Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene a

X
ablation f
proces povrchového i vnitřního ubývání sněhové pokrývky nebo ledovce prostřednictvím tání nebo sublimace. Viz též klasifikace klimatu geomorfologická, čára firnová, akumulace sněhu.
Termín pochází z lat. ablatio „odstranění“, které je odvozeno od slovesa auferre „odnášet, odstraňovat“ (z ab- „od-“ a ferre „nést“).
česky: ablace; angl: ablation; slov: ablácia; něm: Ablation f; rus: абляция  1993-a3
abri à double persiennes m
česky: budka meteorologická žaluziová; angl: Stevenson screen, thermometer screen; slov: žalúziová meteorologická búdka; něm: Thermometerhütte f; rus: жалюзийная будка  1993-a3
abri météo à double persiennes m
česky: budka meteorologická žaluziová; angl: Stevenson screen, thermometer screen; slov: žalúziová meteorologická búdka; něm: Thermometerhütte f; rus: жалюзийная будка  1993-a3
abri météo m
bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných meteorologických přístrojů před rušivými účinky záření a srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem Světové meteorologické organizace, aby čidla teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem sněhu. V horských oblastech s vysokou sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují: psychrometr, maximální a minimální teploměr, vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro meteorologické stanice, které nejsou automatizované. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
česky: budka meteorologická; angl: Stevenson screen, thermometer screen; slov: meteorologická búdka; něm: Thermometerhütte f; rus: английская будка, метеорологическая будка  1993-a3
abri météorologique m
bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných meteorologických přístrojů před rušivými účinky záření a srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem Světové meteorologické organizace, aby čidla teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem sněhu. V horských oblastech s vysokou sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují: psychrometr, maximální a minimální teploměr, vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro meteorologické stanice, které nejsou automatizované. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
česky: budka meteorologická; angl: Stevenson screen, thermometer screen; slov: meteorologická búdka; něm: Thermometerhütte f; rus: английская будка, метеорологическая будка  1993-a3
abri Stevenson m
bílá plastová nebo dřevěná skříňka sloužící jako ochrana jednoho nebo několika v ní umístěných meteorologických přístrojů před rušivými účinky záření a srážek, která umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Má stěny z dvojitých žaluzií, dvojitou střechu, perforované dno nebo dno z drátěného síta a dvířka orientovaná na sever na severní polokouli. Výška umístění budky nad povrchem země je dána požadavkem Světové meteorologické organizace, aby čidla teploměrů byla ve výšce 1,25 až 2,0 m nad zemí. V ČR se umísťuje na čtyřnohém podstavci tak, aby čidla teploměrů byla ve výšce 200 cm nad zemí, resp. nad povrchem sněhu. V horských oblastech s vysokou sněhovou pokrývkou je tedy vhodné použít výškově nastavitelnou budku. Do meteorologické budky se umísťují: psychrometr, maximální a minimální teploměr, vlhkoměr, popř. další přístroje. V minulosti se v meteorologické budce prováděla základní meteorologická měření, což dosud platí pro meteorologické stanice, které nejsou automatizované. Na profesionálních stanicích ČR se údaje z přístrojů v meteorologické budce používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému, pro pravidelné srovnávací měření a na vybraných stanicích pro souběžná měření s automatickým měřicím systémem.
česky: budka meteorologická; angl: Stevenson screen, thermometer screen; slov: meteorologická búdka; něm: Thermometerhütte f; rus: английская будка, метеорологическая будка  1993-a3
absorption du rayonnement f
obecně pohlcování určitého, nejčastěji elektromagnetického záření v daném prostředí. V meteorologii jde o pohlcování krátkovlnného nebo dlouhovlnného záření atmosférou, svrchní vrstvou pedosféry nebo litosféry, vegetačním krytem a vodními plochami. V atmosféře se v průměru absorbuje přibližně 15 % slunečního záření, které do ní vstoupilo, a přibližně 90 % dlouhovlnného záření procházejícího ovzduším od zemského povrchu směrem nahoru. Na absorpci záření se podílejí plynné složky, oblaky, popř. různé aerosolové příměsi; u plynů jde o selektivní absorpci záření. Pevný povrch absorbuje dopadající záření v tenké svrchní vrstvičce, čímž se liší od vody, kde k absorpci dochází ve vrstvě silné až několik metrů. Absorpce záření významně ovlivňuje radiační i tepelnou bilanci planety Země. Absorpce slunečního záření vhodných vlnových délek zelenými rostlinami je v přírodě podmínkou pro fotosyntézu. Viz též koeficient absorpce.
česky: absorpce záření; angl: absorption of radiation; slov: absorpcia žiarenia; něm: Absorption der Strahlung f; rus: поглощение радиации  1993-a3
absorption sélective f
pohlcování krátkovlnného nebo dlouhovlnného záření určitých vlnových délek, působené výskytem absorpčních čar v absorpčním spektru jednotlivých plynných složek atmosféry. Příčinou vzniku absorpčních čar, popř. z nich složených absorpčních pásů, jsou změny kvantových stavů atomů a molekul. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílí největší měrou vodní pára, dále ozon (hlavně v oblasti ultrafialového záření) a oxid uhličitý, který má výrazný absorpční pás v blízkosti vlnové délky 15 μm. Viz též koeficient absorpce, plyny skleníkové.
česky: absorpce záření selektivní; angl: selective absorption; slov: selektívna absorpcia žiarenia; něm: selektive Absorption f; rus: избирательное поглощение  1993-a3
accéléromètre m
nazývaný také jako gravitační sensor (G-senzor) je přístroj, který umožňuje indikaci hodnot turbulence během letu letadla. Registrace hodnot turbulence je pak prováděna pomocí akcelerografů. Oba tyto přístroje jsou založeny na principu setrvačnosti hmoty pro měření rozdílu mezi kinematickým zrychlením (vhledem k určitému inerciálnímu souřadnému systému) a gravitačním zrychlením. Klasické mechanické senzory indikovaly, popř. registrovaly rel. změnu polohy tělíska upevněného na pružině vůči letadlu. V současnosti jsou nahrazovány tzv. MEMS (mikro-elektromechanickými) akcelerometry/akcelerografy, které jsou vyráběny technologií bulk MM (slepení senzoru a elektronického obvodu). Snímání pohybu senzoru je prováděno piezoodporově, piezoelektricky a nebo kapacitně. Stupnice přístrojů je kalibrována v jednotkách tíhového zrychlení.
Termín se skládá z lat. accelerare „zrychlit“ (z předpony ad- s významem „k, při“ a z adjektiva celer „rychlý“) a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
česky: akcelerometr; angl: accelerometer; slov: akcelerometer; něm: Beschleunigungsmesser m; rus: акселерометр  1993-a3
accumulation de neige f
1. proces hromadění sněhu vypadáváním tuhých srážek a vzniku sněhové pokrývky, popř. působením větru na zvířený sníh; v tomto smyslu je akumulace sněhu protikladem ablace;
2. Výsledek uvedeného procesu. V planetárním měřítku jsou nejrozsáhlejšími akumulacemi sněhu polární sněhové čepičky.
Při akumulaci sněhu v terénu hraje důležitou roli především převládající směr větru a expozice, jež ovlivňují vznik akumulací ve formě sněhových návějí, jazyků a závějí.
česky: akumulace sněhu; angl: accumulation of snow; slov: akumulácia snehu; něm: Akkumulation von Schnee f; rus: аккумуляция снега  1993-a3
acoustique atmosphérique f
odvětví meteorologie studující vliv atm. podmínek na šíření a slyšitelnost zvuků z různých zdrojů a zvuky atm. původu. Viz též šíření zvuku, pásmo slyšitelnosti, pásmo ticha, pozorování bouřek, vlna rázová, vlny zvukové.
česky: akustika atmosférická; angl: atmospheric acoustics; slov: atmosférická akustika; něm: atmosphärische Akustik f; rus: атмосферная акустика  1993-a1
actinogramme m
záznam aktinografu.
Termín vznikl odvozením od termínu aktinograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ἀκτίς [aktis, gen. aktinos] „(sluneční) paprsek, záře“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.
česky: aktinogram; angl: actinogram; slov: aktinogram; něm: Aktinogramm n; rus: актинограмма  1993-a1
actinographe de Michaelson m
aktinometr, jehož čidlem je jemný začerněný bimetalický pásek. Výchylka bimetalu po zahřátí slunečním zářením, která je úměrná intenzitě slunečnímu záření, se čte pomocí slabě zvětšujícího mikroskopu. Doba potřebná k určení záření je 20 až 30 sekund. Použitím barevných filtrů je možné určit intenzitu slunečního záření v různých oblastech spektra. Původní verze přístroje pochází od rus. fyzika V. M. Michelsona z r. 1905, později byl přístroj několikrát zdokonalen, a to především W. Martenem v Německu r. 1928 (aktinometr Michelsonův–Martenův). Stupnice aktinometru se kalibruje srovnáním s pyrheliometrem.
česky: aktinometr bimetalický Michelsonův; angl: Michelson bimetallic actinometer; slov: Michelsonov bimetalický aktinometer; něm: Bimetallaktinometer nach Michelson n; rus: биметаллический актинометр Михельсона  1993-a2
actinographe m
v současnosti již nepoužívaný registrační aktinometr zaznamenávající časový průběh přímého slunečního záření.
Termín se skládá z řec. ἀκτίς [aktis, gen. aktinos] „(sluneční) paprsek, záře“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
česky: aktinograf; angl: actinograph; slov: aktinograf; něm: Aktinograph m; rus: актинограф  1993-a3
actinomètre m
přístroj k měření přímého slunečního záření, jehož princip neumožňuje abs. měření ve fyz. jednotkách, jak je tomu u pyrheliometrů. Čidla aktinometru využívají k získání informace o měřené veličině zvýšení teploty černé plochy nebo dutiny po ozáření Sluncem. Teplotní rozdíl se měří teploměrem, bimetalem nebo termočlánky.
Původní aktinometr vynalezl a pojmenoval angl. astronom J. Herschel v r. 1825. Termín se skládá z řec. ἀκτίς [aktis, gen. aktinos] „(sluneční) paprsek, záře“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
česky: aktinometr; angl: actinometer; slov: aktinometer; něm: Aktinometer n; rus: актинометр  1993-a1
actinométrie f
obor meteorologie zabývající se studiem a měřením záření. Kromě vlastního měření jednotlivých druhů záření, např. záření Slunce, záření atmosféry, záření zemského povrchu a radiační bilance aktinometrie studuje zákonitosti absorpce a rozptylu záření v atmosféře. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
Termín se skládá z řec. ἀκτίς [aktis, gen. aktinos] „(sluneční) paprsek, záře“ a -μετρία [-metria] „měření“.
česky: aktinometrie; angl: actinometry; slov: aktinometria; něm: Aktinometrie f; rus: актинометрия  1993-a2
activité solaire f
syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to granule, spikule, fakule a sluneční skvrny ve fotosféře, dále sluneční erupce, protuberance a erupce ve sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je atmosférická ionizace, vznik polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též číslo Wolfovo.
česky: aktivita sluneční; angl: solar activity; slov: slnečná aktivita; něm: Sonnenaktivität f, Sonnenaktivität f; rus: солнечная активность  1993-b3
activité solaire f
česky: činnost sluneční; angl: solar activity; slov: slnečná činnosť; něm: Sonnenaktivität f; rus: солнечная активность  1993-a3
adaptation
proces přizpůsobení se aktuálnímu nebo očekávanému klimatu a jeho projevům. Adaptací se člověk snaží zmírnit škody způsobené měnícím se klimatem nebo využít možnosti, které změny poskytují. V přírodních systémech mohou lidské zásahy přirozenou adaptaci usnadnit nebo zkomplikovat. Viz též změna klimatu, IPCC.
Termín pochází z lat. adaptatio „přizpůsobení“, které je odvozeno od slovesa adaptare „přizpůsobovat“ (z ad „k“ a aptare „připravovat“).
česky: adaptace; angl: adaptation; slov: adaptácia; něm: Adaptation f; rus: адаптация  2014
adiabatique f
křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději. Rozlišujeme suché, vlhké, nenasycené a nasycené adiabaty, popř. pseudoadiabaty.
Termín vznikl v němčině zkrácením původně angl. pojmu adiabatic curve „adiabatická křivka“, který zavedl brit. fyzik W. J. M. Rankine v r. 1859. Pochází z řec. ἀδιαβατός [adiabatos] „neprůchodný, nepřekročitelný“, složeného ze záporky ἀ- [a-] „ne-“, διά [dia] „skrz“ a βατός [batos] „schůdný“ (z βαίνειν [bainein] „kráčet“). Souvisí s tepelnou uzavřeností adiabatického děje.
česky: adiabata; angl: adiabat, adiabatic curve; slov: adiabata; něm: Adiabate f; rus: адиабата  1993-a3
adiabatique f
křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém dějisuchém vzduchu. Je zároveň izolinií potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě T a tlaku vzduchu p je Poissonova rovnice
T0T =(p0p )κd
kde κd = Rd / cpd  0,286, Rd je měrná plynová konstanta suchého vzduchu, cpd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku, T0 abs. teplota při tlaku p0. Při užití proměnných abs. teplota T a výška z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí
T=T0-γdz,
kde γd je suchoadiabatický teplotní gradient aT0 abs. teplota ve výšce z = 0.
česky: adiabata suchá; angl: dry adiabat , dry adiabatic; slov: suchá adiabata; něm: Trockenadiabate f; rus: сухая адиабата  1993-a3
adiabatique humide m
křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději ve vlhkém nenasyceném vzduchu. Protože rozdíl mezi adiabatou pro suchý vzduch a adiabatou pro vlhký nenasycený vzduch je velmi malý, do termodynamického diagramu se vlhké adiabaty nezakreslují a pro adiabatický děj v nenasyceném vzduchu se používají suché adiabaty. V americké terminologii se jako vlhká adiabata označuje nasycená adiabata.
česky: adiabata vlhká; slov: vlhká adiabata; něm: Feuchtadiabate f  1993-a3
adiabatique non saturée f
souhrnné označení pro adiabatu suchou a vlhkou.
česky: adiabata nenasycená; angl: non-saturated adiabatic; slov: nenasýtená adiabata; něm: ungesaettigte Adiabate f  1993-a3
adiabatique saturée f
křivka na termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém dějinasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky  tedy odpovídá nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako vlhká adiabata.
česky: adiabata nasycená; angl: moist adiabat, saturated adiabatic , wet adiabat, wet adiabatic; slov: nasýtená adiabata; něm: Sättigungsadiabate f; rus: влажная адиабата  1993-a3
adiabatique saturée f
křivka na termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém dějinasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky  tedy odpovídá nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako vlhká adiabata.
česky: adiabata nasycená; angl: moist adiabat, saturated adiabatic , wet adiabat, wet adiabatic; slov: nasýtená adiabata; něm: Sättigungsadiabate f; rus: влажная адиабата  1993-a3
adiabatique sèche f
křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém dějisuchém vzduchu. Je zároveň izolinií potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě T a tlaku vzduchu p je Poissonova rovnice
T0T =(p0p )κd
kde κd = Rd / cpd  0,286, Rd je měrná plynová konstanta suchého vzduchu, cpd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku, T0 abs. teplota při tlaku p0. Při užití proměnných abs. teplota T a výška z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí
T=T0-γdz,
kde γd je suchoadiabatický teplotní gradient aT0 abs. teplota ve výšce z = 0.
česky: adiabata suchá; angl: dry adiabat , dry adiabatic; slov: suchá adiabata; něm: Trockenadiabate f; rus: сухая адиабата  1993-a3
Administration météorologique f
orgán poskytující met. služby. Viz též úřad meteorologický.
česky: autorita meteorologická; angl: meteorological authority; slov: meteorologická autorita; něm: Wetterdienstbehörde; rus: метеорологическая администрация, управление по метеорологии  1993-a3
advection agéostrophique f
česky: advekce ageostrofická; angl: ageostrophic advection; slov: ageostrofická advekcia; něm: ageostrophische Advektion f; rus: агеострофическая адвекция  1993-a3
advection d'humidité f
advekce působící v daném místě ochlazování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti větru a teplotního gradientu je záporný. Viz též úhel advekce.
česky: advekce studená; angl: cold advection; slov: studená advekcia; něm: Kaltluftadvektion f; rus: адвекция холода  1993-a3
advection de chaleur f
advekce působící v daném místě oteplování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti větru a teplotního gradientu je kladný. Viz též úhel advekce.
česky: advekce teplá; angl: warm advection; slov: teplá advekcia; něm: Warmluftadvektion f; rus: адвекция тепла  1993-a3
advection f
přenos dané charakteristiky vzduchu prouděním v atmosféře. Advekcí horizontální, izobarickou, izentropickou atd. rozumíme advekci v dané horiz., izobarické, izentropické atd. hladině. Advekci určité skalární veličiny φ (teploty, tlaku, vlhkosti atd. vzduchu) matematicky definujeme jako záporně vzatý skalární součin rychlosti proudění a gradientu této veličiny, tj.
-vxφx -vyφy -vzφz
kde vx , vy , vz značí složky rychlosti proudění v třídimenzionální kartézské souřadnicové soustavě, tvořené osami x, y, z. V synoptické meteorologii advekcí zpravidla označujeme přenos vzduchové hmoty určitých vlastností a v tomto smyslu mluvíme např. o advekci studeného, teplého, vlhkého, znečištěného atd. vzduchu. Pojem studený, teplý, vlhký, znečištěný atd. vzduch je zde míněn relativně, tj. vzhledem ke vzduchu, který je advehovanou vzduchovou hmotou nahrazován.
Termín je v meteorologickém významu poprvé doložen v němčině v r. 1896. Pochází z lat. advectio „přivezení, přemístění“, které je odvozeno od slovesa advehere „přivážet“ (z ad „k“ a vehere „vézt“).
česky: advekce; angl: advection; slov: advekcia; něm: Advektion f; rus: адвекция  1993-a3
advection géostrophique f
česky: advekce geostrofická; angl: geostrophic advection; slov: geostrofická advekcia; něm: geostrophische Advektion f; rus: геострофическая адвекция  1993-a3
aéroclimatologie f
Termín se skládá z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a slova klimatologie.
česky: aeroklimatologie; angl: aeroclimatology; slov: aeroklimatológia; něm: Aeroklimatologie f; rus: аэроклиматология  1993-a1
aérogramme m
Termín zavedl A. Refsdal, který tento diagram navrhl v r. 1935. Skládá se z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o vzduchu“.
česky: aerogram; angl: aerogram; slov: aerogram; něm: Aerogramm n; rus: аэрологческая диаграмма  1993-a1
aérologie f
obor meteorologie, který se zabývá pozorováním a výzkumem mezní vrstvy atmosféry a volné atmosféry. Těžištěm aerologie jsou aerologická pozorování, především aerologická měření ve formě sondáží atmosféry, zajišťovaných z aerologických stanic. Zákl. a nejčastěji měřenými meteorologickými prvky jsou teplota vzduchu, tlak vzduchu, vlhkost vzduchu a vítr. Kromě toho se aerologie věnuje i výzkumu ozonu, atmosférické elektřiny a radioaktivity i některých složek dlouhovlnného záření. Pod aerologii řadíme klimatologii volné atmosféry a někdy též aeronomii.
Termín zavedl brit. přírodovědec a lexikograf B. Martin v r. 1735 jako označení vědy o atmosféře; v dnešním významu ho použil něm. meteorolog W. Köppen v r. 1906. Skládá se z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a komponentu -λoγία [-logia] „nauka, věda“, který je příbuzný se slovem λόγoς [logos] „výklad, slovo“.
česky: aerologie; angl: aerology; slov: aerológia; něm: Aerologie f; rus: аэрология  1993-a3
aérologie indirecte f
slang. označení pro nepřímá aerologická pozorování.
česky: aerologie nepřímá; angl: indirect aerology; slov: nepriama aerológia; něm: indirekte Aerologie f; rus: косвенная аэрология  1993-a3
aéronomie f
nauka o stavbě a vlastnostech atmosféry Země nad troposférou. Zkoumá její fyz. charakteristiky (strukturní parametry) a fyz. a fyz.-chem. procesy, které určují její stav a časové změny, podmíněné převážně ději na slunečním povrchu a jím vysílaným zářením. K pozemním metodám aeronomických pozorování patří vizuální a fotografické pozorování svítících nočních oblaků, meteorů a polárních září, spektrografické metody výzkumu záření nočního svitu oblohy a polárních září a sondování ionosféry radiovlnami. Vznik aeronomie v podstatě souvisí až s počátkem systematického průzkumu vysoké atmosféry přímými metodami, tj. raketovými sondážemi (od r. 1945) a výzkumnými družicemi (od r. 1957). V meteorologii je aeronomie obvykle považována za součást aerologie.
Termín navrhl brit. přírodovědec S. Chapman v r. 1946. Zamýšlel jím nahradit výraz meteorologie, návrh se však neujal. V r. 1953 proto Chapman zavedl používání termínu v dnešním významu. Skládá se z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a z komponentu -νομία [-nomia] „vědní obor“, který je odvozen od νόμος [nomos] „zákon“.
česky: aeronomie; angl: aeronomy; slov: aeronómia; něm: Aeronomie f; rus: аэрономия  1993-a2
aéroplancton m
Termín byl zaveden v r. 1912 v němčině; vznikl přidáním předpony aero- (z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“) k pojmu plankton (z řec. πλαγκτός [planktos] „bloudící, zmatený“).
česky: aeroplankton; slov: aeroplanktón; něm: Aeroplankton f, Luftplankton f; rus: атмосферный планктон, воздушный планктон  1993-a2
aérosol atmosphérique m
v obecném smyslu pevné a kapalné částice přítomné v atmosféře Země. Mohou být původu přírodního (vodní kapičky, ledové částice, částice mořské soli, atmosférický prach, vulkanický popel, pylová zrna apod.) nebo antropogenního (kouř, popílek průmyslového původu a jiné zplodiny spalovacích procesů, chem. a mech. technologií apod.). Důležitými charakteristikami atmosférického aerosolu jsou velikost a morfologie jeho částic, které podmiňují jejich pádovou rychlost, absorpci plynů aj., dále pak chemické složení částic, jejich hmotnostní či objemové koncentrace, míra depozice na zemský povrch apod.
Pojem atmosférický aerosol se dnes obvykle zužuje na ty částice, které se po dostatečně dlouhou dobu volně vznášejí v ovzduší, tzn. že se v časovém horizontu dnů jen zanedbatelně projevuje na jejich koncentraci sedimentace působená pádovou rychlostí ve vzdušném prostředí. Označujeme je též jako částice suspendované. Orientačně se jedná o částice o velikosti do cca 10 mikrometrů. V tomto smyslu lze částice atmosférického aerosolu, neuvažujeme-li vodní kapičky a ledové částice, v jistém přiblížení ztotožnit s částicovou frakcí PM10. Pro aerosolové částice se obvykle předpokládá, že jejich pádové rychlosti dosahují max. několika cm.s–1, jejich setrvačnost je při pohybech ve vzduchu zanedbatelná a lze na ně aplikovat podmínky Brownova pohybu. Z hlediska původu aerosolových částic se v literatuře vyskytují pojmy aerosoly kontinentální, mořské, pouštní, přirozené, antropogenní, městské, průmyslové, dopravní atd. Dále se rozlišují aerosoly primární a aerosoly sekundární (popř. aerosoly disperzní nebo nukleační (kondenzační)).
V současné době se značná pozornost věnuje mj. sekundárním organickým aerosolům (SOA). Viz též depozice mokrá, depozice suchá, nanočástice, spektrum částic atmosférického aerosolu, plankton atmosférický.
česky: aerosol atmosférický; angl: atmospheric aerosol; slov: atmosférický aerosol; něm: atmosphärisches Aerosol n; rus: атмосферный аэрозоль  1993-a3
aérosols organiques (biogéniques) secondaires pl
(SOA) – aerosolové částice, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují VOC jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s hydroxylovým radikálem OH*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k nukleaci, tj. vzniku částic typu Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.
česky: aerosoly organické sekundární; angl: secondary organic aerosols; slov: sekundárne organické aerosoly; něm: sekundäres organisches Aerosol n  2014
aérosols primaires (biogéniques)
atmosférický aerosol, jehož částice jsou do vzduchu přímo emitovány ze svých zdrojů. V čes. tech. literatuře, zejména staršího původu, se lze setkat i se synonymickým pojmem aerosoly disperzní.
česky: aerosoly primární; angl: primary aerosols; slov: primárne aerosoly; něm: primäres Aerosol n; rus: первичные аэрозольные (взвешенные) частицы  2014
aérosols secondaires
atmosférický aerosol, jehož pevné nebo kapalné částice vznikají v atmosféře procesem nukleace z původně plynných látek. V literatuře se lze setkat i se synonymickým pojmem aerosoly nukleační, ve starší čes. tech. literatuře se vyskytuje i aerosoly kondenzační.
česky: aerosoly sekundární; angl: secondary aerosols; slov: sekundárne aerosoly; něm: sekundäres Aerosol n; rus: вторичные аэрозольные (взвешенные) частицы  2014
aérostat m
v meteorologii syn. pro balon upoutaný.
Termín se skládá z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a στατός [statos] „stojící, pevný“. Met. význam je zúžený; obecně se jako aerostat označuje kterýkoli prostředek letecké dopravy lehčí než vzduch, přičemž komponent -stat nevyjadřuje jeho upevnění, nýbrž využití aerostatické vztlakové síly.
česky: aerostat; angl: aerostat; slov: aerostat; něm: Luftballon m; rus: аэростат  1993-a3
Agence spatiale européenne f
(European Space Agency, Evropská vesmírná agentura) – evropská organizace zabývající se jednak výzkumem vesmíru, jednak výzkumem Země s využitím prostředků umístěných na oběžné dráze. ESA úzce spolupracuje s organizací EUMETSAT na vývoji a provozu evropských meteorologických družic. Česká republika je členem ESA od roku 2008.
česky: ESA; slov: ESA; něm: ESA f; rus: ЕКА (Европейское космическое агенство)  2014
agrégation f
obecně vzájemné spojování pevných aerosolových částic, ve fyzice oblaků a srážek spojování ledových krystalků při jejich vzájemných nárazech a vznik sněhových vloček. Ve starší odb. literatuře se agregace často zahrnuje pod pojem koagulace.
Termín pochází z lat. aggregatio „přičítání, hromadění“ (od slovesa aggregare „připojit, hromadit“, v němž je obsažena předpona ad- s významem „k, při“ a podstatné jméno grex „stádo, houf“).
česky: agregace; angl: aggregation; slov: agregácia; něm: Aggregation f; rus: агрегация  1993-a3
agroclimatologie f
syn. klimatologie zemědělská – odvětví aplikované klimatologie v zemědělství, a to jak v rostlinné, tak živočišné výrobě. K hlavním úkolům agroklimatologie patří:
a) hodnocení klimatu z hlediska zemědělství;
b) provádění agroklimatologické rajonizace neboli vymezování klimatických oblastí pro racionální pěstování zeměd. plodin, chov dobytka, popř. využití mechanizace;
c) studium mikroklimatu uzavřených prostor, např. stájí, skleníků, objektů určených k uskladnění zeměd. produktů apod.;
d) poskytování podkladů pro výstavbu zeměd. objektů, provádění zeměd. meliorací, provoz závlahového hospodářství atd.
Viz též agrometeorologie.
Termín se skládá z řec. ἀγρός [agros] „pole“ a slova klimatologie.
česky: agroklimatologie; angl: agroclimatology; slov: agroklimatológia; něm: Agrarklimatologie f; rus: агроклиматология  1993-a2
agrométéorologie f
syn. meteorologie zemědělská – obor aplikované meteorologie, který studuje vlivy počasí a klimatu na zemědělství. Poznatků z agrometeorologie se využívá v rostlinné a živočišné výrobě, zejména ve sféře řízení a rozhodování, např. při určování agrotechnických termínů, závlahových dávek nebo ochraně plodin před nepříznivými met. jevy. Cennými met. informacemi pro zemědělce jsou speciální výstupy agrometeorologické předpovědi. Součástí agrometeorologie v širším slova smyslu je agroklimatologie.
Termín se skládá z řec. ἀγρός [agros] „pole“ a slova meteorologie.
česky: agrometeorologie; angl: agrometeorology; slov: agrometeorológia; něm: Agrarmetorologie f; rus: агрометеорология  1993-a2
albédo m
poměr množství odraženého záření k množství záření dopadlého na určitý povrch. Albedo vyjadřujeme buď jako číslo bez fyz. rozměru, jehož hodnota leží v intervalu (0, 1), nebo častěji v procentech. Obvykle se používá k charakteristice poměrů v krátkovlnné oblasti spektra, tj. pro poměr odraženého a globálního slunečního záření. Z přirozených druhů povrchu souše má největší albedo sněhová pokrývka (čistý čerstvý sníh odráží 70 i více procent dopadajícího slunečního záření, povrch půdy nebo vegetační kryt zhruba od 5 do 35 %). Albedo vodních ploch silně závisí na výšce Slunce nad obzorem (s klesající výškou Slunce roste) a pohybuje se zhruba v rozmezí 2 až 70 %.
Termín zavedl do fotometrie švýc. přírodovědec J. H. Lambert v r. 1760. Slovo pochází z latiny, kde označuje bělost (od albus „bílý“, srov. albín). Odkazuje na skutečnost, že světlejší povrchy mají větší odrazivost.
česky: albedo; angl: albedo; slov: albedo; něm: Albedo f; rus: альбедо  1993-a3
albédo terrestre m
poměr záření odraženého Zemí jako planetou k záření Slunce vstupujícímu do atmosféry Země. V současné době se na základě družicových meteorologických měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.
česky: albedo Země; angl: albedo of the Earth, planetary albedo; slov: albedo Zeme; něm: Albedo der Erde f, Erdalbedo f, planetare Albedo f; rus: альбедо Земли, планетарное альбедо  1993-a2
albédomètre m
přístroj pro měření albeda. Principiálně je tvořen pyranometrem upraveným tak, aby jeho vodorovně orientované čidlo mohlo být obráceno postupně směrem vzhůru a dolů. Z hodnot naměřených při obou polohách čidla se vypočte hledaný poměr. Albedometr se užívá např. k určení albeda oblaků nebo rozličných druhů zemského povrchu, jako trávy, sněhu apod.
Termín se skládá z lat. albedo „bělost“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
česky: albedometr; angl: albedometer; slov: albedometer; něm: Albedometer n; rus: альбедометр  1993-a1
alizés pl
složka všeobecné cirkulace atmosféry, která zajišťuje výměnu vzduchu mezi subtropickými anticyklonami a rovníkovou depresí. Je vyvolána termicky a podstatně ovlivňována rotací Země. Ve spodní troposféře vanou pasáty ze subtropických anticyklon a jsou stáčeny k západu. Na ně navazují výstupné pohyby vzduchuintertropické zóně konvergence a zpětné výškové proudění s postupně rostoucí západní složkou (viz antipasát). Pasátovou cirkulaci uzavírá subsidence vzduchu v subtropických anticyklonách. Viz též inverze teploty vzduchu pasátová, tišiny rovníkové, Hadleyova buňka, cirkulace Walkerova.
česky: cirkulace pasátová; angl: trade-winds; slov: pasátová cirkulácia; něm: Passatzirkulation f; rus: пассатная циркуляция  1993-a3
allée de tourbillons de Karman
česky: dráha vírová Kármánova; angl: Kármán vortex street; slov: Kármánova vírová dráha; něm: Kármánsche Wirbelstraße; rus: вихревая дорожка Кармана  2020
altimètre m
družicové meteorologii označení pro aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž asimilována do modelů numerické předpovědi počasí. Viz též družice Jason.
Termín pochází z lat. slova altimeter, doloženého již v 11. století jako označení přístroje na měření výšky. Skládá se z lat. altus „vysoký“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
česky: altimetr; angl: altimeter; slov: altimeter; něm: Altimeter n, Höhenmesser m, Altimeter n, Höhenmesser m; rus: алтиметр  2014
altocumulus m
(Ac) [altokumulus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Ac je charakterizován jako menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků barvy bílé či šedé, popř. bílé a šedé, které mají vlastní stíny. Skládají se z malých oblačných částí v podobě vln, oblázků, valounů apod., které mohou být navzájem oddělené nebo mohou spolu souviset. Mnohdy mají částečně vláknitý nebo rozplývavý vzhled. Zdánlivá velikost jednotlivých pravidelně uspořádaných částí bývá 1 až 5° prostorového úhlu. Ac je vodní nebo smíšený oblak středního patra. Vzniká např. následkem vlnového proudění, při přetékání vzduchu přes horské překážky nebo transformací jiných druhů oblaků. Průsvitnost Ac je velmi proměnlivá. Ac lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, floccus, castellanus nebo volutus a podle odrůdy jako translucidus, perlucidus, opacus, duplicatus, undulatus, radiatus a lacunosus. Zvláštnostmi Ac mohou být virga a mamma. Viz též beránky.
Termín navrhl franc. meteorolog E. Renou v r. 1870. Byl vytvořen spojením lat. slov altus „vysoký, ve výši“ a cumulus „kupa, hromada“. Do češtiny se v minulosti překládal jako vysoká kupa.
česky: altocumulus; angl: Altocumulus; slov: altocumulus; něm: Altocumulus m; rus: высококучевые облака  1993-a3
altostratus m
(As) – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. As je charakterizován jako šedavá a modravá oblačná plocha nebo vrstva, s vláknitou nebo žebrovitou strukturou nebo i bez patrné struktury, která pokrývá úplně nebo částečně oblohu. Oblak bývá často tak tenký, že obrysy Slunce lze pozorovat jako za matným sklem. U As se nevyskytují halové jevy. As je smíšený, méně často vodní oblak středního patra, někdy však zasahuje i do patra vysokého. Vyskytuje se např. jako součást oblačných systémů teplé fronty a studené fronty prvního druhu, kde vzniká působením výkluzných pohybů teplého vzduchu. Srážky z As u nás v teplé polovině roku obvykle nevypadávají. As se dále nedělí podle tvaru, lze jej však dále klasifikovat podle odrůdy jako translucidus, opacus, duplicatus, undulatus a radiatus. Zvláštnostmi As mohou být virga a mamma.
Termín navrhl franc. meteorolog E. Renou v r. 1877. Byl vytvořen spojením lat. slov altus „vysoký, ve výši“ a stratus „vrstva“. Do češtiny se v minulosti překládal jako vysoká sloha.
česky: altostratus; angl: Altostratus; slov: altostratus; něm: Altostratus m; rus: высокослоистые облака  1993-a3
amincissement de la couche d'ozone m
označení pro výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření ozonu. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě; pravidelně se vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km2;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).
česky: díra ozonová; angl: ozone hole; slov: ozónová diera; něm: Ozonloch n; rus: отверстие озона  2014
amplitude absolue f
rozdíl mezi absolutním maximem a absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na území Česka za období 1901–2017 je absolutní amplituda teploty vzduchu 82,6 °C (abs. maximum 40,4 °C v Dobřichovicích 20. 8. 2012, abs. minimum –42,2 °C v Litvínovicích u Českých Budějovic 11. 2. 1929). Kromě absolutní amplitudy vztahované k celému uvažovanému období se používají také absolutní amplitudy měsíční a denní.
česky: amplituda absolutní; angl: absolute amplitude, absolute range; slov: absolútna amplitúda; něm: absolute Schwingungsbreite f, absolute Schwankungsbereich m; rus: абсолютная амплитуда  1993-a2
amplitude annuelle f
rozdíl mezi ročním maximem a ročním minimem meteorologického prvku v jednom roce. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší roční amplituda teploty vzduchu 63,2 °C (z roku 1830), vypočtená z denního minima –27,5 °C (31. ledna) a denního maxima 35,7 °C (5. srpna). Při stanovení prům. roční amplitudy se ovšem zpravidla vychází z měs. průměrů, takže např. prům. roční amplituda teploty vzduchu se určuje jako rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce.
česky: amplituda roční; angl: annual amplitude; slov: ročná amplitúda; něm: Jahresamplitude f; rus: годовая амплитуда  1993-a3
amplitude d'un élément météorologique f
rozdíl nejvyšší a nejnižší hodnoty meteorologického prvku, změřené za určitý časový úsek, zpravidla v průběhu dne (viz amplituda denní), měsíce (viz amplituda měsíční) nebo roku (viz amplituda roční). Zprůměrováním těchto hodnot za delší období dostaneme průměr denní, měsíční a roční amplitudy. Pokud místo určitého roku, měsíce nebo dne uvažujeme celé sledované období, resp. kalendářní měsíc nebo kalendářní den, dostaneme absolutní amplitudu, resp. měsíční nebo denní absolutní amplitudu.
česky: amplituda meteorologického prvku; angl: amplitude of the meteorological element, range of the meteorological element; slov: amplitúda meteorologického prvku; něm: Amplitude der meteorologischen Größe f; rus: амплитуда метеорологического элемента  1993-a3
amplitude d'une rafale (de vent) f
rozdíl mezi registrovanou max. a min. rychlostí při jednom nárazu větru. Viz též vítr nárazovitý.
česky: amplituda nárazu větru; angl: gust amplitude; slov: amplitúda nárazu vetra; něm: Böenspitze f; rus: амплитуда порыва ветра  1993-a1
amplitude de l'élément météorologique f
rozdíl nejvyšší a nejnižší hodnoty meteorologického prvku, změřené za určitý časový úsek, zpravidla v průběhu dne (viz amplituda denní), měsíce (viz amplituda měsíční) nebo roku (viz amplituda roční). Zprůměrováním těchto hodnot za delší období dostaneme průměr denní, měsíční a roční amplitudy. Pokud místo určitého roku, měsíce nebo dne uvažujeme celé sledované období, resp. kalendářní měsíc nebo kalendářní den, dostaneme absolutní amplitudu, resp. měsíční nebo denní absolutní amplitudu.
česky: amplituda meteorologického prvku; angl: amplitude of the meteorological element, range of the meteorological element; slov: amplitúda meteorologického prvku; něm: Amplitude der meteorologischen Größe f; rus: амплитуда метеорологического элемента  1993-a3
amplitude diurne absolue f
rozdíl mezi denním absolutním maximem a denním absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C v roce 1785 a denního maxima 16,1 °C v roce 1922.
česky: amplituda absolutní denní; angl: daily absolute amplitude, daily absolute range; slov: absolútna denná amplitúda; něm: absolute Tagesamplitude f , tägliche Schwankung f; rus: суточная абсолютная амплитуда  1993-a3
amplitude diurne f
rozdíl mezi denním maximem a denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též amplituda denní průměrná.
česky: amplituda denní; angl: daily amplitude, daily range; slov: denná amplitúda; něm: Tagesgang m, Tagesamplitude f , tägliche Schwankung f; rus: суточная амплитуда  1993-a3
amplitude diurne moyenne f
průměr denních amplitud nebo též rozdíl mezi průměrným denním maximem a průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).
česky: amplituda denní průměrná; angl: mean daily amplitude; slov: priemerná denná amplitúda; něm: mittlere Tagesamplitude f, mittlere Tagesamplitude f; rus: среднесуточная амплитуда  2014
amplitude du courant (de coup) de foudre f
parametr proudu blesku, vyjadřující vrcholovou hodnotu rázové vlny elektrického proudu I při úderu blesku. Nejčastěji bývá v rozmezí od 2 do 250 kA se stř. hodnotou 20 až 35 kA. Je rozhodujícím parametrem při stanovení velikosti napětí U na odporu uzemnění R zasaženého objektu, které se určí ze vztahu
U=RImax
kde Imax je amplituda proudu blesku. U vícenásobných blesků dosahuje amplituda proudu blesku nejvyšší hodnoty většinou u prvního dílčího výboje blesku, u následujících dílčích výbojů bývá podstatně menší.
česky: amplituda proudu blesku; angl: lightning current amplitude; slov: amplitúda prúdu blesku; něm: Blitzstromamplitude f; rus: амплитуда тока молнии  1993-a3
amplitude journalière absolue f
rozdíl mezi denním absolutním maximem a denním absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C v roce 1785 a denního maxima 16,1 °C v roce 1922.
česky: amplituda absolutní denní; angl: daily absolute amplitude, daily absolute range; slov: absolútna denná amplitúda; něm: absolute Tagesamplitude f , tägliche Schwankung f; rus: суточная абсолютная амплитуда  1993-a3
amplitude journalière f
rozdíl mezi denním maximem a denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též amplituda denní průměrná.
česky: amplituda denní; angl: daily amplitude, daily range; slov: denná amplitúda; něm: Tagesgang m, Tagesamplitude f , tägliche Schwankung f; rus: суточная амплитуда  1993-a3
amplitude mensuelle absolue f
rozdíl mezi měsíčním absolutním maximem a měsíčním absolutním minimem meteorologického prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).
česky: amplituda absolutní měsíční; angl: monthly absolute amplitude, monthly absolute range; slov: absolútna mesačná amplitúda; něm: absolute monatliche Schwingungsbreite f, absolute monatliche Schwankungsbereich m; rus: месячная абсолютная амплитуда  1993-a3
amplitude mensuelle f
rozdíl mezi měsíčním maximem a měsíčním minimem meteorologického prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z denního minima –24,4 °C (13. 2.) a denního maxima 13,0 °C (27. 2.).
česky: amplituda měsíční; angl: monthly amplitude, monthly range; slov: mesačná amplitúda; něm: monatliche Schwingungsbreite f, monatliche Schwankungsbereich m; rus: месячная амплитуда  1993-a3
amplitude quotidienne f
rozdíl mezi denním maximem a denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též amplituda denní průměrná.
česky: amplituda denní; angl: daily amplitude, daily range; slov: denná amplitúda; něm: Tagesgang m, Tagesamplitude f , tägliche Schwankung f; rus: суточная амплитуда  1993-a3
amplitude quotidienne moyenne f
průměr denních amplitud nebo též rozdíl mezi průměrným denním maximem a průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).
česky: amplituda denní průměrná; angl: mean daily amplitude; slov: priemerná denná amplitúda; něm: mittlere Tagesamplitude f, mittlere Tagesamplitude f; rus: среднесуточная амплитуда  2014
anafront m
atmosférická fronta s výstupným pohybem teplého vzduchu nad frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou teplé fronty a studené fronty prvního druhu. Viz též katafronta.
Termín zavedl švédský meteorolog T. Bergeron mezi roky 1934 a 1936. Vytvořil ho přidáním řec. předpony ἀνα- [ana-] s významem „na, po, vzhůru“ k dříve zavedenému pojmu fronta.
česky: anafronta; angl: anabatic front, anafront; slov: anafront; něm: Anafront f, Aufgleitfront f; rus: анабатический фронт, анафронт  1993-a3
anallobare f
izalobara spojující místa se stejnou kladnou hodnotou tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 hod. Viz též katalobara.
Termín (ve tvaru anisallobar) zavedl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1913. Skládá se z řec. komponentu ἀνα- [ana-] s významem „na, po, vzhůru“ a slova izalobara, z něhož byl kvůli snazší výslovnosti vypuštěn první komponent.
česky: analobara; angl: anallobar; slov: analobara; něm: Anallobare f; rus: аналлобара  1993-a3
analyse du champ de pression f
synop. rozbor, kterým se studuje prostorové rozložení atm. tlaku pomocí izobar nebo izohyps. Viz též analýza synoptických map.
česky: analýza tlakového pole; angl: baric analysis; slov: analýza tlakového poľa; něm: Analyse des Druckfeldes f; rus: барический анализ  1993-a1
analyse des cartes de surface / des cartes isobariques/météorologiques f
operace, které se provádějí na synoptických mapách. Na přízemních mapách představuje obvykle konstrukci izobar a izalobar, zakreslení atmosférických front, ohraničení oblastí srážek, popřípadě dalších význačných jevů, jako jsou bouřky, mlhy, húlavy atd. Na výškových mapách spočívá analýza synoptických map v konstrukci izohyps absolutní či relativní topografie a izoterem příslušné izobarické hladiny, popřípadě izotach. Na mapách tzv. doplňujících charakteristik (mapy doby slunečního svitu, množství srážek, nočních minimálních teplot, denních maximálních teplot apod.) se konstruují izolinie příslušných prvků. Účelem analýzy synoptických map je co nejpřesnější zjištění a zobrazení fyz. stavu atmosféry a podmínek počasí pro diagnostické a prognostické účely. Viz též analýza frontální, analýza počasí, analýza synoptická, analýza tlakového pole, kreslení povětrnostních map.
česky: analýza synoptických map; angl: synoptic chart analysis; slov: analýza synoptických máp; něm: Wetterkartenanalyse f; rus: анализ синоптической карты  1993-a2
analyse des masses d'air f
česky: analýza vzduchových hmot; angl: air mass analysis; slov: analýza vzduchových hmôt; něm: Luftmassenanalyse f; rus: анализ воздушных масс  1993-a1
analyse du temps présent f
syn. rozbor počasí, diagnóza počasí – detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení velmi krátkodobé předpovědi počasí a částečně i předpovědi počasí krátkodobé. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.
česky: analýza počasí; angl: weather analysis; slov: analýza počasia; něm: Wetteranalyse f; rus: синоптический анализ  1993-a3
analyse frontale f
součást synoptické analýzy, zaměřená na detekci atmosférických front na přízemních, méně často i na výškových synoptických mapách. Sleduje se vznik, intenzita, druh, rychlost postupu, popř. rozpad front a s tím související počasí. K frontální analýze patří i sledování vzniku a vývoje cyklon a anticyklon. Pokud je prováděna ručně, mluvíme o frontální analýze subjektivní, při počítačovém zpracování jde o tzv. objektivní frontální analýzu. Viz též analýza synoptických map.
česky: analýza frontální; angl: frontal analysis; slov: frontálna analýza; něm: Frontenanalyse f; rus: фронтологический анализ  1993-a3
analyse frontologique f
součást synoptické analýzy, zaměřená na detekci atmosférických front na přízemních, méně často i na výškových synoptických mapách. Sleduje se vznik, intenzita, druh, rychlost postupu, popř. rozpad front a s tím související počasí. K frontální analýze patří i sledování vzniku a vývoje cyklon a anticyklon. Pokud je prováděna ručně, mluvíme o frontální analýze subjektivní, při počítačovém zpracování jde o tzv. objektivní frontální analýzu. Viz též analýza synoptických map.
česky: analýza frontální; angl: frontal analysis; slov: frontálna analýza; něm: Frontenanalyse f; rus: фронтологический анализ  1993-a3
analyse isentropique f
analýza procesů v atmosféře, která je založena na rozboru polohy a konfigurace izentropických ploch a rozložení vlastností vzduchu a jeho pohybu na těchto plochách. Je dobře aplikovatelná na adiabatické dějesynoptickém měřítku, které nenarušují kontinuitu izentropických ploch, a ve volné atmosféře v místech se stabilním teplotním zvrstvením, kde je vert. rozložení izentropických ploch jednoznačnou funkcí tlaku vzduchu. Izentropická analýza je vhodnou součástí analýzy počasí, a to zejména vertikálních pohybů vzduchu, procesů na atmosférických frontách, advekce vlhkosti vzduchu a stabilitních poměrů. Izentropická analýza se provádí na izentropických mapách a vertikálních řezech atmosférou. Viz též anomálie potenciální vorticity.
česky: analýza izentropická; angl: isentropic analysis; slov: izentropická analýza; něm: Isentropenanalyse f; rus: изэнтропический анализ  1993-a3
analyse météo f
syn. rozbor počasí, diagnóza počasí – detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení velmi krátkodobé předpovědi počasí a částečně i předpovědi počasí krátkodobé. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.
česky: analýza počasí; angl: weather analysis; slov: analýza počasia; něm: Wetteranalyse f; rus: синоптический анализ  1993-a3
analyse météorologique f
česky: diagnóza počasí; angl: weather diagnosis; slov: diagnóza počasia; něm: Wetterdiagnose f; rus: диагноз погоды  1993-a1
analyse objective f
proces interpolace nebo extrapolace naměřených či jinak získaných meteorologických dat do předem zadaných bodů v rovině nebo prostoru. Pojem objektivní analýza se používá ve dvou významech. V nejobecnějším slova smyslu zahrnuje tento pojem celý proces sestávající z kódování a dekódování naměřených dat, jejich přenosu z míst měření, z kontroly dat a z interpolace nebo extrapolace dat do zadaných bodů. V užším slova smyslu zahrnuje interpolaci nebo extrapolaci dat, jejichž nedílnou součástí je kontrola naměřených dat. Důležitou informací, která vstupuje do objektivní analýzy jako jeden ze zdrojů dat, pokud je k dispozici, je tzv. předběžné pole (z angl. „first guess“), tj. odhad hodnot analyzovaných prvků v bodech, do nichž interpolujeme naměřené hodnoty. Při objektivní analýze zaměřené na přípravu vstupních dat do numerického modelu předpovědi počasí se jako předběžné pole využívají 6hodinové nebo 12hodinové předpovědi. V současnosti se pro přípravu vstupních dat do numerického modelu počasí používá variační metoda 3D-VAR a metoda optimální interpolace. Metoda 3D-VAR je obecnější a numericky snadněji aplikovatelná, a proto je preferována. Obě metody počítají interpolovanou hodnotu s cílem minimalizovat její chybu, přičemž využívají statistickou strukturu chyb interpolovaných dat v prostoru. Objektivní analýza se používá i pro interpolaci nebo extrapolace veličin, u nichž statistická struktura chyb není známa nebo je obtížně popsatelná. Pro tyto prvky se používá metoda kriging nebo korekční metody např. Barnesova korekční metoda. Viz též reanalýza.
česky: analýza objektivní; angl: objective analysis; slov: objektívna analýza; něm: objektive Analyse f; rus: объективный анализ  1993-a3
analyse pollinique f
rozbor četnosti a kvality pylových zrn různých druhů rostlin obsažených v povrchových nánosech, zvláště v rašeliništích, z nichž mohou být činěny závěry o změnách klimatu. Viz též proxy data.
česky: analýza pylová; angl: pollen analysis; slov: peľová analýza; něm: Pollenanalyse f; rus: пыльцевой анализ  1993-a3
analyse synoptique f
detailní studium stavu atmosféry, vyjádřeného rozložením tlaku vzduchu, vzduchových hmot, atmosférických front a povětrnostních podmínek v určité oblasti na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.
česky: analýza synoptická; angl: synoptic analysis; slov: synoptická analýza; něm: synoptische Analyse f; rus: синоптический анализ  1993-a2
anémobiagraphe m
anemograf pracující na aerodyn. principu, vybavený registračním a plovákovým manometrickým systémem. Jeho stupnice rychlostí je zlinearizována pomocí pružin. V Česku se nepoužívá.
Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“, βία [bia] „síla“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
česky: anemobiagraf; angl: anemobiagraph; slov: anemobiagraf; něm: Anemobiagraph m; rus: анемобиаграф, аэродинамический анемограф  1993-a3
anémoclinomètre (enregistreur) m
registrační přístroj k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
Termín se skládá z řec. slov ἄνεμος [anemos] „vítr“ a κλίνειν [klinein] „naklánět“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
česky: anemoklinograf; angl: anemoclinograph, recording anemoclinometer; slov: anemoklinograf; něm: Anemoklinograph m; rus: анемоклинограф  1993-a3
anémoclinomètre m
přístroj určený k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“, κλίνειν [klinein] „naklánět“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“. 
česky: anemoklinometr; angl: anemoclinometer; slov: anemoklinometer; něm: Anemoklinometer n; rus: анемоклинометр  1993-a3
anémogramme m
záznam anemografu.
Termín vznikl odvozením od termínu anemograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o větru“.
česky: anemogram; angl: anemogram; slov: anemogram; něm: Anemogramm n, Windregistrierung f; rus: анемограмма  1993-a3
anémographe m
registrační anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou rychlost větru a směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená větrná směrovka pro směr větru. Viz též měření větru.
Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
česky: anemograf; angl: anemograph, recording anemometer; slov: anemograf; něm: Anemograph m, Windschreiber m; rus: анемограф  1993-a1
anémomètre à contacts m
miskový nebo lopatkový anemometr, v němž se mžikově uzavírá el. kontakt po určitém konstantním počtu otáček rotujícího čidla. Uzavření kontaktu bývá indikováno pomocí světelných nebo zvukových signálů. Doba mezi dvěma po sobě následujícími signály se měří stopkami nebo jsou el. impulzy zaznamenávány na registrační válec s konstantní rotační rychlostí. Jde o přístroj, který se už v současném meteorologickém provozu nepoužívá.
česky: anemometr kontaktový; angl: contact-cup anemometer; slov: kontaktový anemometer; něm: Kontaktanemometer n; rus: контактный анемометр  1993-a3
anémomètre à coupelles m
anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu n závisí téměř lineárně na rychlosti větru v. Platí vztah:
v=a+bn+c n2, kde a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s–1), b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a c konstanta řádu 10–4. Rychlost větru se určí pomocí:
a) mech. počítadla zabudovaného v přístroji a stopek;
b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému;
c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření směru větru je obvykle doplněn větrnou směrovkou. Spolu s ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.
česky: anemometr miskový; angl: cup anemometer; slov: miskový anemometer; něm: Schalenkreuzanemometer n; rus: чашечный анемометр  1993-a3
anémomètre à hélice m
anemometr, který registruje směr i rychlost větru. Viz rumb.
Termín se skládá z řec. άνεμος [anemos] „vítr“, rus. румб [rumb] (označení pro kompasový dílek) a z řec. μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.
česky: anemorumbometr; angl: anemorumbometer; slov: anemorumbometer; něm: Anemorumbometer m; rus: анеморумбометр  1993-a3
anémomètre à moulinet m
anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než anemometry miskové či ultrasonické.
česky: anemometr lopatkový; angl: air meter, Byram anemometer; slov: lopatkový anemometer; něm: Flügelradanemometer n, Anemometer nach Byram n; rus: анемометр Байрама, мельничный анемометр  1993-a3
anémomètre à plaque m
anemometr, jehož čidlem je lehká deska, orientovaná kolmo na směr proudění a jejíž výchylka od svislice je úměrná rychlosti větru. Má nelineární stupnici. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Viz též anemometr Wildův.
česky: anemometr s výkyvnou deskou; angl: pressure-plate anemometer, swinging plate anemometer; slov: anemometer s doskou; něm: Druckplattenanemometer n; rus: анемометр с пластинкой, флюгер Вильда  1993-a3
anémomètre à résonance acoustique m
syn. anemometr ultrazvukový, anemometr sonický, anemometr akustický – přístroj k měření směru a rychlosti větru. Vysílá a přijímá ultrazvukový signál mezi pevně rozmístěnými převodníky (zpravidla tři převodníky nebo čtyři umístěné horizontálně ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku, resp. čtverce). Rychlost větru je úměrná zpoždění nebo zrychlení signálu v závislosti na směru větru a vypočte se ze vztahu:
Vw=0,5L( 1/tf-1/ tr),
kde Vw je rychlost větru, L je vzdálenost mezi dvěma převodníky, tf je čas v jednom směru měření a tr je čas v opačném směru měření.
Výhoda proti miskovému anemometruvětrnou směrovkou je v tom, že není nutné udržovat žádné mechanické součástky, ložiska. Při záporných teplotách může sníh, námraza nebo ledovka způsobit výpadek měření a je tedy nezbytné přístroj, především převodníky, mechanicky očistit. U vyhřívaného modelu zabraňují termostaticky řízená topná tělesa v hlavicích a ramenech senzoru hromadění námrazy vlivem mrznoucího deště nebo sněhu.
česky: anemometr ultrasonický; angl: ultrasonic anemometer; slov: ultrasonický anemometer; něm: Ultraschallanemometer m  2014
anémomètre à tube (de pression) m
anemometr založený na principu Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního manometru. Tlakový rozdíl Δp závisí na rychlosti větru v a hustotě vzduchu ρ podle vztahu
Δp=k.ρv22
kde k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též anemometr tlakový.
česky: anemometr Dinesův; angl: Dines anemometer, pressure tube anemometer; slov: Dinesov anemometer; něm: Anemometer nach Dines n, Staurohranemometer n, Druckröhrenanemometer n; rus: анемометр Дайнса  1993-a2
anémomètre à tube de Pitot m
anemometr pracující na principu Pitotovy trubice a využívající k měření rychlosti větru tlakové rozdíly, vyvolané na čidle proudícím vzduchem. Pro správnou orientaci vůči proudění bývá umístěn na návětrné straně větrné směrovky. V současnosti není tento princip provozně používán pouze např. v souvislosti s užitím univerzálního anemografu. Viz též anemometr Dinesův.
česky: anemometr tlakový; angl: pressure anemometer; slov: tlakový anemometer; něm: Druckanemometer n; rus: манометрический анемометр  1993-a3
anémomètre à ultrason m
syn. anemometr ultrazvukový, anemometr sonický, anemometr akustický – přístroj k měření směru a rychlosti větru. Vysílá a přijímá ultrazvukový signál mezi pevně rozmístěnými převodníky (zpravidla tři převodníky nebo čtyři umístěné horizontálně ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku, resp. čtverce). Rychlost větru je úměrná zpoždění nebo zrychlení signálu v závislosti na směru větru a vypočte se ze vztahu:
Vw=0,5L( 1/tf-1/ tr),
kde Vw je rychlost větru, L je vzdálenost mezi dvěma převodníky, tf je čas v jednom směru měření a tr je čas v opačném směru měření.
Výhoda proti miskovému anemometruvětrnou směrovkou je v tom, že není nutné udržovat žádné mechanické součástky, ložiska. Při záporných teplotách může sníh, námraza nebo ledovka způsobit výpadek měření a je tedy nezbytné přístroj, především převodníky, mechanicky očistit. U vyhřívaného modelu zabraňují termostaticky řízená topná tělesa v hlavicích a ramenech senzoru hromadění námrazy vlivem mrznoucího deště nebo sněhu.
česky: anemometr ultrasonický; angl: ultrasonic anemometer; slov: ultrasonický anemometer; něm: Ultraschallanemometer m  2014
anémomètre à ultrason m
česky: anemometr ultrazvukový; angl: ultrasonic anemometer; slov: ultrasonický anemometer, ultrazvukový anemometer; něm: Ultraschallanemometer m  2020
anémomètre autonomne / universel m
registr. anemometr (anemograf) používaný pro 24hodinový (nebo denní) záznam okamžitého směru větru, okamžité rychlosti větru (nárazů větru) a průměrné rychlosti větru. Směr větru zaznamenává větrná směrovka, jejíž otáčivý pohyb se přenáší hřídelem k registračnímu přístroji. Dráha větru, resp. průměrná rychlost větru, se zjišťuje měřením otáček miskového anemometru (viz součtový anemometr). Měření nárazů větru, resp. okamžitých rychlostí větru, je založeno na principu Dinesova, resp. tlakového anemometru. Čidlová část přístroje se umísťuje na ocelovou nosnou trubici nejméně 4 m nad nejvyšší bod střechy, registrační část se s ohledem na mechanické převody umísťuje přesně vertikálně pod čidlovou částí do vzdálenosti max. 12 m. Univerzální anemograf byl základním větroměrným přístrojem na profesionálních meteorologických stanicích v Česku do konce 90. let 20. století. Dnes zůstává srovnávacím přístrojem na vybraných stanicích provádějících souběžná měření.
česky: anemograf univerzální; slov: univerzálny anemograf; něm: Universalanemograph m; rus: самопишущий анемометр  1993-a3
anémomètre de Byram m
anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než anemometry miskové či ultrasonické.
česky: anemometr lopatkový; angl: air meter, Byram anemometer; slov: lopatkový anemometer; něm: Flügelradanemometer n, Anemometer nach Byram n; rus: анемометр Байрама, мельничный анемометр  1993-a3
anémomètre de Dines m
anemometr založený na principu Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního manometru. Tlakový rozdíl Δp závisí na rychlosti větru v a hustotě vzduchu ρ podle vztahu
Δp=k.ρv22
kde k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též anemometr tlakový.
česky: anemometr Dinesův; angl: Dines anemometer, pressure tube anemometer; slov: Dinesov anemometer; něm: Anemometer nach Dines n, Staurohranemometer n, Druckröhrenanemometer n; rus: анемометр Дайнса  1993-a2
anémomètre de Robinson m
anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu n závisí téměř lineárně na rychlosti větru v. Platí vztah:
v=a+bn+c n2, kde a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s–1), b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a c konstanta řádu 10–4. Rychlost větru se určí pomocí:
a) mech. počítadla zabudovaného v přístroji a stopek;
b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému;
c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření směru větru je obvykle doplněn větrnou směrovkou. Spolu s ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.
česky: anemometr miskový; angl: cup anemometer; slov: miskový anemometer; něm: Schalenkreuzanemometer n; rus: чашечный анемометр  1993-a3
anémomètre enregistreur m
registrační anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou rychlost větru a směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená větrná směrovka pro směr větru. Viz též měření větru.
Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
česky: anemograf; angl: anemograph, recording anemometer; slov: anemograf; něm: Anemograph m, Windschreiber m; rus: анемограф  1993-a1
anémomètre m
přístroj k měření rychlosti větru nebo rychlosti a směru větru. Anemometry měřící rychlost větru pracují na několika hlavních principech:
a) mechanickém: větrem se roztáčí otočné miskové nebo vrtulové čidlo anemometru, jehož počet otáček za jednotku času je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr miskový, anemometr lopatkový), nebo se větrem vychyluje čidlo přístroje (deska, koule, miskové kolo) z klidové polohy a úhel vychýlení je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr s výkyvnou deskou);
b) ultrazvukovém (akustickém): mezi vysílačem a přijímačem anemometru se šíří ultrazvukové vlny, přičemž doba, za kterou se signál dostane od vysílače k přijímači je závislá na rychlosti větru podél dráhy šíření ultrazvuku (viz anemometr ultrasonický);
c) dynamickém: pomocí speciálně konstruované trubice (tzv. Pitotova trubice), která je čidlem přístroje, se snímá rozdíl dynamického a statického tlaku, který závisí na rychlosti větru (viz anemometr tlakový, anemometr Dinesův);
d) zchlazovacím: čidlem anemometru je materiál (typicky tenký drát) vyhřátý na teplotu vyšší, než je teplota měřeného prostředí, jehož ochlazování vlivem proudění vzduchu je v zákonité závislosti na rychlosti větru (viz anemometr zchlazovací);
Pro experimentální účely se využívají anemometry, které pracují na dalších principech a jen ojediněle se vyrábějí sériově, např.:
e) anemometr vírový využívá zákonité závislosti frekvence kmitání vírů v Kármánově vírové cestě za překážkou umístěnou v měřeném proudu vzduchu ve snímači přístroje, na rychlosti tohoto proudu;
f) anemometr tlakový s fluidním zesilovačem má ve snímači vytvořen pomocí trysky pomocný proud vzduchu kolmý na směr měřeného proudění. Deformace tohoto pomocného proudu vlivem větru je citlivě snímána zpravidla dvojicí tlakových čidel umístěných v trubici snímače naproti trysce;
g) anemometr s tepelným značkováním má snímač vybavený impulsním zdrojem tepla, který ohřeje vzduch protékající trubicí snímače, v níž se rychlost měří. Na závětrné straně zdroje tepla vyhodnocují časový posun tepelné značky dva bez setrvačné teploměry umístěné ve směru proudnic v konstantní vzájemné vzdálenosti. Měřená rychlost je nepřímo úměrná zjištěnému časovému posuvu.
V Česku se na meteorologických stanicích a při terénních měřeních v současnosti používají anemometry pracující na mechanickém a ultrazvukovém principu. Viz též měření větru.
Termín se skládá z řec. άνεμος [anemos] „vítr“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.
česky: anemometr; angl: anemometer; slov: anemometer; něm: Anemometer n, Windmesser m; rus: анемометр  1993-a3
anémomètre totalisateur m
miskový nebo lopatkový anemometr, u něhož je počet otáček rotujícího systému udáván mech. počítadlem v jednotkách „uběhnuté“ dráhy větru. Měří-li se současně čas, lze pomocí součtového anemometru stanovit prům. rychlost větru. Bývá konstruován jako přenosný přístroj malých rozměrů, upravený k instalaci na tyči nebo opatřený držadlem. V této úpravě bývá nazýván ruční anemometr součtový. Na principu součtového anemometru je založeno také měření prům. rychlosti větru (dráhy větru) univerzálním anemografem. V současnosti se již tento princip v meteorologickém provozu nepoužívá a místo součtového principu používají elektronické metody záznamu dat.
česky: anemometr součtový; angl: counting anemometer, run-of-wind anemometer; slov: súčtový anemometer; něm: Windweganemometer n, Windwegmessgeraet n; rus: анемометр со счетчиком, анемометр-тотализатор  1993-a3
anémométrie f
zast. označení pro obor zabývající se měřením charakteristik větru a jeho metodikou. Viz též měření větru.
Termín se skládá z řec. άνεμος [anemos] „vítr“ a -μετρία [-metria] „měření“.
česky: anemometrie; angl: anemometry; slov: anemometria; něm: Anemometrie f; rus: анемометрия  1993-a1
anémoscope m
zast. označení pro větrnou korouhev.
Termín zavedl it. astronom a matematik E. Danti (1536-1586) v lat. podobě anemoscopium jako označení přístroje, který vynalezl. Skládá se z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.
česky: anemoskop; angl: anemoscope; slov: anemoskop; něm: Windanzeigegerät n, Anemoskop n; rus: анемоскоп  1993-a3
ange écho radar m 
česky: echo andělské; slov: anjelské echo; něm: Engel-Echo n  1993-a1
ange radar m 
česky: echo andělské; slov: anjelské echo; něm: Engel-Echo n  1993-a1
anomalie climatique f
odchylka klimatického prvku od jeho průměrné hodnoty, a to v časovém nebo prostorovém smyslu:
a) statisticky odlehlá hodnota klimatického prvku v určitém období oproti dlouhodobému průměru, příp. klimatologickému normálu pro danou oblast. Tyto klimatické anomálie jsou důsledkem kolísání klimatu a lze je rozeznat v různých časových měřítkách. Výrazné klimatické anomálie způsobují klimatická ohrožení;
b) odchylka klimatologického normálu v určité oblasti oproti širšímu okolí, např. dané rovnoběžce (šířková anomálie), nadm. výšce (výšková anomálie) apod. V tomto smyslu jsou klimatické anomálie způsobeny vlivem klimatických faktorů, jimiž se dané místo nebo oblast liší od svého okolí. Zast. označení pro oblast s kladnou klimatickou anomálií je pleión (např. hyetopleión v případě atmosférických srážek, termopleión u teploty vzduchu); oblast se zápornou anomálií byla v minulosti analogicky označována jako meión nebo též antipleión. Viz též izanomála.
česky: anomálie klimatická; angl: climatic anomaly; slov: klimatická anomália; něm: Klimaanomalie f; rus: климатическая аномалия  1993-a3
anomalie de vorticité potentielle
meteorologická anomálie převážně synoptického měřítka, jejíž vert. rozsah se zvětšuje s rostoucím horiz. rozměrem a zmenšuje s rostoucí vertikální stabilitou atmosféry. Rozlišujeme kladné a záporné anomálie potenciální vorticity, pro které jsou charakteristické kladné, resp. záporné odchylky hodnot od klimatologického normálu. Kladná anomálie potenciální vorticity v horní troposféře je spojena s cyklonální vorticitou a zpravidla se studenou advekcí z vyšších zeměpisných šířek, popř. s pronikáním vzduchu ze stratosféry. Záporná anomálie potenciální vorticity je spojena s anticyklonální vorticitou a zpravidla s teplou advekcí z nižších zeměpisných šířek. Anomálie potenciální vorticity se může vyskytovat i ve spodní troposféře, kde nejčastěji vzniká působením výškové anomálie na prostředí se zvýšenou baroklinitou nebo následkem neadiabatických dějů souvisejících např. s tvorbou srážek. Viz též PV thinking.
česky: anomálie potenciální vorticity; angl: potential vorticity anomaly; slov: anomália potenciálnej vorticity; něm: Anomalie der potentiellen Vorticity f, Anomalie der potentiellen Vorticity f  2014
anthélie f
protislunce, viz kruh parhelický.
Termín pochází z řec. ἀνθήλιος [anthélios] „proti Slunci“ (z ἀντί [anti] „proti“ a ἥλιος [hélios] „Slunce“).
česky: antihélium; angl: anthelion; slov: antihélium; něm: Gegensonne f; rus: антелий, антигелий, дуга антеля , противосолнце  1993-a1
anticyclogénèse dynamique f
anticyklogeneze vyvolaná procesy souvisejícími s růstem advekce anticyklonální vorticity nebo poklesem advekce cyklonální vorticity s výškou. Za těchto podmínek dochází ke generování sestupných pohybů vzduchu a k následnému adiabatickému oteplování vzduchové hmoty. Tímto způsobem např. vznikají subtropické anticyklony. Viz též rovnice omega, subsidence vzduchu.
česky: anticyklogeneze dynamická; angl: dynamic anticyclogenesis; slov: dynamická anticyklogenéza; něm: dynamische Antizyklogenese f; rus: динамический антициклогенез  1993-a3
anticyclogénèse f
vznik, popř. zesílení již existující anticyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování anticyklony nebo k jejímu mohutnění. Rozlišujeme anticyklogenezi dynamickou a termickou. Opakem anticyklogeneze je anticyklolýza.
Termín se skládá ze slova anticyklona a řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“.
česky: anticyklogeneze; angl: anticyclogenesis; slov: anticyklogenéza; něm: Antizyklogenese f; rus: антициклогенез  1993-a3
anticyclogenèse f
vznik, popř. zesílení již existující anticyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování anticyklony nebo k jejímu mohutnění. Rozlišujeme anticyklogenezi dynamickou a termickou. Opakem anticyklogeneze je anticyklolýza.
Termín se skládá ze slova anticyklona a řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“.
česky: anticyklogeneze; angl: anticyclogenesis; slov: anticyklogenéza; něm: Antizyklogenese f; rus: антициклогенез  1993-a3
anticyclogénèse thermique f
anticyklogeneze vedoucí ke vzniku nebo mohutnění studené anticyklony vlivem neadiabatického ochlazení vzduchu od aktivního povrchu, popř. vlivem výrazné studené advekce. Tímto způsobem vznikají např. nízké anticyklony nad pevninou v zimě a termické anticyklony relativně malého rozsahu.
česky: anticyklogeneze termická; angl: thermal anticyclogenesis; slov: termická anticyklogenéza; něm: thermische Antizyklogenese f; rus: термический антициклогенез  1993-a3
anticyclolyse f
zeslabení již existující anticyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k slábnutí a rozpadu anticyklony. Opakem anticyklolýzy je anticyklogeneze.
Termín se skládá ze slova anticyklona a řec. λύσις [lysis] „uvolňování, rozpouštění“.
česky: anticyklolýza; angl: anticyclolysis; slov: anticyklolýza; něm: Antizyklolyse f; rus: антициклолиз  1993-a3
anticyclone à cœur chaud m
anticyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé anticyklony jsou termicky symetrické a obvykle se projevují v celé troposféře. Nad teplou anticyklonou dosahuje v dané zeměpisné šířce tropopauza největších výšek. Při subsidenci vzduchu dochází při adiabatickém ději k jeho oteplování. Do teplých anticyklon patří především subtropické anticyklony.
česky: anticyklona teplá; angl: warm anticyclone; slov: teplá anticyklóna; něm: warme Antizyklone f; rus: теплый антициклон  1993-a2
anticyclone à cœur froid m
anticyklona, která je termicky symetrická a vyskytuje se v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Má malý vert. rozsah a je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především arktické a antarktické anticyklony a zimní kontinentální anticyklony.
česky: anticyklona studená; angl: cold anticyclone; slov: studená anticyklóna; něm: kalte Antizyklone f, Kältehoch n; rus: холодный антициклон  1993-a3
anticyclone antarctique m
anticyklona nad Antarktidou značně symetricky rozložená kolem již. pólu, se středem převážně ve vých. části pevniny. Antarktická anticyklona je akčním centrem atmosféry. Jako studená anticyklona zabírá zpravidla jen spodní troposféru.
česky: anticyklona antarktická; angl: antarctic anticyclone; slov: antarktická anticyklóna; něm: antarktische Antizyklone f; rus: антарктический антициклон  1993-a3
anticyclone canadien m
syn. anticyklona severoamerická – kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi studené anticyklony s výraznou inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze sezonních akčních center atmosféry.
česky: anticyklona kanadská; angl: Canadian anticyclone; slov: kanadská anticyklóna; něm: Kanada-Antizyklone f; rus: канадский антициклон  1993-a3
anticyclone continental m
studená anticyklona vytvářející se nad prochlazenou pevninou v zimě. Je obvykle sezonním akčním centrem atmosféry. Mezi kontinentální anticyklony patří zejména sibiřská a kanadská anticyklona.
česky: anticyklona kontinentální; angl: continental anticyclone; slov: kontinentálna anticyklóna; něm: kontinentale Antizyklone f; rus: континентальный антициклон  1993-a3
anticyclone coupé en altitude m
teplá anticyklona, která vznikla oddělením sev. části protáhlého hřebene vysokého tlaku vzduchu, ležícího zpravidla v poledníkovém směru, brázdou nízkého tlaku vzduchu. Izolovaná anticyklona bývá často blokující anticyklonou.
česky: anticyklona izolovaná; angl: cut-off high; slov: izolovaná anticyklóna; něm: isolierte Antizyklone f, abgeschnürte Antizyklone f; rus: отсеченный антициклон  1993-a3
anticyclone coupé en altitude m
česky: anticyklona odštěpená; angl: cut-off high, isolierte Antizyklone f; slov: odštiepená anticyklóna; něm: abgeschnürte Antizyklone f; rus: одсеченый антициклон  1993-a1
anticyclone cyclone à cœur chaud/froid asymétrique m
anticyklona, ve které se vyskytují v horiz. směru dost značné teplotní rozdíly. Na sev. polokouli je nejčastěji vých. a jv. část anticyklony studená, zatímco záp. a sz. část teplá. Rozdíly mezi teplou a stud. částí anticyklony dosahují obvykle 5 až 15 °C. Termicky asymetrické anticyklony bývají většinou uzavírajícími anticyklonami, které ukončují sérii cyklon.
česky: anticyklona termicky asymetrická; angl: thermal asymmetric anticyclone; slov: termicky asymetrická anticyklóna; něm: thermisch asymmetrische Antizyklone f; rus: термически асимметричный антициклон  1993-a2
anticyclone cyclone à cœur chaud/froid symétrique m
anticyklona, v níž jsou malé teplotní rozdíly v horiz. směru mezi jejími jednotlivými částmi. Termicky symetrické anticyklony jsou především kvazistacionární anticyklony, které mohou být teplé nebo studené; teplé jsou subtropické anticyklony; do studených lze zahrnout arktickou a antarktickou anticyklonu a dále pak všechny kontinentální anticyklony.
česky: anticyklona termicky symetrická; angl: thermal symmetric anticyclone; slov: termicky symetrická anticyklóna; něm: thermisch symmetrische Antizyklone f; rus: термически симметричный антициклон  1993-a3
anticyclone d'Amérique du Nord m
syn. anticyklona severoamerická – kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi studené anticyklony s výraznou inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze sezonních akčních center atmosféry.
česky: anticyklona kanadská; angl: Canadian anticyclone; slov: kanadská anticyklóna; něm: Kanada-Antizyklone f; rus: канадский антициклон  1993-a3
anticyclone d'Amérique du Nord m
česky: anticyklona severoamerická; angl: North American anticyclone; slov: severoamerická anticyklóna; něm: Nordamerikanische Antizyklone f; rus: североамериканский антициклон  1993-a1
anticyclone d'Hawaï m
syn. anticyklona severopacifická, anticyklona honolulská – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech sev. části Tichého oceánu, patřící mezi permanentní akční centra atmosféry. Havajská anticyklona dostala název podle Havajských ostrovů, v jejichž blízkosti se většinou vyskytuje její střed. Často, zejména v chladném pololetí, se z ní odděluje samostatná anticyklona v záp. části Pacifiku a mezi nimi se vytváří tzv. druhá pacifická polární fronta.
česky: anticyklona havajská; angl: Hawaiian anticyclone; slov: havajská anticyklóna; něm: Hawaii-Antizyklone f; rus: гавайский антициклон  1993-a3
anticyclone d'Hawaï m
česky: anticyklona honolulská; slov: honolulská anticyklóna; něm: Honolulu-Anticyclone f; rus: гонолульский антициклон  1993-a1
anticyclone de blocage m
pomalu se pohybující anticyklona mírných šířek působící jako překážka pohybu frontálních cyklon od západu k východu. Viz též blokování.
česky: anticyklona blokující; angl: blocking anticyclone; slov: blokujúca anticyklóna; něm: blockierende Antizyklone f; rus: блокирующий антициклон  1993-a1
anticyclone de de Sainte-Hélène m
česky: anticyklona jihoatlantická; angl: South Atlantic anticyclone; slov: juhoatlantická anticyklóna; něm: St. Helena-Antizyklone f; rus: южноатлантический антициклон  1993-a1
anticyclone de l'Atlantique Sud m
česky: anticyklona jihoatlantická; angl: South Atlantic anticyclone; slov: juhoatlantická anticyklóna; něm: St. Helena-Antizyklone f; rus: южноатлантический антициклон  1993-a1
anticyclone de l'Atlantique Sud m
syn. anticyklona jihoatlantická – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi permanentní akční centra atmosféry.
česky: anticyklona svatohelenská; angl: South Atlantic anticyclone; slov: svätohelenská anticyklóna; něm: St. Helena-Antizyklone f, südatlantische Antizyklone f; rus: антициклон острова Святой Елены, южноaтлантический антициклон  1993-a3
anticyclone de l'île de Pâques m
subtropická kvazipermanentní anticyklona na již. polokouli v jv. části Tichého oceánu záp. od Chile.
česky: anticyklona jihopacifická; angl: South Pacific anticyclone; slov: juhopacifická anticyklóna; něm: südpazifische Antizyklone f; rus: южнотихоокеанский антициклон  1993-a3
anticyclone de Sainte-Hélène m
syn. anticyklona jihoatlantická – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi permanentní akční centra atmosféry.
česky: anticyklona svatohelenská; angl: South Atlantic anticyclone; slov: svätohelenská anticyklóna; něm: St. Helena-Antizyklone f, südatlantische Antizyklone f; rus: антициклон острова Святой Елены, южноaтлантический антициклон  1993-a3
anticyclone de Sibérie m
kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší tlak vzduchu (na Zemi) redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též anticyklona kvazistacionární, extrémy tlaku vzduchu.
česky: anticyklona sibiřská; angl: Siberian anticyclone; slov: sibírska anticyklóna; něm: sibirische Antizyklone f; rus: сибирский антициклон  1993-a2
anticyclone des Açores m
syn. anticyklona severoatlantická – subtropická kvazipermanentní anticyklona rozprostírající se nad subtropickými a tropickými oblastmi sev. části Atlantského oceánu se středem nejčastěji v oblasti Azorských ostrovů. Azorská anticyklona je permanentním akčním centrem atmosféry a pro Evropu ohniskem vzniku mořského tropického vzduchu. Počasí u nás ovlivňuje velmi často, a to především v létě, kdy svým hřebenem vysokého tlaku vzduchu zasahuje od jz. do stř. Evropy.
česky: anticyklona azorská; angl: Azores anticyclone; slov: azorská anticyklóna; něm: Azorenhoch n; rus: азорский антициклон  1993-a3
anticyclone des Açores m
česky: anticyklona severoatlantická; angl: North Atlantic anticyclone; slov: severoatlantická anticyklóna; něm: Nordatlantische Antizyklone f; rus: североатлантический антициклон  1993-a1
anticyclone des Bermudes m
na klimatologických mapách záp. část azorské anticyklony. V jednotlivých synoptických situacích se bermudská anticyklona vyskytuje v záp. části subtropického pásma sev. Atlantiku. Existuje buď společně s azorskou anticyklonou (položenou dále k východu) nebo samostatně, kdy představuje azorskou anticyklonu posunutou daleko na západ.
česky: anticyklona bermudská; angl: Bermuda High; slov: bermudská anticyklóna; něm: Bermuda-Antizyklone f, Bermuda-Hoch n; rus: бермудский антициклон  1993-a1
anticyclone des Mascareignes m
česky: anticyklona jihoindická; slov: juhoindická anticyklóna; rus: южноиндийский антициклон  1993-a1
anticyclone des Mascareignes m
syn. anticyklona jihoindická – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech již. části Indického oceánu mezi Madagaskarem a Austrálií, patřící mezi akční centra atmosféry. Název dostala podle ostrova Mauritius, který však leží na jejím sz. okraji.
česky: anticyklona mauricijská; slov: mauricijská anticyklóna; rus: маурийский антициклон  1993-a3
anticyclone du Groenland m
anticyklona nad Arktidou, která má v zimě obyčejně dva samostatné středy, a to nad Grónskem a nad sev. Kanadou. V létě se často rozpadá na tři samostatné útvary, a to nad Grónskem, Barentsovým mořem a v oblasti sev. od Čukotského moře.
česky: anticyklona arktická; angl: arctic anticyclone; slov: arktická anticyklóna; něm: arktische Antizyklone f; rus: арктический антициклон  1993-a3
anticyclone du Pacific Sud m
subtropická kvazipermanentní anticyklona na již. polokouli v jv. části Tichého oceánu záp. od Chile.
česky: anticyklona jihopacifická; angl: South Pacific anticyclone; slov: juhopacifická anticyklóna; něm: südpazifische Antizyklone f; rus: южнотихоокеанский антициклон  1993-a3
anticyclone du Pacifique Nord m
syn. anticyklona severopacifická, anticyklona honolulská – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech sev. části Tichého oceánu, patřící mezi permanentní akční centra atmosféry. Havajská anticyklona dostala název podle Havajských ostrovů, v jejichž blízkosti se většinou vyskytuje její střed. Často, zejména v chladném pololetí, se z ní odděluje samostatná anticyklona v záp. části Pacifiku a mezi nimi se vytváří tzv. druhá pacifická polární fronta.
česky: anticyklona havajská; angl: Hawaiian anticyclone; slov: havajská anticyklóna; něm: Hawaii-Antizyklone f; rus: гавайский антициклон  1993-a3
anticyclone du Pacifique Nord m
česky: anticyklona severopacifická; angl: North Pacific anticyclone; slov: severopacifická anticyklóna; něm: Nordpazifische Antizyklone f; rus: северотихоокеанский антициклон  1993-a1
anticyclone dynamique m
1. subtropická anticyklona;
2. někteří autoři tímto pojmem označují všechny teplé anticyklony i v mírných, popř. vysokých zeměp. šířkách. Viz též anticyklogeneze dynamická.
česky: anticyklona dynamická; angl: dynamic anticyclone; slov: dynamická anticyklóna; něm: dynamische Antizyklone f; rus: динамический антициклон  1993-a3
anticyclone en altitude m
anticyklona ve stř. a horních vrstvách troposféry, která se projevuje pouze na výškových mapách, zatímco na přízemní mapě není vyjádřena. Výšková anticyklona má charakter teplé anticyklony vyskytující se v mírných zeměp. šířkách nad pevninou a vznikající většinou ze subtropické anticyklony.
česky: anticyklona výšková; angl: high aloft , high-level anticyclone, upper-level anticyclone; slov: výšková anticyklóna; něm: Höhenantizyklone f, Höhenhoch n; rus: высотный антициклон  1993-a2
anticyclone m
syn. výše tlaková – oblast se zvýšeným tlakem vzduchu v atmosféře, která se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Pro anticyklonu jsou charakteristické anticyklonální vorticita a anticyklonální cirkulace. Anticyklona je základním tlakovým útvarem. Středy anticyklony se označují na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta). Ke vzniku anticyklony vedou složité procesy v atmosféře, označované jako anticyklogeneze. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklony významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík. Zast. název pro anticyklonu je tlakové (barické, barometrické) maximum. Viz též počasí anticyklonální, stadia vývoje anticyklony, osa anticyklony.
Termín zavedl brit. přírodovědec F. Galton v r. 1863 jako protiklad k dříve zavedenému pojmu cyclonecyklona“, a to přidáním předpony anti- (z řec. ἀντί [anti] „proti“).
česky: anticyklona; angl: anticyclone, high; slov: anticyklóna; něm: Antizyklone f, Hoch n, Hochdruckgebiet n; rus: антициклон, максимум  1993-a3
anticyclone migratoire m
syn. anticyklona putující – anticyklona, která se pohybuje ve směru řídícího proudění. Postupující anticyklona je zpravidla termicky asymetrická a vytváří se většinou za poslední cyklonou ze série cyklon polární fronty. Má tendenci směřovat do nižších zeměp. šířek, v nichž dochází k její stabilizaci, přičemž se postupně mění z nízké na vysokou a termicky symetrickou (teplou) anticyklonu. Postupující anticyklona se vytváří i mezi jednotlivými cyklonami ze série cyklon; v tom případě však zůstává většinou termicky asymetrická.
česky: anticyklona postupující; angl: migratory anticyclone; slov: postupujúca anticyklóna; něm: sich verlagernde Antizyklone f; rus: подвижный антициклон  1993-a3
anticyclone mobile m
česky: anticyklona putující; angl: migratory anticyclone; slov: putujúca anticyklóna; něm: sich verlagernde Antizyklone f; rus: подвижный антициклон  1993-a1
anticyclone polaire m
označení W. H. Hobbse (1926) pro anticyklonu v oblasti Antarktidy nebo Grónska. Podle něho jsou obě tyto velmi stálé glaciální anticyklony póly atm. cirkulace. Intenzívní anticyklonální proudění a roztékání studeného vzduchu na jejích okrajích je podmíněno nejen studeným aktivním povrchem ledových a sněhových hmot, nýbrž i značným vert. rozsahem obou anticyklon. Pozdější výzkumy však ukázaly nesprávnost této hypotézy, především u anticyklony nad Grónskem, která je poměrně málo stálá a malého plošného rozsahu. Pojem glaciální anticyklona je vhodnější pro výskyt vysokého tlaku vzduchu nad Antarktidou. Viz též anticyklona antarktická, anticyklona arktická.
česky: anticyklona glaciální; angl: glacial anticyclone; slov: glaciálna anticyklóna; něm: glaziale Antizyklone f; rus: ледниковый антициклон  1993-a2
anticyclone quasi permanent m
anticyklona vyskytující se na klimatologických mapách po celý rok téměř na stejném místě. Střed kvazipermanentní anticyklony se od zimního období k letnímu (a naopak) posouvá zpravidla jen málo. Ke kvazipermanentním anticyklonám patří všechny subtropické anticyklony vyskytující se nad oceány obou polokoulí. Kvazipermanentní anticyklony jsou permanentními akčními centry atmosféry.
česky: anticyklona kvazipermanentní; angl: quasi-permanent anticyclone; slov: kvázipermanentná anticyklóna; něm: quasi-permanente Antizyklone f; rus: квазиперманентный антициклон  1993-a2
anticyclone quasi stationnaire m
syn. anticyklona stacionární – anticyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Viz též anticyklona kontinentální, anticyklona subtropická.
česky: anticyklona kvazistacionární; angl: quasi-stationary anticyclone; slov: kvázistacionárna anticyklóna; něm: quasistationäre Antizyklone f; rus: квазистационарный антициклон, неподвижный антициклон  1993-a2
anticyclone stationnaire
česky: anticyklona stacionární; angl: stationary anticyclone; slov: stacionárna anticyklóna; něm: stationäre Antizyklone f; rus: стационарный антициклон  1993-a1
anticyclone subtropical m
vysoká, teplá a kvazipermanentní anticyklona vyskytující se v subtropických zeměp. šířkách, a to většinou nad oceány. Všechny subtropické anticyklony jsou akčními permanentními centry atmosféry. Podle převládající geogr. polohy rozlišujeme subtropickou anticyklonu azorskou, bermudskou, havajskou, svatohelenskou, mauricijskou a jihopacifickou. Subtropické anticyklony jsou součástí subtropického pásu vysokého tlaku vzduchu na sev. a již. polokouli. Viz též anticyklona dynamická.
česky: anticyklona subtropická; angl: subtropical anticyclone; slov: subtropická anticyklóna; něm: subtropische Antizyklone f; rus: субтропический антициклон  1993-a2
anticyclone thermique m
anticyklona malého vert. rozsahu, kterou je možné pozorovat jen ve spodní části troposféry, nepřesahující izobarickou hladinu 500 hPa (zhruba ve výšce kolem 5,5 km). Mezi nízké anticyklony patří především studené arktické a antarktické anticyklony, zimní kontinentální anticyklony nad Sev. Amerikou a Asií, jakož i postupující anticyklony v počátečním stadiu vývoje.
česky: anticyklona nízká; angl: low-level anticyclone; slov: nízka anticyklóna; něm: flache Antizyklone f; rus: низкий антициклон  1993-a2
anticyclone thermique m
anticyklona, která je termicky symetrická a vyskytuje se v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Má malý vert. rozsah a je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především arktické a antarktické anticyklony a zimní kontinentální anticyklony.
česky: anticyklona studená; angl: cold anticyclone; slov: studená anticyklóna; něm: kalte Antizyklone f, Kältehoch n; rus: холодный антициклон  1993-a3
anticyclone thermique m
nízká, studená a kvazistacionární anticyklona rel. malého rozsahu, tvořená v zimním období stagnujícím stud. vzduchem, ochlazovaným od zemského povrchu. Viz též anticyklogeneze termická.
česky: anticyklona termická; angl: thermal anticyclone; slov: termická anticyklóna; něm: thermische Antizyklone f; rus: термический антициклон  1993-a3
antipléion m
Termín se skládá z řec. ἀντί [anti] „proti“ a slova pleión.
česky: antipleión; angl: antipleion; slov: antipleión; něm: Antipleion f; rus: антиплейон  1993-a3
antisélène m
protiměsíc, viz kruh paraselenický.
Termín se skládá z řec. ἀντί [anti] „proti“ a σελήνη [seléné] „Měsíc“.
česky: antiselenium; angl: antiselene; slov: antiselénium; něm: Gegenmond m; rus: антиселена  1993-a1
appauvrissement de l'ozone m
označení pro výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření ozonu. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě; pravidelně se vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km2;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).
česky: díra ozonová; angl: ozone hole; slov: ozónová diera; něm: Ozonloch n; rus: отверстие озона  2014
appauvrissement de la couche d'ozone m
označení pro výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření ozonu. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě; pravidelně se vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km2;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).
česky: díra ozonová; angl: ozone hole; slov: ozónová diera; něm: Ozonloch n; rus: отверстие озона  2014
approximation anélastique f
zjednodušení reálné situace při modelování atm. procesů, které umožňuje stratifikovat pole hustoty vzduchu, tj. uvažovat hustotu vzduchu jako vertikálně proměnnou, avšak v ostatních ohledech se předpokládá nestlačitelnost vzduchu. Tato aproximace např. filtruje vertikální šíření zvukových vln a gravitačních vln. Viz též rovnice anelastické.
česky: aproximace anelastická; angl: anelastic approximation; slov: anelastická aproximácia; něm: anelastische Approximation f, anelastische Approximation f  2014
approximation de Boussinesq f
1. aproximace spočívající v uplatnění konceptu turbulentní vazkosti v teorii turbulentního proudění;
2. aproximace používaná při modelování atm. turbulence a konvekce. Představuje zjednodušení příslušných modelových rovnic, kdy se změny hustoty vzduchu uvažují pouze v tom členu rovnic, který představuje vztlakovou sílu, zatímco jinak se hustota vzduchu považuje za konstantní veličinu.
česky: aproximace Boussinesqova; angl: Boussinesq approximation; slov: Boussinesqova aproximácia; něm: Boussinesq-Approximation f, Boussinesq-Approximation f; rus: приближение Буссинеска  2014
approximation de couche mince f
zjednodušení, při kterém se tloušťka zemské atmosféry považuje za zanedbatelnou ve srovnání s poloměrem Země. V soustavě prognostických rovnic je vzdálenost od středu Země nahrazena poloměrem Země. Aby soustava rovnic využívající aproximaci tenké vrstvy zachovávala moment hybnosti a energie, je nutné zanedbat některé metrické členy a vertikální členy Coriolisovy síly. Tato aproximace je jedním ze základních zjednodušení, používaných v meteorologii.
česky: aproximace tenké vrstvy; angl: thin layer approximation; slov: aproximácia tenkej vrstvy; něm: Dünnschicht-Annäherung f; rus: аппроксимация тонкого слоя, приближение тонкого слоя  2014
approximation de la couche limite fine f
zjednodušení, při kterém se tloušťka zemské atmosféry považuje za zanedbatelnou ve srovnání s poloměrem Země. V soustavě prognostických rovnic je vzdálenost od středu Země nahrazena poloměrem Země. Aby soustava rovnic využívající aproximaci tenké vrstvy zachovávala moment hybnosti a energie, je nutné zanedbat některé metrické členy a vertikální členy Coriolisovy síly. Tato aproximace je jedním ze základních zjednodušení, používaných v meteorologii.
česky: aproximace tenké vrstvy; angl: thin layer approximation; slov: aproximácia tenkej vrstvy; něm: Dünnschicht-Annäherung f; rus: аппроксимация тонкого слоя, приближение тонкого слоя  2014
approximation hydrostatique f
zjednodušení reálné situace v atmosféře, kdy se v rovnicích příslušného modelu nebo v aproximacích některých členů těchto rovnic předpokládá stav hydrostatické rovnováhy, tj. přesná platnost rovnice hydrostatické rovnováhy. Uplatnění této aproximace má např. za následek omezení možností realistického zahrnutí procesů souvisejících s vert. pohyby v atmosféře.
česky: aproximace hydrostatická; angl: hydrostatic approximation; slov: hydrostatická aproximácia; něm: hydrostatische Approximation f, hydrostatische Approximation f; rus: гидростатическое приближение  2014
approximation non hydrostatique f
oproti hydrostatické aproximaci podstatně realističtější aproximace, jež umožňuje při modelování atm. procesů počítat s odchylkami od stavu hydrostatické rovnováhy, a zahrnout tak do výpočtů např. působení vztlaku. Přímou součástí modelových rovnic je v tomto případě pohybová rovnice pro vertikální složky rychlosti pohybu vzduchových částic.
česky: aproximace nehydrostatická; angl: nonhydrostatic approximation; slov: nehydrostatická aproximácia; něm: nichthydrostatische Annäherung f  2014
approximation quasi-géostrophique f
zjednodušení modelu atmosféry, kde je uvažována advekce pouze geostrofickými složkami proudění. Kvazigeostrofická aproximace předpokládá velikost vektoru rychlosti větru blízkou velikosti vektoru rychlosti geostrofického větru a nulové zrychlení ve vert. směru. Důsledkem je, že všechny veličiny závisející na větru kromě divergence proudění lze aproximovat geostroficky. Kvazigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu vnětropických tlakových útvarůsynoptickém měřítku.
česky: aproximace kvazigeostrofická; angl: quasi-geostrophic approximation; slov: kvázigeostrofická aproximácia; něm: quasigeostrophische Approximation f; rus: квазигеострофическое приближение  1993-a3
approximation quasi-géostrophique f
méně zjednodušující alternativa kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a gradient složek rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu atmosférických front a výrazných cyklonmezosynoptickém měřítku. Viz též vítr ageostrofický.
česky: aproximace semigeostrofická; angl: semigeostrophic approximation; slov: semigeostrofická aproximácia; něm: semigeostrophische Aproximation f, semigeostrophische Aproximation f  2014
approximation semi-géostrophique f
méně zjednodušující alternativa kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a gradient složek rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu atmosférických front a výrazných cyklonmezosynoptickém měřítku. Viz též vítr ageostrofický.
česky: aproximace semigeostrofická; angl: semigeostrophic approximation; slov: semigeostrofická aproximácia; něm: semigeostrophische Aproximation f, semigeostrophische Aproximation f  2014
aquaplanage m
[akvaplejnink], syn. akvaplanink – v letecké dopravě jev vyskytující se při pohybu letadla po vzletových a přistávacích dráhách, které jsou pokryté vrstvou vody nebo sněhovou břečkou. Následkem akvaplaninku klesá koeficient tření mezi pneumatikami a povrchem dráhy, což má za následek zvětšování hydrodyn. vztlaku a snížení směrové stability letadla. Akvaplanink se může vyskytnout i v běžném automobilovém provozu.
Termín se skládá  z lat. aqua „voda“ a z gerundia angl. slovesa plane „plachtit, klouzat“.
česky: aquaplaning; angl: aquaplaning; slov: aquaplaning; něm: Aquaplaning n; rus: гидроглиссирование, аквапланирование  1993-b3
arc blanc m
syn. duha mlhová – hlavní duha, vznikající lomem, vnitřním odrazem a v malé míře ohybem světla na nepatrných vodních kapičkách mlhy nebo kouřma. Tato homogenita spektra kapiček způsobuje, že bílá duha tvoří bělavý oblouk, jen někdy ohraničený tenkým červeným pruhem na vnější a slabě namodralým na vnitřní straně.
česky: duha bílá; angl: white rainbow; slov: biela dúha; něm: Nebelbogen m; rus: белая радуга  1993-a3
arc blanc m
syn. duha bílá.
česky: duha mlhová; angl: fog bow; slov: dúha na pozadí hmly; něm: Nebelbogen m; rus: туманная радуга  1993-a1
arc primaire m
syn. duha primární – duha vytvořená lomem a jedním vnitřním odrazem světla na dešťových kapkách. Rozdělení velikosti dešťových kapek určuje, které barvy jsou zastoupeny a jak široký pruh zaujímají. Vždy je však fialová barva na vnitřní (úhlový poloměr oblouku 40°) a červená na vnější (úhlový poloměr oblouku 42°) straně duhového oblouku.
česky: duha hlavní; angl: primary rainbow; slov: hlavná dúha; něm: Hauptregenbogen m; rus: основная радуга, первая радуга  1993-a2
arc primaire m
syn. duha hlavní.
česky: duha primární; angl: primary rainbow; slov: primárna dúha; něm: Hauptregenbogen m, primärer Regenbogen m; rus: основная радуга  1993-a1
arc secondaire m
1. syn. duha vedlejší;
2. v mn. č. označení pro podružné duhové oblouky, které se vyskytují na vnitřní straně duhy hlavní a na vnější straně duhy vedlejší. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky.
česky: duha sekundární; angl: secondary rainbow; slov: sekundárna dúha; něm: sekundärer Regenbogen m; rus: вторичная радуга  1993-a3
arc secondaire m
syn. duha sekundární – méně jasná duha, objevující se současně s hlavní duhou, téměř dvojnásobně široká, s červenou barvou na vnitřní straně (úhlový poloměr oblouku asi 50°) a fialovou barvou na vnější straně (úhlový poloměr oblouku asi 54°). Vzniká následkem lomu a dvojnásobného vnitřního odrazu světla na dešťových kapkách.
česky: duha vedlejší; slov: vedľajšia dúha; něm: Nebenregenbogen m; rus: вторичная радуга  1993-a1
arc tertiaire m
syn. duha terciární – duha vzniklá lomem a trojnásobným vnitřním odrazem slunečních paprsků na dešťových kapkách. Nachází se na opačné straně oblohy než duha hlavní a duha vedlejší v úhlové vzdálenosti asi 43° od Slunce. Je to vzácný opt. úkaz.
česky: duha kolem Slunce; angl: tertiary rainbow; slov: dúha okolo Slnka; něm: tertiärer Regenbogen m; rus: третичная радуга  1993-a1
arc tertiaire m
česky: duha terciární; angl: tertiary rainbow; slov: terciárna dúha; něm: tertiärer Regenbogen m; rus: третичная радуга  1993-a1
arc-en-ciel blanc m
syn. duha mlhová – hlavní duha, vznikající lomem, vnitřním odrazem a v malé míře ohybem světla na nepatrných vodních kapičkách mlhy nebo kouřma. Tato homogenita spektra kapiček způsobuje, že bílá duha tvoří bělavý oblouk, jen někdy ohraničený tenkým červeným pruhem na vnější a slabě namodralým na vnitřní straně.
česky: duha bílá; angl: white rainbow; slov: biela dúha; něm: Nebelbogen m; rus: белая радуга  1993-a3
arc-en-ciel lunaire m
duha v měs. světle. Její barvy jsou velmi chudé.
česky: duha měsíční; angl: lunar rainbow, moon bow; slov: mesačná dúha; něm: Mondregenbogen m; rus: лунная радуга  1993-a1
arc-en-ciel m
jeden z fotometeorů. Je charakterizován jako skupina koncentrických oblouků barevného spektra kolem antisolárního bodu nebo kolem Slunce. Vzniká lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Obvykle se vyskytuje duha hlavní a duha vedlejší, které se objevují na opačné straně oblohy než je světelný zdroj. Střed jejich oblouků leží na přímce, jež prochází zdrojem světla a okem pozorovatele. Spektrum velikosti kapek ovlivňuje barvu, intenzitu a šířku barevných oblouků. Viz též oblouky duhové podružné.
O vysvětlení duhy se pokoušeli již předaristotelští učenci, např. Anaximenés z Mílétu v 6. stol. př. n. l. Rozsáhlý výklad podává ve svých Meteorologikách Aristotelés ze Stageiry (384–322 př. n. l.); k objasnění příčin vzniku duhy významně přispěl zejména R. Descartes v letech 1635–1637. Český termín pochází z praslovanského *dǫga „oblouk“.
česky: duha; angl: rainbow; slov: dúha; něm: Regenbogen m; rus: радуга  1993-a3
arcus m
(arc) – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Arc může mít vzhled horizontálního oblačného válce zcela odděleného od ostatní oblačnosti konvektivní bouře, na níž vzniká – pak se označuje jako roll cloud, nebo protáhlého pásu oblačnosti klínovitého tvaru více méně spojeného s oblačností spodní základny bouře, označovaného jako shelf cloud. Vyskytuje se u druhu Cb, výjimečně též u Cu con, kde zviditelňuje čelo výtoku studeného vzduchu. Jeho délka se pohybuje od několika set metrů do několika desítek kilometrů. Přechod arc přes místo pozorování je zpravidla provázen zesílením a zvýšenou nárazovitostí větru v přízemní vrstvě, případně nástupem intenzivních srážek.
Termín byl přejat z lat. arcus „luk, oblouk“ (srov. arkáda). V klasické i pozdější latině se slovo používalo též ve významu „duha“, ten se však v klasifikaci oblaků neobjevuje.
česky: arcus; angl: arcus; slov: arcus; něm: arcus, Bogen m; rus: ворот  1993-a3
aridité climatique f
syn. suchost klimatu – vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým potenciálním výparem oproti spadlým srážkám (opak humidity klimatu). Aridita klimatu může být podmíněna všeobecnou cirkulací atmosféry, vzdáleností od oceánů a jejich vlastnostmi, nebo být důsledkem závětrného efektu. Oblasti s aridním klimatem, popř. semiaridním klimatem se vymezují pomocí nejrůznějších indexů humidity. Největší ariditou se vyznačuje klima pouště. Aridita klimatu je jeho trvalou vlastností, čímž se liší od sucha.
česky: aridita klimatu; angl: aridity of climate; slov: aridita klímy; něm: Klimaaridität f; rus: аридность климата, засушливость климата  1993-a3
ascendance f
viz gradient.
Termín pochází z lat. ascendens (gen. ascendentis) „stoupající“ (od slovesa ascendere „stoupat, vstupovat“). Pojem vyjadřuje nárůst hodnoty příslušné veličiny ve směru vektoru.
česky: ascendent; angl: ascendent; slov: ascendent; něm: Aszendent m; rus: асцендент  1993-a1
ASE m
(European Space Agency, Evropská vesmírná agentura) – evropská organizace zabývající se jednak výzkumem vesmíru, jednak výzkumem Země s využitím prostředků umístěných na oběžné dráze. ESA úzce spolupracuje s organizací EUMETSAT na vývoji a provozu evropských meteorologických družic. Česká republika je členem ESA od roku 2008.
česky: ESA; slov: ESA; něm: ESA f; rus: ЕКА (Европейское космическое агенство)  2014
assimilation de données météorologiques f
označení pro proces modifikující výstupy numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy, nudging, 4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánový filtr, částicový Kalmánový filtr). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.
česky: asimilace meteorologických dat; angl: meteorological data assimilation; slov: asimilácia meteorologických údajov; něm: meteorologische Datenassimilation f, meteorologische Datenassimilation f; rus: ассимиляция данных в метеорологии  2014
astrométéorologie f
snaha vysvětlit děje v atmosféře Země kosmickými vlivy, především vzájemným postavením planet a dalších vesmírných těles. Mylná představa o vlivu těchto tzv. aspektů na počasí vedla hlavně v renesanční době k marným pokusům o dlouhodobou předpověď počasí, současně však podnítila zájem o systematická meteorologická pozorování (např. J. Kepler). Viz též kalendář stoletý, slapy atmosférické.
Termín se skládá z řec. komponentu ἄστρον [astron] „hvězda“ a slova meteorologie.
česky: astrometeorologie; angl: astrometeorology; slov: astrometeorológia; něm: Astrometeorologie f; rus: астрометеорология  1993-a3
Atlantique m
viz holocén.
Termín zavedl nor. botanik A. G. Blytt v roce 1876 (Atlantikum). Vytvořil ho z řec. Ἀτλαντικός [Atlantikos] „atlantský“ (oceán, nazván podle pohoří  Ἄτλας [Atlas]). Důvodem byla převažující oceánita klimatu, jíž se atlantik – na rozdíl od předchozího boreálu – vyznačoval.
česky: atlantik; angl: Atlantic; slov: atlantik; něm: Atlantik m; rus: атлантик  1993-a3
atlas climatique m
česky: atlas podnebí; angl: climatological atlas; slov: atlas podnebia; něm: Klimaatlas m; rus: климатический атлас  1993-a3
atlas climatologique m
syn. atlas podnebí – ucelený soubor map převážně s klimatologickou tematikou. Obsahuje zejména mapy měs. a roč. charakteristik hlavních klimatických prvků odvozených z dostatečně dlouhého období. Zákl. klimatologickým atlasem pro naše území je Atlas podnebí Česka (ČHMÚ Praha, ÚP Olomouc, 2007), vydaný jako encyklopedické dílo obsahující nejen mapy v měřítcích 1 : 1 mil., 1 : 2 mil. a 1 : 5 mil., nýbrž i obsáhlou textovou, tabulkovou a grafickou část. Atlas byl vydán v česko-anglické mutaci (Climate Atlas of Czechia). Základním zpracovaným obdobím je 1961 – 2000. Předcházejícím mapovým dílem české klimatologie byl Atlas podnebí Československé republiky (Praha, ÚSGK 1958), který obsahoval 89 klimatologických, fenologických a jiných map v měřítku 1 : 1 mil. a 11 listů diagramů. Mapy teplotních a srážkových charakteristik byly sestaveny většinou z období 1901 – 1950. Charakter specializovaného klimatologického atlasu má mapová příloha studie M. Kurpelové, L. Coufala aj. Čulíka „Agroklimatické podmienky ČSSR“ (Bratislava, HMÚ 1975) obsahující mapy agroklimatických charakteristik v měřítku 1 : 1 mil. z období 1931–1960.
česky: atlas klimatologický; slov: klimatologický atlas; něm: Klimaatlas m; rus: климатологический атлас  1993-a1
Atlas des nuages m
česky: atlas oblaků mezinárodní; slov: medzinárodný atlas oblakov; něm: Internationaler Wolkenatlas m; rus: международный атлас облаков  1993-a1
Atlas international des nuages m
česky: atlas oblaků mezinárodní; slov: medzinárodný atlas oblakov; něm: Internationaler Wolkenatlas m; rus: международный атлас облаков  1993-a1
atmidomètre m
u nás nepoužívané označení pro výparoměr.
Termín se skládá z řec. ἀτμός [atmos] „pára“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
česky: atmometr; angl: atmidometer, atmometer, evaporimeter; slov: atmometer; něm: Atmometer n, Verdunstungsmesser m; rus: атмидометр, атмометр, испаритель  1993-a1
atmidomètre m
syn. výparoměr.
Termín se skládá ze slova evaporace a řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
česky: evaporimetr; angl: evaporimeter; slov: evaporimeter; něm: Evaporimeter n, Verdunstungsmesser m; rus: эвапориметр  1993-a1
atmidométrie f
obor zabývající se měřením výparu a jeho metodikou. Viz též hygrometrie, ombrometrie.
Termín se skládá ze slova evaporace a řec. -μετρία [-metria] „měření“.
česky: evaporimetrie; angl: atmidometry, atmometry; slov: evaporimetria; něm: Evaporimetrie f; rus: эвапориметрия  1993-a1
atmomètre m
u nás nepoužívané označení pro výparoměr.
Termín se skládá z řec. ἀτμός [atmos] „pára“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
česky: atmometr; angl: atmidometer, atmometer, evaporimeter; slov: atmometer; něm: Atmometer n, Verdunstungsmesser m; rus: атмидометр, атмометр, испаритель  1993-a1
atmomètre m
syn. výparoměr.
Termín se skládá ze slova evaporace a řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
česky: evaporimetr; angl: evaporimeter; slov: evaporimeter; něm: Evaporimeter n, Verdunstungsmesser m; rus: эвапориметр  1993-a1
atmométrie f
obor zabývající se měřením výparu a jeho metodikou. Viz též hygrometrie, ombrometrie.
Termín se skládá ze slova evaporace a řec. -μετρία [-metria] „měření“.
česky: evaporimetrie; angl: atmidometry, atmometry; slov: evaporimetria; něm: Evaporimetrie f; rus: эвапориметрия  1993-a1
atmosphère autobarotrope f
modelová atmosféra, která se sama udržuje ve stavu barotropie. Viz též atmosféra barotropní.
česky: atmosféra autobarotropní; angl: autobarotropic atmosphere; slov: autobarotropná atmosféra; něm: autobarotrope Atmosphäre f; rus: автобаротропная атмосфера  1993-a3
atmosphère barocline f
stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermické a izobarické plochy různoběžné a vytvářejí tak termodynamické solenoidy. V baroklinní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí tlaku i teploty vzduchu a vektor geostrofického větru se s výškou mění. Vývoj mimotropických tlakových útvarů může probíhat pouze v baroklinní atmosféře. Viz též atmosféra barotropní, baroklinita, model baroklinní.
česky: atmosféra baroklinní; angl: baroclinic atmosphere; slov: baroklinná atmosféra; něm: barokline Atmosphäre f; rus: бароклинная атмосфера  1993-a3
atmosphère barotrope f
stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermické a izobarické plochy rovnoběžné. V barotropní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí pouze tlaku nebo pouze teploty vzduchu. Jelikož je izobarický teplotní gradient nulový, vektor geostrofického větru se ve vert. směru nemění. V barotropní atmosféře rovněž nemůže probíhat vývoj tlakových útvarů. Viz též atmosféra baroklinní, barotropie, model barotropní.
česky: atmosféra barotropní; angl: barotropic atmosphere; slov: barotropná atmosféra; něm: barotrope Atmosphäre f; rus: баротропная атмосфера  1993-a3
atmosphère barotrope f
rozložení hustoty v tekutině, kde jsou izopyknické (izosterické) plochy rovnoběžné s izobarickými plochami. Míra baroklinity je tedy nulová a hustota je funkcí pouze tlaku vzduchu. Viz též atmosféra barotropní.
Angl. termín barotropy zavedl V. Bjerknes v r. 1921 jako protiklad k termínu baroclinity (baroklinita). Pochází z řec. βάρoς [baros] „tíha, váha“ (srov. bar) a τρόπος [tropos] „obrat; způsob“, příp. τρόπη [tropé] „změna, obrat“ (srov. např. troposféra, entropie). Zřejmě souvisí s tím, že barotropie může nastat v momentě, kdy se vzájemný sklon zmíněných ploch obrací na opačný.
 
česky: barotropie; angl: barotropy; slov: barotrópia; něm: Barotropie f; rus: баротропия, баротропность  1993-a3
atmosphère de la Terre f
syn. ovzduší – plynný obal planety Země o hmotnosti přibližně milionkrát menší než je hmotnost zemského tělesa, s nímž je atmosféra svázána gravitační silou a v převážné míře s ním rotuje. Dosahuje od zemského povrchu až po horní hranici atmosféry ve výšce několika desítek tisíc km. Zemská atmosféra je tvořena především směsí plynů označovaných jako vzduch, dále kapalými a pevnými částicemi, v nichž většina tvoří atmosférický aerosol. Jiným způsobem můžeme atmosféru Země rozdělit na suchou a čistou atmosféruvodu v atmosféře a atmosférické příměsi. Chemické složení atmosféry Země je z hlediska hlavních složek přibližně do výšky 100 km konstantní, ovšem s výjimkou vody, oxidu uhličitého a ozonu.
Charakteristickým rysem atmosféry Země je uspořádání polí meteorologických prvků, a to především ve vertikálním směru, ve kterém rozlišujeme celou řadu vertikálních členění atmosféry. Vzduch je stlačován silou zemské tíže; výsledný pokles tlaku vzduchu s výškou podle barometrické formule je určujícím faktorem pro statiku atmosféry. Především kvůli svému skleníkovému efektu atmosféra podstatně ovlivňuje radiační bilanci zemského povrchu. Horizontální rozdíly v tepelné bilanci atmosféry způsobují existenci horizontálních tlakových gradientů, které podmiňují dynamiku atmosféry.
Aproximací skutečných podmínek v atmosféře Země je standardní atmosféra. Pro různé účely byly dále zavedeny další zjednodušující teoretické modely podmínek v atmosféře, označované jako modelové atmosféry.
Atmosféra Země se mírně překrývá s dalšími složkami přírodní sféry Země. Voda v atmosféře je považována i za součást hydrosféry, průnik atmosféry s pedosférou představuje půdní vzduch. V atmosféře je přítomen atmosférický plankton, který je součástí biosféry. Průnik můžeme najít i s kryosférou, a to v podobě vzduchu uvězněného v ledovcích.
česky: atmosféra Země; angl: Earth's atmosphere; slov: atmosféra Zeme; něm: Atmosphäre der Erde f; rus: атмосфера Земли  1993-a3
atmosphère f
1. plynný obal určitého vesmírného tělesa, tvořený směsí plynů a obsahující v některých případech i pevné a/nebo kapalné částice ve formě atmosférického aerosolu. Atmosféra je k vesmírnému tělesu vázána gravitační silou a spolu s ním také alespoň do určité míry rotuje. Obecnou vlastností atmosfér je přítomnost hydrostatického tlaku, jehož hodnota vlivem stlačitelnosti plynů přibližně exponenciálně klesá s rostoucí vzdáleností od povrchu vesmírného tělesa.  Předmětem studia meteorologie a jí příbuzných oborů je atmosféra Země. Viz též atmosféra planetární, chromosféra, koróna sluneční.
2. zast. jednotka tlaku vzduchu o velikosti normálního tlaku vzduchu.
Termín zavedl holandský astronom a matematik W. Snellius na začátku 17. století v lat. podobě atmosphaera. Skládá se z řec. ἀτμός [atmos] „pára“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“). Na rozdíl od dnešního významu jím totiž W. Snellius označoval pouze tu vrstvu vzduchu obklopující zemské těleso, která obsahuje "vlhké výpary" neboli vodní páru.
česky: atmosféra; angl: atmosphere; slov: atmosféra; něm: Atmosphäre f; rus: атмосфера  1993-a3
atmosphère homogène f
polytropní atmosféra, ve které je hustota vzduchu s výškou konstantní, přičemž je rovna hustotě vzduchu u hladiny moře ve standardní atmosféře. Vert. teplotní gradient v homogenní atmosféře má hodnotu autokonvekčního gradientu. Výška této modelové atmosféry je přibližně 8 000 m.
česky: atmosféra homogenní; angl: homogeneous atmosphere; slov: homogénna atmosféra; něm: homogene Atmosphäre f; rus: однородная атмосфера  1993-a3
atmosphère isotherme f
modelová atmosféra, ve které je teplota vzduchu s výškou konstantní. Vertikální teplotní gradient je nulový, tedy konstantní, proto lze Izotermickou atmosféru považovat za druh polytropní atmosféry. Její horní hranice je v nekonečnu.
česky: atmosféra izotermická; angl: isothermal atmosphere; slov: izotermická atmosféra; něm: isotherme Atmosphäre f; rus: изотермическая атмосфера  1993-a3
atmosphère libre f
část atmosféry nad mezní vrstvou atmosféry. Ve volné atmosféře není proudění vzduchu podstatně ovlivněno třením o zemský povrch a jeho rychlost lze zpravidla alespoň hrubě aproximovat rychlostí geostrofického větru. Viz též měření aerologické.
česky: atmosféra volná; angl: free atmosphere; slov: voľná atmosféra; něm: freie Atmosphäre f; rus: свободная атмосфера  1993-a1
atmosphère normalisée f
neurčitý pojem, vyskytující se v odb. literatuře. Zpravidla pod ním rozumíme fiktivní (modelovou) atmosféru, která má z určitého hlediska ideální vlastnosti. V tomto smyslu se za ideální někdy označuje např. atmosféra standardní, jindy atmosféra suchá a čistá, atmosféra Rayleighova apod.
česky: atmosféra ideální; angl: ideal atmosphere; slov: ideálna atmosféra; něm: Idealatmosphäre f; rus: идеальная атмосфера  1993-a1
atmosphère polytropique f
modelová atmosféra s konstantním vert. teplotním gradientem. Vert. rozložení tlaku a teploty vzduchu odpovídá působení polytropních dějů v atmosféře a je dáno vztahem:
(pp0) Rγg=TT0,
kde p0 je počáteční a p konečný tlak vzduchu,T0 počáteční a T konečná teplota vzduchu v K, g velikost tíhového zrychlení, R měrná plynová konstanta a γ vert. teplotní gradient. Zvláštními případy polytropní atmosféry jsou adiabatická a homogenní, příp. i izotermická atmosféra.
česky: atmosféra polytropní; angl: polytropic atmosphere; slov: polytropná atmosféra; něm: polytrope Atmosphäre f; rus: политропная атмосфера  1993-a3
atmosphère pure et sèche f
atmosféra tvořená pouze směsí plynů, které jsou přirozeně přítomné v atmosféře Země a svými vlastnostmi se blíží ideálnímu plynu. Suchou a čistou atmosféru tedy tvoří suchý vzduch bez atmosférických příměsí. Viz též atmosféra čistásložení atmosféry Země chemické.
česky: atmosféra suchá a čistá; angl: dry and clear atmosphere; slov: suchá a čistá atmosféra; něm: trockene und reine Atmosphäre f; rus: сухая и чистая атмосфера  1993-a3
atmosphère pure f
atmosféra tvořená pouze směsí plynů přirozeně přítomných v atmosféře Země a vodou ve všech skupenstvích. Viz též atmosféra suchá a čistá, vzduch čistý, příměs atmosférická.
česky: atmosféra čistá; angl: clear atmosphere; slov: čistá atmosféra; něm: reine Luft f  1993-a3
atmosphère sèche adiabatique f
polytropní atmosféra, ve které je vert. teplotní gradient všude roven suchoadiabatickému gradientu vd = 0,0098 K.m–1. Jestliže v adiabatické atmosféře položíme teplotu zemského povrchu rovnou 273 K, potom ve výšce zhruba 27,9 km klesne teplota na 0 K a tuto výškovou hladinu považujeme za horní hranici adiabatické atmosféry.
česky: atmosféra adiabatická; angl: adiabatic atmosphere; slov: adiabatická atmosféra; něm: adiabatische Atmosphäre f; rus: адиабатическая атмосфера  1993-a3
atmosphère standard f
neurčitý pojem, vyskytující se v odb. literatuře. Zpravidla pod ním rozumíme fiktivní (modelovou) atmosféru, která má z určitého hlediska ideální vlastnosti. V tomto smyslu se za ideální někdy označuje např. atmosféra standardní, jindy atmosféra suchá a čistá, atmosféra Rayleighova apod.
česky: atmosféra ideální; angl: ideal atmosphere; slov: ideálna atmosféra; něm: Idealatmosphäre f; rus: идеальная атмосфера  1993-a1
atmosphère standard f
model atmosféry, vypočtený na základě rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že vzduch je ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení tlaku, teploty a hustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu, vertikální gradient teploty, plynová konstanta a tíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V letecké meteorologii je dohodnuto používat mezinárodní standardní atmosféru ICAO.
česky: atmosféra standardní; angl: standard atmosphere; slov: štandardná atmosféra; něm: Standardatmosphäre f; rus: стандартная атмосфера  1993-a3
atmosphère terrestre f
syn. ovzduší – plynný obal planety Země o hmotnosti přibližně milionkrát menší než je hmotnost zemského tělesa, s nímž je atmosféra svázána gravitační silou a v převážné míře s ním rotuje. Dosahuje od zemského povrchu až po horní hranici atmosféry ve výšce několika desítek tisíc km. Zemská atmosféra je tvořena především směsí plynů označovaných jako vzduch, dále kapalými a pevnými částicemi, v nichž většina tvoří atmosférický aerosol. Jiným způsobem můžeme atmosféru Země rozdělit na suchou a čistou atmosféruvodu v atmosféře a atmosférické příměsi. Chemické složení atmosféry Země je z hlediska hlavních složek přibližně do výšky 100 km konstantní, ovšem s výjimkou vody, oxidu uhličitého a ozonu.
Charakteristickým rysem atmosféry Země je uspořádání polí meteorologických prvků, a to především ve vertikálním směru, ve kterém rozlišujeme celou řadu vertikálních členění atmosféry. Vzduch je stlačován silou zemské tíže; výsledný pokles tlaku vzduchu s výškou podle barometrické formule je určujícím faktorem pro statiku atmosféry. Především kvůli svému skleníkovému efektu atmosféra podstatně ovlivňuje radiační bilanci zemského povrchu. Horizontální rozdíly v tepelné bilanci atmosféry způsobují existenci horizontálních tlakových gradientů, které podmiňují dynamiku atmosféry.
Aproximací skutečných podmínek v atmosféře Země je standardní atmosféra. Pro různé účely byly dále zavedeny další zjednodušující teoretické modely podmínek v atmosféře, označované jako modelové atmosféry.
Atmosféra Země se mírně překrývá s dalšími složkami přírodní sféry Země. Voda v atmosféře je považována i za součást hydrosféry, průnik atmosféry s pedosférou představuje půdní vzduch. V atmosféře je přítomen atmosférický plankton, který je součástí biosféry. Průnik můžeme najít i s kryosférou, a to v podobě vzduchu uvězněného v ledovcích.
česky: atmosféra Země; angl: Earth's atmosphere; slov: atmosféra Zeme; něm: Atmosphäre der Erde f; rus: атмосфера Земли  1993-a3
atmosphère type OACI f
mezinárodně přijatý model standardní atmosféry, vystihující převládající poměry v atmosféře reprezentativní během celého roku ve všech zeměp. šířkách. Tento model vychází z předpokladu, že pro atmosféru platí přesně stavová rovnice a zákl. rovnice hydrostatické rovnováhy; v nulové výšce jsou konstantní, přesně definované hodnoty zákl. meteorologických prvků; teplotní gradient je v jednotlivých vrstvách atmosféry konstantní a nabývá přesně definovaných hodnot. Smyslem zavedení mezinárodní standardní atmosféry je možnost jednotné kalibrace tlakových výškoměrů, možnost výpočtu a porovnání letových charakteristik letadel, projektování letadel a raket a sestavení balistických tabulek. Mezinárodní standardní atmosféra přijatá ICAO v roce 1952 vychází z těchto hlavních předpokladů: nulová výška je na úrovni prům. výšky hladiny moře, v této nulové výšce je teplota vzduchu 288,15 K (15 °C), tlak vzduchu 1 013,25 hPa, hustota vzduchu 1,225 kg.m–3 a tíhové zrychlení 9,806 6 m.s–2; od hladiny moře do výšky 11 000 geopotenciálních metrů (gpm), tj. 11 019 m, je teplotní gradient roven 0,65 °C/100 m. Ve výšce 11 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K (–56,5 °C), tlak vzduchu 226,32 hPa, hustota vzduchu 0,363 19 kg.m–3 a tíhové zrychlení 9,772 7 m.s–2. Od výšky 11 000 do 20 000 gpm je hodnota teplotního gradientu rovna nule (izotermie). Ve výšce 20 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K, tlak vzduchu 54,748 7 hPa, hustota vzduchu 0,088 034 5 kg.m–3 a tíhové zrychlení 9,745 m.s–2. Od výšky 20 000 do 32 000 gpm je hodnota teplotního gradientu –0,1 °C/100 m, od 32 000 do 47 000 gpm –0,28 °C/100 m a od výšky 47 000 do 51 000 gpm je teplotní gradient opět rovný nule.
česky: atmosféra standardní mezinárodní ICAO; angl: ICAO atmosphere; slov: štandardná atmosféra ICAO; něm: ICAO-Standardatmosphäre f; rus: атмосфера ИКАО, стандартная атмосфера МОГА  1993-a2
atmosphères planétaires pl
plynný obal obklopující jednotlivé planety. Podle chem. složení lze planetární atmosféru ve sluneční soustavě rozdělit do tří typů:
1. dusíko-kyslíkový (Země);
2. uhlíkový (Venuše, Mars, kde se atmosféra skládá převážně z oxidu uhličitého);
3. vodíko-metano-čpavkový (velké planety Jupiter, Saturn, Uran, Neptun).
K udržení atmosféry musí mít planeta dostatečně velkou hmotnost a nikoli příliš vysokou teplotu povrchu. Ve sluneční soustavě to lze dokumentovat např. na Merkuru, jenž je prakticky bez atmosféry. V současné době se na společném obsahovém pomezí meteorologie, geofyziky a astronomie věnuje pozornost planetárním atmosférám nejen v rámci naší sluneční soustavy, ale i v souvislosti s exoplanetami, tj. planetami příslušejícími k planetárním systémům jiných hvězd než je naše Slunce. Viz též atmosféra Země.
česky: atmosféra planetární; angl: planetary atmosphere; slov: planetárna atmosféra; něm: planetare Atmosphäre f; rus: планетарная атмосфера  1993-a1
auréole coronitique f
1. vnitřní barevný sled koróny. Obvykle se vyznačuje zřetelným vnějším kruhem červenavé nebo hnědavé barvy, jehož poloměr nebývá větší než 5°. Čím menší je tento kruh, tím větší jsou vodní kapičky, na nichž dochází k ohybu světla. V tom spočívá diagnostický význam aureoly i korón;
2. oblast na obloze sahající do vzdálenosti několika úhlových stupňů od slunečního disku, z níž vychází cirkumsolární záření.
Termín byl přejat z lat. aureola „svatozář“.
česky: aureola; angl: aureole; slov: aureola; něm: Aureole f, Kranz m; rus: ореол  1993-a1
autoconversion f
původně označení parametrizace mikrofyzikálního procesu, při němž dochází k růstu směšovacího poměru srážkové vody pouze na úkor směšovacího poměru oblačné vody. V současné době je termín autokonverze chápán v širším smyslu jako počáteční stadium procesu růstu kapek v oblaku koalescencí, kdy srážkové kapky vznikají pouze koalescencí kapek oblačných. Vzhledem k nízké zachycovací účinnosti při srážkách oblačných kapek je autokonverze limitujícím faktorem při vzniku prvních srážkových kapek. Setkáváme se i s rozšířeným významem tohoto termínu, užívaného také pro vznik srážkového ledu z ledu oblačného.
Termín se skládá z řec. αὐτός [autos] „sám, sám od sebe“ a z lat. conversio „otáčení, obrat, změna“. Vyjadřuje skutečnost, že vznik prvních dešťových kapek probíhá pouze z již přítomných kapek oblačných.
česky: autokonverze; angl: autoconversion; slov: autokonverzia; něm: Autokonversion f, Autokonversion f; rus: автоконверсия  2014
automatisation de l'observation météorologique f
způsob plnění rutinních operací v meteorologii, jenž pomocí měřicí a informační technologie vylučuje nebo omezuje subj. vlivy člověka. Současná automatizace v meteorologii se týká především měření, sběru, ukládání, distribuce i vizualizace meteorologických informací. Uplatňuje se především u staničních měření, distančních měření, v oblasti numerické předpovědi počasí a v dodávce produktů pro zákazníky meteorologických služeb. Viz též linka pro předpověď počasí automatizovaná, stanice meteorologická automatická.
česky: automatizace v meteorologii; angl: automatization in meteorology; slov: automatizácia v meteorológii; něm: Automatisierung f; rus: автоматизация в метеорологии  1993-a3
automatisation des stations d'observation f
způsob plnění rutinních operací v meteorologii, jenž pomocí měřicí a informační technologie vylučuje nebo omezuje subj. vlivy člověka. Současná automatizace v meteorologii se týká především měření, sběru, ukládání, distribuce i vizualizace meteorologických informací. Uplatňuje se především u staničních měření, distančních měření, v oblasti numerické předpovědi počasí a v dodávce produktů pro zákazníky meteorologických služeb. Viz též linka pro předpověď počasí automatizovaná, stanice meteorologická automatická.
česky: automatizace v meteorologii; angl: automatization in meteorology; slov: automatizácia v meteorológii; něm: Automatisierung f; rus: автоматизация в метеорологии  1993-a3
autorité météorologique f
orgán poskytující met. služby. Viz též úřad meteorologický.
česky: autorita meteorologická; angl: meteorological authority; slov: meteorologická autorita; něm: Wetterdienstbehörde; rus: метеорологическая администрация, управление по метеорологии  1993-a3
axe de confluence m
čára na přízemní nebo výškové mapě, podél níž dochází ke sbíhání proudnic. V oblastech přízemní čáry konfluence zpravidla vznikají výstupné pohyby vzduchu, které podmiňují např. vývoj konvektivních oblaků. Viz též čára difluence.
česky: čára konfluence; angl: confluence line; slov: čiara konfluencie; něm: Konfluenzlinie f; rus: линия конфлюэнции  1993-a2
axe de diffluence m
čára na přízemní nebo výškové mapě, podél níž dochází k rozbíhání proudnic. V oblasti přízemní čáry difluence zpravidla vznikají sestupné pohyby vzduchu. Viz též čára konfluence.
česky: čára difluence; angl: diffluence line; slov: čiara difluencie; něm: Diffluenzlinie f; rus: линия расходимости  1993-a2
podpořila:
spolupracují: