Elektronický meteorologický slovník

1. syn. bezvětří;
2. v letecké meteorologii měřená nebo předpovídaná rychlost větru menší než 0,5 m.s^–1 (menší než 1 kt) musí být indikována jako „CALM“.

Termín je přejat z angl. calm „klidný“. Slovo pochází z it. calma „klidné, mírné počasí“, které zřejmě vzniklo z pozdnělat. cauma „horko, žár“ (z řec. καῦμα [kauma] téhož významu), pod vlivem lat. calere „být horký“.

(cal) [kalvus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje cumulonimbus (Cb), u něhož některé výběžky horní části oblaku začínají ztrácet kupovité obrysy, avšak nikde ještě nelze pozorovat řasnatou strukturu; výběžky mají vzhled bělavé oblačné hmoty, většinou s více méně vert. žebrováním. Vyskytuje se pouze u druhu Cb v jeho počátečním stadiu vývoje.

Termín byl zaveden v r. 1926. Je přejat z lat. calvus „lysý, plešatý, holý; jeho původ odkazuje na absenci řasnaté struktury oblaku, která by připomínala vlasy.

viz protokol výstražný všeobecný.

(Convective Available Potential Energy – konvektivní dostupná potenciální energie) – energie, kterou má adiabaticky izolovaná vzduchová částice v případě dosažení hladiny volné konvekce k dispozici při výstupu do hladiny nulového vztlaku. CAPE se udává v m².s^–2 = J.kg^–1 a je definovaná vztahem:
$CAPE[\text{J}{\text{.kg}}^{\text{<mo>-</mo>1}}]=\underset{HVK}{\overset{HNV}{\int }}B\text{d}z=\underset{HVK}{\overset{HNV}{\int }}g\frac{T^{\prime }-T}{T}\text{d}z$
kde B je vztlak, g tíhové zrychlení, T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a T teplotu okolního vzduchu, HVK značí výšku hladiny volné konvekce a HNV výšku hladiny nulového vztlaku. Na termodynamickém diagramu je proto reprezentována velikostí plochy mezi křivkou teplotního zvrstvení a stavovou křivkou částice, ve vrstvě nad hladinou volné konvekce, kde na částici působí kladný vztlak.
Hodnota CAPE, stanovená pro danou křivku teplotního zvrstvení, závisí na hodnotách tlaku, teploty a vlhkosti vzduchu v počátečním bodě jejího výstupu. V met. literatuře se proto setkáváme s několika variantami výpočtu CAPE, které se liší především stanovením počátečních podmínek pro výstup vzduchové částice. V nejčastějším případě, kdy se uvažují přízemní hodnoty tlaku, teploty a teploty rosného bodu, se CAPE označuje jako SBCAPE (z angl. Surface-Based CAPE).
Modifikovaný výpočet vychází z předpokladu, že v mezní vrstvě daného vertikálního rozsahu (zpravidla 50 hPa, popř. 100 hPa) dochází k intenzivnímu vertikálnímu promíchávání vzduchu. Hodnota potenciální teploty vystupující částice se stanoví jako průměrná potenciální teplota v uvažované směšovací vrstvě. Tato varianta CAPE se označuje jako MLCAPE (z angl. Mixed-Layer CAPE). Další používaná varianta CAPE se značí zkratkou MUCAPE (z angl. Most Unstable CAPE); představuje maximální hodnotu CAPE při uvažování výstupů vzduchové částice z kterékoli hladiny ve spodní vrstvě o tlousťce např. 100 hPa. Abychom zahrnuli do výpočtu CAPE i vliv vertikálního rozsahu vrstvy s kladným vztlakem, používá se normalizovaná hodnota NCAPE v m.s^–2. Je definovaná jako CAPE dělená hodnotou vertikálního rozsahu vrstvy mezi HVK a HNV.
Vzhledem k tomu, že vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, používá se někdy k výpočtu CAPE jeho virtuální teplota, přičmež výslekdy se mohou značně lišit.
Veličina CAPE je patří mezi charakteristiky konv. prostředí; její zvýšené hodnoty signalizují pravděpodobnost vývoje silné konvekce. Je proto hojně využívaná jako prekurzor konvektivních bouří v předpovědi počasí. Viz též CIN.

(cap) [kapilátus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje cumulonimbus (Cb), jehož horní část má zřetelně patrnou řasnatou, vláknitou nebo žebrovitou strukturu cirrů v podobě kovadliny, chocholu nebo obrovské více méně neuspořádané kštice. Při vývoji Cb cap se obvykle vyskytují přeháňky, přívalové deště a bouřky doprovázené často dalšími nebezpečnými jevy spojenými s konvektivními bouřemi; často je možno pozorovat srážkové pruhy virga. Vyskytuje se pouze u oblaků druhu Cb.

Termín byl zaveden v r. 1926. Je přejat z lat. capillatus „dlouhovlasý, vláknitý, vlasatý“ (z capillus „vlas“, srov. kapilára); jeho původ odkazuje na přítomnost řasnaté struktury oblaku, která připomíná vlasy.

(cas) [kastelánus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje oblak, který má ve své horní části kupovité vrcholky nebo věžičky, které se podobají cimbuří; tyto věžičky, z nichž některé mají větší výšku než šířku, spočívají na společné základně a jsou uspořádány v řadách. Tvar cas je obzvlášť patrný, pozorujeme-li oblaky z profilu. Je příznakem vertikální instability atmosféry ve vrstvě, kde se vyskytuje. Užívá se u druhů cirrus, cirrocumulus, altocumulus a stratocumulus. Při jeho výskytu u druhů Ac a Sc v ranních hodinách je vysoká pravděpodobnost vývoje bouřek během dne.

Termín v podobě castellatus navrhl angl. meteorolog W. C. Ley v r. 1879; do současné, jazykově vhodnější podoby ho v r. 1951 upravil Komitét pro studium oblaků a hydrometeorů. Termín je přejat z lat. castellanus „patřící k tvrzi“ (z castellum „tvrz“), zde „věžovitý“.

[kataraktagenitus] – označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Zvláštní oblak cataractagenitus se vyvíjí v blízkosti velkých vodopádů jako projev vodního spreje vyvrženého vodopádem. Je důsledkem lokálního výstupného pohybu vzduchu, který kompenzuje sestupný proud vzduchu vyvolaný padající vodou.  Označení se připojuje za označení druhu, popř. tvaru, odrůdy a zvláštnosti, např. cumulus cataractagenitus nebo stratus cataractagenitus.

Termín byl zaveden v r. 2017. Byl vytvořen spojením lat. cataracta „vodopád, stavidlo“ (z řec. καταῤῥάκτης [katarraktés] „vodopád“) a genitus „zrozený, vzniklý“ (z gignere „plodit, rodit“), tedy doslova „zrozený vodopádem“.

[kauda] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jde o horizontální oblak ve tvaru ocasu (nikoliv trychtýře), který se vyskytuje ve spodních hladinách oblačné soustavy supercely. Směřuje od srážkové oblasti k wall cloudu (murus) a je k němu připojen. Základny obou oblačných zvláštností jsou obvykle ve stejné výšce. Proudění směřuje od oblasti srážek k wall cloudu se silným výstupným prouděním často pozorovaným blízko spojení zvláštností cauda a murus. Cauda je známa pod označením „tail cloud“, přičemž v české odborné terminologii nebyl ekvivalent v češtině zaveden a používá se termín převzatý z angličtiny.

Termín byl zaveden v r. 2017. Je přejat z lat. cauda „ocas“; motivací pojmenování je protáhlý tvar charakteristický pro tuto zvláštnost.

[kavum] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jde o označení zvolené pro jev známý jako průletová oblačná díra.

Termín byl zaveden v r. 2017. Je přejat z lat. cavum „dutina, díra“ (srov. angl. cave).

syn. měřič základny oblaků – přístroj pro měření výšky základny oblaků a množství oblačnosti v jednotlivých vrstvách, vertikální dohlednosti a koncentrace aerosolových částic v mezní vrstvě atmosféry. Pro stanovení výšky základny oblaků a množství oblačnosti se využívá část softwarové výbavy ceilometru Sky Condition Algorithm. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Ceilometr poskytuje informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Moderní ceilometry obsahuji prezentační modul, který umožňuje měřit a zobrazovat strukturu mezní vrstvy atmosféry na základě algoritmu, který určuje tloušťku směšovací vrstvy v závislosti na koncentraci částic atmosférického aerosolu. Směšovací výška je klíčovým parametrem pro sledování znečištění ovzduší emisemi v závislosti na počasí, např. na větru, oblačnosti a srážkách. Viz též lidar.

Termín se skládá z angl. ceiling „strop, horní mez“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“; stropem je míněna základna oblaků.

dříve používaný termín pro kalibraci meteorologických přístrojů.

Termín je odvozen od slova cejch, které pochází z něm. Zeichen „znamení, značka“.

zákl. jednotka ve struktuře konvektivní bouře. Zpravidla prochází třemi vývojovými stadii:
1. stadiem cumulu, kdy v cele převládá výstupný konvektivní proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky;
2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i sestupný konvektivní proud vzduchu s vypadávajícími srážkami;
3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia cumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě vysoké oblačnosti. Viz též multicela, supercela.

Termín cela pochází z lat. cella „schránka, komůrka, buňka (medového plástu)“; jeho použití v meteorologii vychází z posledního uvedeného významu, viz cela otevřená, cela uzavřená.

syn. buňka konvektivní

syn. buňka otevřená – konvektivní buňka s vertikální osou, která má ve svém středu sestupný proud; výstupné pohyby se vyskytují na její periferii. Jeví se tedy jako bezoblačný střed obklopený oblačností. Otevřené cely vytvářejí víceméně pravidelně uspořádané prostorové struktury kupovité oblačnosti, které lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic. Viz též cela uzavřená.

syn. buňka uzavřená – konvektivní buňka s vertikální osou, která má ve svém středu výstupný proud tvořící oblak; kompenzační sestupné pohyby se vyskytují na její periferii a tvoří bezoblačné okolí. Uzavřené cely vytvářejí víceméně pravidelně uspořádané prostorové struktury kupovité oblačnosti, které lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic. Viz též cela otevřená.

1. zast. označení pro rozsáhlý, výrazný a většinou stacionární tlakový útvar na synoptické mapě, který ovlivňuje cirkulaci atmosféry nad velkou oblastí (zejména centrální cyklona nebo kvazistacionární anticyklona);
2. útvar nízkého nebo vysokého tlaku vzduchu na klimatologické mapě, který je statisticky výsledkem častějšího výskytu příslušných tlakových útvarů v určité oblasti Země, a to celoročně (permanentní centra), nebo sezónně (sezonní centra). Klimatickými akčními centry atmosféry jsou pásy nízkého tlaku vzduchu, pásy vysokého tlaku vzduchu, cyklony a anticyklony vyjádřené v poli průměrného tlaku vzduchu. Klimatická akční centra atmosféry určují všeobecnou cirkulaci atmosféry včetně systému monzunové cirkulace. Kromě sezónního posunu a proměn klimatických akčních center dochází také ke zpravidla neperiodickým kolísáním jejich intenzity, která způsobují cirkulační oscilace.

Termín zavedl v prvním významu franc. meteorolog P. L. Teisserence de Bort v r. 1881, všeobecně se rozšířil prostřednictvím prací švédského meteorologa H. H. Hildebrandssona.

viz centrum atmosféry akční sezonní.

syn. centrum atmosféry akční trvalé – akční centrum atmosféry, které je patrné na klimatologických mapách během celého roku. Poloha, rozsah a intenzita permanentních akčních center se nicméně do určité míry mění, a proto bývají označována i jako centra kvazipermanentní. Takovými akčními centry jsou rovníková deprese, oceánské subtropické anticyklony (např. azorská anticyklona) a cyklony nad oceány ve vysokých zeměpisných šířkách (např. islandská cyklona).

akční centrum atmosféry, které se vyskytuje na klimatologických mapách nad určitou geografickou oblastí pouze v teplé, nebo naopak v chladné části roku (např. jihoasijská cyklona, resp. středomořská cyklona nebo sibiřská anticyklona). Sezonní akční centra spojená s monzuny se někdy nazývají monzunová akční centra atmosféry.

syn. centrum atmosféry akční permanentní.

(NMC) – jedna ze složek Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Národní meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na národní úrovni, včetně poskytování meteorologických informací uživatelům. Národním meteorologickým centrem České republiky je Český hydrometeorologický ústav.

(RSMC) – jedna ze složek Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Regionální specializovaná meteorologická centra plní funkce tohoto systému na regionální úrovni vzhledem ke své specializaci. RSMC specializovaná na předpovědi a monitoring tropických cyklon jsou v Miami, Nadi, New Delhi, Saint Denis, Tokiu a Honolulu. RSMC specializovaná na předpovědi šíření kontaminujících látek v případě havarijních situací mají povinnost vydávat předpověď trajektorií z indikovaného místa havárie, případně zpětně určit místo havárie na základě měřených hodnot kontaminace. Pro regionální oblast RA VI (Evropa) plní tuto úlohu Toulouse a Exeter. Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF) má sídlo v Readingu. Kromě toho bylo zřízeno ještě 25 regionálních meteorologických center s geografickou specializací, které plní všeobecné funkce světového systému pro zpracování dat a předpovědi pro určenou oblast; v Evropě jsou RSMC s geografickou specializací Exeter, Offenbach, Moskva a Řím.

(WMC, z angl. World Meteorological Center) – jedna ze složek Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Světové meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na globální úrovni ve spolupráci s regionálními specializovanými meteorologickými centry a národními meteorologickými centry. Světová meteorologická centra jsou v Melbourne, Moskvě a Washingtonu.

(TCAC, z angl. Tropical Cyclone Advisory Centre) – meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, světovým oblastním předpovědním centrům a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o polohu, předpovídaný směr a rychlost postupu, maximální přízemní vítr a tlak vzduchu ve středu tropických cyklon.

(VAAC, z angl. Volcanic Ash Advisory Centre) – meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, oblastním střediskům řízení, letovým informačním střediskům, světovým oblastním předpovědním centrům a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o horizontální a vertikální rozsah a předpovídaný pohyb vulkanického popela v atmosféře.

středisko, kde se soustřeďují meteorologické informace a/nebo vypracovávají meteorologické předpovědi. Obvykle je předpovědní centrum blíže označováno podle území, které zabezpečuje, podle umístění centra nebo podle bližšího určení účelu, k jakému vydávané předpovědi slouží. Viz též centrum meteorologické světové, centrum meteorologické specializované regionální, centrum meteorologické národní.

(WAFC, z angl. World Area Forecast Centre) – meteorologické centrum určené k přípravě a vydávání předpovědí význačného počasí a výškových předpovědí v digitální formě, v celosvětovém měřítku přímo smluvním státům příslušnými telekomunikačními prostředky letecké pevné sítě. V současnosti existují dvě světová oblastní předpovědní centra – v Exeteru (UK) pro východní polokouli a ve Washingtonu (US) pro západní polokouli.

(RTH, z angl. Regional Telecommunication Hub) – jeden z prvků Globálního telekomunikačního systému. Jeho úkolem je zabezpečovat:
a) sběr napozorovaných dat z oblasti odpovědnosti centra a přenos těchto dat vhodnou rychlostí po hlavním spojovacím okruhu Světové služby počasí (WWW) a po jeho větvích;
b) přenos met. informací z hlavního spojovacího okruhu a z regionálních telekomunikačních center, která neleží na hlavním okruhu, připojeným centrům, a to podle mezinárodních dohod;
c) selekci a distribuci met. dat pro potřeby připojených národních meteorologických center a regionálních telekomunikačních center, která neleží na hlavním spojovacím okruhu;
d) kontrolu dat a opravu některých formálních chyb;
e) periodické monitorování činnosti Globálního telekomunikačního systému.
V České republice plní funkci regionálního telekomunikačního centra Český hydrometeorologický ústav, a to i pro národní met. centrum Polska. Regionální telekomunikační centrum v Praze leží na hlavním spojovacím okruhu a je přímo spojeno se světovým meteorologickým centrem v Moskvě a regionálním telekomunikačním centrem v Offenbachu (SRN).

viz počítač blesků.

Termín zavedli jihoafričtí inženýři P. G. Gane a B. F. J. Schonland, kteří přístroj navrhli v r. 1948. Termín se skládá z řec. κεραυνός [keraunos] „blesk“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

obecné označení meteorologického objektu či jevu, který může být detekován, sledován a analyzován distančním meteorologickým měřením. Podle použitého prostředku mohou být meteorologickými cíli shluky meteorologicky významných atmosférických částic (oblaky, další hydrometeory, litometeory), výrazné nehomogenity v ovzduší (např. diskontinuity hustoty vzduchu), turbulence nebo elektrometeory. Tyto objekty či jevy odrážejí, popř. samy generují vlny různého charakteru, které jsou příslušnými přístroji zaznamenávány. Viz též cíl radiolokační, odrazivost radarová, plocha rozptylu efektivní.

objekt nebo jev, který je detekován prostřednictvím radiolokace. Kromě meteorologických cílů může být radiolokačním cílem jakýkoliv jiný objekt, na němž dochází ke zpětnému odrazu vyslaných rádiových vln, např. letadlo, radiolokační sonda apod., včetně pozemních radiolokačních cílů. Viz též radarová odrazivost, útlum elektromagnetických vln.

objekt na zemském povrchu a přeneseně i jeho radarový odraz, který je z meteorologického hlediska rušivý. V radarové meteorologii se často používá zkrácené označení pozemní cíl. Pozemní cíle se na rozdíl od cílů meteorologických vyskytují obvykle v menších, nesouvislých oblastech. Radarová odrazivost pozemního cíle se vyznačuje velkými horizontálními gradienty a značnou časovou proměnlivostí. Intenzita pozemních odrazů závisí mj. na vlnové délce, podmínkách šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, dále na materiálu, drsnosti a vlhkosti povrchu. K eliminaci pozemních cílů se obvykle používá dopplerovských filtrů (předpokládá se přibližně nulová rychlost pozemních cílů), statistických filtrů (fluktuace pozemních cílů jsou pomalejší), polarizačních měření nebo map průměrného rozložení pozemních cílů za tzv. pěkného počasí (bez meteorologických cílů).

(Convective Inhibition – inhibice /zabraňování, brzdění/ konvekce) – energie, kterou je nutné vynaložit při adiabatickém výstupu vzduchové částice z přízemní hladiny z₀ do hladiny volné konvekce. Na termodynamickém diagramu je to oblast mezi stavovou křivkou a křivkou zvrstvení, kde je vystupující částice chladnější než okolí. Jako kladnou veličinu ji definujeme vztahem:
$CIN[\text{J}{\text{.kg}}^{\text{<mo>-</mo>1}}]=-\underset{z_0}{\overset{HVK}{\int }}B\text{d}z=-\underset{z_0}{\overset{HVK}{\int }}g\frac{T^{\prime }-T}{T}\text{d}z,$
kde B je vztlak, T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a T teplotu okolního vzduchu, HVK značí výšku hladiny volné konvekce. Vzhledem k tomu, že vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, uvádí se v literatuře někdy definice CIN pomocí virtuální teploty. V tom případě se pak ve vzorci pro výpočet hodnoty CIN nahradí teplota T virtuální teplotou T_v. Viz též CAPE.

1. ve fyzice a v dynamické meteorologii hodnota křivkového integrálu $C=\int vdr$ přes danou uzavřenou křivku v atmosféře. Symbol v značí rychlost proudění a dr je infinitezimální vektor tečný k uvažované křivce orientované proti pohybu hodinových ručiček. Rozlišujeme absolutní a relativní cirkulaci podle toho, je-li rychlost proudění v udána vzhledem k absolutní nebo relativní souřadnicové soustavě. Mezi absolutní cirkulací C_a a relativní cirkulací C_r platí vztah daný rovnicí C_a = C_r + 2ΩS_e, kde Ω značí úhlovou rychlost zemské rotace a S_e je plocha průmětu plošného elementu vymezeného zmíněnou uzavřenou cirkulační křivkou do roviny zemského rovníku. Cirkulace má úzkou souvislost s vorticitou, neboť hodnota cirkulace příslušná uzavřené křivce a vydělená plochou vymezenou touto křivkou je rovna průměrné hodnotě složky vorticity kolmé ke zmíněné ploše.
2. obecně setrvalý pohyb tekutiny ve víceméně uzavřeném okruhu, popř. soubor všech nebo vybraných pohybů tekutiny v uzavřeném systému, viz cirkulace atmosférická, cirkulace oceánská.

Termín pochází z lat. circumlatio „kruhový pohyb, oběh“ (z circumlatus „nošený dokola, obklopený“, příčestí trpného od slovesa circumferre „nosit okolo, rotovat“); teprve druhotně byl význam rozšířen i na pohyby s libovolným tvarem trajektorie.

atmosférická cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je opačně orientovaný k orientaci osy rotace Země. V těchto místech tedy vzduchové částice mění směr svého pohybu na sev. polokouli po směru hodinových ručiček, na již. polokouli v opačném směru. Anticyklonální cirkulace je tedy na sev. polokouli záporná a na již. polokouli kladná; na rovníku není definována. Anticyklonální cirkulace je opakem Viz též zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální, vorticita anticyklonální, cirkulace cyklonální.

souhrn všech nebo vybraných pohybů vzduchu, které mohou, ale nemusí tvořit uzavřený cirkulační systém. Různé druhy atmosférické cirkulace mohou být vymezeny zejména
a) prostorovým rozsahem (všeobecná cirkulace atmosféry, atmosférická cirkulace v určité oblasti);
b) společnou vlastností pohybů vzduchu, např. zakřivením proudnic (cirkulace cyklonální, cirkulace anticyklonální), směrem (cirkulace zonální, cirkulace meridionální) nebo uspořádáním (cirkulace buňková);
c) mechanizmem vzniku těchto pohybů (cirkulace pasátová, cirkulace monzunová, různé druhy místní cirkulace apod.).

syn. cirkulace atmosféry všeobecná.

syn. cirkulace atmosféry globální – systém atmosférické cirkulace v planetárním měřítku. Projevuje se meridionální, zonální i vert. výměnou vzduchu spojenou s přenosem energie, hybnosti a vlhkosti. Na jejím vzniku se podílejí meridionální rozdíly bilance záření na Zemi, nerovnoměrné rozložení pevnin a oceánů, rotace Země a tření. Tyto faktory podmiňují existenci klimatických akčních center atmosféry a primární cirkulaci v rámci všeobecné cirkulace atmosféry. Její zjednodušený tříbuněčný model tvoří Hadleyova buňka, Ferrelova buňka a polární buňka, při uvažování sezonních výkyvů dále monzunová cirkulace. Všeobecná cirkulace atmosféry patří k základním faktorům podílejícím se na utváření makroklimatu. Je také hlavní přičinou vzniku povrchových oceánských proudů jako součásti velkoprostorové oceánské cirkulace, se kterou je dále spjata složitými zpětnými vazbami. Studium všeobecné cirkulace atmosféry je dnes založeno na modelech klimatu, které zahrnují všechny složky klimatického systému.

koncept velkoprostorové cirkulace v rámci níž se vzduch v tropech dostává z troposféry do stratosféry a dále se pohybuje do vyšších hladin a směrem k pólům. Ve středních a vysokých šířkách pak opět klesá do nižších hladin. Model cirkulace byl navržen v roce 1949 Alanem Brewerem a v roce 1956 Gordonem Dobsonem s cílem vysvětlit pozorované rozložení koncentrací ozonu a vodní páry. Vznik této cirkulace je spojen s působením vertikálně se šířících atmosférických vln na zonální proudění ve stratosféře.

syn. cirkulace pobřežní – systém místní cirkulace s denní periodicitou, který se může vytvořit při anticyklonálním počasí nad pobřežní zónou a přilehlou částí moří nebo velkých vodních nádrží. Brízová cirkulace je způsobena rozdíly v denním chodu teploty povrchu pevniny a vodních ploch. Ve dne, kdy je moře nebo jezero chladnější než pevnina, vzniká ve vrstvě vzduchu u zemského povrchu přenos chladnějšího a vlhčího vzduchu z moře na pevninu, tzv. mořská nebo jezerní bríza, která je v noci vystřídána prouděním suššího vzduchu z pevniny, tzv. pevninskou brízou. Nad přízemním prouděním se pak vyskytuje kompenzující protisměrné proudění vzduchu, které uzavírá cirkulační systém o vert. rozsahu maximálně 2 až 4 km. Za daných podmínek klesá intenzita a vertikální rozsah brízové cirkulace s rostoucí vertikální stabilitou atmosféry.
Intenzita brízové cirkulace nejvíce roste v době největšího rozdílu teplot mezi pevninou a vodní plochou, maximum její intenzity pak nastává v době, kdy se velikost horizontálního teplotního gradientu blíží nule, tj. zpravidla těsně po západu, resp. východu Slunce. V případě brízové cirkulace většího prostorového měřítka se ve vyšších zeměp. šířkách objevuje toto maximum dříve vlivem působení Coriolisovy síly, která postupně začne zeslabovat horiz. složku cirkulace kolmou k pobřeží a ovlivňuje tak výraznost a polohu brízové fronty.
Nejpříznivější podmínky pro vznik brízové cirkulace jsou v létě v oblastech subtropických anticyklon, při pobřežích omývaných studeným oceánským proudem, kde se vyskytují největší teplotní rozdíly mezi pevninou a mořem. Zejména v těchto oblastech má brízová cirkulace značný dopad na klima, protože mořská bríza zasahuje poměrně hluboko nad pevninu, kde snižuje denní teplotu vzduchu a zvyšuje jeho vlhkost. Viz též cirkulace terciární.

uzavřená atmosférická cirkulace vzduchu pozorovaná ve vert. rovině. Buňkové cirkulace velkého měřítka (Hadleyova buňka a s ní související pasátová cirkulace a Walkerova cirkulace, dále Ferrelova buňka a polární buňka) jsou součástí všeobecné cirkulace atmosféry. V mezosynoptickém měřítku může probíhat buněčná konvekce, buňkový charakter mají rovněž místní cirkulační systémy, a to především brízová cirkulace a systémy svahových, horských a údolních větrů.

atmosférická cirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je shodně orientovaný jako osa rotace Země. V těchto místech tedy vzduchové částice mění směr svého pohybu na sev. polokouli proti směru hodinových ručiček, na již. polokouli v opačném směru. Cyklonální cirkulace je tedy na sev. polokouli kladná a na již. polokouli záporná; na rovníku není definována. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální, vorticita cyklonální, cirkulace anticyklonální.

syn. cirkulace sekundární.

1. souhrn meridionálích složek proudění vzduchu a na ně navazujících vertikálních pohybů vzduchu v systému všeobecné cirkulace atmosféry;
2. atmosférická cirkulace s nenulovou meridionální složkou, která v dané oblasti působí významnou mezišířkovou výměnu vzduchu a tím i přenos tepla a hybnosti. Viz též index rneridionální cirkulace.

proudění vzduchu nad omezeným územím, ovlivněné lokálními klimatotvornými faktory a podmíněné nehomogenitou zemského povrchu (pobřeží, orografie, rozdílný krajinný pokryv). Projevem místní cirkulace je místní vítr s rel. malým vertikálním rozsahem. Některé místní cirkulace mají denní periodicitu, neboť jsou vyvolány rozdíly v radiační bilanci, a jsou tudíž vázány na převážně anticyklonální počasí (bríza, svahový vítr, horský a údolní vítr, lesní vítr) Označujeme je též jako místní cirkulační systémy, neboť mají charakter buňkové cirkulace, v níž je přízemní proudění kompenzováno slabším protisměrným prouděním ve větších výškách. Směr proudění se v průběhu dne obvykle mění, to však nemusí být podmínkou. Dále existují místní cirkulace způsobené prouděním vzduchu přes horské překážky (padavý vítr) nebo přítomností ledovce (ledovcový vítr). Mezi místní cirkulace můžeme počítat i některé případy pouštního větru.

součást všeobecné cirkulace atmosféry s převládajícím větrem, který se mezi hlavními klimatickými sezonami mění na opačný nebo blízký k opačnému, viz úhel monzunový. Jde o složitý systém, který hraje významnou roli při kompenzaci nerovnovážných stavů v atmosféře mezi oceánem a pevninou. Roční periodicita monzunů je dána střídáním sezonních akčních center atmosféry nad kontinenty. Kontinentální anticyklona způsobuje zimní monzun vanoucí z pevniny na moře, kde dominuje monzunová cyklona. Ta se v létě dané polokoule nachází nad pevninou, čímž vyvolává letní monzun, který sem přináší vydatné monzunové srážky. Charakteristický srážkový režim je hlavním znakem monzunového klimatu. Monzunová cirkulace je více vyjádřena v tropických oblastech (tropický monzun), především v již. a jv. Asii, vyskytuje se však i ve vyšších zeměp. šířkách (mimotropický monzun). Intenzita cirkulace i délka monzunového období meziročně kolísá, mj. v souvislosti s ENSO. Zeslabení monzunové cirkulace, v Indii často spojené s fází El Niño, způsobuje v dotčených oblastech katastrofální sucho.

souhrn celoročně nebo sezónně probíhajících pohybů vody ve světovém oceánu nebo v jeho určité části. Hlavními složkami oceánské cirkulace jsou termohalinní cirkulace, a systém oceánských proudů.

složka všeobecné cirkulace atmosféry, která zajišťuje výměnu vzduchu mezi subtropickými anticyklonami a rovníkovou depresí. Je vyvolána termicky a podstatně ovlivňována rotací Země. Ve spodní troposféře vanou pasáty ze subtropických anticyklon a jsou stáčeny k západu. Na ně navazují výstupné pohyby vzduchu v intertropické zóně konvergence a zpětné výškové proudění s postupně rostoucí západní složkou (viz antipasát). Pasátovou cirkulaci uzavírá subsidence vzduchu v subtropických anticyklonách. Viz též inverze teploty vzduchu pasátová, tišiny rovníkové, Hadleyova buňka, cirkulace Walkerova.

1. syn. všeobecná cirkulace atmosféry;
2. hypotetická atmosférická cirkulace, která by existovala na planetě s hladkým homogenním povrchem.

syn. cirkulace brízová.

syn. cirkulace prvotní – základní složka všeobecné cirkulace atmosféry. Na ni navazují cirkulace menších měřítek, označované jako cirkulace sekundární a terciární. Toto rozdělení atmosférické cirkulace navrhl H. C. Willet.

syn. cirkulace primární.

syn. cirkulace druhotná – 1. podle H. C. Willeta atmosférická cirkulace v měřítku cyklon a anticyklon;
2. obecně jakákoli cirkulace, která je dynamicky indukovaná nebo je součástí silnější cirkulace zpravidla většího měřítka. Viz též cirkulace primární, cirkulace terciární.

málo užívané označení pro vířivé pohyby různých měřítek v zemské atmosféře, které jsou podmíněny existencí izobaricko-izosterických solenoidů v baroklinní atmosféře.

podle H. C. Willeta označení pro systémy místní cirkulace, cirkulaci v Cb aj. Viz též cirkulace primární, cirkulace sekundární, cirkulace buňková.

systém oceánské cirkulace podmíněný rozdíly v hustotě vody. Hustota vody narůstá, pokud klesá její teplota a/nebo roste její salinita. Oba tyto procesy se uplatňují při výparu a mrznutí vody, naopak srážky, tání ledu a přítok z pevniny hustotu mořské vody snižují. Termohalinní cirkulace je poháněna downwellingem, na který navazuje pohyb hlubinné oceánské vody zakončený jejím upwellingem. Pohyb vody v rámci termohalinní cirkulace je podstatně pomalejší než systém povrchových oceánských proudů, vzhledem k velkému objemu přenášené vody je nicméně významným výměníkem tepla. Zesilování nebo naopak slábnutí, případně i prudké zhroucení termohalinní cirkulace tak významně působí na vývoj klimatu.

buňková cirkulace v rovníkovém pásmu, orientovaná zonálně, tedy kolmo na Hadleyovu buňku. Původně byla popsána pro oblast Tichého oceánu, kde je tvořena východním prouděním (pasáty) ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu nad teplejší západní částí Tichého oceánu, zpětným západním prouděním v horní troposféře a sestupnými pohyby vzduchu nad rel. chladným povrchem východního Pacifiku. Později byly zjištěny obdobné cirkulační buňky i pro rovníkové oblasti Atlantského a Indického oceánu.

Termín zavedl J. Bjerknes (1969) na počest G. Walkera, který popsal výkyvy této cirkulace, jež jsou označovány jako jižní oscilace.

1. souhrn zonálních složek proudění vzduchu v systému všeobecné cirkulaci atmosféry;
2. atmosférická cirkulace s převládající zonální složkou, která v dané oblasti působí významný zonální přenos tepla a vlhkosti. Je určující mj. pro velký oběh vody na Zemi.
Viz též index zonální cirkulace.

viz cirrocumulus.

viz cirrostratus.

(Cc) [cirokumulus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Cc je charakterizován jako tenké, menší nebo větší skupiny nebo vrstvy bílých oblaků bez vlastního stínu, složené z velmi malých oblačných částí v podobě zrnek nebo vlnek apod. Jednotlivé části mohou být buď navzájem odděleny nebo mohou spolu souviset a jsou více méně pravidelně uspořádány. Zdánlivá velikost jednotlivých částí zpravidla nepřesahuje 1° prostorového úhlu. Cc patří mezi nesrážkové oblaky vysokého patra. Je oblakem ledovým, někdy však může obsahovat i kapky přechlazené vody, které rychle mrznou. Vzniká následkem vlnových a konv. pohybů v horní troposféře. Cc lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako undulatus a lacunosus. Mohou se u něj vyskytovat zvláštnosti virga a mamma.

Termín poprvé použil angl. továrník a amatérský meteorolog L. Howard v r. 1803,  v současném smyslu ho zavedl franc. meteorolog E. Renou v r. 1855. Byl vytvořen spojením lat. slov cirrus „kadeř“ a cumulus „kupa, hromada“. Do češtiny se v minulosti překládal jako řasová kupa.

(Cs)  [cirostratus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako průsvitný bělavý oblačný závoj vláknitého nebo hladkého vzhledu, který úplně, nebo částečně zakrývá oblohu a dává vznik halovým jevům. Cs je nesrážkový ledový oblak vysokého patra. Vyskytuje se jako typická součást oblačných systémů atmosférických front. Může vzniknout z kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Cs lze dále klasifikovat podle tvaru jako fibratus či nebulosus nebo floccus a podle odrůdy jako duplicatus a undulatus. U Cs se neklasifikují žádné zvláštnosti ani průvodní oblaky.

Termín poprvé použil angl. továrník a amatérský meteorolog L. Howard v r. 1803,  v současném smyslu ho zavedl franc. meteorolog E. Renou v r. 1855. Byl vytvořen spojením lat. slov cirrus „kadeř“ a stratus „vrstva“. Do češtiny se v minulosti překládal jako řasová sloha.

(Ci) [cirus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Ci je definován jako vzájemně oddělené oblaky v podobě bílých jemných vláken, bílých plošek nebo úzkých pruhů. Má vláknitý vzhled a často hedvábný lesk. Ci patří mezi oblaky vysokého patra, je oblakem ledovým, nevypadávají z něho srážky a jeho výskyt na obloze bývá často příznakem blízkosti atmosférické fronty. Může vzniknout z kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Vyskytuje se však i v oblastech vysokého tlaku vzduchu. Ci lze dále klasifikovat podle tvaru jako fibratus, uncinus, spissatus, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako intortus, radiatus, vertebratus a duplicatus. Průvodním jevem Ci může být zvláštnost oblaku mamma.

Termín navrhl angl. továrník a amatérský meteorolog L. Howard v r. 1803. Je přejat z lat. cirrus „kadeř“, do češtiny se nicméně v minulosti překládal jako řasa.

[klír slot] – lokální zmenšení oblačnosti na zadní straně supercely (ve smyslu jejího pohybu), které indikuje vtahování relativně suchého vzduchu zadním sestupným proudem.

viz zpráva o měsíčních údajích z pozemní stanice (CLIMAT).

(con) [kongestus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako kupovitý oblak značného vert. rozsahu se silně vyvinutými výběžky; při pohledu z boku mívá podobu květáku. Užívá se u druhu oblaků Cu. Viz též humilis, mediocris.

Termín navrhl franc. meteorolog C. Maze na mezinárodním met. kongresu v Paříži v r. 1889. Je přejat z lat. congestus „nakupený“ (příčestí trpné slovesa congerere „snášet, hromadit“). Do češtiny se v minulosti překládal jako mohutný.

program Evropské komise, dříve označovaný jako GMES (Global Monitoring for Environment and Security), zaměřený na získávání údajů o životním prostředí (včetně atmosféry a oceánů), především pomocí metod dálkového průzkumu Země. Program vychází z úzké spolupráce s ESA, v oblasti družicových meteorologických měření probíhá spolupráce s organizací EUMETSAT při vývoji a provozu některých z družic/přístrojů Sentinel.

[kordonaso] – regionální označení tropické cyklony při záp. pobřeží Mexika, popř. středoamerických států. Kdysi bylo považováno za rovnodennostní bouři, vyskytující se jen jednou za několik let kolem svátku svatého Františka z Assisi 4. října (cordonazo de San Francisco). Ve skutečnosti jsou tropické cyklony v této oblasti častější než v severním Atlantiku. Viz též hurikán.

Znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat. Má podobnou strukturu jako kód BUFR, tj. zpráva v kódu CREX obsahuje kromě dat také jejich popis pomocí deskriptorů. Jedná se však o alfanumerický kód a komprese dat se neprovádí, a proto CREX není vhodný např. pro radiosondážní data s vysokým vert. rozlišením nebo pro družicová data.

(Cb) [kumulonimbus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako mohutný a hustý oblak velkého vert. rozsahu v podobě hor nebo obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká, vláknitá nebo žebrovitá a téměř vždy zploštělá; tato část se často rozšiřuje do podoby kovadliny nebo širokého chocholu. Pod základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, avšak nemusí s Cb souviset, a srážky, někdy jen jako virga. Na vývoj Cb jsou vázány bouřky, avšak Cb může existovat, aniž bouřka vznikne.
Vert. rozsah Cb je vždy alespoň několik km, někdy může vrcholek Cb prorůst i tropopauzou. Cb je obvykle komplexem jednoduchých cel, řidčeji se skládá z cely jediné. Vzniká působením intenzivní konvekce, nejčastěji na studených frontách nebo čarách instability. Může se vyvinout i uvnitř homogenní instabilní vzduchové hmoty, často za spolupůsobení orografických faktorů. Pro el. strukturu Cb je charakteristický výskyt centra záporného náboje v dolní a kladného náboje v horní části oblaku. Kromě toho bývá pozorováno i podružné centrum kladného náboje v oblasti základny, které je však vázáno na vypadávání srážek. Cb se v letectví pokládá za nebezpečný jev, neboť se v něm vyskytují výstupné a sestupné vzdušné proudy, které dosahují rychlostí až desítky m.s^–1, intenzivní turbulence, námraza, el. výboje a kroupy často velkých rozměrů.
Cb lze dále klasifikovat podle tvaru jako calvus či capillatus. Cb nemá odrůdy, můžeme však u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, incus, mamma, arcus, tuba , murus, cauda a průvodní oblaky flumen, pannus, pileus a velum. Viz též elektřina bouřková, rozsah oblaku vertikální, průnik cumulonimbů do stratosféry, informace SIGMET, náboj bouřkového oblaku, moment dipólu bouřkového oblaku, bouře konvektivní, elektrony ubíhající.

Termín zavedl něm. meteorolog P. Weilbach v letech 1879–1880. Vytvořil ho spojením lat. slov cumulus „kupa, hromada“ a nimbus „oblak (zvl. dešťový), příval, bouře“. Do češtiny se v minulosti překládal jako dešťová kupa.

(Cu) [kumulus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako osamocený oblak, obvykle hustý a s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru ve tvaru kup, kupolí nebo věží. Při pohledu z boku mívá podobu květáku. Části ozářené Sluncem bývají zářivě bílé, základna oblaku bývá poměrně tmavá a téměř vodorovná. Někdy jsou Cu roztrhané. Cu je obvykle vodním oblakem, v případě velkého vert. rozsahu (Cu con) může být v horní části oblakem smíšeným. Nejčastěji vzniká působením termické konvekce. Je většinou nesrážkovým oblakem, z vert. mohutných Cu však mohou někdy vypadávat srážky v podobě krátkých přeháněk. Cu se může za vhodných podmínek někdy dále vyvíjet v Cb. Cu lze dále klasifikovat podle tvaru jako humilis, mediocris, congestus a fractus. Může být odrůdy radiatus a můžeme u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, arcus, tuba a průvodní oblaky pannus, pileus a velum. Viz též patra oblaků, rozsah oblaku vertikální.

Termín navrhl angl. továrník a amatérský meteorolog L. Howard v r. 1803. Je přejat z lat. cumulus „kupa, hromada“. Do češtiny se v minulosti překládal jako kupa, pozůstatkem této zvyklosti je termín kupovitý oblak.

starší, v současnosti jen zřídka užívané označení pro tzv. průmyslový oblak.

vznik, popř. zesílení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování cyklony nebo k jejímu prohlubování. K cyklogenezi často dochází na přední straně výškové brázdy nebo v oblasti atmosférických front, a to především studených. Speciálním případem je orografická a termická cyklogeneze. Opakem cyklogeneze je cyklolýza. Viz též teorie cyklogeneze.

Termín se skládá ze slova cyklona a z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“.

syn. cyklogeneze rapidní – velmi intenzivní prohlubování cyklony, k němuž dochází několikrát ročně např. nad severním Atlantikem nebo při východním pobřeží USA. Za kritérium se obvykle považuje pokles tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře vyjádřeného v hPa za 24 hodin o hodnotu tzv. bergeronu, což je 24násobek poměru sinu dané zeměpisné šířky a sinu 60^o. Takto rychlému vývoji napomáhá především existence oblasti se silnou baroklinitou, zvýšenou cyklonální vorticitou a dostatečným obsahem vodní páry ve spodní a střední troposféře. Příslušné podmínky typicky odpovídají situaci, kdy ve spodní troposféře je vytvořen cyklonální vír na frontální vlně pod pravou částí vchodu výškového tryskového proudění. Nástup explozivní cyklogeneze bývá spojen se začátkem okluzního procesu ve frontální cykloně.

cyklogeneze probíhající na závětrné straně horské překážky. Nejpříznivější podmínky pro orografickou cyklogenezi vytvářejí při převládajícím zonálním proudění více méně meridionálně orientovaná pohoří, jako jsou Skalnaté hory, Apalačské pohoří, Skandinávské pohoří a pohoří vých. Asie, avšak i Alpy, méně Pyreneje, Karpaty a Kavkaz. Viz též brázda nizkého tlaku vzduchu dynamická.

syn. cyklogeneze explozivní.

cyklogeneze spojená s turbulentním přenosem zjevného tepla od podkladu. Termická cyklogeneze se vyskytuje především nad oblastmi přehřáté pevniny (např. v létě cyklona nad Pyrenejským poloostrovem) nebo při proudění studeného vzduchu nad teplý vodní povrch (např. v zimě cyklona nad Černým mořem).

zeslabení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k vyplňování, popř. zániku cyklony, ke zmenšování horizontálního tlakového gradientu a slábnutí větru. Opakem cyklolýzy je cyklogeneze.

Termín se skládá ze slova cyklona a řec. λύσις [lysis] „uvolňování, rozpouštění“.

1. čes. název pro plně vyvinutou tropickou cyklonu v oblastech Indického oceánu a v jižní části Tichého oceánu západně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v něm dosahuje nejméně 33 m.s^–1;
2. v minulosti označení každé silné tropické cyklony bez ohledu na oblast výskytu.

Termín je odvozen z angl. cyclone, viz cyklona.

syn. níže tlaková
1. základní tlakový útvar, který se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je nižší než v okolí. Střed cyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „N“ (níže), na mapách z angl. jazykové oblasti písmenem „L“ (low), na mapách z něm. jazykové oblasti písmenem „T“ (Tief), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „H“ (nizkoje davlenije) a na mapách ze španělské jazykové oblasti písmenem „B“ (baja).
Pro cyklony je charakteristická cyklonální vorticita a cyklonální cirkulace. S přízemní konvergencí proudění v cyklonách jsou spojeny výstupné pohyby vzduchu, které určují charakter cyklonálního počasí. Ke vzniku cyklon vedou rozmanité procesy v atmosféře označované jako cyklogeneze. V tomto smyslu rozeznáváme především mimotropické a tropické cyklony, dále cyklony subtropické a polární. Viz též stadia vývoje cyklony, model cyklony, osa cyklony.
2. tlakový útvar se sníženými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Cyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují všeobecnou cirkulaci atmosféry. Příkladem takových cyklon jsou cyklona aleutská, islandská, jihoatlantická a jihopacifická.

Termín pochází z angl. cyclone. Zavedl jej brit. námořní kapitán H. Piddington v r. 1848 jakožto pojem zahrnující všechny rotující větrné bouře. Odvodil jej z řec. κύκλος [kyklos] „kruh, kruhový pohyb“ (srov. cyklus). Termín do češtiny pronikl zřejmě přes němčinu, a to kromě ženského i v mužském rodě (mužský tvar cyklon má dnes užší význam).

syn. cyklona severopacifická – permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Tichého oceánu mezi Aljaškou a Kamčatkou, s nejčastější polohou středu v oblasti aleutského souostroví. V zimě je aleutská cyklona důležitým článkem deformačního pole v sev.části Tichého oceánu. Její existence je podmíněna všeobecnou cirkulací atmosféry. Je oživována postupujícími cyklonami, které se tvoří na polární frontě jižně od aleutské cyklony, jakož i cyklonami na arktické frontě, ležící severněji.

1. v typizaci povětrnostních situací HMÚ pro území ČR málo pohyblivá cyklona nad stř. Evropou;
2. někdy též syn. pro řídicí cyklonu.

obecně jakákoliv cyklona spojená s atmosférickou frontou. Zpravidla vzniká na hlavní frontě, a to zejména na polární frontě nebo arktické, popř. antarktické frontě. Ve svém vývoji prochází obvykle několika stadii vývoje cyklony. Převážná většina cyklon zakreslených na synoptických mapách v mimotropických zeměp. šířkách jsou frontální cyklony. Viz též série cyklon.

v čes. met. terminologii označení pro cyklonu, která se vyznačuje velkým horizontálním tlakovým gradientem a rozdíl tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře ve středu cyklony vůči jejímu okolí dosahuje vysokých hodnot (zpravidla alespoň 40 hPa, přesná hodnota však není stanovena). Mimo české prostředí se někdy pojem hluboká cyklona používá i pro vysokou cyklonu.

cyklona, jejíž vznik je podmíněn existencí a postupem jiné cyklony. Např. postup cyklony ze stř. části vých. Atlantiku přes Britské ostrovy na sv. často vyvolává vznik cyklony nad záp. Středomořím a sev. Itálií. Tento proces nejčastěji nastává v důsledku přibližování hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře.

syn. cyklona severoatlantická – permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Atlantského oceánu, s nejčastější polohou středu v oblasti Islandu. Islandská cyklona je důležitým článkem severoatlantického deformačního pole ve všeobecné cirkulaci atmosféry. Je permanentně oživována sériemi cyklon vytvářejících se na atlantické polární frontě, která probíhá jižně od ní, jakož i arktickou frontou, která probíhá na sever od ní. Islandská cyklona je rozsáhlý tlakový útvar, který má často několik samostatných středů cyklony, zvláště v prostoru mezi Kanadou a Barentsovým mořem. Má v průběhu celého roku rozhodující význam pro počasí a klima převážné části Evropy, protože usměrňuje postup frontálních systémů z Atlantiku nad evropskou pevninu, a tím i transport vláhy do vnitrozemí. Podmiňuje typickou proměnlivost počasí i nad naším územím.

syn. cyklona odštěpená – studená cyklona vzniklá oddělením již. části meridionálně orientované hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu hřebenem vysokého tlaku vzduchu, které je dobře patrné zejména v horní troposféře. Izolovaná cyklona je často produktem blokování. V Evropě se izolované cyklony vytvářejí např. nad sz. Středomořím a sev. Itálií.

cyklona, která vzniká nad Janovským zálivem a sev. Itálií obvykle na studené frontě, jež postupuje od západu do oblasti Alp, kde se začíná vlnit. Vznik zvlněné fronty je způsoben tím, že údolím řeky Rhóny proniká od severu nad Janovský záliv studený vzduch, zatímco postup studeného vzduchu nad záp. část Pádské nížiny brzdí horský hřeben jz. Alp. Janovská cyklona postupuje v některých případech na sv. a vyvolává na části území ČR dlouhotrvající vydatné srážky. Viz též situace Vb.

kvazistacionární zonálně protažená cyklona se středem nejčastěji na 40° z. d. Cyklona jihoatlantická je soustavně oživována cyklonami na jihoatlantické polární a antarktické frontě.

kvazistacionární zonálně protažená cyklona se středem nejčastěji na 180. poledníku. Jihopacifická cyklona je soustavně oživována cyklonami na jihopacifické polární frontě a antarktické frontě.

syn. cyklona stacionární – cyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Bývá zpravidla cyklonou řídicí, centrální nebo termickou.

cyklona s malým horizontálním tlakovým gradientem, která je na přízemní mapě zpravidla vymezena jen jednou uzavřenou izobarou (při jejich znázornění po 5 hPa).

cyklona s rozměry mezosynoptického měřítka. K mezosynoptickým cyklonám patří některé termické cyklony, dále pak cyklony, při jejichž vzniku hrají podstatnou roli uvolnění latentního tepla kondenzace a toky zjevného tepla, totiž tropické cyklony, subtropické cyklony, medikány a polární cyklony. Hlavním nástrojem jejich detekce jsou meteorologické družice. Mezosynoptickou cyklonu lze též označit zkráceně jako mezocyklonu, pokud nehrozí terminologická záměna s rotujícím vírem uvnitř supercely.

cyklona, která se vyskytuje v mírných nebo vysokých zeměp. šířkách. Mimotropické cyklony jsou často ztotožňovány pouze s postupujícími frontálními cyklonami. Viz též cyklona tropická.

syn. cyklona termická.

frontální cyklona ve druhém stadiu vývoje. Střed mladé cyklony souhlasí s vrcholem teplého sektoru, který je na přední straně ve směru postupu ohraničen teplou frontou a na zadní straně studenou frontou s charakteristickým počasím. Mladá cyklona se prohlubuje, přičemž největší pokles tlaku vzduchu je v blízkosti jejího středu. Vyvíjí se obvykle na přední straně brázdy nízkého tlaku vzduchu vyskytující se v hladině 700 až 500 hPa. Viz též prohlubování cyklony.

syn. cyklona sezonní – cyklona vznikající v důsledku silného prohřátí pevniny v teplém pololetí a podílející se na vzniku monzunové cirkulace. Nejvýraznější monzunová cyklona setrvává v létě nad Íránem, přičemž může někdy proniknout až do vých. Středomoří. Viz též seistan, etézie.

syn. cyklona přízemní – cyklona vyskytující se pouze ve spodní části troposféry, tj. zhruba do hladiny 700 hPa. Nízká cyklona je cyklonou termickou, nebo cyklonou frontální v počátečním stadiu vývoje.

syn. cyklona izolovaná.

frontální cyklona v posledním stadiu vývoje. Okludovaná cyklona je spojena s formováním okluzní fronty a s velmi malou nebo nulovou advekcí teploty.

cyklona, která se formuje v blízkosti a ve spojitosti s řídicí cyklonou. Jedná se o nevelký útvar, který se zpravidla vyskytuje na již. okraji řídicí cyklony, pohybující se obvykle kolem ní ve směru cyklonální cirkulace. Podružná cyklona vzniká často na studené frontě spojené s řídicí cyklonou nebo i se starší podružnou cyklonou, jak je tomu v případě série cyklon. V Evropě se podružná cyklona typicky formuje např. nad Baltským mořem, pokud řídicí cyklona setrvává u záp. pobřeží Norska.

mezosynoptická cyklona vznikající nad nezamrzlou mořskou hladinou ve vzduchu mírných šířek, popř. v arktickém vzduchu studeného sektoru řídicích cyklon. V poli přízemního tlaku vzduchu bývá zpravidla vyjádřena brázdou nižšího tlaku, popř. i uzavřenou izobarou. Rozměry polární cyklony jsou řádově stovky km a doba její existence přibližně 1 den. Vznikne-li v bezprostřední blízkosti za studenou frontou, může způsobit její zvlnění a často s ní v tomto případě splyne. Oblačnost polární cyklony má zpravidla výrazně konvektivní charakter, jednotlivé spirální větve mohou být překryty vysokou oblačností.
V sev. Atlantiku vznikají polární cyklony nejčastěji východně od již. cípu Grónska při. záp. až sz. proudění v souvislosti s horizontálním střihem větru v závětří Grónska. Dále se polární cyklony často vyskytují v oblasti Norska a Norského moře, kde při jejich vzniku hraje důležitou roli horizontální střih větru vyvolaný třením nad záp. pobřežím Skandinávie. Polární cyklony se mohou vyskytnout i v oblasti Britských ostrovů, někdy pronikají nad Baltské moře, případně až do střední Evropy. Jsou zpravidla provázeny silným větrem, intenzivními přeháňkami a v zimě sněžením.
Zast. čes. označení pro polární cyklonu je mezocyklona. Chybné je použití termínu polární cyklona ve smyslu cirkumpolární vír.

cyklona, která ztratila charakter tropické cyklony tím, že se buď transformovala na mimotropickou cyklonu, nebo došlo k rozpadu její organizované struktury a k poklesu maximální rychlosti větru pod 17 m.s^-1.

syn. cyklona putující – frontální cyklona hlavně v prvých stadiích vývoje. Postupuje ve směru řídicího proudění s rychlostí rovnající se 0,6 až 0,8 rychlosti geostrofického větru zjištěného v hladině tohoto proudění. Nad Evropou činí rychlost postupujících cyklon v průměru kolem 30 km.h^–1, max. až 100 km.h^–1.

syn. cyklona nízká.

syn. cyklona postupující.

viz willy-willy.

viz regenerace cyklony.

cyklona, jejíž směr pohybu má zonální složku opačnou vůči převládající složce zonální cirkulace. Retrográdní cyklona v mírných zeměp. šířkách je proto charakterizována trajektorií cyklony se zápornou zonální složkou, tedy od východu k západu, na rozdíl od typických drah cyklon. Retrográdní cyklony se vyskytují ve stř. Evropě poměrně zřídka a jsou často doprovázeny vydatnějšími dlouhotrvajícími srážkami, jako např. na přelomu května a června 2013.

syn. cyklona centrální – cyklona, uvnitř které se formují jedna nebo více podružných cyklon. Řídicí cyklona je poměrně hlubokou a rozsáhlou frontální cyklonou zpravidla ve stadiu okludované cyklony, která mohla též postupně vznikat spojením několika cyklon. Řídicí cyklona se často vyskytuje nad určitou oblastí (např. u Islandu) po dobu až několika týdnů. Viz též cyklona kvazistacionární, stadia vývoje cyklony.

syn. cyklona islandská.

syn. cyklona aleutská.

syn. cyklona monzunová.

cyklona, vznikající v důsledku orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.

syn. cyklona kvazistacionární.

syn. cyklona vysoká – cyklona, která se vyskytuje v celém svém vert. rozsahu v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Studené cyklony jsou termicky symetrické, řídicí nebo izolované cyklony, v nichž se frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti cyklonální cirkulace s výškou.

cyklona, která se může vyskytnout nad oceány až po zhruba 50° zeměp. šířky a vykazovat přitom znaky mimotropické i tropické cyklony. Při jejím vzniku a vývoji totiž dochází ke kombinaci fyzikálních mechanizmů, kdy důležitým zdrojem energie pro cyklogenezi je jak uvolnění baroklinní instability, tak uvolnění latentního tepla kondenzace. Typicky se jedná o transformovanou, původně mimotropickou cyklonu putující z pásma západních větrů do nižších zeměp. šířek, může však vzniknout i transformací tropické cyklony. Na rozdíl od mimotropické cyklony nemá subtropická cyklona vazbu na atmosférické fronty. Oproti tropické cykloně jsou v ní pásy konvektivních bouří méně symetricky uspořádány kolem středu cyklony; maximální rychlost větru je dosahována dále od středu (cca 100 až 200 km) a nedosahuje síly orkánu. Pokud však přesáhne hodnotu 17 m.s^-1, která v případě tropické cyklony vymezuje tropickou bouři, dostává jméno ze seznamu určeného tropickým cyklonám. Nad tropickými oceány s vysokou teplotou povrchu moře a malým horizontálním teplotním gradientem se subtropická cyklona může transformovat na tropickou cyklonu. Z hlediska mechanizmů cyklogeneze i projevů počasí, které souvisejí s výskytem konvektivních bouří velmi silné intenzity, se subtropická cyklona podobá medikánu, který je však místně specifickým útvarem.

cyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé cyklony jsou většinou málo pohyblivé termické cyklony, které vznikají v létě nad přehřátou pevninou a v zimě nad teplým mořem. Patří obvykle k nízkým tlakovým útvarům a jen zřídka přesahují izobarickou hladinu 700 hPa.

syn. cyklona místní – cyklona vzniklá jako důsledek termické cyklogeneze. Termická cyklona je nízkou, kvazistacionární a teplou cyklonou bez dalšího vývoje.

frontální cyklona, ve které, především v její přední a týlové části, svírají na synoptické mapě izotermy a izohypsy velký úhel advekce. Teplou advekci v přední části termicky asymetrické cyklony ukončuje čára teplé fronty, čára studené fronty vyznačuje počátek studené advekce v týlové části cyklony. Oblast teplého vzduchu mezi zmíněnými frontálními čarami tvoří teplý sektor cyklony, který v počátečním stadiu vývoje zasahuje na sev. polokouli obvykle z již. části cyklony do jejího středu a bývá nejlépe vyjádřen v izobarické hladině 850 hPa. V pozdějším vývojovém stadiu frontální cyklony se teplý sektor zužuje, posouvá se do přední části cyklony a projevuje se i ve vyšších hladinách nebo na mapách relativní topografie. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky asymetrickou cyklonu obvykle používá označení baroklinní cyklona. Viz též jazyk studeného vzduchu, jazyk teplého vzduchu.

cyklona, v níž jsou při zemi izobary a izotermy, ve volné atmosféře izohypsy a izotermy, téměř rovnoběžné. Termicky symetrické cyklony jsou většinou studené cyklony, v nichž výskyt rel. nejnižších teplot souhlasí se středem cyklony. Termicky symetrické cyklony jsou i nízké cyklony, které vznikají v důsledku termické nebo orografické cyklogeneze. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky symetrickou cyklonu obvykle používá označení barotropní cyklona.

cyklona, která vzniká nad tropickými oblastmi oceánů, nejčastěji v pásmech mezi 5° až 20° sev. a již. zeměp. šířky. Za určitých podmínek se vyvíjí z tropické poruchy, přičemž dochází k organizaci konvektivních bouří, poklesu tlaku vzduchu ve středu cyklony a zesilování cyklonální cirkulace. Oproti mimotropické cykloně dochází v tropické cykloně při zemi k většímu zahloubení, zároveň však bývá méně rozsáhlá (zpravidla o průměru několik set kilometrů). Velký horizontální tlakový gradient ve spodní troposféře způsobuje vysokou rychlost větru. Dalšími nebezpečnými projevy jsou vzdutí způsobené bouří, intenzivní srážky a případný výskyt tornád.
Podle desetiminutových (v USA minutových) průměrů rychlosti přízemního větru rozeznáváme tři stadia vývoje tropické cyklony. Prvním stadiem je tropická deprese, druhým tropická bouře a třetím je stadium plně vyvinuté tropické cyklony, které má různá regionální označení: hurikán, cyklon, tajfun, případně baguio. Pro toto stadium je charakteristický vznik oka tropické cyklony. Po dalším zesílení může intenzita tropické cyklony přechodně poklesnout v důsledku cyklu obměny stěny oka.
Tropická cyklona je teplým útvarem, který získává většinu své energie, potřebné pro udržení výstupných pohybů vzduchu a horiz. proudění, prostřednictvím kondenzace vodní páry. Ta se do spodní troposféry dostává výparem z teplé mořské hladiny. Při kondenzaci dochází k uvolňování velkého množství latentního tepla, které je dále transportováno do chladnější horní troposféry. K zániku tropické cyklony, případně k její transformaci na mimotropickou cyklonu, dochází nad pevninou nebo nad chladnějším oceánem v důsledku zeslabení přísunu energie.
Monitoring tropických cyklon koordinuje Světová meteorologická organizace prostřednictvím regionálních specializovaných meteorologických center. Zde jsou tropické deprese číslovány podle pořadí výskytu v dané sezoně; při přechodu do stadia tropické bouře pak dostávají jména z abecedně řazených seznamů, které se střídají po několika letech. Viz též dráhy cyklon, pás srážkový, cordonazo, meteorologie tropická, půlkruh nebezpečný, stupnice Saffirova–Simpsonova, willy-willy.

obvykle horiz. velmi rozsáhlá cyklona, v jejíž centrální části lze na synoptické mapě nalézt několik oblastí sníženého tlaku s alespoň jednou uzavřenou izobarou či izohypsou.

nevh. označení pro mimotropickou cyklonu.

syn. cyklona studená.

cyklona, která je dobře vyjádřena na výškových mapách střední a horní troposféry, avšak na přízemní synoptické mapě v dané oblasti nenajdeme žádnou uzavřenou izobaru, uvnitř které by byl tlak vzduchu nižší než v okolí. Pod výškovou cyklonou se obyčejně vyskytuje oblast s malým horizontálním tlakovým gradientem nejčastěji v poli poněkud vyššího tlaku vzduchu, někdy však i dobře vyjádřený hřeben vysokého tlaku nebo nízká anticyklona. Výšková cyklona souhlasí s oblastí studeného vzduchu v troposféře a je typická oblačným počasím se srážkami.

syn. oscilace kvazidvouletá.

syn. oběh vody na Zemi – nepřetržitá cirkulace vody v atmosféře, na zemském povrchu a pod ním, poháněná sluneční energií a gravitační silou. Množství vody, které se v průměru ročně vypaří ze zemského povrchu a opět se na něj vrací ve formě atmosférických srážek, je odhadováno na téměř 5.10¹⁴ m³; to představuje průměrný roční výpar, resp. úhrn srážek více než 950 mm. Veškerá voda v atmosféře se tak vymění v průměru jednou za 10 dnů. Na světový oceán, který zaujímá 71 % zemského povrchu, připadá 84 % výparu. V rámci malého hydrologického cyklu se většina vody vrací přímo do světového oceánu, kam spadne 77 % celkového objemu srážek. Zbylá odpařená voda z oceánu je transportována nad pevninu v rámci velkého hydrologického cyklu, který se uzavírá prostřednictvím odtoku, ovlivňovaného i dalšími členy hydrologická bilance. Hydrologický cyklus podstatně modifikuje prostorové rozdělení tepelné bilance zemského povrchu, a to především prostřednictvím toku latentního tepla.

cyklus reakcí popisující vznik a zánik ozonu ve stratosféře. Byl popsán Sydney Chapmanem roku 1930. Cyklus na začátku zahrnuje fotolytický rozklad molekuly kyslíku O₂ následovaný reakcí mezi vzniklým atomárním kyslíkem O a další molekulou O₂. Tím vzniká ozon O₃, který se následně fotolyticky rozkládá anebo reaguje s atomárním kyslíkem. Chapmanův cyklus popisuje základní ozonové reakce. Pro realistický popis vzniku a zániku ozonu ve stratosféře je třeba do popisu zahrnout také katalytické reakce se sloučeninami dusíku, vodíku, chlóru a brómu. Tyto reakce doplňující základní Chapmanův cyklus zejména o procesy zesilující rozklad ozonu v atmosféře Země mají obecně podobu cyklu, jenž vychází z reakce
$O_3+X\to XO+O_2.$
Do další reakce pak vstupuje fotolyticky vzniklý excitovaný atomární kyslík
$O+XO\to X+O_2$
a výsledkem je regenerace původního činitele X, za nějž můžeme dosadit NO, Cl, Br, hydroxylový radikál OH*, popř. další.

skutečný nebo předpokládaný rytmus hodnot klimatických prvků v sekulárních pozorováních. Viz též rytmy povětrnostní, perioda, periodicita.

syn. cyklus klimatický kvartérní.

syn. cyklus klimatický čtvrtohorní – opakování obdobných klimatických poměrů a klimatických změn v kvartéru (čtvrtohorách). Klimatické výkyvy různého řádu se opakovaly v zákonitém sledu a podmínily i periodický vývoj sedimentů, půd a bioty. Periodicita klimatu kvartéru se projevuje v tom, že časově od sebe vzdálená období si mohou být z hlediska klimatu mnohem podobnější než období následující přímo po sobě. Např. různé glaciály měly klima velmi podobné, a přitom výrazně odlišné od klimatu interglaciálů, přičemž perioda tohoto cyklu je cca 100 000 let. Opakovaně se též vyskytovala kratší zakolísání klimatu trvající obvykle stovky roků: chladnější a sušší stadiály a teplejší interstadiály. Viz též teorie paleoklimatu.

syn. oscilace kvazidvouletá.

období, které v daném místě začíná prvním usazováním námrazků a končí tím, že se všechny námrazky vypaří (sublimují), roztají nebo opadnou. Viz též období námrazové, námraza.

proces nastávající v některých silných tropických cyklonách, spočívající ve vzniku nové stěny oka tropické cyklony ve větší vzdálenosti od jejího středu. Důsledkem je zeslabení konvekce ve stávající stěně oka a přechodné zeslabení větru v tropické cykloně až o několik stupňů Saffirovy–Simpsonovy stupnice. Původní stěna oka je tak nahrazena novou. V průběhu dalšího vývoje se může průměr oka tropické cyklony znovu zmenšit a cyklona zesílit. Tento cyklus může během existence tropické cyklony proběhnout i opakovaně.

fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou periodou. Cyklus se projevuje proměnami počtu slunečních skvrn i charakteristik záření Slunce. Výkyvy solární konstanty v rámci cyklu dosahují přibližně jedno promile, v řádu jednotek procent se mění intenzita ultrafialového záření. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších vrstvách zemské atmosféry, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimního cirkumpolárního víru. Viz též číslo Wolfovo.

dlouhodobé kvaziperiodické výkyvy orbitálních parametrů Země, které jsou podle astronomické teorie paleoklimatu zodpovědné za kvartérní klimatický cyklus. V rámci cyklu s periodou cca 100 000 roků se mění excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce. S nárůstem výstřednosti se zvětšuje rozdíl mezi periheliem a afeliem z hlediska množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. Druhý z cyklů, s periodou cca 41 000 roků, spočívá ve změnách sklonu zemské osy k rovině ekliptiky. Při nárůstu sklonu se v létě příslušné polokoule prodlužuje světlý den a roste výška Slunce, v zimě naopak, čímž narůstají rozdíly mezi sezonami. Třetí cyklus, s periodou cca 21 000 roků, souvisí s precesním stáčením zemské osy, která v prostoru opisuje dvojkužel s osou kolmou k rovině ekliptiky. To má za následek posun perihelia z jedné sezony do druhé, přičemž jeho posun do léta dané polokoule má opět za následek nárůst rozdílů mezi sezonami. Cykly jsou nazývány podle M. Milankoviče, který ve 20. letech 20. století poprvé podrobně propočítal periodické změny orbitálních parametrů a odpovídající změny sum sluneční radiace v chladném a teplém pololetí každé polokoule.

úzká část spektra elektromagnetického záření vyznačující se silnou absorpcí záření, což je způsobeno změnou kvantového stavu molekul určité plynné složky atmosféry. Obecně existuji čtyři druhy kvantových stavů související s rotacemi nebo vibracemi molekul, s přeskoky elektronů mezi energetickými hladinami a s tzv. spinem. Konkrétní absorpční čára odpovídá přechodu mezi určitými dvěma kvantovými stavy, přičemž směr přechodu je od energeticky nižšího k energeticky vyššímu stavu. Absorpční čáry se sdružují do absorpčních pásů a dohromady tvoří absorpční spektrum daného plynu.

v meteorologii čára na souborné kinematické mapě, která odděluje oblasti s výskytem středů anticyklon, popř. hřebenů vysokého tlaku vzduchu, kde většinou převládá anticyklonální zakřivení izobar či izohyps, od oblastí s výskytem středů cyklon, popř. brázd nízkého tlaku vzduchu s převládajícím cyklonálním zakřivením izobar či izohyps. Viz též mapa kinematická souborná.

čára na přízemní nebo výškové mapě, podél níž dochází k rozbíhání proudnic. V oblasti přízemní čáry difluence zpravidla vznikají sestupné pohyby vzduchu. Viz též čára konfluence.

syn. čára rovnováhy – myšlená čára na povrchu ledovce nebo firnového pole, která odděluje zónu akumulace sněhu, tj. oblast přírůstku sněhu a ledu, od zóny ablace, v níž nastává úbytek ledovce nebo firnoviště. Dlouhodobé změny polohy firnové čáry jsou příznakem kolísání klimatu nebo klimatických změn.

průsečnice frontální plochy se zemským povrchem nebo libovolnou výškovou hladinou. Frontální čárou zpravidla rozumíme zákres atmosférické fronty na přízemních synoptických mapách, který bývá stručně označován jako fronta.

viz čára instability.

čelo lineárně či do oblouku uspořádaného nefrontálního pásu zesílené tvorby konvektivní oblačnosti (Cu či Cb), jehož poloha se vyznačuje i na přízemních synoptických mapách. Z hlediska synoptické meteorologie nelze čáru instability ztotožnit s atmosférickou frontou, může se však projevit jako tlaková brázda v horních hladinách. Může se vyskytovat před studenou frontou ve vzdálenosti až několika set km. Silnější forma čáry instability s výskytem silných konvektivních bouří se označuje jako squall line, slabší formy čar instability mohou mít různý původ. Mohou být důsledkem přízemní konvergence proudění, mohou se vyskytnout na čele výtoku ze vzdálených konv. bouří, případně mohou být projevem brízy. Ve starší české meteorologické literatuře se setkáváme s pojmem čára húlav, který má dnes již jenom historický význam.

čára na přízemní nebo výškové mapě, podél níž dochází ke sbíhání proudnic. V oblastech přízemní čáry konfluence zpravidla vznikají výstupné pohyby vzduchu, které podmiňují např. vývoj konvektivních oblaků. Viz též čára difluence.

syn. čára firnová.

hranice vymezující území s celoročně možným výskytem sněhové pokrývky. Na sněžné čáře existuje rovnováha mezi přírůstkem spadlých tuhých srážek a úbytkem sněhové pokrývky během roku. Existuje dolní a horní sněžná čára. Pod dolní sněžnou čarou se sněhová pokrývka celoročně neudrží z teplotních příčin, nad horní sněžnou čarou, kde je množství srážek již malé, sněhová pokrývka zaniká sublimací v důsledku slunečního záření. Dolní a horní sněžná čára vymezují chionosféru. Praktický význam má dolní sněžná čára, která se zpravidla dělí na čáru sněžnou klimatickou a orografickou. Viz též čára firnová.

syn. čára sněžná teoretická – dolní sněžná čára, nad níž se po celý rok částečně uchovávají tuhé srážky na horiz. nezastíněném povrchu. Poloha klimatické sněžné čáry závisí pouze na klimatických podmínkách, a to na množství spadlých tuhých srážek, teplotě vzduchu, množství slunečního záření, oblačnosti, kontinentalitě klimatu aj. V polárních oblastech leží na hladině moří, nejvýše v Andách (6 400 m).

dolní sněžná čára rozšíření sněžných polí (sněžníků) po celý rok. Její poloha závisí především na orografických poměrech, protože sněžníky se vytvářejí ve sníženinách zemského povrchu a v zastíněných částech horských svahů. Orografická sněžná čára leží níže než klimatická sněžná čára, výškový rozdíl může být i několik set metrů.

syn. čára sněžná klimatická.

čára, podél níž dochází k náhlé změně horiz. složek větru. Viz též horizontální střih větru.

archaický výraz pro počasí, dochovaný např. ve výrazech nečas, blýská se na časy, po bouři se vyčasí. V románských jazycích zůstalo jedno slovo pro čas i počasí, viz např. franc. temps a španělské tiempo.

(GMT) – místní stř. sluneční čas pro nultý poledník měřený v Královské observatoři v anglickém Greenwichi pomocí sekundového kyvadla. Je ovlivňován rotační rychlostí Země i fluktuacemi tíhového zrychlení. Od 1. ledna 1972 je místo středního greenwichského času používán koordinovaný světový čas jako mezinárodní standard, kromě jiného také pro časovou identifikaci údajů z meteorologických pozorování.

podle definice WMO:
1. čas, ve kterém je při meteorologickém pozorování na přízemních meteorologických stanicích odečten tlak vzduchu;
2. při aerologickém měření čas vypuštění radiosondážního, popř. pilotovacího balonu nebo rakety;
3. v ostatních případech čas, ve kterém je měření všech relevantních meteorologickch prvků ukončeno.

čas, ke kterému se vztahují meteorologická měření a pozorování, určený WMO.

(UTC) – mezinárodní časový standard, který je měřen pomocí atomových hodin, a proto je nezávislý na rychlosti rotace Země. Vzhledem ke změnám v rotaci Země se UTC liší od tzv. univerzálního času UT1. Ten je založen na rotaci Země, měřen v současné době interferometricky z pozorování vzdálených kvasarů a přepočítán z míst pozorování na Greenwichský poledník, včetně opravy eliminující vliv pohybu pólů na zeměpisnou délku. Pro zachování synchronizace dne a noci se UTC upravuje přibližně jednou za rok pomocí jednosekundových oprav (tzv. přestupných sekund) tak, aby rozdíl mezi UTC a univerzálním časem UT1 nepřesáhl hodnotu 0,8 sekundy. O provedení úpravy UTC rozhoduje mezinárodní organizace IERS (International Earth Rotation and Reference Systems Service) podle měření rotace Země. Vzhledem k tomu, že se rotace Země mírně zpomaluje, jsou přestupné sekundy vždy přidávány, teoreticky se však počítá i s odečtením přestupné sekundy. UTC je základem systému občanského času a jednotlivá časová pásma jsou definována odchylkami od UTC, např. středoevropský čas SEČ = UTC + 1. Údaje z meteorologických pozorování pro mezinárodní výměnu jsou uváděna s časovou identifikací v UTC.

pevná nebo kapalná atmosférická částice, která je součástí atmosférického aerosolu. V dnešní terminologii se tyto částice zkráceně označují i jako aerosoly. Viz též spektrum velikosti aerosolových částic, částice suspendovaná.

syn. jádra Aitkenova.

pevná nebo kapalná částice hmoty přítomná v atmosféře Země. V meteorologii rozlišujeme především oblačné částice, srážkové částice a aerosolové částice tvořící atmosférický aerosol. Pojem částice se dále používá pro subatomární struktury, viz např. korpuskulární záření, popř. i pro molekuly vzduchu. Zcela jiného charakteru je termín vzduchová částice.

syn. element oblačný
1. obecné označení pro vodní kapky a ledové částice, které jsou součástí oblaku;
2. v numerických modelech označení malých vodních kapiček nebo ledových krystalků, jejichž ekvivalentní průměr je řádu 10^–6 až 10^–5 m. Vzhledem k jejich malé pádové rychlosti lze předpokládat, že oblačné částice jsou zcela unášeny prouděním v oblaku. Srážkotvorné procesy v oblacích jsou spojeny s růstem části oblačných částic difuzí vodní páry a koalescencí do velikosti částic srážkových. Za hranici velikosti mezi oblačnými a srážkovými částicemi se obvykle pokládá hodnota ekvivalentního průměru částic 10^–4 m. Viz též fyzika oblaků a srážek, rozdělení velikosti oblačných kapek, voda oblačná, led oblačný, autokonverze.

syn. element srážkový
1. obecné označení pro vodní kapky a ledové částice, které vypadávají z oblaku při srážkách;
2. v numerických modelech označení srážkových kapek, ledových krystalků, sněhových vloček, krupek a krup, jejichž ekvivalentní průměr je řádu 10^–4 m a více. Vzhledem k velikosti srážkových částic nelze jejich pádovou rychlost zanedbat. Srážkotvorné procesy v oblacích jsou spojeny s růstem části oblačných částic do velikosti částic srážkových. Viz též fyzika oblaků a srážek, rozdělení velikosti dešťových kapek, autokonverze, teorie vzniku srážek Bergeronova-Findeisenova, teorie vzniku srážek koalescencí.

1. obecně pevné a kapalné částice rozptýlené a volně se vznášející v plynném prostředí,  popř. pevné částice v kapalném prostředí. V případě atmosféry označujeme tuto suspenzi jako atmosférický aerosol.
2. dnes již neaktuální označení pro aerosolové částice v legislativě týkající se ochrany čistoty ovzduší. Starší legislativa stanovovala imisní limit pro celkovou koncentraci suspendovaných částic (TSP). Metody odběru vysokoobjemovými vzorkovači neměly jasně danou horní mez aerodynamického průměru zachytávaných částic. Literatura uvádí tuto horní mez v rozmezí 20–50 µm (USA), resp. 50–100 µm (Evropa). Stávající česká legislativa (zákon č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší) již s pojmem suspendované částice nepracuje a hovoří pouze o částicích PM₁₀ a PM_2,5.

v meteorologii označení pro modelový objem vzduchu, o němž předpokládáme, že:
a) je dostatečně velký, takže jeho stav lze popsat hodnotami makroskopických proměnných;
b) je dostatečně malý, aby při svém pohybu nevyvolával kompenzační pohyby v okolním vzduchu.
Uvnitř vzduchové částice tedy neuvažujeme prostorové změny makroskopických proměnných (teploty, tlaku, hustoty a vlhkosti vzduchu, koncentrace znečištění apod.). Pojem vzduchová částice využíváme hlavně při modelování procesů spojených s pohybem vzduchu, zejména se změnou stavových proměnných při vertikálních pohybech. Viz též metoda částice.

slangové označení pro přední hranici postupující studené vzduchové hmoty, v tomto smyslu se jedná o syn. pro studenou frontu prvního a druhého druhu. V užším smyslu se termín čelo studeného vzduchu používá pro tu část studené fronty, která je v mezní vrstvě atmosféry vypuklá do teplého vzduchu. Uvedený profil fronty vzniká tím, že u zemského povrchu je rychlost postupu fronty v důsledku většího tření menší než ve vyšších vrstvách ovzduší. To se projevuje hlavně u studených front druhého druhu, kde pohyb studeného vzduchu v přízemní vrstvě má valivý charakter.

viditelná vrstva znečištěného vzduchu nad velkými městy a průmyslovými oblastmi, často s ostrou horní hranicí. Tvar i výška kouřové čepice závisejí především na charakteru počasí a denní době. Viz též zákal průmyslový.

přibližně symetrický orografický oblak, přikrývající osamocené horské vrcholy. Zatímco jeho horní okraj je nad horským vrcholem, výška jeho vzhůru vyklenuté základny je pod úrovní vrcholu. Viz též pileus.

vžité označení pro světelné jevy v atmosféře v období východu a západu Slunce, není-li obloha zcela zatažena oblaky. Červánky jsou pozorovatelné v té části oblohy, kde se nachází Slunce. Se zmenšováním výšky Slunce nad obzorem se barva slunečního světla mění postupně ze žluté přes oranžovou na červenou. Zanikají při výšce Slunce asi 5° pod obzorem. Vznikají lomem slunečních paprsků v atmosféře a rozptylem na molekulách vzduchu, částicích prachu apod. Velikost rozptylu se zmenšuje s rostoucí vlnovou délkou procházejícího záření. Červená část slunečního spektra prochází v období západu Slunce atmosférou s menším zeslabením než ostatní části spektra, a proto ve slunečním záření převažuje. Viz též barvy soumrakové, modř oblohy.

jeden z tvarů kouřové vlečky. Vlečka je charakterizována velmi malým vert. rozptylem, zatímco laterální (boční) rozptyl může být významný. Čeření kouřové vlečky se vyskytuje v inverzní vrstvě při slabém proudění vzduchu.

(ČBkS) – vědecká společnost sdružující zájemce o bioklimatologii v ČR, popř. čestné členy ze zahraničí. Je následnickou organizací Československé bioklimatologické společnosti (ČSBkS), která vznikla v roce 1965 sloučením Bioklimatologické komise ČSAV, založené v r. 1953, a bioklimatologické odborné skupiny Československé meteorologické společnosti při ČSAV, založené v r. 1959. ČBkS spolupracuje se Slovenskou bioklimatologickou společností (SBkS), s níž původně tvořila jednu společnost pod společným názvem ČSBkS. Prvním předsedou ČSBkS byl prof. RNDr. Ing. V. Novák, DrSc.

(ČMeS) – vědecká společnost sdružující zájemce o meteorologii v ČR, popř. čestné členy ze zahraničí. Vznikla r. 1993 jako nástupnická organizace Československé meteorologické společnosti. Její náplní je vědecká činnost, výměna informací mezi pracovníky z různých pracovišť a popularizace meteorologie. Ve své činnosti využívá různé formy přednáškové činnosti, jako např. semináře, konference i akce s mezinárodní účastí. Je řízena hlavním výborem v čele s předsedou. Základním dokumentem ČMeS jako zapsaného spolku jsou stanovy schválené Ministerstvem vnitra ČR. ČMeS je členem Rady vědeckých společností při Akademii věd ČR a členem Evropské meteorologické společnosti. Členové ČMeS jsou organizačně začleněni do poboček (Praha, Brno, Hradec Králové, Ostrava).

(ČSMS) – předchůdce České meteorologické společnosti, vědecká společnost při Československé akademii věd sdružující zájemce o meteorologii v tehdejším Československu, popř. čestné členy ze zahraničí. ČSMS vznikla v r. 1958 a jejím prvním předsedou byl prof. RNDr. Mikuláš Konček, DrSc.

(ČHMÚ) – státní příspěvková organizace v rezortu Ministerstva životního prostředí ČR, pověřená výkonem funkce ústředního státního ústavu České republiky pro obory meteorologie, klimatologie, hydrologie, jakost vody a čistota ovzduší. ČHMÚ je nástupcem Hydrometeorologického ústavu (HMÚ). Provozuje měřicí a monitorovací sítě, zabezpečuje základní zpracování a prezentaci dat a informací, připravuje specializované výstupy, analýzy a studie minulého, aktuálního i budoucího stavu atmosféry a hydrosféry. Zabezpečuje provoz rozsáhlé sítě meteorologických, klimatologických, fenologických, hydrologických stanic, stanic čistoty ovzduší a meteorologických radarů. Přijímá a zpracovává data z meteorologických družic a systému pozemní detekce blesků. Zpracovává a archivuje data z vlastních i zahraničních měřicích sítí. Předpovědní a výstražná služba ČHMÚ ve spolupráci s hydrometeorologickou službou Armády ČR provozuje Systém integrované výstražné služby (SIVS) pro přípravu jednotných informací o nebezpečných projevech počasí na území ČR pro státní správu, samosprávu a veřejnost a spolupracuje se složkami krizového řízení ČR (Hasičský záchranný sbor ČR, Armáda ČR, Státní ústav pro jadernou bezpečnost, Hygienická služba, státní podniky Povodí a další). Zabezpečuje meteorologické informace a předpovědi pro civilní letectví a bezpečnost jaderných elektráren. V rámci Smogového varovného a regulačního systému (SVRS) vyhlašuje meteorologické předpovědi vzniku smogových situací, vznik a ukončení smogové situace a ve vybraných regionech regulační opatření. Je členem nebo zabezpečuje členství v mezinárodních organizacích – Světová meteorologická organizace (WMO), Evropská organizace pro využívání meteorologických družic (EUMETSAT), Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF), Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) a Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC). ČHMÚ je pověřen výkonem funkce regionálního telekomunikačního centra v systému Světové služby počasí WMO, funkcí národního radiačního střediska WMO a ve spolupráci se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost je pracovištěm Radiační monitorovací sítě ČR. ČHMÚ se podílí na výzkumu a vývoji v daných oborech a spolupracuje s vysokými školami na výchově odborníků. Provozuje veřejnou specializovanou knihovnu pro obory čistota ovzduší, hydrologie, meteorologie a klimatologie a vydává odborné publikace ve vlastním nakladatelství. Viz též meteorologie v ČR.

syn. senzor, snímač – část přístroje, která měří určitou fyz. veličinu. V případě el. přístrojů čidlo převádí el. signál na kvantitativní hodnotu, která je zaznamenávána jinou částí přístroje a následně přenášena k dalšímu zpracování.

Termín vznikl jako novotvar od zast. slovesa čít ve smyslu „vnímat“ (srov. čich).

syn. aktivita sluneční.

viz chinook.

viz konstanta Avogadrova.

syn. číslo Wolfovo.

jedna z podobnostních charakteristik užívaná např. ve fyzikálním modelování proudění. Je definováno vzorcem
$\text{Ec}=\frac{U^2}{c_p\Delta T},$
kde U je charakteristická rychlost proudění, c_p měrné teplo proudícího plynu při stálém tlaku a ΔT charakteristický rozdíl teplot, např. při proudění ve vrstvě vzduchu rozdíl teplot na horní a dolní hranici uvažované vrstvy. Má význam zejména při vysokých rychlostech proudění. Viz též kritéria podobnostní.

[frúdovo] – jedno z bezrozměrných podobnostních kritérií používané při modelování aerodyn. a hydrodyn. procesů, např. v aerodyn. tunelech. Označuje se symbolem Fr a je definováno jako poměr setrvačných sil a síly zemské tíže. Froudovo číslo lze vyjádřit vztahem
$Fr=\frac{U^2}{g\mathrm{ l}},$
kde U značí rychlost proudění, g velikost tíhového zrychlení, $l$ vhodně, vzhledem k danému problému, zvolený délkový rozměr. V meteorologii má Froudovo číslo značný význam při modelování procesů, v nichž se uplatňuje působení vztlaku, např. při termické konvekci.
 

numerická, výjimečně alfanumerická hodnota sloužící k popisu významu met. veličiny, kterou nelze vyjádřit numerickou hodnotou ve stanovených jednotkách, např. typ stanice, typ přístrojového vybavení, stav a průběh počasí, druh oblaků. V tradičních alfanumerických kódech se kódová čísla používají i pro vyjádření hodnoty některých meteorologických prvků, pokud rozsah daného prvku nemůže být přímo uveden stanoveným počtem symbolických písmen. Význam kódových čísel pro daný met. prvek jedefinován v kódové tabulce, která může být společná pro různé meteorologické kódy.

relativní číslo, vyjadřující poměr rychlosti proudění, resp. rychlosti letu v k rychlosti zvuku c.
$M=\frac{v}{c}.$
Pro mezinárodní standardní atmosféru ICAO je hodnota c dána vztahem
$c=20,046794\sqrt{T,}$
kde T je teplota vzduchu v K; c vychází v m.s^–1. Viz též vlna rázová, třesk sonický, kritéria podobnostní.

bezrozměrný parametr používaný v teorii přenosu tepla a definovaný výrazem
$Nu=\frac{\alpha l}{k},$
kde α značí koeficient přestupu tepla, k koeficient tepelné vodivosti a l je vhodně zvolená délka. V meteorologii se používá při modelování přestupu tepla mezi zemským povrchem a atmosférou, atmosférickými částicemi a okolním vzduchem apod. Viz též kritéria podobnostní.

bezrozměrná charakteristika používaná v teorii přenosu tepla v tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Je definována výrazem
$Pc=\frac{lV}{a},$
kde l značí vhodně zvolenou délku, V charakteristickou rychlost a a je koeficient teplotní vodivosti. Pecletovo číslo lze též vyjádřit jako součin čísla Reynoldsova a čísla Prandtlova. Viz též kritéria podobnostní.

poměr v/a, kde v je kinematický koeficient vazkosti a a koeficient teplotní vodivosti. V meteorologii se však spíše používá turbulentní analog Prandtlova čísla zavedený jako poměr koeficientu turbulentní difuze pro hybnost ku koeficientu turbulentní difuze pro teplo. Viz též kritéria podobnostní.

parametr Ra charakterizující podobnost z hlediska přenosu tepla prouděním (konvekcí). Lze ho určit ze vzorce
$\text{Ra}=\frac{\beta g{H}^3\Delta T}{k\nu },$
kde β značí koeficient teplotní roztažnosti, g tíhové zrychlení, H tloušťku vrstvy tekutiny, resp. vzdálenost mezi stěnami vymezujícími proudění tekutiny, ΔT tomu příslušející rozdíl teplot, k koeficient teplotní vodivosti a ν koeficient kinematické vazkosti dané tekutiny. Viz též kritéria podobnostní.

syn. číslo Wolfovo.

syn. parametr Reynoldsův – kvantitativní charakteristika poměrů v proudící tekutině (v meteorologii ve vzduchu). Vyjadřuje poměr setrvačných a vazkých sil. Reynoldsovo číslo úzce souvisí např. s podmínkami přechodu proudění laminárního v proudění turbulentní a v meteorologii se používá zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry, např. při studiu obtékání překážek, a ve fyzice oblaků a srážek při obtékání srážkových částic. Lze je vyjádřit ve tvaru
$Re=\frac{\mathrm{\rho }v\mathrm{ l}}{\mu }\text{ nebo }Re=\frac{v\mathrm{ l}}{\nu },$
když $v$ je rychlost proudění, $l$ vhodně zvolená délka, ρ hustota proudící tekutiny a $\mu$, resp. $\nu$ značí dyn., resp. kinematický koeficient vazkosti. Viz též kritéria podobnostní.

syn. parametr Richardsonův – bezrozměrné číslo představující kvantitativní míru vertikální instability atmosféry z termického i dynamického hlediska. Používá se zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v letecké meteorologii v souvislosti s podmínkami pro vznik a vývoj konvekce a turbulence. Richardsonovo číslo můžeme vyjádřit v gradientovém tvaru, nebo ve tvaru pro tok. Viz též parametr stabilitní, klasifikace stabilitní.

veličina označovaná zpravidla Ri_f, kterou získáme z Richardsonova čísla v gradientovém tvaru vynásobením poměrem koeficientu turbulentní difuze pro teplo a koeficientu turbulentní difuze pro hybnost. Ri_f je záporně vzatým poměrem mezi termickou a mech. produkcí kinetické energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění, kde termická, resp. mechanická produkce je vyjádřena pomocí vertikálního turbulentního toku tepla, resp. hybnosti.

varianta Richardsonova čísla označovaná nejčastěji Ri a definovaná výrazem
$Ri=\frac{g}{\Theta }\frac{\partial \Theta /\partial z}{{\left|\partial v/\partial z\right|}^2},$
kde $\Theta$ značí potenciální teplotu v K, z vert. souřadnici, g velikost tíhového zrychlení a v vektor rychlosti větru. Záporné hodnoty Richardsonova čísla odpovídají instabilnímu zvrstvení, v případě kladného Ri jde o zvrstvení stabilní; Ri rovné nule se vyskytuje při zvrstvení indiferentním. Nahradíme-li v gradientovém tvaru parciální derivace podle vertikální souřadnice konečnými diferencemi příslušných veličin na horní a dolní hranici atmosférické vrstvy o konečné tloušťce a dosadíme-li do jmenovatele průměrnou potenciální teplotu v dané vrstvě, získáme tzv. bulk Richardsonovo číslo, označované zpravidla Ri_b. Jestliže za dolní hranici vrstvy považujeme zemský povrch, můžeme Ri_b vztáhnout i k celé tloušťce např. přízemní nebo mezní vrstvy atmosféry.

bezrozměrný parametr obecně definovaný výrazem
$Ro=\frac{V}{\lambda l},$
kde l značí vhodně zvolenou délku, V charakteristickou rychlost a λ je Coriolisův parametr. Rossbyho číslo obecně vyjadřuje charakteristiku pro poměr velikosti zrychlení pohybu vzduchových částic ku velikosti zrychlení působeného Coriolisovou silou. Při aplikacích v souvislosti s modelováním vírových cirkulací v atmosféře se pak v roli veličiny l uvažuje poloměr těchto cirkulací (tzv. Rossbyho poloměr), a to v prostorových měřítkách od rozměrů synoptických útvarů (např. tlakových níží) až po malá měřítka lokálních cirkulací působených např. termickou konvekcí. Ve fyzice mezní vrstvy atmosféry se Rossbyho číslo často používá ve tvaru
$Ro=\frac{v_g}{\lambda z_0},$
kde v_g je velikost rychlosti geostrofického větru a z₀ parametr drsnosti zemského povrchu. Rossbyho číslo se používá při parametrizaci vlivu zemského povrchu na proudění. Viz též kritéria podobnostní.

poměr mezi kinematickou vazkostí vzduchu a koeficientem molekulární difuze dané pasivní příměsi. Používá se např. v souvislosti se zajištěním podobnostních kritérií ve fyzikálním modelování difuze pasivních příměsí v atmosféře.

syn. číslo curyšské, číslo relativní – jeden z čís. ukazatelů sluneční aktivity. Počítá se ze vztahu
$W=k\left(10n+f\right),$
kde k je koeficient závislý na podmínkách pozorování a na použitém přístroji pro pozorování slunečních skvrn, n je počet skupin skvrn, f je celkový počet slunečních skvrn, jak ve skupinách, tak jednotlivých skvrn. Wolfovo číslo je vyhodnoceno od roku 1749 až do současnosti. Do roku 1980 se výsledky pozorování slunečních skvrn na různých místech zeměkoule soustřeďovaly v Curychu (odtud označení „curyšská čísla“), od roku 1981 v Bruselu. Rozbor hodnot Wolfových čísel umožňuje studovat periodicitu sluneční činnosti, se kterou se někdy dává do souvislosti vývoj atm. procesů na Zemi.

viz kvalita ovzduší.

dělení atmosféry Země ve vertikálním směru do několika vrstev podle různých hledisek:
a) podle vertikálního profilu teploty vzduchu a jejích vertikálních gradientů rozeznáváme troposféru, stratosféru, mezosféru a termosféru, příp. i exosféru;
b) podle chemického složení atmosféry Země vymezujeme homosféru a heterosféru;
c) podle koncentrace atmosférických iontů a volných elektronů dělíme atmosféru Země na neutrosféru a ionosféru;
d) vzhledem k interakci atmosféry Země se zemským povrchem rozlišujeme mezní vrstvu atmosféry a volnou atmosféru;
Bez přesnějšího vymezení zůstává dělení na spodní, střední a horní atmosféru.

variabilita nadmořských výšek, případně i jiných vlastností orografie v určité oblasti. Uplatňuje svůj vliv ve všech měřítkách rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu.

syn. kvartér.

syn. holocén.

syn. pleistocén.

populární námořnický výraz pro bouřlivou oblast oceánů jižně od 40° j. š. se silnými a značně stálými západními větry mírných šířek. Obdobnými výrazy jsou padesátky zuřící a šedesátky ječící.