Elektronický meteorologický slovník

1. zast. označení pro rozsáhlý, výrazný a většinou stacionární tlakový útvar na synoptické mapě, který ovlivňuje cirkulaci atmosféry nad velkou oblastí (zejména centrální cyklona nebo kvazistacionární anticyklona);
2. útvar nízkého nebo vysokého tlaku vzduchu na klimatologické mapě, který je statisticky výsledkem častějšího výskytu příslušných tlakových útvarů v určité oblasti Země, a to celoročně (permanentní centra), nebo sezónně (sezonní centra). Klimatickými akčními centry atmosféry jsou pásy nízkého tlaku vzduchu, pásy vysokého tlaku vzduchu, cyklony a anticyklony vyjádřené v poli průměrného tlaku vzduchu. Klimatická akční centra atmosféry určují všeobecnou cirkulaci atmosféry včetně systému monzunové cirkulace. Kromě sezónního posunu a proměn klimatických akčních center dochází také ke zpravidla neperiodickým kolísáním jejich intenzity, která způsobují cirkulační oscilace.

Termín zavedl v prvním významu franc. meteorolog P. L. Teisserence de Bort v r. 1881, všeobecně se rozšířil prostřednictvím prací švédského meteorologa H. H. Hildebrandssona.

1. v typizaci povětrnostních situací HMÚ pro území ČR málo pohyblivá cyklona nad stř. Evropou;
2. někdy též syn. pro řídicí cyklonu.

oblast maxima směrového vyzařovacího diagramu antény (parabolické). Jako šířka svazku hlavního laloku se obvykle uvádí dvojnásobek úhlové vzdálenosti směru maximálního výkonu (osa antény) a směru s polovinou maximálního výkonu (s výkonem o 3 dB nižším).

1. v typizaci povětrnostních situací HMÚ pro území ČR málo pohyblivá cyklona nad stř. Evropou;
2. někdy též syn. pro řídicí cyklonu.

viz počítač blesků.

Termín zavedli jihoafričtí inženýři P. G. Gane a B. F. J. Schonland, kteří přístroj navrhli v r. 1948. Termín se skládá z řec. κεραυνός [keraunos] „blesk“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

vznik, popř. zesílení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování cyklony nebo k jejímu prohlubování. K cyklogenezi často dochází na přední straně výškové brázdy nebo v oblasti atmosférických front, a to především studených. Speciálním případem je orografická a termická cyklogeneze. Opakem cyklogeneze je cyklolýza. Viz též teorie cyklogeneze.

Termín se skládá ze slova cyklona a z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“.

zeslabení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k vyplňování, popř. zániku cyklony, ke zmenšování horizontálního tlakového gradientu a slábnutí větru. Opakem cyklolýzy je cyklogeneze.

Termín se skládá ze slova cyklona a řec. λύσις [lysis] „uvolňování, rozpouštění“.

1. čes. název pro plně vyvinutou tropickou cyklonu v oblastech Indického oceánu a v jižní části Tichého oceánu západně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v něm dosahuje nejméně 33 m.s^–1;
2. v minulosti označení každé silné tropické cyklony bez ohledu na oblast výskytu.

Termín je odvozen z angl. cyclone, viz cyklona.

syn. níže tlaková
1. základní tlakový útvar, který se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je nižší než v okolí. Střed cyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „N“ (níže), na mapách z angl. jazykové oblasti písmenem „L“ (low), na mapách z něm. jazykové oblasti písmenem „T“ (Tief), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „H“ (nizkoje davlenije) a na mapách ze španělské jazykové oblasti písmenem „B“ (baja).
Pro cyklony je charakteristická cyklonální vorticita a cyklonální cirkulace. S přízemní konvergencí proudění v cyklonách jsou spojeny výstupné pohyby vzduchu, které určují charakter cyklonálního počasí. Ke vzniku cyklon vedou rozmanité procesy v atmosféře označované jako cyklogeneze. V tomto smyslu rozeznáváme především mimotropické a tropické cyklony, dále cyklony subtropické a polární. Viz též stadia vývoje cyklony, model cyklony, osa cyklony.
2. tlakový útvar se sníženými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Cyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují všeobecnou cirkulaci atmosféry. Příkladem takových cyklon jsou cyklona aleutská, islandská, jihoatlantická a jihopacifická.

Termín pochází z angl. cyclone. Zavedl jej brit. námořní kapitán H. Piddington v r. 1848 jakožto pojem zahrnující všechny rotující větrné bouře. Odvodil jej z řec. κύκλος [kyklos] „kruh, kruhový pohyb“ (srov. cyklus). Termín do češtiny pronikl zřejmě přes němčinu, a to kromě ženského i v mužském rodě (mužský tvar cyklon má dnes užší význam).

méně vhodné označení pro frontální vlnu.

atmosférická cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je shodně orientovaný jako osa rotace Země. V těchto místech tedy vzduchové částice mění směr svého pohybu na sev. polokouli proti směru hodinových ručiček, na již. polokouli v opačném směru. Cyklonální cirkulace je tedy na sev. polokouli kladná a na již. polokouli záporná; na rovníku není definována. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální, vorticita cyklonální, cirkulace anticyklonální.

stáčení větru v horiz. rovině dané cyklonálním zakřivením proudnic. Na sev. polokouli má opačný směr než otáčení hod. ručiček, tj. míří vlevo, postavíme-li se po směru větru, zatímco na již. polokouli je tomu opačně. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální, cyklona, stáčení větru anticyklonální.

syn. proudění cyklostrofické –
1. jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti cyklostrofického větru v_c je pak:
$v_c=-\frac{1}{\lambda }{K}_H{v}_g^{2}t,$
kde λ značí Coriolisův parametr, K_H horiz. křivost proudnic, kterou lze aproximovat křivostí izobar nebo izohyps, v_g rychlost geostrofického větru a t jednotkový horiz. vektor orientovaný ve směru geostrofického větru. Cyklostrofický vítr má při záporné křivosti K_H (anticyklonálním zakřivení) stejný směr jako vítr geostrofický, zatímco v případě K_H > 0 (cyklonálního zakřivení) směřuje přesně proti geostrofickému větru. Cyklostrofický vítr tedy působí při cyklonálních situacích zmenšení a při anticyklonálních situacích zvětšení rychlosti skutečného horiz. proudění vůči rychlosti geostrofického větru;
2. horiz. proudění, u něhož je zrychlení působené Coriolisovou silou zanedbatelné ve srovnání s celkovým normálovým zrychlením, tj. na celkové rychlosti proudění má převažující podíl cyklostrofická složka ageostrofického větru. Příklad cyklostrofického větru poskytuje především proudění v tropických cyklonách. Termín cyklostrofického větru zavedl angl. meteorolog N. Shaw.

viz cirkulace buňková.

klimatotvorný faktor podmíněný charakteristickou atmosférickou cirkulací, která působí na další klimatické prvky. Tuto skupinu faktorů můžeme řadit mezi geografické klimatotvorné faktory, přičemž měřítko jejich působení v rámci kategorizace klimatu závisí na měřítku příslušné atmosférické cirkulace. Makroklima velkých územních celků je určováno všeobecnou cirkulací atmosféry, naopak mezoklima a míkroklima může být významně ovlivňováno místní cirkulací. Cirkulační klimatotvorné faktory se mohou uplatňovat jen v určité sezoně, v případě faktorů menšího měřítka jen v některé denní době, přičemž ovlivňují např. výskyt mlh, inverze teploty vzduchu, denní chod oblačnosti a srážek apod.
 

1. ve fyzice a v dynamické meteorologii hodnota křivkového integrálu $C=\int vdr$ přes danou uzavřenou křivku v atmosféře. Symbol v značí rychlost proudění a dr je infinitezimální vektor tečný k uvažované křivce orientované proti pohybu hodinových ručiček. Rozlišujeme absolutní a relativní cirkulaci podle toho, je-li rychlost proudění v udána vzhledem k absolutní nebo relativní souřadnicové soustavě. Mezi absolutní cirkulací C_a a relativní cirkulací C_r platí vztah daný rovnicí C_a = C_r + 2ΩS_e, kde Ω značí úhlovou rychlost zemské rotace a S_e je plocha průmětu plošného elementu vymezeného zmíněnou uzavřenou cirkulační křivkou do roviny zemského rovníku. Cirkulace má úzkou souvislost s vorticitou, neboť hodnota cirkulace příslušná uzavřené křivce a vydělená plochou vymezenou touto křivkou je rovna průměrné hodnotě složky vorticity kolmé ke zmíněné ploše.
2. obecně setrvalý pohyb tekutiny ve víceméně uzavřeném okruhu, popř. soubor všech nebo vybraných pohybů tekutiny v uzavřeném systému, viz cirkulace atmosférická, cirkulace oceánská.

Termín pochází z lat. circumlatio „kruhový pohyb, oběh“ (z circumlatus „nošený dokola, obklopený“, příčestí trpného od slovesa circumferre „nosit okolo, rotovat“); teprve druhotně byl význam rozšířen i na pohyby s libovolným tvarem trajektorie.

buňková cirkulace v rovníkovém pásmu, orientovaná zonálně, tedy kolmo na Hadleyovu buňku. Původně byla popsána pro oblast Tichého oceánu, kde je tvořena východním prouděním (pasáty) ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu nad teplejší západní částí Tichého oceánu, zpětným západním prouděním v horní troposféře a sestupnými pohyby vzduchu nad rel. chladným povrchem východního Pacifiku. Později byly zjištěny obdobné cirkulační buňky i pro rovníkové oblasti Atlantského a Indického oceánu.

Termín zavedl J. Bjerknes (1969) na počest G. Walkera, který popsal výkyvy této cirkulace, jež jsou označovány jako jižní oscilace.

v meteorologii synoptická nebo klimatologická mapa sev. nebo již. polokoule, popř. jejich částí se zeměp. pólem obvykle ve středu mapy. Znázorňuje buď plošné rozdělení jednoho nebo více meteorologických prvků v určitém časovém termínu (mapa cirkumpolární synoptická), nebo průměry či úhrny met. prvků za určité časové období (mapa cirkumpolární klimatologická). Geometrickým podkladem map cirkumpolárních bývá Lambertova azimutální plochojevná projekce. V meteorologii mají mapy cirkumpolární v klasické papírové podobě nejčastěji měřítko 1:60 mil. nebo 1:70 mil., v současné době ale bývají standardní součástí výstupů numerických předpovědních modelů zobrazovaných pomocí prostředků výpočetní techniky. Využívají se především pro střednědobé předpovědi počasí.

velmi intenzivní rozptýlené sluneční záření, vycházející z oblasti kolem viditelného slunečního disku, které sahá do vzdálenosti několika úhlových stupňů od něho a jež nazýváme sluneční aureola. Velikost a jas této oblasti roste se zakalením atmosféry. Cirkumsolární záření působí nepřesnosti v měření přímého slunečního záření, a to zejména při větším zakalení atmosféry nebo za výskytu oblaků vysokého patra.

numerická, výjimečně alfanumerická hodnota sloužící k popisu významu met. veličiny, kterou nelze vyjádřit numerickou hodnotou ve stanovených jednotkách, např. typ stanice, typ přístrojového vybavení, stav a průběh počasí, druh oblaků. V tradičních alfanumerických kódech se kódová čísla používají i pro vyjádření hodnoty některých meteorologických prvků, pokud rozsah daného prvku nemůže být přímo uveden stanoveným počtem symbolických písmen. Význam kódových čísel pro daný met. prvek jedefinován v kódové tabulce, která může být společná pro různé meteorologické kódy.

syn. číslo Wolfovo.