Elektronický meteorologický slovník

první a posledníden období s místně průměrnou denní teplotou vzduchu. Určují se z křivky ročního chodu teploty sestrojené z měs. průměrů teplot nebo výpočtem. Data nástupu a ukončení teploty 0 °C a vyšší, 5 °C a vyšší, 10 °C a vyšší atd. včetně trvání těchto teplot patří k významným teplotním a bioklimatickým charakteristikám. Např. období s teplotou 10 °C a vyšší je hlavním veget. obdobím, s teplotou 0 °C a nižší klimatickou zimou; sumy teplot z prvního období vyjadřují tepelnou potenci léta, z druhého tuhost zimy apod.

(decibel radarové odrazivosti) – jednotka radarové odrazivosti, používaná při radiolokaci především meteorologických cílů.

v letecké meteorologii informace o met. podmínkách za letu, kterou posádka letadla předává po přistání letištní meteorologické služebně. Viz též briefing meteorologický.

Termín je přejat z angličtiny; skládá se z předpony de- „od, z“ (ve smyslu „z proběhlého letu“) a slovesa brief „podat stručnou informaci“ (z podst. jména brief „stručná informace“, které pochází z lat. breve „stručný dopis, shrnutí“, jež vzniklo substantivizací adjektiva brevis „krátký“).

viz šum meteorologický.

1. období deseti po sobě následujících dnů začínajících 1., 11. a 21. dne v měsíci (poslední dekáda končí posledním dnem v měsíci bez ohledu na jeho délku). Používá se při podrobnějším rozboru klimatického režimu jednoho nebo více meteorologických prvků, když kalendářní měsíc je pro daný účel považován za příliš dlouhý.
2. desetiletí (též decennium). Viz též pentáda.

Termín pochází z lat. decas (gen. decadis) „desítka, desetiletí“ (z řec. δεκάς [dekas, gen. dekados] „skupina desíti, desítka“).

rozdíl teploty vzduchu a teploty rosného bodu. Patří mezi charakteristiky vlhkosti vzduchu užívané zejména na výškových mapách. Deficit teploty rosného bodu je tím větší, čím je při dané teplotě vzduchu menší relativní vlhkost vzduchu. Viz též sytostní doplněk.

změna atmosférické fronty při jejím postupu přes orografickou překážku v důsledku rozdílného zpomalení postupu fronty v jejích různých úsecích. Deformuje se frontální čára a mění se i sklon frontální plochy, což se projevuje i v průběhu některých meteorologických prvků. Viz též sekluze.

syn. graden pro klimatizaci – druh gradenu, který se používá pro odhad energ. požadavků na umělou klimatizaci (ochlazování uzavřených prostorů budov). Počítá se pro dny, v nichž prům. denní teplota vzduchu je vyšší než zákl. teplota, kterou je např. 25 °C.

syn. denostupeň, gradoden – algebraický rozdíl mezi průměrnou denní teplotou vzduchu a zvolenou referenční teplotou, vyjádřený ve °C. U nás se pro topné období (sezonu) používá referenční teplota 12 °C.

Termín je zkratka ze slova gradoden, které se skládá z lat. gradus „krok, stupeň, schod“ (srov. grád, gradace, retrográdní) a slova den.

syn. graden.

Termín se skládá z lat. gradus „krok, stupeň, schod“ (srov. grád, gradace, retrográdní) a slova den.

syn. denostupeň, gradoden – algebraický rozdíl mezi průměrnou denní teplotou vzduchu a zvolenou referenční teplotou, vyjádřený ve °C. U nás se pro topné období (sezonu) používá referenční teplota 12 °C.

Termín je zkratka ze slova gradoden, které se skládá z lat. gradus „krok, stupeň, schod“ (srov. grád, gradace, retrográdní) a slova den.

syn. graden.

Termín se skládá z lat. gradus „krok, stupeň, schod“ (srov. grád, gradace, retrográdní) a slova den.

syn. graden pro klimatizaci – druh gradenu, který se používá pro odhad energ. požadavků na umělou klimatizaci (ochlazování uzavřených prostorů budov). Počítá se pro dny, v nichž prům. denní teplota vzduchu je vyšší než zákl. teplota, kterou je např. 25 °C.

syn. graden.

Termín se skládá ze slov den a stupeň.

v meteorologii jeden ze základních tvarů ledových krystalků, který se tvoří v oblaku zejména v silně přesyceném vzduchu vzhledem k ledu. Ve finální podobě má tvar bohatě rozvětvené šesterečné hvězdice, jejímž základem je často ledová destička. Přednostní a tedy i rychlejší růst difuzí vodní páry v rozích šesterečné destičky je vyvolán větším gradientem hustoty vodní páry v této oblasti povrchu.  Dendritický růst je dále zesílen obtékáním krystalu při jeho pádu v atmosféře. Růst primárních šesti větví dendritu a jejich případné další větvení je příkladem růstové instability označované také jako instabilita při větvení, přičemž sekundární větvení může být již chaoticky nestejnoměrné. Jednotlivé dendrity bývají zejména v populární literatuře nesprávně označovány jako sněhové vločky. 

odvětví klimatologie zabývající se vztahy mezi vývojem dřevin a klimatem. Studium přírůstkových kruhů (letokruhů) v kmenech stromů přispívá k poznání změn a kolísaní klimatu v minulosti a k zjišťování klimatických cyklů.

Termín se skládá z řec. δένδρον [dendron] „strom“ a slova klimatologie.

syn. křivka rosného bodu.

Termín pochází z angl. zkratky pro teplotu rosného bodu D(ew)P(oint) a řec. γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

zmenšení polarizace elektromagnetických vln, způsobené zejména jejich mnohonásobným odrazem, rozptylem a ohybem na obecně nesférických částicích atmosférického aerosolu. Polarizace dopadající vlny se mění, např. kruhová se mění na eliptickou nebo se mění rovina polarizace dopadající vlny. Chaoticky rozmístěné elipsoidální částice vody, ledu a sněhu rozptylují dopadající energii více než sférické částice stejného objemu. Tak vzniká doplňková složka energie zpětného rozptylu, jejíž rovina polarizace je kolmá k rovině polarizace dopadající vlny. Jev popisujeme koeficientem depolarizace, který vyjadřuje vztah mezi příčně polarizovanou složkou rozptýlené energie a složkou energie polarizované v rovině dopadající vlny.

1. v chemii atmosféry označení pro proces ukládání znečišťující příměsi na zemském povrchu, resp. hmotnost této příměsi, která je uložena na jednotku plochy za jednotku času; v obou těchto významech rozlišujeme depozici suchou a mokrou,
2. v meteorologii označení fázového přechodu vody, při němž roste led přímo z vodní páry (bez přítomnosti kapalné vody). Viz též sublimace.

Termín pochází z lat. depositio „odložení, uložení“, které je odvozeno od slovesa deponere „odložit, uschovat“ (z de „od, z“ a ponere „položit“).

nesprávné označení fázového přechodu plynného skupenství vody - vodní páry na skupenství pevné - led, viz též depozice, sublimace.

Termín se skládá z lat. předpony de- „z, od“ a slova sublimace.

depozice ve smyslu ukládání atm. příměsi na zemském povrchu, k níž dochází prostřednictvím atmoférických srážek, popř. hmotnost příměsi, která je tímto způsobem uložena na jednotku plochy za jednotku času. Rozlišujeme vertikální mokrou depozici, která vzniká následkem vymývání příměsí padajícími srážkami, a horizontální mokrou depozici, která je spojena s usazenými srážkami. Na rozdíl od suché depozice probíhá mokrá depozice epizodicky.

depozice ve smyslu ukládání atm. příměsi na zemském povrchu, k níž dochází v období beze srážek, popř. hmotnost příměsi, která je tímto způsobem uložena na jednotku plochy za jednotku času. Týká se atmosférického aerosolu i plynů. Na rozdíl od mokré depozice je suchá depozice nepřetržitým procesem. Viz též spad prachu.

syn. cyklona stacionární – cyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Bývá zpravidla cyklonou řídicí, centrální nebo termickou.

cyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé cyklony jsou většinou málo pohyblivé termické cyklony, které vznikají v létě nad přehřátou pevninou a v zimě nad teplým mořem. Patří obvykle k nízkým tlakovým útvarům a jen zřídka přesahují izobarickou hladinu 700 hPa.

syn. cyklona vysoká – cyklona, která se vyskytuje v celém svém vert. rozsahu v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Studené cyklony jsou termicky symetrické, řídicí nebo izolované cyklony, v nichž se frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti cyklonální cirkulace s výškou.

syn. cyklona studená.

syn. snížení obzoru.

syn. cyklona nízká.

syn. brázda rovníková, deprese ekvatoriální – mělký pás nízkého tlaku vzduchu mezi subtropickými pásy vysokého tlaku vzduchu obou polokoulí. Oblast rovníkové deprese je charakteristická téměř ideální barotropní atmosférou a vysokými hodnotami absolutní vlhkosti, které mohou i při nepatrné změně vertikální stability atmosféry způsobit výrazné výkyvy počasí. Osu rovníkové deprese tvoří intertropická zóna konvergence, která spolu s ní vykonává sezonní pohyb v meridionálním směru. Viz též cirkulace pasátová, buňka Hadleyova, klima dešťové tropické.

označení útvaru nižšího tlaku vzduchu zpravidla bez přítomnosti atmosférických front.

Slovo deprese (z lat. depressio „stlačení, potlačení“) je zde ve významu snížení hodnoty tlaku vzduchu, nikoliv působení tlakové síly.

1. v typizaci povětrnostních situací HMÚ pro území ČR málo pohyblivá cyklona nad stř. Evropou;
2. někdy též syn. pro řídicí cyklonu.

obvykle horiz. velmi rozsáhlá cyklona, v jejíž centrální části lze na synoptické mapě nalézt několik oblastí sníženého tlaku s alespoň jednou uzavřenou izobarou či izohypsou.

syn. cyklona odštěpená – studená cyklona vzniklá oddělením již. části meridionálně orientované hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu hřebenem vysokého tlaku vzduchu, které je dobře patrné zejména v horní troposféře. Izolovaná cyklona je často produktem blokování. V Evropě se izolované cyklony vytvářejí např. nad sz. Středomořím a sev. Itálií.

syn. cyklona izolovaná.

frontální cyklona ve druhém stadiu vývoje. Střed mladé cyklony souhlasí s vrcholem teplého sektoru, který je na přední straně ve směru postupu ohraničen teplou frontou a na zadní straně studenou frontou s charakteristickým počasím. Mladá cyklona se prohlubuje, přičemž největší pokles tlaku vzduchu je v blízkosti jejího středu. Vyvíjí se obvykle na přední straně brázdy nízkého tlaku vzduchu vyskytující se v hladině 700 až 500 hPa. Viz též prohlubování cyklony.

cyklona, která je dobře vyjádřena na výškových mapách střední a horní troposféry, avšak na přízemní synoptické mapě v dané oblasti nenajdeme žádnou uzavřenou izobaru, uvnitř které by byl tlak vzduchu nižší než v okolí. Pod výškovou cyklonou se obyčejně vyskytuje oblast s malým horizontálním tlakovým gradientem nejčastěji v poli poněkud vyššího tlaku vzduchu, někdy však i dobře vyjádřený hřeben vysokého tlaku nebo nízká anticyklona. Výšková cyklona souhlasí s oblastí studeného vzduchu v troposféře a je typická oblačným počasím se srážkami.

syn. cyklona severoatlantická – permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Atlantského oceánu, s nejčastější polohou středu v oblasti Islandu. Islandská cyklona je důležitým článkem severoatlantického deformačního pole ve všeobecné cirkulaci atmosféry. Je permanentně oživována sériemi cyklon vytvářejících se na atlantické polární frontě, která probíhá jižně od ní, jakož i arktickou frontou, která probíhá na sever od ní. Islandská cyklona je rozsáhlý tlakový útvar, který má často několik samostatných středů cyklony, zvláště v prostoru mezi Kanadou a Barentsovým mořem. Má v průběhu celého roku rozhodující význam pro počasí a klima převážné části Evropy, protože usměrňuje postup frontálních systémů z Atlantiku nad evropskou pevninu, a tím i transport vláhy do vnitrozemí. Podmiňuje typickou proměnlivost počasí i nad naším územím.

syn. cyklona islandská.

syn. cyklona místní – cyklona vzniklá jako důsledek termické cyklogeneze. Termická cyklona je nízkou, kvazistacionární a teplou cyklonou bez dalšího vývoje.

syn. cyklona přízemní – cyklona vyskytující se pouze ve spodní části troposféry, tj. zhruba do hladiny 700 hPa. Nízká cyklona je cyklonou termickou, nebo cyklonou frontální v počátečním stadiu vývoje.

syn. cyklona sezonní – cyklona vznikající v důsledku silného prohřátí pevniny v teplém pololetí a podílející se na vzniku monzunové cirkulace. Nejvýraznější monzunová cyklona setrvává v létě nad Íránem, přičemž může někdy proniknout až do vých. Středomoří. Viz též seistan, etézie.

syn. cyklona monzunová.

cyklona, vznikající v důsledku orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.

syn. cyklona nízká.

syn. cyklona severopacifická – permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Tichého oceánu mezi Aljaškou a Kamčatkou, s nejčastější polohou středu v oblasti aleutského souostroví. V zimě je aleutská cyklona důležitým článkem deformačního pole v sev.části Tichého oceánu. Její existence je podmíněna všeobecnou cirkulací atmosféry. Je oživována postupujícími cyklonami, které se tvoří na polární frontě jižně od aleutské cyklony, jakož i cyklonami na arktické frontě, ležící severněji.

syn. cyklona aleutská.

cyklona, která vzniká nad Janovským zálivem a sev. Itálií obvykle na studené frontě, jež postupuje od západu do oblasti Alp, kde se začíná vlnit. Vznik zvlněné fronty je způsoben tím, že údolím řeky Rhóny proniká od severu nad Janovský záliv studený vzduch, zatímco postup studeného vzduchu nad záp. část Pádské nížiny brzdí horský hřeben jz. Alp. Janovská cyklona postupuje v některých případech na sv. a vyvolává na části území ČR dlouhotrvající vydatné srážky. Viz též situace Vb.

rozdíl teploty vzduchu a teploty rosného bodu. Patří mezi charakteristiky vlhkosti vzduchu užívané zejména na výškových mapách. Deficit teploty rosného bodu je tím větší, čím je při dané teplotě vzduchu menší relativní vlhkost vzduchu. Viz též sytostní doplněk.

cyklona, která je dobře vyjádřena na výškových mapách střední a horní troposféry, avšak na přízemní synoptické mapě v dané oblasti nenajdeme žádnou uzavřenou izobaru, uvnitř které by byl tlak vzduchu nižší než v okolí. Pod výškovou cyklonou se obyčejně vyskytuje oblast s malým horizontálním tlakovým gradientem nejčastěji v poli poněkud vyššího tlaku vzduchu, někdy však i dobře vyjádřený hřeben vysokého tlaku nebo nízká anticyklona. Výšková cyklona souhlasí s oblastí studeného vzduchu v troposféře a je typická oblačným počasím se srážkami.

frontální cyklona v posledním stadiu vývoje. Okludovaná cyklona je spojena s formováním okluzní fronty a s velmi malou nebo nulovou advekcí teploty.

syn. brázda rovníková, deprese ekvatoriální – mělký pás nízkého tlaku vzduchu mezi subtropickými pásy vysokého tlaku vzduchu obou polokoulí. Oblast rovníkové deprese je charakteristická téměř ideální barotropní atmosférou a vysokými hodnotami absolutní vlhkosti, které mohou i při nepatrné změně vertikální stability atmosféry způsobit výrazné výkyvy počasí. Osu rovníkové deprese tvoří intertropická zóna konvergence, která spolu s ní vykonává sezonní pohyb v meridionálním směru. Viz též cirkulace pasátová, buňka Hadleyova, klima dešťové tropické.

syn. níže tlaková
1. základní tlakový útvar, který se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je nižší než v okolí. Střed cyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „N“ (níže), na mapách z angl. jazykové oblasti písmenem „L“ (low), na mapách z něm. jazykové oblasti písmenem „T“ (Tief), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „H“ (nizkoje davlenije) a na mapách ze španělské jazykové oblasti písmenem „B“ (baja).
Pro cyklony je charakteristická cyklonální vorticita a cyklonální cirkulace. S přízemní konvergencí proudění v cyklonách jsou spojeny výstupné pohyby vzduchu, které určují charakter cyklonálního počasí. Ke vzniku cyklon vedou rozmanité procesy v atmosféře označované jako cyklogeneze. V tomto smyslu rozeznáváme především mimotropické a tropické cyklony, dále cyklony subtropické a polární. Viz též stadia vývoje cyklony, model cyklony, osa cyklony.
2. tlakový útvar se sníženými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Cyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují všeobecnou cirkulaci atmosféry. Příkladem takových cyklon jsou cyklona aleutská, islandská, jihoatlantická a jihopacifická.

Termín pochází z angl. cyclone. Zavedl jej brit. námořní kapitán H. Piddington v r. 1848 jakožto pojem zahrnující všechny rotující větrné bouře. Odvodil jej z řec. κύκλος [kyklos] „kruh, kruhový pohyb“ (srov. cyklus). Termín do češtiny pronikl zřejmě přes němčinu, a to kromě ženského i v mužském rodě (mužský tvar cyklon má dnes užší význam).

obecně snížení, např. hodnoty meteorologického prvku. Bez přívlastku se termín používá jako syn. tlakové deprese.

Termín pochází z lat. depressio „stlačení, potlačení“, které je odvozeno od slovesa deprimere „stlačovat“ (z de „od, z“ a premere „tlačit, tisknout“).

syn. cyklona odštěpená – studená cyklona vzniklá oddělením již. části meridionálně orientované hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu hřebenem vysokého tlaku vzduchu, které je dobře patrné zejména v horní troposféře. Izolovaná cyklona je často produktem blokování. V Evropě se izolované cyklony vytvářejí např. nad sz. Středomořím a sev. Itálií.

obecně jakákoliv cyklona spojená s atmosférickou frontou. Zpravidla vzniká na hlavní frontě, a to zejména na polární frontě nebo arktické, popř. antarktické frontě. Ve svém vývoji prochází obvykle několika stadii vývoje cyklony. Převážná většina cyklon zakreslených na synoptických mapách v mimotropických zeměp. šířkách jsou frontální cyklony. Viz též série cyklon.

cyklona, jejíž vznik je podmíněn existencí a postupem jiné cyklony. Např. postup cyklony ze stř. části vých. Atlantiku přes Britské ostrovy na sv. často vyvolává vznik cyklony nad záp. Středomořím a sev. Itálií. Tento proces nejčastěji nastává v důsledku přibližování hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře.

cyklona, která vzniká nad Janovským zálivem a sev. Itálií obvykle na studené frontě, jež postupuje od západu do oblasti Alp, kde se začíná vlnit. Vznik zvlněné fronty je způsoben tím, že údolím řeky Rhóny proniká od severu nad Janovský záliv studený vzduch, zatímco postup studeného vzduchu nad záp. část Pádské nížiny brzdí horský hřeben jz. Alp. Janovská cyklona postupuje v některých případech na sv. a vyvolává na části území ČR dlouhotrvající vydatné srážky. Viz též situace Vb.

syn. cyklona termická.

frontální cyklona v posledním stadiu vývoje. Okludovaná cyklona je spojena s formováním okluzní fronty a s velmi malou nebo nulovou advekcí teploty.

syn. deprese závětrná – v meteorologii a klimatologii se tímto termínem označuje tlaková deprese, která vzniká při proudění přes horskou překážku v závětří této překážky. Viz též brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.

mezosynoptická cyklona vznikající nad nezamrzlou mořskou hladinou ve vzduchu mírných šířek, popř. v arktickém vzduchu studeného sektoru řídicích cyklon. V poli přízemního tlaku vzduchu bývá zpravidla vyjádřena brázdou nižšího tlaku, popř. i uzavřenou izobarou. Rozměry polární cyklony jsou řádově stovky km a doba její existence přibližně 1 den. Vznikne-li v bezprostřední blízkosti za studenou frontou, může způsobit její zvlnění a často s ní v tomto případě splyne. Oblačnost polární cyklony má zpravidla výrazně konvektivní charakter, jednotlivé spirální větve mohou být překryty vysokou oblačností.
V sev. Atlantiku vznikají polární cyklony nejčastěji východně od již. cípu Grónska při. záp. až sz. proudění v souvislosti s horizontálním střihem větru v závětří Grónska. Dále se polární cyklony často vyskytují v oblasti Norska a Norského moře, kde při jejich vzniku hraje důležitou roli horizontální střih větru vyvolaný třením nad záp. pobřežím Skandinávie. Polární cyklony se mohou vyskytnout i v oblasti Britských ostrovů, někdy pronikají nad Baltské moře, případně až do střední Evropy. Jsou zpravidla provázeny silným větrem, intenzivními přeháňkami a v zimě sněžením.
Zast. čes. označení pro polární cyklonu je mezocyklona. Chybné je použití termínu polární cyklona ve smyslu cirkumpolární vír.

syn. cyklona centrální – cyklona, uvnitř které se formují jedna nebo více podružných cyklon. Řídicí cyklona je poměrně hlubokou a rozsáhlou frontální cyklonou zpravidla ve stadiu okludované cyklony, která mohla též postupně vznikat spojením několika cyklon. Řídicí cyklona se často vyskytuje nad určitou oblastí (např. u Islandu) po dobu až několika týdnů. Viz též cyklona kvazistacionární, stadia vývoje cyklony.

syn. cyklona stacionární – cyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Bývá zpravidla cyklonou řídicí, centrální nebo termickou.

cyklona, jejíž směr pohybu má zonální složku opačnou vůči převládající složce zonální cirkulace. Retrográdní cyklona v mírných zeměp. šířkách je proto charakterizována trajektorií cyklony se zápornou zonální složkou, tedy od východu k západu, na rozdíl od typických drah cyklon. Retrográdní cyklony se vyskytují ve stř. Evropě poměrně zřídka a jsou často doprovázeny vydatnějšími dlouhotrvajícími srážkami, jako např. na přelomu května a června 2013.

syn. brázda nízkého tlaku vzduchu dynamická.

syn. deprese orografická.

cyklona, která se může vyskytnout nad oceány až po zhruba 50° zeměp. šířky a vykazovat přitom znaky mimotropické i tropické cyklony. Při jejím vzniku a vývoji totiž dochází ke kombinaci fyzikálních mechanizmů, kdy důležitým zdrojem energie pro cyklogenezi je jak uvolnění baroklinní instability, tak uvolnění latentního tepla kondenzace. Typicky se jedná o transformovanou, původně mimotropickou cyklonu putující z pásma západních větrů do nižších zeměp. šířek, může však vzniknout i transformací tropické cyklony. Na rozdíl od mimotropické cyklony nemá subtropická cyklona vazbu na atmosférické fronty. Oproti tropické cykloně jsou v ní pásy konvektivních bouří méně symetricky uspořádány kolem středu cyklony; maximální rychlost větru je dosahována dále od středu (cca 100 až 200 km) a nedosahuje síly orkánu. Pokud však přesáhne hodnotu 17 m.s^-1, která v případě tropické cyklony vymezuje tropickou bouři, dostává jméno ze seznamu určeného tropickým cyklonám. Nad tropickými oceány s vysokou teplotou povrchu moře a malým horizontálním teplotním gradientem se subtropická cyklona může transformovat na tropickou cyklonu. Z hlediska mechanizmů cyklogeneze i projevů počasí, které souvisejí s výskytem konvektivních bouří velmi silné intenzity, se subtropická cyklona podobá medikánu, který je však místně specifickým útvarem.

syn. cyklona místní – cyklona vzniklá jako důsledek termické cyklogeneze. Termická cyklona je nízkou, kvazistacionární a teplou cyklonou bez dalšího vývoje.

oblast sníženého tlaku vzduchu vlivem termických příčin především nad přehřátou pevninou v létě. Viz též cyklona termická.

cyklona, která vzniká nad tropickými oblastmi oceánů, nejčastěji v pásmech mezi 5° až 20° sev. a již. zeměp. šířky. Za určitých podmínek se vyvíjí z tropické poruchy, přičemž dochází k organizaci konvektivních bouří, poklesu tlaku vzduchu ve středu cyklony a zesilování cyklonální cirkulace. Oproti mimotropické cykloně dochází v tropické cykloně při zemi k většímu zahloubení, zároveň však bývá méně rozsáhlá (zpravidla o průměru několik set kilometrů). Velký horizontální tlakový gradient ve spodní troposféře způsobuje vysokou rychlost větru. Dalšími nebezpečnými projevy jsou vzdutí způsobené bouří, intenzivní srážky a případný výskyt tornád.
Podle desetiminutových (v USA minutových) průměrů rychlosti přízemního větru rozeznáváme tři stadia vývoje tropické cyklony. Prvním stadiem je tropická deprese, druhým tropická bouře a třetím je stadium plně vyvinuté tropické cyklony, které má různá regionální označení: hurikán, cyklon, tajfun, případně baguio. Pro toto stadium je charakteristický vznik oka tropické cyklony. Po dalším zesílení může intenzita tropické cyklony přechodně poklesnout v důsledku cyklu obměny stěny oka.
Tropická cyklona je teplým útvarem, který získává většinu své energie, potřebné pro udržení výstupných pohybů vzduchu a horiz. proudění, prostřednictvím kondenzace vodní páry. Ta se do spodní troposféry dostává výparem z teplé mořské hladiny. Při kondenzaci dochází k uvolňování velkého množství latentního tepla, které je dále transportováno do chladnější horní troposféry. K zániku tropické cyklony, případně k její transformaci na mimotropickou cyklonu, dochází nad pevninou nebo nad chladnějším oceánem v důsledku zeslabení přísunu energie.
Monitoring tropických cyklon koordinuje Světová meteorologická organizace prostřednictvím regionálních specializovaných meteorologických center. Zde jsou tropické deprese číslovány podle pořadí výskytu v dané sezoně; při přechodu do stadia tropické bouře pak dostávají jména z abecedně řazených seznamů, které se střídají po několika letech. Viz též dráhy cyklon, pás srážkový, cordonazo, meteorologie tropická, půlkruh nebezpečný, stupnice Saffirova–Simpsonova, willy-willy.

1. první stadium tropické cyklony, vyznačující se uzavřenou cirkulací, přičemž desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru nepřesahuje 17 m.s^–1;
2. nepřesné označení libovolné cyklony tropického původu.

[derečo] – rozsáhlá a rychle se pohybující větrná bouře spojená s linií silných konvektivních bouří. Derecho může produkovat škody do jisté míry srovnatelné s tornádem, které jsou však převážně orientované stejným směrem (ve směru postupu jevu). Aby se dala větrná bouře klasifikovat jako derecho, musí na většině dráhy bouře být pás škod nebo nárazů větru nad 25 m.s^–1 alespoň 400 km dlouhý, s výskytem několika nárazů větru alespoň 33 m.s^–1 nebo škodami odpovídajícími tornádu o síle alespoň F1. Rozložení škod v postižené oblasti by nemělo být náhodné z hlediska dob vzniku škod, ale mělo by jasně ukazovat na postup větrné bouře jakožto celku. Viz též bow echo, squall line.

Termín zavedl amer. fyzik G. D. Hinrichs v r. 1888, znovu pak v r. 1987 meteorologové R. H. Johns a W. D. Hirt. Je přejat ze špan. derecho „rovný, přímý“, které pochází z lat. directus téhož významu. Původ odkazuje k přímočarému působení silného větru (v protikladu k tornádu).

definuje nebo popisuje data, která jsou uvedena ve zprávách v kódu BUFR nebo CREX. Deskriptor může mít podobu deskriptoru datových prvků, replikačního deskriptoru, operátorového deskriptoru nebo sekvenčního deskriptoru.

Termín byl přejat z lat. descriptor „kdo popisuje, vysvětluje“.

označení pro výrazné zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy, používané i v odborné literatuře. Ozonová díra je definována jako oblast s celkovým množstvím ozonu menším než 220 DU. Výskyt ozonové díry byl zjištěn počátkem 80. let na základě pozemních i družicových měření ozonu. Jedná se o rozsáhlou anomálii v ozonové vrstvě; pravidelně se vytváří během jarního období (srpen – listopad) nad jižními polárními oblastmi. Prostorový rozsah ozonové díry v období jejího maxima přesahuje 20 miliónů km²;. Snížení celkového obsahu ozonu v ozonové díře činí až 60 % a ve výškách 14–19 km je stratosférický ozon zcela rozložen. Doba trvání ozonové díry je úzce spjatá s existencí jižního cirkumpolárního víru. Ozonová díra vzniká rozkladem stratosférického ozonu sloučeninami chloru a bromu uvolňovaných fotochemickým rozkladem některých antropogenních látek (např. chlorované uhlovodíky – freony) vlivem ultrafialového slunečního záření. V těchto reakcích hrají důležitou katalytickou úlohu rovněž pevné částice stratosférické oblačnosti (heterogenní reakce) vznikající za velmi nízkých teplot (–78 až –90 °C) ve spodní stratosféře. Ozonová díra nad severním pólem nebyla dosud zjištěna v důsledku odlišných cirkulačních a teplotních vlastností severní polární stratosféry. Nad severním pólem se ozonová díra v rozsahu pozorovaném v oblasti Antarktidy nevyskytuje. V omezeném prostorovém rozsahu byl ale pozorován krátkodobý výskyt velmi nízkých hodnot celkového ozonu (např. jaro 2011).

viz počítač blesků.

Termín zavedli jihoafričtí inženýři P. G. Gane a B. F. J. Schonland, kteří přístroj navrhli v r. 1948. Termín se skládá z řec. κεραυνός [keraunos] „blesk“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

metoda detekce blesků pomocí čidla nebo sítě čidel umístěných na zemském povrchu. Čidla detekují v jistém frekvenčním rozsahu změny elmag. pole vyvolané dílčími výboji blesku, označované jako sfériky. Dle konstrukce čidla je zaznamenáván přesný čas, tvar zaznamenaného signálu a případně i směr, ze kterého byl sférik zaznamenán. Samostatná čidla určují polohu výboje ze směru, který musí být měřen, a vzdálenosti, která je odhadována na základě intenzity a tvaru detekovaného signálu. Dříve byly označovány též jako zaměřovače, resp. pelengátory bouřek.
Přesnější lokalizaci zajišťují sítě detekce blesků (někdy označovány též jako systémy detekce blesků), využívající centrální sběr a zpracování časově synchronizovaných měření více čidel, pokrývajících zájmové území. Vyhodnocení polohy je zde prováděno metodou času příchodu (angl. time of arrival), porovnávající časové rozdíly detekce sfériků na jednotlivých čidlech, nebo metodou určování směru (angl. direction finding), hledající průsečík směrů výbojů vyhodnocených na jednotlivých čidlech, případně kombinací obou metod.
Detekce blesků probíhá obvykle v pásmu velmi dlouhých až dlouhých vln (VDV-DV), popř. velmi krátkých vln (VKV). VDV-DV detekce je vhodná zejména pro detekci blesků mezi oblakem a zemí na velké ploše (státy, kontinenty, příp. globální), z části i pro detekci blesků mezi oblaky. Detekce v pásmu VKV se užívá především pro detailní prostorové studium všech typů výbojů na malých územích (řádu desítek až stovek km²), není však vhodná k detekci na velkém území a k rozlišování mezi blesky mezi oblakem a zemí a blesky mezi oblaky.

metoda detekce blesků pomocí přístrojů umístěných na meteorologických družicích. Vzhledem k povaze detekce (snímání v optickém oboru) se tímto způsobem monitoruje celková blesková aktivita, tj. nerozlišují se blesky mezi oblakem a zemí a blesky mezi oblaky.
První pokusy o družicovou detekci blesků byly realizovány přístroji umístěnými na družicích na nízkých oběžných drahách – především na družici TRMM (Tropical Rainfall Measuring Mission, vypuštěné v roce 1997) přístrojem Lightning Imaging Sensor. V současnosti se na geostacionárních družicích GOES-R využívá přístroj Geostationary Lightning Mapper (GLM). Ten nepřetržitě snímá většinu zemského disku, pozorovatelnou z dané družice, přičemž výboje blesků jsou zaznamenávány v blízkém infračerveném oboru v čáře atomárního kyslíku 774,4 nm. Rozlišení přístroje (přesnost detekce) je kolem 10 km, data jsou poskytována v téměř reálném čase, efektivita detekce je přibližně 90 % pro noční hodiny, resp. kolem 70 % pro denní hodiny. Geostacionární družice MTG, konkrétně MTG-I, jsou vybaveny obdobným přístrojem Lightning Imager (LI).

přístrojová metoda zjišťování výskytu, polohy, času, popř. dalších charakteristik blesků nebo jejich dílčích výbojů. Detekci blesků dělíme na pozemní a družicovou.

metoda detekce blesků pomocí přístrojů umístěných na meteorologických družicích. Vzhledem k povaze detekce (snímání v optickém oboru) se tímto způsobem monitoruje celková blesková aktivita, tj. nerozlišují se blesky mezi oblakem a zemí a blesky mezi oblaky.
První pokusy o družicovou detekci blesků byly realizovány přístroji umístěnými na družicích na nízkých oběžných drahách – především na družici TRMM (Tropical Rainfall Measuring Mission, vypuštěné v roce 1997) přístrojem Lightning Imaging Sensor. V současnosti se na geostacionárních družicích GOES-R využívá přístroj Geostationary Lightning Mapper (GLM). Ten nepřetržitě snímá většinu zemského disku, pozorovatelnou z dané družice, přičemž výboje blesků jsou zaznamenávány v blízkém infračerveném oboru v čáře atomárního kyslíku 774,4 nm. Rozlišení přístroje (přesnost detekce) je kolem 10 km, data jsou poskytována v téměř reálném čase, efektivita detekce je přibližně 90 % pro noční hodiny, resp. kolem 70 % pro denní hodiny. Geostacionární družice MTG, konkrétně MTG-I, jsou vybaveny obdobným přístrojem Lightning Imager (LI).

adiabatické zvětšování objemu plynu, při němž dochází k poklesu vnitřní energie plynu a tedy k jeho ochlazování. V termodynamice atmosféry používáme tento model k objasnění ochlazování při adiabatickém výstupu vzduchové částice. Opakem adiabatické expanze je adiabatická komprese, při níž dochází k ohřevu vzduchové částice při jejím adiabatickém sestupu.

málo používaný druh aerologického diagramu s kosoúhlými souřadnicovými osami T, –ln p do izobarické hladiny 500 hPa a osami T, –p nad hladinou 500 hPa (T je teplota vzduchu, p tlak vzduchu). Autorem diagramu je O. Amble.

termodynamický diagram používaný při vyhodnocování aerologických měření a při analýze fyz. stavu atmosféry, zvláště v předpovědní službě a při met. zabezpečení letectva. Na aerol. diagramu bývají zakresleny izobary, izotermy, suché adiabaty, pseudoadiabaty a izolinie některých charakteristik vlhkosti vzduchu. Aerol. diagram má obsahovat co nejvíce přímkových izolinií, aby zobrazování na něm bylo co nejjednodušší. Velikost úhlu mezi izotermami a suchými adiabatami by měla být co největší, aby diagram umožňoval snadné porovnání sklonu zakreslených křivek (především křivky teplotního zvrstvení) se sklonem adiabat. Za přednost aerol. diagramu se považuje, je-li energetickým diagramem. K nejčastěji používaným aerol. diagramům patří Stüveho diagram, emagram, zkosený diagram a tefigram. Méně často se používají např. pastagram, thetagram, Ambleúv diagram, Refsdalův diagram, Rossbyho diagram nebo Werenskioldův diagram.

graf obsahující klimatologické informace. Jde o znázornění jednoho nebo více klimatických prvků nebo veličin v různých souřadnicových soustavách, nejčastěji v pravoúhlé nebo polární soustavě. Viz též klimagram.

málo používaný druh aerologického diagramu s kosoúhlými souřadnicovými osami T, –ln p do izobarické hladiny 500 hPa a osami T, –p nad hladinou 500 hPa (T je teplota vzduchu, p tlak vzduchu). Autorem diagramu je O. Amble.

viz nomogram radiační.

registr. záznam bolometru.

Termín se skládá z řec. βολή [bolé] „hod, střela, paprsek (světla)“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o paprscích“.

syn. diagram pohodlí, diagram pohody – diagram se souřadnicemi teplota – vlhkost, který se používá především při hodnocení umělého mikroklimatu, vytvořeného klimatizací.

syn. diagram rozptylový.

syn. diagram rozptylový.

syn. diagram rozptýleného světla prostorový – diagram používaný při studiu různých problémů atmosférické optiky, který zobrazuje rozptylovou indikatrici. Střed diagramu leží v geometrickém středu částice rozptylující záření (nebo ve středu souboru takových částic). V každém směru se z něho vynáší na polopřímku množství záření rozptylovaného do jednotkového prostorového úhlu, jehož osou je zmíněná polopřímka. Protože se v atmosféře zpravidla setkáváme s rozptylem válcově symetrickým vzhledem ke směru rozptylovaných paprsků, zakresluje se obvykle pouze řez rozptylovým diagramem, který obsahuje rozptylovaný paprsek. Předpokladem této válcové symetrie je nulová polarizace světla před uvažovaným rozptylem, čemuž vcelku dobře vyhovují paprsky přímého slunečního záření. Viz též rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.

zast. označení pro zkosený diagram.

grafické znázornění chodu meteorologického prvku podél určité linie, např. rovnoběžky. V takovém případě horizontální osa reprezentuje zeměp. délku, na vertikální ose figuruje čas (zpravidla shora dolů), hodnoty sledovaného meteorologického prvku jsou vyjádřeny pomocí barevné nebo šedé škály. Diagram zavedl dánský meteorolog E. A. Hovmöller. Viz též meteogram.

viz nomogram radiační.

viz nomogram radiační.

syn. aerogram – málo používaný druh aerologického diagramu, který má na horizontální ose vyneseny hodnoty lnT, na vertikální ose hodnoty –T ln p, kde T je teplota vzduchu a p tlak vzduchu. Na tomto diagramu svírají izotermy a izobary ostrý úhel. Suché a nasycené adiabaty jsou zakřiveny a s izotermami svírají úhel menší než 45°. Refsdalův diagram je dále doplněn izoliniemi relativní vlhkosti vzduchu a stupnicemi potřebnými k vyhodnocování aerologických měření. Refsdalův diagram je energetickým diagramem; navrhl ho v r. 1935 A. Refsdal. Viz též emagram.

druh aerologického diagramu, v němž je na horizontální ose lineárně vynášena teplota vzduchu T (obvykle v rozsahu +40 až –80 °C) a na vertikální ose tlak vzduchu p v exponenciální závislosti p^κ, kde κ = 0,286 je podíl měrné plynové konstanty suchého vzduchu a měrného tepla suchého vzduchu při stálém tlaku. Suché adiabaty svírají s izotermami úhel přibližně 45°, pseudoadiabaty jsou mírně obloukovitě zakřiveny. Izolinie měrné vlhkosti neboli izogramy nasyceného vzduchu (g.kg^–1) jsou představovány vzpřímenými křivkami mírně se odklánějícími doleva od vertikálně mířících izoterem. Stüveho diagram může dále obsahovat stupnici pro vynášení relativní vlhkosti vzduchu, stupnici výšky a jiné pomocné stupnice.
Přestože Stüveho diagram není energetickým diagramem, je často používán vzhledem k pravoúhlému souřadnicovému systému teploty a tlaku vzduchu s většinou přímkových nebo málo zakřivených izolinií. Jeho autorem je něm. meteorolog G. Stüve (1888–1935). V odb. slangu je Stüveho diagram nazýván též „Stüvegram“.

málo používaný druh aerologického diagramu, v němž jsou na horizontální ose vyneseny hodnoty entropie a na vertikální ose tlak vzduchu ve tvaru p^0,286. Osy tvoří pravoúhlý souřadnicový systém. Izotermy jsou křivky skloněné pod úhlem přibližně 45°. Autorem tohoto diagramu, který patří mezi energetické diagramy, je švédský meteorolog W. Werenskiold, který ho navrhl v letech 1937–1938. Viz též diagram Stüveho.

termodynamický diagram, na němž plocha vymezená uzavřenou křivkou, která vyjadřuje uzavřený transformační cyklus, je úměrná práci vykonané uzavřeným systémem (např. hmotností vzduchu), který byl tomuto cyklu podroben. Úměrnost plochy a práce musí platit po celé ploše diagramu. Na energetickém diagramu je možné kvalitativně určit mj. energii vertikální instability. Energetickým diagramem jsou např. emagram, zkosený diagram, tefigram a Refsdalův diagram.

málo používaný druh aerologického diagramu, v němž jsou na horizontální ose vyneseny hodnoty entropie a na vertikální ose tlak vzduchu ve tvaru p^0,286. Osy tvoří pravoúhlý souřadnicový systém. Izotermy jsou křivky skloněné pod úhlem přibližně 45°. Autorem tohoto diagramu, který patří mezi energetické diagramy, je švédský meteorolog W. Werenskiold, který ho navrhl v letech 1937–1938. Viz též diagram Stüveho.

zast. označení pro zkosený diagram.

zast. označení pro zkosený diagram.

viz diagram termodynamický.

diagram používaný pro vyjádření termodyn. stavu vzduchu, charakterizovaného třemi proměnnými veličinami, a to tlakem, teplotou a vlhkostí vzduchu, nebo jinými veličinami, na kterých tento stav závisí. V meteorologii se termodyn. diagramy používají pro analýzu aerologických měření, proto jsou obvykle označovány jako aerologické diagramy, popřípadě adiabatické diagramy. Termodynamické diagramy se mohou dále využívat i k termodynamické klasifikaci vzduchových hmot, viz thetagram a diagram Rossbyho.

viz psychrometr.

viz psychrometr.

vlastnost pole větru charakterizovaná rozbíhavostí proudnic. Někdy se nesprávně zaměňuje s divergencí proudění. Viz též čára difluence, pole deformační, konfluence.

Termín pochází z lat. diffluentia „rozlévání se, rozptylování se“, které je odvozeno od slovesa diffluere „rozlévat, rozptylovat“ (z dis- „roz-“ a fluere „téci“).

pyranometr měřící v krátkovlnném oboru pouze rozptýlené sluneční záření; je opatřen stínidlem ve tvaru prstence, posuvného ve směru rovnoběžném se zemskou osou nebo pohyblivým stínícím kotoučem, který zabraňuje dopadu přímého slunečního záření na čidlo. Jako difuzometr může být použit v podstatě každý pyranometr s vodorovným čidlem obráceným vzhůru po doplnění příslušným stínidlem.

Termín se skládá z lat. diffusio „rozprostření, rozptýlení“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

atm. děj, při kterém se částice původně shromážděné v daném objemu vzduchu rozptylují (zmenšuje se jejich koncentrace) působením turbulentních (vírových) pohybů různých měřítek. Intenzita turbulentní difuze je proměnlivá a závisí na vzniku a vývoji turbulentních pohybů. Ty jsou podmíněny buď mech. příčinami, např. při turbulentním obtékání vzduchu kolem překážek a nad drsným povrchem, nebo termicky při vzniku tepelně podmíněných vírových pohybů nad přehřátým nebo tepelně nehomogenním povrchem. Viz též rovnice difuze, rozptyl příměsí v ovzduší, turbulence, koeficient turbulentní difuze.

pyranometr měřící v krátkovlnném oboru pouze rozptýlené sluneční záření; je opatřen stínidlem ve tvaru prstence, posuvného ve směru rovnoběžném se zemskou osou nebo pohyblivým stínícím kotoučem, který zabraňuje dopadu přímého slunečního záření na čidlo. Jako difuzometr může být použit v podstatě každý pyranometr s vodorovným čidlem obráceným vzhůru po doplnění příslušným stínidlem.

Termín se skládá z lat. diffusio „rozprostření, rozptýlení“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

oblast nad turbopauzou do výšek přibližně nad 100 km, v níž je vert. rozložení atm. plynů určováno molekulární difuzí v poli zemské tíže a nikoliv turbulentním promícháváním. Prakticky se shoduje s heterosférou. Viz též turbosféra.

Termín se skládá z lat. diffusio „rozprostření, rozptýlení“ a z řec. σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

(CO₂) – skleníkový plyn tvořící přirozenou součást atmosféry Země, jehož množství je proměnné v čase i prostoru vzhledem k jeho zapojení do tzv. uhlíkového cyklu. V rámci evoluce atmosféry Země ho postupně ubývalo především v důsledku jeho postupné fosilizace v zemské kůře, podstatnou roli hraje i jeho vázání v biosféře. Během kvartéru proto jeho množství kolísá v souvislosti s kvartérním klimatickým cyklem, maxima se vyskytují v interglaciálech. Během několika posledních století vzrostlo jeho objemové zastoupení z 278 ppm na více než 400 ppm v důsledku antropogenní činnosti. 
Kromě dlouhodobých změn množství oxidu uhličitého kolísá v globálním i lokálním měřítku. Z hlediska prostorové variability lze pozorovat jeho větší koncentrace nad pevninou než nad oceánem. V důsledku nerovnoměrného rozdělení kontinentů osciluje i celkové množství CO₂ v atmosféře Země, minimum ročního chodu je spojeno s létem severní polokoule. V lokálním měřítku se uplatňuje denní chod jeho koncentrací s maximem na konci noci, zesílený v lesních porostech. Viz též složení atmosféry Země chemické.

přístroj pro stanovení charakteristik padajících dešťových kapek, popř. i jiných srážkových částic, především krup, krupek a sněhových vloček. Podle fyzikálního principu, na němž je založeno měření charakteristik padajících kapek, lze identifikovat několik skupin měřících zařízení. Nejstarší metody využívají registraci kapek dopadajících na pevnou podložku. Předchůdcem distrometru bylo hodnocení stop kapek zachycených na obarvený filtrační papír. Významným pokrokem byl známý distrometr Josse a Waldvogela z roku 1967, který automaticky registroval a převáděl na elektrický signál deformační sílu úderu kapek dopadajících na podložku. Tento typ zařízení se často užívá jako referenční ve srovnávacích studiích. Využití piezoelektrických vlastností podložky je další modifikací tohoto principu.
Distrometry často souhrnně označované jako optické měří nejčastěji zeslabení záření při průchodu srážkových částic ozářenou oblastí. Používá se záření různých frekvencí a uspořádání světelných zdrojů. Hodnocení útlumu umožňuje určit nejen velikost, nýbrž i pádovou rychlost částice. Z časového záznamu základních charakteristik srážkových částic lze stanovit rozdělení jejich velikosti i další globální charakteristiky, jako jsou intenzita srážek, kapalný vodní obsah, koeficient radarové odrazivosti, útlum elektromagnetických vln srážkovými částicemi, kinetická energie částic aj. Zvláštním typem optického distrometru je videodistrometr, který pomocí vysokofrekvenčního snímkování srážkových částic navíc zjišťuje i jejich tvar.

Termín pochází z angl. disdrometer, což je akronym slov distribution „rozdělení“, drop „kapka“ a meter „měřič“, tedy „měřič rozdělení kapek“. Do češtiny se termín dostal přes němčinu, což vysvětluje změnu souhlásky (něm. Tropfen „kapka“). Varianta distrometer se někdy vyskytuje i v anglických textech, což lze vysvětlit důrazem na slovo distribution, a to obecně různých typů částic bez omezení pouze na kapky.

1. bodová míra rozbíhavosti toků hmoty. Divergence v tomto smyslu může nabývat kromě kladných hodnot i hodnot záporných, vyjadřujících sbíhavost. Ve standardní souřadnicové soustavě je divergence dána vztahem
$D=\frac{\partial v_x}{\partial x}+\frac{\partial v_y}{\partial y}+\frac{\partial v_z}{\partial z},$
kde v_x, v_y, v_z jsou složky vektoru rychlosti proudění příslušející souřadným osám x, y, z. Při popisu pole větru lze ovšem obvykle zanedbat stlačitelnost vzduchu; podle rovnice kontinuity je v tomto případě trojrozměrná divergence nulová. V meteorologii proto termínem divergence zpravidla označujeme dvojrozměrnou divergenci definovanou v z-systému vztahem
$D_H=\frac{\partial v_x}{\partial x}+\frac{\partial v_y}{\partial y},$
tedy horizontální divergenci, případně obdobnou dvojrozměrnou divergenci v různých souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí (izobarickou divergenci apod.). Pro označení divergence rychlosti proudění v se v literatuře nejčastěji užívá symbol ∇.v nebo div v, analogicky ∇_H .v nebo div_H .v, jde-li o horiz. divergenci apod. Divergence proudění má značný význam pro mechanismus tlakových změn v atmosféře, ovlivňuje děje na atmosférických frontách apod. Nenulová horizontální (v p-systému izobarická) divergence proudění je spojena s vertikálními pohyby vzduchu ve vzduchové hmotě a podílí se tak na vytváření podmínek pro vznik, vývoj a rozpad oblačnosti. Opakem divergence v tomto smyslu je nondivergence.
2. stav, kdy divergence v prvním významu dosahuje kladných hodnot, takže mluvíme o divergentním proudění. Takto chápaná divergence ve spodní troposféře je spojena se sestupnými pohyby vzduchu, divergence v horní troposféře naopak s pohyby výstupnými. Opakem divergence v tomto smyslu je konvergence.
Viz též rovnice divergence,  hladina nondivergence, difluence.

Termín divergence pochází z novolat. divergentia „rozbíhání, odklon“, odvozeného od divergere „rozbíhat se“ (z předpony dis- „roz-“ a vergere „klesat; sklánět se, chýlit se“).

1. bodová míra rozbíhavosti toků hmoty. Divergence v tomto smyslu může nabývat kromě kladných hodnot i hodnot záporných, vyjadřujících sbíhavost. Ve standardní souřadnicové soustavě je divergence dána vztahem
$D=\frac{\partial v_x}{\partial x}+\frac{\partial v_y}{\partial y}+\frac{\partial v_z}{\partial z},$
kde v_x, v_y, v_z jsou složky vektoru rychlosti proudění příslušející souřadným osám x, y, z. Při popisu pole větru lze ovšem obvykle zanedbat stlačitelnost vzduchu; podle rovnice kontinuity je v tomto případě trojrozměrná divergence nulová. V meteorologii proto termínem divergence zpravidla označujeme dvojrozměrnou divergenci definovanou v z-systému vztahem
$D_H=\frac{\partial v_x}{\partial x}+\frac{\partial v_y}{\partial y},$
tedy horizontální divergenci, případně obdobnou dvojrozměrnou divergenci v různých souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí (izobarickou divergenci apod.). Pro označení divergence rychlosti proudění v se v literatuře nejčastěji užívá symbol ∇.v nebo div v, analogicky ∇_H .v nebo div_H .v, jde-li o horiz. divergenci apod. Divergence proudění má značný význam pro mechanismus tlakových změn v atmosféře, ovlivňuje děje na atmosférických frontách apod. Nenulová horizontální (v p-systému izobarická) divergence proudění je spojena s vertikálními pohyby vzduchu ve vzduchové hmotě a podílí se tak na vytváření podmínek pro vznik, vývoj a rozpad oblačnosti. Opakem divergence v tomto smyslu je nondivergence.
2. stav, kdy divergence v prvním významu dosahuje kladných hodnot, takže mluvíme o divergentním proudění. Takto chápaná divergence ve spodní troposféře je spojena se sestupnými pohyby vzduchu, divergence v horní troposféře naopak s pohyby výstupnými. Opakem divergence v tomto smyslu je konvergence.
Viz též rovnice divergence,  hladina nondivergence, difluence.

Termín divergence pochází z novolat. divergentia „rozbíhání, odklon“, odvozeného od divergere „rozbíhat se“ (z předpony dis- „roz-“ a vergere „klesat; sklánět se, chýlit se“).

viz divergence proudění.

syn. UV dozimetr.

difuzní zařízení k odběru vzorků plynů z atmosféry rychlostí danou fyzikálním procesem difuze plynu ve stagnantní vrstvě vzduchu nebo porézního materiálu nebo permeací přes membránu, aniž dochází k aktivnímu pohybu vzduchu zařízením. Molekuly plynu jsou transportovány molekulární difuzí, která je funkcí teploty a atmosférického tlaku. Průměrná koncentrace sledované látky vážená časem se vypočítá na základě Fickova prvního zákona difuze.

syn. radiosonda klesavá.

Termín pochází z angl. dropsonde, doloženého poprvé v odborném tisku v r. 1946. Skládá se z angl. slovesa drop „shodit, spustit“ a slova sonda.

záznam drosografu.

Termín vznikl odvozením od termínu drosograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. δρόσος [drosos] „rosa“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.

registrátor množství rosy pracující zpravidla na váhovém principu. V ČR byly dříve používány drosografy jiného principu, jejichž deformačním čidlem byl konopný provázek. Drosograf umožňuje sledovat časový průběh nárůstu, popř. i vypařování rosy na umělých tělesech. Výsledky nesouhlasí přesně se stavem orosení porostů. Někdy se drosograf označuje nevhodným hybridním názvem rosograf.

Termín se skládá z řec. δρόσος [drosos] „rosa" a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

zařízení k určování množství rosy. Je tvořeno dřevěnou destičkou opatřenou speciálním nátěrem, umístěnou vodorovně obvykle ve výšce porostů. Exponuje se po západu Slunce, měření se provádí v ranních hodinách. Vzhled povrchu orosené destičky se srovnává se sadou charakteristických fotografií, podle nichž se odhadne přibližné množství rosy. Uvedenou metodu měření rosy navrhl S. Duvdevani v Izraeli v r. 1947. V provozní praxi ČHMÚ se tato metoda nepoužívá.

zařízení k určování množství rosy. Je tvořeno dřevěnou destičkou opatřenou speciálním nátěrem, umístěnou vodorovně obvykle ve výšce porostů. Exponuje se po západu Slunce, měření se provádí v ranních hodinách. Vzhled povrchu orosené destičky se srovnává se sadou charakteristických fotografií, podle nichž se odhadne přibližné množství rosy. Uvedenou metodu měření rosy navrhl S. Duvdevani v Izraeli v r. 1947. V provozní praxi ČHMÚ se tato metoda nepoužívá.

syn. rosoměr.

Termín se skládá z řec. δρόσος [drosos] „rosa“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.

(du) [duplikátus] – jedna z odrůd oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizována jako menší nebo větší oblačné skupiny nebo vrstvy naskládané hustě nad sebou v malých vzdálenostech, někdy částečně spojené. Vyskytuje se u druhů cirrus, cirrostratus, altocumulus a stratocumulus.

Termín navrhl franc. meteorolog A. Maze na mezinárodním met. kongresu v Paříži v r. 1889 jako označení odrůdy oblaku druhu cirrus. Je přejat z lat. duplicatus „zdvojený, dvojitý“ (příčestí trpné slovesa duplicare „rozdvojovat, zvětšovat“).

syn. trvání slunečního svitu.

časový interval, po který svítilo slunce, vyjádřený zpravidla v pravém slunečním čase, např. od 10.45 do 11.32 h. Viz též trvání slunečního svitu.

syn. trvání slunečního svitu.

časový interval, po který svítilo slunce, vyjádřený zpravidla v pravém slunečním čase, např. od 10.45 do 11.32 h. Viz též trvání slunečního svitu.

syn. poločas srážkový – jeden z indexů kontinentality, který navrhl B. Hrudička (1933) k vyjádření ombrické kontinentality klimatu. Je to počet dní od počátku teplého pololetí (na sev. polokouli od 1. dubna), během kterých spadne polovina roč. srážkového úhrnu. Počítá se z prům. měs. úhrnů srážek, přičemž úhrn za měsíc, v němž je polovina překročena, se rozdělí do jednotlivých dní. V kontinentálním klimatu je doba polovičních srážek kratší oproti oblastem, kde dominuje oceánita klimatu. V členitém terénu se v době polovičních srážek odrážejí i návětrné a závětrné efekty.

neurčitý souhrnný pojem pro nepříznivé klimatické podmínky určitého místa nebo oblasti. Projevuje se velmi nízkými či naopak vysokými hodnotami klimatických prvků (teploty vzduchu, relativní vlhkosti, atmosférických srážek apod.), případně velkou četností nebezpečných meteorologických jevů. V bioklimatologii je drsnost klimatu hodnocena nejrůznějšími indexy a odvozenými veličinami, viz např. diagram komfortu, teplota efektivní. Viz též tuhost zimy.

část meteorologie, zabývající se příčinami pohybů vzduchu v zemské atmosféře. Poznatky dynamiky atmosféry a jejich mat. formulace vytvořily základ dynamické meteorologie, jejíž praktickou aplikací jsou zejména dyn. metody předpovědi počasí. V širším smyslu se do dynamiky atmosféry zahrnuje i kinematika a statika atmosféry.

část fyziky oblaků a srážek, která aplikuje principy dynamiky kapalin na vývoj oblaků a srážek. Studuje vlastnosti pole proudění v oblaku i v jeho okolí, které jsou důsledkem nehydrostatických změn tlaku vzduchu, a jejichž důsledkem je časově a prostorově proměnné rozložení teploty, vlhkosti a mikrofyzikálních charakteristik oblaku. Viz též mikrofyzika oblaků a srážek.