Elektronický meteorologický slovník

syn. změna fázová, změna skupenství – přechod dané látky z jednoho skupenství (fáze) do jiného, v meteorologii především přechod mezi skupenstvími vody. Fázové přechody mezi vodní párou a kapalnou vodou označujeme jako kondenzaci vodní páry, resp. výpar, mezi kapalnou vodou a ledem dochází k mrznutí vody, resp. tání sněhu nebo ledu, o změnách mezi vodní párou a ledem mluvíme jako o depozici, resp. sublimaci. Podmínky, za nichž dochází k jednotlivým fázovým přechodům vody, jsou znázorněny na fázovém diagramu.  Při fázových přechodem dochází k uvolňování, resp. spotřebování latentního tepla.

jeden z tvarů kouřové vlečky, který se vzhledově podobá zadýmování; při odrážení kouřové vlečky za slabého až mírného proudění se však exhalace několikanásobně odrážejí mezi povrchem země a spodní hranicí výškové inverze teploty vzduchu. Od zadýmování se liší hlavně původem a dobou trvání. Při odrážení kouřové vlečky bývá při zemi teplotní zvrstvení ovzduší blízké indiferentnímu. Zadržující vrstva může být dosti vysoko nad zdrojem exhalací a její poloha někdy souvisí s dolní hranicí subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku. V chladné roční době se situace příznivé pro odrážení kouřové vlečky udržují někdy i po více dnů, takže v průmyslových oblastech může dojít k mimořádnému znečištění ovzduší, neboť všechny druhy zdrojů znečištění se nalézají pod inverzní vrstvou.

viz mapa faksimilová.

Termín pochází z lat. fac simile „udělej podobné“ (z facere „dělat“ a similis „podobný“).

dříve používaná meteorologická mapa přijatá fototelegrafním přenosovým zařízením, které rozkládá na vysílací straně předlohu do řádků a v řádcích do bodových prvků. Rozměr přenášeného bodového prvku udává rozlišovací schopnost přenosu, dosahující řádově desetin mm na předloze. Na přijímací straně se obraz fototelegrafním přijímačem postupně skládal z bodových prvků buď na elektrosenzitivní, nebo fotosenzitivní papír. Faksimilové vysílání met. grafických materiálů zabezpečovala meteorologická centra. Materiály bylo možné přijímat na jakémkoliv místě vybaveném vhodným telekomunikačním a fototelegrafním přijímačem. V dnešní době se k šíření met. map používá pouze internetový přenos.

podle definice WMO:
1. čas, ve kterém je při meteorologickém pozorování na přízemních meteorologických stanicích odečten tlak vzduchu;
2. při aerologickém měření čas vypuštění radiosondážního, popř. pilotovacího balonu nebo rakety;
3. v ostatních případech čas, ve kterém je měření všech relevantních meteorologickch prvků ukončeno.

syn. evapotranspirace efektivní, evapotranspirace skutečná – celkový skutečný výpar z půdy a transpirace rostlin v přírodních podmínkách, tedy v podmínkách skutečného zavlažení. V oblastech rel. malých atm. srážek jsou hodnoty aktuální evapotranspirace podstatně nižší než hodnoty potenciální evapotranspirace.

index humidity, který navrhl R. Lang (1920) ve tvaru
$I=R/T,$
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Tato veličina měla původně vyjadřovat podmínky pro vytváření půdního humusu; později byla použita pro klasifikaci klimatu v planetárním měřítku. K tomu však není vhodná, neboť je definována jen pro T > 0. V ČR je modifikovaný Langův dešťový faktor vypočtený z dat za vegetační období používán k charakteristice sucha v jednotlivých letech. Mapa Langova dešťového faktoru je součástí Atlasu podnebí Česka (2007), viz atlas klimatologický. Viz též izonotida.

charakteristika zeslabení slunečního záření v atmosféře v celém rozsahu spektra, která je definována poměrem extinkce reálné atmosféry obsahující zejména vodní páru a atmosférický aerosol k extinkci čisté a suché (Rayleighovy) atmosféry. Linkeho zákalový faktor vyjadřuje počet těchto ideálních atmosfér zeslabujících sluneční záření stejně jako reálná atmosféra. Určuje se z měření přímého slunečního záření pomocí pyrheliometrů nebo aktinometrů. Uvedenou charakteristiku definoval něm. meteorolog F. Linke v r. 1922. Hodnoty faktoru se obvykle pohybují v rozmezí 2 (studený a čistý vzduch) až 6 (vzduch znečištěný aerosolem).

tradiční, avšak nevhodné označení pro některé indexy humidity.

syn. funkce absorpční.

charakteristika zeslabení slunečního záření v atmosféře v celém rozsahu spektra, která je definována poměrem extinkce reálné atmosféry obsahující zejména vodní páru a atmosférický aerosol k extinkci čisté a suché (Rayleighovy) atmosféry. Linkeho zákalový faktor vyjadřuje počet těchto ideálních atmosfér zeslabujících sluneční záření stejně jako reálná atmosféra. Určuje se z měření přímého slunečního záření pomocí pyrheliometrů nebo aktinometrů. Uvedenou charakteristiku definoval něm. meteorolog F. Linke v r. 1922. Hodnoty faktoru se obvykle pohybují v rozmezí 2 (studený a čistý vzduch) až 6 (vzduch znečištěný aerosolem).

1) optický jev vytvářený zrcadlením v atmosféře, při němž vznikají zdánlivé (virtuální) přímé i vert. obrácené obrazy skutečných objektů, jež se mohou nalézat i ve větších vzdálenostech za obzorem.
2) případy silného zvýšení obzoru, kdy zakřivení světelných paprsků přibližně odpovídá křivosti povrchu Země. Nad obzor pak mohou vystoupit nepřevrácené obrazy objektů nalézajících se v extrémních případech až několik set km za geometrickým obzorem.
V našich oblastech je fata morgána vzácným fotometeorem. Vyskytuje se více v pouštních a polárních oblastech. Název pochází z již. Itálie, kde podle lidové pověsti vytvářela fátu morganu v Messinském zálivu nad mořem víla (italsky fata, čti fáta) jménem Morgana. Ve smyslu 2) se jev typicky vyskytuje při advekci teplé vzduchové hmoty nad studený mořský povrch. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

syn. föhn – teplý suchý padavý vítr, který se vyskytuje na závětrné straně horských překážek. Může trvat několik hodin až několik dní a v zimě může vyvolávat prudké tání sněhu, protože rozdíl mezi teplotou vzduchu na návětrné a závětrné straně hor může dosahovat až desítky °C.
Pojem fén (föhn) vznikl v alpské oblasti, v současné době se však používá jako obecný termín pro tento typ proudění bez ohledu na místo jeho výskytu. Za fén lze považovat například chinook na východní straně Skalnatých hor v Severní Americe nebo vítr halný v jižním Polsku. Na území ČR se může projevit např. v závětří Šumavy, někdy i Beskyd a Jeseníků, na Slovensku pak zejména v závětří Vysokých Tater a Nízkých Tater.
Klasické vysvětlení vzniku fénu vychází z termodynamického modelu adiabatického přetékání horského hřebene. Na návětrné stráně hřebene v tomto případě dochází k nasycení vystupujícího vzduchu a vypadávání srážek, což se na závětrné straně projevuje oteplením vysušeného vzduchu při jeho nenasyceně adiabatickém sestupu. Uvedený model je značným zjednodušením celého procesu. Předpokládá dosažení výstupné kondenzační hladiny na návětrné straně hřebene a nebere v úvahu dynamické aspekty závětrného fénového proudění. Nezahrnuje také vliv složitější topografie horského terénu včetně horských průsmyků.
V programu MAP (Mesoscale Alpine Programme), který probíhal hlavně v prvním desetiletí tohoto století, bylo prokázáno, že prakticky polovina případů alpského fénu na rakouském území není doprovázena návětrnými srážkami. Termodynamickou teorii fénu je tedy nutné chápat jako důležité, avšak nikoliv úplné vysvětlení fénového proudění.
V současné době se zcela akceptuje, že fén může nastat bez vypadávání srážek na návětrné straně pohoří. Čím nižší je z návětrné strany horský hřeben, tím pravděpodobnější je, že advehovaný vzduch jednoduše proudí přes hřeben a následně na závětrné straně klesá. V mnoha případech přispívají k vývoji fénu oba mechanizmy, přičemž hlavní role se připisuje závětrnému adiabatickému vzestupu teploty a vypadávání srážek pak přispívá dodatečně menším dílem. Neúplně vyřešenou otázkou je pokles závětrného proudění do údolí zejména v případě, kdy je zaplněno chladným a stabilně zvrstveným vzduchem. Bylo sestaveno několik koncepčních modelů závětrného proudění, žádný z nich se však neprokázal jako univerzálně platný. Dnes se předpokládá, že neexistuje univerzálně použitelná teorie závětrného teplého fénového proudění. V závislosti na teplotě, vlhkosti a profilu větru se mohou při sestupném proudění uplatnit různé dynamické a termodynamické mechanismy.
Fén, vyvolaný prouděním nad horským terénem, při němž jsou splněny podmínky termodynamické teorie, se někdy označuje také jako fén orografický. Vyskytuje se nejčastěji v okrajovém proudění cyklon, a proto bývá označován též jako fén cyklonální. V současné odborné literatuře se však s těmito termíny setkáváme poměrně zřídka. Poměrně frekventovaný je termín volný fén se synonymem fén anticyklonální. V alpské oblasti v programu MAP bylo definováno několik dalších kategorií alpského fénu. Viz též efekt fénový, zeď fénová, mezera fénová, oblak fénový, touríello.

Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, označení vlahého západního větru (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.

syn. fén.

Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, jímž se označoval vlahý západní vítr (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.

syn. fén anticyklonální – fén vyskytující se v kvazistacionárních anticyklonách nebo v hřebenech vysokého tlaku vzduchu za slabého horiz. proudění nebo za bezvětří. Při jeho vývoji se uplatňuje subsidence vzduchu a jeho rychlosti bývají menší ve srovnání s orografickým fénem. Na horách se mj. projevuje oteplením a silným poklesem relativní vlhkosti vzduchu, zatímco v nižších polohách se při něm mohou vytvářet izolovaná jezera studeného vzduchu s vysokou inverzní mlhou nebo s nízkou oblačností nad sebou. V horském terénu v silnějším anticyklonálním proudění je vlivem výstupných pohybů vzduchu na návětrné straně pohoří subsidence potlačována a soustřeďuje se pak na závětrnou stranu, kde může vyvolat výrazné oteplení.

podle K. Keila a S. P. Chromova označení pro vlnové proudění za horskou překážkou.

syn. val fénový – část fénového oblaku při orografickém fénu, která se při pohledu ze závětrné oblasti jeví jako oblačná hradba nad pohořím přetékaným fénovým prouděním. Směrem do závětří obvykle přechází ve fénovou mezeru.

oblast v závětří hor, v níž se projevuje fénový efekt, tj. především zvýšení teploty vzduchu, snížení vlhkosti vzduchu, zmenšení oblačnosti a úbytek srážek, a to jak ve smyslu synop., tak klimatologickém. V Evropě je nejznámější fénová oblast na sev. Rakouska a jihu SRN v závětří Alp; projevuje se při proudění již. směrů. Fénová oblast se však vytváří v závětří všech hor, přičemž zvýšení teploty vzduchu je přímo úměrné velikosti rel. převýšení pohoří nad okolním terénem a vlhkosti vzduchu na návětrné straně.

syn. val fénový – část fénového oblaku při orografickém fénu, která se při pohledu ze závětrné oblasti jeví jako oblačná hradba nad pohořím přetékaným fénovým prouděním. Směrem do závětří obvykle přechází ve fénovou mezeru.

oblak, jehož vývoj souvisí s orografickým fénem. Návětrné strany horských hřebenů jsou často oblastí vývoje rozsáhlých oblaků, které lemují vrchol hřebene a mohou se za ním v důsledku sestupných pohybů vzduchu rozpouštět. Jsou-li pozorovány ze závětrné strany, podobají se oblačné stěně, označované jako fénová zeď. Zejména v současné americké odborné literatuře se termín fénový oblak užívá jako označení veškeré oblačnosti vyvíjející se vlivem proudění v horském terénu. Evropská odborná literatura zpravidla zachovává původní význam termínu. Viz též mezera fénová.

syn. mezera fénová.

syn. okno fénové – bezoblačný prostor, který vzniká při suchoadiabatickém ohřívání vzduchu v sestupném fénovém proudění za horskou překážkou. Viz též fén orografický, oblak fénový, zeď fénová.

syn. okno fénové – bezoblačný prostor, který vzniká při suchoadiabatickém ohřívání vzduchu v sestupném fénovém proudění za horskou překážkou. Viz též fén orografický, oblak fénový, zeď fénová.

adiabatické oteplování spojené s poklesem relativní vlhkosti v klesajícím vzduchu při výskytu fénu. Bývá pozorováno na závětrné straně hor a v přiléhajících nížinných oblastech, pokud je převládající proudění vzduchu orientováno přibližně kolmo na horský hřeben. Polohy se stejnou nadm. výškou pak mají na závětrné straně vyšší teplotu vzduchu než na straně návětrné. Fénový efekt se v závětrných polohách projevuje i zmenšením atm. srážek. Jeho vliv může v našich podmínkách dosahovat až desítky km od pohoří a bezprostředně souvisí se srážkovým stínem. Toto snížení srážkových úhrnů bývá dobře identifikovatelné např. na klimatologických mapách. Viz též fén, mezera fénová, efekt závětrný.

graf znázorňující časové změny fenol. jevů, zvláště nástupy fenologických fází, v závislosti na meteorologických prvcích a povětrnostních jevech.

Termín se skládá z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od slovesa φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“, tj. doslova „zápis o jevech".

mapa zobrazující data nástupu fenologických fází nebo lidských úkonů souvisejících především s pěstováním polních kultur. Sestavuje se pro určitý rok nebo pro delší období. Plošné rozložení nástupu fenol. fází se znázorňuje pomocí izofen.

speciální stanice sledující data nástupu tzv. fenologických fází, což jsou přesně definovaná vývojová stádia nebo periodicky se opakující životní projevy rostlin či živočichů. Po přiřazení meteorologických dat z nejbližší meteorologické stanice slouží napozorované údaje ke zkoumání vztahu mezi počasím nebo klimatem a živými organizmy, využívají se i v zemědělské a lesnické praxi, ekologii a bioklimatologii. Fenologická stanice bývá často specializovaná, např. na polní plodiny, ovocné dřeviny nebo divoce rostoucí rostliny. V současnosti jsou v ČR provozována pouze fytofenologická pozorování.

syn. fenofáze – významný, dobře pozorovatelný a periodicky se opakující životní projev rostlin a živočichů, který je podmíněn střídáním sezon a změnami počasí (vývojem povětrnosti), jako např. kvetení, olistění, přílet ptactva aj. Mezi fenologické fáze v širším smyslu patří i polní práce související s pěstováním polních kultur, např. setí, sklizeň aj. Podle objektu fenologických pozorování rozlišujeme fytofenofáze a zoofenofáze. Viz též fytofenologie, zoofenologie, fenogram, izofena.

syn. fáze fenologická.

Termín se skládá z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od slovesa φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a z φάσις [fasis] „objevení se, východ (o hvězdách), fáze (Měsíce)“, které je rovněž příbuzné s výše uvedeným slovesem φαίνειν.

období roku vymezená etapami vývoje přírody. Fenologické roční doby jsou odděleny významnými fenologickými fázemi.

speciální předpověď sestavovaná na základě fenologických pozorování a poznatků biologie příslušných organizmů. Většinou se jedná o předpověď nástupu, trvání a ukončení vybraných fenologických fází zemědělských kultur, volně rostoucích rostlin, ojediněle i živočichů. Fenologické předpovědi se využívají v zemědělství, např. při upřesňování agrotechnických termínů nebo řízení polních prací, v lesnictví, popř. ekologii, a mohou také sloužit jako cenné podklady pro alergologickou praxi (předpověď nástupu alergologicky významných fází rostlin). Viz též fenologie.

pozorování časového průběhu fenologických fází během roku konané na fenologických stanicích. Zaznamenává se nástup fází jak u rostlin, tak u živočichů, popř. začátek polních prací.

věda o časovém průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů, tzv. fenologických fází, v závislosti na komplexu podmínek vnějšího prostředí, zejména na počasí a klima. Úzký vztah mezi fenol. daty a klimatickými podmínkami činí z fenologie významnou pomocnou vědu klimatologie, neboť výsledků fenologických pozorování a výzkumů lze zpětně využít k charakteristice klimatických podmínek místa nebo oblasti. Podle objektu pozorování se fenologie dělí na fytofenologii a zoofenologii. U nás byla fenol. služba zorganizována celostátně v letech 1923 až 1924 V. Novákem. Viz též předpověď fenologická.

Termín zřejmě poprvé použil pražský rodák K. Fritsch v r. 1858. Skládá se z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od řec. φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a z komponentu -λoγία [-logia] „nauka, věda“, který je příbuzný se slovem λόγoς [logos] „výklad, slovo“.

syn. fenofáze – významný, dobře pozorovatelný a periodicky se opakující životní projev rostlin a živočichů, který je podmíněn střídáním sezon a změnami počasí (vývojem povětrnosti), jako např. kvetení, olistění, přílet ptactva aj. Mezi fenologické fáze v širším smyslu patří i polní práce související s pěstováním polních kultur, např. setí, sklizeň aj. Podle objektu fenologických pozorování rozlišujeme fytofenofáze a zoofenofáze. Viz též fytofenologie, zoofenologie, fenogram, izofena.

1. syn. meteorologie v užším slova smyslu;
2. souhrnné označení pro fyzikální vědy o atmosféře.
Viz též meteorologie fyzikální.

meteorologická disciplina, která studuje procesy probíhající při vzniku a vývoji oblaků a srážek, i procesy, při nichž oblaky působí na okolní prostředí. Základní oblasti fyziky oblaků a srážek jsou mikrofyzika oblaků a dynamika oblaků. Obecně zařazujeme do oblasti fyziky oblaků a srážek také oblačnou elektřinu a studium optických jevů působených oblaky a srážkami, popř. chemizmus oblaků a srážek. Kromě poznávací složky nacházejí výsledky fyziky oblaků a srážek uplatnění při vývoji parametrizace mikrofyziky a parametrizace konvekce v modelech numerické předpovědi počasí.

obdoba agronomického sucha, uvažovaného z hlediska fyziologických potřeb jednotlivých druhů rostlin. Některé vlastnosti vody (pevné skupenství, vysoká koncentrace rozpuštěných látek aj.) nebo půdy (malá velikost zrn) totiž rostlinám brání přijímat půdní vodu, jakkoliv jí může být dostatek, přičemž míra tohoto omezení není stejná pro všechny rostlinné druhy.

syn. transpirace.

hist. souhrnné označení pro meteorologické obory, které se zformovaly na fyzikálním základu, a to na rozdíl od těch pěstovaných do začátku 20. století na půdě geografie. Pod označení fyzikální meteorologie jednoznačně patřily atmosférická optika, akustika a elektřina. Většinou sem byla zařazována i termodynamika atmosféry, především v souvislosti s oblačnými ději, a nauka o šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře. Označení ztratilo význam v době, kdy norská meteorologická škola dala celé meteorologii a především problematice předpovědi počasí fyzikální charakter. Viz též fyzika atmosféry.

skutečné klima Země uspořádané do fyzických klimatických pásem a klimatických typů, vytvářené současným působením všech klimatických faktorů. Termín se používá při porovnání se zjednodušenými modely klimatu Země, jako je radiační klima nebo solární klima.

nevh. označení pro evaporaci.

modelování používané zejména ke studiu dopadů turbulence na atm. procesy a další děje především v mezní vrstvě atmosféry, které není založeno na matematických (numerických) výpočtech, ale na měření v aerodyn. tunelech, vodních tancích apod. Fyzikální modelování využívá zmenšených fyzických modelů konfigurace terénu, zástavby, zdrojů znečišťujících příměsí apod., vystavených proudění vzduchu, popř. proudění jiné modelové tekutiny. Zásadní otázkou je přitom zachování podobnostních kritérií mezi prouděním na modelu a prouděním v reálné modelované situaci. Tyto modely umožňují studovat mj. detailní strukturu turbulence nebo difuzi příměsí v okolí složitých terénních útvarů, v městské a jiné zástavbě apod.

(KF) – rekurzivní algoritmus, který dává optimální odhad (ve smyslu minimalizace střední kvadratické odchylky) stavového vektoru lineárního dynamického systému (např. lineárního modelu) za předpokladu, že chyba lineárního modelu popisujícího dynamický systém má Gaussovo rozdělení a naměřené hodnoty stavového vektoru mají chybu s Gaussovým rozdělením nezávislou na chybě modelu. KF poskytuje optimální odhady pro minulé, současné i budoucí stavy systému společně s odhadem jejich chyby. Proto je KF filtr vhodný pro asimilaci dat do numerického modelu předpovědi počasí. Kromě toho se KF používá i v jiných meteorologických aplikacích jako je např. statistický postprocessing prognostických dat numerických modelů předpovědi počasí, downscaling apod. Z řady nemeteorologických aplikací se KF využívá např. pro lokalizaci cílů a jejich pohybu na základě radarových měření. Pro nelineární dynamické systémy (nelineární modely) existují různé modifikace základního algoritmu. Zobecněný KF (EKF) linearizuje model v okolí aktuálního stavového vektoru a na tento model aplikuje KF. Vzhledem k tomu, že modely předpovědi počasí jsou silně nelineární, EKF nedává přijatelné výsledky a v meteorologických aplikacích se nepoužívá. Ansámblový KF (EnKF) aplikuje model na ansámbl počátečních stavových vektorů a určuje odhad chyby předpovědi modelu pomocí vyhodnocení získaného ansámblu předpovědí. Přitom se předpokládá Gaussovo rozdělení obou ansámblů. Zobecněním EnKF je částicový KF (PKF), který se liší od EnKF tím, že se neomezuje na Gaussovo rozdělení, což ovšem výrazně navyšuje časovou náročnost výpočtu. V současné době nejpoužívanější metoda aplikace KF v asimilaci dat je LETKF, což je z výpočetního hlediska velmi efektivní aplikace EnKF.

viz šum meteorologický.

starý sníh, metamorfovaný táním a opětným mrznutím do zrnité struktury. Viz též čára firnová, ledovec.

Termín je přejat z něm. Firn, které má stejný význam (slovo je odvozeno od přídavného jména firn „loňský“, jež souvisí s fern „vzdálený“).

syn. čára rovnováhy – myšlená čára na povrchu ledovce nebo firnového pole, která odděluje zónu akumulace sněhu, tj. oblast přírůstku sněhu a ledu, od zóny ablace, v níž nastává úbytek ledovce nebo firnoviště. Dlouhodobé změny polohy firnové čáry jsou příznakem kolísání klimatu nebo klimatických změn.

syn. fytobioklimatologie.

syn. bioklimatologie rostlin, fytoklimatologie – část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a rostlinnou složkou biosféry.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova bioklimatologie.

syn. klima porostové.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova klima.

syn. fytobioklimatologie.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova klimatologie.

část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin v závislosti na počasí a klimatu. K rostlinným fenologickým fázím (fytofenofázím) patří vzcházení, odnožování, sloupkování, metání, žlutá čili vosková zralost, plná zralost, první listy, všeobecné listění, první květy, všeobecné kvetení, první zralé plody, všeobecné žloutnutí listů a všeobecný opad listů.

Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova fenologie.

zjasněná oblast ve sluneční chromosféře s rozměry v řádu desítek tisíc km. Tzv. flokulová pole vznikají při zvýšené sluneční aktivitě, přičemž jednotlivé flokule se vyskytují zpravidla nad fakulemi.

viz strom vlajkový.

strom s asymetrickou korunou deformovanou na návětrné straně silnými větry, takže svým tvarem připomíná vlajku. Vlajkové stromy se vyskytují ve větrných lokalitách (hřebeny hor, pobřeží apod.) s výrazně převládajícím větrem, který umožňují orientačně určit. Musí však stát osaměle a na rovném terénu, aby asymetrie koruny nebyla způsobena jinými faktory, viz stín větrný.

symbol, znázorňující na synoptických mapách a grafech, např. aerologických diagramech, rychlost větru 25 m.s^–1. Užívá se místo hodnoty pěti opeření šipky větru. Má tvar plného rovnostranného trojúhelníku.

syn. kolísání klimatu.

přístroj k měření směru větru. Má otočnou část, která se účinkem větru nastavuje po směru proudnic. Její poloha se určuje buď vizuálně podle pevné směrové růžice, jak tomu bylo u dříve používaných větrných korouhví, nebo při dálkovém přenosu polohového úhlu se odčítá na indikační, popř. registrační části přístroje. Většinou je otočná kolem svislé osy a měří tedy horiz. složku směru větru. Speciálně zkonstruované tzv. dvojsměrovky neboli dvoukomponentní větrné směrovky mohou měřit i vert. složku směru větru, dnes se však k tomu účelu používají spíše třírozměrné ultrasonické anemometry. Měřicí vlastnosti směrovky jsou závislé zejména na rotačním momentu a tvarování její otočné části. Např. lehké směrovky s rozbíhavými plochami ocasní části jsou citlivé na krátkodobé změny směru větru zejména při nízkých rychlostech větru, zatímco hmotné směrovky s ocasní částí kapkovitého tvaru udávají částečně shlazené hodnoty směru větru. Mezi větrné směrovky můžeme v širším smyslu řadit i větrný rukáv.

větrná směrovka, u níž se směr větru určuje vizuálně porovnáním polohy její otočné části vůči směrové růžici. Větrná korouhev bývala někdy doplněna o výkyvnou desku k určení síly větru, jako v případě Wildova anemometru.

anemometr, jehož čidlem je lehká deska, orientovaná kolmo na směr proudění a jejíž výchylka od svislice je úměrná rychlosti větru. Má nelineární stupnici. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Viz též anemometr Wildův.

dobře rozptýlená složka znečištění ovzduší, která je součástí regionálního nebo globálního znečištění ovzduší a kterou nelze přiřadit konkrétním zdrojům znečišťování. Lze ji samostatně měřit pouze v relativně čistých oblastech. Ve znečištěných oblastech se k ní přičítá znečištění z místních zdrojů znečišťování ovzduší.

syn. typ kouřové vlečky – po počátečním vzestupu kouřové vlečky závisí její tvar na struktuře turbulence, tedy nepřímo především na teplotním zvrstvení ovzduší, rychlosti a vert. profilu proudění vzduchu v mezní vrstvě atmosféry. Podle velikosti vert. průmětu difuzního úhlu kouřové vlečky, jejího sklonu a symetrie vůči vodorovné rovině v geometrické nebo efektivní výšce komína se obvykle rozlišuje pět zákl. tvarů kouřové vlečky, z nichž každý odpovídá určitým, navzájem se lišícím met. podmínkám: přemetání, vlnění, čeření, unášení, zadýmování. K nim se někdy řadí i odrážení, což je ovšem spíše šíření příměsí v atmosféře, které již nemá charakter kouřové vlečky. Mezi charakteristickými typy met. podmínek, a proto i mezi jednotlivými tvary kouřové vlečky, je ve skutečnosti plynulý přechod. Je známo více pokusů o typizaci tvarů kouřové vlečky.

obecné schéma meteorologického kódu, doporučené Světovou meteorologickou organizací pro použití na celosvětové, oblastní nebo národní úrovni. V tradičních alfanumerických kódech je tvar kódu definován jako posloupnost sekcí a skupin, ve kterých jsou pomocí kódových slov, znakových skupin, poznávacích čísel nebo písmen a symbolických písmen závazně stanovena místa pro uvedení metadat, pozorovaných a měřených hodnot meteorologických prvků a jevů, popř. zpracovaných nebo předpověděných údajů. Tvar kódů BUFR, CREX a GRIB obsahuje kromě úvodní a závěrečné sekce sekci identifikační, sekce popisující obsah a strukturu dat a datové sekce. Popis met. prvků je tedy obsažen v dané zprávě, nikoliv ve tvaru kódu.

vlastnost ledových krystalků ovlivňovaná podmínkami při jejich vzniku a růstu v oblacích a ve srážkách. Při obvyklých hodnotách tlaku vzduchu v atmosféře a při teplotě 0 °C až –80 °C krystalizuje led v hexagonální krystalografické soustavě. Šesterečná symetrie souvisí s uspořádáním molekul vody v krystalové mřížce ledu. Základním stabilním tvarem ledového krystalku je tedy hranol se dvěma základnami ve tvaru šestiúhelníku a šesti bočními stěnami. Šikmé stěny, které lze někdy na krystalcích rozeznat, nejsou stabilní a při dalším růstu mizí. V atmosféře se setkáváme s velkou variabilitou rozměrů tohoto základního tvaru, přičemž se může měnit poměr rozměru základny a výšky hranolu a může docházet i ke vzniku členitých šesterečných hvězdic či dendritů a kombinovaných tvarů. Konkrétní tvar ledového krystalku je určen především teplotou vzduchu a v menší míře i přesycením vodní páry vzhledem k ledu v prostředí, kde se ledový krystal vyvíjí. Variabilita tvarů ledových krystalků byla popsána na základě laboratorního sledování a potvrzena i při odběrech přirozených ledových krystalů ve sněhu. Základními tvary ledových krystalků v atmosféře jsou ledová jehla, šestiboký sloupek, šestiboká destička a šesticípá hvězdice, popř. dendrit. Někdy se do základních tvarů zahrnují i krystalky ve tvaru projektilu s nestabilním šikmým ukončením. Působením turbulence, agregací krystalků při jejich vzájemných srážkách, namrzáním přechlazených vodních kapek na stěnách krystalku apod. vzniká v přírodě i velké množství kombinovaných tvarů.
Bylo sestaveno několik klasifikací tvarů ledových krystalků, přičemž nejčastěji užívaná je klasifikace japonských autorů Ch. Magona a Ch. W. Lee z roku 1966, která definuje 80 kategorií tvaru a zahrnuje i tvary kombinované a narušené. Tato klasifikace byla modifikována a rozšířena skupinou autorů vedených K. Kikuchim (2013) v rámci činnosti pracovní skupiny IACS (International Association of Classification Societies). Klasifikace třídí ledové krystalky i další pevné srážkové částice již do 121 tříd. Viz též vločka sněhová.

syn. utváření klimatu – vývoj klimatu vedoucí k vytvoření a udržování určitých atm. podmínek na Zemi jako celku nebo v jednotlivých částech Země v důsledku spolupůsobení různých klimatotvorných faktorů. Ty se při genezi klimatu uplatňují rozdílně v závislosti na jeho měřítku, vyjádřeném kategorizací klimatu.

viz též vzorec.

Termín pochází z lat. formula „podoba, pravidlo, předpis“ (od forma „podoba, vnější tvar“).

viz též formule, rovnice, věta, vztah, zákon, index.

vztah vyjadřující závislost mezi prahovou hodnotou osvětlení oka, svítivostí zdroje světla, dohledností, propustností ovzduší a vzdáleností zdroje světla od fotometru. Používá se ve tvaru:
$E_T=\frac{I}{D^2}{p}^{D/Z},$
kde E_T je prahová hodnota osvětlení v lx, I svítivost zdroje světla v cd, D dohlednost v m, P značí propustnost atmosféry v % a Z vzdálenost zdroje světla od fotometru udávaná v m. Hodnota E_T je pro noční hodiny rovna 10^–6,1 lx, za svítání a soumraku 10^–5 lx, během dne 10^–4 (při bezoblačném dni 10^–3) lx. V letecké meteorologii se Allardův vztah používá pro přepočet hodnot propustnosti atmosféry na dráhovou dohlednost. Vzorec slouží při porovnání dohlednosti měřené přístrojem a meteorologické dohlednosti vizuálně odhadované pozorovatelem. Viz též měření dráhové dohlednosti, vztah Koschmiederův.

jeden z barometrických vzorců, používaných při barometrické nivelaci. Vyjadřuje vztah mezi tloušťkou Δz [m] vrstvy vzduchu shora a zdola omezené dvěma izobarickými hladinami p₀ a p₁, v níž je prům. teplota T_m [°C]. Babinetův vzorec dostaneme integrací rovnice hydrostatické rovnováhy podle vert. souřadnice za předpokladu, že hustota vzduchu se v uvažované vrstvě s výškou nemění. Babinetův vzorec se používá ve tvaru:
$\Delta z=16000\left(1+\mathrm{0,004}{T}_m\right)\frac{p_0-p_1}{p_0+p_1},$
nebo
$\frac{p_0}{p_1}=\frac{16000\left(1+\mathrm{0,004}{T}_m\right)+\Delta z}{16000\left(1+\mathrm{0,004}{T}_m\right)-\Delta z},$
přičemž p₀ > p₁. Babinetův vzorec se užívá pro určení rel. nadm. výšky (svislé vzdálenosti) dvou míst, na nichž byl současně změřen tlak vzduchu p₀ a p₁ teploty T₀ a T₁. Vzorec odvodil franc. fyzik J. Babinet kolem r. 1850. Vzhledem ke zjednodušujícím předpokladům, použitým při odvození vzorce, je přesnost údajů v podstatě nepřímo úměrná vzdálenosti uvažovaných tlakových hladin. Proto se Babinetův vzorec používá jen pro tloušťky vrstev zhruba do 1 000 m.

empir. vzorec pro výpočet optické hmoty atmosféry, který přihlíží k zakřivení zemského povrchu a k atmosférické refrakci. Má tvar:
$m=\frac{p_1}{p_0}\left[sec\theta -\frac{\mathrm{2<mo>,</mo>8}}{{\left(90-\theta \right)}^2}\right]$
kde m je opt. hmota atmosféry, p₀ normální tlak vzduchu, p₁ pozorovaný tlak vzduchu a θ zenitový úhel Slunce v úhlových stupních. Vzorec je použitelný při θ < 85°, tj. při výšce Slunce nad ideálním obzorem alespoň 5°, protože při vyšších hodnotách θ závisí velikost opt. hmoty atmosféry příliš na rozložení hustoty vzduchu ve spodních vrstvách ovzduší. To nelze s dostatečnou přesností do vzorce zahrnout. Na základě uvedeného vzorce sestavil A. Bemporad tabulky hodnot m pro různé hodnoty θ, popř. výšek Slunce nad obzorem. Pro hodnoty menší než 70°, tj. při výšce Slunce nad obzorem alespoň 20°, lze Bemporardův vzorec zjednodušit na přibližný vzorec:
$m=\sec \theta .$
Vzorec odvodil A. Bemporad roku 1905.

jeden z empir. vzorců pro výpočet efektivního vyzařování zemského povrchu E při jasné obloze. Má tvar:
$E=\sigma T^4\left(a-b\sqrt{e}\right),$
kde T značí teplotu vzduchu v K, $e$ tlak vodní páry podle měření v meteorologické budce, σ je Stefanova–Boltzmannova konstanta, a, b, značí empir. parametry platné pro dané místo. Považujeme-li zemský povrch za dokonale černý v oboru dlouhovlnného záření, lze z Bruntova vzorce odvodit vztah pro zpětné záření E_z ve tvaru:
$E_z=\sigma T^4\left(1-a+b\sqrt{e}\right),$
který bývá v literatuře rovněž označován jako Bruntův vzorec. Bruntův vzorec patří k historicky významným vztahům. Viz též vzorec Ångströmův.

empir. vztah kategorizující intenzitu srážek, převážně dešťových, podle jejich množství a trvání. Platí-li pro srážky s trváním do 2 hodin nerovnost $h\le \sqrt{5t},$ kde h je množství srážek v mm vodního sloupce a t doba jejich trvání v minutách, označuje se déšť jako normální. Pro $2\sqrt{5t}\ge h>\sqrt{5t},$ je déšť označován jako silný liják a pro $h>2\sqrt{5t}$ jako katastrofální liják („vis maior“). Pro deště s trváním nad 2 hodiny se vztah pod odmocninou modifikuje na tvar $5t-\frac{1}{576}{t}^2.$ Uvedené prahové hodnoty, které odvodil pro Německo G. Wussow (1922), se používaly i pro naše území. Viz též vztah Němcův.

jeden z empir. vzorců vyjadřujících úbytek tlaku vodní páry s nadm. výškou v horských oblastech, který má tvar:
$e_z=e_0{10}^{-\frac{z}{6300}},$
kde e_z je tlak vodní páry v převýšení z [m], e₀ tlak vodní páry ve výchozí hladině při zemi. Vzorec, který se týká prům. rozložení vodní páry, odvodil rakouský meteorolog J. Hann z pozorování na horských stanicích. V horských oblastech se tlak vodní páry snižuje na každých 2 000 m výšky zhruba o polovinu. Pro výpočet poklesu tlaku vodní páry s výškou ve volné atmosféře se používá analogických vzorců; tlak vodní páry se ve volné atmosféře snižuje přibližně na polovinu na každých 1 500 m výšky.

viz redukce teploty vzduchu.

viz vztah Ferrelův.

viz vzorec Ångströmův.

syn. rovnice stavová.

vzorec pro výpočet měs. hodnot výparu ze sněhu a ledu. Má tvar:
$V=n\left(\mathrm{0,18}+\mathrm{0,098}{v}_{10}\right)\left(e_a-e_d\right),$
kde V je výpar za měsíc v mm, n počet dní v měsíci, $v_{\mathrm{10}}$ prům. měs. rychlost větru v m.s^–1 ve výšce 10 m nad povrchem sněhu, $e_a$ tlak nasycené vodní páry v hPa odpovídající prům. měs. teplotě vzduchu a $e_d$ je prům. měs. hodnota tlaku vodní páry ve vzduchu v hPa zjištěná měřením. Analogického vzorce lze použit i pro výpočet denní hodnoty výparu ze sněhu (pro n = 1 a denní průměry příslušných veličin).

vztah vyjadřující změnu rychlosti větru s výškou v závislosti na vert. teplotním gradientu a na velikosti tření vzduchu o zemský povrch. Lajchtmanův vztah lze psát ve tvaru
$\frac{v_1}{v_2}=\frac{z_1^{1-n}-z_0^{1-n}}{z_2^{1-n}-z_0^{1-n}},$
kde v₁ a v₂ je rychlost větru v hladině 1 a v hladině 2, z₁ a z₂ výška hladiny 1 a hladiny 2, n značí koeficient závislý na teplotním zvrstvení ovzduší a z₀ parametr drsnosti zemského povrchu. Uvedený vztah, nazvaný podle D. L. Lajchtmana, se používal při studiu přízemní a mezní vrstvy atmosféry.

vzorec pro výpočet prům. směru větru z četností směru větru pozorovaného v osmidílné větrné růžici. Za předpokladu, že rychlosti větru jsou ve všech osmi směrech stejné, má tvar:
$tg\alpha =\frac{E-W+\left(NE+SE-NW-SW\right)\cos 45°}{N-S+\left(NE+NW-SE-SW\right)\cos 45°},$
kde α je úhel mezi poledníkem a prům. směrem větru a symboly pro osm směrů větru vyjadřují počet případů výskytu větru daného směru.

jedna z verzí barometrické formule, používaná ve tvaru:
$z=8000\left(1+\alpha T\right)\ln \frac{p_0}{p},$
nebo
$z=18400\left(1+\alpha T\right)\log \frac{p_0}{p},$
kde z je výška v m nad výchozí hladinou, p₀ tlak vzduchu ve výchozí hladině, p tlak vzduchu ve výšce z, α je konstanta rovná 0,00366 a T je teplota vzduchu ve °C. Pro reálné ovzduší, v němž se teplota mění s výškou, se symbolem T rozumí prům. teplota ovzduší v dané vrstvě vzduchu, počítaná obvykle jako aritmetický průměr teploty v hladinách s tlakem p₀ a p. V uvedených vzorcích se nebere zřetel na vliv vlhkosti vzduchu. Viz též vzorec Babinetův, vzorec Laplaceův–Rühlmannův.

syn. vzorec Laplaceův–Rühlmannův.

syn. formule barometrická úplná – nejpřesnější barometrický vzorec, který přihlíží jak k vlhkosti vzduchu, tak k závislosti síly zemské tíže na zeměp. šířce a výšce nad hladinou moře. Uvádí se ve tvaru:
$\log \frac{p_1}{p_2}=\left(1-\alpha T_m\right)\left(1-\mathrm{0,377}\frac{\overline{e}}{\overline{p}}\right)\left(1-\mathrm{0,002644}\cos 2\phi \right)\left(1-\beta z_m\right)\frac{\Delta z}{18400},$
kde Δz = z₂ – z₁ je rozdíl nadm. výšek [m] tlakových hladin p₂ a p₁, T_m prům. teplota ve °C, $\overline{e}$ prům. tlak vodní páry a $\overline{p}$ prům. tlak vzduchu ve vrstvě mezi oběma hladinami, z_m = ½(z₁ + z₂) je nadm. výška středu uvažované vrstvy, φ značí zeměp. šířku, α je konstanta rovná 0,003 66, β konstanta rovná 0,000 000 314 pro volnou atmosféru a 0,000 000 196 pro horské oblasti. Tento vzorec vznikl zdokolnalením původního Laplaceova vzorce z let 1799 až 1805, které provedl R. Rühlmann v roce 1870.

empir. vzorec pro závislost tlaku nasycené vodní páry e_s nad rovinným vodním povrchem na teplotě vzduchu. Má tvar:
$e_s=e_{s0}{10}^{\frac{\mathrm{7,45}T}{235+T}},$
kde e_s0 = 6,10 hPa je tlak nasycené vodní páry při 0 °C a T teplota vzduchu ve °C. Z Magnusova vzorce vyplývá, že tlak nasycené vodní páry je funkcí pouze teploty vzduchu. Vzorec je použitelný i pro přechlazenou vodu. Viz též vztah Thomsonův.

empir. vztah vyjadřující závislost množství dešťových srážek na době trvání a pravděpodobnosti opakování jejich výskytu. Má tvar:
$H_s=\left(a.\log t+b\right)N^n,$
kde H_s je množství srážek v mm vodního sloupce, t doba trvání srážek v minutách, N počet let, za který se tyto srážky opakují v dlouholetém průměru (např. pro déšť opakující se v dlouholetém průměru jednou za 50 let je N = 50); a, b, n jsou parametry zjištěné pro jednotlivé srážkoměrné stanice. Němcův vztah umožňuje provádět poměrně spolehlivé výpočty pro celé území ČR, a to pro intervaly hodnot t od 15 do 120 minut a N od 5 do 100 let. Uvedený vztah byl odvozen J. Němcem (1964) na základě rozsáhlého ombrografického materiálu s dobou trvání intenzivních srážek do 2 hodin, který pro území ČR předtím zpracoval J. Trupl (1958). Viz též vztah Wussovův.

1. jeden z empirických vzorců pro výpočet efektivního vyzařování zemského povrchu E při jasné obloze. Má tvar:
$E=\sigma T^4\left[A+B\exp (-Ce)\right],$
kde T značí teplotu vzduchu v K a e dílčí tlak vodní páry, v obou případech podle měření v meteorologické budce, σ je Stefanova–Boltzmannova konstanta, A, B, C značí empir. konstanty platící pro dané místo. Považujeme-li zemský povrch za dokonale černý v oboru dlouhovlnného záření, lze z Ångströmova vzorce pro zpětné záření E_z odvodit vztah:
$E_Z=\sigma T^4[1-A-Bexp(-Ce)],$
který bývá v literatuře rovněž označován jako vzorec Ångströmův. Viz též vzorec Bruntův;
2. jeden ze skupiny empir. vzorců pro výpočet denních nebo měs. úhrnů globálního slunečního záření Q. Obvykle se uvádí ve tvaru
$Q=Q_0\left(1-\left(1-\tau \right)k\right),$
kde Q₀ značí příslušný úhrn globálního slunečního záření při stále jasné obloze, $\tau$ je empir. parametr měnící se s místem a roč. dobou a za k se dosazuje 1 – s_r, kde s_r je relativní trvání slunečního svitu. Obdobný je např. vzorec Kimballův, v němž k se rovná prům. pokrytí oblohy oblaky $\overline{n}$ za uvažované období (den, měsíc), nebo vzorec Savinovův, v němž
$k=\left(\overline{n}+1-s_r\right)/2.$
Vzorec Ångströmův je pojmenován podle švédského fyzika K. Ångströma.

viz rovnice Poissonovy.

viz vlny Rossbyho.

viz vzorec Ångströmův.

vzorec pro výpočet pádové rychlosti vodních kapek sférického tvaru, použitelný při malých poloměrech kapek. Má tvar:
$v=\frac{2}{9}\frac{({\rho }_w-\rho )g}{\mu }{r}^2\cong \frac{2}{9}\frac{{\rho }_{w}g}{\mu }{r}^2,$
kde v je pádová rychlost vodní kapky, r její poloměr, ρ_w hustota vody, ρ hustota vzduchu, µ dynamický koeficient vazkosti vzduchu a g tíhové tíhové zrychlení. Stokesův vzorec lze použít u kapek s poloměrem r ≤ 5.10^–5 m. Viz též zákon Stokesův.

syn. vztah Thomsonův–Gibbsův – teoreticky odvozený vztah vyjadřující závislost tlaku nasycené vodní páry nad zakřiveným povrchem na poloměru křivosti tohoto povrchu. Má tvar
$\ln \frac{e_{sr}}{e_s}=\frac{c}{r},$
kde e_sr je tlak nasycené vodní páry nad zakřiveným povrchem, e_s tlak nasycené vodní páry nad dokonale rovinným povrchem, r poloměr zakřivení povrchu (v případě dutého tvaru vodního povrchu, např. v kapiláře, musíme poloměr křivosti r uvažovat záporný) a paramter c vztahem:
$c=\frac{2\sigma }{{\rho }_w{R}_{v}T},$
přičemž σ značí povrchové napětí vody, ρ_w hustotu vody, R_v měrnou plynovou konstantu vodní páry a T teplotu v K. Z Thomsonova vztahu vyplývá, že větší oblačné kapičky vyžadují ke kondenzačnímu růstu menší přesycení vzduchu vodní párou než kapičky menší, takže rostou na úkor menších kapiček. Uvedený vztah odvodil angl. fyzik W. Thomson (pozdější lord Kelvin) v r. 1871. Viz též vzorec Magnusův.

syn. vzorec Ferrelův – vztah umožňující přibližné určení výšky základny konvektivní oblačnosti nad zemí jako funkce deficitu teploty rosného bodu (T – T_d). Má tvar:
$z=\mathrm{122,6}\left(T-T_d\right)$
kde z je výška základny konv. oblačnosti v m, T teplota vzduchu ve °C, měřená v meteorologické budce a T_d teplota rosného bodu. Vztah se nazývá podle amer. fyzika W. Ferrela (1817–1891) a vychází z předpokladu, že teplota klesá s výškou o 9,8 °C a rosný bod o 1,8 °C na každý kilometr nadmořské výšky, což je přibližně správné v dobře promíchávané mezní vrstvě. Platnost tohoto přibližného vztahu experimentálně potvrdilo více autorů. V něm. met. literatuře bývá označován jako Henningův vzorec, v amer. literatuře se používá název „dew–point formula“. V současné době se s jeho použitím setkáváme jen zřídka.

viz radioatmosféra standardní.

jeden z empir. vzorců, který umožňuje odhadnout velikost výparu z volné vodní hladiny. Vychází ze závislosti výparu na teplotě vzduchu a relativní vlhkosti vzduchu v daném období. Má tvar:
$\overline{V}=0,06\left(15+\overline{T}\right)\left(100-{\overline{r}}_v\right),$
kde $\overline{V}$ je prům. měs. výpar v cm, $\overline{T}$ prům. měs. teplota vzduchu ve °C, ${\overline{r}}_v$ prům. měs. relativní vlhkost vzduchu v % a 0,06 koeficient stanovený na základě výparu podle záznamů registračních výparoměrů. Vztah, který odvodil ruský meteorolog A. L. Šatskij, má v současné době pouze historický význam.

psychrometrický vzorec používaný k praktickému určení vlhkosti vzduchu z údajů Assmannova psychrometru. Má tvar:
$e=e_s-A\left(T-T^{\prime }\right)p/755,$ kde e je tlak vodní páry v místě měření v torrech, e_s tlak nasycené vodní páry v torrech při teplotě udávané vlhkým teploměrem, p značí tlak vzduchu v torrech, A je psychrometrický koeficient, jehož hodnota je pro uměle ventilovaný psychrometr a pro vodu 0,5 (pro led 0,43), T značí teplotu suchého teploměru a T' teplotu vlhkého teploměru. Vzorec je pojmenován podle něm. meteorologa A. Sprunga (1848–1909).

světelný jev v atmosféře, vytvořený odrazem, lomem, ohybem nebo interferencí slunečního, popř. měs. světla. K fotometeorům, objevujícím se ve více méně jasném ovzduší, patří zrcadlení, chvění, scintilace, zelený paprsek a soumrakové barvy. V oblacích vznikají halové jevy, koróny, irizace a glórie. V některých hydrometeorech či litometeorech lze pozorovat glorie, duhy, mlhové duhy, Bishopův kruh a krepuskulární paprsky. Viz též meteor.

Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a ze slova meteor.

přístroj pro měření intenzity světla. V meteorologii je termín fotometr většinou vyhrazen pro přístroj měřící ve viditelné vlnové oblasti slunečního spektra (400 až 760 nm).

Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a μέτρον [metron] „míra, měřítko“.

vědní obor zabývající se měřením a kvantitativním popisem světla z hlediska jeho účinků na lidské oko. K tomu využívá řadu fotometrických veličin, jako jsou svítivost, světelný tok, jas, (intenzita) osvětlení, osvit apod. Z hlediska meteorologie je důležitá především problematika viditelného záření Slunce a oblohy.

Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a -μετρία [-metria] „měření“.

oblast elmag. spektra o vlnových délkách od 0,4 do 0,7 µm, v níž je rozloženo pohlcování asimilačních pigmentů, vyvolávající v rostlinné buňce proces fotosyntézy. Pojem fotosynteticky aktivní záření byl přijat v Nizozemí (Committée on Plant Irradiation, 1953) při klasifikaci spektrálních oblastí podle účinků záření na zelené rostliny.

vrstva plynného tělesa hvězdy, v užším smyslu Slunce, kde toto těleso začíná být neprůhledné. Sluneční fotosféra, jejíž mocnost  se udává v rozmezí 200 – 500 km, je tak pozorována jako povrch Slunce. Fotosféra emituje až 99 % spojitého spektra elektromagnetického záření Slunce, přičemž vlastnosti tohoto záření jsou podmíněny teplotou fotosféry, která dosahuje cca 5500 – 6000 K. Fotosféra tak představuje nejchladnější část Slunce, od níž dolů i vzhůru (do chromosféry) teplota roste.
V podloží fotosféry probíhá bouřlivá konvekce žhavých plynů, která proniká i do fotosféry a způsobuje její granulaci, tedy členění do domén stoupajících a klesajících proudů plazmatu. Prostorové uspořádání granulí připomíná včelí plásty o rozměrech jednotlivých buněk cca 1000 – 1200 km. Vnitřní části granulí, v nichž proudí horké plazma vzhůru, se jeví jako světlejší; okraje granulí, kde relativně chladnější plazma klesá dolů, jsou tmavší. Při zvýšené sluneční aktivitě vznikají fotosférické deprese, označované jako sluneční skvrny, obklopené výrazně světlejšími, nepravidelně strukturovanými fakulovými poli, jejichž jednotlivé jasné prvky označujeme jako fakule.

syn. smog oxidační.

přístroj pro měření a registraci zchlazování (refrigerace). Je tvořen frigorimetrem, registrátorem množství spotřebované el. energie a dalšími pomocnými zařízeními.

Termín se skládá z lat. frigus (gen. frigoris) „chlad, zima, mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

přístroj k měření zchlazování (refrigerace). Jeho čidlem je těleso, např. začerněná měděná koule, vyhřívaná na teplotu blízkou teplotě lidského těla. Velikost zchlazování se určuje podle množství energie, které je třeba tělesu dodávat k udržení stálé teploty jeho povrchu.

Termín se skládá z lat. frigus (gen. frigoris) „chlad, zima, mráz“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

1. zkrácené označení atmosférické fronty, popř. frontální čáry;
2. ve dvouslovných termínech označení pro některá mezosynoptická rozhraní. Viz též pseudofronta.

Termín zavedla norská meteorologická škola. Poprvé je doložen v článku V. Bjerknese z r. 1920, a to jako součást termínu polární fronta. Byl přejat z lat. frons (gen. frontis) „čelo, přední část, předek“.

atmosférická fronta, která vznikla spojením studené a teplé fronty při okludování cyklony. Okluzní fronty řadíme ke frontám podružným. Rozlišujeme teplou okluzní frontu (s dopředu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl teplejší než vzduch před původní teplou frontou a studenou okluzní frontu (s dozadu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl chladnější než vzduch před původní teplou frontou. V prvním případě mluvíme též o okluzní frontě charakteru teplé fronty, ve druhém o okluzní frontě charakteru studené fronty. Ve stř. Evropě jsou v zimě častější teplé okluzní fronty, v létě studené okluzní fronty. U obou typů okluzní fronty můžeme někdy určit přízemní frontu (u teplé okluzní fronty je to teplá fronta, u studené okluzní fronty studená fronta) a horní výškovou frontu (u teplé okluzní fronty studenou, u studené okluzní fronty teplou). Protože horiz. vzdálenost přízemní a výškové fronty v systému okluzní fronty je rel. malá, nepodaří se ve většině případů bez speciálních měření obě fronty od sebe na synoptické mapě odlišit a za čáru okluzní fronty považujeme průsečnici příslušné přízemní fronty se zemským povrchem. V každém případě je typickým znakem okluzní fronty hřeben teplého vzduchu na výškové mapě nejčastěji 850 nebo 700 hPa nebo na mapě relativní topografie 1 000 až 500 hPa. Jak vyplynulo z družicových sledování, vznik okluzní fronty spojením teplé a studené fronty podle představ Norské meteorologické školy, tedy zužování teplého sektoru a jeho vzdalování od centra cyklony, je pozorovatelný jen výjimečně. Spíše dochází k protahování oblačnosti okluzní fronty západním směrem při současném zkracování fronty teplé. V některých případech vzniká oblačnost okluzní fronty, aniž by došlo k vlastnímu procesu spojování obou front, ale vytváří se oblačná spirála, zpravidla menšího vertikální rozsahu, z okluzního bodu. Oblačný systém a srážky okluzní fronty jsou podle Norské met. školy dány spojením oblačného systému a srážek původní teplé a studené fronty. Teorie přenosových pásů počítá s vlivem suchého, teplého a studeného přenosového pásu i vlhkého relativního proudu ve vyšších hladinách na anticyklonální straně tryskového proudění. Podle konkrétního průběhu přenosových pásů pak můžeme rozlišit okluzní fronty typu studeného přenosového pásu a okluzní fronty typu teplého přenosového pásu. S tím pak souvisí i relativní komplikovanost projevů počasí na okluzní frontě. Viz též okluze, bod okluzní.

[gast fronta] – atmosférické rozhraní na čele studeného vzduchu vytékajícího z konvektivní bouře. Jeho zdrojem je sestupný proud, který se po dosažení zemského povrchu roztéká do stran a proniká pod okolní teplejší vzduch. Vert. mohutnost rozlévajícího se studeného vzduchu bývá řádově stovky metrů až jednotky kilometrů. U zemského povrchu je brzděn, takže přední strana rychle se pohybující gust fronty mívá tvar nosu.
Pro přechod gust fronty jsou typické prudké změny rychlosti a směru větru, tlaku a teploty vzduchu; na záznamu tlaku vzduchu se při přechodu gust fronty vytváří charakteristický bouřkový nos. Na čele gust fronty vzniká často arcus. V případě dostatečné mohutnosti této zvláštnosti oblaku nebo vytvoření čáry instability může být gust fronta detekovatelná meteorologickými radary a družicemi. Gust fronta se může od mateřské bouře šířit do vzdálenosti až stovky km a po celou dobu života může iniciovat vznik nové konvektivní oblačnosti. Krátkodobé zvýšení rychlosti větru při přechodu gust fronty přes místo pozorování bývá označováno též jako húlava. Viz též pseudofronta.

1. vlnová porucha na atmosférické frontě. Rozeznávají se „stabilní“ (amplituda vlny se nezvětšuje) a instabilní frontální vlny. „Stabilní“ vlna po určité době (řádově desítkách hodin) zaniká. Instabilní vlna bývá počátkem vývoje frontální cyklony. Na jedné hlavní frontě vzniká po sobě zpravidla několik frontálních vln. V období mezi vznikem dvou po sobě následujících frontálních vln se první z nich posune a zpravidla přejde do dalšího vývojového stádia cyklony. Jednotlivé frontální vlny jsou od sebe odděleny hřebeny vysokého tlaku vzduchu nebo nízkou (postupující) anticyklonou;
2. označení pro první stadium vývoje frontální cyklony. Viz též série cyklon.

bouřka, která se vyskytuje v oblasti atmosférické fronty. Frontální bouřky vznikají zpravidla na studené frontě nebo studené okluzi, mnohem řidčeji na teplé frontě. Mohou vzniknout v každé roč. i denní době. Viz též bouřka teplé fronty, bouřka studené fronty.

syn. zóna frontální.

syn. pásmo frontální – synoptické a často zvlněné atmosférické rozhraní mezi dvěma vzduchovými hmotami, jehož jednotlivé úseky tvoří atmosférické fronty. Prochází zpravidla napříč celou troposférou, přičemž se především v její horní polovině projevuje velkými horizontálními tlakovými gradienty, zvýšenou rychlostí větru, v některých případech i tryskovým prouděním. Viz též vchod frontální zóny, delta frontální zóny.

Termín zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1928.

inverze teploty vzduchu spojená s frontální plochou, nad níž je teplota vzduchu vyšší než pod ní. Nejčastěji je pozorována na teplých frontách, avšak může se vyskytnout i na ostatních druzích atmosférických front. Vzhledem ke skutečnosti, že při přechodu front dochází k výměně vzduchových hmot a v oblasti front bývá zesílené proudění vzduchu, nepředstavují tyto teplotní inverze zpravidla problémy z hlediska ochrany čistoty ovzduší.

sled oblaků, které se vyskytují na teplé, studené či okluzní frontě, bezprostředně na sebe navazují a souvisejí s procesy, které v oblasti frontální plochy probíhají. Např. typický oblačný systém teplé fronty se skládá z oblaků druhu cirrus, cirrostratus, altostratus a nimbostratus.

oblaky, které se vyskytují na atmosférických frontách a pohybují se spolu s nimi. Vytvářejí typické oblačné systémy teplé, studené a okluzní fronty. Frontální oblačnost je tvořena především oblaky druhu nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Na studených a okluzních frontách se často vyskytují oblaky druhu cumulonimbus. Hlavní příčinou vzniku frontální oblačnosti jsou na teplé frontě výkluzné pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy a na studené frontě výstupné pohyby v teplém vzduchu vyvolané podsouváním těžšího studeného vzduchu. Viz též systém oblačný frontální.

plocha na svrchní straně atmosférické fronty. Slouží ke geometrickému zjednodušení skutečné fronty a k určení polohy frontální čáry.

počasí v oblasti atmosférické fronty, jehož charakter závisí na druhu fronty, její výraznosti a rychlosti postupu, dále na roč. a denní době, jakož i na zeměp. poloze oblasti, v níž se fronta vyskytuje. Podle druhu fronty se projevuje typickou oblačností, srážkami, změnou teploty vzduchu a rosného bodu, tlaku vzduchu a dochází i ke změnám dohlednosti a stáčení větru při přechodu fronty přes místo pozorování. Srážky se nemusí vyskytovat na každé frontě. V extrémních případech fronta přechází i za jasné oblohy bez pozorovatelné změny větru, teploty a tlaku vzduchu, přičemž se však mění vlhkost a průzračnost vzduchu i vert. teplotní zvrstvení ovzduší. Viz též oblačnost frontální, srážky frontální, bouřka frontální, mlha frontální.

dvě (nebo více) na sebe navazující atmosférické fronty související s jednou cyklonou (výjimečně s více cyklonami). Termín se často používá ve sdělovacích prostředcích v případech, kdy není účelné rozlišovat druh atmosférických front přecházejících přes zájmové území.

zastaralé a nepříliš vhodné označení pro libovolnou atmosférickou frontu nebo frontální systém, používané především ve styku meteorologie se širší veřejností.

srážky vypadávající v oblasti atmosférické fronty. Jejich intenzita závisí na vlhkosti vzduchu a na vert. pohybech vzduchu podél nebo v blízkosti frontální plochy. Na teplé frontě a studené frontě prvního druhu, především v chladném pololetí, mají zpravidla trvalý charakter. Na studené frontě druhého druhu, především v teplém pololetí, se vyskytují frontální srážky v podobě konv. přeháněk a lijáků.

mlha spojená s atmosférickou frontou. Její vznik souvisí jak s advekčními změnami teploty vzduchu, tak s dodatečným nasycením vzduchu způsobeným frontálními srážkami a předfrontálním poklesem tlaku vzduchu. Podle převažující oblasti výskytu, rozlišujeme mlhu předfrontální a zafrontální. Frontální mlha se přesouvá spolu s frontou.

obecně jakákoliv cyklona spojená s atmosférickou frontou. Zpravidla vzniká na hlavní frontě, a to zejména na polární frontě nebo arktické, popř. antarktické frontě. Ve svém vývoji prochází obvykle několika stadii vývoje cyklony. Převážná většina cyklon zakreslených na synoptických mapách v mimotropických zeměp. šířkách jsou frontální cyklony. Viz též série cyklon.

proces vzniku nebo zostření atmosférické fronty. Typickým projevem frontogeneze je zvětšování horiz. gradientu vlastností vzduchu, typicky hustoty vzduchu, což se následně projeví zvětšováním horiz. gradientu teploty vzduchu, popř. i dalších meteorologických prvků. Frontogeneze může probíhat v určité vert. omezené vrstvě v blízkosti zemského povrchu nebo ve výšce, popř. současně od mezní vrstvy atmosféry až po výškovou frontální zónu. Rozlišujeme frontogenezi individuální a lokální, z hlediska příčin frontogenezi kinematickou a orografickou (topografickou). Opakem frontogeneze je frontolýza. Viz též pole frontogenetické.

Termín se skládá ze slov fronta a geneze (z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“).

oblast v atmosféře, v níž dochází ke vzniku a zostřování atmosférických front zvětšováním horiz. teplotního gradientu. Typickým příkladem frontogenetického pole, kde se výrazně uplatňuje konfluentní proudění, je oblast podél osy roztažení deformačního pole, jestliže izotermy svírají s touto osou malý úhel, nebo obvykle v předním a zadním sektoru cyklony. Frontogenetické pole se dále vytváří v prohlubujících se brázdách nízkého tlaku vzduchu, kde se kromě konfluentního proudění výrazně uplatňuje silný horizontální střih větru na pozadí zvýšené baroklinity. Viz též frontogeneze.

syn. rozpad fronty – proces rozpadání atmosférické fronty, opak frontogeneze. Obecně vhodné podmínky pro frontolýzu existují v difluentním proudění. Rozlišujeme frontolýzu individuální, lokální, popř. orografickou (topografickou). Frontolýza individuální se projevuje zmenšováním horiz. gradientů hustoty a tedy i teploty vzduchu, popř. i dalších meteorologických prvků v určité části ovzduší pohybující se spolu s prouděním. Lokální frontolýzu posuzujeme z hlediska zmenšování lokálních gradientů hustoty a tedy i teploty v dané oblasti pevně vztažené k zemskému povrchu. Jde-li o frontolýzu vyvolanou bezprostředním vlivem nehomogenit zemského povrchu, označujeme ji jako frontolýzu orografickou.

Termín se skládá ze slova fronta a z řec. λύσις [lysis] „uvolňování, rozpouštění“.

součást synoptické analýzy, zaměřená na detekci atmosférických front na přízemních, méně často i na výškových synoptických mapách. Sleduje se vznik, intenzita, druh, rychlost postupu, popř. rozpad front a s tím související počasí. K frontální analýze patří i sledování vzniku a vývoje cyklon a anticyklon. Pokud je prováděna ručně, mluvíme o frontální analýze subjektivní, při počítačovém zpracování jde o tzv. objektivní frontální analýzu. Viz též analýza synoptických map.

syn. faktor absorpční – poměr velikosti radiačního toku absorbovaného v určité vrstvě atmosféry ku velikosti radiačního toku do této vrstvy vstupujícího, vyjádřený jako funkce množství dané absorbující látky (nejčastěji vodní páry) obsažené v této vrstvě. Odečteme-li absorpční funkci od jedné, dostáváme tzv. funkci propustnosti.

skalární funkce Ψ, popisující pole nedivergentního rovinného proudění tekutiny. V dynamické meteorologii se používá pro popis vírového horiz. proudění v atmosféře a je definovaná až na aditivní konstantu vztahy
$v_x=-\frac{\partial \Psi }{\partial y},v_y=\frac{\partial \Psi }{\partial x},$
kde v_x a v_y značí horiz. složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). V mechanice tekutin se lze někdy setkat s alternativním vyjádřením, které má opačné znaménko. Z definice proudové funkce plyne, že její izolinie odpovídají proudnicím. Proudová funkce se používá mimo jiné při inicializaci vstupních dat v modelu numerické předpovědi počasí.

doplňková funkce k absorpční funkci. Vyjadřuje poměr velikosti radičního toku, který při průchodu uvažovanou atmosférickou vrstvou není absorbován, ku velikosti radiačního toku do této vrstvy vstupujícího.

skalární funkce Ψ, popisující pole nedivergentního rovinného proudění tekutiny. V dynamické meteorologii se používá pro popis vírového horiz. proudění v atmosféře a je definovaná až na aditivní konstantu vztahy
$v_x=-\frac{\partial \Psi }{\partial y},v_y=\frac{\partial \Psi }{\partial x},$
kde v_x a v_y značí horiz. složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). V mechanice tekutin se lze někdy setkat s alternativním vyjádřením, které má opačné znaménko. Z definice proudové funkce plyne, že její izolinie odpovídají proudnicím. Proudová funkce se používá mimo jiné při inicializaci vstupních dat v modelu numerické předpovědi počasí.