Elektronický meteorologický slovník

všeobecné označení pro tabulky, které se dříve používaly k redukci tlaku vzduchu v určité nadm. výšce na jinou nadm. výšku. Nejčastěji byly tyto tabulky zpracovány pro redukci tlaku vzduchu změřeného ve výšce nádobky tlakoměru nebo v úrovni aneroidu na nadm. výšku vztažného bodu letiště (tlak QFE) nebo na stř. hladinu moře podle mezinárodní standardní atmosféry ICAO (tlak QNH) nebo pro redukci tlaku na hladinu moře podle výškové barometrické formule.

v bioklimatologii křivka znázorňující vertikální profil teploty půdy nebo vertikální profil teploty vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry, příp. obojí dohromady v jednom časovém okamžiku. Zakreslením většího počtu tautochron lze znázornit změny příslušného vertikálního profilu během dne.

Termín v bioklimatologickém smyslu zavedl něm. meteorolog W. Bezold v r. 1892. Pochází z řec. ταὐτός [tautos] „týž“ a χρόνος [chronos] „čas“, zde ve smyslu stejný čas měření.

regionální označení plně vyvinuté tropické cyklony v oblasti sz. Tichého oceánu západně od datové hranice. Desetiminutová (v USA minutová) rychlost větru při zemi v něm dosahuje nejméně 33 m.s^–1; pokud dosáhne 67 m.s^–1, mluvíme o supertajfunu. Na Filipínách se pro tajfun používá označení baguio.

Přesný původ termínu není znám; slovo má zřejmě původ v čínštině nebo japonštině, podle jiné teorie pochází z řec. τυφῶν [tyfón] „točivý vítr“ a bylo přejato do arabštiny a dalších jazyků.

rozpouštění sněhu nebo ledu v důsledku zvýšení jejich teploty nad 0 °C. Ke změně pevného skupenství vody na kapalné dochází v přírodě především:
a) následkem advekce teplého vzduchu nad povrch sněhu nebo ledu;
b) účinkem přímého slunečního záření, které je absorbováno sněhem nebo ledem;
c) v důsledku deště s teplotou kapek vyšší než 0 °C. Dále tání nastává i vedením tepla z půdy, na vozovkách při stlačení sněhu za teplot slabě pod nulou, při chemickém posypu apod.

ve smyslu české odborné meteorologické terminologie hydrometeor pevného skupenství, který je tvořen ledovými částicemi dopadajícími z oblaků na zemský povrch nebo usazenými na předmětech na zemském povrchu, popř. v atmosféře, např. na plochách letadla, na povrchu balonu apod. Mezi tuhé padající srážky patří sníh, sněhové krupky, sněhová zrna, zmrzlý déšť nebo krupky, kroupy a ledové jehličky. K usazeným tuhým srážkám řadíme zmrzlou rosu, jíní, námrazu a ledovku. Viz též srážky smíšené, srážky kapalné.

hovorové označení pro tornádo (používané především v USA).

Výraz pochází z angličtiny, je odvozen od slovesa twist „kroutit (se), točit (se)“.

charakteristika především význačných atmosférických jevů na meteorologické stanici nebo v jejím dohledu v termínu pozorování. Při výskytu více jevů se jako stav počasí uvádí nejdůležitější jev, tj. nejvyšší kódové číslo z příslušné kódové tabulky. Pokud se v termínu pozorování nevyskytuje významný jev, považuje se za stav počasí vývoj vzhledu oblohy (změny vývoje oblačnosti) a výskyt atm. jevů v poslední hodině předcházející termínu pozorování. Údaje o stavu počasí se uvádějí ve zprávách SYNOP, SHIP, METAR aj. Viz též průběh počasí, počasí skutečné.

soubor údajů o skutečném stavu ovzduší, vztahující se k určitému místu a času. Skutečné počasí zpravidla popisujeme údaji o teplotě, tlaku a vlhkosti vzduchu, o směru a rychlosti větru, o stavu počasí (déšť, sněžení, bouřka, mlha apod.), o oblačnosti, dohlednosti, popř. dalšími charakteristikami. V letecké meteorologii se pro počasí skutečné používá i termín počasí aktuální nebo aktuál.

slang. označení pro počasí skutečné.

Termín pochází z lat. actualis „(ú)činný, skutečný“.

málo používané označení pro tlakoměr přizpůsobený k dálkovému přenosu údajů o tlaku vzduchu. Viz též měření tlaku vzduchu.

Termín se skládá z řec. τῆλε [téle] „daleko“ a slova barometr.

syn. pás tmavý.

syn. pás temný, pás Alexandrův – pás oblohy mezi hlavní a vedlejší duhou. Za situace, kdy jsou obě duhy výrazně patrné, má část oblohy uvnitř hlavní duhy relativně největší jas, poněkud menší jas mívá obloha na vnější straně vedlejší duhy, zatímco mezi oběma duhami je jas oblohy nejmenší. Paprsky s jedním vnitřním odrazem na vodních kapkách mohou přicházet do oka pozorovatele pouze z prostoru uvnitř hlavní duhy, paprsky se dvěma vnitřními odrazy jen z prostoru vně vedlejší duhy, zatímco prostor mezi oběma duhami je pro oba typy paprsků nepřístupný.

meteorologická zpráva o tlaku a teplotě vzduchu, o deficitu teploty rosného bodu a o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a také v hladinách významných změn vert. průběhu teploty a rychlosti větru. Zpráva se sestavuje podle kódu TEMP. Část A, resp. C této zprávy obsahuje údaje o všech uvedených parametrech volné atmosféry ve standardních izobarických hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. V části B, resp. D, jsou uvedeny hodnoty teploty a deficitu teploty rosného bodu v hladinách významných změn vert. průběhu teploty do hladiny 100, resp. nad 100 hPa (sekce 5) a významné změny větru (sekce 6). Zpráva TEMP obsahuje i údaje o tropopauze, o max. rychlosti a vertikálním střihu větru v rozsahu daného měření. Zprávy TEMP se vysílají každých šest nebo každých dvanáct hodin a slouží kromě rozboru teplotního zvrstvení ovzduší a vertikálního profilu větru na daném místě také k sestavování výškových met. map. Zpráva z mořské stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách se sestavuje podle kódu TEMP SHIP. Viz též měření aerologické, měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.

jedna ze zákl. fyz. veličin, která je mírou stř. kinetické energie termického pohybu molekul. Její jednotkou je v soustavě SI kelvin (K), v met. praxi se používají nebo používaly i jiné teplotní stupnice. Mezi meteorologické prvky patří především teplota vzduchu a teplota půdy.

Termín je odvozen od slova teplý, které obsahuje indoevr. kořen *tep- „být teplý“.

viz stupnice teplotní Kelvinova.

viz stupnice teplotní Réaumurova.

viz stupnice teplotní Celsiova.

meteorologický prvek vyjadřující tepelný stav atmosféry. Teplotní pole je výsledkem vzájemné interakce řady faktorů, především radiační a turbulentní výměny tepla mezi zemským povrchem a spodními hladinami atmosféry i mezi jednotlivými atm. vrstvami, absorpce záření molekulami radiačně aktivních plynů a částicemi atmosférického aerosolu, uvolňování a spotřeby latentního tepla při fázových přechodech vody, teplotní advekce apod.
Měření teploty vzduchu se provádí na přízemních meteorologických stanicích ve výšce 1,25 až 2,0 m, přízemní teplota vzduchu se měří v 5 cm nad zemským povrchem. Sondáží atmosféry se zjišťuje vertikální profil teploty vzduchu. Hodnota teploty vzduchu se udává na příslušné teplotní stupnici. Viz též pole teplotní, extrémy teploty vzduchu.

teoretická hodnota teploty vzduchu na stanici, pokud by její nadm. výška byla nulová. Určuje se redukcí teploty vzduchu. Používá se v klimatologii k eliminaci vlivu nadm. výšky na teplotu vzduchu, což umožňuje zvýraznit vliv jiných klimatických faktorů. Znázorňuje se především na klimatologických mapách větších území, a to pomocí redukovaných izoterem.

syn. teplota přízemní – 
1. teplota vzduchu měřená ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky.
2. v aerologii teplota vzduchu ve výšce 2 m nad zemí, na rozdíl od teploty vzduchu měřené aerol. prostředky v mezní vrstvě atmosféry a ve volné atmosféře.

syn. bod mrznutí.

syn. teplota jasová – fiktivní teplota vyzařujícího reálného tělesa, která odpovídá teplotě absolutně černého tělesa, emitujícího v daném spektrálním pásmu (kanálu), resp. vlnové délce, záření stejné intenzity jako je záření reálného tělesa naměřené radiometrem. Někdy se používá termín teplota jasová. Radiační teplota oblačnosti je silně závislá na mikrofyzikálním složení, optické hustotě a na vlnové délce spektrální oblasti, ve které oblačnost pozorujeme. Vzhledem k tomu, že většina reálných objektů má emisivitu menší než jedna, je radiační teplota ve většině případů (s výjimkou částečně transparentní oblačnosti) nižší než teplota reálná (termodynamická).

teplota určená na aerologickém diagramu průsečíkem izogramy, vycházející z teploty rosného bodu při zemi, s křivkou teplotního zvrstvení podle aerologického měření. Viz též hladina kondenzační konvekční.

hodnota přízemní teploty vzduchu, při jejímž dosažení v denním chodu nastanou podmínky vhodné pro spontánní vývoj konvektivních oblaků. Na termodynamickém diagramu se určí jako průsečík přízemní izobary a suché adiabaty, která prochází bodem vyznačujícím na křivce teplotního zvrstvení polohu konvektivní kondenzační hladiny. Hodnotu konv. teploty lze použít při předpovědi vývoje konv. oblačnosti za předpokladu, že poloha přízemní teploty rosného bodu se významně nezmění. Viz též instabilita atmosféry termická.

ve stavebně tech. praxi označení pro teplotu vzduchu, měřenou na meteorologické stanici, které se užívá pro odlišení od teploty uvnitř budov nebo místností.

syn. bod tání.

teplota udávaná suchým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před přímým slunečním zářením. Jde o teplotu vzduchu v met. významu. Nevhodně je někdy označována jako suchá teplota.

(SST, z angl. sea surface temperature) – teplota vody na mořské hladině nebo v její blízkosti do hloubky několika metrů. V prvním případě se určuje na základě družicových meteorologických měření, v druhém případě na námořních meteorologických stanicích. Teplota povrchové vrstvy vody vykazuje podstatně menší gradienty a méně výrazný denní a roční chod než teplota povrchu pevniny, což je způsobeno neustálým promícháváním vody, jejím větším objemovým měrným teplem a částečnou propustností pro přímé sluneční záření. Teplota povrchu moře významně ovlivňuje interakci atmosféry a oceánu, proto patří k důležitým vstupům do modelů numerické předpovědi počasí i do modelů klimatu.

teplota složek půdy v různých hloubkách pod zemským povrchem. Pedosféra se vyznačuje obecně malou tepelnou vodivostí, což platí především v případě pórovitých půd o nízké vlhkosti půdy. Z tohoto důvodu směrem do hloubky prudce klesá vliv výkyvů přízemní teploty vzduchu a dalších meteorologických prvků na teplotu půdy, který může být dále zeslaben sněhovou pokrývkou, hustou vegetací, vrstvou opadanky apod. Při promrzání půdy i při opětovném tání je její teplota podstatně ovlivňována latentním teplem mrznutí, resp. tání. Půdní klima z hlediska denního a ročního chodu teploty půdy v různých hloubkách popisují Fourierovy zákony. Viz též měření teploty půdy.

1. teplota, které teoreticky nabude původně nenasycený vzduch po nasycení vodní párou. Podle toho, zda tento proces proběhne jako adiabatický nebo izobarický děj, rozlišujeme:
a) adiabatickou vlhkou teplotu T_av. Pomocí termodynamického diagramu ji přibližně určíme tak, že uvažovanou vzduchovou částici převedeme po suché adiabatě do výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou. Odtud pak vzduchovou částici necháme sestoupit po nasycené adiabatě do výchozí hladiny, na níž přečteme T_av. Převedeme-li částici po nasycené adiabatě dále do tlakové hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou vlhkou potenciální teplotu. Adiabatická vlhká potenciální teplota má ve vzduchu obsahujícím nasycenou vodní páru z hlediska podmínek pro vertikální stabilitu atmosféry analogický význam jako potenciální teplota v nenasyceném vzduchu;
b) izobarickou vlhkou teplotu T_iv. Při jejím určení předpokládáme, že k nasycení (vzhledem k rovinnému vodnímu povrchu) dojde za stálého tlaku vypařováním vody do uvažované vzduchové částice, jíž se odnímá teplo spotřebované na výpar. Tuto teplotu lze vypočítat podle vzorce
$T_{iv}=T-\frac{L_{wv}\left(w_s-w\right)}{c_p},$
kde T značí teplotu vzduchu, L_wv latentní teplo vypařování, c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, w a w_s skutečný směšovací poměr vodní páry, resp. směšovací poměr vodní páry odpovídající stavu nasycení.
Izobarická vlhká teplota je vždy vyšší než adiabatická vlhká teplota. Spolu s ní se v meteorologii používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu určeného teplotou T_iv v uvažované tlakové hladině po nasycené adiabatě do hladiny 1 000 hPa, zjistíme na teplotní stupnici izobarickou vlhkou potenciální teplotu.
2. v meteorologii běžné zkrácené označení pro teplotu vlhkého teploměru, která se v ideálním případě (z hlediska funkce vlhkého teploměru a na něj působících vnějších faktorů) blíží izobarické vlhké teplotě. Ztotožňování teoreticky určené izobarické vlhké teploty a změřené teploty vlhkého teploměru, k čemuž někdy v praxi dochází, však není zcela přesné.

viz teplota vlhká.

teplota udávaná vlhkým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před přímým slunečním zářením. Blíží se izobarické vlhké teplotě. Při záporné teplotě je třeba údaj doplnit o informaci, zda je nádobka obalena ledem.

syn. bod tání.

syn. bod rosný – teplota, při níž se vlhký vzduch o dané hodnotě směšovacího poměru vodní páry stane nasyceným vzhledem k vodě následkem izobarického ochlazování. Při dalším poklesu teploty vzduchu dochází k přesycení a tím ke kondenzaci vodní páry obsažené ve vzduchu, přičemž vzniká rosa nebo mlha; v důsledku toho klesá i teplota rosného bodu. Při relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % je teplota rosného bodu vždy nižší než teplota vzduchu.
Teplota rosného bodu ve spojení s měřenou teplotou vzduchu patří k zákl. charakteristikám vlhkosti vzduchu. Zakresluje se do synoptických map a aerologických diagramů, kde křivka rosného bodu slouží k popisu vertikálního profilu vlhkosti vzduchu. Využívá se v řadě empir. vzorců, např. ve Ferrelově vztahu, při předpovědi přízemních mrazů, mlhy apod. Patří ke konzervativním vlastnostem vzduchových hmot.
Na meteorologických stanicích v ČR se přízemní teplota rosného bodu získává výpočtem z tlaku vzduchu na stanici a z hodnot teploty vzduchu a relativní vlhkosti, měřených pomocí teplotně–vlhkostních senzorů HUMICAP, v případě nefunkčnosti tohoto přístroje pak výpočtem z údajů psychrometru. Teplotu rosného bodu lze také určit z psychrometrických tabulek. Teplotu rosného bodu v dané izobarické hladině lze např. určit z definice směšovacího poměru a vhodného řešení Clausiovy–Clapeyronovy rovnice. Přibližnou hodnotu teploty rosného bodu lze též měřit přímo kondenzačním vlhkoměrem nebo termohygroskopem. Viz též deficit teploty rosného bodu, teplota výstupné kondenzační hladiny, teplota bodu ojínění.

syn. teplota kondenzační adiabatická – teplota, při níž vzduchová částice ochlazovaná adiabaticky při konstantním směšovacím poměru dosáhne nasycení. Graficky je určena průsečíkem suché adiabaty, procházející bodem o daných souřadnicích p a T, s izogramou, procházející teplotou rosného bodu v izobarické hladině p. Tuto teplotu nelze zaměňovat s teplotou rosného bodu, i když v obou případech jde o teplotu částice přivedené k nasycení při konstantním směšovacím poměru. Nasycení je však u teploty kondenzační hladiny dosahováno dějem adiabatickým, zatímco u teploty rosného bodu dějem izobarickým. Teplota výstupné kondenzační hladiny je vždy nižší než teplota rosného bodu, jen v případě nasycené vzduchové částice se obě teploty rovnají a jsou shodné s teplotou vzduchu. Viz též teplota konvekční kondenzační hladiny.

teplota určená na aerologickém diagramu průsečíkem křivky teplotního zvrstvení s nasycenou adiabatou, vycházející z charakteristického bodu aerologického výstupu, tj. z průsečíku suché adiabaty vycházející z přízemní teploty vzduchu a izogramy, jež vychází z teploty rosného bodu. Viz též hladina volné konvekce.

elmag. záření emitované každým fyz. tělesem o teplotě vyšší než 0 K. V met.literatuře se pojem tepelné záření často užívá jako syn. dlouhovlnného záření. V případě měření z meteorologických družic se pod pojmem tepelné záření zpravidla rozumí záření ve spektrálním pásmu 3,5 až 12,5 µm.

syn. stratifikace atmosféry teplotní – průběh teploty vzduchu s výškou, vyjádřený vertikálním profilem teploty vzduchu, resp. vertikálním teplotním gradientem γ. V troposféře teplota s výškou obvykle klesá, tedy γ > 0; může však nastat i izotermie (γ = 0) nebo inverze teploty vzduchu (γ < 0). Vztah mezi hodnotou γ v určité hladině atmosféry, suchoadiabatickým teplotním gradientem γ_D a nasyceně adiabatickým teplotním gradientem γ_S určuje vertikální stabilitu atmosféry. Jestliže v suchém nebo nenasyceném vzduchu γ = γ_D, označujeme teplotní zvrstvení jako indiferentní; při γ < γ_D jde o stabilní zvrstvení, při γ > γ_D je teplotní zvrstvení atmosféry instabilní, viz absolutní instabilita atmosféry. V nasyceném vzduchu platí totéž při γ = γ_S, γ < γ_S (viz absolutní stabilita atmosféry) a γ > γ_S. Podmíněně instabilní zvrstvení, kdy γ < γ_D a zároveň γ > γ_S, způsobuje podmíněnou instabilitu atmosféry. Viz též vrstva inverzní, vrstva zadržující.

kvantitativní vyjádření teploty, v meteorologii především teploty vzduchu. Nejvíce rozšířenou je Celsiova teplotní stupnice, která nahradila starší stupnici Réaumurovu; v anglosaském světě se nadále používá stupnice Fahrenheitova. V termodynamice se používá Kelvinova teplotní stupnice, pokusem o její kombinaci s Fahrenheitovou stupnicí byla stupnice Rankinova.

syn. stupnice teplotní absolutní, stupnice teplotní termodynamická – základní fyzikální teplotní stupnice. Vyjadřuje tzv. termodynamickou teplotu, označovanou též jako Kelvinova teplota nebo slangově absolutní teplota. Jednotkou této stupnice je kelvin (K); navrhl ji v roce 1848 angl. fyzik W. Thomson, pozdější lord Kelvin. Nulová hodnota (0 K) je přiřazena absolutní nule, tj. nejnižší teplotě, jíž lze teoreticky dosáhnout. Druhým referenčním bodem je trojný bod vody (273,16 K). V binárních kódech GRIB a BUFR se teploty uvádějí výhradně v K. Mezi Kelvinovou teplotní stupnicí a Celsiovou teplotní stupnicí platí vztah $T\left(°C\right)=T\left(K\right)-\mathrm{273,15.}$

teplotní stupnice, jejíž nula je shodná s 0 K, tj. –273,15 °C, a velikost stupně je stejná jako u Fahrenheitovy teplotní stupnice. Má k Fahrenheitově stupnici analogický vztah jako stupnice Kelvinova k Celsiově stupnici. Byla zavedena Skotem W. J. M. Rankinem.

teplotní stupnice, dnes již nepoužívaná, která dělí teplotní interval mezi bodem mrznutí a bodem varu čisté vody při normálním tlaku vzduchu 1 013,25 hPa na 80 dílů (°R). Zavedl ji v roce 1731 franc. přírodovědec R. A. Ferchault de Réaumur. Mezi Réaumurovou teplotní stupnicí a Celsiovou teplotní stupnicí platí převodní vztah:
$T\left(°R\right)=\frac{4}{5}T\left(°C\right)$

teplotní stupnice, která je se stupnicí Celsiovou spjata převodním vztahem:
$T\left(°F\right)=\frac{9}{5}T\left(°C\right)+\mathrm{32,}$
v němž T(°F), resp. T(°C) značí údaj teploty ve stupních Fahrenheita, resp. Celsia. Fahrenheitova stupnice se nazývá podle D. G. Fahrenheita, který ji navrhl v roce 1714 a stanovil jako 0 °F rovnovážnou teplotu chladící směsi ledu, vody a salmiaku, jako 32 °F teplotu mrznutí vody a jako 212 °F teplotu varu vody. Normální teplota lidského těla je 96 °F. Fahrenheitova teplotní stupnice se doposud používá v některých anglosaských zemích, např. v USA. Viz též stupnice teplotní Rankinova.

teplotní stupnice, která dělí teplotní interval mezi bodem mrznutí a bodem varu čisté vody při normálním tlaku vzduchu 1 013,25 hPa na 100 dílů (°C). Prvému z uvedených bodů přiřazuje teplotu 0 °C, druhému 100 °C. Celsiova teplotní stupnice je pojmenována podle švédského matematika a geodeta A. Celsia, který ji navrhl v roce 1736, avšak bod mrznutí označil jako 100° a bod varu 0°. Obrácení stupnice tak, jak se používá nyní, doporučil C. Linné (1745). Je to nejužívanější teplotní stupnice. Mezi Celsiovou teplotní stupnicí a stupnicí teplotní Kelvinovou platí vztah $T\left(°C\right)=T\left(K\right)–273,15.$

viz oblouk soumrakový.

1. poznatek, že suchá adiabata vedená z naměřené teploty vzduchu v dané hladině, izograma vedená z odpovídající teploty rosného bodu a nasycená adiabata vedená z odpovídající teploty vlhkého teploměru, se protínají v charakteristickém bodě aerologického diagramu.
2. Meteorologický slovník AMS alternativně označuje jako Normandův teorém poznatek, že teplota rosného bodu je vždy nižší nebo rovna teplotě vlhkého teploměru, která je vždy nižší nebo rovna teplotě měřené suchým teploměrem. Tato relace však neplatí v přesyceném vzduchu nebo při teplotě pod bodem mrznutí, jestliže je vzduch přesycený vzhledem k ledu. Tzv. Normandův teorém v obou variantách se využíval v psychrometrii a je nazván podle C. W. B. Normanda (1921).

vztah mezi cirkulací, rozdělením tlaku a měrného objemu v atmosféře. Podle něj jsou v absolutní souřadnicové soustavě změny cirkulace podél libovolné uzavřené křivky v každém čase rovny počtu izobaricko-izosterických solenoidů na ploše vymezené touto křivkou. Bjerknesův cirkulační teorém je obecným základem pro teoretické objasnění libovolných cirkulačních pohybů v atmosféře. Odvodil jej V. Bjerknes v letech 1898–1902.

v meteorologické literatuře zpravidla souhrnné označení pro teorém absolutní cirkulace, Bjerknesův cirkulační teorém a Kelvinův cirkulační teorém.

vztah mezi cirkulací, rozdělením tlaku a měrného objemu v atmosféře. Podle něj jsou v absolutní souřadnicové soustavě změny cirkulace podél libovolné uzavřené křivky v každém čase rovny počtu izobaricko-izosterických solenoidů na ploše vymezené touto křivkou. Bjerknesův cirkulační teorém je obecným základem pro teoretické objasnění libovolných cirkulačních pohybů v atmosféře. Odvodil jej V. Bjerknes v letech 1898–1902.

teorie, která připisuje vznik srážkových částic ve smíšených oblacích růstu ledových krystalků depozicí na úkor vypařujících se vodních kapek. Základem vysvětlení je skutečnost, že při dané teplotě pod bodem mrazu je hodnota tlaku nasycené vodní páry nad ledem nižší než hodnota tlaku nasycené vodní páry nad vodou. Největší rozdíl mezi oběma hodnotami je při –12 °C. V oblaku nebo v jeho části, která sestává z drobných kapiček přechlazené vody, odpovídá tlak vodní páry hodnotě nasycení nad vodou a vodní pára nad ledem je tedy přesycená. Dojde-li ke vzniku ledových krystalků heterogenní nukleací na depozičních jádrech, mohou krystalky v prostředí přesyceném vzhledem k ledu růst depozí vodní páry na úkor vypařujících se vodních kapek. Narostou-li krystalky do dostatečné velikosti, kdy budou padat k zemi, porostou na své cestě dále zachycováním a namrzáním přechlazených kapek. V nižších, teplejších vrstvách oblaku pak ledové částice případně tají a mění se v dešťové kapky.
Základy této teorie, kterou dnes považujeme za součást teorie vzniku srážek ledovým procesem, položil švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1935 a teorii rozvinul něm. fyzik W. Findeisen v roce 1938. Část této teorie, vztahující se ke vzniku a růstu krystalků heterogenní nukleací ledu, popsal již v roce 1911 A. Wegener. Proto se tento proces růstu ledových částic a jejich transformace na déšť někdy označuje jako Bergeronův–Findeisenův–Wegenerův.

viz rozptyl Mieův.

teorie, která připisuje vznik srážkových částic ve smíšených oblacích růstu ledových krystalků depozicí na úkor vypařujících se vodních kapek. Základem vysvětlení je skutečnost, že při dané teplotě pod bodem mrazu je hodnota tlaku nasycené vodní páry nad ledem nižší než hodnota tlaku nasycené vodní páry nad vodou. Největší rozdíl mezi oběma hodnotami je při –12 °C. V oblaku nebo v jeho části, která sestává z drobných kapiček přechlazené vody, odpovídá tlak vodní páry hodnotě nasycení nad vodou a vodní pára nad ledem je tedy přesycená. Dojde-li ke vzniku ledových krystalků heterogenní nukleací na depozičních jádrech, mohou krystalky v prostředí přesyceném vzhledem k ledu růst depozí vodní páry na úkor vypařujících se vodních kapek. Narostou-li krystalky do dostatečné velikosti, kdy budou padat k zemi, porostou na své cestě dále zachycováním a namrzáním přechlazených kapek. V nižších, teplejších vrstvách oblaku pak ledové částice případně tají a mění se v dešťové kapky.
Základy této teorie, kterou dnes považujeme za součást teorie vzniku srážek ledovým procesem, položil švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1935 a teorii rozvinul něm. fyzik W. Findeisen v roce 1938. Část této teorie, vztahující se ke vzniku a růstu krystalků heterogenní nukleací ledu, popsal již v roce 1911 A. Wegener. Proto se tento proces růstu ledových částic a jejich transformace na déšť někdy označuje jako Bergeronův–Findeisenův–Wegenerův.

teorie, která vysvětluje vznik a další růst srážkových částic nutnou účastí ledové fáze. Základem vysvětlení je popis procesů, které probíhají za účasti ledových částic ve vrstevnatých a konvektivních oblacích zejména středních zeměpisných šířek, přičemž tato teorie je rozšířením původní Bergeronovy–Findeisenovy teorie vzniku srážek, která předpokládala vznik ledových srážkových částic pouze depozicí.
Na vývoji srážek ve vrstevnatých oblacích se významně podílí difuze vodní páry uvažovaná  v Bergeronově–Findeisenově teorii. Narostou-li krystalky depozicí do velikosti, při níž jejich pádová rychlost přesahuje výstupnou rychlost v oblaku, budou padat k zemi a na své cestě mohou dále růst zachycováním a namrzáním přítomných přechlazených vodních kapek. V nižších, teplejších vrstvách atmosféry pak mohou roztát a měnit se na dešťové kapky. Ve vrstevnatých oblacích je pro pomalý růst prostřednictvím depozice k dispozici dostatek času, navíc zde kvůli relativně malé výstupné rychlosti řádu 0,1 m/s mohou začít propadat oblakem i krystaly menší velikosti.
V konvektivních oblacích s vertikální rychlostí řádu 1 – 10 m/s a při velké turbulenci se uplatňuje nejprve heterogenní nukleace na kondenzačních jádrech, na nichž se tvoří zárodečné kapky. Další růst oblačných kapek probíhá prostřednictvím koalescence, při níž rostou přednostně větší kapky zachycováním kapek menších. Po výstupu do oblasti záporných teplot může probíhat několik variant vzniku a růstu ledových částic.  Kromě heterogenní nukleace na sublimačních jádrech dochází k mrznutí kapek obsahujících jádra původně kondenzační a proces růstu ledových částic zachycováním se zásadně mění. Při všech srážkách termodynamicky stabilních ledových částic s termodynamicky nestabilními přechlazenými kapkami rostou ledové částice mrznutím zachycených kapek podstatně rychleji než při růstu depozicí. Po pádu pod nulovou izotermu mohou tyto ledové částice roztát obdobně jako v případě vrstevnatých oblaků.

ve fyzice mezní vrstvy atmosféry teorie turbulentního přenosu hybnosti, tepla a vodní páry, vypracovaná v 50. letech 20. století A. S. Moninem a A. M. Obuchovem. Používá se při studiu procesů v přízemní vrstvě atmosféry, někdy i v celé mezní vrstvě atmosféry. Je založena na aplikaci Obuchovovy délky L. Roli charakteristiky podobnosti má poměr z/L, kde z je výška nad rovinným zemským povrchem. Je-li hodnota tohoto poměru konstantní, zůstává např. zachován poměr mezi mech. a termickou produkcí kinetické energie, příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Viz též proudění turbulentní.

teorie vycházející z poznatků norské meteorologické školy, která vysvětluje vznik a vývoj mimotropických cyklon vývojem polární fronty, oddělující polární a tropický vzduch. Tyto cyklony zesilují a postupují podél polární fronty, přičemž během svého života procházejí řadou typických vývojových stadií. Teorie polární fronty, kterou rozpracovali v letech 1921–1922 V. Bjerknes, J. Bjerknes a H. Solberg, zahájila nové období atm. analýzy a představuje jeden z mezníků ve vývoji synoptické meteorologie.

kvantitativní vyjádření vývoje tlakového pole v atmosféře publikované v roce 1947 R. C. Sutcliffem. Tato teorie vychází z aplikace rovnice vorticity ve dvou hladinách atmosféry, např. v izobarických hladinách 1 000 hPa a 500 hPa. Sutcliffeova vývojová teorie je jedním z významných mezníků v rozvoji dynamické meteorologie.

viz zákon Rayleighův.

syn. teorie vzniku srážek koalescencí.

syn. teorie koalescenční – teorie vzniku srážek vypadávajících především v tropických oblastech z teplých oblaků, v nichž vývoj srážkových částic nemůže probíhat za účasti ledové fáze. Základem vysvětlení je určitý počet oblačných kapek značně větších než většina ostatních, přičemž větší kapky se ve výstupném proudu pohybují pomaleji a mohou koalescencí s malými kapkami růst. Narostou-li do takových rozměrů, že jejich pádová rychlost převýší rychlost výstupných pohybů vzduchu v oblaku, padají oblakem a během svého pádu dále narůstají koalescencí. Po dosažení kritické velikosti se tříští a větší zbytky rozpadlých kapek jsou pak výstupními pohyby znovu unášeny vzhůru, rostou koalescencí s malými oblačnými kapičkami a celý proces se může opakovat. Tímto způsobem se „řetězovou reakcí" v oblaku zvětšuje počet velkých kapek, které posléze mohou vypadnout ve formě kapalných srážek. Podmínkou účinného působení popsaného mechanismu je velký vodní obsah oblaku a taková výstupná vertikální rychlost, která umožní koalescenční růst kapek do velikosti, že se nevypaří u vrcholku oblaku, ale budou padat dolů a dále růst koalescencí.
Příčina počátečního rozdílu ve velikosti kapek není jednoznačně určena. Velké kapky mohou vznikat přednostně na řídkých obřích kondenzačních jádrech, mohou být důsledkem změn vertikální rychlosti nebo koncentrace kondenzačních jader v oblasti kondenzační hladiny.
Ve středních zeměpisných šířkách se koalescence může při vzniku srážek významněji uplatňovat zejména v konvektivních oblacích jako doplnění procesů probíhajících dle teorie vzniku srážek ledovým procesem. Viz též instabilita oblaku koloidní.

souhrnné označení pro teorie vzniku cyklon, popř. zesílení cyklonální cirkulace. V historii meteorologie byla vypracována řada teorií cyklogeneze, z nichž nejvýznamnější byly teorie cyklogeneze advekčně dynamická, divergenční, termická a vlnová. Jejich společným znakem bylo, že si všímaly jen určitých vybraných dějů probíhajících v atmosféře a neřešily otázku vzniku a vývoje cyklony komplexně. Viz též cyklogeneze, cyklolýza, anticyklogeneze, anticyklolýza.

souhrnné označení pro teorie vzniku cyklon, popř. zesílení cyklonální cirkulace. V historii meteorologie byla vypracována řada teorií cyklogeneze, z nichž nejvýznamnější byly teorie cyklogeneze advekčně dynamická, divergenční, termická a vlnová. Jejich společným znakem bylo, že si všímaly jen určitých vybraných dějů probíhajících v atmosféře a neřešily otázku vzniku a vývoje cyklony komplexně. Viz též cyklogeneze, cyklolýza, anticyklogeneze, anticyklolýza.

cyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé cyklony jsou většinou málo pohyblivé termické cyklony, které vznikají v létě nad přehřátou pevninou a v zimě nad teplým mořem. Patří obvykle k nízkým tlakovým útvarům a jen zřídka přesahují izobarickou hladinu 700 hPa.

část svahů kopců a hor spolu s přilehlou vrstvou vzduchu, jejíž teplota je v dlouhodobém průměru vyšší než teplota míst položených na svahu níže i výše. U svahů s jednoduchým profilem se teplá svahová zóna vyskytuje v místech nejvyššího sklonu. Na jejím vytváření se podílejí např. rozdílný příjem slunečního záření ve dne v závislosti na sklonu a orientaci svahů, vytváření inverzí teploty vzduchu v dolní části svahů ve večerních a nočních hodinách, večerní a noční stékání ochlazeného vzduchu po svazích, větší rychlosti větru ve vrcholových partiích kopců a hor. Výskyt teplé svahové zóny, znamenající anomálii v rozložení teploty vzduchu s nadmořskou výškou, se projevuje v odlišné skladbě rostlinných společenstev, v časnějším nástupu fenologických fází a byl prokázán i topoklimatologickými měřeními. Viz též topoklima.

relativní proudění obecně teplého a vlhkého vzduchu s výstupnou složkou pohybu ve frontální cykloně popisované v teorii přenosových pásů. Formuje se na přední straně studené fronty do souvislého proudu, který se obvykle táhne stovky kilometrů a při výstupu postupně zasahuje celou troposféru. Teplý přenosový pás je charakterizovaný vysokými hodnotami izobarické vlhké potenciální teploty, transportuje teplý a vlhký vzduch z nižších hladin do vyšších a často je hlavním mechanismem produkce srážek. Teplý přenosový pás probíhá ve vyvíjející se cykloně zpravidla rovnoběžně s přízemní studenou frontou, zhruba kolmo protíná čáru teplé fronty, následně se anticyklonálně stáčí a ve zhruba rovnoběžné poloze vůči čáře teplé fronty přestává stoupat. Během výstupu se podílí na vzniku frontálních oblačných systémů, zejména teplé fronty, a částečně také na vzniku oblačných systémů v teplém sektoru.

lid. označení pro bouřku uvnitř vzduchové hmoty.

syn. cyklona místní – cyklona vzniklá jako důsledek termické cyklogeneze. Termická cyklona je nízkou, kvazistacionární a teplou cyklonou bez dalšího vývoje.

syn. účinnost tepelná.

rozdíl příjmu a výdeje tepla libovolného povrchu nebo systému. Podstatnou část tepelné bilance tvoří zpravidla bilance záření. Kromě této formy přenosu tepla se na tepelné bilanci podílí turbulentní výměna, latentní teplo vydávané nebo spotřebovávané při fázových přechodech a molekulární vedení tepla. V klimatologii se zpravidla rozlišuje tepelná bilance zemského povrchu, tepelná bilance atmosféry a tepelná bilance soustavy Země-atmosféra.

součet radiační bilance atmosféry, množství tepla uvolňovaného, resp. spotřebovávaného při fázových přechodech v atmosféře, a tepla, které přechází mezi atmosférou a zemským povrchem turbulentní výměnou. Tepelná bilance atmosféry se vztahuje buď ke sloupci atmosféry o jednotkovém horiz. průřezu a výšce rovné tloušťce atmosféry, nebo k celé atmosféře Země. Úhrn celkové tepelné bilance atmosféry za delší období je prakticky roven nule.

součet radiační bilance zemského povrchu R, množství tepla odváděného ze zemského povrchu do atmosféry, resp. přiváděného z atmosféry k zemskému povrchu turbulentní výměnou P, tepla spotřebovaného na výpar nebo uvolňovaného při tvorbě kondenzačních produktů na zemském povrchu V a tepla odváděného do půdy nebo přiváděného z hlubších půdních vrstev k zemskému povrchu S. Tyto složky bilance jsou kladné (záporné), představují-li pro zemský povrch zisk (ztrátu) tepla. Zemský povrch lze obvykle považovat za plochu s nulovou tepelnou kapacitou a v tomto případě musí platit vztah
$R+P+V+S=0$
který nazýváme rovnicí tepelné bilance zemského povrchu. V případě, že na zemském povrchu existují nezanedbatelné tepelné kapacity (budovy apod.), lze jejich vliv zahrnout do členu S a rovnici tepelné bilance zemského povrchu zachovat jinak beze změny. Viz též cyklus hydrologický.

1. z hlediska celé soustavy Země-atmosféra je tato bilance totožná s bilancí radiační soustavy Země-atmosféra;
2. pod tepelnou bilancí soustavy Země-atmosféra se někdy rozumí též rozdíl zisků a ztrát tepla ve vert. sloupci o jednotkovém průřezu, sahajícím přes celou atmosféru do takové hloubky pod zemském povrchem, v níž teplota přestává být ovlivněna met. faktory.

čára, popř. pás obepínající Zemi a protínající jednotlivé poledníky v místech s nejvyšší prům. teplotou vzduchu redukovanou na hladinu moře, a to buď z hlediska ročního, nebo měsíčního průměru. Pojem termický rovník se používá ve více významech, každopádně není totožný s geogr. rovníkem, neboť jeho poloha je určována mnoha klimatickými faktory, především rozložením pevnin a vlastnostmi oceánských proudů. Někdy tak bývá označována nejteplejší rovnoběžka na Zemi (10° s. š.), avšak skutečná spojnice nejteplejších míst zasahuje až k 20° s. š. (v Mexiku) nebo naopak i na jižní polokouli (v Oceánii). Někteří autoři za termický rovník považují pás ohraničený např. prům. roč. izotermou 27 °C, popř. osu tohoto pásu.
V čes. literatuře je častější použití pojmu termický rovník z hlediska průměrné měsíční teploty vzduchu, takže během kalendářního roku mění svou polohu. Tento sezonní pohyb je menší nad oceány, kde poloha termického rovníku odpovídá průměrné poloze intertropické zóny konvergence v dané fázi roku. Nad kontinenty je sezonní pohyb větší v důsledku větší prům. roční amplitudy teploty vzduchu oproti oceánům.

oblak, který se celý vyskytuje v oblasti teploty vyšší než 0 °C; jeho horní hranice tedy nezasahuje nad hladinu nulové izotermy. Významnější srážky vypadávají z teplých oblaků pouze v nízkých zeměp. šířkách. Pojem teplý oblak používají někteří autoři nevhodně jako syn. pro oblak vodní. Viz též teorie vzniku srážek koalescencí.

na sev. polokouli období od 1. dubna do 30. září, někdy nevhodně označované jako letní pololetí nebo vegetační období.

viz zákony Fourierovy.

anticyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé anticyklony jsou termicky symetrické a obvykle se projevují v celé troposféře. Nad teplou anticyklonou dosahuje v dané zeměpisné šířce tropopauza největších výšek. Při subsidenci vzduchu dochází při adiabatickém ději k jeho oteplování. Do teplých anticyklon patří především subtropické anticyklony.

zkrácené označení pro teplou vzduchovou hmotu, vymezenou v rámci termodynamické klasifikace vzduchových hmot.

viz fronta zvlněná.

část mladé cyklony mezi teplou frontou v její přední části a studenou frontou v části týlové. Teplý sektor cyklony je tvořen teplou vzduchovou hmotou a počasí v tomto sektoru závisí na jejích vlastnostech, roční době i vzdálenosti od středu cyklony. V blízkosti středu cyklony, a především v chladné polovině roku, je v teplém sektoru cyklony velká vrstevnatá oblačnost, často provázená srážkami ve tvaru mrholení. V teplé polovině roku se v teplém sektoru vyskytuje, zvláště ve větších vzdálenostech od středu cyklony, jen zvětšená vrstevnatá oblačnost, nad pevninou ve dne i kupovitá oblačnost. V procesu dalšího vývoje cyklony se teplý sektor zpravidla postupně zmenšuje, v závislosti na rychlosti okluzního procesu je vytlačován na okraj cyklony, až postupně zanikne (u zemského povrchu).

fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu studeného vzduchu. Je anafrontou. V teplém vzduchu, který vykluzuje po frontální ploše, vzniká charakteristický oblačný systém s pásmem trvalých srážek širokým obvykle 300 až 400 km. Podle teorie přenosových pásů může za vznik oblačnosti z velké části hlavně teplý přenosový pás, nízké oblaky mohou vznikat i ve studeném přenosovém pásu. Srážky obvykle vypadávají před frontální čarou. Frontální oblačnost začíná většinou oblaky druhu cirrus a cirrostratus, které přecházejí v altostratus a nimbostratus. V oblasti srážek se pod nimi může vyskytovat stratus fractus. V případě typu „warm front shield“ se v teplém přenosovém pásu vytváří oblačnost i za frontou a mohou z ní vypadávat i trvalé srážky. Průměrný sklon teplé fronty je 1:150 až 1:250, v blízkosti zemského povrchu je v důsledku tření ještě menší. Před přechodem teplé fronty pozorujeme pokles tlaku vzduchu, čili zápornou hodnotu tlakové tendence, v zimě i předfrontální mlhy. Teplá fronta vzniká v přední části frontální cyklony. Viz též fronta studená

cyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé cyklony jsou většinou málo pohyblivé termické cyklony, které vznikají v létě nad přehřátou pevninou a v zimě nad teplým mořem. Patří obvykle k nízkým tlakovým útvarům a jen zřídka přesahují izobarickou hladinu 700 hPa.

v meteorologii širší pojem označující:
a) stabilní a silné vertikální konvektivní pohyby, kterých mohou využívat např. kroužící ptáci a plachtaři k získávání výšky. Tyto termiky bývají dále označovány jako čisté, spojené jen s termickou konvekcí bezoblačnou nebo oblačnou, nebo jako větrné, na jejichž vzniku se podílí zejména mechanická turbulence. V letecké terminologii se užívá též pojmu termické stoupavé proudy nebo slang, „termika". Mají horiz. rozměry v řádu desítek až stovek m, vert. několik stovek až tisíců metrů;
b) v oboru met. měření, zejména prováděných sodary, vzduchové bubliny o vzájemně různé teplotě nebo i vlhkosti, které vznikají buď při formování uspořádaných termických vert. proudů nebo po dosažení hladiny inverze teploty vzduchu těmito stoupavými proudy. Takto pojímané termiky mající rozměr řádově jednotek metrů, vyvolávají akust. ozvěnu.

viz teploměr odporový.

lid. označení pro bouřku uvnitř vzduchové hmoty.

oblast sníženého tlaku vzduchu vlivem termických příčin především nad přehřátou pevninou v létě. Viz též cyklona termická.

rozdíl rel. vorticity na horní a dolní hranici dané vrstvy v atmosféře. Lze ji též vyjádřit vorticitou rychlosti termálního větru příslušejícího této vrstvě. Pole termální vorticity je úzce spjato s vývojem tlakového pole. Viz též teorie vývojová Sutcliffeova.

konvekce vyvolaná izobarickou změnou teploty vzduchu zpravidla jeho ohřátím u zemského povrchu, a to nejčastěji v důsledku insolace. V případě noční termické konvekce působí naopak radiační ochlazování ve vyšších hladinách. V závislosti na teplotním zvrstvení atmosféry může být termická konvekce mělká nebo vertikálně mohutná. Termická konvekce bývá doprovázena termickou turbulencí. Pro termickou konvekci se zvláště ve sportovním letectví používá slang. označení „termika". Viz též termiky, komín termický.

zákl. druh kontinentality klimatu, podmíněný specifickými tepelnými vlastnostmi aktivní vrstvy pevniny. Je silně ovlivněna tvary reliéfu, přičemž je větší v údolích a kotlinách než na hřebenech hor. Projevuje se především velmi výrazným ročním chodem teploty vzduchu i zvýrazněním jejího denního chodu, s výskytem ročního maxima i minima brzy po slunovratech. Míru termické kontinentality, resp. oceánity klimatu lze zjednodušeně vyjádřit pomocí prům. roční amplitudy teploty vzduchu, ta je nicméně ovlivňována i radiačními faktory, proto místa s různou zeměp. šířkou musí být porovnána pomocí některého indexu kontinentality.

vertikální instabilita atmosféry vyvolaná insolačním ohříváním zemského povrchu a způsobující termickou konvekci. Při překročení konvektivní teploty dochází k vývoji konvektivních oblaků. Množství oblaků vznikajících v důsledku termické instability atmosféry se vyznačuje výrazným denním chodem obvykle s maximem v odpoledních hodinách. V našich podmínkách je nejběžnějším druhem instability.

teorie, podle níž se rozhodující význam pro vznik cyklony přisuzuje rozdělení a změnám teploty vzduchu. Vznikla koncem 19. století, kdy se předpokládalo, že první impulz ke vzniku cyklony dává místní kladná odchylka teploty podkladu a přízemní vrstvy atmosféry. Vznikají-li místní teplotní rozdíly v důsledku nerovnoměrného přehřívání spodní troposféry, mluvíme o konv. teorii cyklogeneze; dochází-li k teplotním změnám nad určitou lokalitou v důsledku advekce, potom se používá názvu advekční teorie cyklogeneze. Při termické cyklogenezi u zemského povrchu se cyklonální cirkulace postupně rozšiřuje do vyšších hladin. Ve volné atmosféře se tak termická cyklogeneze projevuje zpravidla vývojem brázdy nízkého tlaku vzduchu. Tato teorie je z hlediska současných poznatků již překonána. Viz též cyklona termická (místní).

turbulence vznikající vlivem lokálního výskytu vztlaku v nehomogenním teplotním poli. V hydrodynamice a aerodynamice je považována za projev termické konvekce. Při vymezení pojmu konvekce, obvyklém v meteorologii, jsou však rozměry konvektivních buněk nebo uspořádaných výstupných konvektivních proudů a kompenzačních sestupných proudů řádově větší než rozměry turbulentních vírů. Někteří autoři sice považují pojmy termická turbulence a termická konvekce za synonymické, tento přístup je však možné přijmout jen v případech velmi slabé konvekce, kdy nemůžeme jednoznačně aplikovat uvedené velikostní rozlišení charakteristických elementů. Viz též termiky.

syn. efektivnost tepelná – v klimatologii charakteristika teplotních poměrů určitého místa z hlediska růstu rostlin za předpokladu dostatku vláhy. Princip navrhli B. E. a G. J. Livingstonovi a použil ho C. W. Thornthwaite ve své klasifikaci klimatu. Thornthwaitův index tepelné účinnosti, označovaný jako T/E, udává roč. sumu hodnot teploty vyšší než práh pro vegetační období, což je např. pro hrách 40 °F (+4,4 °C) a pro kukuřici 50 °F (10 °C). Určité hodnoty indexu T/E sloužily k vymezení klimatických oblastí, tzv. provincií, podle teplotního charakteru.

anticyklona, ve které se vyskytují v horiz. směru dost značné teplotní rozdíly. Na sev. polokouli je nejčastěji vých. a jv. část anticyklony studená, zatímco záp. a sz. část teplá. Rozdíly mezi teplou a stud. částí anticyklony dosahují obvykle 5 až 15 °C. Termicky asymetrické anticyklony bývají většinou uzavírajícími anticyklonami, které ukončují sérii cyklon.

frontální cyklona, ve které, především v její přední a týlové části, svírají na synoptické mapě izotermy a izohypsy velký úhel advekce. Teplou advekci v přední části termicky asymetrické cyklony ukončuje čára teplé fronty, čára studené fronty vyznačuje počátek studené advekce v týlové části cyklony. Oblast teplého vzduchu mezi zmíněnými frontálními čarami tvoří teplý sektor cyklony, který v počátečním stadiu vývoje zasahuje na sev. polokouli obvykle z již. části cyklony do jejího středu a bývá nejlépe vyjádřen v izobarické hladině 850 hPa. V pozdějším vývojovém stadiu frontální cyklony se teplý sektor zužuje, posouvá se do přední části cyklony a projevuje se i ve vyšších hladinách nebo na mapách relativní topografie. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky asymetrickou cyklonu obvykle používá označení baroklinní cyklona. Viz též jazyk studeného vzduchu, jazyk teplého vzduchu.

anticyklona, v níž jsou malé teplotní rozdíly v horiz. směru mezi jejími jednotlivými částmi. Termicky symetrické anticyklony jsou především kvazistacionární anticyklony, které mohou být teplé nebo studené; teplé jsou subtropické anticyklony; do studených lze zahrnout arktickou a antarktickou anticyklonu a dále pak všechny kontinentální anticyklony.

cyklona, v níž jsou při zemi izobary a izotermy, ve volné atmosféře izohypsy a izotermy, téměř rovnoběžné. Termicky symetrické cyklony jsou většinou studené cyklony, v nichž výskyt rel. nejnižších teplot souhlasí se středem cyklony. Termicky symetrické cyklony jsou i nízké cyklony, které vznikají v důsledku termické nebo orografické cyklogeneze. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky symetrickou cyklonu obvykle používá označení barotropní cyklona.

klimatické pásmo vymezené pouze na základě rozložení teploty vzduchu na Zemi, tedy bez ohledu na další klimatické prvky. Obvykle rozeznáváme horké pásmo, ohraničené izotermou prům. roč. teploty vzduchu 20 °C, dále na každé polokouli jedno mírné pásmo (po izotermu prům. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci 10 °C), chladné pásmo (po izotermu nejteplejšího měsíce 0 °C) a pásmo trvalého mrazu. Tohoto dělení částečně využívá mj. Köppenova klasifikace klimatu.

anticyklogeneze vedoucí ke vzniku nebo mohutnění studené anticyklony vlivem neadiabatického ochlazení vzduchu od aktivního povrchu, popř. vlivem výrazné studené advekce. Tímto způsobem vznikají např. nízké anticyklony nad pevninou v zimě a termické anticyklony relativně malého rozsahu.

nízká, studená a kvazistacionární anticyklona rel. malého rozsahu, tvořená v zimním období stagnujícím stud. vzduchem, ochlazovaným od zemského povrchu. Viz též anticyklogeneze termická.

vektorový rozdíl rychlosti větru v₁ve výše ležící hladině z₁ a rychlosti větru v₂ v níže ležící hladině z₂ ( $v_T=v_1-v_2,z_1>z_2,$). Vektor v_T směřuje podél izoterem prům. virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi hladinami z₁ a z₂ tak, že postavíme-li se čelem po směru vektoru v_T, máme na sev. polokouli po pravé ruce vyšší a po levé ruce nižší hodnoty prům. virtuální teploty. Na již. polokouli je tomu naopak. Velikost termálního větru je úměrná hustotě těchto izoterem a vyjadřuje míru baroklinity atmosféry. Zpravidla se vyhodnocuje jako rozdíl skutečné rychlostí větru v hladině 500 a 850 hPa a zakresluje se do map relativní topografie$\frac{500}{1000}$. Viz též vorticita termální, stáčení větru studené, stáčení větru teplé.

Termín thermal wind navrhl brit. meteorolog E. Gold v dopisu W. N. Shawovi v r. 1917/18.

rozdíl rel. vorticity na horní a dolní hranici dané vrstvy v atmosféře. Lze ji též vyjádřit vorticitou rychlosti termálního větru příslušejícího této vrstvě. Pole termální vorticity je úzce spjato s vývojem tlakového pole. Viz též teorie vývojová Sutcliffeova.

dílčí převýšení horiz. osy kouřové vlečky nad ústím komínu, které je způsobené tím, že unikající spaliny mají teplotu vyšší než okolní vzduch. Velikost termického vznosu kouřové vlečky roste se zvětšováním tohoto teplotního rozdílu a klesá s rostoucí rychlostí proudění v hladině ústí komínu. K určení termického vznosu kouřové vlečky se používají různé empir. vzorce a za bezvětří nebo při velmi slabém proudění lze aplikovat hrubě orientační pravidlo, podle něhož na každý tepl. stupeň, o který teplota unikajících spalin převyšuje teplotu okolního vzduchu, připadá převýšení 1,4 m. Připočteme-li k tomuto vznosu vliv výstupní rychlostí spalin v ústí komínu, dostaneme celkový vznos kouřové vlečky.

cyklogeneze spojená s turbulentním přenosem zjevného tepla od podkladu. Termická cyklogeneze se vyskytuje především nad oblastmi přehřáté pevniny (např. v létě cyklona nad Pyrenejským poloostrovem) nebo při proudění studeného vzduchu nad teplý vodní povrch (např. v zimě cyklona nad Černým mořem).

syn. cyklona místní – cyklona vzniklá jako důsledek termické cyklogeneze. Termická cyklona je nízkou, kvazistacionární a teplou cyklonou bez dalšího vývoje.

čára, popř. pás obepínající Zemi a protínající jednotlivé poledníky v místech s nejvyšší prům. teplotou vzduchu redukovanou na hladinu moře, a to buď z hlediska ročního, nebo měsíčního průměru. Pojem termický rovník se používá ve více významech, každopádně není totožný s geogr. rovníkem, neboť jeho poloha je určována mnoha klimatickými faktory, především rozložením pevnin a vlastnostmi oceánských proudů. Někdy tak bývá označována nejteplejší rovnoběžka na Zemi (10° s. š.), avšak skutečná spojnice nejteplejších míst zasahuje až k 20° s. š. (v Mexiku) nebo naopak i na jižní polokouli (v Oceánii). Někteří autoři za termický rovník považují pás ohraničený např. prům. roč. izotermou 27 °C, popř. osu tohoto pásu.
V čes. literatuře je častější použití pojmu termický rovník z hlediska průměrné měsíční teploty vzduchu, takže během kalendářního roku mění svou polohu. Tento sezonní pohyb je menší nad oceány, kde poloha termického rovníku odpovídá průměrné poloze intertropické zóny konvergence v dané fázi roku. Nad kontinenty je sezonní pohyb větší v důsledku větší prům. roční amplitudy teploty vzduchu oproti oceánům.

tepelná energie antropogenního (průmyslového, dopravního apod.) původu, která vstupuje do atmosféry a účastní se tam met. dějů, zejména v mezní vrstvě atmosféry. V širším smyslu se za složku tepelného znečištění ovzduší považuje i sálání tepla z umělých povrchů (např. stěn a střech budov, asfaltových a betonových ploch). S tepelným znečištěním ovzduší pak souvisí souborný efekt, označovaný často jako tepelný ostrov města.

přístroj, který k měření rychlosti větru využívá zchlazování el. odporového čidla ventilací. Čidlo je tvořeno tenkým (tlouštka řádu jednotek mikrometru) kovovým drátkem (platina, wolfram) a využívá změny odporu většiny kovů s teplotou. Je vyhříváno el. proudem. Měřením změn teploty je stanoven odvod tepla z čidla, jenž výrazně závisí na rychlosti větru. U starších typů je charakteristika čidla značně nelineární. Původně měl proto termoanemometr dostatečnou přesnost jen v poměrně malém rozpětí rychlostí větru. Dnešní termoanemometry svými rozsahy a přesností umožňují i běžná meteorologická měření. Kromě toho se ovšem pro velmi malý rozměr čidla a jeho malou setrvačnost termoanemometru používá především pro určení malých rychlostí větru a turbulentních pulzací při nich. Viz též měření větru, anemometr.

Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova anemometr.

kombinované teplotní a tlakové pole čili současné prostorové rozložení teploty vzduchu a tlaku vzduchu. Je zobrazováno především na mapách termobarického pole. Viz též teorie cyklogeneze advekčně dynamická.

syn. termobarometr – zřídka používaná označení pro hypsometr.

Termín byl převzat z něm. Barothermometer; slovo se skládá z řec. βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar), θερμός [thermos] „teplý, horký“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
 

syn. barotermometr – zřídka používaná označení pro hypsometr.

Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova barometr.

nejstarší přístroj pro měření změn teploty vzduchu, který zkonstruoval G. Galilei (1597) na principu tepelné roztažnosti vzduchu. Šlo o typ teploměru bez vakua s otevřenou trubicí, který proto reagoval rovněž na změny tlaku vzduchu. Viz též teploměr plynový.

Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“, βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.

záznam termohygrografu.

Termín vznikl odvozením od termínu termohygrograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“, ὑγρός [hygros] „vlhký, mokrý“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.
 

syn. hygrotermograf – přístroj pro současný záznam průběhu teploty a vlhkosti vzduchu na jeden registrační pásek.

Termín vznikl spojením slov termograf a hygrograf.

přístroj pro přibližné určení teploty rosného bodu. Jeho indikační mechanizmus je ovládán současně bimetalickým teploměrem a vlasovým vlhkoměrem.

Termín vznikl spojením slov termoskop a hygroskop.

záznam termografu.

přístroj zaznamenávající časový průběh teploty vzduchu na registrační pásku (týdenní nebo denní). Na meteorologických stanicích byl umístěn v meteorologické budce.

Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

část meteorologie zabývající se aplikacemi termodyn. zákonů a metod na atmosféru Země. Lze ji rozdělit např. na termodynamiku nenasyceného vzduchu, která popisuje vlhký vzduch jako směs ideálních plynů, a termodynamiku nasyceného vzduchu, studující zejména fázové přechody vody v atmosféře a s nimi spojené transformace energie. K nejlépe prostudovaným a teoreticky popsaným termodyn. procesům v atmosféře patří především adiabatické děje. Poznatky termodynamiky atmosféry se uplatňují prakticky ve všech odvětvích meteorologie, nejvíce ve fyzice oblaků a srážek, v dynamické, synoptické a letecké meteorologii. Za počátek vývoje termodynamiky atmosféry se považuje rok 1843, kdy franc. fyzik J. C. E. Péclet aplikoval Poissonovy rovnice na výstupné vzdušné proudy.

diagram používaný pro vyjádření termodyn. stavu vzduchu, charakterizovaného třemi proměnnými veličinami, a to tlakem, teplotou a vlhkostí vzduchu, nebo jinými veličinami, na kterých tento stav závisí. V meteorologii se termodyn. diagramy používají pro analýzu aerologických měření, proto jsou obvykle označovány jako aerologické diagramy, popřípadě adiabatické diagramy. Termodynamické diagramy se mohou dále využívat i k termodynamické klasifikaci vzduchových hmot, viz thetagram a diagram Rossbyho.

rozdělení vzduchových hmot podle termodynamických vlastností. Podle nich rozlišujeme vzduchové hmoty teplé, studené a místní. Studené vzduchové hmoty jsou ty, které při pohybu z ohniska vzniku vzduchové hmoty se dostávají nad teplejší povrch, a teplé vzduchové hmoty ty, které se při pohybu z ohniska dostávají nad chladnější povrch. Podle vert. teplotního zvrstvení rozlišujeme vzduchové hmoty stabilní a instabilní (labilní). Postupující teplé vzduchové hmoty se od chladnějšího povrchu ochlazují a stávají se stabilními, postupující studené vzduchové hmoty se od teplejšího povrchu oteplují, a proto se stávají instabilními. Místní vzduchové hmoty mohou být stabilní i instabilní.

fiktivní čtyřhranné trubice v atmosféře, které vznikají při protínání ploch konstantních hodnot termodyn. stavových veličin. Se základními termodyn. veličinami v atmosféře, tj. s tlakem vzduchu, teplotou vzduchu a hustotou vzduchu (měrným objemem vzduchu) pak souvisejí solenoidy izobaricko-izosterické, solenoidy izobaricko-izotermické a solenoidy izotermicko-izosterické. Při konstrukci termodynamických solenoidů lze však využít i plochy konstantních hodnot dalších (odvozených) termodyn. veličin, např. plochy izentropické. Termodynamické solenoidy souvisejí s atmosférickými cirkulacemi různých měřítek a mohou existovat pouze v baroklinní atmosféře. V barotropní atmosféře je jejich počet nulový, neboť plochy konstantních hodnot tlaku, teploty a hustoty vzduchu jsou vzájemně rovnoběžné. Viz též termodynamika atmosféry.

méně obvyklý index kontinentality k vyjádření termické kontinentality klimatu. Index je založen na porovnání teplotních poměrů jara a podzimu. Počítá se z rovnice
$q=100\frac{\delta }{A}$
kde δ je rozdíl prům. teploty vzduchu v říjnu a v dubnu a A je průměrná roční amplituda teploty vzduchu. Kladné hodnoty termodromického kvocientu vyjadřují oceánitu klimatu, záporné jeho kontinentalitu; ty se v ČR vyskytují na již. Moravě. Viz též termoizodroma.

Index i jeho označení navrhl F. Kerner von Marilaun v r. 1905.

viz izanomála.

Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova izanomála.

izopleta znázorňující závislost určité teplotní charakteristiky na dvou navzájem nezávislých proměnných. Pomocí termoizoplet lze v jednom klimatologickém diagramu současně vyjádřit např. denní a roční chod teploty vzduchu v určitém místě, Jinými příklady využití termoizoplet jsou znázornění ročního chodu teploty vzduchu v závislosti na zeměp. šířce nebo nadm. výšce, popř. teploty půdy v závislosti na hloubce.

Termín zavedl něm. meteorolog F. Erk v r. 1885. Skládá se z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova izopleta.

v meteorologii přístroj pro měření teploty vzduchu a měření teploty půdy, popř. teploty vody. Nepřímo slouží také k měření jiných meteorologických prvků, např. vlhkosti vzduchu, krátkovlnného slunečního záření, zchlazování, a to jako součást psychrometrů, aktinometrů nebo frigorimetrů. V met. praxi se používají teploměry kapalinové, a to rtuťové a lihové, deformační, k nimž patří teploměry bimetalické a teploměry s Bourdonovou trubicí, a elektrické teploměry, které se dělí na odporové a termoelektrické čili termočlánky. Teploměr patří k nejstarším met. přístrojům. Prvním přístrojem pro sledování teplotních změn byl termobaroskop zkonstruovaný G. Galileiem (1597), který byl v podstatě plynovým teploměrem. Galilei sestrojil též první kapalinový teploměr (1611), jehož teploměrnou látkou byl vinný líh. Název odpovídající čes. slovu "teploměr" použil poprvé J. Laurechon (1624).

teploměr zkonstruovaný J. Sixem pro měření jak maximální, tak i minimální teploty vzduchu ve zvoleném časovém intervalu, obvykle 24 hodin. Teploměr je plněný dvěma kapalinami, lihem a rtutí. Má dvě stupnice, které obě ukazují aktuální teplotu. Extrémní teploty udávají dvě skleněné tyčinky se zatavenými drátky (indexy), které se pohybují v ramenech trubice ve tvaru písmene U, ve spodní části vyplněné rtutí. V důsledku změny objemu teploměrné kapaliny se mění poloha obou menisků rtuti, a tím i poloha indexů. Nastavení přístroje k měření se provádí pomocí magnetu, kterým se stahují indexy na hladinu rtuti. Sloužil původně jako staniční přístroj pro měření denních extrémů teploty vzduchu a byl umísťován v meteorologické budce. V současné době se pro svou menší přesnost na met. stanicích již nepoužívá.

elektrický teploměr, který využívá závislost el. odporu většiny kovů a polovodičů na teplotě. U kovů je tato závislost dána vztahem:
$R_T=R_0\left(1+\alpha T+\beta T^2\right),$
kde R_T je odpor vodiče při teplotě T, R₀ odpor vodiče při 0 °C, α > 0, β jsou koeficienty závislé na druhu kovu a T je teplota ve °C. Zatímco el. odpor kovových vodičů se vzrůstající teplotou narůstá, odpor polovodičů (termistorů) exponenciálně klesá. Míra tohoto poklesu je ve srovnání se vzrůstem odporu kovových vodičů výrazně vyšší, a proto mají termistorové teploměry vyšší citlivost než kovové odporové teploměry. Na meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.

[atašé] – rtuťový teploměr připevněný k ochranné trubici rtuťového tlakoměru přibližně v těžišti přístroje. Má nádobku umístěnou tak, aby udával hodnotu co nejbližší teplotě rtuti tlakoměru. Používá se pro redukci údajů tlakoměru na teplotu 0 °C. 

skleněný teploměr upevněný na provázku, řetízku nebo v držadle. Při měření jím pozorovatel otáčí tak, aby dosáhl dostatečné ventilace nádobky, tj. rychlosti pohybu větší než 2 m.s^–1. Používal se jako předchůdce aspiračního psychrometru k měření teploty vzduchu mimo meteorologickou budku.

horní vrstva termosféry ve výšce nad 200 km (Prölss, G. W., 2003). Různí autoři uvádějí výšku termopauzy v rozmezí 450 až 700 km. Ve výšce termopauzy se teplota asymptoticky blíží k hraniční hodnotě nazývané teplotou termopauzy neboli exosférickou teplotou, jejíž hodnota je přibližně 1 000 K, ale může se pohybovat v rozmezí 330 až 2 200 K. Termopauza odděluje termosféru a exosféru.

Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

nejstarší přístroj k indikaci teplotních změn (tepelných stavů), předchůdce teploměru. Vzduchový termoskop popsal a používal již Heron Alexandrejský. Koncem 16. stol. sestrojil "skleněný" termoskop Galileo Galilei. Viz též anemoskop, hygroskop, termobaroskop.

Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.

vrstva atmosféry Země nad mezopauzou. Sahá zhruba od výšek 80 až 90 km do výšek nad 200 km nad zemským povrchem. Podle některých autorů se jako termosféra označuje celá část zemské atmosféry nad mezopauzou bez horního omezení, jiní uvažují termosféru do výšek, v nichž se ještě vyskytují polární záře, tj. 600 až 700 km. Do výšky 200 až 300 km je pro termosféru typický výrazný vert. růst teploty většinou v rozmezí přibližně od 200 K až do 1 000 K. Vzhledem k vysokému stupni zředění vzduchu však tuto teplotu nelze měřit běžnými termometrickými metodami, ale určuje se na základě kinetické energie pohybu jednotlivých molekul. Z tohoto důvodu mluvíme někdy o tzv. kinetické teplotě. Viz též termopauza.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

teorie cyklogeneze, kterou vypracoval něm. meteorolog G. Stüve (1926). Podle ní souvisí změny tlaku vzduchu v troposféře s charakterem advekce a termickými procesy ve stratosféře. V tomto pojetí má termocyklogeneze jiný smysl než termická teorie cyklogeneze.

Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova cyklogeneze.

oblasti, na které Světová meteorologická organizace (WMO) rozdělila svět za účelem plnění úkolů s přihlédnutím ke specifickým podmínkám v různých regionech. V rámci územních oblastí řídí činnost jednotlivých meteorologických a hydrologických služeb oblastní sdružení (RA, Regional Associations), která jsou vedle kongresu a tech. komisí zákl. orgány WMO. RA I zaujímá Afriku, RA II Asii, RA III Jižní Ameriku, RA IV Severní a Střední Ameriku, RA V Austrálii a RA VI zaujímá Evropu a středomořské země Blízkého východu a bývalé sovětské republiky v oblasti Kavkazu.

jedna ze sedmi oblastí světa podle členění Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), které se vzájemně liší z hlediska podmínek pro létání. V každé z nich je zřízena regionální kancelář ICAO, která tuto oblast spravuje. Jedná se o tyto regionální kanceláře ICAO: Paříž pro Evropu a severní Atlantik, Bangkok pro Asii a Pacifik, Káhira pro Střední Východ, Dakar pro západní a centrální Afriku, Lima pro Jižní Ameriku, Mexiko pro Severní Ameriku, centrální Ameriku a Karibik, a Nairobi pro východní a jižní Afriku.

oblasti, na které Světová meteorologická organizace (WMO) rozdělila svět za účelem plnění úkolů s přihlédnutím ke specifickým podmínkám v různých regionech. V rámci územních oblastí řídí činnost jednotlivých meteorologických a hydrologických služeb oblastní sdružení (RA, Regional Associations), která jsou vedle kongresu a tech. komisí zákl. orgány WMO. RA I zaujímá Afriku, RA II Asii, RA III Jižní Ameriku, RA IV Severní a Střední Ameriku, RA V Austrálii a RA VI zaujímá Evropu a středomořské země Blízkého východu a bývalé sovětské republiky v oblasti Kavkazu.

termodynamický diagram, který vyjadřuje závislost izobarické ekvivalentní potenciální teploty na nadmořské výšce. Tato teplota se vynáší lineárně na horizontální osu, vertikální osa je buď lineární stupnicí výšky, nebo logaritmickou stupnicí tlaku vzduchu. Na základě četných aerologických měření sestavili O. Moese a G. Schinze (1932) charakteristické thetagramy pro různé geografické typy vzduchových hmot ve stř. Evropě. Název thetagram souvisí s obvyklým označením potenciální teploty řeckým písmenem Θ (theta). Diagram navržený G. Schinzem (1932) má v současné době pouze historický význam. Viz též klasifikace vzduchových hmot.

Termín zavedl autor tohoto diagramu, něm. meteorolog G. Schinze v r. 1932. Skládá se z názvu řeckého písmene Θ [théta], které je obvyklým označením potenciální teploty, a řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

druh aerologického diagramu s pravoúhlými nebo kosoúhlými souřadnicovými osami T a Φ, kde T je teplota vzduchu v K (v některých verzích tefigramu ve °C) a Φ entropie suchého vzduchu. Protože entropie je úměrná logaritmu potenciální teploty Θ podle vztahu:
$\Phi =c_p\ln \Theta +konst.,$
kde c_p je měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, má osa y současně stupnici lnΘ. Tento energetický diagram se používal zejména v anglosaských zemích.

Termín zavedl autor tohoto diagramu, brit. meteorolog W. N. Shaw v r. 1923. Sestavil ho z prvních dvou písmen slova temperature „teplota“, názvu řeckého písmene Φ [fí] a řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

syn. klimatologie inženýrská – klimatologie aplikovaná v technice. Poskytuje klimatologické podklady k realizaci investičních záměrů, pro urbanistické řešení územních celků, problematiku životního prostředí, zřizování a provoz složitých technol. zařízení, pro výstavbu inženýrských sítí (např. kanalizace), vnějších el. vedení, vysokých komínů, rozhlasových a televizních vysílačů, pro vodohosp. účely, zeměď. praxi apod. Klimatologické podklady se sestavují na základě archivovaného klimatologického materiálu nebo se opírají o výsledky terénního klimatologického průzkumu.

komise ustanovená Světovou meteorologickou organizací pro celosvětové studium problémů ve vybraných oblastech meteorologie, klimatologie a hydrologie. Od r. 2019 existují dvě takové komise: Komise pro pozorování, infrastrukturu a informační systémy (Commission for Observation, Infrastructure and Information Systems, zkráceně Infrastructure Commission – INFCOM) a Komise pro služby a aplikace v oblasti počasí, klimatu, vody a dalších oblastech životního prostředí (Commission for Weather, Climate, Water and Related Environmental Services and Applications, zkráceně Services Commission – SERCOM).
Pod nově ustavenou technickou komisi INFCOM přešla agenda dvou zrušených komisí, jmenovitě Komise pro základní systémy (CBS) a Komise pro přístroje a pozorovací metody (CIMO). Pod nově ustavenou technickou komisi SERCOM přešla agenda pěti zrušených komisí, jmenovitě Komise pro leteckou meteorologii (CAeM), Komise pro zemědělskou meteorologii (CAgM), Komise pro atmosférické vědy (CAS), Komise pro klimatologii (CCl) a Komise pro hydrologii (CHg). Místo zrušené Společné komise WMO a IOC pro oceánografii a námořní meteorologii (JCOMM) byla ustavena Společná rada pro spolupráci WMO a IOC (Joint WMO-IOC Collaborative Board).

publikace vydávaná Světovou meteorologickou organizací (WMO), která kodifikuje podmínky, formy a způsoby mezin. spolupráce v meteorologii a hydrologii. Technická pravidla WMO obsahují zásady, postupy a doporučení pro meteorologické a hydrologické služby. První díl této publikace se týká Světové služby počasí (WWW), včetně systému pozorování, zpracování údajů a met. komunikací (část A), dále obsahuje doporučení pro klimatologii, měření chem. komponent atmosféry a pro výukovou, publikační a výzk. činnost (část B), a pro zabezpečení námořní dopravy a zemědělství (část C). Druhý díl je věnován problematice met. služeb letectví a třetí díl se zabývá otázkami hydrologie.

syn. vítr.

klima s určitými charakteristickými vlastnostmi, které se vyskytují v různých částech Země, především v rámci téhož klimatického pásma. Klimatické typy jsou rozlišovány při klasifikaci klimatu buď z hlediska genetického (např. monzunový typ, typ klimatu záp. pobřeží), nebo konvenčně hodnotami klimatických prvků, popř. klimatologckými indexy (např. pouštní typ).

1. v komplexní klimatologii soubor meteorologických prvků a jevů daného dne, který je charakterizován jejich hodnotami uvnitř vhodně zvolených intervalů. Týká se zvláště teploty a vlhkosti vzduchu, oblačnosti, atm. srážek, sněhové pokrývky a větru. Znamená zobecnění případů počasí jako jevů prakticky se neopakujících, např. počasí mírně mrazivé, bez větru, málo oblačné. Typy počasí lišící se jen v jednom anebo dvou znacích se shrnují do tříd počasí;
2. v synoptické meteorologii charakter počasí odpovídající určitému synop. objektu, tj. atm. (tlakovému) útvaru, vzduchové hmotě nebo atmosférické frontě, a to zejména v závislosti na roč. době. Např. anticyklonální počasí, počasí v týlu cyklony, počasí teplé fronty. Viz též typ synoptický.

dříve často používané označení atmosférické cirkulace s definovanými vlastnostmi nad vymezenou oblastí. Cirkulační typ vystihuje podstatné rysy makrosynoptických procesů, jako polohu řídících tlakových útvarů, polohu frontální zóny apod. V. A. Vangengejm rozlišil v oblasti sev. Atlantiku a Eurasie 3 základní cirkulační typy:
a) západní (W), charakterizovaný záp. přenosem v troposféře;
b) východní (E), charakterizovaný vých. přenosem v troposféře nebo vývojem stacionární anticyklony nad pevninou;
c) meridionální (C), charakterizovaný silným přenosem vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. š. v důsledku meridionální cirkulace.
Typizace povětrnostních situací Evropy uvádí pro stř. Evropu 3 typy podle polohy subtropické azorské anticyklony:
a) převážně zonální cirkulace (z), při níž je subtropická anticyklona v normální poloze;
b) smíšená cirkulace (g) se subtropickou výší posunutou sev. nebo sz. až k 50° s. š.;
c) převážně meridionální cirkulace (m), kdy uzavírající anticyklona leží přibližně mezi 50 až 70° s. š. (blokující anticyklona).
Viz též cirkulace zonální.

charakter cirkulace atmosféry nad velkou částí zemského povrchu o velikosti řádově 10⁵ až 10⁶ km², podmíněný rozložením řídících cyklon a anticyklon a polohou frontální zóny. Podle převládajícího směru proudění zpravidla rozlišujeme zonální a meridionální typ makrosynoptické situace, které se podle rázu počasí na sledovaném území dále dělí na cyklonální a anticyklonální typy. Něm. meteorolog F. Baur v roce 1936 definoval typ makrosynoptické situace pomocí rozhodujících rysů celkového stavu atmosféry v zájmovém dostatečně velkém prostoru, které se podstatně nemění po více dní a jsou rozhodující pro počasí v jednotlivých dílčích oblastech. V zahraniční literatuře a nevhodně i v naší, se pro typ makrosynoptické situace někdy používá něm. označení „Grosswetterlage“. Viz též typizace povětrnostních situací, cirkulace meridionální, cirkulace zonální.

klimatologická abstrakce zákl. charakteristik mezní vrstvy atmosféry, zpravidla podle vertikálních profilů teploty, větru a vlhkosti vzduchu za předpokladu horiz. homogenity polí v mezoměřítku. Významným prvkem při této typizaci je výskyt, výška, vert. rozsah, popř. další charakteristiky zadržujících vrstev, především inverzí teploty. Za kritéria stabilitních podmínek v mezní vrstvě se zpravidla volí veličiny přímo odvozené z vertikálního teplotního gradientu (mezní vrstva velmi stabilní, mírně stabilní, instabilní, konv. apod.) nebo komplexnější charakteristiky typu Richardsonova čísla.

systém synoptických typů, vytvořený na základě denních synoptických map pro předpovědní, klimatologické a jiné účely. Součástí typizace povětrnostních situací je kalendář uvádějící synop. typy, které se vyskytují v jednotlivých dnech. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější typizace povětrnostních situací Evropy, označovaná též jako typizace P. Hessa a H. Brezowského. V ČR se nejvíce používají typizace povětrnostních situací HMÚ a typizace povětrnostních situací Končka a Reina.

syn. typizace povětrnostních situací Hessa a Brezowského – typizace povětrnostních situací, která vychází z práce F. Baura „Kalendář typů makrosynoptických situací Evropy, sestavený pro léta 1881–1938“. Podle polohy azorské anticyklony rozeznává tři cirkulační typy: převážně zonální, smíšený a převážně meridionální. Podle tohoto schématu rozlišuje pro Evropu 18 typů synop. situací, z nichž dvě jsou zonální, tří smíšené a třináct je meridionálních, které se dále dělí podle toho, zda ve stř. Evropě má počasí anticyklonální nebo cyklonální charakter. Kalendář této typizace je zpracován od roku 1881 a průběžně se doplňuje. Typizace P. Hessa a H. Brezowského je ve stř. Evropě nejužívanější typizací povětrnostních situací, vyhovuje však především pro území Německa. Zjištění, že se tato klasifikace vždy nedá úspěšně využít na území tehdejšího Československa, vedlo k vypracování typizace povětrnostních situací HMÚ. Viz též katalog povětrnostních situací.

viz klasifikace vzduchových hmot.

syn. typy refrakce radiovln – podle změn indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu s výškou se rozlišuje atmosférická refrakce neboli lom radiovln na kladnou (při vert. gradient indexu lomu vzduchu ∂n / ∂z < 0 m^–1, což odpovídá zakřivení paprsku k povrchu země), zápornou (při ∂n / ∂z > 0 m^–1, což odpovídá zakřivení paprsku od povrchu země) a nulovou (při ∂n / ∂z = 0 m^–1, což odpovídá přímkovému šíření paprsku). V běžných podmínkách převažuje kladná refrakce, která je dále členěna ve vztahu ke standardní a kritické refrakci. Standardní radioatmosféra předpokládá ∂n / ∂z = –4.10^–8 m^–1, což odpovídá podmínkám standardní (někdy též normální) refrakce, za které pro efektivní poloměr Země platí R_e = 4/3 R_z. Kritická refrakce nastává při ∂n / ∂z = –15,7 .10^–8 m^–1, kdy je křivost paprsku totožná s křivostí zemského povrchu. Superrefrakce nastává při ∂n / ∂z < –15,7 . 10^–8 m^–1 a paprsek má velké zakřivení směrem k zemi, takže může nastat i jeho několikanásobný odraz a vytvoření přízemního vlnovodu. Viz též meteorologie radarová, refrakce atmosférická.

1. vítr o prům. rychlosti 0,3 až 1,5 m.s^–1 nebo 1 až 5 km.h^–1. Odpovídá prvnímu stupni Beaufortovy stupnice větru;
2. obecné označení pro zpravidla slabý vítr místní cirkulace charakteristický výraznou denní změnou směru, jakým je např. bríza.

Termín je odvozen od slovesa vanout (od vát, které má  indoevropský kořen společný s něm. wehen „vát“, dále s čes. vítr, lat. ventus i angl. wind a něm. Wind).

syn. difluence orografická.

syn. konfluence orografická.

kartografické znázornění prostorové struktury atmosférické fronty nebo frontálního systému. Spočívá v tom, že na geogr. mapě jsou zakresleny polohy frontálních čar na zemském povrchu a ve standardních izobarických hladinách, popř. ve výškových hladinách v celém vert. rozsahu fronty, které jsou zjištěny z přízemní synoptické mapy a z map barické topografie z téhož synoptického termínu. Lze použít i výstupy z numerických předpovědních modelů.

syn. klima reliéfové – typ klimatu, které se utváří pod vlivem georeliéfu, jeho aktivního povrchu a spolupůsobení antropogenních vlivů. Morfografie zemského povrchu dává klimatu specifické vlastnosti, jejichž vert. a horiz. rozsah závisí na přilehlých tvarech reliéfu. Prostorové vymezení topoklimatu je proto neurčité, stejně jako jeho postavení v soustavě členění klimatu. Topoklima v pojetí některých autorů je syn. místního klimatu. Termín navrhl C. W. Thornthwaite (1953). Viz též kategorizace klimatu, zóna svahová teplá.

Termín se skládá z řec. τόπος [topos] „místo“ a slova klima.

syn. topoklimatologie.

syn. klimatologie terénní – část klimatologie zabývající se topoklimatem. Jejím cílem je posoudit, do jaké míry a jakým způsobem se v procesu geneze klimatu uplatňuje především reliéf povrchu a dále vyčleňování klimatických jednotek neboli klimatopů, zvláště na základě terénních klimatických (topoklimatologických) měření. Viz též měření meteorologické terénní ambulantní.

Termín se skládá z řec. τόπος [topos] „místo“ a slova klimatologie.

silná tromba spojená se základnou oblaku druhu cumulonimbus a alespoň přechodně se dotýkající zemského povrchu, kde musí mít potenciál způsobit hmotné škody. Pokud se útvar připomínající tornádo nedotkne zemského povrchu, nemůže být formálně jako tornádo označen. Pro tornáda je typická cyklonální rotace, pravidelně se ovšem vyskytují i tornáda s anticyklonální rotací.
V tornádech jsou dosahovány extrémy tlaku vzduchu a rychlosti větru. Podle charakteru způsobených škod se tornáda klasifikují Fujitovou stupnicí (F0 až F5) a jejími pozdějšími modifikacemi, popř. stupnicí TORRO. Nejslabších tornád vzniká nejvíce, nejsilnějších nejméně. Silnější tornáda (F2 až F5) jsou téměř výlučně mezocyklonální tornáda, slabší jsou spíše nemezocyklonální.
Tornáda se vyskytují globálně (s výjimkou polárních oblastí), avšak v některých oblastech (např. východ až středozápad USA) je jejich výskyt častější a zároveň se zde vyskytuje i více silnějších tornád. Množství škod a ztrát na životech nemusí souviset pouze s intenzitou tornáda, nýbrž i s hustotou osídlení, vyspělostí systému meteorologických výstrah a způsobem ochrany obyvatelstva (např. tornáda s největším počtem obětí se vyskytují v Bangladéši). Výskyt tornád na území ČR je komplexněji dokumentován přibližně od konce devadesátých let 20. století, v průměru se zde vyskytne několik (zpravidla slabších) tornád ročně. Historicky nejsilnějším zdokumentovaným případem v Česku je tornádo z 24. 6. 2021, které se vyskytlo na pomezí Břeclavska a Hodonínska a bylo ohodnoceno stupněm F4.
Viz též rodina tornád, série tornád, smršť vodní, Tornádová alej.

Termín nejspíše pochází ze šp. slova tronada „bouřka“. V angličtině se výraz tornado používal nejprve ve významu „silná, prudká bouře“ (od 16. stol.), později (od 17. stol.) i ve významu „větrná bouře, větrný vír“. Je možné, že převládnutí druhého významu ovlivnila podobnost ke šp. slovesu tornar „obrátit, otočit“ (srov. angl. turn); výraz tornado v dnešním smyslu byl přejat do dalších jazyků, včetně španělštiny.

stará jednotka tlaku, odpovídající hydrostatickému tlaku jednoho mm rtuťového sloupce (mm Hg) za definovaných normálních podmínek. Od 1. 1. 1980 není u nás torr jednotkou povolenou normami a základní jednotkou tlaku je dle soustavy jednotek SI pascal (Pa). Mezi oběma jednotkami platí převodní vztah: 1 torr = 133,322 Pa. Viz též měření tlaku vzduchu.

Jednotka byla nazvána podle italského přírodovědce E. Torricelliho (1608–1647).

v meteorologii srážkoměr určený k měření úhrnu srážek za delší dobu, zpravidla za půl roku. Často se instaluje na odlehlých nebo těžko dostupných místech. Srážky se zachycují do nádoby dostatečného obsahu, do které se na začátku měření nalije určité množství nemrznoucího roztoku. Přidaná vhodná látka, např. olej, zabraňuje výparu. Úhrn srážek se určí z přírůstku celkového objemu roztoku v nádobě za dobu měření. Průkopníkem měření kapalných i tuhých srážek pomocí tzv. srážkoměrného sběrače, neboli totalizátoru, byl franc. glaciolog P. Mougin (1912). Viz též měření srážek, šít srážkoměru větrný.

Termín je odvozen od středolat. totalis „celistvý, úplný“ (od totus „celý, všechen“); odkazuje na měření za delší období vcelku, nikoliv jako součet denních úhrnů.

syn. výboj bodový – el. výboj, který vzniká na hrotu nalézajícím se v silném el. poli. Ke vzniku hrotového výboje je nutné, aby v bezprostředním okolí hrotu došlo vlivem zesílení el. pole k ionizaci nárazem. Na hrotech, zejména pod cumulonimby, může dosáhnout takové intenzity, že je v temnu viditelný jako sršení doprovázené často slyšitelným praskotem. Tento jev byl mnohokrát popsán v literatuře jako oheň svatého Eliáše. U nás bývá pozorován na vysokých věžích a na horských observatořích, např. na Milešovce nebo Sněžce. V případě, že se jedná o hrot vodivě spojený se zemským povrchem, je svodem odváděn do země elektrický náboj opačného znaménka než je znaménko náboje zemského povrchu na daném místě. Výboje tohoto druhu významně přispívají ke globální regeneraci záporného náboje zemského povrchu. Viz též výboj korónový.

jeden ze tří neutrálních bodů nalézající se ve výšce asi 20° nad antisolárním bodem.

jeden ze tří neutrálních bodů nalézající se ve výšce 15 až 20° nad Sluncem. Objevil jej franc. fyzik J. Babinet v r. 1840.

jeden ze tří neutrálních bodů, nalézající se ve výšce 15 až 20° pod Sluncem. Objevil jej skotský fyzik D. Brewster v r. 1840.

syn. teplota mrznutí – v meteorologii označení pro bod tuhnutí nebo bod tání čisté vody při daném tlaku vzduchu. Je-li tento tlak roven normálnímu tlaku, je odpovídající teplota mrznutí rovna 0 °C a označuje se pak v české meteorologické literatuře jako bod mrazu. Tato hodnota teploty byla jako nulový bod zvolena při definování Celsiovy teplotní stupnice. Teplota mrznutí kapek v oblacích může být hluboko pod 0 °C vzhledem k existenci přechlazené vody.
Je třeba vzít také v úvahu, že oblačná voda může zahrnovat i kapky vodních roztoků solí, kyselin apod., jejichž teplota mrznutí je nižší než bod mrznutí čisté vody. Viz též jádra ledová.

teplota, při níž je tlak nasycené páry nad povrchem pevné fáze dané látky roven vnějšímu tlaku, v atmosférických podmínkách tlaku vzduchu. V meteorologii se jedná o hodnotu teploty, při níž hodnota tlaku nasycené vodní páry vzhledem k ledu odpovídá tlaku vzduchu. Za podmínek obvyklých v troposféře není bod sublimace ledu dosažen. Ve starší české meteorologické literatuře se bod sublimace někdy nesprávně vyskytuje ve smyslu teplota bodu ojínění. Viz též bod varu.

syn. bod ojínění – teplota, při níž se vlhký vzduch o teplotě pod 0 °C a dané hodnotě směšovacího poměru vodní páry stane nasyceným vzhledem k ledu následkem izobarického ochlazování. Při dalším poklesu teploty vzduchu dochází k přesycení a tím i k depozici vodní páry obsažené ve vzduchu, přičemž vzniká jíní; v důsledku toho klesá i teplota bodu ojínění. Při relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % vzhledem k ledu je teplota bodu ojínění vždy nižší než teplota vzduchu. Dříve se pro tuto veličinu nesprávně používal termín bod sublimace. Viz též teplota rosného bodu, bod mrznutí.

syn. teplota varu – teplota, při níž je tlak nasycené páry nad povrchem kapalné fáze dané látky roven vnějšímu tlaku, v atmosférických podmínkách tlaku vzduchu. Bod varu čisté vody je při normálním tlaku roven 100 °C (373,15 K). Tato teplota byla zvolena jako jeden ze dvou základních bodů při definování Celsiovy teplotní stupnice. S klesajícím tlakem vzduchu se bod varu vody snižuje. Této závislosti se využívá při měření nadm. výšek hypsometry. Viz též bod sublimace.

syn. bod varu.

bod na přízemní synoptické mapě, který tvoří vrchol teplého sektoru cyklony a z něhož se směrem do vyššího tlaku vzduchu rozbíhají v okludované cykloně zbývající části teplé a studené fronty. Během procesu okluze se okluzní bod přemísťuje k okraji cyklony. Někdy se poblíž okluzního bodu vytváří nový střed cyklony. Viz též fronta okluzní.

syn. teplota rosného bodu.

syn. bod neutrální – v meteorologii průsečík čáry konfluence a čáry difluence uvnitř barického sedla na meteorologické mapě. Na obě strany od tohoto bodu směrem k anticyklonám, popř. k hřebenům vysokého tlaku vzduchu tlak vzduchu stoupá, směrem k cyklonám, popř. brázdám nízkého tlaku vzduchu klesá. Hyperbolický bod je tedy bod s rel. nejvyšším tlakem mezi dvěma cyklonami a bod s rel. nejnižším tlakem mezi dvěma anticyklonami tvořícími barické sedlo. Viz též pole deformační.

syn. teplota tání – teplota, při níž dochází k fázovému přechodu dané látky ze skupenství pevného do skupenství kapalného při rovinném fázovém rozhraní. Ohříváme-li pevnou látku, její teplota se zvyšuje až k bodu tání. Další ohřev již vyvolá tání a dodané teplo je spotřebováváno na latentní teplo tání, přičemž teplota tající látky zůstává zachována. Po úplném roztátí pevné fáze pak teplota vzniklé kapaliny při dalším ohřívání roste. Teplota tání závisí na tlaku. U většiny látek teplota tání s rostoucím tlakem roste, u ledu a několika dalších látek však s růstem tlaku klesá (viz regelace ledu). Čistý led při normálním tlaku má bod tání 0 °C (273,15 K). Při inverzní změně skupenství odpovídá bodu tání bod tuhnutí (bod mrznutí).

viz hladiny význačné.

viz hladiny význačné.

půda, na níž je udržován trávník na stejné výšce pro účely srovnatelnosti meteorologických měření. V ČR je předepsaným druhem aktivního povrchu na meteorologických stanicích.

spojnice bodů, jimiž prošla uvažovaná pohybující se částice. Při dostatečné hustotě těchto bodů se trajektorie blíží skutečné dráze částice. V meteorologii jde především o trajektorie vzduchových částic v poli atmosférického proudění. Lze rozlišit obecné trojrozměrné trajektorie od dvourozměrných trajektorií konstruovaných v určitých plochách (hladinách), např. v hladinách konstantní nadmořské výšky, konstantního tlaku vzduchu, konstantní entropie apod. V minulosti se v praxi často používaly trajektorie geostrofické, konstruované v poli geostrofického větru. Jako první, kdo zkonstruoval trajektorie vzduchových částic v atmosféře, se v literatuře obvykle uvádějí Angličané N. Shaw a R. G. K. Lempfert (1906).

Termín pochází z lat. traiectus „přeprava, překročení, přehození“, odvozeného od slovesa traicere „překročit, přehodit“ (z trans „přes, za“ a iacere „házet, vrhat“, srov. čes. trajekt).

viditelná, zpravidla klikatá dráha blesku. Při rozvětveném blesku se považuje za trajektorii blesku dráha hlavního kanálu blesku, z něhož odbočují větve.

spojnice míst, jimiž prošel střed konkrétní cyklony. Sledování cyklon se provádí pomocí detekce lokálních minim tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, geopotenciální výšky, příp. maxim relativní vorticity. Viz též dráhy cyklon.

koridor se zvýšenou frekvencí pohybu cyklon, určený na základě studia trajektorií cyklon za delší období. Trajektorie konkrétní cyklony se přitom od typické dráhy může značně lišit. Pro tropické cyklony na sev. polokouli jsou charakteristické přibližně parabolické dráhy nejprve k severozápadu, posléze k severovýchodu, s bodem ohybu nejčastěji mezi 20° a 30° zeměp. šířky. V mimotropických oblastech dráhy cyklon směřují většinou od západu na východ ve směru řídícího proudění. Dráhy cyklon v Evropě popsal W. J. Bebber (1891). Dodnes se používá jeho označení dráha Vb [pět bé] pro pohyb janovské cyklony přes Jaderské moře a Maďarsko k severovýchodu, viz situace Vb.

studený sev. nebo sv. vítr v záp. části Středomoří, zvláště na pobřeží Ligurského moře na sev. Korsice, na Baleárských ostrovech a v údolí řeky Ebro ve Španělsku. Podobně jako mistral souvisí s postupem anticyklony od západu do Středomoří. Tramontana přináší pěkné počasí s ojedinělými přeháňkami a v zimě sněžení. V Itálii a ve Španělsku se názvu tramontana používá též hovorově pro libovolný vítr vanoucí z hor.

Termín byl přejat z it. tramontana „severní vítr, vítr; polárka“, které pochází z lat. transmontanus „sídlící za horami“ (z trans „přes, za“ a mons „hora“), zde ve významu „vanoucí zpoza hor“.

syn. koeficient propustnosti atmosféry.

syn. měřič propustnosti, transmisometr – zařízení používané k určování meteorologické dohlednosti, kterým se nejčastěji měří zeslabení sondovacího paprsku po průchodu stanoveným sloupcem ovzduší. Ke generování paprsku slouží v opt. systému nejčastěji laserová dioda, přičemž úzký paprsek je směrován do přijímače, kde je zpravidla elektronicky srovnávána intenzita vyslaného a po průchodu atmosférou zeslabeného paprsku. Délka sondovaného vzorku ovzduší bývá zpravidla desítky metrů. Jinou skupinu tvoří měřiče dohlednosti, které měří dopředný rozptyl záření, tzv. forward scatterometry. Viz též měření dohlednosti, vztah Allardův.

balon z elastického materiálu, naplněný plynem lehčím než vzduch a vyvážený břemenem tak, aby v určité hladině užitečná stoupací síla balonu byla rovná nule. Používá se k určování horiz., popř. vert. rychlostí větru.

syn. transosonda – radiosonda sloužící k horizontální sondáži atmosféry nad rozsáhlými oblastmi zemského povrchu, hlavně nad oceány. Měří tlak, teplotu a vlhkost vzduchu, z její trajektorie se určuje směr a rychlost větru. Speciální transoceánské sondy měří navíc i koncentraci ozonu a bilanci záření. Podle účelu se transoceánské sondy dělí na sondy nesené otevřeným balonem a na sondy nesené uzavřeným balonem. Prvé se používají nejčastěji pro lety v hladinách od 300 do 200 hPa. Doba jejich letu zpravidla nepřesahuje 15 dní. Transoceánské sondy s uzavřeným balonem pracují až stovky dní, během nichž vykonají někdy i několik desítek obletů Země. Používají se hlavně při zkoumání všeobecné cirkulace atmosféry. Letové hladiny těchto sond se pohybují od 700 do 10 hPa a vzdálenost mezi sondami v horiz. směru bývá kolem 1 000 km. Informace z transoceánské sondy se přijímají pozemními aerologickými stanicemi do vzdálenosti 8 000 km od sondy. Pro přenos signálů se v současné době používají telekomunikační družice.

balon z elastického materiálu, naplněný plynem lehčím než vzduch a vyvážený břemenem tak, aby v určité hladině užitečná stoupací síla balonu byla rovná nule. Používá se k určování horiz., popř. vert. rychlostí větru.

syn. transosonda – radiosonda sloužící k horizontální sondáži atmosféry nad rozsáhlými oblastmi zemského povrchu, hlavně nad oceány. Měří tlak, teplotu a vlhkost vzduchu, z její trajektorie se určuje směr a rychlost větru. Speciální transoceánské sondy měří navíc i koncentraci ozonu a bilanci záření. Podle účelu se transoceánské sondy dělí na sondy nesené otevřeným balonem a na sondy nesené uzavřeným balonem. Prvé se používají nejčastěji pro lety v hladinách od 300 do 200 hPa. Doba jejich letu zpravidla nepřesahuje 15 dní. Transoceánské sondy s uzavřeným balonem pracují až stovky dní, během nichž vykonají někdy i několik desítek obletů Země. Používají se hlavně při zkoumání všeobecné cirkulace atmosféry. Letové hladiny těchto sond se pohybují od 700 do 10 hPa a vzdálenost mezi sondami v horiz. směru bývá kolem 1 000 km. Informace z transoceánské sondy se přijímají pozemními aerologickými stanicemi do vzdálenosti 8 000 km od sondy. Pro přenos signálů se v současné době používají telekomunikační družice.

syn. výpar fyziologický – výpar vody prostřednictvím živých organizmů, především v souvislosti s látkovou výměnou neboli metabolismem;  v bioklimatologii se proto transpirace označuje též jako produktivní výpar. Hlavní podíl transpirace připadá na rostliny, probíhá však i na povrchu těl živočichů, včetně lidského těla. Na rozdíl od evaporace, do níž zahrnujeme i přímo vypařenou část vody z intercepce srážek, závisí intenzita transpirace nejen na fyz. podmínkách prostředí, nýbrž i na vnitřním fyziologickém stavu rostlin, popř. živočichů. Viz též potenciální výpar, skutečný výpar, evapotranspirace, radioatmometr.

Termín pochází z novolat. transpiratio „vypařování“ (z trans „přes, skrz“ a spiratio „dýchání“, odvozeniny od slovesa spirare „dýchat; vydechovat, uvolňovat“).

lokální časová změna teploty v libovolné hladině vzduchové hmoty (z = konst. nebo p = konst.) s vyloučením vlivu horiz. advekce. Transformační změny teploty se studují v souřadnicové soustavě, pohybující se s danou vzduchovou hmotou a jsou působeny:
a) neadiabatickými ději, k nimž patří především turbulentní výměna tepla mezi podkladem a vzduchovou hmotou, výměna tepla působená radiací a uvolňování latentního tepla při fázových přechodech vody v atmosféře;
b) vert. pohyby řádu cm.s^–1, které se uplatňují především ve volné atmosféře;
c) lokálními časovými změnami tlaku vzduchu. Jejich vliv je významnější jen při mimořádně velkých tlakových tendencích. Transformační změny teploty vzduchu se dají vypočítat z rovnice pro lokální časovou změnu teploty, kterou lze odvodit z první hlavní termodynamické věty. Transformační změny teploty vzduchu lze měřit např. pomocí transoceánských sond.

postupná změna vlastností a charakteristik vzduchové hmoty při jejím přemístění do geografických oblastí, ve kterých není v tepelné a radiační rovnováze s podkladem. Rozeznává se transformace vzduchové hmoty absolutní a relativní. Podle dějů, které transformace vzduchové hmoty způsobují, se někdy rozlišuje transformace vzduchové hmoty dynamická, orografická a radiační. V užším slova smyslu rozumíme pod pojmem transformace vzduchové hmoty jen lokální časové změny teploty bez zahrnutí horizontální advekce teploty.

souhrn chem. změn podmíněných vzájemnými reakcemi znečišťujících příměsí nebo reakcemi mezi příměsemi a složkami ovzduší. Při transformaci příměsí se mohou uplatňovat i fotochemické reakce pod vlivem slunečního záření. Viz též transport znečišťujících příměsí.

brzdění pohybu vzduchu, které je spojeno s přenosem hybnosti ve směrech příčných vzhledem ke směru proudění. Uvedený přenos je působen molekulární difuzí nebo náhodnými turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. V prvním případě mluvíme o vazkém tření (molek. vazkosti), ve druhém o turbulentním tření označovaném v přeneseném smyslu slova též jako turbulentní vazkost. Tření v atmosféře se projevuje vznikem tečných sil tření, které, vztaženy k jednotce plochy, označujeme jako tečná napětí. Turbulentní tečná napětí se též nazývají Reynoldsova napětí, zatímco vazká tečná napětí jsou v reálné atmosféře většinou zanedbatelná. Z kvantit. hlediska jsou v atmosféře síly turbulentního tření zpravidla o několik řádů větší než síly vazké. V praxi se někdy rozlišuje vnitřní tření uvnitř vzduchu a vnější tření proudícího vzduchu o zemský povrch, což však z přísně exaktního hlediska není zcela správné. Viz též síla tření, vrstva tření, turbulence.

syn. duha terciární – duha vzniklá lomem a trojnásobným vnitřním odrazem slunečních paprsků na dešťových kapkách. Nachází se na opačné straně oblohy než duha hlavní a duha vedlejší v úhlové vzdálenosti asi 43° od Slunce. Je to vzácný opt. úkaz.

syn. duha kolem Slunce.

podle H. C. Willeta označení pro systémy místní cirkulace, cirkulaci v Cb aj. Viz též cirkulace primární, cirkulace sekundární, cirkulace buňková.

označení používané v kanadské met. službě pro jazyk teplého vzduchu ve vyšších vrstvách ovzduší nad okluzní frontou.

Termín je zkratka pro TROugh of Warm air ALoft „výšková brázda teplého vzduchu“.

označení pro libovolný atmosférický vír s přibližně vertikální osou rotace, průměrem řádově od desítek centimetrů do stovek metrů (max. cca do 2 km), bez ohledu na mechanizmus jeho vzniku a bez ohledu na to, zda se dotýká zemského povrchu či nikoliv. Tromba se může utvořit pod základnou konvektivního oblaku nebo nad zemským povrchem.  Mezi tromby pod základnou konv. oblaků patří kondenzační chobot nedotýkající se zemského povrchu, vodní smršť a tornádo. Tromba nad přehřátým zemským povrchem se označuje jako prachový nebo písečný vír či rarášek, nad vodní hladinou mlžný vír. Extrémním případem uvedeného typu tromby je požárový vír. Dalšími druhy tromb nad zemským povrchem jsou gustnado a sněhový vír.
Ke zviditelnění tromby může dojít buď různým materiálem unášeným ze zemského povrchu (v prachovém nebo písečném víru a ve sněhovým víru), nebo kondenzací vodní páry (v kondenzačním chobotu neboli nálevce tromby, klasifikované jako tuba, dále pak v mlžném víru), v případě tornáda zpravidla oběma způsoby. Požárový vír mohou zviditelňovat plameny, kouř i produkty kondenzace vodní páry.
Mezi tromby se nezahrnují víry s přibližně horizontální osou rotace (např. rotory), ani nestabilní turbulentní víry.

Termín byl přejat z it. tromba „trubka“, srov. trombón

1. první stadium tropické cyklony, vyznačující se uzavřenou cirkulací, přičemž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru nepřesahuje 17 m.s^–1;
2. nepřesné označení libovolné cyklony tropického původu.

část meteorologie zabývající se zvláštnostmi vývoje atm. procesů v tropické oblasti, která je přibližně vymezená na severu obratníkem Raka a na jihu obratníkem Kozoroha. Poznatky tropické meteorologie vycházejí jednak ze systematických měření pozemních meteorologických stanic, zejména ale z družicových a radarových měření, a také z výsledků expedičních měření, jako např. YOTC, TACE a TROPICSS. Hlavními objekty výzkumu tropické meteorologie jsou tropické cirkulační systémy a jejich oscilace (pasátová a monzunová cirkulace, Walkerova cirkulace a jižní oscilace, vlny ve východním proudění, tropické cyklony, intertropická zóna konvergence) a vzájemná vazba mezi tropickou a vnětropickou cirkulací i mezi cirkulacemi obou polokoulí.

noc, v níž minimální teplota vzduchu neklesla pod 20,0 °C. Toto vymezení je užíváno v Česku i v dalších zemích, v mezinárodní komunitě se nicméně za tropickou noc považuje pouze taková noc, kdy minimální teplota vzduchu zůstala nad uvedenou prahovou hodnotou. Časové vymezení hodnocené části dne není jednotné, v Česku se tradičně uvažuje období mezi klimatologickými termíny ve 21 h předchozího dne do 7 h daného dne. Charakteristický den, kdy se tropická noc vyskytla, označujeme jako den s tropickou nocí. Viz též den tropický.

syn. vlny ve východním proudění.

nepoužívané označení pro pasáty.

vydatné srážky v tropických oblastech; vázané na intertropickou zónu konvergence, jejíž pohyb způsobuje roční chod tropických dešťů, který je hlavním kritériem rozlišení typů tropického klimatu. Pouze v klimatu tropického dešťového pralesa se tropické deště vyskytují celoročně, někdy se dvěma maximy ve formě rovnodennostních dešťů. V ostatních oblastech jsou koncentrovány do delšího nebo kratšího období dešťů, což platí především pro oblasti s tropickým monzunovým klimatem. Tropické deště jsou provázeny silnými bouřkami a na pevnině mají výrazný denní chod s maximem v odpoledních hodinách. Viz též pól dešťů, extrémy srážek.

v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem A. Obecně tropické klima oblastí s velkou humiditou klimatu, kde se celoročně nebo sezonně vyskytují tropické deště. Průměrná teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci neklesá pod 18 °C, přičemž roční chod teploty vzduchu je často zanedbatelný. Prům. roč. úhrn srážek dosahuje i několik tisíc milimetrů, přičemž podle srážkového režimu rozeznáváme čtyři klimatické typy: celoročně vlhké klima tropického dešťového pralesa (Af) a tři typy střídavě vlhké, tj. tropické monzunové klima (Am) a klima savany s obdobím sucha v zimě (Aw), ojediněle v létě (As) dané polokoule. Výrazný je denní chod meteorologických prvků, což platí především pro srážky. Tropické dešťové klima může být též označeno jako megatermické klima, naopak termín ekvatoriální klima je v této souvislosti nepřesný.

vzduchová hmota, vymezená geografickou klasifikací vzduchových hmot, s ohniskem vzniku vzduchové hmoty po celý rok v tropech a v subtropických anticyklonách, v létě pak i nad již. částmi pevnin mírných šířek. Jeho výskyt je typický celoročně pro tropické klima, v teplé části roku pro subtropické klima, v chladné části roku dané polokoule pro subekvatoriální klima. Tropický vzduch se vyznačuje obecně velkým zakalením atmosféry a zmenšenou dohledností. Pokud pronikne do stř. Evropy, je po celý rok teplý. V zimě se zde může vyskytnout jeho pevninský typ, který sem pronikne ze sv. Afriky nebo Arabského poloostrova. Podstatně častější je pak v létě, kdy sem proudí i z východní Evropy a z Balkánského poloostrova. Má obvykle velmi nízkou relativní vlhkost. Mořský tropický vzduch původem ze Středozemí či z oblasti Azorských ostrovů proniká do stř. Evropy zpravidla jen krátce po přední straně brázdy nízkého tlaku vzduchu a v ní ležící zvlněné fronty. Vyznačuje se naopak vysokou relativní a především měrnou vlhkostí vzduchu a může přinášet vydatné srážky.

1. souborné označení pro horké klima tropických šířek, tedy klima suchých tropů (horké suché klima) i vlhkých tropů (tropické dešťové klima, resp. ekvatoriální klima a subekvatoriální klima);
2. např. v Alisovově klasifikaci klimatu označení pro klima té části tropů, kde po celý rok převládá tropický vzduch.

monzun v tropických oblastech s monzunovým klimatem, kde je proudění vzduchu ovlivňováno nejen monzunovou cirkulací mezi oceánem a pevninou, nýbrž i sezonním pohybem intertropické zóny konvergence, a tím i změnou směru pasátů, s nimiž v některých oblastech tropické monzuny splývají. I z těchto důvodů přináší letní tropický monzun obecně větší monzunové srážky než mimotropický monzun. Tropické monzuny jsou nejsilněji vyvinuty v oblasti Indického oceánu.

nevh. označení pro intertropickou zónu konvergence, která ve skutečnosti nemá charakter atmosférické fronty.

syn. fronta intertropická.

cyklona, která vzniká nad tropickými oblastmi oceánů, nejčastěji v pásmech mezi 5° až 20° sev. a již. zeměp. šířky. Za určitých podmínek se vyvíjí z tropické poruchy, přičemž dochází k organizaci konvektivních bouří, poklesu tlaku vzduchu ve středu cyklony a zesilování cyklonální cirkulace. Oproti mimotropické cykloně dochází v tropické cykloně při zemi k většímu zahloubení, zároveň však bývá méně rozsáhlá (zpravidla o průměru několik set kilometrů). Velký horizontální tlakový gradient ve spodní troposféře způsobuje vysokou rychlost větru. Dalšími nebezpečnými projevy jsou vzdutí způsobené bouří, intenzivní srážky a případný výskyt tornád.
Podle desetiminutových (v USA minutových) průměrů rychlosti přízemního větru rozeznáváme tři stadia vývoje tropické cyklony. Prvním stadiem je tropická deprese, druhým tropická bouře a třetím je stadium plně vyvinuté tropické cyklony, které má různá regionální označení: hurikán, cyklon, tajfun, případně baguio. Pro toto stadium je charakteristický vznik oka tropické cyklony. Po dalším zesílení může intenzita tropické cyklony přechodně poklesnout v důsledku cyklu obměny stěny oka.
Tropická cyklona je teplým útvarem, který získává většinu své energie, potřebné pro udržení výstupných pohybů vzduchu a horiz. proudění, prostřednictvím kondenzace vodní páry. Ta se do spodní troposféry dostává výparem z teplé mořské hladiny. Při kondenzaci dochází k uvolňování velkého množství latentního tepla, které je dále transportováno do chladnější horní troposféry. K zániku tropické cyklony, případně k její transformaci na mimotropickou cyklonu, dochází nad pevninou nebo nad chladnějším oceánem v důsledku zeslabení přísunu energie.
Monitoring tropických cyklon koordinuje Světová meteorologická organizace prostřednictvím regionálních specializovaných meteorologických center. Zde jsou tropické deprese číslovány podle pořadí výskytu v dané sezoně; při přechodu do stadia tropické bouře pak dostávají jména z abecedně řazených seznamů, které se střídají po několika letech. Viz též dráhy cyklon, pás srážkový, cordonazo, meteorologie tropická, půlkruh nebezpečný, stupnice Saffirova–Simpsonova, willy-willy.

1. druhé stadium vývoje tropické cyklony, ve kterém desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru dosahuje hodnot mezi 17 a 33 m.s^–1. Tropická bouře se vyznačuje dobře organizovanými srážkovými pásy, přičemž konvekce se zpravidla koncentruje do blízkosti jejího středu;
2. nepřesné označení libovolné tropické atmosférické poruchy.

rozsáhlá skupina konvektivních bouří v tropických, popř. subtropických oblastech, která se v poli proudění neprojevuje uzavřenou cyklonální cirkulací. Vzniká často v týlu vln ve východním proudění a za určitých podmínek se z ní může vyvinout tropická cyklona. Tropická porucha nemusí být vyjádřena na přízemní synoptické mapě. Na snímcích z meteorologických družic je charakterizována izolovanými systémy uspořádané konvekce. Tropická porucha mívá obvykle průměr 200 až 600 km a zachovává si své vlastnosti více než 24 hodin.

syn. proudění tryskové rovníkové.

1. přechodná vrstva oddělující níže ležící troposféru od výše ležící stratosféry. Jen zřídka je to hladina přímého přechodu troposféry ve stratosféru. V literatuře se pod tropopauzou obvykle rozumí spodní hladina této vrstvy, která může mít tloušťku několika set m až po tři km, popř. i více. Někdy se také chybně ztotožňuje s hladinou, v níž byla dosažena nejnižší teplota v horní troposféře. Definice tropopauzy je přijata Světovou meteorologickou organizací jako konvenční tropopauza. Výška tropopauzy závisí na zeměp. šířce, roč. době a na vlastnostech vzduchové hmoty. V závislosti na zeměp. šířce nabývá tropopauza tyto prům. hodnoty výšky a teploty: v oblasti okolo pólu 7 až 9 km a –50 °C, v mírných zeměp. šířkách 10 až 12 km a –56 až –60 °C, nad rovníkem 16 až 18 km a –80 °C a nižší. Prům. výška a teplota tropopauzy nad územím ČR je 10,9 km a –58,8 °C. Výška tropopauzy závisí i na rozložení tlaku vzduchu v troposféře. Nad cyklonami se tropopauza snižuje, nad anticyklonami zvyšuje. Někdy se nad sebou vyskytuje více vrstev splňujících kritéria tropopauzy. Pak se rozlišuje první a druhá tropopauza anebo se hovoří o listovitosti tropopauzy.
2. hladina, v níž potenciální vorticita nabývá určité hodnoty, na severní polokouli se obvykle volí 1,5 nebo 2 tzv. jednotky potenciální vorticity (Potential vorticity unit, PVU, 1 PVU = 10^-6 m² s^-1 K kg^-1). Přesná hodnota není stanovena. V tomto případě se hovoří o tzv. dynamické tropopauze a používá se hlavně v dynamické meteorologii. Viz též protržení tropopauzy, vlna tropopauzy.

Termín zavedl N. Shaw v r. 1912. Skládá se z řec. τρόπος [tropos] „obrat; způsob“ (viz troposféra) a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

spodní část atmosféry Země, vymezená při vertikálním členění atmosféry podle vertikálního profilu teploty vzduchu. Charakteristickým rysem troposféry je všeobecné ubývání teploty vzduchu s výškou v průměru o 0,65 °C na každých 100 m výšky. V troposféře jsou soustředěny přibližně 3/4 hmotnosti atmosféry. Vyskytuje se v ní téměř veškerá voda obsažená v atmosféře. Proto je troposféra oblastí vzniku mlh, nejdůležitějších druhů oblaků, bouřkové činnosti, vzniku a vypadávání atm. srážek. Je oblastí neustálého vert. promíchávání vzduchu. Rychlost proudění vzduchu v troposféře obvykle s výškou roste a maxima dosahuje v blízkosti tropopauzy, která je horní hranicí troposféry. Troposféra sahá nad rovníkem do výšky 16 až 18 km, nad póly 7 až 9 km. Ve stř. zeměp. šířkách je prům. výška troposféry 11 km, mění se v závislosti na roč. době (v zimě dosahuje níže než v létě) a na celkové povětrnostní situaci (v cyklonách je níže než v anticyklonách). V troposféře rozlišujeme ještě přízemní vrstvu, která je součástí mezní vrstvy, popř. ji dělíme na troposféru spodní, sahající u nás přibližně do 2 km, střední, ležící mezi výškami 2 až 7 km, a horní mezi 7 km a spodní hranicí tropopauzy. Horní hranici troposféry zjistili v r. 1902 nezávisle na sobě franc. meteorolog P. L. Teisserenc de Bort a Němec R. Assmann.

Termín zavedl franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort v r. 1908, když rozdělil atmosféru na troposféru a nad ní ležící stratosféru. Skládá se z řec. τρόπος [tropos] „obrat; způsob“, příp. τρόπη [tropé] „změna, obrat“, a  σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“). Název odkazuje k charakteristické vlastnosti troposféry, která se oproti stratosféře podstatně více vertikálně promíchává (doslova převrací) vlivem konvekce.

viz klasifikace atmosférických front.

kovová uzavřená, zakřivená, a ohebná trubice eliptického příčného průřezu, která se podle svého typu deformuje v závislosti na změnách tlaku nebo teploty vzduchu. Podle velikosti deformace se provádí měření příslušného prvku. Teploměrná Bourdonova trubice je naplněna kapalinou s velkým teplotním součinitelem roztažnosti, která způsobuje svými objemovými změnami, v závislosti na teplotních změnách, deformace trubice. Bourdonova trubice pracuje nejcitlivěji, je-li stočena do oblouku s vrcholovým úhlem přibližně 270°. Byla používána jako čidlo termografů. Tlakoměrná Bourdonova trubice pro met. účely je téměř vzduchoprázdná. Sloužila jako čidlo aneroidů.

původní název rtuťového tlakoměru, související s tzv. Torricelliho pokusem (1643).

suspenze velmi malých vodních kapiček, popř. drobných ledových krystalků ve vzduchu, která zmenšuje vodorovnou dohlednost při zemi alespoň v jednom směru pod 1 km. Je jedním z hydrometeorů. Relativní vlhkost vzduchu v mlze bývá velmi vysoká (dosahuje až 100 %). Vzduch působí sychravým dojmem. V klimatologii se rozlišují čtyři stupně intenzity mlhy podle dohlednosti, a to mlha slabá (dohlednost 500 až 1 000 m), mírná (200 až 500 m), silná (50 až 200 m) a velmi silná (dohlednost menší než 50 m). Mlhy všech druhů vznikají tehdy, jestliže teplota vzduchu poklesne pod teplotu rosného bodu, nebo se mu při dostatečném počtu účinných kondenzačních jader přiblíží. K tomu dochází buď ochlazením vzduchu, např. při mlze radiační, advekční a svahové, nebo dodatečným zvýšením vlhkosti vzduchu, např. u mlhy frontální (z vypařování). Mlha může vznikat při kladných i záporných teplotách vzduchu. Mlha se člení z různých hledisek. Podle vzniku rozlišujeme mlhy advekční, radiační a advekčně-radiační, podle složení např. mlhy přechlazené nebo zmrzlé, podle vert. rozsahu se mlhy dělí na mlhy přízemní a vysoké, dále se mlhy rozlišují podle místa vzniku atd. Při met. pozorováních je pro rozlišení mlhy od oblaku druhu stratus rozhodující poloha stanoviště pozorovatele. Viz též klasifikace mlh Willettova, přeháňky mlhové, chuchvalce mlhy, rozpouštění mlhy, pás mlhy, garua, kouřmo, den s mlhou.

Termín vznikl přesmykem ze staročeského mhla; stejně jako slovo mžení snad souvisí se slovesem „míhat se“ ve smyslu pohybu drobných kapek.

mlha tvořená přechlazenými vodními kapičkami při teplotách vzduchu často hluboko pod bodem mrazu. Protože absolutní vlhkost vzduchu je vyšší než při zmrzlé mlze, působí sychravým dojmem. Jelikož se skládá z přechlazených vodních kapiček, nepozorujeme při ní tzv. jiskření světla. Typickým projevem mrznoucí mlhy je tvoření námrazkových jevů, někdy velmi intenzivních. V letecké meteorologii je místo mrznoucí používáno adjektivum namrzající. Viz též mlha přechlazená.

mlha, která vzniká vypařováním vody z povrchu teplejší vodní plochy do chladnějšího vzduchu. Vyskytuje se v oblastech arkt. moří, u okrajů ledovců v kterékoliv roč. době a nad vnitřními moři (Černé, Baltské moře) v zimě. Nad pevninou se tyto mlhy vytvářejí zvláště na podzim nad řekami a jezery, je-li voda teplejší než přilehlé vrstvy vzduchu. Mohou však vznikat též následkem vypařování rel. teplých dešťových kapek, padají-li vrstvou studeného vzduchu. Viz též vír mlžný.

viz mlha z vypařování.

syn. mlha orografická – mlha, která se vytváří na návětrných svazích kopců a hor v důsledku adiabatického ochlazování vzduchu vystupujícího po svazích. Podmínkou jejího vytváření je stabilní teplotní zvrstvení nasyceného vzduchu. Pozorovateli z nižších poloh se jeví jako vrstevnatá oblačnost dosahující až na povrch svahu.

mlha, která vzniká v důsledku promíchávání dvou vzduchových hmot blízkých nasycení s různou teplotou a vlhkostí. Tyto mlhy mají krátké trvání a malý vert. rozsah.

advekční mlha tvořící se v mořském tropickém vzduchu při jeho rychlejším postupu do vyšších zeměp. šířek v teplých sektorech cyklon na polárních frontách čili při pronikání teplejšího vzduchu nad chladnější povrch. Průvodním jevem této mlhy bývá mrholení, vrstevnatá oblačnost a především silný vítr. Vzniká mimo atmosférické fronty a je tedy druhem mlhy uvnitř vzduchové hmoty. Udržení mlhy při silném větru je podmíněno velkou stabilitou tropického vzduchu.

syn. duha bílá.

charakteristický den, v němž byla kdykoliv během 24 hodin na meteorologické stanici zaznamenána mlha.

(neb) [nebulózus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má tvar mlhovitého závoje nebo vrstvy bez zjevné struktury. Užívá se u druhů cirrostratus a stratus.

Termín zavedl britský meteorolog A. W. Clayden v r. 1905. Je přejat z lat. slova nebulosus „mlžný, zamlžený", které je odvozeno od nebula „mlha“ (srov. něm. Nebel). Základem je indoevropský kořen *nebh- „mokrý, vlhký“, který je obsažen i v českém slovu nebe a v řec. νέφος [nefos] „oblak“, viz např. nefometr. Termín se do češtiny překládá jako „mlhavý“.

tenká přechodová vrstva atmosféry Země, oddělující níže ležící turbosféru od difuzosféry. Je prakticky totožná s homopauzou. Výška turbopauzy uváděná v literatuře se liší u různých autorů a pro různé další podmínky v rozmezí od 90 do 120 km.

Termín se skládá z komponentu turbo- (viz turbulence a turbosféra) a lat. pausa „přerušení, ukončení“.

spodní část atmosféry Země, v níž je vzduch promícháván turbulencí, která zabraňuje vytvoření difuzní rovnováhy, takže se s výškou nemění složení ovzduší, pokud jde o hlavní složky vzdušné plynné směsi. Turbosféra se rozprostírá od zemského povrchu do výšky asi 100 km a je od výše ležící difuzosféry oddělena turbopauzou. Turbosféra se prakticky shoduje s homosférou, podobně jako difuzosféra s heterosférou.

Termín se skládá z komponentu turbo- (viz turbulence)  a řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

syn. tření turbulentní, tření virtuální, viskozita turbulentní – v meteorologii vnitřní tření v proudícím vzduchu vznikající následkem statisticky náhodných a turbulencí podmíněných přemísťování makroskopických vzduchových částic napříč převládajícího směru proudu. Projevuje se silami působícími tečně k vrstvám proudícího vzduchu. Vztáhneme-li tyto tečné síly k jednotkové ploše, mluvíme o turbulentních tečných neboli Reynoldsových napětích. Z fyz. hlediska je turbulentní tření spjato s turbulentním přenosem hybnosti proudícího vzduchu, např. v mezní vrstvě atmosféry směrem dolů, což kompenzuje zanikání hybnosti vnějším třením proudícího vzduchu o zemský povrch. Viz též tření v atmosféře, síla tření.

atm. děj, při kterém se částice původně shromážděné v daném objemu vzduchu rozptylují (zmenšuje se jejich koncentrace) působením turbulentních (vírových) pohybů různých měřítek. Intenzita turbulentní difuze je proměnlivá a závisí na vzniku a vývoji turbulentních pohybů. Ty jsou podmíněny buď mech. příčinami, např. při turbulentním obtékání vzduchu kolem překážek a nad drsným povrchem, nebo termicky při vzniku tepelně podmíněných vírových pohybů nad přehřátým nebo tepelně nehomogenním povrchem. Viz též rovnice difuze, rozptyl příměsí v ovzduší, turbulence, koeficient turbulentní difuze.

vertikálně obvykle nepříliš mohutná teplotní inverze překrývající směšovací vrstvu. Výchozí situací pro vznik této inverze je stabilní teplotní zvrstvení ovzduší. Jestliže ve vrstvě vzduchu přiléhající k zemskému povrchu nastane silné turbulentní mísení, vytvoří se v této vrstvě vertikální teplotní gradient blízký adiabatickému. Přitom nad směšovací vrstvou zůstává přibližně zachován původní vertikální profil teploty vzduchu. Tím v oblasti horní hranice vrstvy směšování vznikne vrstva s inverzí teploty. Patří mezi výškové inverze. Viz též turbulence.

označení pro kondenzaci vodní páry, ke které dochází ve vzduchu blízkém stavu nasycení následkem neuspořádaných vert. turbulentních pohybů. Turbulentní kondenzací mohou vznikat turbulentní oblaky. Při pokročilém matematickém modelování procesů oblačné mikrofyziky je i tento proces součástí parametrizace nukleace vody.

formálně zavedený pojem podle analogie s molekulární vodivostí. Zatímco molekulární vodivost v plynech je podmíněna neuspořádaným pohybem molekul, v případě turbulentní vodivosti se jedná o přenos tepelné energie turbulentním promícháváním v atmosféře. Kvantitativní mírou turbulentní vodivosti může např. být koeficient turbulentní difuze nebo koeficient turbulentní výměny.

promíchávání vzduchu v turbulentním proudění. Nejvýrazněji se uplatňuje v mezní vrstvě atmosféry, kde je rozhodujícím činitelem při vert. transportu vodní páry, tepla a hybnosti. Turbulentní promíchávání v atmosféře se zvětšuje s rostoucí rychlostí větru a s klesající stabilitou atmosféry, v blízkosti zemského povrchu bývá silně ovlivňováno jeho drsností. Ve volné atmosféře se významné turbulentní promíchávání může vyskytovat zejména ve vrstvách s výrazným vertikálním střihem větru a s instabilním teplotním zvrstvením.

v meteorologii proudění vzduchu, v němž se vyskytují nepravidelné turbulentní víry a fluktuace rychlosti. Při turbulentním proudění pronikají z jedné vrstvy do druhé nejen jednotlivé molekuly, ale i makroskopické vzduchové částice. Proudění bez turbulentních vířivých pohybů nazýváme prouděním laminárním. V reálné atmosféře je proudění zpravidla turbulentní. Viz též turbulence.

syn. vazkost turbulentní.

v meteorologii proudění vzduchu, v němž se vyskytují nepravidelné turbulentní víry a fluktuace rychlosti. Při turbulentním proudění pronikají z jedné vrstvy do druhé nejen jednotlivé molekuly, ale i makroskopické vzduchové částice. Proudění bez turbulentních vířivých pohybů nazýváme prouděním laminárním. V reálné atmosféře je proudění zpravidla turbulentní. Viz též turbulence.

obecně fyz. jev, jehož podstata spočívá v existenci nepravidelných vírových pohybů v proudící tekutině, které se v dané době projevují turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. Proudění tekutin nabývá turbulentního charakteru, převýší-li poměr v něm působících setrvačných a vazkých sil, představující Reynoldsovo číslo, určitou kritickou hodnotu. Z met. hlediska jde o turbulenci v proudícím vzduchu v zemské atmosféře, kde rozměry turbulentních vírů dosahují velikosti od několika mm do stovek m. Označíme-li ${v^{}}_x, {v^{}}_y, \stackrel{}{{v^{}}_z}$ po řadě x–ovou,y–ovou a z–ovou složku rychlosti proudění, potom v případě turbulentního proudění platí
$v_x=\overline{v_x}+{v^{\prime }}_x,v_y=\overline{v_y}+{v^{\prime }}_y,v_z=\overline{v_z}+{v^{\prime }}_z,$
kde $\overline{{v^{}}_x}, \overline{{v^{}}_y}, \overline{{v^{}}_z}$jsou časově zprůměrované složky okamžité rychlosti proudění, zatímco${v^{\prime }}_x, {v^{\prime }}_y, \stackrel{}{{v^{\prime }}_z}$ jsou složky turbulentních fluktuací, jejichž stř. hodnoty se rovnají nule, tj. $\overline{{v^{\prime }}_x}=\overline{{v^{\prime }}_y}=\overline{{v^{\prime }}_z}=0.$ V met. praxi se obvykle používá průměrování přes časový interval kolem deseti minut, který bývá dostatečně dlouhý k tomu, aby se odfiltrovaly turbulentní fluktuace a zároveň ještě zpravidla nedochází ke shlazení meteorologicky významných časových změn rychlosti proudění. Turbulence v atmosféře je těsně spjata s nárazovitostí větru, působí promíchávání vzduchu a turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých znečišťujících příměsí. Viz též intenzita turbulence, výměna turbulentní, promíchávání turbulentní, difuze turbulentní, spektrum turbulentních vírů, proudění turbulentní, tok turbulentní, akcelerometr.

Termín do fyziky tekutin zavedl angl. fyzik W. Thomson, pozdější lord Kelvin, v r. 1887. Pochází z lat. turbulentia „neklid, zmatek“, odvozeného od slova turbulentus „bouřlivý, zmatený“ (od turba „dav; povyk, zmatek“).

turbulence vyvolaná letadlem během letu, popř. při jeho pohybu po pohybových plochách letiště. Účinek této turbulence na jiná letadla závisí na vzájemné vzdálenosti letadel a na poměru jejich hmotností i rychlostí pohybu. Za letu hraje významnou roli také teplotní zvrstvení atmosféry a vertikální profil větru. K podobným jevům, jako je turbulence v úplavu za letadlem, dochází při vyšších rychlostech proudění vzduchu za horskými překážkami, zvláště za izolovanými vrcholy.

souborné označení pro turbulenci, která se vyskytuje nad mezní vrstvou atmosféry. Zahrnuje jak termickou, tak dynamickou a konvektivní turbulenci ve volné atmosféře. Je to především turbulence v oblasti hranic inverzních vrstev, na frontálních plochách, v oblasti tryskového proudění a tropopauzy, nebo v konvektivních oblacích, které mohou sahat až do spodní stratosféry, a v jejich okolí. Do turbulence ve volné atmosféře zahrnujeme také turbulenci v bezoblačném prostoru (tzv. CAT – Clear Air Turbulence).

(CAT–Clear Air Turbulence) – dynamická turbulence ve stř. a horní troposféře, která není převážně doprovázena výskytem charakteristické oblačnosti. Turbulence v bezoblačném prostoru se zpravidla vyskytuje ve vrstvách s tloušťkou několik set m, šířka pásma s turbulencí v bezoblačném prostoru bývá desítky km a délka několik desítek až stovek km. Její trvání se na určitém místě většinou omezuje na dobu 0,5 – 1 hodinu. Při vertikálním střihu větru od 0,6 do 1,0 m.s^–1 na 100 m výšky se vyskytuje obvykle turbulence v bezoblačném prostoru slabé intenzity, při střihu 1,1 až 1,6 m.s^–1 na 100 m zpravidla jde o mírnou turbulenci a při větších změnách rychlosti větru s výškou bývají splněny podmínky pro vznik silné turbulence v bezoblačném prostoru. Podle výsledků pozorování se výskyt turbulence v bezoblačném prostoru v 75 % případů váže na tryskové proudění. Její maximum bývá na cyklonální straně tryskového proudění 500 až 1 000 m pod místem největšího sklonu tropopauzy.

viz spektrum turbulentních vírů, turbulence.

vzájemná výměna makroskopických vzduchových částic probíhající mezi různými vrstvami nebo jinými objemy v proudícím vzduchu a působená turbulentním promícháváním. Turbulentní výměna vytváří v atmosféře turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých znečišťujících příměsí. Viz též turbulence, koeficient turbulentní výměny.

syn. transport turbulentní – v atmosféře přenos jednotlivých veličin (tepla, vodní páry, hybnosti, znečišťujících příměsí apod.) působený turbulentním promícháváním vzduchu. Viz též turbulence, výměna turbulentní.

viz vrstva atmosféry mezní.

množství dané veličiny (v meteorologii nejčastěji tepla, vodní páry, hybnosti, různých znečišťujících příměsí apod.), transportované za jednotku času přes jednotkovou plochu v důsledku turbulentního promíchávání vzduchu.

kondenzační hladina dosažená vzduchovou částicí při vert. turbulentním promíchávání ve vzduchové hmotě. Viz též turbulence.

sektor cyklony v její zadní části ve smyslu jejího pohybu nebo z hlediska převládajícího pohybu cyklon v dané oblasti. V případě mimotropické cyklony tak zpravidla leží západně od jejího středu, kam proniká studený vzduch z vyšších zeměp. šířek. Proto je zde typická proměnlivá oblačnost s přeháňkami, nárazovitým přízemním větrem a mimo oblast srážek velkou dohledností. Při situaci Vb je týl cyklony oblastí s velkým horizontálním tlakovým gradientem a konvergencí proudění, což vede k intenzivním, převážně trvalým srážkám, na návětří hor dále zesilovaným díky orografickému zesílení srážek.

(RIJ – rear inflow jet) - mezoměřítkové proudění, které v relativním systému spojeném se squall line směřuje ze zadní strany do přední, tedy proti směru převládajícího proudění v bouři. Jde o jev typický zejména pro linie bouří charakteru bow echo, kde se RIJ podílí na dopředném vyboulení centrální části linie konv. bouří. Na vzniku RIJ se podílí více vlivů, ale hlavním je vznik centra relativního podtlaku ve středních hladinách v přední části konv. systému, a to v důsledku působení výstupných a sestupných konv. proudů v aktivních konv. buňkách v této časti konv. systému. Vznik RIJ je snahou o kompenzaci tohoto relativně nízkého tlaku vzduchu.

viz klasifikace atmosférických iontů.