Elektronický meteorologický slovník

syn. bilance zemského záření.

bilance radiační dlouhovlnná – bilance dlouhovlnného záření v dané hladině atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem záření atmosféry směřujícího dolů a zemského záření směřujícího nahoru, které je tvořeno zářením zemského povrchu směřujícím nahoru, odraženým zářením atmosféry a zářením atmosféry směřujícím nahoru.

syn. radiolokace.

aktinometr měřící jas oblohy v nejbližším okolí Slunce jako rozdíl celkového záření procházejícího vstupním otvorem tubusu radiometru a záření vysílaného samotným slunečním diskem. V ČR se diferenciální aktinometry nepoužívají.

syn. radiolokace.

[daunbé(r)st] – extrémně silný sestupný konvektivní proud v rámci konvektivní bouře, který je příčinou vzniku ničivých divergujících větrů u zemského povrchu. Horiz. průměr tohoto jevu se pohybuje v rozmezí metrů až desítek kilometrů. Downburst je vázán na konvektivní oblaky, ne však vždy nutně druhu cumulonimbus. Podle horiz. rozsahu ničivých větrů se downburst dělí na macroburst a microburst. Pro termín downburst, převzatý z angličtiny, se občas používá čes. termín propad studeného vzduchu.

Termín zavedi japonsko-amer. meteorolog T. T. Fujita v r. 1976. Odvodil ho od termínu downdraft, aby odlišil jeho zvlášť intenzivní případy. Skládá se z angl. down „dole, dolů“ a burst „výbuch, poryv“.

charakteristika vlhkosti vzduchu, která vyjadřuje, jaké množství vodní páry je třeba dodat do vzduchu, aby se stal nasyceným při konstantní teplotě. Většinou se definuje jako rozdíl tlaku nasycené vodní páry a skutečného tlaku vodní páry při dané teplotě, tzn. doplněk tlaku páry. Setkáme se však i s vyjádřením sytostního doplňku směšovacího poměru či měrné vlhkosti, který je stanoven při zachování teploty a tlaku vzduchu. Někdy se nesprávně zaměňuje za deficit teploty rosného bodu.

syn. vzorec psychrometrický.

syn. bilance zemského záření.

syn. bilance záření.

syn. bilance radiační – rozdíl záření směřujícího dolů a záření směřujícího nahoru, vztažený k určité hladině, vrstvě nebo sloupci atmosféry, k zemskému povrchu, popř. k celé soustavě Země-atmosféra. Kladné hodnoty bilance záření znamenají při radiačním přenosu energie energ. zisk pro danou hladinu nebo soustavu, záporné hodnoty energ. ztrátu. Vztahuje-li se bilance záření k různým časovým obdobím (např. den, měsíc, rok), označuje se zpravidla názvem denní, měs., roční úhrn bilance záření. Podle vlnových délek se někdy člení na krátkovlnnou, tzv. bilanci slunečního záření; a dlouhovlnnou, tzv. bilanci zemského zářeni. Jestliže sledujeme odděleně bilance záření zemského povrchu, atmosféry nebo soustavy Země-atmosféra, používáme označení radiační bilance zemského povrchu, atmosféry nebo soustavy Země-atmosféra. Bilance záření se měří bilancometry a vyjadřuje se ve W.m^–2 jako intenzita záření, popř. J.m^–2 jako množství záření. Viz též bilance tepelná, záření Země.

syn. bilance radiační krátkovlnná – bilance krátkovlnného záření v dané hladině atmosféry nebo na zemském povrchu. Je rozdílem globálního slunečního záření a odraženého slunečního globálního záření.

syn. ohřev stratosférický náhlý – prudké zvýšení teploty vzduchu ve stratosféře až o 50 °C během několika dnů, k němuž dochází v důsledku významného narušení cirkumpolárního víru prostřednictvím planetárních vln. Náhlé stratosférické oteplení ovlivňuje podmínky v celé stratosféře (nejen v polárních, ale i v rovníkových oblastech), dále v troposféře, mezosféře, a dokonce i v ionosféře.
Rozeznáváme dvě kategorie náhlých stratosférických oteplení. Slabé oteplení se objevuje na severní i jižní polokouli často několikrát během chladného půlroku. Nastává při  časově omezeném zeslabení, nikoli však rozpadu cirkumpolárního víru. Na severní polokouli pak přibližně jednou za dva roky dojde i k tzv. hlavnímu neboli silnému oteplení, jehož klíčovým znakem je na 60° sev. šířky v izobarické hladině 10 hPa (ve výšce asi 33 km) změna zimní západní cirkulace na východní. Cirkumpolární vír se může také rozdělit na dva samostatné víry. Na jižní polokouli je hlavní stratosférické oteplení pozorováno pouze výjimečně (např. v roce 2002), neboť antarktický cirkumpolární vír je oproti arktickému stabilnější díky menšímu vlnovému působení pevnin a hor ve středních a vyšších zeměpisných šířkách jižní polokoule. Po odeznění náhlého stratosférického oteplení se obnovuje zimní západní cirkulace.

Stratosférické oteplení poprvé pozoroval R. Scherhag v Berlíně v r. 1952, odtud zast. označení tohoto jevu jako berlínský fenomén.

syn. oteplení stratosférické náhlé.

syn. cirkulace pobřežní – systém místní cirkulace s denní periodicitou, který se může vytvořit při anticyklonálním počasí nad pobřežní zónou a přilehlou částí moří nebo velkých vodních nádrží. Brízová cirkulace je způsobena rozdíly v denním chodu teploty povrchu pevniny a vodních ploch. Ve dne, kdy je moře nebo jezero chladnější než pevnina, vzniká ve vrstvě vzduchu u zemského povrchu přenos chladnějšího a vlhčího vzduchu z moře na pevninu, tzv. mořská nebo jezerní bríza, která je v noci vystřídána prouděním suššího vzduchu z pevniny, tzv. pevninskou brízou. Nad přízemním prouděním se pak vyskytuje kompenzující protisměrné proudění vzduchu, které uzavírá cirkulační systém o vert. rozsahu maximálně 2 až 4 km. Za daných podmínek klesá intenzita a vertikální rozsah brízové cirkulace s rostoucí vertikální stabilitou atmosféry.
Intenzita brízové cirkulace nejvíce roste v době největšího rozdílu teplot mezi pevninou a vodní plochou, maximum její intenzity pak nastává v době, kdy se velikost horizontálního teplotního gradientu blíží nule, tj. zpravidla těsně po západu, resp. východu Slunce. V případě brízové cirkulace většího prostorového měřítka se ve vyšších zeměp. šířkách objevuje toto maximum dříve vlivem působení Coriolisovy síly, která postupně začne zeslabovat horiz. složku cirkulace kolmou k pobřeží a ovlivňuje tak výraznost a polohu brízové fronty.
Nejpříznivější podmínky pro vznik brízové cirkulace jsou v létě v oblastech subtropických anticyklon, při pobřežích omývaných studeným oceánským proudem, kde se vyskytují největší teplotní rozdíly mezi pevninou a mořem. Zejména v těchto oblastech má brízová cirkulace značný dopad na klima, protože mořská bríza zasahuje poměrně hluboko nad pevninu, kde snižuje denní teplotu vzduchu a zvyšuje jeho vlhkost. Viz též cirkulace terciární.

oblast frontální zóny, v níž dochází k difluenci (rozbíhání) izohyps absolutní topografie, a tím i k dynamickému poklesu tlaku vzduchu, zejména v nižších hladinách atmosféry. Viz též pole deformační (výškové), vchod frontální zóny.

neurčitý souhrnný pojem pro nepříznivé klimatické podmínky určitého místa nebo oblasti. Projevuje se velmi nízkými či naopak vysokými hodnotami klimatických prvků (teploty vzduchu, relativní vlhkosti, atmosférických srážek apod.), případně velkou četností nebezpečných meteorologických jevů. V bioklimatologii je drsnost klimatu hodnocena nejrůznějšími indexy a odvozenými veličinami, viz např. diagram komfortu, teplota efektivní. Viz též tuhost zimy.

syn. tuhost zimy.

syn. tuhost zimy.

neurčitý souhrnný pojem pro nepříznivé klimatické podmínky určitého místa nebo oblasti. Projevuje se velmi nízkými či naopak vysokými hodnotami klimatických prvků (teploty vzduchu, relativní vlhkosti, atmosférických srážek apod.), případně velkou četností nebezpečných meteorologických jevů. V bioklimatologii je drsnost klimatu hodnocena nejrůznějšími indexy a odvozenými veličinami, viz např. diagram komfortu, teplota efektivní. Viz též tuhost zimy.

variabilita nadmořských výšek, případně i jiných vlastností orografie v určité oblasti. Uplatňuje svůj vliv ve všech měřítkách rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu.

charakteristika nerovností aktivního povrchu, vystupujících jako činitel brzdící proudění vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry. Kvantit. je určována parametrem drsnosti z₀. Někdy se tento parametr uvádí jako drsnost malých měřítek, která je v přízemní vrstvě vyvolána rostlinným porostem, nerovnostmi půdy, malými objekty apod. Drsnost velkých měřítek v mezní vrstvě atmosféry, pro kterou se zavádějí jiné kvantit. charakteristiky, je způsobována vert. členitým terénem, velkými objekty aj. Viz též stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.

variabilita nadmořských výšek, případně i jiných vlastností orografie v určité oblasti. Uplatňuje svůj vliv ve všech měřítkách rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu.

charakteristika nerovností aktivního povrchu, vystupujících jako činitel brzdící proudění vzduchu v přízemní vrstvě atmosféry. Kvantit. je určována parametrem drsnosti z₀. Někdy se tento parametr uvádí jako drsnost malých měřítek, která je v přízemní vrstvě vyvolána rostlinným porostem, nerovnostmi půdy, malými objekty apod. Drsnost velkých měřítek v mezní vrstvě atmosféry, pro kterou se zavádějí jiné kvantit. charakteristiky, je způsobována vert. členitým terénem, velkými objekty aj. Viz též stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.