Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene f

X
fac-similé m
Termín pochází z lat. fac simile „udělej podobné“ (z facere „dělat“ a similis „podobný“).
česky: faksimile; angl: facsimile; slov: faksimile; něm: Faksimile n; rus: факсимиле  1993-a1
facteur anthropique du climat pl (m)
klimatický faktor vyvolaný lidskými zásahy do klimatického systému. Působením člověka došlo především v posledních staletích k modifikaci některých geografických klimatických faktorů, a to od planetárního měřítka (změny složení atmosféry Země z hlediska koncentrace některých skleníkových plynů a atmosférického aerosolu) po regionální a lokální (změny energetické bilance v důsledku změn vlastností aktivního povrchu, uvolňování antropogenního tepla). Viz též ovlivňování klimatu.
česky: faktor klimatický antropogenní; angl: anthropogenic climatic factor; slov: antropogénny klimatický faktor; něm: anthropogener Klimafaktor m; rus: антропогенный климатический фактор  1993-b3
facteur astronomique (m)
klimatický faktor podmíněný vlastnostmi Země jako planety v rámci sluneční soustavy. Skupina těchto faktorů patří mezi radiační klimatické faktory, neboť určují množství slunečního záření dopadajícího na horní hranici atmosféry a jeho rozdělení v čase a prostoru; jejich působení je zpravidla globální a nepřetržité. Mezi tyto faktory patří především vlastnosti záření Slunce (intenzita, vlnová délka), dále pak vlastnosti oběžné dráhy Země kolem Slunce (střední vzdálenost obou těles, rychlost oběhu, excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce), sférický tvar Země a její rotace, sklon zemské osy k rovině ekliptiky a vzájemná poloha perihelia a afelia vůči jarnímu a podzimnímu bodu. Mezi astronomické klimatické faktory patří i epizodicky působící impakty vesmírných těles. Viz též klima solární, cykly Milankovičovy.
česky: faktor klimatický astronomický; angl: astronomical climatic factor; slov: astronomický klimatický faktor; něm: astronomischer Klimafaktor m; rus: астрономический климатический фактор  1993-b3
facteur climatique m
česky: faktor klimagenní; slov: klimagénny faktor  1993-a3
facteur climatique m
1. syn. faktor klimatotvorný, faktor klimagenní – činitel podílející se na genezi klimatu. Změna jednoho nebo více faktorů (v angličtině tzv. forcing) má za následek odpovídající vývoj klimatu ve formě kolísání klimatu, případně jednosměrné změny klimatu. Ta probíhá tak dlouho, dokud prostřednictvím záporných klimatických zpětných vazeb nedojde k opětovnému ustavení rovnováhy klimatického systému. Klimatické faktory se zpravidla navzájem ovlivňují, nicméně lze rozlišit jejich skupiny podle několika kritérií. Nejčastěji se uvádějí astronomické, geografické a antropogenní klimatické faktory, dále podle mechanizmu působení radiační a cirkulační klimatické faktory. Podle měřítka působení můžeme rozlišit faktory od globálních po lokální, z časového hlediska kontinuální a epizodické. Některé klimatické faktory působí v daném místě bezprostředně, působení jiných faktorů se přenáší do určité oblasti prostřednictvím dálkových vazeb.
2. v klimatologii nevhodné označení pro vliv klimatu na určitou lidskou aktivitu, např. na hustotu osídlení, zemědělství nebo cestovní ruch.
česky: faktor klimatický; angl: climatic factor, climatic control; slov: klimatický faktor; něm: klimatologischer Wirkungsfaktor m, Klimafaktor m; rus: климатический фактор  1993-a3
facteur climatique m
česky: faktor klimatotvorný; slov: klimatotvorný faktor; rus: климатообразующий фактор  1993-a1
facteur cosmique (m)
klimatický faktor podmíněný vlastnostmi Země jako planety v rámci sluneční soustavy. Skupina těchto faktorů patří mezi radiační klimatické faktory, neboť určují množství slunečního záření dopadajícího na horní hranici atmosféry a jeho rozdělení v čase a prostoru; jejich působení je zpravidla globální a nepřetržité. Mezi tyto faktory patří především vlastnosti záření Slunce (intenzita, vlnová délka), dále pak vlastnosti oběžné dráhy Země kolem Slunce (střední vzdálenost obou těles, rychlost oběhu, excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce), sférický tvar Země a její rotace, sklon zemské osy k rovině ekliptiky a vzájemná poloha perihelia a afelia vůči jarnímu a podzimnímu bodu. Mezi astronomické klimatické faktory patří i epizodicky působící impakty vesmírných těles. Viz též klima solární, cykly Milankovičovy.
česky: faktor klimatický astronomický; angl: astronomical climatic factor; slov: astronomický klimatický faktor; něm: astronomischer Klimafaktor m; rus: астрономический климатический фактор  1993-b3
facteur d'absorption m
česky: faktor absorpční; angl: absorption factor; slov: absorpčný faktor; něm: Absorptionsfaktor m; rus: фактор поглощения  1993-a1
facteur d'absorption m
syn. faktor absorpční – poměr velikosti absorbovaného a původního radiačního toku, jako funkce množství dané absorbující látky (nejčastěji vodní páry) obsažené v určité vrstvě atmosféry. Odečteme-li absorpční funkci od jedné, dostáváme tzv. funkci propustnosti.
česky: funkce absorpční; angl: absorption function; slov: absorpčná funkcia; něm: Absorptionsfunktion f; rus: функция поглощения  1993-a1
facteur de pluie de Lang m
index humidity, který navrhl R. Lang (1920) ve tvaru
I=R/T,
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Tato veličina měla původně vyjadřovat podmínky pro vytváření půdního humusu; později byla použita pro klasifikaci klimatu v planetárním měřítku. K tomu však není vhodná, neboť je definována jen pro T > 0. V ČR je modifikovaný Langův dešťový faktor vypočtený z dat za vegetační období používán k charakteristice sucha v jednotlivých letech. Mapa Langova dešťového faktoru je součástí Atlasu podnebí Česka (2007), viz atlas klimatologický. Viz též izonotida.
česky: faktor dešťový Langův; angl: Lang's rain factor; slov: Langov dažďový faktor; něm: Lang-Regenfaktor m; rus: фактор дождя Ланга  1993-a3
facteur de pluviométrie de Lang m
index humidity, který navrhl R. Lang (1920) ve tvaru
I=R/T,
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Tato veličina měla původně vyjadřovat podmínky pro vytváření půdního humusu; později byla použita pro klasifikaci klimatu v planetárním měřítku. K tomu však není vhodná, neboť je definována jen pro T > 0. V ČR je modifikovaný Langův dešťový faktor vypočtený z dat za vegetační období používán k charakteristice sucha v jednotlivých letech. Mapa Langova dešťového faktoru je součástí Atlasu podnebí Česka (2007), viz atlas klimatologický. Viz též izonotida.
česky: faktor dešťový Langův; angl: Lang's rain factor; slov: Langov dažďový faktor; něm: Lang-Regenfaktor m; rus: фактор дождя Ланга  1993-a3
facteur de transmission m
česky: funkce propustnosti; angl: transmittance function; slov: funkcia priepustnosti; něm: Transmissionsfunktion f; rus: функция пропускания  1993-a1
facteur de trouble de Linke m
charakteristika zeslabení slunečního záření v atmosféře v celém rozsahu spektra, která je definována poměrem extinkce reálné atmosféry obsahující zejména vodní páru a atmosférický aerosol k extinkci čisté a suché (Rayleighovy) atmosféry. Linkeho zákalový faktor vyjadřuje počet těchto ideálních atmosfér zeslabujících sluneční záření stejně jako reálná atmosféra. Určuje se z měření přímého slunečního záření pomocí pyrheliometrů nebo aktinometrů. Uvedenou charakteristiku definoval něm. meteorolog F. Linke v r. 1922. Hodnoty faktoru se obvykle pohybují v rozmezí 2 (studený a čistý vzduch) až 6 (vzduch znečištěný aerosolem).
česky: faktor zákalový Linkeho; angl: Linke turbidity factor; slov: Linkeho zákalový faktor; něm: Trübungsfaktor nach Linke m; rus: фактор мутности Линке, фактор помутнения  1993-a3
facteur de ventilation m
index ventilační, viz vrstva směšovací.
česky: faktor ventilační; angl: ventilation (venting) factor; slov: ventilačný faktor; něm: Ventilationsfaktor m; rus: вентиляционный фактор  1993-a2
facteur du climat - circulation atmosphérique m
klimatický faktor podmíněný charakteristickou atmosférickou cirkulací, která působí na další klimatické prvky. Tuto skupinu faktorů můžeme řadit mezi geografické klimatické faktory, přičemž měřítko jejich působení v rámci kategorizace klimatu závisí na měřítku příslušné atmosférické cirkulace. Makroklima velkých územních celků je určováno všeobecnou cirkulací atmosféry, naopak mezoklima a míkroklima může být významně ovlivňováno místní cirkulací. Cirkulační klimatické faktory se mohou uplatňovat je v určité sezoně, v případě faktorů menšího měřítka jen v některé denní době, přičemž ovlivňují např. výskyt mlh, inverze teploty vzduchu, denní chod oblačnosti a srážek apod.
 
česky: faktor klimatický cirkulační; angl: circulation climatic factor; slov: cirkulačný klimatický faktor; něm: Zirkulation-Klimafaktor m; rus: циркуляционный климатический фактор  1993-b3
facteur du climat m
1. syn. faktor klimatotvorný, faktor klimagenní – činitel podílející se na genezi klimatu. Změna jednoho nebo více faktorů (v angličtině tzv. forcing) má za následek odpovídající vývoj klimatu ve formě kolísání klimatu, případně jednosměrné změny klimatu. Ta probíhá tak dlouho, dokud prostřednictvím záporných klimatických zpětných vazeb nedojde k opětovnému ustavení rovnováhy klimatického systému. Klimatické faktory se zpravidla navzájem ovlivňují, nicméně lze rozlišit jejich skupiny podle několika kritérií. Nejčastěji se uvádějí astronomické, geografické a antropogenní klimatické faktory, dále podle mechanizmu působení radiační a cirkulační klimatické faktory. Podle měřítka působení můžeme rozlišit faktory od globálních po lokální, z časového hlediska kontinuální a epizodické. Některé klimatické faktory působí v daném místě bezprostředně, působení jiných faktorů se přenáší do určité oblasti prostřednictvím dálkových vazeb.
2. v klimatologii nevhodné označení pro vliv klimatu na určitou lidskou aktivitu, např. na hustotu osídlení, zemědělství nebo cestovní ruch.
česky: faktor klimatický; angl: climatic factor, climatic control; slov: klimatický faktor; něm: klimatologischer Wirkungsfaktor m, Klimafaktor m; rus: климатический фактор  1993-a3
facteur géographique du climat (m)
klimatický faktor podmíněný heterogenitou přírodního prostředí Země v různých měřítkách, která se odrážejí v kategorizaci klimatu. Pro utváření makroklimatu je určující zeměp. šířka, rozložení pevniny a oceánů, uspořádání všeobecné cirkulace atmosféry a systém oceánských proudů. V menším prostorovém měřítku se uplatňuje vliv nadm. výšky, tvarů zemského reliéfu a krajinného pokryvu. Mezi geografické klimatické faktory můžeme rovněž řadit složení atmosféry Země, na které epizodicky působí zemský vulkanizmus.
česky: faktor klimatický geografický; angl: geographical climatic factor; slov: geografický klimaitický faktor; něm: geographischer Klimafaktor m; rus: географический климатический фактор  1993-b3
facteur humain des changements climatiques pl (m)
klimatický faktor vyvolaný lidskými zásahy do klimatického systému. Působením člověka došlo především v posledních staletích k modifikaci některých geografických klimatických faktorů, a to od planetárního měřítka (změny složení atmosféry Země z hlediska koncentrace některých skleníkových plynů a atmosférického aerosolu) po regionální a lokální (změny energetické bilance v důsledku změn vlastností aktivního povrchu, uvolňování antropogenního tepla). Viz též ovlivňování klimatu.
česky: faktor klimatický antropogenní; angl: anthropogenic climatic factor; slov: antropogénny klimatický faktor; něm: anthropogener Klimafaktor m; rus: антропогенный климатический фактор  1993-b3
facteur planétaire (m)
klimatický faktor působící prostřednictvím určité složky radiační bilance. Základním radiačním klimatickým faktorem je sluneční záření dopadající na horní hranici atmosféry, k němuž se připojují i další astronomické klimatické faktory, které ho ovlivňují. Ostatní toky zářivé energie, podmíněné transformací slun. záření v atmosféře a na zemském povrchu, jako je záření přímé, rozptýlené, odražené, vyzařování zemského povrchu a atmosféry, jsou ovlivněny geografickými klimatickými faktory, především zeměp. šířkou, nadm. výškou a vlastnostmi aktivního povrchu.
česky: faktor klimatický radiační; angl: radiative climatic factor; slov: radiačný klimatický faktor; něm: Strahlung-Klimafaktor m; rus: радиационный климатический фактор  1993-b3
facteur pluviométrique de Lang m
index humidity, který navrhl R. Lang (1920) ve tvaru
I=R/T,
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Tato veličina měla původně vyjadřovat podmínky pro vytváření půdního humusu; později byla použita pro klasifikaci klimatu v planetárním měřítku. K tomu však není vhodná, neboť je definována jen pro T > 0. V ČR je modifikovaný Langův dešťový faktor vypočtený z dat za vegetační období používán k charakteristice sucha v jednotlivých letech. Mapa Langova dešťového faktoru je součástí Atlasu podnebí Česka (2007), viz atlas klimatologický. Viz též izonotida.
česky: faktor dešťový Langův; angl: Lang's rain factor; slov: Langov dažďový faktor; něm: Lang-Regenfaktor m; rus: фактор дождя Ланга  1993-a3
facteur pluviométrique m
tradiční, avšak nevhodné označení pro některé indexy humidity.
česky: faktor dešťový; angl: rain factor; slov: dažďový faktor; něm: Regenfaktor m; rus: фактор осадков (дождя)  1993-a3
facula f
světlé místo ve sluneční fotosféře, mající obvykle vláknitou strukturu. Tzv. fakulová pole se vyskytují zpravidla v okolí slunečních skvrn při zvýšené sluneční aktivitě.
česky: fakule; angl: facula; slov: fakula; něm: Sonnenfackel f; rus: солнечный факел  2020
Fata Morgana f
1) optický jev vytvářený zrcadlením v atmosféře, při němž vznikají zdánlivé (virtuální) přímé i vert. obrácené obrazy skutečných objektů, jež se mohou nalézat i ve větších vzdálenostech za obzorem.
2) případy silného zvýšení obzoru, kdy zakřivení světelných paprsků přibližně odpovídá křivosti povrchu Země. Nad obzor pak mohou vystoupit nepřevrácené obrazy objektů nalézajících se v extrémních případech až několik set km za geometrickým obzorem.
V našich oblastech je fata morgána vzácným fotometeorem. Vyskytuje se více v pouštních a polárních oblastech. Název pochází z již. Itálie, kde podle lidové pověsti vytvářela fátu morganu v Messinském zálivu nad mořem víla (italsky fata, čti fáta) jménem Morgana. Ve smyslu 2) se jev typicky vyskytuje při advekci teplé vzduchové hmoty nad studený mořský povrch. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
česky: fata morgána; angl: Fata Morgana; slov: fatamorgána; něm: Fata Morgana f; rus: Фата-Моргана  1993-a3
fibratus m
(fib) [fibrátus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jednotlivé navzájem oddělené oblaky nebo tenký oblačný závoj mají vláknitou strukturu. Vlákna jsou buď přímočará, nebo více méně nepravidelně pokřivená a nejsou zakončena ani háčky ani chomáčky. Označení fibratus se užívá hlavně u druhů cirrus a cirrostratus.
Termín zavedla Komise pro studium oblaků a hydrometeorů v r. 1951 jako náhradu za starší termín filosus, zavedený amer. meteorologem H. Claytonem v r. 1896. Termín je přejat z lat. fibratus „vláknitý“ (od fibra „nitka, vlákno“).
česky: fibratus; angl: fibratus; slov: fibratus; něm: fibratus; rus: волокнистые облака, нитевидные облака  1993-a3
film d'air froid m
slangové označení pro tenkou vrstvu studeného vzduchu, která se za vhodných podmínek udržuje nad zemským povrchem a neúčastní se všeobecného proudění vzduchu. Její tloušťka kolísá od několika metrů do několika stovek metrů. Vytváří se nejčastěji v zimě ve studených anticyklonách nad prochlazenou pevninou, v uzavřených terénních sníženinách, kde zejména v nočních hodinách studený vzduch stéká ze svahů do nižších poloh, nebo pod rozhraním teplé fronty v případě, kdy je její nejspodnější část výrazně zpomalována oproti ostatním částem fronty v důsledku tření o zemský povrch. V bláně studeného vzduchu zpravidla pozorujeme inverzi teploty vzduchu nebo izotermii. Viz též jezero studeného vzduchu.
česky: blána studeného vzduchu; angl: film of cold air; slov: blana studeného vzduchu; něm: Kaltluftfilm m; rus: пленка холодного воздуха  1993-a3
filtre de Kalman m
(KF) – rekurzivní algoritmus, který dává optimální odhad (ve smyslu minimalizace střední kvadratické odchylky) stavového vektoru lineárního dynamického systému (např. lineárního modelu) za předpokladu, že chyba lineárního modelu popisujícího dynamický systém má Gaussovo rozdělení a naměřené hodnoty stavového vektoru mají chybu s Gaussovým rozdělením nezávislou na chybě modelu. KF poskytuje optimální odhady pro minulé, současné i budoucí stavy systému společně s odhadem jejich chyby. Proto je KF filtr vhodný pro asimilaci dat do numerického modelu předpovědi počasí. Kromě toho se KF používá i v jiných meteorologických aplikacích jako je např. statistický postprocessing prognostických dat numerických modelů počasí, downscaling apod. Z řady nemeteorologických aplikací se KF využívá např. pro lokalizaci cílů a jejich pohybu na základě radarových měření. Pro nelineární dynamické systémy (nelineární modely) existují různé modifikace základního algoritmu. Zobecněný KF (EKF) linearizuje model v okolí aktuálního stavového vektoru a na tento model aplikuje KF. Vzhledem k tomu, že modely předpovědi počasí jsou silně nelineární, EKF nedává přijatelné výsledky a v meteorologických aplikacích se nepoužívá. Ansámblový KF (EnKF) aplikuje model na ansámbl počátečních stavových vektorů a určuje odhad chyby předpovědi modelu pomocí vyhodnocení získaného ansámblu předpovědí. Přitom se předpokládá Gaussovo rozdělení obou ansámblů. Zobecněním EnKF je částicový KF (PKF), který se liší od EnKF tím, že se neomezuje na Gaussovo rozdělení, což ovšem výrazně navyšuje časovou náročnost výpočtu. V současné době nejpoužívanější metoda aplikace KF v asimilaci dat je LETKF, což je z výpočetního hlediska velmi efektivní aplikace EnKF.
česky: filtr Kalmánův; angl: Kalman filter; slov: Kalmánov filter; něm: Kalman-Filter m; rus: фильтр Калмана  2014
floccus m
(flo) [flokus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupovitých chomáčků nebo vloček, jejichž spodní okraje jsou více méně neostré, roztrhané a často je provází virga. Označení se užívá u druhů cirrus, cirrocumulus a altocumulus.
Termín zavedl belgický meteorolog J. Vincent v r. 1903 jako pojmenování tvaru oblaku altocumulus. Termín je přejat z lat. floccus „chumáč (vlny)“.
česky: floccus; angl: floccus; slov: floccus; něm: floccus; rus: хлопьевидные облака  1993-a3
foehn anticyclonique m
syn. fén volný.
česky: fén anticyklonální; angl: anticyclonic foehn; slov: anticyklonálny föhn; něm: antizyklonaler Föhn m; rus: антициклонический фён  1993-a3
foehn anticyclonique m
syn. fén anticyklonální – fén vyskytující se v kvazistacionárních anticyklonách nebo v hřebenech vysokého tlaku vzduchu za slabého horiz. proudění nebo za bezvětří. Při jeho vývoji se uplatňuje subsidence vzduchu a jeho rychlosti bývají menší ve srovnání s orografickým fénem. Na horách se mj. projevuje oteplením a silným poklesem relativní vlhkosti vzduchu, zatímco v nižších polohách se při něm mohou vytvářet izolovaná jezera studeného vzduchu s vysokou inverzní mlhou nebo s nízkou oblačností nad sebou. V horském terénu v silnějším anticyklonálním proudění je vlivem výstupných pohybů vzduchu na návětrné straně pohoří subsidence potlačována a soustřeďuje se pak na závětrnou stranu, kde může vyvolat výrazné oteplení.
česky: fén volný; angl: free air foehn; slov: voľný föhn; něm: freier Föhn m; rus: фён в свободной атмосфере  1993-a3
foehn au Tian Shan et Kopet-Dag m
místní název pro suchý a horký vítr charakteru fénu v předhořích Kopet-Dagu a záp. Ťan-Šanu ve stř. Asii, vanoucí v létě od jihu a východu z hor. Působí škody na kulturních plodinách podobně jako suchověj.
česky: garmsil; angl: garmsil; slov: garmsil; něm: Garmsil m; rus: гармсэл, керимсел  1993-a1
foehn cyclonique m
viz fén.
česky: fén cyklonální; angl: cyclonic foehn; slov: cyklonálny föhn; něm: zyklonaler Föhn m  1993-a3
foehn cyclonique m
viz fén.
česky: fén orografický; angl: orographic foehn; slov: orografický föhn; něm: orographischer Föhn m; rus: орографический фён  1993-a3
foehn m
syn. föhn – teplý suchý padavý vítr, který se vyskytuje na závětrné straně horských překážek. Může trvat několik hodin až několik dní a v zimě může vyvolávat prudké tání sněhu, protože rozdíl mezi teplotou vzduchu na návětrné a závětrné straně hor může dosahovat až desítky °C.
Pojem fén (föhn) vznikl v alpské oblasti, v současné době se však používá jako obecný termín pro tento typ proudění bez ohledu na místo jeho výskytu. Za fén lze považovat například chinook na východní straně Skalnatých hor v Severní Americe nebo vítr halný v jižním Polsku. Na území ČR se může projevit např. v závětří Šumavy, někdy i Beskyd a Jeseníků, na Slovensku pak zejména v závětří Vysokých Tater a Nízkých Tater.
Klasické vysvětlení vzniku fénu vychází z termodynamického modelu adiabatického přetékání horského hřebene. Na návětrné stráně hřebene v tomto případě dochází k nasycení vystupujícího vzduchu a vypadávání srážek, což se na závětrné straně projevuje oteplením vysušeného vzduchu při jeho nenasyceně adiabatickém sestupu. Uvedený model je značným zjednodušením celého procesu. Předpokládá dosažení výstupné kondenzační hladiny na návětrné straně hřebene a nebere v úvahu dynamické aspekty závětrného fénového proudění. Nezahrnuje také vliv složitější topografie horského terénu včetně horských průsmyků.
V programu MAP (Mesoscale Alpine Programme), který probíhal hlavně v prvním desetiletí tohoto století, bylo prokázáno, že prakticky polovina případů alpského fénu na rakouském území není doprovázena návětrnými srážkami. Termodynamickou teorii fénu je tedy nutné chápat jako důležité, avšak nikoliv úplné vysvětlení fénového proudění.
V současné době se zcela akceptuje, že fén může nastat bez vypadávání srážek na návětrné straně pohoří. Čím nižší je z návětrné strany horský hřeben, tím pravděpodobnější je, že advehovaný vzduch jednoduše proudí přes hřeben a následně na závětrné straně klesá. V mnoha případech přispívají k vývoji fénu oba mechanizmy, přičemž hlavní role se připisuje závětrnému adiabatickému vzestupu teploty a vypadávání srážek pak přispívá dodatečně menším dílem. Neúplně vyřešenou otázkou je pokles závětrného proudění do údolí zejména v případě, kdy je zaplněno chladným a stabilně zvrstveným vzduchem. Bylo sestaveno několik koncepčních modelů závětrného proudění, žádný z nich se však neprokázal jako univerzálně platný. Dnes se předpokládá, že neexistuje univerzálně použitelná teorie závětrného teplého fénového proudění. V závislosti na teplotě, vlhkosti a profilu větru se mohou při sestupném proudění uplatnit různé dynamické a termodynamické mechanismy.
Fén, vyvolaný prouděním nad horským terénem, při němž jsou splněny podmínky termodynamické teorie, se někdy označuje také jako fén orografický. Vyskytuje se nejčastěji v okrajovém proudění cyklon, a proto bývá označován též jako fén cyklonální. V současné odborné literatuře se však s těmito termíny setkáváme poměrně zřídka. Poměrně frekventovaný je termín volný fén se synonymem fén anticyklonální. V alpské oblasti v programu MAP bylo definováno několik dalších kategorií alpského fénu. Viz též efekt fénový, zeď fénová, mezera fénová, oblak fénový, touríello.
Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, označení vlahého západního větru (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.
česky: fén; angl: foehn; slov: föhn; něm: Föhn m; rus: фён  1993-a3
foehn m
Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, jímž se označoval vlahý západní vítr (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.
česky: föhn; angl: foehn; slov: föhn; něm: Föhn m; rus: фён  1993-a1
fonction de courant f
skalární funkce Ψ, popisující pole nedivergentního rovinného proudění tekutiny. V dynamické meteorologii se používá pro popis vírového horiz. proudění v atmosféře a je definovaná až na aditivní konstantu vztahy
vx=Ψy, vy=Ψx,
kde vx a vy značí horiz. složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). V mechanice tekutin se lze někdy setkat s alternativním vyjádřením, které má opačné znaménko. Z definice proudové funkce plyne, že její izolinie odpovídají proudnicím. Proudová funkce se používá mimo jiné při inicializaci vstupních datmodelu numerické předpovědi počasí.
česky: funkce proudová; angl: streamfunction; slov: prúdová funkcia; něm: Stromfunktion f; rus: функция потока, функция тока  1993-a3
fontaine stratosphérique f
označení specifické oblasti anomálně chladné tropické tropopauzy, kde se ve vybrané roční době dostává podstatné množství vzduchu z troposféry do stratosféry. Pojem zavedli Reginald Newella a Sharon Gould-Stewar, kteří ukázali na významný přenos do stratosféry v oblasti západního tropického Tichého oceánu během zimního období na severní hemisféře a rovněž v oblasti jihovýchodní Asie během letního monzunu. Aktualizovaná měření ukázala, že vzduch se dostává z troposféry do stratosféry během celého roku. Tento přenos ale vykazuje roční chod, a ačkoli není limitován pouze na určitý region, je významný zejména ve výše uvedených oblastech.
česky: fontána stratosférická; angl: stratospheric fountain; slov: stratosférická fontána; rus: стратосферный фонтан  2015
fontaines stratosphériques pl (f)
označení specifické oblasti anomálně chladné tropické tropopauzy, kde se ve vybrané roční době dostává podstatné množství vzduchu z troposféry do stratosféry. Pojem zavedli Reginald Newella a Sharon Gould-Stewar, kteří ukázali na významný přenos do stratosféry v oblasti západního tropického Tichého oceánu během zimního období na severní hemisféře a rovněž v oblasti jihovýchodní Asie během letního monzunu. Aktualizovaná měření ukázala, že vzduch se dostává z troposféry do stratosféry během celého roku. Tento přenos ale vykazuje roční chod, a ačkoli není limitován pouze na určitý region, je významný zejména ve výše uvedených oblastech.
česky: fontána stratosférická; angl: stratospheric fountain; slov: stratosférická fontána; rus: стратосферный фонтан  2015
footprint de flux m
oblast ležící v návětrném směru od přístroje, měřícího vertikální turbulentní tok (tepla, plynu, nebo hybnosti) v atmosféře, v níž je měřený turbulentní tok generován. Velikost a tvar této oblasti (footprintu), kterou přístroj „vidí“, závisí na výšce, v níž je vertikální tok měřen, drsnosti povrchu a vertikální teplotní stabilitě atmosféry. Například nárůst výšky měření, snížení drsnosti povrchu a stabilizace teplotního zvrstvení budou mít za následek zvětšení plochy footprintu a zvětšení vzdálenosti, z níž přichází maximální příspěvek k měřenému toku, od přístroje směrem proti větru. Snížení výšky měření, nárůst drsnosti a labilizace zvrstvení naopak způsobí zmenšení plochy footprintu a posun oblasti maximálního příspěvku blíže k přístroji.
česky: footprint toku v atmosféře; angl: atmospheric flux footprint, flux footprint, footprint; slov: footprint toku v atmosfére  2014
formation de dépression thermique f
cyklogeneze spojená s turbulentním přenosem zjevného tepla od podkladu. Termická cyklogeneze se vyskytuje především nad oblastmi přehřáté pevniny (např. v létě cyklona nad Pyrenejským poloostrovem) nebo při proudění studeného vzduchu nad teplý vodní povrch (např. v zimě cyklona nad Černým mořem).
česky: cyklogeneze termická; angl: thermal cyclogenesis; slov: termická cyklogenéza; něm: thermische Zyklogenese f; rus: термический циклогенез  1993-a3
forme universelle de représentation binaire des données météorologiques f
binární univerzální formát pro reprezentaci met. dat. Zpráva v kódu BUFR obsahuje kromě požadovaných dat, metadat a dalších informací také jejich přesný popis pomocí deskriptorů. To umožňuje použití kódu BUFR pro jakýkoliv typ dat, pro který jsou definované příslušné deskriptory. Binární formát a komprese dovolují redukci objemu dat.
Označení vzniklo jako zkratka angl. Binary Universal Form for the Representation of meteorological data.
česky: BUFR; angl: BUFR; slov: BUFR; něm: BUFR; rus: БУФР  2014
formule du nivellement barométrique f
syn. vzorec barometrický – vztah mezi geometrickou tloušťkou dané vrstvy vzduchu v atmosféře a tlakem vzduchu na horní a dolní hranici této vrstvy. Základní verzi barometrické formule lze psát ve tvaru
z2-z1=Rg p2p1 Tdpp,
po integraci
z2-z1=Rg T¯lnp1p2,
kde z2 a z1 značí výšku horní a dolní hranice uvažované vzduchové vrstvy, p1, resp. p2 tlak vzduchu v hladině z1, resp. z2, R měrnou plynovou konstantu vzduchu, g velikost tíhového zrychlení, T teplotu v K aT¯ prům. teplotu vrstvy vzduchu. Barometrická formule se používá při vyhodnocení aerologických měření, redukcích tlaku vzduchu, barometrickou nivelaci apod. Rozlišují se barometrické formule úplné a zjednodušené. Za první přesnou barometrickou formuli se považoval vzorec Laplaceův z konce 18. stol., který byl později různými autory dále upravován. Ze zjednodušených formulí je nejznámější vzorec Babinetův. Viz též vzorec Laplaceův–Rühlmannův.
česky: formule barometrická; angl: barometric formula; slov: barometrická formula; něm: barometrische Höhenformel f; rus: барометрическая формула  1993-a1
formule f
viz též vzorec.
Termín pochází z lat. formula „podoba, pravidlo, předpis“ (od forma „podoba, vnější tvar“).
česky: formule; slov: formula; něm: Formel f, Gleichung f; rus: формула  1993-a1
fortes précipitations pl (f)
absolutní maxima úhrnů srážek v závislosti na době jejich akumulace. Např. nejvyšší roční úhrn srážek na Zemi o hodnotě 26 470 mm byl zaznamenán od srpna 1860 do července 1861 na stanici Cherrapunji (Indie), označované jako jeden z pólů dešťů. Pokud uvažujeme kalendářní roky, je absolutním maximem 22 990 mm v roce 1861 na téže stanici. Za nejvyšší úhrnsrážek během 24 hodin byl prohlášen úhrn 1 825 mm, dosažený 7. – 8. 1. 1966 na stanici Foc–Foc na ostrově Réunion (často uváděný úhrn 1 870 mm z roku 1952 je chybný). V případě hodinové intenzity srážek je absolutním maximem na Zemi hodnota 305 mm, naměřená 22. 6. 1947na stanici Holt ve státě Missouri (USA).
Na území ČR je za nejvyšší roční úhrn srážek považována hodnota 2254,7 mm, dosažená v roce 1913 na stanici Lysá hora. Dosud nepřekonaný denní úhrn srážek 345,1 mm pochází z 29. 7. 1897, kdy byl dosažen v Jizerských horách na stanici Nová Louka. Oficiálně uznávané absolutní maximum hodinové intenzity srážek na území ČR je 116,6 mm, změřené 3. 9. 1956 na ombrografické stanici Hamry poblíž Chrudimi. Podstatně větší intenzita srážek však byla zjištěna v otevřených nádobách dne 25. 5. 1872 (před vznikem husté sítě srážkoměrných stanic), kdy v obci Mladotice na Plzeňsku mělo během cca jedné hodiny spadnout přibližně 234 mm srážek.
Mezi srážkové extrémy lze počítat i nejdelší dobu bez zaznamenaných srážek, a to na stanici Arica v Chile od října 1903 do ledna 1918.
česky: extrémy srážek; angl: extremes of precipitation; slov: extrémy zrážok, zrážkové extrémy; něm: Extremwerte des Niederschlags m/pl; rus: экстремальные значения атмосферных осадков  2014
foudre en chapelet f
česky: blesk čočkový; slov: šošovkový blesk; rus: четочная молния  1993-a1
foudre f
komplex el. výbojů, který vzniká mezi centry kladných a záporných nábojů v oblacích nebo na povrchu Země. Podle toho blesky dělíme na blesky mezi oblaky, blesky mezi oblakem a zemí a blesky mezi oblakem a okolním vzduchem. Podle tvaru rozlišujeme blesk čárový a rozvětvený, případně i stuhový, plošný a perlový. Blesk charakterizují parametry jeho proudu. Blesk může být tvořen jedním nebo více dílčími výboji, probíhajícími zpravidla týmž kanálem blesku s vysokou amplitudou proudu blesku o velikosti několika kA, a souvislými proudy blesku nízké amplitudy mezi dílčími výboji; z tohoto hlediska rozeznáváme jednoduché a vícenásobné blesky. Každý dílčí výboj blesku přitom sestává z několika fází: začíná iniciačními procesy, pokračuje vůdčím výbojem, který indukuje vstřícný výboj, po jejichž propojení nastává zpětný výboj, někdy též označovaný jako hlavní výboj.
Účinky blesku jsou především elektrické a z nich vyplývají účinky světelné, akustické, tepelné, mechanické a chemické. Časové změny náboje a proudu blesku ve vnitrooblačných procesech a ve vůdčím i zpětném výboji jsou zdrojem elmag. vlnění s různou frekvencí. Elektromagnetické signály emitované zpětnými výboji se označují jako sfériky, které lze detekovat po jejich průchodu disperzním prostředím ionosféry a magnetosféry jako tzv. hvizdy. Dalším projevem blesků jsou přechodné světelné úkazy. K ochraně objektů před úderem blesku se používají hromosvody, elektrická vedení se zajišťují bleskojistkami.
Elektrická pevnost vzduchu je za normálních okolností natolik velká, že ke vzniku blesku by bylo třeba intenzity elektrického pole řádově 106 V.m-1. Elektrická pole v bouřkových oblacích a pod jejich základnami však řádově dosahují pouze 104-105 V.m-1. K vytvoření blesku je proto třeba určité krátkodobé lokální předionizace vzduchu pravděpodobně působením tzv. ubíhajících elektronů či korónových mikrovýbojů na hrotech ledových částeček v bouřkovém oblaku. Viz též detekce blesků, bouřka, intenzita bouřkové činnosti.
Termín pochází z praslovanského slova bliskati, které vychází z  indoevropského kořene *bhlei-g- „lesknout se“.
česky: blesk; angl: lightning; slov: blesk; něm: Blitz m; rus: молния  1993-a3
foudre globulaire f
jev, který bývá popisován jako koule o průměru většinou 10 až 20 cm (někdy také 1 až 2 cm nebo někdy až 1,5 m), obvykle červené, oranžové nebo žluté barvy. Vyskytuje se za bouřky a často, ne však vždy, po úderu blesku v jeho blízkosti. Koule rychle sestupuje z oblaku a pak volně pluje vzduchem a často vniká do domů komínem, otevřenými dveřmi nebo okny. Dopadne-li koule do nádoby s vodou, dojde ke značnému zahřátí vody. Na lidském těle působí těžké popáleniny. Zánik koule bývá provázen někdy praskáním, rachotem až explozí, někdy zanikne tiše, zpravidla však zanechá ostrý zápach. Uvedené poznatky jsou zobecněním několika tisíc subj. pozorování. Dosud se nepodařilo u kulového blesku změřit žádnou el. veličinu. Vznik kulového blesku vysvětluje několik desítek teorií, od chem. reakcí až po vlnovod s dodávanou vnější energií o frekvenci několika stovek MHz (podle P. L. Kapici). Někteří současní autoři dávají kulový blesk do přímé souvislosti s běžnými blesky, např. v tom smyslu, že svinutím kanálu blesku vznikne uzavřený plazmatický útvar, který je následně po určitou dobu schopen vlastní existence. V literatuře se dnes uplatňují i představy, že kulový blesk vzniká po úderu obyčejného blesku do místa, kde je v zemi silně omezena možnost rychlého prostorového rozložení el. náboje přeneseného bleskem. V omezeném objemu těsně pod zemským povrchem pak může dojít k bouřlivým dějům, které vytvoří přibližně kulový útvar tvořený vlákny hořících oxidů kovů, jenž přejde do vzduchu a je v něm dále unášen. Barva takto vzniklého kulového blesku pak může souviset se spalováním místních složek půdy při původním úderu blesku. Kulový blesk poprvé popsal franc. fyzik F. D. Arago v r. 1838.
česky: blesk kulový; angl: ball lightning; slov: guľový blesk; něm: Kugelblitz m; rus: шаровая молния  1993-a3
fractus m
(fra) [fraktus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu nepravidelných roztrhaných cárů. Vyskytuje se u druhů stratus a cumulus.
Termín zavedl Komitét pro studium oblaků a hydrometeorů v r. 1949 a nahradil jím starší termíny fractostratus a fractocumulus. Je přejat z lat. fractus „zlomený, rozbitý“ (příčestí trpné slovesa frangere „lámat, rozbíjet, bořit“).
česky: fractus; angl: fractus; slov: fractus; něm: fractus; rus: разорванные облака  1993-a2
fréquence de Brunt-Vaisala f
jedna z často užívaných charakteristik stabilitních poměrů v atmosféře. Je dána jako
gΘΘz,
kde z značí vertikální souřadnici, g tíhové zrychlení a Θ potenciální teplotu. Při stabilním teplotním zvrstvení má reálnou hodnotu a představuje pak frekvekci kmitů, do kterých by se za předpokladu absence tlumícího vlivu vnitřního tření ve vzduchu dostala vzduchová částice po svém vynuceném vert. vychýlení z hladiny, v níž by se dříve nalézala v rovnováze se svým okolím.
česky: frekvence Bruntova–Vaisalova; angl: Brunt–Vaisala frequency; slov: Bruntova–Vaisalova frekvencia; něm: Brunt-Väisälä-Frequenz f; rus: частота Брюнта–Вайсала  2014
frigorigraphe m
přístroj pro měření a registraci zchlazování (refrigerace). Je tvořen frigorimetrem, registrátorem množství spotřebované el. energie a dalšími pomocnými zařízeními.
Termín se skládá z lat. frigus (gen. frigoris) „chlad, zima, mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
česky: frigorigraf; angl: frigorigraph; slov: frigorigraf; něm: Frigorigraph m; rus: фригориграф  1993-a1
frigorimètre enregistreur m
přístroj pro měření a registraci zchlazování (refrigerace). Je tvořen frigorimetrem, registrátorem množství spotřebované el. energie a dalšími pomocnými zařízeními.
Termín se skládá z lat. frigus (gen. frigoris) „chlad, zima, mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
česky: frigorigraf; angl: frigorigraph; slov: frigorigraf; něm: Frigorigraph m; rus: фригориграф  1993-a1
frigorimètre m
přístroj k měření zchlazování (refrigerace). Jeho čidlem je těleso, např. začerněná měděná koule, vyhřívaná na teplotu blízkou teplotě lidského těla. Velikost zchlazování se určuje podle množství energie, které je třeba tělesu dodávat k udržení stálé teploty jeho povrchu.
Termín se skládá z lat. frigus (gen. frigoris) „chlad, zima, mráz“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
česky: frigorimetr; angl: frigorimeter; slov: frigorimeter; něm: Frigorimeter n; rus: фригориметр  1993-a1
front anabatique m
atmosférická fronta s výstupným pohybem teplého vzduchu nad frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou teplé fronty a studené fronty prvního druhu. Viz též katafronta.
Termín zavedl švédský meteorolog T. Bergeron mezi roky 1934 a 1936. Vytvořil ho přidáním řec. předpony ἀνα- [ana-] s významem „na, po, vzhůru“ k dříve zavedenému pojmu fronta.
česky: anafronta; angl: anabatic front, anafront; slov: anafront; něm: Anafront f, Aufgleitfront f; rus: анабатический фронт, анафронт  1993-a3
front antarctique m
hlavní fronta oddělující na již. polokouli antarktický vzduch od vzduchu mírných šířek. Tvoří sev. hranici antarkt. vzduchu a probíhá v několika větvích atmosférické fronty nad mořem obklopujícím Antarktidu. Na antarkt. frontě se tvoří postupující cyklony, způsobující regeneraci cyklon na polární frontě. V procesu cyklonální činnosti může antarkt. fronta proniknout daleko do mírných šířek. Antarkt. frontu je nutné odlišit od vnitroantarktické fronty, která jako podružná fronta odděluje pevninský a mořský vzduch v rámci antarkt. vzduchové hmoty.
česky: fronta antarktická; angl: antarctic front; slov: antarktický front; něm: Antarktikfront f; rus: антарктический фронт  1993-a3
front arctique m
1. hlavní fronta tvořící již. hranici arktického vzduchu a oddělující ho od vzduchu mírných šířek. Obvykle se rozpadá na několik větví atmosférické fronty, někdy je však souvislá téměř kolem celé sev. polokoule. Na arkt. frontě dochází k cyklogenezi, svým charakterem shodné s cyklogenezí na polárních frontách, avšak slabší. Nejvýznamnější větve arkt. fronty jsou atlantsko-evropská, která vzniká nad Severním ledovým oceánem, a americká, vznikající nad sev. oblastmi Severní Ameriky.
2. fronta, která za vhodných podmínek vznikne v poměrně tenké spodní vrstvě troposféry v oblasti teplotního gradientu na rozhraní ledu a volného moře.
česky: fronta arktická; angl: arctic front; slov: arktický front; něm: Arktikfront f; rus: арктический фронт  1993-a3
front atmosphérique m
1. úzká přechodová zóna mezi různými vzduchovými hmotami v atmosféře. Pro zjednodušení představy nahrazujeme tuto zónu plochou diskontinuity (rozhraním). Atmosférická fronta se vyskytuje převážně v troposféře. Šířka přechodové zóny v horiz. směru bývá několik desítek km, tloušťka ve vert. směru několik set metrů, popř. jednotky km. Prům. sklon fronty vzhledem k zemskému povrchu je nejčastěji kolem 0,5°. Viz též klasifikace atmosférických front, plocha frontální, oblačnost frontální;
2. čára, ve které se plocha diskontinuity (rozhraní) protíná se zemským povrchem nebo určitou izobarickou hladinou. Termín atmosférická fronta byl do synoptické meteorologie zaveden norskou met. školou v r. 1920. Viz též čára frontální, větev atmosférické fronty, počasí frontální, frontogeneze, frontolýza, analýza frontální, profil fronty, topografie fronty, přechod fronty, izobary na atmosférické frontě, dynamika fronty, zostření fronty, deformace fronty orografická, vlna frontální, zóna frontální.
česky: fronta atmosférická; angl: atmospheric front; slov: atmosférický front; něm: atmosphärische Front f, Wetterfront f; rus: атмосферный фронт  1993-a3
front atmosphérique m
zast. a nevhodné označení pro atmosférickou frontu.
česky: fronta povětrnostní; angl: atmospheric front, weather front; slov: poveternostný front; něm: Wetterfront f; rus: атмосферный фронт  1993-a1
front au sol m
1. atmosférická fronta dosahující až na zemský povrch a projevující se tam ostrými změnami meteorologických prvků. Termín se používá jako protějšek fronty výškové;
2. atm. fronta nevelkého vert. rozsahu, obvykle do výšky 1 km až 3 km nad zemským povrchem. Viz též klasifikace atmosférických front.
česky: fronta přízemní; angl: surface front; slov: prízemný front; něm: Bodenfront f; rus: приземный фронт  1993-a1
front chaud m
fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu studeného vzduchu. Je anafrontou. V teplém vzduchu, který vykluzuje po frontální ploše, vzniká charakteristický oblačný systém s pásmem trvalých srážek širokým obvykle 300 až 400 km. Podle teorie přenosových pásů může za vznik oblačnosti z velké části hlavně teplý přenosový pás, nízké oblaky mohou vznikat i ve studeném přenosovém pásu. Srážky obvykle vypadávají před frontální čarou. Frontální oblačnost začíná většinou oblaky druhu cirrus a cirrostratus, které přecházejí v altostratus a nimbostratus. V oblasti srážek se pod nimi může vyskytovat stratus fractus. V případě typu „warm front shield“ se v teplém přenosovém pásu vytváří oblačnost i za frontou a mohou z ní vypadávat i trvalé srážky. Průměrný sklon teplé fronty je 1:150 až 1:250, v blízkosti zemského povrchu je v důsledku tření ještě menší. Před přechodem teplé fronty pozorujeme pokles tlaku vzduchu, čili zápornou hodnotu tlakové tendence, v zimě i předfrontální mlhy. Teplá fronta vzniká v přední části frontální cyklony. Viz též fronta studená
česky: fronta teplá; angl: warm front; slov: teplý front; něm: Warmfront f; rus: теплый фронт  1993-a3
front chaud ondulant m
česky: fronta teplá zvlněná; angl: waving warm front; slov: zvlnený teplý front; něm: Warmfrontwelle f; rus: теплый волновой фронт  1993-a1
front chaud/froid actif m
blíže neurčené označení pro atmosférické fronty, které s sebou přinášejí výrazné projevy počasí (intenzivní srážky, bouřky, silný vítr). Jejím opakem je fronta nevýrazná.
česky: fronta aktivní; angl: active front; slov: aktívny front; něm: aktive Front f; rus: активный фронт  1993-a3
front climatologique m
prům. sezonní nebo charakteristická geogr. poloha hlavních atmosférických front, popř. frontálních zón v určité oblasti, zpravidla v místech max. tlakového gradientu mezi klimatickými akčními centry atmosféry. Klimatologické fronty se znázorňují na klimatologických mapách, na rozdíl od reálných atm. front zakreslovaných do synoptických map. Klimatologické fronty se rozpadají na větve, např. polární klimatologická fronta se dělí na atlantickou polární frontu, středomořskou polární frontu aj. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.
česky: fronta klimatologická; angl: climatological front; slov: klimatologický front; něm: klimatologische Front f; rus: климатологический фронт  1993-a3
front d'altitude m
fronta ve stř. a horní troposféře. Na výškových mapách se projevuje zpravidla v poli teploty, vlhkosti a proudění vzduchu. Do blízkosti zemského povrchu tato fronta nedosahuje. Viz též fronta přízemní.
česky: fronta výšková; angl: upper front; slov: výškový front; něm: Höhenfront f; rus: верхний фронт, высотный фронт  1993-a3
front de l'air froid m
slangové označení pro přední hranici postupující studené vzduchové hmoty, v tomto smyslu se jedná o syn. pro studenou frontu prvního a druhého druhu. V užším smyslu se termín čelo studeného vzduchu používá pro tu část studené fronty, která je v mezní vrstvě atmosféry vypuklá do teplého vzduchu. Uvedený profil fronty vzniká tím, že u zemského povrchu je rychlost postupu fronty v důsledku většího tření menší než ve vyšších vrstvách ovzduší. To se projevuje hlavně u studených front druhého druhu, kde pohyb studeného vzduchu v přízemní vrstvě má valivý charakter.
česky: čelo studeného vzduchu; slov: čelo studeného vzduchu; rus: клин холодного воздуха?  1993-a3
front de point de rosée m
slang. označení pro vlhkostní rozhraní.
Termín je přejat z angličtiny, vznikl v USA. Skládá se z angl. dry „suchý“ a line „čára“.
česky: dryline; angl: dryline, dry line; slov: dryline; něm: dryline f; rus: сухая линия  2015
front de rafales m
[gast fronta] – přední okraj studeného vzduchu vytékajícího z konvektivní bouře. Zdrojem studeného vzduchu je sestupný proud, který se po dosažení zemského povrchu roztéká do stran a proniká pod okolní teplejší vzduch. Vert. mohutnost rozlévajícího se studeného vzduchu bývá řádově stovky metrů až jednotky kilometrů. U zemského povrchu je rozlévající se vzduch brzděn a v určité výšce nad zemí vytváří tzv. „nos“. Na čele studeného vzduchu se tvoří gust fronta, typická prudkou změnou rychlosti a směru větru, tlaku a teploty vzduchu. Na záznamu tlaku vzduchu se při přechodu gust fronty vytváří charakteristický bouřkový nos. Na čele gust fronty vzniká často typická oblačnost zvláštnosti arcus. V případech dostatečné mohutnosti této oblačnosti může být gust fronta detekovatelná meteorologickými radary a družicemi. Gust fronta se může od mateřské bouře šířit do vzdálenosti až stovky km a po celou dobu života může iniciovat vznik nové konvektivní oblačnosti. Krátkodobé zvýšení rychlosti větru při přechodu gust fronty přes místo pozorování bývá označováno též jako húlava.
česky: gust fronta; angl: gust front; slov: gust front; něm: Böenfront f; rus: фронт порывов ветра?  1993-a3
front des alizés m
atmosférická fronta v tropech oddělující od sebe „starý" tropický vzduch od trop. vzduchu, který vznikl transformací polárního vzduchu. Pasátová fronta obvykle leží v brázdě nízkého tlaku vzduchu mezi dvěma subtropickými anticyklonami. S pasátovou frontou bývají v pasátové oblasti spojeny srážky.
česky: fronta pasátová; angl: trade-wind front; slov: pasátový front; něm: Passatfront f; rus: пассатный фронт  1993-a1
front diffus m
atmosférická fronta, jejíž polohu nelze pomocí příznaků na přízemní synoptické mapě určit buď vůbec, nebo jen velmi obtížně, popř. o níž přízemní pozorování dávají nesprávné představy. Nejčastější příčinou maskované fronty bývá bezprostřední vliv zemského povrchu na teplotu přízemních vrstev vzduchu (výskyt přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu, silné ohřívání vzduchu nad pevninou v létě, popř. vliv fénu). Pro správné určení maskované fronty musíme mít k dispozici výškové synoptické mapy a vyhodnocené křivky teplotního zvrstvení atmosféry.
česky: fronta maskovaná; angl: masked front; slov: maskovaný front; něm: maskierte Front f; rus: маскированный фронт  1993-a3
front diffus m
atmosférická fronta, jejíž hlavní projevy slábnou či mizí a při jejímž přechodu se meteorologické prvky mění jen málo. Např. srážky slábnou nebo ustávají, oblačnost se rozpadá, vítr slábne a jeho stáčení se stává nevýrazným. Viz též frontolýza.
česky: fronta rozpadající se; angl: dissipating front; slov: rozpadajúci sa front; něm: auflösende Front f; rus: размытый фронт  1993-a3
front froid m
slangové označení pro přední hranici postupující studené vzduchové hmoty, v tomto smyslu se jedná o syn. pro studenou frontu prvního a druhého druhu. V užším smyslu se termín čelo studeného vzduchu používá pro tu část studené fronty, která je v mezní vrstvě atmosféry vypuklá do teplého vzduchu. Uvedený profil fronty vzniká tím, že u zemského povrchu je rychlost postupu fronty v důsledku většího tření menší než ve vyšších vrstvách ovzduší. To se projevuje hlavně u studených front druhého druhu, kde pohyb studeného vzduchu v přízemní vrstvě má valivý charakter.
česky: čelo studeného vzduchu; slov: čelo studeného vzduchu; rus: клин холодного воздуха?  1993-a3
front froid m
fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu teplého vzduchu. Vzniká obvykle na hlavní frontětýlu cyklony. Na studené frontě se oblačnost vytváří především ve výstupné části teplého přenosového pásu. Typická oblačnost v blízkosti frontální čáry je charakteristická výskytem oblaků druhu cumulonimbus, v letním období je obvykle doprovázená bouřkami, húlavami, dešti v přeháňkách, popř. kroupami. Intenzita těchto jevů souvisí se sklonem fronty a mírou stability teplého vzduchu vytlačovaného klínem studeného vzduchu. Na oblast oblaků druhu cumulonimbus někdy navazuje oblačnost druhu nimbostratus, altostratus a cirrostratus, někdy však za touto oblastí následuje rychlé vyjasňování. Podle rozložení výstupných pohybů podél celé frontální plochy rozeznáváme studenou frontu charakteru anafronty a studenou frontu charakteru katafronty, přičemž jedna studená fronta může být v určité části anafrontou a v jiné katafrontou. Někteří autoři hovoří o dělení na studenou frontu prvního druhu a studenou frontu druhého druhu. U studené fronty pozorujeme obvykle pokles tlaku vzduchu před frontou a rychlý vzestup za ní. Viz též fronta teplá.
česky: fronta studená; angl: cold front; slov: studený front; něm: Kaltfront f; rus: холодный фронт  1993-a3
front froid ondulant m
česky: fronta studená zvlněná; angl: waving cold front; slov: zvlnený studený front; něm: Kaltfrontwelle f; rus: холодный волновой фронт  1993-a1
front froid principal m
studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je anafrontou a její oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu cumulonimbus přecházejícími v druhy nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Srážkové pásmo studené fronty prvního druhu bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za frontální čárou. Srážky na čele fronty mají charakter přeháněk, dále za frontou přecházejí v trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než studená fronta druhého druhu.
česky: fronta studená prvního druhu; angl: cold front 1st type, slowly moving cold front; slov: studený front prvého druhu; něm: Kaltfront 1. Art f; rus: холодный фронт первого рода  1993-a1
front froid secondaire m
studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu pouze ve spodní části frontální plochy (do výšky 2 km až 3 km) a sestupnými pohyby ve vyšších vrstvách. Ve spodní části je anafrontou, v horní katafrontou. Její oblačný systém je zpravidla tvořen kumulonimby vázanými na čelo fronty, za čelem fronty se rychle vyjasňuje. Šířka oblačného pásma bývá jen několik desítek km, srážky jsou však intenzívní a mají přeháňkový charakter. Tato fronta se pohybuje obvykle rychleji než studená fronta prvního druhu.
česky: fronta studená druhého druhu; angl: cold front, 2nd type, fast moving cold front; slov: studený front druhého druhu; něm: Kaltfront 2. Art f; rus: холодный фронт второго рода  1993-a1
front intertropical m
syn. fronta tropická – nevhodné označení pro intertropickou zónu konvergence, a to především tam, kde ekvatoriální vzduch proniká daleko od geogr. rovníku v souvislosti s monzunovou cirkulací.
česky: fronta intertropická; angl: intertropical front; slov: intertropický front; něm: innertropische Konvergenz f; rus: внутритропический фронт  1993-a3
front intertropical m
česky: fronta tropická; angl: tropical front; slov: tropický front; něm: Tropikfront f, Äquatorialfront f; rus: тропический фронт  1993-a3
front m
Termín zavedla norská meteorologická škola. Poprvé je doložen v článku V. Bjerknese z r. 1920, a to jako součást termínu polární fronta. Byl přejat z lat. frons (gen. frontis) „čelo, přední část, předek“.
česky: fronta; angl: front; slov: front; něm: Front f; rus: фронт  1993-a1
front masqué m
atmosférická fronta, jejíž polohu nelze pomocí příznaků na přízemní synoptické mapě určit buď vůbec, nebo jen velmi obtížně, popř. o níž přízemní pozorování dávají nesprávné představy. Nejčastější příčinou maskované fronty bývá bezprostřední vliv zemského povrchu na teplotu přízemních vrstev vzduchu (výskyt přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu, silné ohřívání vzduchu nad pevninou v létě, popř. vliv fénu). Pro správné určení maskované fronty musíme mít k dispozici výškové synoptické mapy a vyhodnocené křivky teplotního zvrstvení atmosféry.
česky: fronta maskovaná; angl: masked front; slov: maskovaný front; něm: maskierte Front f; rus: маскированный фронт  1993-a3
front méditerranéen m
větev polární fronty, která vzniká především na podzim a v zimě v oblasti Středozemního moře. Odděluje vzduch mírných šířek z Atlantiku a Evropy od tropického vzduchu ze sev. Afriky. Cyklonální činnost na středomořské frontě je rozhodující pro srážkový režim Středomoří, kde je příčinou podzimního nebo zimního maxima v ročním chodu srážek. Se středomořskou frontou souvisí také podružné srážkové maximum v některých oblastech ČR.
česky: fronta středomořská; angl: Mediterranean front; slov: stredomorský front; něm: Mittelmeerfront f; rus: средиземноморский фронт  1993-a2
front météorologique m
1. úzká přechodová zóna mezi různými vzduchovými hmotami v atmosféře. Pro zjednodušení představy nahrazujeme tuto zónu plochou diskontinuity (rozhraním). Atmosférická fronta se vyskytuje převážně v troposféře. Šířka přechodové zóny v horiz. směru bývá několik desítek km, tloušťka ve vert. směru několik set metrů, popř. jednotky km. Prům. sklon fronty vzhledem k zemskému povrchu je nejčastěji kolem 0,5°. Viz též klasifikace atmosférických front, plocha frontální, oblačnost frontální;
2. čára, ve které se plocha diskontinuity (rozhraní) protíná se zemským povrchem nebo určitou izobarickou hladinou. Termín atmosférická fronta byl do synoptické meteorologie zaveden norskou met. školou v r. 1920. Viz též čára frontální, větev atmosférické fronty, počasí frontální, frontogeneze, frontolýza, analýza frontální, profil fronty, topografie fronty, přechod fronty, izobary na atmosférické frontě, dynamika fronty, zostření fronty, deformace fronty orografická, vlna frontální, zóna frontální.
česky: fronta atmosférická; angl: atmospheric front; slov: atmosférický front; něm: atmosphärische Front f, Wetterfront f; rus: атмосферный фронт  1993-a3
front météorologique m
zast. a nevhodné označení pro atmosférickou frontu.
česky: fronta povětrnostní; angl: atmospheric front, weather front; slov: poveternostný front; něm: Wetterfront f; rus: атмосферный фронт  1993-a1
front occlus m
atmosférická fronta, která vznikla spojením studené a teplé fronty při okludování cyklony. Okluzní fronty řadíme ke frontám podružným. Rozlišujeme teplou okluzní frontu (s dopředu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl teplejší než vzduch před původní teplou frontou a studenou okluzní frontu (s dozadu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl chladnější než vzduch před původní teplou frontou. V prvním případě mluvíme též o okluzní frontě charakteru teplé fronty, ve druhém o okluzní frontě charakteru studené fronty. Ve stř. Evropě jsou v zimě častější teplé okluzní fronty, v létě studené okluzní fronty. U obou typů okluzní fronty můžeme někdy určit přízemní frontu (u teplé okluzní fronty je to teplá fronta, u studené okluzní fronty studená fronta) a horní výškovou frontu (u teplé okluzní fronty studenou, u studené okluzní fronty teplou). Protože horiz. vzdálenost přízemní a výškové fronty v systému okluzní fronty je rel. malá, nepodaří se ve většině případů bez speciálních měření obě fronty od sebe na synoptické mapě odlišit a za čáru okluzní fronty považujeme průsečnici příslušné přízemní fronty se zemským povrchem. V každém případě je typickým znakem okluzní fronty hřeben teplého vzduchu na výškové mapě nejčastěji 850 nebo 700 hPa nebo na mapě relativní topografie 1 000 až 500 hPa. Jak vyplynulo z družicových sledování, vznik okluzní fronty spojením teplé a studené fronty podle představ Norské meteorologické školy, tedy zužování teplého sektoru a jeho vzdalování od centra cyklony, je pozorovatelný jen výjimečně. Spíše dochází k protahování oblačnosti okluzní fronty západním směrem při současném zkracování fronty teplé. V některých případech vzniká oblačnost okluzní fronty, aniž by došlo k vlastnímu procesu spojování obou front, ale vytváří se oblačná spirála, zpravidla menšího vertikální rozsahu, z okluzního bodu. Oblačný systém a srážky okluzní fronty jsou podle Norské met. školy dány spojením oblačného systému a srážek původní teplé a studené fronty. Teorie přenosových pásů počítá s vlivem suchého, teplého a studeného přenosového pásu i vlhkého relativního proudu ve vyšších hladinách na anticyklonální straně tryskového proudění. Podle konkrétního průběhu přenosových pásů pak můžeme rozlišit okluzní fronty typu studeného přenosového pásu a okluzní fronty typu teplého přenosového pásu. S tím pak souvisí i relativní komplikovanost projevů počasí na okluzní frontě. Viz též okluze, bod okluzní.
česky: fronta okluzní; angl: occluded front; slov: oklúzny front; něm: okkludierte Front f; rus: фронт окклюзии  1993-a3
front ondulant m
pomalu se pohybující frontální rozhraní, obvykle ležící v úzké brázdě nízkého tlaku vzduchu nebo v oblasti, kde izobary protínají frontu pod malým úhlem. Na tomto rozhraní se vlivem dynamických, řidčeji orografických příčin tvoří vlny. Nejčastěji se přitom určitý úsek studené fronty mění vlivem změněných cirkulačních podmínek na teplou frontu. V tomto případě mluvíme o zvlněné studené frontě. Vzácně můžeme pozorovat vlny na teplé frontě, přičemž určitý úsek teplé fronty přijímá charakter studené fronty, a potom mluvíme o zvlněné teplé frontě. Trvají-li podmínky cyklogeneze dostatečně dlouho, tvoří se na vrcholu frontální vlny nová cyklona. Viz též brázda tvaru V.
česky: fronta zvlněná; angl: waving front; slov: zvlnený front; něm: Wellenstörung f; rus: волновой фронт  1993-a1
front polaire m
hlavní fronta oddělující vzduch mírných šířek, dříve nazývaný polární vzduch, od tropického vzduchu. Nad sev. polokoulí probíhá v několika větvích atmosférické fronty, z nichž pro Evropu mají největší význam tyto: větev probíhající v zimě od Mexického zálivu nad sev. částí Atlantského oceánu k záp. pobřeží Francie a v létě se nacházející o 1 000 až 1 500 km severněji; středomořská fronta; větev táhnoucí se od Černého moře nad horní Povolží. Viz též teorie polární fronty.
česky: fronta polární; angl: polar front; slov: polárny front; něm: Polarfront f; rus: полярный фронт  1993-a3
front principal m
atmosférická fronta oddělující hlavní typy vzduchových hmot, vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot. Hlavními frontami jsou arktická fronta, antarktická fronta, polární fronta, příp. intertropická fronta. Hlavní fronta zpravidla neobepíná celou polokouli, ale rozpadá se do větví atmosférické fronty. Viz též fronta podružná.
česky: fronta hlavní; angl: primary front, principal front; slov: hlavný front; něm: Hauptfront f; rus: главный фронт  1993-a3
front principal m
česky: fronta základní; angl: primary front, principal front; slov: základný front; něm: Hauptfront f; rus: главный фронт  1993-a1
front quasi stationnaire m
atmosférická fronta s nepatrným pohybem vzhledem k zemskému povrchu. Vzduchové hmoty se podél ní pohybují v opačném směru a přibližně rovnoběžně s frontální čárou. Viz též fronta stacionární.
česky: fronta kvazistacionární; angl: quasi-stationary front; slov: kvázistacionárny front; něm: quasistationäre Front f; rus: квазистационарный фронт  1993-a1
front secondaire m
atmosférická fronta oddělující různé části téže vzduchové hmoty. Obvykle se vyskytují podružné studené fronty, což jsou fronty uvnitř horizontálně nestejnorodého arktického vzduchu nebo vzduchu mírných šířek, za nimiž postupuje chladnější část této vzduchové hmoty. Často se vyskytují v týlu cyklony za hlavní frontou a mají oproti ní menší vert. rozsah. Zasahují pouze spodní, nanejvýš stř. troposféru.
česky: fronta podružná; angl: secondary front; slov: podružný front; něm: Nebenfront f, sekundäre Front f; rus: вторичный фронт  1993-a3
front stationnaire m
teor. model atmosférické fronty, která nemění svou polohu v prostoru. Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš frontami kvazistacionárními.
česky: fronta stacionární; angl: stationary front; slov: stacionárny front; něm: stationäre Front f; rus: стационарный фронт  1993-a1
front troposphérique m
česky: fronta troposférická; angl: tropospheric front; slov: troposférický front; něm: troposphärische Front f; rus: тропосферный фронт  1993-a1
frontogénèse f
proces vzniku nebo zostření atmosférické fronty. Typickým projevem frontogeneze je zvětšování horiz. gradientu vlastností vzduchu, typicky hustoty vzduchu, což se následně projeví zvětšováním horiz. gradientu teploty vzduchu, popř. i dalších meteorologických prvků. Frontogeneze může probíhat v určité vert. omezené vrstvě v blízkosti zemského povrchu nebo ve výšce, popř. současně od mezní vrstvy atmosféry až po výškovou frontální zónu. Rozlišujeme frontogenezi individuální a lokální, z hlediska příčin frontogenezi kinematickou a orografickou (topografickou). Opakem frontogeneze je frontolýza. Viz též pole frontogenetické.
Termín se skládá ze slov fronta a geneze (z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“).
česky: frontogeneze; angl: frontogenesis; slov: frontogenéza; něm: Frontogenese f; rus: фронтогенез  1993-a3
frontogenèse f
proces vzniku nebo zostření atmosférické fronty. Typickým projevem frontogeneze je zvětšování horiz. gradientu vlastností vzduchu, typicky hustoty vzduchu, což se následně projeví zvětšováním horiz. gradientu teploty vzduchu, popř. i dalších meteorologických prvků. Frontogeneze může probíhat v určité vert. omezené vrstvě v blízkosti zemského povrchu nebo ve výšce, popř. současně od mezní vrstvy atmosféry až po výškovou frontální zónu. Rozlišujeme frontogenezi individuální a lokální, z hlediska příčin frontogenezi kinematickou a orografickou (topografickou). Opakem frontogeneze je frontolýza. Viz též pole frontogenetické.
Termín se skládá ze slov fronta a geneze (z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“).
česky: frontogeneze; angl: frontogenesis; slov: frontogenéza; něm: Frontogenese f; rus: фронтогенез  1993-a3
frontolyse f
syn. rozpad fronty – proces rozpadání atmosférické fronty, opak frontogeneze. Obecně vhodné podmínky pro frontolýzu existují v difluentním proudění. Rozlišujeme frontolýzu individuální, lokální, popř. orografickou (topografickou). Frontolýza individuální se projevuje zmenšováním horiz. gradientů hustoty a tedy i teploty vzduchu, popř. i dalších meteorologických prvků v určité části ovzduší pohybující se spolu s prouděním. Lokální frontolýzu posuzujeme z hlediska zmenšování lokálních gradientů hustoty a tedy i teploty v dané oblasti pevně vztažené k zemskému povrchu. Jde-li o frontolýzu vyvolanou bezprostředním vlivem nehomogenit zemského povrchu, označujeme ji jako frontolýzu orografickou.
Termín se skládá ze slova fronta a z řec. λύσις [lysis] „uvolňování, rozpouštění“.
česky: frontolýza; angl: frontolysis; slov: frontolýza; něm: Frontolyse f; rus: фронтолиз  1993-a1
podpořila:
spolupracují: