Elektronický meteorologický slovník

intenzivní prachová nebo písečná bouře způsobená silným větrem a zviditelněná na svém čele mohutnou prachovou stěnou, přičemž zvířený materiál může dosáhnout výšky 1,5 až 3 km. Haboob je zpravidla spjat s náhlou změnou směru a zesílením rychlosti větru, výrazným poklesem teploty vzduchu a extrémně nízkou dohledností. Často bývá způsoben gust frontou silné konvektivní bouře, vyvolán však může být i jevy synoptického měřítka, a to přechodem studené fronty nebo vlhkostního rozhraní.
Termín haboob se původně používal pro silnou prachovou nebo písečnou bouři v Súdánu, která zde nastává při vpádu chladného vzduchu na již. okraji studené fronty ve Středomoří. V okolí Chartúmu se vyskytuje průměrně 24krát za rok, obvykle od května do září. Nejčastěji se vyskytuje v odpoledních nebo večerních hodinách s prům. dobou trvání tři hodiny. Nyní se tento termín používá i dalších aridních či semiaridním oblastech světa, především na Sahaře, na Arabském poloostrově, v Malé Asii, v centrální Austrálii a v aridních částech Severní Ameriky od Sonorské pouště a Arizony až k západním částem Velkých plání v USA.

Termín haboob pochází z arabského slova habb "vát, foukat".

viz vítr halný.

vzácný halový jev v podobě brýlovitého světelného útvaru kolem malého hala. Vzniká propojením horního a dolního tečného oblouku malého hala.

syn. halo 22°, kolo malé – fotometeor, projevující se jako bělavý nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) v úhlové vzdálenosti 22°. Vnitřní strana má červený, vnější fialový nádech. Plocha uvnitř kruhu se jeví poněkud tmavší než okolní obloha. Patří k častým halovým jevům. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do krystalku vstupuje i z něho vystupuje stěnami pláště, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 60°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje malé kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termínem malé kolo rozuměla koróna, zatímco velké kolo se používalo jak pro velké halo, tak pro malé halo.

syn. halo 46°, kolo velké – fotometeor, patřící mezi halové jevy a jevící se obvykle jako slabší bělavě nebo duhově zbarvený světelný kruh kolem zdroje světla (Slunce nebo Měsíce) se zdánlivým úhlovým poloměrem 46°. Jeho intenzita bývá podstatně slabší než intenzita malého hala a též jeho výskyt je mnohem méně častý. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků, kdy paprsek do hranolku vstupuje plochou podstavy a vystupuje plochou pláště nebo naopak, tzn. že jde o lom na hranolu s lámavým úhlem 90°. V české literatuře se jako synonymum někdy vyskytuje velké kolo, z čehož však mohou vznikat nedorozumění, neboť do vydání české verze Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965 se termín velké halo též vyskytoval jako označení pro velké i malé halo.

světelná skvrna doutníkového tvaru s ostře ohraničeným okrajem vytvářející se na povrchu s vysokou odrazivostí pro světelné paprsky, v přírodě nejčastěji na sněhové pokrývce. Vzniká dvojitým lomem světelných paprsků na ledových krystalcích při lámavém úhlu 60°, tj. v tomto směru obdobně jako malé halo, avšak na krystalek dopadající paprsky musí tvořit rozbíhavý svazek, nejsou tedy vzájemně rovnoběžné, jako např. paprsky přímého slunečního záření. Světelné paprsky v tomto případě zpravidla pocházejí z umělého světelného zdroje malých rozměrů, nalézajícího se v relativně nevelké vzdálenosti. K jejich lomu pak dochází na ledových krystalcích rozptýlených v přízemních hladinách atmosféry. Popisy a výklad tohoto jevu se dnes sporadicky vyskytují v meteorologické literatuře v souvislosti s halovými jevy.

duhově zbarvené světelné kruhy kolem Slunce představující obdobu malého hala nebo velkého hala, avšak s odlišnými úhlovými poloměry. Vytvářejí se dvojitým lomem paprsků na ledových krystalcích, když vstupní, resp. výstupní stěnou krystalku pro příslušný paprsek je stěna pyramidálního (jehlanovitého) zakončení sloupkových nebo destičkových krystalků (často se vyskytující pyramidální nástavby nad stěnami podstav sloupkových nebo destičkových krystalků). Nejčastěji se v literatuře v tomto směru uvádějí hala o úhlovém poloměru ca: 9° (Buiysenovo halo), 18° (Rankinovo halo), 20° (Burneyovo halo), 23° (Barkowovo halo), 24° (Dutheilovo halo) a 35° (Feuilleovo halo). U pyramidálních hal mohou vzácně vznikat jevy obdobné parheliím a tečným obloukům u malého hala.

místní název sv. pasátu na pobřeží záp. Afriky a v oblasti Guinejského zálivu, kde vane v období sucha (od listopadu do března) ze Sahary. Harmatan je velmi suchý, s velkým obsahem prachu.

Termín je zřejmě přejat ze západoafrických jazyků Fante a Twi. Vznikl zkomolením slova Aherramantah, které zahrnuje sloveso s významem „vát“ a výraz pro tuk, kterým si místní lidé chrání pokožku.

syn. atmosféra vysoká – nejednoznačné označení vnější části atmosféry Země. které v některých pracích odpovídá heterosféře, v jiných ionosféře, případně části atmosféry nad stratopauzou nebo dokonce celé vrstvě atmosféry nad tropopauzou. Viz též členění atmosféry vertikální.

výška vodní hladiny nad zvolenou výškovou úrovní v daném místě. Měří se na vodoměrných stanicích pomocí různých hladinoměrů, vyjadřuje se v centimetrech. Může sloužit k vydávání hydrologických výstrah, v případě vodních toků také k určování jejich průtoků. Viz též povodeň.

viz heiligenschein.

někdy používaný mezinárodní termín něm. jazykového původu pro jev glórie kolem stínu vrženého lidskou postavou (zejména její hlavou a k ní přilehlou částí těla) na zemský povrch pokrytý kapičkami rosy nebo do vrstvy přízemní mlhy. Termín se v literatuře někdy používá i pro analogický jev podstatně menší výraznosti v souvislosti se stíny vrženými na povrchy granulového charakteru (povrch písku apod.) nebo např. v případě stínu letadla letícího nad lesními masivy produkujícími v době svého kvetení velké soubory pylových částic. Zde bývá zmiňováno jednoduché vysvětlení v podobě vysoké intenzity světla rozptýleného příslušnými částicemi. Jev pak může mít podobu pouze světelné skvrny kolem vrženého stínu bez zřetelných světelných maxim a minim typických pro ohybové jevy. V literatuře se někdy ve smyslu synonyma vyskytuje označení Celliniho halo (Benvenuto Cellini, popis jevu z r. 1562).

Termín je přejat z němčiny, v překladu znamená svatozář.

dnes již neužívaný přístroj k měření přímého slunečního záření. Tepelné účinky dopadajícího záření se zjišťovaly pomocí citlivého teploměru. Heliotermometr zkonstruoval švýcarský přírodovědec H. B. de Saussure v r. 1774. Viz též teploměr insolační.

Termín se skládá z řec. ἥλιος [hélios] „Slunce“,  θερμός [thermos] „horký, teplý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

záznam slunoměru.

Termín vznikl odvozením od termínu heliograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. slov ἥλιος [hélios] „Slunce“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o slunci“.

syn. slunoměr.

Termín se skládá z řec. ἥλιος [hélios] „Slunce“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

dnes již neužívaný přístroj k měření přímého slunečního záření. Tepelné účinky dopadajícího záření se zjišťovaly pomocí citlivého teploměru. Heliotermometr zkonstruoval švýcarský přírodovědec H. B. de Saussure v r. 1774. Viz též teploměr insolační.

Termín se skládá z řec. ἥλιος [hélios] „Slunce“,  θερμός [thermos] „horký, teplý“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

část atmosféry Země nad výškou zhruba 90 km, kde se začíná uplatňovat difuzní rovnováha, která se ustaví podle parciálního tlaku jednotlivých plynů. Koncentrace lehčích plynů ubývá s výškou pomaleji, a proto ve výškách několika tisíc km převládá atomární vodík. V heterosféře se významně uplatňuje elektromagnetické sluneční záření, které způsobuje fotoionizaci a fotodisociaci. Uplatňují se však i vlivy záření korpuskulárního. Vznikají tak ionty a volné elektrony, v případě fotodisociace štěpí záření krátkých vlnových délek molekuly na atomy. Vlivem absorpce sluneční energie dosahuje teplota v řídké heterosféře hodnot řádově stovek kelvinů. K největší produkci elektronů a iontů dochází ve výškách kolem 300 km. Vrstva pod heterosférou se nazývá homosféra.

Termín zavedl britský přírodovědec S. Chapman v r. 1950. Skládá se z řec. slov ἕτερος [heteros] „druhý, jiný“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

podle definice WMO:
1. čas, ve kterém je při meteorologickém pozorování na přízemních meteorologických stanicích odečten tlak vzduchu;
2. při aerologickém měření čas vypuštění radiosondážního, popř. pilotovacího balonu nebo rakety;
3. v ostatních případech čas, ve kterém je měření všech relevantních meteorologickch prvků ukončeno.

podle definice WMO:
1. čas, ve kterém je při meteorologickém pozorování na přízemních meteorologických stanicích odečten tlak vzduchu;
2. při aerologickém měření čas vypuštění radiosondážního, popř. pilotovacího balonu nebo rakety;
3. v ostatních případech čas, ve kterém je měření všech relevantních meteorologickch prvků ukončeno.

čas, ke kterému se vztahují meteorologická měření a pozorování, určený WMO.

[akvaplejnink], syn. akvaplanink – v letecké dopravě jev vyskytující se při pohybu letadla po vzletových a přistávacích dráhách, které jsou pokryté vrstvou vody nebo sněhovou břečkou. Následkem akvaplaninku klesá koeficient tření mezi pneumatikami a povrchem dráhy, což má za následek zvětšování hydrodyn. vztlaku a snížení směrové stability letadla. Akvaplanink se může vyskytnout i v běžném automobilovém provozu.

Termín se skládá  z lat. aqua „voda“ a z gerundia angl. slovesa plane „plachtit, klouzat“.