Elektronický meteorologický slovník

obor meteorologie, který se zabývá pozorováním a výzkumem mezní vrstvy atmosféry a volné atmosféry. Těžištěm aerologie jsou aerologická pozorování, především aerologická měření ve formě sondáží atmosféry, zajišťovaných z aerologických stanic. Zákl. a nejčastěji měřenými meteorologickými prvky jsou teplota vzduchu, tlak vzduchu, vlhkost vzduchu a vítr. Kromě toho se aerologie věnuje i výzkumu ozonu, atmosférické elektřiny a radioaktivity i některých složek dlouhovlnného záření. Pod aerologii řadíme klimatologii volné atmosféry a někdy též aeronomii.

Termín zavedl brit. přírodovědec a lexikograf B. Martin v r. 1735 jako označení vědy o atmosféře; v dnešním významu ho použil něm. meteorolog W. Köppen v r. 1906. Skládá se z řec. ἀήρ [aér] „vzduch“ a komponentu -λoγία [-logia] „nauka, věda“, který je příbuzný se slovem λόγoς [logos] „výklad, slovo“.

neurčité označení hodnoty, která nějakým způsobem charakterizuje maximální rychlost větru během nárazu větru. Při vyhodnocování anemogramů šlo o rozdíl maximální a minimální registrované rychlosti větru při jednom nárazu. V současnosti nejsou minima rychlosti větru zjišťována, proto by tímto termínem bylo možné označit spíše převýšení maximální rychlosti větru oproti desetiminutové rychlosti větru. V zahraniční literatuře je amplituda nárazu větru někdy ztotožňována s nejvyšší naměřenou hodnotou maximální rychlosti větru.
Viz též vítr nárazovitý.

anemograf pracující na aerodyn. principu, vybavený registračním a plovákovým manometrickým systémem. Jeho stupnice rychlostí je zlinearizována pomocí pružin. V Česku se nepoužívá.

Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“, βία [bia] „síla“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

registrační anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou rychlost větru a směr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená větrná směrovka pro směr větru. Viz též měření větru.

Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

záznam anemografu.

Termín vznikl odvozením od termínu anemograf, analogicky k pojmům telegram a telegraf. Skládá se z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“; tj. doslova „záznam o větru“.

zařízení pro měření směru a rychlosti větru, které bylo v minulosti v Česku používáno na klimatologických stanicích. Anemoindikátor se skládá z měřící hlavice, tvořené miskovým anemometrem a větrnou směrovkou, a z indikačního přístroje s osmipólovým přepínačem a tlačítkem. Při určování směru větru se postupně přepínají polohy přepínače, dokud indikátor nezačne ukazovat rychlost větru. Pokud ukazuje indikátor rychlost větru pouze v jedné poloze, je tato totožná s označeným směrem větru. Ukazuje-li indikátor rychlost větru ve dvou sousedních polohách (ať současně či střídavě), leží hodnota směru mezi těmito polohami. Rychlost lze přečíst rovněž přímo po stisknutí tlačítka, čeho se využívá při malých rychlostech větru. Tato technika, jak vyplývá z uvedeného, nezaručovala vysokou přesnost určení směru větru. Od počátku 21. století byly anemoindikátory nahrazovány měřením směru a rychlosti větru moderními anemometry miskovými, nebo anemometry ultrasonickými.

Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a z lat. indicator „ukazatel“ (od slovesa indicare „ukazovat“).

registrační meteorologický přístroj k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.

Termín se skládá z řec. slov ἄνεμος [anemos] „vítr“ a κλίνειν [klinein] „naklánět“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.

meteorologický přístroj určený k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.

Termín se skládá z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“, κλίνειν [klinein] „naklánět“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“. 

přístroj k měření rychlosti větru nebo rychlosti a směru větru. Anemometry měřící rychlost větru pracují na několika hlavních principech:
a) mechanickém: větrem se roztáčí otočné miskové nebo vrtulové čidlo anemometru, jehož počet otáček za jednotku času je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr miskový, anemometr lopatkový), nebo se větrem vychyluje čidlo přístroje (deska, koule, miskové kolo) z klidové polohy a úhel vychýlení je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr s výkyvnou deskou);
b) ultrazvukovém (akustickém): mezi vysílačem a přijímačem anemometru se šíří ultrazvukové vlny, přičemž doba, za kterou se signál dostane od vysílače k přijímači je závislá na rychlosti větru podél dráhy šíření ultrazvuku (viz anemometr ultrasonický);
c) dynamickém: pomocí speciálně konstruované trubice (tzv. Pitotova trubice), která je čidlem přístroje, se snímá rozdíl dynamického a statického tlaku, který závisí na rychlosti větru (viz anemometr tlakový, anemometr Dinesův);
d) zchlazovacím: čidlem anemometru je materiál (typicky tenký drát) vyhřátý na teplotu vyšší, než je teplota měřeného prostředí, jehož ochlazování vlivem proudění vzduchu je v zákonité závislosti na rychlosti větru (viz anemometr zchlazovací);
Pro experimentální účely se využívají anemometry, které pracují na dalších principech a jen ojediněle se vyrábějí sériově, např.:
e) anemometr vírový využívá zákonité závislosti frekvence kmitání vírů v Kármánově vírové cestě za překážkou umístěnou v měřeném proudu vzduchu ve snímači přístroje, na rychlosti tohoto proudu;
f) anemometr tlakový s fluidním zesilovačem má ve snímači vytvořen pomocí trysky pomocný proud vzduchu kolmý na směr měřeného proudění. Deformace tohoto pomocného proudu vlivem větru je citlivě snímána zpravidla dvojicí tlakových čidel umístěných v trubici snímače naproti trysce;
g) anemometr s tepelným značkováním má snímač vybavený impulsním zdrojem tepla, který ohřeje vzduch protékající trubicí snímače, v níž se rychlost měří. Na závětrné straně zdroje tepla vyhodnocují časový posun tepelné značky dva bez setrvačné teploměry umístěné ve směru proudnic v konstantní vzájemné vzdálenosti. Měřená rychlost je nepřímo úměrná zjištěnému časovému posuvu.
V Česku se na meteorologických stanicích a při terénních měřeních v současnosti používají anemometry pracující na mechanickém a ultrazvukovém principu. Viz též měření větru.

Termín se skládá z řec. άνεμος [anemos] „vítr“ a μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

zast. označení pro obor zabývající se měřením charakteristik větru a jeho metodikou. Viz též měření větru.

Termín se skládá z řec. άνεμος [anemos] „vítr“ a -μετρία [-metria] „měření“.

anemometr, který registruje směr i rychlost větru. Viz rumb.

Termín se skládá z řec. άνεμος [anemos] „vítr“, rus. румб [rumb] (označení pro kompasový dílek) a z řec. μέτρον [metron] „míra, meřidlo“.

zast. označení pro větrnou korouhev.

Termín zavedl it. astronom a matematik E. Danti (1536-1586) v lat. podobě anemoscopium jako označení přístroje, který vynalezl. Skládá se z řec. ἄνεμος [anemos] „vítr“ a σκοπεῖν [skopein] „pozorovat, zkoumat“.

viz vítr geostrofický.

méně zjednodušující alternativa kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a gradient složek rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vert. směru a uvažuje advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu atmosférických front a výrazných cyklon v mezosynoptickém měřítku. Viz též vítr ageostrofický.

vítr o prům. rychlosti 0,0 až 0,2 m.s^–1 (méně než 1 km.h^–1). Odpovídá nultému stupni Beaufortovy stupnice větru. Viz též calm.

studený a suchý severní nebo severovýchodní vítr, který se v chladné části roku vyskytuje ve Švýcarsku. V oblasti mezi Jurou a Alami je jeho rychlost zvyšována tryskovým efektem. Viz též mistral.

Termín pochází z francouzštiny, jeho etymologie není známa. Viz též bríza.

původní označení pro studený a nárazovitý severovýchodní padavý vítr, který vane z vnitrozemí Balkánu přes Dinárské hory na pobřeží Jaderského moře a přináší, zejména v chladném půlroce, výrazné ochlazení. V současné době tak označujeme silný, studený a nárazovitý padavý vítr podmíněný orografií i v jiných zemích (např. v Rusku novorosijská bóra), a to nejen v pobřežních oblastech. Bóra představuje prudký, nárazovitý gravitační vítr daný klesavým pohybem těžkého, relativně velmi studeného vzduchu, který se převalil přes horské pásmo po svém předchozím postupném nahromadění na návětrné straně. Lokálně může efektu bóry významně napomoci sníženina v daném horském pásmu typu horského sedla, průsmyku apod.

Termín je odvozen od jména řec. boha severního větru (Βορέας [Boreas], srov. klima boreální). Podle etymologů není vyloučeno, že pojmenování pochází z indoevr. kořene *g^wohr_x - „hora“ (tj. jako „vítr z hor“), z něhož vzniklo také něm. Berg „hora“, či Burg „hrad“. Např. v chorvatštině se tento vítr označuje slovem bura, to je však zřejmě odvozeno od praslovanského kořene *buriti, *bur'a (srov. bouře), a teprve druhotně získalo význam „bóra“.

prudké a nepravidelné změny koncentrace iontů v ionosféře, spojené s poruchami v celé horní atmosféře, včetně magnetosféry a termosféry. Hlavním spouštěcím mechanizmem ionosférických bouří je sluneční vítr, který působí na magnetosféru. Důsledkem těchto interakcí je přenos energie do zemské atmosféry. Nejvíce se projevuje v poruchách vrstvy F2. Korpuskule pronikají buď z interplanetárního prostoru, nebo z vnějšího zemského radiačního pásu. Ionosférické bouře jsou doprovázeny magnetickými bouřemi, tj. poruchami v zemském magnetickém poli, které se často projevují polárními zářemi a kolísáním intenzity rádiového příjmu. Jev trvá většinou několik dnů.

velké množství písku vyzdviženého do vzduchu silným větrem. Písečné bouře jsou typické pro oblasti s aridním klimatem a dostatkem nezpevněného materiálu. K jejich rozvoji může přispět přehřátí zemského povrchu, proto se v noci vyskytují méně často. Na rozdíl od prachové bouře bývá písečná bouře vertikálně méně mocná, obvykle dosahuje do výšky méně než 15 metrů. Hrubý písek a případně i štěrk se pohybuje saltací ve vrstvě desítek centimetrů při zemském povrchu, naopak jemný písek může být unášen na značné vzdálenosti, Během písečné bouře je výrazně snížena dohlednost, což vyvolává potíže v dopravě, dále může dojít k zavátí infrastruktury a případné vegetace. Viz též bouře prachová nebo písečná, vítr pouštní.

vítr dosahující vysoké rychlosti, takže může v daném místě způsobit podstatné škody. V Beaufortově stupnici větru jde přibližně o stupně 9 až 12, tedy vichřice až orkán. Může postihovat různě velké území a trvat různě dlouho v závislosti na příčinách. Rozsáhlé a často vícedenní větrné bouře jsou spojeny s hlubokými cyklonami, přičemž v tropické cykloně dosahují obecně větší intenzity než v mimotropické cykloně. V souvislosti s konvektivními bouřemi vznikají větrné bouře různých typů, viz např. derecho, downburst, húlava, tornádo. Větrné bouře mohou být podmíněny i orograficky, viz např. padavý vítr, efekt tryskový, vlnové proudění. Viz též extrémy rychlosti větru.

[bou echo] syn. obloukové echo – lineárně uspořádaná konvektivní bouře typu squall line, která je ve střední části prohnutá dopředu ve směru svého pohybu do tvaru oblouku. Prohnutí linie vzniká urychlením postupu této části bouře kvůli týlovému vtoku nebo díky downburstům, které byly vyprodukovány na čele bouře. V přední části bow echa se vyskytuje silný nárazovitý vítr, případně i tornáda. Bow echo patří mezi mezosynoptické konvektivní systémy, i když svojí délkou nemusí nutně přesahovat 100 km. Rychle a dlouho postupující bow echo bývá hlavní příčinou větrných bouří označovaných jako derecho.

Termín je přejat z angličtiny. Skládá se z angl. bow „oblouk, luk" a řec. ἠχώ [échó] „ozvěna“; jeho význam je „obloukový odraz", neboť takto se útvar jeví při radiolokaci.

viz vítr horský a údolní.

Termín pochází z italštiny, jeho etymologie není známa.

syn. vítr pobřežní – 1. vítr brízové cirkulace. Rozeznáváme brízu pevninskou a mořskou, případně jezerní. Její rychlost bývá většinou 3 až 5 m.s^–1, v tropických oblastech i vyšší;
2. např. v angl., franc. a něm. jazykové oblasti obecné označení slabšího větru, ve spojení s příslušným přídavným jménem pak pro 2. až 6. stupeň Beaufortovy stupnice větru, např. light breeze (slabý vítr).

Termín je prvně doložen v 15. a 16. století v katalánštině a španělštině jako briza, ovšem obecně ve významu „severovýchodní vítr“, tedy především pasát.  Zřejmě proto, že na atlantském pobřeží střední Ameriky má mořská bríza podobný směr, došlo k přenesení významu na mořskou brízu a v 17. století i na pevninskou brízu. Původ termínu je nejasný, snad souvisí s franc. označením místního větru bise.

bríza vanoucí během dne od moře na pevninu, když je povrch moře chladnější než povrch pevniny. V tropických oblastech sahá od zemského povrchu často do výšky 1 500 m, zatímco v mírných zeměp. šířkách v létě nejvýše do 600 m. V zimě se ve stř. a vysokých šířkách prakticky nevyskytuje. V oblasti Baltského moře zasahuje tento vítr na pevninu 20 až 30 km od pobřežní čáry, v tropických oblastech až 100 km. Mořská bríza na pobřežích přispívá ke snížení teploty vzduchu v poledních a odpoledních hodinách, ke zvýšení vlhkosti vzduchu a vytváření typických pobřežních kupovitých oblaků. Viz též cirkulace brízová.

silný, obvykle sev. nebo sv. vítr na Sibiři a ve stř. Asii. Rozlišuje se:
1. sněhový („bílý“) buran v zimě, kdy se jedná o sněhovou vichřici při nízkych teplotách vzduchu (často –25 °C i méně). Buran žene sníh a částice ledu, což spolu s velkým zchlazováním ohrožuje životy lidí a zvířat, zvláště na otevřených stepích. Má tedy obdobné vlastnosti jako blizard na kanadských prériích. Vyskytuje se obvykle v týlu cyklony. Počasí při buranu bývá v ostrém kontrastu s předcházejícím anticyklonálním počasím s bezvětřím nebo slabým větrem. Zimní buran má také název purga;
2. písečný buran v létě, zviřující a přenášející prach a písek v pouštních oblastech stř. Asie nebo v Mongolsku.

Termín pochází z tureckého slova boran „bouře“, přeneseného do ruštiny jako buran, možná kvůli podobnosti se slovem буря [burja] „bouře“. (Zvuková shoda s českým hanlivým označením hrubého člověka je náhodná.)

prudký sv. vítr na Aljašce v zimě, nesoucí nebo ženoucí sníh. Burga má podobné vlastnosti jako zimní sněhový buran a nebo purga na Sibiři. Viz též blizard.

(TCAC, z angl. Tropical Cyclone Advisory Centre) – meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, světovým oblastním předpovědním centrům a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o polohu, předpovídaný směr a rychlost postupu, maximální přízemní vítr a tlak vzduchu ve středu tropických cyklon.

proudění vzduchu nad omezeným územím, ovlivněné lokálními klimatotvornými faktory a podmíněné nehomogenitou zemského povrchu (pobřeží, orografie, rozdílný krajinný pokryv). Projevem místní cirkulace je místní vítr s rel. malým vertikálním rozsahem. Některé místní cirkulace mají denní periodicitu, neboť jsou vyvolány rozdíly v radiační bilanci, a jsou tudíž vázány na převážně anticyklonální počasí (bríza, svahový vítr, horský a údolní vítr, lesní vítr) Označujeme je též jako místní cirkulační systémy, neboť mají charakter buňkové cirkulace, v níž je přízemní proudění kompenzováno slabším protisměrným prouděním ve větších výškách. Směr proudění se v průběhu dne obvykle mění, to však nemusí být podmínkou. Dále existují místní cirkulace způsobené prouděním vzduchu přes horské překážky (padavý vítr) nebo přítomností ledovce (ledovcový vítr). Mezi místní cirkulace můžeme počítat i některé případy pouštního větru.

v meteorologii zesílení přízemního větru (proudění v mezní vrstvě atmosféry) na pricipu Venturiho efektu v místech, kde z orografických důvodů dochází ke zhuštění proudnic především v horiz. směru. Je pozorováno v širších údolích, průsmycích apod. Nejpříznivější podmínky pro tryskový efekt nastávají, když při stabilním zvrstvení atmosféry tlakový gradient směřuje podél osy průsmyku nebo údolí. Tryskový efekt se projevuje v různém měřítku v závislosti na velikosti tvarů zemského povrchu a povětrnostní situaci, které jej podmiňují. Ve stř. Evropě se tryskový efekt nejvýrazněji projevuje v průlomu Dunaje mezi Karpaty a Alpami, kde je pozorován až do vzdálenosti 100 až 200 km. Tryskový efekt se lokálně vyskytuje i v městské zástavbě, která ovlivňuje pole větru. Vítr zesílený tryskovým efektem může dosahovat značných rychlostí a ohrožovat některé lidské činnosti, např. dopravu. Viz též mistral, efekt nálevkový.

syn. erupce chromosférická – náhlé, několik minut až několik desítek minut trvající zjasnění flokulového pole ve sluneční chromosféře; při výjimečné silné erupci může dojít i ke zjasnění v oblasti sluneční fotosféry (tzv. bílá erupce). Sluneční erupce jsou typické pro období zesílené sluneční aktivity. Jsou mohutným zdrojem rentgenového, ultrafialového a korpuskulárního záření. Významně ovlivňují sluneční vítr a toky slunečního kosmického záření zasahující Zemi.

absolutní maxima rychlosti přízemního větru, a to zpravidla maximální rychlosti větru. To bylo na Zemi zaznamenáno 10. 4. 1996 při přechodu cyklonu Olivia přes Barrow Island v blízkosti severozápadního pobřeží Austrálie. Maximální rychlost větru zde dosáhla 113,2 m.s^–1, maximální hodnota pětiminutové rychlosti větru 48,8 m.s^–1. Pokud neuvažujeme tropické cyklony, je nejvyšší naměřenou hodnotou maximální rychlosti větru hodnota 103,3 m.s^–1, zjištěná 12. dubna 1934 na horské meteorologické stanici Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Ještě podstatně vyšší rychlosti větru mohou být dosaženy v tornádu, jsou však určovány nepřímo z měření dopplerovských meteorologických radarů. Zatím nejvyšší takto stanovená rychlost větru je 135 m.s^–1, dosažená 3. 5. 1999 v Bridge Creek, Oklahoma (USA).
Na území ČR má absolutní maximum rychlosti větru v nárazu hodnotu 57,8 m.s^–1; bylo dosaženo 19. 1. 2007 na stanici Labská bouda v Krkonoších, kdy vítr o síle orkánu souvisel s mimotropickou cyklonou Kyrill. Viz též pól větrů.

syn. föhn – teplý suchý padavý vítr, který se vyskytuje na závětrné straně horských překážek. Může trvat několik hodin až několik dní a v zimě může vyvolávat prudké tání sněhu, protože rozdíl mezi teplotou vzduchu na návětrné a závětrné straně hor může dosahovat až desítky °C.
Pojem fén (föhn) vznikl v alpské oblasti, v současné době se však používá jako obecný termín pro tento typ proudění bez ohledu na místo jeho výskytu. Za fén lze považovat například chinook na východní straně Skalnatých hor v Severní Americe nebo vítr halný v jižním Polsku. Na území ČR se může projevit např. v závětří Šumavy, někdy i Beskyd a Jeseníků, na Slovensku pak zejména v závětří Vysokých Tater a Nízkých Tater.
Klasické vysvětlení vzniku fénu vychází z termodynamického modelu adiabatického přetékání horského hřebene. Na návětrné stráně hřebene v tomto případě dochází k nasycení vystupujícího vzduchu a vypadávání srážek, což se na závětrné straně projevuje oteplením vysušeného vzduchu při jeho nenasyceně adiabatickém sestupu. Uvedený model je značným zjednodušením celého procesu. Předpokládá dosažení výstupné kondenzační hladiny na návětrné straně hřebene a nebere v úvahu dynamické aspekty závětrného fénového proudění. Nezahrnuje také vliv složitější topografie horského terénu včetně horských průsmyků.
V programu MAP (Mesoscale Alpine Programme), který probíhal hlavně v prvním desetiletí tohoto století, bylo prokázáno, že prakticky polovina případů alpského fénu na rakouském území není doprovázena návětrnými srážkami. Termodynamickou teorii fénu je tedy nutné chápat jako důležité, avšak nikoliv úplné vysvětlení fénového proudění.
V současné době se zcela akceptuje, že fén může nastat bez vypadávání srážek na návětrné straně pohoří. Čím nižší je z návětrné strany horský hřeben, tím pravděpodobnější je, že advehovaný vzduch jednoduše proudí přes hřeben a následně na závětrné straně klesá. V mnoha případech přispívají k vývoji fénu oba mechanizmy, přičemž hlavní role se připisuje závětrnému adiabatickému vzestupu teploty a vypadávání srážek pak přispívá dodatečně menším dílem. Neúplně vyřešenou otázkou je pokles závětrného proudění do údolí zejména v případě, kdy je zaplněno chladným a stabilně zvrstveným vzduchem. Bylo sestaveno několik koncepčních modelů závětrného proudění, žádný z nich se však neprokázal jako univerzálně platný. Dnes se předpokládá, že neexistuje univerzálně použitelná teorie závětrného teplého fénového proudění. V závislosti na teplotě, vlhkosti a profilu větru se mohou při sestupném proudění uplatnit různé dynamické a termodynamické mechanismy.
Fén, vyvolaný prouděním nad horským terénem, při němž jsou splněny podmínky termodynamické teorie, se někdy označuje také jako fén orografický. Vyskytuje se nejčastěji v okrajovém proudění cyklon, a proto bývá označován též jako fén cyklonální. V současné odborné literatuře se však s těmito termíny setkáváme poměrně zřídka. Poměrně frekventovaný je termín volný fén se synonymem fén anticyklonální. V alpské oblasti v programu MAP bylo definováno několik dalších kategorií alpského fénu. Viz též efekt fénový, zeď fénová, mezera fénová, oblak fénový, touríello.

Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, označení vlahého západního větru (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.

syn. fén.

Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, jímž se označoval vlahý západní vítr (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.

blíže neurčené označení pro atmosférické fronty, které s sebou přinášejí výrazné projevy počasí (intenzivní srážky, bouřky, silný vítr). Jejím opakem je fronta nevýrazná.

atmosférická fronta, jejíž hlavní projevy slábnou či mizí a při jejímž přechodu se meteorologické prvky mění jen málo. Např. srážky slábnou nebo ustávají, oblačnost se rozpadá, vítr slábne a jeho stáčení se stává nevýrazným. Viz též frontolýza.

lid. název pro silný studený vítr v zimním období, doprovázený zpravidla sněžením nebo zvířeným sněhem. Nemá charakter odb. termínu.

lid. název pro silný vítr v zimě nebo pro vichřici se sněhem.

místní název pro suchý a horký vítr charakteru fénu v předhořích Kopet-Dagu a záp. Ťan-Šanu ve stř. Asii, vanoucí v létě od jihu a východu z hor. Působí škody na kulturních plodinách podobně jako suchověj.

místní název pro pouštní vítr převážně jv. a již. směru v Tunisku a Libyi.

Termín je variantou arabského slova kibli „jižní vítr“.

viz vítr halný.

hladina v atmosféře, v níž absolutní vorticita je konzervativní vlastností vzduchových částic a její lokální změny jsou působeny pouze horiz. geostrofickou advekcí. V reálné atmosféře obvykle bývají tyto podmínky přibližně splněny ve vrstvě 500 až 400 hPa. V minulosti byla ekvivalentně barotropní hladina často ztotožňována se standardní izobarickou hladinou 500 hPa. Vzhledem k tomu, že rovnice vorticity má v ekvivalentně barotropní hladině stejný tvar jako v hladině nondivergence v barotropní atmosféře, někdy se tyto dvě hladiny nesprávně ztotožňují. Viz též model barotropní, vítr geostrofický.

čára spojující koncové body vektorů, které jsou znázorněné v polárních souřadnicích a vycházejí z počátku souřadnicového systému. V meteorologii se nejčastěji využívá hodograf rychlosti větru. Pomocí hodografu rychlosti větru se zpravidla vyjadřuje vertikální profil větru, popř. denní chod rychlosti větru apod. Bod na hodografu tak vyjadřuje rychlost a směr, kterým vítr v dané hladině, popř. v daném čase vane. Velmi známé je např. znázornění výškového profilu větru v mezní vrstvě atmosféry v podobě Taylorovy (nebo Ekmanovy) spirály.

Termín zavedl irský matematik W. R. Hamilton v r. 1847 pro označení křivky znázorňující pohyb tělesa v gravitačním poli. V met. významu termín použil americký meteorolog H. R. Byers v r. 1944. Skládá se z řec. slov ὁδός [hodos] „cesta, rozcestí“ a z komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“, což odpovídá původnímu významu termínu.

hranice, za níž klimatické podmínky vylučují existenci zapojeného lesa. Na klimatickou hranici lesa mají z klimatických podmínek rozhodující vliv zejména teplotní poměry ve vegetačním období. Např. na sev. polokouli polární hranice lesa odpovídá červencové izotermě 10 °C. Z dalších podmínek je významný vítr, který mnohde určuje horní hranici lesa. V suchých oblastech je klimatická hranice lesa podmíněna zejména množstvím srážek a vlhkostí vzduchu.

výška, v níž vektor větru přestává být ovlivňován zemským povrchem (třením apod.) a pohyb vzduchových částic je způsobován jen silou tlakového gradientu, silou zemské tíže a Coriolisovou silou. Vektor větru lze proto už aproximovat geostroficky nebo gradientově, nejvýše se započtením těch ageostrofických složek, které mají původ v makromet. polích volné atmosféry (izalobarický vítr apod.). Prům. nadm. výška horní hranice mezní vrstvy atmosféry je asi 1,5 km, což odpovídá zhruba výšce izobarické hladiny 850 hPa. Denní chod teploty vzduchu nad touto výškou už není prakticky ovlivňován zemským povrchem. Viz též vítr ageostrofický, vítr geostrofický, vítr gradientový.

1. náhlé a prudké zvýšení rychlosti větru, který je značně nárazovitý a často mění směr. Jev trvá několik minut a náhle ustává. Húlava je projevem přechodu gust fronty přes místo pozorování.
2. nevh. se termín húlava občas vyskytuje i v širším smyslu jako označení pro prudké zhoršení počasí (silný vítr, srážky, oblačnost zvláštnosti arcus), které souvisí s čelem studeného vzduchu přibližující se konvektivní bouře nebo studené fronty. Viz též oblak húlavový, cumulonimbus.

Termín do české odborné literatury zavedl A. Gregor v r. 1920 v širším smyslu náhlé přeháňky provázené prudkým větrem. Převzal ho z nářečí východní Moravy, kde se v tomto významu používá (nářeční původ je vysvětlením pro „ú“ uprostřed slova).

suchý a horký již. až jv. pouštní vítr, vanoucí v Egyptě a nad Rudým mořem při postupu cyklony Středomořím dále k východu. Přináší velké množství prachu a písku, po přechodu studené fronty často následuje písečná bouře. Viz též scirocco.

Termín je přejat z arabského označení khamsīn „padesát“, které vychází z počtu dní v jarních měsících, pro něž je výskyt tohoto větru typický.

[činúk] – 1. označení pro fén na vých. straně Skalnatých hor na území USA a Kanady. Přináší obyčejně náhlá a velká oteplení, někdy o více než 10 °C za několik málo minut. Vyvolává prudká tání sněhu (odtud pramení i regionální název snow eater "požírač sněhu"), nebo rychlé dozrávání plodů. I když je typický pro zimu, vyskytuje se během celého roku.
2. v původním významu, ve kterém se dodnes hovorově používá na záp. pobřeží USA a Britské Kolumbie, označení pro vlhký jz. vítr z Tichého oceánu, související s tzv. ananasovým expresem a přinášející sem oblačné a deštivé počasí.

Termín byl přejat z označení žargonu, který používali Indiáni na dolním toku amer. řeky Columbia k dorozumění s bílými obchodníky. Ti termín přenesli na východ, kde získal dnešní hlavní a v odb. literatuře jediný význam (1).

souhrnný název pro metody upravující vstupní data (počáteční podmínky) modelů numerické předpovědi počasí. Cílem úpravy je modifikovat počáteční podmínky tak, aby přibližně splňovaly modelové rovnice. Pokud je tato podmínka výrazně narušena, dochází během začátku integrace numerického modelu k významným změnám hodnot modelových proměnných, což se projevuje oscilací předpověděných hodnot, a k znehodnocení předpovědi. Po určité délce integrace tyto oscilace mizí. V některých případech, když nesoulad mezi modelovými proměnnými je příliš velký, může dojít i k předčasnému ukončení integrace modelu kvůli numerické chybě. Původně se inicializace dat zaměřovala na korekci polí větru a tlaku tak, aby byla alespoň přibližně splněna rovnice kontinuity. Proto se místo skutečného větru používal vítr geostrofický. Později se používala metoda normálních módů. V současnosti se téměř výhradně užívá metoda založená na aplikaci digitálního filtru a inicializují se i ostatní základní meteorologické prvky. Samotná inicializace základních modelových veličin postupně ztrácí svůj význam a to jednak tím, že probíhá v rámci asimilace dat a objektivní analýzy a také proto, že současné numerické metody použité v modelech jsou dostatečně robustní, aby jejich běh nebyl významně narušen nekonzistencí vstupních dat. Inicializace vstupních dat se stále využívá, ale inicializují se jiné než základní meteorologické prvky např. srážky a oblačnost.

hydrodynamická instabilita, která je výsledkem poklesu momentu hybnosti se vzdáleností od osy rotace v rotující tekutině. Při radiálním vychýlení částice tekutiny dojde k jejímu urychlení v daném směru vlivem nerovnováhy odstředivé síly působící na částici a na její okolí. Tekutina je v tomto případě inerčně instabilní.
Při hodnocení inerční instability v atmosféře se uplatňuje kombinace odstředivých sil rotace Země a zakřiveného pohybu vzduchu vzhledem k zemskému povrchu. Hodnotí se s využitím kvazigeostrofické aproximace. Vzduchová částice, která má podobu jednodimenzionální trubice orientované ve směru geostrofického větru, je vychylována horizontálně a kolmo k jeho vektoru. V rámci absolutní souřadnicové soustavy si částice zachovává moment hybnosti; prostředí je inerčně instabilní, pokud v něm moment hybnosti klesá se vzdáleností od vertikální osy kombinované rotace. V relativní souřadnicové soustavě se vychýlení vzduchové částice projeví nerovnováhou síly tlakového gradientu a zdánlivých sil, především Coriolisovy síly. Za předpokladu, že geostrofický vítr vane podél horiz. osy y a trubice je vychylována podél horiz. osy x v pravotočivé kartézské souřadnicové soustavě, lze inerční instabilitu hodnotit s použitím následujících vztahů:
$a_x=(m-m_g),m=v+fx=konst\mathrm{.,}{m}_g=v_g+fx,$
kde a_x značí výslednou složku zrychlení vychýlené trubice ve směru osy x, f je Coriolisův parametr, a m, resp. m_g jsou velikosti měrné hybnosti y-ové složky proudění v v trubici, resp. y-ové složky geostrofického proudění v_g v okolí trubice v absolutní souřadnicové soustavě.
S inerční instabilitou se můžeme setkat hlavně v nižších zeměpisných šířkách uvnitř silně rotujících systémů, jako jsou tropické cyklony. Viz též instabilita symetrická.

ionizovaná část atmosféry, tj. elektricky vodivé vrstvy v atmosféře rozkládající se ve výšce přibližně od 60 až do 1 000 km, kde postupně přechází v plazmasféru. V ionosféře, která zahrnuje část mezosféry, termosféru a spodní část exosféry, je většina částic ionizována, tj. nalézá se v plazmatickém stavu. Vysoká koncentrace iontů a volných elektronů způsobuje odraz některých frekvencí elmag. vln zpět k zemskému povrchu, čímž je ovlivňováno rádiové spojení. Směrem vzhůru přechází ionosféra v zemskou magnetosféru. Viz též bouře ionosférická, ionizace atmosférická, slapy ionosférické, vítr ionosférický, vrstvy ionosférické, vodivost vzduchu elektrická, ionosférická porucha náhlá, atmosféra horní.

Termín navrhl skotský radiotechnik R. A. Watson-Watt v r. 1926. Vytvořil ho analogicky k pojmům troposféra a stratosféra z řec. ἰόν (viz ionty atmosférické) a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).

izalolinie na přízemních synoptických mapách spojující místa se stejnou tlakovou tendencí za určitý časový interval (3, 6, 24 h apod.). Rozlišujeme analobary a katalobary. Viz též mapa izalobar, metoda izalobar, střed izalobarický, vítr izalobarický, vítr alobarický.

Termín zavedl švédský meteorolog N. G. Ekholm v r. 1906. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ἄλλος [allos] „jiný“ a βάρος [baros] „tíha, váha“.

izalolinie spojující místa se stejnou hodnotou změny výšky standardní izobarické hladiny (absolutní izalohypsa) nebo změny tloušťky vrstvy mezi dvěma izobarickými hladinami (relativní izalohypsa) za určitý časový interval (obvykle 12 nebo 24 h.). Izalohypsy se zakreslují zpravidla do výškových map, v nichž záporné abs. izalohypsy vymezují oblasti snižování izobarické hladiny. Záporné rel. izalohypsy vymezují oblasti, v nichž se zmenšuje tloušťka vrstvy mezi dvěma izobarickými hladinami, klesá tudíž prům. virtuální teplota této vrstvy. Obrácené vztahy platí pro oblasti vymezené kladnými abs. a rel. izalohypsami. Viz též izohypsa, vítr izalohyptický, vítr alohyptický.

Termín se skládá z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ἄλλος [allos] „jiný“ a ὕψος [hypsos] „výše, výška“.

zast. syn. pro izotachu ve smyslu izolinie spojující místa se stejnou rychlostí větru.

 

Termín zavedl L. Brault v r. 1880. Skládá se z řec. ἴσος [isos] „stejný, rovný“, ἄνεμος [anemos] „vítr“ a z přípony -ona vyjadřující ženský rod (z řec. přípony -ώνη [-óné], používané u pojmenování dcer, která se odvozují od jména otce).

v meteorologické službě označení pro všechny jevy v atmosféře nebo na zemském povrchu, které jsou pozorovány na meteorologických stanicích a v jejich okolí s výjimkou oblaků. Patří k nim především meteory, jako jsou např. mlha, déšť, bouřka, sněhová pokrývka, zákal a duha, a dále jiné jevy, např. nárazovitý vítr, výborná dohlednost apod. U meteorologických jevů met. pozorovatelé zaznamenávají časové údaje o jejich trvání, vzdálenost od místa pozorování a jejich intenzitu. Někteří autoři považují meteorologické jevy za meteorologické prvky v širším smyslu. Viz též jevy počasí zvláštní.

[zorán, žiran] – místní název sz. horského větru, vanoucího z pohoří Švýcarský Jura k Ženevskému jezeru. Je to stud., na jaře značně nárazovitý vítr, provázený sněžením.

Termín je odvozen od názvu uvedeného pohoří.

syn. jugovina – místní název teplého a vlhkého jz. větru, vanoucího z Jaderského moře směrem do jugoslávského vnitrozemí. Jde o proudění tropického vzduchu, připomínající vlhké scirocco a vyskytující se především na jaře a na podzim v období intenzivnější cyklonální činnosti ve Středomoří. Jugo je významný zvláště pro klima již. Dalmácie, kam přináší větší množství vláhy, a v létě na pobřeží obvykle oblačné a dusné počasí. Dále do vnitrozemí, při přechodu Dinárských hor, již vane jako suchý a teplý jz. nebo záp. vítr a nazývá se dinárský fén. Tento vítr vane 50 až 70 dní za rok a zasahuje až do oblasti Bělehradu. Viz též bóra, košava, vardarac.

Termín je přejat z chorvatštiny, kde jug znamená „jih“.

v Alisovově klasifikaci klimatu nejjižnější klimatické pásmo, kde celoročně převládá antarktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu spadá prakticky celá Antarktida pod klima trvalého mrazu, vyznačující se přítomností mohutného pevninského ledovce a mimořádnou drsností klimatu. Radiační bilance zemského povrchu dosahuje výrazně záporných hodnot, mj. v důsledku velkého albeda. Nízká antarktická anticyklona způsobuje mohutné přízemní inverze teploty vzduchu a přispívá k nízkým srážkovým úhrnům. Vítr přitom dosahuje vysokých rychlostí a často způsobuje blizard, a to nejen na pobřeží, kde se silně projevuje ledovcový vítr. Extrémní jsou pak hodnoty teploty vzduchu, a to i v létě, kdy prům. měs. teplota vzduchu ve vnitrozemí zůstává kolem –30 °C, v zimě pak klesá i pod –60 °C. Viz též extrémy teploty vzduchu, pól chladu, pól větrů.

klima, které je mnohem těsněji vázáno na morfologii zemského povrchu, jeho geol. složení a rostlinnou pokrývku než mezoklima. Vyvíjí se také působením mikroklimatu, které je v jeho dosahu. Vert. je vymezeno výškou mezní vrstvy atmosféry. V rozsahu místního klimatu mohou vznikat místní cirkulace, např. horský a údolní vítr, vytvářet se jezera studeného vzduchu apod. Místní klima v uvedeném pojetí je syn. topoklimatu. V odb. literatuře však není vztah místního klimatu k mezoklimatu a topoklimatu jednoznačně stanoven. Někteří autoři považují naopak za syn. termíny místní klima a mezoklima. Viz též počasí místní.

syn. klima expoziční – topoklima podmíněné sklonem a orientací svahu vůči světovým stranám, převládajícímu větru apod. Morfologie svahu ovlivňuje jeho insolaci, oblačnost, větrné a srážkové poměry apod. Viz též návětří, závětří, vítr svahový.

vnější vrstva sluneční atmosféry nad chromosférou. Je tvořena žhavými plyny (plazmatem), unikajícími ze Slunce do vesmírného prostoru. Vysoká teplota těchto plynů (v řádu milionů K)  není prozatím plně vysvětlena, ale zřejmě je výsledkem spolupůsobení několika mechanizmů včetně útlumu rázových vln z povrchu Slunce v jeho koroně a přeměn energie akumulované v magnetickém poli Slunce. Viz též vítr sluneční.

mírný až silný nárazovitý vítr jv. směru v sev. Srbsku. Vyskytuje se v chladném půlroce, nejčastěji trvá 2 až 3 dny, výjimečně až 30 dnů. Jeho nárazy dosahují 25 až 35 m.s^–1, max. rychlosti dosahuje košava ve výšce kolem 300 m nad zemí. Jde o nízkohladinové tryskové proudění v mezní vrstvě atmosféry na okraji anticyklony nad Ukrajinou, zesilované orografií Karpat a Balkánu. Oblast, v níž se košava projevuje, mívá délku zpravidla kolem 300 km a šířku kolem 200 km. Při košavě převládá málooblačné počasí beze srážek s teplotami vzduchu závisejícími na charakteru advehované vzduchové hmoty. Košava působí značné škody v zemědělství (odnos osevů, nánosy písku), v dopravě a energetice (při teplé advekci škody způsobené námrazou na el. vedení).

Termín byl přejat ze srbochorvatštiny, pravděpodobně se skládá z tureckého koş „rychlý“ a hava „vzduch“. 

rychlý sesuv sněhu a ledu o minimálním objemu 100 m³ po dráze delší než 50 m. Menší sesuvy označujeme jako sněhové splazy. Dochází k němu za určitých meteorologických a topografických podmínek. Z met. podmínek patří mezi nejdůležitější intenzita a trvání sněžení, teplota vzduchu a větrné poměry, k topografickým podmínkám sklon a expozice svahu. Uvedené podmínky určují stabilitu sněhového profilu, tedy rozložení vrstev sněhové pokrývky, jejich strukturu a mech. a fyz. vlastnosti, důležité pro zachování rovnovážného stavu. Narušení rovnováhy vyvolává pohyb sněhových vrstev, které se vzájemně liší morfologicky a geneticky. Laviny dělíme podle tvaru dráhy na plošné a žlabové; podle formy odtrhu na laviny s čárovým odtrhem (deskové) a laviny s bodovým odtrhem; podle skluzného horizontu na povrchové a základové; podle vlhkosti sněhu v pásmu odtrhu na laviny ze suchého sněhu či laviny z mokrého sněhu; podle příčin vzniku na laviny samovolné a uměle vyvolané. K ochraně proti sněhovým lavinám se v současnosti stavějí na lavinových svazích lavinové zábrany v podobě zátarasů z betonu a oceli (pasivní ochrana). V případě, že lavina ohrožuje silnice, obydlí, turistické trasy či například sjezdovky, připraví specialisté řízený odstřel (aktivní ochrana). Při vstupu do lavinových katastrů se doporučuje základní lavinové vybavení (lavinový vyhledávač, sonda a lopata). Stupně lavinového nebezpečí (1. až 5.) vyhlašuje v ČR Horská služba na základě analýzy sněhového profilu. Lavinové katastry v ČR jsou v Krkonoších a Jeseníkách. Viz též vítr lavinový.

místní název pro horký, suchý vých. nebo jv. vítr na Madeiře a Kanárských ostrovech, vanoucí ve všech ročních obdobích kromě léta. Za tohoto větru klesá relativní vlhkost vzduchu pod 20 %. Vyskytuje se na přední straně cyklony postupující přes Atlantik k východu. Je podobný sciroccu ve Středomoří a větru leveche ve Španělsku.

Termín je přejat z portugalského leste „východ; východní (vítr)“.

syn. levanter – španělský název pro mírný až čerstvý vých. nebo sv. vítr ve Středomoří, v oblasti od již. Francie po Gibraltar. Při levante se vyskytuje velmi vlhké (mlhavé) a deštivé počasí, zvláště v období od října do prosince a od února do března. Prům. trvání levante bývá kolem 2 dní. Vyskytuje se při vysokém tlaku vzduchu nad stř. Evropou a cykloně v jz. oblasti Středozemního moře.

Termín je přejat ze špaň. levante „východ, východní vítr“ (z lat. levare „zvedat“, podle vycházejícího slunce; srov. levitovat).

[leveš] – španělské označení pro scirocco. Je to horký a suchý vítr v pobřežních oblastech mezi Valencií a Malagou, nesoucí prach a písek z jv. až jz. kvadrantu. Vane na přední straně cyklony na jv. pobřeží Španělska, zasahuje však pouze několik kilometrů do vnitrozemí.

Termín je přejat ze špaň. leveche či lebeche, které zřejmě pochází z it. libeccio téhož významu (z řec. λίψ [lips, gen. libos] „deštivý vítr“, přes arabštinu).

oblast atmosféry Země, v níž magnetické pole Země rozhodujícím způsobem ovlivňuje pohyb elektronů a iontů. Magnetosféra vytváří ochranný obal proti působení slunečního větru. Magnetická síla odklání částice slunečního větru, který se převážně skládá z rychlých protonů a elektronů, a brání jejich vniknutí do zemské atmosféry. Díky neustálému tlaku, který na magnetosféru vyvíjí sluneční vítr, dochází k částečné deformaci této vrstvy tak, že na denní straně je stlačena na tloušťku odpovídající přibližně deseti zemským poloměrům (tj. ca 60 000 km) a siločáry magnetického pole jsou zde uzavřené křivky, zatímco na noční odvrácené straně se vytváří dlouhý ohon, který zasahuje hluboko do meziplanetárního prostoru (až 600 000 km). Ve vyšších zeměpisných šířkách se vytvářejí kaspy (cusps), které oddělují uzavřené siločáry magnetického pole Země od otevřených, pocházejících ze Slunce. V místech kaspů může docházet k průniku nabitých částic do magnetosféry. Směrem dolů interaguje zemská magnetosféra s ionosférou.

met. mapa, na které jsou zobrazeny výšky s maximální rychlostí větru, dále je na nich zobrazena velikost maximální rychlosti větru, v závislosti na směru větru, a rychlost větru ve stanovených hladinách nad i pod hladinou maximálního větru. Využívá se zejména při meteorologickém zabezpečení letectva. Viz též vítr maximální.

stanovení vektoru větru, popř. jeho časových fluktuací. Zpravidla se měří jen horiz. složka tohoto vektoru, a to jeho velikost neboli rychlost větru a směr, jemuž opačný je směr větru. Vert. složka vektoru větru neboli vertikální rychlost se zjišťuje pouze pro speciální účely. K přímému měření rychlosti větru se používají různé druhy anemometrů, z nichž některé měří současně i směr větru. Ten lze určit i pomocí větrné směrovky, příp. větrného rukávu.
Přízemní vítr se měří během určitého časového intervalu, na čes. stanicích převážně od roku 2010 v délce 10 minut. Kromě desetiminutové rychlosti větru se v týchž časových invervalech stanovuje i průměrná a maximální rychlost větru a jim odpovídající směry větru; zaznamenává se i čas výskytu nejvyšší denní hodnoty maximální rychlosti větru. Před automatizací se na přízemních synoptických stanicích vyhodnocovala z anemogramů desetiminutová rychlost větru, dále pak rychlost větru v nárazu, a to v případě, že přesáhla průměrnou alespoň o 5 m.s^-1. Na klimatologických stanicích se odhadovala 4-minutová rychlost větru podle měření anemoindikátoru. Pro odhad rychlosti větru se užívala a i v současnosti je v případě potřeby možné užít Beaufortovu stupnici větru.
Hlavními nástroji měření výškového větru jsou různé způsoby měření větru radiotechnickými prostředky, v mezní vrstvě atmosféry lze využít rovněž meteorologických stožárů.

měření potřebné k výpočtu výškového větru z polohových parametrů cíle pohybujícího se ve volné atmosféře a sledovaného různými radiotechnickými prostředky. Nejčastěji používanými radiotechnickými prostředky jsou:
a) navigační systém, radioteodolit nebo radiogoniometrický systém v případě aktivního cíle, tj. radiosondy, kdy se měření označuje termínem radiopilotáž;
b) meteorologický radar jak v případě aktivního cíle (radiosondy), tak v případě pasivního cíle, tj. koutového odražeče;
c) umělé družice Země při časovém sledování poloh transoceánských sond;
Pomocí meteorologického radaru je dále možné měřit vítr sledováním pohybu vhodných meteorologických cílů. Měření větru radiotechnickými prostředky bývá někdy nevhodně označováno jako radiovětrové pozorování. Údaje o výškovém větru, zjištěné jeho měřením radiotechnickými prostředky, jsou občas označovány jako radiovítr.

část meteorologie zabývající se povětrnostními, v širším smyslu i klimatickými zvláštnostmi horských oblastí, které jsou podmíněny především nadm. výškou, členitostí horského reliéfu a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu. Studuje vliv hor na pole větru, srážek a oblačnosti, výskyt námrazků, bilanci záření apod. Viz též klima horské, stanice meteorologická horská, vítr horský a údolní, inverze srážek.

empirická metoda asimilace dat do numerického modelu předpovědi počasí. Je založena na doplnění pomocného členu na pravou stranu prognostických rovnic, který závisí na naměřených datech a působí tak, že prognostické modelové veličiny se blíží v odpovídajících místech a časech naměřeným hodnotám. Nakolik odpovídají měřením, závisí na parametrech metody nudging, které jsou určovány empiricky. Výhodou nudgingu je, že je snadno aplikovatelná, výpočetně nenáročná a je aplikovatelná i pro silně nelineární modely. Nevýhodou je, že metoda nemá teoretický základ a výběr jejích parametrů závisí na testovacích výpočtech. Obecně se tvrdí, že vliv asimilovaných dat na předpověď metodou nudging mizí rychleji než v případě jiných metod. To však zpravidla platí pro asimilaci veličin s menší variabilitou, jako je tlak, teplota či vítr.

silný, chladný, nárazovitý a suchý sev. až sv. vítr charakteru bóry, vanoucí v údolí Rhôny ve Francii. Vyskytuje se po celý rok, nejčastěji však v prosinci, lednu a červnu při převládajícím sz. až sev. proudění, které je v úzkém severojižně orientovaném údolí Rhôny zesilováno tryskovým efektem. Obvykle vzniká v souvislosti s vývojem cyklony nad Tyrhénským mořem nebo Janovským zálivem, když se azorská anticyklona přesouvá nad stř. Francii. Rychlost mistralu v oblasti Marseille dosahuje 80 až 130 km.h^–1 a jeho vert. rozsah bývá 2 až 3 km. Působí četné škody, mimo jiné ztěžuje námořní a leteckou dopravu a nepříznivě působí na osoby se zvýšenou meteosensibilitou. V přilehlých oblastech má řadu místních názvů.

Termín je přejat z francouzštiny, kam pronikl z okcitánštiny. Pochází z lat. (ventus) magistralis „hlavní, dominantní (vítr)“ (od magister „vůdce, učitel“, srov. magistr, magistrála, mistr).

advekční mlha tvořící se v mořském tropickém vzduchu při jeho rychlejším postupu do vyšších zeměp. šířek v teplých sektorech cyklon na polárních frontách čili při pronikání teplejšího vzduchu nad chladnější povrch. Průvodním jevem této mlhy bývá mrholení, vrstevnatá oblačnost a především silný vítr. Vzniká mimo atmosférické fronty a je tedy druhem mlhy uvnitř vzduchové hmoty. Udržení mlhy při silném větru je podmíněno velkou stabilitou tropického vzduchu.

model atmosféry, v němž se předpokládá baroklinní atmosféra. Při rozvíjení numerických modelů předpovědi počasí se v počátečních fázích používala v baroklinních modelech řada zjednodušujících předpokladů, např. že proudění je geostrofické, předepisoval se průběh vertikálních rychlosti v závislosti na tlaku a vhodně se zjednodušovala rovnice vorticity. Viz též numerická předpověď počasí, vítr geostrofický, model atmosféry prognostický, model barotropní.

syn. poryv větru – prudké krátkodobé zvýšení rychlosti větru oproti jejímu desetiminutovému průměru, přičemž může dojít i k náhlému, často přechodnému stočení větru. Délka nárazu větru je zpravidla uvažována mezi 1 a 20 s (srov. pulzace větru, resp. húlava). Prahové hodnoty převýšení rychlosti větru se mohou v různých zemích či aplikacích lišit. Ve zprávách SYNOP z Česka se náraz větru uvádí, pokud maximální rychlost větru za posledních 10 minut před termínem zprávy překročí desetiminutovou rychlost větru o 5 m.s^–1 a/nebo v období stanoveném pro průběh počasí dosáhne nejméně 11 m.s^–1. V případě, že rychlost větru v nárazu vystoupí na 20 m.s^–1 nebo více, je vydána zpráva BOUŘE. V letecké meteorologii se nárazem větru rozumí odchylka maximální rychlosti větru od průměru za posledních 10 minut před pozorováním, a to o 10 kt nebo více ve zprávách METAR a SPECI, resp. o 5 kt nebo více v případě místních pravidelných a mimořádných zpráv, jsou-li uplatněny postupy pro snižování hluku.
Nárazy větru bývají vyvolány mech. nebo termickými vlivy a v některých případech mají znatelnou opakovací frekvenci. K nárazům větru typicky dochází kvůli turbulenci nebo působením závětrných vírů, dále např. při húlavách, přechodech atmosférických front apod. V odborném slangu se někdy jako náraz větru označuje maximální rychlost větru za určité delší období (maximální denní náraz větru apod.). Viz též amplituda nárazu větru, vítr nárazovitý, gust fronta.

viz vítr nárazovitý.

obecně sev. vítr vyskytující se v různých částech světa. Texaský norther na jihu USA, v Mexickém zálivu a ve Střední Americe je silný studený sv. až sz. vítr, který se vyskytuje od listopadu do dubna při vpádu studeného vzduchu v souvislosti se studenou anticyklonou, postupující k jihu. Vyznačuje se náhlým výskytem a poklesem teploty vzduchu až o 10 °C za 3 h. Kalifornský norther je velmi suchý, prašný sev. vítr charakteru fénu.

vítr o prům. rychlosti 32,7 m.s^–1 a více, což je 118 km.h^–1 a více. Odpovídá dvanáctému (nejvyššímu) stupni Beaufortovy stupnice větru. Případy plošně rozsáhlého výskytu orkánu dostávají v Německu jména podle hlubokých mimotropických cyklon, které je způsobily (např. orkán Kyrill); název se přenáší i do českých médií.

Termín je odvozen od španělského výrazu huracán, viz hurikán; do češtiny pronikl přes holandštinu a němčinu.

místní název pro teplý již. nebo jv. vítr na pobřeží Bulharska, který je považován za předzvěst špatného počasí.

Termín zřejmě pochází z lat. auster „jižní vítr; jih“ (přes it. ostro téhož významu?).

studený nárazovitý vítr jz. směrů na pampách v Argentině a Uruguayi, obvykle vázaný na přechod čar instability s projevem studené fronty. Je často doprovázen bouřkovými lijáky s náhlým poklesem teploty. Vyskytuje se při vpádech studeného vzduchu z již. polárních oblastí, a je tedy obdobou severoamerického větru norther.

Termín je přejat ze španělštiny, jeho základem je slovo pampa.

silný sv. padavý vítr z And na tichomořském pobřeží Nicaragui a Guatemaly. Vzniká při přechodu chladných vzduchových hmot (vítr „el norte“) přes horská pásma Střední Ameriky a přináší tzv. pěkné počasí. Nejčastěji se vyskytuje v lednu a v únoru, kdy často trvá 3 až 4 dny. Má charakter bóry.

Termín je přejat ze španělštiny. Byl vytvořen z části názvu Golfo de Papagayo „Záliv Papagayo“ (doslova: „Záliv papoušků“) na severozápadě Kostariky.

vítr pasátové cirkulace ve spodní troposféře, mající na sev. polokouli převážně sv. směr, na již. polokouli jv. směr. Vyznačuje se značnou stálostí jak směru, tak rychlosti proudění, která bývá nejčastěji od 6 do 8 m.s^–1; rychlost 12 m.s^–1 překračují jen zřídka. Označení pochází ze španělského „pasada“ (průjezd), protože španělští mořeplavci využívali pasáty při cestách z Evropy do Ameriky. Viz též fronta pasátová, vlny ve východním proudění.

Termín pochází z holandského slova passaat, které snad vzniklo ze špaň. pasada „průjezd“ (od lat. passare „projít“; srov. např. pasáž). Význam slova byl tedy zřejmě „vítr vhodný pro průjezd“ (myšleno při cestě z Evropy do latinské Ameriky). Do češtiny se termín dostal přes němčinu.  Podobným způsobem odráží i anglický ekvivalent původní význam slova trade „stezka, cesta“.

obecné označení libovolné změny polohy vzduchové částice. Pohyb této částice za určitý časový úsek popisuje její trajektorie. Pohyb vzduchu můžeme popsat celou řadou jeho vlastností, jako je jeho rychlost, směr, prostorový rozsah, cirkulace, vorticita a třírozměrná divergence proudění. Převážně horizontální pohyb označujeme jako proudění vzduchu neboli vítr, dále vymezujeme vertikální pohyby vzduchu. Pro souhrn pohybů vzduchu se používá termín atmosférická cirkulace,

místní název pro studený a suchý padavý vítr charakteru bóry, vyskytující se v českém a moravském pohraničí, (zvl. v Orlických horách a v Jeseníkách) a na Slovensku v podtatranské oblasti při sz. a sev. proudění. Souvisí se vpády studeného polárního a arktického vzduchu postupujícího přes Polsko na naše území. Vyskytuje se nejčastěji na jaře, na počátku podzimu a v zimě. Zesiluje zvláště v Moravské bráně v důsledku proudění zúženým profilem. Viz též efekt tryskový.

starší výraz pro počasí. V současné době je mnohem více než substantivum povětrnost užíváno adjektivum povětrnostní, např. povětrnostní děj, situace, služba, podmínky apod. Někteří autoři pojmy povětrnost a počasí nepovažují zcela za synonyma (podobně v němčině se rozlišuje Witterung a Wetter) a povětrností rozumějí průběh počasí za delší období (např. několik dní, roční dobu atd.). Viz též podmínky povětrnostní.

Výraz je odvozen od slova vítr.

1. zast. označení pro vzduch nebo ovzduší;
2. lid. název pro větrné počasí, popř. vichřici.

Výraz je odvozen od slova vítr. Ve významu vzduch se dodnes používá v sousloví „vyhodit do povětří“ apod.

1. symbol pro vyjádření směru a rychlosti větru na synoptických mapách, aerologických diagramech apod. Základem symbolu je čára ze směru, odkud vítr vane. Na tomto konci se k ní směrem do nižšího tlaku vzduchu připojují čárky a případně i trojúhelníky, které v součtu zaokrouhleně vyjadřují rychlost větru. Kratší čárka znamená 2,5 m.s^–1 (v některých zemích 5 uzlů), delší čárka 5 m.s^–1 (10 kt); trojúhelník označuje 25 m.s^–1 (50 kt), nahrazuje tedy pět delších čárek.
2. v předpisu L3 – Meteorologie a ve starší met. literatuře označení pouze pro výše zmíněný trojúhelník. Čára ve směru větru je pak označována jako šipka větru, příčné čárky jako opeření šipky větru.
Viz též model staniční.

vítr vanoucí proti směru pohybu letadla, lodi apod. Z met. hlediska nemá charakter odb. termínu. Viz též vítr boční, vítr zádový.

syn. proud mořský – souvislý horizontální jednosměrný pohyb svrchní vrstvy oceánské vody, který je součástí cirkulačního systému, pro nějž je hlavním zdrojem hybnosti vítr v rámci všeobecné cirkulace atmosféry. Oceánské proudy patří mezi důležité geografické klimatotvorné faktory, neboť umožňují mezišířkovou výměnu tepla a pomáhají tak vyrovnávat nerovnováhu bilance záření mezi různými zeměp. šířkami. V závislosti na teplotě proudící vody rozeznáváme teplé a studené oceánské proudy, jejichž vlivy na klima jsou značně odlišné. Zatímco teplé oceánské proudy zvyšují humiditu a oceánitu klimatu přilehlých pevnin, studené proudy způsobují naopak klima spíše kontinentální a aridní.
Základem systému povrchových oceánských proudů je pětice hlavních koloběhů v oblastech subtropických anticyklon. V ekvatoriální části těchto koloběhů směřují oceánské proudy, označované souborně jako Severní a Jižní rovníkový proud, vlivem pasátové cirkulace od východu na západ, přičemž v nich teplota povrchu moře postupně narůstá. Na západních okrajích oceánů na ně navazují teplé západní okrajové proudy, které transportují teplo do vyšších zeměpisných šířek, kde pokračují se západní složkou určovanou stálými západními větry: v severním Atlantiku to je Golfský a na něj navazující Severoatlantský proud, v severním Pacifiku proud Kurošio a na něj navazující Severní tichomořské proud, v jižním Pacifiku Východoaustralský proud, v jižním Atlantiku Brazilský proud, v jižním Indickém oceánu Agulhaský a Mozambický proud. Na jižní polokouli se jižní segmenty tří subtropických koloběhů spojují do souvislého studeného Západního příhonu, od něhož se při východních okrajích příslušných oceánů oddělují k severu mířící studené východní okrajové proudy, které subtropické koloběhy jižní polokoule uzavírají: Peruánský proud, Benguelský proud a Západoaustralský proud. Jejich obdobou v severním Atlantiku a Pacifiku jsou studený Kanárský, resp. Kalifornský proud. Systém subtropických koloběhů oceánské vody má určitou obdobu v subpolárních oblastech, kde hrají roli polární východní větry. Na severní polokouli tak k oběma subtropickým koloběhům od severozápadu směřují studený Labradorský proud, resp. proud Ojašio.
Intenzita oceánských proudů se může během roku výrazně měnit, poloha většiny proudů však zůstává vcelku stabilní. Výjimkou je severní Indický oceán, kde se vlivem monzunové cirkulace subtropický koloběh vyvíjí pouze v teplé části roku. V zimě zde naopak severovýchodní zimní monzun způsobuje převádající proudění oceánské vody k jihozápadu. Poloha a intenzita oceánských proudů může dále kolísat i meziročně, a to v souvilosti s klimatickými oscilacemi. Dlouhodobé změny oceánských proudů v souvislosti s pohybem kontinentů pak zásadně ovlivnily vývoj paleoklimatu v geologické minulosti Země.
Základní schéma proudění ve světovém oceánu doplňuje řada dalších proudů a protiproudů, které jsou podmíněny např. rozdíly výšek hladiny v různých částech světového oceánu. Systém povrchových oceánských proudů je dále provázán s další složkou oceánské cirkulace, termohalinní cirkulací, přičemž k propojení cirkulace v různých hloubkách dochází prostřednictvím upwellingu a downwellingu.

syn. vítr ageostrofický.

syn. vítr antibarický.

syn. vítr barický.

syn. vítr cyklostrofický.

syn. vítr geostrofický.

syn. vítr gradientový.

syn. vítr.

letecká předpověď počasí obsahující předpovědi některých z těchto meteorologických prvků: přízemní vítr, dohlednost, význačné počasí (začátek a konec bouřky, mrznoucí srážky, húlava, kroupy, zvířený písek nebo prach aj.) a oblačnost. Období platnosti předpovědi nesmí přesahovat 2 hodiny. Tyto předpovědi jsou určeny pro letadla vzdálená od letiště přistání méně než 1 hodinu letu a vydávají se pravidelně, zpravidla každou půlhodinu, nebo nepravidelně pro jednotlivá přistávající letadla. Vydávají se v otevřené řeči nebo nejčastěji jako přistávací předpovědi typu „trend“, podle pokynů Mezinárodní organizace civilního letectví. Předpovědi typu „trend“ se připravují a mezi letišti se vyměňují spolu s let. met. zprávami v kódu METAR, k nimž jsou připojeny. Viz též indikátory změny v přistávacích a letištních předpovědích.

viz vítr padavý.

Termín vznikl převzetím názvu jihoamerického etnika Puelche (doslova „východní lidé“), jehož členové v 18. století obývali východní svahy And v Chile a na jihozápadě Argentiny. Srov. chinook.

v met. praxi občas užívané slang. označení pro údaje o výškovém větru, zjištěné měřením větru radiotechnickými prostředky.

Termín se skládá z komponentu radio- (viz radiace) ve smyslu „týkající se rádiových vln“ a slova vítr.

zařízení pro orientační určení směru a částečně i rychlosti větru. Skládá se z otevřeného kužele zhotoveného z tkaniny a upevněného na širším konci ke kovovému kruhu volně otočnému kolem svislé osy tak, aby se působením větru mohl spolu s ním otáčet. Větrný rukáv má být na každém letišti. Používá se rovněž pro orientační určení větru na dálnicích, především jako upozornění na boční vítr, a na průmyslových, zpravidla chem. zařízeních s produkcí škodlivých látek do ovzduší. Slang. bývá nazýván větrný pytel.

syn. hakím – oblastní název pro silný a horký pouštní vítr (zpravidla záp. směru). Vyskytuje se v sev. Africe, v Palestině, Jordánsku, Sýrii a na Arabském poloostrově. Teplota vzduchu při samumu dosahuje až 55 °C a relativní vlhkost vzduchu klesá i pod 10 %. Jeho náhlý výskyt může vyvolat zdravotní potíže i úmrtí, neboť lidský organismus se nestačí vysoké teplotě tak rychle přizpůsobit. Maximum výskytu samumu připadá na jaro a časné léto.

Termín je přejat z arabského výrazu pro „jedovatý vítr“.

místní název větru, který má vlastnosti bóry. Sarma vzniká při ústupu cyklony a začínajícím vlivu anticyklony v oblasti záp. od Bajkalského jezera čili na vých. okraji anticyklony s chladným prouděním sev. směrů. V důsledku konfigurace terénu i orientace údolí řeky Sarmy dosahuje rychlost větru až 40 m.s^–1. V zimním období dochází pří sarmě k vytváření námrazy na lodích a na ostrově Olchon. Sarma se vyskytuje nejčastěji od října do prosince a její převládající směr je sz.

Termín je odvozen od stejnojmenné řeky Sarmy, která se vlévá do jezera Bajkal a v jejímž ústí je tento vítr pozorován.

[širokko] – v původním významu teplý již. nebo jv. vítr, vanoucí ze Sahary nad Sicílii a již. Itálii. V širším smyslu se jedná o pouštní vítr proudící ze Sahary nebo arabských pouští do oblasti Středozemního moře na přední straně cyklony postupující Středomořím k východu. Původně suchý a prašný vítr, který se nad mořem zvlhčuje, při dalším postupu na sever přináší mlhu a déšť (tzv. vlhký scirocco) a za horskými překážkami má ráz fénu. Suchý scirocco v zemích Předního východu má ráz katastrofálních suchovějů.

Termín byl přejat z it. scirocco „jihovýchodní vítr“, které pochází z arabštiny.

místní název větru v oblasti Sistan na jihovýchodě Íránu a v přilehlé části Afgánistánu. Seistan má obvykle sz. až sev. směr a vane na okraji monzunové cyklony se středem nad sev. Pákistánem. Vyskytuje se od konce května nebo počátku června téměř bez přestávky až do konce září; proto je seistan znám též jako „vítr 120 dní“. Může dosáhnout i rychlosti větší než 30 m.s^–1, vzhledem k velké prašnosti může mít některé vlastnosti prachové nebo písečné bouře.

Termín je odvozen od názvu oblasti, v níž vítr vane.

setrvačná síla působící na tělesa pohybující se v rotující neinerciální vztažné soustavě. V meteorologii se jedná především o souřadnicové soustavy pevně spojené s rotující Zemí, a proto se Coriolisova síla nazývá též uchylující silou zemské rotace. Coriolisovu sílu c lze vyjádřit vztahem:
$c=2mv\times \Omega$
kde v je vektor rychlosti pohybu daného tělesa v soustavě rotující úhlovou rychlostí Ω a m značí hmotnost tohoto tělesa. Odtud vyplývá, že Coriolisova síla působí kolmo ke směru rychlosti v a nemá tedy za následek změny kinetické energie pohybujícího se tělesa. V aplikacích na met. problémy dosazujeme za v rychlost proudění vzduchu a Ω představuje úhlovou rychlost rotace Země. Dále se v meteorologii Coriolisova síla často vztahuje k jednotce hmotnosti vzduchu, tj. m = 1, a je pak číselně rovna Coriolisovu zrychlení. Horizontální složky Coriolisovy síly rostou pro dané horizontální proudění se zvětšující se zeměp. šířkou a uchylují ho na sev. polokouli vpravo, na již. polokouli vlevo. Naproti tomu vert. složka Coriolisovy síly dosahuje maxima na rovníku a s rostoucí zeměp. šířkou klesá k nulové hodnotě na pólech. Ve srovnání se silou zemské tíže je však vert. složka Coriolisovy síly asi o čtyři řády menší.
Coriolisova síla má zásadní význam v cirkulaci atmosféry a pro formování tlakových útvarů, neboť proudění ve volné atmosféře zhruba zachovává stav rovnováhy mezi horiz. složkami síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly. Důsledkem této skutečnosti je zákon Buys-Ballotův, podle něhož proudění ve volné atmosféře přibližně směřuje podél izohyps. Kdyby tedy nebylo Coriolisovy síly, docházelo by okamžitě k vyrovnávání horiz. tlakových rozdílů. Viz též parametr Coriolisův, rovnice pohybová, vítr geostrofický.

v meteorologii se používá ve dvou významech:
1. odstředivá síla zemské rotace dána výrazem:
$\Omega \times \left(\Omega \times R\right),$
kde Ω je úhlová rychlost zemské rotace a R polohový vektor směřující od středu Země (zpravidla ztotožňovaného s těžištěm Země) k uvažovanému působišti odstředivé síly. Odstředivá síla tedy směřuje kolmo od osy zemské rotace a její velikost roste se vzdáleností od zemské osy. To v praxi znamená, že velikost odstředivé síly klesá od rovníku směrem k oběma pólům, kde je nulová, a kromě pólů zároveň roste s nadmořskou výškou.
2. kvazihorizontální odstředivá síla působící na vzduchové částice, které se pohybují po zakřivených trajektoriích. Síla směřuje kolmo od osy rotace tohoto pohybu a její velikost určujeme jako v².r^–1, kde v značí velikost rychlosti proudění a r je poloměr křivosti trajektorie. Křivost trajektorie lze u pohybů synop. měřítka zpravidla nahradit křivostí izobar nebo izohyps. Viz též síla zemské tíže, vítr gradientový, vítr cyklostrofický.

syn. síla barického gradientu – síla působící v tlakovém poli, v němž je nenulový tlakový gradient. Směřuje kolmo na izobarické plochy, na stranu s nižším atm. tlakem. Označíme-li sílu tlakového gradientu vztaženou k jednotce hmotnosti symbolem b, pak platí:
$b=-\frac{1}{\rho }\nabla p,$
kde p značí tlak vzduchu a ρ hustotu vzduchu. Horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly jsou ve volné atmosféře nejdůležitějšími činiteli ovlivňujícími horiz. proudění vzduchu. Vert. složka síly tlakového gradientu$-\frac{1}{\rho }\frac{\partial p}{\partial z},$
označovaná též jako hydrostatická vztlaková síla, která je číselně více než 1000krát větší než horiz. složka, je v atmosféře v přibližné rovnováze se silou zemské tíže. Viz též rovnice pohybová, rovnováha hydrostatická, vítr geostrofický.

1. průmět vektoru rychlosti větru do jedné z os nebo rovin uvažovaného souřadnicového systému. Vektor větru je tak roven vektorovému součtu příslušných složek proudění. Nejčastěji rozlišujeme zonální, meridionální a vertikální složku proudění. Oproti vertikální složce proudění můžeme vymezit jeho horizontální složku ve standardní souřadnicové soustavě, popř. kvazihorizontální složku v souřadnicových soustavách se zobecněnou vertikální souřadnicí. Viz též cirkulace zonální, cirkulace meridionální, pohyb vzduchu vertikální.
2. model proudění vzduchu následkem jedné nebo několika sil v případě, kdy je skutečný vítr výsledkem působení většího počtu sil. V tomto smyslu zpravidla používáme zkrácené označení, např. geostrofickou složku proudění označujeme jako geostrofický vítr, ageostrofickou složku jako ageostrofické proudění apod.

meteorologický prvek udávající směr, odkud vane vítr. Směr větru je proto opačný ke směru horiz. složky vektoru rychlosti větru. Udává se ve stupních azimutu nebo angl., příp. čes. zkratkou příslušné světové strany; vých. vítr tedy označujeme 90°, E nebo V, již. vítr 180°, S nebo J, záp. vítr 270°, W nebo Z a sev. vítr 360°, N nebo S. Při bezvětří se uvádí směr větru 0°. Na met. stanicích v Česku se určuje směr větru pro průměrnou rychlost větru z průměrného vektoru rychlosti během desetiminutového intervalu, dále pak směr větru při maximální rychlosti větru. Viz též vítr proměnlivý, stáčení větru, stočení větru, protivítr, zákon Buys-Ballotův, růžice větrná.

syn. vítr převládající.

regionální název jv., popř. vých. větru, vanoucího na jv. pobřeží Španělska v létě. Obvykle se jedná o „prodloužení“ scirocca, takže solano může být jak horký a vlhký, tak suchý a prašný vítr. Viz též solaire.

Termín byl přejat ze španělštiny; pochází z lat. solanus „východní vítr“ (odvozeného od sol „slunce“, čímž odkazuje k vanutí ze směru východu Slunce).

geometrické vyjádření změn vektoru větru s výškou v mezní vrstvě atmosféry, teor. vypočtené za zjednodušujícího předpokladu, že se koeficient turbulentní difuze a hustota vzduchu s výškou nemění, proudění vzduchu je horizontální a nezrychlované, geostrofický vítr nezávisí na výšce a rychlost proudění v mezní vrstvě se s výškou asymptoticky blíží rychlosti geostrofického větru. Obalovou křivku koncových bodů vektorů znázorňujících vítr v různých hladinách mezní vrstvy a vynesených z jednoho zvoleného bodu pak nazýváme Taylorovou spirálou. Zvláštní případ Taylorovy spirály, kdy úhel sevřený směry přízemního a geostrofického větru se rovná 45°, se obvykle nazývá spirálou Ekmanovou. Někteří autoři však používají pojmy spirála Taylorova a spirála Ekmanova jako synonyma.
Teorii této spirály vypracoval V. W. Ekman (1902) pro pohyb vody ve svrchních vrstvách oceánu, vyvolaný účinkem větru. Na poměry v atmosféře ji aplikoval F. Äkerblom (1908) na základě měření větru na Eiffelově věži v Paříži. Zobecněný výklad na podkladě teorie atmosférické turbulence podal G. I. Taylor (1915). Viz též vítr přízemní, stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry.

slang. označení pro stáčení větru s výškou působené studenou advekci. Jestliže se advekce teploty vyskytuje v určité vrstvě atmosféry, je vektor větru na horní hranici vrstvy dán vektorovým součtem vektoru větru na spodní hranici vrstvy a vektoru termálního větru. Při studené advekci se na sev. polokouli vítr stáčí s rostoucí výškou vlevo, na již. polokouli vpravo. Ke stáčení větru s výškou může docházet pouze v baroklinní atmosféře. Viz též stáčení větru teplé.

slang. označení pro stáčení větru s výškou působené teplou advekci. Na sev. polokouli se v tomto případě vítr s rostoucí výškou stáčí vpravo, na již. polokouli vlevo. Viz též stáčení větru studené.

1. vert. stáčení větru působené v mezní vrstvě atmosféry poklesem velikosti síly tření s výškou. Při zemském povrchu se směr větru odklání od izobar do strany s nižším atm. tlakem o určitý úhel, jehož velikost se v našich podmínkách nejčastěji pohybuje kolem 30° a poněkud roste s drsností zemského povrchu, se zvětšující se stabilitou teplotního zvrstvení a s klesající zeměp. šířkou. S rostoucí výškou se pak vítr postupně stáčí přibližně do směru geostrofického větru, což lze za určitých zjednodušujících předpokladů modelově vyjádřit pomocí Taylorovy spirály;
2. horiz. stáčení větru v mezní vrstvě atmosféry působené tím, že při růstu nebo poklesu drsnosti zemského povrchu ve směru proudění vzduchu se zvětšuje nebo zmenšuje odklon přízemního větru od směru izobar. Na sev. polokouli se proudění stáčí v případě rostoucí drsnosti vlevo, při jejím poklesu ve směru proudění vpravo. Na již. polokouli je tomu opačně.

meteorologická stanice provádějící měření v přízemní vrstvě atmosféry. Teplota a vlhkost vzduchu se měří ve výšce 2 m nad zemí, srážky 1 až 2 m nad zemí, vítr 10 m nad zemí apod. Přízemní met. stanice může být z hlediska umístění meteorologickou stanicí pozemní nebo mořskou.

kvalit. údaj o vlastnostech povrchové vrstvy půdy určovaných povětrnostními vlivy. V bezmrazovém období ovlivňují stav půdy především kapalné srážky (povrch suchý, vlhký nebo mokrý), v zimním období mráz způsobující mrznutí vody obsažené v půdě, dále sněhová pokrývka aj. Z dalších meteorologických prvků stav půdy ovlivňují sluneční záření, vítr atd. Hodnocení stavu půdy se vztahuje k holé půdě typického složení pro danou oblast, a to buď na pozemku stanice, nebo s přihlédnutím k širšímu okolí stanice. Stav půdy se hodnotí vizuálně, a to na klimatologických stanicích ve všech klimatologických termínech, na synoptických stanicích navíc ještě v termínu 06 UTC a za stanovených podmínek i v termínu 18 UTC. Údaje o stavu půdy mají značný praktický význam pro zemědělství, pozemní a leteckou dopravu apod. Viz též holomráz, půda nasycená, půda porostlá trávníkem.

stupnice založená na účinku větru na různé předměty, pomocí níž se odhaduje rychlost větru. Původní stupnice, sestavená v letech 1805–1808 angl. admirálem F. Beaufortem, vycházela z účinku větru na počet plachet soudobé fregaty. Měla 14 stupňů, z nichž 0 znamenala bezvětří a tedy nemožnost plavby, a 13 bouři, při níž nemohla být rozvinuta ani jedna plachta. P. Petersen ji v roce 1927 doplnil charakteristikou vzhledu mořské hladiny (vlnění) při výskytu větru o rychlosti odpovídající jednotlivým stupňům. Mezinárodně přijatá Beaufortova stupnice, která na pevnině charakterizuje účinky přízemního větru o různé rychlosti na předměty na zemském povrchu, je 13dílná (stupeň 0 až 12) a jejím jednotlivým stupňům odpovídají určité intervaly prům. rychlosti větru v 10 metrech nad zemí (viz tabulka). Pro jednotlivé stupně této stupnice se používají slovní označení: bezvětří, vánek, slabý vítr, mírný vítr, dosti čerstvý vítr, čerstvý vítr, silný vítr, prudký vítr, bouřlivý vítr, vichřice, silná vichřice, mohutná vichřice a orkán. Při odhadu rychlosti větru na moři, především v oblastech s výskytem tropických cyklon, se používá 17dílná stupnice, jejíž poslední čtyři stupně podrobněji člení 12. stupeň Beaufortovy stupnice větru, tj. orkán. Viz též měření větru.

Stupeň	Označení	Rozpoznávací znaky na pevnině	Průměrná rychlost
			m.s–1	km.h–1
0	bezvětří	Kouř stoupá kolmo vzhůru.	0,0 – 0,2	méně než 1
1	vánek	Směr větru je poznatelný podle pohybu kouře, vítr však neúčinkuje na větrnou korouhev.	0,3 – 1,5	1 – 5
2	slabý vítr	Vítr je cítit ve tváři, listy stromů šelestí, větrná korouhev se pohybuje.	1,6 – 3,3	6 –11
3	mírný vítr	Listy stromů a větvičky v trvalém pohybu, vítr napíná praporky.	3,4 – 5,4	12 – 19
4	dosti čerstvý vítr	Vítr zdvíhá prach a kousky papíru, pohybuje slabšími větvemi.	5,5 – 7,9	20 – 28
5	čerstvý vítr	Listnaté keře se začínají hýbat, na stojatých vodách se tvoří menší vlny se zpěněnými hřebeny.	8,0 – 10,7	29 – 38
6	silný vítr	Vítr pohybuje silnějšími větvemi, telegrafní dráty sviští, používání deštníku se stává nesnadným.	10,8 – 13,8	39 – 49
7	prudký vítr	Vítr pohybuje celými stromy, chůze proti větru je obtížná.	13,9 – 17,1	50 – 61
8	bouřlivý vítr	Vítr ulamuje větve, chůze proti větru je normálně nemožná.	17,2 – 20,7	62 – 74
9	vichřice	Vítr způsobuje menší škody na stavbách (strhává komíny, tašky a břidlice se střech).	20,8 – 24,4	75 – 88
10	silná vichřice	Vyskytuje se na pevnině zřídka, vyvrací stromy, působí škody obydlím.	24,5 – 28,4	89 – 102
11	mohutná vichřice	Vyskytuje se velmi zřídka, působí rozsáhlá zpustošení.	28,5 – 32,6	103 –117
12	orkán	Ničivé účinky.	32,7 a více	118 a více

(SIVS) – systém pro vydávání meteorologických výstrah a hydrologických výstrah Českého hydrometeorologického ústavu, určených pro veřejnost, státní správu a samosprávu, případně další uživatele v rámci meteorologické výstražné služby. Výstrahy jsou vydávány na základě pravidelných, dle potřeby i nepravidelných konzultací mezi Centrálním předpovědním pracovištěm ČHMÚ, regionálními předpovědními pracovišti ČHMÚ a Střediskem hydrometeorologie Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu. Výstrahy se vydávají na extrémní teplotní podmínky (vysoká teplota vzduchu, silný mráz, náhlý pokles teploty vzduchu), ale i na velmi silný vítr, sněhové jevy (silné nebo trvalé sněžení, sněhové jazyky, závěje), námrazové jevy (ledovka, náledí, silná námraza), bouřkové jevy (přívalový déšť, kroupy, nárazový vítr), vydatný déšť vedoucí k povodním a nebezpečí vzniku přírodních požárů. Každé výstraze je v SIVS přisouzen nízký (žlutý), vysoký (oranžový), nebo extrémní (červený) stupeň nebezpečí dle kombinace intenzity a pravděpodobnosti jevu.
Systém byl zaveden v roce 2000. Od roku 2019 se pro distribuci výstrah používá všeobecný výstražný protokol (CAP), kterým je možné přenášet informaci o jevu předpovídaném s předstihem 3-48 hodin, doplněnou o předpokládanou intenzitu a pravděpodobnost jevu, a informaci o dalším vývoji již pozorovaného jevu.

část geosféry, která se podílí na procesu geneze klimatu. Zahrnuje atmosféru Země, dále hydrosféru, kryosféru, biosféru a svrchní část litosféry, resp. pedosféry. Jednotlivé složky jsou vzájemně intenzivně provázány, neboť zde v nejrůznějších časových a prostorových měřítkách neustále probíhají fyz., chem. a biologické procesy umožňující výměnu energie, příp. látek (např. záření, vítr, hydrologický cyklus). Zvlášť intenzivní jsou interakce atmosféry a oceánu. Ze statist. souboru stavů klimatického systému je odvozeno klima. Viz též model klimatologický, signál klimatický.

šíření zvukových vln v atmosféře, jehož rychlost c je dána vzorcem:
$c=\sqrt{\kappa RT},$
kde κ značí Poissonovu konstantu, vyjadřující poměr měrného tepla vzduchu při stálém tlaku a při stálém objemu, R měrnou plynovou konstantu vzduchu a T teplotu vzduchu v K. Při teplotě 273 K, za bezvětří a v suchém vzduchu je c = 331,36 m.s^–1. Protože měrná plynová konstanta vlhkého vzduchu je o něco větší než táž konstanta platná pro suchý vzduch a její hodnota poněkud roste s obsahem vodní páry ve vzduchu, zvětšuje se rychlost zvuku s růstem absolutní vlhkosti. Pro opravu rychlosti zvuku na vlhkost lze užít vzorce:
$\Delta c=\mathrm{0,14}c\frac{e}{p},$
v němž p značí tlak vzduchu a e tlak vodní páry. Vane-li vítr, je celková rychlost zvuku dána součtem rychlosti zvuku v klidném vzduchu a složky rychlosti proudění v daném směru, čehož se využívá u akustických anemometrů. Pro zvukové vlny lze aplikovat zákony odrazu a lomu i pojem zvukového paprsku (kolmice k vlnoploše) a definovat index lomu n = T^–1/2. V obvyklém případě, kdy teplota vzduchu klesá s výškou, platí $\left(\partial n/\partial z>0\right)$ a dráhy zvukových paprsků orientovaných šikmo vůči zemskému povrchu se zakřivují tak, že mají tvar poněkud vypuklý směrem dolů. Opačná situace nastává ve vrstvách s inverzí teploty vzduchu, kde$\left(\partial n/\partial z<0\right)$ a zmíněné dráhy mají tvar vypuklý vzhůru. V tomto případě může nastat totální odraz zvukové vlny, která se pak vrací k zemi často v místech, kam už neproniká zvuk šířící se od svého zdroje přímo podél zem. povrchu a je tlumený na jeho nerovnostech. Tímto způsobem vzniká jev anomální slyšitelnosti a za vhodných podmínek může být v souvislosti se silnými zdroji zvuku (výbuchy apod.) pozorováno i několik pásem anomálníslyšitelnosti oddělených pásmy ticha, kdy zvuk je střídavě slyšitelný a neslyšitelný v kruhových oblastech, někdy jen v sektorech, okolo zdroje zvuku. Počátkem 20. století bylo šíření zvuku v atmosféře jednou z nepřímých metod výzkumu vysokých vrstev atmosféry.

námořnické označení pro oblasti oceánů v zeměp. šířkách 25 až 40°, přesněji pro vnitřní části subtropických anticyklon se slabým větrem nebo častým bezvětřím. Název koňské šířky pochází z doby plachetnic, kdy se přepravovali koně napříč oceánem z Evropy do Ameriky. V uvedených zeměp. šířkách se pro slabý vítr plavba zdržovala a koně na palubách plachetnic hynuli nedostatkem pitné vody, když se cesta příliš prodloužila. Viz též pás vysokého tlaku vzduchu subtropický, tišiny subtropické, čtyřicítky řvoucí.

regionální označení plně vyvinuté tropické cyklony v oblasti sz. Tichého oceánu západně od datové hranice. Desetiminutová (v USA minutová) rychlost větru při zemi v něm dosahuje nejméně 33 m.s^–1; pokud dosáhne 67 m.s^–1, mluvíme o supertajfunu. Na Filipínách se pro tajfun používá označení baguio.

Přesný původ termínu není znám; slovo má zřejmě původ v čínštině nebo japonštině, podle jiné teorie pochází z řec. τυφῶν [tyfón] „točivý vítr“ a bylo přejato do arabštiny a dalších jazyků.

viz vítr horský a údolní.

Jedná se o místní italský název pro vítr vanoucí v oblasti Comského jezera, který snad vznikl z franc. spojení petit vent „mírný vítr“.

již. vítr typu fénu vanoucí z Pyrenejí do údolí Ariege ve Francii. Je zvláště silný v únoru a březnu, kdy rozpouští sníh a způsobuje laviny a povodně. Způsobuje časný příchod jarního počasí a vede k předčasnému rašení ovocných stromů, které bývají později poškozeny mrazem. V srpnu a září se touríello projevuje jako silný vysušující vítr. Většinou trvá 3 až 4 dny. Viz též chinook.

studený sev. nebo sv. vítr v záp. části Středomoří, zvláště na pobřeží Ligurského moře na sev. Korsice, na Baleárských ostrovech a v údolí řeky Ebro ve Španělsku. Podobně jako mistral souvisí s postupem anticyklony od západu do Středomoří. Tramontana přináší pěkné počasí s ojedinělými přeháňkami a v zimě sněžení. V Itálii a ve Španělsku se názvu tramontana používá též hovorově pro libovolný vítr vanoucí z hor.

Termín byl přejat z it. tramontana „severní vítr, vítr; polárka“, které pochází z lat. transmontanus „sídlící za horami“ (z trans „přes, za“ a mons „hora“), zde ve významu „vanoucí zpoza hor“.

v češtině hovorové označení pro velmi silný vítr s ničivými účinky.

syn. analýza vzduchových hmot – dříve často používaný proces, při kterém se pomocí rozboru polí meteorologických prvků v horizontálním i vertikálním směru určoval druh vzduchové hmoty. Nejdůležitějším prvkem, který v rozhodující míře podmiňuje i ostatní prvky, je teplota vzduchu, horizontální a vertikální teplotní gradient, dalšími prvky jsou vlhkost vzduchu, druh oblaků a srážek, vodorovná dohlednost, vítr aj. Při určení vzduchové hmoty se musí posoudit vliv denní a roč. doby, moře a pevniny, aktivního povrchu a jiných činitelů na hodnoty met. prvků a jejich změny. Vzhledem k využití výstupů numerických předpovědních modelů dnes hraje určení vzduchové hmoty jen vedlejší roli při tvorbě předpovědi počasí. Viz též klasifikace vzduchových hmot, homology vzduchových hmot, vlastnosti vzduchových hmot konzervativní, transformace vzduchových hmot.

1. vítr o prům. rychlosti 0,3 až 1,5 m.s^–1 nebo 1 až 5 km.h^–1. Odpovídá prvnímu stupni Beaufortovy stupnice větru;
2. obecné označení pro zpravidla slabý vítr místní cirkulace charakteristický výraznou denní změnou směru, jakým je např. bríza.

Termín je odvozen od slovesa vanout (od vát, které má  indoevropský kořen společný s něm. wehen „vát“, dále s čes. vítr, lat. ventus i angl. wind a něm. Wind).

místní název větru v Makedonii. Jde o studený padavý vítr sv. směru vanoucí hlubokým údolím řeky Vardar do Soluňského zálivu. Vyskytuje se zvláště v zimě, kdy je tlak vzduchu nad vých. Evropou vyšší než nad Egejským mořem. Trvá většinou dva až tři dny a dosahuje prům. rychlosti 16 až 25 km.h^–1, v nárazech až 55 km.h^–1.

Termín je přejat z názvu stejnojmenné řeky, obsahuje zřejmě indoevr. kořen označující černou, tmavou vodu.

syn. větrání – zpravidla kvalititativní charakteristika přísunu vzduchu do dané lokality (oblasti) závislá na rychlosti proudění, terénních tvarech, drsnosti povrchu, uspořádání aerodyn. překážek v terénu apod. Ventilace může být přirozená (provětrávání volné krajiny, města apod.), nebo umělá (v uzavřených prostorách jako součást klimatizace). V meteorologii se termínu ventilace používá i v souvislosti s prouděním vzduchu kolem čidel met. přístrojů, např. v meteorologické budce, u aspiračního (ventilovaného) psychrometru apod.

Termín pochází z lat. ventilatio „ovanutí; větrání“ (od ventilare „ovanout; větrat“, od ventus „vítr“).

1. vítr o prům. rychlosti 20,8 až 24,4 m.s^–1 nebo 75 až 88 km.h^–1. Odpovídá devátému stupni Beaufortovy stupnice větru.
2. hovorové označení pro větrnou bouři.

vítr o prům. rychlosti 28,5 až 32,6 m.s^–1 nebo 103 až 117 km.h^–1. Odpovídá jedenáctému stupni Beaufortovy stupnice větru.

vítr o prům. rychlosti 24,5 až 28,4 m.s^–1 nebo 89 až 102 km.h^–1. Odpovídá desátému stupni Beaufortovy stupnice větru.

pohyb vzduchu vůči zemskému povrchu s výrazně převažující horizontální složku. Pro jeho popis užíváme vektor rychlosti větru, zkráceně vektor větru. Při měření větru rozlišujeme rychlost a směr větru.
Vítr vzniká především působením horiz. složky síly tlakového gradientu, v případě gravitačního větru a konvektivních bouří rovněž horizontálními rozdíly vztlaku. Směr větru je dále určován i Coriolisovou silou a silou tření, která současně mění i jeho rychlost. Vítr je prostředkem přenosu vody v atmosféře, přenosu energie, hybnosti a dalších fyz. vlastností vzduchu. Zvyšuje intenzitu výparu z vodní hladiny a z povrchu vlhkých předmětů, odnímá teplo tělesům, působí na překážky dynamickým tlakem, ovlivňuje rozložení sněhové pokrývky, vytváření námrazků apod. Viz též pole větru, profil větru, střih větru, energie větru, síla větru, tlak větru, bouře větrná.

Termín pochází ze stejného indoevr. kořene jako slovesa vát a vanout, lat. ventus „vítr“, angl. wind a něm. Wind téhož významu.

syn. proudění ageostrofické – rozdíl vektorů rychlosti skutečného a geostrofického větru. Ve volné atmosféře se geostrofický vítr v základním přiblížení nejčastěji interpretuje jako výslednice čtyř složek, tj. složky izalobarické (izalohyptické), kinetické, konv. a cyklostrofické. Tyto složky bývají někdy označovány jako vítr izalobarický, kinetický, konvekční a cyklostrofický. V podrobnějším přiblížení lze odvodit i další příspěvky k ageostrofickému větru vznikající např. u proudění, které má současně vertikální i meridionální složky pohybu. Teoreticky lze dokázat, že každé proudění s meridionální složkou pohybu musí obsahovat ageostrofickou složku. Velikost rychlosti ageostrofického větru bývá ve volné atmosféře u proudění velkých měřítek zpravidla alespoň o řád menší než velikost rychlosti větru geostrofického, přesto má ageostrofický vítr zásadní význam pro transformace kinetické energie v atmosféře a vývoj pole atmosférického tlaku.

syn. vítr izalobarický.

viz vítr izalobarický.

syn. vítr výstupný – vítr se vzestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o výstup teplého vzduchu do vyšších poloh, tedy denní fázi horského a údolního větru a svahového větru. V uvedeném smyslu sem patří i vynucené výstupy vzduchu v cyklonách, na návětří hor apod. Anabatický charakter mají také výkluzné pohyby vzduchu na anafrontách. Opačného smyslu je katabatický vítr.

syn. proudění antibarické – horiz. proudění bez tření v atmosféře, při němž síla horiz. tlakového gradientu má stejný směr jako Coriolisova síla a jejich výslednice je v rovnováze s odstředivou silou. Antibarický vítr se nevyskytuje jako součást velkoprostorových pohybů v rámci všeobecné cirkulace atmosféry čili primární cirkulace. Antibarický vítr se však může blížit proudění ve tvaru malých vírů s přibližně vert. osou, pozorovaných někdy u zemského povrchu při uvolňování výstupních konvektivních proudů. Tyto víry se lid. nazývají rarášek nebo čertík.

rovnoměrné, přímočaré a horiz. proudění vzduchu za předpokladu, že síla tření je v rovnováze s horizontální složkou síly tlakového gradientu a ostatní horiz. síly působící na vzduchovou částici lze zanedbat. Antitriptický vítr vane kolmo na izobary. Skutečné horiz. proudění se mu může blížit, jestliže tečné i normálové zrychlení pohybu vzduchových částic je nepatrné a Coriolisova síla zanedbatelná vůči síle tření. Tento případ nastává v mezní vrstvě atmosféry v blízkosti rovníku a při některých místních cirkulacích vzduchu. Název antitripický vítr zavedl angl. meteorolog H. Jeffreys v r. 1922.

syn. proudění barické – horiz. proudění bez tření v atmosféře, pří kterém síla horiz. tlakového gradientu a Coriolisova síla směřují proti sobě. Příkladem barického větru je geostrofický vítr a gradientový vítr.

vodorovná složka rychlosti větru (vzhledem k zem. povrchu) kolmá ke směru pohybu tělesa, např. letadla, lodě, automobilu.

vítr o prům. rychlosti 17,2 až 20,7 m.s^–1 nebo 62 až 74 km.h^–1. Odpovídá osmému stupni Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako bouřlivý vítr uváděn vítr o prům. rychlosti alespoň 17,2 m.s^–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako bouřlivý vítr uváděn vítr odpovídající osmému stupni Beaufortovy stupnice a vyšším.

syn. proudění cyklostrofické –
1. jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti cyklostrofického větru v_c je pak:
$v_c=-\frac{1}{\lambda }{K}_H{v}_g^{2}t,$
kde λ značí Coriolisův parametr, K_H horiz. křivost proudnic, kterou lze aproximovat křivostí izobar nebo izohyps, v_g rychlost geostrofického větru a t jednotkový horiz. vektor orientovaný ve směru geostrofického větru. Cyklostrofický vítr má při záporné křivosti K_H (anticyklonálním zakřivení) stejný směr jako vítr geostrofický, zatímco v případě K_H > 0 (cyklonálního zakřivení) směřuje přesně proti geostrofickému větru. Cyklostrofický vítr tedy působí při cyklonálních situacích zmenšení a při anticyklonálních situacích zvětšení rychlosti skutečného horiz. proudění vůči rychlosti geostrofického větru;
2. horiz. proudění, u něhož je zrychlení působené Coriolisovou silou zanedbatelné ve srovnání s celkovým normálovým zrychlením, tj. na celkové rychlosti proudění má převažující podíl cyklostrofická složka ageostrofického větru. Příklad cyklostrofického větru poskytuje především proudění v tropických cyklonách. Termín cyklostrofického větru zavedl angl. meteorolog N. Shaw.

vítr o prům. rychlosti 8,0 až 10,7 m.s^–1 nebo 29 až 38 km.h^–1. Odpovídá pátému stupni Beaufortovy stupnice větru.

vítr o prům. rychlosti 5,5 až 7,9 m.s^–1 nebo 20 až 28 km.h^–1. Odpovídá čtvrtému stupni Beaufortovy stupnice větru.

vítr působený výlučně horiz. složkou síly tlakového gradientu. Vane kolmo na izobary nebo izohypsy z oblasti vyššího do oblasti nižšího tlaku vzduchu. Podmínky pro vznik Eulerova větru mohou být v reálné atmosféře přibližně splněny pouze ve volné atmosféře nad rovníkem nebo v jeho blízkosti, protože horiz. složka Coriolisovy síly klesá na rovníku k nule a ve volné atmosféře lze sílu tření zanedbat. Pojem zavedl H. Jeffreys (1922).

syn. proudění geostrofické – model horizontální složky proudění vzduchu s tečným i normálovým zrychlením rovným nule, tedy bez vlivu tření v atmosféře. Směřuje podél přímkových izobar, popř. izohyps tak, že postavíme-li se na sev. polokouli čelem po směru proudění, máme po pravé ruce vyšší a po levé nižší tlak. Geostrofický vítr řadíme pod barický vítr, neboť horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly mají opačný směr; navíc jsou stejně velké, což označujeme termínem geostrofická rovnováha. Rychlost geostrofického větru v_g určujeme v z-systému ze vztahu
$v_g=-\frac{1}{\rho \lambda }{\nabla }_{H}p\times k,$
v němž λ značí Coriolisův parametr, ρ hustotu vzduchu,${\nabla }_{H}p$ vektor horizontálního tlakového gradientu a k je jednotkový vektor ve směru vert. osy z.
S výjimkou nízkých zeměp. šířek lze geostrofickou aproximaci používat pro vyjádření skutečné rychlosti proudění vzduchu ve volné atmosféře. Viz též měřítko geostrofické, vítr subgeostrofický, vítr supergeostrofický, proudění ageostrofické, aproximace kvazigeostrofická, aproximace semigeostrofická.

Pojem geostrofický vítr zavedl brit. meteorolog N. Shaw v roce 1915.

syn. vítr ledovcový.

syn. proudění gradientové – ideální horiz. proudění bez tření v atmosféře, s nulovým tangenciálním, ale obecně s nenulovým normálovým zrychlením. Velikost rychlosti gradientového větru nejčastěji určujeme z přibližného vzorce
$v_{gr}=\frac{v_g}{1+\frac{K.v_g}{\lambda }},$
v němž v_g značí velikost rychlosti geostrofického větru, λ Coriolisův parametr a K křivost izobar nebo izohyps. V případě cyklonálního zakřivení izobar nebo izohyps, kde K > 0, platí v_gr < v_g, naopak pro anticyklonální zakřivení izobar nebo izohyps (K < 0) je rychlost gradientového větru větší než rychlost větru geostrofického. Rychlost gradientového větru je součtem rychlostí geostrofického větru a cyklostrofické složky ageostrofického větru. Zvláštním případem gradientového větru, kdy K = 0, je geostrofický vítr směřující podél přímkových izobar, jejichž poloměr zakřivení má nekonečně velkou hodnotu. Gradientový vítr je dobrým přiblížením ke skutečnému větru ve volné atmosféře v cykloně nebo anticykloně. Má uplatnění v různých modelech a výpočtech týkajících se atm. podmínek nad hladinou barické topografie 850 hPa, kde se již zanedbává tření. Pojem zavedl N. Shaw. Viz též vítr subgradientový, vítr supergradientový.

katabatický vítr způsobený horizontálními rozdíly v hustotě vzduchu. Jedná se o součást místní cirkulace, kdy je vzduch v blízkosti horského svahu či ve výše položeném terénu (např. nad náhorní plošinou) ochlazován od zemského povrchu a stéká do nižších poloh. V důsledku radiačního ochlazování vznikají noční fáze horského a údolního větru a svahového větru. Jiným typem gravitačního větru je ledovcový vítr. Někteří autoři označují jako gravitační vítr i padavý vítr typu bóry.

polský název (wiatr halny) pro padavý vítr charakteru fénu na svazích a předhořích polské strany Tater a ostatních horských pásem Západních Karpat. Vzniká při advekci teplých vzduchových hmot od jihu přes hřebeny uvedených pohoří. Přetékající vzduch se při klesání do nižších poloh dynamicky otepluje a rel. vysušuje, čímž nabývá charakteru teplého suchého větru, který v období výskytu sněhové pokrývky, zvláště ke konci zimy, způsobuje rychlý úbytek sněhu táním a vypařováním. Vítr halný patří do skupiny orografických větrů. 

vítr místní cirkulace s denní periodicitou v horských údolích a přilehlých rovinách, který se vyskytuje současně se svahovým větrem. Při anticyklonálním počasí se údolní vzduch ve dne intenzívně prohřívá, což vede ke vzniku anabatického větru ve směru osy údolí vzhůru (tzv. údolní vítr). Naopak v noci stéká radiačně ochlazený vzduch ve formě katabatického větru údolím dolů. Tento tzv. horský vítr bývá zpravidla rychlejší (až 8 m.s^–1) než údolní vítr. Nad horským a údolním větrem zpravidla existuje kompenzující protisměrné proudění. Jakožto místní vítr mívá horský a údolní vítr různá regionální označení, např. tivano (horský vítr) a breva (údolní vítr) v oblasti jezera Lago di Como v sev. Itálii. Vysvětlení horských a údolních větrů podal rakouský meteorolog A. Wagner (1932).

označení pro shluky (oblaky) ionizovaných částic v nižší ionosféře, které se pohybují spolu s nenabitými částicemi se vzdušným proudem v dané hladině.

syn. vítr alobarický – jedna ze složek ageostrofického větru. Lze ho interpretovat jako odchylku vektoru skutečného větru od vektoru rychlosti geostrofického větru, způsobenou časovými změnami tlaku vzduchu a v z-systému určit pomocí vztahu
$v_{iz}=-\frac{\alpha }{{\lambda }^2}{\nabla }_H\frac{\partial p}{\partial t},$
kde v_iz značí vektor izalobarického větru, α měrný objem vzduchu, λ Coriolisův parametr, p tlak vzduchu, t čas a ${\nabla }_H$ horiz. gradient. Z toho vyplývá, že vektor izalobarického větru směřuje do místa s největším časovým poklesem atm. tlaku, čili do izalobarického středu. V p-systému se k výpočtu izalobarického větru používá vztah:
$v_{iz}=-\frac{g}{{\lambda }^2}{\nabla }_p\frac{\partial z}{\partial t},$
v němž g je velikost tíhového zrychlení, z výška absolutní barické topografie uvažované tlakové hladiny a ${\nabla }_p$ izobarický gradient. V tomto případě se však spíše používá názvu izalohyptický (méně vhodně alohyptický) vítr. Pojem izalobarický vítr definovali angl. meteorologové D. Brunt a C. K. M. Douglas r. 1928.

viz vítr izalobarický.

starší označení pro brízu jezerní.

syn. vítr sestupný – vítr se sestupnou složkou. Při zemském povrchu se jedná především o gravitační vítr; v uvedeném smyslu sem patří rovněž padavý vítr typu fénu i bóry. Katabatický charakter má také klesavý pohyb vzduchu na katafrontách a subsidence vzduchu v oblastech vyššího tlaku vzduchu. Opačného smyslu je anabatický vítr.

jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti kinetického větru v_ki je dán vztahem:
$v_{ki}=\frac{1}{\lambda }{v}_g\frac{\partial v_g}{\partial s}.n,$
kde λ značí Coriolisův parametr, $v_g$ rychlost geostrofického větru, n jednotkový horiz. vektor kolmý ke směru geostrofického větru a směřující od něho vlevo, zatímco ∂/∂s reprezentuje prostorovou derivaci ve směru geostrofického větru. Z uvedeného vzorce vyplývá, že kinetický vítr směřuje kolmo ke směru geostrofického větru, a to vlevo (vpravo) od něho, jestliže rychlost geostrofického větru ve směru proudění roste (klesá).

jedna ze složek ageostrofického větru. Vektor rychlosti konvekčního větru v_ko je v z-systému dán vztahem:
$v_{ko}=-\frac{g{v}_z}{{\lambda }^{2}T}{\nabla }_{H}T,$
kde g značí velikost tíhového zrychlení, v_z vertikální rychlost, λ Coriolisův parametr, T teplotu vzduchu a ${\nabla }_H$ horiz. gradient. Z uvedeného vzorce vyplývá, že konvekční vítr směřuje ve směru největšího horiz. vzrůstu (poklesu) teploty vzduchu, jestliže vert. rychlost v z-systému je záporná (kladná). V p-systému lze konvekční vítr vyjádřit ve tvaru
$v_{ko}=\frac{\omega \alpha }{{\lambda }^{2}T}{\nabla }_{p}T,$
v němž α znamená měrný objem vzduchu, ω vertikální rychlost v p-systému a ${\nabla }_p$ izobarický gradient.

vzduchová tlaková vlna vznikající při pohybu sněhových lavin a při průvodních jevech, jako jsou sesuny půdy, řícení balvanů apod. Vytváří se před čelem mas pohybujících se prudce dolů po svazích.

syn. vítr glaciální – vítr místní cirkulace proudící nad ledovcem nebo sněžným polem ve směru jeho spádu. Je podmíněn ochlazováním přízemní vrstvy vzduchu, který následně stéká nad teplejší nezasněžené plochy. Na rozdíl od jiných druhů gravitačního větru nemá opačnou fázi, naopak dosahuje maxima v odpoledních hodinách. Ledovcový vítr vzniká nad horskými ledovci i na okrajích pevninských ledovců, přičemž především na pobřeží Antarktidy dosahuje vysokých rychlostí a velké nárazovitosti.

část místní cirkulace, která vzniká na okraji lesa v důsledku rozdílu teploty mezi lesem a jeho okolím. Vane od lesa a jeho rychlost zpravidla nepřesahuje desetiny m.s^–1 s výjimkou případů, kdy po radiačním ochlazení horních částí korun stromů a vzduchu v této vrstvě, zvláště v době olistění stromů a při dostatečném korunovém zápoji, dochází ke krátkodobému zesílení cirkulace mezi lesem a okolím. Tehdy může lesní vítr dosáhnout rychlosti vyšší než 1 m.s^–1 a tím může být významný např. při leteckých aplikacích jemných látek s výrazně selektivním účinkem.

v aeorologii a letecké meteorologii označení pro max. rychlost větru ve vertikálním profilu větru. Označení maximální vítr se používá jen pro rychlosti větru větší než 30 m.s^–1 vyskytující se ve význačných hladinách nad izobarickou hladinou 500 hPa. Může se vyskytovat i několik hladin s maximálním větrem za předpokladu, že mezi dvěma sousedními hladinami s maximy rychlosti poklesne rychlost větru alespoň o 10 m.s^–1. Používá se též zkráceného označení MAX WIND. Uvádí se v aerol. zprávách a jeho prostorové rozložení se zobrazuje na mapách maximálního větru používaných při met. zabezpečení leteckého provozu. Viz též mapa tropopauzy.

viz měření větru radiotechnickými prostředky.

vítr o prům. rychlosti větru 3,4 až 5,4 m.s^–1 nebo 12 až 19 km.h^–1. Odpovídá třetímu stupni Beaufortovy stupnice větru.

vítr specifický pro dané místo či region. Místní větry, které jsou projevem místní cirkulace, mívají různá regionální označení, a to i v případě obdobných příčin a vlastností.

starší označení pro mořskou brízu.

vítr, jehož rychlost kolísá natolik, že opakovaně dochází k nárazům větru. Viz též pulzace větru.

málo používané společné označení pro orograficky podmíněné druhy místního větru, tedy pro padavý vítr, svahový vítr a horský a údolní vítr.

katabatický vítr na závětrné straně hor, orograficky zesílený. Může se vyznačovat vysokými rychlostmi a značnou nárazovitostí. Jde o součást místní cirkulace, která na rozdíl od gravitačního větru vzniká modifikací proudění většího měřítka. Rychlost padavého větru je tak podmíněna vlastnostmi orografické překážky (tvarem, převýšením, strmostí svahů) a synoptickou situací (především velikostí horizontálního tlakového gradientu a jeho orientací vůči překážce, teplotou a vlhkostí vzduchu, vertikální stabilitou atmosféry apod.). V užším smyslu jde o vítr charakteru bóry, v širším smyslu tak označujeme i orografický fén. Jako typický příklad ve stř. Evropě se v oblasti Vysokých Tater uvádí přetékaní rychlého proudění přes Lomnické sedlo do doliny Skalnatého plesa.

starší označení pro pevninskou brízu.

syn. bríza.

vítr vanoucí z pouště. Je velmi suchý a obvykle prašný, takže snižuje dohlednost, velmi horký v létě, chladnější v zimě, s velkými denními amplitudami teploty. Místní názvy pouštního větru jsou např. harmatan, chamsin, samum, gibli, případně scirocco. Viz též bouře písečná.

vektor rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené se zemským povrchem. Viz též vítr zdánlivý.

vítr krátkodobě měnící směr o více než 45° (není normováno). Nejčastějším zdrojem těchto odchylek je buď mechanická turbulence v proudění za blízkými překážkami nebo termická turbulence při uvolňování přehřátého stoupajícího vzduchu.

vítr o prům. rychlosti 13,9 až 17,1 m.s^–1 nebo 50 až 61 km.h^–1. Odpovídá sedmému stupni Beaufortovy stupnice větru.

syn. směr větru převládající – směr větru nejčastěji měřený nebo pozorovaný v daném místě za určité období, např. den, měsíc, sezonu nebo rok. Je jednou ze základních klimatických charakteristik určitého místa.

v meteorologii vítr měřený na met. stanici v dohodnuté výšce nad zemským povrchem, obvykle ve výšce 10 m (v letectví v souladu s předpisem L3–Meteorologie standardně ve výšce 10±1 m), v níž je rušivý vliv místních překážek a terénu na proudění již výrazně menší než v těsné blízkosti povrchu. Měření přízemního větru by mělo být prováděno na otevřeném prostranství v místě bez vlivu okolních překážek. Za minimální vzdálenost od překážek se považuje desetinásobek jejich výšky, doporučuje se však větší vzdálenost, zejména od překážek z převládajících směrů větru.

syn. vítr katabatický.

vítr o prům. rychlosti 10,8 až 13,8 m.s^–1 nebo 39 až 49 km.h^–1. Odpovídá šestému stupni Beaufortovy stupnice větru. Ve výkazech met. pozorování je jako silný vítr uváděn vítr o prům. rychlosti větru 10,8 až 17,1 m.s^–1. V době, kdy stanice nebyly vybaveny větroměrnými přístroji, byl jako silný vítr uváděn vítr odpovídající 6. až 7. stupni Beaufortovy stupnice.

vítr o prům. rychlosti 1,6 až 3,3 m.s^–1 nebo 6 až 11 km.h^–1. Odpovídá druhému stupni Beaufortovy stupnice větru.

spojitý výron plazmy ze sluneční koróny do okolního prostoru. Typická rychlost slunečního větru dosahuje hodnot přibližně od 300 do 750 km.s^–1, přičemž sluneční plazma proniká do vzdáleností převyšujících padesátinásobek vzdálenosti Země od Slunce. Sluneční vítr je jednou z forem korpuskulárních toků. Ovlivňuje fyz. procesy v zemské magnetosféře a v horní atmosféře (polární záře, magnetické pole Země atd.). Viz též aktivita sluneční.

vítr, jehož rychlost je menší než rychlost geostrofického větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu.

vítr, jehož rychlost je menší než rychlost gradientového větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu a zakřivení izobar nebo izohyps.

vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost geostrofického větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu.

vítr, jehož rychlost převyšuje rychlost gradientového větru odpovídající danému horiz. tlakovému gradientu a zakřivení izobar nebo izohyps.

vítr místní cirkulace s denní periodicitou na svazích horských hřebenů, kopců apod. Ve dne se vzduch nad osluněnými svahy ohřívá a stoupá ve formě anabatického větru, dále od svahu pak zpravidla existují kompenzující sestupy vzduchu. Pokud stoupající vzduch dosáhne konvektivní kondenzační hladiny, začnou se tvořit orografické oblaky. Naopak v noci při intenzívním radiačním ochlazování svahů stéká vzduch do nižších poloh jako vítr katabatický. V údolích se kromě svahového větru uplatňuje i horský a údolní vítr. Viz též klima svahové.

vektorový rozdíl rychlosti větru v₁ve výše ležící hladině z₁ a rychlosti větru v₂ v níže ležící hladině z₂ ( $v_T=v_1-v_2,z_1>z_2,$). Vektor v_T směřuje podél izoterem prům. virtuální teploty ve vrstvě vzduchu mezi hladinami z₁ a z₂ tak, že postavíme-li se čelem po směru vektoru v_T, máme na sev. polokouli po pravé ruce vyšší a po levé ruce nižší hodnoty prům. virtuální teploty. Na již. polokouli je tomu naopak. Velikost termálního větru je úměrná hustotě těchto izoterem a vyjadřuje míru baroklinity atmosféry. Zpravidla se vyhodnocuje jako rozdíl skutečné rychlostí větru v hladině 500 a 850 hPa a zakresluje se do map relativní topografie$\frac{500}{1000}$. Viz též vorticita termální, stáčení větru studené, stáčení větru teplé.

Termín thermal wind navrhl brit. meteorolog E. Gold v dopisu W. N. Shawovi v r. 1917/18.

viz vítr horský a údolní.

prům. vektor větru v daném místě a v dané hladině za určité období. Nemusí být výstižnou klimatickou charakteristikou, vyskytují-li se dvě největší četnosti opačných směrů s málo rozdílnými rychlostmi.

syn. vítr anabatický.

označení pro vítr vanoucí v různých hladinách mezní vrstvy a volné atmosféry, měřený nejčastěji pomocí pilotovacích balonů nebo radiotechnických prostředků. Výškový vítr takto měřený, se počítá jako prům. hodnota z určité vrstvy, jejíž tloušťka je obvykle dána stoupací rychlostí balonu za zvolený časový interval. Pojem výškový vítr se obecně považuje za komplementární ve vztahu k přízemnímu větru, a potom se za výškový vítr zpravidla považují údaje o rychlosti větru už z hladin okolo 20 m nad zemským povrchem. Pro použití v synoptické a letecké meteorologii se výškový vítr šifruje ve zprávě z pozemní (mořské) stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách a ve zprávě z pozemní (mořské) stanice o výškovém větru. Jiným způsobem měření výškového větru je dálková detekce pomocí sodarů nebo windprofileru. Viz též profil větru, měření větru radiotechnickými prostředky, sondáž akustická.

v letectví označení pro vítr vanoucí ve směru letu.

vektor rychlosti větru v souřadnicové soustavě pevně spojené s pohybujícím se objektem (např. lodí). Zdánlivý vítr je dán vektorovým rozdílem pravého větru a vektoru rychlosti pohybu tělesa vzhledem k pevnému bodu na Zemi.

činitelé vyvolávající místní zvláštnosti počasí a klimatu, ke kterým patří především odlišné fyz. a geometrické vlastnosti aktivního povrchu. Podmiňují např. častější vytváření mlh, jezer studeného vzduchu, zesilování větru, vznik tepelného ostrova měst apod. Uplatňují se v měřítkách mikroklimatu, mezoklimatu a místního klimatu. Viz též faktory klimatotvorné, počasí místní, klima místní, srážky místní, vítr místní, efekt nálevkový, efekt návětrný, efekt závětrný.

dříve používaná met. informace o pravděpodobném výskytu nebo dalším trvání nebezpečných met. jevů během několika nejbližších hodin až několika dnů na určitém místě nebo v určité oblasti. Za nebezpečné met. jevy se pokládaly zejm. intenzivní srážky, silný vítr, náhlý pokles teploty, ranní mrazíky ve vegetačním období, mlha, námrazky a náledí. Všeobecné výstrahy bývaly určeny širokému okruhu zájemců, např. výstraha před výskytem mlhy a náledí všem uživatelům silnic, před výskytem intenzivních srážek vodohospodářům, pracovníkům povodňové služby, vodákům a všem obyvatelům oblastí s možnými zátopami apod. Všeobecné výstrahy byly proto rozšiřovány především rozhlasem a televizí a prostřednictvím internetu. V dnešní praxi je tato výstraha nahrazena Systémem integrované výstražné služby.

1. výška nad zemí, v níž je instalován anemometr; podle doporučení Světové meteorologické organizace činí na synoptických stanicích 10 m;
2. termín někdy užívaný pro označení ideální výšky umístění anemometru;
3. hladina bezprostředně nad horní hranicí přízemní vrstvy atmosféry, kam se klade výchozí bod Taylorovy spirály. Viz též měření větru, vítr přízemní.

vzorec, který vyjadřuje úhel sklonu frontální plochy v závislosti na rychlosti proudění a teplotě vzduchových hmot po obou stranách frontální plochy. Pro stacionární frontu ho odvodil M. Margules (1906) ve tvaru
$\mathrm{tg}\alpha =\frac{\lambda }{g}\frac{v_1{T}_2-v_2{T}_1}{T_2-T_1},$
kde α je úhel sklonu atmosférické fronty, λ Coriolisův parametr, g velikost tíhového zrychlení, T₁ teplota v K a v₁ rychlost proudění studeného vzduchu, T₂ teplota a v₂ rychlost proudění teplého vzduchu. Předpokládá se při tom, že obě proudění jsou geostrofická a rovnoběžná s frontální plochou. Viz též vítr geostrofický.

[vindprofajler] – profiler využívající radiových vln k určení vertikálního profilu větru. Jde o automatický bezobslužný přístroj, pracující na stejném principu jako dopplerovský meteorologický radar. Windprofiler vysílá krátké intenzivní impulzy elektromagnetického záření postupně v nejméně třech úzkých směrovaných svazcích, které mezi sebou svírají známý úhel. Impulzy se rozptylují na nehomogenitách indexu lomu elektromagnetického vlnění, vyvolávaných atmosférickou turbulencí. Část zpětně rozptýleného výkonu je zachycena anténou a zpracována citlivým přijímačem. Z časového rozdílu mezi vysláním a návratem impulzu se určuje výška rozptylujícího objemu atmosféry, který je unášen větrem. Z frekvenčního posunu mezi vyslaným a přijatým zářením se stanoví rychlost pohybu vzduchu ve směru šíření vlnového impulzu. Z rychlostí pohybu vzduchu, zjištěných na jednotlivých svazcích, se stanoví horizontální a vertikální složky rychlosti větru, případně další charakteristiky turbulentního proudění. Windprofiler je tak schopen určit rychlost větru i vertikální rychlost od výšky 100–200 m do několika kilometrů. Dále může měřit i vertikální profil teploty vzduchu, pokud je doplněn o akustickou komponentu, s níž tvoří systém RASS.

Termín pochází z angličtiny, skládá se ze slov wind „vítr“ a profiler.

syn. pravidlo Buys-Ballotovo, zákon větru barický – pravidlo určující vztah mezi směrem větru a rozložením tlaku vzduchu na zemském povrchu. Slovně se vyjadřuje např. takto: postavíme-li se (na zemském povrchu) na sev. polokouli tak, aby nám vál vítr do zad, je oblast nižšího tlaku vzduchu po naší levici poněkud vpředu a oblast vyššího tlaku vzduchu po naší pravici poněkud vzadu. Na již. polokouli jsou podmínky obrácené. Zákon byl zformulován v r. 1860 holandským meteorologem Ch. H. D. Buys-Ballotem.

syn. zákon bouří – pravidlo charakterizující stáčení větru ve vyšších zeměp. šířkách na daném místě, které zformuloval H. W. Dove v r. 1835. Zní: vítr se na sev. polokouli stáčí za Sluncem, což je ve směru pohybu hodinových ručiček, na již. polokouli se stáčí v opačném směru. Uvedený poznatek přispěl ke stanovení některých navigačních pravidel v námořní plavbě v oblasti nebezpečných cyklon. Proto Doveho zákon bývá někdy též nazýván zákon bouří. Podle současných poznatků toto pravidlo platí pouze při pohybu cyklon od západu na východ, na sev. polokouli v oblastech, jimiž prochází již. část postupujících cyklon, na již. polokouli v oblastech sev. části těchto cyklon. Uvedený jev nesouvisí se zdánlivým pohybem Slunce.

zakřivení izobar, popř. izohyps, ve smyslu anticyklonální cirkulace, typické pro anticyklony a hřebeny vysokého tlaku vzduchu. Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené trajektorii působí v tomto případě na sev. polokouli doleva od směru pohybu (na již. polokouli doprava), tj. proti směru Coriolisovy síly a souhlasně s horizontální složkou síly tlakového gradientu. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální, vítr gradientový.

zakřivení izobar, popř. izohyps, ve smyslu cyklonální cirkulace, typické pro cyklony a brázdy nízkého tlaku vzduchu. Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené trajektorii působí na sev. polokouli doprava od směru pohybu (na již. polokouli doleva), tj. proti horizontální složce síly tlakového gradientu a souhlasně s Coriolisovou silou. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální, vítr gradientový.

záření tvořené tokem hmotných částic, tedy atomových jader, elektronů, protonů, neutronů, pozitronů, mezonů atd. Příkladem korpuskulárního záření je radioaktivní záření typu alfa nebo beta. Kromě většinově korpuskulárního kosmického záření ovlivňuje Zemi také korpuskulární sluneční záření, zahrnující i sluneční vítr, tj. spojité vytékání plazmy z oblasti sluneční koróny. Korpuskulární sluneční záření vyvolává při interakci se zemským magnetickým polem a atmosférou polární záře, geomagnetické bouře a další geofyz. jevy. Viz též záření gama, činnost sluneční.

regionální název horského větru ve stř. Argentině. Zpravidla se tak označuje suchý vítr typu fénu, proudící v zimě dolů v závětří And. Dosahuje rychlostí až 120 km.h^–1.

Termín pochází ze španělštiny, byl pravděpodobně přejat z názvu oblasti ve střední Argentině, odkud zonda typicky vane směrem k městu San Juan.