Elektronický meteorologický slovník

období suchého, málo větrného, slunného a přes den velmi teplého počasí, které se vyskytuje v Evropě obvykle v září nebo říjnu. Noci v tu dobu již bývají poměrně chladné a vytvářejí se v nich radiační mlhy, které se s postupujícím podzimem (zkracujícím se dnem) udržují po větší část dne. Příčinou babího léta je rozsáhlá anticyklona, která v podzimním období setrvává nad stř. a jv. Evropou. Trvání babího léta v jednotlivých letech je velmi rozdílné: např. v r. 1959 trvalo téměř 7 týdnů, zatímco v některých letech není zřetelné. Patří k povětrnostním singularitám v roč. průběhu počasí ve stř. Evropě; podle H. Flohna se v průměru vyskytuje ve dnech 21. 9. až 2. 10. Proto je u nás někdy nazýváno létem svatého Václava (28. 9.). Období s podobným rázem podzimního počasí má v jiných zemích vlastní pojmenování, např. ve Francii léto svatého Martina (11. 11.), připadající na první polovinu listopadu, v Anglii léto svatého Lukáše (18. 10.), vyskytující se uprostřed října, ve Švédsku léto svaté Brigity (26. 10.) apod. V Severní Americe je obdobou babího léta léto indiánské.

(mn. č. baguios) – označení tajfunu v oblasti Filipín.

Označení má původ v události z července 1911, kdy bylo stejnojmenné město na severu Filipín zasaženo tropickou cyklonou, přičemž zde za 24 hodin spadlo 1168 mm srážek.

synchronní pilotovací měření dvěma optickými pilotovacími teodolity umístěnými na konci základny s přesně zjištěnými koncovými body. Pomocí délky průmětu základny a čtyř zjištěných úhlových souřadnic, tj. dvou azimutálních a dvou výškových úhlů zaměřovaného pilotovacího prostředku (zpravidla pilotovacího balonu), se trigonometricky vyhodnocují prostorové souřadnice pilotovacího prostředku jako zákl. parametry pro výpočet výškového větru. Ve srovnání s jednopilotáží, poskytuje dvoupilotáž přesnější výsledky, poněvadž nemusí vycházet z předpokladu konstantní stoupací rychlosti zaměřovaného pilotovacího prostředku.

Termín se skládá z komponentu dvoj- a slova pilotáž.

syn. bilance zemského záření.

bilance radiační dlouhovlnná – bilance dlouhovlnného záření v dané hladině atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem záření atmosféry směřujícího dolů a zemského záření směřujícího nahoru, které je tvořeno zářením zemského povrchu směřujícím nahoru, odraženým zářením atmosféry a zářením atmosféry směřujícím nahoru.

syn. bilance slunečního záření.

syn. bilance radiační krátkovlnná – bilance krátkovlnného záření v dané hladině atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem globálního slunečního záření a odraženého slunečního globálního záření.

přístroj pro měření rozdílu celkového záření (0,3 až 100 μm) dopadajícího na horní a spodní stranu vodorovného čidla z prostorového úhlu 2π. Čidlo je nejčastěji tvořeno dvojicí tenkých černých kovových destiček, vzájemně propojených diferenční termobaterií, která měří rozdíl teplot obou destiček. Tento rozdíl je úměrný radiační bilanci záření. Použitý indikátor napětí musí mít posunutou nulu, aby bylo možné měřit kladná i záporná napětí termočlánku. Bilancometry v trvalém provozu mají chráněna čidla tenkými (0,1 mm) polyetylenovými polokoulemi známými jako lupolen-H.

Termín se skládá z lat. bilancia „váha“ (z bi- „dvojitý“ a lanx „miska“) a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

název F. Koláčka pro rel. chladné jarní počasí ve stř. Evropě, které autor vysvětloval spotřebou tepla na tání ledu v Baltském moři. Podle F. Koláčka se ochlazující vliv Baltského moře v prům. roce projevuje jen v sev. části stř. Evropy. Po obzvlášť tuhých zimách, kdy je zalednění Baltského moře značné a dlouho trvá, zasahuje baltský vliv sníženinou Moravské brány až do stř. Moravy. Do Čech a na Slovensko z orografických příčin chladný baltský vzduch neproniká.

syn. klimatologie lázeňská.

Termín se skládá z lat. balneum „lázně“ a slova klimatologie.

stará jednotka tlaku vzduchu, pro kterou platí 1 bar = 10⁵ Pa neboli 1000 hPa. V anglosaském prostředí se nadále používá odvozená jednotka milibar.

Jednotku navrhl amer. fyzik T. W. Richards v r. 1903, ovšem v soustavě CGS s významem 1 dyn.cm^-2, tedy 0,1 Pa neboli barye. V dnešním významu termín použil V. Bjerknes v r. 1906. Využití řec. kořene βαρ- [bar-], obsaženého např. ve slovech  βάρος [baros] „tíha, váha“ nebo βαρύς [barys] „těžký“, odkazuje k souvislosti mezi tlakem vzduchu a silou zemské tíže.

lid. název pro drobné oblaky, uspořádané na obloze do charakteristických skupin nebo řad. Rozlišují se:
1) malé beránky, což jsou oblaky druhu Cc. Vyskytují se zejména při vertikální instabilitě atmosféry ve vrstvě svého výskytu a spolu s mírným poklesem tlaku vzduchu v místě pozorování jsou obvykle spojovány s blížící se atmosférickou frontou;
2) velké beránky, což jsou oblaky středního patra druhu Ac, a to zpravidla Ac un. Jejich výskyt bývá rovněž spojován se zhoršením počasí a s advekčním ochlazením. Výskyt beránků může být zejména ve večerních hodinách spojen také s rozpadem oblaků jiných druhů např. Cb a Cu. Viz též předpověď počasí podle místního pozorování.

označení útvaru nižšího tlaku vzduchu zpravidla bez přítomnosti atmosférických front.

Slovo deprese (z lat. depressio „stlačení, potlačení“) je zde ve významu snížení hodnoty tlaku vzduchu, nikoliv působení tlakové síly.

syn. cyklona.

tlakový útvar, který se na meteorologické mapě projevuje jako oblast nižšího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi vyššího tlaku vzduchu nebo může být částí cyklony. Bývá vyjádřena buď izobarami, popř. izohypsami se slabým cyklonálním zakřivením (mělká brázda nízkého tlaku vzduchu), nebo izobarami, popř. izohypsami ve tvaru písmene V (hluboká brázda nízkého tlaku vzduchu neboli brázda tvaru V). V brázdě nízkého tlaku vzduchu můžeme vyznačit osu brázdy, na které je cyklonální zakřivení izolinií maximální a podél níž se vyskytuje horiz. konvergence proudění. Tato konvergence má za následek výstupné pohyby vzduchu podporující vznik oblačnosti, popř. srážek. V brázdě nízkého tlaku vzduchu zpravidla leží atmosférická fronta. Viz též hřeben vysokého tlaku vzduchu.

syn. sedlo tlakové – oblast v tlakovém poli mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu a dvěma oblastmi vysokého tlaku vzduchu rozloženými přibližně šachovnicově. Izobarické plochy v barickém sedle mají charakteristický tvar sedla. Bod ve středu sedla se nazývá hyperbolický bod. Barické sedlo je jedním z tlakových útvarů. Viz též pole deformační.

syn. útvar tlakový.

syn. útvar barický
1. část tlakového pole atmosféry s charakteristickým rozdělením tlaku vzduchu, a tedy i proudění vzduchu popsaná průběhem izobar nebo izohyps na synoptické mapě. Základními tlakovými útvary jsou útvary s uzavřenými izobarami, resp. izohypsami, tedy cyklona neboli tlaková níže a anticyklona neboli tlaková výše. R. Abercromby (1887) rozlišil dalších pět tlakových útvarů: okrajovou neboli podružnou cyklonu, brázdu nízkého tlaku vzduchu, hřeben vysokého tlaku vzduchu, barické sedlo a přímočaré izobary. V met. literatuře se můžeme setkat ještě s dalšími názvy tlakových útvarů, např. výběžek vyššího tlaku vzduchu, pás nízkého tlaku vzduchu, pás vysokého tlaku vzduchu, přemostění, brázda tvaru V. Soubor tlakových útvarů v určité oblasti vytváří barický reliéf. Viz též pole tlakové nevýrazné.
2. část pole průměrného tlaku vzduchu, zobrazeného na klimatologické mapě, a to zpravidla pro určitý kalendářní měsíc nebo sezónu. Tlakové útvary v tomto smyslu jsou označovány též jako akční centra atmosféry, protože určují všeobecnou cirkulaci atmosféry.

syn. soustava souřadnicová p – pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje tlak vzduchu. Kvazihorizontální osy x a y leží ve zvolené izobarické hladině a vert. osa je orientována ve směru poklesu tlaku vzduchu. Výhoda této soustavy proti z–systému spočívá v tom, že řada rovnic používaných v meteorologii má jednodušší tvar, neboť používá hydrostatickou aproximaci. P–systém se používá zejména při popisu dějů synoptického měřítka, zpracování výsledků aerologických měření a jejich zakreslování do výškových map a aerologických diagramů. Viz též sigma-systém, soustava souřadnicová hybridní.

Termín obsahuje symbol „p“ označující tlak jako fyzikální veličinu.

syn. p-systém.

syn. stupeň tlakový – převrácená hodnota vert. tlakového gradientu, tj. vert. vzdálenost, která odpovídá poklesu tlaku vzduchu o jednotkovou hodnotu, zpravidla 1 hPa. Velikost barického stupně závisí na hustotě vzduchu, proto roste s nadm. výškou. Při hladině moře je jeho hodnota přibližně 8 m.hPa^–1; v teplejším a vlhčím vzduchu je větší než v chladnějším a sušším vzduchu. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální.

obecně změna tlaku vzduchu za jednotku času na určitém místě. V synoptických zprávách se udává změna tlaku vzduchu na stanici za tři hodiny (v tropických oblastech za 24 hodin) před termínem pozorování. V případě tříhodinové tlakové změny v úrovni stanice se určuje nejen její velikost, ale i charakteristika tlakové tendence za příslušné tříhodinové období. Tlaková tendence spolu s charakteristikou tlakové tendence udávají krátkodobé změny v tlakovém poli a mají značný prognostický význam. Viz též izalobara, mapa izalobar, rovnice tlakové tendence.

kartografické znázornění výškového tlakového pole pomocí geopotenciálních výšek bodů určité izobarické plochy nad hladinou moře (tzv. absolutní barická topografie) nebo pomocí geopotenciálních výšek jedné izobarické plochy nad druhou (tzv. relativní barická topografie). Viz též mapy barické topografie.

synop. rozbor, kterým se studuje prostorové rozložení tlaku vzduchu pomocí izobar nebo izohyps. Viz též analýza synoptických map.

syn. proudění barické – horiz. proudění bez tření v atmosféře, pří kterém síla horiz. tlakového gradientu a Coriolisova síla směřují proti sobě. Příkladem barického větru je geostrofický vítr a gradientový vítr.

syn. gradient tlakový.

syn. gradient barický – gradient v tlakovém poli směřující kolmo na izobarické plochy. V meteorologii zpravidla vyjadřuje změnu tlaku vzduchu p připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru jeho maximálního poklesu, takže jeho vektor je určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic x, y, z (–∂p/∂x, –∂p/∂y, –∂z/∂z). Obvykle uvažujeme odděleně horizontální a vertikální složku, přičemž horizontální tlakový gradient bývá ve spodní troposféře o tři řády menší než vertikální tlakový gradient. Viz též síla tlakového gradientu.

syn. výběžek vysokého tlaku vzduchu, nevhodně klín vysokého tlaku vzduchu – oblast vyššího tlaku vzduchu bez uzavřených izobar či izohyps. Vyskytuje se obvykle mezi dvěma oblastmi nízkého tlaku vzduchu. Na synoptické mapě bývá vyjádřena izobarami či izohypsami s anticyklonálním zakřivením, někdy ve tvaru písmene U. Hřeben může být také částí anticyklony. V hřebenu vysokého tlaku vzduchu lze vyznačit osu hřebene. Podél ní dochází k divergenci proudění, s níž jsou spojeny sestupné pohyby vzduchu mající obvykle za následek rozpouštění oblaků nebo všeobecně málo oblačné počasí. Proudnice v hřebenu mají anticyklonální zakřivení. Hřeben vysokého tlaku vzduchu je jedním z tlakových útvarů. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu.

syn. zákon Buys–Ballotův.

syn. maximum tlakové.

syn. maximum barické – zast. označení pro anticyklonu; střed tlakového maxima býval dříve na synoptických mapách označován písmenem M.

syn. minimum tlakové.

syn. minimum barické – zast. označení pro cyklonu; střed tlakového minima býval dříve na synoptických mapách označován písmenem m.

viz střed anticyklony, střed cyklony.

slang. označení pro nevýraznou oblast nižšího a rovnoměrně rozloženého tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, která se vytváří především v létě nad pevninou. Jednou z příčin je přehřátí zemského povrchu v důsledku insolace. V tlakovém bahnu mohou vznikat místní bouřky doprovázené často přívalovým deštěm.

syn. pole barické – spojité skalární pole tlaku, v meteorologii zpravidla tlaku vzduchu. Vyznačuje se charakteristickým vertikálním profilem tlaku vzduchu a podstatně menšími horizontálními tlakovými gradienty, které jsou nicméně určující pro vymezení tlakových útvarů a podobu pole větru.Tlakové pole je charakterizováno izobarickými hladinami, jejichž průsečnice s libovolnou plochou se nazývají izobary. Ty se nejčastěji konstruují na přízemních synoptických mapách k vyjádření pole tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. K vyjádření tlakového pole na výškových synoptických mapách se používají izohypsy. Časové změny přízemního tlakového pole znázorňují izalobary, výškového tlakového pole izalohypsy. Viz též pole termobarické.

jednotka tlaku vzduchu, pro niž platí vztah: 1 barye (ba) = 10^–1 Pa = 10^–3 hPa. Používala se hlavně pro měření akust. tlaku.

Jednotka byla navržena Britskou asociací v r. 1888 pod označením „barad“, které bylo upraveno na Mezinárodním fyzikálním kongresu v Paříži r. 1900. Po r. 1903 byla označována též jako bar. Označení pochází z řec. βαρύς [barys] „těžký“, odkazuje k souvislosti mezi tlakem vzduchu a silou zemské tíže.
 

záznam barografu.

Termín vznikl odvozením od termínu barograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá z řec. βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“, tj. doslova „zápis o tíze (vzduchu)“.

syn. tlakoměr registrační – tlakoměr zaznamenávající plynule časový průběh změny tlaku vzduchu na registrační pásku. Základem měření jsou téměř vzduchoprázdná kovová tělesa, tzv. Vidieho dózy. Pohyby celé série Vidieho dóz, ke kterým dochází vlivem změn tlaku vzduchu, jsou převodním mechanismem zvětšovány a převáděny na raménko s registračním perem. Pero píše na pásek navinutý na registračním válci poháněném hodinovým strojkem. Viz též mikrobarograf.

Termín se skládá z řec. βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

tlakoměr s nádobkou, v níž je umístěn plovák. Plovákový barograf zaznamenává pohyby plováku v závislosti na změnách hladiny rtuti v nádobce. Staniční síť v České republice tento barograf nepoužívá.

barograf, jehož čidlem je sada aneroidových krabiček, tzv. Vidieho dózy.

stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermické a izobarické plochy různoběžné a vytvářejí tak termodynamické solenoidy. V baroklinní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí tlaku vzduchu i teploty vzduchu a vektor geostrofického větru se s výškou mění. Vývoj mimotropických tlakových útvarů může probíhat pouze v baroklinní atmosféře. Viz též atmosféra barotropní, baroklinita, model baroklinní.

model atmosféry, v němž se předpokládá baroklinní atmosféra. Při rozvíjení numerických modelů předpovědi počasí se v počátečních fázích používala v baroklinních modelech řada zjednodušujících předpokladů, např. že proudění je geostrofické, předepisoval se průběh vertikálních rychlosti v závislosti na tlaku a vhodně se zjednodušovala rovnice vorticity. Viz též numerická předpověď počasí, vítr geostrofický, model atmosféry prognostický, model barotropní.

hydrodynamická instabilita proudění v baroklinní atmosféře. Baroklinní instabilita je provázena růstem kinetické energie poruch v pozaďovém proudění na úkor dostupné potenciální energie související s horizontálním teplotním gradientem. Je výsledkem zvětšování horizontálního tlakového gradientu mezi oblastmi výstupných pohybů v prostředí s teplou advekcí a sestupných pohybů v prostředí se studenou advekcí. Významným projevem baroklinní instability je růst amplitudy vlnových deformací v zonálním proudění. Za vhodných podmínek, daných především vlnovou délkou deformací a stupněm vertikální stability atmosféry, to vede až k transformaci vlnových deformací na atmosférické víry s vertikální osou, které dosahují synoptického měřítka. Působením baroklinní instability tak mohou vznikat jednotlivé cyklony a anticyklony, přemísťující se v mírných zeměpisných šířkách přibližně od západu na východ. Viz též instabilita symetrická, instabilita barotropní.

rozložení hustoty v tekutině, kde jsou izopyknické (izosterické) plochy různoběžné s izobarickými plochami. Míru baroklinity lze kvantifikovat např. počtem izobaricko-izosterických solenoidů protínajících horiz. plochu o jednotkovém obsahu. Viz též atmosféra baroklinní, barotropie.

Termín je odvozen od angl. přídavného jména baroclinic „baroklinní“, které zavedl V. Bjerknes v r. 1921. Pochází z řec. βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a κλίνειν [klinein] „naklánět, zešikmit“ (srov. např. deklinace, ale i klima). Odkazuje ke vzájemnému naklonění zmíněných ploch.

nepříliš často používané označení pro předpověď polí meteorologických prvků, nejčastěji termobarického pole atmosféry, popř. vertikálních rychlostí, zpracovanou na základě baroklinního modelu atmosféry.

syn. tlakoměr.

Termín zavedl irský přírodovědec R. Boyle v r. 1665. Skládá se z řec. βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

syn. barometr – přístroj pro měření tlaku vzduchu. Podle principu měření se rozlišují tlakoměry kapalinové, deformační a hypsometry. U kapalinových tlakoměrů je hydrostatická (tíhová) síla vzduchu v místě měření vyrovnávána tíhou sloupce použité kapaliny (rtuť, voda, olej, glycerin apod.) odpovídající délky ve vakuované barometrické trubici. Vzhledem k vysoké hustotě a dalším příznivým vlastnostem se nejčastěji používá rtuť, jak je tomu např. u rtuťových tlakoměrů. Deformační tlakoměry vyrovnávají sílu tlaku vzduchu pružností stěn uzavírajících obvykle vakuovaný prostor, např. stěn kovové krabičky u tlakoměrů aneroidových neboli aneroidů, stěn Bourdonovy trubice, eventuálně křemíkové membrány u současných membránových tlakoměrů. U hypsometrů tlak určuje teplotu varu destilované vody. V úpravě pro registraci se jedná o tlakoměr registrační. Viz též barograf.

syn. tlakoměr kontrolní.

viz tlakoměr nádobkový.

rtuťový tlakoměr, v jehož nádobce s pohyblivým dnem je před každým čtením třeba nastavit hladinu rtuti k pevnému bodu, tzv. nulovému bodu stupnice tlakoměru (obvykle určenému polohou špičky svislého hrotu, původně ze slonové kosti). Nulový bod definuje nulu milimetrové neredukované stupnice, od níž se měří délka rtuťového sloupce. Nepřesnosti v průřezu barometrické trubice ani nádobky tlakoměru tak nemají vliv na údaje tohoto přístroje.

syn. tlakoměr aneroidový.

Přístroj zvaný aneroid vynalezl v r. 1843 franc. fyzik L. Vidie. Termín vznikl zkrácením původního názvu barométre anéroide, což doslova znamená „tlakoměr bez vzduchu“ (z řec. záporky ἀ- [a-] „bez“ a ἀήρ [aér] „vzduch“).

syn. měření výšek barometrické – stanovení výškového rozdílu dvou míst, zpravidla na zemském povrchu, pomocí barometrické formule, do níž se dosadí hodnoty tlaku vzduchu změřené současně, nebo jen s malým časovým odstupem na obou místech, a střední teplota mezilehlé vrstvy vzduchu. Měření výškového rozdílu se provádí nejčastěji přenosným aneroidovým výškoměrem, jehož stupnice je zkonstruována podle teoretické závislosti tlaku vzduchu na nadm. výšce s využitím modelu tzv. standardní atmosféry. Zobrazuje hodnoty v jednotkách výšky, nebo se výškový rozdíl skutečně počítá podle barometrické formule z rozdílu tlaků změřených obvykle aneroidovým tlakoměrem, za střední teplotu vzduchové vrstvy se obvykle dosazuje prům. hodnota z teplot změřených současně s měřením tlaku vzduchu. Barometrická nivelace dává tím přesnější výsledky, čím je menší výškový rozdíl mezi oběma uvažovanými body a čím je menší jejich vzdálenost. Max. dosažitelná přesnost závisí zejména na přesnosti použitého tlakoměru a zpravidla nepřevyšuje 0,1 m. Relativně dobré výsledky poskytovaly hypsometry. Viz též nastavení výškoměru, opravy údaje výškoměru.

skleněná, na jednom konci zatavená trubice, která je zčásti naplněná rtutí a dlouhá minimálně 800 mm. Nad barometrickým rtuťovým sloupcem, který svou délkou určuje velikost tlaku vzduchu, je prostor obsahující pouze rtuťové páry (Torricelliho vakuum). Barometrická trubice je součástí každého rtuťového tlakoměru.

syn. vzorec barometrický – vztah mezi geometrickou tloušťkou dané vrstvy vzduchu v atmosféře a tlakem vzduchu na horní a dolní hranici této vrstvy. Základní verzi barometrické formule lze psát ve tvaru
$z_2-z_1=\frac{R}{g}{\int }_{p_2}^{p_1}T\frac{dp}{p},$
po integraci
$z_2-z_1=\frac{R}{g}\overline{T}ln\frac{p_1}{p_2},$
kde z₂ a z₁ značí výšku horní a dolní hranice uvažované vzduchové vrstvy, p₁, resp. p₂ tlak vzduchu v hladině z₁, resp. z₂, R měrnou plynovou konstantu vzduchu, g velikost tíhového zrychlení, T teplotu v K a$\overline{T}$ prům. teplotu vrstvy vzduchu. Barometrická formule se používá při vyhodnocení aerologických měření, redukcích tlaku vzduchu, barometrickou nivelaci apod. Rozlišují se barometrické formule úplné a zjednodušené. Za první přesnou barometrickou formuli se považoval vzorec Laplaceův z konce 18. stol., který byl později různými autory dále upravován. Ze zjednodušených formulí je nejznámější vzorec Babinetův. Viz též vzorec Laplaceův–Rühlmannův.

syn. formule barometrická.

aneroid sloužící k barometrické nivelaci. Je vybaven stupnicí zkonstruovanou podle teor. závislosti poklesu tlaku vzduchu na nadm. výšce a je používán především v letecké dopravě. Naměřený tlak přepočítává na základě matematického modelu tzv. standardní atmosféry a zobrazuje v jednotkách výšky. Viz též hypsometr, nastavení výškoměru, opravy údaje výškoměru.

zast. označení pro tlakový gradient, zavedené angl. fyzikem T. Stevensonem v roce 1868.

syn. tlakoměr absolutní standardní.

syn. nivelace barometrická.

syn. měření výšek barometrické – stanovení výškového rozdílu dvou míst, zpravidla na zemském povrchu, pomocí barometrické formule, do níž se dosadí hodnoty tlaku vzduchu změřené současně, nebo jen s malým časovým odstupem na obou místech, a střední teplota mezilehlé vrstvy vzduchu. Měření výškového rozdílu se provádí nejčastěji přenosným aneroidovým výškoměrem, jehož stupnice je zkonstruována podle teoretické závislosti tlaku vzduchu na nadm. výšce s využitím modelu tzv. standardní atmosféry. Zobrazuje hodnoty v jednotkách výšky, nebo se výškový rozdíl skutečně počítá podle barometrické formule z rozdílu tlaků změřených obvykle aneroidovým tlakoměrem, za střední teplotu vzduchové vrstvy se obvykle dosazuje prům. hodnota z teplot změřených současně s měřením tlaku vzduchu. Barometrická nivelace dává tím přesnější výsledky, čím je menší výškový rozdíl mezi oběma uvažovanými body a čím je menší jejich vzdálenost. Max. dosažitelná přesnost závisí zejména na přesnosti použitého tlakoměru a zpravidla nepřevyšuje 0,1 m. Relativně dobré výsledky poskytovaly hypsometry. Viz též nastavení výškoměru, opravy údaje výškoměru.

nauka o měření tlaku vzduchu.

Termín pochází z řec. βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a -μετρία [-metria] „měření“.

syn. termobarometr – zřídka používaná označení pro hypsometr.

Termín byl převzat z něm. Barothermometer; slovo se skládá z řec. βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar), θερμός [thermos] „teplý, horký“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
 

rozložení hustoty v tekutině, kde jsou izopyknické (izosterické) plochy rovnoběžné s izobarickými plochami. Míra baroklinity je tedy nulová a hustota je funkcí pouze tlaku vzduchu. Viz též atmosféra barotropní.

Angl. termín barotropy zavedl V. Bjerknes v r. 1921 jako protiklad k termínu baroclinity (baroklinita). Pochází z řec. βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a τρόπος [tropos] „obrat; způsob“, příp. τρόπη [tropé] „změna, obrat“ (srov. např. troposféra, entropie). Zřejmě souvisí s tím, že barotropie může nastat v momentě, kdy se vzájemný sklon zmíněných ploch obrací na opačný.
 

stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermické a izobarické plochy rovnoběžné. V barotropní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí pouze tlaku nebo pouze teploty vzduchu. Jelikož je izobarický teplotní gradient nulový, vektor geostrofického větru se ve vert. směru nemění. V barotropní atmosféře rovněž nemůže probíhat vývoj tlakových útvarů. Viz též atmosféra baroklinní, barotropie, model barotropní.

1. model atmosféry, v němž se předpokládá, že atmosféra je barotropní, tzn. že hustota vzduchu je pouze funkcí tlaku vzduchu. Plochy konstantního tlaku, konstantní teploty a konstantní hustoty vzduchu jsou pak vzájemně rovnoběžné;
2. v počátečních fázích vývoje numerických modelů předpovědi počasí se takto označoval model, v němž se sice uvažovala změna rychlosti větru s výškou, což je typický baroklinní jev, avšak předpoklady zjednodušující poměry v atmosféře měly za následek, že v určité výšce, v tzv. ekvivalentně barotropní hladině, platila rovnice vorticity ve tvaru odpovídajícím nedivergentnímu barotropnímu proudění.
Viz též atmosféra barotropní, baroklinita, numerická předpověď počasí, model atmosféry prognostický.

hydrodynamická instabilita proudění v barotropní atmosféře. Barotropní instabilita je provázena růstem kinetické energie poruch v pozaďovém proudění na úkor kinetické energie pozaďového proudění v prostředí s nenulovým horizontálním střihem větru. Nutnou podmínkou pro barotropní instabilitu je lokální maximum absolutní vorticity, což je často splněno v oblasti tryskového proudění. Významným projevem barotropní instability jsou Rossbyho vlny, které jsou důležitou součástí všeobecné cirkulace atmosféry. Viz též instabilita baroklinní.

rozložení hustoty v tekutině, kde jsou izopyknické (izosterické) plochy rovnoběžné s izobarickými plochami. Míra baroklinity je tedy nulová a hustota je funkcí pouze tlaku vzduchu. Viz též atmosféra barotropní.

Angl. termín barotropy zavedl V. Bjerknes v r. 1921 jako protiklad k termínu baroclinity (baroklinita). Pochází z řec. βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a τρόπος [tropos] „obrat; způsob“, příp. τρόπη [tropé] „změna, obrat“ (srov. např. troposféra, entropie). Zřejmě souvisí s tím, že barotropie může nastat v momentě, kdy se vzájemný sklon zmíněných ploch obrací na opačný.
 

předpověď pole geopotenciálu zpracovaná na základě barotropního modelu atmosféry. V současné době se již nepoužívá.

(cas) [kastelánus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje oblak, který má ve své horní části kupovité vrcholky nebo věžičky, které se podobají cimbuří; tyto věžičky, z nichž některé mají větší výšku než šířku, spočívají na společné základně a jsou uspořádány v řadách. Tvar cas je obzvlášť patrný, pozorujeme-li oblaky z profilu. Je příznakem vertikální instability atmosféry ve vrstvě, kde se vyskytuje. Užívá se u druhů cirrus, cirrocumulus, altocumulus a stratocumulus. Při jeho výskytu u druhů Ac a Sc v ranních hodinách je vysoká pravděpodobnost vývoje bouřek během dne.

Termín v podobě castellatus navrhl angl. meteorolog W. C. Ley v r. 1879; do současné, jazykově vhodnější podoby ho v r. 1951 upravil Komitét pro studium oblaků a hydrometeorů. Termín je přejat z lat. castellanus „patřící k tvrzi“ (z castellum „tvrz“), zde „věžovitý“.

vítr o prům. rychlosti 0,0 až 0,2 m.s^–1 (méně než 1 km.h^–1). Odpovídá nultému stupni Beaufortovy stupnice větru. Viz též calm.

proudění bez turbulentních vířivých pohybů. Jednotlivé makroskopické částice proudící tekutiny (ve vzduchu jednotlivé vzduchové částice) se pohybují ve vrstvách rovnoběžných se směrem proudění, mezi sousedními vrstvami se mohou vzájemně vyměňovat pouze molekuly, nikoli makroskopické částice. Proudnice mají hladký průběh a v případě vhodného obarvení proudící tekutiny je lze sledovat na značnou vzdálenost. V atmosféře se s laminárním prouděním setkáváme pouze v tzv. laminární vrstvě, která se někdy vytváří nad hladkými povrchy, např. nad vodním povrchem při slabém větru, uhlazenou sněhovou pokrývkou apod. a dosahuje tloušťky řádově 10^–3 až 10^–2 m. Nad laminární vrstvou existuje přechodová vrstva s nedokonale vyvinutou turbulencí. Laminární proudění samovolně přechází v turbulentní, jestliže Reynoldsovo číslo překročí kritickou mez. Viz též rychlost proudění kritická, proudění turbulentní.

tlakové pole s velmi malými horiz. tlakovými gradienty, tedy bez přítomnosti některého z tlakových útvarů.  Viz též bahno tlakové.

atmosférická hladina, v níž je hodnota horizontální, popř. izobarické divergence proudění blízká nule. Podmínku nondivergence obvykle dobře splňují hladiny ve stř. troposféře mezi 700 a 500 hPa, přičemž divergence proudění v horní a ve spodní troposféře má opačné znaménko. V konkrétní synoptické situaci může existovat i více hladin nondivergence. Pojem hladina nondivergence lze považovat za vystižení plochy, která odděluje hlavní oblasti horizontální divergence a konvergence spojené s typickou vertikální strukturou tlakových výší a níží v synoptickém měřítku. Tento pojem sehrál značnou úlohu v historickém vývoji numerických modelů atmosféry, pracuje se s ním např. v barotropních modelech. Viz též hladina ekvivalentně barotropní.

v klimatologii časový interval mezi prům. datem posledního mrazu na jaře a prům. datem prvního mrazu na podzim. Stanovuje se podle účelu na základě měření teploty vzduchu, zpravidla v meteorologické budce, tj. přibližně ve výšce 2 m nad zemí. Období bezmrazové, které patří k hrubým charakteristikám vegetačního období, je významné zejména pro rajonizaci zeměď. výroby. Viz též období mrazové.

viz konvekce buněčná.

charakteristický den, v němž prům. oblačnost byla menší než 2 desetiny, případně relativní trvání slunečního svitu bylo větší než 0,8. Viz též den oblačný, den zamračený.

syn. duha mlhová – hlavní duha, vznikající lomem, vnitřním odrazem a v malé míře ohybem světla na nepatrných vodních kapičkách mlhy nebo kouřma. Tato homogenita spektra kapiček způsobuje, že bílá duha tvoří bělavý oblouk, jen někdy ohraničený tenkým červeným pruhem na vnější a slabě namodralým na vnitřní straně.

syn. škola meteorologická norská.

syn. cirkulace brízová.

bríza vanoucí v noci z chladnější pevniny nad relativně teplejší povrch moře nebo jiné rozsáhlé vodní plochy. V důsledku menších nočních rozdílů teploty mezi pevninou a mořem a většího tření na souši je pevninská bríza v blízkosti pobřežní čáry slabší než mořská bríza a její směr je méně stálý. Výška vrstvy, v níž je patrná, je rovněž podstatně menší, činí asi jednu třetinu ve srovnání s mořskou brízou. Podobně menší je i horiz. dosah, směrem do moře zasahuje pevninská bríza maximálně 10 až 15 km. Viz též cirkulace brízová.

starší označení pro pevninskou brízu.

podle S. P. Chromova advekční mlha, která se tvoří v mořském vzduchu postupujícím z teplého moře nad chladnou pevninu, často daleko do vnitrozemí. Bývá spojena se silným větrem a má značný vert. rozsah. Někteří autoři rozšiřují význam pojmu pobřežní mlha na všechny mlhy vznikající v pobřežních oblastech následkem teplotních rozdílů mezi mořem a pevninou i na mořské mlhy pronikající nad pevninu. Viz též garua.

starší označení pro brízu.

zast. označení pro náhlé stratosférické oteplení.

na klimatologických mapách záp. část azorské anticyklony. V jednotlivých synoptických situacích se bermudská anticyklona vyskytuje v záp. části subtropického pásma sev. Atlantiku. Existuje buď společně s azorskou anticyklonou (položenou dále k východu) nebo samostatně, kdy představuje azorskou anticyklonu posunutou daleko na západ.

viz čtyřicítky řvoucí.

technický termín pro tvar námrazy na letadle, vytvářející se za letu v oblacích s pevnou i kapalnou fází vody při teplotách vzduchu málo pod bodem mrazu a při teplotě náběžných částí letadla nad nulou. Proud vzduchu unáší kapky vody za náběžné části letadla, kde v místech s menším kinetickým ohřevem vzniká námraza. Ochladí-li se i náběžné části letadla pod bod mrazu, může se námraza rozšířit i na tyto části. Beztvará námraza vzniká nejčastěji při stoupání letadla smíšenými oblaky.

studený a suchý severní nebo severovýchodní vítr, který se v chladné části roku vyskytuje ve Švýcarsku. V oblasti mezi Jurou a Alami je jeho rychlost zvyšována tryskovým efektem. Viz též mistral.

Termín pochází z francouzštiny, jeho etymologie není známa. Viz též bríza.

teploměrné čidlo tvořené dvěma kovovými pásky z materiálů o různých koeficientech roztažnosti, které jsou spolu svařeny. Deformace systému v závislosti na změně teploty se využívá jako míra teplotní změny. Závisí na rozdílu délkových součinitelů roztažnosti materiálů obou složek bimetalu, na čtverci celkové délky (rozvinutého) bimetalu, na jeho tloušťce a šířce a na vrcholovém úhlu oblouku, do něhož je stočen. Viz též teploměr bimetalický.

Termín se skládá z lat. bi- „dvojitý“ a z řec. μέταλλον [metallon] „kov“, tj. doslova „dvojí kov“. 

dnes již nepoužívaný registrační pyranometr, jehož čidlem jsou tři bimetalické pásky, umístěné vedle sebe ve vodorovné rovině. Vnější pásky jsou bílé, prostřední je začerněn. Jednoduchým mechanizmem se zaznamenává deformace čisla způsobená rozdílem teplot černého a bílých pásků. Tato deformace je úměrná dopadajícímu slunečnímu globálnímu záření a je mechanickým způsobem zaznamenána na registrační papírové pásce. Vzhledem k poměrně malé časové citlivosti byl používán jen pro celodenní záznam globálního záření.

aktinometr, jehož čidlem je jemný začerněný bimetalický pásek. Výchylka bimetalu po zahřátí slunečním zářením, která je úměrná intenzitě slunečnímu záření, se čte pomocí slabě zvětšujícího mikroskopu. Doba potřebná k určení záření je 20 až 30 sekund. Použitím barevných filtrů je možné určit intenzitu slunečního záření v různých oblastech spektra. Původní verze přístroje pochází od rus. fyzika V. M. Michelsona z r. 1905, později byl přístroj několikrát zdokonalen, a to především W. Martenem v Německu r. 1928 (aktinometr Michelsonův–Martenův). Stupnice aktinometru se kalibruje srovnáním s pyrheliometrem.

teploměr, jehož čidlem je bimetal. Při měření se využívá výchylky volného konce bimetalu, která závisí na velikosti teplotní změny. Tento princip měření se v meteorologii používal při registraci teploty vzduchu pomocí termografu, radiosond apod. Patří mezi deformační teploměry.

klima posuzované ve vztahu k živým organismům nebo klima spoluvytvářené živými organismy. Termín bioklima tedy znamená:
1. soubor klimatických podmínek existence živých organismů;
2. klimatické (zpravidla mikroklimatické) poměry prostředí modifikované výskytem a životními projevy organismů, např. bioklima měst, lesa, doupěte apod. Studiem bioklimatu se zabývá bioklimatologie. Viz též ekoklima, klimatoterapie, klimatop, klima porostové.

obor klimatologie zabývající se bioklimatem. Podle předmětu studia se obvykle dělí na bioklimatologii humánní, fytobioklimatologii a zoobioklimatologii. Viz též klimatologie lékařská, klimatologie zemědělská, meteorologie lesnická, fenologie, biometeorologie.

Termín se skládá z řec. βίος [bios] „život“ a slova meteorologie. Srov. též biosféra.

syn. klimatologie měst.

syn. bioklimatologie humánní.

syn. bioklimatologie člověka – část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a člověkem jako jedincem nebo klimatem a lidskou společností.

označení pro předpověď počasí z hlediska meteotropních účinků na lidský organizmus. Vydává se s cílem zmenšit nepříznivé projevy počasí u osob se zvýšenou vnímavostí na počasí. V některých státech jsou tyto předpovědi určeny i pro skupiny osob, které vykonávají činnost vysoce závislou na počasí, např. řidiče motorových vozidel apod. V tomto smyslu bylo dříve častější označení předpověď medicinsko-meteorologická. V širším pojetí zahrnuje biometeorologická předpověď i předpověď výskytu či aktivity organizmů závislých na počasí a ohrožujících zdraví člověka (např. klíště, bodavý hmyz). Viz též meteotropismus, nemoci meteotropní, meteosenzibilita.

obor meteorologie studující vlivy počasí nebo vlivy jednotlivých meteorologických prvků na živé organizmy. V Česku je biometeorologie většinou považována za součást bioklimatologie v širším smyslu. Viz též meteorologie lékařská, předpověď biometeorologická.

obal Země tvořený živými organizmy nebo v širším pojetí prostředím, které obývají. Z tohoto hlediska je biosféra sférou průniku svrchní litosféry, pedosféry, hydrosféry a troposféry.

Termín se skládá z řec. βίος [bios] „život“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

viz směrovka větrná.

oblast infračerveného záření, přibližně v intervalu 0,7 až 4 µm. Meteorologickými družicemi je tato oblast záření využívána především pro monitorování mikrofyziky horních vrstev oblačnosti, detekci sněhu a ledu, resp. v kombinaci se zářením ve viditelném pásmu pro monitorování vegetace.

amer. označení pro déletrvající stav počasí charakterizovaný velmi silným větrem, který víří sníh nebo je doprovázen hustým sněžením. V USA je takto označován stav počasí trvající nejméně 3 hodiny, kdy minutový průměr rychlosti přízemního větru dosahuje hodnoty vyšší než 15 m.s^–1 a vysoko zvířený sníh nebo husté sněžení snižují dohlednost pod 400 m. V Sev. Americe se blizard vyskytuje v zimě při sz. proudění v týlu cyklony. V hovorové řeči se termín blizard používá pro jakoukoliv sněhovou bouři spojenou s velmi silným větrem. Viz též buran, purga.

Slovo vzniklo v 19. století v USA, hovorově s významem „prudká rána, výstřel“, přeneseně pak jako označení stavu počasí. V tomto významu je v met. publikaci poprvé doloženo k r. 1876, jeho zavedení jako odborného termínu je ovšem pozdější.

bouřka, při níž se vyskytne alespoň jeden blesk blíže než 3 km od místa pozorování, tj. s dobou mezi bleskem a zahřměním 10 s a kratší. Viz též hrom.

zabránění postupu postupujících cyklon a anticyklon v západovýchodním směru v mírných zeměpisných šířkách. Blokování je spojeno s výrazně meridionálním charakterem proudění, zejména ve vyšších hladinách, a zpravidla je charakterizováno přítomností vysoké a teplé anticyklony ve vyšších zeměp. šířkách a přítomností jedné či více uzavřených cyklonálních cirkulací v nižších zeměp. šířkách. Tento anomální typ cirkulace přetrvává často déle než 7 dní a celý systém je buď téměř bez pohybu, nebo se jen velmi zvolna přesouvá k západu. V západní Evropě je blokování vyvoláváno azorskou anticyklonou, vysouvající se k severu nad 50. s. š., nejčastěji nad Britské ostrovy. Frontální vlny postupují po jejím sev. okraji z Atlantiku nad Skandinávii a ve stř. Evropě převládají sev. složky proudění. Blokování vyskytující se nad vých. Evropou způsobuje zpomalení rychlosti postupu frontálních systémů nad stř. Evropou a někdy i jejich zvlnění. Viz též anticyklona blokující.

pomalu se pohybující anticyklona mírných šířek působící jako překážka pohybu frontálních cyklon od západu k východu. Viz též blokování.

refrakce světelných paprsků působená horiz. nehomogenitami v poli hustoty vzduchu. Má značný význam např. při geodetických měřeních.

vodorovná složka rychlosti větru (vzhledem k zem. povrchu) kolmá ke směru pohybu tělesa, např. letadla, lodě, automobilu.

sekundární maxima parazitního vyzařování antény mimo hlavní lalok, tj. ve směru mimo osu antény. Výkon vyzářený bočními laloky antény je jen malým procentem celkového výkonu (obvykle alespoň o 20 dB slabší než hlavní lalok), přesto v případě výskytu velmi silných nebo blízkých cílů mohou boční laloky působit odrazy zkreslující měření meteorologických cílů.

viz zrcadlení.

registr. záznam bolometru.

Termín se skládá z řec. βολή [bolé] „hod, střela, paprsek (světla)“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o paprscích“.

přístroj pro měření intenzity záření, jehož princip je založen na změně el. odporu tepelně závislého vodiče ohřátého pohlcenou energií. Bolometr tvoří obvykle velmi tenký pásek vodiče (z platiny nebo zlata), který je z osvětlené strany začerněn a zařazen do větve Wheatsonova můstku. Obvykle jsou bolometrická tělíska dvě, z nichž jedno je měrné a druhé srovnávací, které eliminuje vliv teploty v okolí. Jedná se především o laboratorní přístroj, který se v meteorologii používá pouze pro speciální účely. První bolometr zkonstruoval amer. astronom S. P. Langley v roce 1880.

Bolometr vynalezl a pojmenoval amer. astronom S. P. Langley v r. 1880. Termín se skládá z řec. βολή [bolé] „hod, střela, paprsek (světla)“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

krátkodobé výchylky letadla ve vert., popř. horiz. směru, vyvolané turbulencí atmosféry v letové hladině. Kymácení letadla je termín používaný v letecké meteorologii.

syn. halo 46°, kolo velké – fotometeor, patřící mezi halové jevy a jevící se obvykle jako slabší bělavě nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) se zdánlivým úhlovým poloměrem 46°. Jeho intenzita bývá podstatně slabší než intenzita malého hala a též jeho výskyt je mnohem méně častý. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do hranolku vstupuje plochou podstavy a vystupuje plochou pláště nebo naopak, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 90°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje velké kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termín velké halo též vyskytoval jako označení pro velké i malé halo.

syn. halo velké – ve starší české literatuře někdy užíváno jako souhrnné označení pro halo malé a halo velké.

původní označení pro studený a nárazovitý severovýchodní padavý vítr, který vane z vnitrozemí Balkánu přes Dinárské hory na pobřeží Jaderského moře a přináší, zejména v chladném pololetí, výrazné ochlazení. V současné době tak označujeme silný, studený a nárazovitý padavý vítr podmíněný orografií i v jiných zemích (např. v Rusku novorosijská bóra), a to nejen v pobřežních oblastech. Bóra představuje prudký, nárazovitý gravitační vítr daný klesavým pohybem těžkého, relativně velmi studeného vzduchu, který se převalil přes horské pásmo po svém předchozím postupném nahromadění na návětrné straně. Lokálně může efektu bóry významně napomoci sníženina v daném horském pásmu typu horského sedla, průsmyku apod.

Termín je odvozen od jména řec. boha severního větru (Βορέας [Boreas], srov. klima boreální). Podle etymologů není vyloučeno, že pojmenování pochází z indoevr. kořene *g^wohr_x - „hora“ (tj. jako „vítr z hor“), z něhož vzniklo také něm. Berg „hora“, či Burg „hrad“. Např. v chorvatštině se tento vítr označuje slovem bura, to je však zřejmě odvozeno od praslovanského kořene *buriti, *bur'a (srov. bouře), a teprve druhotně získalo význam „bóra“.

viz holocén.

Termín zavedl nor. botanik A. G. Blytt v roce 1876. Použil k tomu přídavné jméno boreal s významem „severský“, odvozené od jména řec. boha severního větru (Βορέας [Boreas]) přes lat. borealis „severní“. Důvodem byla zřejmě kontinentalita klimatu, typická pro boreál i pro boreální klima.

v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem D. Vyznačuje se velkými rozdíly mezi zimou a létem, kdy prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci dosahuje nejméně 10 °C, zatímco v nejchladnějším měsíci roku klesá pod –3 °C. Léto je natolik teplé, že umožňuje růst jehličnatých lesů; odtud označení boreálního klimatu jako klima tajgy nebo též mikrotermické klima. Naopak označení sněžné klima je pro toto klimatické pásmo chybné. Existence boreálního klimatu je vázána na přítomnost rozsáhlé pevniny, proto se vyskytuje pouze na severní polokouli a bývá někdy označováno jako severské klima. Silná termická kontinentalita klimatu uvnitř těchto pevnin způsobuje nejvýraznější roční chod teploty vzduchu na Zemi. V těchto oblastech jsou zimy mimořádně mrazivé, viz pól chladu. Prům. roč. teplota vzduchu zde klesá k výrazně záporným hodnotám, což umožňuje existenci permafrostu. Prům. roč. úhrny srážek dosahují v boreálních oblastech zpravidla stovek milimetrů, dostatečná humidita klimatu je nicméně dána malým výparem. Z hlediska roč. chodu srážek dominuje klimatický typ celoročně vlhký (Df), ve východní Asii však najdeme i typ se suchou zimou (Dw), který lze řadit k monzunovému klimatu. Boreální klima se částečně kryje s klimatem mírných šířek a se subarktickým klimatem v Alisovově klasifikaci klimatu.

viz vítr horský a údolní.

Termín pochází z italštiny, jeho etymologie není známa.

syn. vítr pobřežní – 1. vítr brízové cirkulace. Rozeznáváme brízu pevninskou a mořskou, případně jezerní. Její rychlost bývá většinou 3 až 5 m.s^–1, v tropických oblastech i vyšší;
2. např. v angl., franc. a něm. jazykové oblasti obecné označení slabšího větru, ve spojení s příslušným přídavným jménem pak pro 2. až 6. stupeň Beaufortovy stupnice větru, např. light breeze (slabý vítr).

Termín je prvně doložen v 15. a 16. století v katalánštině a španělštině jako briza, ovšem obecně ve významu „severovýchodní vítr“, tedy především pasát.  Zřejmě proto, že na atlantském pobřeží střední Ameriky má mořská bríza podobný směr, došlo k přenesení významu na mořskou brízu a v 17. století i na pevninskou brízu. Původ termínu je nejasný, snad souvisí s franc. označením místního větru bise.

1. vítr o prům. rychlosti 0,3 až 1,5 m.s^–1 nebo 1 až 5 km.h^–1. Odpovídá prvnímu stupni Beaufortovy stupnice větru;
2. obecné označení pro zpravidla slabý vítr místní cirkulace charakteristický výraznou denní změnou směru, jakým je např. bríza.

Termín je odvozen od slovesa vanout (od vát, které má  indoevropský kořen společný s něm. wehen „vát“, dále s čes. vítr, lat. ventus i angl. wind a něm. Wind).

syn. cirkulace pobřežní – systém místní cirkulace s denní periodicitou, který se může vytvořit při anticyklonálním počasí nad pobřežní zónou a přilehlou částí moří nebo velkých vodních nádrží. Brízová cirkulace je způsobena rozdíly v denním chodu teploty povrchu pevniny a vodních ploch. Ve dne, kdy je moře nebo jezero chladnější než pevnina, vzniká ve vrstvě vzduchu u zemského povrchu přenos chladnějšího a vlhčího vzduchu z moře na pevninu, tzv. mořská nebo jezerní bríza, která je v noci vystřídána prouděním suššího vzduchu z pevniny, tzv. pevninskou brízou. Nad přízemním prouděním se pak vyskytuje kompenzující protisměrné proudění vzduchu, které uzavírá cirkulační systém o vert. rozsahu maximálně 2 až 4 km. Za daných podmínek klesá intenzita a vertikální rozsah brízové cirkulace s rostoucí vertikální stabilitou atmosféry.
Intenzita brízové cirkulace nejvíce roste v době největšího rozdílu teplot mezi pevninou a vodní plochou, maximum její intenzity pak nastává v době, kdy se velikost horizontálního teplotního gradientu blíží nule, tj. zpravidla těsně po západu, resp. východu Slunce. V případě brízové cirkulace většího prostorového měřítka se ve vyšších zeměp. šířkách objevuje toto maximum dříve vlivem působení Coriolisovy síly, která postupně začne zeslabovat horiz. složku cirkulace kolmou k pobřeží a ovlivňuje tak výraznost a polohu brízové fronty.
Nejpříznivější podmínky pro vznik brízové cirkulace jsou v létě v oblastech subtropických anticyklon, při pobřežích omývaných studeným oceánským proudem, kde se vyskytují největší teplotní rozdíly mezi pevninou a mořem. Zejména v těchto oblastech má brízová cirkulace značný dopad na klima, protože mořská bríza zasahuje poměrně hluboko nad pevninu, kde snižuje denní teplotu vzduchu a zvyšuje jeho vlhkost. Viz též cirkulace terciární.

viz glórie.

viz glórie.

soubor vodních kapiček, které byly odtrženy z hladiny větších vodních ploch větrem a vyneseny obvykle na krátkou vzdálenost do vzduchu. K odtrhávání kapiček dochází hlavně na hřebenech vln. U nás je vodní tříšť pozorována jen na meteorologických stanicích na březích vodních nádrží při silnějším nárazovitém větru, kde způsobuje zvlhnutí předmětů až do vzdálenosti několika set metrů od místa vzniku. Vodní tříšť patří k hydrometeorům.

silný, obvykle sev. nebo sv. vítr na Sibiři a ve stř. Asii. Rozlišuje se:
1. sněhový („bílý“) buran v zimě, kdy se jedná o sněhovou vichřici při nízkych teplotách vzduchu (často –25 °C i méně). Buran žene sníh a částice ledu, což spolu s velkým zchlazováním ohrožuje životy lidí a zvířat, zvláště na otevřených stepích. Má tedy obdobné vlastnosti jako blizard na kanadských prériích. Vyskytuje se obvykle v týlu cyklony. Počasí při buranu bývá v ostrém kontrastu s předcházejícím anticyklonálním počasím s bezvětřím nebo slabým větrem. Zimní buran má také název purga;
2. písečný buran v létě, zviřující a přenášející prach a písek v pouštních oblastech stř. Asie nebo v Mongolsku.

Termín pochází z tureckého slova boran „bouře“, přeneseného do ruštiny jako buran, možná kvůli podobnosti se slovem буря [burja] „bouře“. (Zvuková shoda s českým hanlivým označením hrubého člověka je náhodná.)

prudký sv. vítr na Aljašce v zimě, nesoucí nebo ženoucí sníh. Burga má podobné vlastnosti jako zimní sněhový buran a nebo purga na Sibiři. Viz též blizard.

1. obecný termín pro jakékoliv výrazné vybočení (zesílení) přírodních jevů či prvků (nejen meteorologických) z normálu. V meteorologii rozeznáváme větrné bouře, prachové bouře, písečné bouře, sněhové bouře, případně ledové bouře, dále pak konvektivní bouře, které jsou celým souborem jevů. V tomto smyslu můžeme za bouři považovat i hlubokou cyklonu, jak napovídá její označení v angličtině (storm), jehož odrazem je mj. český termín tropická bouře. Anglické slovo storm dále označuje desátý stupeň Beaufortovy stupnice větru (česky ovšem silná vichřice). Mimo meteorologii jsou běžné např. termíny sluneční bouře, geomagnetická bouře aj.
2. viz zpráva o náhlé změně počasí.

Termín je odvozen od kořene *burʼa, který se vyskytuje v řadě slovanských jazyků; zřejmě existuje souvislost i s lat. furere „běsnit“. Příbuzným slovem je např. i bourat.

binární univerzální formát pro reprezentaci met. dat. Zpráva v kódu BUFR obsahuje kromě požadovaných dat, metadat a dalších informací také jejich přesný popis pomocí deskriptorů. To umožňuje použití kódu BUFR pro jakýkoliv typ dat, pro který jsou definované příslušné deskriptory. Binární formát a komprese dovolují redukci objemu dat.

Označení vzniklo jako zkratka angl. Binary Universal Form for the Representation of meteorological data.

syn. cyklogeneze rapidní – velmi intenzivní prohlubování cyklony, k němuž dochází několikrát ročně např. nad severním Atlantikem nebo při východním pobřeží USA. Za kritérium se obvykle považuje pokles tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře vyjádřeného v hPa za 24 hodin o hodnotu tzv. bergeronu, což je 24násobek poměru sinu dané zeměpisné šířky a sinu 60^o. Takto rychlému vývoji napomáhá především existence oblasti se silnou baroklinitou, zvýšenou cyklonální vorticitou a dostatečným obsahem vodní páry ve spodní a střední troposféře. Příslušné podmínky typicky odpovídají situaci, kdy ve spodní troposféře je vytvořen cyklonální vír na frontální vlně pod pravou částí vchodu výškového tryskového proudění. Nástup explozivní cyklogeneze bývá spojen se začátkem okluzního procesu ve frontální cykloně.

syn. cyklogeneze explozivní.

starší označení pro dynamický metr.

Jednotka byla nazvána podle norského meteorologa a geofyzika V. Bjerknese (1862–1951).

periodická publikace, která obsahuje informaci o meteorologických měřeních a pozorováních, popř. o zpracovaných met. údajích z určitého území. V ČR byly nejznámějšími meteorologickými přehledy Denní přehled počasí a Měsíční přehled počasí, které obsahovaly podrobná data z území státu a podávaly všeobecnou informaci o celkové povětrnostní situaci v Evropě a nad Atlantským oceánem. Vydávání tištěné verze Denního přehledu počasí a Měsíčního přehledu počasí bylo ukončeno v roce 2010. Viz též ročenka meteorologická, zpráva meteorologická.

pracoviště letecké meteorologické služby, nepřetržitě sledující vývoj meteorologických prvků a jevů významných pro letecký provoz. Vydává informace SIGMET a další výstrahy pro oblast své odpovědnosti a poskytuje je příslušným leteckým orgánům. Hranice odpovědnosti daného pracoviště se zpravidla shodují s hranicemi příslušné letové informační oblasti.

pracoviště letecké meteorologické služby, které zabezpečuje činnost letectva v určené letecké informační oblasti (FIR). V ČR plní uvedené úkoly pro FIR Praha meteorologická služebna na letišti Václava Havla Praha, organizačně začleněná do odboru letecké meteorologie ČHMÚ.