Elektronický meteorologický slovník

viz koncentrace znečišťující látky v ovzduší krátkodobá.

v meteorologii označení pro modelový objem vzduchu, o němž předpokládáme, že:
a) je dostatečně velký, takže jeho stav lze popsat hodnotami makroskopických proměnných;
b) je dostatečně malý, aby při svém pohybu nevyvolával kompenzační pohyby v okolním vzduchu.
Uvnitř vzduchové částice tedy neuvažujeme prostorové změny makroskopických proměnných (teploty, tlaku, hustoty a vlhkosti vzduchu, koncentrace znečištění apod.). Pojem vzduchová částice využíváme hlavně při modelování procesů spojených s pohybem vzduchu, zejména se změnou stavových proměnných při vertikálních pohybech. Viz též metoda částice.

syn. jádra Aitkenova.

jedna z často užívaných charakteristik stabilitních poměrů v atmosféře. Je dána jako
$\sqrt{\frac{g}{\Theta }\frac{\partial \Theta }{\partial z},}$
kde z značí vertikální souřadnici, g tíhové zrychlení a Θ potenciální teplotu. Při stabilním teplotním zvrstvení má reálnou hodnotu a představuje pak frekvekci kmitů, do kterých by se za předpokladu absence tlumícího vlivu vnitřního tření ve vzduchu dostala vzduchová částice po svém vynuceném vert. vychýlení z hladiny, v níž by se dříve nalézala v rovnováze se svým okolím.

anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu n závisí téměř lineárně na rychlosti větru v. Platí vztah:
$v=a+bn+c{n}^2,$ kde a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s^–1), b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a c konstanta řádu 10^–4. Rychlost větru se určí pomocí:
a) mech. počítadla zabudovaného v přístroji a stopek;
b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému;
c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření směru větru je obvykle doplněn větrnou směrovkou. Spolu s ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.

zásobník na rtuť obvykle válcového tvaru, do kterého zasahuje otevřený konec barometrické trubice rtuťového tlakoměru. Ve vztahu k trubici může mít nádobka dno pohyblivé, jako ve Fortinově tlakoměru, nebo pevné, jako u tlakoměru s redukovanou stupnicí. Viz též násoska, tlakoměr nádobkový, tlakoměr nádobkový-násoskový.

prachová bouře v černozemních oblastech (např. na Ukrajině, na jihu evropské části Ruska, v USA apod.). Černá bouře působí značné hospodářské škody, neboť poškozuje velmi úrodné půdy. Viz též suchověj.

(ČHMÚ) – státní příspěvková organizace v rezortu Ministerstva životního prostředí ČR, pověřená výkonem funkce ústředního státního ústavu České republiky pro obory meteorologie, klimatologie, hydrologie, jakost vody a čistota ovzduší. ČHMÚ je nástupcem Hydrometeorologického ústavu (HMÚ). Provozuje měřicí a monitorovací sítě, zabezpečuje základní zpracování a prezentaci dat a informací, připravuje specializované výstupy, analýzy a studie minulého, aktuálního i budoucího stavu atmosféry a hydrosféry. Zabezpečuje provoz rozsáhlé sítě meteorologických, klimatologických, fenologických, hydrologických stanic, stanic čistoty ovzduší a meteorologických radarů. Přijímá a zpracovává data z meteorologických družic a systému pozemní detekce blesků. Zpracovává a archivuje data z vlastních i zahraničních měřicích sítí. Předpovědní a výstražná služba ČHMÚ ve spolupráci s hydrometeorologickou službou Armády ČR provozuje Systém integrované výstražné služby (SIVS) pro přípravu jednotných informací o nebezpečných projevech počasí na území ČR pro státní správu, samosprávu a veřejnost a spolupracuje se složkami krizového řízení ČR (Hasičský záchranný sbor ČR, Armáda ČR, Státní ústav pro jadernou bezpečnost, Hygienická služba, státní podniky Povodí a další). Zabezpečuje meteorologické informace a předpovědi pro civilní letectví a bezpečnost jaderných elektráren. V rámci Smogového varovného a regulačního systému (SVRS) vyhlašuje meteorologické předpovědi vzniku smogových situací, vznik a ukončení smogové situace a ve vybraných regionech regulační opatření. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích – Světová meteorologická organizace (WMO), Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT), Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF), Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) a Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). ČHMÚ je pověřen výkonem funkce regionálního telekomunikačního centra v systému Světové služby počasí WMO, funkcí národního radiačního střediska WMO a ve spolupráci se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost je pracovištěm Radiační monitorovací sítě ČR. ČHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji v daných oborech a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Provozuje veřejnou specializovanou knihovnu pro obory čistota ovzduší, hydrologie, meteorologie a klimatologie a vydává odborné publikace ve vlastním nakladatelství. Viz též meteorologie v ČR.

(ČMeS) – vědecká společnost sdružující zájemce o meteorologii v ČR, popř. čestné členy ze zahraničí. Vznikla r. 1993 jako nástupnická organizace Československé meteorologické společnosti. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie. Ve své činnosti využívá různé formy přednáškové činnosti, jako např. semináře, konference i akce s mezinárodní účastí. Je řízena hlavním výborem v čele s předsedou. Základním dokumentem ČMeS jako zapsaného spolku jsou stanovy schválené Ministerstvem vnitra ČR. ČMeS je členem Rady vědeckých společností při Akademii věd ČR a členem Evropské meteorologické společnosti. Členové ČMeS jsou organizačně začleněni do poboček (Praha, Brno, Hradec Králové, Ostrava).

syn. cyklus klimatický kvartérní.

syn. cyklus klimatický čtvrtohorní – opakování obdobných klimatických poměrů a klimatických změn v kvartéru (čtvrtohorách). Klimatické výkyvy různého řádu se opakovaly v zákonitém sledu a podmínily i periodický vývoj sedimentů, půd a bioty. Periodicita klimatu kvartéru se projevuje v tom, že časově od sebe vzdálená období si mohou být z hlediska klimatu mnohem podobnější než období následující přímo po sobě. Např. různé glaciály měly klima velmi podobné, a přitom výrazně odlišné od klimatu interglaciálů, přičemž perioda tohoto cyklu je cca 100 000 let. Opakovaně se též vyskytovala kratší zakolísání klimatu trvající obvykle stovky roků: chladnější a sušší stadiály a teplejší interstadiály. Viz též teorie paleoklimatu.

syn. čtvrtohory – současná geol. perioda v rámci kenozoika, která začala před 2,58 mil. roků. Zahrnuje epochy pleistocén (starší čtvrtohory) a holocén (mladší čtvrtohory). Kvartér je relativně chladným obdobím vyznačujícím se velkými výkyvy klimatu na celé zeměkouli v rámci kvartérního klimatického cyklu. To se projevovalo šířkovým posunem klimatických pásem a změnami v rozsahu kontinentálního zalednění. V mírných zeměp. šířkách docházelo k opakovanému střídání studených a teplých fází – glaciálů a interglaciálů. V nižších zeměpisných šířkách se střídaly vlhčí pluviály a sušší interpluviály. Viz též paleoklima.

Termín poprvé použil italský geolog G. Arduino v r. 1759 ve formě quarto ordine „čtvrtý řád“. Vymezil tak nejmladší horniny v sev. Itálii oproti starším vrstvám. Později byl termín vztažen na příslušnou geol. periodu, jejíž počátek byl definitivně stanoven až v r. 2009.

syn. blesk perlový.

(ČSMS) – předchůdce České meteorologické společnosti, vědecká společnost při Československé akademii věd sdružující zájemce o meteorologii v tehdejším Československu, popř. čestné členy ze zahraničí. ČSMS vznikla v r. 1958 a jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc.

(ČBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o bioklimatologii v ČR, popř. čestné členy ze zahraničí. Je následnickou organizací Československé bioklimatologické společnosti (ČSBkS), která vznikla v roce 1965 sloučením Bioklimatologické komise ČSAV, založené v r. 1953, a bioklimatologické odborné skupiny Československé meteorologické společnosti při ČSAV, založené v r. 1959. ČBkS spolupracuje se Slovenskou bioklimatologickou společností (SBkS), s níž původně tvořila jednu společnost pod společným názvem ČSBkS. Prvním předsedou ČSBkS byl prof. RNDr. Ing. V. Novák, DrSc.

(len) [lentykuláris] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu čoček nebo mandlí, které jsou často velmi protáhlé a mají obvykle výrazné obrysy; někdy se u nich projevuje irisace (zbarvení). Oblaky tohoto tvaru jsou nejčastěji orografického původu, mohou se však vyskynout i v oblastech bez význačné orografie. Označení tvaru len se užívá hlavně u druhů cirrocumulus, altocumulus a stratocumulus. Viz též oblak orografický.

Termín navrhl angl. meteorolog W. C. Ley v r. 1894, do mezinárodní klasifikace byl zařazen v r. 1930. Pochází z lat. lenticularis „čočkovitý“, odvozeného od lenticula, což je zdrobnělina slova lens „čočka“ (srov. lentilka).

[činúk] – 1. označení pro fén na vých. straně Skalnatých hor na území USA a Kanady. Přináší obyčejně náhlá a velká oteplení, někdy o více než 10 °C za několik málo minut. Vyvolává prudká tání sněhu (odtud pramení i regionální název snow eater "požírač sněhu"), nebo rychlé dozrávání plodů. I když je typický pro zimu, vyskytuje se během celého roku.
2. v původním významu, ve kterém se dodnes hovorově používá na záp. pobřeží USA a Britské Kolumbie, označení pro vlhký jz. vítr z Tichého oceánu, související s tzv. ananasovým expresem a přinášející sem oblačné a deštivé počasí.

Termín byl přejat z označení žargonu, který používali Indiáni na dolním toku amer. řeky Columbia k dorozumění s bílými obchodníky. Ti termín přenesli na východ, kde získal dnešní hlavní a v odb. literatuře jediný význam (1).

viz chinook.

(NWP, numerical weather prediction) – předpověď polí meteorologických prvků, která je výsledkem časové integrace prognostických rovnic některého fyz. modelu atmosféry, prováděné na superpočítačích schopných provádět velké množství výpočtů nad velkými objemy dat, metodami numerické matematiky. Hlavním cílem numerické předpovědi počasí je co nejrychleji zpracovat naměřené údaje z met. přístrojů (pozemních meteorologických stanic, balonových měření, meteorologických družic, radarů a dalších speciálních zařízení) a pomocí počítačové simulace vývoje atmosféry vypočítat její pravděpodobný budoucí stav. V současné době se rutinně provádějí numerické předpovědi pro několik desítek met. parametrů (pole tlaku a proudění u země i v řadě výškových hladin, teplotní a vlhkostní pole v různých výškových hladinách i u zemského povrchu, vertikální rychlosti, oblačnost, srážky, a řada dalších zejména dynamických parametrů, ale i různé indexy vyjadřující stabilitu atmosféry aj.).
Myšlenku, že počasí lze předpovídat s použitím fyz. metod na základě řešení soustav hydrodyn. a termodyn. rovnic vyslovil pravděpodobně jako první H. Helmholz v r. 1858. Teor. přesněji ji formuloval počátkem 20. století V. Bjerknes, ale prvé praktické výpočty publikoval až v r. 1922 L. F. Richardson. Jeho pokus však byl zcela neúspěšný, neboť tehdy neexistovala pro daný účel vhodná výpočetní technika, a z dnešního pohledu hrubé nedostatky v provedení numerické časové integrace znehodnotily výsledek řešení. Rozvoj numerických předpovědních metod v meteorologii nastal po II. svět. válce a byl podmíněn teor. výsledky chicagské meteorologické školy spolu s pokrokem v konstrukci samočinných počítačů. V r. 1949 byl jako první prakticky uplatněn barotropní model J. G. Charneye, který však vycházel z velmi zjednodušujících předpokladů. Teprve výsledky další generace tzv. baroklinních modelů, vycházejících obvykle z rovnice vorticity a z rovnice tendence relativní topografie, byly kvalit. srovnatelné svýsledky klasických synoptických metod předpovědi tlak. polí v atmosféře. V současné době tvoří numerická předpověď počasí základ jakýchkoliv krátkodobých, střednědobých i některých dlouhodobých předpovědí počasí založených především na integraci základních rovnic, přičemž další rozvoj probíhá zejména v oblasti zdokonalování parametrizace dějů subsynoptického měřítka a zpřesňování časového i prostorového rozlišení modelu a zdokonalování metod numerické integrace. V ČR byl průkopníkem numerické předpovědi počasí prof. S. Brandejs (1918–1975). Velký rozvoj nastal v 90. letech 20. stol., kdy se v ČHMÚ začal počítat regionální numerický model ALADIN. Viz též model atmosféry prognostický, linka pro předpověď počasí automatizovaná, inicializace vstupních dat, parametrizace v meteorologii, rovnice Richardsonova.

dříve užívané syn. pro numerickou předpověď počasí.

syn. číslo curyšské, číslo relativní – jeden z čís. ukazatelů sluneční aktivity. Počítá se ze vztahu
$W=k\left(10n+f\right),$
kde k je koeficient závislý na podmínkách pozorování a na použitém přístroji pro pozorování slunečních skvrn, n je počet skupin skvrn, f je celkový počet slunečních skvrn, jak ve skupinách, tak jednotlivých skvrn. Wolfovo číslo je vyhodnoceno od roku 1749 až do současnosti. Do roku 1980 se výsledky pozorování slunečních skvrn na různých místech zeměkoule soustřeďovaly v Curychu (odtud označení „curyšská čísla“), od roku 1981 v Bruselu. Rozbor hodnot Wolfových čísel umožňuje studovat periodicitu sluneční činnosti, se kterou se někdy dává do souvislosti vývoj atm. procesů na Zemi.

relativní číslo, vyjadřující poměr rychlosti proudění, resp. rychlosti letu v k rychlosti zvuku c.
$M=\frac{v}{c}.$
Pro mezinárodní standardní atmosféru ICAO je hodnota c dána vztahem
$c=20,046794\sqrt{T,}$
kde T je teplota vzduchu v K; c vychází v m.s^–1. Viz též vlna rázová, třesk sonický, kritéria podobnostní.

bezrozměrný parametr používaný v teorii přenosu tepla a definovaný výrazem
$Nu=\frac{\alpha l}{k},$
kde α značí koeficient přestupu tepla, k koeficient tepelné vodivosti a l je vhodně zvolená délka. V meteorologii se používá při modelování přestupu tepla mezi zemským povrchem a atmosférou, atmosférickými částicemi a okolním vzduchem apod. Viz též kritéria podobnostní.

bezrozměrná charakteristika používaná v teorii přenosu tepla v tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Je definována výrazem
$Pc=\frac{lV}{a},$
kde l značí vhodně zvolenou délku, V charakteristickou rychlost a a je koeficient teplotní vodivosti. Pecletovo číslo lze též vyjádřit jako součin čísla Reynoldsova a čísla Prandtlova. Viz též kritéria podobnostní.

poměr v/a, kde v je kinematický koeficient vazkosti a a koeficient teplotní vodivosti. V meteorologii se však spíše používá turbulentní analog Prandtlova čísla zavedený jako poměr koeficientu turbulentní difuze pro hybnost ku koeficientu turbulentní difuze pro teplo. Viz též kritéria podobnostní.

syn. parametr Reynoldsův – kvantitativní charakteristika poměrů v proudící tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Vyjadřuje poměr setrvačných a vazkých sil. Reynoldsovo číslo úzce souvisí např. s podmínkami přechodu proudění laminárního v proudění turbulentní a v meteorologii se používá zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry, např. při studiu obtékání překážek, a ve fyzice oblaků a srážek při obtékání srážkových částic. Lze je vyjádřit ve tvaru
$Re=\frac{\mathrm{\rho }v\mathrm{ l}}{\mu }\text{ nebo }Re=\frac{v\mathrm{ l}}{\nu },$
když $v$ je rychlost proudění, $l$ vhodně zvolená délka, ρ hustota proudící tekutiny a $\mu$, resp. $\nu$ značí dyn., resp. kinematický koeficient vazkosti. Viz též kritéria podobnostní.

parametr Ra charakterizující podobnost z hlediska přenosu tepla prouděním (konvekcí). Lze ho určit ze vzorce
$\text{Ra}=\frac{\beta g{H}^3\Delta T}{k\nu },$
kde β značí koeficient teplotní roztažnosti, g tíhové zrychlení, H tloušťku vrstvy tekutiny, resp. vzdálenost mezi stěnami vymezujícími proudění tekutiny, ΔT tomu příslušející rozdíl teplot, k koeficient teplotní vodivosti a ν koeficient kinematické vazkosti dané tekutiny. Viz též kritéria podobnostní.

syn. parametr Richardsonův – bezrozměrné číslo představující kvantitativní míru vertikální instability atmosféry z termického i dynamického hlediska. Používá se zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v letecké meteorologii v souvislosti s podmínkami pro vznik a vývoj konvekce a turbulence. Richardsonovo číslo můžeme vyjádřit v gradientovém tvaru, nebo ve tvaru pro tok. Viz též parametr stabilitní, klasifikace stabilitní.

bezrozměrný parametr obecně definovaný výrazem
$Ro=\frac{V}{\lambda l},$
kde l značí vhodně zvolenou délku, V charakteristickou rychlost a λ je Coriolisův parametr. Rossbyho číslo obecně vyjadřuje charakteristiku pro poměr velikosti zrychlení pohybu vzduchových částic ku velikosti zrychlení působeného Coriolisovou silou. Při aplikacích v souvislosti s modelováním vírových cirkulací v atmosféře se pak v roli veličiny l uvažuje poloměr těchto cirkulací (tzv. Rossbyho poloměr), a to v prostorových měřítkách od rozměrů synoptických útvarů (např. tlakových níží) až po malá měřítka lokálních cirkulací působených např. termickou konvekcí. Ve fyzice mezní vrstvy atmosféry se Rossbyho číslo často používá ve tvaru
$Ro=\frac{v_g}{\lambda z_0},$
kde v_g je velikost rychlosti geostrofického větru a z₀ parametr drsnosti zemského povrchu. Rossbyho číslo se používá při parametrizaci vlivu zemského povrchu na proudění. Viz též kritéria podobnostní.

[frúdovo] – jedno z bezrozměrných podobnostních kritérií používané při modelování aerodyn. a hydrodyn. procesů, např. v aerodyn. tunelech. Označuje se symbolem Fr a je definováno jako poměr setrvačných sil a síly zemské tíže. Froudovo číslo lze vyjádřit vztahem
$Fr=\frac{U^2}{g\mathrm{ l}},$
kde U značí rychlost proudění, g velikost tíhového zrychlení, $l$ vhodně, vzhledem k danému problému, zvolený délkový rozměr. V meteorologii má Froudovo číslo značný význam při modelování procesů, v nichž se uplatňuje působení vztlaku, např. při termické konvekci.
 

označení met. stanice čísly nebo písmeny, které nahrazuje nebo doplňuje její název při předávání zpráv o počasí. Číselné označení WMO se skládá z dvoumístného oblastního indikativu a trojmístného indikativu stanice. Oblastní indikativ může být společný pro několik menších zemí (např. oblastní indikativ 11 je určen pro Rakousko, Českou republiku a Slovensko). Vlastní indikativ stanice je určen pro Českou republiku v rozsahu 400–799 (např. Praha-Ruzyně má 518, takže úplné WMO označení je 11518).Oblastní indikativy i indikativy stanic přiděluje Světová meteorologická organizace. Písmenné označení stanice CCCC (směrovací značka ICAO) se používá při předávání met. zpráv určených k zabezpečení letectví. Skládá se ze čtyř písmen, z nichž první dvě udávají stát (Česká republika má přiděleno LK) a další dvě označují letiště (např. Praha-Ruzyně má PR). Směrovací značky ICAO přiděluje Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO).

1. vzduch neobsahující žádné atmosférické příměsi;
2. vzduch, který obsahuje z daného hlediska zanedbatelné množství atmosférických příměsí.
Viz též atmosféra čistá, vzduch průzračný, vzduch znečištěný.