Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene t

X
tabulky barometrické redukční
všeobecné označení pro tabulky, které se dříve používaly k redukci tlaku vzduchu v určité nadm. výšce na jinou nadm. výšku. Nejčastěji byly tyto tabulky zpracovány pro redukci tlaku vzduchu změřeného ve výšce nádobky tlakoměru nebo v úrovni aneroidu na nadm. výšku vztažného bodu letiště (tlak QFE) nebo na stř. hladinu moře podle mezinárodní standardní atmosféry ICAO (tlak QNH) nebo pro redukci tlaku na hladinu moře podle výškové barometrické formule.
angl: barometric reduction tables; slov: redukčné barometrické tabuľky; něm: barometrische Reduktionstabellen f; rus: таблицы для приведения атмосферного давления к данному уровню  1993-a3
tabulky hygrometrické
angl: hygrometric tables; slov: hygrometrické tabuľky; něm: hygrometrische Tabellen f/pl; rus: гигрометрические таблицы  1993-a1
tabulky psychrometrické
tabulky vypočtené podle psychrometrického vzorce, které slouží ke stanovení různých vlhkostních parametrů z údajů změřených psychrometrem. Jsou uspořádány tak, že v řádcích je uváděna suchá teplota a ve sloupcích vlhká teplota. V průsečíku příslušného řádku a sloupce je hodnota tlaku vodní páry a relativní vlhkosti vzduchu odpovídající změřenému psychrometrickému rozdílu. Zvláštním oddílem psychrometrických tabulek je zpravidla i tabulka umožňující vyhledání tlaku vodní páry z údajů relativní vlhkosti a teploty vzduchu. Tento oddíl se někdy označuje jako hygrometrické tabulky. Pro psychrometry uměle ventilované se užívají psychrometrické tabulky aspirační. Termín hygrometrické tabulky se používá někdy rovněž jako syn. termínu psychrometrické tabulky. Viz též koeficient psychrometrický, teplota suchého teploměru, teplota vlhkého teploměru.
angl: psychrometric tables; slov: psychrometrické tabuľky; něm: Psychrometertabellen f/pl; rus: психрометрические таблицы  1993-a2
TAF
Jedná se o zkratku spojení Terminal Aerodrome Forecast „předpověď pro cílové letiště“
angl: TAF; slov: TAF; něm: Flughafenwettervorhersage f, TAF f  2014
tah bouřky
jedna z charakteristik zjišťovaných při pozorování bouřek. Znamená směr, kterým se pohybuje pozorovaná bouřka, resp. bouřkový oblak neboli cumulonimbus. Pozorovatel při začátku bouřky, tj. při prvním zablesknutí a zahřmění, určí směr, v němž je bouřka pozorována a podobně i na konci bouřky při posledním zahřmění. Tah bouřky se udává ve stupních, zpravidla s přesností na desítky stupňů, např. zápis 230-050 znamená, že bouřka postupovala přibližně směrem od jihozápadu k severovýchodu. U bouřky, která bez pohybu zanikne na místě vzniku, se udává jen směr místa vzniku bouřky.
angl: thunderstorm movement; slov: ťah búrky; něm: Bewegungsrichtung des Gewitters f, Zugbahn des Gewitters f; rus: движение грозы, путь грозы  1993-a3
tah oblaků
určení směru a rychlosti pohybu oblaků při pozemním vizuálním pozorování nebo pomocí nefoskopu; na met. stanicích ČR se neprovádí. Podle tahu oblaků je možné odhadnout směr a rychlost větru ve výšce základny oblaků. Tuto informaci lze přesněji získat měřením větru radiotechnickými prostředky.
angl: clouds movement; slov: ťah oblakov; něm: Wolkenzug m; rus: движение облаков  1993-a3
tail cloud
[thejl klaud] – viz cauda.
angl: tail cloud; slov: tail cloud 
tajfun
regionální označení plně vyvinuté tropické cyklony v oblasti sz. Tichého oceánu západně od datové hranice. Desetiminutová (v USA minutová) rychlost větru při zemi v něm dosahuje nejméně 33 m.s–1; pokud dosáhne 67 m.s–1, mluvíme o supertajfunu. Na Filipínách se pro tajfun používá označení baguio.
Přesný původ termínu není znám; slovo má zřejmě původ v čínštině nebo japonštině, podle jiné teorie pochází z řec. τυφῶν [tyfón] „točivý vítr“ a bylo přejato do arabštiny a dalších jazyků.
angl: typhoon; slov: tajfún; něm: Taifun m; rus: тайфун  1993-a3
tání sněhu nebo ledu
rozpouštění sněhu nebo ledu v důsledku zvýšení jejich teploty nad 0 °C. Ke změně pevného skupenství vody na kapalné dochází v přírodě především:
a) následkem advekce teplého vzduchu nad povrch sněhu nebo ledu;
b) účinkem přímého slunečního záření, které je absorbováno sněhem nebo ledem;
c) v důsledku deště s teplotou kapek vyšší než 0 °C. Dále tání nastává i vedením tepla z půdy, na vozovkách při stlačení sněhu za teplot slabě pod nulou, při chemickém posypu apod.
angl: thaw; slov: topenie snehu alebo ľadu; něm: Schmelzen n, Tauen n; rus: таяние  1993-a2
tautochrona
bioklimatologii křivka znázorňující vertikální profil teploty půdy nebo vertikální profil teploty vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry, příp. obojí dohromady v jednom časovém okamžiku. Zakreslením většího počtu tautochron lze znázornit změny příslušného vertikálního profilu během dne.
Termín v bioklimatologickém smyslu zavedl něm. meteorolog W. Bezold v r. 1892. Pochází z řec. ταὐτός [tautos] „týž“ a χρόνος [chronos] „čas“, zde ve smyslu stejný čas měření.
slov: tautochrona; něm: Tautochrone f; rus: тавтохрона  1993-a3
tefigram
druh aerologického diagramu s pravoúhlými nebo kosoúhlými souřadnicovými osami T a Φ, kde T je teplota vzduchu v K (v některých verzích tefigramu ve °C) a Φ entropie suchého vzduchu. Protože entropie je úměrná logaritmu potenciální teploty Θ podle vztahu:
Φ=cplnΘ+konst.,
kde cp je měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, má osa y současně stupnici lnΘ. Tento energetický diagram se používal zejména v anglosaských zemích.
Termín zavedl autor tohoto diagramu, brit. meteorolog W. N. Shaw v r. 1923. Sestavil ho z prvních dvou písmen slova temperature „teplota“, názvu řeckého písmene Φ [fí] a řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.
angl: tephigram; slov: tefigram; něm: Tephigramm n; rus: тефиграмма  1993-a2
telebarometr
málo používané označení pro tlakoměr přizpůsobený k dálkovému přenosu údajů o tlaku vzduchu. Viz též měření tlaku vzduchu.
Termín se skládá z řec. τῆλε [téle] „daleko“ a slova barometr.
angl: telebarometer; slov: telebarometer; něm: Telebarometer n; rus: телебарометр  1993-a1
telegraf povětrnostní Lambrechtův
historický kombinovaný meteorologický přístroj, který se skládal z Lambrechtova termo-hygroskopu a aneroidu. Termo-hygroskop, který kombinoval funkci vlasového vlhkoměru a bimetalického teploměru, ukazoval přibližně změnu teploty rosného bodu za určitý časový interval, aneroid umožňoval zjistit změnu tlaku vzduchu. Kombinací obou údajů se prováděla místní předpověď počasí na následující den, a to za pomoci tabulky s devíti druhy a až sedmnácti variantami různých povětrnostních situací.
Lambrechtův povětrnostní telegraf se stal standardem ve všech meteorologických sloupech z produkce firmy Wilhelma Lambrechta z Göttingenu od roku 1881. Byl vyráběn i v nástěnném a přenosném provedení. Označován byl též jako Lambrechtův telegraf na počasí či oznamovatel povětrnosti.
slov: Lambrechtov poveternostný telegraf; něm: Lambrechts Wettertelegraph  2020
těleso absolutně černé
fiktivní těleso, které všechno dopadající elmag. záření absorbuje, nic neodráží ani nepropouští. Při pozorování se proto jeví jako dokonale černé. Jako všechna fyz. tělesa, tak i absolutně černé těleso při teplotě různé od 0 K vyzařuje elmag. záření, jehož intenzita se řídí Planckovým zákonem. Absolutně černé těleso je vždy izotropním neboli kosinovým zářičem. Zemský povrch má v oboru dlouhovlnného záření vlastnosti, které dobře odpovídají vlastnostem tzv. šedého tělesa, jehož spektrální vyzařovací funkce Eλ může být vyjádřena ve tvaru:
Eλ=Eλϵ,
kde Eλ definujeme Planckovým zákonem a ε je tzv. relativní vyzařovací schopnost (emisivita), závisející na vlnové délce.
angl: black body; slov: absolútne čierne teleso; něm: schwarzer Körper m; rus: абсолютно черное тело  1993-a3
TEMP
Zkratka je zřejmě složena z písmen označujících trojici ve zprávě uváděných meteorologických prvků (TEmperature, Moisture, Pressure).
angl: TEMP; slov: TEMP; něm: TEMP m  2014
tendence tlaková
obecně změna tlaku vzduchu za jednotku času na určitém místě. V synoptických zprávách se udává změna tlaku vzduchu na stanici za tři hodiny (v tropických oblastech za 24 hodin) před termínem pozorování. V případě tříhodinové tlakové změny v úrovni stanice se určuje nejen její velikost, ale i charakteristika tlakové tendence za příslušné tříhodinové období. Tlaková tendence spolu s charakteristikou tlakové tendence udávají krátkodobé změny v tlakovém poli a mají značný prognostický význam. Viz též izalobara, mapa izalobar, rovnice tlakové tendence.
angl: pressure tendency; slov: tlaková tendencia; něm: Luftdrucktendenz f; rus: барическая тенденция  1993-a3
tendence tlaková advekční
složka tlakové tendence způsobená přesunem tlakových útvarů, tedy nikoliv jejich vývojem a dalšími vlivy.
angl: advective pressure tendency; slov: advekčná tlaková tendencia; něm: advektive Luftdrucktendenz f; rus: адвективная барическая тенденция, адвективная тенденция давления  1993-a1
teodolit pilotovací optický
přístroj pro opt. zaměřování azimutu a výškového úhlu pilotovacího nebo radiosondážního balonu. Lomený opt. systém teodolitu umožňuje pozorování při libovolné poloze sledovaného objektu. Pro noční měření je optický pilotovací teodoloit opatřen osvětlením zaměřovacích značek v opt. systému i stupnic pro čtení úhlových údajů. Viz též měření pilotovací, radioteodolit.
angl: pilot-balloon theodolite; slov: optický pilotovací teodolit; něm: Ballontheodolit m; rus: аэрологический теодолит  1993-a2
teodolit registrační
optický pilotovací teodolit se zařízením, které umožňuje registraci hodnot azimutálního a výškového úhlu, popř. také časového údaje. Viz též měření pilotovací.
angl: recording theodolite; slov: registračný teodolit; něm: Registriertheodolit m; rus: самопишущий теодолит  1993-a2
teorém absolutní cirkulace
vztah vyplývající z časové derivace rovnice vyjadřující souvislost mezi absolutní a relativní cirkulací v atmosféře. Představuje východisko pro odvození  Bjerknesova cirkulačního teorému a Kelvinova cirkulačního teorému.
slov: teoréma absolútnej cirkulácie  2019
teorém cirkulační Bjerknesův
vztah mezi cirkulací, rozdělením tlaku a měrného objemu v atmosféře. Podle něj jsou v absolutní souřadnicové soustavě změny cirkulace podél libovolné uzavřené křivky v každém čase rovny počtu izobaricko-izosterických solenoidů na ploše vymezené touto křivkou. Bjerknesův cirkulační teorém je obecným základem pro teoretické objasnění libovolných cirkulačních pohybů v atmosféře. Odvodil jej V. Bjerknes v letech 1898–1902.
angl: circulation theorem of Bjerknes; slov: Bjerknesova cirkulačná teoréma; něm: Zirkulationstheorem nach Bjerknes n; rus: теорема о циркуляции, теорема циркуляции Бьеркнеса  1993-a1
teorém cirkulační Kelvinův
teorém stanovující, že v barotropní atmosféře je absolutní cirkulace vztažená k dané vzduchové částici stálou (konzervativní) veličinou.
slov: Kelvinova cirkulačná teoréma  2019
teorém divergenční
angl: divergence theorem, Gauss’s theorem; slov: divergenčná teoréma; něm: Divergenzregel f  1993-a1
teorém Normandův
1. poznatek, že suchá adiabata vedená z naměřené teploty vzduchu v dané hladině, izograma vedená z odpovídající teploty rosného bodu a nasycená adiabata vedená z odpovídající teploty vlhkého teploměru, se protínají v charakteristickém bodě aerologického diagramu.
2. Meteorologický slovník AMS alternativně označuje jako Normandův teorém poznatek, že teplota rosného bodu je vždy nižší nebo rovna teplotě vlhkého teploměru, která je vždy nižší nebo rovna teplotě měřené suchým teploměrem. Tato relace však neplatí v přesyceném vzduchu nebo při teplotě pod bodem mrznutí, jestliže je vzduch přesycený vzhledem k ledu. Tzv. Normandův teorém v obou variantách se využíval v psychrometrii a je nazván podle C. W. B. Normanda (1921).
angl: Normand theorem; slov: Normandova teoréma; něm: Normand-Theorem n; rus: теорема Нормана  1993-a3
teorém potenciální vorticity
slov: teoréma potenciálnej vorticity  2019
teorémy cirkulační
v meteorologické literatuře zpravidla souhrnné označení pro teorém absolutní cirkulace, Bjerknesův cirkulační teorém a Kelvinův cirkulační teorém.
angl: circulation theorems; slov: cirkulačná teoréma; rus: теорема циркуляции  2019
teorie cyklogeneze
souhrnné označení pro teorie vzniku cyklon, popř. zesílení cyklonální cirkulace. V historii meteorologie byla vypracována řada teorií cyklogeneze, z nichž nejvýznamnější byly teorie cyklogeneze advekčně dynamická, divergenčnítermická a vlnová. Jejich společným znakem bylo, že si všímaly jen určitých vybraných dějů probíhajících v atmosféře a neřešily otázku vzniku a vývoje cyklony komplexně. Viz též cyklogeneze, cyklolýza, anticyklogeneze, anticyklolýza.
angl: theory of cyclogenesis; slov: teória cyklogenézy; něm: Theorie der Zyklogenese f; rus: теория циклогенеза, теория циклонообразования  1993-a3
teorie cyklogeneze advekčně dynamická
jedna z teorií používaná k vysvětlení cyklogeneze. Jejími autory jsou ruští meteorologové Ch. P. Pogosjan a N. A. Taborovskij, kteří ji formulovali ve 40. letech 20. století. Teorie je založena na předpokladu, že lokální změny tlaku vzduchu jsou působeny jednak advekčními změnami teploty, jednak dyn. faktory, spojenými především s ageostrofickou advekcí, které ale zpětně ovlivňují úhel advekce. Empiricky bylo stanoveno pravidlo, že cyklona vzniká nebo se prohlubuje pod deltou frontální zóny ve výšce pouze tehdy, když ve stř. části této zóny převyšuje horiz. kontrast teploty 16 geopotenciálních dekametrů na 1 000 km na mapě relativní topografie  1000500hPa . Vznik cyklony se vysvětluje podle tohoto schématu: baroklinita ve výškové frontální zóně vede k porušení stacionárnosti pohybu, tím k poklesu tlaku vzduchu a vytvoření cyklonální cirkulace. Tato teorie ztratila svůj význam po vytvoření teorie lokálních změn tlaku vzduchu. Její empir. závěry o zvláštnostech stavby termobarického pole atmosféry v různých stadiích vývoje cyklony však zůstávají v platnosti.
angl: advective-dynamic theory of cyclogenesis; slov: advekčne dynamická teória cyklogenézy; něm: dynamische Advektionstheorie der Zyklogenese f; rus: адвективно-динамическая теория циклонообразования  1993-a3
teorie cyklogeneze advekční
slov: advekčná teória cyklogenézy; něm: Advektionstheorie der Zyklogenese f  1993-a1
teorie cyklogeneze bariérová
vznik cyklon ve stř. zeměp. šířkách je podle této teorie objasňován vpády studených vzduchových hmot (tzv. kapek studeného vzduchu) z polární oblasti. Vpád studeného vzduchu vytvoří ve stř. zeměp. šířce bariéru záp. větrům, a proto na závětrné straně kapky tlak vzduchu klesá a vzniká cyklona. Tuto teorii vypracoval něm. fyzik H. v. Helmholtz v letech 1888–1889 a rozšířil F. M. Exner, z hlediska současných znalostí je již překonána.
angl: barrier theory; slov: bariérová teória cyklogenézy; něm: Riegeltheorie f; rus: заслонная теория циклогенеза  1993-a1
teorie cyklogeneze divergenční
teorie, podle níž cyklony vznikají a prohlubují se v důsledku rozbíhavosti čili difluence proudnic ve stř. troposféře, a anticyklony v důsledku sbíhavosti čili konfluence proudnic. V praxi byly pro tyto účely používány mapy absolutní topografie 700 hPa a 500 hPa. Divergenční teorii cyklogeneze vypracoval něm. meteorolog R. Scherhag v r. 1933, z hlediska současných poznatků je již překonána.
angl: divergence theory of cyclogenesis; slov: divergenčná teória cyklogenézy; něm: Divergenztheorie der Zyklogenese f, Sherhag-Theorie der Zyklogenese f; rus: дивергентная теория циклогенеза, дивергентная теория циклонообразования  1993-a1
teorie cyklogeneze konvekční
angl: convective theory of cyclogenesis; slov: konvekčná teória cyklogenézy; něm: Konvektionstheorie der Zyklogenese f; rus: конвективная теория циклонообразования  1993-a1
teorie cyklogeneze termická
teorie, podle níž se rozhodující význam pro vznik cyklony přisuzuje rozdělení a změnám teploty vzduchu. Vznikla koncem 19. století, kdy se předpokládalo, že první impulz ke vzniku cyklony dává místní kladná odchylka teploty podkladu a přízemní vrstvy atmosféry. Vznikají-li místní teplotní rozdíly v důsledku nerovnoměrného přehřívání spodní troposféry, mluvíme o konv. teorii cyklogeneze; dochází-li k teplotním změnám nad určitou lokalitou v důsledku advekce, potom se používá názvu advekční teorie cyklogeneze. Při termické cyklogenezi u zemského povrchu se cyklonální cirkulace postupně rozšiřuje do vyšších hladin. Ve volné atmosféře se tak termická cyklogeneze projevuje zpravidla vývojem brázdy nízkého tlaku vzduchu. Tato teorie je z hlediska současných poznatků již překonána. Viz též cyklona termická (místní).
angl: thermal theory of cyclogenesis; slov: termická teória cyklogenézy; něm: Theorie der thermischen Zyklogenese f; rus: термическая теория циклонообразования  1993-a3
teorie cyklogeneze vlnová
teorie vycházející z předpokladu, že cyklona vzniká vlivem vlnových pohybů na frontální ploše. Vznikla na základě synop. praxe norské meteorologické školy vedené V. Bjerknesem, která určila stadia vývoje cyklony. Nejjednodušší představa vzniku vlny na frontální ploše, a tím nové cyklony, byla spojována s přiblížením se staré cyklony k polární frontě. Mat. zdůvodnění vlnové teorie cyklogeneze publikovali v r. 1933 V. Bjerknes a H. Solberg.
angl: wave theory of cyclogenesis; slov: vlnová teória cyklogenézy; něm: Wellentheorie der Zyklogenese f; rus: волновая теория циклогенеза  1993-a1
teorie koalescenční
angl: coalescence theory; slov: koalescenčná teória; něm: Koaleszenztheorie f; rus: теория столкновений  1993-a1
teorie Mieho
angl: Mie theory; slov: teória Mieho; něm: Mie-Theorie f; rus: теория Ми  1993-a3
teorie paleoklimatu
teorie vysvětlující změny klimatu v geol. minulosti. Vzhledem ke komplexnímu působení klimatotvorných faktorů při genezi klimatu nejsou zpravidla jednotlivé teorie k vysvětlení dostačující. Podstatným faktorem v různých časových měřítkách jsou změny záření Slunce a evoluce atmosféry Země. Při interpretaci klimatu kvartéru hraje hlavní roli astronomická (orbitální) teorie paleoklimatu, která za primární příčinu kvartérního klimatického cyklu označuje Milankovičovy cykly. Během nich se periodicky mění množství a sezonní rozdělení slunečního záření na Zemi, přičemž obecně platí, že menší teplotní rozdíly mezi létem a zimou jsou příznivé pro nástup glaciálu. Takto způsobené výkyvy jsou nicméně příliš malé, jsou proto považovány spíše za spouštěcí mechanizmus, který je dále zesilován systémem kladných zpětných vazeb. Z hlediska dlouhodobějších změn klimatu se jako podstatný činitel jeví zemská tektonika, především kontinentální drift a orogeneze. Např. posun kontinentů v poledníkovém směru způsobuje změny v bilanci záření, rozdělení nebo naopak spojení kontinentů podstatně mění všeobecnou cirkulaci hydrosféry jako podstatné složky klimatického systému. Vznikající pohoří modifikují všeobecnou cirkulaci atmosféry a stávají se klimatickou bariérou. Paleoklima dále podléhalo prudkým výkyvům vlivem epizodických klimatotvorných faktorů (impakty vesmírných těles, silné sopečné erupce).
angl: theory of paleoclimate; slov: astronomická teória paleoklímy; něm: Paläoklimate-Theorie f  1993-a3
teorie podobnosti Moninova–Obuchovova
ve fyzice mezní vrstvy atmosféry teorie turbulentního přenosu hybnosti, tepla a vodní páry, vypracovaná v 50. letech 20. století A. S. Moninem a A. M. Obuchovem. Používá se při studiu procesů v přízemní vrstvě atmosféry, někdy i v celé mezní vrstvě atmosféry. Je založena na aplikaci Obuchovovy délky L. Roli charakteristiky podobnosti má poměr z/L, kde z je výška nad rovinným zemským povrchem. Je-li hodnota tohoto poměru konstantní, zůstává např. zachován poměr mezi mech. a termickou produkcí kinetické energie, příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Viz též proudění turbulentní.
angl: similarity theory; slov: Moninova a Obuchovova teória podobnosti; něm: Ähnlichkeitstheorie f; rus: теория подобия  1993-b3
teorie polární fronty
teorie vycházející z poznatků norské meteorologické školy, která vysvětluje vznik a vývoj mimotropických cyklon vývojem polární fronty, oddělující polární a tropický vzduch. Tyto cyklony zesilují a postupují podél polární fronty, přičemž během svého života procházejí řadou typických vývojových stadií. Teorie polární fronty, kterou rozpracovali v letech 1921–1922 V. Bjerknes, J. Bjerknes a H. Solberg, zahájila nové období atm. analýzy a představuje jeden z mezníků ve vývoji synoptické meteorologie.
angl: polar front theory; slov: teória polárneho frontu; něm: Polarfronttheorie f; rus: теория полярного фронта  1993-a3
teorie přenosových pásů
koncepční model popisující pole rel. proudění uvnitř frontální cyklony prostřednictvím trojrozměrných trajektorií vzduchových částic znázorněných v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybující se cyklonou. Části této teorie zmínil T. W. Harrold v roce 1973, celkově ji ale představil až T. N. Carlson v roce 1980. Ke znázornění trajektorií, které mají formu uspořádaných pásů, použil izentropickou analýzu. Finálně pak teorii přenosových pásů rozpracoval K. A. Browning v roce 1994. Základními složkami popisovanými modelem jsou teplý přenosový pás, studený přenosový pás a intruze (průnik) suchého vzduchu. V některých případech lze v cyklonách pozorovat i další přenosové pásy, např. přenosový pás rel. vlhkého vzduchu ve vyšších hladinách. Jednotlivé pásy během vývoje cyklony obvykle částečně mění svůj směr, tvar i výšku, ve které se vyskytují. Koncept přenosových pásů dokáže lépe vysvětlit podstatu dynamiky front, kterou není možné uspokojivě vysvětlit klasickým koncepčním modelem fronty podle norské meteorologické školy (např. případy, kdy se silné srážky vyskytují uvnitř teplého sektoru za přízemní frontální čárou).
angl: conveyor belts theory; slov: teória prenosových pásov; něm: Modell des globalen Förderbands n  2014
teorie Rayleighova
angl: Rayleigh theory; slov: Rayleighova teória; něm: Rayleigh-Theorie f; rus: теория Релея  1993-a3
teorie vývojová Sutcliffeova
kvantitativní vyjádření vývoje tlakového pole v atmosféře publikované v roce 1947 R. C. Sutcliffem. Tato teorie vychází z aplikace rovnice vorticity ve dvou hladinách atmosféry, např. v izobarických hladinách 1 000 hPa a 500 hPa. Sutcliffeova vývojová teorie je jedním z významných mezníků v rozvoji dynamické meteorologie.
angl: Sutcliffe development theory; slov: Sutcliffeova vývojová teória; něm: Entwicklungstheorie nach Sutcliffe f; rus: теория развития Сатклифа  1993-a1
teorie vzniku srážek Bergeronova–Findeisenova
teorie, která připisuje vznik srážkových částic ve smíšených oblacích růstu ledových krystalků depozicí na úkor vypařujících se vodních kapek. Základem vysvětlení je skutečnost, že při dané teplotě pod bodem mrazu je hodnota tlaku nasycené vodní páry nad ledem nižší než hodnota tlaku nasycené vodní páry nad vodou. Největší rozdíl mezi oběma hodnotami je při –12 °C. V oblaku nebo v jeho části, která sestává z drobných kapiček přechlazené vody, odpovídá tlak vodní páry hodnotě nasycení nad vodou a vodní pára nad ledem je tedy přesycená. Dojde-li ke vzniku ledových krystalků heterogenní nukleací na depozičních jádrech, mohou krystalky v prostředí přesyceném vzhledem k ledu růst depozí vodní páry na úkor vypařujících se vodních kapek. Narostou-li krystalky do dostatečné velikosti, kdy budou padat k zemi, porostou na své cestě dále zachycováním a namrzáním přechlazených kapek. V nižších, teplejších vrstvách oblaku pak ledové částice případně tají a mění se v dešťové kapky.
Základy této teorie, kterou dnes považujeme za součást teorie vzniku srážek ledovým procesem, položil švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1935 a teorii rozvinul něm. fyzik W. Findeisen v roce 1938. Část této teorie, vztahující se ke vzniku a růstu krystalků heterogenní nukleací ledu, popsal již v roce 1911 A. Wegener. Proto se tento proces růstu ledových částic a jejich transformace na déšť někdy označuje jako Bergeronův–Findeisenův–Wegenerův.
angl: Bergeron-Findeisen theory; slov: Bergeronova-Findeisenova teória vzniku zrážok; něm: Bergeron-Findeisen-Theorie f, Theorie der Niederschlagsbildung nach Bergeron-Findeisen f; rus: теория Бержерона-Финдейзена, теория осадкообразования Бержерона-Финдейзена  1993-b3
teorie vzniku srážek koalescencí
syn. teorie koalescenční – teorie vzniku srážek vypadávajících především v tropických oblastech z teplých oblaků, v nichž vývoj srážkových částic nemůže probíhat za účasti ledové fáze. Základem vysvětlení je určitý počet oblačných kapek značně větších než většina ostatních, přičemž větší kapky se ve výstupném proudu pohybují pomaleji a mohou koalescencí s malými kapkami růst. Narostou-li do takových rozměrů, že jejich pádová rychlost převýší rychlost výstupných pohybů vzduchu v oblaku, padají oblakem a během svého pádu dále narůstají koalescencí. Po dosažení kritické velikosti se tříští a větší zbytky rozpadlých kapek jsou pak výstupními pohyby znovu unášeny vzhůru, rostou koalescencí s malými oblačnými kapičkami a celý proces se může opakovat. Tímto způsobem se „řetězovou reakcí" v oblaku zvětšuje počet velkých kapek, které posléze mohou vypadnout ve formě kapalných srážek. Podmínkou účinného působení popsaného mechanismu je velký vodní obsah oblaku a taková výstupná vertikální rychlost, která umožní koalescenční růst kapek do velikosti, že se nevypaří u vrcholku oblaku, ale budou padat dolů a dále růst koalescencí.
Příčina počátečního rozdílu ve velikosti kapek není jednoznačně určena. Velké kapky mohou vznikat přednostně na řídkých obřích kondenzačních jádrech, mohou být důsledkem změn vertikální rychlosti nebo koncentrace kondenzačních jader v oblasti kondenzační hladiny.
Ve středních zeměpisných šířkách se koalescence může při vzniku srážek významněji uplatňovat zejména v konvektivních oblacích jako doplnění procesů probíhajících dle teorie vzniku srážek ledovým procesem. Viz též instabilita oblaku koloidní.
angl: coalescence theory; slov: koalescenčná teória vzniku zrážok; něm: Theorie der Niederschlagsbildung durch Koaleszenz f; rus: теория столкновений  1993-a3
teorie vzniku srážek ledovým procesem
teorie, která vysvětluje vznik a další růst srážkových částic nutnou účastí ledové fáze. Základem vysvětlení je popis procesů, které probíhají za účasti ledových částic ve vrstevnatých a konvektivních oblacích zejména středních zeměpisných šířek, přičemž tato teorie je rozšířením původní Bergeronovy–Findeisenovy teorie vzniku srážek, která předpokládala vznik ledových srážkových částic pouze depozicí.
Na vývoji srážek ve vrstevnatých oblacích se významně podílí difuze vodní páry uvažovaná  v Bergeronově–Findeisenově teorii. Narostou-li krystalky depozicí do velikosti, při níž jejich pádová rychlost přesahuje výstupnou rychlost v oblaku, budou padat k zemi a na své cestě mohou dále růst zachycováním a namrzáním přítomných přechlazených vodních kapek. V nižších, teplejších vrstvách atmosféry pak mohou roztát a měnit se na dešťové kapky. Ve vrstevnatých oblacích je pro pomalý růst prostřednictvím depozice k dispozici dostatek času, navíc zde kvůli relativně malé výstupné rychlosti řádu 0,1 m/s mohou začít propadat oblakem i krystaly menší velikosti.
V konvektivních oblacích s vertikální rychlostí řádu 1 – 10 m/s a při velké turbulenci se uplatňuje nejprve heterogenní nukleace na kondenzačních jádrech, na nichž se tvoří zárodečné kapky. Další růst oblačných kapek probíhá prostřednictvím koalescence, při níž rostou přednostně větší kapky zachycováním kapek menších. Po výstupu do oblasti záporných teplot může probíhat několik variant vzniku a růstu ledových částic.  Kromě heterogenní nukleace na sublimačních jádrech dochází k mrznutí kapek obsahujících jádra původně kondenzační a proces růstu ledových částic zachycováním se zásadně mění. Při všech srážkách termodynamicky stabilních ledových částic s termodynamicky nestabilními přechlazenými kapkami rostou ledové částice mrznutím zachycených kapek podstatně rychleji než při růstu depozicí. Po pádu pod nulovou izotermu mohou tyto ledové částice roztát obdobně jako v případě vrstevnatých oblaků.
angl: rain formation theory by ice phase process; slov: teória vzniku zrážok vo miernych šírkach; něm: Theorie der Niederschlagsbildung in den mittlere Breiten f.; rus: теория осадкообразования в умеренных широтах.  2022
teplo cítěné
syn. teplo pocitové – méně vhodné syn. pro teplo zjevné.
slov: cítené teplo; něm: fühlbare Wärme f  1993-a2
teplo latentní
syn. teplo skupenské, teplo utajené – 
1. množství tepla potřebné k tomu, aby jednotka hmotnosti dané látky změnila skupenství, aniž přitom dojde ke změně její teploty. Ve fyzice atmosféry se zaměřujeme především na latentní teplo spotřebované nebo uvolněné při fázových přechodech vody. Rozeznáváme:
a) latentní teplo vypařování spotřebované při změně kapalné vody ve vodní páru;
b) latentní teplo tání spotřebované při fázovém přechodu ledu ve vodu;
c) latentní teplo sublimace spotřebované při přechodu ledu přímo ve vodní páru.
Při opačných fázových přechodech se stejné množství tepla uvolňuje a označujeme:
a) latentní teplo kondenzace uvolněné při fázovém přechodu vodní páry v kapalnou vodu;
b) latentní teplo mrznutí (tuhnutí) uvolněné při přechodu vody v led;
c) u fázového přechodu vodní páry přímo v led část autorů používá stále termín latentní teplo sublimace. V současné literatuře, zejména anglosaského původu, se často objevuje označení latentní teplo depozice.

2. v meteorologii se pojmu latentní teplo používá i k obecnému označení tepla, které se v atmosféře nebo na zemském povrchu uvolňuje při fázových přechodech vody.
angl: latent heat; slov: latentné teplo; něm: latente Wärme f; rus: скрытое тепло  1993-a3
teplo měrné
množství tepelné energie potřebné k ohřátí látky jednotkové hmotnosti o 1 K. U plynů rozlišujeme měrné teplo při stálém tlaku cp a měrné teplo při stálém objemu cv. Měrné teplo plynů závisí na teplotě a tlaku a lze je přímo měřit. V rozsahu podmínek běžných v atmosféře lze tuto závislost zanedbat a považovat hodnoty cp a cv za konstantní. Pro suchý vzduch lze užít hodnoty pro 273,16 K: cpd = 1 004 J.kg–1.K–1, cvd = 717 J.kg–1.K–1. Ve vlhkém vzduchu o směšovacím poměru vodní páry rv je možné použít přibližné vztahy:
cpcpd(1+0.86 rv),cvc vd(1+0.96rv).
Viz též vztah Mayerův.
angl: specific heat; slov: merné teplo; něm: spezifische Wärme f; rus: удельная теплoтa, удельная теплоемкость  1993-a3
teplo mrznutí latentní
angl: latent heat of freezing; slov: latentné teplo mrznutia; něm: Gefrierwärme f  1993-a1
teplo pocitové
syn. teplo cítěné – nevhodné syn. pro teplo zjevné.
slov: cítené teplo; něm: sensible Wärme f  1993-a1
teplo skupenské
angl: latent heat; slov: skupenské teplo; něm: latente Wärme f, Phasenumwandlungswärme f  1993-a1
teplo specifické
dříve používaný termín pro teplo měrné.
slov: špecifické teplo; něm: spezifische Wärme f  1993-a1
teplo sublimační latentní
angl: latent heat of sublimation; slov: latentné sublimačné teplo; něm: Sublimationswärme f  1993-a1
teplo tání latentní
angl: latent heat of fusion; slov: latentné teplo topenia; něm: Schmelzwärme f  1993-a1
teplo tuhnutí latentní
angl: latent heat of fusion; slov: latentné teplo tuhnutia; něm: Gefrierwärme f  1993-a1
teplo utajené
slov: utajené (skryté) teplo  1993-a1
teplo vypařování latentní
angl: latent heat of vaporization; slov: latentné teplo vyparovania; něm: Verdampfungswärme f  1993-a1
teplo zjevné
1. syn. entalpie;
2. méně vhodné označení členu reprezentujícího v rámci tepelné bilance zemského povrchu přenos tepla od země do atmosféry turbulentní výměnou.
angl: sensible heat; slov: zjavné teplo; něm: fühlbare Wärme f, sensible Wärme f; rus: активная теплота, ощутимая теплота  1993-a1
teploměr
v meteorologii přístroj pro měření teploty vzduchu a měření teploty půdy, popř. teploty vody. Nepřímo slouží také k měření jiných meteorologických prvků, např. vlhkosti vzduchu, krátkovlnného slunečního záření, zchlazování, a to jako součást psychrometrů, aktinometrů nebo frigorimetrů. V met. praxi se používají teploměry kapalinové, a to rtuťové a lihové, deformační, k nimž patří teploměry bimetalické a teploměry s Bourdonovou trubicí, a elektrické teploměry, které se dělí na odporové a termoelektrické čili termočlánky. Teploměr patří k nejstarším met. přístrojům. Prvním přístrojem pro sledování teplotních změn byl termobaroskop zkonstruovaný G. Galileiem (1597), který byl v podstatě plynovým teploměrem. Galilei sestrojil též první kapalinový teploměr (1611), jehož teploměrnou látkou byl vinný líh. Název odpovídající čes. slovu "teploměr" použil poprvé J. Laurechon (1624).
angl: thermometer; slov: teplomer; něm: Thermometer n; rus: термометр  1993-a2
teploměr "attaché"
[atašé] – rtuťový teploměr připevněný k ochranné trubici rtuťového tlakoměru přibližně v těžišti přístroje. Má nádobku umístěnou tak, aby udával hodnotu co nejbližší teplotě rtuti tlakoměru. Používá se pro redukci údajů tlakoměru na teplotu 0 °C. 
angl: attached thermometer; slov: teplomer „attaché; rus: термометр-атташе  1993-a2
teploměr "prakový"
skleněný teploměr upevněný na provázku, řetízku nebo v držadle. Při měření jím pozorovatel otáčí tak, aby dosáhl dostatečné ventilace nádobky, tj. rychlosti pohybu větší než 2 m.s–1. Používal se jako předchůdce aspiračního psychrometru k měření teploty vzduchu mimo meteorologickou budku.
angl: sling thermometer; slov: prakový teplomer; něm: Schleuderthermometer n; rus: термометр-пращ  1993-a1
teploměr akustický
teploměr využívající teplotní závislost rychlosti šíření zvuku ve vzduchu nebo teploměr využívající teplotní závislost frekvence vynucených kmitů kovové struny. Používá se v meteorologii jen pro speciální účely, např. k měření turbulentních fluktuací teploty vzduchu.
angl: acoustic thermometer, sonic thermometer; slov: akustický teplomer; něm: akustisches Thermometer n; rus: акустический термометр  1993-a2
teploměr aspirační
teploměr upravený pro měření teploty vzduchu mimo meteorologickou budku nebo radiační kryt. Je opatřený ochranou teploměrů proti rušivým vlivům přímého slunečního záření a je uměle ventilovaný. Viz též teploměr ventilovaný.
angl: aspirated thermometer, ventilated thermometer; slov: aspiračný teplomer; něm: Aspirationsthermometer n; rus: аспирационный термометр  1993-a3
teploměr bimetalický
teploměr, jehož čidlem je bimetal. Při měření se využívá výchylky volného konce bimetalu, která závisí na velikosti teplotní změny. Tento princip měření se v meteorologii používal při registraci teploty vzduchu pomocí termografu, radiosond apod. Patří mezi deformační teploměry.
angl: bimetallic thermometer; slov: bimetalický teplomer; něm: Bimetallthermometer n; rus: биметаллический термометр  1993-a2
teploměr dálkový
syn. teploměr distanční – teploměr upravený pro dálkové měření teploty.
angl: distant thermometer; slov: diaľkový teplomer; něm: Fernthermometer n, Thermometer für Fernmessung n; rus: дистанционный термометр  1993-a2
teploměr deformační
teploměr využívající deformaci čidla při změně teploty. Čidlem bývá buď bimetal v bimetalických teploměrech, nebo Bourdonova trubice. Výchylky volných konců čidel se převádějí na stupnici teploty. Používaly se převážně jako termografy, v aerologii jako teplotní čidla radiosond.
angl: deformation thermometer; slov: deformačný teplomer; něm: Deformationsthermometer n; rus: деформационный термометр  1993-a3
teploměr distanční
slov: dištančný teplomer; něm: Fernthermometer n  1993-a1
teploměr elektrický
teploměr, jehož čidlo má el. vlastnosti závislé na teplotě. Nejčastěji se užívají odporové teploměry s kovovými vodiči nebo polovodiči a termočlánky. V porovnání se skleněnými teploměry mají zpravidla podstatně nižší setrvačnost a menší rozměry čidla. V běžné praxi postupně nahrazují teploměry kapalinové. Na meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.
angl: electrical thermometer; slov: elektrický teplomer; něm: elektrisches Thermometer n; rus: электрический термометр  1993-a3
teploměr extrémní
souhrnné označení pro maximální a minimální teploměr.
angl: extreme thermometer; slov: extrémny teplomer; něm: Extremthermometer n  1993-a3
teploměr insolační
teploměr, jehož nádobka je pokryta sazemi, a proto se chová přibližně jako absolutně černé těleso. Je umístěn ve vakuovaném skleněném obalu. Teplotní rozdíl údaje insolačního teploměru a teploty okolního vzduchu měl být mírou intenzity dopadajícího krátkovlnného záření a tvořil součást dnes již málo používaného pyranometru Aragova–Davyova.
angl: black-bulb thermometer; slov: inzolačný teplomer; něm: Insolationsthermometer n; rus: зачерненный термометр  1993-a2
teploměr kapalinový
teploměr, pro jehož funkci je využito rozdílné teplotní roztažnosti kapaliny a nádobky. Jako teploměrných kapalin se nejčastěji používá rtuť u rtuťových teploměrů, líh (etylalkohol) u lihových teploměrů, popř. toluen nebo petrolej. U teploměrů kapalinových skleněných se teplota stanoví podle délky sloupce teploměrné kapaliny vytlačené z nádobky do skleněné kapiláry spojené s nádobkou. U teploměrů kapalinových s kovovou nádobkou se využívá pro stanovení teploty velikosti vnitřního tlaku v nádobce.
angl: liquid thermometer; slov: kvapalinový teplomer; něm: Flüssigkeitsthermometer n; rus: жидкостный термометр  1993-a2
teploměr lihový
skleněný teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je líh, popř. jiná organická látka s bodem tuhnutí kolem –100 °C, která bývá někdy zabarvena pro usnadnění čtení údajů. Nejčastěji se používá k měření minimální teploty vzduchu.
angl: alcohol thermometer, spirit thermometer; slov: liehový teplomer; něm: Alkoholthermometer n; rus: спиртовый термометр  1993-a2
teploměr manometrický
kapalinový teploměr, jehož čidlem je ocelová nádobka naplněná rtutí (kapalinou) a spojená kapilárním vedením s Bourdonovou trubicí, sloužící jako indikátor tlakových změn v nádobce.
angl: mercury in steel thermometer; slov: manometrický teplomer; něm: manometrisches Thermometer n; rus: манометрический термометр  1993-a3
teploměr maximální
teploměr používaný v meteorologii pro měření maximální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji bývá užíván skleněný rtuťový teploměr se zúženým průřezem kapiláry nad nádobkou. Tímto průřezem rtuť proniká pouze při zvyšování teploty, při poklesu teploty dojde v tomto místě k přetržení rtuťového sloupce, jehož délka v kapiláře určuje dosažené teplotní maximum. Po přečtení údaje se teploměr nastaví pro další měření sklepáním (na stejném principu je založen lékařský teploměr). Instaluje se v meteorologické budce ve vodorovné poloze. V meteorologii se používal i k přibližnému určení nejvyšší denní intenzity globálního a odraženého slunečního záření jako součást pyranometru Aragova–Davyova. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z maximálního teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickým teploměrem.
angl: maximum thermometer; slov: maximálny teplomer; něm: Maximumthermometer n; rus: максимальный термометр  1993-a3
teploměr maximo-minimální
angl: Six thermometer; slov: maximo-minimálny teplomer; něm: Minimum-Maximum-Thermometer n  1993-a1
teploměr minimální
teploměr používaný v meteorologii k měření minimální teploty vzduchu v daném časovém intervalu, obvykle za 24 hodiny. Nejčastěji se používá skleněný lihový teploměr, který má v kapiláře uvnitř sloupce teploměrné kapaliny umístěnou malou tmavě zabarvenou skleněnou tyčinku (index), která je při poklesu teploty stahována povrchovým napětím hladiny lihu směrem k nádobce. Při vzestupu teploty teploměrná kapalina index obtéká, takže jeho poloha zůstává beze změny. Po přečtení údaje se index posune ke konci lihového sloupce nakloněním. Instaloval se v meteorologické budce ve vodorovné poloze a používal se též k měření přízemního minima teploty vzduchu. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z minimálního teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickým teploměrem.
angl: minimum thermometer; slov: minimálny teplomer; něm: Minimumthermometer n; rus: минимальный термометр  1993-a3
teploměr odporový
elektrický teploměr, který využívá závislost el. odporu většiny kovů a polovodičů na teplotě. U kovů je tato závislost dána vztahem:
RT=R0( 1+αT+βT2),
kde RT je odpor vodiče při teplotě T, R0 odpor vodiče při 0 °C, α > 0, β jsou koeficienty závislé na druhu kovu a T je teplota ve °C. Zatímco el. odpor kovových vodičů se vzrůstající teplotou narůstá, odpor polovodičů (termistorů) exponenciálně klesá. Míra tohoto poklesu je ve srovnání se vzrůstem odporu kovových vodičů výrazně vyšší, a proto mají termistorové teploměry vyšší citlivost než kovové odporové teploměry. Na meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.
angl: resistance thermometer; slov: odporový teplomer; něm: Widerstandsthermometer n; rus: термометр сопротивления  1993-a3
teploměr plynový
teploměr využívající závislost mezi teplotou, tlakem a objemem plynu. Pracovní prostor přístroje, např. tenkostěnná skleněná nádoba, je naplněn vhodným plynem (kyslíkem, dusíkem, héliem apod.). V tomto pracovním prostoru se měří nejčastěji tlak, a to při konstantním objemu. Teplota se určí ze stavové rovnice. Pro běžná met. měření teploty vzduchu se nehodí.
angl: gas thermometer; slov: plynový teplomer; něm: Gasthermometer n; rus: газовый термометр  1993-a2
teploměr půdní
teploměr určený k měření teploty půdy v různých hloubkách. Používají se nejčastěji speciálně konstruované rtuťové nebo elektrické teploměry. V Česku se měření provádí běžně v hloubkách 5, 10, 20, 50 a 100 cm. Pro hloubky do 20 cm se používají lomené půdní teploměry, jejichž stonek svírá se stupnicí úhel 135°. Stonek teploměru se zapouští do svislého otvoru v půdě tak, aby nádobka teploměru byla v požadované hloubce. Pro větší hloubky se užívá hloubkový půdní teploměr, který má rozměrnou nádobku a zasazuje se do držáku, s nímž se spouštěl do svislé ochranné trubice. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z půdních rtuťových teploměrů používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s elektrickými teploměry.
V současné době se v Česku používají elektrické odporové teploměry. Výhodou el. půdních teploměrů je možnost lepšího kontaktu čidla s půdou, jeho přesnější nastavení do požadované hloubky, vyloučení ovlivnění teploty způsobené při čtení a celkově větší odolnost proti mech. poškození než u skleněných teploměrů.
angl: earth thermometer, soil thermometer; slov: pôdny teplomer; něm: Erdbodenthermometer n; rus: почвенный термометр  1993-a3
teploměr rtuťový
kapalinový teploměr, jehož teploměrnou kapalinou je rtuť. Bod tuhnutí rtuti je –38,8 °C. V meteorologii se používal převážně v provedení jako staniční, maximální a půdní. Prodej rtuťových teploměrů byl již v ČR zakázán.
angl: mercury thermometer; slov: ortuťový teplomer; něm: Quecksilberthermometer n; rus: ртутный термометр  1993-a3
teploměr Sixův
teploměr zkonstruovaný J. Sixem pro měření jak maximální, tak i minimální teploty vzduchu ve zvoleném časovém intervalu, obvykle 24 hodin. Teploměr je plněný dvěma kapalinami, lihem a rtutí. Má dvě stupnice, které obě ukazují aktuální teplotu. Extrémní teploty udávají dvě skleněné tyčinky se zatavenými drátky (indexy), které se pohybují v ramenech trubice ve tvaru písmene U, ve spodní části vyplněné rtutí. V důsledku změny objemu teploměrné kapaliny se mění poloha obou menisků rtuti, a tím i poloha indexů. Nastavení přístroje k měření se provádí pomocí magnetu, kterým se stahují indexy na hladinu rtuti. Sloužil původně jako staniční přístroj pro měření denních extrémů teploty vzduchu a byl umísťován v meteorologické budce. V současné době se pro svou menší přesnost na met. stanicích již nepoužívá.
angl: Six thermometer; slov: Sixov teplomer; něm: Six-Thermometer n; rus: термометр Сикса  1993-a3
teploměr skleněný
kapalinový teploměr, z jehož skleněné nádobky je teploměrná kapalina při vzrůstu teploty vytlačována do skleněné trubičky kapilárního průřezu, pevně spojené se stupnicí. V meteorologii se používal jako teploměr staniční, maximální, minimální, půdní, Sixův, „ataché", jako hypsometr, katateploměr a teploměr aspiračního psychrometru.
angl: liquid-in-glass thermometer; slov: sklenený teplomer; něm: Glasthermometer n; rus: жидкостный термометр  1993-a3
teploměr staniční
základní přístroj pro měření teploty vzduchu na meteorologických stanicíchpozorovacích termínech. Na automatizovaných meteorologických stanicích je to elektrický teploměr s čidlem ve výšce 2 m nad povrchem země (sněhovou pokrývkou) v radiačním krytu. Na manuálních meteorologických stanicích je staničním teploměrem suchý teploměr s nádobkou ve stejné výšce, umístěný v meteorologické budce. Na profesionálních stanicích v ČR se používá suchý teploměr jako záložní přístroj.
angl: station thermometer; slov: staničný teplomer; něm: Stationsthermometer n  1993-a3
teploměr suchý
vžité označení pro jeden ze dvojice rtuťových teploměrů, tvořících psychrometr. Na rozdíl od vlhkého teploměru má nádobku suchou a udává tedy teplotu vzduchu, která bývá někdy označována jako suchá teplota. V meteorologických budkách byl staničním teploměrem a tvořil součást Augustova psychrometru. Při měřeních mimo met. budku šlo zpravidla o aspirační teploměr Assmannova psychrometru. Na profesionálních stanicích ČR se údaje ze suchého teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
angl: dry-bulb thermometer; slov: suchý teplomer; něm: trockenes Thermometer n; rus: сухой термометр  1993-a3
teploměr termistorový
angl: thermistor thermometer; slov: termistorový teplomer; něm: Widerstandsthermometer n; rus: термистор  1993-a1
teploměr ventilovaný
teploměr doplněný zařízením, které zabezpečuje umělou ventilaci nádobky proudem vzduchu stálé rychlosti, zpravidla 2 m.s-1. Při rychlosti vyšší než 5 m.s–1 je psychrometrický koeficientpsychrometrickém vztahu již prakticky nezávislý na ventilační rychlosti a vlhkostní charakteristiky vypočítané z údajů suchého a vlhkého teploměru psychrometrickou metodou jsou proto zatíženy jen zanedbatelnými chybami. Ventilace suchého teploměru zrychluje jeho přizpůsobení teplotě okolního vzduchu. Používal se při měření vlhkosti vzduchu v aspiračním psychrometru nebo při přesném měření teploty vzduchu.
angl: aspirated thermometer, ventilated thermometer; slov: ventilovaný teplomer; něm: ventiliertes Thermometer n; rus: вентилируемый термометр  1993-a3
teploměr vlhký
vžité označení pro jeden z dvojice rtuťových teploměrů tvořících psychrometr. Jeho nádobka je pokryta tkaninovým obalem, tzv. punčoškou, pomocí níž se vytváří film čisté vody nebo ledu na povrchu nádobky. Film se vypařuje při relativní vlhkosti vzduchu nižší než 100 %, čímž se nádobce odnímá teplo potřebné pro výpar, jehož množství je úměrné, mimo jiné, sytostnímu doplňku. Měřená teplota je proto většinou nižší než teplota vzduchu v okolí nádobky, tzn. nižší než údaj suchého teploměru. Může být výjimečně vyšší než teplota suchého teploměru při záporných teplotách ve °C a husté mlze, kdy je nádobce dodáváno latentní teplo kapiček mlhy, které na této nádobce mrznou. Při čtení se zjišťuje, zda při záporných teplotách je na punčošce voda nebo led a podle toho se k vyhodnocení vlhkosti vzduchu použije příslušně označený oddíl psychrometrických tabulek. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z vlhkého teploměru používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
angl: wet-bulb thermometer; slov: vlhký teplomer; něm: feuchtes Thermometer n, Feuchtthermometer n; rus: смоченный термометр  1993-a3
teplota
jedna ze zákl. fyz. veličin, která je mírou stř. kinetické energie termického pohybu molekul. Její jednotkou je v soustavě SI kelvin (K), v met. praxi se používají nebo používaly i jiné teplotní stupnice. Mezi meteorologické prvky patří především teplota vzduchu a teplota půdy.
Termín je odvozen od slova teplý, které obsahuje indoevr. kořen *tep- „být teplý“.
angl: temperature; slov: teplota; něm: Temperatur f; rus: температура  1993-a3
teplota absolutní
slang. označení pro teplotu vyjádřenou pomocí Kelvinovy teplotní stupnice.
angl: absolute temperature; slov: absolútna teplota; něm: absolute Temperatur f  2018
teplota aktivní
v agrometeorologii teplota vzduchu vyšší než tzv. biologické minimum neboli biologická nula, což je teplota, při níž určitý druh rostliny již přestává vegetovat. U většiny polních kultur, trav, listnatých stromů a keřů v oblasti s mírným klimatem se biologické minimum pohybuje kolem 5 °C; biologické minimum lze však vztahovat také k jednotlivým růstovým fázím, popř. fenologickým fázím rostlin. Sumy aktivních teplot, což jsou součty všech průměrných denních teplot vzduchu nad biologickým minimem, udávají, do jaké míry jsou kryty potřeby rostlin z hlediska teploty, a proto slouží jako kritérium při rajonizaci pěstování rostlin podle klimatických podmínek. Výchozí hodnoty, od kterých se sumy aktivních teplot počítají, bývají v praxi voleny různě, za prahovou hodnotu (zhruba biologické minimum) bývají voleny průměrné denní teploty vzduchu 0, 5, 10, 15 °C apod. Uvedené teploty bývají označovány též jako teploty charakteristické. Viz též suma teplot, rajonizace agroklimatologická, teplota efektivní.
angl: active temperature; slov: aktívna teplota; rus: активная температура  1993-a2
teplota barevná
syn. teplota chromatická – radiační charakteristika světelného zdroje nebo povrchu reálného tělesa. Barevná teplota daného zdroje odpovídá hodnotě teploty povrchu absolutně černého tělesa, které vyzařuje světlo stejné barvy (stejného vyzařovaného spektra) jako daný zdroj. V určitém přiblížení ji lze určit pomocí Wienova zákona.
angl: active temperature; slov: farebná teplota; něm: Farbtemperatur f  2017
teplota bodu ojínění
syn. bod ojínění – teplota, při níž se vlhký vzduch o teplotě pod 0 °C a dané hodnotě směšovacího poměru vodní páry stane nasyceným vzhledem k ledu následkem izobarického ochlazování. Při dalším poklesu teploty vzduchu dochází k přesycení a tím i k depozici vodní páry obsažené ve vzduchu, přičemž vzniká jíní; v důsledku toho klesá i teplota bodu ojínění. Při relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % vzhledem k ledu je teplota bodu ojínění vždy nižší než teplota vzduchu. Dříve se pro tuto veličinu nesprávně používal termín bod sublimace. Viz též teplota rosného bodu, bod mrznutí.
angl: frost point; slov: teplota bodu osrienenia; něm: Reifpunkt m; rus: точка инея  2014, ed. 2024
teplota Celsiova
angl: Celsius temperature; slov: Celziova teplota; něm: Temperatur in Grad Celsius f; rus: температура в градусах Цельсия  1993-a1
teplota efektivní
odb. termín s různými významy v jednotlivých vědních disciplínách:
1. ve fyzice záření teplota povrchu absolutně černého tělesa, který vyzařuje z jednotky plochy stejné celkové množství energie elektromagnetického záření jako jednotka plochy povrchu daného reálného tělesa. Určuje se prostřednictvím Stefanova–Boltzmannova zákona. V heliofyzice by šlo o povrchovou teplotu Slunce za zjednodušujícího předpokladu, že Slunce se při zachování svého zářivého výkonu chová přesně jako absolutně černé těleso.
2. v biometeorologii jedna z variant stanovení pocitové teploty. Je rovna teplotě nehybného vzduchu o stanovené relativní vlhkosti vzduchu (zpravidla 100 nebo 50 %), která vyvolá u člověka stejný tepelný pocit jako aktuální podmínky v atmosféře. Pojem efektivní teplota zavedl franc. bioklimatolog A. Missenard (1933), který ji počítal ze vzorce
Tef=T0,4( T10)(1rv 100),
kde Tef je efektivní teplota, T teplota vzduchu ve °C a rv relativní vlhkost.
3. v agrometeorologii rozdíl aktivní teploty a tzv. biologického minima teploty neboli biologické nuly. Jako kritéria pro hodnocení vlivu teploty vzduchu na růst a vývoj rostlin se používá zpravidla sum efektivních teplot odlišných pro různé plodiny.
4. v technické klimatologii charakteristika pro hodnocení tepelných ztrát budov. Podle L. S. Gandina se počítá např. podle vztahu
Te=Tcv2 (TbT),
kde Te je efektivní teplota, T venkovní teplota vzduchu, Tb teplota vzduchu uvnitř budovy, v rychlost větru v m.s–1 a c bezrozměrný parametr vyjadřující tepelnou propustnost stěn budov.
angl: effective temperature; slov: efektívna teplota; něm: effektive Temperatur f; rus: эффективная температура  1993-a3
teplota ekvipotenciální
slov: ekvipotenciálna teplota  1993-a1
teplota ekvivalentní
teplota, které teor. nabude vzduch za předpokladu dokonalého vysušení zkondenzováním veškeré v něm obsažené vodní páry a úplného vypadání srážek. Rozlišujeme:
a) adiabatickou ekvivalentní teplotu Tae, dříve též označovanou jako pseudoekvivalentní teplota. Na termodynamickém diagramu ji přibližně určíme tak, že myšlenou vzduchovou částici necháme vystoupit z výchozí hladiny po suché adiabatě do výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou; odtud pokračujeme po nasycené adiabatě ve výstupu až k okraji diagramu, čímž dosáhneme úplného vysušení vzduchu. Následně částici přesuneme po suché adiabatě do výchozí hladiny, kde přečteme hledanou teplotu Tae. Posuneme-li uvažovanou vzduchovou částici po suché adiabatě do izobarické hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou ekvivalentní potenciální teplotu, dříve též označovanou jako pseudopotenciální teplota.
b) izobarickou ekvivalentní teplotu Tie. Při jejím určení předpokládáme, že vodní pára zkondenzuje za stálého tlaku vzduchu p a uvolněné latentní teplo kondenzace se spotřebuje na ohřátí vzduchu. Označíme-li teplotu vzduchu po tomto ohřátí Tie, platí pro ni vzorec
Tie=T+L vwwcp,
kde T značí teplotu vzduchu, Lvw latentní teplo kondenzace, w směšovací poměr vodní páry a cp měrné teplo vzduchu při stálém tlaku. Z tohoto vzorce vyplývá, že každý gram zkondenzované vodní páry zvyšuje při stálém tlaku teplotu jednoho kilogramu vzduchu přibližně o 2,5 K. Izobarická ekvivalentní teplota je vždy nižší než adiabatická ekvivalentní teplota a spolu s ní se používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu o souřadnicích p, Tie po suché adiabatě do izobarické hladiny 1 000 hPa, dostaneme přečtením teploty izobarickou ekvivalentní potenciální teplotu, kterou však můžeme též určit jednoduchým výpočtem pomocí Poissonových rovnic adiabatického děje, známe-li Tie. Izobarická ekvivalentní potenciání teplota se v meteorologii zpravidla považuje za nejvýraznější termodyn. konzervativní vlastnost vzduchových hmot.
V původním významu W. Bezolda (1905) se pojem ekvivalentní teplota používal jen ve smyslu izobarické ekvivalentní teploty, s čímž se lze ještě dnes sporadicky setkat. Teprve později se, zejména s rozvojem aerologie, začala rozlišovat adiabatická a izobarická ekvivalentní teplota.
angl: equivalent temperature; slov: ekvivalentná teplota; něm: Äquivalenttemperatur f; rus: эквивалентная температура  1993-a1
teplota ekvivalentní adiabatická
angl: adiabatic equivalent temperature, pseudoequivalent temperature; slov: adiabatická ekvivalentná teplota; něm: adiabatische Äquivalenttemperatur; rus: адиабатическая эквивалентная температура  1993-a1
teplota ekvivalentní izobarická
angl: equivalent temperature, isobaric equivalent temperature; slov: izobarická ekvivalentná teplota; něm: isobare Äquivalenttemperatur; rus: изобарическая эквивалентная температура  1993-a1
teplota globální
průměr teploty vzduchu na celé Zemi za určité časové období, např. měsíc, rok nebo delší časový úsek. Určuje se zpravidla kombinací údajů z přízemních meteorologických stanic a z meteorologických družic, pro potřeby paleoklimatologie i na základě proxy dat. Viz též klima globální.
angl: global temperature  2024
teplota hladiny volné konvekce
teplota určená na aerologickém diagramu průsečíkem křivky teplotního zvrstvenínasycenou adiabatou, vycházející z charakteristického bodu aerologického výstupu, tj. z průsečíku suché adiabaty vycházející z přízemní teploty vzduchu a izogramy, jež vychází z teploty rosného bodu. Viz též hladina volné konvekce.
angl: temperature of free convection level; slov: teplota hladiny voľnej konvekcie; něm: Temperatur im Niveau der freien Konvektion f; rus: температура уровня свободной конвекции  1993-a1
teplota charakteristická
angl: characteristic temperature; slov: charakteristická teplota; něm: charakteristische Temperatur f; rus: характеристическая температура  1993-a1
teplota chromatická
slov: chromatická teplota; něm: Farbtemperatur  2017
teplota jasová
angl: brightness temperature; slov: radiačná teplota  2018
teplota Kelvinova
angl: Kelvin temperature; slov: Kelvinova teplota; něm: Temperatur in Kelvin f; rus: температура в градусах Кельвина  1993-a3
teplota konvekční
hodnota přízemní teploty vzduchu, při jejímž dosažení v denním chodu nastanou podmínky vhodné pro spontánní vývoj konvektivních oblaků. Na termodynamickém diagramu se určí jako průsečík přízemní izobary a suché adiabaty, která prochází bodem vyznačujícím na křivce teplotního zvrstvení polohu konvektivní kondenzační hladiny. Hodnotu konv. teploty lze použít při předpovědi vývoje konv. oblačnosti za předpokladu, že poloha přízemní teploty rosného bodu se významně nezmění. Viz též instabilita atmosféry termická.
angl: convection temperature, convective temperature; slov: konvekčná teplota; něm: Konvektionstemperatur f; rus: температура конвекции  1993-a3
teplota konvekční kondenzační hladiny
angl: temperature of the convection condensation level; slov: teplota konvekčnej kondenzačnej hladiny; něm: Temperatur im konvektiven Kondensationniveau f; rus: температура конвективного уровня конденсации  1993-a1
teplota kritická
hodnota teploty, při jejímž překročení již nelze dosáhnout kapalného stavu dané látky. Při dosažení kritické teploty tedy mizí rozhraní mezi kapalnou a plynnou fází. Pro vodu má kritická teplota hodnotu 647,3 K (374,1 °C). Na hodnotě kritické teploty končí na fázovém diagramu typu p – T křivka vypařování a tento koncový bod se označuje jako kritický bod. Odpovídá mu tlak vodní páry 22,13 MPa.
angl: critical temperature; slov: kritická teplota; něm: kritische Temperatur f  2017
teplota maximální
nejvyšší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí maximální teplota za období od 06 do 18 UTC ve zprávě z 18 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je maximální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním klimatologickým termínem
Maximální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se maximální teplota dosud měří maximálním teploměrem. V předpovědích počasí je maximální teplota obvykle označována jako nejvyšší denní teplota. Viz též teploty vzduchu extrémní.
angl: maximal temperature; slov: maximálna teplota; něm: Maximumtemperatur f; rus: максимальная температура  1993-a3
teplota minimální
nejnižší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná za určité časové období, např. za den, měsíc nebo rok. Ve zprávách SYNOP z Evropy a Afriky se uvádí minimální teplota za období od 18 do 06 UTC ve zprávě z 06 UTC, pro ostatní regiony jsou období i termíny zprávy určeny příslušnými regionálními pravidly. Pro klimatologické účely je minimální denní teplota vzduchu stanovena za období 24 hodin před večerním klimatologickým termínem.
Minimální teplota vzduchu na většině stanic ČR se získává automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem ve výšce 2 m nad zemí za dané období. Na některých stanicích se minimální teplota dosud měří minimálním teploměrem. V předpovědích počasí je minimální teplota obvykle označována jako nejnižší noční teplota. Viz též teplota minimální přízemní, teploty vzduchu extrémní.
angl: minimal temperature; slov: minimálna teplota; něm: Minimumtemperatur f; rus: минимальная температура  1993-a3
teplota minimální přízemní
nejnižší hodnota teploty vzduchu zaznamenaná ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky za určité časové období. Ve zprávách SYNOP se uvádí minimální přízemní teplota za období od 18 do 06 UTC. Na většině stanic se získává automatickým vyhodnocením dat měřených příslušným elektrickým teploměrem, na některých stanicích se minimální přízemní teplota dosud měří minimálním teploměrem. Údaje přízemní minimální teploty jsou využívány zejména v agrometeorologii.
angl: grass minimum temperature, ground minimum temperature; slov: minimálna prízemná teplota  2014
teplota mrznutí
syn. bod mrznutí.
angl: freezing point; slov: teplota mrznutia; něm: Gefrierpunkt m; rus: температура замерзания  1993-a1
teplota normální
slov: normálna teplota  1993-a1
teplota pocitová
biometeorologii obecné označení pro teplotní charakteristiku, která kromě teploty vzduchu zahrnuje účinky i dalších faktorů, které ovlivňují tepelnou bilanci povrchu lidského těla (případně v zoobioklimatologii těl určitých živočichů). Pro vyjádření pocitové teploty se využívá celá řada indexů, které různým způsobem zohledňují vlhkost vzduchu, rychlost větru a toky krátkovlnného i dlouhovlnného záření, častěji však jen některé z těchto prvků. Mezi úplné indexy patří např. WBGT (wet bulb globe temperature), UTCI (Universal Thermal Climate Index) nebo PET (Physiological Equivalent Temperature).
Nejvíce rozšířenými zjednodušenými indexy, zahrnujícími vlivy pouze účelově vybraných faktorů, jsou Heat Index a Wind Chill Equivalent Temperature (zkráceně Wind Chill). První z nich je určen pro teplou část roku a pocitová teplota je při jeho užití vůči teplotě vzduchu zvyšována s rostoucí relativní vlhkostí vzduchu (omezování možnosti ochlazování povrchu těla transpirací). Druhý je používán v chladné části roku, pocitová teplota je vůči teplotě vzduchu snižována s rostoucí rychlostí větru (zchlazování relativně teplejšího povrchu prouděním okolního vzduchu). K vyjádření zmíněných indexů se používají  empirické vzorce nebo tabulky, které se však mohou u různých meteorologických služeb poněkud lišit, což může být dáno mj. odlišností geografických a dalších podmínek. Viz též teplota efektivní.
angl: apparent temperature; slov: teplota pocitová; něm: fühlbare Temperatur f; rus: ощущаемая температура  1993-a3
teplota podpovrchová
silniční meteorologii teplota vozovky v různých hloubkách pod jejím povrchem. Na rozdíl od půdní teploty se podpovrchová teplota měří např. v různých konstrukčních vrstvách vozovek, tedy ve štěrkových, písečných, asfaltových anebo betonových vrstvách.
angl: sub-surface temperature  2022
teplota potenciální
teplota, jakou by měla částice suchého vzduchu, kdybychom ji adiabaticky přivedli do izobarické hladiny 1 000 hPa. Z Poissonových rovnic vyplývá vztah:
Θ=T(1000p )R/cp,
kde T je teplota vzduchu v K, p tlak vzduchu v hPa, R měrná plynová konstanta suchého vzduchu a cp měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Potenciální teplota zůstává konstantní při adiabatických dějích v suchém vzduchu, je tedy konzervativní vlastností vzduchové hmoty, pokud nedochází k fázovým změnám vody. V praxi lze potenciální teplotu používat jako termodyn. charakteristiku, v podstatě jako míru entropie nejen pro suchý, ale i pro vlhký, avšak nenasycený vzduch. Při stabilním teplotním zvrstvení atmosféry potenciální teplota s výškou vzrůstá, při indiferentním zvrstvení se s výškou nemění, při instabilním zvrstvení potenciální teplota s výškou klesá. K pojmu potenciální teplota dospěl v roce 1884 H. Helmholtz, nazýval ji však ještě obsah tepla (Wärmegehalt). Název potenciální teplota pochází od W. Bezolda (1888).
angl: potential temperature; slov: potenciálna teplota; něm: potentielle Temperatur f; rus: потенциальная температура  1993-a1
teplota potenciální ekvivalentní adiabatická
angl: pseudoequivalent potential temperature; slov: adiabatická ekvivalentná potenciálna teplota; něm: pseudopotentielle Temperatur f; rus: потенциальная псевдоэквивалентная температура  1993-b1
teplota potenciální ekvivalentní izobarická
angl: equivalent potential temperature; slov: izobarická ekvivalentná potenciálna teplota; rus: потенциальная изобарическая эквивалентная температура  1993-b1
teplota potenciální vlhká adiabatická
angl: pseudo wet-bulb potential temperature; slov: adiabatická vlhká potenciálna teplota; něm: pseudofeuchtpotentielle Temperatur f; rus: псевдопотенциальная температура смоченного термометрa  1993-b1
teplota potenciální vlhká izobarická
angl: isobaric wet-bulb potential temperature; slov: izobarická vlhká potenciálna teplota; rus: потенциальная температура смоченного термометра  1993-b1
teplota povrchu moře
(SST, z angl. sea surface temperature) – teplota vody na mořské hladině nebo v její blízkosti do hloubky několika metrů. V prvním případě se určuje na základě družicových meteorologických měření, v druhém případě na námořních meteorologických stanicích. Teplota povrchové vrstvy vody vykazuje podstatně menší gradienty a méně výrazný denní a roční chod než teplota povrchu pevniny, což je způsobeno neustálým promícháváním vody, jejím větším objemovým měrným teplem a částečnou propustností pro přímé sluneční záření. Teplota povrchu moře významně ovlivňuje interakci atmosféry a oceánu, proto patří k důležitým vstupům do modelů numerické předpovědi počasí i do modelů klimatu.
angl: sea surface temperature; slov: teplota povrchu mora; něm: Meeresoberflächentemperatur f; rus: температура поверхности моря  1993-a3
teplota povrchu pevniny
(LST, z angl. land surface temperature) – teplota aktivního povrchu zemského tělesa na pevnině. V různých oblastech tedy představuje teplotu povrchu půdy, sněhové pokrývky, vegetačního krytu, pevninských vodních útvarů apod. Její hodnoty jsou projevem aktuální tepelné bilance zemského povrchu, významně ovlivňované jeho albedem. Určuje se z radiační teploty daného povrchu, nejčastěji měřené pomocí meteorologických družic. Viz též teplota povrchu moře, teplota vzduchu přízemní.
angl: land surface temperature  2024
teplota povrchu vozovky
stěžejní veličina v oboru silniční meteorologie. Je podmíněna především radiační bilancí povrchu vozovky, podstatně ovlivňovanou především jeho zastíněním vůči přímému slunečnímu záření. Dalšími meteorologickými faktory určujícími teplotu povrchu vozovky jsou např. teplota vzduchu, rychlost větru a padající i usazené srážky. Podstatnou roli hraje i podpovrchová teplota, chemické ošetření povrchu vozovky apod.
angl: road surface temperature  2022
teplota pseudoekvivalentní
dnes méně vhodné syn. pro adiabatickou ekvivalentní teplotu.
slov: pseudoekvivalentná teplota  1993-a1
teplota pseudopotenciální
dnes méně vhodné syn. pro adiabatickou ekvivalentní potenciální teplotu. Termín pseudopotenciální teplota zavedl roku 1889 W. Bezold.
slov: pseudopotenciálna teplota  1993-a1
teplota půdy
teplota složek půdy v různých hloubkách pod zemským povrchem. Pedosféra se vyznačuje obecně malou tepelnou vodivostí, což platí především v případě pórovitých půd o nízké vlhkosti půdy. Z tohoto důvodu směrem do hloubky prudce klesá vliv výkyvů přízemní teploty vzduchu a dalších meteorologických prvků na teplotu půdy, který může být dále zeslaben sněhovou pokrývkou, hustou vegetací, vrstvou opadanky apod. Při promrzání půdy i při opětovném tání je její teplota podstatně ovlivňována latentním teplem mrznutí, resp. tání. Půdní klima z hlediska denního a ročního chodu teploty půdy v různých hloubkách popisují Fourierovy zákony. Viz též měření teploty půdy.
angl: soil temperature; slov: teplota pôdy; něm: Bodentemperatur f, Erdbodentemperatur f; rus: температура почвы  1993-a3
teplota radiační
syn. teplota jasová – fiktivní teplota vyzařujícího reálného tělesa, která odpovídá teplotě absolutně černého tělesa, emitujícího v daném spektrálním pásmu (kanálu), resp. vlnové délce, záření stejné intenzity jako je záření reálného tělesa naměřené radiometrem. Někdy se používá termín teplota jasová. Radiační teplota oblačnosti je silně závislá na mikrofyzikálním složení, optické hustotě a na vlnové délce spektrální oblasti, ve které oblačnost pozorujeme. Vzhledem k tomu, že většina reálných objektů má emisivitu menší než jedna, je radiační teplota ve většině případů (s výjimkou částečně transparentní oblačnosti) nižší než teplota reálná (termodynamická).
angl: black-body temperature, brightness temperature; slov: radiačná teplota; něm: Strahlungstemperatur f; rus: радиационная температура, температура излучения  2014
teplota Réaumurova
angl: Réaumur temperature; slov: Réaumurova teplota; něm: Temperatur in Grad Reaumur f; rus: температура в градусах Реомюра  1993-a1
teplota relativní
rozdíl prům. teploty vzduchu daného měsíce a prům. teploty vzduchu nejchladnějšího měsíce, vyjádřený v % roční amplitudy teploty vzduchu. Nejchladnější měsíc má relativní teplotu 0 %, nejteplejší měsíc 100 %. Vzhledem k vyjádření teploty vzduchu v procentech, tedy vyloučením abs. hodnot teploty, lze relativní teplotu použít k porovnání ročního chodu teploty vzduchu na více stanicích nebo k porovnání chodu teploty vzduchu na jedné stanici v různých obdobích. Relativní teplota se používá i jako míra termické kontinentality klimatu. Relativní teplotu zavedl W. Köppen jako charakteristiku roč. chodu teploty vzduchu.
angl: relative temperature; slov: relatívna teplota; něm: relative Temperatur f; rus: относительная температура  1993-a3
teplota rosného bodu
syn. bod rosný – teplota, při níž se vlhký vzduch o dané hodnotě směšovacího poměru vodní páry stane nasyceným vzhledem k vodě následkem izobarického ochlazování. Při dalším poklesu teploty vzduchu dochází k přesycení a tím ke kondenzaci vodní páry obsažené ve vzduchu, přičemž vzniká rosa nebo mlha; v důsledku toho klesá i teplota rosného bodu. Při relativní vlhkosti vzduchu menší než 100 % je teplota rosného bodu vždy nižší než teplota vzduchu.
Teplota rosného bodu ve spojení s měřenou teplotou vzduchu patří k zákl. charakteristikám vlhkosti vzduchu. Zakresluje se do synoptických map a aerologických diagramů, kde křivka rosného bodu slouží k popisu vertikálního profilu vlhkosti vzduchu. Využívá se v řadě empir. vzorců, např. ve Ferrelově vztahu, při předpovědi přízemních mrazů, mlhy apod. Patří ke konzervativním vlastnostem vzduchových hmot.
Na meteorologických stanicích v ČR se přízemní teplota rosného bodu získává výpočtem z tlaku vzduchu na stanici a z hodnot teploty vzduchu a relativní vlhkosti, měřených pomocí teplotně–vlhkostních senzorů HUMICAP, v případě nefunkčnosti tohoto přístroje pak výpočtem z údajů psychrometru. Teplotu rosného bodu lze také určit z psychrometrických tabulek. Teplotu rosného bodu v dané izobarické hladině lze např. určit z definice směšovacího poměru a vhodného řešení Clausiovy–Clapeyronovy rovnice. Přibližnou hodnotu teploty rosného bodu lze též měřit přímo kondenzačním vlhkoměrem nebo termohygroskopem. Viz též deficit teploty rosného bodu, teplota výstupné kondenzační hladiny, teplota bodu ojínění.
angl: dew point temperature; slov: teplota rosného bodu; něm: Taupunkt m, Taupunkttemperatur f; rus: температура точки росы  1993-a3, ed. 2024
teplota suchého teploměru
teplota udávaná suchým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před přímým slunečním zářením. Jde o teplotu vzduchu v met. významu. Nevhodně je někdy označována jako suchá teplota.
angl: dry-bulb temperature; slov: teplota suchého teplomeru; něm: Temperatur des trockenen Thermometers f; rus: температура по сухoму ртутному термометру  1993-a2
teplota tání
syn. bod tání.
angl: melting point, temperature of fusion; slov: teplota topenia; něm: Schmelzpunkt m, Schmelztemperatur f; rus: температура плавления, температура таяния  1993-a1
teplota teploměru pokrytého ledem
slov: teplota teplomeru pokrytého ľadom  1993-a1
teplota termodynamická
označení pro teplotu vyjádřenou pomocí Kelvinovy teplotní stupnice.
angl: thermodynamic temperature; slov: termodynamická teplota; něm: thermodynamische Temperatur f  2018
teplota tuhnutí
syn. bod tuhnutí.
slov: teplota tuhnutia; něm: Gefrierpunkt m  2017
teplota varu
syn. bod varu.
angl: boiling point; slov: teplota varu; něm: Siedepunkt m, Siedetemperatur f; rus: точка кипения  1993-a1
teplota venkovní
ve stavebně tech. praxi označení pro teplotu vzduchu, měřenou na meteorologické stanici, které se užívá pro odlišení od teploty uvnitř budov nebo místností.
angl: external temperature; slov: vonkajšia teplota; něm: Aussentemperatur f; rus: внешняя температура, температура наружного воздуха  1993-a2
teplota venkovní výpočtová
nejnižší pětidenní prům. teplota vzduchu podle dlouhodobých met. pozorování. Tato charakteristika slouží ve stavební praxi při projektových pracích k výpočtu tepelných ztrát budov.
slov: výpočtová vonkajšia teplota; rus: расчетная температура наружного воздуха  1993-a3
teplota virtuální
charakteristika vlhkého vzduchu, která odpovídá teplotě suchého vzduchu o stejných hodnotách tlaku a hustoty jako má vzduch vlhký. Hodnotu virtuální teploty lze stanovit na základě stavové rovnice ideálního plynu pro vlhký vzduch na základě předpokladu, že suchý vzduch i vodní pára se chovají jako ideální plyny. Virtuální teplota Tv však umožňuje použít pro vlhký vzduch stavovou rovnici ideálního plynu pro suchý vzduch, dosadíme-li do ní virtuální teplotu místo teploty vzduchu, tzn.
p/ρ=RdTv,
kde p je tlak vlhkého vzduchu, ρ hustota vlhkého vzduchu a Rd měrná plynová konstanta suchého vzduchu. Pro danou měrnou vlhkost s lze hodnotu Tv v K určit pomocí vztahu
Tv=T[ (1+( RvRd1 )s) ]T(1+0,61s),
kde T značí teplotu v K a Rv měrnou plynovou konstantu vodní páry. Obdobně lze Tv vyjádřit pomocí směšovacího poměru w, využijeme-li převodní vztah
s=w1+w.
Platí tedy, že Tv ≥ T, kde znaménko rovnosti obou veličin odpovídá suchému vzduchu. Virtuální teplota bývá při zemi obvykle o 0,1 až 5,0 °C vyšší než skutečná teplota vzduchu, přičemž hodnota horní hranice rozdílu odpovídá tlaku nasycené vodní páry při 30 °C. V meteorologii se využívá také prům. virtuální teplota vrstvy vzduchu mezi dvěma izobarickými hladinami, která je přímo úměrná jejich vertikální vzdálenosti. Relativní izohypsy na mapách relativní topografie jsou tedy zároveň izotermami prům. virtuální teploty. Ve fyzice oblaků a srážek zahrnují někteří autoři do definice virtuální teploty i přírůstek hustoty vyvolaný přítomností kondenzované fáze vody. Definice má potom tvar
Tv=T(1+0,61w wl),
kde wl je směšovací poměr kondenzované fáze vody.
angl: virtual temperature; slov: virtuálna teplota; něm: virtuelle Temperatur f; rus: виртуальная температура  1993-a3
teplota virtuální akustická
teplota Tvak, při níž by se v suchém vzduchu šířil zvuk stejnou rychlostí jako ve vlhkém vzduchuteplotou Ta tlakem vodní páry e. Počítáme ji pomocí přibližného vzorce
Tvak=T( 1+0,3ep),
v němž p je tlak vzduchu a Tvak i T udáváme v K.
angl: acoustic virtual temperature; slov: akustická virtuálna teplota; něm: akustische virtuelle Temperatur f; rus: акустическая виртуальная температура  1993-a1
teplota vlhká
1. teplota, které teoreticky nabude původně nenasycený vzduch po nasycení vodní párou. Podle toho, zda tento proces proběhne jako adiabatický nebo izobarický děj, rozlišujeme:
a) adiabatickou vlhkou teplotu Tav. Pomocí termodynamického diagramu ji přibližně určíme tak, že uvažovanou vzduchovou částici převedeme po suché adiabatě do výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou. Odtud pak vzduchovou částici necháme sestoupit po nasycené adiabatě do výchozí hladiny, na níž přečteme Tav. Převedeme-li částici po nasycené adiabatě dále do tlakové hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou vlhkou potenciální teplotu. Adiabatická vlhká potenciální teplota má ve vzduchu obsahujícím nasycenou vodní páru z hlediska podmínek pro vertikální stabilitu atmosféry analogický význam jako potenciální teplota v nenasyceném vzduchu;
b) izobarickou vlhkou teplotu Tiv. Při jejím určení předpokládáme, že k nasycení (vzhledem k rovinnému vodnímu povrchu) dojde za stálého tlaku vypařováním vody do uvažované vzduchové částice, jíž se odnímá teplo spotřebované na výpar. Tuto teplotu lze vypočítat podle vzorce
Tiv=TL wv(wsw) cp,
kde T značí teplotu vzduchu, Lwv latentní teplo vypařování, cp měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, w a ws skutečný směšovací poměr vodní páry, resp. směšovací poměr vodní páry odpovídající stavu nasycení.
Izobarická vlhká teplota je vždy vyšší než adiabatická vlhká teplota. Spolu s ní se v meteorologii používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu určeného teplotou Tiv v uvažované tlakové hladině po nasycené adiabatě do hladiny 1 000 hPa, zjistíme na teplotní stupnici izobarickou vlhkou potenciální teplotu.
2. v meteorologii běžné zkrácené označení pro teplotu vlhkého teploměru, která se v ideálním případě (z hlediska funkce vlhkého teploměru a na něj působících vnějších faktorů) blíží izobarické vlhké teplotě. Ztotožňování teoreticky určené izobarické vlhké teploty a změřené teploty vlhkého teploměru, k čemuž někdy v praxi dochází, však není zcela přesné.
angl: wet-bulb temperature; slov: vlhká teplota; něm: Feuchttemperatur f, Temperatur des feuchten Thermometers f; rus: температура смоченного термометра  1993-a1
teplota vlhká adiabatická
angl: pseudo wet-bulb temperature, adiabatic wet-bulb temperature; slov: adiabatická vlhká teplota; něm: Pseudofeuchttemperatur f  1993-a1
teplota vlhká izobarická
angl: isobaric wet-bulb temperature; slov: izobarická vlhká teplota; rus: температура смоченного термометра  1993-a1
teplota vlhkého teploměru
teplota udávaná vlhkým teploměrem psychrometru, který je v dobrém tepelném kontaktu se vzduchem, správně ventilovaný a dokonale chráněný před přímým slunečním zářením. Blíží se izobarické vlhké teplotě. Při záporné teplotě je třeba údaj doplnit o informaci, zda je nádobka obalena ledem.
angl: wet-bulb temperature; slov: teplota vlhkého teplomeru; něm: Temperatur des feuchten Thermometers; rus: температура смоченного термометра  1993-a3
teplota výstupné kondenzační hladiny
syn. teplota kondenzační adiabatická – teplota, při níž vzduchová částice ochlazovaná adiabaticky při konstantním směšovacím poměru dosáhne nasycení. Graficky je určena průsečíkem suché adiabaty, procházející bodem o daných souřadnicích p a T, s izogramou, procházející teplotou rosného bodu v izobarické hladině p. Tuto teplotu nelze zaměňovat s teplotou rosného bodu, i když v obou případech jde o teplotu částice přivedené k nasycení při konstantním směšovacím poměru. Nasycení je však u teploty kondenzační hladiny dosahováno dějem adiabatickým, zatímco u teploty rosného bodu dějem izobarickým. Teplota výstupné kondenzační hladiny je vždy nižší než teplota rosného bodu, jen v případě nasycené vzduchové částice se obě teploty rovnají a jsou shodné s teplotou vzduchu. Viz též teplota konvekční kondenzační hladiny.
angl: temperature of lifting condensation level; slov: teplota výstupnej kondenzačnej hladiny; něm: Temperatur im Hebunbskondensationsniveau f; rus: температура уровня конденсации  1993-a1
teplota vzduchu
meteorologický prvek vyjadřující tepelný stav atmosféry. Teplotní pole je výsledkem vzájemné interakce řady faktorů, především radiační a turbulentní výměny tepla mezi zemským povrchem a spodními hladinami atmosféry i mezi jednotlivými atm. vrstvami, absorpce záření molekulami radiačně aktivních plynů a částicemi atmosférického aerosolu, uvolňování a spotřeby latentního tepla při fázových přechodech vody, teplotní advekce apod.
Měření teploty vzduchu se provádí na přízemních meteorologických stanicích ve výšce 1,25 až 2,0 m, přízemní teplota vzduchu se měří v 5 cm nad zemským povrchem. Sondáží atmosféry se zjišťuje vertikální profil teploty vzduchu. Hodnota teploty vzduchu se udává na příslušné teplotní stupnici. Viz též pole teplotní, extrémy teploty vzduchu.
angl: air temperature; slov: teplota vzduchu; něm: Lufttemperatur f; rus: температура воздуха  1993-a3
teplota vzduchu průměrná denní
prům. hodnota teploty vzduchu vypočtená z hodnot naměřených v klimatologických nebo synoptických termínech. Podle doporučení WMO se denní průměr teploty počítá jako aritmetický průměr hodnot teploty měřených v pravidelných intervalech. Na vnitrostátní úrovni se v ČR průměrná denní teplota vzduchu počítá někdy podle vzorce:
T¯=T7+T 14+2T214,
kde indexy 7, 14 a 21 vyjadřují termíny pozorování. Počítá-li se průměrná denní teplota vzduchu z 24 hodnot, označuje se jako pravý denní průměr teploty. K hrubému odhadu průměrné denní teploty se též někdy užívá vzorce:
T¯=T max+Tmin2,
kde Tmax je max. a Tmin min. denní teplota vzduchu. Viz též průměr meteorologického prvku denní, průměr meteorologického prvku denní pravý.
angl: mean daily temperature; slov: priemerná denná teplota vzduchu; něm: Tagesmitteltemperatur f; rus: средняя суточная температура  1993-a3
teplota vzduchu přízemní
syn. teplota přízemní – 
1. teplota vzduchu měřená ve výšce 5 cm nad zemí nebo nad povrchem sněhové pokrývky.
2. v aerologii teplota vzduchu ve výšce 2 m nad zemí, na rozdíl od teploty vzduchu měřené aerol. prostředky v mezní vrstvě atmosféry a ve volné atmosféře.
angl: grass temperature, ground temperature, surface temperature; slov: prízemná teplota vzduchu; něm: bodennahe Lufttemperatur f; rus: температура воздуха у земной поверхности  1993-a3
teplota vzduchu redukovaná na hladinu moře
teoretická hodnota teploty vzduchu na stanici, pokud by její nadm. výška byla nulová. Určuje se redukcí teploty vzduchu. Používá se v klimatologii k eliminaci vlivu nadm. výšky na teplotu vzduchu, což umožňuje zvýraznit vliv jiných klimatotvorných faktorů. Znázorňuje se především na klimatologických mapách větších území, a to pomocí redukovaných izoterem.
angl: temperature reduced to sea level; slov: teplota vzduchu redukovaná na hladinu mora; něm: auf Meeresniveau reduzierte Temperatur f; rus: температура воздуха приведенная к уровню моря  1993-a3
teplota vztažná
průměrná maximální teplota nejteplejšího měsíce, zpravidla července, na daném letišti. Na letišti Praha–Ruzyně je 23,6 °C (JUL). Hodnoty pro další letiště lze nalézt v Letecké informační příručce (AIP ČR).
angl: reference temperature; slov: vzťažná teplota  2014
teploty vzduchu extrémní
souhrnné označení pro maximální teplotu, minimální teplotu a přízemní minimální teplotu vzduchu. Hodnoty extrémních teplot se vždy vztahují k určitému časovému období, které je stanoveno doporučeními Světové meteorologické organizace nebo národními předpisy. Ve zprávách v kódu BUFR jsou extrémní teploty uvedeny spolu s údaji o časovém období a výšce senzoru nad zemí pro získání přesného popisu těchto dat. Měření extrémních teplot se na většině stanic ČR provádí automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem za dané období. Viz též extrémy teploty vzduchu, teploměr extrémní.
angl: extreme temperatures; slov: extrémne teploty vzduchu; něm: Extremtemperaturen f; rus: экстремальные температуры  1993-a3
terciér
syn. třetihory – vžité označení pro starší část kenozoika, zahrnující období před 66 – 2,588 mil. roků. Zahrnuje dvě periody, paleogén a neogén, na nějž navazuje kvartér neboli čtvrtohory.
Termín zavedl v r. 1760 it. geolog G. Arduino; pochází z lat. tertiarius „třetí v pořadí, třetího druhu“ (od tertius „třetí“), tedy ve smyslu „třetí geologické období“.
angl: Tertiary; slov: terciér; něm: Tertiär n  2018
termika
slang. označení pro termickou konvekci, používané zejména ve sportovním letectví a v plachtařské meteorologii.
  2021
termiky
v meteorologii širší pojem označující:
a) stabilní a silné vertikální konvektivní pohyby, kterých mohou využívat např. kroužící ptáci a plachtaři k získávání výšky. Tyto termiky bývají dále označovány jako čisté, spojené jen s termickou konvekcí bezoblačnou nebo oblačnou, nebo jako větrné, na jejichž vzniku se podílí zejména mechanická turbulence. V letecké terminologii se užívá též pojmu termické stoupavé proudy nebo slang, „termika". Mají horiz. rozměry v řádu desítek až stovek m, vert. několik stovek až tisíců metrů;
b) v oboru met. měření, zejména prováděných sodary, vzduchové bubliny o vzájemně různé teplotě nebo i vlhkosti, které vznikají buď při formování uspořádaných termických vert. proudů nebo po dosažení hladiny inverze teploty vzduchu těmito stoupavými proudy. Takto pojímané termiky mající rozměr řádově jednotek metrů, vyvolávají akust. ozvěnu.
angl: thermals; slov: termiky; něm: Thermik f; rus: термики  1993-a1
termín klimatologický
jednotná doba pozorování na met. stanici, stanovená podle místního stř. slunečního času platného pro lokalitu stanice. V daném dni a pro danou zeměp. šířku je tedy na všech stanicích sítě v témže klimatologickém termínu Slunce ve stejné výšce nad obzorem, čímž jsou zajištěny z tohoto hlediska homogenní podmínky pro získávání met. dat. V ČR se měření provádí v klimatologických termínech 7, 14 a 21 h na základních a v 7 h místního stř. slunečního času na srážkoměrných stanicích.
angl: climatological time of observation; slov: klimatologický termín; něm: klimatologischer Termin m; rus: климатологический срок  1993-a3
termín pozorování
v synop. praxi období 10 min před synoptickým termínem. Jevy pozorované v tomto období se uvádějí v meteorologických zprávách jako aktuální stav počasí.
angl: time of observation; slov: termín pozorovania; něm: Beobachtungstermin m; rus: синоптический срок  1993-a3
termín synoptický
jednotná doba pozorování na synoptických stanicích stanovená podle světového času (UTC) s cílem, aby pozorování na celé Zemi byla konána současně. Synoptické termíny se dělí na hlavní, tj. 00, 06, 12 a 18 UTC, vedlejší, tj. 03, 09, 15 a 21 UTC a hodinové, tj. 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22 a 23 UTC. Na aerologických stanicích jsou hlavní termíny 00 a 12 UTC, vedlejší termíny 06 a 18 UTC. Na základě pozorování v synoptických termínech se sestavují příslušné meteorologické zprávy a zpracovávají povětrnostní mapy.
angl: synoptic hour; slov: synoptický termín; něm: synoptischer Termin m; rus: синоптический срок  1993-a3
termín synoptický hlavní
angl: main standard time; slov: hlavný synoptický termín; něm: synoptischer Haupttermin m; rus: главный стандартный срок  1993-a1
termín synoptický vedlejší
angl: intermediate standard time; slov: vedľajší synoptický termín; něm: synoptischer Zwischentermin m; rus: дополнительный синоптический срок, промежуточный стандартный срок  1993-a1
termoanemometr
přístroj, který k měření rychlosti větru využívá zchlazování el. odporového čidla ventilací. Čidlo je tvořeno tenkým (tlouštka řádu jednotek mikrometru) kovovým drátkem (platina, wolfram) a využívá změny odporu většiny kovů s teplotou. Je vyhříváno el. proudem. Měřením změn teploty je stanoven odvod tepla z čidla, jenž výrazně závisí na rychlosti větru. U starších typů je charakteristika čidla značně nelineární. Původně měl proto termoanemometr dostatečnou přesnost jen v poměrně malém rozpětí rychlostí větru. Dnešní termoanemometry svými rozsahy a přesností umožňují i běžná meteorologická měření. Kromě toho se ovšem pro velmi malý rozměr čidla a jeho malou setrvačnost termoanemometru používá především pro určení malých rychlostí větru a turbulentních pulzací při nich. Viz též měření větru, anemometr.
Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova anemometr.
angl: hot wire anemometer, thermoanemometer; slov: termoanemometer; něm: Hitzdrahtanemometer n, thermisches Anemometer n; rus: термоанемометр  1993-a3
termobarometr
syn. barotermometr – zřídka používaná označení pro hypsometr.
Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova barometr.
angl: hypsometer; slov: termobarometer; něm: Hypsothermometer n, Thermobarometer n; rus: гипсометр, термобарометр  1993-a3
termobaroskop
nejstarší přístroj pro měření změn teploty vzduchu, který zkonstruoval G. Galilei (1597) na principu tepelné roztažnosti vzduchu. Šlo o typ teploměru bez vakua s otevřenou trubicí, který proto reagoval rovněž na změny tlaku vzduchu. Viz též teploměr plynový.
Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“, βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.
slov: termobaroskop; něm: Thermobaroskop n; rus: термобароскоп  1993-a2
termocyklogeneze
teorie cyklogeneze, kterou vypracoval něm. meteorolog G. Stüve (1926). Podle ní souvisí změny tlaku vzduchu v troposféře s charakterem advekce a termickými procesy ve stratosféře. V tomto pojetí má termocyklogeneze jiný smysl než termická teorie cyklogeneze.
Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova cyklogeneze.
angl: thermocyclogenesis; slov: termocyklogenéza; něm: Thermozyklogenese f; rus: термоциклогенез  1993-a2
termodynamika atmosféry
část meteorologie zabývající se aplikacemi termodyn. zákonů a metod na atmosféru Země. Lze ji rozdělit např. na termodynamiku nenasyceného vzduchu, která popisuje vlhký vzduch jako směs ideálních plynů, a termodynamiku nasyceného vzduchu, studující zejména fázové přechody vody v atmosféře a s nimi spojené transformace energie. K nejlépe prostudovaným a teoreticky popsaným termodyn. procesům v atmosféře patří především adiabatické děje. Poznatky termodynamiky atmosféry se uplatňují prakticky ve všech odvětvích meteorologie, nejvíce ve fyzice oblaků a srážek, v dynamické, synoptické a letecké meteorologii. Za počátek vývoje termodynamiky atmosféry se považuje rok 1843, kdy franc. fyzik J. C. E. Péclet aplikoval Poissonovy rovnice na výstupné vzdušné proudy.
angl: atmospheric thermodynamics, thermodynamics of atmosphere; slov: termodynamika atmosféry; něm: atmosphärische Thermodynamik f, Thermodynamik der Atmosphäre f; rus: термодинамика атмосферы  1993-a2
termograf
přístroj zaznamenávající časový průběh teploty vzduchu na registrační pásku (týdenní nebo denní). Na meteorologických stanicích byl umístěn v meteorologické budce.
Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
angl: thermograph; slov: termograf; něm: Thermograph m; rus: термограф  1993-a3
termograf aspirační
termograf, jehož čidlo je uměle ventilováno.
angl: aspirated thermograph, ventilated thermograph; slov: aspiračný termograf; něm: Aspirationsthermograph m; rus: аспирационный термограф, дистанционный термограф  1993-a1
termogram
záznam termografu.
angl: thermogram; slov: termogram; něm: Thermogramm n; rus: термограмма  1993-a1
termohygrograf
syn. hygrotermograf – přístroj pro současný záznam průběhu teploty a vlhkosti vzduchu na jeden registrační pásek.
Termín vznikl spojením slov termograf a hygrograf.
angl: thermohygrograph; slov: termohygrograf; něm: Thermohygrograph m; rus: термогигрограф  1993-a2
termohygrogram
záznam termohygrografu.
Termín vznikl odvozením od termínu termohygrograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“, ὑγρός [hygros] „vlhký, mokrý“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.
 
angl: thermohygrogram; slov: termohygrogram; něm: Thermohygrogramm n; rus: термогигрограмма  1993-a1
termohygroskop
přístroj pro přibližné určení teploty rosného bodu. Jeho indikační mechanizmus je ovládán současně bimetalickým teploměrem a vlasovým vlhkoměrem.
Termín vznikl spojením slov termoskop a hygroskop.
angl: hygrothermoscope; slov: termohygroskop; něm: Thermohygroskop n; rus: термогигроскоп  1993-a1
termoizanomála
viz izanomála.
Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova izanomála.
angl: thermoisanomal; slov: termoizanomála; něm: Thermoisanomale f; rus: термоизаномала  1993-a3
termoizodroma
izokontinentála spojující místa se stejnou termickou kontinentalitou klimatu vyjádřenou pomocí termodromického kvocientu.
Termín zavedl rakouský meteorolog F. Kerner von Marilaun v r. 1905. Skládá se z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“, ἴσος [isos] „stejný, rovný“ a δρόμος [dromos] „běh, dráha“.
angl: thermoisodrome; slov: termoizodróma; něm: Thermoisodrome f  1993-a3
termoizopleta
izopleta znázorňující závislost určité teplotní charakteristiky na dvou navzájem nezávislých proměnných. Pomocí termoizoplet lze v jednom klimatologickém diagramu současně vyjádřit např. denní a roční chod teploty vzduchu v určitém místě, Jinými příklady využití termoizoplet jsou znázornění ročního chodu teploty vzduchu v závislosti na zeměp. šířce nebo nadm. výšce, popř. teploty půdy v závislosti na hloubce.
Termín zavedl něm. meteorolog F. Erk v r. 1885. Skládá se z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a slova izopleta.
angl: thermoisopleth; slov: termoizopléta; něm: Thermoisoplethe f; rus: термоизоплета  1993-a3
termopauza
horní vrstva termosféry ve výšce nad 200 km (Prölss, G. W., 2003). Různí autoři uvádějí výšku termopauzy v rozmezí 450 až 700 km. Ve výšce termopauzy se teplota asymptoticky blíží k hraniční hodnotě nazývané teplotou termopauzy neboli exosférickou teplotou, jejíž hodnota je přibližně 1 000 K, ale může se pohybovat v rozmezí 330 až 2 200 K. Termopauza odděluje termosféru a exosféru.
Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a lat. pausa „přerušení, ukončení“.
angl: thermopause; slov: termopauza; něm: Thermopause f; rus: термопауза  1993-a3
termosféra
vrstva atmosféry Země nad mezopauzou. Sahá zhruba od výšek 80 až 90 km do výšek nad 200 km nad zemským povrchem. Podle některých autorů se jako termosféra označuje celá část zemské atmosféry nad mezopauzou bez horního omezení, jiní uvažují termosféru do výšek, v nichž se ještě vyskytují polární záře, tj. 600 až 700 km. Do výšky 200 až 300 km je pro termosféru typický výrazný vert. růst teploty většinou v rozmezí přibližně od 200 K až do 1 000 K. Vzhledem k vysokému stupni zředění vzduchu však tuto teplotu nelze měřit běžnými termometrickými metodami, ale určuje se na základě kinetické energie pohybu jednotlivých molekul. Z tohoto důvodu mluvíme někdy o tzv. kinetické teplotě. Viz též termopauza.
Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).
angl: thermosphere; slov: termosféra; něm: Thermosphäre f; rus: термосфера  1993-a3
termoskop
nejstarší přístroj k indikaci teplotních změn (tepelných stavů), předchůdce teploměru. Vzduchový termoskop popsal a používal již Heron Alexandrejský. Koncem 16. stol. sestrojil "skleněný" termoskop Galileo Galilei. Viz též anemoskop, hygroskop, termobaroskop.
Termín se skládá z řec. θερμός [thermos] „teplý, horký“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.
angl: thermoscope; slov: termoskop; něm: Thermoskop n; rus: термоскоп  1993-a1
thermo
viz termo.
slov: termo  1993-a1
theta-systém
syn. soustava souřadnicová Θ –  pravoúhlá souřadnicová soustava se zobecněnou vertikální souřadnicí, kde tato souřadnice vyjadřuje potenciální teplotu Θ. Kvazihorizontální osy x a y leží ve zvolené izentropické hladině a vert. osa je orientována ve směru nárůstu potenciální teploty. Theta-systém je vhodný pro studium adiabatických dějů za předpokladu vertikální stability atmosféry. Viz též PV thinking.
angl: Θ coordinate system, Θ system; slov: theta systém; něm: Theta-System n; rus: система кoординат тета (Ѳ)  1993-a3
thetagram
termodynamický diagram, který vyjadřuje závislost izobarické ekvivalentní potenciální teploty na nadmořské výšce. Tato teplota se vynáší lineárně na horizontální osu, vertikální osa je buď lineární stupnicí výšky, nebo logaritmickou stupnicí tlaku vzduchu. Na základě četných aerologických měření sestavili O. Moese a G. Schinze (1932) charakteristické thetagramy pro různé geografické typy vzduchových hmot ve stř. Evropě. Název thetagram souvisí s obvyklým označením potenciální teploty řeckým písmenem Θ (theta). Diagram navržený G. Schinzem (1932) má v současné době pouze historický význam. Viz též klasifikace vzduchových hmot.
Termín zavedl autor tohoto diagramu, něm. meteorolog G. Schinze v r. 1932. Skládá se z názvu řeckého písmene Θ [théta], které je obvyklým označením potenciální teploty, a řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.
angl: thetagram; slov: thetagram; něm: Thetagramm n; rus: тетаграмма  1993-a2
tišina
slov: tíšina; něm: Flaute f, Windstille f  1993-a3
tišiny rovníkové
syn. tišiny tropické – pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v některých úsecích vnitřní části intertropické zóny konvergence. Námořnické označení pro rovníkové tišiny je doldrums.
angl: doldrums, equatorial calms; slov: rovníkové tíšiny; něm: äquatoriale Kalmen f/pl, äquatoriale Windstillen f/pl; rus: экваториальная зона затишья  1993-a2
tišiny subtropické
pásmo bezvětří nebo slabých proměnlivých větrů v subtropickém pásu vysokého tlaku vzduchu nad oceány na obou polokoulích, vyskytující se mezi pasáty a pásmem západních větrů (přibližně mezi 30 až 35° N a 30 až 35° S). Posunují se na sever a na jih asi o 5° v závislosti na výšce Slunce během roku. Subtropické tišiny jsou oblastmi s ustáleným, nad pevninou suchým a horkým počasím. Někdy se pro subtropické tišiny používal termín „pásmo kalmů". Viz též šířky koňské.
angl: subtropical calms; slov: subtropické tíšiny; něm: subtropische Kalmen f/pl; rus: субтропические штили  1993-a3
tišiny tropické
slov: tropické tíšiny  1993-a1
tivano
Jedná se o místní italský název pro vítr vanoucí v oblasti Comského jezera, který snad vznikl z franc. spojení petit vent „mírný vítr“.
angl: tivano; slov: tivano; něm: Tivano m  1993-a3
tlak
jedna ze zákl. fyz. veličin, která vyjadřuje působení síly kolmo na jednotkovou plochu. Síla zemské tíže způsobuje v nepohybujících se tekutinách statický tlak, který v případě atmosféry Země označujeme jako tlak vzduchu neboli atmosférický tlak. Protože je vzduch tvořen směsí plynů, můžeme rozlišovat parciální tlaky jednotlivých plynů, především tlak vodní páry. Pohyb tekutin navíc vyvolává dynamický tlak; v atmosféře  tímto způsobem vzniká tlak větru. Součet statického a dynamického tlaku můžeme označit jako tlak celkový.
Jednotkou tlaku v soustavě SI je pascal (Pa), v meteorologii se převážně používá jeho stonásobek neboli hektopascal (hPa). Zast. jednotkou tlaku je atmosféra.
angl: pressure; slov: tlak; něm: Druck m; fr: pression f; rus: давление  2023
tlak aerostatický
angl: aerostatic pressure; slov: aerostatický tlak; něm: aerostatischer Druck m; fr: pression aérostatique f; rus: аэростатическое давление  2023
tlak atmosférický
syn. tlak vzduchu.
angl: atmospheric pressure; slov: atmosférický tlak; rus: атмосферное давление  1993-a1
tlak barometrický
syn. tlak vzduchu.
angl: barometric pressure; slov: barometrický tlak  1993-a1
tlak celkový
1. úhrnný tlak směsi plynů, který je součtem parciálních tlaků jednotlivých složek směsi;
2. součet dynamického tlaku a statického tlaku v proudících tekutinách. V meteorologii se měří jako jedna z tlakových veličin snímaných čidlem aerodyn. anemometru. Odečtením statického tlaku od celkového tlaku v převodníku anemometru lze pak získat dynamický tlak.
angl: total pressure; slov: celkový tlak; něm: Gesamtdruck m; rus: полное давление  1993-a3
tlak dílčí
angl: partial pressure; slov: parciálny tlak; něm: Partialdruck m; rus: парциальное давление  1993-a2
tlak dynamický
tlak působící v proudící tekutině na plochu orientovanou kolmo ke směru proudění po odečtení statického tlaku. Z hlediska rozměrové analýzy je dynamický tlak ekvivalentní množství kinetické energie v jednotce objemu proudící tekutiny, tzn. je přímo úměrný čtverci rychlosti proudění a hustotě tekutiny. U ploch, které nejsou orientovány kolmo ke směru proudění, je silové působení dynamického tlaku dáno průmětem do směru vnější normály k dané ploše. Viz též tlak větru, energie větru.
angl: dynamic pressure; slov: dynamický tlak; něm: dynamischer Druck m, Staudruck m; rus: динамическое давление  1993-a3
tlak hydrostatický
angl: hydrostatic pressure; slov: hydrostatický tlak; něm: hydrostatischer Druck m; fr: pression hydrostatique f; rus: гидростатическое давление  2023
tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu
tlak vodní páry, která je ve stavu termodynamické rovnováhy s rovným povrchem čistého ledu za dané teploty. Viz též nasycení, rovnice Clausiova–Clapeyronova, vzduch nasycený.
angl: saturated water vapour pressure with respect to ice; slov: tlak nasýtenej vodnej pary vzhľadom na ľad; něm: Sättigungswasserdampfdruck über Eis m; rus: упругость насыщения водяного пара по отношению ко льду  1993-a3
tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě
tlak vodní páry, která je ve stavu termodynamické rovnováhy s rovným povrchem čisté vody za dané teploty. Viz též nasycení, rovnice Clausiova–Clapeyronova, vzduch nasycený.
angl: saturated water vapour pressure with respect to water; slov: tlak nasýtenej vodnej pary vzhľadom na vodu; něm: Sättigungswasserdampfdruck über Wasser m; rus: упругость насыщения водяного пара по отношению к воде  1993-a3
tlak nasycení
nevh. termín pro tlak vodní páry ve stavu nasycení.
angl: saturation pressure; slov: tlak nasýtenia; něm: Sättigungsdampfdruck m  1993-a3
tlak normální
konvenčně stanovená hodnota tlaku 1013,25 hPa. Byla zavedena jako průměrná hodnota tlaku vzduchu při mořské hladině na 45° s.š., při teplotě 15 °C a tíhovém zrychlení 9,80665 m.s-2.
angl: normal pressure, standard pressure; slov: normálny tlak; něm: Normaldruck m  2017
tlak parciální
syn. tlak dílčí – tlak vyvolaný jednou ze složek směsi plynů. Podle Daltonova zákona se plyny ve směsi chovají tak, jako kdyby každý existoval samostatně a celkový tlak směsi je součtem parciálních tlaků jednotlivých plynů. V meteorologii se nejčastěji uvádí parciální tlak vodní páry nebo ozonu.
angl: partial pressure; slov: parciálny tlak; něm: Partialdruck m  1993-a2
tlak sněhu
angl: snow pressure; slov: tlak snehu; rus: снеговая нагрузка  1993-a3
tlak statický
syn. tlak hydrostatický – tlak vyvolaný působením síly zemské tíže uvnitř nepohybující se tekutiny. Působí vždy kolmo na stěny libovolného tělesa vnořeného do dané tekutiny. Ve fyzice atmosféry je možné také označovat tento tlak jako aerostatický, častěji se však i v tomto případě používá pojem hydrostatický tlak. V meteorologii lze za statický tlak pokládat tlak vzduchu změřený správně umístěným tlakoměrem. Viz též rovnováha hydrostatická, tlak dynamický, tlak celkový.
angl: static pressure; slov: statický tlak; něm: statischer Druck m  1993-a3
tlak větru
tlak vyvolaný aerodyn. působením proudícího plynu na překážku, přičemž se obvykle uvažuje jen horiz. složka proudění a horiz. složka vznikající síly. Tlak větru je funkcí rychlosti proudění, tvaru překážky a hustoty proudícího vzduchu. Pro praktické účely se tlak větru někdy udává jako dynamický tlak. Viz též síla větru, energie větru.
angl: wind pressure; slov: tlak vetra; něm: Winddruck m; rus: давление ветра  1993-a3
tlak vodní páry
syn. napětí vodní páry – parciální tlak vodní páry ve vzduchu. Patří k zákl. charakteristikám vlhkosti vzduchu. Jednotkou v meteorologii je hektopascal (hPa), dříve se užívaly jednotky milibar nebo torr. Viz též vodní pára, izovapora, vzorec Hannův, vztah Thomsonův, tlak nasycené vodní páry.
angl: water vapour pressure, water vapour tension; slov: tlak vodnej pary; něm: Wasserdampfdruck m, Wasserdampfspannung f; rus: давление водяного пара, упругость водяного пара  1993-a2
tlak vzduchu
syn. tlak atmosférický, tlak barometrický – meteorologický prvek vyjadřující v daném místě atmosféry nebo na zemském povrchu statický tlak, vznikající působením síly zemské tíže na vzduchový sloupec sahající od daného místa až k horní hranici atmosféry. Tlak vzduchu se v meteorologii vyjadřuje ve stonásobcích pascalu (Pa) neboli hektopascalech (hPa), případně milibarech (mbar, dříve mb), přičemž hodnoty v hektopascalech a milibarech jsou identické. Staršími jednotkami tlaku vzduchu byly milimetr rtuťového sloupce, později označovaný torr, dále barye, bar nebo centibar (cbar, dříve též cb).
Tlakové pole se vyznačuje charakteristickým vertikálním profilem tlaku vzduchu. Pomocí barometrické formule se proto provádí redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu, přičemž se tlak vzduchu na stanici převádí nejčastěji na tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře. Horizontální tlakové gradienty jsou určujícím faktorem cirkulace atmosféry, proto se tlak vzduchu znázorňuje na synoptických mapách, a to na přízemních mapách pomocí izobar i na výškových mapách nepřímo pomocí izohyps dané izobarické hladiny. Viz též měření tlaku vzduchu, tendence tlaková, extrémy tlaku vzduchu.
angl: air pressure, atmospheric pressure; slov: tlak vzduchu; něm: Luftdruck m; rus: атмосферное давление, давление воздуха  1993-a3
tlak vzduchu na stanici
tlak vzduchu změřený v nadmořské výšce tlakoměru. Slouží mj. k určení tlakové tendence. U dříve používaných rtuťových tlakoměrů bylo k jeho určení nutné odečtený údaj redukovat na teplotu rtuti 0 °C a započítat přístrojovou opravu. včetně přepočtu na normální tíhové zrychlení. Viz též redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu.
angl: station pressure; slov: tlak vzduchu na stanici; něm: Stationsluftdruck m; rus: давление на уровне станции  1993-a3
tlak vzduchu normální
tlak vzduchu na hladině moře ve standardní atmosféře. Jeho hodnota je 1 013,25 hPa neboli 760 torrů; v minulosti byla takto definována jednotka 1 atmosféra.
angl: normal atmospheric pressure; slov: normálny tlak vzduchu; něm: Normaldruck m; rus: нормальное давление воздуха  1993-a3
tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře
(SLP) – tlak vzduchu v hladině odpovídající stř. výšce hladiny moře
1. vypočtený podle reálné atmosféry:
QFF=p*exp[ g*H/(287.04* TV) ]
z naměřeného tlaku vzduchu p v nadmořské výšce tlakoměru H, virtuální teploty TV a tíhového zrychlení g v zeměpisné šířce stanice a v nadm. výšce tlakoměru H;
2. vypočtený podle mezinárodní standardní atmosféry ICAO:
QNH=p*[ 1+(1013.25n* 0.0065*0.003472)*H /pn ] 1/n
z naměřeného tlaku vzduchu p v nadm. výšce tlakoměru H a pro n = 0,190284.
angl: pressure reduced to mean sea level; slov: tlak vzduchu redukovaný na hladinu mora; něm: auf mittlere Meereshöhe reduzierter Luftdruck; rus: атмосферное давление приведенное к уровню моря, давление на уровне моря  1993-a3
tlakoměr
syn. barometr – přístroj pro měření tlaku vzduchu. Podle principu měření se rozlišují tlakoměry kapalinové, deformační a hypsometry. U kapalinových tlakoměrů je hydrostatická (tíhová) síla vzduchu v místě měření vyrovnávána tíhou sloupce použité kapaliny (rtuť, voda, olej, glycerin apod.) odpovídající délky ve vakuované barometrické trubici. Vzhledem k vysoké hustotě a dalším příznivým vlastnostem se nejčastěji používá rtuť, jak je tomu např. u rtuťových tlakoměrů. Deformační tlakoměry vyrovnávají sílu tlaku vzduchu pružností stěn uzavírajících obvykle vakuovaný prostor, např. stěn kovové krabičky u tlakoměrů aneroidových neboli aneroidů, stěn Bourdonovy trubice, eventuálně křemíkové membrány u současných membránových tlakoměrů. U hypsometrů tlak určuje teplotu varu destilované vody. V úpravě pro registraci se jedná o tlakoměr registrační. Viz též barograf.
angl: barometer; slov: tlakomer; něm: Barometer n, Luftdruckmesser m; rus: барометр  1993-a3
tlakoměr absolutní standardní
syn. etalon barometrický – přesný tlakoměr, jímž lze měřit tlak vzduchu absolutně, tj. měření atmosférického tlaku vůči ideálnímu vakuu.
angl: absolute standard barometer; slov: štandardný absolútny tlakomer; něm: Hauptnormalbarometer n; rus: абсолютный стандартный барометр, эталонный барометр  1993-a3
tlakoměr aneroidový
syn. aneroid – deformační kovový tlakoměr, jehož čidlem je jedna nebo více Vidieho aneroidových krabiček. Podle metody snímání změn tlaku vzduchu je dělíme na aneroidy mechanické a aneroidy elektrické. U mechanického aneroidu je sada aneroidových krabiček připevněna jedním koncem ke kostře aneroidu. Z druhého konce, který je volný, se snímají výchylky závislé na změnách tlaku vzduchu mechanickým převodním systémem. Elektrické aneroidy převádějí deformaci aneroidových krabiček na změnu elektrické veličiny (odpor, kapacitu, napětí, frekvenci aj). Údaje aneroidu ovlivňuje teplota vzduchu a vzhledem k hysterezi aneroidu i rychlost tlakové změny.
angl: aneroid barometer; slov: aneroidový tlakomer; něm: Aneroidbarometer n  1993-a3
tlakoměr deformační
viz tlakoměr.
angl: elastic barometer; slov: deformačný tlakomer; něm: Deformationsbarometer n; rus: деформационный барометр  1993-a1
tlakoměr Fortinův
rtuťový tlakoměr, v jehož nádobce s pohyblivým dnem je před každým čtením třeba nastavit hladinu rtuti k pevnému bodu, tzv. nulovému bodu stupnice tlakoměru (obvykle určenému polohou špičky svislého hrotu, původně ze slonové kosti). Nulový bod definuje nulu milimetrové neredukované stupnice, od níž se měří délka rtuťového sloupce. Nepřesnosti v průřezu barometrické trubice ani nádobky tlakoměru tak nemají vliv na údaje tohoto přístroje.
angl: adjustable cistern barometer, Fortin barometer; slov: Fortinov tlakomer; něm: Barometer nach Fortin n, Fortin-Barometer n; rus: барометр Фортеня  1993-a2
tlakoměr horský
rtuťový tlakoměr se stupnicí prodlouženou do nízkých hodnot tlaku, jímž lze měřit tlak vzduchu ve zvětšeném rozpětí nadm. výšek, tj. od 0 asi do 3 000 m. Bývá konstruován shodně jako staniční tlakoměr. Pro měření tlaku vzduchu na horských stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají.
angl: mountain barometer; slov: horský tlakomer; něm: Gebirgsbarometer n; rus: горный барометр  1993-a3
tlakoměr kapalinový
viz tlakoměr. Viz též tlakoměr rtuťový.
angl: mercury barometer; slov: kvapalinový tlakomer; něm: Flüssigkeitsbarometer n; rus: жидкостный барометр  1993-a1
tlakoměr kontrolní
syn. tlakoměr Wildův–Fuessův – dvouramenný rtuťový nádobkový–násoskový tlakoměr s pohyblivým dnem nádobky, dříve často používaný jako etalonový normální tlakoměr při zkoušení jiných rtuťových tlakoměrů.
slov: kontrolný tlakomer; něm: Kontrollbarometer n; rus: контрольный барометр  1993-a3
tlakoměr kovový
angl: metallic barometer; slov: kovový tlakomer; rus: металлический барометр  1993-a2
tlakoměr lodní
rtuťový tlakoměr dříve užívaný na lodích, charakteristický konstrukcí barometrické trubice (např. zúžením její části do kapilárního průřezu), jíž se potlačují oscilace tlaku vzduchu, a tedy i délky rtuťového sloupce, způsobené pohyby lodi.
angl: marine barometer; slov: lodný tlakomer; něm: Schiffsbarometer n; rus: морской барометр, судовой барометр  1993-a3
tlakoměr membránový
tlakoměr deformační využívající deformaci křemíkové membrány, která uzavírá vakuovaný prostor uvnitř mikromechanického senzoru. Používá se v současných elektronických čidlech pro měření tlaku. Opačné strany vakuované mezery jsou pokoveny a tvoří kondenzátor, jehož kapacita závisí na prohnutí membrány. Jedná se o tzv. BAROCAP sensor. Výhodou je přesnost, malá hystereze, nízká teplotní závislost a dlouhodobá stabilita.
angl: membrane anemometer; slov: membránový tlakomer  2014
tlakoměr nádobkový
rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že barometrická trubice svým dolním koncem zasahuje pod hladinu rtuti v nádobce. Při změnách tlaku vzduchu se mění výška hladiny rtuti jak v barometrické trubici, tak v nádobce. Nádobkový tlakoměr s pevným dnem, používaný u nás dříve často jako staniční tlakoměr, používá redukovanou stupnici, čímž bere v úvahu změny výšky hladiny rtuti v nádobce tlakoměru při změnách tlaku vzduchu, tj. délky rtuťového sloupce. Přesnost údaje takového tlakoměru, která se zjišťuje pouze podle polohy hladiny rtuti v barometrické trubici, je ovlivňována nedodržením předepsaného vnitřního průřezu nádobky a barometrické trubice i množstvím rtuti v přístroji. Nádobkový tlakoměr s pohyblivým dnem, např. tlakoměr Fortinův, umožňuje nastavení hladiny v nádobce k pevnému bodu odpovídajícímu nule stupnice, čímž odstraňuje tyto zdroje chyb. V obou případech se čte na stupnici pouze jeden údaj výšky rtuťového sloupce. Viz též tlakoměr nádobkový–násoskový, nádobka tlakoměru.
angl: cistern barometer; slov: nádobkový tlakomer; něm: Gefässbarometer n  1993-a3
tlakoměr nádobkový–násoskový
rtuťový tlakoměr konstruovaný tak, že do nádobky zcela zaplněné rtutí jsou vzduchotěsně zapuštěny svými dolními konci barometrická trubice a na svém horním konci otevřená krátká skleněná trubice o stejném průřezu, v níž se při měření vytváří krátký sloupec rtuti. Výška rtuťového sloupce je dána rozdílem výšky hladiny rtuti v barometrické a krátké trubici. Nádobka má vždy pohyblivé dno, jímž se při měření nastaví horní hladina rtuťového sloupce v krátké trubici tak, aby splynula s nulovým bodem stupnice tlakoměru. Jako tlakoměr nádobkový–násoskový je konstruován tzv. kontrolní tlakoměr (Wildův–Fuessův). Vzhledem k tomu, že konstrukce nádobkového–násoskového tlakoměru prakticky odstraňuje vliv kapilární deprese na údaje tlaku vzduchu, má tento barometr vyšší přesnost než např. staniční tlakoměr, a proto se dříve často používal jako cestovní přístroj při kalibraci na met. stanicích. Viz též tlakoměr nádobkový.
angl: siphon barometer; slov: nádobkový-násoskový tlakomer; něm: Gefässheberbarometer n; rus: сифонный барометр  1993-a3
tlakoměr násoskový
syn. tlakoměr sifonový – rtuťový tlakoměr, v němž je jako barometrická trubice použita násoska, resp. jednoduchá U-trubice, eventuálně s krátkým a dlouhým ramenem, kde se musí číst polohy horní hladiny (v dlouhém rameni s vakuem nad touto hladinou) a dolní hladiny (v krátkém rameni otevřeném okolnímu tlaku). Délka rtuťového sloupce se stanoví jako rozdíl úrovně horní a dolní hladiny rtuti. Vzhledem k nižší přesnosti není příliš vhodný pro met. účely.
angl: siphon barometer; slov: násoskový tlakomer; něm: Heberbarometer n; rus: сифонный барометр  1993-a3
tlakoměr normální
syn. normál barometrický – rtuťový tlakoměr, jehož přístr. oprava je známa s vysokou přesností. Dříve byl používán k národnímu nebo mezin. srovnávání (standardizaci) tlakoměrů. Viz též tlakoměr kontrolní, tlakoměr absolutní standardní.
angl: normal barometer; slov: normálny tlakomer; něm: Normalbarometer n; rus: нормальный барометр  1993-a3
tlakoměr plynový
v meteorologii málo používaný přístroj k měření tlaku vzduchu nebo malých tlakových rozdílů. Je založen na určení relativní objemové změny stabilního množství plynu vzhledem k nádobce, ve které je uzavřen a která je spojena s měřeným prostředím úzkou skleněnou kapilárou. Plyn uzavřený v nádobce při změně objemu posouvá v kapiláře oddělující zátku, nejčastěji tvořenou sloupečkem petroleje. Protože k určení tlak. rozdílu je třeba dbát na tepl. stabilitu přístroje a znát jeho přesnou teplotu, je plynový tlakoměr málo pohotový a přesný.
angl: gas barometer; slov: plynový tlakomer; něm: Gasbarometer n; rus: газовый барометр  1993-a2
tlakoměr registrační
syn. barograf.
slov: registračný tlakomer  2020
tlakoměr rtuťový
kapalinový tlakoměr, jehož princip navrhl E. Torricelli a pokus s jeho použitím provedl V. Viviani (1643). U rtuťového tlakoměru je tlak vzduchu v rovnováze s tíhou rtuťového sloupce. Délka tohoto sloupce se pro met. účely měří s přesností na 0,1 mm nebo vyšší a redukuje se na teplotu 0 °C a normální (standardní) tíhové zrychlení 9,80665 m.s–2. Podle konstrukce se rtuťové tlakoměry dělí na tlakoměry nádobkové, násoskové, nádobkové–násoskové a váhové. Vzhledem k tomu, že rtuťový tlakoměr měří tlak vzduchu pomocí délky rtuťového sloupce, byly první jednotky tlaku vzduchu délkové. Proto se užívala např. jednotka milimetr rtuťového sloupce (mm Hg), nahrazená později jednotkou torr. Vzhledem k závislosti údaje na teplotě je vhodné umístění rtuťových tlakoměrů uvnitř budov v místech, kde nedochází k rychlým změnám teploty vzduchu, navíc se tak tlumí oscilace vyvolané nárazovitosti proudění. Pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR se už rtuťové tlakoměry nepoužívají. Viz též trubice barometrická, „pumpování" tlakoměru.
angl: mercury barometer, weather glass; slov: ortuťový tlakomer; něm: Quecksilberbarometer n; rus: ртутный барометр  1993-a3
tlakoměr s redukovanou stupnicí
angl: compensated scale barometer, Kew pattern barometer; slov: tlakomer s redukovanou stupnicou; něm: Barometer mit reduzierter Skala n, Kew-Barometer; rus: барометр с компенсированной шкалой  1993-a3
tlakoměr sifonový
slov: sifónový tlakomer  1993-a1
tlakoměr standardní
tlakoměr etalonový, který je vybrán členským státem Světové meteorologické organizace nebo oblastním sdružením WMO jako zákl. přístroj pro srovnávání tlakoměrů na území své působnosti. V současné době se v České republice metrologicky navazují staniční tlakoměry na národní etalon tlaku prostřednictvím hlavního etalonu organizace (ČHMÚ). Při kalibraci se přenáší hodnoty tlaku z pracovního tlakoměru až na etalon nejvyšší kvality prostřednictvím etalonu kalibrační laboratoře. Zásadou je mít etalon tlaku minimálně dvakrát přesnější než dané pracovní měřidlo. V případě ČHMÚ se jedná o číslicový tlakoměr RPM4 od firmy FLUKE DH Instruments, který je navázaný na primární etalon Českého metrologického institutu - Pístový tlakoměr, typ DHI PG 7601 s rozšířenou nejistotou měření 0,3 Pa +0,0011 % z měřené hodnoty. Viz též kalibrace meteorologických přístrojů.
angl: standard barometer; slov: štandardný tlakomer; něm: Hauptnormalbarometer n, Standardbarometer n  1993-a3
tlakoměr staniční
přístroj pro měření tlaku vzduchu na meteorologické stanici. Zpravidla se umísťuje uvnitř budov nebo v ochranném krytu mimo budovu (jako součást automatické stanice), aby byl chráněn před nepříznivým vlivem počasí. Dříve se pro měření tlaku vzduchu na stanicích na území ČR používaly nádobkové rtuťové tlakoměry s redukovanou stupnicí. V současnosti se obvykle používají elektronické přístroje, zejména tlakoměry membránové.
angl: station barometer; slov: staničný tlakomer; něm: Stationsbarometer n  1993-a3
tlakoměr váhový
rtuťový tlakoměr založený na určení hmotnosti rtuťového sloupcebarometrické trubici (zavěšené na vahadle vah), nebo rtuti v nádobce tlakoměru. Je určen k registraci tlaku vzduchu. V současné době se v ČR již nepoužívá. Viz též barograf.
angl: weight barometer; slov: váhový tlakomer; něm: Waagebarometer n; rus: весовой барометр  1993-a2
tlakoměr Wildův–Fuessův
angl: Wild-Fuess barometer; slov: tlakomer Wilda a Fuessa; něm: Gefäßheberbarometer nach Wild; rus: барометр Вильда-Фусса  1993-b1
tloušťka atmosféry optická
součin hustoty vzduchu a hmotového koeficientu extinkce, integrovaný podél celé dráhy uvažovaného paprsku v atmosféře. Vystupuje ve vztazích popisujících šíření radiačních paprsků v zemském ovzduší a je např. významnou charakteristikou zeslabení přímého slunečního záření při průchodu atmosférou. Poměr mezi optickou tloušťkou atmosféry při poloze nebeského tělesa (nejčastěji Slunce) s určitým zenitovým úhlem a optickou tloušťkou atmosféry při jeho myšlené poloze přímo v zenitu přibližně odpovídá relativní optické hmotě atmosféry. Viz též zákon Bouguerův.
angl: optical depth, optical thickness; slov: optická hrúbka atmosféry; něm: optische Dicke f; rus: оптическая плотность, оптическая толщина атмосферы  1993-a3
tloušťka oblaku
slov: hrúbka oblaku; něm: Mächtigkeit einer Wolke f  1993-a1
tma bílá
podmínky, při nichž vysoko zvířený sníh a/nebo hustá mlha snižují dohlednost a současně zemský povrch kryje sněhová pokrývka, takže není možné rozeznat obzor. Dochází tak k podstatnému ztížení orientace v prostoru. Tyto podmínky typicky nastávají při blizardu nebo při hustém sněžení.
angl: whiteout; slov: biela tma; rus: снежная мгла  2019
tok Eliassenův–Palmův
(EP) – vektorová veličina popisující působení atmosférických vln ve vertikálním a meridionálním směru. Složky vektoru jsou určeny turbulentními toky tepla a hybnosti. V případě, že výsledný vektor má vertikální směr, převládá vliv turbulentního toku tepla. V případě meridionálního směru vektoru převládá vliv turbulentního toku hybnosti. Divergence veličiny je využívána jako diagnostický nástroj spojený s turbulentním tokem potenciální vorticity.
angl: Eliassen-Palm (EP) flux; slov: Eliassenov–Palmov tok; něm: Eliassen-Palm-Fluss m  2015
tok radiační
angl: radiation flux; slov: radiačný tok; něm: Strahlungsfluss m  1993-a1
tok světelný
fotometrická veličina, jež hodnotí zářivý tok v oboru viditelného záření z hlediska opt. vjemu, jímž působí na průměrně citlivé zdravé lidské oko. V případě vyzařování charakterizuje světelné množství vysílané zdrojem za jednotku času. Jednotkou světelného toku v soustavě SI je lumen (lm). Bodový zdroj světla vysílá do jednotkového prostorového úhlu světelný tok o velikosti jednom lumenu, jestliže jeho svítivost nezávisející na směru je rovna jedné kandele. Sledování světelných toků se uplatňuje v řadě technických aplikací meteorologie. Viz též osvětlení, jas, osvit.
angl: luminous flux; slov: svetelný tok; něm: Lichtstrom m; rus: световой поток  1993-a3
tok turbulentní
množství dané veličiny (v meteorologii nejčastěji tepla, vodní páry, hybnosti, různých znečišťujících příměsí apod.), transportované za jednotku času přes jednotkovou plochu v důsledku turbulentního promíchávání vzduchu.
angl: turbulent flux; slov: turbulentný tok; něm: turbulenter Fluss m; rus: турбулентный поток  1993-a1
tok zářivý
syn. tok radiační – 
1. množství záření vyjádřené v energ. jednotkách, které za jednotku času dopadá na jednotkovou plochu dané orientace, popř. touto plochou prochází nebo je jí vyzařováno do určitého prostorového úhlu, event. do celého poloprostoru. Podle toho rozlišujeme tok záření dopadajícího, procházejícího nebo vyzařovaného. V meteorologii jde nejčastěji o toky přímého, rozptýleného nebo globálního slunečního záření, popř. o toky dlouhovlnného záření, a to buď v celém rozsahu spektra, nebo jen v určitých oborech vlnových délek. Základní jednotkou zářivého toku je Joule na metr čtvereční za s (J.m–2.s–1),resp. (W.m–2);
2. jako zářivý tok bodového zdroje označujeme množství záření, vyjádřené v energ. jednotkách, vyzařované tímto zdrojem za jednotku času do určitého prostorového úhlu nebo do celého prostoru. V tomto případě je jednotkou Joule za sekundu (J.s–1), resp. watt (W).
Viz též ozáření.
angl: radiant flux, radiation flux; slov: tok žiarenia; něm: Strahlungsfluss m; rus: поток излучения, поток радиации  1993-a1
topografie barická
kartografické znázornění výškového tlakového pole pomocí geopotenciálních výšek bodů určité izobarické plochy nad hladinou moře (tzv. absolutní barická topografie) nebo pomocí geopotenciálních výšek jedné izobarické plochy nad druhou (tzv. relativní barická topografie). Viz též mapy barické topografie.
angl: baric topography; slov: barická topografia; rus: барическая топография  1993-a1
topografie barická absolutní (AT)
barická topografie určité, zpravidla standardní tlakové hladiny nad ideální hladinou moře, analyzovaná pomocí absolutních izohyps. Barickou absolutní topografii lze interpretovat jako rozložení tlaku vzduchu. V oblastech nižšího tlaku vzduchu jsou izobarické plochy prohnuty směrem k zemskému povrchu, a proto jsou jejich geopotenciály nižší a naopak. Barická absolutní topografie se často označuje zkratkou AT s uvedením konkrétní hladiny, např. AT500 značí barickou topografii barické hladiny 500 hPa. Abs. izohypsy hladin nad vrstvou tření lze přibližně považovat za proudnice a můžeme jimi s dobrým přiblížením popisovat proudění v dané tlakové hladině. Viz též mapa absolutní topografie.
angl: absolute baric topography, absolute hypsography; slov: absolútna barická topografia; něm: absolute Topographie f; rus: абсолютная барическая топография  1993-a1
topografie barická relativní
(RT) – barická topografie svislých vzdáleností dvou izobarických ploch v atmosféře, analyzovaná pomocí relativních izohyps. Protože vzdálenost izobarických ploch neboli tloušťka vrstvy vymezené těmito plochami je přímo úměrná prům. virtuální teplotě vzduchového sloupce mezi oběma hladinami, relativní barická topografie charakterizuje teplotní pole příslušné vrstvy vzduchu a rel. izohypsy jsou zároveň izotermami prům. virtuální teploty této vrstvy. Relativní barická topografie se často označuje zkratkou RT s uvedením příslušných standardních izobarických hladin, např. RT1000500 značí relativní barickou topografii vzduchové vrstvy mezi hladinami 500 hPa a 1 000 hPa. Viz též mapa relativní topografie, rovnice tendence relativní topografie.
angl: relative (baric) topography, relative hypsography, thickness pattern; slov: relatívna barická topografia; něm: relative Topographie f; rus: относительная барическая топография  1993-a1
topografie fronty
kartografické znázornění prostorové struktury atmosférické fronty nebo frontálního systému. Spočívá v tom, že na geogr. mapě jsou zakresleny polohy frontálních čar na zemském povrchu a ve standardních izobarických hladinách, popř. ve výškových hladinách v celém vert. rozsahu fronty, které jsou zjištěny z přízemní synoptické mapy a z map barické topografie z téhož synoptického termínu. Lze použít i výstupy z numerických předpovědních modelů.
angl: frontal topography, topography of front; slov: topografia frontu; něm: Topographie der Front f; rus: топография фронта  1993-a3
topochronoterma
čára stejného časového výskytu určitých hodnot teploty vzduchu, popř. teploty půdy.
Termín se skládá z řec. τόπος [topos] „místo“, χρόνος [chronos] „čas“ a θερμός [thermos] „teplý, horký“.
slov: topochronoterma; něm: Topochronotherme f  1993-a1
topoklima
syn. klima reliéfové – typ klimatu, které se utváří pod vlivem georeliéfu, jeho aktivního povrchu a spolupůsobení antropogenních vlivů. Morfografie zemského povrchu dává klimatu specifické vlastnosti, jejichž vert. a horiz. rozsah závisí na přilehlých tvarech reliéfu. Prostorové vymezení topoklimatu je proto neurčité, stejně jako jeho postavení v soustavě členění klimatu. Topoklima v pojetí některých autorů je syn. místního klimatu. Termín navrhl C. W. Thornthwaite (1953). Viz též kategorizace klimatu, zóna svahová teplá.
Termín se skládá z řec. τόπος [topos] „místo“ a slova klima.
angl: topoclimate; slov: topoklíma; něm: Geländeklima n, Topoklima n; rus: климат рельефа, топоклимат  1993-a3
topoklimatologie
syn. klimatologie terénní – část klimatologie zabývající se topoklimatem. Jejím cílem je posoudit, do jaké míry a jakým způsobem se v procesu geneze klimatu uplatňuje především reliéf povrchu a dále vyčleňování klimatických jednotek neboli klimatopů, zvláště na základě terénních klimatických (topoklimatologických) měření. Viz též měření meteorologické terénní ambulantní.
Termín se skládá z řec. τόπος [topos] „místo“ a slova klimatologie.
angl: topoclimatology; slov: topoklimatológia; něm: Geländeklimatologie f, Topoklimatologie f; rus: климатология местности, топоклиматология  1993-a1
tornádo
silná tromba spojená se základnou oblaku druhu cumulonimbus a alespoň přechodně se dotýkající zemského povrchu, kde musí mít potenciál způsobit hmotné škody. Pokud se útvar připomínající tornádo nedotkne zemského povrchu, nemůže být formálně jako tornádo označen. Pro tornáda je typická cyklonální rotace, pravidelně se ovšem vyskytují i tornáda s anticyklonální rotací.
V tornádech jsou dosahovány extrémy tlaku vzduchu a rychlosti větru. Podle charakteru způsobených škod se tornáda klasifikují Fujitovou stupnicí (F0 až F5) a jejími pozdějšími modifikacemi, popř. stupnicí TORRO. Nejslabších tornád vzniká nejvíce, nejsilnějších nejméně. Silnější tornáda (F2 až F5) jsou téměř výlučně mezocyklonální tornáda, slabší jsou spíše nemezocyklonální.
Tornáda se vyskytují globálně (s výjimkou polárních oblastí), avšak v některých oblastech (např. východ až středozápad USA) je jejich výskyt častější a zároveň se zde vyskytuje i více silnějších tornád. Množství škod a ztrát na životech nemusí souviset pouze s intenzitou tornáda, nýbrž i s hustotou osídlení, vyspělostí systému meteorologických výstrah a způsobem ochrany obyvatelstva (např. tornáda s největším počtem obětí se vyskytují v Bangladéši). Výskyt tornád na území ČR je komplexněji dokumentován přibližně od konce devadesátých let 20. století, v průměru se zde vyskytne několik (zpravidla slabších) tornád ročně. Historicky nejsilnějším zdokumentovaným případem v Česku je tornádo z 24. 6. 2021, které se vyskytlo na pomezí Břeclavska a Hodonínska a bylo ohodnoceno stupněm F4.
Viz též rodina tornád, série tornád, smršť vodní, Tornádová alej.
Termín nejspíše pochází ze šp. slova tronada „bouřka“. V angličtině se výraz tornado používal nejprve ve významu „silná, prudká bouře“ (od 16. stol.), později (od 17. stol.) i ve významu „větrná bouře, větrný vír“. Je možné, že převládnutí druhého významu ovlivnila podobnost ke šp. slovesu tornar „obrátit, otočit“ (srov. angl. turn); výraz tornado v dnešním smyslu byl přejat do dalších jazyků, včetně španělštiny.
angl: tornado; slov: tornádo; něm: Tornado m; rus: торнадо  1993-a3
tornádo mezocyklonální
tornádo, které je spojeno s mezocyklonousupercele. Tornádo získává vertikální vorticitu nasáváním vorticity vzniklé na gust frontě do výstupného proudu supercely. Viz též tornádo nemezocyklonální.
angl: mesocyclonic tornado; slov: mezocyklonálne tornádo; rus: мезоциклоническое торнадо  2019
tornádo nemezocyklonální
tornádo, které není spojeno s mezocyklonousupercele. Takové tornádo získává vertikální vorticitu z okolního prostředí, kde je generována např. silným horizontálním střihem větru. Mateřský oblak tornáda natahováním vzduchu do výstupného konvektivního proudu přibližuje a protahuje vlákna vertikální vorticity, čímž dochází k jejímu zesílení a vzniku tornáda. Nemezocyklonální tornáda se někdy nevhodně označují jako nesupercelární, ačkoliv mohou vzniknout i v kontaktu se supercelou, avšak  bez kontaktu s mezocyklonou. Hovorově se pro ně používá i angl. slova landspout (v mužském rodě), které vzniklo jako analogie ke slovu waterspout, viz smršť vodní. Viz též tornádo mezocyklonální.
angl: non-mesocyclonic tornado; slov: nemezocyklonálne tornádo; rus: немезоциклоническое торнадо  2019
Tornádová alej
lidové označení protáhlého území charakteristického zvýšenou četností tornád v USA, avšak bez přesnějšího vymezení. Kromě klasické Tornádové aleje zhruba od severního Texasu po jižní Dakotu se často mluví i o tzv. Dixie aleji podél pobřeží Mexického zálivu.
Český výraz vznikl chybným překladem angl. tornado alley, doslova „tornádová ulička“, čemuž mohla napomoci i představa jednotlivých tornád tvořících stromořadí.
angl: Tornado Alley  2023
torr
stará jednotka tlaku, odpovídající hydrostatickému tlaku jednoho mm rtuťového sloupce (mm Hg) za definovaných normálních podmínek. Od 1. 1. 1980 není u nás torr jednotkou povolenou normami a základní jednotkou tlaku je dle soustavy jednotek SI pascal (Pa). Mezi oběma jednotkami platí převodní vztah: 1 torr = 133,322 Pa. Viz též měření tlaku vzduchu.
Jednotka byla nazvána podle italského přírodovědce E. Torricelliho (1608–1647).
angl: torr; slov: torr; něm: Torr n; rus: торр  1993-a3
totalizátor
v meteorologii srážkoměr určený k měření úhrnu srážek za delší dobu, zpravidla za půl roku. Často se instaluje na odlehlých nebo těžko dostupných místech. Srážky se zachycují do nádoby dostatečného obsahu, do které se na začátku měření nalije určité množství nemrznoucího roztoku. Přidaná vhodná látka, např. olej, zabraňuje výparu. Úhrn srážek se určí z přírůstku celkového objemu roztoku v nádobě za dobu měření. Průkopníkem měření kapalných i tuhých srážek pomocí tzv. srážkoměrného sběrače, neboli totalizátoru, byl franc. glaciolog P. Mougin (1912). Viz též měření srážek, šít srážkoměru větrný.
Termín je odvozen od středolat. totalis „celistvý, úplný“ (od totus „celý, všechen“); odkazuje na měření za delší období vcelku, nikoliv jako součet denních úhrnů.
angl: accumulative raingauge, totalizer raingauge; slov: totalizátor; něm: Niederschlagssammler m, Totalisator m; rus: накaпливающий дождeмер, тотализатор  1993-a2
touríello
již. vítr typu fénu vanoucí z Pyrenejí do údolí Ariege ve Francii. Je zvláště silný v únoru a březnu, kdy rozpouští sníh a způsobuje laviny a povodně. Způsobuje časný příchod jarního počasí a vede k předčasnému rašení ovocných stromů, které bývají později poškozeny mrazem. V srpnu a září se touríello projevuje jako silný vysušující vítr. Většinou trvá 3 až 4 dny. Viz též chinook.
angl: touriello; slov: touriello  1993-a2
trajektorie
spojnice bodů, jimiž prošla uvažovaná pohybující se částice. Při dostatečné hustotě těchto bodů se trajektorie blíží skutečné dráze částice. V meteorologii jde především o trajektorie vzduchových částicpoli atmosférického proudění. Lze rozlišit obecné trojrozměrné trajektorie od dvourozměrných trajektorií konstruovaných v určitých plochách (hladinách), např. v hladinách konstantní nadmořské výšky, konstantního tlaku vzduchu, konstantní entropie apod. V minulosti se v praxi často používaly trajektorie geostrofické, konstruované v poli geostrofického větru. Jako první, kdo zkonstruoval trajektorie vzduchových částic v atmosféře, se v literatuře obvykle uvádějí Angličané N. Shaw a R. G. K. Lempfert (1906).
Termín pochází z lat. traiectus „přeprava, překročení, přehození“, odvozeného od slovesa traicere „překročit, přehodit“ (z trans „přes, za“ a iacere „házet, vrhat“, srov. čes. trajekt).
angl: trajectory; slov: trajektória; něm: Trajektorie f; rus: путь, траектория  1993-a3
trajektorie blesku
viditelná, zpravidla klikatá dráha blesku. Při rozvětveném blesku se považuje za trajektorii blesku dráha hlavního kanálu blesku, z něhož odbočují větve.
angl: trajectory of lightning; slov: trajektória blesku; něm: Blitztrajektorie f; rus: траектория молнии  1993-a2
trajektorie cyklony
spojnice míst, jimiž prošel střed konkrétní cyklony. Sledování cyklon se provádí pomocí detekce lokálních minim tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře, geopotenciální výšky, příp. maxim relativní vorticity. Viz též dráhy cyklon.
angl: trajectory of a cyclone, trajectory of a depression; slov: trajektória cyklóny; něm: Zugbahn der Zyklone f; rus: путь циклона, траектория циклона  1993-a3
tramontana
studený sev. nebo sv. vítr v záp. části Středomoří, zvláště na pobřeží Ligurského moře na sev. Korsice, na Baleárských ostrovech a v údolí řeky Ebro ve Španělsku. Podobně jako mistral souvisí s postupem anticyklony od západu do Středomoří. Tramontana přináší pěkné počasí s ojedinělými přeháňkami a v zimě sněžení. V Itálii a ve Španělsku se názvu tramontana používá též hovorově pro libovolný vítr vanoucí z hor.
Termín byl přejat z it. tramontana „severní vítr, vítr; polárka“, které pochází z lat. transmontanus „sídlící za horami“ (z trans „přes, za“ a mons „hora“), zde ve významu „vanoucí zpoza hor“.
angl: tramontana; slov: tramontana; něm: Tramontana f; rus: трамонтана  1993-a2
transformace příměsi
souhrn chem. změn podmíněných vzájemnými reakcemi znečišťujících příměsí nebo reakcemi mezi příměsemi a složkami ovzduší. Při transformaci příměsí se mohou uplatňovat i fotochemické reakce pod vlivem slunečního záření. Viz též transport znečišťujících příměsí.
angl: air pollution transformation; slov: transformácia prímesi; něm: Transformation der Luftschadstoffen f; rus: трансформация примеси  1993-a1
transformace vzduchové hmoty
postupná změna vlastností a charakteristik vzduchové hmoty při jejím přemístění do geografických oblastí, ve kterých není v tepelné a radiační rovnováze s podkladem. Rozeznává se transformace vzduchové hmoty absolutní a relativní. Podle dějů, které transformace vzduchové hmoty způsobují, se někdy rozlišuje transformace vzduchové hmoty dynamická, orografická a radiační. V užším slova smyslu rozumíme pod pojmem transformace vzduchové hmoty jen lokální časové změny teploty bez zahrnutí horizontální advekce teploty.
angl: air mass transformation; slov: transformácia vzduchovej hmoty; něm: Luftmassentransformation f; rus: трансформация воздушной массы  1993-a3
transformace vzduchové hmoty absolutní
změna základního typu vzduchové hmoty v jiný typ. Nastává především v důsledku delšího setrvávání vzduchové hmoty v nové geografické oblasti, do které tato vzduchová hmota pronikla. Např. transformace tropického vzduchu na vzduch mírných šířek ke konci léta na Balkáně, nebo transformace arktického vzduchu po jeho vpádu do střední Evropy na vzduch mírných šířek.
angl: absolute air mass transformation; slov: absolútna transformácia vzduchovej hmoty; něm: absolute Luftmassentransformation f; rus: абсолютная трансформация воздушной массы  1993-a3
transformace vzduchové hmoty dynamická
změna teplotních a vlhkostních charakteristik vzduchové hmoty především v důsledku subsidence vzduchu (zpravidla v anticyklonách). Projevuje se hlavně ve volné atmosféře, řidčeji zasahuje až k zemskému povrchu. Za dynamickou transformaci můžeme považovat i změny teploty a vlhkosti při výstupných pohybech vzduchu (typicky v cyklonách).
angl: dynamic air mass transformation; slov: dynamická transformácia vzduchovej hmoty; něm: dynamische Luftmassentransformation f; rus: динамическая трансформация воздушной массы  1993-a3
transformace vzduchové hmoty orografická
změna charakteristik vzduchu pozorovaná v horských oblastech při přechodu vzduchové hmoty přes horský hřeben. Je výraznější v případech, kdy kondenzační hladina na návětří leží níže, než je výška hřebene a vypadávají tam atmosférické srážky. Projevuje se hlavně v teplotě, vlhkosti vzduchu a v oblačnosti.
angl: orographic air mass transformation; slov: orografická transformácia vzduchovej hmoty; něm: orographische Luftmassentransformation f; rus: орографическая трансформация воздушной массы  1993-a2
transformace vzduchové hmoty radiační
oteplování nebo ochlazování vzduchu v důsledku kladné anebo záporné radiační bilance aktivního povrchu i v důsledku radiačních toků ve volné atmosféře. Projevuje se však i ve změnách dalších meteorologických prvků, především ve vlhkosti vzduchu, v druhu oblačnosti, v dohlednosti aj.
angl: radiative air mass transformation; slov: radiačná transformácia vzduchovej hmoty; něm: strahlungsbedingte Luftmassentransformation f; rus: радиационная трансформация воздушной массы  1993-a2
transformace vzduchové hmoty relativní
změna vlastností vzduchové hmoty pouze do té míry, že se nemění její základní geografický typ. K rel. transformaci dochází při přemísťování vzduchové hmoty do jiné zeměp. šířky, nad jiný aktivní povrch apod.
angl: relative air mass transformation; slov: relatívna transformácia vzduchovej hmoty; něm: relative Luftmassentransformation f; rus: относительная трансформация воздушной массы  1993-a1
translucidus
(tr) [translucidus] – jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Menší nebo větší oblačné vrstvy, které jsou v převážné části tak průsvitné, že je jimi patrná poloha Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u druhů altocumulus, altostratus, stratocumulus a stratus. Výskyt této odrůdy vylučuje odrůdu opacus.
Termín je přejat z lat. slova translucidus „průsvitný“, složeného z trans „přes, za“ a lucidus „světlý, jasný“ (od lucere „svítit, zářit“, od lux „světlo“).
angl: translucidus; slov: translucidus; něm: translucidus; rus: просвечивающие облака  1993-a2
transmise exhalátů
čistotě ovzduší souborné označení pro všechny procesy mezi emisí a imisemi, tj. pro rozptyl, šíření i dálkový přenos znečišťujících příměsí. Viz též transformace příměsi, transport znečišťujících příměsí.
angl: transmission of air pollution; slov: transmisia exhalátov; něm: Transmission von Exhalaten f; rus: распространение выбросов  1993-a1
transmisometr
Přístroj vynalezl Američan Raymond W. Goodwin v r. 1972. Termín se skládá z lat. transmissio „přepravení“ (odvozeného od slovesa transmittere „předávat, posílat přes“, z trans „přes, za“ a mittere „posílat“) a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
angl: transmissometer; slov: transmisometer; něm: Transmissometer n; fr: transmissiomètre  1993-a1
transmitance
Termín pochází z lat. transmittere „předávat, posílat přes“ (z trans „přes, za“ a mittere „posílat“).
slov: transmitancia; něm: Transmissionsgrad m  1993-a1
transosonda
slov: transosonda; něm: Constant-level-balloon m  1993-a1
transparence
propustnost daného prostředí pro viditelné elmag. záření (světlo). Viz též propustnost atmosféry.
Termín pochází ze středolat. transparens „prosvítající“ (tvar slovesa transparere „prosvítat“, z trans „přes, skrz“ a parere „objevovat se, ukazovat se“).
angl: transparency; slov: transparentnosť; něm: Transparenz f; rus: прозрачность  1993-a1
transpirace
syn. výpar fyziologický – výpar vody prostřednictvím živých organizmů, především v souvislosti s látkovou výměnou neboli metabolismem;  v bioklimatologii se proto transpirace označuje též jako produktivní výpar. Hlavní podíl transpirace připadá na rostliny, probíhá však i na povrchu těl živočichů, včetně lidského těla. Na rozdíl od evaporace, do níž zahrnujeme i přímo vypařenou část vody z intercepce srážek, závisí intenzita transpirace nejen na fyz. podmínkách prostředí, nýbrž i na vnitřním fyziologickém stavu rostlin, popř. živočichů. Viz též potenciální výpar, skutečný výpar, evapotranspirace, radioatmometr.
Termín pochází z novolat. transpiratio „vypařování“ (z trans „přes, skrz“ a spiratio „dýchání“, odvozeniny od slovesa spirare „dýchat; vydechovat, uvolňovat“).
angl: transpiration; slov: transpirácia; něm: Transpiration f; rus: транспирация  1993-a3
transport turbulentní
slov: turbulentný transport; něm: turbulenter Transport  1993-a1
transport znečišťujících příměsí
ochraně čistoty ovzduší přenos znečišťujících příměsí na různě velkou vzdálenost. V současné době se ustálilo dělení tohoto transportu na blízký neboli lokální, územní a globální. Při blízkém transportu jde o vzdálenosti několika desítek km, kde lze rozeznat příspěvek jednotlivého velkého zdroje znečišťování ovzduší, při územním o vzdálenosti řádu stovek km až kolem tisíce km, kde lze rozlišovat příspěvky velkých skupin zdrojů znečištění, a konečně při globálním nelze rozpoznávat příspěvky jednotlivých zdrojů znečištění ovzduší ani jejich skupin. Mezi územním a globálním transportem znečišťujících příměsí se někdy uvádí ještě regionální transport. Viz též transmise exhalátů, šíření příměsí v atmosféře.
angl: air pollution transport; slov: transport znečisťujúcich prímesi; něm: Transmission von Luftschadstoffen f; rus: перенос загрязняющих примесей  1993-a2
trend meteorologických prvků sekulární
dlouhodobé jednosměrné změny hodnot meteorologických prvků (během řádově 100 let), způsobující jejich postupné zvyšování nebo snižování. Mohou být dávány do souvislosti např. se sekulárním cyklem sluneční činnosti. Sekulární chod hodnot met. prvků se analyzuje pomocí prům. hodnot vypočítaných z dlouholetých řad pozorování, často po shlazení jejich průběhu s cílem vyloučit vliv krátkodobých kolísání. Viz též kolísání klimatu, změna klimatická, řada klimatická.
angl: secular trend of meteorological elements; slov: sekulárny trend meteorologických prvkov; něm: säkularer Gang des meteorologischen Elementes m; rus: вековой ход метеорологических элементов  1993-a3
trias
nejstarší geol. perioda mezozoika (druhohor), zahrnující období před 252 – 201 mil. roků. Oproti konci paleozoika se podstatně snížila druhová rozmanitost vlivem předchozího velkého vymírání. Během triasu došlo k rozestupování kontinentů dosud tvořících Pangeu. Objevili se první dinosauři, kteří ovládli následující periodu jura.
angl: Triassic; slov: trias; něm: Trias f  2018
trojbod
zřídka užívané syn. bod trojný.
angl: triple point; něm: Dreiphasenpunkt m, Tripelpunkt m  2017
tromba
označení pro libovolný atmosférický vír s přibližně vertikální osou rotace, průměrem od desítek centimetrů do několika kilometrů, bez ohledu na mechanizmus jeho vzniku a bez ohledu na to, zda se dotýká zemského povrchu či nikoliv. Tromba se může utvořit pod základnou konvektivního oblaku nebo nad zemským povrchem.  Mezi tromby pod základnou konv. oblaků patří kondenzační chobot nedotýkající se zemského povrchu, vodní smršť a tornádo. Tromba nad přehřátým zemským povrchem se označuje jako prachový nebo písečný vír či rarášek, nad vodní hladinou mlžný vír. Extrémním případem uvedeného typu tromby je požárový vír. Dalšími druhy tromb nad zemským povrchem jsou gustnádo a sněhový vír.
Ke zviditelnění tromby může dojít buď různým materiálem unášeným ze zemského povrchu (v prachovém nebo písečném víru a ve sněhovým víru), nebo kondenzací vodní páry (v kondenzačním chobotu neboli nálevce tromby, klasifikované jako tuba, dále pak v mlžném víru), v případě tornáda zpravidla oběma způsoby. Požárový vír mohou zviditelňovat plameny, kouř i produkty kondenzace vodní páry.
Mezi tromby se nezahrnují víry s přibližně horizontální osou rotace (např. rotory), ani nestabilní turbulentní víry.
Termín byl přejat z it. tromba „trubka“, srov. trombón
angl: whirlwind; slov: tromba; něm: Trombe f, Windhose f; rus: смерч, тромб  1993-a3
tropopauza
1. přechodná vrstva oddělující níže ležící troposféru od výše ležící stratosféry. Jen zřídka je to hladina přímého přechodu troposféry ve stratosféru. V literatuře se pod tropopauzou obvykle rozumí spodní hladina této vrstvy, která může mít tloušťku několika set m až po tři km, popř. i více. Někdy se také chybně ztotožňuje s hladinou, v níž byla dosažena nejnižší teplota v horní troposféře. Definice tropopauzy je přijata Světovou meteorologickou organizací jako konvenční tropopauza. Výška tropopauzy závisí na zeměp. šířce, roč. době a na vlastnostech vzduchové hmoty. V závislosti na zeměp. šířce nabývá tropopauza tyto prům. hodnoty výšky a teploty: v oblasti okolo pólu 7 až 9 km a –50 °C, v mírných zeměp. šířkách 10 až 12 km a –56 až –60 °C, nad rovníkem 16 až 18 km a –80 °C a nižší. Prům. výška a teplota tropopauzy nad územím ČR je 10,9 km a –58,8 °C. Výška tropopauzy závisí i na rozložení tlaku vzduchu v troposféře. Nad cyklonami se tropopauza snižuje, nad anticyklonami zvyšuje. Někdy se nad sebou vyskytuje více vrstev splňujících kritéria tropopauzy. Pak se rozlišuje první a druhá tropopauza anebo se hovoří o listovitosti tropopauzy.
2. hladina, v níž potenciální vorticita nabývá určité hodnoty, na severní polokouli se obvykle volí 1,5 nebo 2 tzv. jednotky potenciální vorticity (Potential vorticity unit, PVU, 1 PVU = 10-6 m2 s-1 K kg-1). Přesná hodnota není stanovena. V tomto případě se hovoří o tzv. dynamické tropopauze a používá se hlavně v dynamické meteorologii. Viz též protržení tropopauzy, vlna tropopauzy.
Termín zavedl N. Shaw v r. 1912. Skládá se z řec. τρόπος [tropos] „obrat; způsob“ (viz troposféra) a lat. pausa „přerušení, ukončení“.
angl: tropopause; slov: tropopauza; něm: Tropopause f; rus: тропопауза  1993-a3
tropopauza druhá
angl: second tropopause; slov: druhá tropopauza; něm: zweite Tropopause f; rus: вторая тропопауза  1993-a1
tropopauza dynamická
definice tropopauzy s využitím vertikálního gradientu potenciální vorticity. Tropopauza je pak obvykle definovaná jako hladina, kde potenciální vorticita dosahuje hodnoty ± 1,5 PVU nebo ± 2 PVU (kladné hodnoty PV se vztahují k severní hemisféře, záporné hodnoty k jižní hemisféře).
angl: dynamic tropopause; slov: dynamická tropopauza  2015
tropopauza chemická
definice tropopauzy s využitím vertikálního gradientu koncentrací vybraných chemických příměsí. Pro definici se obvykle využívá prudce vzrůstající koncentrace ozonu anebo rychle klesající koncentrace vodní páry. Např. při použití koncentrace ozonu lze tropopauzu definovat jako oblast ohraničenou zespodu koncentrací ozonu 80 ppbv, nad níž následuje vzrůst koncentrace o 60 ppbv/km ve vrstvě přesahující 200 m a horní hranicí přesahující 110 ppbv.
angl: chemical tropopause; slov: chemická tropopauza  2015
tropopauza konvenční
definice tropopauzy přijatá Aerologickou komisí Světové meteorologické organizace r. 1957 a později ještě upravená, podle níž
a) "první tropopauza" je nejnižší hladina, ve které poklesne teplotní gradient na 2 °C/km nebo méně za předpokladu, že prům. gradient mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami uvnitř vrstvy silné 2 km nepřekročí 2 °C/km;
b) jestliže v některé hladině nad první tropopauzou překročí vert. gradient teploty 3 °C/km a prům. vert. gradient teploty mezi touto hladinou a všemi vyššími hladinami ve vrstvě silné 1 km je větší než 3 °C/km, potom "druhá tropopauza" je definována stejně jako první. Uvedená kritéria se používají zpravidla v hladinách nad 500 hPa.
angl: conventional tropopause; slov: konvenčná tropopauza; něm: konventionelle Tropopause f; rus: конвенционная тропопауза  1993-a2
tropopauza první
angl: first tropopause; slov: prvá tropopauza; něm: erste Tropopause f; rus: первая тропопауза  1993-a1
tropopauza vícevrstvá
dvě i více vrstev, odpovídajících definici tropopauzy, které leží kvazihorizontálně nad základní neboli první tropopauzou. Vícevrstvá tropopauza se vyskytuje nejčastěji v subtropických oblastech v souvislosti se subtropickým tryskovým prouděním. Viz též listovitost tropopauzy.
angl: multiple tropopause; slov: viacvrstvová tropopauza; něm: mehrschichtige Tropopause f; rus: многослойная тропопауза, многоуровенная тропопауза  1993-a1
troposféra
spodní část atmosféry Země, vymezená při vertikálním členění atmosféry podle vertikálního profilu teploty vzduchu. Charakteristickým rysem troposféry je všeobecné ubývání teploty vzduchu s výškou v průměru o 0,65 °C na každých 100 m výšky. V troposféře jsou soustředěny přibližně 3/4 hmotnosti atmosféry. Vyskytuje se v ní téměř veškerá voda obsažená v atmosféře. Proto je troposféra oblastí vzniku mlh, nejdůležitějších druhů oblaků, bouřkové činnosti, vzniku a vypadávání atm. srážek. Je oblastí neustálého vert. promíchávání vzduchu. Rychlost proudění vzduchu v troposféře obvykle s výškou roste a maxima dosahuje v blízkosti tropopauzy, která je horní hranicí troposféry. Troposféra sahá nad rovníkem do výšky 16 až 18 km, nad póly 7 až 9 km. Ve stř. zeměp. šířkách je prům. výška troposféry 11 km, mění se v závislosti na roč. době (v zimě dosahuje níže než v létě) a na celkové povětrnostní situaci (v cyklonách je níže než v anticyklonách). V troposféře rozlišujeme ještě přízemní vrstvu, která je součástí mezní vrstvy, popř. ji dělíme na troposféru spodní, sahající u nás přibližně do 2 km, střední, ležící mezi výškami 2 až 7 km, a horní mezi 7 km a spodní hranicí tropopauzy. Horní hranici troposféry zjistili v r. 1902 nezávisle na sobě franc. meteorolog P. L. Teisserenc de Bort a Němec R. Assmann.
Termín zavedl franc. meteorolog L. P. Teisserenc de Bort v r. 1908, když rozdělil atmosféru na troposféru a nad ní ležící stratosféru. Skládá se z řec. τρόπος [tropos] „obrat; způsob“, příp. τρόπη [tropé] „změna, obrat“, a  σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“). Název odkazuje k charakteristické vlastnosti troposféry, která se oproti stratosféře podstatně více vertikálně promíchává (doslova převrací) vlivem konvekce.
angl: troposphere; slov: troposféra; něm: Troposphäre f; rus: тропосфера  1993-b3
trowal
označení používané v kanadské met. službě pro jazyk teplého vzduchu ve vyšších vrstvách ovzduší nad okluzní frontou.
Termín je zkratka pro TROugh of Warm air ALoft „výšková brázda teplého vzduchu“.
angl: trowal; slov: trowal; rus: тровaл  1993-a2
trubice barometrická
skleněná, na jednom konci zatavená trubice, která je zčásti naplněná rtutí a dlouhá minimálně 800 mm. Nad barometrickým rtuťovým sloupcem, který svou délkou určuje velikost tlaku vzduchu, je prostor obsahující pouze rtuťové páry (Torricelliho vakuum). Barometrická trubice je součástí každého rtuťového tlakoměru.
angl: barometer tube; slov: barometrická trubica; něm: Barometerrohr n; rus: барометрическая трубка  1993-a3
trubice Bourdonova
kovová uzavřená, zakřivená, a ohebná trubice eliptického příčného průřezu, která se podle svého typu deformuje v závislosti na změnách tlaku nebo teploty vzduchu. Podle velikosti deformace se provádí měření příslušného prvku. Teploměrná Bourdonova trubice je naplněna kapalinou s velkým teplotním součinitelem roztažnosti, která způsobuje svými objemovými změnami, v závislosti na teplotních změnách, deformace trubice. Bourdonova trubice pracuje nejcitlivěji, je-li stočena do oblouku s vrcholovým úhlem přibližně 270°. Byla používána jako čidlo termografů. Tlakoměrná Bourdonova trubice pro met. účely je téměř vzduchoprázdná. Sloužila jako čidlo aneroidů.
angl: Bourdon tube; slov: Bourdonova trubica; něm: Bourdon-Rohr n; rus: трубка Бурдона  1993-a1
trubice Pitotova
čidlo pro měření rychlosti proudění plynu či kapaliny z daného směru. Přístroj byl vynalezen francouzským inženýrem Henry Pitotem již na počátku 18. století a spočívá ve zjištění rozdílu mezi „statickým“ tlakem v nepohybujícím se vzduchu (či kapalině) a (vyšším) tlakem „dynamickým“ v trubici namířené proti směru natékajícího proudění. Principu Pitotovy trubice se využívá například pro určení relativní rychlosti letadel či lodí vůči okolnímu prostředí či při měření rychlosti vodních toků v hydrologii. V meteorologii jsou nyní senzory založené na tomto principu používány spíše v laboratorních podmínkách, například pro účely kalibrace anemometrů či pro bodová měření při simulaci proudění ve větrném tunelu. Pitotota trubice je součástí univerzálního anemografu. Viz též anemometr tlakový, anemometr Dinesův.
slov: Pitotova trubica; něm: Pitot-Rohr n  2016
trubice Torricelliho
původní název rtuťového tlakoměru, související s tzv. Torricelliho pokusem (1643).
angl: Torricelli tube; slov: Torricelliho trubica; něm: Torricelli-Rohr n; rus: трубка Торричелли  1993-a1
trvání bouřky
doba od prvního do posledního zahřmění. V pozorovatelské praxi se považuje za konec bouřky, neozve-li se hrom po dobu 10 až 15 min. Bouřka nejčastěji trvá 0,2 až 0,3 h, může však trvat i několik hodin. Viz též pozorování bouřek, mapa izobront, mapa izoceraunická, den s bouřkou.
angl: duration of thunderstorm; slov: trvanie búrky; něm: Gewitterdauer f; rus: продолжительность грозы  1993-a3
trvání slunečního svitu
časový interval, během něhož je intenzita přímého slunečního záření dopadajícího na jednotku plochy zemského povrchu kolmé k paprskům větší, než 120 W.m–2. Závisí nejen na délce světlého dne, která je dána zeměp. š. a roční dobou, ale také na výskytu oblačnosti a na překážkách v okolí místa měření. Udává se v hodinách, popř. desetinách hodiny za den, měsíc nebo rok. Trvání slunečního svitu se měří slunoměry s přesností na 0,1 h. Trvání slunečního svitu patří k zákl. klimatickým prvkům. Kromě skutečného trvání slunečního svitu zjišťovaného slunoměrem se v klimatologii dále uvádí astronomicky možné trvání slunečního svitu a efektivně možné trvání slunečního svitu. Viz též svit sluneční, trvání slunečního svitu relativní.
angl: sunshine duration; slov: trvanie slnečného svitu; něm: Sonnenscheindauer f; rus: продолжительность солнечного сияния  1993-a3
trvání slunečního svitu astronomicky možné
časový interval od východu do západu Slunce vzhledem k ideálnímu obzoru, na němž se nevyskytují žádné překážky, které by zkracovaly sluneční svit. Závisí jen na zeměp. š. místa pozorování a roč. době a představuje maximálně možný sluneční svit v daném místě.
angl: astronomic sunshine duration; slov: astronomicky možné trvanie slnečného svitu; něm: astronomisch mögliche Sonnenscheindauer f; rus: астрономически возможная продолжительность солнечного сияния  1993-a1
trvání slunečního svitu efektivně možné
časový interval od východu do západu Slunce, vztahující se k místu měření se skutečným obzorem. Efektivně možný sluneční svit se rovná astronomicky možnému trvání slunečního svitu zmenšenému o dobu, po kterou je slunoměr zastíněn překážkami nad ideálním, tj. volným obzorem. V efektivně možném slunečním svitu se tedy do značné míry projevuje umístění stanice v terénu; je rozdílný na stanicích rovinných, svahových, údolních, vrcholových atd.
angl: geographic (topographic) sunshine duration; slov: efektívne možné trvanie slnečného svitu; něm: maximal mögliche Sonnenscheindauer f; rus: действительно возможная продолжительность солнечного сияния  1993-a3
trvání slunečního svitu relativní
poměr mezi skutečným trváním slunečního svitu a efektivně možným trváním slunečního svitu za určité období, nejčastěji za den, měsíc nebo rok. Tato charakteristika umožňuje vzájemnou srovnatelnost zaznamenávaného slunečního svitu na různých místech s ohledem na terénní, popř. i jiné překážky zastiňující slunoměry. V praxi se jako relativní trvání slunečního svitu někdy méně vhodně označuje poměr mezi skutečným a astronomicky možným trváním slunečního svitu
angl: relative sunshine duration; slov: relatívne trvanie slnečného svitu; něm: relative Sonnenscheindauer f; rus: относительная продолжительность солнечного сияния  1993-a1
trychtýř tropopauzy
slov: lievik tropopauzy; něm: Tropopausentrichter m  1993-a1
tření turbulentní
angl: eddy friction, turbulent friction; slov: turbulentné trenie; něm: turbulente Reibung f; rus: турбулентное трение  1993-a1
tření v atmosféře
brzdění pohybu vzduchu, které je spojeno s přenosem hybnosti ve směrech příčných vzhledem ke směru proudění. Uvedený přenos je působen molekulární difuzí nebo náhodnými turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. V prvním případě mluvíme o vazkém tření (molek. vazkosti), ve druhém o turbulentním tření označovaném v přeneseném smyslu slova též jako turbulentní vazkost. Tření v atmosféře se projevuje vznikem tečných sil tření, které, vztaženy k jednotce plochy, označujeme jako tečná napětí. Turbulentní tečná napětí se též nazývají Reynoldsova napětí, zatímco vazká tečná napětí jsou v reálné atmosféře většinou zanedbatelná. Z kvantit. hlediska jsou v atmosféře síly turbulentního tření zpravidla o několik řádů větší než síly vazké. V praxi se někdy rozlišuje vnitřní tření uvnitř vzduchu a vnější tření proudícího vzduchu o zemský povrch, což však z přísně exaktního hlediska není zcela správné. Viz též síla tření, vrstva tření, turbulence.
angl: friction in atmosphere; slov: trenie v atmosfére; něm: Reibung in der Atmosphäre f; rus: трение в атмосфере  1993-a1
tření vazké
angl: viscosity friction; slov: viskózne trenie; něm: viskose Reibung f; rus: вязкое трение  1993-a1
tření virtuální
angl: virtual friction; slov: virtuálne trenie; něm: virtuelle Reibung f; rus: виртуальное трение  1993-a1
třesk sonický
zvukový efekt rázové vlny vyvolané letadlem letícím rychlostí zvuku nebo vyšší. Působí nejen jako jev zvyšující hlučnost, ale může mít i destrukční účinky na objektech na zemi. Vhodné podmínky pro šíření sonického třesku k zemskému povrchu jsou při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší, při růstu zádového větru nebo zeslabování protivětru s výškou. S uvedenými met. podmínkami souvisí dispečerské stanovení hladiny přechodu z podzvukové na nadzvukovou rychlost letu, tzv. přechodové výšky. Viz též číslo Machovo, akustika atmosférická.
angl: sonic boom; slov: sónický tresk; něm: Überschallknall m; rus: звуковой удар  1993-a1
třetihory
syn. terciér.
angl: Tertiary; slov: treťohory; něm: Tertiär n  2018
třetihory mladší
syn. neogén.
angl: Neogene; slov: mladšie treťohory; něm: Neogen n  2018
třetihory starší
syn. paleogén.
angl: Paleogene; slov: staršie treťohory; něm: Paläogen n  2018
třídění
viz klasifikace.
slov: triedenie; něm: Einteilung f, Klassifikation f  1993-a1
tříšť vodní
soubor vodních kapiček, které byly odtrženy z hladiny větších vodních ploch větrem a vyneseny obvykle na krátkou vzdálenost do vzduchu. K odtrhávání kapiček dochází hlavně na hřebenech vln. U nás je vodní tříšť pozorována jen na meteorologických stanicích na březích vodních nádrží při silnějším nárazovitém větru, kde způsobuje zvlhnutí předmětů až do vzdálenosti několika set metrů od místa vzniku. Vodní tříšť patří k hydrometeorům.
angl: water spray; slov: vodná triešť; něm: Gischt m; rus: брызги воды  1993-a2
tříštění vodních kapek
rozpad kapek a vznik malých kapalných fragmentů vlivem hydrodynamické nestability padajících velkých kapek nebo při přechodných srážkách kapek. První případ se označuje jako spontánní tříštění kapek a druhý jako tříštění kolizní.
angl: water drop splitting; slov: trieštenie vodných kvapiek; něm: Zerplatzen von Wassertropfen n  2014
tsunami meteorologické
syn. meteotsunami.
angl: meteorological tsunami; slov: meteorologické tsunami; rus: метеорологическое цунами  2019
tuba
(tub) – jedna ze zvláštností oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je definována jako oblačný sloup nebo obrácený oblačný kužel (nálevka) vycházející ze základny oblaku. Je příznakem kondenzace vodní páry v silném víru (tornádu nebo jiné trombě). Vyskytuje se u druhu cumulonimbus, velmi zřídka i u druhu cumulus.
Termín pochází z lat. tuba „trubka“ (slovo je příbuzné s lat. tubus „roura, trubice“).
angl: tuba; slov: tuba; něm: tuba, Wolkenrüssel m; rus: хобот  1993-a3
tuhost zimy
syn. drsnost zimy – nepřesně vymezený pojem charakterizující průběh zimy z met. hlediska. Někteří autoři do něho zahrnují jen teplotní charakteristiky zimy, jiní i údaje o sněhových poměrech, hloubce promrzání půdy, popř. délce zámrzu vodních toků, jezer a moří. Z teplotních ukazatelů tuhosti zimy se užívají zvláště odchylky teploty vzduchu od normálů, počty ledových dní, sumy záporných prům. denních teplot vzduchu nebo prům. absolutní minima teploty vzduchu. Ze sněhových charakteristik slouží k hodnocení tuhosti zimy především údaje o trvání sněhové pokrývky a její max. výšce.
angl: winter severity; slov: tuhosť zimy; něm: Winterstrenge f; rus: суровость зимы  1993-a1
turbidita
Termín pochází ze středolat. turbiditas „zmatení, rozrušení; kalnost (tekutiny)“, odvozeného od turbidus „rozbouřený, nepokojný“ (od turba „dav; povyk, zmatek“).
angl: turbidity; slov: turbidita; něm: Trübung f, Turbidität f; rus: мутность  1993-a1
turbopauza
tenká přechodová vrstva atmosféry Země, oddělující níže ležící turbosféru od difuzosféry. Je prakticky totožná s homopauzou. Výška turbopauzy uváděná v literatuře se liší u různých autorů a pro různé další podmínky v rozmezí od 90 do 120 km.
Termín se skládá z komponentu turbo- (viz turbulence a turbosféra) a lat. pausa „přerušení, ukončení“.
angl: turbopause; slov: turbopauza; něm: Turbopause f; rus: турбопауза  1993-a3
turbosféra
spodní část atmosféry Země, v níž je vzduch promícháván turbulencí, která zabraňuje vytvoření difuzní rovnováhy, takže se s výškou nemění složení ovzduší, pokud jde o hlavní složky vzdušné plynné směsi. Turbosféra se rozprostírá od zemského povrchu do výšky asi 100 km a je od výše ležící difuzosféry oddělena turbopauzou. Turbosféra se prakticky shoduje s homosférou, podobně jako difuzosféra s heterosférou.
Termín se skládá z komponentu turbo- (viz turbulence)  a řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).
angl: turbosphere; slov: turbosféra; něm: Turbosphäre f; rus: турбосфера  1993-a3
turbulence
obecně fyz. jev, jehož podstata spočívá v existenci nepravidelných vírových pohybů v proudící tekutině, které se v dané době projevují turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění. Proudění tekutin nabývá turbulentního charakteru, převýší-li poměr v něm působících setrvačných a vazkých sil, představující Reynoldsovo číslo, určitou kritickou hodnotu. Z met. hlediska jde o turbulenci v proudícím vzduchu v zemské atmosféře, kde rozměry turbulentních vírů dosahují velikosti od několika mm do stovek m. Označíme-li vx, v y, vz po řadě x–ovou,y–ovou a z–ovou složku rychlosti proudění, potom v případě turbulentního proudění platí
vx=vx¯+ vx, vy= vy¯+vy , vz=vz ¯+vz,
kde vx¯, v y¯, vz¯ jsou časově zprůměrované složky okamžité rychlosti proudění, zatímcovx, v y, vz jsou složky turbulentních fluktuací, jejichž stř. hodnoty se rovnají nule, tj. vx¯=v y¯=vz¯=0. V met. praxi se obvykle používá průměrování přes časový interval kolem deseti minut, který bývá dostatečně dlouhý k tomu, aby se odfiltrovaly turbulentní fluktuace a zároveň ještě zpravidla nedochází ke shlazení meteorologicky významných časových změn rychlosti proudění. Turbulence v atmosféře je těsně spjata s nárazovitostí větru, působí promíchávání vzduchu a turbulentní přenos hybnosti, tepla, vodní páry a různých znečišťujících příměsí. Viz též intenzita turbulence, výměna turbulentní, promíchávání turbulentní, difuze turbulentní, spektrum turbulentních vírů, proudění turbulentní, tok turbulentní, akcelerometr.
Termín do fyziky tekutin zavedl angl. fyzik W. Thomson, pozdější lord Kelvin, v r. 1887. Pochází z lat. turbulentia „neklid, zmatek“, odvozeného od slova turbulentus „bouřlivý, zmatený“ (od turba „dav; povyk, zmatek“).
angl: turbulence; slov: turbulencia; něm: Turbulenz f; rus: турбулентность  1993-a3
turbulence anizotropní
syn. turbulence nonizotropní – každá turbulence, která nesplňuje podmínky izotropní turbulence. Výrazná anizotropie turbulence v atmosféře existuje zejména ve vrstvě vzduchu silné zhruba 20 m a bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu nad rovinným terénem.
angl: anisotropic turbulence; slov: anizotropná turbulencia; něm: anisotrope Turbulenz f; rus: анизотропная турбулентность  1993-a1
turbulence dynamická
angl: dynamic turbulence; slov: dynamická turbulencia; něm: dynamische Turbulenz f; rus: динамическая турбулентность  1993-a1
turbulence geostrofická
turbulence uplatňující se ve velkoprostorovém proudění v atmosféře, jež má charakter blízký geostrofickému proudění. V tomto proudění jsou zpravidla splněny podmínky nadkritického Reynoldsova čísla, a existuje zde tedy plně turbulentní charakter proudění, který však nesouvisí s lokálními faktory menších měřítek, než je měřítko synoptické.
angl: geostrophic turbulence; slov: geostrofická turbulencia  2014
turbulence homogenní
speciální případ turbulence, kdy charakteristiky turbulentního proudění, (tj. stř. hodnoty vzájemných součinů a kvadrátů složek turbulentních fluktuací rychlosti proudění, prostorové derivace těchto stř. hodnot, koeficienty turbulentní výměny, difuze apod.), jsou prostorově konstantní. Koncepci homogenní turbulence zavedl G. I. Taylor v roce 1935.
angl: homogeneous turbulence; slov: homogénna turbulencia; něm: homogene Turbulenz f; rus: однородная турбулентность  1993-a1
turbulence izotropní
speciální případ turbulence, kdy charakteristiky turbulentního proudění, tj. střední hodnoty vzájemných součinů a kvadrátů složek turbulentních fluktuací rychlosti proudění, prostorové derivace těchto stř. hodnot, koeficienty turbulentní difuze, výměny apod., jsou v jednotlivých bodech prostoru nezávislé na prost. orientaci os souřadného systému. Turbulence v atmosféře se většinou v praxi považuje za přibližně izotropní s výjimkou vrstvy vzduchu silné kolem 20 m a bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu nad rovinným terénem. Pojetí homogenní a izotropní turbulence zavedl do meteorologie G. I. Taylor v roce 1935. Trvale existující přesně izotropní turbulence je však pouze teoretickým pojmem, v praxi se nevyskytuje.
angl: isotropic turbulence; slov: izotropná turbulencia; něm: isotrope Turbulenz f; rus: изотропная турбулентность  1993-a2
turbulence konvekční
označení pro turbulenci vznikající a vyskytující se zpravidla v souvislosti s termickou konvekcí.
angl: convective turbulence; slov: konvekčná turbulencia; něm: konvektive Turbulenz f; rus: конвективная турбулентность  1993-a1
turbulence mechanická
turbulence vyvolaná mech. příčinami. Vytváří se zejména v mezní vrstvě atmosféry působením vertikálního střihu větru, který je důsledkem tření proudícího vzduchu o zemský povrch, dále vzniká při obtékání orografických překážek a nerovností zemského povrchu (orografická turbulence). Mechanická turbulence se však může vytvářet i ve volné atmosféře působením vertikálního i horizontálního střihu větru vzniklých z dyn. příčin, a to v oblastech silné baroklinity nebo tryskového proudění a v blízkosti atm. diskontinuit, jako např. v oblasti tropopauzy, v blízkosti hranic inverzí teploty, frontálních ploch apod. Mechanická turbulence, při jejímž vzniku se bezprostředně neuplatňuje vliv zemského povrchu, tedy zpravidla turbulence ve volné atmosféře vznikající z dyn. příčin, se obvykle označuje jako dynamická turbulence. Viz též vlny Helmholtzovy.
angl: mechanic turbulence; slov: mechanická turbulencia; něm: mechanische Turbulenz f; rus: механическая турбулентность  1993-a2
turbulence nadadiabatická
méně vhodné označení pro termickou turbulenci, vytvořenou v důsledku vertikální instability atmosféry.
angl: super adiabatic turbulence; slov: nadadiabatická turbulencia; rus: сверхадиабатическая турбулентность  1993-a1
turbulence nonizotropní
angl: non-isotropic turbulence; slov: izotropná turbulencia; něm: anisotrope Turbulenz f; rus: неизотропная турбулентность  1993-a1
turbulence orografická
angl: orographic turbulence; slov: orografická turbulencia; něm: orographische Turbulenz f; rus: орографическая турбулентность  1993-a1
turbulence termická
turbulence vznikající vlivem lokálního výskytu vztlaku v nehomogenním teplotním poli. V hydrodynamice a aerodynamice je považována za projev termické konvekce. Při vymezení pojmu konvekce, obvyklém v meteorologii, jsou však rozměry konvektivních buněk nebo uspořádaných výstupných konvektivních proudů a kompenzačních sestupných proudů řádově větší než rozměry turbulentních vírů. Někteří autoři sice považují pojmy termická turbulence a termická konvekce za synonymické, tento přístup je však možné přijmout jen v případech velmi slabé konvekce, kdy nemůžeme jednoznačně aplikovat uvedené velikostní rozlišení charakteristických elementů. Viz též termiky.
angl: thermal turbulence; slov: termická turbulencia; něm: thermische Turbulenz f; rus: термическая турбулентность  1993-a3
turbulence v bezoblačném prostoru
(CAT–Clear Air Turbulence) – dynamická turbulence ve stř. a horní troposféře, která není převážně doprovázena výskytem charakteristické oblačnosti. Turbulence v bezoblačném prostoru se zpravidla vyskytuje ve vrstvách s tloušťkou několik set m, šířka pásma s turbulencí v bezoblačném prostoru bývá desítky km a délka několik desítek až stovek km. Její trvání se na určitém místě většinou omezuje na dobu 0,5 – 1 hodinu. Při vertikálním střihu větru od 0,6 do 1,0 m.s–1 na 100 m výšky se vyskytuje obvykle turbulence v bezoblačném prostoru slabé intenzity, při střihu 1,1 až 1,6 m.s–1 na 100 m zpravidla jde o mírnou turbulenci a při větších změnách rychlosti větru s výškou bývají splněny podmínky pro vznik silné turbulence v bezoblačném prostoru. Podle výsledků pozorování se výskyt turbulence v bezoblačném prostoru v 75 % případů váže na tryskové proudění. Její maximum bývá na cyklonální straně tryskového proudění 500 až 1 000 m pod místem největšího sklonu tropopauzy.
angl: clear-air turbulence; slov: turbulencia v bezoblačnom priestore; něm: Turbulenz im wolkenfreier Luft f; rus: турбулентность при ясном небе  1993-a3
turbulence v úplavu za letadlem
turbulence vyvolaná letadlem během letu, popř. při jeho pohybu po pohybových plochách letiště. Účinek této turbulence na jiná letadla závisí na vzájemné vzdálenosti letadel a na poměru jejich hmotností i rychlostí pohybu. Za letu hraje významnou roli také teplotní zvrstvení atmosféry a vertikální profil větru. K podobným jevům, jako je turbulence v úplavu za letadlem, dochází při vyšších rychlostech proudění vzduchu za horskými překážkami, zvláště za izolovanými vrcholy.
angl: wake turbulence; něm: Turbulenz im Nachlauf f; rus: турбулентность в вихревом следе  1993-a3
turbulence ve volné atmosféře
souborné označení pro turbulenci, která se vyskytuje nad mezní vrstvou atmosféry. Zahrnuje jak termickou, tak dynamickou a konvektivní turbulenci ve volné atmosféře. Je to především turbulence v oblasti hranic inverzních vrstev, na frontálních plochách, v oblasti tryskového proudění a tropopauzy, nebo v konvektivních oblacích, které mohou sahat až do spodní stratosféry, a v jejich okolí. Do turbulence ve volné atmosféře zahrnujeme také turbulenci v bezoblačném prostoru (tzv. CAT – Clear Air Turbulence).
angl: high-level turbulence; slov: turbulencia vo voľnej atmosfére; něm: Turbulenz in der freien Atmosphäre f; rus: турбулентность в свободной атмосфере  1993-a3
tvar kódu
obecné schéma meteorologického kódu, doporučené Světovou meteorologickou organizací pro použití na celosvětové, oblastní nebo národní úrovni. V tradičních alfanumerických kódech je tvar kódu definován jako posloupnost sekcí a skupin, ve kterých jsou pomocí kódových slov, znakových skupin, poznávacích čísel nebo písmen a symbolických písmen závazně stanovena místa pro uvedení metadat, pozorovaných a měřených hodnot meteorologických prvků a jevů, popř. zpracovaných nebo předpověděných údajů. Tvar kódů BUFR, CREX a GRIB obsahuje kromě úvodní a závěrečné sekce sekci identifikační, sekce popisující obsah a strukturu dat a datové sekce. Popis met. prvků je tedy obsažen v dané zprávě, nikoliv ve tvaru kódu.
angl: code form; slov: tvar kódu; něm: Kodeform f, Schlüsselform f; rus: схема кода, форма кода  1993-a3
tvar kouřové vlečky
syn. typ kouřové vlečky – po počátečním vzestupu kouřové vlečky závisí její tvar na struktuře turbulence, tedy nepřímo především na teplotním zvrstvení ovzduší, rychlosti a vert. profilu proudění vzduchu v mezní vrstvě atmosféry. Podle velikosti vert. průmětu difuzního úhlu kouřové vlečky, jejího sklonu a symetrie vůči vodorovné rovině v geometrické nebo efektivní výšce komína se obvykle rozlišuje pět zákl. tvarů kouřové vlečky, z nichž každý odpovídá určitým, navzájem se lišícím met. podmínkám: přemetání, vlnění, čeření, unášení, zadýmování. K nim se někdy řadí i odrážení, což je ovšem spíše šíření příměsí v atmosféře, které již nemá charakter kouřové vlečky. Mezi charakteristickými typy met. podmínek, a proto i mezi jednotlivými tvary kouřové vlečky, je ve skutečnosti plynulý přechod. Je známo více pokusů o typizaci tvarů kouřové vlečky.
angl: form of smoke plume, type of stack plume; slov: tvar dymovej vlečky; něm: Ausbreitungstyp der Rauchfahne m, Rauchfahnenform f, Rauchfahnentyp m; rus: форма дымового факела  1993-a2
tvar ledových krystalků
vlastnost ledových krystalků ovlivňovaná podmínkami při jejich vzniku a růstu v oblacích a ve srážkách. Při obvyklých hodnotách tlaku vzduchu v atmosféře a při teplotě 0 °C až –80 °C krystalizuje led v hexagonální krystalografické soustavě. Šesterečná symetrie souvisí s uspořádáním molekul vody v krystalové mřížce ledu. Základním stabilním tvarem ledového krystalku je tedy hranol se dvěma základnami ve tvaru šestiúhelníku a šesti bočními stěnami. Šikmé stěny, které lze někdy na krystalcích rozeznat, nejsou stabilní a při dalším růstu mizí. V atmosféře se setkáváme s velkou variabilitou rozměrů tohoto základního tvaru, přičemž se může měnit poměr rozměru základny a výšky hranolu a může docházet i ke vzniku členitých šesterečných hvězdic či dendritů a kombinovaných tvarů. Konkrétní tvar ledového krystalku je určen především teplotou vzduchu a v menší míře i přesycením vodní páry vzhledem k ledu v prostředí, kde se ledový krystal vyvíjí. Variabilita tvarů ledových krystalků byla popsána na základě laboratorního sledování a potvrzena i při odběrech přirozených ledových krystalů ve sněhu. Základními tvary ledových krystalků v atmosféře jsou ledová jehla, šestiboký sloupek, šestiboká destička a šesticípá hvězdice, popř. dendrit. Někdy se do základních tvarů zahrnují i krystalky ve tvaru projektilu s nestabilním šikmým ukončením. Působením turbulence, agregací krystalků při jejich vzájemných srážkách, namrzáním přechlazených vodních kapek na stěnách krystalku apod. vzniká v přírodě i velké množství kombinovaných tvarů.
Bylo sestaveno několik klasifikací tvarů ledových krystalků, přičemž nejčastěji užívaná je klasifikace japonských autorů Ch. Magona a Ch. W. Lee z roku 1966, která definuje 80 kategorií tvaru a zahrnuje i tvary kombinované a narušené. Tato klasifikace byla modifikována a rozšířena skupinou autorů vedených K. Kikuchim (2013) v rámci činnosti pracovní skupiny IACS (International Association of Classification Societies). Klasifikace třídí ledové krystalky i další pevné srážkové částice již do 121 tříd. Viz též vločka sněhová.
angl: ice crystal shape, snow crystal shape; slov: tvar ľadových kryštálikov; něm: Eiskristallform f; rus: форма ледяных кристаллов  1993-a3
tvar oblaku
kategorie mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která blíže určuje vzhled, velikost, strukturu a vývoj oblaku. Oblak určitého druhu může být označen jménem jen jednoho tvaru, určitý tvar se však může vyskytnout u několika druhů oblaků. Podle mezinárodně přijaté klasifikace oblaků rozeznáváme tyto tvary oblaků: calvus, capillatus, castellanus, congestus, fibratus, floccus, fractus, humilis, lenticularis, mediocris, nebulosus, spissatus, stratiformis, uncinus a volutus.
angl: cloud species; slov: tvar oblaku; něm: Wolkenart f; fr: espèce de nuage f; rus: вид облака  1993-b2
twister
hovorové označení pro tornádo (používané především v USA).
Výraz pochází z angličtiny, je odvozen od slovesa twist „kroutit (se), točit (se)“.
angl: twister; slov: twister; něm: Tornado m, Twister m; rus: твистер  1993-a3
tyč námrazkoměrná
zařízení, kterým se na vybraných stanicích určuje hmotnost a rozměr námrazku.
angl: rod for measurement of icing; slov: námrazkomerná tyč; něm: Raureifpegel m; rus: гололедный станок  1993-a3
tyč sněhoměrná
slov: snehomerná tyč  1993-a1
týl cyklony
sektor cyklony v její zadní části ve smyslu jejího pohybu nebo z hlediska převládajícího pohybu cyklon v dané oblasti. V případě mimotropické cyklony tak zpravidla leží západně od jejího středu, kam proniká studený vzduch z vyšších zeměp. šířek. Proto je zde typická proměnlivá oblačnostpřeháňkami, nárazovitým přízemním větrem a mimo oblast srážek velkou dohledností. Při situaci Vb je týl cyklony oblastí s velkým horizontálním tlakovým gradientem a konvergencí proudění, což vede k intenzivním, převážně trvalým srážkám, na návětří hor dále zesilovaným díky orografickému zesílení srážek.
angl: rear of cyclone; slov: tylo cyklóny; něm: Rückseite der Zyklone f, Zyklonenrückseite f; rus: тыл циклона  1993-a3
typ cirkulační
dříve často používané označení atmosférické cirkulace s definovanými vlastnostmi nad vymezenou oblastí. Cirkulační typ vystihuje podstatné rysy makrosynoptických procesů, jako polohu řídících tlakových útvarů, polohu frontální zóny apod. V. A. Vangengejm rozlišil v oblasti sev. Atlantiku a Eurasie 3 základní cirkulační typy:
a) západní (W), charakterizovaný záp. přenosem v troposféře;
b) východní (E), charakterizovaný vých. přenosem v troposféře nebo vývojem stacionární anticyklony nad pevninou;
c) meridionální (C), charakterizovaný silným přenosem vzduchových hmot mezi vyššími a nižšími zeměp. š. v důsledku meridionální cirkulace.
Typizace povětrnostních situací Evropy uvádí pro stř. Evropu 3 typy podle polohy subtropické azorské anticyklony:
a) převážně zonální cirkulace (z), při níž je subtropická anticyklona v normální poloze;
b) smíšená cirkulace (g) se subtropickou výší posunutou sev. nebo sz. až k 50° s. š.;
c) převážně meridionální cirkulace (m), kdy uzavírající anticyklona leží přibližně mezi 50 až 70° s. š. (blokující anticyklona).
Viz též cirkulace zonální.
angl: circulation type; slov: cirkulačný typ; něm: Zirkulationstyp m; rus: тип циркуляции  1993-a3
typ klimatický
klima s určitými charakteristickými vlastnostmi, které se vyskytují v různých částech Země, především v rámci téhož klimatického pásma. Klimatické typy jsou rozlišovány při klasifikaci klimatu buď z hlediska genetického (např. monzunový typ, typ klimatu záp. pobřeží), nebo konvenčně hodnotami klimatických prvků, popř. klimatologckými indexy (např. pouštní typ).
angl: climatic type; slov: klimatický typ; něm: Klimaklassifikation f, Klimatyp m; rus: тип климата  1993-a3
typ kouřové vlečky
slov: typ dymovej vlečky; něm: Ausbreitungstyp der Rauchfahne m  1993-a1
typ makrosynoptické situace
charakter cirkulace atmosféry nad velkou částí zemského povrchu o velikosti řádově 105 až 106 km2, podmíněný rozložením řídících cyklon a anticyklon a polohou frontální zóny. Podle převládajícího směru proudění zpravidla rozlišujeme zonální a meridionální typ makrosynoptické situace, které se podle rázu počasí na sledovaném území dále dělí na cyklonální a anticyklonální typy. Něm. meteorolog F. Baur v roce 1936 definoval typ makrosynoptické situace pomocí rozhodujících rysů celkového stavu atmosféry v zájmovém dostatečně velkém prostoru, které se podstatně nemění po více dní a jsou rozhodující pro počasí v jednotlivých dílčích oblastech. V zahraniční literatuře a nevhodně i v naší, se pro typ makrosynoptické situace někdy používá něm. označení „Grosswetterlage“. Viz též typizace povětrnostních situací, cirkulace meridionální, cirkulace zonální.
angl: Grosswetterlage; slov: typ makrosynoptickej situácie; něm: Grosswetterlage f; rus: тип „крупномасштабной  1993-a1
typ počasí
1. v komplexní klimatologii soubor meteorologických prvků a jevů daného dne, který je charakterizován jejich hodnotami uvnitř vhodně zvolených intervalů. Týká se zvláště teploty a vlhkosti vzduchu, oblačnosti, atm. srážek, sněhové pokrývky a větru. Znamená zobecnění případů počasí jako jevů prakticky se neopakujících, např. počasí mírně mrazivé, bez větru, málo oblačné. Typy počasí lišící se jen v jednom anebo dvou znacích se shrnují do tříd počasí;
2. v synoptické meteorologii charakter počasí odpovídající určitému synop. objektu, tj. atm. (tlakovému) útvaru, vzduchové hmotě nebo atmosférické frontě, a to zejména v závislosti na roč. době. Např. anticyklonální počasí, počasí v týlu cyklony, počasí teplé fronty. Viz též typ synoptický.
angl: weather type; slov: typ počasia; něm: Wetterlage f; rus: тип погоды  1993-a1
typ synoptický
typ celkové povětrnostní situace, využívaný při synopticko–klimatologických studiích a v předpovědní službě. Vyjadřuje generalizované rozložení tlaku vzduchu, vzduchových hmot a proudění vzduchu v konkrétní geogr. oblasti, které podmiňuje charakteristické počasí v závislosti na roč. době. Klasifikace synoptického typu se provádí podle cíle, kterému má sloužit, podle polohy a velikosti sledovaného území, délky zpracovávaného období apod. Viz též typizace povětrnostních situací.
angl: synoptic type; slov: synoptický typ; něm: synoptische Lage f; rus: синоптический тип  1993-a1
typizace mezní vrstvy atmosféry
klimatologická abstrakce zákl. charakteristik mezní vrstvy atmosféry, zpravidla podle vertikálních profilů teploty, větru a vlhkosti vzduchu za předpokladu horiz. homogenity polí v mezoměřítku. Významným prvkem při této typizaci je výskyt, výška, vert. rozsah, popř. další charakteristiky zadržujících vrstev, především inverzí teploty. Za kritéria stabilitních podmínek v mezní vrstvě se zpravidla volí veličiny přímo odvozené z vertikálního teplotního gradientu (mezní vrstva velmi stabilní, mírně stabilní, instabilní, konv. apod.) nebo komplexnější charakteristiky typu Richardsonova čísla.
angl: boundary layer typification; slov: typizácia hraničnej vrstvy atmosféry; něm: Grenzschichttypisierung f; rus: типизация пограничного слоя атмосферы  1993-a1
typizace povětrnostních situací
systém synoptických typů, vytvořený na základě denních synoptických map pro předpovědní, klimatologické a jiné účely. Součástí typizace povětrnostních situací je kalendář uvádějící synop. typy, které se vyskytují v jednotlivých dnech. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější typizace povětrnostních situací Evropy, označovaná též jako typizace P. Hessa a H. Brezowského. V ČR se nejvíce používají typizace povětrnostních situací HMÚ a typizace povětrnostních situací Končka a Reina.
angl: typification of synoptic situations; slov: typizácia poveternostných situácií; něm: Wetterlagenklassifikation f; rus: типизация синоптических ситуаций  1993-a3
typizace povětrnostních situací Evropy
syn. typizace povětrnostních situací Hessa a Brezowského – typizace povětrnostních situací, která vychází z práce F. Baura „Kalendář typů makrosynoptických situací Evropy, sestavený pro léta 1881–1938“. Podle polohy azorské anticyklony rozeznává tři cirkulační typy: převážně zonální, smíšený a převážně meridionální. Podle tohoto schématu rozlišuje pro Evropu 18 typů synop. situací, z nichž dvě jsou zonální, tří smíšené a třináct je meridionálních, které se dále dělí podle toho, zda ve stř. Evropě má počasí anticyklonální nebo cyklonální charakter. Kalendář této typizace je zpracován od roku 1881 a průběžně se doplňuje. Typizace P. Hessa a H. Brezowského je ve stř. Evropě nejužívanější typizací povětrnostních situací, vyhovuje však především pro území Německa. Zjištění, že se tato klasifikace vždy nedá úspěšně využít na území tehdejšího Československa, vedlo k vypracování typizace povětrnostních situací HMÚ. Viz též katalog povětrnostních situací.
angl: Hess-Brezowski typification of synoptic situations in Europe; slov: typizácia poveternostných situácií Európy (Hessa a Brezowského); něm: Großwetterlagenklassifikation für Europa von Hess und Brezowsky f; rus: типизация синоптических ситуаций Европы (Гесса и Брезовского)  1993-a3
typizace povětrnostních situací HMÚ
typizace povětrnostních situací Evropy, která vznikla pod vedením J. Brádky v někdejším Hydrometeorologickém ústavu v Praze. Vychází z katalogu P. Hessa a H. Brezowského se snahou zachovat přirozená synoptická období podle definice B. P. Multanovského. Byla vypracována se zvláštním zřetelem k tlakovému poli nad stř. Evropou a k počasí na území tehdejšího Československa. Využívá se v met. službě při interpretaci tlakového pole pro předpověď počasí, k vyhledávání analogií ve střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí i v dynamicko–klimatologických studiích. Zvláštnosti, tvar a rozměry našeho území i snaha typizovat povětrnostní situace všech dní vedly jednak ke kompromisu mezi pojetím přirozených synoptických období Multanovského a pojetím typu makrosynoptických situací P. Baura, jednak k pozdějšímu zvětšení počtu typů na 28, z nichž je 13 anticyklonálních a 15 cyklonálních. Jednotlivé typy jsou schematicky znázorněny demarkačními čarami mezi cyklonálním a anticyklonálním polem s geometrickými středy oblastí a největší četností výskytu cyklon a anticyklon a průměrnou polohou frontální zóny. Kalendář povětrnostních situací začíná u této typizace od 1. 1. 1946 a je průběžně doplňován. Do roku 1990 je jednotný pro území České republiky a Slovenské republiky, od roku 1991 je sestavován na základě vzájemné konzultace meteorologů ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro obě území. Viz též klimatologie dynamická.
slov: typizácia poveternostných situácií HMÚ  1993-a3
typizace povětrnostních situací Končka a Reina
typizace povětrnostních situací Evropy, která je sestavená pro účely dynamické klimatologie. Hlavním kritériem typizace je směr pohybu tlakových útvarů, popř. frontálních systémů, jako pomocné kritérium slouží anticyklonální nebo cyklonální zakřivení izobar na přízemní povětrnostní mapě ve spodní troposféře nad územím tehdejšího Československa a nad sousedními oblastmi stř. Evropy. Rozlišuje 19 povětrnostních typů, z nichž 8 je anticyklonálních a 11 cyklonálních. Kalendář těchto typů, publikovaný za období let 1951–1971, byl podkladem pro více než 50 prací v tehdejším Československu, které se zabývaly vztahem mezi celkovou povětrnostní situací a počasím v daném místě nebo oblasti. Typizace M. Končka a F. Reina vyšla z typizace povětrnostních situací HMÚ, na rozdíl od ní však přihlíží více k přízemnímu tlakovému poli a vymezuje povětrnostní typy krátkého trvání, tzv. elementární povětrnostní typy. V případě větších rozdílů v charakteru počasí v záp. a vých. části tehdejšího Československa uváděl kalendář odlišné typy pro Českou a pro Slovenskou republiku. Netypizuje však povětrnostní situace asi u 6 % dní, v nichž má povětrnostní situace přechodný ráz, takže její přiřazení k některému typu není jednoznačné.
slov: typizácia poveternostných situácií Končeka a Reina  1993-a3
typy půdní klimatické
půdy, na jejichž vzniku se z půdotvorných činitelů nejvíce uplatňuje klima, zatímco povaha mateční horniny má menší význam. V jejich rozložení na Zemi se výrazně projevuje šířková pásmovitost klimatu. Příkladem klimatických půdních typů jsou podzoly, jimž vegetačně odpovídá tajga, nebo černozem, které odpovídá step. Viz též klimatologie půdní.
angl: soil climatic types; slov: pôdne klimatické typy; něm: Typen des Bodenklimas m/pl; rus: климатические типы почвы  1993-a1
typy refrakce elektromagnetických vln
syn. typy refrakce radiovln – podle změn indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu s výškou se rozlišuje atmosférická refrakce neboli lom radiovln na kladnou (při vert. gradient indexu lomu vzduchu ∂n / ∂z < 0 m–1, což odpovídá zakřivení paprsku k povrchu země), zápornou (při ∂n / ∂z > 0 m–1, což odpovídá zakřivení paprsku od povrchu země) a nulovou (při ∂n / ∂z = 0 m–1, což odpovídá přímkovému šíření paprsku). V běžných podmínkách převažuje kladná refrakce, která je dále členěna ve vztahu ke standardní a kritické refrakci. Standardní radioatmosféra předpokládá ∂n / ∂z = –4.10–8 m–1, což odpovídá podmínkám standardní (někdy též normální) refrakce, za které pro efektivní poloměr Země platí Re = 4/3 Rz. Kritická refrakce nastává při ∂n / ∂z = –15,7 .10–8 m–1, kdy je křivost paprsku totožná s křivostí zemského povrchu. Superrefrakce nastává při ∂n / ∂z < –15,7 . 10–8 m–1 a paprsek má velké zakřivení směrem k zemi, takže může nastat i jeho několikanásobný odraz a vytvoření přízemního vlnovodu. Viz též meteorologie radarová, refrakce atmosférická.
angl: types of refraction of electromagnetic waves; slov: typy refrakcie elektromagnetických vĺn; něm: Arten der Refraktion von em Wellen f/pl; rus: типы рефракции радиоволн  1993-a3
typy vzduchových hmot
angl: air masses types; slov: typy vzduchových hmôt; něm: Luftmassentypen m/pl; rus: типы воздушных масс  1993-a1
podpořila:
spolupracují: