Elektronický meteorologický slovník

(Meteosat Second Generation, Meteosat druhé generace) [emesdží] – série čtyř geostacionárních družic Meteosat vypouštěná postupně v období 2002 až 2015. Hlavním přístrojem na jejich palubě je radiometr SEVIRI.

(Meteosat Third Generation, Meteosat třetí generace) [emtýdží] – nejnovější generace geostacionárních družic Meteosat. Je rozdělena na dvě větve, MTG-I (MTG Imager) a MTG-S (MTG Sounder). Družice MTG-I jsou vybaveny dvěma hlavními přístroji, zobrazovacími radiometry FCI (Flexible Combined Imager) a LI (Lightning Imager). Družice MTG-S ponesou dva hlavní přístroje, sondážní radiometr IRS (Infrared Sounder) a spektrometr UVN (Ultraviolet, Visible and Near-Infrared Spectrometer), alternativně označovaný i jako Sentinel-4. Družice MTG-I budou vypuštěny celkem čtyři (první odstartovala 13. prosince 2022), družice MTG-S dvě.

vnější hranice magnetosféry, ležící ve výšce řádově 10 zemských poloměrů na denní straně Země, na noční straně tvořící magnetický chvost Země dlouhý několik stovek tisíc km. Poloha magnetoupauzy je dána podmínkou rovnosti tlaku slunečního větru a tlaku magnetického pole Země.

Termín zavedli amer. astronomové C. P. Sonett a I. J. Abrams v r. 1963. Sestavili ho ze slov magnet (z řec. Μαγνῆτις λίθος [magnétis lithos] „magnetický kámen“) a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

oblast atmosféry Země, v níž magnetické pole Země rozhodujícím způsobem ovlivňuje pohyb elektronů a iontů. Magnetosféra vytváří ochranný obal proti působení slunečního větru. Magnetická síla odklání částice slunečního větru, který se převážně skládá z rychlých protonů a elektronů, a brání jejich vniknutí do zemské atmosféry. Díky neustálému tlaku, který na magnetosféru vyvíjí sluneční vítr, dochází k částečné deformaci této vrstvy tak, že na denní straně je stlačena na tloušťku odpovídající přibližně deseti zemským poloměrům (tj. ca 60 000 km) a siločáry magnetického pole jsou zde uzavřené křivky, zatímco na noční odvrácené straně se vytváří dlouhý ohon, který zasahuje hluboko do meziplanetárního prostoru (až 600 000 km). Ve vyšších zeměpisných šířkách se vytvářejí kaspy (cusps), které oddělují uzavřené siločáry magnetického pole Země od otevřených, pocházejících ze Slunce. V místech kaspů může docházet k průniku nabitých částic do magnetosféry. Směrem dolů interaguje zemská magnetosféra s ionosférou.

syn. zmrzlíci – významná jarní povětrnostní singularita náhlého ochlazení na vzestupné části křivky ročního chodu teploty vzduchu. Projevuje se intenzivně zvláště ve stř. Evropě v první polovině května. Vpád studeného vzduchu od severu, severozápadu nebo severovýchodu způsobuje pozdní mrazy, popř. mrazíky, které většinou nastávají již v plném rozvoji vegetace a způsobují proto značné hosp. škody. Singularita se nazývá podle tří svatých: Pankráce, Serváce a Bonifáce (12. až 14. května). Nástup ledových mužů je značně nepravidelný, v některých letech se nevyskytují vůbec.

viz muži ledoví.

klima utvářené převážně vlivy atmosférických vírů s vert. osou v oblastech o horiz. rozměru aspoň stovek km. Určujícím faktorem makroklimatu je všeobecná cirkulace atmosféry a energetická bilance závisející na zeměp. šířce a na rozložení pevnin a oceánů. Horní hranicí makroklimatu je tropopauza, dolní hranicí je výška, nad níž aktivní povrch již nepodmiňuje utváření mezoklimatu, která tedy závisí na vert. rozsahu jednotlivých druhů mezoklimatu. Met. měření na stanicích konaná ve výšce 2 m nad zemí je možno považovat za makroklimatologicky reprezentativní jen v případě, že výstižně charakterizují klimatické poměry dostatečně širokého okolí nebo je zpracován jejich dostatečný soubor. V názorech na horiz. i vert. rozměr makroklimatu existuje mezi autory značná nejednotnost způsobená i tím, že k definování makroklimatu lze přistupovat z různých hledisek. Pod pojem makroklima můžeme zahrnout mnohé jiné kategorie klimatu, jako např. klima velkoprostorové, zonální (zón), geogr. oblastí, rozsáhlých krajin, klima světové aj. Čes. pojem velkopodnebí se pro makroklima neujal. Viz též kategorizace klimatu, makroklimatologie.

Termín zavedl indický meteorolog L. A. Ramdas v r. 1934 jako protiklad termínu mikroklima. Skládá se z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova klima.

část klimatologie zabývající se makroklimatem. Studuje vlastnosti klimatických pásem Země, klima pevnin a oceánů a jejich částí většího plošného rozsahu. Lze však hovořit např. nejen o makroklimatologii stř. zeměp. šířek, nýbrž i o makroklimatologii Čech, Moravy apod. Viz též mezoklimatologie, mikroklimatologie.

Termín zavedl indický meteorolog L. A. Ramdas v r. 1934 jako protiklad termínu mikroklimatologie. Skládá se z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova klimatologie.

část meteorologie pojednávající o met. dějích velkého měřítka. Jedná se o děje charakterizované přítomností atmosférických vírů s vert. osou rotace a s poloměry řádu nejméně stovek km. Viz též mezometeorologie, mikrometeorologie.

Termín se skládá z řec. μακρός [makros] „velký“ a slova meteorologie.

situace synoptická – rozložení vzduchových hmot, atmosférických front, cyklon, anticyklon a jiných synoptických objektů, které určují ráz počasí nad určitou velkou geogr. oblastí. Představu o celkové povětrnostní situaci získáváme pomocí synoptických map. Z praktických důvodů, částečně i pro účely předpovědi počasí, se provádí typizace povětrnostních situací. Součástí vydávaných met. předpovědí bývá zpravidla předpověď celkové povětrnostní situace, která uvádí vlastní předpověď počasí. Viz též kalendář povětrnostních situací.

[makrobé(r)st] – downburst velkého měřítka s horiz. průměrem přesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 5 až 30 minut a dosahují rychlosti až 60 m.s^–1. Macroburst je nebezpečný meteorologický jev, který může ovlivnit rozsáhlé území a způsobit podobné škody jako tornádo.

Termín vznikl z termínu downburst dosazením řec. μακρός [makros] „velký“ na místo jeho první části, analogicky k termínu microburst.

[makrobé(r)st] – downburst velkého měřítka s horiz. průměrem přesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 5 až 30 minut a dosahují rychlosti až 60 m.s^–1. Macroburst je nebezpečný meteorologický jev, který může ovlivnit rozsáhlé území a způsobit podobné škody jako tornádo.

Termín vznikl z termínu downburst dosazením řec. μακρός [makros] „velký“ na místo jeho první části, analogicky k termínu microburst.

vzdálenost, na kterou pilot letadla nacházejícího se na ose vzletové nebo přistávací dráhy, vidí denní dráhové označení nebo návěstidla ohraničující vzletovou nebo přistávací dráhu, nebo vyznačující její osu. Dráhová dohlednost se dříve určovala vizuálně, nyní se na většině letišť určuje pomocí transmisometrů, umístěných obvykle na obou koncích a uprostřed vzletové nebo přistávací dráhy.

nejvyšší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí maximální teplota za období od 06 do 18 UTC ve zprávě z 18 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je maximální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním klimatologickým termínem. 
Maximální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se maximální teplota dosud měří maximálním teploměrem. V předpovědích počasí je maximální teplota obvykle označována jako nejvyšší denní teplota. Viz též teploty vzduchu extrémní.

v aeorologii a letecké meteorologii označení pro max. rychlost větru ve vertikálním profilu větru. Označení maximální vítr se používá jen pro rychlosti větru větší než 30 m.s^–1 vyskytující se ve význačných hladinách nad izobarickou hladinou 500 hPa. Může se vyskytovat i několik hladin s maximálním větrem za předpokladu, že mezi dvěma sousedními hladinami s maximy rychlosti poklesne rychlost větru alespoň o 10 m.s^–1. Používá se též zkráceného označení MAX WIND. Uvádí se v aerol. zprávách a jeho prostorové rozložení se zobrazuje na mapách maximálního větru používaných při met. zabezpečení leteckého provozu. Viz též mapa tropopauzy.

teploměr používaný v meteorologii pro měření maximální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji bývá užíván skleněný rtuťový teploměr se zúženým průřezem kapiláry nad nádobkou. Tímto průřezem rtuť proniká pouze při zvyšování teploty, při poklesu teploty dojde v tomto místě k přetržení rtuťového sloupce, jehož délka v kapiláře určuje dosažené teplotní maximum. Po přečtení údaje se teploměr nastaví pro další měření sklepáním (na stejném principu je založen lékařský teploměr). Instaluje se v meteorologické budce ve vodorovné poloze. V meteorologii se používal i k přibližnému určení nejvyšší denní intenzity globálního a odraženého slunečního záření jako součást pyranometru Aragova–Davyova. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z maximálního teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickým teploměrem.

syn. výše tlaková
1. základní tlakový útvar, který se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Střed anticyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta).
Pro anticyklony jsou charakteristické anticyklonální vorticita a anticyklonální cirkulace, často také subsidence vzduchu, která je určujícím faktorem anticyklonálnního počasí. Ke vzniku anticyklon vedou složité procesy v atmosféře, označované jako anticyklogeneze. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklon významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík, který rozlišil studené a teplé anticyklony. Viz též stadia vývoje anticyklony, osa anticyklony.
2. tlakový útvar se zvýšenými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Anticyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují všeobecnou cirkulaci atmosféry. Mezi takové anticyklony patří anticyklona arktická, antarktická, azorská, bermudská, havajská, jihopacifická, kanadská, mauricijská, sibiřská a svatohelenská.

Termín zavedl brit. přírodovědec F. Galton v r. 1863 jako protiklad k dříve zavedenému pojmu cyclone „cyklona“, a to přidáním předpony anti- (z řec. ἀντί [anti] „proti“).

1. neurčitý pojem, označující místo nebo dobu s největším úhrnem srážek během srážkové události, popř. i hodnotu dosaženého úhrnu, viz extrémy srážek;
2. v klimatologii maximum křivky průměrného ročního chodu srážek, vyjádřené zpravidla jako nejvyšší prům. měs. úhrn. Kromě tohoto tzv. hlavního srážkového maxima, které na většině území ČR nastává v jednom z letních měsíců, existuje často i tzv. podružné srážkové maximum, tedy přechodné zvýšení křivky průměrného ročního chodu srážek v relativně sušší fázi roku. Pokud se v ČR vyskytuje, zpravidla spadá do období od listopadu do ledna, přičemž v horách severních Čech může dokonce převýšit letní maximum.

syn. halo 22°, kolo malé – fotometeor, projevující se jako bělavý nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) v úhlové vzdálenosti 22°. Vnitřní strana má červený, vnější fialový nádech. Plocha uvnitř kruhu se jeví poněkud tmavší než okolní obloha. Patří k častým halovým jevům. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do krystalku vstupuje i z něho vystupuje stěnami pláště, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 60°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje malé kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termínem malé kolo rozuměla koróna, zatímco velké kolo se používalo jak pro velké halo, tak pro malé halo.

syn. halo malé – ve starší české literatuře někdy užíváno jako synonymum pro korónu.

(LIA) – období rychlého růstu ledovců na mnoha místech na Zemi, umísťované tradičně zhruba mezi roky 1550 a 1850, přičemž sporné je především vymezení jejího počátku, který bývá někdy umísťován již do závěru 13. století. Nejde zřejmě o souvislou klimatickou anomálii na celé Zemi, spíše o seskupení regionálně diferencovaných a opakovaných poklesů teploty vzduchu i změn srážkových poměrů. Přinejmenším v severoatlantickém prostoru se zřejmě ochladilo o 1 – 2 °C oproti předchozímu středověkému teplému období. Ve větší míře se zde vyskytovaly tuhé zimy i jiné nepříznivé projevy počasí, došlo k nárůstu horského zalednění i zamrzání okrajových moří. Zhoršení přírodních podmínek v tomto regionu mělo zřejmě i negativní socio-ekonomické dopady.

přístroj určený k měření rozdílu tlaku buď mezi dvěma uzavřenými prostory, nebo uzavřeným prostorem a okolní atmosférou. Jako manometr může sloužit po malých konstrukčních úpravách tlakoměr.

Termín pochází z franc. manomètre, složeného z řec. μανός [manos] „řídký, volný“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

anemometr pracující na principu Pitotovy trubice a využívající k měření rychlosti větru tlakové rozdíly, vyvolané na čidle proudícím vzduchem. Pro správnou orientaci vůči proudění bývá umístěn na návětrné straně větrné směrovky. V současnosti není tento princip provozně používán pouze např. v souvislosti s užitím univerzálního anemografu. Viz též anemometr Dinesův.

kapalinový teploměr, jehož čidlem je ocelová nádobka naplněná rtutí (kapalinou) a spojená kapilárním vedením s Bourdonovou trubicí, sloužící jako indikátor tlakových změn v nádobce.

atmosférická fronta, jejíž polohu nelze pomocí příznaků na přízemní synoptické mapě určit buď vůbec, nebo jen velmi obtížně, popř. o níž přízemní pozorování dávají nesprávné představy. Nejčastější příčinou maskované fronty bývá bezprostřední vliv zemského povrchu na teplotu přízemních vrstev vzduchu (výskyt přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu, silné ohřívání vzduchu nad pevninou v létě, popř. vliv fénu). Pro správné určení maskované fronty musíme mít k dispozici výškové synoptické mapy a vyhodnocené křivky teplotního zvrstvení atmosféry.

celková hmotnost atmosféry Země je podle A. Ch. Chrgiana (1978) 5,157 . 10¹⁸ kg, podle F. J. Monkhouse (1974) 5,9 . 10¹⁸ kg. Zejména první z těchto dvou údajů dobře odpovídá dnes uváděným hodnotám. Hmotnost atmosféry tvoří přibližně jednu milióntinu hmotnosti Země (5,98 . 10²⁴ kg). Vzhledem k tomu, že tlak a hustota vzduchu s výškou rychle klesají, ve vrstvě od 0 do 5,5 km se vyskytuje přibližně 50 %, ve vrstvě od 0 do 11 km 75 % a ve vrstvě od 0 do 36 km 99 % celkové hmotnosti atmosféry. V horních vrstvách ovzduší nad 36 km se tedy vyskytuje jen asi 1 % celkové hmotnosti atmosféry.

šestidílná stupnice navržená T. Fujitou v roce 1971 k hodnocení intenzity tornád na základě škod, které tornáda působí na budovách nebo vegetaci. Stupně poškození jsou svázány s intervalem odhadnuté maximální rychlosti větru, který může způsobit danou škodu. Z původní Fujitovy stupnice vycházejí rozšířená Fujitova stupnice a mezinárodní Fujitova stupnice.

Stupeň	Odhad max. rychlosti větru	Popis škod
F0	17–32 m.s–1	slabé škody – škody na komínech, zlámané větve, vyrvané mělce kořenící stromy
F1	33–49 m.s–1	mírné škody – poškozené krytiny střech, posunuje nebo otáčí prefabrikované domy a vytlačuje auta ze silnic
F2	50–69 m.s–1	značné škody – strhává střechy, ničí prefabrikované domy, převrací vagóny, vyvrací a láme vzrostlé stromy, z lehkých předmětů vytváří nebezpečné projektily, zdvihá automobily ze země
F3	70–92 m.s–1	vážné škody – ničí střechy i zdi dobře postavených domů, převrací vlaky, většina stromů v lesích je vyvrácena, těžká auta jsou zdvihána ze země a odvrhávána
F4	93–116 m.s–1	zničující škody – srovnává se zemí dobře postavené domy, stavby se slabými základy odnáší, auta jsou odmršťována, i těžké předměty poletují
F5	117–142 m.s–1	neuvěřitelné škody – silné konstrukce domů jsou srovnávány se zemí a odnášeny, předměty velikosti automobilu poletují vzduchem a jsou odmršťovány do vzdálenosti přesahující 100 m

druh oblaku, z něhož vývojem vznikl oblak jiného druhu. Morfologická klasifikace oblaků rozlišuje dva způsoby takového vývoje; změní-li se pouze část oblaku, používáme označení genitus, změní-li se oblak jako celek, používáme označení mutatus. K druhu nově vzniklého oblaku se pak připojuje přívlastek, jehož první část vyjadřuje druh mateřského oblaku, druhá část způsob vývoje nového oblaku, např. stratocumulus cumulogenitus (Sc cugen) nebo cumulus stratocumulomutatus (Cu scmut).

syn. anticyklona jihoindická – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech již. části Indického oceánu mezi Madagaskarem a Austrálií, patřící mezi akční centra atmosféry. Název dostala podle ostrova Mauritius, který však leží na jejím sz. okraji.

atmosférický aerosol tvořený mikroskopicky malými pevnými částicemi, které jsou tak četné, že způsobují opalescenci a snižují dohlednost. Zákal je v našich zeměp. šířkách nejčastěji pozorovaný litometeor. V pozorovatelské praxi se však zaznamenává jen tehdy, snižuje-li meteorologickou dohlednost pod 10 km. Podle převažujícího původu se někdy rozlišuje zákal prachový, průmyslový, pylový, solný, nepřesně též písečný apod. Na rozdíl od mlhy a kouřma není zákal ve významné míře působen kapičkami vody nebo krystalky ledu. Protože však částice působící zákal mohou být kondenzačními jádry, je přechod od zákalu ke kouřmu a mlze plynulý: vzroste-li při ochlazování vzduchu relativní vlhkost přibližně na 70 %, začíná kondenzace na nejaktivnějších kondenzačních jádrech, dohlednost se snižuje a při pokračujícím růstu relativní vlhkosti zákal postupně přechází v kouřmo, které se při vlhkosti zhruba nad 90 % může změnit v mlhu. Zákal může být složen z produktů spalování, avšak zaznamenává-li se v omezených oblastech v blízkosti větších zdrojů kouře, nelze ho s kouřem zaměňovat.

zákal ve vrstvě, jejíž spodní hranice leží nad zemským povrchem. Viz též vrstva zákalová.

neurčitý pojem vyjadřující snížení dohlednosti v důsledku vysoké relativní vlhkosti vzduchu. Užívá se i v předpovědích počasí, pokud se v dané oblasti předpokládá výskyt mlh nebo kouřma.

málo používané označení pro tropické dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem, vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. Podle C. W. Thornthwaitea zde potenciální výpar přesahuje 1 140 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

viz počasí medardovské.

Sv. Medard působil v 6. století jako biskup ve franském Nyonu. V římskokatolické církvi je považován mj. za ochránce před deštěm. Podle legendy ho totiž v dětství zastihl liják, před nímž ho ochránil svými křídly obrovský orel.

(med) [medyokris] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupy stř. vertikálního rozsahu a vrcholek oblaku má jen poměrně malé výběžky. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu cumulus. Viz též humilis, congestus.

součást humánní bioklimatologie, která studuje vlivy klimatu na zdraví a nemoci člověka. Jejím cílem je jednak zlepšení (ozdravení) přírodních, zvláště atm. podmínek pro život člověka, jednak využití příznivých vlastností klimatu k léčbě a rekreaci, popř. preventivní upozorňování na biometeorologicky nepříznivé změny počasí. Viz též nemoci meteotropní, předpověď biometeorologická.

odvětví aplikované meteorologie zkoumající meteorologické prvky a jevy, popř. jejich soubory ve vztahu ke zdraví člověka. Zvláštní pozornost věnuje meteotropním nemocem, vnímavosti lidí na průběh počasí, tzv. meteosenzibilitě a využití klimatu pro léčení nemocí a utužování zdraví, tzv. klimatoterapii. V ČR se pojem lékařská meteorologie považuje za syn. lékařské bioklimatologie. Viz též lázně klimatické, klimatologie lékařská.

viz předpověď biometeorologická.

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku z roku na rok, vypočtená z prům. roč. hodnot meteorologického prvku. Patří k významným charakteristikám klimatu.

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku měsíc po měsíci. Počítá se z prům. měs. hodnot meteorologického prvku.

(IAMAS, z angl. International Association of Meteorology and Atmospheric Sciences) – jedno ze sdružení Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International Union of Geodesy and Geophysics – IUGG), se kterou spolupracuje Světová meteorologická organizace podle dohody uzavřené v roce 1955. Do roku 1993 se toto sdružení nazývalo Mezinárodní sdružení pro meteorologii a fyziku atmosféry (International Association of Meteorology and Atmospheric Physics, IAMAP).

(ICAE, International Committee for Atmospheric Electricity) – orgán při Mezinárodním sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy, které je součástí Mezinárodní unie pro geodézii a geofyziku (International Union for Geodesy and Geophysics – IUGG). Zabývá se rozvojem poznatků o el. podmínkách a jevech v atmosféře Země, včetně jejich aplikací v dalších oborech.

(MGS) – období od 1. ledna do 31. prosince 1959, během něhož pokračovala velká část rozsáhlého pozorovacího programu Mezinárodního geofyzikálního roku.

mezinárodně dohodnutá soustava jednotek fyzikálních veličin, která se skládá ze základních jednotek, odvozených jednotek a násobků a dílů jednotek. Některé ze sedmi základních jednotek (metr, kilogram, sekunda, kelvin, ampér, kandela, mol) se v meteorologii běžně používají. Odvozené jednotky se tvoří výhradně jako součiny a podíly jednotek základních. S vlastním názvem se v meteorologii používá odvozená jednotka pro tlak vzduchu (pascal) a teplotu (stupeň Celsia), bez vlastního názvu např. m.s^–1 pro rychlost, kg.m^–3 pro hustotu apod. Násobky a díly (výhradně dekadické) se tvoří pomocí předpon před jednotkami. Stále se používají tzv. vedlejší jednotky, které byly dříve pro svou všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI tyto vedlejší jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr a tuna.

viz indikativ stanice.

viz Mezinárodní atlas oblaků.

publikace vydaná Světovou meteorologickou organizací v roce 1956 angl. a franc., revidovaná v r. 1975 a přeložená do dalších jazyků. Uvádí klasifikaci oblaků a meteorů, jejich definice a metodické pokyny, i jak má být klasifikace využívána v met. praxi. Mezinárodní atlas oblaků je dvoudílný, v prvním díle je textová, ve druhém obrazová část. Kromě této úplné verze vydala WMO jednodílnou zkrácenou verzi atlasu (česky vyšla v roce 1965) a Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech. Mezinárodní atlas oblaků navazuje na obdobnou mezinárodní publikaci vydanou v roce 1939. Je využíván při sestavování návodů pro pozorovatele met. stanic, do nichž jsou převzaty jak definice, tak i metodické pokyny uvedené v atlasu. V roce 2017 byla vydána nová elektronická (internetová) verze Mezinárodního atlasu oblaků dostupná na linku https://cloudatlas.wmo.int/home.html.

album ze série atlasu oblaků vydaných Světovou meteorologickou organizací v roce 1956. Série vychází ze zákl. díla, tj. z Mezinárodního atlasu oblaků. Album je určeno posádkám letadel pro získání správné představy o oblacích, o nichž jsou informovány meteorologickou službou před letem i během letu, a které pozorují za letu. Album obsahuje 32 fotografií oblaků. Prvých 10 fotografií zobrazuje typický vzhled zákl. 10 druhů oblaků, jak se jeví pozorovateli ze země. Ostatních 22 fotografií je příkladem oblaků pozorovaných z letadla během letu.

(MGR) – období od 1. července 1957 do 31. prosince 1958, stanovené Mezinárodní unií pro geodézii a geofyziku (IUGG), během něhož byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem ve světové síti stanic. Na MGR navázala akce zvaná Mezinárodní geofyzikální spolupráce.

(MPR) – období let 1882–1883, 1932–1933 a 2006–2007, stanovená mezinárodní dohodou, během nichž byla prováděna geofyz. pozorování, včetně meteorologických, s rozsáhlým programem na různých dočasně zřízených stanicích zejména v polárních oblastech. Po stránce koncepční byl MPR předchůdcem Mezinárodního geofyzikálního roku.

intersekvenční proměnlivost meteorologického prvku ode dne ke dni. Počítá se nejčastěji z denních průměrů meteorologického prvku nebo z jeho hodnot zjištěných v termínech pozorování.

horizontální teplotní gradient v poledníkovém směru, přičemž rozdíl teploty vzduchu je vztažený na 1° zeměp. šířky. Užívá se v klimatologii např. pro popis pole měs. nebo roč. průměrů teploty vzduchu.

přenos vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. šířkami v důsledku meridionální cirkulace. Ve spodní troposféře sev. polokoule je tato výměna realizována pronikáním studených vzduchových hmot k jihu a teplých vzduchových hmot k severu. V systému všeobecné cirkulace atmosféry je mezišířková výměna vzduchu realizována v souvislosti s cirkulačními buňkami (Hadleyova buňka, Ferrelova buňka, polární buňka), eventuálně ve vyšších vrstvách atmosféry je spojena s transportem např. ozonu v rámci Brewerovy–Dobsonovy cirkulace. Viz též vpád teplého vzduchu, vpád studeného vzduchu.

sucho definované pomocí hydrologických ukazatelů, především průtoku povrchových vodních toků. Uvažuje se přitom nejen jeho hodnota, ale i počet dní s průtokem nižším než tzv. m–denní průtok, který je v dlouhodobém průměru překročen po velkou většinu hydrologického roku (např. m = 355 dnů). V případě kratšího hydrologického sucha se provádí porovnání s měsíčními normály. Obdobně se hodnotí i stav hladiny podzemní vody, vydatnost pramenů apod. Hydrologické sucho se vyskytuje zpravidla ke konci déletrvajícího meteorologického sucha a často pokračuje i po jeho odeznění. Jinou jeho příčinou může být akumulace tuhých srážek ve sněhové pokrývce a promrzání půdy.

syn. interglaciál.

syn. doba meziledová – fáze kvartérního klimatického cyklu mezi dvěma glaciály, vyznačující se ve stř. zeměp. šířkách značným zmírněním klimatu, a tím i ústupem zalednění, především pevninského ledovce. Nástup relativně kratších interglaciálů bývá náhlý a následuje bezprostředně po nejchladnější fázi předchozího glaciálu. Pro interglaciál je typický nárůst zalesnění krajiny a intenzivní vývoj půd. Viz též kvartér, holocén.

Termín se skládá z lat. inter „mezi“ a slova glaciál.

u nás dnes jen velmi zřídka užívané označení pro izobaru s prům. tlakem vzduchu 1013 hPa, které zřejmě historicky pochází z německé jazykové oblasti. Mezobara pak na klimatologických mapách odděluje oblast vyššího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami nad 1013 hPa se potom nazývají pliobary, popř. pleiobary) od oblasti nižšího tlaku vzduchu (izobary s hodnotami pod 1013 hPa se v tomto pojetí nazývají miobary popř. meiobary). Viz též meion, pleión.

Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a zkráceniny slova izobara.

klima oblastí o horiz. rozměru obvykle jednotek až desítek km, v němž se kromě vlivů cirkulačních prvků s vert. osou vírů výrazně uplatňují i vlivy cirkulačních prvků s horiz. osou vírů. Je klimatem prostoru, ve kterém se projevují vlivy tření o zemský povrch a v němž se uplatňuje vert. promíchávání vzduchu turbulencí ve větší míře než u makroklimatu. Vert. rozsah mezoklimatu je dán polohou planetární mezní vrstvy atmosféry, která je horní hranicí mezoklimatu. Je to prostor, v němž mezoklimatické vlastnosti překrývají vlastnosti místně klimatické a mikroklimatické. Viz též kategorizace klimatu, mikroklima, klima místní, mezometeorologie.

Termín poprvé použil franc. meteorolog H. M. C. Scaëtta v r. 1935; skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova klima.

část klimatologie zabývající se mezoklimatem. Zkoumá především klimatické faktory, které modifikují makroklima na mezoklima a specifické vlastnosti mezoklimatu, jako např. zvláštnosti cirkulačních poměrů (podmínek), rozložení srážek, šíření exhalátů apod. Mezoklimatologie se opírá jednak o standardní met. měření a pozorování, jednak o speciální metody (stožárová meteorologická měření) a jiná měření vert. gradientů meteorologických prvků. Za součást mezoklimatologie lze považovat klimatologii znečištění ovzduší.

Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova klimatologie.

syn. mezosynoptická meteorologie, mezoměřítková meteorologie – část meteorologie pojednávající o met. procesech a jevech mezosynoptického měřítka. K mezometeorologickým jevům patří např. konvektivní bouře, mezosynoptické cyklony, tornáda, místní cirkulace aj. Viz též klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova meteorologie.

horní hranice oblasti s prudce klesající teplotou (mezosféry). Odděluje mezosféru a termosféru; leží ve výšce kolem 85 km nad zemským povrchem.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

zast. označení stratopauzy.

Termín vznikl počeštěním angl. slova mesopeak, které zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950; skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a angl. peak „vrchol“. S. Chapman totiž navrhoval širší vymezení mezosféry, do které řadil i svrchní část stratosféry, kde teplota vzduchu roste s výškou. Termínem mesopeak označoval hladinu, kde teplota směrem vzhůru přestává růst a začíná klesat.

charakteristické horizontální měřítko atm. jevů, které mají lineární horiz. rozměry řádu 10⁰ až 10² km, což odpovídá např. rozměrům místních cirkulačních systémů, mezosynoptických konv. systémů, konv. bouří, konv. oblaků apod. Viz též měřítko synoptické, měřítko subsynoptické, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

část atmosféry Země, ležící zhruba mezi 50 až 80 km výšky, tj. mezi stratopauzou a mezopauzou. Mezosféru vymezujeme při vertikálním členění atmosféry podle průběhu teploty vzduchu s výškou; teplota vzduchu v ní s výškou klesá a v blízkosti horní hranice mesosféra dosahuje ve vysokých zeměp. šířkách v létě hodnot –80 až –90 °C, v zimě asi –40 až –50 °C. Podle přímých měření je proudění vzduchu v mezosféře značně proměnlivé. V blízkosti mezopauzy pozorujeme někdy v létě noční svítící oblaky.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950, nicméně navrhoval pod něj řadit i svrchní část stratosféry, v níž teplota vzduchu s výškou roste. Termín se skládá z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

málo používané označení pro mírné dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty potenciálního výparu mezi 571 a 1 140 mm za rok. Z tohoto hlediska lze pod mezotermické klima částečně řadit i suché klima. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

1. Rotující vír spojený s výstupným proudem v supercele, který může mít jak cyklonální, tak anticyklonální směr rotace. Doba trvání výskytu mezocyklony je maximálně několik hodin a horizontální rozsah je 3–8 km. S mezocyklonou spojená vertikální vorticita je řádu 10^–2 s^–1, vzniká transformací horizontální vorticity vzniklé v důsledku vertikálního střihu větru. Pokles tlaku vzduchu v mezocyklóně přispívá ke stabilizaci a prodloužení života supercely. Mezocyklony jsou detekovatelné dopplerovskými meteorologickými radary.
2. V čes. literatuře v minulosti používané označení polární cyklony. V současnosti je někdy používáno jako syn. pro mezosynoptickou cyklonu, což není příliš vhodné vzhledem k možné záměna s prvně uvedeným významem.

Termín zavedl japonsko-amer. meteorolog T. Fujita v r. 1963. Skládá se z řec. μέσος [mesos] „střední, prostřední“ a slova cyklona.

tornádo, které je spojeno s mezocyklonou v supercele. Tornádo získává vertikální vorticitu nasáváním vorticity vzniklé na gust frontě do výstupného proudu supercely. Viz též tornádo nemezocyklonální.

viz anomálie klimatická.

Termín je přejat z řec. μείων [meión] „menší“.

konvekce omezená na spodní troposféru (do cca 3 km), která je bezoblačnou konvekcí nebo se projevuje jen vývojem nesrážkových oblaků. Z hlediska příčin jde zpravidla o termickou konvekci. Viz též konvekce vertikálně mohutná.

anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než anemometry miskové či ultrasonické.

viz etézie.

Termín je přejat z novořeckého slova μελτέμι [meltemi], které má původ v tureckém výrazu meltem téhož významu; obě slova možná pocházejí z italského maltempo „špatné počasí“.

syn. krabička aneroidová Vidieho.

v dynamické meteorologii veličina definovaná vztahem Γ = γ - γ_d pro nenasycený vzduch a Γ = γ - γ_s pro vzduch nasycený vodní párou (γ, γ_d, γ_s po řadě značí vertikální teplotní gradient, suchoadiabatický teplotní gradient a nasyceně adiabatický gradient). Míra stability charakterizuje stabilitní poměry v atmosféře a používá se zejména v prognostických modelech atmosféry. Viz též stabilita atmosféry.

syn. kryometr, kryopedometr – přístroj na měření promrzání půdy. V současnosti jsou k tomuto účelu používány elektronické přístroje využívající specifických vlastností vody při změně skupenství (změny vodivosti).
Klasický půdní mrazoměr používaný v Česku byl tvořen hadičkou s pěnovou náplní nasycenou destilovanou vodou, která se zasouvala do novodurové trubky trvale zapuštěné v zemi; hadička měla na svém povrchu centimetrové měřítko s nulou v úrovni zemského povrchu. Po vytažení hadičky ze země se délka zmrzlého vodního sloupce určila hmatem. Viz též kryograf.

nejčastěji brázda nízkého tlaku vzduchu v mírných zeměp. šířkách, jejíž osa je orientována ve směru poledníků. Na její záp. straně převládá sz. až sev. proudění, které přenáší na sev. polokouli většinou studené vzduchové hmoty, a na vých. straně naopak již. proudění přenášející teplé vzduchové hmoty. Tato brázda značně podporuje meridionální výměnu vzduchu. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu zonální, proudění meridionální.

průmět vektoru větru popisujícího v daném místě a hladině všeobecnou cirkulaci atmosféry na místní poledník. Pokud je meridionální složka cirkulace orientována od jihu k severu, považuje se za kladnou, v opačném případě za zápornou. Viz též cirkulace meridionální, složka cirkulace zonální.

1. souhrn meridionálích složek proudění vzduchu a na ně navazujících vertikálních pohybů vzduchu v systému všeobecné cirkulace atmosféry;
2. atmosférická cirkulace s nenulovou meridionální složkou, která v dané oblasti působí významnou mezišířkovou výměnu vzduchu a tím i přenos tepla a hybnosti. Viz též index rneridionální cirkulace.

syn. složka proudění vzduchu meridionální.

syn. index meridionality – index cirkulace vyjadřující intenzitu mezišířkové výměny vzduchu v důsledku meridionální cirkulace v dané oblasti. Jako index meridionální cirkulace lze použít např. zonální složku horizontálního tlakového gradientu zprůměrovanou podél vhodně zvolené části určitého poledníku, velikost meridionální složky geostrofického větru zprůměrovanou v uvažované oblasti, popř. počet izobar protínajících rovnoběžku ve zvoleném úseku apod. Viz též index zonální cirkulace.

přenos vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. šířkami v důsledku meridionální cirkulace. Ve spodní troposféře sev. polokoule je tato výměna realizována pronikáním studených vzduchových hmot k jihu a teplých vzduchových hmot k severu. V systému všeobecné cirkulace atmosféry je mezišířková výměna vzduchu realizována v souvislosti s cirkulačními buňkami (Hadleyova buňka, Ferrelova buňka, polární buňka), eventuálně ve vyšších vrstvách atmosféry je spojena s transportem např. ozonu v rámci Brewerovy–Dobsonovy cirkulace. Viz též vpád teplého vzduchu, vpád studeného vzduchu.

vzduchová hmota setrvávající delší dobu v jedné oblasti. Je v tepelné a radiační rovnováze s aktivním povrchem. Vlastnosti místní vzduchové hmoty závisí na geogr. poloze a roč. době. Termín navrhl S. P. Chromov.

občas používané hovorové společné označení pro bouřku uvnitř vzduchové hmoty a bouřku orografickou. Označení vyjadřuje i slabší a lokální charakter konvektivní bouře, při jejímž vývoji k bouřce dochází.

syn. bouřka blízká – označení pro bouřku blízkou, pokud je detekována pozorovatelem meteorologické stanice. Viz též hrom.

oblačnost, která se vyskytuje v určité lokalitě nad plochou o velikosti od několika km² do několika desítek km², zatímco v okolních oblastech takovou oblačnost nepozorujeme. Vývoj místní oblačnosti je podmíněn vlastnostmi zemského povrchu a orografickými poměry bližšího i širšího okolí, přičemž se projevuje i vliv denní a roční doby. V rovinatých oblastech jde převážně o nízkou oblačnost kupovitou nebo vrstevnatou. Místní kupovité oblaky se vyvíjejí nad rychleji se ohřívajícím povrchem (např. nad tepelnými ostrovy měst) a může tak dojít až k vývoji oblaků cumulonimbus. V horských oblastech patří k místní oblačnosti i většinou vrstevnatá oblačnost na návětří hor, a dále rotorové a vlnové oblaky v horském závětří.

počasí v určité oblasti (řádově od několika km² do několika tisíc km²), odlišné od počasí v sousedních oblastech, a to za téže povětrnostní situace. Je podmíněno především vlastnostmi aktivního povrchu a orografickými podmínkami blízkého a vzdálenějšího okolí. V hodnotách některých meteorologických prvků se též uplatňuje denní a roč. doba. Zvláštnosti místního počasí se projevují ve směru a rychlosti větru, v dohlednosti, v množství a výšce oblaků, v intenzitě a trvání srážek, v teplotě vzduchu apod. Viz též vlivy místní, klima místní.

viz cirkulace místní.

proudění vzduchu nad omezeným územím, ovlivněné lokálními klimatickými faktory a podmíněné nehomogenitou zemského povrchu (pobřeží, orografie, rozdílný krajinný pokryv). Projevem místní cirkulace je místní vítr s rel. malým vertikálním rozsahem. Některé místní cirkulace mají denní periodicitu, neboť jsou vyvolány rozdíly v radiační bilanci, a jsou tudíž vázány na převážně anticyklonální počasí (bríza, svahový vítr, horský a údolní vítr, lesní vítr) Označujeme je též jako místní cirkulační systémy, neboť mají charakter buňkové cirkulace, v níž je přízemní proudění kompenzováno slabším protisměrným prouděním ve větších výškách. Směr proudění se v průběhu dne obvykle mění, to však nemusí být podmínkou. Dále existují místní cirkulace způsobené prouděním vzduchu přes horské překážky (padavý vítr) nebo přítomností ledovce (ledovcový vítr). Mezi místní cirkulace můžeme počítat i některé případy pouštního větru.

činitelé vyvolávající místní zvláštnosti počasí a klimatu, ke kterým patří především odlišné fyz. a geometrické vlastnosti aktivního povrchu. Podmiňují např. častější vytváření mlh, jezer studeného vzduchu, zesilování větru, vznik tepelného ostrova měst apod. Uplatňují se v měřítkách mikroklimatu, mezoklimatu a místního klimatu. Viz též faktory klimatické, počasí místní, klima místní, srážky místní, vítr místní, efekt nálevkový, efekt návětrný, efekt závětrný.

srážky vypadávající na poměrně malou plochu, zpravidla s velmi rozdílnou intenzitou i dobou trvání. Místní srážky vypadávají z izolovaných oblaků druhu cumulonimbus a stratocumulus, zřídka i cumulus (zvláště v tropech), v zimním období i z oblaků druhu stratus. Může jít o srážky podmíněné orograficky, např. na pobřežích, návětrných svazích apod. Místní srážky mohou mít formu přeháněk, bouřkových srážek, krupobití, ale i pouze mrholení a v zimním období vypadávání sněhových krupek nebo sněhových zrn. Viz též srážky nefrontální.

vítr specifický pro dané místo či region. Místní větry, které jsou projevem místní cirkulace, mívají různá regionální označení, a to i v případě obdobných příčin a vlastností.

syn. obzor místní.

předpověď počasí pro určité vymezené místo nebo malou oblast, např. pro dané letiště, rekreační středisko apod. Častěji než u oblastní předpovědi se při ní využívají pravděpodobnostní vyjádření výskytu meteorologického jevu.

syn. cyklona termická.

kvalitativní charakteristika místa, kde pracuje meteorologická stanice, a to z hlediska geogr. nebo expozičních podmínek. Poloha met. stanice z hlediska terénních podmínek může být vrcholová, údolní, svahová, nížinná, horská apod., z hlediska působení klimatických faktorů chráněná, otevřená, inverzní, větrná apod. Viz též stanice meteorologická reprezentativní, expozice meteorologických přístrojů, souřadnice meteorologické stanice.

rozdíl mezi měsíčním absolutním maximem a měsíčním absolutním minimem meteorologického prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).

rozdíl mezi měsíčním maximem a měsíčním minimem meteorologického prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z denního minima –24,4 °C (13. 2.) a denního maxima 13,0 °C (27. 2.).

formulář s účelně uspořádanými tabulkami, obsahujícími výsledky met. měření a pozorování během měsíce. Ve výkazu jsou dále uvedena tzv. metadata, tedy základní údaje o dané meteorologické stanici, o používaných met. přístrojích a jejich opravách, vysvětlivky, některé pokyny pro pozorovatele apod. V současné době je na většině stanic nahrazen elektronickým výkazem, který se následně odešle do centra a zpracuje do databáze klimatologických pozorování. Viz též přehled meteorologický, ročenka meteorologická.

nejvyšší hodnota meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.

nejnižší hodnota meteorologického prvku dosažená během kalendářního měsíce v určitém roce.

údaje o meteorologické stanici, jmenovitě indikativ stanice, jméno stanice, souřadnice meteorologické stanice, období pozorování na stanici a změny ovlivňující reprezentativnost pozorování, informace o přístrojovém vybavení (typ, datum instalace), výšky senzorů nad zemí v místě, kde je přístroj umístěn (pro měření teploty, větru, srážek, dohlednosti a pro detektor počasí), a další informace (typ stanice, standardní izobarická hladina pro stanice s nadmořskou výškou stanice větší než 550 m, hlášení oblačnosti se základnou pod úrovní stanice, vydávání zpráv METAR, SPECI a vydávání zpráv CLIMAT). Pokud se zprávy z dané stanice zařazují do mezinárodní výměny met. informací, jsou metadata stanice uložena v databázi OSCAR/Surface Světové meteorologické organizace.

syn. tlakoměr aneroidový.

viz zpráva letecká meteorologická pravidelná (METAR).

Termín je zkratkové slovo, jehož vysvětlení není jednoznačné; uvádí se např. METeorological Aviation Report „meteorologická letecká zpráva“, MEteorological Terminal Air Report „meteorologická letištní zpráva o ovzduší“ nebo METeorological Aerodrome Routine Report „meteorologická letištní pravidelná zpráva“ (oproti zprávě SPECI).

základní meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná v pravidelných, zpravidla hodinových nebo půlhodinových časových intervalech. Zpráva METAR (Meteorological Aviation Report) se sestavuje na základě pozorování pozemní meteorologické stanice na letišti a obsahuje kromě označení letiště a času pozorování údaje o větru, dohlednosti a dráhové dohlednosti, o stavu počasí, o provozně význačné oblačnosti, o teplotě vzduchu, teplotě rosného bodu a o tlaku vzduchu redukovaném na hladinu moře podle mezinárodní standardní atmosféry (QNH). Zpráva METAR může obsahovat také informaci o stavu drah a předpověď pro přistání trend. Viz též počasí příznivé pro letecký provoz.

lid. název pro silný studený vítr v zimním období, doprovázený zpravidla sněžením nebo zvířeným sněhem. Nemá charakter odb. termínu.

dříve používaný název pro větrem zvířený sníh.

Termín pochází ze slovesa mésti se, což je zastaralý výraz pro „prudce se hnát, vířit (o sněhu nebo o větru)“.

lid. název pro silný vítr v zimě nebo pro vichřici se sněhem.

lid. název pro husté sněžení. Viz též metelice, vánice sněhová.

Slovo je citově zabarvený výraz, příbuzný mj. se slovem chomáč.

syn. meteotropismus.

v met. smyslu jev (úkaz) pozorovaný v atmosféře nebo na zemském povrchu. Může mít charakter srážek, suspenzí a usazenin pevných nebo kapalných částic, vodních nebo jiných; může jím být také jev opt. nebo el. povahy. Podle složení a podmínek vzniku se meteory dělí na hydrometeory, litometeory, fotometeory a elektrometeory.

Termín pochází z řec. slova μετέωρον [meteóron], které se v antice používalo pouze v množném čísle (ta meteóra, „věci ve výšce“) pro označení jevů v ovzduší i na nebi (z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“, z μετά [meta] „uprostřed, mezi; za, přes“ a ἀείρειν [aeirein] „zvedat, zdvihnout“). Aristotelés (4. stol. př. n. l.) význam zúžil na jevy vyskytující se v oblasti mezi Zemí a Měsícem (jinými slovy jevy neastronomické). Termín se dnes používá i v astronomii pro označení světelného jevu pozorovaného při průchodu kosmické částice atmosférou Země.

záznam meteorografu.

Termín vznikl odvozením od termínu meteorograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

přístroj pro současný záznam několika meteorologických prvků (nejčastěji teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu) na jednu registrační pásku. Je upraven tak, aby mohl být zavěšen pod meteorologický balon nebo jiný dopravní prostředek a jím vynesen do volné atmosféry. Je-li meteorograf vynášen balonem, je jeho záznam k dispozici až po sestupu přístroje na zem.

Přístroj i jeho pojmenování navrhl v r. 1780 portugalský přírodovědec J. H. de Magellan. Termín se skládá z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

odborník s příslušným meteorologickým formálním nebo neformálním vzděláním, který se v tematické oblasti meteorologie profesně angažuje. Podle stupně vzdělání a dosažené praxe se v některých státech na doporučení Světové meteorologické organizace rozeznávají meteorologové 1. až 4. třídy, což kvalifikačně pokrývá celou oblast od technických pracovníků v praxi až po meteorologický výzkum. Viz též klimatolog, synoptik, prognostik.

Termín je přejat z řec. μετεωρολόγος [meteórologos] „ten, kdo zkoumá jevy ve výši, nad zemským povrchem“, původně též „astronom“ (z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ a komponentu -λόγoς [logos] „vědec“).

syn. mapa synoptická.

orgán poskytující met. služby. Viz též úřad meteorologický.

bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných meteorologických přístrojů před rušivými účinky záření a srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem Světové meteorologické organizace, aby čidla teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem sněhu. V horských oblastech s vysokou sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují: psychrometr, maximální a minimální teploměr, vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro meteorologické stanice, které nejsou automatizované. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.

ve dne největší vzdálenost, na kterou lze spolehlivě rozeznat černý předmět o úhlové velikosti mezi 0,5 až 5°, umístěný u země na pozadí mlhy nebo oblohy; v noci největší vzdálenost, na kterou jsou spolehlivě rozeznatelná světla určité stálé a směrově málo proměnlivé svítivosti.
Tato definice je závislá na vlastnostech lidského oka. Pro účely vizuálního pozorování meteorologické dohlednosti se předpokládá, že pozorovatel má normální zrak. Pro účely přístr. měření meteorologické dohlednosti ve dne se definuje práh kontrastové citlivosti hodnotou 0,025, v noci se definuje prahová hodnota osvětlení např. za občanského soumraku 10⁶ luxů a za tmavé noci při svitu hvězd 10^7,5 luxů. Použití těchto hodnot zaručuje srovnatelnost výsledků vizuálních a přístr. pozorování. Meteorologická dohlednost závisí na množství vody v různých fázích, prachu, kouře a mikroorganismů v ovzduší mezi pozorovatelem a pozorovaným předmětem. Může proto nabývat v různých směrech různých hodnot. Vyjadřuje se v m, popř. v km.
V letecké meteorologii jsou zavedeny termíny dohlednost, dráhová dohlednost (RVR), šikmá dohlednost a letová dohlednost. Obj. fyz. veličinou, charakterizující stav opt. průzračnosti atmosféry, je meteorologický optický dosah. Viz též měření dohlednosti, měření dráhové dohlednosti, měřič průzračnosti, objekt pro zjišťování dohlednosti, vztah Allardův, vztah Koschmiederův.

ve dne největší vzdálenost, na kterou lze spolehlivě rozeznat černý předmět o úhlové velikosti mezi 0,5 až 5°, umístěný u země na pozadí mlhy nebo oblohy; v noci největší vzdálenost, na kterou jsou spolehlivě rozeznatelná světla určité stálé a směrově málo proměnlivé svítivosti.
Tato definice je závislá na vlastnostech lidského oka. Pro účely vizuálního pozorování meteorologické dohlednosti se předpokládá, že pozorovatel má normální zrak. Pro účely přístr. měření meteorologické dohlednosti ve dne se definuje práh kontrastové citlivosti hodnotou 0,025, v noci se definuje prahová hodnota osvětlení např. za občanského soumraku 10⁶ luxů a za tmavé noci při svitu hvězd 10^7,5 luxů. Použití těchto hodnot zaručuje srovnatelnost výsledků vizuálních a přístr. pozorování. Meteorologická dohlednost závisí na množství vody v různých fázích, prachu, kouře a mikroorganismů v ovzduší mezi pozorovatelem a pozorovaným předmětem. Může proto nabývat v různých směrech různých hodnot. Vyjadřuje se v m, popř. v km.
V letecké meteorologii jsou zavedeny termíny dohlednost, dráhová dohlednost (RVR), šikmá dohlednost a letová dohlednost. Obj. fyz. veličinou, charakterizující stav opt. průzračnosti atmosféry, je meteorologický optický dosah. Viz též měření dohlednosti, měření dráhové dohlednosti, měřič průzračnosti, objekt pro zjišťování dohlednosti, vztah Allardův, vztah Koschmiederův.

sucho definované pomocí meteorologických prvků, především srážek, resp. jejich deficitu, často vztahovaného ke klimatologickému normálu. Vzniká následkem dlouhých nebo často se opakujících suchých období, přičemž důležitou roli hrají i další faktory, především výpar. Indexy sucha k hodnocení meteorologického sucha proto berou často v úvahu kromě množství a intenzity srážek buď přímo výpar, nebo meteorologické prvky, které ho ovlivňují: teplotu vzduchu, rychlost větru, vlhkost vzduchu aj. V teplé části roku přitom bývá srážkový deficit často provázen nadnormální teplotou vzduchu, nižší relativní vlhkostí vzduchu, zmenšenou oblačností a delším trváním slunečního svitu. Tyto faktory mají za následek větší evapotranspiraci a zmenšování vlhkosti půdy, což vyvolává agronomické sucho. Viz též hydrologická bilance.

soubor údajů o stavu atmosféry nebo o hodnotách jednotlivých meteorologických prvků. Lze rozlišit dva typy met. informací:
1. prvotní met. informace, což jsou aktuální informace, bezprostředně získané jako výsledek meteorologických měření a pozorování. Na jejich kvalitě, úplnosti a včasnosti závisí správnost analýzy atm. procesů, úspěšnost předpovědí počasí a všech druhotných informací;
2. druhotné met. informace, což jsou informace o počasí ve formě přehledů počasí a předpovědí, zpráv a rozborů, synoptických map, aerologických diagramů, vertikálních řezů atmosférou, výsledků numerických předpovědních modelů apod.
Jiné členění rozlišuje informace meteorologické operativní, vypracované převážně s využitím aktuálních met. dat, a informace meteorologické režimové, vypracované převážně s využitím archivovaných dat.

soubor met. informací o podmínkách na letištích, vysílaný zprav. v půlhodinových intervalech z pozemních stanic pro posádky letadel v době letu. Vysílání VOLMET provozuje na základě dodávky dat poskytovatele meteorologické služby pro civilní letectví (v ČR ČHMÚ) poskytovatel letových navigačních služeb (v ČR Řízení letového provozu s.p.).

mapa podávající meteorologické informace. Nejrozšířenějšími meteorologickými mapami jsou mapy synoptické a klimatologické.

jeden z pracovních nástrojů užívaných v meteorologických službách v procesu přípravy předpovědi počasí. Výsledkem konzultace je jednotný názor meteorologů na časové a prostorové aspekty předpovědi počasí v daný okamžik. V ČHMÚ se meteorologická konzultace běžně užívá pro komunikaci centrálního a regionálních prognózních pracovišť.

viz měření meteorologické stožárové.

viz měření meteorologické stožárové.

zajišťování námořní a letecké dopravy vzhledem ke klimatickým podmínkám a aktuálním i očekávaným met. podmínkám v příslušném regionu. Jejím cílem je minimalizace rizik a optimalizace z hlediska rychlosti dopravy, spotřeby paliva apod.

pracoviště, jehož činnost je zaměřena na podrobná, přesná a pečlivá meteorologická pozorování a na studium meteorologických prvků za pomoci speciálního vybavení, které nemají k dispozici jiné typy meteorologických stanic.

(Meteorological Optical Range, MOR) – délka dráhy v atmosféře, podél níž se světelný tok ve svazku vytvořeném žárovkou o barevné teplotě 2 700 K zeslabí na 5 % původní hodnoty. Viz též dohlednost meteorologická.

raketa určená pro raketovou, popř. raketo-balonovou sondáž atmosféry, a to především jejích vyšších vrstev. Speciálními přístroji instalovanými na raketě se měří tlak vzduchu, teplota vzduchu, složení vzduchu, kosmické záření, magnetické pole Země, sluneční spektrum atd. Z trajektorie met. rakety se určuje výškové proudění, někdy se teplota vzduchu vyčísluje na zákl. změřeného tlaku a složení vzduchu. Přístroje se obvykle umísťují v hlavici rakety (nazývané často jako raketová sonda), která se po výstupu a odpojení od těla rakety snáší na padáku. Údaje se registrují nebo předávají z rakety rádiovými signály.

zvýšená pravděpodobnost výskytu určitého počasí v průběhu roku, která se nedá vysvětlit střídáním roč. období a souvisí s typickým charakterem všeobecné cirkulace atmosféry. H. Flohn považuje za meteorologickou pravidelnost výskyt určité povětrnostní situace v určitém kalendářním období za dlouhou řadu roků s pravděpodobností 67 % a větší. Viz též singularita.

označení pro soubor pozorovaných, naměřených, zpracovaných nebo předpověděných met. údajů a příslušných identifikačních údajů (místo, čas, přístrojové vybavení apod.). Meteorologická zpráva je opatřena stanoveným telekomunikačním záhlavím a je zakódována podle mezinárodních nebo vnitrostátních meteorologických kódů a příslušných pravidel. Zprávy zakódované podle tradičních alfanumerických kódů mají přesně stanovený obsah, daný předepsaným pořadím jednotlivých prvků, z nichž některé je možné za stanovených podmínek vypustit. Mezi met. zprávy tohoto typu patří např. SYNOP, TEMP, PILOT, METAR, SPECI,  BOUŘE, CLIMAT a v současné době již nepoužívané zprávy INTER, SYRED, AERO a CLIMAT TEMP. Zcela odlišnou strukturu mají zprávy, které obsahují nejen met. data a příslušné identifikační údaje, ale také popis vlastního obsahu dané zprávy. Tento typ zpráv je většinou v binárním formátu BUFR, případně v alfanumerickém kódu CREX.

systém meteorologických stanic rozložených podle odb. hledisek a požadavků praxe na určitém území. Rozlišujeme především síť synoptických stanic a síť klimatologických stanic.

1. poskytování zpravidla účelově zaměřených meteorologických informací různým organizacím i jednotlivcům k tomu kompetentními institucemi. Jedná se např. o met. zabezpečení silniční, železniční, lodní a letecké dopravy, zemědělství, energetiky, vojenství, výstražnou službu před nebezpečnými meteorologickými jevy atd.;
2. instituce, která zajišťuje met. službu ve významu 1., získává, zpracovává, rozšiřuje a archivuje met. data a informace. V ČR těmito institucemi jsou Český hydrometeorologický ústav a Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad (VGHMÚř) Armády České republiky.
Viz též meteorologie v ČR, předpis L 3 – Meteorologie.

místo, v němž se konají stanovená meteorologická pozorování podle dohodnutých mezinárodních nebo vnitrostátních postupů. Základním předpokladem je odpovídající technické, personální a komunikační vybavení. Meteorologické stanice je možné dělit podle různých hledisek:
a) podle odb. zaměření se rozlišují synoptické, klimatologické a letecké meteorologické stanice, agrometeorologické stanice a stanice speciální;
b) podle charakteru získávaných dat se dělí na meteorologické stanice přízemní, stanice aerologické a na stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry;
c) podle umístění se dělí na meteorologické stanice pozemní, mořské a letadlové.
Jedna meteorologická stanice může plnit úkoly různého odborného zaměření a rozsahu.

obecné označení meteorologického objektu či jevu, který může být detekován, sledován a analyzován distančním meteorologickým měřením. Podle použitého prostředku mohou být meteorologickými cíli shluky meteorologicky významných atmosférických částic (oblaky, další hydrometeory, litometeory), výrazné nehomogenity v ovzduší (např. diskontinuity hustoty vzduchu), turbulence nebo elektrometeory. Tyto objekty či jevy odrážejí, popř. samy generují vlny různého charakteru, které jsou příslušnými přístroji zaznamenávány. Viz též cíl radiolokační, odrazivost radarová, plocha rozptylu efektivní.

čes. odborný časopis, který publikuje odborné statě a informativní články z oborů meteorologie, klimatologie, ochrany čistoty ovzduší a hydrologie. Meteorologické zprávy vydává Český hydrometeorologický ústav v Praze. Ročně vychází 6 čísel a první číslo Meteorologických zpráv vyšlo 30. dubna 1947. Příspěvky jsou uveřejňovány v čes., slov. a angl. jazyce. Čes. a slov. příspěvky obsahují shrnutí v angličtině a titulky k obrázkům a tabulkám v čes. i angl. verzi.

stacionární a synchronní měření meteorologických prvků, popř. dalších parametrů, pomocí snímačů umístěných na konstrukci meteorologického stožáru ve vertikále nad sebou do výšky desítek až stovek metrů. K nejvyšším meteorologickým stožárům patří stožár v Obninsku (315 m). V České republice se stožárové meteorologické měření provádí na met. stanicích Košetice (250 m), Dukovany (136 m), Temelín (40 m), Kopisty (80 m) a Tušimice (80 m). Slouží k monitoringu met. podmínek v přízemní, někdy i v mezní vrstvě atmosféry, pro využití v různých praktických aplikacích (ochrana čistoty ovzduší, provoz tepelných a atomových elektráren aj.) i jako zdroj vstupních dat pro různé vědecké studie (např. měření vertikálních profilů rychlosti větru třídimenzionálními anemometry včetně turbulentních fluktuací rychlosti větru a některých z nich odvozených charakteristik turbulence).

viz meteorologie v ČR.

stálé kmitání zemského povrchu ve formě elastických vln, které se šíří od pobřeží na velké vzdálenosti do nitra kontinentů. Časová perioda kmitů se řádově rovná jednotkám sekund, rychlost šíření je nejčastěji 2 až 4 km.s^–1 a amplituda odpovídá 10^–6 m a méně. Příčiny vzniku spočívají v atmosféricko-oceánické cirkulaci, značná úloha se přisuzuje zejména pohybům tropických i mimotropických cyklon.

zpravidla krátkodobé met. měření, jehož cílem je zjišťovat topoklimatické a mikroklimatické poměry určitého území a míst, hodnotit vliv terénu na meteorologické prvky, objasňovat met. příčiny některých např. biologických jevů v přírodě apod. Tato měření směřují k průzkumu inverzních poloh, teplotních poměrů vzhledem k orientaci a sklonu svahů, větrných poměrů, znečištění ovzduší atd. Provádí se v návaznosti na pozorování ve stálé staniční síti, a zvláště za vhodných povětrnostních situací. Viz též mikroklima, topoklima, inverze teploty vzduchu, inverze vlhkosti vzduchu, bonitace klimatologická, klima svahové.

1. písmena nebo číslice používané pro popis meteorologických prvků na synoptické mapě;
2. graf. znaky pro met. prvky, jevy a děje, popř. jejich intenzitu. Používají se především pro znázornění počasí na přízemních synoptických mapách a ve výkazech meteorologických pozorování. Meteorologické symboly jsou mezinárodně dohodnuté.

charakteristika průběhu počasí během několika dní, měsíců, výjimečně i delších období, zvolených s ohledem na některé z činností člověka. Hodnotí se např. povětrnostní podmínky uplynulé zimy z energ. hlediska, povětrnostní podmínky zimní sezony z hlediska náročnosti zimní údržby komunikací, povětrnostní podmínky provozu letiště za minulý měsíc apod. Viz též povětrnost, podmínky klimatické.

(IMC, IFR) – met. podmínky horší než stanovená minima pro dohlednost, vzdálenost od oblaků a od základny oblaků. Viz též let s použitím přístrojů, minima letištní provozní.

soubor měřených, pozorovaných nebo předpovídaných hodnot meteorologických prvků vhodný pro distribuci v telekomunikační síti. Záhlaví bulletinu tvoří údaj o druhu přenášené informace, o zeměp. poloze, čtyřpísmenné označení centra, které data sestavilo, den a čas, ke kterému se data vztahují nebo kdy byl bulletin vytvořen. Záhlaví bulletinu může být doplněno třípísmenným údajem, který umožňuje identifikaci opravených nebo opožděných dat.

periodická publikace, která obsahuje informaci o meteorologických měřeních a pozorováních, popř. o zpracovaných met. údajích z určitého území. V ČR byly nejznámějšími meteorologickými přehledy Denní přehled počasí a Měsíční přehled počasí, které obsahovaly podrobná data z území státu a podávaly všeobecnou informaci o celkové povětrnostní situaci v Evropě a nad Atlantským oceánem. Vydávání tištěné verze Denního přehledu počasí a Měsíčního přehledu počasí bylo ukončeno v roce 2010. Viz též ročenka meteorologická, zpráva meteorologická.

publikace obsahující přehled met. údajů naměřených a pozorovaných na meteorologických stanicích v určitém roce. Meteorologické ročenky bývaly obvykle sestavovány pro soubor vybraných stanic jednotlivých států, pro některé významné stanice byly publikovány i ročenky samostatné (např. Milešovka, Hurbanovo, Lomnický štít).

kód užívaný pro tvorbu a přenos met. informací podle mezinárodně platných pravidel. Dělí se na tradiční alfanumerické kódy a binární kódy. Tradiční alfanumerické kódy, např. SYNOP, TEMP, CLIMAT nebo TAF, byly vytvořeny pro jednotlivé typy zpráv nebo předpovědí a mají pevnou strukturu definovanou tvarem kódu. Jednotlivé veličiny jsou ve tvaru kódu reprezentovány symbolickými písmeny. Binární kódy BUFR a GRIB mají univerzální použití (BUFR = binární univerzální formát pro reprezentaci meteorologických dat, GRIB = obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu). Flexibilita těchto kódů je umožněna tím, že obsahují kromě vlastních dat také jejich přesný popis. To platí i pro alfanumerický kód CREX (znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat).

vyškolený nebo zacvičený pracovník meteorologické služby, její dobrovolný spolupracovník, popř. zaměstnanec jiné organizace, který koná podle platných metodických předpisů meteorologická pozorování a předává met. službě pravidelně jejich výsledky. Viz též meteorolog.

přístroj k měření kvantit. údajů (zpravidla přímo ve fyz. jednotkách) o jednom, popř. několika meteorologických prvcích nebo jevech, nebo pro zjištění výskytu či zaměření polohy meteorologického jevu. Podle způsobu získávání a záznamu výsledků prováděných meteorologických měření rozlišujeme meteorologické přístroje manuální a automatické, příp. registrační.

předpověď počasí, popř. jednotlivých meteorologických prvků nebo jejich polí, vypracovaná na základě met. poznatků. Meteorologické předpovědi lze třídit podle několika kritérií:
a) podle účelu, pro který jsou vydávány, se rozlišují předpověď počasí všeobecná a speciální;
b) podle metody zpracování se rozlišují předpověď počasí numerická, synoptická, klimatologická, statistická a perzistentní;
c) podle předstihu předpovědi se rozlišují předpověď počasí velmi krátkodobá, krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá;
d) podle místa, oblasti nebo trasy, pro něž jsou vydávány, se rozlišují např. předpověď počasí místní, oblastní atd.

radiolokátor, který umožňuje měření radiálních rychlostí meteorologických cílů. Dopplerovské meteorologické radary s impulzním režimem umožňují lokalizovat a studovat strukturu nebezpečných met. jevů, jako jsou tropické cyklony, supercely, tornáda, aj. Dále mohou být využity k výpočtu vertikálního profilu proudění nad radiolokátorem. Dopplerovské meteorologické radary s nepřetržitou vlnou se využívají k měření spektrálního rozložení velikosti kapalných, popř. pevných částic v atmosféře, profilů rychlostí jejich pohybu, růst velikosti srážkových elementů, turbulence, střihu větru.

viz radiolokační rovnice.

umělá družice Země určená primárně pro družicová meteorologická měření. Podle oběžné dráhy se družice dělí na družice geostacionární a družice na nízkých dráhách (nejčastěji polárních), zkráceně polární družice. Podle zaměření rozlišujeme družice operativní a výzkumné. Kromě primárních přístrojů, zaměřených na meteorologické využití, má většina současných meteorologických družic na své palubě řadu přístrojů umožňujících dálkový průzkum Země i v jiných oborech – systémy pro monitorování stavu hladiny světového oceánu, astronomické a geofyzikální přístroje, systémy pro přenos nouzových signálů aj.

samostatně stojící sériově vyráběný objekt, nebo drobná okrasná, též historizující stavba sloužící k umístění několika meteorologických přístrojů. Meteorologické sloupy byly zřizovány na často navštěvovaných veřejných prostranstvích (náměstí, promenády, parky u škol apod.) převážně od konce 19. století do 30. let 20. století. Jejich kamenná, dřevěná či železná konstrukce je zpravidla čtyřboká a dosahuje výšky 2 až 4 m. Středová část konstrukce, spojená s kamenným nebo zděným podstavcem, vytváří prostor pro výklenky nebo prosklené skříňky na měřící přístroje. Celý objekt bývá zakončen různě tvarovanou stříškou s funkční nebo jen ozdobnou větrnou korouhví. Výjimečně je sloup součástí další kamenné architektury v podobě altánu, která pak funguje jako radiační kryt. Do výklenků nebo skříněk sloupu mohl být instalován tlakoměr, teploměr, extrémní teploměry, vlhkoměr a registrační přístroje. Vrcholným či spíše pozoruhodným přístrojem své doby byl v mnohých sloupech vystavený Lambrechtův povětrnostní telegraf. Sloupy též prezentovaly různé klimatické přehledy a další informace pro obyvatelstvo. Problémem oproti standardní meteorologické budce bylo nedostatečně redukované oslunění přístrojů v určité části dne a nedostatečná ventilace uzavřených prostor sloupu s přístroji. Rovněž ošetřování a seřizování přístrojů bylo jen sporadické a nesystémové. Přesto meteorologické sloupy ve své době významně přispěly k popularizaci meteorologie mezi širokou veřejností.

v synoptické a dynamické meteorologii atm. procesy, které jsou nezajímavé z hlediska předpovědi počasí (např. zvukové vlny), případně jsou nerealisticky zesíleny v modelech atmosféry (gravitační vlny) apod. K oddělení žádoucích složek časových řad od nežádoucích (šumu) se používá tzv. filtrace. V numerických předpovědích počasí se meteorologický šum odstraňuje filtrací počáteční podmínky (inicializace vstupních dat), anebo se použijí vhodně aproximované (filtrované) rovnice. Zvukové vlny se vylučují hydrostatickou nebo anelastickou aproximací, vliv gravitačních vln vysokých rychlostí se omezuje geostrofickou aproximací. Meteorologický šum se uplatňuje i při meteorologických měřeních, kde k jeho potlačení slouží vhodná konstrukce (setrvačnost) meteorologického přístroje, resp. vhodné průměrování vzorků měření.

prům. roční poloha osy rovníkové deprese neboli intertropické zóny konvergence. Obepíná Zemi v blízkosti 5. stupně s. š., proto bývá někdy jako meteorologický rovník označována přímo tato rovnoběžka. Viz též rovník termický.

fyz. charakteristika stavu atmosféry, např. teplota, vlhkost a tlak vzduchu nebo atm. jev, např. výskyt oblaků, mlhy, srážek, bouřek apod. Soubor meteorologických prvků v určitém místě a čase charakterizuje počasí. Někteří autoři považují za met. prvky pouze kvantit. charakteristiky stavu atmosféry, nikoliv atm. jevy. Viz též prvek klimatický, chod meteorologického prvku, proměnlivost meteorologického prvku, pole meteorologického prvku, extrém.

zjišťování hodnot jednoho nebo více meteorologických prvků pomocí meteorologického přístroje. Meteorologická měření mohou být bodová, liniová, plošná nebo prostorová. Bodová měření se provádějí nejčastěji na meteorologických stanicích, podle jejichž charakteru můžeme měření dále dělit. Liniová měření označujeme jako sondáž atmosféry, která může být prováděna i pomocí distančních meteorologických měření; některé druhy distančních měření umožňují získat i plošné či prostorové informace. Kvalita měření je ovlivněna použitou technikou a metodikou měření, proto by příslušná metadata měla vždy být doplňkem souboru met. údajů. Viz též pozorování meteorologické, monitoring atmosféry.

viz měření znečištění ovzduší.

získávání kvantitativních, popř. kvalitativních údajů o jednom nebo více meteorologických prvcích a jevech, prováděná především na stálých meteorologických stanicích. Většina pozorování se provádí meteorologickým měřením pomocí meteorologických přístrojů, z nichž některé umožňují nepřetržité pozorování s danou vzorkovací frekvencí; jinak meteorologická pozorování probíhají ve stanovených pozorovacích termínech. Meteorologická pozorování můžeme dělit podle různých kritérií: podle místa pozorování na pozemní, námořní, letadlová a družicová, podle výšky nad terénem na přízemní a výšková, podle rozsahu na základní a doplňková, podle času pozorování na hlavní a vedlejší, podle účelu na klimatologická, synoptická, letecká, aktinometrická, aerologická apod. Viz též pozorovatel meteorologický, monitoring atmosféry.

věcně nepřesný název pro instituci poskytující operativní meteorologické informace, např. údaje o současném stavu počasí nebo jeho předpovědi pro různé účely. Pod pojem povětrnostní služba bývala někdy zahrnována synoptická služba a letecká meteorologická služba.

výstraha před předpokládanými nebo již vyskytujícími se nebezpečnými povětrnostními jevy vydaná met. předpovědní službou a určená pro širokou veřejnost nebo speciální okruhy uživatelů. Rozšiřuje se prostřednictvím veřejných médií, pomocí internetu nebo přes účelová spojová zařízení Hasičského záchranného sboru, orgánů krizového řízenínebo státní správy a samosprávy. Pro distribuci výstrah se kromě otevřené řeči používá i všeobecný výstražný protokol (CAP).
Od roku 2000 se met. výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu určené pro veřejnost a státní správu a samosprávu vydávají v rámci tzv. Systému integrované výstražné služby. Výstrahy se vydávají zejména na extrémní teplotní podmínky (vysoké teploty, silný mráz, náhlý pokles teploty), ale i na velmi silný vítr, sněhové jevy (silné nebo trvalé sněžení, sněhové jazyky, závěje), námrazové jevy (ledovka, náledí, silná námraza), bouřkové jevy (přívalový déšť, kroupy, nárazový vítr), vydatný déšť vedoucí k povodňovým jevům a nebezpečí vzniku požárů.

loď zpravidla specializovaná na plnění úkolů v systému meteorologických a oceánologických pozorování, na prvotní zpracování těchto pozorování a rozšiřování získaných výsledků. Meteorologické lodě dnes pracují pouze jako expediční (lodě v expedicích TROPEX, POLEX, MONEX apod.) a jejich úkoly plní i dopravní lodě (včetně lodí říčních) a majáky. Kromě zákl. přízemních meteorologických pozorování se na meteorologických lodích konají i oceánologická pozorování (rychlosti oceánských proudů, výšky vln, teploty mořské vody a jejího vert. profilu, znečištění moře apod.). Výsledky měření meteorologických lodí doplňují pozorování v síti pozemních meteorologických stanic a slouží hlavně pro zabezpečování námořní dopravy, rybářských lodí i další činnosti na moři. Po 2. světové válce se rozšířily stacionární meteorologické lodě, které prováděly mj. i měření aerologická. Ovšem od 60. let docházelo k jejich útlumu, když jejich pozorování postupně nahradily meteorologické družice, bóje a dopravní lodě. Poslední stacionární meteorologická loď ukončila svůj provoz na konci roku 2009.

syn. tsunami meteorologické – ojedinělá mimořádně velká vlna nebo jejich série na moři či velké vodní nádrží, způsobená procesy v atmosféře. Vzniká v důsledku prudkého výkyvu tlaku vzduchu při rychlém pohybu určitého atmosférického útvaru, nejčastěji squall line, nad rozsáhlou vodní plochou. Podobně jako v případě tsunami vyvolaného např. zemětřesením, také vlny meteotsunami se v mělkých vodách při pobřeží zkracují a roste jejich výška, která může v závislosti na tvaru pobřeží a morfologii mořského dna dosáhnout i několika metrů. Viz též vzdutí způsobené bouří.

syn. meteotsunami.

základní věda o zemské atmosféře, o jejím složení, vlastnostech, atmosférických procesech a jevech, a to včetně vazeb s ostatními složkami klimatického systému a při uvažování vlivu Slunce a dalších kosmických faktorů. V nejširším smyslu meteorologie zahrnuje všechny vědy o atmosféře včetně klimatologie, chemie atmosféry apod. V tomto smyslu pod ni spadá i aeronomie, jakkoliv hlavním předmětem meteorologie jsou procesy a jevy v troposféře. Jádrem meteorologie je fyzika atmosféry, na kterou navazuje celá řada oborů aplikované meteorologie a hraniční disciplíny, jako např. biometeorologie a hydrometeorologie. Podle měřítka studovaných jevů rozlišujeme především synoptickou a mezosynoptickou meteorologii, příp. mikrometeorologii. Podle metod práce vymezujeme mj. dynamickou meteorologii, podle studovaného prostředí dále označujeme např. tropickou, mořskou nebo horskou meteorologii.
Počátky meteorologie sahají do antického Řecka. Důležitým mezníkem vývoje byla  1. polovina 17. století, kdy byly vynalezeny základní meteorologické přístroje, čímž bylo zahájeno tzv. přístrojové období meteorologie. V souvislosti s meteorologickými měřeními se etablovaly i jim příslušné obory, jako např. aktinometrie, fotometrie apod. Kromě získávání empirických vědeckých poznatků o atmosféře Země se především od poloviny 19. století rozvíjel systematický monitoring atmosféry, na němž se v současnosti podílí rovněž aerologie, družicová a radarová meteorologie. Neméně důležitou činností dnešní meteorologie je předpověď počasí a vydávání případných meteorologických výstrah.
Operativní úlohy meteorologie v jednotlivých státech plní národní meteorologické služby, jejich koordinaci v celosvětovém měřítku se věnuje Světová meteorologická organizace, v Evropě organizace EUMETNET. Důležitými nástroji evropské spolupráce jsou dále Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF), EUMETSAT aj. Na mezinárodní spolupráci v oblasti met. výzkumu se podílí mj. Mezinárodní sdružení pro meteorologii a atmosférické vědy (IAMAS) a Evropská meteorologická společnost. Viz též meteorologie v ČR.

Termín byl přejat z řec. slova μετεωρολογία [meteórologia], které je složeno z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a z komponentu -λoγία [logia] „nauka, věda“, tj. věda studující jevy nad zemským povrchem. Původně se vztahoval ke všem jevům ve výšce, včetně těch astronomických. Teprve pod vlivem Aristotela (4. stol. př. n. l.) se předmět zkoumání meteorologie zúžil na jevy v oblasti mezi Zemí a Měsícem.

v České republice zajišťuje provoz a aplikovaný výzkum v oboru meteorologie Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) se sídlem v Praze a Hydrometeorologická služba Armády ČR, které organizují zejména sběr, přenos, zpracování a poskytování met. údajů pro operativní i režimové účely, jakož i archivaci dat. Uvedené organizace udržují v provozu rozsáhlé sítě meteorologických stanic, obsluhované profesionálními i dobrovolnými pozorovateli. Spolupracují s obdobnou organizací v SR, kterou je Slovenský hydrometeorologický ústav (SHMÚ) se sídlem v Bratislavě.
Výzkumem v oboru meteorologie a klimatologie se jako svou hlavní činností zabývá Ústav fyziky atmosféry AV ČR, v. v. i., a v rámci své vědecké činnosti řada vysokých škol. Meteorologický a klimatologický výzkum je dílčí součástí práce i v dalších vědeckých ústavech AV ČR v rámci výzkumu problémů specifických pro jejich zaměření.
Výchovu a vzdělávání vysokoškolsky kvalifikovaných meteorologů a klimatologů zajišťují hlavně Matematicko-fyzikální fakulta UK v Praze, Přírodovědecká fakulta UK v Praze, Univerzita obrany v Brně a Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně. Meteorologické předměty se kromě toho přednášejí na několika dalších fakultách ve studijních oborech zaměřených na geografii, zemědělství, lesní a vodní hospodářství, životní prostředí, medicínu atp.
Jednotlivé instituce reprezentují ČR ve vybraných mezinárodních organizacích, jejichž činnost se k meteorologii a klimatologii vztahuje. ČHMÚ zastupuje ČR ve Světové meteorologické organizaci (WMO), v EUMETSAT, ECMWF, EUMETNET, IPCC, GEO a dalších. Kromě toho většina jmenovaných organizací navazuje dvoustranné dohody o spolupráci s partnerskými orgány v řadě zemí.
Zájmovou činnost v oboru meteorologie organizují Česká meteorologická společnost (dříve Československá meteorologická společnost při ČSAV) a Česká bioklimatologická společnost. Česká meteorologická společnost má svého zástupce i v Evropské meteorologické organizaci (EMS).

viz vrstva atmosféry mezní, klimatologie mezní vrstvy atmosféry.

syn. meteorotropismus, meteotropie, biotropie počasí – fyziologické i patologické reakce na změny počasí. Prvek nebo komplex počasí, u něhož se předpokládá účinek na organizmus, se nazývá meteotropní činitel. Účinky vyvolávající biologickou odezvu se označují jako biotropní, resp. meteotropní účinky. Studiem meteotropismu se zabývá lékařská meteorologie. Viz též meteosenzibilita, nemoci meteotropní.

Termín se skládá z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor), τρόπος [tropos] „obrat; způsob“, příp. τρόπη [tropé] „změna, obrat“, a přípony –ismus (též řec. původu).

nemoci, jejichž vznik nebo průběh jsou spjaty s komplexem met. faktorů, k nimž patří např. teplota a vlhkost vzduchu, změny tlaku vzduchu, nadbytek nebo nedostatek ultrafialového záření, el. vlastnosti ovzduší apod. U některých meteotropních nemocí byl podíl počasí bezpečně prokázán, u jiných je jeho spoluúčast pravděpodobná. V současné době se mezi meteotropní nemoci počítají srdečně cévní onemocnění, alergické stavy, některé nemoci kožní, infekční a také nemoci dýchacího ústrojí aj. Viz též meteotropismus.

geostacionární meteorologické družice provozované evropskou organizací EUMETSAT. Družice Meteosat-1 (1977) až Meteosat-7 patřily do první generace družic Meteosat, Meteosat-8 (2002) byl první družicí Meteosat druhé generace (MSG), která sestávala ještě z dalších tří družic (Meteosat-9 až Meteosat-11). Start první družice Meteosat třetí generace (MTG) se uskutečnil 13. prosince 2022, v současné době je družice MTG-I1 (budoucí Meteosat-12) postupně testována. Družice Meteosat monitorují hlavně Evropu, Afriku a východní Atlantik, dále pak Indický oceán a většinu Asie.

syn. meteotropismus.

vnímavost organizmu vůči počasí neboli schopnost organizmu reagovat na stav a změny atm. prostředí. Nízký stupeň meteosenzibility, označovaný jako citlivost na počasí, se projevuje únavou, malátností, nechutenstvím, depresemi, neklidným spánkem apod., vyšší formou meteosenzibility jsou předzvěstné pocity, kdy člověk reaguje na změny atm. prostředí již 2 až 3 dny předem, např. při chronické progresivní polyartritidě. Nejvyšší formou meteosenzibility jsou meteotropní nemoci (choroby). Podle různých autorů tvoří lidé citliví na počasí 35 až 70 % celkové populace a s rostoucí civilizací těchto lidí přibývá. Meteosenzibilita je předmětem zájmu lékařské meteorologie. Viz též meteotropismus.

Termín se skládá z řec. μετέωρος [meteóros] „vznášející se ve vzduchu, ve výši“ (viz meteor) a z lat. sensibilitas „citlivost, senzibilita“ (od sensibilis „smyslově vnímatelný, smyslový“, odvozeného od sensus „smysl, smyslový vjem, pocit“; srov. senzace).

syn. meteotropismus.

metoda předpovědi počasí založená na předpokladu, že atm. procesy, které se v minulosti rozvíjely analogicky, budou se tak rozvíjet i v budoucnu. Většinou se hledá analogie synoptických procesů (někdy pouze meteorologických prvků) na určitém území během několika dnů až měsíců. Do roku 2006 byla tato metoda používaná v provozní praxi ČHMÚ pro konstrukci měsíční předpovědi počasí.

(4D VAR) – je metoda asimilace dat do numerického modelu předpovědi počasí, která formuluje optimální počáteční podmínku modelu tak, že tato počáteční podmínka minimalizuje váženou sumu kvadratických odchylek předpovězených a naměřených hodnot v asimilačním okně. Váhy lze použít k zohlednění přesnosti měření. Tato metoda vychází z předpokladu, že minimalizací chyby v asimilačním okně se získá počáteční podmínka, která bude minimalizovat i chybu modelové předpovědi. Řešení minimalizačního problému je velmi komplikované vzhledem k nelineárnosti modelu i vzhledem k rozměru problému, protože počáteční podmínky pro model představují typicky minimálně 10⁵ zpravidla však o několik řádů více hodnot. Praktické řešení minimalizačního problému spočívá ve zjednodušení modelu (např. použije se adiabatický model) a snížení dimenze problému (zmenšení rozlišení). Pro minimalizaci se aplikuje metoda největšího spádu, přičemž gradient se počítá pomocí adjungovaného modelu.

metoda hodnocení stability teplotního zvrstvení, která odstraňuje základní předpoklad metody částice, tzn. adiabatické chování vystupující vzduchové částice při adiabatické expanzi. Metoda vtahování bere v úvahu mísení oblačného vzduchu se vzduchem v okolí oblaku s využitím konceptu homogenního isobarického vtahování. Důsledkem vtahování je oprava teploty a vlhkosti adiabaticky izolované vzduchové částice a odpovídající změna stavové křivky vystupujícího vzduchu. Ve srovnání s metodou částice klesá rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v okolí, podobně jako u metody vrstvy. Horní hladina konvekce stanovená metodou vtahování proto lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Aplikace metody vtahování však vyžaduje odhad nebo znalost parametru vtahování, který udává hmotnost vtaženého vzduchu připadající na jednotku hmotnosti vzduchové částice při daném rozsahu výstupu. V některých aplikacích metody vtahování se předpokládá zvětšení hmotnosti vystupujícího vzduchu v oblaku o 20 % při výstupu o 50 hPa. Hodnota parametru vtahování však může být velmi proměnná a nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vtahování není obvyklé.

syn. metoda poruch – metoda založená na aplikaci tzv. poruchového počtu. Fyz. veličiny podle ní rozkládáme na část stacionární (časově zprůměrovanou) a poruchovou neboli perturbační (časově rychle proměnnou). V meteorologii se s použitím perturbační metody setkáváme zejména v souvislosti s atm. turbulencí, turbulentním přenosem, vlnovými ději apod.

dříve metoda používaná při předpovědi přízemního tlakového pole pomocí map izalobar. Extrapolací se určila budoucí poloha oblastí poklesů nebo vzestupů tlaku vzduchu, přičemž se odhadla změna jejich intenzity a směr postupu. Extrapolované izalobarické pole se sečetlo se současným tlakovým polem, a tím se získalo předpovídané tlakové pole na určitou dobu, většinou na 12 až 24 h dopředu. Na území ČR se používala do cca 60. let 20. století. S nástupem numerických předpovědních metod ztratila metoda izalobar význam. Viz též izolinie.

z historického hlediska zajímavá synoptická metoda střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí, vypracovaná B. P. Multanovským. Základem předpovědi byly dvě hypotézy:
1. všechny synoptické procesy jsou určovány akčními centry atmosféry;
2. postupující cyklony a anticyklony se přemísťují ve směru proudění vzduchu ve stř. vrstvách troposféry.
Multanovskij objevil a formuloval řadu zákonitostí vývoje makroprocesů v atmosféře, k jeho nejvýznamnějším přínosům patří vymezení pojmu přirozeného synoptického období. Metoda Multanovského měla prognostický význam hlavně v 1. polovině 20. století, částečně se ale využívala pro prognostické účely do 70. let 20. století.

metoda hodnocení celkové vertikální instability, popř. vertikální stability atmosféry na základě Normandovy klasifikace instability (stability) atmosféry.

(Constant Absolute Vorticity Trajectory) – dříve používáná metoda předpovědi změn proudění vzduchu, která se zakládá na předpokladu, že absolutní vorticita individuální vzduchové částice je na konci každé trajektorie stejná jako na jejím začátku. Metodu navrhl C. G. Rossby. V souvislosti s nástupem moderních numerických předpovědních metod ztratila metoda CAVT na praktickém významu.

empirická metoda asimilace dat do numerického modelu předpovědi počasí. Je založena na doplnění pomocného členu na pravou stranu prognostických rovnic, který závisí na naměřených datech a působí tak, že prognostické modelové veličiny se blíží v odpovídajících místech a časech naměřeným hodnotám. Nakolik odpovídají měřením, závisí na parametrech metody nudging, které jsou určovány empiricky. Výhodou nudgingu je, že je snadno aplikovatelná, výpočetně nenáročná a je aplikovatelná i pro silně nelineární modely. Nevýhodou je, že metoda nemá teoretický základ a výběr jejích parametrů závisí na testovacích výpočtech. Obecně se tvrdí, že vliv asimilovaných dat na předpověď metodou nudging mizí rychleji než v případě jiných metod. To však zpravidla platí pro asimilaci veličin s menší variabilitou, jako je tlak, teplota či vítr.

metoda hodnocení stability teplotního zvrstvení ovzduší v horiz. vrstvě atmosféry o jednotkové tloušťce, kterou současně procházejí výstupné i kompenzující sestupné proudy. Metoda předpokládá, že hmotnosti vystupujícího a sestupujícího vzduchu jsou si rovny, změny teploty ve vystupujícím vzduchu probíhají podle nasycené adiabaty a v sestupujícím vzduchu přibližně podle suché adiabaty. Zahrnutí sestupných proudů způsobuje, že ve srovnání s metodou částice se zmenšuje rozdíl teploty mezi vystupujícím vzduchem a vzduchem v jeho okolí. Odhad horní hladiny konvekce stanovený metodou vrstvy obvykle lépe odpovídá skutečnosti než výsledek metody částice. Metoda vrstvy však vyžaduje odhad nebo znalost poměru plošného rozsahu výstupných a sestupných proudů. Nutnost znát tento parametr způsobuje, že provozní použití metody vrstvy není obvyklé. Viz též metoda vtahování.

(Constant Absolute Vorticity Trajectory) – dříve používáná metoda předpovědi změn proudění vzduchu, která se zakládá na předpokladu, že absolutní vorticita individuální vzduchové částice je na konci každé trajektorie stejná jako na jejím začátku. Metodu navrhl C. G. Rossby. V souvislosti s nástupem moderních numerických předpovědních metod ztratila metoda CAVT na praktickém významu.

metoda hodnocení stabilitních podmínek ve vztahu k pohybující se vzduchové částici. Nejčastěji se takto hodnotí vertikální stability atmosféry, přičemž se porovnávají hodnoty adiabatického teplotního gradientu a vertikálního teplotního gradientu v dané hladině nebo vrstvě atmosféry. Metoda částice předpokládá adiabatickou změnu teploty při vert. pohybu vzduchové částice. Tlak vzduchu v částici se okamžitě přizpůsobuje tlaku vzduchu v okolí, které je v hydrostatické rovnováze. Zrychlení vert. pohybu vzduchové částice lze vyjádřit vztahem
$a\equiv \frac{dv}{dt}=g\frac{T-T^{\prime }}{T},$
kde g značí tíhové zrychlení, T' teplotu částice a T teplotu okolního vzduchu. Při instabilním teplotním zvrstvení atmosféry je hodnota zrychlení kladná, při indiferentním nulová a stabilnímu zvrstvení odpovídá hodnota záporná. Viz též rovnice hydrostatické rovnováhy, metoda vrstvy, metoda vtahování, CAPE.

vypočítávají buď dlouhodobé (klimatické) nebo krátkodobé (denní i kratší) očekávané koncentrace znečisťujících látek (imise), popř. se určuje délka doby překročení nějaké hraniční koncentrace znečisťujících látek nebo celková dávka znečisťujících látek na zvolené období. Metody výpočtu jsou buď empirické, založené na jednoduchých statist. modelech (regrese, rozptyl podle Gaussova rozložení atd.) a met. poznatcích o větru a stabilitě teplotního zvrstvení ovzduší, nebo teoretické, založené na řešení systému rovnic atmosferické dynamiky pro mezní vrstvu atmosféry s uvažováním turbulentního promíchávání a faktorů emise. Existují rovněž experimentální fyzikální modely, na nichž se simuluje emise a měří rozptyl příměsí v ovzduší (emitovaných látek). Viz též znečištění ovzduší, model Suttonův.

nevh. označení pro vynucenou konvekci.

turbulence vyvolaná mech. příčinami. Vytváří se zejména v mezní vrstvě atmosféry působením vertikálního střihu větru, který je důsledkem tření proudícího vzduchu o zemský povrch, dále vzniká při obtékání orografických překážek a nerovností zemského povrchu (orografická turbulence). Mechanická turbulence se však může vytvářet i ve volné atmosféře působením vertikálního i horizontálního střihu větru vzniklých z dyn. příčin, a to v oblastech silné baroklinity nebo tryskového proudění a v blízkosti atm. diskontinuit, jako např. v oblasti tropopauzy, v blízkosti hranic inverzí teploty, frontálních ploch apod. Mechanická turbulence, při jejímž vzniku se bezprostředně neuplatňuje vliv zemského povrchu, tedy zpravidla turbulence ve volné atmosféře vznikající z dyn. příčin, se obvykle označuje jako dynamická turbulence. Viz též vlny Helmholtzovy.

syn. variograf – citlivý barograf zapisující s velkým zvětšením krátkodobé odchylky tlaku vzduchu od jeho původně zvolené hodnoty. Tento přístroj se někdy v zahraniční literatuře nazývá též mikrobarograf.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“, βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a slova variograf.

záznam mikrobarografu.

Termín vznikl odvozením od termínu mikrobarograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova barogram.

přesný a citlivý barograf, jehož záznam časových změn tlaku vzduchu je detailnější než u barografu. V zahraniční literatuře někdy označení pro mikrobarovariograf.

Přístroj sestrojil britský meteorolog W. H. Dines v r. 1904 na návrh W. N. Shawa; společně také navrhli jeho název. Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova barograf.

syn. variograf – citlivý barograf zapisující s velkým zvětšením krátkodobé odchylky tlaku vzduchu od jeho původně zvolené hodnoty. Tento přístroj se někdy v zahraniční literatuře nazývá též mikrobarograf.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“, βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a slova variograf.

klima nejmenších prostorů obvykle o horiz. rozměrech do 1 km, v němž se uplatňují vlivy cirkulačních prvků s jakoukoliv polohou osy vírů. Praktičtěji pojaté definice spojují mikroklima s homogenním aktivním povrchem, nad nímž se podmínky utváření mikroklimatu liší od okolí (např. mikroklima pole, lesa, terénních tvarů, ulic aj.). Mikroklima je vert. omezeno na vrstvu vzduchu přiléhající k zemskému povrchu, v níž se projevují odlišnosti od klimatu širšího okolí. Zvláštním druhem mikroklimatu je mikroklima uzavřených prostor neboli kryptoklima. Čes. pojem malopodnebí místo mikroklima se neujal. Viz též kategorizace klimatu, makroklima, mezoklima, klima místní, topoklima, klima porostové, klima půdní, klima skleníkové.

Termín zavedl ruský mykolog L. F. Rusakov v r. 1922. Skládá se z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova klima.

část klimatologie zabývající se mikroklimatem, a to jak otevřených prostorů (reliéfů, porostů, půdy, ulic aj.), tak uzavřených prostor (místností, stájí, skleníků aj.). Vzhledem k vysokým hodnotám horiz. i vert. gradientů teploty v rozsahu mikroklimatu využívá mikroklimatologický průzkum a výzkum speciálních metod měření, pokud se týká umístění, tj. expozici meteorologických přístrojů, délku měření a u moderních metod také frekvenci měření. Za zakladatele mikroklimatologie se zpravidla považuje něm. botanik G. Kraus, který v r. 1911 publikoval práci o půdě a klimatu nejmenších prostorů, i když praktickým studiem mikroklimatu se zabýval např. český přírodovědec E. Purkyně již v 60. letech 19. století. Viz též měření meteorologická terénní ambulantní, Bowenův poměr.

Termín zavedl indický meteorolog L. A. Ramdas v r. 1934. Skládá se z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova klimatologie.

část meteorologie, jež pojednává o met. dějích v měřítku 1 km a méně. Jde o děje charakterizované přítomností vírových pohybů v atmosféře s osami rotace v obecné poloze a s poloměry nejvýše řádu stovek m. Zvláštní pozornost je v mikrometeorologii věnována studiu toků látek a energie mezi aktivními povrchy (např. půdou, vegetací a jejími složkami, vodním povrchem) a atmosférou. Součástí mikrometeorologie v širším smyslu je mikroklimatologie. Viz též makrometeorologie, mezometeorologie, eddy kovarianční systém.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova meteorologie.

přístroj pro registraci srážek natolik slabých, že je nelze změřit nebo zaregistrovat běžným srážkoměrem. Využíval např. pohybujícího se chem. upraveného pásku papíru, který změní barvu, dopadnou-li na něj štěrbinou srážky. V současné době se v ČR pro daný účel užívá detektor počasí nebo detektor srážek.

Termín se skládá z řec. μικρός [mikros] „malý“ a slova pluviograf.

[majkrobé(r)st] – downburst malého měřítka s horiz. průměrem nepřesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 2 – 5 minut a změna rychlosti větru u středu roztékání přesahuje 10 m.s^–1. Detekce tohoto jevu je velmi obtížná, často dokonce nemožná, pro jeho krátké trvání a malé rozměry. Microburst se projevuje silným střihem větru, který způsobil řadu vážných nehod v leteckém provozu, zejména při vzlétání nebo přistávání letadel v okolí konvektivní bouře. Někdy se rozlišuje vlhký miroburst, při němž vypadne více než 25 mm srážek nebo radarová odrazivost převyšuje 35 dBZ, a suchý microburst, při němž tyto hodnoty nejsou dosaženy.

Termín zavedl japonsko-amer. meteorolog T. T. Fujita v r. 1978. Vytvořil ho z termínu downburst dosazením řec. μικρός [mikros] „malý“ na místo jeho první části.

málo používané označení pro boreální klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty potenciálního výparu mezi 286 a 570 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

část fyziky oblaků a srážek, která studuje především procesy vzniku, růstu a rozpadu oblačných a srážkových částic. Tyto mikrofyzikální procesy mají charakteristické rozměry které odpovídají velikosti jednotlivých částic. Při popisu mikrofyzikálních procesů však užíváme i matematické modely, které popisují chování celého souboru částic v oblasti, která přesahuje charakteristické rozměry jednotlivých částic. Z hlediska mikrofyziky oblaků a srážek nás zajímají hlavně procesy, které vedou k vývoji srážkových částic a jejichž charakteristické rozměry zasahují do oblasti mikroměřítka. Viz též dynamika oblaků, klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho.

jednotka tlaku vzduchu, 10^–3 baru, pro niž platí vztah:
1 mbar [mb] = 10² Pa = 1 hPa.
Milibar byl do konce roku 1979 v Československu používán jako zákl. jednotka tlaku vzduchu v meteorologii. Po zavedení nové mezinárodní soustavy jednotek SI, která bar a jeho odvozeniny nepřipouští, se postupně přešlo k používání jednotky hektopascal (hPa), doporučené pro met. účely Světovou meteorologickou organizací a číselně rovné jednotce milibar. Viz též měření tlaku vzduchu.

Termín se skládá z lat. mille „tisíc“ a slova bar.

součet koncentrací rozpuštěných látek s výjimkou plynů, které se dostávají do srážkových elementů (kapek deště, sněhových vloček) při jejich průchodu atmosférou většinou v blízkosti zemského povrchu. Srážková voda je roztokem velmi slabě mineralizovaným. Mineralizaci je možné stanovit na základě měření elektrické vodivosti, které je běžnou součástí chemického rozboru srážek.

(MSA) – nejmenší nadm. výška, v níž se ještě může uskutečnit let v případě nouze. Letadlo letící v této výšce má zabezpečeno alespoň 300 m převýšení nad všemi překážkami daného sektoru. Sektorem se rozumí část prostoru vymezená kruhovou výsečí s poloměrem 46 km (25 námořních mil) a se středem v příslušném radionavigačním zařízení. MSA se musí respektovat v let. met. službě při použití hesla CAVOK. Výška základny význačné oblačnosti nemusí mít totiž hodnotu jen 1500 m a více, ale současně musí být výška základny význačné oblačnosti také větší než minimální sektorová výška. V případě, že je pro dané letiště určeno více minimálních sektorových výšek, uvažuje se jen nejvyšší hodnota. V ČR mají všechna letiště minimální sektorovou výšku do 1500 m. Vyšší minimální sektorovou výšku má např. Poprad-Tatry (2300 m).

nejnižší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí minimální teplota za období od 18 do 06 UTC ve zprávě z 06 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je minimální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním klimatologickým termínem.
Minimální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se minimální teplota dosud měří minimálním teploměrem. V předpovědích počasí je minimální teplota obvykle označována jako nejnižší noční teplota. Viz též teplota minimální přízemní, teploty vzduchu extrémní.

teploměr používaný v meteorologii k měření minimální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji se používá skleněný lihový teploměr, který má v kapiláře uvnitř sloupce teploměrné kapaliny umístěnou malou tmavě zabarvenou skleněnou tyčinku (index), která je při poklesu teploty stahována povrchovým napětím hladiny lihu směrem k nádobce. Při vzestupu teploty teploměrná kapalina index obtéká, takže jeho poloha zůstává beze změny. Po přečtení údaje se index posune ke konci lihového sloupce nakloněním. Instaloval se v meteorologické budce ve vodorovné poloze a používal se též k měření přízemního minima teploty vzduchu. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z minimálního teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickým teploměrem.

obecně snížení, např. hodnoty meteorologického prvku. Bez přívlastku se termín používá jako syn. tlakové deprese.

Termín pochází z lat. depressio „stlačení, potlačení“, které je odvozeno od slovesa deprimere „stlačovat“ (z de „od, z“ a premere „tlačit, tisknout“).

syn. teplota minimální přízemní.

hodnoty vodorovné dohlednosti nebo dráhové dohlednosti a výšky základny význačné oblačnosti, určené příslušnou leteckou organizací, při nichž se ještě může uskutečnit vzlet nebo přistání letadla. Stanovují se především s ohledem na charakter překážkových rovin, přístr. vybavení letiště a denní dobu (den, noc).

viz mezobara.

Termín se skládá z řec. μείων [meión] „menší“ a zkráceniny slova izobara.

fotometeor vytvářený lomem a totálním odrazem světelných paprsků ve vzduchových vrstvách, který se projevuje vznikem nepravých obrazů blízkých nebo vzdálených předmětů. Rozlišuje se spodní zrcadlení, při němž je obraz převrácený a leží níže než příslušný reálný objekt, a svrchní zrcadlení s obrazem ve větší výšce než odpovídá výšce reálného předmětu, který se popř. může nalézat i za obzorem. Spodní zrcadlení vzniká nad silně zahřátými povrchy (pouštním pískem, asfaltovými a betonovými plochami v létě apod.), nad nimiž se vytváří vzduchová vrstva s inverzí hustoty vzduchu, což vyvolává opt. dojem zrcadlící vodní hladiny. Svrchní zrcadlení bývá naopak pozorováno nad studenými povrchy (např. studenými vodními plochami, ledovými a sněhovými poli) nebo může vznikat v souvislosti s výškovými inverzemi teploty vzduchu. Následkem velkých horiz. gradientů hustoty vzduchu, působených výrazným nerovnoměrným ohříváním aktivního povrchu, se vytváří boční zrcadlení, kdy fiktivní obraz je vzhledem k odpovídajícímu předmětu bočně posunut. Vzájemnou kombinací uvedených typů zrcadlení nebo např. současným výskytem svrchního zrcadlení na dvou nebo více nad sebou ležících vrstvách s inverzí teploty vzniká vícenásobné zrcadlení. Opt. úkazy související se zrcadlením se též označují jako fata morgána. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, zvýšení obzoru.

silný, chladný, nárazovitý a suchý sev. až sv. vítr charakteru bóry, vanoucí v údolí Rhôny ve Francii. Vyskytuje se po celý rok, nejčastěji však v prosinci, lednu a červnu při převládajícím sz. až sev. proudění, které je v úzkém severojižně orientovaném údolí Rhôny zesilováno tryskovým efektem. Obvykle vzniká v souvislosti s vývojem cyklony nad Tyrhénským mořem nebo Janovským zálivem, když se azorská anticyklona přesouvá nad stř. Francii. Rychlost mistralu v oblasti Marseille dosahuje 80 až 130 km.h^–1 a jeho vert. rozsah bývá 2 až 3 km. Působí četné škody, mimo jiné ztěžuje námořní a leteckou dopravu a nepříznivě působí na osoby se zvýšenou meteosensibilitou. V přilehlých oblastech má řadu místních názvů.

Termín je přejat z francouzštiny, kam pronikl z okcitánštiny. Pochází z lat. (ventus) magistralis „hlavní, dominantní (vítr)“ (od magister „vůdce, učitel“, srov. magistr, magistrála, mistr).

syn. pseudofronta.

blesk, který se skládá ze dvou nebo více dílčích výbojů. Tyto blesky tvoří asi polovinu všech blesků mezi oblakem a zemí. Viz též blesk jednoduchý.

dvě i více vrstev, odpovídajících definici tropopauzy, které leží kvazihorizontálně nad základní neboli první tropopauzou. Vícevrstvá tropopauza se vyskytuje nejčastěji v subtropických oblastech v souvislosti se subtropickým tryskovým prouděním. Viz též listovitost tropopauzy.

dvě i více vrstev, odpovídajících definici tropopauzy, které leží kvazihorizontálně nad základní neboli první tropopauzou. Vícevrstvá tropopauza se vyskytuje nejčastěji v subtropických oblastech v souvislosti se subtropickým tryskovým prouděním. Viz též listovitost tropopauzy.

obvykle horiz. velmi rozsáhlá cyklona, v jejíž centrální části lze na synoptické mapě nalézt několik oblastí sníženého tlaku s alespoň jednou uzavřenou izobarou či izohypsou.

viz zrcadlení.

konvektivní bouře sestávající z několika jednoduchých cel v různém stádiu vývoje, které při sledování radarem, družicí či vizuálně ze zemského povrchu tvoří jednolitý oblačný systém. Multicela se od běžných konv. bouří liší delší dobou trvání až několik hodin a během její existence obvykle postupně vzniká až několik desítek jednotlivých konv. buněk. Tato struktura je příčinou značné časové a prostorové proměnlivosti průvodních jevů, např. výskytu silných srážek a krup.
Pohyb multicely je dán součtem vektoru průměrné rychlosti pohybu jednotlivých cel v okolním proudění a vektoru rychlosti diskrétního šíření bouře v důsledku vývoje nových cel na okraji multicely. Vznik nových cel může nastávat kdekoli podél gust fronty v závislosti na okolních podmínkách, především na střihu větru. V extrémním případě, kdy budou oba vektory rychlosti přibližně opačné, budou se nové cely vyvíjet na zadní straně multicely. Výsledný pohyb bouře bude velmi pomalý a srážky z jednotlivých cel tak budou vypadávat přibližně na stejném místě. Taková konfigurace proudění může vést ke vzniku přívalových povodní.
Pomocí radaru lze v každém okamžiku vývoje multicely rozlišit několik výrazných jader vysoké radarové odrazivosti (ca 40–50 dBZ) společně uzavřených izolinií nižší odrazivosti (ca 20 dBZ). Na družicových snímcích je zpravidla možné multicelu odlišit od supercely větším počtem přestřelujících vrcholků, a to jak na snímcích ve viditelném či blízkém infračerveném pásmu, tak v tepelném oboru elmag. záření.

Termín v češtině a dalších jazycích vznikl zpodstatněním angl. přídavného jména multicell „mnohobuněčný“, složeného z lat. komponentu multi- „více než jeden“ a cella „schránka, komůrka, buňka (medového plástu)“.

původně místní označení pro orografický oblak pozorovaný na sev. straně Krkonoš při převládajícím jz. proudění. Vzhledem k tomu, že oblast patří ke kolébkám bezmotorového létání, rozšířil se tento termín na stacionární oblaky vyskytující se i v jiných částech světa a někdy se používá i pro fén, s nímž je výskyt tohoto oblaku spojen. Viz též oblak vlnový.

Termín pochází z Dolního Slezska, kde v obci Warmbrunn (dnes Cieplice Śląskie-Zdrój poblíž města Jelenia Góra) údajně působil jako „prorok povětrnosti" rolník jménem Gottlieb Matz. Protože podle výskytu uvedeného oblaku úspěšně předpovídal zhoršení počasí, začali tamní obyvatelé oblak označovat v dialektu jako „Moazagotls Waterwulke" (Matz Gottliebs Wetterwolke).

teor. schémata přízemní vrstvy atmosféry zahrnující určité zjednodušující předpoklady o jejích vlastnostech, zejména o vert. rozložení meteorologických prvků a veličin. Základem jsou funkce popisující závislost bezrozměrných gradientů meteorologických veličin na stabilitě (angl. flux-gradient relationships). Používají se různé empirické tvary univerzálních funkcí, principiálně to mohou být i funkce odvozené z teorie. Integrujeme-li univerzální funkce v gradientovém tvaru podél vertikály, získáme vertikální profily příslušných veličin v závislosti na stabilitě. Ty se používají např. pro parametrizaci přízemní vrstvy atmosféry v numerických modelech.Viz též modely mezní vrstvy atmosféry.

teor. nebo experimentální schémata, jež slouží k popisu hlavních charakteristik mezní vrstvy atmosféry. Jsou dvojího druhu:
a) mat.-fyz. modely, tj. soustavy termodyn. a hydrodyn. rovnic, zahrnujících mimo jiné popis vert. i horiz. turbulentního promíchávání a zdrojové funkce tepla, vodní páry, znečišťujících příměsí atd. Systém rovnic se zpravidla uzavírá empir. stanovenou vzájemnou závislostí různých parametrů atm. turbulence;
b) fyz. modely uvažovaných objektů, kolem nichž se proměřují charakteristiky proudění tekutiny (vzduchu, jiného plynu, vody, jiné kapaliny apod.). Slouží k popisu těch vlastností turbulentního obtékání objektů, které pro složitost nelze početně, nebo přímým měřením ve skutečných podmínkách stanovit.
Uvedené modely se používají k určení hledaných charakteristik mezní vrstvy atmosféry, popř. rozptylu příměsí v ovzduší v konkrétních podmínkách. Viz též vrstva atmosféry mezní planetární.

rozsáhlá skupina modelů různých druhů, které se používají při modelování transportu, rozptylu a transformací znečišťujících příměsí, zpravidla antropogenního původu, v atmosféře, při hodnocení stavu znečištění vzduchu, k vyhodnocení příspěvků jednotlivých zdrojů znečištění k imisní situaci v daných místech apod. Nejstarším a nejjednodušším druhem těchto modelů jsou gaussovské rozptylové modely, později se rozvíjejí např. modely vlečkové nebo tzv. puff modely. V zásadě lze rozlišovat modely disperzní zahrnující přímé modelování prostorového rozptylu příměsí a modely receptorové, které při vyhodnocování příspěvků jednotlivých zdrojů ke znečištění vzduchu v daném bodě (tzv. receptoru) používají vhodné matematické metody a pracují s daty o složení a vlastnostech směsi imisí v receptorovém bodě a obdobnými údaji pocházejícími z emisních inventur zdrojů znečištění v zájmové oblasti. Dále se např. podle přístupu k vyjádření přenosového pole proudění vzduchu rozlišují modely lagrangeovské a modely eulerovské. Při řešení problémů v tematické oblasti ochrany čistoty ovzduší se též uplatňují modely statistické, v nichž jsou prostřednictvím volby vhodných prediktorů modelovány statist. vazby mezi charakteristikami stavu znečištění ovzduší a meteorologickými parametry, vývojové trendy imisí apod.

soubory fyz. a chem. vztahů vyjadřujících vazby mezi složkami klimatického systému, reprezentované ve formě mat. rovnic. Zpravidla je dělíme na modely klimatu cirkulační (dynamické), vycházející z popisu všeobecné atmosférické cirkulace, a na modely zabývající se jednotlivými vazbami nebo malým počtem jednoduše propojených vazeb. Z těchto tzv. jednoduchých modelů jsou nejrozšířenější bilanční energetické a radiačně-konv. modely klimatu. Modely klimatu se používají ke studiu hypotetických změn klimatu vyvolaných změnami modelových parametrů. Viz též systém klimatický.

viz modely klimatu.

teor. nebo experimentální schémata, jež slouží k popisu hlavních charakteristik mezní vrstvy atmosféry. Jsou dvojího druhu:
a) mat.-fyz. modely, tj. soustavy termodyn. a hydrodyn. rovnic, zahrnujících mimo jiné popis vert. i horiz. turbulentního promíchávání a zdrojové funkce tepla, vodní páry, znečišťujících příměsí atd. Systém rovnic se zpravidla uzavírá empir. stanovenou vzájemnou závislostí různých parametrů atm. turbulence;
b) fyz. modely uvažovaných objektů, kolem nichž se proměřují charakteristiky proudění tekutiny (vzduchu, jiného plynu, vody, jiné kapaliny apod.). Slouží k popisu těch vlastností turbulentního obtékání objektů, které pro složitost nelze početně, nebo přímým měřením ve skutečných podmínkách stanovit.
Uvedené modely se používají k určení hledaných charakteristik mezní vrstvy atmosféry, popř. rozptylu příměsí v ovzduší v konkrétních podmínkách. Viz též vrstva atmosféry mezní planetární.

(GCM) syn. modely klimatu dynamické – modely, využívané k simulaci klimatu nebo cirkulace atmosféry. Vycházejí z pohybových rovnic, rovnic termodynamiky, stavové rovnice, rovnic přenosů radiační energie, rovnice tepelné bilance zemského povrchu a rovnice vodní bilance zemského povrchu. Zahrnují též prognostickou rovnici pro vodní páru. Výpočetní oblastí je obvykle celý zemský povrch, popř. jedna z polokoulí. Využívají se především ke studiu antropogenních vlivů na klima. Viz též faktory klimatu antropogenní, modely klimatu energetické bilanční, modely klimatu radiačně-konvekční.

(LAM) – model numerické předpovědi počasí, který je řešen na omezené oblasti na zeměkouli s horizontálním rozlišením zpravidla v rozmezí 2 až 20 km. Tento model potřebuje pro výpočet počáteční a okrajové podmínky. LAM modely používají kartézský systém souřadnic (např. model ALADIN), nebo sférické souřadnice.

klasický model rozptylu používaný v minulosti při numerických odhadech koncentrací znečišťujících látek v okolí bodových kontinuálních zdrojů znečišťování ovzduší, zpravidla vysokých komínů. Model byl publikován koncem 40. let 20. století. Je založen na těchto zjednodušujících předpokladech:
a) proudění je horizontální a prostorově konstantní;
b) počátek souřadnicového systému klademe na zemský povrch do paty uvažovaného komínu a kladný směr souřadnicové osy x ztotožňujeme se směrem proudění;
c) ve směru osy x je daná příměs přenášena prouděním, zatímco ve směrech os y a z difunduje působením turbulence;
d) rozložení koncentrace znečišťujících příměsí v rovinách kolmých na osu x je popsáno dvourozměrným normálním rozložením s maximem koncentrace v ose kouřové vlečky a se směrodatnými odchylkami σ_y, popř. σ_z (ve směrech osy y, popř. z), pro něž se též používá označení koeficient laterální disperze, popř. koeficient vertikální disperze;
e) neuvažujeme sedimentaci příměsi na zemském povrchu, její vymývání a zanikání chem. reakcemi.
Viz též model rozptylový gaussovský.

konvenčně uspořádaný zákres meteorologických prvků na synoptické mapě kolem staničního kroužku. Podle charakteru a měřítka synoptické mapy se používají různé typy staničních modelů. U některých met. prvků se ve staničním modelu zakresluje jen jejich výskyt pomocí symbolů, např. druh oblaků a meteorů, u jiných se do mapy vyznačuje jejich hodnota číselně nebo graficky. Staniční model se někdy slang. označuje jako „pavouk“. Viz též šipka větru.

1. schematický model znázorňující podstatné charakteristiky skutečné cyklony. Obvykle bývá sestavován z dílčích modelů pro určitá stadia vývoje cyklony, např. model mladé cyklony, model okludované cyklony aj. Mezi základní a v Evropě nejpoužívanější modely cyklony patří model cyklony podle norské meteorologické školy a Shapirův-Keyserův model cyklony.
2. Matematické vyjádření dynamiky atmosféry, které popisuje atmosférické pohyby a podmínky typické pro cyklonu.

(NWP model, numerical weather prediction model) – prognostický model atmosféry určený k provozní předpovědi počasí. Jeho základními součástmi jsou dynamické jádro, soubor parametrizací, model zemského povrchu a schéma asimilace meteorologických dat. Model zemského povrchu může obsahovat další sofistikované moduly, jako například model města, nebo model jezer. Pro integrace na delší předpovědní období (například měsíční nebo sezonní), se obvykle provádí propojení s modelem oceánu. Z hlediska modelové oblasti, na které je model řešen, rozeznáváme dva základní typy modelů: globální model a model na omezené oblasti.
Pro řešení úlohy předpovědi počasí musí mít model numerické předpovědi počasí vždy určené počáteční podmínky, na rozdíl od modelů klimatu. Pokud je model řešen pro celou zeměkouli, tzv. globální model, jsou jeho počáteční podmínky určeny asimilací meteorologických dat. U modelů na omezené oblasti je třeba určit nejen počáteční podmínky, ale též podmínky okrajové. Ty jsou získány z předpovědí jiného modelu, tzv. řídícího, který je zpravidla integrován s menším horizontálním rozlišením avšak na větší oblasti, většinou na glóbu. Počáteční podmínky lze též získat interpolací analýzy řídicího modelu. V takovém případě se jedná o dynamickou adaptaci řídicího modelu. Přidaná hodnota dynamické adaptace spočívá v tom, že model s vyšším rozlišením využívá podrobnější topografii a charakteristiky zemského povrchu. Vyšší rozlišení dále umožňuje popsat cirkulace jemnějších měřítek, které díky nelinearitě proudění ovlivňují i hrubší měřítka. Tento způsob adaptace se využívá i při klimatickém modelování (dynamical downscaling). Pro účely předpovědi počasí je však vhodnější využít vyššího rozlišení již při tvorbě počátečních podmínek asimilací dat.

syn. ovlivňování vývoje oblaků.

obecné označení pro počasí nepříznivé pro pobyt venku, vyznačující se padáním sněhu s deštěm, často za silnějšího nárazovitého větru. Nemá charakter odborného termínu.

Slovo vzniklo jako zvukomalebné označení, připomínající pleskání dešťových kapek.

intenzivní srážka sněhu tvořená vlhkými vločkami velkých rozměrů, vypadávající při teplotách blízkých 0 °C a usazující se na předmětech na zemi, a zejména na větvích stromů, drátech apod. Vytváří silnou vrstvu, která svou tíhou může způsobit škody. Proto je lepkavý sníh řazen mezi námrazky.

syn. viskozita molekulární – viz tření v atmosféře.

vzájemná výměna molekul mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v plynu nebo kapalině. Příčinou molekulární výměny je difuze molekul, která u plynů probíhá přibližně podle kinetické teorie ideálního plynu. Molekulární výměna působí molekulární přenos hybnosti, tepla, vodní páry, popř. různých znečišťujících příměsí. V reálné atmosféře je účinnost molekulární výměny prakticky zanedbatelná ve srovnání s turbulentní výměnou.

syn. hromosvod.

komplex el. výbojů, který vzniká mezi centry kladných a záporných nábojů v oblacích nebo na povrchu Země. Podle toho blesky dělíme na blesky mezi oblaky, blesky mezi oblakem a zemí a blesky mezi oblakem a okolním vzduchem. Podle tvaru rozlišujeme blesk čárový a rozvětvený, případně i stuhový, plošný a perlový. Blesk charakterizují parametry jeho proudu. Blesk může být tvořen jedním nebo více dílčími výboji, probíhajícími zpravidla týmž kanálem blesku s vysokou amplitudou proudu blesku o velikosti několika kA, a souvislými proudy blesku nízké amplitudy mezi dílčími výboji; z tohoto hlediska rozeznáváme jednoduché a vícenásobné blesky. Každý dílčí výboj blesku přitom sestává z několika fází: začíná iniciačními procesy, pokračuje vůdčím výbojem, který indukuje vstřícný výboj, po jejichž propojení nastává zpětný výboj, někdy též označovaný jako hlavní výboj.
Účinky blesku jsou především elektrické a z nich vyplývají účinky světelné, akustické, tepelné, mechanické a chemické. Časové změny náboje a proudu blesku ve vnitrooblačných procesech a ve vůdčím i zpětném výboji jsou zdrojem elmag. vlnění s různou frekvencí. Elektromagnetické signály emitované zpětnými výboji se označují jako sfériky, které lze detekovat po jejich průchodu disperzním prostředím ionosféry a magnetosféry jako tzv. hvizdy. Dalším projevem blesků jsou přechodné světelné úkazy. K ochraně objektů před úderem blesku se používají hromosvody, elektrická vedení se zajišťují bleskojistkami.
Elektrická pevnost vzduchu je za normálních okolností natolik velká, že ke vzniku blesku by bylo třeba intenzity elektrického pole řádově 10⁶ V.m^-1. Elektrická pole v bouřkových oblacích a pod jejich základnami však řádově dosahují pouze 10⁴-10⁵ V.m^-1. K vytvoření blesku je proto třeba určité krátkodobé lokální předionizace vzduchu pravděpodobně působením tzv. ubíhajících elektronů či korónových mikrovýbojů na hrotech ledových částeček v bouřkovém oblaku. Viz též detekce blesků, bouřka, intenzita bouřkové činnosti, výboj blesku hybridní, výboj blesku temný.

Termín pochází z praslovanského slova bliskati, které vychází z  indoevropského kořene *b^hlei-g- „lesknout se“.

frontální cyklona ve druhém stadiu vývoje. Střed mladé cyklony souhlasí s vrcholem teplého sektoru, který je na přední straně ve směru postupu ohraničen teplou frontou a na zadní straně studenou frontou s charakteristickým počasím. Mladá cyklona se prohlubuje, přičemž největší pokles tlaku vzduchu je v blízkosti jejího středu. Vyvíjí se obvykle na přední straně brázdy nízkého tlaku vzduchu vyskytující se v hladině 700 až 500 hPa. Viz též prohlubování cyklony.

označení užívané pro změnu elektrického momentu tohoto oblaku při výboji blesku, je tvořen součinem náboje bouřkového oblaku, tj. cumulonimbu, který se neutralizoval výbojem blesku, a vzdálenosti, jež je:
a) při úderu do země dvojnásobek vzdálenosti mezi středem náboje oblaku a zemí;
b) při výboji blesku mezi oblaky vzdálenost mezi nábojem oblaku jedné polarity a zrcadlovým obrazem proti zemi středu náboje druhé polarity.
Moment dipólu má rozměr Coulomb na metr [C.m]. Užívá se k výpočtu indukovaného elektrostatického napětí na izolovaných objektech na zemi (el. silnoproudých a sdělovacích vedeních, anténách, izolovaných střechách, zábradlích atd.). Hodnoty tohoto momentu dosahují až velikostí kolem 100 C.km.

systém pořizování, shromažďování, popř. i zpracování a vizualizace informací o stavu atmosféry, tedy meteorologické pozorování v nejširším smyslu. V celosvětovém měřítku ho koordinuje Světová meteorologická organizace prostřednictvím Globálního pozorovacího systému, v rámci Evropy organizace EUMETNET prostřednictvím systému EUCOS. V Česku je od 90. let 20. století monitoring atmosféry z velké části automatizovaný bez nutnosti manuálních zásahů (kromě technické údržby a oprav), takže může sloužit jako primární vstup do automatizované linky pro předpověď počasí. Viz též měření meteorologické distanční.

atmosférická příměs pevného nebo kapalného skupenství tvořící atmosférický aerosol, jejíž všechny částice mají stejnou (v reálné praxi alespoň přibližně stejnou) velikost, tvar a hustotu. Při přenosu, difuzi, sedimentaci apod. v atmosféře proto tyto částice vykazují obdobné chování. Viz též příměs polydisperzní.

teplota vzduchu nižší než 0 °C. V běžné met. praxi se výskyt mrazu zjišťuje z měření staničního teploměru, tj. zhruba ve výšce 2 m nad zemí. Viz též den mrazový, období mrazové, holomráz, intenzita mrazů, kotlina mrazová.

mráz (teplota vzduchu nižší než 0,0 °C) bez přítomnosti sněhové pokrývky.

konkávní (dutý) útvar reliéfu, obvykle kotlina nebo úzké údolí, v němž se mrazy vyskytují častěji než v okolí a mají větší intenzitu. Jsou podmíněny především menší ventilací (provětráváním) a nahromaděním stud. vzduchu. Mrazová kotlina se může vytvořit i za umělými překážkami, např. za železničním náspem, který brání odtékání stud. vzduchu do nižších poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.

konkávní (dutý) útvar reliéfu, obvykle kotlina nebo úzké údolí, v němž se mrazy vyskytují častěji než v okolí a mají větší intenzitu. Jsou podmíněny především menší ventilací (provětráváním) a nahromaděním stud. vzduchu. Mrazová kotlina se může vytvořit i za umělými překážkami, např. za železničním náspem, který brání odtékání stud. vzduchu do nižších poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.

v klimatologii časový interval mezi prům. datem prvního mrazu na podzim a prům. datem posledního mrazu na jaře. Běžně se určuje podle denních minimálních teplot vzduchu v meteorologické budce. Viz též období bezmrazové.

poměrně stejnoměrné, husté kapalné srážky, složené výhradně z velmi malých kapiček o průměru menším než 500 µm. Mrholení nejčastěji vypadává z hustých vrstev oblaku druhu stratus, dosahujícího někdy až k zemi. Zvláště v chladné roční době se často vyskytuje po přechodu teplé fronty v teplém sektoru cyklony. Mrholení patří mezi hydrometeory. Viz též déšť, mrholení mrznoucí.

Termín má, obdobně jako slovo mrak, základ v indoevropském *merg- „míhat se; zatmívat se“, zde ve smyslu pohybu drobných kapek (srov. též mlha a mžení).

dříve odb. termín pro mrholení za současného výskytu mlhy. Protože nejde o zvláštní druh srážek, používá se nyní jen termín mrholení.

Termín, obdobně jako slovo mlha, souvisí se slovesem „míhat se“, zde ve smyslu pohybu drobných kapek.

čes. překlad termínu cirrostratus.

speciální disciplína meteorologie zabývající se interakcemi mezi moři (oceány) a atmosférou, tj. zvláštnostmi vlivu moří a oceánů na atm. procesy jak místního rozsahu (pobřežní cirkulační systémy a jevy), tak procesy všeobecné cirkulace atmosféry. Součástí mořské meteorologie je meteorologie námořní. Mořská meteorologie vychází ze systému met. pozorování přímo na oceánech (pomocí bójí) a také z informací meteorologických družic či specializovaných družic pro sledování oceánů, ze zpráv z letadel a z měření meteorologických radarů. Pozorování na meteorologických lodích se v polovině 20. století rozvinulo zejména v sev. části Atlantského oceánu. Síť devíti stálých lodí NAOS (North atlantic observation system), vytvořená roku 1948, sloužila především zabezpečování letecké dopravy mezi Evropou a Amerikou. V souvislosti s rozvojem nových zabezpečovacích systémů byla síť NAOS redukována. Od roku 1978 byly v rámci NAOS v činnosti tyto stálé lodě: C (Sovětský svaz, 52°45' s. š., 35°30' z. d.), L (Velká Británie, 57° s. š., 20° z. d.), M (Nizozemsko, Norsko a Švédsko, 66° s. š., 2° v. d.) a R (Francie, 47° s. š., 17° z. d.). Činnost stacinonárních lodí skončila na konci roku 2009, kdy svůj provoz ukončila norská loď Polarfront. Pravidelné informace o povětrnostních podmínkách se ale stále získávají z výzkumných, obchodních a oceánských lodí. Viz též loď meteorologická.

odvětví aplikované meteorologie, jež využívá zejména poznatků synoptické a dynamické meteorologie pro řešení speciálních otázek souvisejících s lodní dopravou po mořích a oceánech. Jejím cílem je přispět k bezpečnosti a hospodárnosti lodního provozu.

meteorologická stanice, která provádí měření a pozorování na prostředku plovoucím nebo zakotveném na moři, např. na lodi, bóji nebo těžní plošině. Mezi mořské met. stanice patří stanice meteorologické námořní, stanice meteorologické lodní a stanice na majákových lodích. Některé postupy při obsluze přístrojů, pozorování met. jevů a umísťování čidel na mořských met. stanicích jsou odlišné od postupů používaných na pozemních met. stanicích.

syn. soumrak nautický –  fáze soumraku, která večer následuje po občanském soumraku, resp. mu ráno předchází. Při námořním soumraku je střed slunečního disku mezi 6° a 12° pod geometrickým obzorem. V této době lze zpravidla rozeznávat obrysy předmětů, zároveň je na obloze možno pozorovat jasná souhvězdí sloužící k orientaci. Na straně orientované ke Slunci bývá ještě viditelný mořský obzor, který se dříve používal k navigaci. Po námořním soumraku večer následuje, resp. mu ráno předchází astronomický soumrak.

rtuťový tlakoměr dříve užívaný na lodích, charakteristický konstrukcí barometrické trubice (např. zúžením její části do kapilárního průřezu), jíž se potlačují oscilace tlaku vzduchu, a tedy i délky rtuťového sloupce, způsobené pohyby lodi.

bríza vanoucí během dne od moře na pevninu, když je povrch moře chladnější než povrch pevniny. V tropických oblastech sahá od zemského povrchu často do výšky 1 500 m, zatímco v mírných zeměp. šířkách v létě nejvýše do 600 m. V zimě se ve stř. a vysokých šířkách prakticky nevyskytuje. V oblasti Baltského moře zasahuje tento vítr na pevninu 20 až 30 km od pobřežní čáry, v tropických oblastech až 100 km. Mořská bríza na pobřežích přispívá ke snížení teploty vzduchu v poledních a odpoledních hodinách, ke zvýšení vlhkosti vzduchu a vytváření typických pobřežních kupovitých oblaků. Viz též cirkulace brízová.

syn. vzduch maritimní, vzduch oceánský – vzduchová hmota, která vznikla nebo se transformovala nad mořem. V typech vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot se liší od pevninského vzduchu především větší vlhkostí vzduchu, menší průměrnou denní i průměrnou roční amplitudou teploty vzduchu aj.

syn. klima oceánické.

advekční mlha, vznikající nad mořem ve vzduchové hmotě, která se přemísťuje z teplejšího povrchu vody nad chladnější. Proto jsou hlavními oblastmi tvorby mořské mlhy oblasti, kde se setkávají oceánské proudy o různé teplotě povrchu moře, např. u Newfoundlandu na styku Golfského a Labradorského proudu nebo východně od Japonska na rozhraní proudu Kurošio a proudu Ojašio. Mořská mlha se zde často tvoří především v létě. Viz též mlha pobřežní.

klasifikace oblaků podle jejich vzhledu. Základem je dělení do 10 druhů, u nichž lze dále rozlišovat tvary, odrůdy, případně i zvláštností, průvodní oblaky a mateřské oblaky. Základem pro současnou mezinárodní morfologickou klasifikaci oblaků se stalo roztřídění oblaků do čtyř druhů z r. 1803 podle návrhu L. Howarda (1772–1864), který rozeznával cirrus, stratus, cumulus a nimbus. Viz též Mezinárodní atlas oblaků, Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech, oblaky zvláštní, oblaky horní atmosféry.

konvekce o velkém vertikálním rozsahu, často zasahující celou troposféru a někdy i pronikající 2 až 3 km do stratosféry. Jejím projevem jsou konv. bouře. Nevhodná označení vertikálně mohutné konvekce jsou konvekce hluboká nebo pronikavá.

vert. silně vyvinuté kupovité nebo vrstevnaté oblaky, zejména druhu cumulonimbus, cumulus congestus nebo nimbostratus.

(con) [kongestus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako kupovitý oblak značného vert. rozsahu se silně vyvinutými výběžky; při pohledu z boku mívá podobu květáku. Užívá se u druhu oblaků Cu. Viz též humilis, mediocris.

Termín navrhl franc. meteorolog C. Maze na mezinárodním met. kongresu v Paříži v r. 1889. Je přejat z lat. congestus „nakupený“ (příčestí trpné slovesa congerere „snášet, hromadit“). Do češtiny se v minulosti překládal jako mohutný.

složka monzunové cirkulace s více méně stálým převládajícím směrem proudění v jednom pololetí, tedy letní nebo zimní monzun. Z geogr. hlediska se rozlišuje monzun tropický a mimotropický. Často je pod pojmem monzun myšlen pouze letní monzun, viz např. období monzunové, mlha monzunová, nástup monzunu. Pokud však opačné proudění neexistuje, je označení monzun nesprávné, viz monzun evropský.

Termín pochází z arabského mausim „sezóna“; kolem r. 1500 pronikl do portugalštiny a z ní do dalších jazyků. Také v met. smyslu označoval původně období, kdy monzuny vanou. V některých cizích jazycích má termín i v současnosti více významů, mj. jako synonymum pro monzunové období nebo monzunové srážky.

syn. cyklona sezonní – cyklona vznikající v důsledku silného prohřátí pevniny v teplém pololetí a podílející se na vzniku monzunové cirkulace. Nejvýraznější monzunová cyklona setrvává v létě nad Íránem, přičemž může někdy proniknout až do vých. Středomoří. Viz též seistan, etézie.

součást všeobecné cirkulace atmosféry s převládajícím větrem, který se mezi hlavními klimatickými sezonami mění na opačný nebo blízký k opačnému, viz úhel monzunový. Jde o složitý systém, který hraje významnou roli při kompenzaci nerovnovážných stavů v atmosféře mezi oceánem a pevninou. Roční periodicita monzunů je dána střídáním sezonních akčních center atmosféry nad kontinenty. Kontinentální anticyklona způsobuje zimní monzun vanoucí z pevniny na moře, kde dominuje monzunová cyklona. Ta se v létě dané polokoule nachází nad pevninou, čímž vyvolává letní monzun, který sem přináší vydatné monzunové srážky. Charakteristický srážkový režim je hlavním znakem monzunového klimatu. Monzunová cirkulace je více vyjádřena v tropických oblastech (tropický monzun), především v již. a jv. Asii, vyskytuje se však i ve vyšších zeměp. šířkách (mimotropický monzun). Intenzita cirkulace i délka monzunového období meziročně kolísá, mj. v souvislosti s ENSO. Zeslabení monzunové cirkulace, v Indii často spojené s fází El Niño, způsobuje v dotčených oblastech katastrofální sucho.

srážky přinášené do oblastí s monzunovým klimatem převážně prostřednictvím letního monzunu, v případě např. ostrovních lokalit i zimním monzunem, který se nad mořem obohatil vodní párou. Bývají velmi vydatné, zvláště v případě orografického zesílení srážek. V zasažených oblastech představují hlavní období dešťů, přičemž směrem do nitra pevnin nastávají obecně později a jejich vydatnost klesá. Viz též pól dešťů, extrémy srážek.

viz srážky monzunové.

1. v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Am;
2. obecně klima ovlivňované monzunovou cirkulací. Ta se uplatňuje v některých oblastech zmíněného typu Am, avšak i v rámci dalších klimatických typů se suchou zimou: tropického dešťového klimatu (Aw), mírného dešťového klimatu (Cw) a dokonce i boreálního klimatu (Dw). Společným znakem všech těchto typů je suché a jasné počasí v zimě, zatímco v létě převládá oblačné počasí bohaté na monzunové srážky. Viz též pól dešťů, deště tropické.

období dešťů na pevnině s monzunovým klimatem, kdy vane letní monzun. Je charakteristické vlhkým deštivým počasím, při němž spadne převážná část roč. úhrnu srážek.

zřídka se vyskytující pobřežní mlha, která vzniká při postupu letního monzunu nad chladný povrch pevniny.

málo používané kritérium pro vymezení monzunových oblastí na základě sezonních změn směru proudění definovaných jako úhel mezi vektory převládajícího větru v měsících, v nichž dominuje letní a zimní monzun (např. v červenci a lednu). S. P. Chromov označil jako monzunové ty oblasti, ve kterých monzunový úhel přesahuje 120°.

viz centrum atmosféry akční sezonní.

syn. cyklona přízemní – cyklona vyskytující se pouze ve spodní části troposféry, tj. zhruba do hladiny 700 hPa. Nízká cyklona je cyklonou termickou, nebo cyklonou frontální v počátečním stadiu vývoje.

(mut) – označení oblaku, který vznikl transformací jiného, tzv. mateřského oblaku. Přitom se celý mateřský oblak vnitřním vývojem změnil v oblak jiného druhu. Označení nově vytvořeného oblaku se pak skládá z názvu nového druhu, k němuž se připojuje adjektivum složené z názvu druhu mateřského oblaku a z komponentu mutatus (mut). Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme Cc a Cs cirromutatus (cimut), Cs a Ac cirrocumulomutatus (ccmut), Ci, Cc a As cirrostratomutatus (csmut), Cc, Ns, Sc altocumulomutatus (acmut), Cs, Ac a Ns altostratomutatus (asmut), Ac, As a Sc nimbostratomutatus (nsmut), Sc a Cu stratomutatus (stmut), Ac, Ns, Sc, St a Cu stratocumulomutatus (scmut), Cb cumulomutatus (cumut). 
Podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 je označení mutatus také součástí názvu jednoho ze zvláštních oblaků ve tvaru adjektiva homomutatus (homut), které se připojí k názvu druhu vzniklého oblaku. Viz též genitus.

Termín je přejat z lat. mutatus „změněný“, příčestí minulého slovesa mutare „měnit“ (srov. mutovat).

schopnost prostředí zeslabovat procházející záření. V meteorologii se nejčastěji jedná o schopnost atmosféry zeslabovat přímé sluneční záření jeho rozptylem a absorpcí. Viz též zakalení atmosféry, propustnost atmosféry.

Termín pochází z lat. opacitas „stinnost, tmavost“ (od opacus „stinný, tmavý“).

syn. zakalení atmosféry.

Termín pochází ze středolat. turbiditas „zmatení, rozrušení; kalnost (tekutiny)“, odvozeného od turbidus „rozbouřený, nepokojný“ (od turba „dav; povyk, zmatek“).

syn. turbidita – snížení průzračnosti atmosféry, způsobené absorpcí a rozptylem slunečního záření pevnými nebo kapalnými částicemi atmosférického aerosolu, nikoliv však oblaky. Stupeň zakalení atmosféry se udává většinou pomocí Linkeho zákalového faktoru. Viz též vzduch průzračný, opacita, modř oblohy.