Elektronický meteorologický slovník

samostatně stojící sériově vyráběný objekt, nebo drobná okrasná, též historizující stavba sloužící k umístění několika meteorologických přístrojů. Meteorologické sloupy byly zřizovány na často navštěvovaných veřejných prostranstvích (náměstí, promenády, parky u škol apod.) převážně od konce 19. století do 30. let 20. století. Jejich kamenná, dřevěná či železná konstrukce je zpravidla čtyřboká a dosahuje výšky 2 až 4 m. Středová část konstrukce, spojená s kamenným nebo zděným podstavcem, vytváří prostor pro výklenky nebo prosklené skříňky na měřící přístroje. Celý objekt bývá zakončen různě tvarovanou stříškou s funkční nebo jen ozdobnou větrnou korouhví. Výjimečně je sloup součástí další kamenné architektury v podobě altánu, která pak funguje jako radiační kryt. Do výklenků nebo skříněk sloupu mohl být instalován tlakoměr, teploměr, extrémní teploměry, vlhkoměr a registrační přístroje. Vrcholným či spíše pozoruhodným přístrojem své doby byl v mnohých sloupech vystavený Lambrechtův povětrnostní telegraf. Sloupy též prezentovaly různé klimatické přehledy a další informace pro obyvatelstvo. Problémem oproti standardní meteorologické budce bylo nedostatečně redukované oslunění přístrojů v určité části dne a nedostatečná ventilace uzavřených prostor sloupu s přístroji. Rovněž ošetřování a seřizování přístrojů bylo jen sporadické a nesystémové. Přesto meteorologické sloupy ve své době významně přispěly k popularizaci meteorologie mezi širokou veřejností.

(LI) [lajtning imidžr] – zobrazovací radiometr pro družicovou detekci blesků na geostacionární družici MTG.

syn. čára firnová.

čára, podél níž dochází k náhlé změně horiz. složek větru. Viz též horizontální střih větru.

viz čára instability.

čelo lineárně či do oblouku uspořádaného nefrontálního pásu zesílené tvorby konvektivní oblačnosti (Cu či Cb), jehož poloha se vyznačuje i na přízemních synoptických mapách. Z hlediska synoptické meteorologie nelze čáru instability ztotožnit s atmosférickou frontou, může se však projevit jako tlaková brázda v horních hladinách. Může se vyskytovat před studenou frontou ve vzdálenosti až několika set km. Silnější forma čáry instability s výskytem silných konvektivních bouří se označuje jako squall line, slabší formy čar instability mohou mít různý původ. Mohou být důsledkem přízemní konvergence proudění, mohou se vyskytnout na čele výtoku ze vzdálených konv. bouří, případně mohou být projevem brízy. Ve starší české meteorologické literatuře se setkáváme s pojmem čára húlav, který má dnes již jenom historický význam.

viz čára instability.

v meteorologii čára na souborné kinematické mapě, která odděluje oblasti s výskytem středů anticyklon, popř. hřebenů vysokého tlaku vzduchu, kde většinou převládá anticyklonální zakřivení izobar či izohyps, od oblastí s výskytem středů cyklon, popř. brázd nízkého tlaku vzduchu s převládajícím cyklonálním zakřivením izobar či izohyps. Viz též mapa kinematická souborná.

průsečnice frontální plochy se zemským povrchem nebo libovolnou výškovou hladinou. Frontální čárou zpravidla rozumíme zákres atmosférické fronty na přízemních synoptických mapách, který bývá stručně označován jako fronta.

čelo lineárně či do oblouku uspořádaného nefrontálního pásu zesílené tvorby konvektivní oblačnosti (Cu či Cb), jehož poloha se vyznačuje i na přízemních synoptických mapách. Z hlediska synoptické meteorologie nelze čáru instability ztotožnit s atmosférickou frontou, může se však projevit jako tlaková brázda v horních hladinách. Může se vyskytovat před studenou frontou ve vzdálenosti až několika set km. Silnější forma čáry instability s výskytem silných konvektivních bouří se označuje jako squall line, slabší formy čar instability mohou mít různý původ. Mohou být důsledkem přízemní konvergence proudění, mohou se vyskytnout na čele výtoku ze vzdálených konv. bouří, případně mohou být projevem brízy. Ve starší české meteorologické literatuře se setkáváme s pojmem čára húlav, který má dnes již jenom historický význam.

slang. označení pro vlhkostní rozhraní.

Termín je přejat z angličtiny, vznikl v USA. Skládá se z angl. dry „suchý“ a line „čára“.

syn. čára rovnováhy – myšlená čára na povrchu ledovce nebo firnového pole, která odděluje zónu akumulace sněhu, tj. oblast přírůstku sněhu a ledu, od zóny ablace, v níž nastává úbytek ledovce nebo firnoviště. Dlouhodobé změny polohy firnové čáry jsou příznakem kolísání klimatu nebo klimatických změn.

syn. čára sněžná teoretická – dolní sněžná čára, nad níž se po celý rok částečně uchovávají tuhé srážky na horiz. nezastíněném povrchu. Poloha klimatické sněžné čáry závisí pouze na klimatických podmínkách, a to na množství spadlých tuhých srážek, teplotě vzduchu, množství slunečního záření, oblačnosti, kontinentalitě klimatu aj. V polárních oblastech leží na hladině moří, nejvýše v Andách (6 400 m).

grafický záznam měření limnigrafem.

automatický hladinoměr sloužící k záznamu časového průběhu vodního stavu.

zařízení nebo přístroj k měření vodního stavu. Nejjednodušším hladinoměrem je vodočet, složitějšími různé typy limnigrafů.

viz rozměr charakteristický.

charakteristická veličina L rozměru délky používaná v teorii podobnosti. Je definována
$L=\frac{u_{\*}^3{c}_p\rho \Theta }{\kappa gH},$
kde u_* značí frikční rychlost, c_p měrné teplo vzduchu při stálém tlaku, ρ hustotu vzduchu, Θ potenciální teplotu, κ je von Kármánova konstanta, g velikost tíhového zrychlení a H vert. turbulentní tok tepla. Exaktní vysvětlení významu Obuchovovy délky plyne z rozměrové analýzy. Názorným způsobem, avšak poněkud zjednodušeně, ji lze interpretovat např. při stabilním zvrstvení ovzduší jako výšku nad zemským povrchem, kde produkce turbulentní kinetické energie, tj. kinetické energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění, následkem mech. tření proudícího vzduchu o zemský povrch, je přesně v rovnováze se zanikáním této energie působením stability zvrstvení. Viz též profil větru vertikální logaritmicko-lineární.

veličina v klasické teorii atm. turbulence, definovaná L. Prandtlem jako vzdálenost, na níž se individuální částice turbulentní proudící tekutiny (v meteorologii vzduchové částice) během pohybu napříč proudu beze zbytku smísí s okolním prostředím při zachování své konstantní hybnosti. Z hlediska formální analogie mezi charakteristikami vazkého laminárního proudění a turbulentního proudění se v jistém smyslu jedná o protějšek pojmu volná dráha molekuly. Obdobnou teorii směšovací délky vypracoval G. I. Taylor, jenž však místo konzervace hybnosti individuální částice tekutiny (vzduchu) uvažoval konzervaci vorticity. Směšovací délka se používá k vyjádření koeficientu turbulentní difuze. V teoriích turbulence se používá kromě směšovací délky podobná veličina nazývaná charakteristický rozměr turbulentních vírů nebo měřítko vírů, která se obvykle interpretuje jako střední rozměr turbulentních vírů.

viz délka Obuchovova.

(lm) – ve fotometrii jednotka světelného toku. Je definován jako světelný tok, který je do jednotkového prostorového úhlu vysílán bodovým zdrojem světla o svítivosti jedna kandela. Dle dřívější normy, která je dnes  zohledněna příslušnými přepočty, byl lumen definován jako světelný tok, který vysílá povrch absolutně černého tělesa o velikosti 5,305 . 10^-7 m²  při teplotě tuhnoucí platiny do celého poloprostoru.

veličina užívaná ve fotometrii k vyjádření prostorové hustoty světelného toku vysílaného plošným zdrojem. Je definovaná jako měrná svítivost neboli svítivost jednotkové plochy zdroje. Základní jednotkou jasu je kandela na metr čtvereční [1 cd m^-2], dříve označovaná jako nit (nt). Obdobou jasu v aktinometrii je zář.

jednotka (intenzity) osvětlení.