Elektronický meteorologický slovník

v meteorologii označení pro pravoúhlou relativní souřadnicovou soustavu, v níž osa z směřuje kolmo k horiz. rovině a vyjadřuje geometrickou výšku. Viz též soustava souřadnicová se zobecněnou vertikální souřadnicí.

systém zjišťování, shromažďování a analyzování dlouhodobých klimatických a stávajících, nebo předpokládaných meteorologických a hydrologických podmínek a vyhodnocování jejich vlivu na bojovou činnost vojsk, logistickou podporu a na tělesnou a duševní kondici osob a jejich zdravotní stav. Nedílnou součást hydrometeorologického zabezpečení rovněž představuje včasné poskytování výstražných hydrometeorologických informací za účelem varování před výskytem již existujících nebo předpokládaných nepříznivých (extrémních) hydrometeorologických podmínek a jejich omezujícími nebo ničivými účinky, které Hydrometeorologická služba Armády ČR připravuje ve spolupráci s ČHMÚ.

syn. zajištění klimatické.

souborné označení pro služby poskytované leteckými met. pracovišti pro přímé zajištění letů. Viz též dokumentace letová meteorologická, služba meteorologická letecká.

syn. paprsek zelený.

syn. intercepce srážek.

1. jeden z tvarů kouřové vlečky. Kouřová vlečka se podobá nepravidelnému závěsu dosahujícímu k zemi. Zadýmování způsobuje jednu z nejnepříznivějších situací vysokého znečištění ovzduší. V protikladu k unášení se zadýmování vyskytuje tehdy, šíří-li se kouřová vlečka pod základnou rel. nízko ležící výškové inverze teploty vzduchu, která brání pronikání exhalací do výšky. V prostoru mezi zemským povrchem a zmíněnou inverzí bývá v tomto případě indiferentní nebo instabilní teplotní zvrstvení ovzduší, podmiňující intenzivnější vert. výměnu. Exhalace se rozptylují v omezeném prostoru pod inverzí, což vede k výskytu vysokých hodnot přízemních imisí. K zadýmování často dochází při rozrušování přízemní teplotní inverze odspodu následkem zahřívání zemského povrchu po východu Slunce, nebo při advekci vzduchu s původně přízemní inverzí teploty nad rel. teplejší povrch, např. nad město s výrazným tepelným ostrovem. Viz též odrážení kouřové vlečky;
2. syn. zakuřování, viz ochrana před mrazíky.

syn. hrom.

viz intercepce srážek.

ve fyzice oblaků a srážek proces zachycování vodních kapek ledovými částicemi, který probíhá zejména při růstu krup a krupek. Na rozdíl od ozrnění může při zachycování kapek ledovými krystalky dojít až ke ztrátě původního tvaru krystalu. K zachycování dochází v oblaku vlivem odlišné pádové rychlosti kapek a pádové rychlosti krup, ledových krystalků a krupek. Probíhá při pádu ledových částic v prostředí přechlazených kapek s menší pádovou rychlostí, nebo při namrzání vodních kapek, které do oblasti růstu ledových částic dopravuje výstupný proud. V širším významu se termín zachycování používá i při vzniku ledovky, při namrzání vody na letadlech apod.

syn. zabezpečení klimatické – pravděpodobnost překročení, nebo naopak nedosažení určité hodnoty meteorologického nebo klimatického prvku, využívaná v aplikované meteorologii. Příkladem je teplotní zajištění zeměd. kultur sumami teplot potřebnými pro dozrání příslušné plodiny. Klimatické zajištění se určuje buď z empir. křivky kumulativních rel. četností, nebo z kumulativní distribuční funkce teor. rozdělení, pokud jím lze rozdělení četností zkoumané veličiny aproximovat.

atmosférický aerosol tvořený mikroskopicky malými pevnými částicemi, které jsou tak četné, že způsobují opalescenci a snižují dohlednost. Zákal je v našich zeměp. šířkách nejčastěji pozorovaný litometeor. V pozorovatelské praxi se však zaznamenává jen tehdy, snižuje-li meteorologickou dohlednost pod 10 km. Podle převažujícího původu se někdy rozlišuje zákal prachový, průmyslový, pylový, solný, nepřesně též písečný apod. Na rozdíl od mlhy a kouřma není zákal ve významné míře působen kapičkami vody nebo krystalky ledu. Protože však částice působící zákal mohou být kondenzačními jádry, je přechod od zákalu ke kouřmu a mlze plynulý: vzroste-li při ochlazování vzduchu relativní vlhkost přibližně na 70 %, začíná kondenzace na nejaktivnějších kondenzačních jádrech, dohlednost se snižuje a při pokračujícím růstu relativní vlhkosti zákal postupně přechází v kouřmo, které se při vlhkosti zhruba nad 90 % může změnit v mlhu. Zákal může být složen z produktů spalování, avšak zaznamenává-li se v omezených oblastech v blízkosti větších zdrojů kouře, nelze ho s kouřem zaměňovat.

zákal v arkt. oblastech, který omezuje horiz. i šikmou dohlednost až do výšek 10 km nad zemí. Při pohledu po slunci se zdá šedomodrý, proti slunci červenohnědý. Nemá zřetelnou horní ani dolní hranici. Podle barevných efektů se usuzuje, že velikost částic arktického zákalu je 2.10^–6 m a menší.

označení pro zákal vytvářený jemnými písečnými částicemi v ovzduší po předchozí písečné bouři. Vzhledem k současné přítomnosti prachových částic se v met. literatuře zahrnuje pod termín prachový zákal.

zákal tvořený prachovými nebo malými písečnými částečkami, které byly před termínem pozorování zdviženy z povrchu Země prachovou nebo písečnou bouří. V našich oblastech patří k velmi zřídka se vyskytujícím litometeorům.

zákal pozorovaný v průmyslových centrech a v průmyslových aglomeracích, způsobený umělými zdroji atmosférického prachu, kouře, exhaláty apod. Nejčastěji se vyskytuje za stabilního zvrstvení atmosféry, které bývá spojeno s malými horiz. pohyby a s nepatrnou vert. výměnou vzduchu. Zvláště výrazný průmyslový zákal bývá dobře pozorován z dálky, a to v podobě šedé, oblak připomínající čepice nad městem, z níž někdy vystupují jen vrcholky komínů a výškové stavby. Viz též smog.

zákal podmíněný přítomností pylových zrn v ovzduší. Vzniká nejčastěji při současném kvetení dominantních lesních dřevin, zejména na jaře za suchého větrnějšího počasí.

zákal podmíněný přítomností drobných částeček mořských solí v ovzduší, vzniká při vypařování vodní tříště a malých vodních kapiček, které odstříkly do vzduchu při probublávání vzduchových bublin povrchovými vrstvami mořské vody.

zákal ve vrstvě, jejíž spodní hranice leží nad zemským povrchem. Viz též vrstva zákalová.

syn. turbidita – snížení průzračnosti atmosféry, způsobené absorpcí a rozptylem slunečního záření pevnými nebo kapalnými částicemi atmosférického aerosolu, nikoliv však oblaky. Stupeň zakalení atmosféry se udává většinou pomocí Linkeho zákalového faktoru. Viz též vzduch průzračný, opacita, modř oblohy.

syn. nefelometr.

nejnižší část oblaku, v níž se výrazně odlišuje horiz. dohlednost od podmínek v bezoblačné atmosféře. V reálných podmínkách není základna oblaku ostrou hranicí, ale přechodovou vrstvou o tloušťce několika desítek metrů, v níž se s rostoucí výškou snižuje vert. i horiz. dohlednost. Výška základny oblaků nad daným místem se může poměrně rychle měnit. V některých případech činí tato změna desítky až stovky metrů za několik minut. Viz též měření výšky základny oblaků.

viz též formule, rovnice, věta, vztah.

viz vztah Allardův.

zákon, podle něhož objem směsi ideálních plynů je při daném tlaku a dané teplotě roven součtu dílčích objemů jednotlivých složek směsi. Zákon Amagatův–Leducův se využívá v termodynamice atmosféry. Viz též zákon Daltonův.

fyzikální zákon stanovující velikost vztlakové síly působící na těleso ponořené do tekutiny. Velikost této nadlehčující síly je rovna velikosti síly zemské tíže, která by působila na tekutinu o objemu daného tělesa. V meteorologických aplikacích si zmíněné těleso zpravidla realizujeme vzduchovou částicí, která má odlišnou teplotu vůči okolnímu vzduchu. Tlak uvnitř takové vzduchové částice se okamžitě přizpůsobuje okolnímu tlaku vzduchu, takže v souladu se stavovou rovnicí ideálního plynu má vůči svému okolí teplejší (studenější) částice současně menší (větší) hustotu. Tím vzniká vertikální pohyb dané vzduchové částice, podmíněný nenulovým vztlakem. Zákon je připisován řeckému matematikovi a fyzikovi Archimédovi ze Syrakus (asi 287 – 212 př. n.  l.).

zákon, podle něhož stejné objemy všech ideálních plynů obsahují za téhož tlaku a téže teploty vždy stejný počet molekul. Avogadrův zákon lze formulovat také tak, že při daném tlaku a určité teplotě je molární objem všech ideálních plynů stejný. Molární objem V₀ při teplotě T₀ = 273 K a tlaku p₀ = 1 013,25 hPa činí
$V=22,{414.10}^{-3}{m}^{3}mol{.}^{-1}$
Avogadrův zákon patří k základním zákonům ideálního plynu a má široké uplatnění v termodynamice atmosféry. Zákon formuloval italský fyzik A. Avogadro v r. 1811 na základě prací J. L. Gay-Lussaca z r. 1808.

[bérův], syn. zákon Lambertův – zákl. zákon, který v meteorologii popisuje zeslabování intenzity svazku rovnoběžných paprsků záření (především přímého slunečního záření) v atmosféře Země. Lze jej vyjádřit vztahem
$dI={\beta }_{ex}Ids\text{ nebo }{{\beta }^{\prime }}_{ex}\rho Ids,$
kde $I$ je intenzita paprsku, $dI$ její zeslabení na dráhovém úseku ds, ρ značí hustotu prostředí, β_ex objemový koeficient extinkce a β'_ex hmotový koeficient extinkce. Protože koeficient extinkce v atmosféře obvykle silně závisí na vlnové délce záření, používá se Beerův zákon v meteorologické praxi zpravidla pro jednotlivé úseky spektra, které jsou natolik úzké, abychom záření v každém z nich mohli považovat za přibližně monochromatické. Viz též zákon Bouguerův.

syn. zákon Lambertův–Bouguerův, vzorec Bouguerův – zákon vyjadřující zeslabení intenzity záření při průchodu atmosférou vzhledem k intenzitě záření na horní hranici atmosféry. Má tvar
$I=I_{0}exp\left(-{\int }_0^{\infty }{{\beta }^{\prime }}_{ex}\rho ds\right)=I_{0}exp\left(-m{\int }_0^{\infty }{{\beta }^{\prime }}_{ex}\rho dz\right)$
který dostaneme integrací Beerova zákona přes celou tloušťku atmosféry. Symbol I značí intenzitu přímého slunečního záření na zemském povrchu, I₀ intenzitu přímého slunečního záření na horní hranici atmosféry, ρ hustotu vzduchu, β'_ex hmotový koeficient extinkce, m relativní optickou hmotu atmosféry a ds, resp. dz infinitezimální úsek dráhy paprsku, resp. infinitezimální úsek vertikály. Použijeme-li substituci
$f=exp\left(-{\int }_0^{\infty }{{\beta }^{\prime }}_{ex}\rho dz\right)$
obdržíme I = I₀ f^m, kde f je koeficient propustnosti atmosféry. Protože koeficient extinkce i koeficient propustnosti v atmosféře značně závisejí na vlnové délce procházejícího záření, používají se uvedené vzorce v meteorologii zpravidla pro jednotlivé úseky spektra, které jsou natolik úzké, abychom záření v každém z nich mohli považovat za přibližně monochromatické. Bouguerův zákon byl poprvé experimentálně stanoven franc. přírodovědcem P. Bouguerem (1729). Nezávisle jej formuloval též J. H. Lambert (1760).

syn. zákon Doveho.

syn. zákon Boyleův–Mariotteův.

syn. zákon Boyleův, zákon Mariotteův – zákon, podle něhož tlak plynu dané hmotnosti je při stálé teplotě nepřímo úměrný jeho objemu, neboli součin tlaku a objemu plynu je při stálé teplotě konstantní. Platí tedy
$p\mathrm{\&ThickSpace;}.\mathrm{\&ThickSpace;}V=\text{konst<mo>,</mo>}$
kde p je tlak a V objem daného plynu. Boyleův–Mariotteův zákon platí přesně pro ideální plyn a s dostatečnou přesností pro většinu plynů při běžných hodnotách teploty a tlaku. Při vysokých tlacích a ve stavu blízkém zkapalnění vykazují všechny plyny značné odchylky od uvedeného zákona (stlačují se méně). Termodyn. děj probíhající přesně podle Boyleova–Mariotteova zákona se nazývá izotermický děj. Zákon má časté uplatnění v termodynamice atmosféry. Boyleův–Mariotteův zákon, který se stal známým r. 1662, původně objevili R. Boyle a jeho žák R. Townley pro vzduch. Nezávisle na nich byl znovu objeven a zobecněn E. Mariottem r. 1679. Viz též zákon Charlesův, zákon Gay-Lussacův, rovnice stavová.

syn. pravidlo Buys-Ballotovo, zákon větru barický – pravidlo určující vztah mezi směrem větru a rozložením tlaku vzduchu na zemském povrchu. Slovně se vyjadřuje např. takto: postavíme-li se (na zemském povrchu) na sev. polokouli tak, aby nám vál vítr do zad, je oblast nižšího tlaku vzduchu po naší levici poněkud vpředu a oblast vyššího tlaku vzduchu po naší pravici poněkud vzadu. Na již. polokouli jsou podmínky obrácené. Zákon byl zformulován v r. 1860 holandským meteorologem Ch. H. D. Buys-Ballotem.

1. zákon, podle něhož v daném objemu směsi ideálních plynů nepůsobících na sebe chem. má každý plyn takový tlak, jakoby sám vyplňoval celý objem. Jinými slovy, tlak směsi ideálních plynů v daném objemu, čili celkový tlak, je roven součtu dílčích tlaků. Lze psát
$p=\sum _{k=1}^{\mathrm{s}}{p}_k,$
kde p je tlak směsi ideálních plynů a p_k dílčí tlak k–té složky směsi (k = 1, 2... s). Uvedený zákon zformuloval J. Dalton v r. 1801. S dostatečnou přesností platí i pro reálné plyny, a proto má široké uplatnění v meteorologii, zejména v termodynamice atmosféry. Atmosféra se obvykle považuje za směs suchého vzduchu s vodní párou, tj. je tvořena vlhkým vzduchem. Pokud nenastává kondenzace nebo sublimace, řídí se vlhký vzduch zákony ideálního plynu a jeho celkový tlak p je podle Daltonova zákona dán součtem
$p=e+p_d,$
kde e je dílčí tlak vodní páry a p_d tlak suchého vzduchu. V důsledku platnosti Daltonova zákona by při absenci dostatečně intenzivního vert. promíchávání vzduchu, nalézajícího se v tíhovém poli Země, ubývalo s výškou rychleji lehčích plynů.
2. Empir. vztah, podle něhož je rychlost vypařování přímo úměrná sytostnímu doplňku ve vrstvě vzduchu přiléhající k vodnímu povrchu a nepřímo úměrná tlaku vzduchu. Má tvar
$V=k.\frac{e_s-e}{p},$
kde V je rychlost vypařování, tj. množství vody vypařené za jednotku času z jednotky plochy, e_s tlak nasycené vodní páry při teplotě povrchu vypařující se vody, e značí tlak vodní páry ve vzduchu nad vypařujícím se povrchem, p tlak vzduchu a k je koeficient úměrnosti, jehož hodnota závisí hlavně na rychlosti větru. Za bezvětří je rychlost vypařování značně menší než při větru.

syn. zákon bouří – pravidlo charakterizující stáčení větru ve vyšších zeměp. šířkách na daném místě, které zformuloval H. W. Dove v r. 1835. Zní: vítr se na sev. polokouli stáčí za Sluncem, což je ve směru pohybu hodinových ručiček, na již. polokouli se stáčí v opačném směru. Uvedený poznatek přispěl ke stanovení některých navigačních pravidel v námořní plavbě v oblasti nebezpečných cyklon. Proto Doveho zákon bývá někdy též nazýván zákon bouří. Podle současných poznatků toto pravidlo platí pouze při pohybu cyklon od západu na východ, na sev. polokouli v oblastech, jimiž prochází již. část postupujících cyklon, na již. polokouli v oblastech sev. části těchto cyklon. Uvedený jev nesouvisí se zdánlivým pohybem Slunce.

zákon o roztažnosti plynů, podle něhož se objem plynu dané hmotnosti při stálém tlaku, tj. při izobarickém ději, mění lineárně s teplotou. Lze jej vyjádřit vztahem
$V_T=V_0(1+\alpha T)$
kde V_T značí objem plynu při teplotě T ve °C, V₀ objem plynu při teplotě 0 °C a α je koeficient objemové roztažnosti, který má pro ideální plyn hodnotu 1/273,16 = 0,003 660 99 °C^–1. Vyjádříme-li v uvedeném vztahu teplotu v K, lze Gay-Lussacův zákon uvést ve tvaru
$\frac{V_T}{V_0}=\frac{T}{T_0},$
kde T₀ značí teplotu 273,15 K. Platnost Gay-Lussacova zákona je pro reálné plyny pouze přibližná a plyny se jím řídí tím lépe, čím menší mají hustotu. Odchylky od něho jsou však zpravidla malé, např. pro atm. vzduch pokud není nasycen vodní párou, lze Gay-Lussacův zákon použit s dostatečnou přesností. Kombinací Gay-Lussacova zákona se zákonem Boyleovým–Mariotteovým lze odvodit stavovou rovnici ideálního plynu, která patří k základním vztahům v termodynamice atmosféry. Uvedený zákon objevil J. L. Gay-Lussac v r. 1802. Viz též zákon Charlesův.

zákon o rozpínavosti plynu, podle nějž se tlak plynu při stálém objemu, tj. při izosterickém ději, mění lineárně s teplotou. Jinými slovy, při izosterickém ději je závislost tlaku plynu na teplotě vyjádřena vztahem
$p_T=p_0(1+\alpha \text{'}T)$
kde p_T je tlak plynu při teplotě T ve °C, p₀ značí tlak plynu při teplotě 0 °C, α' je koeficient rozpínavosti plynů, který je u všech reálných plynů přibližně roven koeficientu jejich objemové roztažnosti. U ideálních plynů se rozpínavost přesně rovná objemové roztažnosti. Vyjádříme-li teplotu v K, lze Charlesův zákon psát též ve tvaru
$\frac{p_T}{p_0}=\frac{T}{T_0},$
kde T₀ značí teplotu 273,15 K. Uvedený zákon je analogický zákonu Gay-Lussacovu.

jeden ze základních zákonů záření, podle něhož je podíl intenzity vyzařování a pohltivosti libovolného tělesa vydávajícího tepelné záření pouze funkcí jeho rovnovážné teploty. Jinými slovy, za stavu termodynamické rovnováhy je poměr množství vyzařovaného elmag. záření $E_{\lambda }^{\&midast;}$ o vlnové délce λ a rel. absorpce A_λ, funkcí vlnové délky záření λ a teploty T daného prostředí vyjádřené v K, tj.
$\frac{E_{\lambda }^{\&midast;}}{A_{\lambda }}=f(\lambda ,T),$
kde A_λ = W_λ / W_λ0, W_λ0 je množství záření o vlnové délce λ vstupujícího do daného prostředí a W_λ značí z něj absorbovanou část. Z Kirchhoffova zákona vyplývá, že každá látka pohlcuje nejsilněji záření té vlnové délky, kterou sama nejsilněji vyzařuje. Zákon formuloval něm. fyzik G. R. Kirchhoff v r. 1859. V poslední době nachází Kirchhoffův zákon uplatnění v dálkovém průzkumu Země a v družicové meteorologii.

syn. zákon Beerův.

syn. zákon Bouguerův.

vztah pro rychlost šíření zvuku v atmosféře. Podle něj je rychlost zvuku dána vztahem
$c=\sqrt{\kappa \frac{p}{\rho }},$
kde c je rychlost zvuku, p tlak vzduchu, ρ hustota vzduchu, κ Poissonova konstanta (κ = c_p / c_v , c_p značí měrné teplo vzduchu při stálém tlaku a c_v měrné teplo vzduchu při stálém objemu). Laplaceův zákon byl odvozen za předpokladu, že rozpínání a odpovídající stlačování plynného prostředí při akust. vlnění probíhá adiabaticky. V suchém vzduchu (κ ≈ 1,405) při norm. podmínkách tlaku (p = 1 013,25 hPa) a teploty (T = 273,15 K ≈ 0 °C) je rychlost šíření zvuku podle Laplaceova zákona přibližněrovna 331 m.s^–1, což odpovídá naměřeným údajům. Uvedený vzorec pro rychlost zvuku odvodil franc. přírodovědec P. S. Laplace v r. 1826. S použitím stavové rovnice nabývá Laplaceův zákon tvar
$c=\sqrt{\kappa \frac{R^{\&midast;}T}{m}},$
kde R* je univerzální plynová konstanta, T teplota vzduchu v K a m jeho poměrná molekulová hmotnost. Z tohoto vzorce vyplývá, že rychlost zvuku závisí v daném plynném prostředí pouze na jeho teplotě.

syn. zákon Boyleův–Mariotteův.

zákl. zákon popisující rozdělení energie ve spektru záření absolutně černého tělesa v závislosti na jeho teplotě. Funkce E_λ, vyjadřující toto rozdělení podle vlnových délek, je dána vztahem
$E_{\lambda }=c_1\frac{{\lambda }^{-5}}{exp\left(\frac{c_2}{\lambda T}\right)-1},$
kde c₁ a c₂ jsou konstanty, λ značí vlnovou délku záření a T teplotu povrchu daného černého tělesa v K. Z Planckova zákona, který je obecným zákonem záření, lze též odvodit zákon Stefanův–Boltzmannův, popř. zákon Wienův. Planckův zákon patří k zákl. vztahům používaným v aktinometrii. Zákon teoreticky formuloval r. 1901 M. Planck, což představovalo východisko pro následnou formulaci základů kvantové fyziky.

syn. zákon Wienův.

zákon, který vyjadřuje závislost dílčího tlaku nasycené vodní páry nad hladinou vodního roztoku na koncentraci rozpuštěné látky, lze jej vyjádřit vztahem
$e_s=e_{s_0}\frac{N}{N+n},$
kde e_s je dílčí tlak nasycené vodní páry nad hladinou roztoku, e_s0 značí dílčí tlak nasycené vodní páry nad hladinou destilované vody, N počet molů destilované vody a n počet molů rozpuštěné látky. Ze vzorce vyplývá, že při stoupající koncentraci rozpuštěné látky se tlak nasycené vodní páry snižuje. Uvedený vztah platí pouze pro nedisociované roztoky. V případě elektrolytů je nutné brát v úvahu jejich disociaci a vliv vázání polárních molekul vody na iontech na snížení tlaku nasycené vodní páry nad hladinou roztoku. Pro elektrolyty má Raoultův zákon tvar
$e_s=e_{s_0}\frac{N}{N+in},$
kde i je van´t Hoffův faktor závisející nejen na koncentraci, nýbrž i na druhu rozpuštěné látky. Raoultův zákon má značný význam ve fyzice oblaků a srážek pro růst vodních kapek, které v atmosféře vznikly na hygroskopických kondenzačních jádrech rozpustných ve vodě. Zákon odvodil F. M. Raoult v r. 1886.

zákon vyjadřující závislost rozptylu záření na vlnové délce tohoto záření za předpokladu, že rozptylující částice jsou sférické, el. nevodivé a splňují podmínku, že hodnota 2πr / λ je řádově menší než jedna, přičemž r značí poloměr rozptylujících částic a λ vlnovou délku rozptylovaného záření. Označíme-li I_λ intenzitu rozptylovaného záření o vlnové délce λ a obdobně intenzitu rozptýleného záření i_λ, lze Rayleighův zákon vyjádřit ve tvaru
$i_{\lambda }\&ap;\frac{I_{\lambda }}{{\lambda }^4}.$
Nepřímá závislost účinnosti Rayleighova rozptylu na čtvrté mocnině vlnové délky rozptylovaného záření má v atmosféře za následek modř oblohy, neboť molekulární rozptyl slunečního záření přibližně splňuje podmínky platnosti Rayleighova zákona, a ve viditelné oblasti rozptýleného slunečního záření jsou proto nejvíce zastoupeny vlnové délky z modrofialového konce spektra. Zákon odvodil angl. fyzik J. W. Strutt (pozdější lord Rayleigh) v r. 1871.

fyz. zákon, podle nějž je množství energie E elmag. záření vyzářené za jednotku času jednotkou plochy absolutně černého tělesa do poloprostoru úměrné čtvrté mocnině teploty povrchu tohoto tělesa, tj.
$E=\sigma T^4,$
kde T je teplota v K a σ je Stefanova–Boltzmannova konstanta. Stefanův–Boltzmannův zákon je důsledkem obecnějšího zákona Planckova. Byl experimentálně odvozen franc. fyzikem J. Stefanem v r. 1879 a teor. podložen termodyn. úvahami rakouského fyzika L. E. Boltzmanna v r. 1884. Viz též záření zemského povrchu.

zákon, podle nějž síla odporu F, kterou působí vazké prostředí na pohybující se dostatečně malou částici sférického tvaru, je dána vztahem
$F=-6\pi \mu \rho v,$
kde µ značí dyn. koeficient vazkosti prostředí a r poloměr částice pohybující se vůči danému prostředí rychlostí ν. Stokesův zákon se v meteorologii používá zejména k popisu pohybu malých vodních kapek ve vzduchu. Zákon byl pojmenován podle angl. matematika sira G. G. Stokese (1819–1903). Viz též vzorec Stokesův.

syn. zákon Buys–Ballotův.

syn. zákon posunovací – zákon, jehož pomocí lze určit vlnovou délku λ_m, odpovídající maximu energie ve spektru záření absolutně černého tělesa při dané teplotě. Wienův zákon se obvykle používá ve tvaru
${\lambda }_m.T=2897,82\pm 0,13$
kde T je teplota povrchu vyzařujícího černého tělesa v K a λ_m pak vychází v μm. Pro hodnotu λ_m = 0,475.10^–6 m ve spektru slunečního záření vyplývá z Wienova zákona povrchová teplota Slunce přibližně 6 100 K. Poněvadž se podle Wienova zákona s rostoucí teplotou absolutně černého tělesa posouvá λ_m ke kratším vlnovým délkám, nazývá se uvedený zákon též někdy zákonem posunovacím. Zákon formuloval něm. fyzik W. Wien v r. 1893. Tento zákon je důsledkem obecnějšího Planckova zákona.

zákony půdního klimatu vyplývající z řešení rovnice molekulárního vedení tepla a vyjadřující časové změny teploty půdy v závislosti na hloubce pod jejím povrchem. Za předpokladu, že neexistuje horiz. transport tepla, lze formulovat tyto čtyři Fourierovy zákony:
a) perioda časových změn teploty půdy se s rostoucí hloubkou nemění;
b) amplituda časových změn teploty půdy se s rostoucí hloubkou zmenšuje. Označíme-li amplitudu výkyvů teploty na povrchu půdy A₀, v hloubce z jako A_z, koeficient molekulární tepelné vodivosti k_m a periodu výkyvů teploty P, platí že
$A_z=A_{0}exp\left(-z\sqrt{\frac{\pi }{k_m.P}}\right);$
c) doba výskytu maxima a minima teploty půdy se s rostoucí hloubkou zpožďuje. Zpoždění ΔT vůči času výskytu extrému na zemském povrchu lze vyjádřit vztahem
$\Delta T=\frac{z}{2}\sqrt{\frac{P}{k_m\pi }};$
d) označíme-li hloubku stálé denní teploty půdy z_d, hloubku stálé roč. teploty z_r, periodu denních výkyvů teploty půdy P_d a periodu roč. výkyvů teploty půdy P_r, pak platí, že
$\frac{z_d}{z_r}=\sqrt{\frac{P_d}{P_r}.}$
Zákony jsou nazvány podle franc. fyzika a matematika J. B. J. Fouriera (1768–1830), který formuloval v r. 1822 analytickou teorii šíření tepla.

méně časté označení pro rovnice Poissonovy.

zakřivení izobar, popř. izohyps, ve smyslu anticyklonální cirkulace, typické pro anticyklony a hřebeny vysokého tlaku vzduchu. Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené trajektorii působí v tomto případě na sev. polokouli doleva od směru pohybu (na již. polokouli doprava), tj. proti směru Coriolisovy síly a souhlasně s horizontální složkou síly tlakového gradientu. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální, vítr gradientový.

zakřivení izobar, popř. izohyps, ve smyslu cyklonální cirkulace, typické pro cyklony a brázdy nízkého tlaku vzduchu. Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené trajektorii působí na sev. polokouli doprava od směru pohybu (na již. polokouli doleva), tj. proti horizontální složce síly tlakového gradientu a souhlasně s Coriolisovou silou. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální, vítr gradientový.

viz ochrana před mrazíky.

slang. označení pro získávání informací o met. podmínkách v zájmovém prostoru letectva (nejčastěji vojenského) pozorováním z letadla během letu a měřením přístroji na jeho palubě. Zálet počasí je v podstatě letadlovým průzkumem počasí, jehož cílem je získat údaje o výšce horní hranice oblaků, o jejich rozvrstvení, o výskytu námrazy a turbulence, jakož i o dohlednosti v různých výškách apod. Výsledky záletu počasí se hlásí pozemní stanici již během letu, nebo až po přistání letadla. Viz též sondáž ovzduší letadlová.

viz detekce blesků pozemní.

částice o velikosti řádu jednotek milimetru, která je patrná na řezu velkými kroupami a tvoří počáteční stadium vývoje kroupy. Jde o ledovou krupku, která vznikla jako velký ledový krystalek, nebo zmrzlou velkou kapku. Kroupový zárodek dále roste zachycováním kapek nebo agregací ledových krystalků.

syn. krystalek ledový zárodečný – počáteční stádium vývoje ledového krystalku, které má charakter stabilní ledové částice a vzniká  při homogenní nebo, v atmosféře častější, heterogenní nukleaci z vodní páry nebo kapalné vody. Velikost a četnost zárodků vznikajících z vodní páry závisí na teplotě a přesycení vzduchu vodní párou vzhledem k ledu a při heterogenní nukleaci také na vlastnostech depozičních jader. Zárodek ledového krystalku spontánně roste difuzí vodní páry do rozměrů oblačných částic a dále procesy zachycování  a agregace do velikosti srážkových ledových částic.  Zárodek ledového krystalku může vzniknout i při mrznutí vodních kapek, kdy hlavní roli hraje teplota vody a při heterogenní nukleaci i vlastnosti jader mrznutí.  Vznik zárodku ledu v přechlazené vodě je prakticky okamžité následován mrznutím celé kapky.

syn. kapička vodní zárodečná – počáteční stádium vývoje oblačné kapky, které má charakter stabilní částice kapalné vody vznikající z vodní páry při homogenní nebo, v atmosféře častější, heterogenní nukleaci. Velikost a četnost vzniku zárodků závisí na teplotě a přesycení vzduchu vodní párou vzhledem k vodě a při heterogenní nukleaci také na vlastnostech kondenzačních jader. Zárodek vodní kapičky dále spontánně roste difuzí vodní páry do rozměrů oblačných kapek a potom koalescencí do velikosti kapek srážkových.

poměr L zářivosti dI elementu plošného zdroje o velikosti dS a průmětu této plochy do roviny kolmé k uvažovanému směru zářivého toku, tj.
$L=\frac{dI}{dS.cos\alpha },$
kde α značí úhel sevřený normálou k ploše zdroje a směrem zářivého toku. Jednotkou záře je W.m^–2.sr^–1.

syn. světlo purpurové – záře pozorovaná na bezoblačné obloze ve tvaru výseče velkého světelného kruhu. Šíří se vzhůru od obzoru, za nímž se nalézá Slunce. Její intenzita i velikost se zvětšuje až do polohy Slunce 3 až 4° pod obzorem, mizí při poloze Slunce 6° pod obzorem. Celý jev trvá asi 20 až 30 minut. Fialová záře je jedním z jevů označovaných souborně jako soumrakové barvy. Intenzita fialové záře vzrůstá s průzračností vzduchu a s nadm. výškou místa pozorování.

jev vznikající ve horní atmosféře, obvykle ve výškách od 80 do 500 km nad zemským povrchem. Bývá pozorován v noci v podobě barevných oblouků, svitků, drapérií nebo závěsů. Příčinou polární záře je vtahování korpuskulárního záření Slunce do magnetického pole Země, kde ionizuje atm. částice, excituje atomy a molekuly a vyvolává tak světelné efekty. Polární záře se vyskytují především v období intenzívní sluneční činnosti při magnetických bouřích, a to zvláště v sev. a již. polárních oblastech v okolí zemských magnetických pólů. Mají složité spektrum, v jasných zářích je nejintenzivnější zelená nebo červená barva. Nejvyšší polární záře dosahují až 1 200 km, nejnižší asi 65 km nad zemí; vrstva, v níž se vyskytují, je nejčastěji silná 10–12 km. Podle toho, na které polokouli se vyskytuje, se též hovoří o sev. záři (aurora borealis) nebo již. záři (aurora australis). Zeměp. rozložení výskytu polární záře za určité období znázorňují izochasmy. Polární záře je jedním z elektrometeorů. Viz též ionizace atmosférická, magnetosféra zemská, záření kosmické.

syn. radiace
1. přenos energie formou šíření elmag. vln (elmag. záření), nebo toku hmotných částic (korpuskulární záření). Velikost záření se vyjadřuje nejčastěji intenzitou toku energie, pro niž je v SI základní jednotkou W.m^–2. Podle zdroje rozlišujeme kosmické záření, záření Slunce a záření Země, které je tvořeno zářením zemského povrchu a zářením atmosféry. Výsledný tok záření vznikající jako rozdíl jednotlivých složek záření se v meteorologii nazývá bilancí záření, jejíž hodnota určuje energ. zisk nebo ztrátu zemského povrchu nebo části atmosféry.
2. v meteorologii zkrácené značení pro elmag. záření. Vlnová délka elmag. záření různého původu se v atmosféře pohybuje od 10^–14 do 10^–2 m. Podle vlnové délky rozlišujeme záření krátkovlnné a záření dlouhovlnné, v podrobnějším členění pak záření gama, rentgenové, ultrafialové, viditelné, infračervené, mikrovlny a další radiové vlny. Pro energ. bilanci soustavy Země–atmosféra má rozhodující význam záření o vlnových délkách řádově 0,1 µm až 100 µm. V krátkovlnném oboru je to globální sluneční záření, tvořené přímým a rozptýleným slunečním zářením a jejich složkami odraženými zemským povrchem.

korpuskulární záření tvořené tokem heliových jader, z nichž každé obsahuje dva protony a dva neutrony. Spolu s dalšími druhy radioaktivního záření je součástí kosmického záření; vyvolává mj. atmosférickou ionizaci.

syn. vyzařování atmosféry – tok dlouhovlnného záření emitovaného molekulami vzduchu, oblačnými částicemi, popř. aerosolvými částicemi v atmosféře. Hlavními plynnými složkami podílejícími se na záření atmosféry jsou vodní pára a oxid uhličitý. Spektrum záření atmosféry je při jasné obloze závislé na aktuálním množství vyzařujících složek atmosféry a jeho intenzita může být až o řád menší než intenzita záření černého povrchu zářícího při stejné teplotě. Homogenní vrstva hustých oblaků naopak vyzařuje prakticky stejně jako absolutně černé těleso. Záření atmosféry pozorujeme jednak jako záření směřující dolů, které při pozorování na zemském povrchu nazýváme zpětným zářením atmosféry, jednak jako záření směřující nahoru. Při studiu radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojmu záření atmosféry Země, kterým označujeme úhrn záření atmosféry směřujícího vzhůru a unikajícího do kosmického prostoru.

zpětné záření atmosféry odražené od zemského povrchu, popř. záření atmosféry odražené horní hranicí oblaků a směřující nahoru.

korpuskulární záření tvořené tokem volných elektronů. Spolu s dalšími druhy radioaktivního záření je součástí kosmického záření; vyvolává mj. atmosférickou ionizaci.

málo používaný termín pro úhrn záření dopadajícího na kulový povrch čidla přístroje, např. lucimetru.

velmi intenzivní rozptýlené sluneční záření, vycházející z oblasti kolem viditelného slunečního disku, které sahá do vzdálenosti několika úhlových stupňů od něho a jež nazýváme sluneční aureola. Velikost a jas této oblasti roste se zakalením atmosféry. Cirkumsolární záření působí nepřesnosti v měření přímého slunečního záření, a to zejména při větším zakalení atmosféry nebo za výskytu oblaků vysokého patra.

elmag. záření, jehož spektrální složení je přesně dáno Planckovým zákonem. Viz též těleso absolutně černé.

syn. záření sluneční rozptýlené.

v meteorologii elmag. záření o vlnových délkách 3–100 µm. Viz též záření krátkovlnné, okno atmosférické.

rozdíl krátkovlnného a dlouhovlnného záření, které dopadá na vodorovnou abs. černou plochu z prostorového úhlu 2π, a vlastního dlouhovlnného vyzařování této plochy. Je-li černá plocha obrácena směrem nahoru, mluvíme o efektivním záření směřujícím dolů, je-li tato plocha obrácena směrem dolů, měříme na ní efektivní záření směřující nahoru. Efektivní záření je sledováno hlavně v noci, kdy umožňuje při známé teplotě černého povrchu určovat výpočtem zpětné záření atmosféry. V tomto případě se záporně vzatá hodnota efektivního záření často nazývá nočním vyzařováním, popř. efektivním vyzařováním, a její velikost se pohybuje přibližně od –0,04 kW.m^–2 za husté mlhy a silné inverze teploty vzduchu do +0,2 kW.m^–2 při jasné obloze ve velkých nadm. výškách. Efektivní záření se měří pyrgeometry. Viz též vyzařování zemského povrchu efektivní.

viz záření.

oblast elmag. spektra o vlnových délkách od 0,4 do 0,7 µm, v níž je rozloženo pohlcování asimilačních pigmentů, vyvolávající v rostlinné buňce proces fotosyntézy. Pojem fotosynteticky aktivní záření byl přijat v Nizozemí (Committée on Plant Irradiation, 1953) při klasifikaci spektrálních oblastí podle účinků záření na zelené rostliny.

vysokoenergetické elektromagnetické záření, jemuž se přiřazují vlnové délky menší než 0,1 nm. Vzhledem k extrémně vysokým frekvencím je tvořeno fotony s tak velkou energií, že má obdobné projevy jako korpuskulární záření. Stejně jako záření alfa a beta spadá pod radioaktivní záření. Podílí se mj. na atmosférické ionizaci. Viz též záření rentgenové.

elmag. záření o vlnových délkách 0,7 µm až 1 000 µm. Infračervené záření zahrnuje záření dlouhovlnné. Viz též záření Slunce.

oblast infračerveného záření, přibližně v intervalu 0,7 až 4 µm. Meteorologickými družicemi je tato oblast záření využívána především pro monitorování mikrofyziky horních vrstev oblačnosti, detekci sněhu a ledu, resp. v kombinaci se zářením ve viditelném pásmu pro monitorování vegetace.

v meteorologii označení pro záření způsobující atmosférickou ionizaci. Může jím být korpuskulární i elektromagnetické záření. Viz též záření radioaktivní.

záření tvořené tokem hmotných částic, tedy atomových jader, elektronů, protonů, neutronů, pozitronů, mezonů atd. Příkladem korpuskulárního záření je radioaktivní záření typu alfa nebo beta. Kromě většinově korpuskulárního kosmického záření ovlivňuje Zemi také korpuskulární záření Slunce, zahrnující i sluneční vítr, tj. spojité vytékání plazmy z oblasti sluneční koróny. Korpuskulární sluneční záření vyvolává při interakci se zemským magnetickým polem a atmosférou polární záře, geomagnetické bouře a další geofyz. jevy. Viz též záření gama, činnost sluneční.

syn. paprsky kosmické – z vesmíru přicházející záření s vysokou energií (10⁷ až cca 10²⁰ eV) a pronikavostí. V kosmickém záření výrazně převažují nabité částice, jejichž dráhy jsou zakřivovány zejména v magnetických polích. Primární kosmické záření proniká do zemské atmosféry z vesmíru a skládá se z jader atomů vodíku (protonů), helia (záření alfa) a dalších prvků, dále z elektronů (záření beta) a vysokoenergetických fotonů (záření gama). Interakcí primárního kosmického záření s atomy v atmosféře vzniká sekundární kosmické záření, které zahrnuje prakticky všechny známé formy elementárních částic. Vznikají tak nové částice s vysokou energií vytvářející tzv. spršky sekundárního kosmického záření. Z hlediska atmosférické elektřiny jsou v těchto sprškách významné tzv. ubíhající elektrony, kterým se dnes mnohými autory připisuje zásadní význam pro vznik blesků při bouřkách.
Hustota toku kosmického záření v atmosféře s výškou rychle roste a ve vysokých vrstvách atmosféry se ustavuje přibližně na hodnotě 1 700 částic procházejících plochou 1 m² za sekundu. Kosmické záření, které zachycujeme na Zemi, je téměř přesně izotropní, tedy přichází ze všech směrů stejně. Drobné odchylky od této izotropie jsou způsobeny v nízkoenergetické oblasti (do 10¹¹ eV) zářením přicházejícím od Slunce, přičemž tato složka jeví znatelné 11leté variace shodné se slunečním cyklem. Pro vyšší energie je odchylka od izotropie menší než 1 %.
Informace o kosmickém záření mají význam při zabezpečování letů ve velkých výškách, kde toto záření může v organismu vyvolávat rozklad bílkovinných molekul s následným onemocněním. Objev kosmického záření se připisuje V. F. Hessovi a W. Kolhörsterovi (1913), kteří ho prokázali při balónových letech ve velkých výškách. Na nový druh záření však upozornili již v r. 1902 E. Rutherford a H. L. Cook.

v meteorologii elmag. záření o vlnových délkách kratších než 3 µm. Viz též záření dlouhovlnné.

syn. záření sluneční rozptýlené.

viz záření atmosféry, záření sluneční globální.

viz záření zemského povrchu.

viz záření sluneční přímé.

v čes. terminologii vžité označení pro ionizující záření vznikající jako produkt radioaktivity, tj. přeměny atomových jader radioaktivních látek. Radioaktivním zářením může být záření korpuskulární (mj. záření alfa a beta) i elektromagnetické (záření gama). Viz též radioaktivita atmosféry.

Z jazykového hlediska je termín chybný, neboť doslova znamená "záření vyvolávající záření". Ve skutečnosti jde o záření vyvolané radioaktivitou.

viz záření ultrafialové.

viz záření sluneční rozptýlené.

elmag. a korpuskulární záření vysílané Sluncem. Energeticky významná část elmag. záření povrchu Slunce má vlnové délky mezi 0,1 až 10 µm s max. energií u vlnové délky 0,475 µm. Na horní hranici atmosféry vytváří při stř. vzdálenosti Země od Slunce zářivý tok, který má na ploše kolmé ke směru dopadu intenzitu (1 366 ± 5) W.m^–2, nazývaný solární konstanta. Rozdělení energie ve slunečním spektru lze v hrubém přiblížení aproximovat Planckovým zákonem. Z Wienova zákona vyplývá, že povrch Slunce můžeme pokládat za černé těleso zářící při teplotě asi 6 100 K. Převážná část energie záření Slunce je přenášena v oboru krátkovlnného záření. Záření Slunce se dělí na ultrafialovou složku o vlnových délkách menších než 0,4 µm, tvořící při vstupu do zemské atmosféry přibližně 7 % celkového záření Slunce, na viditelné záření (47 % záření Slunce) a na infračervené sluneční záření s vlnovými délkami většími než 0,75 µm (46 % záření Slunce).

tok krátkovlnného záření směřující dolů. Je dán součtem vert. složky přímého slunečního záření, čili insolace a rozptýleného slunečního záření dopadajícího na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π. Globální sluneční záření je významnou charakteristikou přenosu sluneční energie do atmosféry a na zemský povrch. Jeho intenzita roste s výškou Slunce nad obzorem a s poklesem zakalení atmosféry. Dále závisí i na oblačnosti. Vlnové délky globálního slunečního záření se pohybují v rozmezí asi od 0,2 do 10 µm. Max. hodnoty globálního slunečního záření pozorované v polárních oblastech činí 0,8 kW.m^–2, v nízkých zeměp. šířkách při výskytu oblaků s vysokým albedem dokonce až 1,5 kW.m^–2. Globální sluneční záření se po odrazu od zemského povrchu nebo od horní hranice oblaků stává tokem záření směřujícím nahoru a nazývá se odraženým globálním slunečním zářením. Jeho intenzita roste se vzrůstajícím albedem povrchu, na němž došlo k odrazu.

viz záření sluneční globální.

krátkovlnné záření přicházející z malého prostorového úhlu kolem středu slunečního kotouče (5.10^-3 sr). Přímé sluneční záření dopadající na plochu kolmou k paprskům se měří pyrheliometry nebo aktinometry. Intenzita přímého slunečního záření klesá s růstem délky dráhy slunečních paprsků v atmosféře, tedy s poklesem nadm. výšky místa měření a s poklesem výšky Slunce nad obzorem, dále klesá i s růstem zakalení atmosféry. Je-li Slunce zakryto oblaky, je intenzita přímého slunečního záření nulová.

syn. záření difuzní, záření oblohy rozptýlené – krátkovlnné záření směřující dolů, dopadající na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π po odstínění přímého slunečního záření, tj. po zakrytí slunečního disku. Vzniká rozptylem slunečního záření na molekulách vzduchu a na částicích atmosférického aerosolu, např. na vodních kapičkách, ledových krystalcích, různých prachových částicích apod. Nejsilnější rozptýlené sluneční záření přichází z úseku oblohy o šířce několika úhlových stupňů okolo slunečního disku a nazývá se cirkumsolární záření. Protože velikost rozptylu slunečního záření molekulami vzduchu je úměrná převrácené hodnotě čtvrté mocniny vlnové délky, je rozptýlené sluneční záření ve viditelné oblasti bohaté na světlo fialové a modré barvy, čímž se vysvětluje modrá barva oblohy. Rozptyl slunečního záření na větších částicích je však k vlnové délce neutrální, o čemž svědčí bílá barva ozářených oblaků. Vlnové délky rozptýleného slunečního záření se pohybují v rozmezí asi 0,2 až 10 µm. Za jasné oblohy při výškách Slunce větších než 30° nad obzorem roste intenzita rozptýleného slunečního záření v závislosti na zakalení atmosféry od 0,07 asi až do 0,24 kW.m^–2. Při oblačném počasí dosahuje ve stř. zeměp. šířkách max. intenzity asi 0,5 kW.m^–2, v polárních oblastech při současném výskytu sněhové pokrývky a tenké vrstvy oblaků dokonce až 0,7 kW.m^–2. Měří se difuzometry.

 

málo používané označení pro úhrn globálního slunečního záření a záření atmosféry směřujícího k zemskému povrchu. Viz též záření směřující nahoru.

málo používané označení pro úhrn odraženého globálního slunečního záření a záření zemského, resp. atmosféry směřujícího od zemského povrchu. Viz též záření směřující dolů.

elmag. záření emitované každým fyz. tělesem o teplotě vyšší než 0 K. V met.literatuře se pojem tepelné záření často užívá jako syn. dlouhovlnného záření. V případě měření z meteorologických družic se pod pojmem tepelné záření zpravidla rozumí záření ve spektrálním pásmu 3,5 až 12,5 µm.

nevh. syn. pro globální sluneční záření.

elmag. záření o vlnových délkách 0,1–0,4 µm. Sluneční ultrafialové záření se dále člení na vlnové oblasti: UVA 0,315–0,400 µm, UVB: 0,280–0,315 µm a UVC: 0,100–0,280 µm. Při průchodu atmosférou je intenzívně pohlcováno v ozonové vrstvě a přispívá tak významně k energetické bilanci stratosféry. Při průniku k zemskému povrchu má zejména UVB složka intenzivní biologické účinky a je důležitým klimatotvorným faktorem.

syn. světlo – krátkovlnné záření o vlnových délkách od 0,4 do cca 0,75 µm, na něž je citlivé lidské oko. Jednotlivým vlnovým délkám odpovídají určité barvy spektra, a to od fialové, která má nejkratší vlnové délky, až po červenou s nejdelšími vlnovými délkami. Viz též záření Slunce, fotometrie.

nevh. označení pro zpětné záření atmosféry.

dlouhovlnné záření, které soustava Země – atmosféra vyzařuje do kosmického prostoru. Jeho intenzita vzrůstá s teplotou této soustavy. Uvedený přenos energie se uskutečňuje jako záření zemského povrchu a záření atmosféry.

málo používaný název pro úhrn vlastního záření Země a slunečního záření odraženého Zemí.

souhrnné označení pro úhrn záření zemského povrchu, záření atmosféry směřujícího nahoru a odraženého záření atmosféry, pozorovaný v určité výšce nad zemským povrchem.

dlouhovlnné záření určité části zemského povrchu, které závisí na jeho teplotě i vyzařovací schopnosti a které směřuje nahoru. Poněvadž rel. vyzařovací schopnost různých přirozených povrchů Země, vzhledem k vyzařování černého tělesa je v dlouhovlnném oboru málo odchylná od 1, bývá záření zemského povrchu ztotožňováno se zářením absolutně černého tělesa o stejné teplotě, jakou má povrch Země. Intenzita tohoto záření se určuje pomocí Stefanova–Boltzmannova zákona. Vlnové délky záření zemského povrchu leží přibližně mezi 1 až 1 000 µm s maximem energie u vlnové délky kolem 10 µm. Intenzita záření zemského povrchu při teplotě 0 °C činí přibližně 0,3 kW.m^–2. Při studiu radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojem záření povrchu Země, který označuje pro celou planetu úhrn záření zemského povrchu směřujícího nahoru a unikajícího do kosmického prostoru.

viz záření atmosféry.

poměr zářivého toku dΦ vysílaného zdrojem do elementárního prostorového úhlu dα, jehož osa leží v daném směru, a velikosti tohoto úhlu
$I=\frac{d\Phi }{d\alpha }.$
Jednotkou zářivosti je W.sr^–1. Zářivost je zákl. veličinou v aktinometrii. Je-li pro daný zdroj jeho zářivost nezávislá na směru, jde o izotropní zářič.

syn. hromosvod.

zařízení, které slouží k zachycování, odběru a měření kapek usazených srážek z mlhy nebo oblaku, nebo jen ke zjišťování doby ovlhnutí. Jeho čidlem je teflonové síto, případně jejich soustava. Monitorovací pasivní zařízení jsou používána  např. v horských oblastech, nebo oblastech tropických mlžných pralesů. Aktivní zařízení, v nichž je proud vzduchu s kapkami mlhy podporován ventilátorem, mají převážně staniční využití a lze je využívat i v nižších nadmořských výškách. Nepřesně je zařízení pro odběr kapalných usazených srážek nazýváno mlhoměr.

darez, úprava podle Fišáka

viz oblačnost.

mech. nebo jiný fyz. účinek povětrnostních faktorů na stavby a konstrukce nebo jejich části. Užívají se termíny zatížení sněhem (viz tlak sněhu), námrazky, větrem, teplotou vzduchu apod. Zákl. charakteristiky klimatických zatížení, potřebné pro projektovou činnost a mapy těchto charakteristik jsou uvedeny v tech. normách. Studium těchto charakteristik patří k úkolům technické meteorologie.

viz jazyk sněhový.

prostor za překážkou ve směru proudění vzduchu, v klimatologii po směru převládajícího větru, kde se ještě projevuje závětrný efekt. Jeho dosah může být i několik set km za překážkou v závislosti na jejích vlastnostech (relativním převýšení, tvaru), uvažovaném meteorologickém prvku a na podmínkách v atmosféře (rychlosti větru a jeho orientaci vůči orografii, na vertikální stabilitě atmosféry aj.). Závětří však pozorujeme i za menšími přírodními nebo umělými překážkami, např. větrolamy.

viz index zavlažení Končkův.

oblačná pokrývka tak tenká a průsvitná, že za ní lze určit polohu Slunce nebo Měsíce. Viz též translucidus.

přírodní nebo umělý objekt, z něhož se šíří do ovzduší znečišťující látky. Podle umístění nad zemským povrchem rozeznáváme zpravidla zdroje znečišťování ovzduší přízemní a vyvýšené; podle tvaru zdroje bodové, liniové, plošné a prostorové; podle časového režimu emise rozlišujeme zdroje plynulé (kontinuální) s konstantní nebo spojitě proměnnou emisí, přerušované a okamžité (exploze). Dále lze zdroje znečišťování ovzduší dělit na pohyblivé a nepohyblivé (stacionární). Mezi těmito kategoriemi zdrojů jsou různé přechodné a kombinované formy. Významným typem zdrojů je v našich podmínkách tovární komín, který je zpravidla možno považovat za bodový, vyvýšený a plynulý zdroj. Viz též vlečka kouřová.

zdroj na zemském povrchu nebo v jeho blízkosti, dodávající do ovzduší znečišťující příměsi. Z met. hlediska se za přízemní zdroj považuje také zdroj (např. komín), jehož efektivní výška je menší než tloušťka přízemních inverzí teploty vzduchu, typicky se vyskytujících v daném místě.

zdroj, např. vysoký komín, dodávající do ovzduší znečišťující příměsi, jehož efektivní výška přesahuje tloušťku přízemních inverzí teploty vzduchu, typicky se vyskytujících v daném místě. Znečištění pocházející z tohoto typu zdrojů se rozptyluje nad inverzí a jeho přenos k zemskému povrchu je omezen silnou stabilitou v inverzní vrstvě. V bezprostředním okolí vyvýšených zdrojů jsou proto u země při výskytu přízemních inverzí teploty pozorovány malé koncentrace znečištění.

syn. val fénový – část fénového oblaku při orografickém fénu, která se při pohledu ze závětrné oblasti jeví jako oblačná hradba nad pohořím přetékaným fénovým prouděním. Směrem do závětří obvykle přechází ve fénovou mezeru.

viz bouře prachová nebo písečná.

syn. nadhlavník – bod na průsečíku nebeské sféry s polopřímkou vedenou z místa pozorovatele kolmo vzhůru vůči horizontální rovině. V místě, kde Slunce prochází zenitem, je potenciální insolace maximální. Viz též deště rovnodennostní, tloušťka atmosféry optická, úhel zenitový, nadir.

Termín pochází ze středolat. cenit „nadhlavník“, které vzniklo chybným přepisem první části arabského spojení samt ar-ra^ʿs, doslova „směr hlavy, cesta nad hlavou“.

zvýšení srážkových úhrnů popř. četnosti srážkových událostí vlivem orografie zejména v horských oblastech. Obecný význam pojmu zahrnuje souhrnné působení procesů, které jsou vázány na konkrétní tvar reliéfu a které mohou zesílit konvektivní srážky i stratiformní srážky v horském terénu ve srovnání s rovinným povrchem. Hlavním důvodem vzniku orografických srážek jsou vynucené výstupné pohyby vzduchu při přetékání horských hřebenů, popř. v důsledku konvergence proudění, dále pak letní prohřívání horských svahů při jejich vhodné expozici vzhledem ke slunečnímu záření. Jednotlivé procesy se přitom mohou kombinovat. Při stabilním teplotním zvrstvení atmosféry v natékajícím proudění probíhá vývoj srážek v oblasti horského hřebene v souvislosti se vznikem orografického fénu.  V případě podmíněně instabilního teplotního zvrstvení atmosféry se jedná o vývoj srážkových konvektivních oblaků, kdy vynucené výstupné pohyby a prohřívání vzduchu od horských svahů zajišťují potřebný počáteční impulz pro vývoj srážkové konvekce. Může také dojít k zesílení slabých srážek, které vypadávají z výšší vrstvy oblačnosti a propadávájí orografickými oblaky (tzv. mechanizmus seeder-feeder). Někdy se v odborné literatuře pod pojmem orografické zesílení srážek rozumí pouze tento proces. V České republice se orografické zesílení srážek projevuje především v pohraničních horských oblastech, kde zaznamenáváme zvýšené roční, měsíční i denní srážkové úhrny ve srovnání s rovinnými oblastmi ve vnitrozemí. Přesně modelově vystihnout lokální procesy, které vyvolávají orografické zesílení srážek, je obtížné a jde stále o předmět výzkumu.

 

syn. mohutnění anticyklony.

pokles energie sluneční záření při průchodu atmosférou Země, způsobený absorpcí a rozptylem na molekulách vzduchu, v oblacích a atmosférických aerosolech. Viz též extinkce, zákon Beerův, zakalení atmosféry.

metoda tzv. solárního geoinženýrství spočívající v rozprašování částic soli, popř. slané vody do oblaků nízkého patra nad mořem. Tím se v nich zvyšuje koncentrace malých oblačných kapek, dochází k nárůstu albeda a oblaky se při pohledu shora jeví jako světlejší. Zamýšleným účelem tohoto postupu je zeslabit globální sluneční záření dopadající na mořskou hladinu, což by mohlo přispět ke zmírnění současného oteplování Země. Postup je označován jako kontroverzní a vyžaduje další sledování a výzkum chování částic atmosférického aerosolu.

1. výraznější nepříznivá změna jednoho nebo více meteorologických prvků nebo počátek výskytu některého nepříznivého, popř. nebezpečného met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu většinou několika hodin. V letecké meteorologii se zhoršení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR;
2. rel. pojem označující změnu počasí nepříznivou pro určité lidské činnosti. Např. vytvoření mlhy znamená zhoršení počasí pro dopravu, podstatné zesílení větru nebo prudký pokles teploty vzduchu je zhoršení počasí pro mnohem širší okruh činností. Naopak začátek srážek považuje většina jednotlivců za zhoršení počasí, zatímco zemědělci a vodohospodáři po déle trvajícím suchém období za příznivou změnu. Viz též zlepšení počasí, změna počasí, zpráva o náhlé změně počasí.

syn. refrigerace – přenos tepelné energie z povrchu tělesa do ovzduší. V bioklimatologii se vyjadřuje jako množství tepla v mJ, které je odňato povrchu tělesa o velikosti 1 cm² a o teplotě lidského těla, tj. 36,5 °C (97,9 °F) za 1 s vlivem atm. prostředí. Zchlazování se měří ve stínu katateploměry nebo frigorimetry a do značné míry vystihuje teplotu pocitovou teplotu prostředí. Podle L. Hilla je zchlazovací veličina H dána vztahem
$H=\left(\alpha +\beta \sqrt{v}\right).\left(36,5-T\right),$
kde $v$ je rychlost větru v m.s^–1, T teplota vzduchu ve °C a α, β jsou konstanty. Podle K. Büttnera lze zchlazovací veličinu Z vypočítat podle vzorce
$Z=\left(0,26+0,34v^{0,622}\right).\left(36,5-T\right),$
V technické meteorologii se pojmu zchlazování užívá v souvislosti se ztrátami tepla, např. z budov vlivem vnějších met. podmínek.

jedna z hlavních klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto:
1. období od zimního slunovratu do jarní rovnodennosti (astronomická zima);
2. trojice zimních měsíců, na sev. polokouli prosinec, leden a únor (tzv. klimatologická zima);
3. období s prům. denními teplotami 5 °C a nižšími. Někteří autoři považují za zimu období výskytu sněhové pokrývky, období s trváním denní minimální teploty vzduchu pod 0 °C apod. Viz též tuhost zimy.

1. výraznější změna jednoho nebo více meteorologických prvků nebo ukončení některého nepříznivého met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu několika hodin. V letecké meteorologii se zlepšení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR;
2. rel. pojem, označující změnu počasí příznivou pro určité lidské činnosti. Za zlepšení počasí je možno považovat např. rozplynutí mlhy, ukončení srážek, podstatné zeslabení větru, nástup slunečného počasí, popř. vyjasnění, skončení mrazivého období, veder apod. Viz též zpráva o náhlé změně počasí, zhoršení počasí, změna počasí.

viz hladiny význačné.

syn. přechod fázový.

syn. změna klimatu.

syn. změna klimatická – vývoj klimatu probíhající v uvažovaném časovém měřítku po dlouhou dobu jednostranně, např. směrem k oteplení nebo ochlazení. Týká se buď určitého regionu, nebo Země jako celku, i v tom případě se však může na různých místech projevit různě intenzivně; oteplení či ochlazení bývá např. nejvíce patrné ve vysokých zeměp. šířkách. Příčinou změn klimatu bývá jednostranná změna působení některého z globálně působících klimatotvorných faktorů. Paleoklimatologie detekuje celou řadu změn paleoklimatu v různých časových měřítkách, historická klimatologie studuje změny historického klimatu. Dlouhodobé změny klimatu mohou být při uvažování krátkých časových řad maskovány kolísáním klimatu, naopak s větším odstupem se mohou ukázat být projevem periodicity klimatu. V souvislosti s aktivitou člověka se k přirozeným změnám přidávají antropogenní změny klimatu, na které je někdy význam termínů změna klimatu a klimatická změna nevhodně zužován. Viz též adaptace, mitigace, Mezivládní panel pro změnu klimatu.

složka změn klimatu, která je podmíněna činností člověka, především v důsledku zesílení skleníkového efektu antropogenními emisemi skleníkových plynů. Viz též oteplování globální.

změna hodnoty meteorologického prvku v „individuální“ vzduchové částici, pohybující se vzhledem ke zvolenému souřadnicovému systému. Mat. se vyjadřuje pomocí totální derivace, např. individuální změna teploty vzduchu T za jednotku času t jako dT / dt. Individuální časová změna veličiny A je dána Eulerovým vztahem
$\frac{dA}{dt}=\frac{\partial A}{\partial t}+v_x\frac{\partial A}{\partial x}+v_y\frac{\partial A}{\partial y}+v_z\frac{\partial A}{\partial z},$
v němž v_x, v_y, v_z jsou složky rychlosti proudění v souřadnicovém systému tvořeném osami x, y, z. Viz též změna meteorologického prvku lokální.

změna hodnoty meteorologického prvku v pevně zadaném bodě. Mat. se vyjadřuje pomocí parciální derivace, např. lokální změna teploty T za jednotku času t jako ∂T / ∂t. Viz též změna meteorologického prvku individuální.

větší změna jednoho nebo více meteorologických prvků, probíhající v daném místě nebo oblasti, popř. i začátek nebo ukončení určitého met. jevu. Změnou počasí se zpravidla nerozumí změna hodnot met. prvků v důsledku denního chodu. K nejvýraznější změnám počasí dochází při výměně vzduchových hmot na atmosférických frontách, při změně cirkulačního typu apod. Změna počasí se může uskutečňovat v průběhu několika minut, hodin až dní. Viz též zhoršení počasí, zlepšení počasí, proměnlivost počasí.

viz zpráva o náhlé změně počasí.

syn. přechod fázový.

lokální časová změna teploty v libovolné hladině vzduchové hmoty (z = konst. nebo p = konst.) s vyloučením vlivu horiz. advekce. Transformační změny teploty se studují v souřadnicové soustavě, pohybující se s danou vzduchovou hmotou a jsou působeny:
a) neadiabatickými ději, k nimž patří především turbulentní výměna tepla mezi podkladem a vzduchovou hmotou, výměna tepla působená radiací a uvolňování latentního tepla při fázových přechodech vody v atmosféře;
b) vert. pohyby řádu cm.s^–1, které se uplatňují především ve volné atmosféře;
c) lokálními časovými změnami tlaku vzduchu. Jejich vliv je významnější jen při mimořádně velkých tlakových tendencích. Transformační změny teploty vzduchu se dají vypočítat z rovnice pro lokální časovou změnu teploty, kterou lze odvodit z první hlavní termodynamické věty. Transformační změny teploty vzduchu lze měřit např. pomocí transoceánských sond.

syn. přestavba povětrnostní situace.

termín používaný pro formy náledí, která vzniká, když voda z úplně nebo částečně roztátého sněhu na zemi opět zmrzne, nebo když sníh při provozu vozidel na silnicích a cestách sníh zledovatí.

syn. muži ledoví.

čárka vytvořená meteorologickým pozorovatelem na záznamu meteorologického registračního přístroje. Označuje okamžik, kdy byl čten údaj základního přístroje na met. stanici, podle něhož se má opravit údaj registračního přístroje.

výskyt různých látek v ovzduší v takové koncentraci a po tak dlouhou dobu, že škodlivě působí na zdraví, popř. na pohodu lidí, na živé organismy nebo na neživé objekty. Důležitým kritériem znečištění ovzduší jsou právně stanovené imisní limity, které určují nejvýše přípustné koncentrace znečišťující látky v ovzduší. Jiné definice považují ovzduší za znečištěné, jestliže se jeho složení významně odchyluje od normálu tím, že obsahuje cizorodé příměsi. Viz též klimatologie znečištění ovzduší, hygiena ovzduší, zdroj znečišťování ovzduší, rozptyl příměsí v ovzduší, smog, měření znečištění ovzduší.

viz metody výpočtu očekávaného znečištění ovzduší.

syn. potenciál znečištění ovzduší.

dobře rozptýlená složka znečištění ovzduší, která je součástí regionálního nebo globálního znečištění ovzduší a kterou nelze přiřadit konkrétním zdrojům znečišťování. Lze ji samostatně měřit pouze v relativně čistých oblastech. Ve znečištěných oblastech se k ní přičítá znečištění z místních zdrojů znečišťování ovzduší.

viz radioaktivita atmosféry.

tepelná energie antropogenního (průmyslového, dopravního apod.) původu, která vstupuje do atmosféry a účastní se tam met. dějů, zejména v mezní vrstvě atmosféry. V širším smyslu se za složku tepelného znečištění ovzduší považuje i sálání tepla z umělých povrchů (např. stěn a střech budov, asfaltových a betonových ploch). S tepelným znečištěním ovzduší pak souvisí souborný efekt, označovaný často jako tepelný ostrov města.

souhrnné označení pro osvícení noční oblohy umělými světelnými zdroji. Působí rušivě zejména při astronomických pozorováních, narušuje některé životní rytmy živých organismů, spánkový režim apod. V této souvislosti jde nejen o světelné zdroje orientované vzhůru, ale i o světlo odražené od zemského povrchu nebo od osvětlovaných objektů. I v případě světelných toků vysílaných zdroji přibližně horizontálně se může významně uplatňovat rozptyl světla v atm. prostředí.

činnosti nebo děje, jejichž důsledkem je znečištění ovzduší, tj. vnášení takových látek ze zdrojů znečišťování ovzduší, které jsou buď samy znečišťujícími látkami (primární znečišťování ovzduší), nebo které se stávají znečišťujícími látkami po chem. a fyz. změnách nebo ve směsi s jinými látkami (sekundární znečišťování ovzduší). Termín sekundární prašnost, znamenající víření prachu ze zemského povrchu, je nyní nahrazován výrazem nesuspendované částice. V širším smyslu se jako znečišťování ovzduší označuje i emitování elmag. záření, např. radioakt. záření, mikrovlnného záření (radarem, vysíláním VKV apod.), světla, hluku a tepla do atmosféry.

Viz mechanismus seeder-feeder.

syn. pásmo frontální – synoptické a často zvlněné atmosférické rozhraní mezi dvěma vzduchovými hmotami, jehož jednotlivé úseky tvoří atmosférické fronty. Prochází zpravidla napříč celou troposférou, přičemž se především v její horní polovině projevuje velkými horizontálními tlakovými gradienty, zvýšenou rychlostí větru, v některých případech i tryskovým prouděním. Viz též vchod frontální zóny, delta frontální zóny.

Termín zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1928.

prům. poloha některé frontální zóny na klimatologických mapách za určité delší období. Poloha frontální klimatologické zóny úzce souvisí s prům. polohou hlavních akčních center atmosféry.

pás zvětšených horiz. gradientů teploty a tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře v mírných a subtropických zeměp. šířkách. Má značné rozměry, většinou se vyskytuje nad určitou částí polokoule, v některých případech však probíhá okolo celé polokoule. Průběh této zóny může být více méně zonální nebo značně meandrující. Největší gradienty teploty a tlaku vzduchu bývají obvykle v blízkosti tropopauzy. Ve volné atmosféře se na tuto výškovou frontální zónu váže polární nebo arktická fronta. V uvedené zóně se často vyskytuje tryskové proudění.

(ITCZ) – vnitřní pásmo rovníkové deprese, které odděluje pasáty sev. a již. polokoule, takže tvoří bariéru energ. výměny mezi polokoulemi. V částech ITCZ dochází ke konvergenci pasátů, která zde způsobuje výstupné pohyby vzduchu, tvorbu konvektivních oblaků a tropických dešťů. ITCZ mívá rozsah přes několik šířkových stupňů, přičemž může mít i složitější strukturu s rovníkovými tišinami nebo pásmem rovníkových západních větrů. Prům. roční poloha ITCZ je vyjádřena meteorologickým rovníkem, sezonní pohyb souvisí s pohybem termického rovníku, který nad oceány přibližně odpovídá prům. poloze ITCZ v dané fázi roku. V případě pevnin s výraznou monzunovou cirkulací proniká ITCZ podstatně dále od geogr. rovníku, takže v podstatě splývá s rozhraním mezi ekvatoriálním a tropickým vzduchem (např. v oblasti Indického poloostrova); odtud nevhodné označení ITCZ jako intertropické fronty.

Viz mechanismus seeder-feeder
 

část svahů kopců a hor spolu s přilehlou vrstvou vzduchu, jejíž teplota je v dlouhodobém průměru vyšší než teplota míst položených na svahu níže i výše. U svahů s jednoduchým profilem se teplá svahová zóna vyskytuje v místech nejvyššího sklonu. Na jejím vytváření se podílejí např. rozdílný příjem slunečního záření ve dne v závislosti na sklonu a orientaci svahů, vytváření inverzí teploty vzduchu v dolní části svahů ve večerních a nočních hodinách, večerní a noční stékání ochlazeného vzduchu po svazích, větší rychlosti větru ve vrcholových partiích kopců a hor. Výskyt teplé svahové zóny, znamenající anomálii v rozložení teploty vzduchu s nadmořskou výškou, se projevuje v odlišné skladbě rostlinných společenstev, v časnějším nástupu fenologických fází a byl prokázán i topoklimatologickými měřeními. Viz též topoklima.

syn. pásmovitost klimatu – zákonitost uspořádání klimatických oblastí do klimatických pásem, podmíněná primárně rozložením bilance záření na Zemi. Rozeznáváme horizontální (šířkovou) a vertikální (výškovou) zonalitu klimatu; vertikální zonalita bývá označována též jako stupňovitost klimatu. Zonalita klimatu, která je hlavním rysem rozložení klimatických podmínek na Zemi, je příčinou výrazné zonality pedosféry, biosféry a do značné míry i činnosti člověka.

regionální název horského větru ve stř. Argentině. Zpravidla se tak označuje suchý vítr typu fénu, proudící v zimě dolů v závětří And. Dosahuje rychlostí až 120 km.h^–1.

Termín pochází ze španělštiny, byl pravděpodobně přejat z názvu oblasti ve střední Argentině, odkud zonda typicky vane směrem k městu San Juan.

syn. bioklimatologie zvířat, zooklimatologie – část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a živočichy, zvláště hospodářskými zvířaty.

Termín se skládá z řec. ζῷον [zóon] „živočich“ a slova bioklimatologie.

viz zoofenologie.

Termín se skládá z řec. ζῷον [zóon] „živočich“ a slova fenofáze.

část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů živočichů neboli živočišných fenologických fází v závislosti na počasí a klimatu. K těmto fázím neboli zoofenofázím patří především první výskyt škůdců (a nástup následných generací), kulminace výskytu škůdců, přílet ptactva, první zpěv, počátek kladení vajec, houfování ptactva a odlet ptactva.

Termín se skládá z řec. ζῷον [zóon] „živočich“ a slova fenologie.

syn. zoobioklimatologie.

Termín se skládá z řec. ζῷον [zóon] „živočich“ a slova klimatologie.

zast. knižní výraz pro ranní červánky.

syn. zvýraznění fronty – proces, při němž se na atmosférické frontě zvětšuje velikost rozdílů mezi vzduchovými hmotami především v teplotě, ale i u jiných meteorologických prvků. Například na teplých frontách se pozoruje tehdy, pokud postupují v zimním období nad prochlazenou pevninu. Na studené frontě nastává zostření fronty tehdy, pokud postupuje v letním období z oceánu nad přehřátou pevninu. Zostření fronty podmiňuje i denní doba; v zimě v noci se zostřují teplé fronty, v létě ve dne studené fronty. Zostření fronty nemusí nutně vést ke zvýšení aktivity projevů počasí na ní.

komplex procesů prováděných na datech naměřených meteorologickou družicí. Zpravidla zahrnuje korekci družicových dat, jejich kalibraci,  přemapování družicových snímků a další cílené zpracování – buď pro zobrazení formou digitálního snímku (resp. jejich sekvencí), nebo pro další automatizované nebo počítačové využití (např. různé odvozené meteorologické produkty, asimilace do modelů numerické předpovědi počasí aj.).

soubor dat a/nebo informací sestavených a předávaných podle platných mezinárodních nebo vnitrostátních předpisů. Viz též zpráva meteorologická.

do dubna 2010 vnitrostátní meteorologická zpráva obsahující meteorologické, klimatologické a agrometeorologické údaje za uplynulých 24 hodin s případnými dodatky za uplynulý týden.

meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná mimo pravidelné zpravodajské termíny s cílem zvýšit operativnost řízení letové činnosti. Vysílá se při stanovené míře zhoršení i zlepšení povětrnostních podmínek. Sestavuje se podle kódu SPECI. Pro vysílání zprávy SPECI jsou přesně definována kritéria, zahrnující změny směru, rychlosti a nárazů větru, dále změny dohlednosti a dráhové dohlednosti, provozně význačné oblačnosti a výskyt význačných jevů počasí. Viz též zpráva o náhlé změně počasí.

základní meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná v pravidelných, zpravidla hodinových nebo půlhodinových časových intervalech. Zpráva METAR (Meteorological Aviation Report) se sestavuje na základě pozorování pozemní meteorologické stanice na letišti a obsahuje kromě označení letiště a času pozorování údaje o větru, dohlednosti a dráhové dohlednosti, o stavu počasí, o provozně význačné oblačnosti, o teplotě vzduchu, teplotě rosného bodu a o tlaku vzduchu redukovaném na hladinu moře podle mezinárodní standardní atmosféry (QNH). Zpráva METAR může obsahovat také informaci o stavu drah a předpověď pro přistání trend. Viz též počasí příznivé pro letecký provoz.

označení pro soubor pozorovaných, naměřených, zpracovaných nebo předpověděných met. údajů a příslušných identifikačních údajů (místo, čas, přístrojové vybavení apod.). Meteorologická zpráva je opatřena stanoveným telekomunikačním záhlavím a je zakódována podle mezinárodních nebo vnitrostátních meteorologických kódů a příslušných pravidel. Zprávy zakódované podle tradičních alfanumerických kódů mají přesně stanovený obsah, daný předepsaným pořadím jednotlivých prvků, z nichž některé je možné za stanovených podmínek vypustit. Mezi met. zprávy tohoto typu patří např. SYNOP, TEMP, PILOT, METAR, SPECI,  BOUŘE, CLIMAT a v současné době již nepoužívané zprávy INTER, SYRED, AERO a CLIMAT TEMP. Zcela odlišnou strukturu mají zprávy, které obsahují nejen met. data a příslušné identifikační údaje, ale také popis vlastního obsahu dané zprávy. Tento typ zpráv je většinou v binárním formátu BUFR, případně v alfanumerickém kódu CREX.

do června 2010 meteorologická zpráva sestavovaná podle kódu CLIMAT TEMP a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Současně se zprávou CLIMAT TEMP byla zrušena také zpráva CLIMAT TEMP SHIP o měs. průměrech aerol. hodnot ze stanice na lodi.

meteorologická zpráva sestavená podle kódu CLIMAT a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Obsahuje identifikaci měsíce, roku a stanice, a v sekci 1 prům. měs. tlak vzduchu v úrovni stanice, tlak vzduchu redukovaný na určitou hladinu nebo prům. hodnotu geopotenciálu, prům. měs. teplotu vzduchu, prům. měs. tlak vodní páry, počet dní se srážkami alespoň jeden mm, měs. úhrn srážek s uvedením frekvenčního intervalu, do kterého tento úhrn spadá, a trvání slunečního svitu v hodinách a v procentech normálu za daný měsíc. Sekce 2 obsahuje normály prvků sekce 1. Sekce 3 a 4 obsahují údaje o počtu dní v daném měsíci, kdy určitý prvek překročil stanovenou hodnotu a údaje o výskytu extrémních hodnot s uvedením dne výskytu. Měsíční údaje ze stanice na lodi se předávají ve tvaru zpráv sestavovaných podle kódu CLIMAT SHIP analogického kódu CLIMAT.

1. zpráva o náhlém zhoršení počasí (BOUŘE) vysílaná při překročení stanovených limitů hodnot vybraných meteorologckých prvků, která začíná skupinou MMMMw₂ (w₂ je kódové číslo jevu, jehož se změna týká). Do roku 1999 se vysílala také zpráva v případě zlepšení počasí začínající skupinou BBBBw₂;
2. met. stanice vysílající pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR) používají pro vyjádření náhlé změny mimořádné letecké meteorologické zprávy (SPECI).

vnitrostátní zpráva k předávání informací o radiační situaci a výsledků měření radioaktivity atmosféry. Obsahuje desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (a identifikaci charakteru dat) za poslední hodinu. Zpráva RAD se sestavuje v synoptických termínech na stanicích SVZ (síť včasného zjištění). Při splnění stanovených kritérií nebo na výzvu z centra se vysílá navíc zpráva WARRAD, obsahující desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu za půl hodiny od posledního synoptického termínu.

zákl. meteorologická zpráva obsahující údaje potřebné pro kreslení přízemních synoptických map a pro operativní nebo statist. zpracování. Sestavuje se podle kódu SYNOP. Zpráva SYNOP obsahuje identifikační sekci (den v měsíci, hodina, identifikace jednotek rychlosti větru, indikativ stanice a oblastní indikativ), sekci 1 (horizontální dohlednost, směr a rychlost větru, teplota vzduchu a teplota rosného bodu, tlak vzduchu, tlaková tendence, stav a průběh počasí, množství srážek a údaje o oblačnosti), sekci 3 (extrémní teploty vzduchu, stav půdy, výška sněhové pokrývky, trvání slunečního svitu, množství srážek, nárazy větru, námrazky a další informace) a sekci 4 (údaje o oblačnosti pod úrovní stanice). Pro vnitrostátní výměnu dat se používá i sekce 5 (v ČR relativní vlhkost, půdní teploty a údaje ze stožárových měření). Zpráva SYNOP se na stanicích ČR sestavuje a vysílá ve všech synoptických termínech, tj. každou hodinu.

do roku 1991 interně používané označení pro zprávu SYNOP z termínů 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20, 22, a 23 UTC.

do roku 1968 v letectví používaná meteorologická zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice.

zpráva obsahující údaje o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy při výskytu sněhu, ledu a podobných jevů. Za měření pro zprávu SNOWTAM a také za její sestavení zodpovídají správy letiště. V období zimního provozu letiště je ze zprávy SNOWTAM generována informace o stavu drah, která se následně zařazuje do pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR).

meteorologická zpráva o výsledcích met. měření a pozorování v synoptických termínech pozorování a kódovaná podle mezinárodního kódu.

meteorologická zpráva o tlaku a teplotě vzduchu, o deficitu teploty rosného bodu a o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a také v hladinách významných změn vert. průběhu teploty a rychlosti větru. Zpráva se sestavuje podle kódu TEMP. Část A, resp. C této zprávy obsahuje údaje o všech uvedených parametrech volné atmosféry ve standardních izobarických hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. V části B, resp. D, jsou uvedeny hodnoty teploty a deficitu teploty rosného bodu v hladinách významných změn vert. průběhu teploty do hladiny 100, resp. nad 100 hPa (sekce 5) a významné změny větru (sekce 6). Zpráva TEMP obsahuje i údaje o tropopauze, o max. rychlosti a vertikálním střihu větru v rozsahu daného měření. Zprávy TEMP se vysílají každých šest nebo každých dvanáct hodin a slouží kromě rozboru teplotního zvrstvení ovzduší a vertikálního profilu větru na daném místě také k sestavování výškových met. map. Zpráva z mořské stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách se sestavuje podle kódu TEMP SHIP. Viz též měření aerologické, měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.

meteorologická zpráva o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a v hladinách význačných změn větru. Sestavuje se podle kódu PILOT. V části A, resp. C této zprávy, jsou uvedeny údaje o větru ve standardních izobarických hladinách a údaje o max. rychlosti a vertikálním střihu větru do hladiny 100, resp. nad 100 hPa. Část B, resp. D, obsahuje údaje o význačných změnách směru a rychlosti větru v hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. Zpráva PILOT se sestavuje jen při pilotovacím měření nebo při měření větru radiotechnickými prostředky. Zjednodušenou formou zprávy PILOT je PILOT SPECIAL. Obsahuje informace o větru do výšky 5 000 m po vrstvách 500 m a nad výškou 5 000 m jsou uváděny údaje o větru z hladin vzájemně vzdálených o 1 000 m. Zpráva z mořské stanice o výškovém větru se sestavuje podle kódu PILOT SHIP, který je kódu PILOT analogický.

fotometeor vytvářený lomem a totálním odrazem světelných paprsků ve vzduchových vrstvách, který se projevuje vznikem nepravých obrazů blízkých nebo vzdálených předmětů. Rozlišuje se spodní zrcadlení, při němž je obraz převrácený a leží níže než příslušný reálný objekt, a svrchní zrcadlení s obrazem ve větší výšce než odpovídá výšce reálného předmětu, který se popř. může nalézat i za obzorem. Spodní zrcadlení vzniká nad silně zahřátými povrchy (pouštním pískem, asfaltovými a betonovými plochami v létě apod.), nad nimiž se vytváří vzduchová vrstva s inverzí hustoty vzduchu, což vyvolává opt. dojem zrcadlící vodní hladiny. Svrchní zrcadlení bývá naopak pozorováno nad studenými povrchy (např. studenými vodními plochami, ledovými a sněhovými poli) nebo může vznikat v souvislosti s výškovými inverzemi teploty vzduchu. Následkem velkých horiz. gradientů hustoty vzduchu, působených výrazným nerovnoměrným ohříváním aktivního povrchu, se vytváří boční zrcadlení, kdy fiktivní obraz je vzhledem k odpovídajícímu předmětu bočně posunut. Vzájemnou kombinací uvedených typů zrcadlení nebo např. současným výskytem svrchního zrcadlení na dvou nebo více nad sebou ležících vrstvách s inverzí teploty vzniká vícenásobné zrcadlení. Opt. úkazy související se zrcadlením se též označují jako fata morgána. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, zvýšení obzoru.

viz zrcadlení.

viz zrcadlení.

viz zrcadlení.

viz zrcadlení.

viz nefoskop.

jeden z typů kondenzačního vlhkoměru.

jeden z hydrometeorů. Je to srážka složená z velmi malých bílých a neprůhledných zrnek ledu, která jsou obvykle zploštělá nebo podlouhlá a mají průměr menší než 1 mm. Při dopadu na tvrdou půdu neodskakují ani se netříští. Obyčejně padají ve velmi malých množstvích, nejčastěji z oblaků druhu stratus nebo z mlhy, nikdy však v přeháňce. Před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků se tento druh srážek nazýval „krupice“.

viz síla Coriolisova.

zrychlení g, které danému tělesu uděluje síla zemské tíže, tj. výslednice gravitační síly a odstředivé síly rotace Země. Závisí na zeměp. šířce a nadm. výšce, pro hladinu moře platí na rovníku g = 9,780 m.s^-2, na pólech g = 9,832 m.s^-2. Ve značné části meteorologických výpočtů však lze tyto závislosti zanedbat a např. používat konvenčně stanovenou hodnotu tzv. normálního tíhového zrychlení g = 9,806 65 m.s^-2, jež se vztahuje ke 45. rovnoběžce s. š. a mořské hladině. Pro přesnější barometrické výpočty realizované např. prostřednictvím barometrické formule se však závislost tíhového zrychlení na z. š. zpravidla uvažuje.  

doplňující kategorie mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která si všímá zvláštních detailů ve tvaru oblaků, jejich výčnělků, útržků apod. Týž oblak se může vyznačovat několika zvláštnostmi. V současné době rozeznáváme celkem 11 zvláštností oblaků. Ke zvláštnostem označeným jako incus, mamma, virga, praecipitatio, arcus a tuba byly v roce 2017 přidány zvláštnosti označené jako asperitas, cauda, cavum, fluctus a murus.

náhlá a výrazná změna počasí, způsobená zpravidla rychlou přestavbou povětrnostní situace, spojená s výměnou vzduchových hmot značně odlišných vlastností.

starší nevh. syn. pro termín inverze teploty vzduchu.

syn. stratifikace atmosféry teplotní – průběh teploty vzduchu s výškou, vyjádřený vertikálním profilem teploty vzduchu, resp. vertikálním teplotním gradientem γ. V troposféře teplota s výškou obvykle klesá, tedy γ > 0; může však nastat i izotermie (γ = 0) nebo inverze teploty vzduchu (γ < 0). Vztah mezi hodnotou γ v určité hladině atmosféry, suchoadiabatickým teplotním gradientem γ_D a nasyceně adiabatickým teplotním gradientem γ_S určuje vertikální stabilitu atmosféry. Jestliže v suchém nebo nenasyceném vzduchu γ = γ_D, označujeme teplotní zvrstvení jako indiferentní; při γ < γ_D jde o stabilní zvrstvení, při γ > γ_D je teplotní zvrstvení atmosféry instabilní, viz absolutní instabilita atmosféry. V nasyceném vzduchu platí totéž při γ = γ_S, γ < γ_S (viz absolutní stabilita atmosféry) a γ > γ_S. Podmíněně instabilní zvrstvení, kdy γ < γ_D a zároveň γ > γ_S, způsobuje podmíněnou instabilitu atmosféry. Viz též vrstva inverzní, vrstva zadržující.

viz šíření zvuku v atmosféře, akustika atmosférická, hrom.

syn. zostření fronty.

syn. zvýšení obzoru.

syn. zvýšení horizontu – opt. úkaz vznikající v případech, kdy hustota vzduchu nad zemským povrchem velmi rychle klesá s výškou, např. ve výrazné přízemní inverzi teploty vzduchu. Vlivem zvýšeného zakřivení světelných paprsků v tomto případě dochází ke zdánlivému zvednutí polohy objektů na obzoru, popř. k možnosti pozorovat předměty ležící blízko za geometrickým obzorem. Dojde-li přitom k totálnímu odrazu paprsků procházejících atmosférou šikmo vzhůru, vytváří se svrchní zrcadlení. Opačným jevem je snížení obzoru, pozorované nad přehřátými povrchy ve vrstvě inverze hustoty vzduchu, jež může být doprovázeno spodním zrcadlením. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, fata morgána.