchem. Jeho okraj přitom leží v jádru oblasti nejsilnějších západních větrů, tedy mezi 40. a 60. stupněm zeměpisné šířky. Troposférický cirkumpolární vír existuje celoročně; nejsilnější je v zimě, kdy je v jeho jádru nejstudenější vzduch. Stratosférický cirkumpolární vír sahá od horního okraje tropopauzy do vyšších hladin stratosféry, přičemž jeho intenzita i horizontální rozsah roste s výškou; v horních hladinách stratosféry leží maxima jeho rychlosti kolem 50. stupně zem. šířky. Na rozdíl od troposférického cirkumpolárního víru existuje střídavě vždy na jedné polokouli. Vytváří se na podzim příslušné polokoule, trvá do jara, obvykle na přelomu jara a léta zaniká. Viz též oteplení stratosférické.

sníh zabarvený, zpravidla žlutě nebo červeně, organickými, popř. prachovými částicemi nebo drobnými živými organismy. Např. žlutý sníh bývá na území ČR způsoben přítomností pylových zrn jehličnatých stromů na jaře, oranžový až červený sníh saharským prachem. Viz též déšť krvavý, déšť žlutý.

souhrn vnějších materiálních i nemateriálních činitelů působících na člověka a ostatní živé organismy. Z užívaných definic lze uvést:
1. část světa, s níž je člověk ve vzájemné interakci, kterou využívá, mění a které se sám přizpůsobuje (UNESCO 1968);
2. soubor abiotických (přírodních neživých), biotických (přírodních živých) a socio-ekonomických (člověkem vytvořených) prvků, které člověka obklopují, které mu poskytují základní životní potřeby a ve kterých pracuje a odpočívá (J. Demek 1977).
Jednotlivé přírodní a socio-ekonomické prvky životního prostředí jsou navzájem spjaty bezprostředními a zpětnými vazbami. Někdy se pod pojmem životního prostředí rozumí jen jeho přírodní složka neboli přírodní prostředí. Podle rozsahu se zpravidla rozlišuje:
a) globální životní prostředí v měřítku celé planety;
b) makroprostředí, tj. krajina s jejími přírodními zdroji, ovzduším, vodami, půdou a biotou, ale také s výtvory člověka;
c) mezoprostředí, tj. např. prostředí měst a vesnic;
d) mikroprostředí, tj. pracovní, obytné a kulturní prostředí.

druh kontinentality klimatu projevující se v úhrnech a režimu srážek. Návětří a hřebeny hor mívají z tohoto hlediska větší oceánitu klimatu, avšak od určité nadmořské výšky lze pozorovat inverzi srážek a v závětří hor je ombrická kontinentalita klimatu obzvlášť výrazná. Kontinentální klima se vyznačuje méně vyrovnaným srážkovým režimem, přičemž maximum srážek se přesouvá do jarních měsíců. Viz též index kontinentality.

zast. označení pro klimatologii atm. srážek.

Termín se skládá z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a z komponentu -γραφία [-grafia], odvozeného od komponentu -γραφos [-grafos] (od slovesa γράφειν [grafein] „psát“).

zast. název pro srážkoměr.

Termín se skládá z řec. ὑετός [hyetos] „déšť“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

zast. označení pro srážkoměr.

Termín je poprvé doložen v práci britského přírodovědce R. Pickeringa z r. 1744. Skládá se z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

přístroj indikující výskyt atm. srážek. V současné době nahrazen detektorem počasí.

Termín se skládá z řec. ὄμβρος [ombros] „dešťová přeháňka, příval“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.

bělavé zabarvení atmosféry způsobující zdánlivé změny v zabarvení předmětů. Příčinou opalescence je rozptyl světla na velmi malých aerosolových částečkách v atmosféře. Viz též aerosol atmosférický.

Základem termínu je slovo označující minerál mléčného zbarvení, opál (z řec. ὀπάλλιος [opallios], přes lat. opalus téhož významu).

hydrometeorologické ohrožení atmosférického původu a epizodického charakteru, takže může být předmětem meteorologické výstrahy a k jeho predikci může sloužit krátkodobá nebo střednědobá předpověď počasí. Jako povětrnostní ohrožení jsou chápány jednotlivé nebezpečné meteorologické jevy (např. přívalový déšť), jejich kombinace (např. konv. bouře) i útvary, které je způsobují (např. tropická cyklona). Bývají provázena výskytem výrazných meteorologických anomálií. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako povětrnostní extrém nebo extrémní povětrnostní událost. Viz též počasí nebezpečné, katastrofa hydrometeorologická.

syn. jevy povětrnostní nebezpečné – meteorologické jevy, které při dostatečné intenzitě nebo nepříznivé kombinaci přerůstají v povětrnostní ohrožení. Viz též počasí nebezpečné, výstraha před nebezpečnými meteorologickými jevy všeobecná, GAMET, informace SIGMET, informace AIRMET.

syn. polokruh nebezpečný – oblast tropické cyklony nad oceánem ležící na sev. polokouli vpravo (na již. polokouli vlevo) od její dráhy. Rychlost větru a výška mořských vln zde dosahuje vyšších hodnot než v opačném sektoru, neboť je dána součtem tangenciální rychlosti a rychlosti pohybu cyklony, do jejíž dráhy je navíc plavidlo hnáno. Pojem spadá do oboru meteorologické navigace a pochází z dob plachetnic.

viz informace meteorologická.

název pro znázornění rychlosti větru na synoptických mapách připojením čárek k šipce větru ve staničním modelu. Čárky svírají se šipkou úhel 120° a kreslí se na sev. polokouli ve směru chodu hodinových ručiček. Jedna dlouhá čárka na šipce značí rychlost 5 m.s^–1, tj. 10 uzlů (knotů), plný trojúhelníček představuje rychlost 25 m.s^–1. Viz též praporek větru.

klimatologická stanice, která má homogenní řadu pozorování po dobu alespoň 30 let a pracuje za přesně stanovených podmínek. Údaje z těchto stanic jsou navzájem dobře srovnatelné a tvoří základ jak pro zpracování klimatografií, tak pro sledování klimatických změn. Referenční klimatologické stanice by měly být umístěny tak, aby vliv lidské činnosti na jejich měření byl minimální.

vyjádření přesnosti vydané předpovědi počasí na základě její verifikace  pro určité období a dané místo nebo  území. Hlavním účelem zjištění úspěšnosti předpovědi je získání podkladů o vhodnosti různých předpovědních metod. Existuje více způsobů hodnocení úspěšnosti předpovědi, která se vyjadřuje často v % splnění vydané předpovědi.

syn. analýza vzduchových hmot – dříve často používaný proces, při kterém se pomocí rozboru polí meteorologických prvků v horizontálním i vertikálním směru určoval druh vzduchové hmoty. Nejdůležitějším prvkem, který v rozhodující míře podmiňuje i ostatní prvky, je teplota vzduchu, horizontální a vertikální teplotní gradient, dalšími prvky jsou vlhkost vzduchu, druh oblaků a srážek, vodorovná dohlednost, vítr aj. Při určení vzduchové hmoty se musí posoudit vliv denní a roč. doby, moře a pevniny, aktivního povrchu a jiných činitelů na hodnoty met. prvků a jejich změny. Vzhledem k využití výstupů numerických předpovědních modelů dnes hraje určení vzduchové hmoty jen vedlejší roli při tvorbě předpovědi počasí. Viz též klasifikace vzduchových hmot, homology vzduchových hmot, vlastnosti vzduchových hmot konzervativní, transformace vzduchových hmot.

statistická metoda objektivní analýzy meteorologických dat. Metoda je založena na korekci hodnot předběžného pole (zpravidla modelové předpovědi) a lineární kombinací odchylek naměřených hodnot a hodnot předběžného pole na stanicích. Koeficienty lineární kombinace se hledají za podmínky minimalizace střední kvadratické chyby analýzy. K tomu je třeba znát závislost korelace chyb předběžného pole v analyzované oblasti a střední kvadratickou chybu reprezentativnosti naměřených hodnot.

obecně vžité zkrácené označení pro relativní optickou hmotu atmosféry.

součin hustoty vzduchu a hmotového koeficientu extinkce, integrovaný podél celé dráhy uvažovaného paprsku v atmosféře. Vystupuje ve vztazích popisujících šíření radiačních paprsků v zemském ovzduší a je např. významnou charakteristikou zeslabení přímého slunečního záření při průchodu atmosférou. Poměr mezi optickou tloušťkou atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) s určitým zenitovým úhlem a optickou tloušťkou atmosféry při jeho myšlené poloze přímo v zenitu přibližně odpovídá relativní optické hmotě atmosféry. Viz též zákon Bouguerův.

míra zeslabení viditelného záření od Slunce při průchodu oblačnou vrstvou kvůli rozptylu a absorpcí záření oblačnými částicemi (kapkami vody a ledovými krystalky). Využívá se např. jako jeden z parametrů v modelech přenosu záření danou oblačnou vrstvou i na jiných vlnových délkách než ve viditelném oboru. Jeho hodnota je závislá na vlnové délce záření. Je rovněž významným parametrem klimatických modelů z hlediska výpočtu radiační a energetické bilance atmosféry nebo Země.

součin hustoty vzduchu a hmotového koeficientu extinkce, integrovaný podél celé dráhy uvažovaného paprsku v atmosféře. Vystupuje ve vztazích popisujících šíření radiačních paprsků v zemském ovzduší a je např. významnou charakteristikou zeslabení přímého slunečního záření při průchodu atmosférou. Poměr mezi optickou tloušťkou atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) s určitým zenitovým úhlem a optickou tloušťkou atmosféry při jeho myšlené poloze přímo v zenitu přibližně odpovídá relativní optické hmotě atmosféry. Viz též zákon Bouguerův.

syn. lidar.

fotometeor projevující se jako zdánlivé chvění objektů pozorovaných nad prohřátým zemským povrchem. Vzniká krátkodobými změnami indexu lomu světla ve vzduchu a často může snižovat dohlednost. Viz též scintilace.

1. vnitřní barevný sled koróny. Obvykle se vyznačuje zřetelným vnějším kruhem červenavé nebo hnědavé barvy, jehož poloměr nebývá větší než 5°. Čím menší je tento kruh, tím větší jsou vodní kapičky, na nichž dochází k ohybu světla. V tom spočívá diagnostický význam aureoly i korón;
2. oblast na obloze sahající do vzdálenosti několika úhlových stupňů od slunečního disku, z níž vychází cirkumsolární záření.

Termín byl přejat z lat. aureola „svatozář“.

terénní předmět (budova, věž, skupina stromů apod.), který ve známé vzdálenosti od met. stanice výrazně vystupuje nad obzor a jenž se užívá jako orientační bod při zjišťování meteorologické dohlednosti.

bouřka spojená s orografickým zesílením konvekce, zejména termické konvekce nad osluněnými svahy. Vývoj konvektivní oblačnosti a vznik orografické bouřky je dále podporován orograficky podmíněným vynuceným výstupným prouděním na návětrné straně hor. Orografické bouřky řadíme mezi bouřky uvnitř vzduchové hmoty.

syn. deprese závětrná – v meteorologii a klimatologii se tímto termínem označuje tlaková deprese, která vzniká při proudění přes horskou překážku v závětří této překážky. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.

změna atmosférické fronty při jejím postupu přes orografickou překážku v důsledku rozdílného zpomalení postupu fronty v jejích různých úsecích. Deformuje se frontální čára a mění se i sklon frontální plochy, což se projevuje i v průběhu některých meteorologických prvků. Viz též sekluze.

syn. difluence topografická – difluence vyvolaná orografickou překážkou a projevující se v určitém směru zředěním proudnic. Dochází k ní např. při přetékání vzduchu přes hory v jejich závětří, za horskými průsmyky nebo za zúženými údolími orientovanými přibližně ve směru proudění. Lze se s ní setkat i při horizontálním obtékání typicky studeného vzduchu kolem horského masivu v případě stabilního teplotního zvrstvení atmosféry, a to zejména v náběhové oblasti proudění na překážku, zatímco v závětrném prostoru se v tomto případě projevuje spíše orografická konfluence.

1. okluzní proces probíhající při postupu studené fronty přes orografickou překážku, jestliže vrstva studeného vzduchu má menší tloušťku než je výška této překážky a vzduch ji obtéká z obou stran. Za překážkou obě části původně souvislé studené fronty vytlačují teplejší vzduch vzhůru. Vytváří se oblačnost a mohou vypadávat srážky. Orografické okluze se vyskytují především za zonálně orientovanými pohořími, v Evropě za Alpami a Kavkazem, ale i za Skandinávskými horami. A. V. Kunic (1952) v této souvislosti používá termín orografická okluzní fronta;
2. okluzní proces urychlený v důsledku zpomalení postupu teplé fronty na návětrné straně pohoří. Viz též sekluze.

dolní sněžná čára rozšíření sněžných polí (sněžníků) po celý rok. Její poloha závisí především na orografických poměrech, protože sněžníky se vytvářejí ve sníženinách zemského povrchu a v zastíněných částech horských svahů. Orografická sněžná čára leží níže než klimatická sněžná čára, výškový rozdíl může být i několik set metrů.

syn. konfluence topografická – konfluence podmíněná orografickou překážkou a projevující se horiz. nebo vert. zhuštěním proudnic. Nejpříznivější podmínky pro orografickou konfluenci jsou v horských průsmycích na návětří hor, v oblastech vtékání proudění do horských údolí a za orografickou překážkou obtékanou studeným vzduchem. Viz též efekt nálevkový, difluence orografická.

změna charakteristik vzduchu pozorovaná v horských oblastech při přechodu vzduchové hmoty přes horský hřeben. Je výraznější v případech, kdy kondenzační hladina na návětří leží níže, než je výška hřebene a vypadávají tam atmosférické srážky. Projevuje se hlavně v teplotě, vlhkosti vzduchu a v oblačnosti.

viz turbulence mechanická.

zvláštní tvar izobar zakreslených na mapách v oblastech výrazných horských překážek. Protože horská pásma brzdí postup tlakových útvarů a vzduchových hmot a oddělují teplé a studené vzduchové hmoty, bývají často po obou stranách pohoří dosti rozdílné hodnoty tlaku vzduchu. Tento efekt mohou zvětšovati různé teploty vzduchu používané při redukci tlaku vzduchu. Orografické izobary se na synoptických mapách někdy zakreslují jako vlnovkové čáry.

srážky vytvořené nebo zesílené v důsledku procesů orografického zesílení srážek. Orografické srážky mají často charakter trvalých srážek, ovlivněných výstupnými pohyby vzduchu při přetékání horské překážky a případně ještě zesílených nálevkovým efektem. Takové srážky se vyskytují nejen na horách, nýbrž i v jejich návětří. K orografickým srážkám dále řadíme konvektivní srážky podmíněné orografií, které mohou vznikat nebo se šířit i v závětří hor. Prostorové rozdělení orografických srážek tak podmiňuje klimatické poměry hor i přilehlých oblastí. Viz též oblak orografický.

málo používané společné označení pro orograficky podmíněné druhy místního větru, tedy pro padavý vítr, svahový vítr a horský a údolní vítr.

syn. mlha svahová.

viz fén.

cyklogeneze probíhající na závětrné straně horské překážky. Nejpříznivější podmínky pro orografickou cyklogenezi vytvářejí při převládajícím zonálním proudění více méně meridionálně orientovaná pohoří, jako jsou Skalnaté hory, Apalačské pohoří, Skandinávské pohoří a pohoří vých. Asie, avšak i Alpy, méně Pyreneje, Karpaty a Kavkaz. Viz též brázda nizkého tlaku vzduchu dynamická.

syn. oblak horský – souhrnné označení pro oblaky vznikající v důsledku proudění vzduchu přes izolovanou terénní vyvýšeninu nebo přes horský hřeben. Vyskytují se v úrovni vrcholu překážky, pod ním nebo nad ním. Přestože orografický oblak může mít často vzhled značně odlišný od ostatních oblaků mimo oblast terénních překážek, bývá při met. pozorováních zařazován vždy do jednoho z deseti druhů oblaků. Nejčastěji to bývá altocumulus, stratocumulus nebo cumulus. Tvar orografického oblaku i jeho mikrofyzikální složení musí však být v zásadě shodné s vlastnostmi druhu, do něhož je oblak zařazen. Orografický oblak se obvykle pohybuje velmi pomalu nebo nemění svou polohu vzhledem k terénní překážce, a to i při silném větru. V blízkosti vrcholu izolované terénní vyvýšeniny vytvářejí orografické oblaky často oblačnou čepici, z níž zpravidla srážky nevypadávají. Horská pásma nebo hřebeny bývají místem působení orografického fénu, kdy mohou vydatné srážky vypadávat zejména na návětrné straně. Hustou oblačnost před vrcholy a nad nimi lze ze závětrné strany pozorovat jako tzv. fénovou zeď. Často je pozorován jeden nebo několik oblaků tvaru lenticularis přímo nad vrcholem překážky, nebo za ním na závětrné straně, jako důsledek vlnového proudění. Viz též oblak stacionární, Atlas horských mraků.

reliéf zemského povrchu, případně soubor jeho konvexních tvarů (elevací). Popisuje se pomocí nadmořské výšky uzlových bodů, přičemž limitujícím faktorem pro popis tvarů reliéfu je horizontální rozlišení zvoleného modelu reliéfu. Orografie je významným klimatotvorným faktorem, který se uplatňuje ve všech kategoriích, rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu. Z met. hlediska je orografie geometrickou vlastností aktivního povrchu, která podmiňuje regionální a místní zvláštnosti počasí a klimatu, což má v případě členitého reliéfu podstatný vliv mj. na proces numerické předpovědi počasí. Viz též meteorologie horská, klima horské.

Termín se skládá z řec. ὄρος [oros] „hora, vrch“ a z komponentu -γραφία [-grafia], odvozeného od  slovesa γράφειν [grafein] „psát“. Původně měl význam „popis hor“, později byl vztažen na samotný reliéf.

[orsýr] – místní název pro mistral, pokud pronikne nad Lví záliv při již. pobřeží Francie.

Termín snad souvisí s provensálským výrazem orso, používaným v námořnickém slangu pro návětrnou část lodi (slovo se dochovalo i v dalších románských jazycích, srov. např. it. orza; jeho původ je neznámý).

viz jevy počasí význačné.

(pra) – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Znamená, že z oblaků padají atmosferické srážky (déšť, mrholení, sníh, zmrzlý déšť, krupky, kroupy aj.) dosahující až k zemskému povrchu. Vyskytuje se nejčastěji u druhů altostratus, nimbostratus, stratocumulus, stratus, cumulus a cumulonimbus. Tento jev se řadí mezi zvláštnosti oblaků, protože padající srážky tvoří jakoby prodloužení oblaku; jinak patří srážky mezi hydrometeory. Viz též virga.

Termín je přejat z lat. praecipitatio „střemhlavý pád“, odvozeného od slovesa praecipitare „srazit (dolů), svrhnout“, jež má původ v přídavném jméně praeceps „(padající) hlavou napřed, po hlavě, dolů" (z prae „před" a caput „hlava"). Viz též srážky.

hydrometeor tvořený současně kapalnými srážkami a tuhými srážkami. Smíšené srážky se vyskytují nejčastěji při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C.

drobná ledová zrnka, jehličky, krystalky nebo vodní kapičky padající při jasné obloze. Tento jev je pozorován zřídka.

přístroj pro měření srážek, především jejich úhrnu, případně i okamžité intenzity. Podle způsobu obsluhy rozeznáváme srážkoměry manuální a automatické, případně ombrografy. V ČHMÚ se užívají převážně srážkoměry se záchytnou plochou 500 cm² instalované tak, aby byla výška záchytné plochy 1 m nad terénem, popř. nad sněhovou pokrývkou. Ve vyšších a horských polohách mohou být srážkoměry pro zimní období vybaveny výškově stavitelným stojanem, popřípadě trvale umístěny na přístrojové rampě. Srážkoměr určený pouze k měření úhrnu srážek za delší období se označuje jako totalizátor. Viz též ochrana srážkoměru, hyetometr.

viz voda srážková potenciální.

syn. osvětlení, intenzita osvětlení – fotometrická veličina vyjadřující světelný tok vztažený k jednotce plochy, na niž dopadá. Jednotkou osvětlení je lux [lx], který je definován jako osvětlení plochy, na jejíž každý m² dopadá rovnoměrně rozložený světelný tok jednoho lumenu [lm]. Viz též luxmetr, izofota, osvit.

syn. osvětlenost.

syn. osvětlenost.

syn. sesedání vzduchu, pohyby vzduchu subsidenční – pomalé sestupné pohyby ve vzduchové hmotě, jejichž rychlost je zpravidla řádově 10^–2 m.s^–1 nebo méně. Subsidence vzduchu patří k jevům synoptického měřítka, vzniká z dyn. příčin a může mít velký význam pro vývoj podmínek počasí. Působí adiabatické oteplování vzduchu, např. sestupné pohyby o velikosti 2.10^–2 m.s^–1 působící po dobu 24 h a při vertikálním teplotním gradientu –0,5 K na 100 m zvýší teplotu dané hladiny o téměř 10 K, rozpouštění již vzniklé oblačnosti, tlumí konvekci apod. Subsidence vzduchu se vyskytuje především v předním sektoru a centrální oblasti vysokých anticyklon nebo v zesilujících hřebenech vysokého tlaku vzduchu. V důsledku subsidence vzduchu dochází ke vzniku subsidenčních inverzí teploty.

jeden ze dvou průsečíků ekliptiky s rovinou světového rovníku. Tímto bodem prochází Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu po obloze v okamžiku podzimní rovnodennosti.  Následkem precese zemské osy a souvisejícího stáčení roviny světového rovníku se podzimní bod posouvá po světovém rovníku s periodou cca 26 000 roků, takže podzimní rovnodennost a tím i začátek astronomického podzimu nastává každým rokem o trochu dříve. Viz též bod jarní.

viz rovnodennost.

jedna z vedlejších klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od podzimní rovnodennosti do zimního slunovratu (astronomický podzim);
2. trojice podzimních měsíců, na sev. polokouli září, říjen a listopad (tzv. klimatologický podzim);
3. období s průměrnými denními teplotami vzduchu 5 až 15 °C na sestupné části křivky roč. chodu. V tomto pojetí se jeho konec kryje s ukončením velkého vegetačního období.

Výraz se skládá z předložky pod- a slova zima, tj. „období před zimou“. Vymezení jména tohoto ročního období vzhledem k zimě se v jiných jazycích nevyskytuje.

termín používaný pro formy náledí, která vzniká, když voda z úplně nebo částečně roztátého sněhu na zemi opět zmrzne, nebo když sníh při provozu vozidel na silnicích a cestách sníh zledovatí.

pokles energie sluneční záření při průchodu atmosférou Země, způsobený absorpcí a rozptylem na molekulách vzduchu, v oblacích a atmosférických aerosolech. Viz též extinkce, zákon Beerův, zakalení atmosféry.

přístroj pro měření osmotického tlaku.

Termín je poprvé doložen v r. 1854; pochází z řec. ὠσμός [ósmos] „tlačení, přetlačování“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

meteorologická stanice, na níž je prováděno klimatologické pozorování podle úplného programu a která má nepřetržitý provoz a úplné přístr. vybavení. Doporučený rozsah meteorologických prvků měřených nebo pozorovaných na základní klimatologické stanici: stav a průběh počasí, množství a druh oblačnosti, výška základny oblačnosti, směr a rychlost větru, teplota, vlhkost a tlak vzduchu, dohlednost, množství srážek, sněhová pokrývka, sluneční svit a teplota půdy v hloubkách 5, 10, 20, 50, 100, 150 a 300 cm. Základní klimatologické stanice v ČR neměří teplotu půdy v hloubkách 150 a 300 cm; dohlednost, druh oblačnosti a výška základny oblačnosti se pozorují jen na profesionálních meteorologických stanicích.

syn. duha primární – duha vytvořená lomem a jedním vnitřním odrazem světla na dešťových kapkách. Rozdělení velikosti dešťových kapek určuje, které barvy jsou zastoupeny a jak široký pruh zaujímají. Vždy je však fialová barva na vnitřní (úhlový poloměr oblouku 40°) a červená na vnější (úhlový poloměr oblouku 42°) straně duhového oblouku.

syn. duha hlavní.

pozemní meteorologická stanice, která provádí met. měření a pozorování v přízemní vrstvě atmosféry za použití odpovídajícího tech. vybavení a personálu. Její zprávy se zařazují do mezinárodní výměny met. informací.

syn. rovnice hydrostatické rovnováhy.

v původním významu odchylka od hladké (idealizované) křivky dlouhodobého ročního chodu meteorologického prvku, zvláště teploty vzduchu a množství srážek; tato odchylka má být patrná ještě při uvažování průměrů za 100 let. V tomto smyslu se tedy jedná o jev přesně vázaný na určité kalendářní období. V širším smyslu nazýváme singularitou poměrně pravidelnou odchylku od ročního chodu počasí, podmíněnou zvýšeným výskytem určitých povětrnostních situací v dané části roku a v některé geogr. oblasti (tedy syn. pro meteorologickou pravidelnost).
Ve stř. Evropě je nejvýraznější singularitou medardovské počasí, popř. ovčí chladna, o něco méně výraznou pak babí léto. Tzv.. ledoví muži, kteří patří k nejznámějším výkyvům v roč. průběhu počasí, se na křivkách prům. roč. chodu teploty vzduchu za víceleté období výrazněji neprojevují vzhledem k značně nepravidelnému nástupu v jednotlivých rocích. Tradovaná existence vánoční oblevy bývá v novějších pracích zpochybňována. Některé singularity jsou zachyceny v povětrnostních pranostikách.
 

Termín zavedl A. Schmauss v r. 1928. Pochází z pozdnělat. singularitas „jedinečnost“, odvozeného od přídavného jména singularis „jedinečný, jednotlivý“ (od singulus „jednotlivý“, srov. např. slovo singl).

označení pro meteorologické jevy, kterým je nutno z provozního nebo prognostického hlediska věnovat zvláštní pozornost. V synoptických zprávách z evropských zemí se povinně uvádí informace o výskytu těchto jevů: max. nárazy větru, průměr vrstvy námrazků, max. průměr krup, vysoko zvířený sníh, tromba, tornádo, prachový nebo písečný vír. Další jevy se mohou zařazovat na základě národního rozhodnutí, např. ve zprávách SYNOP z České republiky se uvádí také výška nového sněhu za poslední hodinu, pokud je alespoň 1 cm, nebo výskyt srážek současně s mlhou.

oblast zvýšené teploty vzduchu v mezní a přízemní vrstvě atmosféry nad městem nebo průmyslovou aglomerací ve srovnání s venkovským okolím. Tepelný ostrov vzniká především v důsledku:
a) umělého aktivního povrchu (asfalt, beton apod.), který podmiňuje větší akumulaci tepla a menší albedo ve městě;
b) charakteristické vodní a vláhové bilance (např. rychlý odtok, nízká vlhkost vzduchu, malá spotřeba tepla na výpar);
c) tepelného znečištění ovzduší z antropogenních zdrojů (zvláště výrazné v topném období).
Intenzitu tepelného ostrova vyjadřují prům. nebo max. rozdíly teploty vzduchu v dané výšce nad středem města a okolím s přirozeným povrchem. Intenzita tepelného ostrova je většinou úměrná velikosti města a jeho průmyslové činnosti. Nejzřetelněji se tepelný ostrov vytváří za jasného, málo větrného počasí ve dne i v noci. Za slabého všeobecného proudění vzduchu vzniká v důsledku tepelného ostrova vlastní cirkulační buňka mezi městem a okolím s vert. cirkulací podobnou přirozené termice a připomínající brízovou cirkulaci. Má sekundární účinky, jako vyklenutí směšovací vrstvy se zákalem nad tepelným ostrovem, zvýšené množství konvektivní oblačnosti, popř. atm. srážek v závětří aj. Viz též klima městské.

1. čára, která spojuje středy anticyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna proti směru horizontálního teplotního gradientu, tj. do teplého vzduchu. Sklon osy anticyklony je tím větší, čím je anticyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín kvazivertikální, popř. výšková osa anticyklony.
2. B. P. Multanovskij nazval osami anticyklon (osami anticyklonálních procesů) dráhy anticyklon.

na synoptické mapě čára uvnitř hřebene vysokého tlaku vzduchu, podél níž dochází k rozbíhavosti proudnic. Jestliže je hřeben vysokého tlaku vzduchu tvořen přibližně rovnoběžnými izobarami, resp. izohypsami, je osa hřebene vysokého tlaku vzduchu zároveň čárou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. nejvyššího geopotenciálu na výškových mapách. Jestliže hřeben vysokého tlaku vzduchu má tvar obráceného písmene U, potom osa hřebene vysokého tlaku vzduchu je spojnicí míst s maximálním anticyklonálním zakřivením izobar, resp. izohyps.

čára, která spojuje středy cyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna ve směru horizontálního teplotního gradientu, tj. do studeného vzduchu. Sklon osy cyklony je tím větší, čím je cyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín kvazivertikální, popř. výšková osa cyklony.

na synoptické mapě čára uvnitř brázdy nízkého tlaku vzduchu, podél níž dochází ke sbíhavosti proudnic. Jestliže je brázda nízkého tlaku tvořena přibližně rovnoběžnými izobarami, resp. izohypsami, je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu zároveň čárou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. čárou nejmenšího geopotenciálu na výškových mapách. Jestliže je brázda tvaru V, potom je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu spojnicí míst s maximálním cyklonálním zakřivením izobar, resp. izohyps. V mělkých brázdách ve tvaru otevřeného písmene U je často určení osy brázdy nízkého tlaku vzduchu obtížné.

čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází ke konfluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou roztažení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy roztažení lepší podmínky pro frontolýzu. Osa roztažení je kolmá k ose stlačení.

syn. osa kontrakce – čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází k difluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou stlačení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy stlačení lepší podmínky pro frontogenezi. Osa stlačení je kolmá k ose roztažení.

jedna ze základních popisných charakteristik tryskového proudění odpovídající proudnici největší rychlosti. Osa tryskového proudění mění svou polohu v závislosti na různých podmínkách. V našich zeměpisných šířkách bývá nejčastěji ve výšce 9 až 13 km, tedy 1 až 2 km pod tropopauzou. Udává se však, že až 20 % případů výskytu tryskového proudění je charakterizovaných osou tryskového proudění nad tropopauzou.

čára, která spojuje středy cyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna ve směru horizontálního teplotního gradientu, tj. do studeného vzduchu. Sklon osy cyklony je tím větší, čím je cyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín kvazivertikální, popř. výšková osa cyklony.

označení pro výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření ozonu. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě; pravidelně se vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km²;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).

bouřka, při níž je v daném místě slyšitelné alespoň jedno zahřmění a doba mezi bleskem a zahřměním je delší než 10 s (tj. bouřka se vyskytuje ve vzdálenosti více než 3 km). V pozorovací praxi vzdálené bouřky rozdělujeme na bouřky vzdálené do 5 km od místa pozorování a na bouřky vzdálené více než 5 km od místa pozorování. Největší vzdálenost vzdálené bouřky závisí především na hladině akust. šumu v místě pozorování a na směru větru. Ve dne bývá zpravidla 15 až 20 km, v noci až 25 km (výjimečně jsou možné i delší vzdálenosti). Viz též bouřka blízká, bouřka na stanici, hrom.

viz síla Coriolisova.

v české met. terminologii označení pro srážky vznikající mimo oblaky, tedy na zemském povrchu a na předmětech na zemském povrchu nebo v atmosféře (na letadlech aj.). Mezi usazené srážky řadíme následující hydrometeory: rosa, jíní, námraza, ledovka a srážky z mlhy. Viz srážky padající, srážky horizontální, srážky skryté.

čárka vytvořená meteorologickým pozorovatelem na záznamu meteorologického registračního přístroje. Označuje okamžik, kdy byl čten údaj základního přístroje na met. stanici, podle něhož se má opravit údaj registračního přístroje.

(RT) – barická topografie svislých vzdáleností dvou izobarických ploch v atmosféře, analyzovaná pomocí relativních izohyps. Protože vzdálenost izobarických ploch neboli tloušťka vrstvy vymezené těmito plochami je přímo úměrná prům. virtuální teplotě vzduchového sloupce mezi oběma hladinami, relativní barická topografie charakterizuje teplotní pole příslušné vrstvy vzduchu a rel. izohypsy jsou zároveň izotermami prům. virtuální teploty této vrstvy. Relativní barická topografie se často označuje zkratkou RT s uvedením příslušných standardních izobarických hladin, např. ${\mathrm{RT}}_{1000}^{500}$ značí relativní barickou topografii vzduchové vrstvy mezi hladinami 500 hPa a 1 000 hPa. Viz též mapa relativní topografie, rovnice tendence relativní topografie.

syn. vlhkost vzduchu relativní.

vert. vzdálenost mezi dvěma izobarickými plochami měřená v geometrických nebo geopotenciálních metrech. V meteorologii se užívá u map relativní topografie.

v meteorologii izohypsa spojující místa se stejnou vert. vzdáleností dvou izobarických hladin (ploch), tj. místa se stejnou tloušťkou vrstvy vzduchu mezi dvěma izobarickými hladinami, vyjádřenou v geopotenciálních metrech. Relativní izohypsu lze interpretovat jako izotermu prům. virtuální teploty vzduchu dané vrstvy. Relativní izohypsy se v met. službě nejčastěji konstruují pro vrstvu 1 000 až 500 hPa, a to po 40 geopotenciálních metrech.

poměr absolutní optické hmoty atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) ve výšce nad obzorem vyjádřené úhlem h k absolutní optické hmotě při poloze tělesa v zenitu. Relativní optická hmota atmosféry, označovaná někdy zkráceně jako optická hmota, se vyskytuje ve vztazích popisujících zejména šíření přímého slunečního záření v zemské atmosféře. Při výškách h větších než 30° se relativní optická hmota atmosféry, označovaná jako m, zpravidla počítá pomocí jednoduchého vzorce
$m={(sinh)}^{-1}.$
Při menších výškách je vhodné použít opravu na zakřivení zemském povrchu a na lom světla v atmosféře.

poměr mezi skutečným trváním slunečního svitu a efektivně možným trváním slunečního svitu za určité období, nejčastěji za den, měsíc nebo rok. Tato charakteristika umožňuje vzájemnou srovnatelnost zaznamenávaného slunečního svitu na různých místech s ohledem na terénní, popř. i jiné překážky zastiňující slunoměry. V praxi se jako relativní trvání slunečního svitu někdy méně vhodně označuje poměr mezi skutečným a astronomicky možným trváním slunečního svitu. 

syn. systém souřadnicový – obecně trojice nezávislých proměnných sloužící k vyjádření polohy objektu v prostoru, popř. dvojice proměnných pro vyjádření polohy v ploše. V meteorologii se používají především relativní souřadnicové soustavy, a to nejčastěji pravoúhlé. Vertikální osa v nich reprezentuje buď geometrickou výšku (z-systém), nebo jinou veličinu (souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí), popř. dvě různé veličiny (hybridní souřadnicová soustava); v prvním případě směřuje osa x na východ (standardní souřadnicová soustava), popř. ve směru horizontální složky proudění vzduchu (přirozená souřadnicová soustava).

v meteorologii souřadnicová soustava pevně spojená s rotující Zemí. Nejčastěji se používají z-systém a p-systém, dále sigma-systém a theta-systém, případně hybridní souřadnicové soustavy a soustavy jiné než pravoúhlé. Viz též soustava souřadnicová absolutní.

rozdíl prům. teploty vzduchu daného měsíce a prům. teploty vzduchu nejchladnějšího měsíce, vyjádřený v % roční amplitudy teploty vzduchu. Nejchladnější měsíc má relativní teplotu 0 %, nejteplejší měsíc 100 %. Vzhledem k vyjádření teploty vzduchu v procentech, tedy vyloučením abs. hodnot teploty, lze relativní teplotu použít k porovnání ročního chodu teploty vzduchu na více stanicích nebo k porovnání chodu teploty vzduchu na jedné stanici v různých obdobích. Relativní teplota se používá i jako míra termické kontinentality klimatu. Relativní teplotu zavedl W. Köppen jako charakteristiku roč. chodu teploty vzduchu.

změna vlastností vzduchové hmoty pouze do té míry, že se nemění její základní geografický typ. K rel. transformaci dochází při přemísťování vzduchové hmoty do jiné zeměp. šířky, nad jiný aktivní povrch apod.

charakteristika poměrného rozložení srážek během roku, popř. za kratší období. Zpravidla jde o prům. měs. úhrny srážek udané v % prům. roč. úhrnu srážek. V klimatologii se relativní srážky používají především k porovnání časového rozdělení srážek na stanicích s rozdílným roč. úhrnem srážek, přičemž mohou sloužit ke stanovení ombrické kontinentality klimatu, viz Markhamův index.

syn. číslo Wolfovo.

vektor rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybujícím se objektem (např. lodí). Zdánlivý vítr je dán vektorovým rozdílem pravého větru a vektoru rychlosti pohybu tělesa vzhledem k pevnému bodu na Zemi.

viz vorticita.

poměr množství tepla, které zemský povrch předává turbulentní výměnou a molekulární vodivostí do atmosféry, k množství tepla, jež se na něm spotřebovává na vypařování vody. Čís. hodnota Bowenova poměru kolísá v širokých mezích a pro volnou hladinu oceánu se nejčastěji orientačně udává jako 0,1. Bowenův poměr je měřitelnou veličinou, v tom spočívá jeho význam pro různé teor. i praktické úvahy a výpočty. Je pojmenován podle australského meteorologa J. S. Bowena.

charakteristika vlhkosti vzduchu definovaná jako podíl hmotnosti vodní páry m_v k hmotnosti suchého vzduchu m_d v daném objemu vzduchu
$w=\frac{m_v}{m_d}.$
S pomocí stavové rovnice pro suchý vzduch a pro vodní páru lze směšovací poměr vyjádřit pomocí tlaku vodní páry e a tlaku vzduchu p vztahem
$w=\frac{\epsilon e}{p-e}\cong \frac{\epsilon e}{p},$
kde konstanta ε ≈ 0,622 je poměr hodnot měrné plynové konstanty pro suchý vzduch a pro vodní páru. Směšovací poměr je bezrozměrná veličina, která v atmosféře dosahuje hodnot řádu 10^–3. V meteorologii ji proto často udáváme v jednotkách g.kg^–1. Číselnou hodnotou se směšovací poměr blíží hodnotě měrné vlhkosti vzduchu.
V rozšířeném významu, zejména při matematickém modelování procesů mikrofyziky oblaků a srážek, používáme směšovací poměr také jako charakteristiku hmotnosti dané kategorie kapalné vody popř. ledu opět relativně k hmotnosti suchého vzduchu. Hovoříme potom např. o směšovacím poměru oblačné vody, o směšovacím poměru oblačného ledu apod. V chemii atmosféry se používá zobecněná definice, vyjadřující směšovací poměr jako podíl hmotnosti atmosférické příměsi a hmotnosti suchého a čistého vzduchu v daném objemu.

období, ve kterém je třeba v závislosti na povětrnostních podmínkách vytápět obytné prostory.

viz záření atmosféry, záření sluneční globální.

zpětné záření atmosféry odražené od zemského povrchu, popř. záření atmosféry odražené horní hranicí oblaků a směřující nahoru.

viz záření sluneční globální.

zpětné záření atmosféry odražené od zemského povrchu, popř. záření atmosféry odražené horní hranicí oblaků a směřující nahoru.

syn. hřeben vysokého tlaku vzduchu.

teplá anticyklona, která vznikla oddělením sev. části protáhlého hřebene vysokého tlaku vzduchu, ležícího zpravidla v poledníkovém směru, brázdou nízkého tlaku vzduchu. Izolovaná anticyklona bývá často blokující anticyklonou.

syn. cyklona odštěpená – studená cyklona vzniklá oddělením již. části meridionálně orientované hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu hřebenem vysokého tlaku vzduchu, které je dobře patrné zejména v horní troposféře. Izolovaná cyklona je často produktem blokování. V Evropě se izolované cyklony vytvářejí např. nad sz. Středomořím a sev. Itálií.

z met. hlediska zpravidla poměrně náhlé a obvykle alespoň dvoudenní oteplení nad 0 °C, které se vyskytlo po souvislé vícedenní sérii celodenních mrazů, tj. po nepřerušeném období ledových dnů. Teplotní kritéria pro vymezení oblevy nejsou v met. literatuře jednotná. Např. podle J. Kuziemského (1973) jsou jako obleva hodnoceny případy, kdy při oteplení po období mrazů došlo ke zvýšení max. denních teplot vzduchu nad 0 °C ve dvou po sobě následujících dnech. Podle V. Hlaváče (1966) se hovoří o oblevě při nástupu období alespoň dvou po sobě jdoucích dní s prům. denní teplotou vzduchu nad 0 °C, přičemž jeden z těchto dnů měl buď kladné minimum teploty vzduchu, tj. nebyl dnem mrazovým, nebo měl alespoň maximum teploty vzduchu vyšší než 5 °C. Příčinou oblevy ve stř. Evropě je nejčastěji advekce rel. teplého mořského vzduchu mírných šířek do nitra pevniny.

Termín je odvozen od již nepoužívaného slovesa „oblevit“, obsahujícího kořen -levit, který pochází z indoevropského základu *lēu- s významem „povolit“ (srov. např. polevit).

1. pohyb vody vlivem zemské tíže jak po povrchu (povrchový odtok), tak i pod zemským povrchem v rámci hydrologického cyklu. V oblastech s klimatem trvalého mrazu se uskutečňuje prostřednictvím pohybu ledovců a jejich následnou ablací.
2. objem vody odtékající z povodí, z nádrže apod. za jednotku času, např. za den, měsíc, rok apod. V meteorologii a hydrologii je odtok sledován především jako významný člen hydrologické bilance. Pokud odtok vztáhneme na plochu povodí, získáme odtokovou výšku. Podíl odtokové výšky a úhrnu srážek v daném povodí označujeme jako koeficient odtoku. Viz též průtok.

viz šum meteorologický.

v letecké meteorologii informace o met. podmínkách za letu, kterou posádka letadla předává po přistání letištní meteorologické služebně. Viz též briefing meteorologický.

Termín je přejat z angličtiny; skládá se z předpony de- „od, z“ (ve smyslu „z proběhlého letu“) a slovesa brief „podat stručnou informaci“ (z podst. jména brief „stručná informace“, které pochází z lat. breve „stručný dopis, shrnutí“, jež vzniklo substantivizací adjektiva brevis „krátký“).

nadm. výška letiště, kterou se rozumí nadm. výška nejvýše položeného bodu v systému vzletových a přistávacích drah. Oficiální výška letiště Václava Havla Praha je 380 m, Brno–Tuřany 238 m.

syn. refrigerace – přenos tepelné energie z povrchu tělesa do ovzduší. V bioklimatologii se vyjadřuje jako množství tepla v mJ, které je odňato povrchu tělesa o velikosti 1 cm² a o teplotě lidského těla, tj. 36,5 °C (97,9 °F) za 1 s vlivem atm. prostředí. Zchlazování se měří ve stínu katateploměry nebo frigorimetry a do značné míry vystihuje teplotu pocitovou teplotu prostředí. Podle L. Hilla je zchlazovací veličina H dána vztahem
$H=\left(\alpha +\beta \sqrt{v}\right).\left(36,5-T\right),$
kde $v$ je rychlost větru v m.s^–1, T teplota vzduchu ve °C a α, β jsou konstanty. Podle K. Büttnera lze zchlazovací veličinu Z vypočítat podle vzorce
$Z=\left(0,26+0,34v^{0,622}\right).\left(36,5-T\right),$
V technické meteorologii se pojmu zchlazování užívá v souvislosti se ztrátami tepla, např. z budov vlivem vnějších met. podmínek.

někdy používané označení pro zeměp. oblast, v níž vzduch v důsledku delšího setrvání (dny až týdny) získává vlastnosti (teplotu, vlhkost, zakalení), které jsou pro tuto oblast charakteristické. Ohnisky vzniku vzduchových hmot jsou především horizontálně rozlehlé regiony s dostatečně homogenním aktivním povrchem, oblasti výskytu stacionárních tlakových útvarů (zejména anticyklon) nebo tlakových polí s velmi malými horizontálními tlakovými gradienty.

viz oblačnost.

předpověď počasí na dobu 0 až 12 hodin nebo kratší, např. na dobu 0 až 6 hodin. Mezi tento druh předpovědí patří např. letecké předpovědi počasí, předávané ve formě předpovědí typu trend nebo TAF, specializované předpovědi pro zimní údržbu silnic, popř. předpovědi pro další aktivity ovlivňované počasím. Často se využívá objektivní extrapolační nowcasting srážek nebo oblačnosti využívající zejména metod dálkové detekce. V současné době se provozují též hybridní systémy optimálně využívající jak metod dálkové detekce, tak numerických modelů předpovědi počasí. Viz též předpověď počasí krátkodobá, nowcasting.

vítr o prům. rychlosti 17,2 až 20,7 m.s^–1 nebo 62 až 74 km.h^–1. Odpovídá osmému stupni Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako bouřlivý vítr uváděn vítr o prům. rychlosti alespoň 17,2 m.s^–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako bouřlivý vítr uváděn vítr odpovídající osmému stupni Beaufortovy stupnice a vyšším.

rozdíl mezi údajem přístroje po vyloučení všech systematických rušivých vlivů a správnou hodnotou měřené veličiny. Viz též kalibrace meteorologických přístrojů.

1. syn. entalpie;
2. méně vhodné označení členu reprezentujícího v rámci tepelné bilance zemského povrchu přenos tepla od země do atmosféry turbulentní výměnou.

v biometeorologii obecné označení pro teplotní charakteristiku, která kromě teploty vzduchu zahrnuje účinky i dalších faktorů, které ovlivňují tepelnou bilanci povrchu lidského těla (případně v zoobioklimatologii těl určitých živočichů). Pro vyjádření pocitové teploty se využívá celá řada indexů, které různým způsobem zohledňují vlhkost vzduchu, rychlost větru a toky krátkovlnného i dlouhovlnného záření, častěji však jen některé z těchto prvků. Mezi úplné indexy patří např. WBGT (wet bulb globe temperature), UTCI (Universal Thermal Climate Index) nebo PET (Physiological Equivalent Temperature).
Nejvíce rozšířenými zjednodušenými indexy, zahrnujícími vlivy pouze účelově vybraných faktorů, jsou Heat Index a Wind Chill Equivalent Temperature (zkráceně Wind Chill). První z nich je určen pro teplou část roku a pocitová teplota je při jeho užití vůči teplotě vzduchu zvyšována s rostoucí relativní vlhkostí vzduchu (omezování možnosti ochlazování povrchu těla transpirací). Druhý je používán v chladné části roku, pocitová teplota je vůči teplotě vzduchu snižována s rostoucí rychlostí větru (zchlazování relativně teplejšího povrchu prouděním okolního vzduchu). K vyjádření zmíněných indexů se používají  empirické vzorce nebo tabulky, které se však mohou u různých meteorologických služeb poněkud lišit, což může být dáno mj. odlišností geografických a dalších podmínek. Viz též teplota efektivní.

vnímavost organizmu vůči počasí neboli schopnost organizmu reagovat na stav a změny atm. prostředí. Nízký stupeň meteosenzibility, označovaný jako citlivost na počasí, se projevuje únavou, malátností, nechutenstvím, depresemi, neklidným spánkem apod., vyšší formou meteosenzibility jsou předzvěstné pocity, kdy člověk reaguje na změny atm. prostředí již 2 až 3 dny předem, např. při chronické progresivní polyartritidě. Nejvyšší formou meteosenzibility jsou meteotropní nemoci (choroby). Podle různých autorů tvoří lidé citliví na počasí 35 až 70 % celkové populace a s rostoucí civilizací těchto lidí přibývá. Meteosenzibilita je předmětem zájmu lékařské meteorologie. Viz též meteotropismus.

Termín se skládá z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a z lat. sensibilitas „citlivost, senzibilita“ (od sensibilis „smyslově vnímatelný, smyslový“, odvozeného od sensus „smysl, smyslový vjem, pocit“; srov. senzace).