Elektronický meteorologický slovník

index instability definovaný podle vzorce:
$KI=T_{850}-T_{500}+T_{D850}-\left(T_{700}-T_{D700}\right),$
kde T₈₅₀, resp. T₇₀₀ a T₅₀₀, jsou hodnoty teploty vzduchu v hladinách 850 hPa, resp. 700 a 500 hPa a T_D850, resp. T_D700, je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, resp. 700 hPa. V praxi se neočekávají bouřky pro hodnotu K-indexu nižší než 20, pro hodnoty indexu mezi 20 a 25 se očekávají ojedinělé bouřky, pro hodnoty indexu 25 až 30 bouřky místy a pro hodnoty K-indexu nad 30 se očekávají četné bouřky.

K-index formuloval amer. meteorolog J. J. George v roce 1960.

(REZZO) – databáze zdrojů znečišťování ovzduší provozovaná v rámci Informačního systému kvality ovzduší (ISKO) Českého hydrometeorologického ústavu. Databáze obsahuje údaje o emisích z individuálně (bodově) sledovaných stacionárních zdrojů (REZZO 1 a 2), hromadně sledovaných stacionárních zdrojů (REZZO 3) a mobilních zdrojů (REZZO 4). Obdobou databáze REZZO je na území SR Národný emisný inventarizačný systém (NEIS). Analogické informační systémy existují nebo jsou vytvářeny také v zahraničí. Analogické informační systémy existují nebo jsou vytvářeny také v zahraničí. Viz též meteorologie v ČR.

přehled o výskytu povětrnostních situací v dané oblasti za určité období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami synoptické typy stanovené na základě určité typizace povětrnostních situací, záznamy o přestavbě povětrnostních situací apod. Některé typizace neuvádějí povětrnostní situace ve dnech, v nichž je situace nevyhraněná. Nejdelší kalendář povětrnostních situací, používaný ve stř. Evropě, vychází z typizace povětrnostních situací Evropy P. Hessa a H. Brezowského; začíná r. 1881 a je průběžně doplňován a publikován. V ČR je vypracován kalendář povětrnostních situací pracovníky předpovědní služby podle typizace povětrnostních situací HMÚ, počínaje r. 1946. V letech 1946–1990 byl sestavován jednotný kalendář pro celé území tehdejšího Československa, od roku 1991 je sestavován po vzájemné konzultaci meteorologů z ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro území České republiky a zvlášť pro území Slovenské republiky a každoročně je doplňován a publikován na webu ČHMÚ. Druhý československý kalendář povětrnostních situací, zpracovaný podle typizace povětrnostních situací M. Končeka a F. Reina, byl publikován za období 1950–1971. Viz též katalog povětrnostních situací.

dříve používaný termín pro kalibraci meteorologických přístrojů.

Termín je odvozen od slova cejch, které pochází z něm. Zeichen „znamení, značka“.

fáze zpracování družicových dat spočívající v převodu dat získaných přístroji meteorologických družic na standardní fyzikální veličiny, např. intenzitu záření, jasovou teplotu, odrazivost (albedo) aj.

viz smog oxidační.

1. syn. bezvětří;
2. v letecké meteorologii měřená nebo předpovídaná rychlost větru menší než 0,5 m.s^–1 (menší než 1 kt) musí být indikována jako „CALM“.

Termín je přejat z angl. calm „klidný“. Slovo pochází z it. calma „klidné, mírné počasí“, které zřejmě vzniklo z pozdnělat. cauma „horko, žár“ (z řec. καῦμα [kauma] téhož významu), pod vlivem lat. calere „být horký“.

zařízení umožňující v uzavřeném prostoru vytvořit požadované hodnoty teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu, popř. alespoň jednoho z těchto prvků. Podle toho, o který prvek se jedná, rozlišuje se termostat, hygrostat a barostat (termokomora, hygrokomora a barokomora). V meteorologii se užívá při kalibraci nebo zkoušení přístrojů. Užívá se též v klimatoterapii. Viz též klimatizace, mikroklima uzavřených prostor.

syn. anticyklona severoamerická – kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi studené anticyklony s výraznou inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze sezonních akčních center atmosféry.

vysoce ionizovaná svítící dráha vytvořená propojením vůdčího výboje se vstřícným výbojem. V závislosti na charakteru pohybu vůdčího výboje může být tato dráha přímá, častěji však stupňovitě členěná nebo různě větvená. V ní se uskutečňuje pohyb el. náboje spojený s neutralizací nábojů kladné a záporné polarity. Velmi krátkodobě probíhá kanálem blesku el. proud o velikosti desítek kA. Proudy protékající bleskovým kanálem mohou dosahovat výjimečně až stovek kA. Kanál blesku, obvykle o průměru v řádu jednotek centimetrů, bývá opticky poměrně ostře ohraničen a teplota v něm dosahuje až kolem 30 000 K, což odpovídá podmínkám pro vytvoření plazmatu. Tímto zahřátím též vzniká tlaková vlna, při jejímž prostorovém šíření vzniká akustický efekt hromu.

(cd) – jednotka svítivosti, definovaná jako svítivost světelného zdroje, který v daném směru vyzařuje monochromatické záření o frekvenci 540 THz a jehož zářivost v tomto směru činí 1/683 wattu na steradián. Uvedená frekvence odpovídá vlnové délce 0,555 mikrometrů, představuje odstín zelené barvy, nalézá se v blízkosti středu spektra viditelného záření a lidské oko na ni bývá při denním vidění nejcitlivější. Tato definice platí od r. 1979, předchozí definice z r. 1967 definovala kandelu jako svítivost 1/600 000 čtverečního metru povrchu absolutně černého tělesa při teplotě tuhnoucí platiny 1768 ^oC a normálním tlaku vzduchu. Návaznost nynější definice je zajištěna příslušnými přepočty.

skleněná trubička o malém kruhovém, eliptickém nebo prizmatickém průřezu s vnitřním kapilárním otvorem, spojená s nádobkou kapalinového teploměru. Do kapiláry teploměru je vytlačována z nádobky při vzrůstající teplotě teploměrná kapalina.

pohyb podpovrchové vody vlivem působení kapilárních sil proti směru zemské tíže.

kapka vody o průměru menším než 500 µm vypadávající z oblaků nebo z mlhy na zemský povrch. Viz též mrholení.

studený vzduch, který se projevuje ve stř. a horní troposféře a často způsobuje vznik výškové cyklony, v jejímž středu je vzduch nejstudenější. Kapka studeného vzduchu bývá tvořena vzduchem, který se oddělil od výškové brázdy a postoupil (slangově „skápl“) do nižších zeměp. šířek. Někdy vzniká jako relikt cyklony vyplněné studeným vzduchu, jejíž přízemní střed se vyplnil. Kapka studeného vzduchu se zpravidla pohybuje ve směru přízemního proudění, ale nižší rychlostí. Někdy lze směr a rychlost pohybu jen obtížně předpovídat. Bývá spojena s výraznými projevy počasí, zejména s trvalými nefrontálními srážkami. Povětrnostní situace spojená s kapkou studeného vzduchu se u nás vyskytuje jen několikrát za rok, převážně v zimní polovině roku.

výšková synoptická mapa některých standardních izobarických hladin, na níž je zakreslena výška této hladiny nad hladinou moře pomocí absolutních izohyps. Může obsahovat též údaje o teplotě a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, při synoptické analýze se zakreslují i izotermy, popř. jiné izolinie. K nejčastěji používaným mapám absolutní (barické) topografie (zkr. AT) v předpovědní praxi patří mapy AT 850, 700, 500 a 300 hPa. Jsou sestaveny buď na základě měření v některých z hlavních synoptických termínů, nebo jsou sestaveny pro některé z budoucích termínů (např. za 24, 48, 72 hodin atd.), pak hovoříme o předpovědních mapách. V met. praxi se dnes zpravidla tyto mapy vytvářejí jako jeden z výstupů numerických předpovědních modelů, ať už ve formě analýzy nebo předpovědní mapy. Viz též mapa barické topografie, mapa relativní (barické) topografie, mapa termobarického pole, výška geopotenciální.

viz mapa izanomál.

výšková synoptická mapa, do níž jsou pomocí izohyps zakresleny výšky určité izobarické hladiny nad hladinou moře nebo nad jinou izobarickou hladinou. Podle toho rozlišujeme mapy absolutní a relativní (barické) topografie. V předpovědní službě se sestavují mapy barické topografie standardních izobarických hladin, do kterých se zakreslují i údaje o dalších met. prvcích. Mapy barické topografie ve svém souhrnu podávají představu o prostorovém rozložení tlaku, teploty, vlhkosti a proudění vzduchu v atmosféře, a proto jsou nepostradatelnou pomůckou při met. rozborech a předpovědích (diagnóze a prognóze počasí). Viz též mapa termobarického pole, výška geopotenciální.

mapa, na níž je znázorněno rozložení větru v určité izobarické hladině ve volné atmosféře. Je jednou z výškových map.

mapa, do níž jsou pomocí izalobar zakresleny změny tlaku vzduchu za určitý časový interval. Viz též metoda izalobar, mapa izalohyps.

mapa, do níž jsou pomocí izalohyps zakresleny změny výšky absolutní (barické) topografie  izobarické hladiny nebo tloušťky relativní (barické) topografie za určitý časový interval. Mapy izalohyps abs. topografie znázorňují změny výšky standardních izobarických hladin, a proto jsou do jisté míry analogické mapám izalobar. Mapy izalohyps rel. topografie vyjadřují změny prům. virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi standardními izobarickými hladinami, a jsou tedy mapami izaloterm.

mapa rozdílů teploty vzduchu za určitý časový úsek, znázorněných pomocí izaloterm. Nejčastěji se sestavují mapy izaloterm za 24 h, aby se vyloučil vliv denního chodu teploty vzduchu. Izalotermami se vyčleňují oblasti růstu a poklesu teploty (oteplení a ochlazení). Mapa izaloterm je i mapa izalohyps relativní topografie.Tyto mapy používané v synoptické meteorologii se dnes konstruují pomocí výpočetní techniky. Kromě syn. meteorologie se mapa izaloterm využívají i v klimatologii, a to většinou pro znázornění ročního chodu teploty vzduchu. V tom případě izalotermy vyjadřují rozdíly prům. měs. teploty sousedních měsíců v dané oblasti, např.rozdíl teploty vzduchu v Evropě mezi dubnem a březnem.

mapa znázorňující rozložení odchylek hodnot met. prvků od jejich prům. (norm.) hodnoty pomocí izanomál. Nejčastěji znázorňuje odchylky prům. denních, měs., roč. a jiných hodnot meteorologických prvků v daném roce od klimatologických normálů. V tom případě bývá mapa izanomál označována jako mapa anomálií. V jiném případě mapa izanomál znázorňuje rozložení odchylek hodnot met. prvků od prům. hodnot vypočítaných pro určitou polohu, např. rovnoběžku, nadm. výšku apod. V současné době se časteji používá označení mapa anomálií.

mapa, na níž jsou izobrontami spojena místa zemského povrchu s prvním slyšitelným zahřměním. Mapy izobront se dříve konstruovaly ke zjišťování tahu bouřek, v současnosti je nahradily výstupy detekce blesků.

výšková synoptická mapa některých standardních izobarických hladin, na níž je zakreslena výška této hladiny nad hladinou moře pomocí absolutních izohyps. Může obsahovat též údaje o teplotě a vlhkosti vzduchu, směru a rychlosti větru, při synoptické analýze se zakreslují i izotermy, popř. jiné izolinie. K nejčastěji používaným mapám absolutní (barické) topografie (zkr. AT) v předpovědní praxi patří mapy AT 850, 700, 500 a 300 hPa. Jsou sestaveny buď na základě měření v některých z hlavních synoptických termínů, nebo jsou sestaveny pro některé z budoucích termínů (např. za 24, 48, 72 hodin atd.), pak hovoříme o předpovědních mapách. V met. praxi se dnes zpravidla tyto mapy vytvářejí jako jeden z výstupů numerických předpovědních modelů, ať už ve formě analýzy nebo předpovědní mapy. Viz též mapa barické topografie, mapa relativní (barické) topografie, mapa termobarického pole, výška geopotenciální.

v provozní met. praxi dříve obvyklé označení pro mapy absolutní (barické) topografie. Viz též mapa izobar.

viz mapa klimatologická.

syn. diagram pohodlí, diagram pohody – diagram se souřadnicemi teplota – vlhkost, který se používá především při hodnocení umělého mikroklimatu, vytvořeného klimatizací.

met. mapa, na které jsou zobrazeny výšky s maximální rychlostí větru, dále je na nich zobrazena velikost maximální rychlosti větru, v závislosti na směru větru, a rychlost větru ve stanovených hladinách nad i pod hladinou maximálního větru. Využívá se zejména při meteorologickém zabezpečení letectva. Viz též vítr maximální.

mapa námrazových oblastí vymezených podle výskytu max. velikosti námrazků, vyjádřené buď max. hmotností, nebo tloušťkou vrstvy v n-letém pozorování na definovaném povrchu vzorku. V ČR se používá pro techn. účely námrazová mapa, na níž jsou podle výskytu námrazků na námrazkoměrné tyči vymezeny oblasti s lehkými, středními, těžkými, popř. s kritickými námrazky. V praxi se pro uvedené oblasti používá jen označení lehká, střední atd. námrazová oblast. Námrazová mapa je každoročně zpřesňována po zhodnocení námrazového období. Využívá se především k projektování venkovních el. vedení. Viz též měření námrazků.

letecká povětrnostní mapa obsahující grafický popis význačného počasí pro letový provoz. Mapa význačného počasí pro letové hladiny mezi FL100-270 nebo nad FL270 označované SWM nebo SWH (Significant weather chart for Middle or High levels) obsahující hranice oblastí s význačným počasím, údaje o výšce základny význačných oblaků a jejich horní hranici, údaje o výšce tropopauzy, o vrstvách s výskytem námrazy a turbulence, o oblastech s výskytem tropických, písečných nebo prachových bouří, o poloze tryskového proudění (jet streamu) nebo o poloze vulkanických erupcí s vyznačením výraznosti příslušného jevu pomocí mezinárodně přijatých symbolů. Mapy význačného počasí jsou jedním ze základních materiálů letecké meteorologické dokumentace. Označují se jako SW mapy (Significant weather chart). Viz též jevy počasí význačné.

výšková synoptická mapa, do níž je pomocí relativních izohyps zakreslena tloušťka vrstvy mezi dvěma standardními izobarickými hladinami. Vzdálenost dvou izobarických hladin, neboli tloušťka vrstvy vzduchu mezi nimi, je úměrná prům. virtuální teplotě vzduchu v dané vrstvě. V praxi se nejčastěji používá mapa relativní topografie mezi hladinami 500 a 1 000 hPa, označovaná jako$R{T}_{1000}^{500}$. Tato mapa se většinou sestavuje v kombinaci s mapou absolutní topografie 700 hPa a nazývá se mapou termobarického pole spodní poloviny troposféry. Viz též mapa barické topografie, výška geopotenciální.

syn. mapa synoptická.

výšková synoptická mapa na níž jsou vedle absolutních izohyps dané izobarické hladiny zakresleny buď izotermy v této hladině, nebo relativní izohypsy zvolené vrstvy omezené dvěma izobarickými hladinami. Izohypsy se zpravidla zakreslují po 40 geopotenciálních metrech do hladiny 500 hPa a pro výše ležící hladiny obvykle po 80 geopotenciálních metrech. V meteorologické službě se používá zejména mapa AT 700 (absolutní topografie hladiny 700 hPa) se zakreslením $R{T}_{1000}^{500}$ (relativní topografie hladiny 500 hPa nad hladinou 1 000 hPa), která bývá označována jako mapa termobarického pole spodní poloviny troposféry, a dále též mapa izohyps a izoterm v hladině 850 hPa. Izohypsy abs. topografie se zakreslují plnou černou čarou, zatímco izohypsy rel. topografie a izotermy červenou, popř. přerušovanou černou čarou. Z úhlů, které svírají abs. a rel. izohypsy, a z hustoty izohyps lze usuzovat o tlakových a teplotních změnách v atmosféře.

viz mapa tropopauzy.

synoptická mapa, do níž jsou zakresleny hodnoty výšky frontální plochy nad hladinou moře určené z radiosondážních měření v různých místech v témže synoptickém termínu nebo na základě výstupů z numerických předpovědních modelů. Hodnoty stejné výšky frontální plochy se spojují izohypsami. Sestavuje se pouze pro speciální účely. Viz též výška geopotenciální.

synoptická mapa, do níž je zakreslen tlak vzduchu v tropopauze nebo nadm. výšky (topografie) tropopauzy a teploty vzduchu v ní. Analyzovaná mapa obsahuje izobary nebo izohypsy tropopauzy a izotermy v ní. Někdy se do mapy tropopauzy zakreslují i údaje o maximálním větru. Viz též tropopauza.

syn. oblouky tečné.

syn. oblouky tečné.

syn. oblouky dotykové, oblouky tangenciální – halový jev pozorovaný vně malého nebo velkého hala. Délka a tvar tečných oblouků se mění s úhlovou výškou světelného zdroje, tj. Slunce nebo Měsíce. Rozeznáváme horní a dolní tečné oblouky, přičemž horní oblouky jsou častější. Malého hala se tečné oblouky dotýkají v jeho nejvyšším a nejnižším bodě, vznikají dvojitým lomem paprsků na šestibokých ledových krystalcích při lámavém úhlu 60° a horiz. poloze hlavní krystalové osy. Učebnicová literatura uvádí i tečné oblouky velkého hala, jsou čtyři a velkého hala se dotýkají v bodech posunutých o 45° od jeho nejvyššího a nejnižšího bodu. Podle názoru řady současných odborníků nejsou však tyto dotykové oblouky u velkého hala reálné. Oblouky tečné patří k fotometeorům.

syn. vítr sestupný – vítr se sestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o gravitační vítr; v uvedeném smyslu sem patří rovněž padavý vítr typu fénu i bóry. Katabatický charakter má také klesavý pohyb vzduchu na katafrontách a subsidence vzduchu v oblastech vyššího tlaku vzduchu. Opačného smyslu je anabatický vítr.

atmosferická fronta se sestupnými pohyby teplého vzduchu nad frontální plochou. Ke katafrontám patří horní části mnohých studených front, zejména studených front druhého druhu. Sklon katafronty je menší než sklon stacionární fronty, tangens úhlu sklonu katafronty je řádově 0,001. Viz též anafronta, sklon atmosférické fronty.

Termín zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v letech 1934–1936. Skládá se z řec. κατά [kata] „pod“ (ve smyslu směr či pohyb dolů), a ze slova fronta.

izalobara spojující místa se stejnou zápornou hodnotou tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 h. Viz též analobara.

Termín ve tvaru katisallobar zavedl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1913. Skládá se z řec. κατά [kata] „pod“ (ve smyslu směr či pohyb dolů) a slova izalobara, z něhož byl kvůli snazší výslovnosti vypuštěn komponent iz(a)-.
 

zákl. dokument o typizaci povětrnostních situací. Kromě zásad a metodiky typizace obsahuje podrobný popis jednotlivých synoptických typů, zvláště jejich cirkulační charakteristiku, údaje o jejich výskytu a trvání, průběh počasí v jednotlivých typech apod. Součástí katalogu povětrnostních situací jsou přízemní a výškové synoptické mapy, popř. schematické kinematické mapy ze dnů s typickou situací. Doplňkem katalogu povětrnostních situací bývá kalendář povětrnostních situací. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější Katalog der Großwetterlagen Europas, jehož autory jsou P. Hess a H. Brezowsky (1952), v ČR Katalog povětrnostních situací pro území ČSSR (HMÚ, 1968). V polovině 90. let došlo k rozšíření českého katalogu o pět dalších situací a díky tomu jsou nyní u nás typizovány všechny dny.

hist. přístroj sloužící ke stanovení klimatického zchlazování. Byl to zjednodušený alkoholový nebo toluenový teploměr s pouhými dvěma ryskami označujícími body stupnice 35 °C a 38 °C. Zahřátím v termosce s teplou vodou se nechala zbarvená kapalina vystoupat až do rozšířeného vrcholu kapiláry. Po osušení se přístroj volně zavěsil a stopkami se změřil čas, za který kapalina v teploměru klesla od horní značky k dolní. Velikost zchlazování (mgcal.cm^–2.sec^–1) se vypočítala tak, že se přístrojová konstanta, obvykle vyleptaná na skle přístroje, dělila zjištěným časem ve vteřinách. K určení zchlazování vlhkého povrchu tělesa cca 36,5 °C teplého se přes nádobku katateploměru přetahoval navlhčený obal z tenkého tkaniva.

Přístroj i jeho angl. označení (katathermometer) zavedl britský fyziolog L. Hill v r. 1913. Termín se skládá z řec. κατά [kata] „pod“ (ve smyslu směr či pohyb dolů) a slova teploměr.

atmosferická fronta se sestupnými pohyby teplého vzduchu nad frontální plochou. Ke katafrontám patří horní části mnohých studených front, zejména studených front druhého druhu. Sklon katafronty je menší než sklon stacionární fronty, tangens úhlu sklonu katafronty je řádově 0,001. Viz též anafronta, sklon atmosférické fronty.

Termín zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v letech 1934–1936. Skládá se z řec. κατά [kata] „pod“ (ve smyslu směr či pohyb dolů), a ze slova fronta.

soustava prognostických rovnic, ve kterých jsou vybrané členy aproximovány geostrofickým přiblížením na základě měřítkové analýzy. Dále jsou použity zjednodušující aproximace hydrostatické rovnováhy a tenké vrstvy. Pro praktickou předpověď počasí se používaly do 60. let 20. století. Filtrují gravitační a zvukové vlny. Prakticky se dají použít pro planetární měřítka až po rozlišení asi 400 km, při kterém jsou již podle Rossbyho poloměru jsou srovnatelné inerční a vztlakové účinky na cirkulaci. Stále se využívají pro teoretické studie a například pro řešení inverzního problému vývoje potenciální vorticity. Viz též číslo Rossbyho, aproximace kvazigeostrofická.

zjednodušení modelu atmosféry, kde je uvažována advekce pouze geostrofickými složkami proudění. Kvazigeostrofická aproximace předpokládá velikost vektoru rychlosti větru blízkou velikosti vektoru rychlosti geostrofického větru a nulové zrychlení ve vert. směru. Důsledkem je, že všechny veličiny závisející na větru kromě divergence proudění lze aproximovat geostroficky. Kvazigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu vnětropických tlakových útvarů v synoptickém měřítku.

syn. oscilace kvazidvouletá.

syn. oscilace kvazidvouletá.

syn. oscilace kvazidvouletá.

anticyklona vyskytující se na klimatologických mapách po celý rok téměř na stejném místě. Střed kvazipermanentní anticyklony se od zimního období k letnímu (a naopak) posouvá zpravidla jen málo. Ke kvazipermanentním anticyklonám patří všechny subtropické anticyklony vyskytující se nad oceány obou polokoulí. Kvazipermanentní anticyklony jsou permanentními akčními centry atmosféry.

syn. družice meteorologická polární.

syn. anticyklona stacionární – anticyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Viz též anticyklona kontinentální, anticyklona subtropická.

atmosférická fronta s nepatrným pohybem vzhledem k zemskému povrchu. Vzduchové hmoty se podél ní pohybují v opačném směru a přibližně rovnoběžně s frontální čárou. Viz též fronta stacionární.

syn. cyklona stacionární – cyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Bývá zpravidla cyklonou řídicí, centrální nebo termickou.

část dynamické meteorologie, která se zabývá popisem pohybu vzduchových částic v zemské atmosféře bez ohledu na jeho příčiny. Poznatky kinematiky atmosféry vyplývají z klasické mechaniky a aplikují se prakticky ve všech odvětvích meteorologie.

obecně met. mapa zobrazující pohybové pole v atmosféře, např. pomocí izotach, proudnic apod. V met. službě se kinematické mapy používaly dříve pro prognostické účely, kdy znázorňovaly např. prognostické trajektorie středů tlakových útvarů a jiných met. objektů, jako jsou atmosferické fronty, pole srážek apod. V současné době slouží už pouze k diagnostickým účelům, při typizaci povětrnostních situací.

syn. energie turbulentní – střední (časově průměrovaná) kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Označíme-li po řadě turbulentní fluktuace x-ové, y-ové a z-ové složky rychlosti proudění $\stackrel{}{{v^{\prime }}_x^{}}, \stackrel{}{{v^{\prime }}_y^{}}, \stackrel{}{{v^{\prime }}_z^{}},$potom energii turbulence vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu vyjádříme jako
$\frac{1}{2}\left(\overline{{v^{\prime }}_x^2}+\overline{{v^{\prime }}_y^2}+\overline{{v^{\prime }}_z^2}\right),$
kde pruh nad veličinou vyjadřuje časové zprůměrování. Viz též turbulence.

kinetická energie proudícího vzduchu v atmosféře. Množství této energie procházející za jednotku času jednotkovou plochou kolmou ke směru proudění se označuje jako výkon větru. Ideální výkon větru N je určen výrazem
$\frac{1}{2}\rho v^3,$
kde ρ je hustota vzduchu a v rychlost větru. Na zařízeních pro využití energie větru se určuje mech. výkon větru N_R podle vztahu
$N_R=\frac{1}{2}{c}_{F}F\rho v^3,$
kde F je velikost záchytné plochy zařízení kolmé na směr větru,c_F součinitel výkonu, jehož hodnota závisí na aerodyn. a jiných vlastnostech zařízení, jakož i na rychlosti větru, přičemž celkové množství práce produkované energií větru za určitý čas se určí jako součin výkonu větru a příslušného času, popř. sumací takových součinů.

jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti kinetického větru v_ki je dán vztahem:
$v_{ki}=\frac{1}{\lambda }{v}_g\frac{\partial v_g}{\partial s}.n,$
kde λ značí Coriolisův parametr, $v_g$ rychlost geostrofického větru, n jednotkový horiz. vektor kolmý ke směru geostrofického větru a směřující od něho vlevo, zatímco ∂/∂s reprezentuje prostorovou derivaci ve směru geostrofického větru. Z uvedeného vzorce vyplývá, že kinetický vítr směřuje kolmo ke směru geostrofického větru, a to vlevo (vpravo) od něho, jestliže rychlost geostrofického větru ve směru proudění roste (klesá).

zvýšení teploty povrchu letadla, především náběžných hran křídel, vlivem jeho pohybu vzduchem. Velikost kinetického ohřevu letadla se přibližně určí ze vztahu
$\Delta T=\frac{{\nu }^2}{2000},$
kde ΔT je kinetický ohřev v K a v je rychlost pohybu letadla v m.s^–1. V oblacích, v důsledku spotřeby tepla na vypařování oblačných částic, které se dostanou do styku s povrchem letadla, se kinetický ohřev letadla snižuje přibližně na polovinu. V letecké meteorologii má velikost kinetického ohřevu letadla význam pro předpověď námrazy na letadle. Viz intenzita námrazy na letadlech.

kapalné padající srážky, které mají v důsledku antropogenního znečišťování ovzduší výrazně zvýšenou kyselost, tj. snížené pH. Kyselý déšť vzniká zejména rozpouštěním oxidů síry a dusíku ve srážkové vodě a představuje značné ekologické nebezpečí, poškozuje půdu a vegetaci, zamořuje povrchové vody, působí škody na architektonických objektech apod. Srážková voda má určitou přirozenou kyselost, způsobenou rozpuštěným oxidem uhličitým a dosahující hodnot pH 5,6 až 6,0, zatímco u kyselého deště může být pH sníženo až na hodnoty 3 až 4, v extrémních případech i menší. Termín kyselý déšť poprvé použil angl. chemik R. A. Smith, když ve 2. polovině 19. století popisoval znečištění ovzduší v Manchesteru. Viz též složení srážek chemické, chemie atmosféry.

podle velikosti (poloměru r) dělíme ionty přítomné v atmosféře na:
a) lehké (r < 10^–9 m);
b) střední, u nichž někdy dále rozlišujeme ionty malé (r = 10^–9 m až 8.10^–9 m), a ionty velké (r = 8.10^–9 až 2,6.10^–8 m);
c) těžké (r = 2,6.10^–8 až 5,5.10^–8 m);
d) ultratěžké (r > 5,5.10^–8 m).
Klasifikace atmosférických iontů, v uvedené podobě označovaná jako klasifikace Israëlova, je v odborné literatuře používána nejčastěji. U některých autorů se však vyskytují určité modifikace. Užívá se např. též dělení na ionty malé, odpovídající svou velikostí shlukům molekul, a ionty velké (Langevinovy), zahrnující zhruba ionty těžké a ultratěžké, které svojí velikostí obvykle odpovídají rozměrům Aitkenových jader. Viz též ionty atmosférické, ionizace atmosférická.

vzhledem k širokému komplexu dějů probíhajících v oblasti atmosferických front používáme při jejich klasifikaci různá hlediska:
a) v závislosti na délce front a jejich významu pro cirkulační děje v atmosféře rozlišujeme hlavní (základní) fronty, podružné a okluzní fronty a čáry instability;
b) podle směru přesunu rozlišujeme teplé fronty, pohybující se na stranu studené vzduchové hmoty, studené fronty, pohybující se na stranu teplé vzduchové hmoty a málo pohyblivé neboli kvazistacionární fronty. Přitom jedna a táž hlavní fronta může být v některých částech málo pohyblivá, v jiných teplá nebo studená;
c) v závislosti na vert. rozsahu rozeznáváme troposférické fronty, zasahující prakticky celou tloušťku troposféry, přízemní fronty, sahající od zemského povrchu do výšky 2 až 3 km a výškové fronty, které se projevují jen ve stř. a vysoké troposféře. Hlavní fronty jsou obvykle troposférické, podružné přízemní;
d) podle směru vertikálních pohybů teplého vzduchu na frontálním rozhraní rozeznáváme anafronty a katafronty. Klasifikace atm. front je relativní, neboť lze často pozorovat přeměny částí front jednoho typu na jiný. Např. při změně cirkulačních podmínek se část studené fronty mění na teplou nebo naopak. Lze pozorovat i transformaci fronty, při níž např. podružná fronta získává vlastnosti fronty hlavní. Fronta jednoho typu může být jak výrazná, tj. se všemi příznaky v polích meteorologických prvků, tak rozpadávající se.

rozdělení vzduchových hmot buď podle jejich termodynamických vlastností, tzv. termodynamická klasifikace vzduchových hmot, nebo podle geogr. polohy ohnisek jejich vzniku, tzv. geografická klasifikace vzduchových hmot.

genetická klasifikace klimatu, navržená B. P. Alisovem v 50. letech 20. století (v češtině Alisov, 1954). Vychází z geografické klasifikace vzduchových hmot. Rozlišuje sedm klimatických pásem oddělených zimní a letní polohou klimatologických front. Ve čtyřech hlavních pásmech celoročně převažuje jedna vzduchová hmota, pro tři vložená vedlejší pásma je charakteristické jejich sezonní střídání. Je vymezeno klima ekvatoriální, subekvatorální neboli rovníkových monzunů, tropické, mírných šířek, subarktické (bez ekvivalentu na jižní polokouli) a arktické, resp. antarktické. Klimatická pásma se dále mohou dělit do klimatických typů na kontinentální, oceánské, západních pobřeží a východních pobřeží.

členění Země nebo její části do regionů relativně homogenních z hlediska geneze klimatu (genetické klasifikace klimatu) nebo jeho projevů (efektivní nebo též konvenční klasifikace klimatu). Z hlediska kategorizace klimatu rozlišujeme globální a regionální klasifikace klimatu. Hlavními vymezovanými jednotkami jsou klimatické oblasti sdružené do klimatických pásem, dále pak klimatické typy. Kritériem pro jejich stanovení mohou být hodnoty vybraných klimatických prvků, klimatologických indexů apod. Regionální klasifikace klimatu s výrazně aplikačním zaměřením je někdy označována i jako klimatologická rajonizace.

efektivní klasifikace klimatu, sestavená L. S. Bergem (1925) na základě poznatků o rozšíření přírodních krajinných celků (zón) Země. Rozlišuje klima velkých a malých nadmořských výšek, v jejich rámci pak dvanáct klimatických typů: klima tundry, tajgy, listnatých lesů mírných šířek, monzunové klima mírných šířek, stepní klima, středomořské klima, klima vlhkých subtropických lesů, mimotropických pouští v nitrech pevnin, tropických pouští, klima savanové a klima vlhkých tropických pralesů. Některé Bergovy klimatické typy se shodují s typy Köppenovy klasifikace klimatu, na rozdíl od ní však hranice klimatických oblastí nejsou určeny hodnotami klimatických prvků, nýbrž znaky krajiny, jako je rozsah typů vegetace, půdních druhů atd.

jediná celosvětově rozšířená efektivní klasifikace klimatu, postupně vytvářená W. Köppenem (ve finální verzi Köppen, 1936). Další dílčí úpravy provedl R. Geiger (1961), proto bývá někdy označována i jako Köppenova-Geigerova. Původní Köppenova klasifikace vycházela čistě z fytogeografického hlediska, později byla vztažena k rozložení teploty vzduchu a srážek na Zemi. Rozlišuje pět hlavních klimatických pásem, označených velkými písmeny:
A – tropické dešťové klima;
B – suché klima;
C – mírné dešťové klima;
D – boreální klima;
E – sněhové klima.
Hlavní klimatická pásma se dále dělí do klimatických typů, jejichž hranice jsou určeny např. izotermami prům. měs. teploty vzduchu nejteplejších a nejchladnějších měsíců nebo poměrem úhrnů srážek v zimě a v létě. Viz též klasifikace klimatu Trewarthaova.

viz klasifikace klimatu geomorfologická.

efektivní klasifikace klimatu, navržená C. W. Thornthwaitem (1948) pro biologické a zeměd. aplikace. V původní verzi (1931) byla založena na indexu srážkové účinnosti, později (1948) na Thornthwaiteově indexu vlhkosti (I_m), přičemž zahrnuje následující klimatické typy:

Klimatický typ	Im
A perhumidní	Im ≥ 100
B4 humidní	80 ≤ Im < 100
B3 humidní	60 ≤ Im < 80
B2 humidní	40 ≤ Im < 60
B1 humidní	20 ≤ Im < 40
C2 vlhko-subhumidní	0 ≤ Im < 20
C1 sucho-subhumidní	–20 ≤ Im < 0
D semiaridní	–40 ≤ Im < –20
E aridní	–60 ≤ Im < –40

Kromě této klasifikace použil týž autor k vyjádření humidity klimatu také samotnou hodnotu ročního potenciálního výparu, viz megatermické klima, mezotermické klima, mikrotermické klima, klima tundry a klima trvalého mrazu.

efektivní klasifikace klimatu Země, kterou vytvořil G. T. Trewartha (poslední verze z r. 1980). Někdy bývá označována jako Köppenova-Trewarthaova klasifikace klimatu, neboť vznikla modifikaci Köppenovy klasifikace klimatu. Oproti ní rozeznává šest hlavních klimatických pásem, označených písmeny A–F. Pásma A a B jsou v obou klasifikacích vymezena a členěna obdobně, Köppenovu pásmu E odpovídá Trewarthaovo F. Hlavní odlišností Trewarthaovy klasifikace klimatu je rozčlenění dvou Köppenových pásem (C a D) do tří (C–E). Vyčleněno bylo samostatné pásmo subtropického klimatu, v němž alespoň osm měsíců průměrná měsíční teplota vzduchu přesahuje 10 °C. Hranicí pro kontinentální typ mírného klimatu D je průměrná měsíční teplota vzduchu nejchladnějšího měsíce 0 °C, přičemž tuto prahovou hodnotu převzali i někteří současní autoři pro rozlišení mírného dešťového a boreálního klimatu v Köppenově klasifikaci klimatu. Trewarthaova klasifikace klimatu někdy vymezuje i pásmo H, popř. G, sdružující oblasti s významným vlivem nadmořské výšky na klima.

ryze genetická klasifikace klimatu Země, sestavená H. Flohnem (1950) na základě všeobecné cirkulace atmosféry. Vychází z existence čtyř druhů zemských větrných pásů, které se během roku šířkově posouvají v závislosti na výšce Slunce. Jsou to:
1. rovníkový pás záp. větrů;
2. pás vých. větrů neboli pasátový pás;
3. mimotropický pás záp. větrů;
4. polární pás vých. větrů.
Oblasti, v nichž po celý rok převládá jeden z uvedených větrných pásů, mají podle Flohna stálé (homogenní) klima, zatímco oblasti, v nichž se sezonně střídají sousední větrné pásy, mají klima alternující (heterogenní). Např. střídáním tropického pásu vých. větrů a mimotropického pásu záp. větrů vzniká tropický pás zimních dešťů (středomořské klima) s letním pasátem a zimními záp. větry. Flohn klasifikaci navrhl pro tzv. ideální kontinent a pro světové moře; pro skutečné kontinenty a oceány byla rozpracována dalšími klimatology, zejm. E. Kupferem (1954).

založena na představě rozčlenění území na klimatické rajony podle příslušnosti ke komplexu klimatologických charakteristik. Charakteristiky jsou v klasifikaci chápány jako velikostní třídy (např. počet letních dní), které odpovídají v dané části regionu klimatologickým hodnotám. Průnik jednotlivých tříd podmiňuje začlenění do definovaných skupin tříd. Quitova klasifikace rozlišuje 23 klimatických jednotek (rajonů) ve třech klimatických oblastech (teplá, mírně teplá, chladná) definovaných kombinacemi tříd hodnot 14 klimatologických charakteristik. Původní klasifikace byla založena na hodnotách odečtených z Atlasu podnebí Československé republiky z roku 1958, nerozsáhlejší revize a aktualizace je publikována v Atlasu podnebí Česka z roku 2007 (viz atlas podnebí).

rozlišuje tři hlavní oblasti (teplou, mírně teplou a chladnou), které dále člení hlavně podle Končekova vláhového indexu. V původním vydání (Atlas podnebí Československé republiky z roku 1958, viz klimatologický atlas) byly použity různě dlouhé časové řady a dokonce i různé hranice některých charakteristik (např. červencová izoterma 15 °C byla v Beskydech nahrazena izotermou 16 °C). V aktualizovaném zpracování (Atlas podnebí Česka z roku 2007) byly vypuštěny agrotechnické charakteristiky (např. plná zralost žita ozimého) a klasifikace obsahuje jen 6 základních charakteristik, včetně vláhového indexu podle Končeka, který obsahuje další 4 klimatologické charakteristiky a pro výpočet bylo použito jednotné období 1961–2000. Upravená metodu výpočtu klasifikace umožňuje přepočet pro jiné časové období.

hodnocení vertikální instability (stability) atmosféry na základě velikosti tzv. „kladných“ a „záporných“ ploch na termodynamickém diagramu, které jsou ohraničeny stavovou křivkou vystupující vzduchové částice a křivkou teplotního zvrstvení (stratifikace). Za kladné se považují plochy, kdy stavová křivka je vpravo od křivky zvrstvení, tzn. na straně s vyšší teplotou vzduchu; v opačném případě jde o plochu zápornou. Z tohoto hlediska rozlišil C. W. B. Normand tyto druhy instability ovzduší:
a) abs. stabilitu, kdy neexistují „kladné“, ale pouze „záporné“ plochy;
b) abs. instabilitu, kdy existují pouze „kladné“ a neexistují „záporné“ plochy;
c) podmíněnou instabilitu latentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy a „kladné“ plochy jsou větší než „záporné“;
d) podmíněnou instabilitu pseudolatentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy, ale „kladné“ plochy jsou menší než „záporné“.
Toto dělení má spíše historickou hodnotu a v současné době se používá jen velmi zřídka. Viz též teplotní zvrstvení atmosféry, metoda částice, metoda vrstvy, CAPE.

třídění oblaků do kategorií na základě určitých společných charakteristik. Nejčastější je klasifikace oblaků podle:
a) vzhledu, viz morfologická klasifikace oblaků;
b) vzniku a vývoje, viz genetická klasifikace oblaků;
c) výšky výskytu, viz patra oblaků;
d) mikrofyzikálního složení, viz oblak vodní, oblak ledový a oblak smíšený;
e) produkce srážek, viz oblak srážkový a oblak nesrážkový.

klasifikace meteorologických procesů a jevů podle jejich charakteristických rozměrů navržená Orlanskim (1975). Meteorologické jevy o rozměru menším než 2 km se označují jako jevy mikroměřítka, jevy s charakteristickým rozměrem 2 km až 2 000 km jako jevy mezoměřítka (resp. mezosynoptického měřítka) a jevy o charakteristických rozměrech větších než 2 000 km jako jevy makroměřítka, resp. synoptického měřítka. Pro každou ze tří hlavních kategorií vymezuje klasifikace i jemnější dělení, viz tabulku.
Definice charakteristického prostorového měřítka podle Orlanskiho (1985)

Měřítko	Rozsah rozměrů	Příklady
mikro-γ	< 20 m	turbulence, vlečky, drsnost
mikro-β	20–200 m	prachové nebo písečné víry, termály, brázda za lodí
mikro-α	200–2000 m	tornádo, krátké gravitační vlny
mezo-γ	2–20 km	bouřková konvekce, proudění ve složitém terénu, vlivy města
mezo-β	20–200 km	noční jet v nízkých hladinách, shluky oblaků, mořská bríza
mezo-α	200–2 000 km	atmosférické fronty, mimotropické cyklony, tropické cyklony
makro-β	2 000–20 000 km	baroklinní vlny
makro-α	> 20 000 km	slapové vlny

Orlanskiho klasifikace meteorologických procesů se přenáší i do popisu procesů a jevů, které lze vystihnout modelem s danou rozlišovací schopností. Hovoříme pak o modelech příslušného měřítka. Klasifikace podle Orlanskiho je v současné době respektovanou a používanou klasifikací, i když i další autoři navrhli analogické klasifikace. Příkladem je i složitější klasifikace Fujity (1981).

dělení srážek podle původu a různých vlastností srážkových částic, popř. podle dalších charakteristik srážek. Podle původu srážkových částic se v čes. terminologii rozlišují srážky padající a usazené, podle skupenství srážky tuhé, kapalné a smíšené. Další dělení padajících srážek na srážky stratiformní a konvektivní se vztahuje k druhům oblaků, v nichž se srážky vyvíjejí a z nichž vypadávají. Uvedené dva druhy padajících srážek se liší i z hlediska časové proměnlivosti intenzity srážek, přičemž stratiformní srážky označujeme jako srážky trvalé, v rámci konvektivních srážek pak rozlišujeme přeháňky a bouřkové srážky.
Podle výskytu srážek ve vztahu k poloze atmosférických front rozlišujeme srážky nefrontální, předfrontální, frontální a zafrontální. Tyto kategorie tvoří souhrnnou skupinu označovanou jako srážky cyklonální. Z hlediska mechanizmu vzniku dále vymezujeme např. srážky monzunové a orografické, z hlediska zasaženého území srážky místní, z hlediska využití srážky efektivní. Ve vztahu k měření srážek se používají další označení, např. srážky při bezoblačné obloze, srážky neměřitelné, srážky skryté, srážky hnané větrem a srážky občasné. Při klimatologickém hodnocení se vymezují např. srážky normální a srážky relativní. Zvláštní klasifikaci mají tvary ledových krystalků.

hist. pokus o kvantit. vyjádření vhodnosti počasí během světlého dne z hlediska rekreace apod., a to s ohledem na roční období. Ve 30. letech 20. století se touto problematikou zabýval A. Gregor a následně J. Brádka (1967), který takto hodnotil synoptické typy podle typizace povětrnostních situací HMÚ.

viz zvrstvení atmosféry teplotní.

nejznámější genetická klasifikace mlh, vytvořená H. Willettem v roce 1928, která člení mlhy podle podmínek a způsobu jejich vzniku a rozeznává:
a) mlhy uvnitř vzduchových hmot, k nimž patří mlhy radiační, advekční a advekčně-radiační;
b) mlhy frontální, které se dále dělí na mlhy na frontách a na mlhy předfrontální a zafrontální.
Jednotlivé typy se dále dělí podle různých hledisek. Např. mlhy advekční se dále dělí na mlhy vznikající při advekci relativně teplého vzduchu nad chladnější povrch a mlhy vznikající při advekci studeného vzduchu nad teplejší povrch s vysokou schopností odpařovat vodu (vypařování arktických moří, v našich podmínkách podzimní ranní vypařování z vodních ploch). Původní Willettova klasifikace mlh byla různými autory doplňována a upravována (např. H. R. Byersem), jiné genetické klasifikace mlh vytvořili J. J. George, S. Petterssen, A. D. Zamorskij a jiní.

viz tvar ledových krystalků.

klimatologický směr, studující klimatické prvky v jejich denním a roč. chodu podle kalendářních úseků, jako je den, pentáda, dekáda, měsíc. Zakládá se především na průměrech, resp. úhrnech a četnostech vypočtených z těchto období a na výpočtu klimatologických normálů. Vychází ze staršího chápání klimatu jako prům. stavu ovzduší. Stále však poskytuje zákl. informace o klimatu daného místa nebo oblasti. Viz též klimatologie dynamická.

oblast, v níž je reliéf zemského povrchu utvářen exogenními geomorfologickými procesy, které jsou klimaticky podmíněny. Poloha a velikost takové oblasti se mění v souvislosti se změnami klimatu. Dnešní reliéf povrchu pevnin je zpravidla polygenetický v důsledku pohybu klimatických pásem během geol. minulosti a současného působení endogenních sil. Viz též klimatická geomorfologie, klasifikace klimatu geomorfologická.

viz zpráva o měsíčních údajích z pozemní stanice (CLIMAT).

syn. klima.

Termín pochází ze staročeského slova podnebie, které mělo význam „prostor pod nebem“. Dnešní význam získal v době národního obrození.

meteorologická zpráva sestavená podle kódu CLIMAT a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Obsahuje identifikaci měsíce, roku a stanice, a v sekci 1 prům. měs. tlak vzduchu v úrovni stanice, tlak vzduchu redukovaný na určitou hladinu nebo prům. hodnotu geopotenciálu, prům. měs. teplotu vzduchu, prům. měs. tlak vodní páry, počet dní se srážkami alespoň jeden mm, měs. úhrn srážek s uvedením frekvenčního intervalu, do kterého tento úhrn spadá, a trvání slunečního svitu v hodinách a v procentech normálu za daný měsíc. Sekce 2 obsahuje normály prvků sekce 1. Sekce 3 a 4 obsahují údaje o počtu dní v daném měsíci, kdy určitý prvek překročil stanovenou hodnotu a údaje o výskytu extrémních hodnot s uvedením dne výskytu. Měsíční údaje ze stanice na lodi se předávají ve tvaru zpráv sestavovaných podle kódu CLIMAT SHIP analogického kódu CLIMAT.

syn. podnebí – dlouhodobý charakteristický režim počasí na Zemi nebo její části, daný variabilitou stavů klimatického systému. Studiem klimatu se zabývá klimatologie. Geneze klimatu je podmíněna společným působením klimatických faktorů a klimatických zpětných vazeb. Klima se projevuje v hodnotách klimatických prvků a z nich odvozených klimatologických indexů, přičemž je jedinečným znakem Země jako celku i každého místa na Zemi. Proces kategorizace klimatu vymezuje různá prostorová měřítka, v nichž pomocí klasifikace klimatu rozlišujeme klimatické typy uspořádané do klimatických pásem. Jejich tvar je podmíněn zonalitou klimatu, která je narušována především rozdíly v kontinentalitě klimatu. Na většině míst je podstatným znakem sezonalita klimatu. Klima podmiňuje ráz a klimatický potenciál krajiny, přičemž značnou roli hraje humidita klimatu. Dynamika klimatických faktorů způsobuje vývoj klimatu. Proměnlivost všeobecné cirkulace atmosféry je vyjádřena klimatickými oscilacemi, které jsou jednou z příčin kolísání klimatu. K eliminaci krátkodobých výkyvů je klima hodnoceno pomocí klimatologických normálů. Jednosměrné změny působení klimatických faktorů vedou ke změnám klimatu, k nimž přispívá i člověk antropogenní změnou klimatu. Viz též klimagram, atlas podnebí, modely klimatu.

Termín vznikl již v antice. Pochází z řec. slova κλίμα [klima] „sklon“ (od κλίνειν [klinein] „naklonit“; stejný základ má i slovo deklinace), které se používalo i pro označení pásu území se stejnou výškou Slunce nad obzorem v daný den, tedy se stejnou zeměpisnou šířkou. Význam „podnebí“ získal termín v pozdní latině. Do češtiny se dostal přes lat. clima a něm. Klima.

syn. klima porostové.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova klima.

syn. klima trvalého mrazu.

syn. klima ledové – v Köppenově klasifikaci klimatu drsnější typ sněhového klimatu, označovaný EF. Prům. měs. teplota vzduchu ani v nejteplejším měsíci nepřesahuje 0 °C, Vyskytuje se prakticky v celé Antarktidě a ve vnitrozemí Grónska, v malé míře též ve vrcholových partiích velehor. Prům. roč. úhrny srážek často dosahují jen několika desítek, na pobřeží Antarktidy několika set milimetrů. Vypadávají prakticky jen ve formě sněžení, podstatnou roli hrají i pevné usazené srážky. C. W. Thornthwaite uvádí pro ledové klima hodnoty potenciálního výparu do 142 mm za rok. Pokud je proces akumulace sněhu intenzivnější než ablace, dochází k tvorbě ledovců, jejichž prostřednictvím se realizuje odtok srážek. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, čára sněžná, klima antarktické.

v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Af, s celoročně vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu a rovnoměrným rozdělením srážek během roku, přičemž ani v nejsušším měsíci neklesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Tropické deště zde mohou mít dvě maxima ve formě rovnodennostních dešťů. Tento klimatický typ poskytuje nejpříhodnější podmínky pro růst vegetace na Zemi. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá ekvatoriální klima.

syn. čtvrtohory mladší – současná geol. epocha, označovaná dříve též jako doba poledová neboli postglaciál, trvající od konce posledního glaciálu před 11,7 tisíci roků. Holocén představuje v rámci kvartéru zatím poslední interglaciál, takže kolísání klimatu během holocénu je méně výrazné než během kvartéru jako celku. Holocén byl tradičně členěn pomocí pylové analýzy do klimatických fází, které však zřejmě neměly globální charakter. V severní části Evropy po preboreálu a boreálu (do cca 8 000 BP) se spíše kontinentálním klimatem následoval atlantik (do cca 5 000 BP), který bývá dáván do souvislosti s hlavním holocenním klimatickým optimem. Mladšími klimatickými fázemi byly subboreál (do cca 2 500 BP) a subatlantik (do současnosti). Příznivější klimatické podmínky v holocénu umožnily nástup zemědělství (tzv. neolitická revoluce) a civilizace, čímž se lidská aktivita zařadila mezi podstatné klimatické faktory.

Termín navrhl franc. paleontolog P. Gervais v r. 1850. Skládá se z řec. ὅλος [holos] „celý, úplný“ a z komponentu -cén, obsaženého v názvu všech epoch současné geol. éry neboli kenozoika (angl. cenozoic; z řec. καινός [kainos] „nový“). Řec. ὅλος „úplný“ zde vyjadřuje, že holocén je vůbec nejmladší epochou, s veškerou současnou flórou a faunou.

syn. klima glaciálu, viz též klima glaciální.

viz klima dešťové mírné.

syn. kryptoklima – klimatické podmínky vnitřních prostor umělého i přírodního původu, jako jsou výrobní, provozní, dopravní, pracovní a obytné prostory nebo jeskyně, hnízdní prostory ptáků či nory zvěře, v nichž v důsledku tepelné izolace stěn, hloubky pod zemským povrchem nebo omezeného spojení s venkovním prostředím je značně změněn denní a roční chod meteorologických prvků. Mikroklima uzavřených prostor se projevuje zejména ve specifických teplotních a vlhkostních poměrech, v prašnosti prostředí (tovární haly, důlní prostory) a v podmínkách výměny vzduchu. Mikroklima uzavřených prostor bývá často upravováno vytápěním, zvlhčováním a ventilací. Viz též klimatizace, klima skleníkové.

nevh. označení pro klima posuzované z hlediska faktorů projevujících se typicky v mezní vrstvě atmosféry a souvisejících s bezprostředním působením aktivního povrchu na procesy v atmosféře. Jedná se zejména o klimatologické hodnocení režimů proudění vzduchu, teplotního zvrstvení ovzduší, prostorového rozptylu znečišťujících příměsí, denních a roč. změn teploty a vlhkosti vzduchu v mezní vrstvě, které jsou ovlivňovány tvarem reliéfu a drsností zemského povrchu, jeho teplotou, schopností odrážet sluneční záření, vypařovat vodu, vlastnostmi půdy apod. Viz též klimatologie mezní vrstvy atmosféry.

klima pobřežních oblastí. V případě oceánů a okrajových moří jde o oceánické klima; pobřeží omývaná studenými oceánskými proudy a pobřeží vnitřních moří mají oproti tomu větší kontinentalitu klimatu.

v Köppenově klasifikaci klimatu typ suchého klimatu, označovaný BW; dále se dělí na horké (BWh) a chladné (BWk). Obecně se klima pouště vyznačuje velkou ariditou, způsobenou především velmi řídkým výskytem padajících srážek; pokud se vyskytnou, mají často charakter přívalového deště. Dalším znakem je malá oblačnost a dlouhé relativní trvání slunečního svitu. Nedostatek vegetace a vody v krajině vede k nízké spotřebě tepla na výpar, což spolu s velkým efektivním vyzařováním zemského povrchu způsobuje největší denní amplitudy teploty vzduchu na Zemi. Nechráněný povrch pouště je vystaven intenzivní větrné erozi; charakteristický je tedy velký zákal, často se vyskytují písečné víry a písečné bouře. Relativní vlhkost bývá hlavně přes den velmi nízká, s výjimkou tzv. mlžných pouští při pobřežích omývaných studenými oceánskými proudy. Tyto pouště patří mezi nejsušší místa na Zemi, vyskytují se zde prakticky pouze skryté srážky. Viz též extrémy srážek.

syn. klima reliéfové – typ klimatu, které se utváří pod vlivem georeliéfu, jeho aktivního povrchu a spolupůsobení antropogenních vlivů. Morfografie zemského povrchu dává klimatu specifické vlastnosti, jejichž vert. a horiz. rozsah závisí na přilehlých tvarech reliéfu. Prostorové vymezení topoklimatu je proto neurčité, stejně jako jeho postavení v soustavě členění klimatu. Topoklima v pojetí některých autorů je syn. místního klimatu. Termín navrhl C. W. Thornthwaite (1953). Viz též kategorizace klimatu, zóna svahová teplá.

Termín se skládá z řec. τόπος [topos] „místo“ a slova klima.

v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Aw, případně As, s celoročně vysokou teplotou a výrazným ročním chodem srážek, takže v nejsušším měsíci klesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Vyznačuje se střídáním období sucha a období dešťů, které přichází zpravidla v létě dané polokoule v souvislosti s pohybem ekvatoriální deprese, případně i s výskytem letního monzunu. Roční chod teploty vzduchu je nevýrazný, s větší denní amplitudou v období sucha a s maximem teploty vzduchu před začátkem období dešťů. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá subekvatoriální klima, jiní autoři je označují jako pasátové klima. Viz též klima monzunové.

nevh. označení pro charakteristiky dlouhodobého režimu proudění vzduchu, teplotního, tlakového a vlhkostního pole v troposféře nad mezní vrstvou a ve stratosféře. Klima volné atmosféry je předmětem studia aeroklimatologie, které se opírá o výsledky aerologických pozorování. Viz též klimatologie volné atmosféry.

syn. klima expoziční – topoklima podmíněné sklonem a orientací svahu vůči světovým stranám, převládajícímu větru apod. Morfologie svahu ovlivňuje jeho insolaci, oblačnost, větrné a srážkové poměry apod. Viz též návětří, závětří, vítr svahový.

1. v Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ suchého klimatu, označovaný BS; dále se dělí na horké (BSh) a chladné (BSk). Obecně se klima stepi vyznačuje nedostatkem srážek pro přirozený výskyt lesa, naopak vyhovuje travním porostům. Vyskytuje se ve stepích a v suchých savanách. Potřeba závlah je limitujícím faktorem pro intenzivní zemědělské využití těchto oblastí, což platí především v případě výskytu agronomického sucha. Klima stepi může být též označeno jako semiaridní klima.
2. klima oblastí pokrytých biomem stepi. Jejich výskyt na Zemi je důsledkem kontinentality klimatu, která kromě nedostatku srážek způsobuje i velkou roční amplitudu teploty vzduchu. V různých částech Země má step místní názvy, např. v Jižní Americe pampa, v Severní Americe prérie. Vlivem lidské činnosti se step rozšířila i do některých oblastí, kde tento biom neodpovídá klimatických podmínkám (např. maďarská pusta).

viz klima boreální.

fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště skleníkovým efektem, vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem skleníkové klima někdy označuje klima vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.

v Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ sněhového klimatu, označovaný ET. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci sice nedosahuje 10 °C, avšak přesahuje 0 °C, takže se zde nevytváří stálá pokrývka sněhu nebo ledu. Existence krátkého a chladného léta umožňuje růst typické vegetace, tvořené mechy, lišejníky, travinami, případně křovinami. Tundru najdeme v polárních oblastech spíše v blízkosti oceánu, který sice snižuje letní teplotu vzduchu, nicméně zima zde bývá často mírnější než v případě boreálního klimatu. Totéž platí pro tzv. alpinskou tundru ve vysokých horách, která se zpravidla vyznačuje větší humiditou klimatu. C. W. Thornthwaite uvádí pro tundru hodnoty potenciálního výparu 143–285 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klima periglaciální, klima horské.

v Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností vzduchu mírných šířek. Z důvodu různé kontinentality klimatu se značně liší oblasti ve vnitrozemí a při pobřeží, dále pak i západní a východní pobřeží mezi sebou. V efektivní Köppenově klasifikaci klimatu jsou proto mírné zeměpisné šířky rozděleny mezi tři klimatická pásma: mírné dešťové klima, chladné suché klima a boreální klima.

syn. kvartér.

syn. klima subekvatoriální.

viz klima středomořské.

viz klima středomořské.

do června 2010 meteorologická zpráva sestavovaná podle kódu CLIMAT TEMP a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Současně se zprávou CLIMAT TEMP byla zrušena také zpráva CLIMAT TEMP SHIP o měs. průměrech aerol. hodnot ze stanice na lodi.

technická zařízení a jejich činnost směřující k vytváření umělých nebo upravených podmínek ovzduší. Klimatizace se provádí v uzavřených prostorách ve snaze zlepšit mikroklima pracovního nebo obytného prostředí, zejména teplotu a vlhkost vzduchu. Spočívá zejména ve vytápění (ohřívání) nebo ochlazování, vysušování nebo zvlhčování vzduchu.

Termín sestává ze slova klima a přípony -izace (pův. lat. -isatio), která je součástí dějových podst. jmen.

odchylka klimatického prvku od jeho průměrné hodnoty, a to v časovém nebo prostorovém smyslu:
a) statisticky odlehlá hodnota klimatického prvku v určitém období oproti dlouhodobému průměru, příp. klimatologickému normálu pro danou oblast. Tyto klimatické anomálie jsou důsledkem kolísání klimatu a lze je rozeznat v různých časových měřítkách. Výrazné klimatické anomálie způsobují klimatická ohrožení;
b) odchylka klimatologického normálu v určité oblasti oproti širšímu okolí, např. dané rovnoběžce (šířková anomálie), nadm. výšce (výšková anomálie) apod. V tomto smyslu jsou klimatické anomálie způsobeny vlivem klimatických faktorů, jimiž se dané místo nebo oblast liší od svého okolí. Zast. označení pro oblast s kladnou klimatickou anomálií je pleión (např. hyetopleión v případě atmosférických srážek, termopleión u teploty vzduchu); oblast se zápornou anomálií byla v minulosti analogicky označována jako meión nebo též antipleión. Viz též izanomála.

dílčí disciplína geomorfologie, která studuje vznik a vývoj tvarů zemského povrchu v závislosti na klimatu a jeho změnách v geol. minulosti. Viz též oblast klimatomorfogenetická.

zóna oddělující různé klimatické oblasti. Může mít charakter výrazného klimatického předělu nebo pozvolného přechodu. Při klasifikaci klimatu je aproximována linií, jejíž poloha bývá stanovena konvenčně.

hranice, za níž klimatické podmínky vylučují existenci zapojeného lesa. Na klimatickou hranici lesa mají z klimatických podmínek rozhodující vliv zejména teplotní poměry ve vegetačním období. Např. na sev. polokouli polární hranice lesa odpovídá červencové izotermě 10 °C. Z dalších podmínek je významný vítr, který mnohde určuje horní hranici lesa. V suchých oblastech je klimatická hranice lesa podmíněna zejména množstvím srážek a vlhkostí vzduchu.

graf obsahující klimatologické informace. Jde o znázornění jednoho nebo více klimatických prvků nebo veličin v různých souřadnicových soustavách, nejčastěji v pravoúhlé nebo polární soustavě. Viz též klimagram.

skupina klimatických oblastí se stejným charakterem makroklimatu, uspořádaných v důsledku zonality klimatu přibližně ve směru rovnoběžek a s ohledem na nadmořskou výšku. Tato pásma jsou základními jednotkami globálních klasifikací klimatu, přičemž se zpravidla dělí do více klimatických typů. Kromě fyzických (skutečných) klimatických pásem, podmíněných též působením azonálních klimatických faktorů, je možné klima Země aproximovat pomocí solárních (matematických) klimatických pásem, která odpovídají solárnímu klimatu. Viz též pásmo teplotní.

viz mapa klimatologická.

mech. nebo jiný fyz. účinek povětrnostních faktorů na stavby a konstrukce nebo jejich části. Užívají se termíny zatížení sněhem (viz tlak sněhu), námrazky, větrem, teplotou vzduchu apod. Zákl. charakteristiky klimatických zatížení, potřebné pro projektovou činnost a mapy těchto charakteristik jsou uvedeny v tech. normách. Studium těchto charakteristik patří k úkolům technické meteorologie.

klimatologická charakteristika získaná z mnohaletých pozorování, zpravidla za 30 let, aby se eliminovaly její krátkodobé výkyvy. Pro studium klimatu různých míst je třeba, aby se klimatologické normály vztahovaly ke stejnému období. Podle doporučení Světové meteorologické organizace (WMO) jsou standardní klimatologické normály počítány z třicetiletí 1901–1930, 1931–1960, 1961–1990, atd. Pokud nejsou k dispozici údaje dané stanice z celého období, aktuálně z období 1961–1990, WMO doporučuje výpočet tzv. prozatímních klimatologických normálů za období alespoň deseti let, které začíná 1. ledna roku, který končí číslem 1 (např. z období od 1. ledna 1991 do 31. prosince 2010). V běžné klimatologické praxi v České republice se před výpočtem normálu ze stanice s neúplnou řadou provádí doplnění dat pomocí nejvhodnější okolní stanice (např. pomocí lineární regrese). WMO nově doporučuje počítat normály za vždy nejnovější třicetiletí (1971–2000, 1981–2010, atd.) místo za období stanovené pro výpočet standardních klimatologických normálů.

syn. zabezpečení klimatické – pravděpodobnost překročení, nebo naopak nedosažení určité hodnoty meteorologického nebo klimatického prvku, využívaná v aplikované meteorologii. Příkladem je teplotní zajištění zeměd. kultur sumami teplot potřebnými pro dozrání příslušné plodiny. Klimatické zajištění se určuje buď z empir. křivky kumulativních rel. četností, nebo z kumulativní distribuční funkce teor. rozdělení, pokud jím lze rozdělení četností zkoumané veličiny aproximovat.

oblast na zemském povrchu s poměrně homogenním klimatem, oddělená od sousední oblasti klimatickou hranicí. Při klasifikaci klimatu jsou klimatické oblasti největšími jednotkami klimatických pásem.

syn. čára sněžná teoretická – dolní sněžná čára, nad níž se po celý rok částečně uchovávají tuhé srážky na horiz. nezastíněném povrchu. Poloha klimatické sněžné čáry závisí pouze na klimatických podmínkách, a to na množství spadlých tuhých srážek, teplotě vzduchu, množství slunečního záření, oblačnosti, kontinentalitě klimatu aj. V polárních oblastech leží na hladině moří, nejvýše v Andách (6 400 m).

syn. čára sněžná klimatická.

prům. poloha některé frontální zóny na klimatologických mapách za určité delší období. Poloha frontální klimatologické zóny úzce souvisí s prům. polohou hlavních akčních center atmosféry.

půdy, na jejichž vzniku se z půdotvorných činitelů nejvíce uplatňuje klima, zatímco povaha mateční horniny má menší význam. V jejich rozložení na Zemi se výrazně projevuje šířková pásmovitost klimatu. Příkladem klimatických půdních typů jsou podzoly, jimž vegetačně odpovídá tajga, nebo černozem, které odpovídá step. Viz též klimatologie půdní.

charakteristika klimatu určitého místa nebo oblasti s ohledem na jeho vliv na jiné přírodní jevy (např. vznik půd) nebo na činnost člověka (např. zemědělství). Termín je často nesprávně zaměňován s termínem povětrnostní podmínky.

syn. klima.

syn. fluktuace klimatu – vývoj klimatu ve formě nepravidelných, případně periodických víceletých výkyvů klimatu kolem průměrného stavu; v druhém případě někdy mluvíme o klimatických cyklech. Tzv. sekulární kolísání klimatu se odehrávají v měřítku desítek, stovek roků nebo ještě podstatně delších časových úsecích. Tento vývoj nemá jednostranný neboli progresivní charakter, čímž se liší od změn klimatu. Kolísání klimatu zasahují různě velké oblasti Země a projevují se výkyvy klimatických prvků v klimatologických řadách. Příčinami kolísání klimatu mohou být oscilace, spojené s dlouhodobějšími výkyvy všeobecné cirkulace atmosféry.

syn. atlas klimatologický.

výrazná orografická překážka (vysoké, protáhlé pohoří), stojící v cestě obvykle převládajícímu větru a tvořící klimatický předěl mezi oblastí návětří a závětří. Velmi studené vzduchové hmoty jsou nuceny klimatickou bariéru obtékat. Výraznou klimatickou bariérou v Evropě je např. Skandinávské pohoří, které způsobuje poměrně vysokou kontinentalitu klimatu vých. Švédska a Finska. Viz též efekt návětrný, efekt závětrný.

veličina sloužící k vyhodnocení některé vlastnosti klimatu, nebo ke stanovení fáze určité oscilace. V prvním případě jde např. o indexy humidity a indexy kontinentality, v druhém případě o nejrůznější indexy cirkulace. Mezi klimatologické indexy dále řadíme počty charakteristických dní a další ukazatele, které umožňují sledovat mj. změny klimatu.

nezáměrné i cílené působení člověka na různé složky klimatického systému, které vede ke změně klimatu v určitém prostorovém měřítku a potažmo ke změnám životního prostředí. Častěji je ovlivňování klimatu negativním a nechtěným důsledkem rozvoje lidských aktivit, které mohou vést např. k dílčím změnám aktivního povrchu či chemického složení atmosféry Země kvůli vypouštění exhalací apod. Jen v menší míře jsou prováděna cílená opatření směřující ke zlepšení klimatu, a to především v měřítku mikroklimatu, popř. místního klimatu, např. výsadba větrolamů, závlahy, zvětšování vodních ploch, zvětšování ventilace aj. Viz též faktory klimatu antropogenní, klima městské, znečišťování ovzduší.

místo s léčivým klimatem, v němž je zákl. léčebnou metodou klimatická léčba neboli klimatoterapie, kde jsou pro tuto metodu odpovídající léčebná zařízení, je zajištěna odb. lékařská péče a jemuž byl ministerstvem zdravotnictví udělen lázeňský statut. Na klimatické lázně se kladou vyšší požadavky z ekologického hlediska než na přírodní léčebné lázně minerální. Viz též místo klimatické.

obecně období s teplejším a vlhčím klimatem oproti předchozí i následující době, a to v různých časových měřítkách. Nejčastěji se tak označuje fáze ve vývoji klimatu holocénu, která trvala cca 7 000–5 000 BP, tedy během tzv. atlantiku. Na sev. polokouli byla teplota vzduchu mírně vyšší než v současnosti, v Arktidě až o několik °C, oteplení se však zřejmě projevovalo pouze v teplém pololetí. Klimatické optimum se projevilo silným ústupem ledovců a zvýšením hladiny světového oceánu. V nižších zeměp. šířkách bylo horké suché klima do značné míry nahrazeno klimatem savan. Za klimatické optimum v širším smyslu může být dále považována např. perioda křídy v druhé polovině mezozoika (druhohor), naopak sporné je označení malé neboli středověké klimatické optimum, používané někdy pro středověké teplé období.

výrazná klimatická hranice, způsobená nejčastěji klimatickou bariérou nebo výrazným rozhraním aktivního povrchu, především na pobřeží oceánů. Např. pohoří rovnoběžkového směru (Alpy, Himaláje aj.) zvýrazňují šířkovou zonalitu klimatu; v případě poledníkového směru (Kordillery, Skandinávské pohoří aj.) tvoří často předěl mezi oceánickým a kontinentálním klimatem.

oblast na zemském povrchu s poměrně homogenním klimatem, oddělená od sousední oblasti klimatickou hranicí. Při klasifikaci klimatu jsou klimatické oblasti největšími jednotkami klimatických pásem.

potenciálně předpověditelná složka klimatu související se změnami vnější části úplného klimatického systému. Časové řady klimatických prvků obsahují vedle této složky, která je z pohledu několika desetiletí většinou velmi malá, jistou nepředpověditelnou složku, zvanou klimatický šum, která je v mnoha případech větší než klimatický signál. Klimatický šum souvisí s vlastní dynamikou vnitřní části úplného klimatického systému projevující se specifickým sledem počasí v každém měsíci, sezoně, roce apod.

1. syn. faktor klimatotvorný, faktor klimagenní – činitel podílející se na genezi klimatu. Změna jednoho nebo více faktorů (v angličtině tzv. forcing) má za následek odpovídající vývoj klimatu ve formě kolísání klimatu, případně jednosměrné změny klimatu. Ta probíhá tak dlouho, dokud prostřednictvím záporných klimatických zpětných vazeb nedojde k opětovnému ustavení rovnováhy klimatického systému. Klimatické faktory se zpravidla navzájem ovlivňují, nicméně lze rozlišit jejich skupiny podle několika kritérií. Nejčastěji se uvádějí astronomické, geografické a antropogenní klimatické faktory, dále podle mechanizmu působení radiační a cirkulační klimatické faktory. Podle měřítka působení můžeme rozlišit faktory od globálních po lokální, z časového hlediska kontinuální a epizodické. Některé klimatické faktory působí v daném místě bezprostředně, působení jiných faktorů se přenáší do určité oblasti prostřednictvím dálkových vazeb.
2. v klimatologii nevhodné označení pro vliv klimatu na určitou lidskou aktivitu, např. na hustotu osídlení, zemědělství nebo cestovní ruch.

skutečný nebo předpokládaný rytmus hodnot klimatických prvků v sekulárních pozorováních. Viz též rytmy povětrnostní, perioda, periodicita.

proměnlivost stavu klimatického systému v malých měřítcích, která má malou či žádnou organizovanou strukturu v čase či prostoru. Malé měřítko klimatického šumu je uvažováno relativně vzhledem k měřítkům studovaného klimatického signálu. Oddělení klimatického šumu od klimatického signálu je jeden ze základních úkolů analýzy klimatických dat. Viz šum meteorologický.

statistická charakteristika odvozená z měření nebo pozorování meteorologického prvku (popř. sám met. prvek), využívaná pro klimatologické účely, např. prům. denní teplota vzduchu, roč. úhrn srážek, složky tepelné a vláhové bilance apod. Viz též faktor klimatický, rozložení klimatického prvku, řada klimatologická.

syn. změna klimatická – vývoj klimatu probíhající v uvažovaném časovém měřítku po dlouhou dobu jednostranně, např. směrem k oteplení nebo ochlazení. Týká se buď určitého regionu, nebo Země jako celku, i v tom případě se však může na různých místech projevit různě intenzivně; oteplení či ochlazení bývá např. nejvíce patrné ve vysokých zeměp. šířkách. Příčinou změn klimatu bývá jednostranná změna působení některého z globálně působících klimatických faktorů. Paleoklimatologie detekuje celou řadu změn paleoklimatu v různých časových měřítkách, historická klimatologie studuje změny historického klimatu. Dlouhodobé změny klimatu mohou být při uvažování krátkých časových řad maskovány kolísáním klimatu, naopak s větším odstupem se mohou ukázat být projevem periodicity klimatu. V souvislosti s aktivitou člověka se k přirozeným změnám přidávají antropogenní změny klimatu, na které je někdy význam termínů změna klimatu a klimatická změna nevhodně zužován. Viz též adaptace, mitigace, Mezivládní panel pro změnu klimatu.

syn. klimatoterapie.

místo, které má blíže nespecifické léčivé klima s příznivým léčebným nebo alespoň rekreačním účinkem na organizmus, ale nemá z tohoto hlediska udělen lázeňský statut. Viz též lázně klimatické.

syn. geneze klimatu.

Termín se skládá ze slova klima a z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“.

syn. klimogram – graf znázorňující roční chod klimatických prvků pomocí jejich měsíčních průměrů nebo úhrnů.
1. v dnes obecně rozšířeném klimagramu osa x reprezentuje dvanáct měsíců; na jednu osu y se pak vynášejí měsíční průměry teploty vzduchu (většinou znázorněny lomenou čarou), na druhou průměrné měsíční úhrny srážek (znázorňovány též lomenou čarou, barevnou plochou nebo ve formě histogramu). Tento druh klimagramu byl dříve používán hlavně v bioklimatologii, odkud také pochází jeho standardizovaná verze, tzv. Walterův klimagram. V něm jsou teplota vzduchu a úhrny srážek zobrazovány v poměru 1 : 2; část roku, kdy je křivka srážek pod křivkou teploty vzduchu, lze považovat za období s nedostatkem srážek.
2. původní klimagram má formu bodového grafu, kdy hodnoty dvou klimatických prvků, nejčastěji opět teploty vzduchu a srážek, jsou vynášeny na horiz., resp. vert. osu. Jednotlivé body, spojené lomenou čárou, reprezentují kalendářní měsíce, což umožňuje porovnat klima dvou nebo více míst v jednom grafu.

Termín se skládá ze slova klima a z řec. γράμμα [gramma] „písmeno, záznam“.

popis klimatu převážně v tabelární a mapové formě pomocí vybraných charakteristik klimatických prvků a jevů, sestavený pro stanici, oblast nebo celou Zemi (např. klimatografie letišť, okresů apod.).

Termín pochází ze slova klima a z komponentu -γραφία [-grafia], odvozeného od -γραφos [-grafos] (od slovesa γράφειν [grafein] „psát“).

pracovník kvalifikovaný pro práci v klimatologii. Viz též meteorolog.

Termín se skládá ze slova klima a z řec. komponentu -λoγος [logos] „vědec“.

mapa podávající klimatologické informace. Rozlišujeme klimatologické mapy dvojího druhu:
a) mapy plošného (geografického) rozložení klimatologických charakteristik jednotlivých meteorologických prvků a jevů, popř. jejich kombinací, tj. klimatologických indexů. Charakteristiky jsou vypočítány z dlouholetých řad meteorologických pozorování, zpravidla z jednotně stanovených tzv. normálních období. Na klimatologické mapě se především znázorňují průměry, extrémy, amplitudy, data výskytu, trvání jevu apod. Uvedené mapy mají většinou analytický charakter. Nejrozšířenější metodou znázorňování je metoda izolinií;
b) mapy klimatické, tj. mapy geogr. rozložení klimatických typů, podtypů a dalších klimatických jednotek stanovených a vymezených podle zásad některé z klasifikací klimatu. Viz též mapa průměrová, atlas klimatologický, rajonizace klimatologická, normál klimatologický.

viz rajonizace klimatologická.

meteorologická stanice, jejímž úkolem je provádět klimatologická pozorování a měření v pevně stanovených termínech, v ČR zpravidla v klimatologických termínech. Data jsou předávána do zpracovatelských center a slouží pro získávání režimových časových a prostorových meteorologických a klimatologických informací. Klimatologické stanice se dělí podle rozsahu a zaměření činnosti na klimatologické stanice základní, doplňkové a srážkoměrné.

syn. atlas podnebí – ucelený soubor map převážně s klimatologickou tematikou. Obsahuje zejména mapy měs. a roč. charakteristik hlavních klimatických prvků odvozených z dostatečně dlouhého období. Zákl. klimatologickým atlasem pro naše území je Atlas podnebí Česka (ČHMÚ Praha, ÚP Olomouc, 2007), vydaný jako encyklopedické dílo obsahující nejen mapy v měřítcích 1 : 1 mil., 1 : 2 mil. a 1 : 5 mil., nýbrž i obsáhlou textovou, tabulkovou a grafickou část. Atlas byl vydán v česko-anglické mutaci (Climate Atlas of Czechia). Základním zpracovaným obdobím je 1961 – 2000. Předcházejícím mapovým dílem české klimatologie byl Atlas podnebí Československé republiky (Praha, ÚSGK 1958), který obsahoval 89 klimatologických, fenologických a jiných map v měřítku 1 : 1 mil. a 11 listů diagramů. Mapy teplotních a srážkových charakteristik byly sestaveny většinou z období 1901 – 1950. Charakter specializovaného klimatologického atlasu má mapová příloha studie M. Kurpelové, L. Coufala aj. Čulíka „Agroklimatické podmienky ČSSR“ (Bratislava, HMÚ 1975) obsahující mapy agroklimatických charakteristik v měřítku 1 : 1 mil. z období 1931–1960.

chronologicky nebo podle velikosti uspořádaná posloupnost klimatických prvků. Mezi nejčastěji používané klimatologické řady patří např. řada denních, pentádních, dekádních, měs. a roč. průměrů teploty vzduchu, řada měs. a roč. úhrnů srážek, řada roč. amplitud teploty vzduchu apod. Při vytváření klimatologické řady z řad met. pozorování a při jejich klimatologickém zpracování se většinou vychází z metod mat. statistiky. V některých případech může klimatologická řada splývat s řadou met. pozorování.

jednotná doba pozorování na met. stanici, stanovená podle místního stř. slunečního času platného pro lokalitu stanice. V daném dni a pro danou zeměp. šířku je tedy na všech stanicích sítě v témže klimatologickém termínu Slunce ve stejné výšce nad obzorem, čímž jsou zajištěny z tohoto hlediska homogenní podmínky pro získávání met. dat. V ČR se měření provádí v klimatologických termínech 7, 14 a 21 h na základních a v 7 h místního stř. slunečního času na srážkoměrných stanicích.

prům. sezonní nebo charakteristická geogr. poloha hlavních atmosférických front, popř. frontálních zón v určité oblasti, zpravidla v místech max. tlakového gradientu mezi klimatickými akčními centry atmosféry. Klimatologické fronty se znázorňují na klimatologických mapách, na rozdíl od reálných atm. front zakreslovaných do synoptických map. Klimatologické fronty se rozpadají na větve, např. polární klimatologická fronta se dělí na atlantickou polární frontu, středomořskou polární frontu aj. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.

meteorologické pozorování prováděné především na klimatologických stanicích v klimatologických termínech. Mezi klimatologická pozorování v širším smyslu patří i ambulantní terénní meteorologická měření, jejichž účelem je bližší poznání mikroklimatu, topoklimatu, popř. mezoklimatu.

vyčleňování klimatických oblastí, podoblastí, okresů apod. v různých měřítkách klimatu vyznačujících se určitou homogenitou klimatických veličin. Klimatologické rajonizace jsou buď obecné, vystihující celkovou prostorovou diferenciaci klimatu, nebo jsou provedeny pro speciální účely, např. zemědělství, stavebnictví aj. Místo termínu rajonizace někteří autoři používají ve stejném smyslu pojmu regionalizace, jiní oba pojmy významově odlišují. Viz též hranice klimatická, kategorizace klimatu, klasifikace klimatu.

věda o klimatu, studující dlouhodobé aspekty a celkové účinky met. procesů probíhajících na Zemi. Vzhledem k tomu, že met. děje probíhají v konkrétních podmínkách Země a jsou tudíž modifikovány geogr. faktory, označil K. Knoch (1930) klimatologii za regionální meteorologii. Z tohoto hlediska stojí klimatologie na rozhraní geofyz. a geogr. disciplín.
K hlavním úkolům klimatologie patří:
a) studium geneze klimatu na Zemi jako planetě i v jejích jednotlivých částech, tj. studium klimatogenetických procesů;
b) popis a objasnění klimatických zvláštností oblastí Země od velikosti kontinentů a oceánů až po nejmenší měřítka;
c) třídění neboli klasifikace klimatu a vymezování klimatických oblastí, tj. klimatologická rajonizace (regionalizace);
d) studium klimatu v dobách historických a geologických, kolísání klimatu a změn klimatu, které směřuje i k pokusům o jejich předpověď, v poslední době s využitím mat. modelů klimatu.
Klimatologie ve svém vývoji prošla od původně popisného zaměření do stadia analytického s širokým praktickým uplatněním. Z různých hledisek se dělí na klimatologii obecnou a regionální, teoretickou a aplikovanou, podle měřítka klimatu na makroklimatologii, mezoklimatologii, popř. topoklimatologii a na mikroklimatologii. Podle metodického přístupu hovoříme např. o klimatologii klasické, dynamické, synoptické, komplexní. Popisem klimatu se zabývá klimatografie. Viz též bioklimatologie, dendroklimatologie, paleoklimatologie, kategorizace klimatu.

Termín je poprvé doložen v němčině v 18. století. Skládá se ze slova klima a z řec. komponentu -λoγία [logia] „nauka, věda“.

syn. klimatologie urbanistická – část mezoklimatologie a mikroklimatologie aplikovaná na problémy velkých měst a průmyslových aglomerací. Její součástí je i klimatologie mezní vrstvy atmosféry a klimatologie znečištění ovzduší. Z hlediska mezoklimatu jde o interakci města nebo průmyslové oblasti jako celku s okolím, z hlediska mikroklimatu o části města, jako náměstí, ulice, dvory, např. v úzké součinnosti s bioklimatologií o hodnocení pohody ve venkovních prostorech zástavby apod. Do městské klimatologie zasahují i otázky hygieny ovzduší měst. Městská klimatologie je jednou z pomocných vědních disciplín pro urbanismus, tj. nauku o městě. Viz též klima městské.

syn. klimatologie měst.

syn. klimatologie imisí – vědní obor, který se zabývá dlouhodobým režimem výskytu znečišťujících příměsí ve spodních vrstvách atmosféry a dlouhodobým režimem met. dějů podmiňujících znečištění ovzduší, šíření a rozptyl příměsi (škodlivin). Viz též klimatologie mezní vrstvy atmosféry, emise, imise, transport znečišťujících příměsí, tvar kouřové vlečky.

syn. balneoklimatologie - část lékařské klimatologie zabývající se klimatem lázeňských míst jako jedním z hlavních činitelů komplexní lázeňské léčby. Do lázeňské klimatologie spadá i vyhledávání míst s příznivým klimatem k využití pro klimatickou lázeňskou léčbu, resp. rekreaci. Viz též klimatoterapie.

syn. silvioklimatologie – aplikovaná klimatologie studující klima lesa především pro potřeby lesního hospodářství, a to s ohledem na pěstování a produkci lesa i těžbu a dopravu dřeva. Vzhledem k víceúčelové funkci lesa lze do lesnické klimatologie zahrnout i klimatologický výzkum lesních oblastí pro využití k rekreaci, pro oběh vody v přírodě, pro zlepšování (melioraci) zvláště místního klimatu výsadbou větrolamů, hygien. ochrannými pásmy kolem vodních nádrží a průmyslových závodů apod. Lesnická klimatologie tedy sleduje nejen vlivy klimatu na les, nýbrž i klimatické účinky lesa na okolní prostředí. Viz též meteorologie lesnická.

syn. klimatologie terénní – část klimatologie zabývající se topoklimatem. Jejím cílem je posoudit, do jaké míry a jakým způsobem se v procesu geneze klimatu uplatňuje především reliéf povrchu a dále vyčleňování klimatických jednotek neboli klimatopů, zvláště na základě terénních klimatických (topoklimatologických) měření. Viz též měření meteorologické terénní ambulantní.

Termín se skládá z řec. τόπος [topos] „místo“ a slova klimatologie.

část klimatologie pojednávající zpravidla v měřítku mezoklimatu o klimatických charakteristikách mezní vrstvy atmosféry. Určujícími veličinami jsou většinou vertikální profily větru, stability teplotního zvrstvení ovzduší, turbulentního toku tepla, vodní páry atd. Součástí této vědní disciplíny je i klimatologie znečištění ovzduší, poskytující dlouhodobé charakteristiky imisí a potenciálu znečištění ovzduší. Viz též klima mezní vrstvy atmosféry.

syn. aeroklimatologie – část klimatologie, která pojednává o klimatol. charakteristikách meteorologických prvků a veličin ve volné atmosféře. Pozornost se věnuje především dlouhodobým charakteristikám polí meteorologických prvků (veličin) v jednotlivých výškových a izobarických hladinách a vertikálních řezech atmosférou nebo statistickým charakteristikám odvozených met. veličin s cílem např. jejich parametrizace v systémech (předpovědních) rovnic dynamiky atmosféry. Viz též aerologie.

syn. utváření klimatu – vývoj klimatu vedoucí k vytvoření a udržování určitých atm. podmínek na Zemi jako celku nebo v jednotlivých částech Země v důsledku spolupůsobení různých klimatických faktorů. Ty se při genezi klimatu uplatňují rozdílně v závislosti na jeho měřítku, vyjádřeném kategorizací klimatu.

syn. geneze klimatu.

viz geneze klimatu.

viz vlivy euryklimagenní.

syn. faktor klimatický.

v ekologii a ekologické klimatologii označení klimatické (mikroklimatické) složky abiotických vlastností nejmenší prostorové jednotky, kterou lze považovat za homogenní, tj. ekotopu. Viz též energotop.

Termín se skládá ze slova klima a z řec. τόπος [topos] „místo“, čímž vyjadřuje soubor klimatických vlastností stanoviště.

syn. léčba klimatická – léčebná metoda, jež využívá příznivých vlastností klimatu k léčbě některých chorobných stavů nebo k prevenci. Provádí se buď v klimatických lázních v přírodních podmínkách (tzv. přirozená klimatoterapie), nebo v klimatizačních komorách za uměle vytvořených podmínek (tzv. umělá klimatoterapie).

Termín se skládá ze slova klima a z řec. θεραπεία [therapeia] „ošetřování, péče“ (z θεραπεύειν [therapeuein] „pečovat, starat se“).

syn. klimatoterapie.

syn. klimagram.

Termín se skládá ze slova klima a z řec. γράμμα [gramma] „písmeno, záznam“.

jazykovité rozšíření nebo pronikání vlhkého vzduchu do oblasti, ve které je vlhkost vzduchu všeobecně nižší.

jazykovité rozšíření nebo pronikání suchého vzduchu do oblasti, ve které je všeobecně vyšší vlhkost vzduchu.

oblast, do které pronikla teplá vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk teplého vzduchu se nejčastěji vyskytuje na přední straně termicky asymetrické cyklony.

oblast, do které pronikla studená vzduchová hmota tak výrazným způsobem, že izotermy na přízemní nebo výškové mapě, popř. izohypsy na mapě relativní topografie mají protáhlý tvar jazyka. Jazyk studeného vzduchu se nejčastěji vyskytuje v týlu termicky asymetrické cyklony. Viz též kapka studeného vzduchu.

označení pro typický tvar studené vzduchové hmoty, postupující za studenou frontou na místo teplého vzduchu. O klínu studeného vzduchu lze však hovořit i pod teplou frontou, kdy studený vzduch ustupuje. Viz též profil atmosférické fronty, čelo studeného vzduchu, „blána“ studeného vzduchu.

slangové označení pro přední hranici postupující studené vzduchové hmoty, v tomto smyslu se jedná o syn. pro studenou frontu prvního a druhého druhu. V užším smyslu se termín čelo studeného vzduchu používá pro tu část studené fronty, která je v mezní vrstvě atmosféry vypuklá do teplého vzduchu. Uvedený profil fronty vzniká tím, že u zemského povrchu je rychlost postupu fronty v důsledku většího tření menší než ve vyšších vrstvách ovzduší. To se projevuje hlavně u studených front druhého druhu, kde pohyb studeného vzduchu v přízemní vrstvě má valivý charakter.

(pan) [pánus]– jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jsou to útržky nebo roztrhané cáry oblaků, které někdy tvoří souvislou vrstvu; objevují se pod jinými oblaky, s nimiž se mohou spojit. Vyskytují se nejčastěji u druhů altostratus, nimbostratus, cumulus a cumulonimbus.

Termín je přejat z lat. pannus „kus látky, cár".

syn. chuchvalce mlhy.

souhrnné označení mikrofyzikálních procesů, při nichž vodní kapky nebo ledové částice v oblaku rostou zachycováním jiných oblačných částic při vzájemných nárazech. Vyskytuje se ve starší meteorologické literatuře. V současné době označujeme procesy růstu vodních kapek při jejich vzájemných nárazech jako koalescence, vznik shluků ledových krystalků jako agregace a růst krupek a krup namrzáním přechlazených kapek jako zachycování nebo sběr.

Termín pochází z lat. slova coagulatio „srážení, houstnutí“, odvozeného od slovesa coagulare „působit srážení, houstnutí“ (od coagulum „syřidlo; sražené mléko“, a to od cogere „shánět, shromažďovat“).

ve fyzice oblaků a srážek splývání vodních kapek, k němuž může dojít při vzájemných kolizích kapek v oblaku. Koalescence je základním mechanizmem růstu kapek do velikosti srážkových kapek zejména v konvektivních oblacích. Navazuje na počáteční stadium růstu zárodků vodních kapiček prostřednictvím difuze vodní páry a její kondenzací. V tropických oblacích koalescence stačí k vyvolání dešťové srážky. Uplatňuje se však i v kapalné části oblaků vyšších zeměp. šířek, kde při nižší absolutní vlhkosti než v tropech je vznik srážek podmíněn přítomností ledové fáze. Výsledkem koalescence vodních kapek je růst šířky spektra velikosti oblačných kapiček zvýšením rychlosti růstu zejména větších kapek.
Z hlediska příčiny rozlišujeme koalescenci:
a) gravitační, při níž dochází ke srážkám kapek, které mají odlišnou velikost a tedy i pádovou rychlost;
b) turbulentní, vyvolanou turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění vzduchu;
c) elektrostatickou, v důsledku elektrostatického přitahování mezi opačně nabitými kapičkami, nebo mezi nabitou a el. neutrální kapičkou;
d) spontánní, působenou nepravidelnými pohyby nejmenších zárodečných kapiček (Brownův pohyb) aj.
Dominantním procesem růstu kapek koalescencí v oblacích je gravitační koalescence. Rychle padající velké kapky mohou splynout s malými kapičkami vyskytujícími se v objemu vzduchu vymývaném velkou kapkou. Při matematickém modelování rozlišujeme model spojité koalescence, při níž všechny kapky dané velikosti rostou stejnou rychlostí, a model kvazistochastické koalescence, který bere v úvahu pravděpodobnostní vlastnosti procesu koalescence. Starší meteorologické práce užívají pro koalescenci termín koagulace. Viz též účinnost koalescenční, účinnost sběrová.

Termín pochází z lat. coalescentia „srůstání, sloučení“, odvozeného od coalescere „srůstat, slučovat se“ (z předpony co- s významem „s, spolu“ a alescere „růst“, srov. adolescence).

(unc) [uncínus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu čar zakončených vzhůru směřujícími háčky nebo chomáčky, ale bez zaoblených vrcholků. Užívá se u druhu cirrus.

Termín zavedl franc. meteorolog C. Maze v r. 1889; byl přejat z lat. uncinus „hák“ (od uncus téhož významu).

soustava třípísmenných zkratek začínajících vždy písmenem Q, kde série QAA až QNZ zahrnuje letecké meteorologické kódy, série QOA až QQZ kódy pro námořní dopravu a QRA až QUZ kódy všeobecného použití. Obsah leteckého Q-kódu určila Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Zkratky Q-kódu se při korespondenci mohou doplňovat příslušnými číselnými údaji a dalšími zkratkami. Kladný smysl obsahu Q-kódu se vyjadřuje slovem YES, záporný NO a příkaz slovem ORD za příslušnou zkratkou Q-kódu. Význam nejčastěji používaných zkratek Q-kódu s met. obsahem je uveden v seznamu zkratek.

syn. koeficient extinkce.

syn. fluktuace klimatu – vývoj klimatu ve formě nepravidelných, případně periodických víceletých výkyvů klimatu kolem průměrného stavu; v druhém případě někdy mluvíme o klimatických cyklech. Tzv. sekulární kolísání klimatu se odehrávají v měřítku desítek, stovek roků nebo ještě podstatně delších časových úsecích. Tento vývoj nemá jednostranný neboli progresivní charakter, čímž se liší od změn klimatu. Kolísání klimatu zasahují různě velké oblasti Země a projevují se výkyvy klimatických prvků v klimatologických řadách. Příčinami kolísání klimatu mohou být oscilace, spojené s dlouhodobějšími výkyvy všeobecné cirkulace atmosféry.

je soubor úkonů, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami měřených meteorologických veličin a odpovídajícími hodnotami, které jsou dány etalony (standardy). Výsledkem kalibračních procesů jsou přístrojové opravy, které je nutno započítat k výsledkům měření. Každý meteorologický přístroj má stanoven tzv. kalibrační interval. V případě podezření, že přístroj neměří správně, je nutné jej neprodleně vyměnit a požádat odborné pracoviště (kalibrační laboratoř) o rekalibraci.

viz oblačnost.

1. stupeň pokrytí oblohy oblaky. Je důležitým meteorologickým prvkem, který nepřímo udává trvání slunečního svitu. Určuje se zpravidla odhadem. V synoptické meteorologii se vyjadřuje oblačnost v osminách nebo procentech, v klimatologii v desetinách pokrytí oblohy oblaky. Nula znamená jasno, osm osmin, popř. deset desetin, zataženo. V ČR se používají tato slovní označení pro jednotlivé stupně pokrytí oblohy: jasno 0/8, skoro jasno 1/8 nebo 2/8, polojasno 3/8 nebo 4/8, oblačno 5/8 nebo 6/8, skoro zataženo 7/8, zataženo 8/8.
2. Souhrnné, terminologicky ne zcela přesné označení pro skupinu určitých oblaků, např. oblačnost frontální, kupovitá, vrstevnatá, vysoká apod. Viz též pozorování oblačnosti, izonefa, pole oblačnosti.

Termín je odvozen od slova oblak.

syn. úhrn srážek.

syn. množství srážek – množství vody spadlé v kapalném nebo pevném skupenství na vodorovnou plochu a/nebo usazené na zemi v daném místě během určitého časového intervalu (hodina, den, měsíc, rok apod.). Denní úhrn srážek se v ČR měří standardně v 7 h SEČ, přičemž zjištěný údaj za uplynulých 24 h se připisuje předchozímu dni. Úhrn srážek ve zprávě SYNOP vyjadřuje množství spadlých srážek za měřící období 1, 3, 6, 12 nebo 24 hodin. Úhrn srážek se udává v mm (1 mm srážek = 1 l vody na 1 m²), resp. v kg.m^–2, s přesností na 0,1 mm, resp. na 0,1 kg.m^–2. Viz též měření srážek, intenzita srážek.

fotometrická veličina vyjadřující časový integrál osvětlení za určitou dobu. V meteorologii bývá obvykle uvažován osvit globálním, přímým slunečním či rozptýleným slunečním zářením.

vlastnost oblaku, která vystihuje nestabilitu spektra velikosti oblačných elementů i jejich fázového složení. Při vývoji oblaku roste část oblačných elementů na úkor ostatních a až ve formě srážek vypadává z oblaku. Typickým příkladem koloidní instability oblaku je růst kapek koalescencí, agregace ledových krystalů a růst ledových krystalů na úkor přechlazených vodních kapek ve smíšeném oblaku v důsledku rozdílného tlaku nasycené vodní páry nad vodou a ledem. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova.

syn. UV dozimetr.

fotometeor, který lze pozorovat za jasné oblohy jako červenohnědý prstenec kolem Slunce a jehož vnitřní okraj má poloměr kolem 10° a vnější kolem 20°. Při snižování výšky Slunce nad obzorem se oba poloměry zvětšují. Vzniká ohybem světla na pevných atmosférických částicích, obvykle vulkanického původu. Úkaz je nazván podle S. Bishopa, který jej poprvé pozoroval a popsal 5. září 1883 v Honolulu, po výbuchu sopky Krakatoa. Viz též jev ohybový.

klimatologická metoda, jíž se studuje klima nikoliv podle jednotlivých klimatických prvků, nýbrž podle jejich souborů vytvářených na základě předem stanovených intervalů jejich hodnot. Zákl. jednotkami klimatologického zpracování jsou pak třídy a typy počasí charakterizující počasí jednotlivých dní. Klima, jakožto dlouhodobý režim počasí, je z komplexně klimatologického hlediska vyjadřováno četnostmi různých tříd a typů počasí, jejichž výskyt může být hodnocen metodami klasické nebo dynamické klimatologie. Zakladatelem komplexní klimatologie je sovětský klimatolog E. E. Fedorov (1921–1985). Komplexní klimatologií pro území ČR a SR zabýval především slovenský klimatolog Š. Petrovič, který touto metodou zpracoval zejména klima lázní na Slovensku.

syn. bouře konvekční – souhrnné obecné označení pro meteorologické jevy, které se vyskytují při vývoji konvektivních oblaků druhu cumulonimbus nebo jejich soustav. Zahrnuje např. výskyt bouřky, tornáda, krup, prudkého nárazovitého větru nebo přívalového deště. Nepřesně se pro termín konv. bouře používá jako synonymum či hovorové označení termín bouřka. Jako bouře velmi silné intenzity (angl. severe storms) jsou zpravidla označovány konv. bouře splňující alespoň jedno z těchto kritérií: výskyt tornáda, výskyt krup o průměru větším než 2 cm, výskyt ničivého větru o rychlosti přesahující 25 m.s^–1. Viz též multicela, supercela, gust fronta, downburst, jednoduchá cela.

viz instabilita atmosféry potenciální.

viz teorie cyklogeneze termická.

označení pro turbulenci vznikající a vyskytující se zpravidla v souvislosti s termickou konvekcí.

syn. cela konvektivní  – cirkulační element vytvářející základní jednotku buněčné konvekce a obsahující výstupný i sestupný proud vzduchu. V tomto směru může být typickým příkladem Bénardova buňka. Někteří autoři do tohoto pojmu zahrnují i jednoduché cely vyskytující se buď samostatně, nebo jako součást multicely, popř. i strukturálně podstatně složitější cirkulaci supercely. Viz též bouře konvektivní, cela otevřená, cela uzavřená.

(Convective Available Potential Energy – konvektivní dostupná potenciální energie) – energie, kterou má adiabaticky izolovaná vzduchová částice v případě dosažení hladiny volné konvekce k dispozici při výstupu do hladiny nulového vztlaku. CAPE se udává v m².s^–2 = J.kg^–1 a je definovaná vztahem:
$CAPE[\text{J}{\text{.kg}}^{\text{<mo>-</mo>1}}]=\underset{HVK}{\overset{HNV}{\int }}B\text{d}z=\underset{HVK}{\overset{HNV}{\int }}g\frac{T^{\prime }-T}{T}\text{d}z$
kde B je vztlak, g tíhové zrychlení, T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a T teplotu okolního vzduchu, HVK značí výšku hladiny volné konvekce a HNV výšku hladiny nulového vztlaku. Na termodynamickém diagramu je proto reprezentována velikostí plochy mezi křivkou teplotního zvrstvení a stavovou křivkou částice, ve vrstvě nad hladinou volné konvekce, kde na částici působí kladný vztlak.
Hodnota CAPE, stanovená pro danou křivku teplotního zvrstvení, závisí na hodnotách tlaku, teploty a vlhkosti vzduchu v počátečním bodě jejího výstupu. V met. literatuře se proto setkáváme s několika variantami výpočtu CAPE, které se liší především stanovením počátečních podmínek pro výstup vzduchové částice. V nejčastějším případě, kdy se uvažují přízemní hodnoty tlaku, teploty a teploty rosného bodu, se CAPE označuje jako SBCAPE (z angl. Surface-Based CAPE).
Modifikovaný výpočet vychází z předpokladu, že v mezní vrstvě daného vertikálního rozsahu (zpravidla 50 hPa, popř. 100 hPa) dochází k intenzivnímu vertikálnímu promíchávání vzduchu. Hodnota potenciální teploty vystupující částice se stanoví jako průměrná potenciální teplota v uvažované směšovací vrstvě. Tato varianta CAPE se označuje jako MLCAPE (z angl. Mixed-Layer CAPE). Další používaná varianta CAPE se značí zkratkou MUCAPE (z angl. Most Unstable CAPE); představuje maximální hodnotu CAPE při uvažování výstupů vzduchové částice z kterékoli hladiny ve spodní vrstvě o tlousťce např. 100 hPa. Abychom zahrnuli do výpočtu CAPE i vliv vertikálního rozsahu vrstvy s kladným vztlakem, používá se normalizovaná hodnota NCAPE v m.s^–2. Je definovaná jako CAPE dělená hodnotou vertikálního rozsahu vrstvy mezi HVK a HNV.
Vzhledem k tomu, že vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, používá se někdy k výpočtu CAPE jeho virtuální teplota, přičmež výslekdy se mohou značně lišit.
Veličina CAPE je patří mezi charakteristiky konv. prostředí; její zvýšené hodnoty signalizují pravděpodobnost vývoje silné konvekce. Je proto hojně využívaná jako prekurzor konvektivních bouří v předpovědi počasí. Viz též CIN.

viz CAPE.

syn. oblak konvekční – oblak, jehož vývoj je důsledkem výstupných pohybů vzduchu vyvolaných konvekcí. Typickými konv. oblaky jsou oblaky druhu cumulus a cumulonimbus.

syn. rovnováha adiabatická.

syn. srážky konvekční – srážky vypadávající ze srážkových konvektivních oblaků druhu cumulonimbus a druhu cumulus s tvarem congestus. Ve stř. zeměp. šířkách jsou v létě tvořeny deštěm, někdy s kroupami, v přechodných roč. dobách a v zimě zpravidla mokrým sněhem nebo sněhovými krupkami. Mohou mít formu přeháněk s omezeným plošným rozsahem, krátkou dobou trvání a rozdílnou intenzitou (především srážky z oblaků cumulus congestus). Mohou však dosáhnout i formy přívalového deště a být doprovázeny bouřkou (u srážek z oblaků cumulonimbus). V nízkých zeměp. šířkách, kde se mohou srážkové částice vyvinout i v teplých oblacích, mohou silné přívalové srážky vypadávat i z oblaků cumulus congestus. Viz též intenzita srážek, teorie vzniku srážek koalescencí.

kondenzační hladina dosažená vzduchovou částicí, jejíž počáteční teplota odpovídá hodnotě konvekční teploty a vlhkost odpovídá hodnotě přízemní vlhkosti, při výstupu z přízemní hladiny. Na termodynamickém diagramu určujeme konv. kondenzační hladinu průsečíkem izogramy vedené z teploty přízemního rosného bodu a křivky teplotního zvrstvení. Viz též teplota konvekční kondenzační hladiny.

1. ve fyzice přenos tepla prostřednictvím proudění tekutin, v protikladu k vedení tepla (kondukci) a záření (radiaci);
2. v meteorologii výstupné a kompenzační sestupné pohyby vzduchu mezosynoptického měřítka nebo mikroměřítka, převážně vyvolané kladným vztlakem, vznikajícím následkem horiz. nehomogenit hustoty vzduchu při zemském povrchu nebo výše v atmosféře. Tyto nehomogenity jsou dány především teplotními nehomogenitami, přičemž podle příčiny jejich vzniku rozlišujeme termickou konvekci a vynucenou konvekci. Nutnou podmínkou dalšího vertikálního vývoje konvekce je přítomnost vertikální instability atmosféry, příp. symetrické instability. Vývoj konvekce je významně podporován baroklinitou v atmosféře, konfluencí v poli proudění ve spodní troposféře a odchylkami od hydrostatické rovnováhy např. v supercelách. Výstupné a sestupné konvektivní proudy spolu tvoří konvektivní buňky. Pokud nejsou v prostoru rozmístěny nahodile, mluvíme o uspořádané, příp. buněčné konvekci.
Rychlost výstupných a sestupných konvektivních proudů je řádu jednotek až desítek m.s^–1. Rychlost výstupných proudů je větší, v extrémních případech dosahuje hodnot až kolem 60 m.s^–1. Konvekce se tak významně podílí na vertikálním transportu hybnosti, tepla, vodní páry a dalších komponent atmosféry od zemského povrchu do vyšších hladin. Pokud výstupný konvektivní proud nedosáhne kondenzační hladiny, mluvíme o bezoblačné konvekci, naopak při oblačné konvekci se tvoří konvektivní oblaky. Podle vertikálního rozsahu rozeznáváme konvekci mělkou a konvekci vertikálně mohutnou, jejímž projevem jsou konvektivní bouře, často spojené s organizovanou konvekcí.

Termín zavedl angl. přírodovědec W. Prout v r. 1834. Pochází z lat. convectio „svezení, snesení“, odvozeného od convehere „svážet, snášet“ (z předpony con- „s“ a slovesa vehere „vézt“, s nímž jsou příbuzná čes. slova vehikl a vézt, dále něm. Weg i angl. way „cesta“). Myšleno je teplo, které je prostřednictvím proudícího vzduchu, příp. vody transportováno; srov. advekce.

definice tropopauzy přijatá Aerologickou komisí Světové meteorologické organizace r. 1957 a později ještě upravená, podle níž
a) "první tropopauza" je nejnižší hladina, ve které poklesne teplotní gradient na 2 °C/km nebo méně za předpokladu, že prům. gradient mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami uvnitř vrstvy silné 2 km nepřekročí 2 °C/km;
b) jestliže v některé hladině nad první tropopauzou překročí vert. gradient teploty 3 °C/km a prům. vert. gradient teploty mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami ve vrstvě silné 1 km je větší než 3 °C/km, potom "druhá tropopauza" je definována stejně jako první. Uvedená kritéria se používají zpravidla v hladinách nad 500 hPa.

syn. proudění konvergující – proudění se zápornou divergencí. Nelze ho zaměňovat s konfluentním prouděním; je sice většinou spojeno s konfluencí, avšak může být spojeno i s difluencí, kdy se horizontální proudnice v dané oblasti rozbíhají, avšak v důsledku zpomalování proudění podél nich je celkový tok hmotnosti vzduchu přes hranice oblasti záporný, takže vtékání převládá nad vytékáním. V takovém případě mluvíme o konvergujícím difluentním proudění. Viz též proudění divergentní.

stav, kdy divergence proudění (ve smyslu veličiny) dosahuje záporných hodnot, takže mluvíme o konvergentním proudění. Viz též konfluence.

Termín konvergence pochází z novolat. convergentia „sbližování“, odvozeného od convergere „sbíhat se“ (z předpony con- „s“ a vergere „klesat; sklánět se, chýlit se“).

nevh. označení, viz pruh kondenzační, pás kondenzační.

vlhkoměr sloužící k určení teploty rosného bodu nebo teploty bodu ojínění stanovením teploty uměle ochlazovaného, zpravidla leštěného, kovového povrchu v okamžiku, kdy se na něm objeví kapalná nebo pevná fáze vody.

syn. pás kondenzační, stopa kondenzační – umělý oblak vzhledu cirru až cirrocumulu, který vzniká za letadlem nebo raketou v horní troposféře a ve spodní stratosféře. Kondenzační pruhy bývají zpočátku široké 5 až 10 m a vytvářejí se ve vzdálenosti 50 až 100 m za letadlem. Jejich trvání zpravidla nepřesahuje 40 minut. Nejčastěji se vyskytují při teplotě –40 až –50 °C ve výšce 7 až 12 km. Vert. tloušťka vrstvy s vhodnými podmínkami pro vznik kondenzačních pruhů bývá asi 2 km. Kondenzační pruh vzniká kondenzací vodní páry na kondenzačních jádrech, která dodávají letadla a rakety do ovzduší, a následným mrznutím vzniklých přechlazených kapek. Jeho vznik je ovlivňován i poklesem tlaku vzduchu v oblasti adiabatického rozpínání vzduchu. Z angl. condensation trail vznikl mezinárodně často používaný termín (zkratka) contrail. Ve starší české literature se lze setkat s nevhodným označením „kondenzační sledy“, které vzniklo přímým převzetím ruského termínu.

viz tromba.

fázový přechod vody ze skupenství plynného (vodní pára) do skupenství kapalného (voda), při němž dochází k uvolňování latentního tepla kondenzace. Kondenzace vodní páry se uplatňuje v atmosféře při vzniku a růstu oblačných a mlžných kapiček, na zemském povrchu při vzniku kapiček rosy, nebo ovlhnutí předmětů při styku relativně teplého vlhkého vzduchu s chladnějším podkladem. Viz též heterogenní nukleace, kondenzační jádra, koalescence.

technická zařízení a jejich činnost směřující k vytváření umělých nebo upravených podmínek ovzduší. Klimatizace se provádí v uzavřených prostorách ve snaze zlepšit mikroklima pracovního nebo obytného prostředí, zejména teplotu a vlhkost vzduchu. Spočívá zejména ve vytápění (ohřívání) nebo ochlazování, vysušování nebo zvlhčování vzduchu.

Termín sestává ze slova klima a přípony -izace (pův. lat. -isatio), která je součástí dějových podst. jmen.

ve fyzice oblaků a srážek rychlost oblačné nebo srážkové částice, padající v klidném vzduchu po dosažení rovnováhy mezi sílou tíže a sílou odporu vzduchu. Označujeme ji také jako rychlost konečnou nebo terminální (z angl. terminal velocity). Pádová rychlost částice závisí na jejím tvaru a roste s její hmotností. Zároveň se snižuje s rostoucí hustotou vzduchu. V reálné atmosféře není splněn předpoklad klidného prostředí a pádovou rychlost částic ovlivňuje proudění vzduchu, především vertikální pohyb vzduchu včetně oblačné turbulence. Nejvíce měření a teoretických výpočtů je k dispozici pro určení pádové rychlosti vodních kapek. Řada studií se věnuje pádové rychlosti ledových krystalů v závislosti na jejich tvaru. Zjištěné hodnoty pádové rychlosti krup, které vysoko převyšují rychlost kapek a ledových krystalů, mají pouze orientační hodnotu.
Zcela obdobně je pádová rychlost částic definována ve fyzice atmosférického aerosolu, kde představuje důležitou charakteristiku bezprostředně se vztahující např. ke střední době setrvání určitého druhu aerosolových částic v ovzduší.

syn. prachoměr.

Termín se skládá z řec. κόνις [konis] „prach“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

vlastnosti, které se v průběhu času nemění, resp. mění se tak pomalu, že po jistý časový úsek jejich číselná hodnota charakterizuje danou vzduchovou hmotu. Za konzervativní pokládáme v praxi takové vlastnosti, které minimálně podléhají vnějším vlivům a změnám při adiabatických dějích. Ve volné atmosféře k nim počítáme např. izobarickou ekvivalentní potenciální teplotu, méně už potenciální teplotu a dále měrnou vlhkost vzduchu, u zemského povrchu např. teplotu rosného bodu.

námořnické označení pro oblasti oceánů v zeměp. šířkách 25 až 40°, přesněji pro vnitřní části subtropických anticyklon se slabým větrem nebo častým bezvětřím. Název koňské šířky pochází z doby plachetnic, kdy se přepravovali koně napříč oceánem z Evropy do Ameriky. V uvedených zeměp. šířkách se pro slabý vítr plavba zdržovala a koně na palubách plachetnic hynuli nedostatkem pitné vody, když se cesta příliš prodloužila. Viz též pás vysokého tlaku vzduchu subtropický, tišiny subtropické, čtyřicítky řvoucí.

(VAAC, z angl. Volcanic Ash Advisory Centre) – meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, oblastním střediskům řízení, letovým informačním střediskům, světovým oblastním předpovědním centrům a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o horizontální a vertikální rozsah a předpovídaný pohyb vulkanického popela v atmosféře.

(TCAC, z angl. Tropical Cyclone Advisory Centre) – meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, světovým oblastním předpovědním centrům a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o polohu, předpovídaný směr a rychlost postupu, maximální přízemní vítr a tlak vzduchu ve středu tropických cyklon.

miskový nebo lopatkový anemometr, v němž se mžikově uzavírá el. kontakt po určitém konstantním počtu otáček rotujícího čidla. Uzavření kontaktu bývá indikováno pomocí světelných nebo zvukových signálů. Doba mezi dvěma po sobě následujícími signály se měří stopkami nebo jsou el. impulzy zaznamenávány na registrační válec s konstantní rotační rychlostí. Jde o přístroj, který se už v současném meteorologickém provozu nepoužívá.

meteorologická stanice umístěná na pevnině, na pobřeží nebo na větších ostrovech. Mezi pozemní meteorologické stanice patří přízemní meteorologické stanice, aerologické stanice a stanice měřící v mezní vrstvě atmosféry.

souhrn vlastností klimatu podmíněných působením pevniny na procesy geneze klimatu, a to v protikladu k oceánitě klimatu. Obecně vzrůstá směrem od oceánu do nitra pevniny, přičemž je charakteristická pro vnitrozemí rozlehlých pevnin a pro oblasti ležící od pobřeží proti směru převládajícího větru. Relativně kontinentální je i klima pobřeží omývaných studenými oceánskými proudy. Mezi oceánickým a kontinentálním klimatem může existovat široké pásmo přechodného klimatu nebo naopak výrazný klimatický předěl, způsobený nejčastěji meridionálně orientovanou klimatickou bariérou. V členitém reliéfu je míra kontinentality značně heterogenní v závislosti na jeho tvarech. Kontinentalita klimatu se projevuje v ročním, případně i denním chodu řady klimatických prvků, přičemž tyto projevy nemusí být stejně výrazné. Z tohoto hlediska rozlišujeme především kontinentalitu klimatu termickou a ombrickou, dále pak barickou, vyjádřenou v tlakovém poli přítomností sezonních akčních center atmosféry. Kromě toho se kontinentalita klimatu projevuje v průměru menší relativní vlhkostí vzduchu, menší rychlostí větru a menší oblačností v létě a ve dne. Dynamická klimatologie rozeznává dynamickou kontinentalitu podle četnosti výskytu pevninského, resp. mořského vzduchu. Pro vyjádření míry kontinentality klimatu bylo navrženo mnoho indexů kontinentality, ta nicméně může kolísat během roku nebo se měnit v čase v souvislosti s kolísáním klimatu, případně změnami klimatu.

studená anticyklona vytvářející se nad prochlazenou pevninou v zimě. Je obvykle sezonním akčním centrem atmosféry. Mezi kontinentální anticyklony patří zejména sibiřská a kanadská anticyklona.

syn. vzduch kontinentální – vzduchová hmota, která vznikla nebo se transformovala nad rozsáhlými plochami pevnin, popř. nad zamrzlým oceánem. V typech vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot se liší od mořského vzduchu především menší vlhkostí vzduchu, větší průměrnou denní i průměrnou roční amplitudou teploty vzduchu aj.

syn. klima pevninské – klima s výraznou kontinentalitou klimatu.

syn. klima kontinentální.

souhrn tech. opatření aplikovaných při nepříznivých met. podmínkách rozptylu znečišťujících příměsí na základě výstrah vydávaných odpovědnými orgány. Cílem regulace je po dobu trvání nepříznivých podmínek snížit emise v dané oblasti, a tím přispět k dočasnému snížení, resp. zpomalení zhoršování imisí. Viz též systém smogový varovný a regulační.

syn. tlakoměr Wildův–Fuessův – dvouramenný rtuťový nádobkový–násoskový tlakoměr s pohyblivým dnem nádobky, dříve často používaný jako etalonový normální tlakoměr při zkoušení jiných rtuťových tlakoměrů.

jeden z tvaru kouřové vlečky. Pro vlnění kouřové vlečky je příznačný kruhový nebo eliptický průřez vlečky ve směru kolmém na její podélnou osu. Vlečka má tvar protáhlého kužele s téměř vodorovnou osou. Vlnění kouřové vlečky je charakteristické pro počasí s mírným až silným větrem a s mírně stab. teplotním zvrstvením ovzduší v celé vrstvě, v níž se vlečka šíří. Rozptyl exhalací je v tomto případě působen v rozhodující míře nevelkými víry při mechanické turbulenci. Vlnění je nejběžnějším tvarem kouřové vlečky, může se vyskytovat v kterékoli části dne a roku.

jeden z tvaru kouřové vlečky. Pro vlnění kouřové vlečky je příznačný kruhový nebo eliptický průřez vlečky ve směru kolmém na její podélnou osu. Vlečka má tvar protáhlého kužele s téměř vodorovnou osou. Vlnění kouřové vlečky je charakteristické pro počasí s mírným až silným větrem a s mírně stab. teplotním zvrstvením ovzduší v celé vrstvě, v níž se vlečka šíří. Rozptyl exhalací je v tomto případě působen v rozhodující míře nevelkými víry při mechanické turbulenci. Vlnění je nejběžnějším tvarem kouřové vlečky, může se vyskytovat v kterékoli části dne a roku.

vlastnost pole větru charakterizovaná sbíhavostí proudnic. Někdy se nesprávně zaměňuje s konvergencí proudění. Viz též čára konfluence, pole deformační, difluence.

Termín pochází z pozdnělat. confluentia „stékání, spojování“, odvozeného od confluere „stékat se, sbíhat se“ (z předpony con- s významem „s“ a fluere „téci, plynout“).

množství znečisťujících látek v jednotce objemu vzduchu. U plynných znečišťujících látek musí být objem normován při teplotě 293 K a atmosférickém tlaku 101,3 kPa. U částic a látek, které se mají v částicích analyzovat (např. olovo), se objem odběru vzorků vztahuje k vnějším podmínkám, jako jsou teplota a atmosférický tlak v den měření. Vyjadřuje se buď v rozměru hmotnost na objem, zpravidla v µg.m^–3, popř. mg.m^–3, nebo v rozměru objemu na objem, tj. počtem objemových částí sledované plynné látky v miliónu objemových částí vzduchu (ppm = parts per million), při menších hodnotách koncentrace znečisťujících látek v miliardě částí vzduchu (ppb = part per billion; billion v amer. angličtině = miliarda). Jednotky ppm a ppb se používají především v anglosaské literatuře. Např. pro SO₂ za standardních podmínek přibližně platí, že 1 ppb = 2,66 µg.m^–3, 1 µg.m^–3 = 0,38 ppb. V oblasti čistoty ovzduší se jako koncentrace znečisťující látky někdy fyz. nesprávně označuje hmotnost znečisťující látky obsažená v jednotce hmotnosti vzduchu. Směrnice Evropské unie, implementované do vnitrostátního práva členských států, stanovují nejvyšší přípustné koncentrace (NPK) znečišťujících látek v ovzduší a povolené počty jejich překročení. Viz též hygiena ovzduší, imise, měření znečištění ovzduší.

zeměp. šířka, zeměp. délka, nadmořská výška stanice (ELEV) a nadmořská výška tlakoměru, v případě leteckých meteorologických stanic také nadm. výška letiště. Zeměp. šířka, zeměp. délka a nadm. výška stanice se vztahují k bodu pozemku stanice, kde je umístěn srážkoměr; nemá-li stanice srážkoměr, k bodu pozemku stanice, kde je umístěn staniční teploměr. Souřadnice met. stanic jsou uvedeny v publikaci Světové meteorologické organizace WMO No. 9 – Volume A – Observing stations. Viz též metadata meteorologické stanice, indikativ stanice, poloha meteorologické stanice.

(UTC) – mezinárodní časový standard, který je měřen pomocí atomových hodin, a proto je nezávislý na rychlosti rotace Země. Vzhledem ke změnám v rotaci Země se UTC liší od tzv. univerzálního času UT1. Ten je založen na rotaci Země, měřen v současné době interferometricky z pozorování vzdálených kvasarů a přepočítán z míst pozorování na Greenwichský poledník, včetně opravy eliminující vliv pohybu pólů na zeměpisnou délku. Pro zachování synchronizace dne a noci se UTC upravuje přibližně jednou za rok pomocí jednosekundových oprav (tzv. přestupných sekund) tak, aby rozdíl mezi UTC a univerzálním časem UT1 nepřesáhl hodnotu 0,8 sekundy. O provedení úpravy UTC rozhoduje mezinárodní organizace IERS (International Earth Rotation and Reference Systems Service) podle měření rotace Země. Vzhledem k tomu, že se rotace Země mírně zpomaluje, jsou přestupné sekundy vždy přidávány, teoreticky se však počítá i s odečtením přestupné sekundy. UTC je základem systému občanského času a jednotlivá časová pásma jsou definována odchylkami od UTC, např. středoevropský čas SEČ = UTC + 1. Údaje z meteorologických pozorování pro mezinárodní výměnu jsou uváděna s časovou identifikací v UTC.

[kordonaso] – regionální označení tropické cyklony při záp. pobřeží Mexika, popř. středoamerických států. Kdysi bylo považováno za rovnodennostní bouři, vyskytující se jen jednou za několik let kolem svátku svatého Františka z Assisi 4. října (cordonazo de San Francisco). Ve skutečnosti jsou tropické cyklony v této oblasti častější než v severním Atlantiku. Viz též hurikán.

syn. krabička aneroidová Vidieho.

syn. dóza Vidieho – kovová krabička s tenkými stěnami z pružného materiálu, z níž je částečně nebo zcela vyčerpán vzduch. Vzdálenost stěn Vidieho aneroidové krabičky se zmenšuje při růstu tlaku vzduchu a zvětšuje při jeho poklesu. Starší Vidieho aneroidové krabičky mají vnitřní nebo vnější napínací pružiny, novější jsou samopružící. Deformaci stěn Vidieho aneroidové krabičky rušivě ovlivňuje teplota okolního vzduchu. Její vliv se kompenzuje zbytkovou náplní vzduchu v krabičce, zařazením bimetalu do převodního systému nebo volbou materiálů s vhodnými koeficienty roztažnosti. Vidieho aneroidová krabička se používá jako čidlo aneroidu nebo barografů.

fotometeor, vznikající ohybem světla na vodních kapičkách kouřma, mlhy nebo oblaků; je tvořený jedním nebo více sledy (sériemi) soustředných barevných kruhů (prstenců) poměrně malého průměru kolem Slunce nebo Měsíce; sérií bývá jen zřídka více než tři. V každé sérii je uvnitř fialová nebo modrá barva, vnější kruh je červený a mezi nimi se vyskytují ostatní barvy. Velikost a jas barev koróny závisí na spektru velikostí vodních kapiček. V případě kapiček o shodných velikostech je koróna nejvýraznější. Úplné vysvětlení koróny na základě ohybu světla podal franc. fyzik E. Verdet v r. 1852. Viz též aureola, kolo malé.

Termín pochází z lat. corona „věnec, koruna, kruh kolem Slunce či Měsíce“ (z řec. κορώνη [koróné] „vrána“ a podle jejího zahnutého zobáku i „věc zakřivená do oblouku“).

trsovitý el. výboj z elektrody udržované na vysokém elektrickém potenciálu v elektricky neutrálním prostředí, zpravidla plynu. Tento typ výboje předpokládá, že v důsledku dostatečně silného elektrického pole v bezprostředním okolí zmíněné elektrody zde dochází k ionizaci nárazem a vytváří se tak plazma. Meteorologickým příkladem, kdy v roli elektrody působí uzemněný vodič bodových rozměrů, jsou intenzivní hrotové výboje projevující se jako oheň svatého Eliáše.

v meteorologii elmag. záření o vlnových délkách kratších než 3 µm. Viz též záření dlouhovlnné.

záření tvořené tokem hmotných částic, tedy atomových jader, elektronů, protonů, neutronů, pozitronů, mezonů atd. Příkladem korpuskulárního záření je radioaktivní záření typu alfa nebo beta. Kromě většinově korpuskulárního kosmického záření ovlivňuje Zemi také korpuskulární záření Slunce, zahrnující i sluneční vítr, tj. spojité vytékání plazmy z oblasti sluneční koróny. Korpuskulární sluneční záření vyvolává při interakci se zemským magnetickým polem a atmosférou polární záře, geomagnetické bouře a další geofyz. jevy. Viz též záření gama, činnost sluneční.

technický termín pro tvar námrazy na letadle v době letu, vznikající následkem specifických teplotních poměrů jeho povrchu. Vytváří se mimo náběžné hrany letadla, které v důsledku kinetického ohřevu mají teploty zpravidla nad bodem mrazu. Dopadající kapky jsou strhávány na chladnější část profilu křídla, kde namrzají a mění aerodynamické vlastnosti. Proto je žlábkovitá námraza považována za nejnebezpečnější formu námrazy v letectví.

dohlednost ve směru odkloněném o určitý ostrý úhel od horiz. roviny. V letecké meteorologii se určuje z vyvýšeného bodu směrem k zemskému povrchu jako vzdálenost k nejdále viditelnému bodu na zemi. Šikmá dohlednost pozorovaná z kabiny letícího letadla ve směru přistání v závěrečné fázi letu je přistávací dohlednost. Šikmá dohlednost pozorovaná z letištní budovy Řízení letového provozu je věžová dohlednost.

slang. označení pro nepřímá aerologická pozorování.

starší označení pro část meteorologie, která studuje jevy, vyskytující se úplně nebo zčásti mimo atmosféru Země. V současné době se tento termín neužívá a uvedené problémy jsou zahrnuty do pojmů družicová meteorologie a kosmické počasí.

velmi malé částice pevných kosmických látek, jež dopadají do zemské atmosféry a na zemský povrch. Roč. množství činí 10⁴ až 10⁶ t. Jsou to produkty rozpadu asteroidů, komet, meteoritů apod. Byly pozorovány i oblaky kosmického prachu, tzv. meteorický prach.

syn. paprsky kosmické – z vesmíru přicházející záření s vysokou energií (10⁷ až cca 10²⁰ eV) a pronikavostí. V kosmickém záření výrazně převažují nabité částice, jejichž dráhy jsou zakřivovány zejména v magnetických polích. Primární kosmické záření proniká do zemské atmosféry z vesmíru a skládá se z jader atomů vodíku (protonů), helia (záření alfa) a dalších prvků, dále z elektronů (záření beta) a vysokoenergetických fotonů (záření gama). Interakcí primárního kosmického záření s atomy v atmosféře vzniká sekundární kosmické záření, které zahrnuje prakticky všechny známé formy elementárních částic. Vznikají tak nové částice s vysokou energií vytvářející tzv. spršky sekundárního kosmického záření. Z hlediska atmosférické elektřiny jsou v těchto sprškách významné tzv. ubíhající elektrony, kterým se dnes mnohými autory připisuje zásadní význam pro vznik blesků při bouřkách.
Hustota toku kosmického záření v atmosféře s výškou rychle roste a ve vysokých vrstvách atmosféry se ustavuje přibližně na hodnotě 1 700 částic procházejících plochou 1 m² za sekundu. Kosmické záření, které zachycujeme na Zemi, je téměř přesně izotropní, tedy přichází ze všech směrů stejně. Drobné odchylky od této izotropie jsou způsobeny v nízkoenergetické oblasti (do 10¹¹ eV) zářením přicházejícím od Slunce, přičemž tato složka jeví znatelné 11leté variace shodné se slunečním cyklem. Pro vyšší energie je odchylka od izotropie menší než 1 %.
Informace o kosmickém záření mají význam při zabezpečování letů ve velkých výškách, kde toto záření může v organismu vyvolávat rozklad bílkovinných molekul s následným onemocněním. Objev kosmického záření se připisuje V. F. Hessovi a W. Kolhörsterovi (1913), kteří ho prokázali při balónových letech ve velkých výškách. Na nový druh záření však upozornili již v r. 1902 E. Rutherford a H. L. Cook.

syn. záření kosmické.

část padajících srážek, která má vlivem větru také horiz. složku pohybu. Pro jejich měření by bylo nutné použít speciální srážkoměry s vert. záchytnou plochou. Srážky hnané větrem se na stanicích v ČR neměří, jejich měření není požadováno doporučeními Světové meteorologické organizace.

viz srážky hnané větrem.

varianta emagramu, jehož souřadnicové osy T, –log p jsou kosoúhlé (T je teplota vzduchu, p tlak vzduchu). Izobary zůstávají vodorovné, izotermy jsou však vůči vertikálám pootočeny nejčastěji o 45° ve směru pohybu hodinových ručiček, aby byly lépe znázorněny plochy mezi jednotlivými křivkami na diagramu. Zkosený diagram je vhodný např. pro grafické vyjádření velikosti CAPE a CIN. Zkosení izoterem navrhl v r. 1947 N. Herlofson (1947), proto byl zkosený diagram ve starší literatuře označován jako Herlofsonův diagram. V současném odb. slangu se běžně používá anglické označení skew-T diagram.

[skjú tý] – v odb. slangu označení pro zkosený diagram.

konkávní (dutý) útvar reliéfu, obvykle kotlina nebo úzké údolí, v němž se mrazy vyskytují častěji než v okolí a mají větší intenzitu. Jsou podmíněny především menší ventilací (provětráváním) a nahromaděním stud. vzduchu. Mrazová kotlina se může vytvořit i za umělými překážkami, např. za železničním náspem, který brání odtékání stud. vzduchu do nižších poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.

mírný až silný nárazovitý vítr jv. směru v sev. Srbsku. Vyskytuje se v chladném pololetí (od října do dubna), nejčastěji trvá 2 až 3 dny, výjimečně až 30 dnů. Jeho nárazy dosahují 25 až 35 m.s^–1, max. rychlosti dosahuje košava ve výšce kolem 300 m nad zemí. Jde o nízkohladinové tryskové proudění v mezní vrstvě atmosféry na okraji anticyklony nad Ukrajinou, zesilované orografií Karpat a Balkánu. Oblast, v níž se košava projevuje, mívá délku zpravidla kolem 300 km a šířku kolem 200 km. Při košavě převládá málooblačné počasí beze srážek s teplotami vzduchu závisejícími na charakteru advehované vzduchové hmoty. Košava působí značné škody v zemědělství (odnos osevů, nánosy písku), v dopravě a energetice (při teplé advekci škody způsobené námrazou na el. vedení).

Termín byl přejat ze srbochorvatštiny, pravděpodobně se skládá z tureckého koş „rychlý“ a hava „vzduch“. 

statist. veličina σ_y rozměru délky, používaná zejména při studiu horiz. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry v horiz. rovině. Lze ji určit např. z měření pulzací horiz. složek vektoru větru; charakterizuje intenzitu rozptylu příměsí v ovzduší v horiz. směru kolmém na směr proudění. Viz též model Suttonův, koeficient vertikální disperze, pulzace větru.

statist. veličina σ_z, používaná zejména při studiu vert. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry a intenzitu rozptylu znečištění ve vert. směru. Lze ji určit např. z pulzací vert. složky vektoru větru. Viz též model Suttonův, koeficient laterální disperze.

syn. koeficient viskozity – patří k zákl. hydrodyn. veličinám, v meteorologii se s ním setkáváme zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry. Rozlišujeme koeficient vazkosti dynamický a kinematický.
1. Koeficient vazkosti dynamický je faktor úměrnosti μ ve vztahu
$\tau =\mu \frac{\partial v}{\partial n},$
kde $\tau$ značí vazké napětí a ∂v/∂n změnu rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru normály jednotkové plochy, k níž vztahujeme $\tau$. Uvedené mat. vyjádření se obvykle nazývá Newtonovým zákonem pro vazké proudění.
2. Koeficient vazkosti kinematický je poměr dynamického koeficientu vazkosti a hustoty uvažované tekutiny, v meteorologii hustoty vzduchu.

syn. koeficient vazkosti.

viz koeficient vazkosti.

viz koeficient turbulentní difuze.

viz koeficient vazkosti.

koeficient A ve vzorci pro turbulentní tok
$Q=-A\frac{\partial s}{\partial z},$
kde Q je vert. tok fyz. vlastnosti s, vztažené k jednotce hmotnosti. Koeficient turbulentní výměny roste od zemského povrchu zhruba po horní hranici přízemní vrstvy atmosféry, nad ní je buď přibližně konstantní, nebo častěji pomalu klesá. Lze jej určit z měření větru a teploty vzduchu v různých výškách. S koeficientem turbulentní difuze K je spjat vztahem
$A=\rho K,$
kde ρ je hustota prostředí. Jako uvedená vlastnost s se může vyskytovat hybnost, teplo, vodní pára či různé znečišťující příměsi; podle toho rozlišujeme koeficient turbulentní výměny pro hybnost, teplo, vodní páru a znečišťující příměsi. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentního a vazkého proudění je koeficient turbulentní výměny protějškem dyn. koeficientu vazkosti.

syn. koeficient extinkční, koeficient zeslabení – součet koeficientu absorpce a koeficientu rozptylu daného prostředí. Objemový koeficient extinkce je číselně roven zeslabení, způsobenému absorpcí a rozptylem, paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky; vynásobíme-li ho převrácenou hodnotou hustoty prostředí, dostaneme hmotový koeficient extinkce. Viz též extinkce, zákon Beerův, zákon Bouguerův, absorpce záření.

syn. koeficient extinkce.

syn. koeficient absorpce.

syn. koeficient absorpční, koeficient pohlcování – charakteristika schopnosti daného prostředí absorbovat záření. Objemový koeficient absorpce je číselně roven množství zářivé energie absorbované na dráze jednotkové délky z paprsku o jednotkové intenzitě. Vydělíme-li objemový koeficient absorpce hustotou absorbujícího prostředí, dostaneme hmotnostní koeficient absorpce. V meteorologii se setkáváme s absorpčním koeficientem atmosféry v souvislosti se slunečním nebo dlouhovlnným zářením. Protože hodnota koeficientu absorpce závisí na vlnové délce absorbovaného záření, uvažuje se obvykle „monochromatický“ koeficient absorpce vztažený k dostatečně úzkému intervalu vlnových délek ze spektra slunečního nebo dlouhovlnného záření. Viz též extinkce, absorpce záření, zákon Lambertův–Bouguerův, zákon zeslabení Beerův.

syn. koeficient transmisní – poměr intenzity přímého slunečního záření v úrovni zemského povrchu k intenzitě přímého slunečního záření na horní hranici atmosféry, přepočtený pro referenční stav, kdy sluneční paprsky procházejí ovzduším kolmo k zemskému povrchu. Protože schopnost atmosféry propouštět přímé sluneční záření závisí na vlnové délce (zhruba roste se zvětšující se vlnovou délkou), určuje se koeficient propustnosti atmosféry zpravidla pro různé dostatečně úzké části spektra. Potom hovoříme o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu propustnosti atmosféry. Spolu s Linkeho zákalovým faktorem patří koeficient propustnosti atmosféry k základním charakteristikám vyjadřujícím schopnost zemské atmosféry propouštět sluneční záření; souvisí s vlhkostí a s mírou znečištění vzduchu. V suché a čisté atmosféře má koeficient propustnosti atmosféry celkově pro spektrum slunečního záření hodnotu blízkou 0,9; v reálné atmosféře zpravidla od 0,70 do 0,85. Koeficient propustnosti atmosféry f souvisí s objemovým koeficientem extinkce β_ex vztahem
$f=exp\left(-{\int }_0^{\infty }{\beta }_{ex}dz\right)$
Pokud se jedná o viditelný obor slunečního záření, označuje se též jako koeficient průzračnosti atmosféry. Viz též koeficient absorpce, koeficient rozptylu.

viz koeficient laterální disperze, koeficient vertikální disperze.

charakteristika schopnosti daného prostředí rozptylovat záření. Rozlišujeme objemový a hmotový koeficient rozptylu. Objemový koeficient rozptylu je číselně roven množství zářivé energie rozptýlené z paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky. Vynásobením objemového koeficientu rozptylu převrácenou hodnotou hustoty rozptylujícího prostředí dostaneme hmotový koeficient rozptylu. V meteorologii se setkáváme s koeficientem rozptylu slunečního záření, jehož hodnota závisí na vlnové délce. S ohledem na tuto závislost se koeficient rozptylu obvykle udává jen pro určitou dostatečně úzkou část spektra slunečního záření, takže lze hovořit o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu rozptylu. Viz též koeficient absorpce, koeficient extinkce, rozptyl Rayleighův, rozptyl Mieův.

nevh. koeficient tření – koeficient charakterizující vliv tření o zemský povrch na proudění vzduchu. Je definován jako poměr druhé mocniny frikční rychlosti k druhé mocnině rychlosti proudění (popř. rychlosti geostrofického větru) v určité hladině atmosféry. Odporový koeficient roste s členitostí a drsností zemského povrchu. Používá se ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v dynamické meteorologii k parametrizaci vlivu tření o zemský povrch na proudění v atmosféře. Viz též tření v atmosféře, drsnost povrchu.

viz odtok.

veličina a, definovaná vztahem
$a=\frac{k}{\rho c},$
kde k je koeficient tepelné vodivosti, ρ hustota a c měrné teplo daného prostředí. Jedná-li se o prostředí plynné, potom jako c používáme měrné teplo při stálém tlaku c_p. Koeficient teplotní vodivosti charakterizuje schopnost prostředí přenášet teplotní změny. V případě turbulentního přenosu tepla je totožný s koeficientem turbulentní difuze pro teplo.

faktor úměrnosti C_X ve vztahu F_X = C_X u (X – X^*), kde u je rychlost větru, F_X značí turbulentní tok tepla, vodní páry, znečišťující příměsi apod. mezi zemským povrchem charakterizovaným hodnotou X příslušné veličiny (teploty, měrné vlhkosti, koncentrace látky apod.) a okolím charakterizovaným hodnotou X^* této veličiny. Koeficient přestupu v přízemní vrstvě atmosféry závisí na dynamickém stabilitním parametru.

faktor úměrnosti k ve vztahu
$Q_n=-k\frac{\partial T}{\partial n},$
kde Q_n je tok tepla transportovaného vedením ve směru n a ∂T/∂n značí změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru n. O tomto koeficientu mluvíme v obecné fyzice zpravidla v souvislosti s molekulární vodivostí. V meteorologii se však častěji setkáváme s vodivostí turbulentní, pro niž hodnota koeficientu tepelné vodivosti ve vzduchu vzrůstá oproti molekulární vodivosti až o 6 řádů.

nevh. koeficient tření – koeficient charakterizující vliv tření o zemský povrch na proudění vzduchu. Je definován jako poměr druhé mocniny frikční rychlosti k druhé mocnině rychlosti proudění (popř. rychlosti geostrofického větru) v určité hladině atmosféry. Odporový koeficient roste s členitostí a drsností zemského povrchu. Používá se ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v dynamické meteorologii k parametrizaci vlivu tření o zemský povrch na proudění v atmosféře. Viz též tření v atmosféře, drsnost povrchu.

v meteorologii nevhodné syn. pro koeficient odporový.

podíl koeficientu turbulentní výměny a hustoty prostředí, v meteorologii tedy zpravidla hustoty vzduchu. Rozlišujeme koeficient turbulentní difuze pro hybnost, teplo, vodní páru, popř. znečišťující příměsi. Koeficient turbulentní difuze patří k nejužívanějším charakteristikám turbulence. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentního a vazkého laminárního proudění je koeficient turbulentní difuze pro hybnost analogem kinematického koeficientu vazkosti a koeficient turbulentní difuze pro teplo analogem koeficientu teplotní vodivosti. Viz též koeficient difuze zobecněný.

syn. index zavlažení – tradiční označení pro některé indexy humidity.

syn. parametr drsnosti.

syn. koeficient extinkční, koeficient zeslabení – součet koeficientu absorpce a koeficientu rozptylu daného prostředí. Objemový koeficient extinkce je číselně roven zeslabení, způsobenému absorpcí a rozptylem, paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky; vynásobíme-li ho převrácenou hodnotou hustoty prostředí, dostaneme hmotový koeficient extinkce. Viz též extinkce, zákon Beerův, zákon Bouguerův, absorpce záření.

syn. déšť krvavý.

viz sníh barevný.

stř. hodnota koncentrace znečišťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě v časovém intervalu řádu minut (v ČR obvykle 60 min. apod.). Vyjadřuje krátkodobé extrémní hodnoty znečištění ovzduší způsobem postačujícím pro praxi.

předpověď budoucího stavu počasí v daném místě nad určitou oblastí nebo územím na období od 12 hodin do 3 dnů. Pro její zpracování se v současnosti používá především numerických předpovědí počasí. Viz též předpověď počasí střednědobá, dlouhodobá, velmi krátkodobá.

vítr o prům. rychlosti 13,9 až 17,1 m.s^–1 nebo 50 až 61 km.h^–1. Odpovídá sedmému stupni Beaufortovy stupnice větru.

obecně grafické vyjádření změn fyz. stavu vert. se pohybující vzduchové částice. V praxi grafické vyjádření změn teploty adiabaticky vystupující či sestupující vzduchové částice na termodynamickém diagramu. Viz též děj adiabatický.

grafické vyjádření průběhu teploty vzduchu s výškou (tlakem) na termodynamickém diagramu. Křivku teplotního zvrstvení sestrojujeme především na základě údajů z radiosond.

syn. depegram – grafické vyjádření průběhu teploty rosného bodu s tlakem vzduchu (výškou) na termodynamickém diagramu jako výsledek aerologického měření vlhkosti vzduchu. Využívá se pro stanovení dalších vlhkostních charakteristik volné atmosféry. Viz též křivka teplotního zvrstvení.

záznam kryografu.

Termín vznikl odvozením od termínu kryograf, analogicky k pojmům telegraf a telegram. Skládá se z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

registrační půdní mrazoměr k měření promrzání půdy. Jeho záznam se označoval jako kryogram.

Termín se skládá z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

syn. mrazoměr půdní.

Termín se skládá z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. mrazoměr půdní.

Termín se skládá z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal), πέδον [pedon] „půda“ (příbuzného s lat. pes, gen. pedis „chodidlo“, srov. pedál) a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“; srov. pedosféra.

syn. kryometr, kryopedometr – přístroj na měření promrzání půdy. V současnosti jsou k tomuto účelu používány elektronické přístroje využívající specifických vlastností vody při změně skupenství (změny vodivosti).
Klasický půdní mrazoměr používaný v Česku byl tvořen hadičkou s pěnovou náplní nasycenou destilovanou vodou, která se zasouvala do novodurové trubky trvale zapuštěné v zemi; hadička měla na svém povrchu centimetrové měřítko s nulou v úrovni zemského povrchu. Po vytažení hadičky ze země se délka zmrzlého vodního sloupce určila hmatem. Viz též kryograf.

nesouvislý obal Země tvořený ledem (především v ledovcích), sněhovou pokrývkou a permafrostem. Kryje se tedy s částí hydrosféry, pedosféry a litosféry. Klimatickými podmínkami utváření kryosféry se zabývá glacioklimatologie. Viz též chionosféra.

Termín navrhl polský geofyzik A. B. Dobrowolski v r. 1923. Sestavil ho z řec. κρύος [kryos] „mráz“ (z něhož podle některých teorií pochází i slovo krystal) a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

syn. mikroklima uzavřených prostor.

Termín zavedli angl. meteorologové C. E. P. Brooks a G. J. Evans v r. 1956. Skládá se z řec. κρύπτος [kryptos] „skrytý, tajný“ (srov. krypta) a slova klima.

syn. krystalická námraza.

Termín je příbuzný se slovem jíní, se kterým bývá v běžné řeči někdy zaměňován.

syn. jinovatka – jeden z námrazových jevů. Je tvořen křehkou ledovou usazeninou ve tvaru jemných jehel nebo šupin. Vzniká zpravidla při teplotách nižších než –8 °C při mlze nebo bez ní. Na povrchu letadla vzniká hlavně při klesání z chladnějšího a suššího prostředí do teplejšího a vlhčího prostředí a také v oblačnosti druhu cirrus, cirrocumulus a cirrostratus. Krystalickou námrazu lze snadno odstranit poklepem. Není příčinou vzniku škod na vegetaci, el. vedeních a neohrožuje bezpečnost leteckého provozu.

rychlost, při níž přechází laminární proudění v proudění turbulentní. V meteorologii se s ní setkáváme např. při fyzikálním modelování procesů v mezní vrstvě atmosféry pomocí aerodyn. nebo viskózních modelů. Viz též turbulence, číslo Reynoldsovo.

syn. déšť červený – déšť zabarvený červeným prachem, popř. červenými řasami. Ve stř. Evropě je krvavý déšť zabarven především pouštním africkým prachem, pronikajícím do této oblasti ve vyšších vrstvách atmosféry při silném proudění již. směrů, zpravidla na přední straně výškových brázd. Po oschnutí dešťových kapek zůstává na povrchu předmětů nebo na sněhové pokrývce minerální vrstvička červeného zabarvení. Viz též déšť bahnitý, déšť žlutý.

trajektorie, po níž se ve smyslu rotace hodinových ručiček, tj. anticyklonálně, pohybuje vzduchová částice, jestliže se mimo zónu v těsné blízkosti rovníku dostane s určitou rychlostí v svého pohybu vůči rotující Zemi do oblasti s nulovým horizontálním tlakovým gradientem. Vliv tření přitom zanedbáme. Inerční kružnice je v tomto případě jedinou možnou trajektorií, na níž existuje rovnováha mezi působícími horiz. silami, tj. horiz. složkou Coriolisovy síly a odstředivou silou vzniklou zakřivením této trajektorie. Podmínku zmíněné rovnováhy vyjadřuje rovnice
$\frac{v^2}{r}=\lambda v,$
kde λ je Coriolisův parametr, v rychlost pohybu vzduchové částice po inerční kružnici a r značí poloměr inerční kružnice, který se nazývá inerčním poloměrem a pro nějž zřejmě platí vztah
$r=\frac{v}{\lambda }.$
Doba τ jednoho oběhu vzduchové částice po inerční kružnici představuje tzv. inerční periodu a určíme ji ze vzorce
$\tau =\frac{2\pi }{\lambda }.$
Inerční pohyby v atmosféře mají značný význam pro všeobecnou cirkulaci atmosféry i celkovou oceánicko-atmosférickou cirkulaci a je nutno k nim přihlížet v modelech atmosféry používaných při numerických předpovědích počasí.

syn. kruh horizontální, kruh vedlejších sluncí – fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Slunce. V některých bodech parhelického kruhu bývají pozorovány světlé nebo dokonce duhově zářící skvrny. Tato světelná ohniska jsou nejčastěji v blízkosti průsečíků s malým halem, tzv. parhelia (paslunce), občas ve vzdálenosti 120° od Slunce, tzv. paranthelia (boční slunce) a velmi zřídka naproti Slunci, tzv. antihelium (protislunce). Parhelia někdy spojují s malým halem Lowitzovy oblouky. Parhelický kruh patří mezi halové jevy a vzniká odrazem světelných (slunečních) paprsků na vertikálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též slunce nepravé, kruh paraselenický.

syn. kruh parhelický.

pomůcka k sestrojení horiz. průmětu dráhy pilotovacího balonu v určitém měřítku na základě úhlů měřených optickým pilotovacím teodolitem. Z průmětu dráhy se určuje směr a rychlost větru v různých výškách. Molčanovův kruh se skládá z pevné desky s odpovídajícím nomogramem, otočného průsvitného kruhu a otočného průsvitného pravítka. Zařízení je pojmenováno podle aerologa P. A. Molčanova (1893–1941). Viz též měření pilotovací.

nevh. označení pro hydrologický cyklus.

syn. hydrologický cyklus.

kroužek na synoptické mapě, který je situován v místě meteorologické stanice a kolem něhož se zakreslují mezinárodně dohodnutým způsobem výsledky met. pozorování na této stanici. Poloha horských meteorologických stanic je vyznačena čtverečkem. Viz též model staniční.

radarový odraz ve tvaru háku, charakteristický pro supercelu. Je důkazem přítomnosti mezocyklony v supercele. Vzniká obtáčením mezocyklony proudem srážkových částic z předního sestupného proudu. Viz též oblast snížené radarové odrazivosti.

viz cumulonimbus.

čes. překlad termínu cumulus. Viz též oblak kupovitý.

V českém termínu se odráží synonymní vztah mezi slovesy kupit a kumulovat.

viz oblak kupovitý.

čes. překlad termínu cumulonimbus.

oblak s patrnou strukturou v podobě valounů, zaoblených vrcholků vln apod., jehož horiz. rozměry jsou srovnatelné s jeho vert. rozsahem. Vzniká v důsledku konvekce nebo dynamické a mechanické turbulence při vert. rychlostech řádu m.s^–1. Typickými kupovitými oblaky jsou cumulus a cumulonimbus. Pojem kupovitý oblak se vztahuje k vnějšímu vzhledu konv. oblaků, není přesněji vymezen a v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též oblak vrstevnatý.

(Cu) [kumulus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako osamocený oblak, obvykle hustý a s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru ve tvaru kup, kupolí nebo věží. Při pohledu z boku mívá podobu květáku. Části ozářené Sluncem bývají zářivě bílé, základna oblaku bývá poměrně tmavá a téměř vodorovná. Někdy jsou Cu roztrhané. Cu je obvykle vodním oblakem, v případě velkého vert. rozsahu (Cu con) může být v horní části oblakem smíšeným. Nejčastěji vzniká působením termické konvekce. Je většinou nesrážkovým oblakem, z vert. mohutných Cu však mohou někdy vypadávat srážky v podobě krátkých přeháněk. Cu se může za vhodných podmínek někdy dále vyvíjet v Cb. Cu lze dále klasifikovat podle tvaru jako humilis, mediocris, congestus a fractus. Může být odrůdy radiatus a můžeme u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, arcus, tuba a průvodní oblaky pannus, pileus a velum. Viz též patra oblaků, rozsah oblaku vertikální.

Termín navrhl angl. továrník a amatérský meteorolog L. Howard v r. 1803. Je přejat z lat. cumulus „kupa, hromada“. Do češtiny se v minulosti překládal jako kupa, pozůstatkem této zvyklosti je termín kupovitý oblak.

viz cumulus.