Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene a

X
ablace
proces povrchového i vnitřního ubývání sněhové pokrývky nebo ledovce prostřednictvím tání nebo sublimace. Viz též klasifikace klimatu geomorfologická, čára firnová, akumulace sněhu.
Termín pochází z lat. ablatio „odstranění“, které je odvozeno od slovesa auferre „odnášet, odstraňovat“ (z ab- „od-“ a ferre „nést“).
angl: ablation; slov: ablácia; něm: Ablation f; fr: ablation f; rus: абляция  1993-a3
absorpce záření
obecně pohlcování určitého, nejčastěji elektromagnetického záření v daném prostředí. V meteorologii jde o pohlcování krátkovlnného nebo dlouhovlnného záření atmosférou, svrchní vrstvou pedosféry nebo litosféry, vegetačním krytem a vodními plochami. V atmosféře se v průměru absorbuje přibližně 15 % slunečního záření, které do ní vstoupilo, a přibližně 90 % dlouhovlnného záření procházejícího ovzduším od zemského povrchu směrem nahoru. Na absorpci záření v atmosféře se podílejí její plynné složky, oblaky a částice aerosolového aerosolu; u plynů jde o selektivní absorpci záření. Pevný povrch absorbuje dopadající záření v tenké svrchní vrstvičce, čímž se liší od vody, kde k absorpci dochází ve vrstvě silné až několik metrů. Absorpce záření významně ovlivňuje radiační i tepelnou bilanci planety Země. Absorpce slunečního záření vhodných vlnových délek zelenými rostlinami je v přírodě podmínkou pro fotosyntézu. Viz též koeficient absorpce.
angl: absorption of radiation; slov: absorpcia žiarenia; něm: Absorption der Strahlung f; fr: absorption du rayonnement f; rus: поглощение радиации  1993-a3
absorpce záření selektivní
absorpce záření určitých vlnových délek radiačně aktivními plyny. Příčinou jsou změny kvantových stavů jejich atomů či molekul, k nimž dochází pouze na určitých absorpčních čárách, tvořících dohromady absorpční spektrum daného plynu. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílejí největší měrou skleníkové plyny, pohlcující podstatnou část dlouhovlnného záření. Pro život na Zemi je neméně důležitá selektivní absorpce ultrafialového záření molekulami ozonu ve stratosféře a excitovaným atomárním kyslíkem v mezosféře a spodní termosféře. Viz též koeficient absorpce.
angl: selective absorption; slov: selektívna absorpcia žiarenia; něm: selektive Absorption f; fr: absorption sélective f; rus: избирательное поглощение  1993-a3
adaptace
proces přizpůsobení se aktuálnímu nebo očekávanému klimatu a jeho projevům. Adaptací se člověk snaží zmírnit škody způsobené měnícím se klimatem nebo využít možnosti, které změny poskytují. V přírodních systémech mohou lidské zásahy přirozenou adaptaci usnadnit nebo zkomplikovat. Viz též změna klimatu, IPCC.
Termín pochází z lat. adaptatio „přizpůsobení“, které je odvozeno od slovesa adaptare „přizpůsobovat“ (z ad „k“ a aptare „připravovat“).
angl: adaptation; slov: adaptácia; něm: Adaptation f; fr: adaptation; rus: адаптация  2014
adiabata
křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději. Rozlišujeme suché, vlhké, nenasycené a nasycené adiabaty, popř. pseudoadiabaty.
Termín vznikl v němčině zkrácením původně angl. pojmu adiabatic curve „adiabatická křivka“, který zavedl brit. fyzik W. J. M. Rankine v r. 1859. Pochází z řec. ἀδιαβατός [adiabatos] „neprůchodný, nepřekročitelný“, složeného ze záporky ἀ- [a-] „ne-“, διά [dia] „skrz“ a βατός [batos] „schůdný“ (z βαίνειν [bainein] „kráčet“). Souvisí s tepelnou uzavřeností adiabatického děje.
angl: adiabat, adiabatic curve; slov: adiabata; něm: Adiabate f; fr: adiabatique f, isoligne adiabatique f; rus: адиабата  1993-a3
adiabata nasycená
křivka na termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém dějinasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Sklon křívky  tedy odpovídá nasyceně adiabatickému teplotnímu gradientu a slabě závisí na množství zkondenzované kapalné vody. Protože teplo potřebné ke změně teploty kapalné vody přítomné v nasyceném vzduchu je velmi malé, je rozdíl mezi nasycenou adiabatou a pseudoadiabatou zanedbatelný. Na termodynamickém diagramu se proto při znázornění adiabatického děje v nasyceném vzduchu používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako vlhká adiabata.
angl: moist adiabat, saturated adiabatic , wet adiabat, wet adiabatic; slov: nasýtená adiabata; něm: Sättigungsadiabate f; fr: adiabatique saturée f, adiabatique saturée f, pseudoadiabatique f, isoligne pseudoadiabatique f; rus: влажная адиабата  1993-a3
adiabata nenasycená
souhrnné označení pro adiabatu suchou a vlhkou.
angl: non-saturated adiabatic; slov: nenasýtená adiabata; něm: ungesaettigte Adiabate f; fr: adiabatique non saturée f  1993-a3
adiabata suchá
křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém dějisuchém vzduchu. Je zároveň izolinií potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě T a tlaku vzduchu p je Poissonova rovnice
T0T =(p0p )κd
kde κd = Rd / cpd  0,286, Rd je měrná plynová konstanta suchého vzduchu, cpd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku, T0 abs. teplota při tlaku p0. Při užití proměnných abs. teplota T a výška z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí
T=T0-γdz,
kde γd je suchoadiabatický teplotní gradient aT0 abs. teplota ve výšce z = 0.
angl: dry adiabat , dry adiabatic; slov: suchá adiabata; něm: Trockenadiabate f; fr: adiabatique sèche f, adiabatique f; rus: сухая адиабата  1993-a3
adiabata vlhká
křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději ve vlhkém nenasyceném vzduchu. Protože rozdíl mezi adiabatou pro suchý vzduch a adiabatou pro vlhký nenasycený vzduch je velmi malý, do termodynamického diagramu se vlhké adiabaty nezakreslují a pro adiabatický děj v nenasyceném vzduchu se používají suché adiabaty. V americké terminologii se termínem vlhká adiabata (moist adiabat) označuje nasycená adiabata.
slov: vlhká adiabata; něm: Feuchtadiabate f; fr: adiabatique humide m  1993-a3
advekce
přenos dané charakteristiky vzduchu prouděním v atmosféře. Advekcí horizontální, izobarickou, izentropickou atd. rozumíme advekci v dané horiz., izobarické, izentropické atd. hladině. Advekci určité skalární veličiny φ (teploty vzduchu, tlaku vzduchu, vlhkosti vzduchu apod.) matematicky definujeme jako záporně vzatý skalární součin rychlosti proudění a gradientu této veličiny, tj.
-vxφx -vyφy -vzφz
kde vx , vy , vz značí složky rychlosti proudění v třídimenzionální kartézské souřadnicové soustavě, tvořené osami x, y, z. V synoptické meteorologii advekcí zpravidla označujeme přenos vzduchové hmoty určitých vlastností a v tomto smyslu mluvíme např. o advekci studeného, teplého, vlhkého, znečištěného atd. vzduchu. Pojem studený, teplý, vlhký, znečištěný atd. vzduch je zde míněn relativně, tj. vzhledem ke vzduchu, který je advehovanou vzduchovou hmotou nahrazován.
Termín je v meteorologickém významu poprvé doložen v němčině v r. 1896. Pochází z lat. advectio „přivezení, přemístění“, které je odvozeno od slovesa advehere „přivážet“ (z ad „k“ a vehere „vézt“).
angl: advection; slov: advekcia; něm: Advektion f; fr: advection f; rus: адвекция  1993-a3
advekce ageostrofická
angl: ageostrophic advection; slov: ageostrofická advekcia; něm: ageostrophische Advektion f; fr: advection agéostrophique f; rus: агеострофическая адвекция  1993-a3
advekce geostrofická
angl: geostrophic advection; slov: geostrofická advekcia; něm: geostrophische Advektion f; fr: advection géostrophique f; rus: геострофическая адвекция  1993-a3
advekce studená
advekce působící v daném místě ochlazování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti větru a teplotního gradientu je záporný. Viz též úhel advekce.
angl: cold advection; slov: studená advekcia; něm: Kaltluftadvektion f; fr: advection d'humidité f; rus: адвекция холода  1993-a3
advekce teplá
advekce působící v daném místě oteplování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti větru a teplotního gradientu je kladný. Viz též úhel advekce.
angl: warm advection; slov: teplá advekcia; něm: Warmluftadvektion f; fr: advection de chaleur f; rus: адвекция тепла  1993-a3
aerogram
Termín zavedl A. Refsdal, který tento diagram navrhl v r. 1935. Skládá se z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o vzduchu“.
angl: aerogram; slov: aerogram; něm: Aerogramm n; fr: aérogramme m; rus: аэрологческая диаграмма  1993-a1
aeroionty
Termín se skládá z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a ἰόν [ion, gen. iontos] „jdoucí“ (tvar slovesa ἰέναι [ienai] „jít“), čímž odkazuje na pohyb iontů v el. poli.
angl: atmospheric ions; slov: aeroióny; něm: atmosphärische Ionen n/pl ; fr: ions atmosphériques pl; rus: атмосферные ионы  1993-a1
aeroklimatologie
Termín se skládá z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a slova klimatologie.
angl: aeroclimatology; slov: aeroklimatológia; něm: Aeroklimatologie f; fr: aéroclimatologie f; rus: аэроклиматология  1993-a1
aerologie
obor meteorologie, který se zabývá pozorováním a výzkumem mezní vrstvy atmosféry a volné atmosféry. Těžištěm aerologie jsou aerologická pozorování, především aerologická měření ve formě sondáží atmosféry, zajišťovaných z aerologických stanic. Zákl. a nejčastěji měřenými meteorologickými prvky jsou teplota vzduchu, tlak vzduchu, vlhkost vzduchu a vítr. Kromě toho se aerologie věnuje i výzkumu ozonu, atmosférické elektřiny a radioaktivity i některých složek dlouhovlnného záření. Pod aerologii řadíme klimatologii volné atmosféry a někdy též aeronomii.
Termín zavedl brit. přírodovědec a lexikograf B. Martin v r. 1735 jako označení vědy o atmosféře; v dnešním významu ho použil něm. meteorolog W. Köppen v r. 1906. Skládá se z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a komponentu -λoγία [-logia] „nauka, věda“, který je příbuzný se slovem λόγoς [logos] „výklad, slovo“.
angl: aerology; slov: aerológia; něm: Aerologie f; fr: aérologie f; rus: аэрология  1993-a3
aerologie nepřímá
slang. označení pro nepřímá aerologická pozorování.
angl: indirect aerology; slov: nepriama aerológia; něm: indirekte Aerologie f; fr: aérologie indirecte f; rus: косвенная аэрология  1993-a3
aeronomie
nauka o stavbě a vlastnostech atmosféry Země nad troposférou. Zkoumá její fyz. charakteristiky (strukturní parametry) a fyz. a fyz.-chem. procesy, které určují její stav a časové změny, podmíněné převážně ději na slunečním povrchu a jím vysílaným zářením. K pozemním metodám aeronomických pozorování patří vizuální a fotografické pozorování svítících nočních oblaků, meteorů a polárních září, spektrografické metody výzkumu záření nočního svitu oblohy a polárních září a sondování ionosféry radiovlnami. Vznik aeronomie v podstatě souvisí až s počátkem systematického průzkumu vysoké atmosféry přímými metodami, tj. raketovými sondážemi (od r. 1945) a výzkumnými družicemi (od r. 1957). Viz též aerologie.
Termín navrhl brit. přírodovědec S. Chapman v r. 1946. Zamýšlel jím nahradit výraz meteorologie, návrh se však neujal. V r. 1953 proto Chapman zavedl používání termínu v dnešním významu. Skládá se z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a z komponentu -νομία [-nomia] „vědní obor“, který je odvozen od νόμος [nomos] „zákon“.
angl: aeronomy; slov: aeronómia; něm: Aeronomie f; fr: aéronomie f; rus: аэрономия  1993-a2
aeroplankton
Termín byl zaveden v r. 1912 v němčině; vznikl přidáním předpony aero- (z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“) k pojmu plankton (z řec. πλαγκτός [planktos] „bloudící, zmatený“).
slov: aeroplanktón; něm: Aeroplankton f, Luftplankton f; fr: plancton aérien m, aéroplancton m; rus: атмосферный планктон, воздушный планктон  1993-a2
aerosol atmosférický
1. suspenze pevných a/nebo kapalných atmosférických částic ve vzduchu. Ačkoli toto vymezení splňují i oblačné částice, v meteorologii je většinou pod pojem atmosférický aerosol nezahrnujeme. Částice atmosférického aerosolu mohou být původu přírodního (částice mořské soli, atmosférický prach, vulkanický popel, atmosférický plankton apod.) nebo antropogenního (kouř, popílek průmyslového původu a jiné zplodiny spalovacích procesů, chem. a mech. technologií apod.). Důležitými charakteristikami atmosférického aerosolu jsou chemické složení aerosolových částic, jejich hmotnostní či objemová koncentrace, spektrum velikosti částic apod. Velikost částic zahrnovaných pod pojem atmosférický aerosol v literatuře kolísá, v nejširším pojetí zahrnuje všechny částice o ekvivalentním poloměru pod 100 µm, tedy včetně nanočástic. Podle velikosti rozlišujeme v případě pevných částic frakce PM10, PM2,5, PM1 a PM0,1. Velikost a tvar částic podmiňují jejich pádovou rychlost, která spolu s povětrnostními podmínkami určuje míru depozice na zemský povrch. Pro aerosolové částice se obvykle předpokládá, že jejich pádová rychlost dosahuje max. několika cm.s–1, jejich setrvačnost je při pohybech ve vzduchu zanedbatelná a lze na ně aplikovat podmínky Brownova pohybu. Viz též částice suspendované.
2. v současné terminologii se pojem aerosoly používá v množném čísle též jako syn. pro samotné aerosolové částice. Podle původu částic se pak v literatuře někdy rozlišují pojmy aerosoly přirozené (mořské, kontinentální, pouštní apod.) a antropogenní (městské, průmyslové, dopravní apod.). Podle způsobu vzniku se rozlišují aerosoly primární a aerosoly sekundární (popř. aerosoly disperzní, resp. nukleační), z nichž hlavní pozornost zasluhují sekundární organické aerosolůy (SOA).
angl: atmospheric aerosol; slov: atmosférický aerosol; něm: atmosphärisches Aerosol n; fr: aérosol atmosphérique m, particules d'aérosols pl; rus: атмосферный аэрозоль  1993-a3
aerosoly antropogenní
aerosolové částice, které vznikly v souvislosti s lidskou činností, např. leteckou a další dopravou, průmyslovou výrobou či zemědělstvím. Primární antropogenní aerosoly jsou tvořeny přímo emisemi pevných nebo kapalných znečišťujících příměsí, sekundární antropogenní aerosoly se vytvářejí v atmosféře nukleací, např. v důsledku antropogenních emisí oxidu siřičitého, oxidů dusíku nebo látek typu VOC.
angl: antropogenic aerosols; slov: antropogénne aerosoly; rus: антропогенные аэрозольные частицы  2019
aerosoly disperzní
slov: disperzné aerosoly  2014
aerosoly kondenzační
slov: kondenzačné aerosoly; fr: particules à (noyau de) condensation pl  2014
aerosoly nukleační
slov: nukleačné aerosoly  2014
aerosoly organické sekundární
(SOA) – sekundární aerosoly, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují VOC jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s hydroxylovým radikálem OH*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k nukleaci, tj. vzniku částic typu Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.
angl: secondary organic aerosols; slov: sekundárne organické aerosoly; něm: sekundäres organisches Aerosol n; fr: aérosols organiques (biogéniques) secondaires pl  2014
aerosoly primární
aerosolové částice, které jsou do vzduchu přímo emitovány ze svých zdrojů. V čes. tech. literatuře, zejména staršího původu, se někdy označují jako disperzní aerosoly. Viz též aerosoly sekundární.
angl: primary aerosols; slov: primárne aerosoly; něm: primäres Aerosol n; fr: aérosols primaires (biogéniques); rus: первичные аэрозольные (взвешенные) частицы  2014
aerosoly sekundární
syn. aerosoly nukleační – aerosolové částice, které vznikají v atmosféře procesem nukleace z původně plynných látek. Ve starší čes. tech. literatuře se označují i jako aerosoly kondenzační.
angl: secondary aerosols; slov: sekundárne aerosoly; něm: sekundäres Aerosol n; fr: aérosols secondaires; rus: вторичные аэрозольные (взвешенные) частицы  2014
aerostat
v meteorologii syn. pro balon upoutaný.
Termín se skládá z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a στατός [statos] „stojící, pevný“. Met. význam je zúžený; obecně se jako aerostat označuje kterýkoli prostředek letecké dopravy lehčí než vzduch, přičemž komponent -stat nevyjadřuje jeho upevnění, nýbrž využití aerostatické vztlakové síly.
angl: aerostat; slov: aerostat; něm: Luftballon m; fr: aérostat m; rus: аэростат  1993-a3
afelium
syn. odsluní – bod na oběžné dráze Země kolem Slunce s maximální vzdáleností od jeho středu. Při současné excentricitě oběžné dráhy Země kolem Slunce je tato vzdálenost cca 152 mil. km, což má za následek zeslabení slunečního záření dopadajícího na Zemi o přibližně 3,5 % oproti jeho intenzitě při střední vzdálenosti obou těles (149,6 mil. km). V současné fázi precese zemské osy prochází Země afeliem 4. července, což způsobuje prodloužení, avšak relativní zmírnění léta na severní polokouli oproti situaci v opačné fázi precesního cyklu. Viz též perihelium.
Termín zavedl Jan Kepler (1571–1630), a to analogicky k pojmu apogeum, užívanému v geocentrické teorii. Lat. termín aphelium vznikl z řec. předpony ἀπο- [apo-] s významem „z, od“ a podstatného jména ἥλιος [hélios] „Slunce“.
angl: afelion; slov: afélium; rus: афелий  2019
agregace
obecně vzájemné spojování pevných aerosolových částic, ve fyzice oblaků a srážek spojování ledových krystalků při jejich vzájemných nárazech a vznik sněhových vloček. Ve starší odb. literatuře se agregace často zahrnuje pod pojem koagulace.
Termín pochází z lat. aggregatio „přičítání, hromadění“ (od slovesa aggregare „připojit, hromadit“, v němž je obsažena předpona ad- s významem „k, při“ a podstatné jméno grex „stádo, houf“).
angl: aggregation; slov: agregácia; něm: Aggregation f; fr: agrégation f; rus: агрегация  1993-a3
agroklimatologie
syn. klimatologie zemědělská – odvětví aplikované klimatologie v zemědělství, a to jak v rostlinné, tak živočišné výrobě. K hlavním úkolům agroklimatologie patří:
a) hodnocení klimatu z hlediska zemědělství;
b) provádění agroklimatologické rajonizace neboli vymezování klimatických oblastí pro racionální pěstování zeměd. plodin, chov dobytka, popř. využití mechanizace;
c) studium mikroklimatu uzavřených prostor, např. stájí, skleníků, objektů určených k uskladnění zeměd. produktů apod.;
d) poskytování podkladů pro výstavbu zeměd. objektů, provádění zeměd. meliorací, provoz závlahového hospodářství atd.
Viz též agrometeorologie.
Termín se skládá z řec. ἀγρός [agros] „pole“ a slova klimatologie.
angl: agroclimatology; slov: agroklimatológia; něm: Agrarklimatologie f; fr: agroclimatologie f; rus: агроклиматология  1993-a2
agrometeorologie
syn. meteorologie zemědělská – obor aplikované meteorologie, který studuje vlivy počasí a klimatu na zemědělství. Poznatků z agrometeorologie se využívá v rostlinné a živočišné výrobě, zejména ve sféře řízení a rozhodování, např. při určování agrotechnických termínů, závlahových dávek nebo ochraně plodin před nepříznivými met. jevy. Cennými met. informacemi pro zemědělce jsou speciální výstupy agrometeorologické předpovědi. Součástí agrometeorologie v širším slova smyslu je agroklimatologie.
Termín se skládá z řec. ἀγρός [agros] „pole“ a slova meteorologie.
angl: agrometeorology; slov: agrometeorológia; něm: Agrarmetorologie f; fr: agrométéorologie f; rus: агрометеорология  1993-a2
airglow
Termín zavedl z podnětu O. Struveho v r. 1950 amer. astronom C. T. Elvey. Skládá se z angl. slov air „vzduch“ a glow „záře“.
angl: airglow; slov: airglow; něm: Himmelsleuchten n  2016
akcelerometr
nazývaný také jako gravitační sensor (G-senzor) je přístroj, který umožňuje indikaci hodnot turbulence během letu letadla. Registrace hodnot turbulence je pak prováděna pomocí akcelerografů. Oba tyto přístroje jsou založeny na principu setrvačnosti hmoty pro měření rozdílu mezi kinematickým zrychlením (vhledem k určitému inerciálnímu souřadnému systému) a gravitačním zrychlením. Klasické mechanické senzory indikovaly, popř. registrovaly rel. změnu polohy tělíska upevněného na pružině vůči letadlu. V současnosti jsou nahrazovány tzv. MEMS (mikro-elektromechanickými) akcelerometry/akcelerografy, které jsou vyráběny technologií bulk MM (slepení senzoru a elektronického obvodu). Snímání pohybu senzoru je prováděno piezoodporově, piezoelektricky a nebo kapacitně. Stupnice přístrojů je kalibrována v jednotkách tíhového zrychlení.
Termín se skládá z lat. accelerare „zrychlit“ (z předpony ad- s významem „k, při“ a z adjektiva celer „rychlý“) a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
angl: accelerometer; slov: akcelerometer; něm: Beschleunigungsmesser m; fr: accéléromètre m; rus: акселерометр  1993-a3
aklimatizace
postupné přizpůsobování živých organizmů změněným podmínkám (např. aklimatizace výšková).
Termín se skládá z lat. předpony ad- s významem „k, při“ a z řec. κλίμα [klíma, gen. klímatos] „pás Země“.
angl: acclimatization; slov: aklimatizácia; něm: Akklimatisation f; fr: s'acclimater, acclimation; rus: акклиматизация  1993-a3
aktinograf
v současnosti již nepoužívaný registrační aktinometr zaznamenávající časový průběh přímého slunečního záření.
Termín se skládá z řec. ἀκτίς [aktis, gen. aktinos] „(sluneční) paprsek, záře“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
angl: actinograph; slov: aktinograf; něm: Aktinograph m; fr: actinographe m; rus: актинограф  1993-a3
aktinogram
záznam aktinografu.
Termín vznikl odvozením od termínu aktinograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ἀκτίς [aktis, gen. aktinos] „(sluneční) paprsek, záře“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“.
angl: actinogram; slov: aktinogram; něm: Aktinogramm n; fr: actinogramme m; rus: актинограмма  1993-a1
aktinometr
přístroj k měření přímého slunečního záření, jehož princip neumožňuje abs. měření ve fyz. jednotkách, jak je tomu u pyrheliometrů. Čidla aktinometru využívají k získání informace o měřené veličině zvýšení teploty černé plochy nebo dutiny po ozáření Sluncem. Teplotní rozdíl se měří teploměrem, bimetalem nebo termočlánky.
Původní aktinometr vynalezl a pojmenoval angl. astronom J. Herschel v r. 1825. Termín se skládá z řec. ἀκτίς [aktis, gen. aktinos] „(sluneční) paprsek, záře“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
angl: actinometer; slov: aktinometer; něm: Aktinometer n; fr: actinomètre m; rus: актинометр  1993-a1
aktinometr bimetalický Michelsonův
aktinometr, jehož čidlem je jemný začerněný bimetalický pásek. Výchylka bimetalu po zahřátí slunečním zářením, která je úměrná intenzitě slunečnímu záření, se čte pomocí slabě zvětšujícího mikroskopu. Doba potřebná k určení záření je 20 až 30 sekund. Použitím barevných filtrů je možné určit intenzitu slunečního záření v různých oblastech spektra. Původní verze přístroje pochází od rus. fyzika V. M. Michelsona z r. 1905, později byl přístroj několikrát zdokonalen, a to především W. Martenem v Německu r. 1928 (aktinometr Michelsonův–Martenův). Stupnice aktinometru se kalibruje srovnáním s pyrheliometrem.
angl: Michelson bimetallic actinometer; slov: Michelsonov bimetalický aktinometer; něm: Bimetallaktinometer nach Michelson n; fr: actinographe de Michaelson m; rus: биметаллический актинометр Михельсона  1993-a2
aktinometr diferenciální
aktinometr měřící jas oblohy v nejbližším okolí Slunce jako rozdíl celkového záření procházejícího vstupním otvorem tubusu radiometru a záření vysílaného samotným slunečním diskem. V ČR se diferenciální aktinometry nepoužívají.
angl: differential actinometer; slov: diferenciálny aktinometer; něm: Differentialaktinometer n; fr: radiomètre différentiel m; rus: дифференциальный актинометр  1993-a3
aktinometrie
obor meteorologie zabývající se studiem a měřením záření. Kromě vlastního měření jednotlivých druhů záření, např. záření Slunce, záření atmosféry, záření zemského povrchu a radiační bilance aktinometrie studuje zákonitosti absorpce a rozptylu záření v atmosféře. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
Termín se skládá z řec. ἀκτίς [aktis, gen. aktinos] „(sluneční) paprsek, záře“ a -μετρία [-metria] „měření“.
angl: actinometry; slov: aktinometria; něm: Aktinometrie f; fr: actinométrie f; rus: актинометрия  1993-a2
aktivita geomagnetická
časová proměnlivost zemského magnetického pole. Je způsobena zejména změnami v rychlosti a hustotě částic slunečního větru. Náhlé změny se označují jako geomagnetické poruchy, v případě výrazných přechodných změn pak hovoříme o geomagnetické bouři.
angl: geomagnetic activity  2021
aktivita sluneční
syn. činnost sluneční – soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to granule, spikule, fakule a sluneční skvrny ve fotosféře, dále sluneční erupce, protuberance a erupce ve sluneční koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve chromosféře. Sluneční aktivita se mění v rámci jedenáctiletého slunečního cyklu i v delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je atmosférická ionizace, vznik polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též číslo Wolfovo.
angl: solar activity; slov: slnečná aktivita; něm: Sonnenaktivität f, Sonnenaktivität f; fr: activité solaire f; rus: солнечная активность  1993-b3
aktuál
slang. označení pro počasí skutečné.
Termín pochází z lat. actualis „(ú)činný, skutečný“.
angl: current weather; slov: aktuál; něm: tatsächliches Wetter n ; fr: météo en temps réel f; rus: текущая погода, реальная погода  1993-a1
akumulace sněhu
1. proces hromadění sněhu vypadáváním tuhých srážek a vzniku sněhové pokrývky, popř. působením větru na zvířený sníh; v tomto smyslu je akumulace sněhu protikladem ablace;
2. Výsledek uvedeného procesu. V planetárním měřítku jsou nejrozsáhlejšími akumulacemi sněhu polární sněhové čepičky.
Při akumulaci sněhu v terénu hraje důležitou roli především převládající směr větru a expozice, jež ovlivňují vznik akumulací ve formě sněhových návějí, jazyků a závějí.
angl: accumulation of snow; slov: akumulácia snehu; něm: Akkumulation von Schnee f; fr: accumulation de neige f; rus: аккумуляция снега  1993-a3
akustika atmosférická
odvětví meteorologie studující vliv atm. podmínek na šíření a slyšitelnost zvuků z různých zdrojů a zvuky atm. původu. Viz též šíření zvuku, pásmo slyšitelnosti, pásmo ticha, pozorování bouřek, vlna rázová, vlny zvukové.
angl: atmospheric acoustics; slov: atmosférická akustika; něm: atmosphärische Akustik f; fr: acoustique atmosphérique f; rus: атмосферная акустика  1993-a1
albedo
poměr množství odraženého záření k množství záření dopadlého na určitý povrch. Albedo vyjadřujeme buď jako číslo bez fyz. rozměru, jehož hodnota leží v intervalu (0, 1), nebo častěji v procentech. Obvykle se používá k charakteristice poměrů v krátkovlnné oblasti spektra, tj. pro poměr odraženého a globálního slunečního záření. Z přirozených druhů povrchu souše má největší albedo sněhová pokrývka (čistý čerstvý sníh odráží 70 i více procent dopadajícího slunečního záření, povrch půdy nebo vegetační kryt zhruba od 5 do 35 %). Albedo vodních ploch silně závisí na výšce Slunce nad obzorem (s klesající výškou Slunce roste) a pohybuje se zhruba v rozmezí 2 až 70 %.
Termín zavedl do fotometrie švýc. přírodovědec J. H. Lambert v r. 1760. Slovo pochází z latiny, kde označuje bělost (od albus „bílý“, srov. albín). Odkazuje na skutečnost, že světlejší povrchy mají větší odrazivost.
angl: albedo; slov: albedo; něm: Albedo f; fr: albédo m; rus: альбедо  1993-a3
albedo Země
poměr záření odraženého Zemí jako planetou k záření Slunce vstupujícímu do atmosféry Země. V současné době se na základě družicových meteorologických měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.
angl: albedo of the Earth, planetary albedo; slov: albedo Zeme; něm: Albedo der Erde f, Erdalbedo f, planetare Albedo f; fr: albédo terrestre m; rus: альбедо Земли, планетарное альбедо  1993-a2
albedometr
přístroj pro měření albeda. Principiálně je tvořen pyranometrem upraveným tak, aby jeho vodorovně orientované čidlo mohlo být obráceno postupně směrem vzhůru a dolů. Z hodnot naměřených při obou polohách čidla se vypočte hledaný poměr. Albedometr se užívá např. k určení albeda oblaků nebo rozličných druhů zemského povrchu, jako trávy, sněhu apod.
Termín se skládá z lat. albedo „bělost“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
angl: albedometer; slov: albedometer; něm: Albedometer n; fr: albédomètre m; rus: альбедометр  1993-a1
album oblaků
slov: album oblakov; něm: Wolkenatlas m  1993-a1
alej tornádová
  2023
altimetr
družicové meteorologii označení pro aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž asimilována do modelů numerické předpovědi počasí. Viz též družice Jason.
Termín pochází z lat. slova altimeter, doloženého již v 11. století jako označení přístroje na měření výšky. Skládá se z lat. altus „vysoký“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
angl: altimeter; slov: altimeter; něm: Altimeter n, Höhenmesser m, Altimeter n, Höhenmesser m; fr: altimètre m; rus: алтиметр  2014
altocumulus
(Ac) [altokumulus] – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Ac je charakterizován jako menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků barvy bílé či šedé, popř. bílé a šedé, které mají vlastní stíny. Skládají se z malých oblačných částí v podobě vln, oblázků, valounů apod., které mohou být navzájem oddělené nebo mohou spolu souviset. Mnohdy mají částečně vláknitý nebo rozplývavý vzhled. Zdánlivá velikost jednotlivých pravidelně uspořádaných částí bývá 1 až 5° prostorového úhlu. Ac je vodní nebo smíšený oblak středního patra. Vzniká např. následkem vlnového proudění, při přetékání vzduchu přes horské překážky nebo transformací jiných druhů oblaků. Průsvitnost Ac je velmi proměnlivá. Ac lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, floccus, castellanus nebo volutus a podle odrůdy jako translucidus, perlucidus, opacus, duplicatus, undulatus, radiatus a lacunosus. Zvláštnostmi Ac mohou být virga a mamma. Viz též beránky.
Termín navrhl franc. meteorolog E. Renou v r. 1870. Byl vytvořen spojením lat. slov altus „vysoký, ve výši“ a cumulus „kupa, hromada“. Do češtiny se v minulosti překládal jako vysoká kupa.
angl: Altocumulus; slov: altocumulus; něm: Altocumulus m; fr: altocumulus m; rus: высококучевые облака  1993-a3
altostratus
(As) – jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. As je charakterizován jako šedavá a modravá oblačná plocha nebo vrstva, s vláknitou nebo žebrovitou strukturou nebo i bez patrné struktury, která pokrývá úplně nebo částečně oblohu. Oblak bývá často tak tenký, že obrysy Slunce lze pozorovat jako za matným sklem. U As se nevyskytují halové jevy. As je smíšený, méně často vodní oblak středního patra, někdy však zasahuje i do patra vysokého. Vyskytuje se např. jako součást oblačných systémů teplé fronty a studené fronty prvního druhu, kde vzniká působením výkluzných pohybů teplého vzduchu. Srážky z As u nás v teplé polovině roku obvykle nevypadávají. As se dále nedělí podle tvaru, lze jej však dále klasifikovat podle odrůdy jako translucidus, opacus, duplicatus, undulatus a radiatus. Zvláštnostmi As mohou být virga a mamma.
Termín navrhl franc. meteorolog E. Renou v r. 1877. Byl vytvořen spojením lat. slov altus „vysoký, ve výši“ a stratus „vrstva“. Do češtiny se v minulosti překládal jako vysoká sloha.
angl: Altostratus; slov: altostratus; něm: Altostratus m; fr: altostratus m; rus: высокослоистые облака  1993-a3
AMDAR
(Aircraft Meteorological Data Relay – Přenos meteorologických dat z letadel)
1. Program Světové meteorologické organizace, který koordinuje letadlová meteorologická měření a následnou kontrolu, zpracování a distribuci těchto dat.
2. Alfanumerický kód pro reprezentaci dat z letadlových meteorologických stanic.
angl: AMDAR; slov: AMDAR; rus: AMDAR  2019
amplituda absolutní
rozdíl mezi absolutním maximem a absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na území Česka za období 1901–2017 je absolutní amplituda teploty vzduchu 82,6 °C (abs. maximum 40,4 °C v Dobřichovicích 20. 8. 2012, abs. minimum –42,2 °C v Litvínovicích u Českých Budějovic 11. 2. 1929). Kromě absolutní amplitudy vztahované k celému uvažovanému období se používají také absolutní amplitudy měsíční a denní.
angl: absolute amplitude, absolute range; slov: absolútna amplitúda; něm: absolute Schwingungsbreite f, absolute Schwankungsbereich m; fr: amplitude absolue f, écart (absolu) m; rus: абсолютная амплитуда  1993-a2
amplituda absolutní denní
rozdíl mezi denním absolutním maximem a denním absolutním minimem meteorologického prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C v roce 1785 a denního maxima 16,1 °C v roce 1922.
angl: daily absolute amplitude, daily absolute range; slov: absolútna denná amplitúda; něm: absolute Tagesamplitude f, tägliche Schwankung f; fr: amplitude journalière absolue f, amplitude diurne absolue f; rus: суточная абсолютная амплитуда  1993-a3
amplituda absolutní měsíční
rozdíl mezi měsíčním absolutním maximem a měsíčním absolutním minimem meteorologického prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).
angl: monthly absolute amplitude, monthly absolute range; slov: absolútna mesačná amplitúda; něm: absolute monatliche Schwingungsbreite f, absolute monatliche Schwankungsbereich m; fr: amplitude mensuelle absolue f; rus: месячная абсолютная амплитуда  1993-a3
amplituda denní
rozdíl mezi denním maximem a denním minimem meteorologického prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též amplituda denní průměrná.
angl: daily amplitude, daily range; slov: denná amplitúda; něm: Tagesgang m, Tagesamplitude f, tägliche Schwankung f; fr: amplitude journalière f, amplitude diurne f, amplitude quotidienne f; rus: суточная амплитуда  1993-a3
amplituda denní průměrná
průměr denních amplitud nebo též rozdíl mezi průměrným denním maximem a průměrným denním minimem meteorologického prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).
angl: mean daily amplitude; slov: priemerná denná amplitúda; něm: mittlere Tagesamplitude f, mittlere Tagesamplitude f; fr: amplitude diurne moyenne f, amplitude quotidienne moyenne f; rus: среднесуточная амплитуда  2014
amplituda měsíční
rozdíl mezi měsíčním maximem a měsíčním minimem meteorologického prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z denního minima –24,4 °C (13. 2.) a denního maxima 13,0 °C (27. 2.).
angl: monthly amplitude, monthly range; slov: mesačná amplitúda; něm: monatliche Schwingungsbreite f, monatliche Schwankungsbereich m; fr: amplitude mensuelle f; rus: месячная амплитуда  1993-a3
amplituda meteorologického prvku
rozdíl nejvyšší a nejnižší hodnoty meteorologického prvku, změřené za určitý časový úsek, zpravidla v průběhu dne (viz amplituda denní), měsíce (viz amplituda měsíční) nebo roku (viz amplituda roční). Zprůměrováním těchto hodnot za delší období dostaneme průměr denní, měsíční a roční amplitudy. Pokud místo určitého roku, měsíce nebo dne uvažujeme celé sledované období, resp. kalendářní měsíc nebo kalendářní den, dostaneme absolutní amplitudu, resp. měsíční nebo denní absolutní amplitudu.
angl: amplitude of the meteorological element, range of the meteorological element; slov: amplitúda meteorologického prvku; něm: Amplitude der meteorologischen Größe f; fr: amplitude d'un élément météorologique f, amplitude de l'élément météorologique f; rus: амплитуда метеорологического элемента  1993-a3
amplituda nárazu větru
neurčité označení hodnoty, která nějakým způsobem charakterizuje maximální rychlost větru během nárazu větru. Při vyhodnocování anemogramů šlo o rozdíl maximální a minimální registrované rychlosti větru při jednom nárazu. V současnosti nejsou minima rychlosti větru zjišťována, proto by tímto termínem bylo možné označit spíše převýšení maximální rychlosti větru oproti desetiminutové rychlosti větru. V zahraniční literatuře je amplituda nárazu větru někdy ztotožňována s nejvyšší naměřenou hodnotou maximální rychlosti větru.
Viz též vítr nárazovitý.
angl: gust amplitude; slov: amplitúda nárazu vetra; fr: amplitude d'une rafale (de vent) f; rus: амплитуда порыва ветра  1993-a3
amplituda proudu blesku
parametr proudu blesku, vyjadřující vrcholovou hodnotu rázové vlny elektrického proudu I při úderu blesku. Nejčastěji bývá v rozmezí od 2 do 250 kA se stř. hodnotou 20 až 35 kA. Je rozhodujícím parametrem při stanovení velikosti napětí U na odporu uzemnění R zasaženého objektu, které se určí ze vztahu
U=RImax
kde Imax je amplituda proudu blesku. U vícenásobných blesků dosahuje amplituda proudu blesku nejvyšší hodnoty většinou u prvního dílčího výboje blesku, u následujících dílčích výbojů bývá podstatně menší.
angl: lightning current amplitude; slov: amplitúda prúdu blesku; něm: Blitzstromamplitude f; fr: amplitude du courant (de coup) de foudre f; rus: амплитуда тока молнии  1993-a3
amplituda roční
rozdíl mezi ročním maximem a ročním minimem meteorologického prvku v jednom roce. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší roční amplituda teploty vzduchu 63,2 °C (z roku 1830), vypočtená z denního minima –27,5 °C (31. ledna) a denního maxima 35,7 °C (5. srpna). Při stanovení prům. roční amplitudy se ovšem zpravidla vychází z měs. průměrů, takže např. prům. roční amplituda teploty vzduchu se určuje jako rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce.
angl: annual amplitude; slov: ročná amplitúda; něm: Jahresamplitude f; fr: amplitude annuelle f; rus: годовая амплитуда  1993-a3
anafronta
atmosférická fronta s výstupným pohybem teplého vzduchu nad frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou teplé fronty a studené fronty prvního druhu. Viz též katafronta.
Termín zavedl švédský meteorolog T. Bergeron mezi roky 1934 a 1936. Vytvořil ho přidáním řec. předpony ἀνα- [ana-] s významem „na, po, vzhůru“ k dříve zavedenému pojmu fronta.
angl: anabatic front, anafront; slov: anafront; něm: Anafront f, Aufgleitfront f; fr: front anabatique m, anafront m; rus: анабатический фронт, анафронт  1993-a3
analobara
izalobara spojující místa se stejnou kladnou hodnotou tlakové tendence za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 hod. Viz též katalobara.
Termín (ve tvaru anisallobar) zavedl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1913. Skládá se z řec. komponentu ἀνα- [ana-] s významem „na, po, vzhůru“ a slova izalobara, z něhož byl kvůli snazší výslovnosti vypuštěn první komponent.
angl: anallobar; slov: analobara; něm: Anallobare f; fr: anallobare f; rus: аналлобара  1993-a3
analýza frontální
součást synoptické analýzy, zaměřená na detekci atmosférických front na přízemních, méně často i na výškových synoptických mapách. Sleduje se vznik, intenzita, druh, rychlost postupu, popř. rozpad front a s tím související počasí. K frontální analýze patří i sledování vzniku a vývoje cyklon a anticyklon. Pokud je prováděna ručně, mluvíme o frontální analýze subjektivní, při počítačovém zpracování jde o tzv. objektivní frontální analýzu. Viz též analýza synoptických map.
angl: frontal analysis; slov: frontálna analýza; něm: Frontenanalyse f; fr: analyse frontologique f, analyse frontale f; rus: фронтологический анализ  1993-a3
analýza izentropická
analýza procesů v atmosféře, která je založena na rozboru polohy a konfigurace izentropických ploch a rozložení vlastností vzduchu a jeho pohybu na těchto plochách. Je dobře aplikovatelná na adiabatické dějesynoptickém měřítku, které nenarušují kontinuitu izentropických ploch, a ve volné atmosféře v místech se stabilním teplotním zvrstvením, kde je vert. rozložení izentropických ploch jednoznačnou funkcí tlaku vzduchu. Izentropická analýza je vhodnou součástí analýzy počasí, a to zejména vertikálních pohybů vzduchu, procesů na atmosférických frontách, advekce vlhkosti vzduchu a stabilitních poměrů. Izentropická analýza se provádí na izentropických mapách a vertikálních řezech atmosférou. Viz též anomálie potenciální vorticity.
angl: isentropic analysis; slov: izentropická analýza; něm: Isentropenanalyse f; fr: analyse isentropique f; rus: изэнтропический анализ  1993-a3
analýza objektivní
proces interpolace nebo extrapolace naměřených či jinak získaných meteorologických dat do předem zadaných bodů v rovině nebo prostoru. Pojem objektivní analýza se používá ve dvou významech. V nejobecnějším slova smyslu tento pojem zahrnuje celý proces sestávající z kódování a dekódování naměřených dat, jejich přenosu z míst měření, z kontroly dat a z interpolace nebo extrapolace dat do zadaných bodů. V užším slova smyslu zahrnuje interpolaci nebo extrapolaci dat, jejichž nedílnou součástí je kontrola naměřených dat. Důležitou informací, která vstupuje do objektivní analýzy jako jeden ze zdrojů dat, pokud je k dispozici, je tzv. předběžné pole (z angl. „first guess“), tj. odhad hodnot analyzovaných prvků v bodech, do nichž interpolujeme naměřené hodnoty. Při objektivní analýze zaměřené na přípravu vstupních dat do numerického modelu předpovědi počasí se jako předběžné pole využívají 6-hodinové nebo 12-hodinové předpovědi. V současnosti se pro přípravu vstupních dat do numerického modelu počasí používá variační metoda 3D-VAR a metoda optimální interpolace. Metoda 3D-VAR je obecnější a numericky snadněji aplikovatelná, a proto je preferována. Obě metody počítají interpolovanou hodnotu s cílem minimalizovat její chybu, přičemž využívají statistickou strukturu chyb interpolovaných dat v prostoru. Objektivní analýza se používá i pro interpolaci nebo extrapolaci veličin, u nichž statistická struktura chyb není známa nebo je obtížně popsatelná. Pro tyto prvky se používá metoda kriging nebo korekční metody, např. Barnesova korekční metoda. Viz též reanalýza.
angl: objective analysis; slov: objektívna analýza; něm: objektive Analyse f; fr: analyse objective f; rus: объективный анализ  1993-a3
analýza počasí
syn. rozbor počasí, diagnóza počasí – detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení velmi krátkodobé předpovědi počasí a částečně i předpovědi počasí krátkodobé. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.
angl: weather analysis; slov: analýza počasia; něm: Wetteranalyse f; fr: analyse météo f, analyse du temps présent f; rus: синоптический анализ  1993-a3
analýza pylová
rozbor četnosti a kvality pylových zrn různých druhů rostlin obsažených v povrchových nánosech, zvláště v rašeliništích, z nichž mohou být činěny závěry o změnách klimatu. Viz též proxy data.
angl: pollen analysis; slov: peľová analýza; něm: Pollenanalyse f; fr: analyse pollinique f; rus: пыльцевой анализ  1993-a3
analýza synoptická
detailní studium stavu atmosféry, vyjádřeného rozložením tlaku vzduchu, vzduchových hmot, atmosférických front a povětrnostních podmínek v určité oblasti na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.
angl: synoptic analysis; slov: synoptická analýza; něm: synoptische Analyse f; fr: analyse synoptique f; rus: синоптический анализ  1993-a2
analýza synoptických map
operace, které se provádějí na synoptických mapách. Na přízemních mapách představuje obvykle konstrukci izobar a izalobar, zakreslení atmosférických front, ohraničení oblastí srážek, popřípadě dalších význačných jevů, jako jsou bouřky, mlhy, húlavy atd. Na výškových mapách spočívá analýza synoptických map v konstrukci izohyps absolutní či relativní topografie a izoterem příslušné izobarické hladiny, popřípadě izotach. Na mapách tzv. doplňujících charakteristik (mapy doby slunečního svitu, množství srážek, nočních minimálních teplot, denních maximálních teplot apod.) se konstruují izolinie příslušných prvků. Účelem analýzy synoptických map je co nejpřesnější zjištění a zobrazení fyz. stavu atmosféry a podmínek počasí pro diagnostické a prognostické účely. Viz též analýza frontální, analýza počasí, analýza synoptická, analýza tlakového pole, kreslení povětrnostních map.
angl: synoptic chart analysis; slov: analýza synoptických máp; něm: Wetterkartenanalyse f; fr: analyse des cartes de surface / des cartes isobariques/météorologiques f; rus: анализ синоптической карты  1993-a2
analýza tlakového pole
synop. rozbor, kterým se studuje prostorové rozložení tlaku vzduchu pomocí izobar nebo izohyps. Viz též analýza synoptických map.
angl: baric analysis; slov: analýza tlakového poľa; něm: Analyse des Druckfeldes f; fr: analyse du champ de pression f; rus: барический анализ  1993-a1
analýza vzduchových hmot
angl: air mass analysis; slov: analýza vzduchových hmôt; něm: Luftmassenanalyse f; fr: analyse des masses d'air f; rus: анализ воздушных масс  1993-a1
anemobiagraf
anemograf pracující na aerodyn. principu, vybavený registračním a plovákovým manometrickým systémem. Jeho stupnice rychlostí je zlinearizována pomocí pružin. V Česku se nepoužívá.
Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“, βία [bia] „síla“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
angl: anemobiagraph; slov: anemobiagraf; něm: Anemobiagraph m; fr: anémobiagraphe m; rus: анемобиаграф, аэродинамический анемограф  1993-a3
anemograf
registrační anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou rychlost větru a směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená větrná směrovka pro směr větru. Viz též měření větru.
Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
angl: anemograph, recording anemometer; slov: anemograf; něm: Anemograph m, Windschreiber m; fr: anémographe m, anémomètre enregistreur m; rus: анемограф  1993-a1
anemograf univerzální
registr. anemometr (anemograf) používaný pro 24hodinový (nebo denní) záznam okamžitého směru větru, okamžité rychlosti větru (nárazů větru) a průměrné rychlosti větru. Směr větru zaznamenává větrná směrovka, jejíž otáčivý pohyb se přenáší hřídelem k registračnímu přístroji. Dráha větru, resp. průměrná rychlost větru, se zjišťuje měřením otáček miskového anemometru (viz součtový anemometr). Měření nárazů větru, resp. okamžitých rychlostí větru, je založeno na principu Dinesova, resp. tlakového anemometru. Čidlová část přístroje se umísťuje na ocelovou nosnou trubici nejméně 4 m nad nejvyšší bod střechy, registrační část se s ohledem na mechanické převody umísťuje přesně vertikálně pod čidlovou částí do vzdálenosti max. 12 m. Univerzální anemograf byl základním větroměrným přístrojem na profesionálních meteorologických stanicích v Česku do konce 90. let 20. století. Dnes zůstává srovnávacím přístrojem na vybraných stanicích provádějících souběžná měření.
slov: univerzálny anemograf; něm: Universalanemograph m; fr: anémomètre autonomne / universel m; rus: самопишущий анемометр  1993-a3
anemogram
záznam anemografu.
Termín vznikl odvozením od termínu anemograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o větru“.
angl: anemogram; slov: anemogram; něm: Anemogramm n, Windregistrierung f; fr: anémogramme m; rus: анемограмма  1993-a3
anemoindikátor
zařízení pro měření směru a rychlosti větru, které bylo v minulosti v Česku používáno na klimatologických stanicích. Anemoindikátor se skládá z měřící hlavice, tvořené miskovým anemometrem a větrnou směrovkou, a z indikačního přístroje s osmipólovým přepínačem a tlačítkem. Při určování směru větru se postupně přepínají polohy přepínače, dokud indikátor nezačne ukazovat rychlost větru. Pokud ukazuje indikátor rychlost větru pouze v jedné poloze, je tato totožná s označeným směrem větru. Ukazuje-li indikátor rychlost větru ve dvou sousedních polohách (ať současně či střídavě), leží hodnota směru mezi těmito polohami. Rychlost lze přečíst rovněž přímo po stisknutí tlačítka, čeho se využívá při malých rychlostech větru. Tato technika, jak vyplývá z uvedeného, nezaručovala vysokou přesnost určení směru větru. Od počátku 21. století byly anemoindikátory nahrazovány měřením směru a rychlosti větru moderními anemometry miskovými, nebo anemometry ultrasonickými.
Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a z lat. indicator „ukazatel“ (od slovesa indicare „ukazovat“).
angl: anemoindicator; slov: anemoindikátor  2016
anemoklinograf
registrační meteorologický přístroj k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
Termín se skládá z řec. slov ἄνεμος [anemos] „vítr“ a κλίνειν [klinein] „naklánět“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
angl: anemoclinograph, recording anemoclinometer; slov: anemoklinograf; něm: Anemoklinograph m; fr: anémoclinomètre (enregistreur) m; rus: анемоклинограф  1993-a3
anemoklinometr
meteorologický přístroj určený k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.
Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“, κλίνειν [klinein] „naklánět“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“. 
angl: anemoclinometer; slov: anemoklinometer; něm: Anemoklinometer n; fr: anémoclinomètre m; rus: анемоклинометр  1993-a3
anemometr
přístroj k měření rychlosti větru nebo rychlosti a směru větru. Anemometry měřící rychlost větru pracují na několika hlavních principech:
a) mechanickém: větrem se roztáčí otočné miskové nebo vrtulové čidlo anemometru, jehož počet otáček za jednotku času je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr miskový, anemometr lopatkový), nebo se větrem vychyluje čidlo přístroje (deska, koule, miskové kolo) z klidové polohy a úhel vychýlení je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr s výkyvnou deskou);
b) ultrazvukovém (akustickém): mezi vysílačem a přijímačem anemometru se šíří ultrazvukové vlny, přičemž doba, za kterou se signál dostane od vysílače k přijímači je závislá na rychlosti větru podél dráhy šíření ultrazvuku (viz anemometr ultrasonický);
c) dynamickém: pomocí speciálně konstruované trubice (tzv. Pitotova trubice), která je čidlem přístroje, se snímá rozdíl dynamického a statického tlaku, který závisí na rychlosti větru (viz anemometr tlakový, anemometr Dinesův);
d) zchlazovacím: čidlem anemometru je materiál (typicky tenký drát) vyhřátý na teplotu vyšší, než je teplota měřeného prostředí, jehož ochlazování vlivem proudění vzduchu je v zákonité závislosti na rychlosti větru (viz anemometr zchlazovací);
Pro experimentální účely se využívají anemometry, které pracují na dalších principech a jen ojediněle se vyrábějí sériově, např.:
e) anemometr vírový využívá zákonité závislosti frekvence kmitání vírů v Kármánově vírové cestě za překážkou umístěnou v měřeném proudu vzduchu ve snímači přístroje, na rychlosti tohoto proudu;
f) anemometr tlakový s fluidním zesilovačem má ve snímači vytvořen pomocí trysky pomocný proud vzduchu kolmý na směr měřeného proudění. Deformace tohoto pomocného proudu vlivem větru je citlivě snímána zpravidla dvojicí tlakových čidel umístěných v trubici snímače naproti trysce;
g) anemometr s tepelným značkováním má snímač vybavený impulsním zdrojem tepla, který ohřeje vzduch protékající trubicí snímače, v níž se rychlost měří. Na závětrné straně zdroje tepla vyhodnocují časový posun tepelné značky dva bez setrvačné teploměry umístěné ve směru proudnic v konstantní vzájemné vzdálenosti. Měřená rychlost je nepřímo úměrná zjištěnému časovému posuvu.
V Česku se na meteorologických stanicích a při terénních měřeních v současnosti používají anemometry pracující na mechanickém a ultrazvukovém principu. Viz též měření větru.
Termín se skládá z řec. άνεμος [anemos] „vítr“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.
angl: anemometer; slov: anemometer; něm: Anemometer n, Windmesser m; fr: anémomètre m; rus: анемометр  1993-a3
anemometr aerodynamický
angl: pressure anemometer; slov: aerodynamický anemometer; něm: Druckanemometer n; rus: анемометр Дайнца, аэродинамический анемометр  1993-a1
anemometr akustický
angl: ultrasonic anemometer; slov: akustický anemometer; něm: Ultraschallanemometer m  2016
anemometr Dinesův
anemometr založený na principu Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního manometru. Tlakový rozdíl Δp závisí na rychlosti větru v a hustotě vzduchu ρ podle vztahu
Δp=k.ρv22
kde k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též anemometr tlakový.
angl: Dines anemometer, pressure tube anemometer; slov: Dinesov anemometer; něm: Anemometer nach Dines n, Staurohranemometer n, Druckröhrenanemometer n; fr: anémomètre à tube (de pression) m, anémomètre de Dines m; rus: анемометр Дайнса  1993-a2
anemometr kontaktový
miskový nebo lopatkový anemometr, v němž se mžikově uzavírá el. kontakt po určitém konstantním počtu otáček rotujícího čidla. Uzavření kontaktu bývá indikováno pomocí světelných nebo zvukových signálů. Doba mezi dvěma po sobě následujícími signály se měří stopkami nebo jsou el. impulzy zaznamenávány na registrační válec s konstantní rotační rychlostí. Jde o přístroj, který se už v současném meteorologickém provozu nepoužívá.
angl: contact-cup anemometer; slov: kontaktový anemometer; něm: Kontaktanemometer n; fr: anémomètre à contacts m; rus: контактный анемометр  1993-a3
anemometr lopatkový
anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než anemometry miskové či ultrasonické.
angl: air meter, Byram anemometer; slov: lopatkový anemometer; něm: Flügelradanemometer n, Anemometer nach Byram n; fr: anémomètre à moulinet m, anémomètre de Byram m; rus: анемометр Байрама, мельничный анемометр  1993-a3
anemometr miskový
anemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru, sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r. 1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu n závisí téměř lineárně na rychlosti větru v. Platí vztah:
v=a+bn+c n2, kde a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s–1), b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a c konstanta řádu 10–4. Rychlost větru se určí pomocí:
a) mech. počítadla zabudovaného v přístroji a stopek;
b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému;
c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení.
Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření směru větru je obvykle doplněn větrnou směrovkou. Spolu s ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.
angl: cup anemometer; slov: miskový anemometer; něm: Schalenkreuzanemometer n; fr: anémomètre à coupelles m, anémomètre de Robinson m; rus: чашечный анемометр  1993-a3
anemometr ruční
anemometr, který pozorovatel drží při měření v ruce ve výšce asi 2 m nad zemí. Používá se pro operativní měření v terénu, která mají informativní charakter. Nejčastěji se používají přístroje s přímým čtením okamžité rychlosti větru, méně mech. přístroje, které měří prům. rychlost větru za stanovené období expozice (60 až 100 s). Jako čidla se používá zpravidla miskový anemometr. Na profesionálních stanicích ČR se používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému.
angl: hand anemometer; slov: ručný anemometer; něm: Handanemometer n; rus: ручнoй анемометр  1993-a3
anemometr s výkyvnou deskou
anemometr, jehož čidlem je lehká deska, orientovaná kolmo na směr proudění a jejíž výchylka od svislice je úměrná rychlosti větru. Má nelineární stupnici. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Viz též anemometr Wildův.
angl: pressure-plate anemometer, swinging plate anemometer; slov: anemometer s doskou; něm: Druckplattenanemometer n; fr: anémomètre à plaque m; rus: анемометр с пластинкой, флюгер Вильда  1993-a3
anemometr sonický
angl: sonic anemometer; slov: sonický anemometer  2020
anemometr součtový
miskový nebo lopatkový anemometr, u něhož je počet otáček rotujícího systému udáván mech. počítadlem v jednotkách „uběhnuté“ dráhy větru. Měří-li se současně čas, lze pomocí součtového anemometru stanovit prům. rychlost větru. Bývá konstruován jako přenosný přístroj malých rozměrů, upravený k instalaci na tyči nebo opatřený držadlem. V této úpravě bývá nazýván ruční anemometr součtový. Na principu součtového anemometru je založeno také měření prům. rychlosti větru (dráhy větru) univerzálním anemografem. V současnosti se již tento princip v meteorologickém provozu nepoužívá a místo součtového principu používají elektronické metody záznamu dat.
angl: counting anemometer, run-of-wind anemometer; slov: súčtový anemometer; něm: Windweganemometer n, Windwegmessgeraet n; fr: anémomètre totalisateur m; rus: анемометр со счетчиком, анемометр-тотализатор  1993-a3
anemometr tlakový
anemometr pracující na principu Pitotovy trubice a využívající k měření rychlosti větru tlakové rozdíly, vyvolané na čidle proudícím vzduchem. Pro správnou orientaci vůči proudění bývá umístěn na návětrné straně větrné směrovky. V současnosti není tento princip provozně používán pouze např. v souvislosti s užitím univerzálního anemografu. Viz též anemometr Dinesův.
angl: pressure anemometer; slov: tlakový anemometer; něm: Druckanemometer n; fr: anémomètre à tube de Pitot m; rus: манометрический анемометр  1993-a3
anemometr ultrasonický
syn. anemometr ultrazvukový, anemometr sonický, anemometr akustický – přístroj k měření směru a rychlosti větru. Vysílá a přijímá ultrazvukový signál mezi pevně rozmístěnými převodníky (zpravidla tři převodníky nebo čtyři umístěné horizontálně ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku, resp. čtverce). Rychlost větru je úměrná zpoždění nebo zrychlení signálu v závislosti na směru větru a vypočte se ze vztahu:
Vw=0,5L( 1/tf-1/ tr),
kde Vw je rychlost větru, L je vzdálenost mezi dvěma převodníky, tf je čas v jednom směru měření a tr je čas v opačném směru měření.
Výhoda proti miskovému anemometruvětrnou směrovkou je v tom, že není nutné udržovat žádné mechanické součástky, ložiska. Při záporných teplotách může sníh, námraza nebo ledovka způsobit výpadek měření a je tedy nezbytné přístroj, především převodníky, mechanicky očistit. U vyhřívaného modelu zabraňují termostaticky řízená topná tělesa v hlavicích a ramenech senzoru hromadění námrazy vlivem mrznoucího deště nebo sněhu.
angl: ultrasonic anemometer; slov: ultrasonický anemometer; něm: Ultraschallanemometer m; fr: anémomètre à ultrason m, anémomètre à résonance acoustique m  2014
anemometr ultrazvukový
angl: ultrasonic anemometer; slov: ultrasonický anemometer, ultrazvukový anemometer; něm: Ultraschallanemometer m; fr: anémomètre à ultrason m  2020
anemometr Wildův
jednoduchý větroměrný přístroj založený na principu anemometru s výkyvnou deskou, který byl v minulosti používaný v české staniční síti. Nad větrnou korouhví byla připevněna destička, která se otáčela po směru větru a podle síly větru se odklápěla podél připevněného rámu s osmidílnou stupnicí. Rychlost větru se převáděla přímo na metry za sekundu.
slov: Wildov anemometer; něm: Anemometer nach Wild n  2016
anemometr zchlazovací
třída anemometrů, založených za měření ochlazování vyhřátého materiálu prouděním vzduchu. Typicky je používán velmi tenký drát. Tento typ anemometru není příliš vhodný pro venkovní podmínky, protože ochlazovaný drát je poměrně křehký, jeho vlastnosti se mohou měnit v důsledku vlhkosti a znečištění a jeho použití vůbec nelze doporučit v případě vypadávání srážek. Používá se spíše pro laboratorní měření, kde je výhodou možná miniaturizace. Existují i alternativní přístroje založené na podobném principu, například na zchlazování silikonového disku.
slov: schladzovací anemometer  2016
anemometrie
zast. označení pro obor zabývající se měřením charakteristik větru a jeho metodikou. Viz též měření větru.
Termín se skládá z řec. άνεμος [anemos] „vítr“ a -μετρία [-metria] „měření“.
angl: anemometry; slov: anemometria; něm: Anemometrie f; fr: anémométrie f; rus: анемометрия  1993-a1
anemorumbometr
anemometr, který registruje směr i rychlost větru. Viz rumb.
Termín se skládá z řec. άνεμος [anemos] „vítr“, rus. румб [rumb] (označení pro kompasový dílek) a z řec. μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.
angl: anemorumbometer; slov: anemorumbometer; něm: Anemorumbometer m; fr: anémomètre à hélice m; rus: анеморумбометр  1993-a3
anemoskop
zast. označení pro větrnou korouhev.
Termín zavedl it. astronom a matematik E. Danti (1536-1586) v lat. podobě anemoscopium jako označení přístroje, který vynalezl. Skládá se z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.
angl: anemoscope; slov: anemoskop; něm: Windanzeigegerät n, Anemoskop n; fr: anémoscope m; rus: анемоскоп  1993-a3
aneroid
Přístroj zvaný aneroid vynalezl v r. 1843 franc. fyzik L. Vidie. Termín vznikl zkrácením původního názvu barométre anéroide, což doslova znamená „tlakoměr bez vzduchu“ (z řec. záporky ἀ- [a-] „bez“ a ἀήρ [aér] „vzduch“).
angl: aneroid barometer; slov: aneroid; něm: Aneroidbarometer n; fr: baromètre anéroïde m, baromètre holostérique / ancien m; rus: барометр-анероид  1993-a3
anizotropie molekul vzduchu
skutečnost, že předpoklad přesně sférického tvaru molekul uplatňovaný mj. v teorii Rayleighova rozptylu není zcela realistický. Důsledkem jsou odchylky teoretického Rayleighova rozptylu od reálného molekulárního rozptylu, projevující se zejména při polarizaci slunečního záření v atmosféře. Proto např. rozptýlené sluneční záření orientované kolmo ke směru přímých slunečních paprsků není při reálném molekulárním rozptylu zcela polarizováno, jak by odpovídalo Rayleighovu rozptylu. Další odchylkou je to, že rozptýlené paprsky s nulovou polarizací by dle Rayleighova rozptylu měly přicházet přímo od Slunce nebo od antisolárního bodu, zatímco reálně přicházejí od neutrálních bodů.
Jev popsal a vysvětlil r. 1929 francouzský fyzik J. Cabannes.
  2024
anomálie klimatická
odchylka klimatického prvku od jeho průměrné hodnoty, a to v časovém nebo prostorovém smyslu:
a) statisticky odlehlá hodnota klimatického prvku v určitém období oproti dlouhodobému průměru, příp. klimatologickému normálu pro danou oblast. Tyto klimatické anomálie jsou důsledkem kolísání klimatu a lze je rozeznat v různých časových měřítkách. Výrazné klimatické anomálie způsobují klimatická ohrožení;
b) odchylka klimatologického normálu v určité oblasti oproti širšímu okolí, např. dané rovnoběžce (šířková anomálie), nadm. výšce (výšková anomálie) apod. V tomto smyslu jsou klimatické anomálie způsobeny vlivem klimatických faktorů, jimiž se dané místo nebo oblast liší od svého okolí. Zast. označení pro oblast s kladnou klimatickou anomálií je pleión (např. hyetopleión v případě atmosférických srážek, termopleión u teploty vzduchu); oblast se zápornou anomálií byla v minulosti analogicky označována jako meión nebo též antipleión. Viz též izanomála.
angl: climatic anomaly; slov: klimatická anomália; něm: Klimaanomalie f; fr: anomalie climatique f; rus: климатическая аномалия  1993-a3
anomálie meteorologická
odchylka meteorologického prvku od jeho průměrné hodnoty v dané fázi roku, podmíněná proměnlivostí počasí. Na rozdíl od klimatické anomálie přetrvává v omezené oblasti maximálně několik dní, neboť je vázána na určitou povětrnostní situaci. Mimořádně silné meteorologické anomálie mohou být projevem povětrnostních ohrožení, případně mohou vést k jejich vzniku. V tom případě má jejich výskyt prognostický význam, viz např. anomálie potenciální vorticity.
angl: meteorological anomaly; slov: meteorologická anomália; něm: meteorologische Anomalie f, meteorologische Anomalie f  2014
anomálie potenciální vorticity
meteorologická anomálie převážně synoptického měřítka, jejíž vert. rozsah se zvětšuje s rostoucím horiz. rozměrem a zmenšuje s rostoucí vertikální stabilitou atmosféry. Rozlišujeme kladné a záporné anomálie potenciální vorticity, pro které jsou charakteristické kladné, resp. záporné odchylky hodnot od klimatologického normálu. Kladná anomálie potenciální vorticity v horní troposféře je spojena s cyklonální vorticitou a zpravidla se studenou advekcí z vyšších zeměpisných šířek, popř. s pronikáním vzduchu ze stratosféry. Záporná anomálie potenciální vorticity je spojena s anticyklonální vorticitou a zpravidla s teplou advekcí z nižších zeměpisných šířek. Anomálie potenciální vorticity se může vyskytovat i ve spodní troposféře, kde nejčastěji vzniká působením výškové anomálie na prostředí se zvýšenou baroklinitou nebo následkem neadiabatických dějů souvisejících např. s tvorbou srážek. Viz též PV thinking.
angl: potential vorticity anomaly; slov: anomália potenciálnej vorticity; něm: Anomalie der potentiellen Vorticity f, Anomalie der potentiellen Vorticity f; fr: anomalie de vorticité potentielle  2014
anticyklogeneze
vznik, popř. zesílení již existující anticyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování anticyklony nebo k jejímu mohutnění. Rozlišujeme anticyklogenezi dynamickou a termickou. Opakem anticyklogeneze je anticyklolýza.
Termín se skládá ze slova anticyklona a řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“.
angl: anticyclogenesis; slov: anticyklogenéza; něm: Antizyklogenese f; fr: anticyclogénèse f, anticyclogenèse f; rus: антициклогенез  1993-a3
anticyklogeneze dynamická
anticyklogeneze vyvolaná procesy souvisejícími s růstem advekce anticyklonální vorticity nebo poklesem advekce cyklonální vorticity s výškou. Za těchto podmínek dochází ke generování sestupných pohybů vzduchu a k následnému adiabatickému oteplování vzduchové hmoty. Tímto způsobem např. vznikají subtropické anticyklony. Viz též rovnice omega, subsidence vzduchu.
angl: dynamic anticyclogenesis; slov: dynamická anticyklogenéza; něm: dynamische Antizyklogenese f; fr: anticyclogénèse dynamique f; rus: динамический антициклогенез  1993-a3
anticyklogeneze termická
anticyklogeneze vedoucí ke vzniku nebo mohutnění studené anticyklony vlivem neadiabatického ochlazení vzduchu od aktivního povrchu, popř. vlivem výrazné studené advekce. Tímto způsobem vznikají např. nízké anticyklony nad pevninou v zimě a termické anticyklony relativně malého rozsahu.
angl: thermal anticyclogenesis; slov: termická anticyklogenéza; něm: thermische Antizyklogenese f; fr: anticyclogénèse thermique f; rus: термический антициклогенез  1993-a3
anticyklolýza
zeslabení již existující anticyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k slábnutí a rozpadu anticyklony. Opakem anticyklolýzy je anticyklogeneze.
Termín se skládá ze slova anticyklona a řec. λύσις [lysis] „uvolňování, rozpouštění“.
angl: anticyclolysis; slov: anticyklolýza; něm: Antizyklolyse f; fr: anticyclolyse f; rus: антициклолиз  1993-a3
anticyklona
syn. výše tlaková
1. základní tlakový útvar, který se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Střed anticyklony se označuje na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta).
Pro anticyklony jsou charakteristické anticyklonální vorticita a anticyklonální cirkulace, často také subsidence vzduchu, která je určujícím faktorem anticyklonálnního počasí. Ke vzniku anticyklon vedou složité procesy v atmosféře, označované jako anticyklogeneze. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklon významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík, který rozlišil studené a teplé anticyklony. Viz též stadia vývoje anticyklony, osa anticyklony.
2. tlakový útvar se zvýšenými hodnotami průměrného tlaku vzduchu oproti okolí, patrný na klimatologické mapě za celý rok nebo za určitou sezónu. Anticyklony v tomto smyslu patří mezi klimatická akční centra atmosféry, protože v dané oblasti určují všeobecnou cirkulaci atmosféry. Mezi takové anticyklony patří anticyklona arktická, antarktická, azorská, bermudská, havajská, jihopacifická, kanadská, mauricijská, sibiřská a svatohelenská.
Termín zavedl brit. přírodovědec F. Galton v r. 1863 jako protiklad k dříve zavedenému pojmu cyclonecyklona“, a to přidáním předpony anti- (z řec. ἀντί [anti] „proti“).
angl: anticyclone, high; slov: anticyklóna; něm: Antizyklone f, Hoch n, Hochdruckgebiet n; fr: anticyclone m, zone de haute pression; rus: антициклон, максимум  1993-a3
anticyklona antarktická
anticyklona nad Antarktidou značně symetricky rozložená kolem již. pólu, se středem převážně ve vých. části pevniny. Antarktická anticyklona je akčním centrem atmosféry. Jako studená anticyklona zabírá zpravidla jen spodní troposféru.
angl: antarctic anticyclone; slov: antarktická anticyklóna; něm: antarktische Antizyklone f; fr: anticyclone antarctique m; rus: антарктический антициклон  1993-a3
anticyklona arktická
anticyklona nad Arktidou, která má v zimě obyčejně dva samostatné středy, a to nad Grónskem a nad sev. Kanadou. V létě se často rozpadá na tři samostatné útvary, a to nad Grónskem, Barentsovým mořem a v oblasti sev. od Čukotského moře.
angl: arctic anticyclone; slov: arktická anticyklóna; něm: arktische Antizyklone f; fr: anticyclone du Groenland m; rus: арктический антициклон  1993-a3
anticyklona azorská
syn. anticyklona severoatlantická – subtropická kvazipermanentní anticyklona rozprostírající se nad subtropickými a tropickými oblastmi sev. části Atlantského oceánu se středem nejčastěji v oblasti Azorských ostrovů. Azorská anticyklona je permanentním akčním centrem atmosféry a pro Evropu ohniskem vzniku mořského tropického vzduchu. Počasí u nás ovlivňuje velmi často, a to především v létě, kdy svým hřebenem vysokého tlaku vzduchu zasahuje od jz. do stř. Evropy.
angl: Azores anticyclone; slov: azorská anticyklóna; něm: Azorenhoch n; fr: anticyclone des Açores m; rus: азорский антициклон  1993-a3
anticyklona bermudská
na klimatologických mapách záp. část azorské anticyklony. V jednotlivých synoptických situacích se bermudská anticyklona vyskytuje v záp. části subtropického pásma sev. Atlantiku. Existuje buď společně s azorskou anticyklonou (položenou dále k východu) nebo samostatně, kdy představuje azorskou anticyklonu posunutou daleko na západ.
angl: Bermuda High; slov: bermudská anticyklóna; něm: Bermuda-Antizyklone f, Bermuda-Hoch n; fr: anticyclone des Bermudes m; rus: бермудский антициклон  1993-a1
anticyklona blokující
pomalu se pohybující anticyklona mírných šířek působící jako překážka pohybu frontálních cyklon od západu k východu. Viz též blokování.
angl: blocking anticyclone; slov: blokujúca anticyklóna; něm: blockierende Antizyklone f; fr: anticyclone de blocage m; rus: блокирующий антициклон  1993-a1
anticyklona bouřková
miniaturní anticyklona objevující se v přízemním tlakovém poli v týlu jednoduché cely ve stadiu zralosti a přetrvávající v počáteční fázi stadia rozpadu. Vzniká vlivem mohutných divergujících sestupných proudů studeného vzduchu ochlazeného táním a částečným vypařováním padajících srážkových částic; teplota v ní je proto nižší než v okolí. V bouřkových pásmech značného horiz. rozsahu jsou i bouřkové anticyklony rozměrnější a protaženy ve směru podél těchto pásem. Na barogramu se přechod bouřkové anticyklony projevuje vznikem tzv. bouřkového nosu. Viz též gust fronta.
angl: thunderstorm high; slov: búrková anticyklóna; rus: грозовой антициклон  1993-a3
anticyklona dynamická
1. subtropická anticyklona;
2. někteří autoři tímto pojmem označují všechny teplé anticyklony i v mírných, popř. vysokých zeměp. šířkách. Viz též anticyklogeneze dynamická.
angl: dynamic anticyclone; slov: dynamická anticyklóna; něm: dynamische Antizyklone f; fr: anticyclone dynamique m; rus: динамический антициклон  1993-a3
anticyklona glaciální
označení W. H. Hobbse (1926) pro anticyklonu v oblasti Antarktidy nebo Grónska. Podle něho jsou obě tyto velmi stálé glaciální anticyklony póly atm. cirkulace. Intenzívní anticyklonální proudění a roztékání studeného vzduchu na jejích okrajích je podmíněno nejen studeným aktivním povrchem ledových a sněhových hmot, nýbrž i značným vert. rozsahem obou anticyklon. Pozdější výzkumy však ukázaly nesprávnost této hypotézy, především u anticyklony nad Grónskem, která je poměrně málo stálá a malého plošného rozsahu. Pojem glaciální anticyklona je vhodnější pro výskyt vysokého tlaku vzduchu nad Antarktidou. Viz též anticyklona antarktická, anticyklona arktická.
angl: glacial anticyclone; slov: glaciálna anticyklóna; něm: glaziale Antizyklone f; fr: anticyclone polaire m; rus: ледниковый антициклон  1993-a2
anticyklona havajská
syn. anticyklona severopacifická, anticyklona honolulská – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech sev. části Tichého oceánu, patřící mezi permanentní akční centra atmosféry. Havajská anticyklona dostala název podle Havajských ostrovů, v jejichž blízkosti se většinou vyskytuje její střed. Často, zejména v chladném pololetí, se z ní odděluje samostatná anticyklona v záp. části Pacifiku a mezi nimi se vytváří tzv. druhá pacifická polární fronta.
angl: Hawaiian anticyclone; slov: havajská anticyklóna; něm: Hawaii-Antizyklone f; fr: anticyclone d'Hawaï m, anticyclone du Pacifique Nord m; rus: гавайский антициклон  1993-a3
anticyklona honolulská
slov: honolulská anticyklóna; něm: Honolulu-Anticyclone f; fr: anticyclone d'Hawaï m; rus: гонолульский антициклон  1993-a1
anticyklona izolovaná
teplá anticyklona, která vznikla oddělením sev. části protáhlého hřebene vysokého tlaku vzduchu, ležícího zpravidla v poledníkovém směru, brázdou nízkého tlaku vzduchu. Izolovaná anticyklona bývá často blokující anticyklonou.
angl: cut-off high; slov: izolovaná anticyklóna; něm: isolierte Antizyklone f, abgeschnürte Antizyklone f; fr: anticyclone coupé en altitude m; rus: отсеченный антициклон  1993-a3
anticyklona jihoatlantická
angl: South Atlantic anticyclone; slov: juhoatlantická anticyklóna; něm: St. Helena-Antizyklone f; fr: anticyclone de l'Atlantique Sud m, anticyclone de de Sainte-Hélène m; rus: южноатлантический антициклон  1993-a1
anticyklona jihoindická
slov: juhoindická anticyklóna; fr: anticyclone des Mascareignes m; rus: южноиндийский антициклон  1993-a1
anticyklona jihopacifická
subtropická kvazipermanentní anticyklona na již. polokouli v jv. části Tichého oceánu záp. od Chile.
angl: South Pacific anticyclone; slov: juhopacifická anticyklóna; něm: südpazifische Antizyklone f; fr: anticyclone de l'île de Pâques m, anticyclone du Pacific Sud m; rus: южнотихоокеанский антициклон  1993-a3
anticyklona kanadská
syn. anticyklona severoamerická – kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi studené anticyklony s výraznou inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze sezonních akčních center atmosféry.
angl: Canadian anticyclone; slov: kanadská anticyklóna; něm: Kanada-Antizyklone f; fr: anticyclone d'Amérique du Nord m, anticyclone canadien m; rus: канадский антициклон  1993-a3
anticyklona kontinentální
studená anticyklona vytvářející se nad prochlazenou pevninou v zimě. Je obvykle sezonním akčním centrem atmosféry. Mezi kontinentální anticyklony patří zejména sibiřská a kanadská anticyklona.
angl: continental anticyclone; slov: kontinentálna anticyklóna; něm: kontinentale Antizyklone f; fr: anticyclone continental m; rus: континентальный антициклон  1993-a3
anticyklona kvazipermanentní
anticyklona vyskytující se na klimatologických mapách po celý rok téměř na stejném místě. Střed kvazipermanentní anticyklony se od zimního období k letnímu (a naopak) posouvá zpravidla jen málo. Ke kvazipermanentním anticyklonám patří všechny subtropické anticyklony vyskytující se nad oceány obou polokoulí. Kvazipermanentní anticyklony jsou permanentními akčními centry atmosféry.
angl: quasi-permanent anticyclone; slov: kvázipermanentná anticyklóna; něm: quasi-permanente Antizyklone f; fr: anticyclone quasi permanent m; rus: квазиперманентный антициклон  1993-a2
anticyklona kvazistacionární
syn. anticyklona stacionární – anticyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Viz též anticyklona kontinentální, anticyklona subtropická.
angl: quasi-stationary anticyclone; slov: kvázistacionárna anticyklóna; něm: quasistationäre Antizyklone f; fr: anticyclone quasi stationnaire m; rus: квазистационарный антициклон, неподвижный антициклон  1993-a2
anticyklona mauricijská
syn. anticyklona jihoindická – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech již. části Indického oceánu mezi Madagaskarem a Austrálií, patřící mezi akční centra atmosféry. Název dostala podle ostrova Mauritius, který však leží na jejím sz. okraji.
slov: mauricijská anticyklóna; fr: anticyclone des Mascareignes m; rus: маурийский антициклон  1993-a3
anticyklona nízká
anticyklona malého vert. rozsahu, kterou je možné pozorovat jen ve spodní části troposféry, nepřesahující izobarickou hladinu 500 hPa (zhruba ve výšce kolem 5,5 km). Mezi nízké anticyklony patří především studené arktické a antarktické anticyklony, zimní kontinentální anticyklony nad Sev. Amerikou a Asií, jakož i postupující anticyklony v počátečním stadiu vývoje.
angl: low-level anticyclone; slov: nízka anticyklóna; něm: flache Antizyklone f; fr: anticyclone thermique m; rus: низкий антициклон  1993-a2
anticyklona odštěpená
angl: cut-off high, isolierte Antizyklone f; slov: odštiepená anticyklóna; něm: abgeschnürte Antizyklone f; fr: anticyclone coupé en altitude m; rus: одсеченый антициклон  1993-a1
anticyklona postupující
syn. anticyklona putující – anticyklona, která se pohybuje ve směru řídícího proudění. Postupující anticyklona je zpravidla termicky asymetrická a vytváří se většinou za poslední cyklonou ze série cyklon polární fronty. Má tendenci směřovat do nižších zeměp. šířek, v nichž dochází k její stabilizaci, přičemž se postupně mění z nízké na vysokou a termicky symetrickou (teplou) anticyklonu. Postupující anticyklona se vytváří i mezi jednotlivými cyklonami ze série cyklon; v tom případě však zůstává většinou termicky asymetrická.
angl: migratory anticyclone; slov: postupujúca anticyklóna; něm: sich verlagernde Antizyklone f; fr: anticyclone migratoire m; rus: подвижный антициклон  1993-a3
anticyklona putující
angl: migratory anticyclone; slov: putujúca anticyklóna; něm: sich verlagernde Antizyklone f; fr: anticyclone mobile m; rus: подвижный антициклон  1993-a1
anticyklona severoamerická
angl: North American anticyclone; slov: severoamerická anticyklóna; něm: Nordamerikanische Antizyklone f; fr: anticyclone d'Amérique du Nord m; rus: североамериканский антициклон  1993-a1
anticyklona severoatlantická
angl: North Atlantic anticyclone; slov: severoatlantická anticyklóna; něm: Nordatlantische Antizyklone f; fr: anticyclone des Açores m; rus: североатлантический антициклон  1993-a1
anticyklona severopacifická
angl: North Pacific anticyclone; slov: severopacifická anticyklóna; něm: Nordpazifische Antizyklone f; fr: anticyclone du Pacifique Nord m; rus: северотихоокеанский антициклон  1993-a1
anticyklona sezonní
anticyklona, která se vyskytuje nad danou oblastí jen v některé sezoně. Nejtypičtějším příkladem sezonních anticyklon jsou kontinentální anticyklony, které mají charakter studených anticyklon. Z nich sibiřská anticyklona je horiz. velmi rozsáhlá a někdy zasahuje až nad vých. a stř. Evropu. Kanadská anticyklona je méně pravidelným útvarem a často se rozpadává na několik menších anticyklon. V letním období se na místě sezonních anticyklon mohou vyskytovat oblasti nižšího tlaku vzduchu.
angl: seasonal anticyclone; slov: sezónna anticyklóna; něm: saisonale Antizyklone f; rus: сезонный антициклон  1993-a2
anticyklona sibiřská
kontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší tlak vzduchu (na Zemi) redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též anticyklona kvazistacionární, extrémy tlaku vzduchu.
angl: Siberian anticyclone; slov: sibírska anticyklóna; něm: sibirische Antizyklone f; fr: anticyclone de Sibérie m; rus: сибирский антициклон  1993-a2
anticyklona stacionární
angl: stationary anticyclone; slov: stacionárna anticyklóna; něm: stationäre Antizyklone f; fr: anticyclone stationnaire; rus: стационарный антициклон  1993-a1
anticyklona studená
anticyklona, která je termicky symetrická a vyskytuje se v rel. chladnějším vzduchu vzhledem k okolí. Má malý vert. rozsah a je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především arktické a antarktické anticyklony a zimní kontinentální anticyklony.
angl: cold anticyclone; slov: studená anticyklóna; něm: kalte Antizyklone f, Kältehoch n; fr: anticyclone thermique m, anticyclone à cœur froid m; rus: холодный антициклон  1993-a3
anticyklona subtropická
vysoká, teplá a kvazipermanentní anticyklona vyskytující se v subtropických zeměp. šířkách, a to většinou nad oceány. Všechny subtropické anticyklony jsou permanentními akčními centry atmosféry. Podle převládající geogr. polohy rozlišujeme subtropickou anticyklonu azorskou, bermudskou, havajskou, svatohelenskou, mauricijskou a jihopacifickou. Subtropické anticyklony jsou součástí subtropického pásu vysokého tlaku vzduchu na sev. a již. polokouli. Viz též anticyklona dynamická.
angl: subtropical anticyclone; slov: subtropická anticyklóna; něm: subtropische Antizyklone f; fr: anticyclone subtropical m; rus: субтропический антициклон  1993-a2
anticyklona svatohelenská
syn. anticyklona jihoatlantická – teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi permanentní akční centra atmosféry.
angl: South Atlantic anticyclone; slov: svätohelenská anticyklóna; něm: St. Helena-Antizyklone f, südatlantische Antizyklone f; fr: anticyclone de Sainte-Hélène m, anticyclone de l'Atlantique Sud m; rus: антициклон острова Святой Елены, южноaтлантический антициклон  1993-a3
anticyklona teplá
anticyklona, která se v celém svém vert. rozsahu vyskytuje v rel. teplejším vzduchu vzhledem k okolí. Teplé anticyklony jsou termicky symetrické a obvykle se projevují v celé troposféře. Nad teplou anticyklonou dosahuje v dané zeměpisné šířce tropopauza největších výšek. Při subsidenci vzduchu dochází při adiabatickém ději k jeho oteplování. Do teplých anticyklon patří především subtropické anticyklony.
angl: warm anticyclone; slov: teplá anticyklóna; něm: warme Antizyklone f; fr: anticyclone à cœur chaud m; rus: теплый антициклон  1993-a2
anticyklona termická
nízká, studená a kvazistacionární anticyklona rel. malého rozsahu, tvořená v zimním období stagnujícím stud. vzduchem, ochlazovaným od zemského povrchu. Viz též anticyklogeneze termická.
angl: thermal anticyclone; slov: termická anticyklóna; něm: thermische Antizyklone f; fr: anticyclone thermique m; rus: термический антициклон  1993-a3
anticyklona termicky asymetrická
anticyklona, ve které se vyskytují v horiz. směru dost značné teplotní rozdíly. Na sev. polokouli je nejčastěji vých. a jv. část anticyklony studená, zatímco záp. a sz. část teplá. Rozdíly mezi teplou a stud. částí anticyklony dosahují obvykle 5 až 15 °C. Termicky asymetrické anticyklony bývají většinou uzavírajícími anticyklonami, které ukončují sérii cyklon.
angl: thermal asymmetric anticyclone; slov: termicky asymetrická anticyklóna; něm: thermisch asymmetrische Antizyklone f; fr: anticyclone cyclone à cœur chaud/froid asymétrique m; rus: термически асимметричный антициклон  1993-a2
anticyklona termicky symetrická
anticyklona, v níž jsou malé teplotní rozdíly v horiz. směru mezi jejími jednotlivými částmi. Termicky symetrické anticyklony jsou především kvazistacionární anticyklony, které mohou být teplé nebo studené; teplé jsou subtropické anticyklony; do studených lze zahrnout arktickou a antarktickou anticyklonu a dále pak všechny kontinentální anticyklony.
angl: thermal symmetric anticyclone; slov: termicky symetrická anticyklóna; něm: thermisch symmetrische Antizyklone f; fr: anticyclone cyclone à cœur chaud/froid symétrique m; rus: термически симметричный антициклон  1993-a3
anticyklona uzavírající
syn. anticyklona závěrečná – postupující anticyklona, která se vytváří mezi jednotlivými sériemi cyklon polární fronty. Zpočátku je uzavírající anticyklona termicky asymetrická. Přesouvá se nejčastěji na jihovýchod do nižších zeměp. šířek, přičemž se otepluje a mohutní a stává se málo pohyblivou kvazistacionární anticyklonou. Uzavírající anticyklony často přispívají k regeneraci slábnoucích subtropických anticyklon. V některých případech narušují převládající záp. proudění, hlavně ve stadiu své stabilizace a působí jako blokující anticyklony. Někteří autoři je nazývají též anticyklonami polárních vpádů.
angl: terminating anticyclone; slov: uzatvárajúca anticyklóna; něm: serienabschliessende Antizyklone f; rus: заключительный антициклон  1993-a2
anticyklona vysoká
anticyklona, která zasahuje nejméně do horních vrstev troposféry nebo až po tropopauzu. Vysoká anticyklona je teplá v celém svém vert. rozsahu a má uzavřenou cirkulaci i nad izobarickou hladinou 500 hPa, ležící zhruba ve výšce 5,5 km. K vysokým anticyklonám patří subtropické anticyklony a postupující anticyklony ve stadiu stabilizace.
angl: high anticyclone; slov: vysoká anticyklóna; něm: Hochreichende Antizyklone f; rus: высокий антициклон  1993-a2
anticyklona výšková
anticyklona ve stř. a horních vrstvách troposféry, která se projevuje pouze na výškových mapách, zatímco na přízemní mapě není vyjádřena. Výšková anticyklona má charakter teplé anticyklony vyskytující se v mírných zeměp. šířkách nad pevninou a vznikající většinou ze subtropické anticyklony.
angl: high aloft , high-level anticyclone, upper-level anticyclone; slov: výšková anticyklóna; něm: Höhenantizyklone f, Höhenhoch n; fr: anticyclone en altitude m; rus: высотный антициклон  1993-a2
anticyklona závěrečná
angl: terminating anticyclone; slov: záverečná anticyklóna; něm: serienabschliessende Antizyklone f; rus: заключительный антициклон  1993-a1
antihélium
protislunce, viz kruh parhelický.
Termín pochází z řec. ἀνθήλιος [anthélios] „proti Slunci“ (z ἀντί [anti] „proti“ a ἥλιος [hélios] „Slunce“).
angl: anthelion; slov: antihélium; něm: Gegensonne f; fr: anthélie f; rus: антелий, антигелий, дуга антеля , противосолнце  1993-a1
antimonzun
ve skutečnosti neexistující kompenzující proudění nad monzunem ve zjednodušeném modelu monzunové cirkulace (analogicky k antipasátupasátové cirkulaci).
Termín se skládá z řec. ἀντί [anti] „proti“ a slova monzun.
angl: antimonsoon; slov: antimonzún; něm: Antimonsun m; fr: contre-mousson m; rus: антимуссон  1993-a3
antipasát
v klasickém pojetí všeobecné cirkulace atmosféry součást proudění tropické cirkulace. Antipasát proudí ve stř. a horních vrstvách troposféry nad přízemními pasáty a jeho směr je na sev. polokouli jihozápadní, na již. polokouli severozápadní. Antipasát zasahuje od rovníku až do subtropických šířek, kde se v pásmu mezi 30° až 35° se stáčí do záp. směru. V oblasti rovníku má silnou výstupnou složku pohybu a dosahuje výšek kolem 10 km, v subtropech má sestupný pohyb a jeho vert. mohutnost klesá na 2 km. Začíná ve výšce kolem 4 km nad zemským povrchem a je vyvinut lépe v zimě než v létě a nad povrchem oceánu než nad pevninou. Současná aerologická měření však existenci antipasátu podle uvedené představy v plném rozsahu nepotvrzují. Viz též cirkulace pasátová, buňka Hadleyova.
Termín se skládá z řec. ἀντί [anti] „proti“ a slova pasát.
angl: antitrade; slov: antipasát; něm: Antipassat m; fr: contre-alizé m; rus: антипассат  1993-a1
antipleión
Termín se skládá z řec. ἀντί [anti] „proti“ a slova pleión.
angl: antipleion; slov: antipleión; něm: Antipleion f; fr: antipléion m; rus: антиплейон  1993-a3
antiselenium
protiměsíc, viz kruh paraselenický.
Termín se skládá z řec. ἀντί [anti] „proti“ a σελήνη [seléné] „Měsíc“.
angl: antiselene; slov: antiselénium; něm: Gegenmond m; fr: antisélène m; rus: антиселена  1993-a1
aproximace anelastická
zjednodušení reálné situace při modelování atm. procesů, které umožňuje stratifikovat pole hustoty vzduchu, tj. uvažovat hustotu vzduchu jako vertikálně proměnnou, avšak v ostatních ohledech se předpokládá nestlačitelnost vzduchu. Tato aproximace např. filtruje vertikální šíření zvukových vln a gravitačních vln. Viz též rovnice anelastické.
angl: anelastic approximation; slov: anelastická aproximácia; něm: anelastische Approximation f, anelastische Approximation f; fr: approximation anélastique f  2014
aproximace Boussinesqova
1. aproximace spočívající v uplatnění konceptu turbulentní vazkosti v teorii turbulentního proudění;
2. aproximace používaná při modelování atm. turbulence a konvekce. Představuje zjednodušení příslušných modelových rovnic, kdy se změny hustoty vzduchu uvažují pouze v tom členu rovnic, který představuje vztlakovou sílu, zatímco jinak se hustota vzduchu považuje za konstantní veličinu.
angl: Boussinesq approximation; slov: Boussinesqova aproximácia; něm: Boussinesq-Approximation f, Boussinesq-Approximation f; fr: approximation de Boussinesq f; rus: приближение Буссинеска  2014
aproximace geostrofická
angl: geostrophic approximation  2023
aproximace hydrostatická
zjednodušení reálné situace v atmosféře, kdy se v rovnicích příslušného modelu nebo v aproximacích některých členů těchto rovnic předpokládá stav hydrostatické rovnováhy, tj. přesná platnost rovnice hydrostatické rovnováhy. Uplatnění této aproximace má např. za následek omezení možností realistického zahrnutí procesů souvisejících s vertikálními pohyby vzduchu. Viz též profil tlaku vzduchu vertikální.
angl: hydrostatic approximation; slov: hydrostatická aproximácia; něm: hydrostatische Approximation f; fr: approximation hydrostatique f; rus: гидростатическое приближение  2014
aproximace kvazigeostrofická
zjednodušení modelu atmosféry, kde je uvažována advekce pouze geostrofickými složkami proudění. Kvazigeostrofická aproximace předpokládá velikost vektoru rychlosti větru blízkou velikosti vektoru rychlosti geostrofického větru a nulové zrychlení ve vert. směru. Důsledkem je, že všechny veličiny závisející na větru kromě divergence proudění lze aproximovat geostroficky. Kvazigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu vnětropických tlakových útvarůsynoptickém měřítku.
angl: quasi-geostrophic approximation; slov: kvázigeostrofická aproximácia; něm: quasigeostrophische Approximation f; fr: approximation quasi-géostrophique f; rus: квазигеострофическое приближение  1993-a3
aproximace nehydrostatická
oproti hydrostatické aproximaci podstatně realističtější aproximace, jež umožňuje při modelování atm. procesů počítat s odchylkami od stavu hydrostatické rovnováhy, a zahrnout tak do výpočtů např. působení vztlaku. Přímou součástí modelových rovnic je v tomto případě pohybová rovnice pro vertikální složky rychlosti pohybu vzduchových částic.
angl: nonhydrostatic approximation; slov: nehydrostatická aproximácia; něm: nichthydrostatische Annäherung f; fr: approximation non hydrostatique f  2014
aproximace semigeostrofická
méně zjednodušující alternativa kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a gradient složek rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu atmosférických front a výrazných cyklonmezosynoptickém měřítku. Viz též vítr ageostrofický.
angl: semigeostrophic approximation; slov: semigeostrofická aproximácia; něm: semigeostrophische Aproximation f, semigeostrophische Aproximation f; fr: approximation semi-géostrophique f, approximation quasi-géostrophique f  2014
aproximace tenké vrstvy
zjednodušení, při kterém se tloušťka zemské atmosféry považuje za zanedbatelnou ve srovnání s poloměrem Země. V soustavě prognostických rovnic je vzdálenost od středu Země nahrazena poloměrem Země. Aby soustava rovnic využívající aproximaci tenké vrstvy zachovávala moment hybnosti a energie, je nutné zanedbat některé metrické členy a vertikální členy Coriolisovy síly. Tato aproximace je jedním ze základních zjednodušení, používaných v meteorologii.
angl: thin layer approximation; slov: aproximácia tenkej vrstvy; něm: Dünnschicht-Annäherung f; fr: approximation de couche mince f, approximation de la couche limite fine f; rus: аппроксимация тонкого слоя, приближение тонкого слоя  2014
aquaplaning
[akvaplejnink], syn. akvaplanink – v letecké dopravě jev vyskytující se při pohybu letadla po vzletových a přistávacích dráhách, které jsou pokryté vrstvou vody nebo sněhovou břečkou. Následkem akvaplaninku klesá koeficient tření mezi pneumatikami a povrchem dráhy, což má za následek zvětšování hydrodyn. vztlaku a snížení směrové stability letadla. Akvaplanink se může vyskytnout i v běžném automobilovém provozu.
Termín se skládá  z lat. aqua „voda“ a z gerundia angl. slovesa plane „plachtit, klouzat“.
angl: aquaplaning; slov: aquaplaning; něm: Aquaplaning n; fr: aquaplanage m, hydroplanage m; rus: гидроглиссирование, аквапланирование  1993-b3
arcus
(arc) – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Arc může mít vzhled horizontálního oblačného válce zcela odděleného od ostatní oblačnosti konvektivní bouře, na níž vzniká – pak se označuje jako roll cloud, nebo protáhlého pásu oblačnosti klínovitého tvaru víceméně spojeného se spodní základnou bouřkovéch oblaků - pak se označuje jako shelf cloud. Vyskytuje se u druhu Cb, výjimečně též u Cu con, kde zviditelňuje čelo výtoku studeného vzduchu. Jeho délka se pohybuje od několika set metrů do několika desítek kilometrů. Přechod arc přes místo pozorování je zpravidla provázen zesílením a zvýšenou nárazovitostí větru v přízemní vrstvě, případně nástupem intenzivních srážek. Viz též gust fronta.
Termín byl přejat z lat. arcus „luk, oblouk“ (srov. arkáda). V klasické i pozdější latině se slovo používalo též ve významu „duha“, ten se však v klasifikaci oblaků neobjevuje.
angl: arcus; slov: arcus; něm: arcus, Bogen m; fr: arcus m; rus: ворот  1993-a3
archaikum
syn. prahory – prostřední z eonů prekambria, zahrnující období před 4000 – 2500 mil. roků. Zemský povrch již byl natolik chladný, že umožnil existenci kontinentální zemské kůry. Pokračující evoluce atmosféry Země vedla k postupnému poklesu teploty vzduchu prostřednictvím fosilizace skleníkových plynů v zemské kůře. Během tohoto období došlo ke vzniku života ve formě anerobních prokaryotických bakterií, které žily v oceánu v dostatečné hloubce, aby byly chráněny před nebezpečnými složkami ultrafialového záření. Koncem archaika se v oceánech objevily sinice produkující kyslík.
Termín pochází z angl. Archean, které zavedl v r. 1872 amer. geolog  a zoolog J. D. Dana; je odvozen od řec. ἀρχαῖος [archaios] „starý, dávný“ (od αρχή [arché] „počátek“; srov. archeologie, archaismus).
angl: Archean; slov: archaikum; něm: Archaikum n  2018
aridita klimatu
syn. suchost klimatu – vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým potenciálním výparem oproti spadlým srážkám (opak humidity klimatu). Aridita klimatu může být podmíněna všeobecnou cirkulací atmosféry, vzdáleností od oceánů a jejich vlastnostmi, nebo být důsledkem závětrného efektu. Oblasti s aridním klimatem, popř. semiaridním klimatem se vymezují pomocí nejrůznějších indexů humidity. Největší ariditou se vyznačuje klima pouště. Aridita klimatu je jeho trvalou vlastností, čímž se liší od sucha.
angl: aridity of climate; slov: aridita klímy; něm: Klimaaridität f; fr: aridité climatique f; rus: аридность климата, засушливость климата  1993-a3
ascendent
viz gradient.
Termín pochází z lat. ascendens (gen. ascendentis) „stoupající“ (od slovesa ascendere „stoupat, vstupovat“). Pojem vyjadřuje nárůst hodnoty příslušné veličiny ve směru vektoru.
angl: ascendent; slov: ascendent; něm: Aszendent m; fr: ascendance f; rus: асцендент  1993-a1
asimilace meteorologických dat
označení pro proces modifikující výstupy numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy, nudging, 4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánův filtr, částicový Kalmánův filtr). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.
angl: meteorological data assimilation; slov: asimilácia meteorologických údajov; něm: meteorologische Datenassimilation f, meteorologische Datenassimilation f; fr: assimilation de données météorologiques f; rus: ассимиляция данных в метеорологии  2014
asperitas
jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Označuje výrazně vyjádřené vlnové úvary na spodní straně oblaku, která je chaotičtější a méně horizontálně organizovaná než u odrůdy undulatus. Pro asperitas jsou charakteristické lokalizované vlny v základně oblaku. Ta je buď hladká, nebo s menšími strukturami, které někdy klesají do ostrých výběžků, jako bychom pozorovali drsnou hladinu moře zespodu. Proměnlivá úroveň osvětlení a tlouštky oblaku mohou vyvolat dramatické vizuální efekty. Vyskytuje se většinou u oblaků druhu stratocumulus a altocumulus.
Do morfologické klasifikace oblaků byla zvláštnost asperitas doplněna v roce 2017. Termín byl přejat z lat. asperitas„drsnost, neuhlazenost“ (od asper „drsný, hrubý“).
angl: asperitas; slov: asperitas; něm: asperitas  2018
astrometeorologie
snaha vysvětlit děje v atmosféře Země kosmickými vlivy, především vzájemným postavením planet a dalších vesmírných těles. Mylná představa o vlivu těchto tzv. aspektů na počasí vedla hlavně v renesanční době k marným pokusům o dlouhodobou předpověď počasí, současně však podnítila zájem o systematická meteorologická pozorování (např. J. Kepler). Viz též kalendář stoletý, slapy atmosférické.
Termín se skládá z řec. komponentu ἄστρον [astron] „hvězda“ a slova meteorologie.
angl: astrometeorology; slov: astrometeorológia; něm: Astrometeorologie f; fr: astrométéorologie f; rus: астрометеорология  1993-a3
atlantik
viz holocén.
Termín zavedl nor. botanik A. G. Blytt v roce 1876 (Atlantikum). Vytvořil ho z řec. Ἀτλαντικός [Atlantikos] „atlantský“ (oceán, nazván podle pohoří  Ἄτλας [Atlas]). Důvodem byla převažující oceánita klimatu, jíž se atlantik – na rozdíl od předchozího boreálu – vyznačoval.
angl: Atlantic; slov: atlantik; něm: Atlantik m; fr: Atlantique m; rus: атлантик  1993-a3
Atlas horských mraků
monografie A. Bečváře a B. Šimáka (Praha 1953), která obsahuje soubor fotografií oblaků pozorovaných na horských meteorologických stanicích ve Vysokých Tatrách. Zahrnuje i četné snímky orografických oblaků. Názvy oblaků v této publikaci však neodpovídají mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků. Autoři užívají speciální terminologii (např. Orographicus lenticularis, Altostratus nivosus apod.), která klasifikuje oblaky podle vzhledu i podle vývoje nad horským terénem. Kromě 154 fotografií oblaků obsahuje atlas i 7 fotografií fotometeorů a jednu fotografii polární záře. A. Bečvář (1901–1965) je považován za průkopníka v čs. met. fotografii.
angl: Mountain cloud atlas; slov: Atlas horských mraků  1993-a2
atlas klimatologický
syn. atlas podnebí – ucelený soubor map převážně s klimatologickou tematikou. Obsahuje zejména mapy měs. a roč. charakteristik hlavních klimatických prvků odvozených z dostatečně dlouhého období. Zákl. klimatologickým atlasem pro naše území je Atlas podnebí Česka (ČHMÚ Praha, ÚP Olomouc, 2007), vydaný jako encyklopedické dílo obsahující nejen mapy v měřítcích 1 : 1 mil., 1 : 2 mil. a 1 : 5 mil., nýbrž i obsáhlou textovou, tabulkovou a grafickou část. Atlas byl vydán v česko-anglické mutaci (Climate Atlas of Czechia). Základním zpracovaným obdobím je 1961 – 2000. Předcházejícím mapovým dílem české klimatologie byl Atlas podnebí Československé republiky (Praha, ÚSGK 1958), který obsahoval 89 klimatologických, fenologických a jiných map v měřítku 1 : 1 mil. a 11 listů diagramů. Mapy teplotních a srážkových charakteristik byly sestaveny většinou z období 1901 – 1950. Charakter specializovaného klimatologického atlasu má mapová příloha studie M. Kurpelové, L. Coufala aj. Čulíka „Agroklimatické podmienky ČSSR“ (Bratislava, HMÚ 1975) obsahující mapy agroklimatických charakteristik v měřítku 1 : 1 mil. z období 1931–1960.
slov: klimatologický atlas; něm: Klimaatlas m; fr: atlas climatologique m; rus: климатологический атлас  1993-a1
atlas oblaků mezinárodní
slov: medzinárodný atlas oblakov; něm: Internationaler Wolkenatlas m; fr: Atlas international des nuages m, Atlas des nuages m; rus: международный атлас облаков  1993-a1
atlas podnebí
angl: climatological atlas; slov: atlas podnebia; něm: Klimaatlas m; fr: atlas climatique m; rus: климатический атлас  1993-a3
atmometr
u nás nepoužívané označení pro výparoměr.
Termín se skládá z řec. ἀτμός [atmos] „pára“ a μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
angl: atmidometer, atmometer, evaporimeter; slov: atmometer; něm: Atmometer n, Verdunstungsmesser m; fr: évaporomètre m, atmomètre m, atmidomètre m; rus: атмидометр, атмометр, испаритель  1993-a1
atmosféra
1. plynný obal určitého vesmírného tělesa, tvořený směsí plynů a obsahující v některých případech i pevné a/nebo kapalné atmosférické částice. Atmosféra je k vesmírnému tělesu vázána gravitační silou a spolu s ním také alespoň do určité míry rotuje. Obecnou vlastností atmosfér je přítomnost statického tlaku, jehož hodnota vlivem stlačitelnosti plynů přibližně exponenciálně klesá s rostoucí vzdáleností od povrchu vesmírného tělesa.  Předmětem studia meteorologie a jí příbuzných oborů je atmosféra Země. Viz též atmosféra planetární, chromosféra, koróna sluneční.
2. zast. jednotka tlaku o velikosti normálního tlaku vzduchu.
Termín zavedl holandský astronom a matematik W. Snellius na začátku 17. století v lat. podobě atmosphaera. Skládá se z řec. ἀτμός [atmos] „pára“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“). Na rozdíl od dnešního významu jím totiž W. Snellius označoval pouze tu vrstvu vzduchu obklopující zemské těleso, která obsahuje "vlhké výpary" neboli vodní páru.
angl: atmosphere; slov: atmosféra; něm: Atmosphäre f; fr: atmosphère f; rus: атмосфера  1993-a3
atmosféra adiabatická
polytropní atmosféra, ve které je vertikální teplotní gradient všude roven suchoadiabatickému gradientu vd = 0,0098 K.m–1. Jestliže v adiabatické atmosféře položíme teplotu zemského povrchu rovnou 273 K, potom ve výšce zhruba 27,9 km klesne teplota na 0 K a tuto výškovou hladinu považujeme za horní hranici adiabatické atmosféry.
angl: adiabatic atmosphere; slov: adiabatická atmosféra; něm: adiabatische Atmosphäre f; fr: atmosphère sèche adiabatique f; rus: адиабатическая атмосфера  1993-a3
atmosféra autobarotropní
modelová atmosféra, která se sama udržuje ve stavu barotropie. Viz též atmosféra barotropní.
angl: autobarotropic atmosphere; slov: autobarotropná atmosféra; něm: autobarotrope Atmosphäre f; fr: atmosphère autobarotrope f; rus: автобаротропная атмосфера  1993-a3
atmosféra baroklinní
stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermické a izobarické plochy různoběžné a vytvářejí tak termodynamické solenoidy. V baroklinní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí tlaku vzduchu i teploty vzduchu a vektor geostrofického větru se s výškou mění. Vývoj mimotropických tlakových útvarů může probíhat pouze v baroklinní atmosféře. Viz též atmosféra barotropní, baroklinita, model baroklinní.
angl: baroclinic atmosphere; slov: baroklinná atmosféra; něm: barokline Atmosphäre f; fr: atmosphère barocline f; rus: бароклинная атмосфера  1993-a3
atmosféra barotropní
stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermické a izobarické plochy rovnoběžné. V barotropní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí pouze tlaku nebo pouze teploty vzduchu. Jelikož je izobarický teplotní gradient nulový, vektor geostrofického větru se ve vert. směru nemění. V barotropní atmosféře rovněž nemůže probíhat vývoj tlakových útvarů. Viz též atmosféra baroklinní, barotropie, model barotropní.
angl: barotropic atmosphere; slov: barotropná atmosféra; něm: barotrope Atmosphäre f; fr: atmosphère barotrope f; rus: баротропная атмосфера  1993-a3
atmosféra čistá
atmosféra tvořená pouze směsí plynů přirozeně přítomných v atmosféře Země a vodou ve všech skupenstvích. Viz též atmosféra suchá a čistá, vzduch čistý, příměs atmosférická.
angl: clear atmosphere; slov: čistá atmosféra; něm: reine Luft f; fr: atmosphère pure f  1993-a3
atmosféra homogenní
polytropní atmosféra, ve které je hustota vzduchu s výškou konstantní, přičemž je rovna hustotě vzduchu u hladiny moře ve standardní atmosféře. Vertikální teplotní gradient v homogenní atmosféře má hodnotu autokonvekčního gradientu. Výška této modelové atmosféry je přibližně 8 000 m.
angl: homogeneous atmosphere; slov: homogénna atmosféra; něm: homogene Atmosphäre f; fr: atmosphère homogène f; rus: однородная атмосфера  1993-a3
atmosféra horní
syn. atmosféra vysoká – nejednoznačné označení vnější části atmosféry Země. které v některých pracích odpovídá heterosféře, v jiných ionosféře, případně části atmosféry nad stratopauzou nebo dokonce celé vrstvě atmosféry nad tropopauzou. Viz též členění atmosféry vertikální.
angl: upper atmosphere; slov: horná atmosféra; něm: hohe Atmosphäre f; fr: haute atmosphère f; rus: верхняя атмосфера  1993-a3
atmosféra ideální
neurčitý pojem, vyskytující se v odb. literatuře. Zpravidla pod ním rozumíme fiktivní (modelovou) atmosféru, která má z určitého hlediska ideální vlastnosti. V tomto smyslu se za ideální někdy označuje např. atmosféra standardní, jindy atmosféra suchá a čistá, atmosféra Rayleighova apod.
angl: ideal atmosphere; slov: ideálna atmosféra; něm: Idealatmosphäre f; fr: atmosphère normalisée f, atmosphère standard f; rus: идеальная атмосфера  1993-a1
atmosféra izotermická
modelová atmosféra, ve které je teplota vzduchu s výškou konstantní. Vertikální teplotní gradient je nulový, tedy konstantní, proto lze izotermickou atmosféru považovat za druh polytropní atmosféry. Její horní hranice je v nekonečnu.
angl: isothermal atmosphere; slov: izotermická atmosféra; něm: isotherme Atmosphäre f; fr: atmosphère isotherme f; rus: изотермическая атмосфера  1993-a3
atmosféra modelová
zjednodušující teoretický model podmínek v atmosféře. Mezi modelové atmosféry patří např. různé druhy polytropní atmosféry, dále autobarotropní atmosféra, Rayleighova atmosféra a v širším smyslu i barotropní atmosféra nebo standardní atmosféra.
slov: modelová atmosféra  2020
atmosféra planetární
plynný obal obklopující jednotlivé planety. Podle chem. složení lze atmosféru planet ve sluneční soustavě rozdělit do tří typů:
1. dusíko-kyslíkový (Země);
2. uhlíkový (Venuše, Mars, kde se atmosféra skládá převážně z oxidu uhličitého);
3. vodíko-metano-čpavkový (velké planety Jupiter, Saturn, Uran, Neptun).
K udržení atmosféry musí mít planeta dostatečně velkou hmotnost a nikoli příliš vysokou teplotu povrchu. Ve sluneční soustavě to lze dokumentovat např. na Merkuru, jenž je prakticky bez atmosféry. V současné době se na společném obsahovém pomezí meteorologie, geofyziky a astronomie věnuje pozornost planetárním atmosférám nejen v rámci naší sluneční soustavy, ale i v souvislosti s exoplanetami, tj. planetami příslušejícími k planetárním systémům jiných hvězd než je naše Slunce. Viz též atmosféra Země.
angl: planetary atmosphere; slov: planetárna atmosféra; něm: planetare Atmosphäre f; fr: atmosphères planétaires pl; rus: планетарная атмосфера  1993-a3
atmosféra polytropní
modelová atmosféra s konstantním vertikálním teplotním gradientem. Vert. rozložení tlaku a teploty vzduchu odpovídá působení polytropních dějů v atmosféře a je dáno vztahem:
(pp0) Rγg=TT0,
kde p0 je počáteční a p konečný tlak vzduchu,T0 počáteční a T konečná teplota vzduchu v K, g velikost tíhového zrychlení, R měrná plynová konstanta a γ vert. teplotní gradient. Zvláštními případy polytropní atmosféry jsou adiabatická a homogenní, příp. i izotermická atmosféra.
angl: polytropic atmosphere; slov: polytropná atmosféra; něm: polytrope Atmosphäre f; fr: atmosphère polytropique f; rus: политропная атмосфера  1993-a3
atmosféra půdní
slov: pôdna atmosféra; něm: Bodenluft f; rus: почвенный воздух  1993-a1
atmosféra Rayleighova
modelová atmosféra, ve které je procházející sluneční záření ovlivňováno pouze molekulárním rozptylem a nedochází ani k absorpci záření. Vlastnosti Rayleighovy atmosféry zhruba splňuje suchá a čistá atmosféra. Viz též rozptyl Rayleighův.
angl: Rayleigh atmosphere; slov: Rayleighova atmosféra; něm: Rayleigh-Atmosphäre f; rus: релеевская атмосфера  1993-a3
atmosféra standardní
model atmosféry, vypočtený na základě rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že vzduch je ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení tlaku vzduchu, teploty vzduchu a hustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu, vertikální gradient teploty, plynová konstanta a tíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V letecké meteorologii je dohodnuto používat mezinárodní standardní atmosféru ICAO.
angl: standard atmosphere; slov: štandardná atmosféra; něm: Standardatmosphäre f; fr: atmosphère standard f; rus: стандартная атмосфера  1993-a3
atmosféra standardní mezinárodní ICAO
mezinárodně přijatý model standardní atmosféry, vystihující převládající poměry v atmosféře reprezentativní během celého roku ve všech zeměp. šířkách. Tento model vychází z předpokladu, že pro atmosféru platí přesně stavová rovnice a zákl. rovnice hydrostatické rovnováhy; v nulové výšce jsou konstantní, přesně definované hodnoty zákl. meteorologických prvků; vertikální teplotní gradient je v jednotlivých vrstvách atmosféry konstantní a nabývá přesně definovaných hodnot. Smyslem zavedení mezinárodní standardní atmosféry je možnost jednotné kalibrace tlakových výškoměrů, možnost výpočtu a porovnání letových charakteristik letadel, projektování letadel a raket a sestavení balistických tabulek.
Mezinárodní standardní atmosféra přijatá ICAO v roce 1952 vychází z těchto hlavních předpokladů: nulová výška je na úrovni prům. výšky hladiny moře, v této nulové výšce je teplota vzduchu 288,15 K (15 °C), tlak vzduchu 1 013,25 hPa, hustota vzduchu 1,225 kg.m–3 a tíhové zrychlení 9,806 6 m.s–2; od hladiny moře do výšky 11 000 geopotenciálních metrů (gpm), tj. 11 019 m, je teplotní gradient roven 0,65 °C/100 m. Ve výšce 11 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K (–56,5 °C), tlak vzduchu 226,32 hPa, hustota vzduchu 0,363 19 kg.m–3 a tíhové zrychlení 9,772 7 m.s–2. Od výšky 11 000 do 20 000 gpm je hodnota teplotního gradientu rovna nule (izotermie). Ve výšce 20 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K, tlak vzduchu 54,748 7 hPa, hustota vzduchu 0,088 034 5 kg.m–3 a tíhové zrychlení 9,745 m.s–2. Od výšky 20 000 do 32 000 gpm je hodnota teplotního gradientu –0,1 °C/100 m, od 32 000 do 47 000 gpm –0,28 °C/100 m a od výšky 47 000 do 51 000 gpm je teplotní gradient opět rovný nule.
angl: ICAO atmosphere; slov: štandardná atmosféra ICAO; něm: ICAO-Standardatmosphäre f; fr: atmosphère type OACI f; rus: атмосфера ИКАО, стандартная атмосфера МОГА  1993-a2
atmosféra střední
nejednoznačný pojem označující
1/ část atmosféry mezi tropopauzou a mezopauzou, tzn. zahrnující stratosféru a mezosféru;
2/ část homosféry nad troposférou, kde turbulentní promíchávání ještě převažuje nad molekulární difuzí a ionizace nemá významnější dopad;
3/ oblast, kde se výrazně projevují externí faktory jako proměna charakteristik dopadajícího záření Slunce, nebo vulkanické erupce.
Viz též členění atmosféry vertikální.
angl: middle atmosphere; slov: stredná atmosféra; něm: mitlere Atmosphäre f; fr: moyenne atmosphère f  2015
atmosféra suchá a čistá
atmosféra tvořená pouze směsí plynů, které jsou přirozeně přítomné v atmosféře Země a svými vlastnostmi se blíží ideálnímu plynu. Suchou a čistou atmosféru tedy tvoří suchý vzduch bez atmosférických příměsí. Viz též atmosféra čistásložení atmosféry Země chemické.
angl: dry and clear atmosphere; slov: suchá a čistá atmosféra; něm: trockene und reine Atmosphäre f; fr: atmosphère pure et sèche f; rus: сухая и чистая атмосфера  1993-a3
atmosféra volná
část atmosféry nad mezní vrstvou atmosféry. Ve volné atmosféře není proudění vzduchu podstatně ovlivněno třením o zemský povrch a jeho rychlost lze zpravidla alespoň hrubě aproximovat rychlostí geostrofického větru. Viz též měření aerologické.
angl: free atmosphere; slov: voľná atmosféra; něm: freie Atmosphäre f; fr: atmosphère libre f; rus: свободная атмосфера  1993-a1
atmosféra vysoká
  2020
atmosféra Země
syn. ovzduší – plynný obal planety Země o hmotnosti přibližně milionkrát menší než je hmotnost zemského tělesa, s nímž je atmosféra svázána gravitační silou a v převážné míře s ním rotuje. Dosahuje od zemského povrchu až po horní hranici atmosféry ve výšce několika desítek tisíc km. Zemská atmosféra je tvořena především směsí plynů označovaných jako vzduch, dále pak v něm přítomnými kapalnými a pevnými atmosférickými částicemi. Jiným způsobem můžeme atmosféru Země rozdělit na suchou a čistou atmosféruvodu v atmosféře a atmosférické příměsi. Chemické složení atmosféry Země je z hlediska hlavních složek přibližně do výšky 100 km konstantní, ovšem s výjimkou některých látek, především vody, oxidu uhličitého a ozonu.
Charakteristickým rysem atmosféry Země je uspořádání polí meteorologických prvků, a to především ve vertikálním směru, ve kterém rozlišujeme celou řadu vertikálních členění atmosféry. Vzduch je stlačován silou zemské tíže; výsledný pokles tlaku vzduchu s výškou podle barometrické formule je určujícím faktorem pro statiku atmosféry. Především kvůli svému skleníkovému efektu atmosféra podstatně ovlivňuje radiační bilanci zemského povrchu. Horizontální rozdíly v tepelné bilanci atmosféry způsobují existenci horizontálních tlakových gradientů, které podmiňují dynamiku atmosféry.
Aproximací skutečných podmínek v atmosféře Země je standardní atmosféra. Pro různé účely byly dále zavedeny další zjednodušující teoretické modely podmínek v atmosféře, označované jako modelové atmosféry.
Atmosféra Země se mírně překrývá s dalšími složkami přírodní sféry Země. Voda v atmosféře je považována i za součást hydrosféry, průnik atmosféry s pedosférou představuje půdní vzduch. V atmosféře je přítomen atmosférický plankton, který je součástí biosféry. Průnik můžeme najít i s kryosférou, a to v podobě vzduchu uvězněného v ledovcích.
angl: Earth's atmosphere; slov: atmosféra Zeme; něm: Atmosphäre der Erde f; fr: atmosphère terrestre f, atmosphère de la Terre f; rus: атмосфера Земли  1993-a3
atmosfériky
syn. sfériky.
Termín je odvozen od slova atmosféra. Odkazuje na atmosférický původ těchto rozruchů radiových vln.
angl: spherics, atmospherics, sferics; slov: atmosfériky; něm: Sferics m/pl; rus: атмосферики  1993-a1
atraktor
Termín pochází z lat. attractor „přitahovatel“, které je odvozeno od slovesa attrahere „přitahovat“ (z ad- „k, při“ a trahere „táhnout, nést“, srov. traktor).
angl: attractor; slov: atraktor; něm: Attraktor m  2017
aureola
1. vnitřní barevný sled koróny. Obvykle se vyznačuje zřetelným vnějším kruhem červenavé nebo hnědavé barvy, jehož poloměr nebývá větší než 5°. Čím menší je tento kruh, tím větší jsou vodní kapičky, na nichž dochází k ohybu světla. V tom spočívá diagnostický význam aureoly i korón;
2. oblast na obloze sahající do vzdálenosti několika úhlových stupňů od slunečního disku, z níž vychází cirkumsolární záření.
Termín byl přejat z lat. aureola „svatozář“.
angl: aureole; slov: aureola; něm: Aureole f, Kranz m; fr: auréole coronitique f; rus: ореол  1993-a1
autokonvekce
teoretický koncept konvekce, k níž by docházelo v podmínkách extrémní vertikální instability atmosféry při inverzi hustoty vzduchu, kde velikost vertikálního teplotního gradientu přesahuje velikost autokonvekčního gradientu.
Termín se skládá z řec. αὐτός [autos] „sám, sám od sebe“ a ze slova konvekce. To naznačuje spontánní vznik konvekce, k němuž však ve skutečnosti stačí, aby velikost vert. teplotního gradientu překročila jen hodnotu adiabatického teplotního gradientu.
angl: autoconvection; slov: autokonvekcia; něm: Autokonvektion f; fr: autoconvection; rus: автоконвекция  1993-a3
autokonverze
původně označení parametrizace mikrofyzikálního procesu, při němž dochází k růstu směšovacího poměru srážkové vody pouze na úkor směšovacího poměru oblačné vody. V současné době je termín autokonverze chápán v širším smyslu jako počáteční stadium procesu růstu kapek v oblaku koalescencí, kdy srážkové kapky vznikají pouze koalescencí kapek oblačných. Vzhledem k nízké zachycovací účinnosti při srážkách oblačných kapek je autokonverze limitujícím faktorem při vzniku prvních srážkových kapek. Setkáváme se i s rozšířeným významem tohoto termínu, užívaného také pro vznik srážkového ledu z ledu oblačného.
Termín se skládá z řec. αὐτός [autos] „sám, sám od sebe“ a z lat. conversio „otáčení, obrat, změna“. Vyjadřuje skutečnost, že vznik prvních dešťových kapek probíhá pouze z již přítomných kapek oblačných.
angl: autoconversion; slov: autokonverzia; něm: Autokonversion f, Autokonversion f; fr: autoconversion f; rus: автоконверсия  2014
automatizace v meteorologii
způsob plnění rutinních operací v meteorologii, jenž pomocí měřicí a informační technologie vylučuje nebo omezuje subj. vlivy člověka. Současná automatizace v meteorologii se týká především měření, sběru, ukládání, distribuce i vizualizace meteorologických informací. Uplatňuje se především u staničních měření, distančních měření, v oblasti numerické předpovědi počasí a v dodávce produktů pro zákazníky meteorologických služeb. Viz též linka pro předpověď počasí automatizovaná, stanice meteorologická automatická.
angl: automatization in meteorology; slov: automatizácia v meteorológii; něm: Automatisierung f; fr: automatisation de l'observation météorologique f, automatisation des stations d'observation f; rus: автоматизация в метеорологии  1993-a3
autorita meteorologická
orgán poskytující met. služby. Viz též úřad meteorologický.
angl: meteorological authority; slov: meteorologická autorita; něm: Wetterdienstbehörde; fr: Administration météorologique f, autorité météorologique f, centre météorologique mondial m; rus: метеорологическая администрация, управление по метеорологии  1993-a3
AVHRR
(Advanced Very High Resolution Radiometer) – zobrazovací družicový radiometr používaný od roku 1978 na polárních meteorologických družicích NOAA a od roku 2006 i na evropských polárních družicích Metop. Tento pasivní radiometr měřící v šesti spektrálních kanálech byl naposledy použit na družicích NOAA–19 a Metop–3.
angl: AVHRR; slov: AVHRR; něm: AVHRR n; fr: AVHRR  2014
podpořila:
spolupracují: