Elektronický meteorologický slovník

teoretický koncept konvekce, k níž by docházelo v podmínkách extrémní vertikální instability atmosféry při inverzi hustoty vzduchu, kde velikost vertikálního teplotního gradientu přesahuje velikost autokonvekčního gradientu.

Termín se skládá z řec. αὐτός [autos] „sám, sám od sebe“ a ze slova konvekce. To naznačuje spontánní vznik konvekce, k němuž však ve skutečnosti stačí, aby velikost vert. teplotního gradientu překročila jen hodnotu adiabatického teplotního gradientu.

kód sloužící k rozšiřování leteckých předpovědí počasí pro všeobecné („malé") letectvo. Předpověď ve tvaru kódu GAFOR obsahuje označení pracoviště, které zprávu vydalo, dobu platnosti předpovědi, předpověď kategorie (třídy) počasí se zřetelem na letecky významné jevy a označení území, na které se předpověď vztahuje. V ČR není používán.

oblastní předpověď ve zkrácené otevřené řeči pro lety v nízkých hladinách zpravidla pro letovou informační oblast nebo její část, kterou připravuje met. služebna určená příslušným met. úřadem a která se vyměňuje mezi met. služebnami sousedních letových informačních oblastí podle dohody mezi příslušnými met. úřady. Jedná se o předpověď pro vrstvu mezi zemí a letovou hladinou 100 (v horských oblastech až FL150). Předpověď je členěna do dvou sekcí, z nichž první obsahuje informace o nebezpečných jevech pro lety v nízkých hladinách a druhá pak doplňující informace. Předpovědi GAMET jsou vydávány zpravidla v intervalu 6 hodin s platností na 6 hodin, pokud není jejich četnost a období platnosti upravena po dohodě mezi meteorologickou službou a uživateli.

1. hustá mlha, někdy s mrholením, vyskytující se zvláště na podzim nad záp. pobřežím Již. Ameriky (na území Ekvádoru, Peru a Chile), omývaným studeným Peruánským proudem. Mívá dlouhé trvání a ve velmi suchých oblastech (např. poušť Atacama) je téměř jediným zdrojem vláhy pro tamější chudou vegetaci;
2. klimatický typ, vyskytující se na horkých subtropických pobřežích, kde teplý pevninský vzduch proniká k pobřeží omývanému studeným oceánským proudem, např. na záp. pobřeží Jižní Ameriky, již. Kalifornie, jz. Afriky a sz. Sahary.

Termín je přejat z peruánské španělštiny. Není vyloučeno, že pochází z lat. caligo „mlha, temnota“ (snad přes portugalský nářeční výraz caruja „mlha, mrholení“).

1. hustá mlha, někdy s mrholením, vyskytující se zvláště na podzim nad záp. pobřežím Již. Ameriky (na území Ekvádoru, Peru a Chile), omývaným studeným Peruánským proudem. Mívá dlouhé trvání a ve velmi suchých oblastech (např. poušť Atacama) je téměř jediným zdrojem vláhy pro tamější chudou vegetaci;
2. klimatický typ, vyskytující se na horkých subtropických pobřežích, kde teplý pevninský vzduch proniká k pobřeží omývanému studeným oceánským proudem, např. na záp. pobřeží Jižní Ameriky, již. Kalifornie, jz. Afriky a sz. Sahary.

Termín je přejat z peruánské španělštiny. Není vyloučeno, že pochází z lat. caligo „mlha, temnota“ (snad přes portugalský nářeční výraz caruja „mlha, mrholení“).

syn. utváření klimatu – vývoj klimatu vedoucí k vytvoření a udržování určitých atm. podmínek na Zemi jako celku nebo v jednotlivých částech Země v důsledku spolupůsobení různých klimatotvorných faktorů. Ty se při genezi klimatu uplatňují rozdílně v závislosti na jeho měřítku, vyjádřeném kategorizací klimatu.

(gen) – označení oblaku, který vznikl transformací částí jiného, tzv. mateřského oblaku na oddělený samostatný oblak odlišného druhu.  Označení nově vytvořeného oblaku se pak skládá z názvu nového druhu, k němuž se připojuje adjektivum složené z názvu druhu mateřského oblaku a z komponentu genitus (gen). Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme Ci nebo Cs cirrocumulogenitus (ccgen), Ci, As, Cu nebo Cb altocumulogenitus (acgen), Sc nebo Cb altostratogenitus (asgen), Sc, St nebo Cb nimbostratogenitus (nsgen), Cu nebo Cb stratocumulogenitus (scgen), Ac, Ns, St, Sc  nebo Cb cumulogenitus (cugen) a Ci, Cc nebo St cumulonimbogenitus (cbgen).
Podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků ve verzi z roku 2017 je označení genitus  také součástí názvu zvláštních oblaků. Označení druhu vzniklého oblaku se potom doplní adjektivem flammagenitus (flgen), homogenitus (hogen), silvagenitus (sigen) nebo cataractagenitus (cagen). Viz též mutatus.

Termín byl přejat z lat. genitus „stvořený, zplozený“ (příčestí trpné slovesa gignere „rodit, plodit“).

základní kategorie mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Vystihuje podstatné znaky vzhledu oblaku, které se jeví pozorovateli na zemském povrchu. Každý oblak, který se vyskytuje v troposféře, lze zařadit do jednoho z následujících 10 druhů: cirrus (Ci), cirrocumulus (Cc), cirrostratus (Cs), altocumulus (Ac), altostratus (As), nimbostratus (Ns), stratocumulus (Sc), stratus (St), cumulus (Cu), cumulonimbus (Cb). Jeden a týž oblak nemůže současně náležet k více druhům, takže označení druhů se u téhož oblaku vzájemně vylučují.

dílčí disciplína geomorfologie, která studuje vznik a vývoj tvarů zemského povrchu v závislosti na klimatu a jeho změnách v geol. minulosti. Viz též oblast klimatomorfogenetická.

potenciální energie daného tělesa nebo systému v poli zemské tíže. Je určena až na aditivní konstantu, která je dána volbou nulové energetické hladiny. V meteorologii je touto hladinou zpravidla zemský povrch nebo střední hladina moře. Geopotenciální energie jednotkové hmotnosti vzduchu představuje geopotenciál.

syn. potenciál zemské tíže – potenciál spojený s tíhovým polem Země. Je ekvivalentní potenciální energii vzduchové částice o jednotkové hmotnosti vzhledem ke zvolené nulové geopotenciální hladině, kterou ztotožňujeme se stř. hladinou moře. Číselně je roven práci vykonané proti působení síly zemské tíže při zvednutí jednotkové hmotnosti ze stř. hladiny moře do hladiny, k níž geopotenciál vztahujeme. Geopotenciál $\Phi$ je spojen s geometrickou výškou z vztahem
$\Phi ={\int }_0^{z}gdz$
kde g je velikost tíhového zrychlení. Viz též hladina ekvipotenciální, výška geopotenciální.

Termín se skládá z řec. γῆ [gé] „Země“ a slova potenciál (z lat. potentialis „možný“, odvozeného od potentia „moc, síla“).

neurčitý pojem, který označuje buď pevnou část planety Země, nebo její svrchní část (syn. litosféra), případně souborně všechny nebo jednotlivé její obaly, tedy litosféru, pedosféru, hydrosféru, biosféru a atmosféru, k nimž někdy řadíme i kryosféru.

Termín vznikl v 19. století pravděpodobně analogicky ke staršímu pojmu atmosféra. Skládá se z řec. γῆ [gé] „Země“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

místní název pro pouštní vítr převážně jv. a již. směru v Tunisku a Libyi.

Termín je variantou arabského slova kibli „jižní vítr“.

dnes již nepoužívané zastaralé označení pro námrazoměr.

Termín se skládá z lat. gelu „mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

voda pevného skupenství přítomná v atmosféře Země. Má podobu ledových krystalků nebo jiných částic, které tvoří ledové oblaky, příp. spoluvytvářejí smíšené oblaky, nebo vypadávají ve formě padajících tuhých srážek. Viz též sníh, kroupy, krupky.

syn. glaciál.

syn. doba ledová – období relativního nárůstu zalednění na Zemi. V geol. minulosti nastal tento jev vícekrát, pravidelně se opakoval v rámci kvartérního klimatického cyklu. Tehdy prům. teplota vzduchu na Zemi klesala až o 10 °C oproti současnosti. Docházelo k mohutnému rozvoji zalednění, především k postupu pevninského ledovce, k periglaciálním jevům a k výraznému poklesu mořské hladiny o více než 100 metrů oproti interglaciálům. V drsném a suchém kontinentálním klimatu se šířila step a tundra, probíhaly intenzívní zvětrávací pochody, zvané zesprašnění, rozvíjela se geol. činnost větru (eolická činnost) a vytvářely se surové půdy.

Termín pochází z lat. glacialis „ledový“ (z glacies „led“).

syn. gloriola – jeden z fotometeorů, který se projevuje jedním nebo více soustřednými barevnými kruhy kolem stínu vrženého na vodní kapičky oblačné vrstvy, mlhy, popř. i rosy. Vzniká zpětným ohybem světla na mnohočetných souborech vodních kapiček. Jestliže oblak nebo mlha jsou blízko pozorovatele, může se jeho vržený stín jevit zvětšený a jev se pak označuje jako Brockenské spektrum, Brockenské strašidlo nebo přízrak (podle pozorování na horské observatoři na hoře Brocken v Německu, odkud byl původně popsán). V obecné češtině se vyskytuje též název jevu vidmo.

Termín pochází z lat. gloria „sláva“, přeneseně též „záře, jasnost“. Toto lat. slovo bylo přejato do dalších jazyků, v nichž se stalo mj. označením jakékoli záře obklopující osobu (svatozář), těleso či jev.

syn. glórie.

Termín pochází z lat. gloriola „drobná sláva“ (zdrobnělina od gloria  „sláva, záře, jasnost“). Toto lat. slovo bylo přejato do dalších jazyků, v nichž se stalo označením svatozáře (např. angl. gloriole), nebo glórie; v češtině a slovenštině se termín gloriola používá v obou těchto významech.

(Geostationary Operational Environmental Satellite) – geostacionární meteorologická družice provozovaná americkou organizací NOAA. Dvojice těchto družic monitoruje americký kontinent a přilehlé oceány. Viz též detekce blesků družicová.

adiabatický teplotní gradient částice vlhkého, ale nenasyceného vzduchu. Protože rozdíl mezi hodnotou suchoadiabatického teplotního gradientu a vlhkoadiabatického teplotního gradientu je velmi malý, obvykle se adiabatická změna teploty vlhké nenasycené vzduchové částice popisuje suchoadiabatickým teplotním gradientem. Na rozdíl od češtiny se v amerických textech používá termín vlhkoadiabatický teplotní gradient jako synonymum pro nasyceně adiabatický teplotní gradient. Viz též adiabata vlhká.

adiabatický teplotní gradient částice nasyceného vzduchu, která může obsahovat i kondenzovanou vodu. Lze jej vyjádřit přibližným vztahem
${\gamma }_s={\left(-\frac{dT}{dz}\right)}_s\cong {\gamma }_d\frac{1+\frac{\mathrm{\ε}{L}_v{e}_w}{R_{d}Tp}}{1+\frac{{\mathrm{\ε}}^2{L}_v^2{e}_w}{c_{pd}{R}_d{T}^{2}p}},$
kde dT je změna teploty, dz změna výšky, γ_d suchoadiabatický teplotní gradient, ε = 0,622 je poměr měrné plynové konstanty suchého vzduchu a měrné plynové konstanty vodní páry, L_v je latentní teplo výparu, R_d měrná plynová konstanta suchého vzduchu, e_w tlak nasycené vodní páry vzhledem k vodě při teplotě T, c_pd měrné teplo suchého vzduchu při konstantním tlaku vzduchu p. Hodnota nasyceně adiabatického teplotního gradientu závisí na teplotě a tlaku vzduchu v rozsahu přibližně od 0,2 do 1,0 K na 100 m výšky. Při teplotě 0 °C a tlaku vzduchu 1 000 hPa nabývá nasyceně adiabatický teplotní gradient hodnoty 0,6 K na 100 m. Přibližný vztah uvedený výše zanedbává množství tepla potřebné ke změně teploty kondenzované vody, a tedy i rozdíl mezi vratným nasyceně adiabatickým gradientem a pseudoadiabatickým teplotním gradientem. Při nasycení nad ledem lze použít stejný vztah, v němž však nahradíme latentní teplo výparu latentním teplem sublimace a použijeme tlak nasycené vodní páry vzhledem k ledu. Někdy se nasyceně adiabatický teplotní gradient chybně označuje jako gradient vlhkoadiabatický (toto označení je obvyklé v amerických textech, v češtině se u nasyceného vzduchu nepoužívá). Viz též adiabata nasycená, Clausiova–Clapeyronova rovnice, děj adiabatický.

adiabatický teplotní gradient částice suchého vzduchu. Lze jej vyjádřit vztahem
${\gamma }_d={\left(-\frac{dT}{dz}\right)}_d=\frac{g}{c_{pd}},$
kde dT je změna teploty, dz změna výšky, g tíhové zrychlení a c_pd je měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku. Hodnota γ_d je 0,98 K na 100 m, v praxi se obvykle zaokrouhluje na 1 K na 100 m. Viz též adiabata suchá.

málo používané souhrnné označení pro suchoadiabatický a vlhkoadiabatický teplotní gradient.

syn. gradient tlakový.

zast. označení pro tlakový gradient, zavedené angl. fyzikem T. Stevensonem v roce 1868.

syn. gradient barický – gradient v tlakovém poli směřující kolmo na izobarické plochy. V meteorologii zpravidla vyjadřuje změnu tlaku vzduchu p připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru jeho maximálního poklesu, takže jeho vektor je určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic x, y, z (–∂p/∂x, –∂p/∂y, –∂z/∂z). Obvykle uvažujeme odděleně horizontální a vertikální složku, přičemž horizontální tlakový gradient bývá ve spodní troposféře o tři řády menší než vertikální tlakový gradient. Viz též síla tlakového gradientu.

1. gradient v teplotním poli směřující kolmo k izotermickým plochám. V meteorologii zpravidla vyjadřuje změnu teploty vzduchu, popř. teploty půdy, na jednotkovou vzdálenost ve směru maximálního poklesu teploty T. Jeho vektor je tak určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic x, y, z (–∂T/∂x, –∂T/∂y, –∂T/∂z). Obvykle uvažujeme odděleně horizontální a vertikální složku gradientu teploty vzduchu, přičemž horizontální teplotní gradient bývá až na výjimky podstatně menší než vertikální teplotní gradient.
2. změna teploty vertikálně se pohybující vzduchové částice vztažená na jednotku vzdálenosti, viz gradient teplotní adiabatický.

průmět vektoru teplotního gradientu do vert. osy z. V meteorologii je definován záporně vzatou parciální derivací teploty vzduchu T podle této souřadnice (–∂T/∂z), takže směřuje do nižší teploty. Podle vert. gradientu teploty vzduchu, popř. potenciální teploty nebo adiabatické ekvivalentní potenciální teploty, hodnotíme statickou vertikální stabilitu atmosféry. Ve většině případů je v troposféře vert. gradient teploty vzduchu kladný (teplota klesá s výškou). Je-li v některých vrstvách záporný (teplota s výškou roste) nebo nulový, mluvíme o inverzi teploty vzduchu, resp. izotermii. Viz též profil teploty vzduchu vertikální, členění atmosféry vertikální, teplota půdy, gradient geotermický.

syn. gradient elektrický – intenzita el. pole E ve vzdálenosti r od kladného bodového náboje ve vzduchu nebo vakuu
$E=\frac{Q{a}_r}{4\pi {\mathrm{\ε}}_0{r}^2},$
kde a_r je jednotkový vektor ve směru vektoru r od náboje Q a ε₀ je permitivita vakua (prakticky rovná permitivitě vzduchu v atmosféře).
V soustavě SI platí (4πε₀)^–1 = 9.10⁹. Má-li zdroj pole negativní náboj, potom dle právě uvedeného vzorce siločáry el. pole směřují k tomuto bodovému náboji a intenzita el. pole má záporné znaménko. Vzorec popisuje též gradient elektrického potenciálu vně symetrického kulového vodiče nesoucího náboj Q. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší je země nabita záporně a atmosféra nad zemí kladně. Potom takto zavedený vektor el. pole nad zemí směřuje do středu Země. Tato konvence o orientaci elektrického pole se používá v obecně fyzikální a elektrotechnické literatuře. V meteorologické literatuře se však často ohledně orientace elektrického pole užívá opačná konvence, kdy se ve zde uvedeném vzorci orientuje polohový vektor tak, aby směřoval k náboji Q. Důvodem této, z obecného hlediska nestandardní konvence, je snaha, aby za podmínek elektřiny klidného ovzduší, kdy zemský povrch nese záporný a atmosféra kladný náboj, bylo vertikální el. pole považováno za kladné. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší bývá u země gradient elektrického potenciálu v atmosféře asi 130 V.m^–1. Za bouřky dosahuje řádově desítek kV.m^–1, přičemž je orientován opačně vůči situaci za podmínek elektřiny klidného ovzduší.

nesprávné označení pro střih větru.

syn. gradient elektrického potenciálu v atmosféře.

vertikální teplotní gradient v litosféře pod její povrchovou vrstvou, do které ještě zasahuje vliv tepelné bilance zemského povrchu, tedy v hloubkách od cca 20 m. Geotermický gradient se obvykle vyjadřuje jako změna teploty s rostoucí hloubkou; činí přibližně 3 K na 100 m. Viz též stupeň geotermický.

průmět vektoru tlakového gradientu do horiz. roviny. Je určen parciálními derivacemi tlaku podle kartézských souřadnic x a y. V meteorologii tak zpravidla označujeme gradient tlaku vzduchu p směřující kolmo na izobary do strany s nižším atm. tlakem (–∂p/∂x, –∂p/∂y), kam směřuje i jím vyvolaná horiz. složka síly tlakového gradientu. Vyjadřuje se v hPa na 100 km. Je určujícím faktorem rychlosti větru, která je přímo úměrná jeho velikosti. V p-systému bývá ztotožňován s gradientem geopotenciální výšky příslušné izobarické hladiny kolmým na izohypsy.

průmět vektoru teplotního gradientu do horiz. roviny. Je určen parciálními derivacemi teploty T podle kartézských souřadnic x a y. V meteorologii vyjadřuje především změnu teploty vzduchu na jednotku vzdálenosti, přičemž směřuje kolmo na izotermy do strany s nižší teplotou (–∂T/∂x, –∂T/∂y). Vyjadřuje se nejčastěji ve °C na 100 km. Nejvyšší hodnoty horiz. gradientu teploty vzduchu se obvykle vyskytují při zemi na různých teplotních rozhraních a dále v planetární výškové frontální zóně.
 

charakteristika prostorové změny hodnoty určité skalární veličiny vztažené na jednotku vzdálenosti.
1. v matematice vektor definovaný jako aplikace nabla operátoru ∇ na danou skalární veličinu φ vyjádřený vztahem
$\nabla \phi =\left(i\frac{\partial \phi }{\partial x}+j\frac{\partial \phi }{\partial y}+k\frac{\partial \phi }{\partial z}\right),$
kde i, j, k jsou jednotkové vektory ve směru os kartézského souřadného systému x, y, z. Gradient je tedy obecně orientován ve směru největšího nárůstu hodnot funkce φ.
2. v meteorologii většinou charakteristika skalárního pole meteorologického prvku, která vyjadřuje prostorovou změnu příslušné veličiny φ na jednotku vzdálenosti v daném okamžiku a místě. V převažující části met. literatury má však gradient podobu $-\nabla \phi$, tedy je určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic x, y, z (–∂φ / ∂x, –∂φ / ∂y, –∂φ / ∂z). Na rozdíl od smyslu ad 1 tak vyjadřuje směr a velikost poklesu hodnot veličiny φ. Vektor gradientu ve smyslu ad 1 se pak označuje jako ascendent daného meteorologického prvku. Nejčastěji pracujeme s tlakovým gradientem a teplotním gradientem, dále s gradienty potenciální teploty, vlhkosti vzduchu apod. Často rozlišujeme vertikální gradient –∂φ / ∂z a horizontální gradient (–∂φ / ∂x, –∂φ / ∂y), v p-systému izobarický gradient, který je průmětem gradientu dané veličiny do izobarické hladiny (analogicky v dalších souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí). Viz též střih větru.
3. při adiabatickém ději v důsledku vertikálního pohybu vzduchu míra změny teploty vzduchové částice vztažená na jednotku změny výšky, viz adiabatický teplotní gradient. V tomto smyslu je gradient určen záporně vzatou totální derivací teploty T podle vert. souřadnice z (–dT/dz) a je orientován ve směru poklesu teploty, tedy vzhůru.

Termín pochází z lat. gradiens „kráčející“ (příčestí činné slovesa gradi „kráčet“, příbuzného s gradus „krok, stupeň, schod“; srov. grád, gradace, retrográdní).

adiabatický teplotní gradient částice nasyceného vzduchu při pseudoadiabatickém ději. Viz též pseudoadiabata, gradient teplotní nasyceně adiabatický.

teplotní gradient odpovídající záporně vzaté změně teploty vzduchové částice při jejím adiabatickém přemístění o jednotkovou vzdálenost ve vert. směru. Jeho velikost je dána záporně vzatou totální derivací –dT/dz, kde dT je změna teploty a dz změna výšky. V meteorologii je obvyklé udávat adiabatický teplotní gradient v K nebo °C na 100 m. Kladné hodnoty vyjadřují ochlazování vzduchové částice vlivem adiabatické expanze při výstupných pohybech vzduchu. Podle relativní vlhkosti vzduchové částice rozlišujeme teplotní gradient suchoadiabatický, vlhkoadiabatický a nasyceně adiabatický, který se při praktické aplikaci aproximuje hodnotou pseudoadiabatického teplotního gradientu.

průmět vektoru teplotního gradientu do horiz. roviny. Je určen parciálními derivacemi teploty T podle kartézských souřadnic x a y. V meteorologii vyjadřuje především změnu teploty vzduchu na jednotku vzdálenosti, přičemž směřuje kolmo na izotermy do strany s nižší teplotou (–∂T/∂x, –∂T/∂y). Vyjadřuje se nejčastěji ve °C na 100 km. Nejvyšší hodnoty horiz. gradientu teploty vzduchu se obvykle vyskytují při zemi na různých teplotních rozhraních a dále v planetární výškové frontální zóně.
 

horizontální teplotní gradient v poledníkovém směru, přičemž rozdíl teploty vzduchu je vztažený na 1° zeměp. šířky. Užívá se v klimatologii např. pro popis pole měs. nebo roč. průměrů teploty vzduchu.

1. gradient v teplotním poli směřující kolmo k izotermickým plochám. V meteorologii zpravidla vyjadřuje změnu teploty vzduchu, popř. teploty půdy, na jednotkovou vzdálenost ve směru maximálního poklesu teploty T. Jeho vektor je tak určen záporně vzatými parciálními derivacemi podle kartézských souřadnic x, y, z (–∂T/∂x, –∂T/∂y, –∂T/∂z). Obvykle uvažujeme odděleně horizontální a vertikální složku gradientu teploty vzduchu, přičemž horizontální teplotní gradient bývá až na výjimky podstatně menší než vertikální teplotní gradient.
2. změna teploty vertikálně se pohybující vzduchové částice vztažená na jednotku vzdálenosti, viz gradient teplotní adiabatický.

syn. superadiabatický – vertikální teplotní gradient v atmosféře y = –∂T / ∂z, jehož velikost převyšuje hodnotu adiabatického gradientu. Obvykle se pod pojmem nadadiabatický vert. gradient teploty rozumí vert. teplotní gradient větší, než je hodnota suchoadiabatického gradientu, tj. změna teploty větší než 1 K na 100 m. Viz též gradient autokonvekční.

průmět vektoru teplotního gradientu do vert. osy z. V meteorologii je definován záporně vzatou parciální derivací teploty vzduchu T podle této souřadnice (–∂T/∂z), takže směřuje do nižší teploty. Podle vert. gradientu teploty vzduchu, popř. potenciální teploty nebo adiabatické ekvivalentní potenciální teploty, hodnotíme statickou vertikální stabilitu atmosféry. Ve většině případů je v troposféře vert. gradient teploty vzduchu kladný (teplota klesá s výškou). Je-li v některých vrstvách záporný (teplota s výškou roste) nebo nulový, mluvíme o inverzi teploty vzduchu, resp. izotermii. Viz též profil teploty vzduchu vertikální, členění atmosféry vertikální, teplota půdy, gradient geotermický.

vertikální teplotní gradient v homogenní atmosféře. Použijeme-li stavovou rovnici pro suchý vzduch a rovnici hydrostatické rovnováhy, dostaneme v homogenní atmosféře hodnotu autokonvekčního gradientu rovnou hodnotě g / R, kde g značí velikost tíhového zrychlení a R měrnou plynovou konstantu vzduchu. Pro suchý vzduch je hodnota autokonvekčního gradientu rovna 0,0342 K.m^–1, tj. přibližně 3,4 K na 100 m. Jestliže je hodnota skutečného vert. gradientu teploty vzduchu větší než hodnota gradientu autokonvekčního, tedy klesá-li teplota vzduchu s výškou rychleji než o 0,0342 K.m^–1, což může nastat pouze v silně ohřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu, vytvoří se inverze hustoty vzduchu, tedy hustota vzduchu v příslušné vrstvě roste s výškou.

Adjektivum autokonvekční je odvozeno od termínu autokonvekce, který se skládá z řec. αὐτός [autos] „sám, sám od sebe“ a ze slova konvekce. Termín autokonvekční gradient tedy odráží představu, že konvekce může nastat, až když vert. teplotní gradient překročí jeho velikost. Ve skutečnosti k tomu běžně dochází již při překročení hodnoty adiabatického teplotního gradientu (v suchém vzduchu přibližně 1 K na 100 m).

průmět vektoru tlakového gradientu do vert. osy z. V meteorologii je definován záporně vzatou parciální derivací tlaku vzduchu p podle této souřadnice (–∂p/∂z), takže směřuje vzhůru do nižšího tlaku, stejně jako jím vyvolaná vztlaková síla. Jeho velikost souvisí s teplotou dané vzduchové hmoty, přičemž ve studeném vzduchu je pokles atm. tlaku rychlejší než v teplém. Viz též stupeň barický, profil tlaku vzduchu vertikální.

[bou echo] syn. obloukové echo – lineárně uspořádaná konvektivní bouře typu squall line, která je ve střední části prohnutá dopředu ve směru svého pohybu do tvaru oblouku. Prohnutí linie vzniká urychlením postupu této části bouře kvůli týlovému vtoku nebo díky downburstům, které byly vyprodukovány na čele bouře. V přední části bow echa se vyskytuje silný nárazovitý vítr, případně i tornáda. Bow echo patří mezi mezosynoptické konvektivní systémy, i když svojí délkou nemusí nutně přesahovat 100 km. Rychle a dlouho postupující bow echo bývá hlavní příčinou větrných bouří označovaných jako derecho.

Termín je přejat z angličtiny. Skládá se z angl. bow „oblouk, luk" a řec. ἠχώ [échó] „ozvěna“; jeho význam je „obloukový odraz", neboť takto se útvar jeví při radiolokaci.

syn. halo 46°, kolo velké – fotometeor, patřící mezi halové jevy a jevící se obvykle jako slabší bělavě nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) se zdánlivým úhlovým poloměrem 46°. Jeho intenzita bývá podstatně slabší než intenzita malého hala a též jeho výskyt je mnohem méně častý. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do hranolku vstupuje plochou podstavy a vystupuje plochou pláště nebo naopak, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 90°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje velké kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termín velké halo též vyskytoval jako označení pro velké i malé halo.

tuhé padající srážky tvořené průhlednými ledovými srážkovými částicemi kulového nebo nepravidelného tvaru o průměru 5 mm nebo menším. Při dopadu na tvrdou zemi obvykle odskakují a při nárazu je slyšet šum. Zmrzlý déšť vzniká zmrznutím dešťových kapek nebo značně roztálých sněhových vloček v blízkosti zemského povrchu. Zmrzlý déšť se nevyskytuje v přeháňkách.

obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu pro přenos zpracovaných nebo předpověděných hodnot meteorologických prvků, zejména pro distribuci výstupů met. modelů. Kód GRIB obsahuje definici geometrie sítě bodů, popis typu dat, použité komprese a prezentace dat.

Termín je zkratkou angl. GRIdded Binary „v pravidelné síti bodů binárně“, příp. General Regularly-Distributed Information in Binary form „obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu“.

dříve používaný alfanumerický kód pro přenos zpracovaných nebo předpověděných údajů meteorologických nebo geofyz. prvků v definované pravidelné síti bodů. K distribuci výstupů met. modelů se nyní používá binární kód GRIB, popř. BUFR.

Termín byl přejat z angl. slova grid „mřížka“, které vzniklo v 19. století zkrácením slova gridiron „rošt“.

místní název pro pouštní vítr převážně jv. a již. směru v Tunisku a Libyi.

Termín je variantou arabského slova kibli „jižní vítr“.