Elektronický meteorologický slovník

(WMC, z angl. World Meteorological Center) – jedna ze složek Globálního systému pro zpracování dat a předpovědi. Světové meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na globální úrovni ve spolupráci s regionálními specializovanými meteorologickými centry a národními meteorologickými centry. Světová meteorologická centra jsou v Melbourne, Moskvě a Washingtonu.

(European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites, Evropská organizace pro využití meteorologických družic) – evropská mezivládní organizace zřízená za účelem budování a provozování systému meteorologických družic pro potřeby jejích členských států. EUMETSAT vznikl postupným vyčleněním z Evropské vesmírné agentury (ESA), od roku 1986 je již samostatnou organizací se sídlem v německém Darmstadtu. EUMETSAT od počátku provozuje především geostacionární meteorologické družice pod názvem Meteosat, později rovněž různé polární meteorologické družice. Česká republika se stala spolupracujícím členem EUMETSATu roku 2005, od roku 2010 je již plným členem této organizace.

objekt na zemském povrchu a přeneseně i jeho radarový odraz, který je z meteorologického hlediska rušivý. V radarové meteorologii se často používá zkrácené označení pozemní cíl. Pozemní cíle se na rozdíl od cílů meteorologických vyskytují obvykle v menších, nesouvislých oblastech. Radarová odrazivost pozemního cíle se vyznačuje velkými horizontálními gradienty a značnou časovou proměnlivostí. Intenzita pozemních odrazů závisí mj. na vlnové délce, podmínkách šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, dále na materiálu, drsnosti a vlhkosti povrchu. K eliminaci pozemních cílů se obvykle používá dopplerovských filtrů (předpokládá se přibližně nulová rychlost pozemních cílů), statistických filtrů (fluktuace pozemních cílů jsou pomalejší), polarizačních měření nebo map průměrného rozložení pozemních cílů za tzv. pěkného počasí (bez meteorologických cílů).

bouřka, která se může vyvinout před frontální čarou teplé fronty. Nutným předpokladem jejího vývoje je alespoň podmíněná instabilita atmosféry v teplém vzduchu, existence výstupných pohybů podél frontálního rozhraní a radiační ochlazování horních vrstev frontální oblačnosti, které má za následek růst instability. Bouřka teplé fronty je u nás poměrně řídkým jevem a vyskytuje se výlučně v letním období obvykle v nočních hodinách. Základny Cb leží zpravidla mnohem výše než na studených frontách a pro pozorovatele ze země bývají zakryty jinou frontální oblačností druhu Ns a As. Průvodním jevem bouřky teplé fronty bývá i náhlé zesílení frontálních srážek.

vzniká nejčastěji v konvektivních bouřích na čele studené fronty, případně v oblačnosti druhu nimbostratus, v oblasti vynucených výstupů teplého vzduchu vzhůru před přitékajícím studeným vzduchem. Čím je teplý vzduch s instabilním teplotním zvrstvením vlhčí, tím se vyvíjejí mohutnější Cb s intenzivnějšími bouřkovými projevy. Bouřky studené fronty se mohou vyskytnout nad libovolným terénem v kteroukoliv denní dobu. Nejintenzivnější bývají v odpoledních a večerních hodinách. Mohou být uspořádány do pásu podél frontálního rozhraní v délce i několika stovek km. Bouřky studené okluzní fronty se v podstatě neliší od bouřky studené fronty. Viz též bouřka teplé fronty.

bouřka v oblasti studené advekce za studenou frontou. Vznik advekční bouřky je podmíněn existencí absolutní instability atmosféry alespoň do výšky kondenzační hladiny a podmíněnou instabilitou atmosféry do výšky alespoň 4 až 6 km. V současné met. literatuře se toto označení vyskytuje již jen ojediněle.

lid. označení pro bouřku uvnitř vzduchové hmoty.

bouřka, která se může vyvinout před frontální čarou teplé fronty. Nutným předpokladem jejího vývoje je alespoň podmíněná instabilita atmosféry v teplém vzduchu, existence výstupných pohybů podél frontálního rozhraní a radiační ochlazování horních vrstev frontální oblačnosti, které má za následek růst instability. Bouřka teplé fronty je u nás poměrně řídkým jevem a vyskytuje se výlučně v letním období obvykle v nočních hodinách. Základny Cb leží zpravidla mnohem výše než na studených frontách a pro pozorovatele ze země bývají zakryty jinou frontální oblačností druhu Ns a As. Průvodním jevem bouřky teplé fronty bývá i náhlé zesílení frontálních srážek.

vzniká nejčastěji v konvektivních bouřích na čele studené fronty, případně v oblačnosti druhu nimbostratus, v oblasti vynucených výstupů teplého vzduchu vzhůru před přitékajícím studeným vzduchem. Čím je teplý vzduch s instabilním teplotním zvrstvením vlhčí, tím se vyvíjejí mohutnější Cb s intenzivnějšími bouřkovými projevy. Bouřky studené fronty se mohou vyskytnout nad libovolným terénem v kteroukoliv denní dobu. Nejintenzivnější bývají v odpoledních a večerních hodinách. Mohou být uspořádány do pásu podél frontálního rozhraní v délce i několika stovek km. Bouřky studené okluzní fronty se v podstatě neliší od bouřky studené fronty. Viz též bouřka teplé fronty.

syn. bouřka uvnitř vzduchové hmoty.

syn. bouřka nefrontální – bouřka, která se vyskytuje v souvislosti s vývojem srážkových konvektivních oblaků druhu Cb v instabilní vzduchové hmotě bez vazby na atmosférické fronty. Vzniká zejména následkem termické konvekce v místech příznivých pro rychlé oteplování velkých objemů vzduchu.

bouřka, která se vyskytuje při vývoji srážkových konvektivních oblaků v zimním období, nejčastěji při přechodu rychle postupující výrazné studené nebo podružné studené fronty. Občas se může vyskytnouti za situace, kdy konv. oblaky v rámci frontální oblačnosti nelze rozlišit, pak je vázána na oblačnost typu nimbostratus. Je zpravidla doprovázena náhlým zesílením větru a silným sněžením. Horní hranice konv. oblačnosti bývá ve výšce pouze 4 až 5 km. Při přechodu zimní bouřky zaznamenáváme obyčejně jen několik velmi silných výbojů. Zimní bouřky jsou u nás řídké, nad oceány jsou však častým jevem.

druh bouřky ve studené instabilní vzduchové hmotě. Kvazifrontální bouřky souvisejí s uspořádanou konvekcí, vytvářejí zpravidla pásy a svými projevy se podobají bouřkám studené fronty. Postup konvektivních bouří, při jejichž vývoji se kvazifrontální bouřky vyskytují, je rychlý, řádově 50 km.h^–1. Kvazifrontální bouřky mají na daném místě krátké trvání a mohou se opakovat i několikrát za den. Mohou vznikat již v dopoledních hodinách, odpoledne zesilují, k večeru a během noci slábnou. Nejčastěji se vyskytují v jarním období.

druh bouřky ve studené instabilní vzduchové hmotě. Kvazifrontální bouřky souvisejí s uspořádanou konvekcí, vytvářejí zpravidla pásy a svými projevy se podobají bouřkám studené fronty. Postup konvektivních bouří, při jejichž vývoji se kvazifrontální bouřky vyskytují, je rychlý, řádově 50 km.h^–1. Kvazifrontální bouřky mají na daném místě krátké trvání a mohou se opakovat i několikrát za den. Mohou vznikat již v dopoledních hodinách, odpoledne zesilují, k večeru a během noci slábnou. Nejčastěji se vyskytují v jarním období.

bouřka, která se vyskytuje v oblasti atmosférické fronty. Frontální bouřky vznikají zpravidla na studené frontě nebo studené okluzi, mnohem řidčeji na teplé frontě. Mohou vzniknout v každé roč. i denní době. Viz též bouřka teplé fronty, bouřka studené fronty.

bouřka, při níž se vyskytne alespoň jeden blesk blíže než 3 km od místa pozorování, tj. s dobou mezi bleskem a zahřměním 10 s a kratší. Viz též hrom.

bouřka, při níž je v daném místě slyšitelné alespoň jedno zahřmění a doba mezi bleskem a zahřměním je delší než 10 s (tj. bouřka se vyskytuje ve vzdálenosti více než 3 km). V pozorovací praxi vzdálené bouřky rozdělujeme na bouřky vzdálené do 5 km od místa pozorování a na bouřky vzdálené více než 5 km od místa pozorování. Největší vzdálenost vzdálené bouřky závisí především na hladině akust. šumu v místě pozorování a na směru větru. Ve dne bývá zpravidla 15 až 20 km, v noci až 25 km (výjimečně jsou možné i delší vzdálenosti). Viz též bouřka blízká, bouřka na stanici, hrom.

lid. označení pro bouřku uvnitř vzduchové hmoty.

syn. bouře konvekční – souhrnné obecné označení pro meteorologické jevy, které se vyskytují při vývoji konvektivních oblaků druhu cumulonimbus nebo jejich soustav. Zahrnuje např. výskyt bouřky, tornáda, krup, prudkého nárazovitého větru nebo přívalového deště. Nepřesně se pro termín konv. bouře používá jako synonymum či hovorové označení termín bouřka. Jako bouře velmi silné intenzity (angl. severe storms) jsou zpravidla označovány konv. bouře splňující alespoň jedno z těchto kritérií: výskyt tornáda, výskyt krup o průměru větším než 2 cm, výskyt ničivého větru o rychlosti přesahující 25 m.s^–1. Viz též multicela, supercela, gust fronta, downburst, jednoduchá cela.

1. soubor el., opt. a akust. jevů, které doprovázejí výskyt blesků. Bouřky se vyskytují v oblacích druhu cumulonimbus, případně cumulus congestus a nimbostratus a jsou součástí konvektivní bouře. Podle synoptické situace, při níž se konv. bouře vyvíjejí, dělíme bouřky neformálně na bouřky frontální a bouřky uvnitř vzduchové hmoty (nefrontální). Frontální bouřky rozdělujeme na bouřky studené fronty a bouřky teplé fronty. U bouřek uvnitř vzduch. hmoty bereme v úvahu i další příčiny vývoje bouřky a rozlišujeme bouřky kvazifrontální, advekční a orografické. Bouřky dále označujeme podle doby a místa vzniku, pohybu, vzdálenosti od místa pozorování, intenzity projevů atd;
2. místně a časově omezená oblast konv. bouře, v níž se vyskytují elektrické blesky doprovázené hřměním. Pro pozorování bouřek na pozemních met. stanicích je podstatné přímé pozorování blesků a slyšitelnost hřmění.
3. Často se vyskytující nevhodné synonymum či hovorové označení pro konv. bouři.
Viz též blýskavice, hrom, intenzita bouřky, intenzita bouřkové činnosti, pozorování bouřek, izobronta, elektřina bouřková, předpověď konvektivních bouří.

Termín vznikl jako zdrobnělina slova bouře.

prudké a nepravidelné změny koncentrace iontů v ionosféře, spojené s poruchami v celé horní atmosféře, včetně magnetosféry a termosféry. Hlavním spouštěcím mechanizmem ionosférických bouří je sluneční vítr, který působí na magnetosféru. Důsledkem těchto interakcí je přenos energie do zemské atmosféry. Nejvíce se projevuje v poruchách vrstvy F2. Korpuskule pronikají buď z interplanetárního prostoru, nebo z vnějšího zemského radiačního pásu. Ionosférické bouře jsou doprovázeny magnetickými bouřemi, tj. poruchami v zemském magnetickém poli, které se často projevují polárními zářemi a kolísáním intenzity rádiového příjmu. Jev trvá většinou několik dnů.

zákl. jednotka ve struktuře konvektivní bouře. Zpravidla prochází třemi vývojovými stadii:
1. stadiem cumulu, kdy v cele převládá výstupný konvektivní proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky;
2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i sestupný konvektivní proud vzduchu s vypadávajícími srážkami;
3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia cumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě vysoké oblačnosti. Viz též multicela, supercela.

Termín cela pochází z lat. cella „schránka, komůrka, buňka (medového plástu)“; jeho použití v meteorologii vychází z posledního uvedeného významu, viz cela otevřená, cela uzavřená.

zákl. jednotka ve struktuře konvektivní bouře. Zpravidla prochází třemi vývojovými stadii:
1. stadiem cumulu, kdy v cele převládá výstupný konvektivní proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky;
2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i sestupný konvektivní proud vzduchu s vypadávajícími srážkami;
3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia cumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě vysoké oblačnosti. Viz též multicela, supercela.

Termín cela pochází z lat. cella „schránka, komůrka, buňka (medového plástu)“; jeho použití v meteorologii vychází z posledního uvedeného významu, viz cela otevřená, cela uzavřená.

bouřka spojená s orografickým zesílením konvekce, zejména termické konvekce nad osluněnými svahy. Vývoj konvektivní oblačnosti a vznik orografické bouřky je dále podporován orograficky podmíněným vynuceným výstupným prouděním na návětrné straně hor. Orografické bouřky řadíme mezi bouřky uvnitř vzduchové hmoty.

lid. označení pro bouřku uvnitř vzduchové hmoty.

zákl. jednotka ve struktuře konvektivní bouře. Zpravidla prochází třemi vývojovými stadii:
1. stadiem cumulu, kdy v cele převládá výstupný konvektivní proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky;
2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i sestupný konvektivní proud vzduchu s vypadávajícími srážkami;
3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia cumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě vysoké oblačnosti. Viz též multicela, supercela.

Termín cela pochází z lat. cella „schránka, komůrka, buňka (medového plástu)“; jeho použití v meteorologii vychází z posledního uvedeného významu, viz cela otevřená, cela uzavřená.

skutečný nebo předpokládaný rytmus hodnot klimatických prvků v sekulárních pozorováních. Viz též rytmy povětrnostní, perioda, periodicita.

syn. oscilace kvazidvouletá.

syn. oscilace kvazidvouletá.