Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene f

X
faksimile
Termín pochází z lat. fac simile „udělej podobné“ (z facere „dělat“ a similis „podobný“).
angl: facsimile; slov: faksimile; něm: Faksimile n; fr: fac-similé m; rus: факсимиле  1993-a1
faktor absorpční
angl: absorption factor; slov: absorpčný faktor; něm: Absorptionsfaktor m; fr: facteur d'absorption m; rus: фактор поглощения  1993-a1
faktor aridní
nevh. označení pro index aridity.
slov: aridný faktor; něm: Ariditätsindex m; fr: indice d'aridité m; rus: индекс аридности  1993-a3
faktor dešťový
tradiční, avšak nevhodné označení pro některé indexy humidity.
angl: rain factor; slov: dažďový faktor; něm: Regenfaktor m; fr: facteur pluviométrique m; rus: фактор осадков (дождя)  1993-a3
faktor dešťový Langův
index humidity, který navrhl R. Lang (1920) ve tvaru
I=R/T,
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Tato veličina měla původně vyjadřovat podmínky pro vytváření půdního humusu; později byla použita pro klasifikaci klimatu v planetárním měřítku. K tomu však není vhodná, neboť je definována jen pro T > 0. V ČR je modifikovaný Langův dešťový faktor vypočtený z dat za vegetační období používán k charakteristice sucha v jednotlivých letech. Mapa Langova dešťového faktoru je součástí Atlasu podnebí Česka (2007), viz atlas klimatologický. Viz též izonotida.
angl: Lang's rain factor; slov: Langov dažďový faktor; něm: Lang-Regenfaktor m; fr: facteur de pluie de Lang m, facteur pluviométrique de Lang m, facteur de pluviométrie de Lang m; rus: фактор дождя Ланга  1993-a3
faktor euryklimagenní
slov: euryklimagénny faktor; rus: климатообразующий фактор  1993-a1
faktor klimagenní
slov: klimagénny faktor; fr: facteur climatique m  1993-a3
faktor klimatický
1. syn. faktor klimatotvorný, faktor klimagenní – činitel podílející se na genezi klimatu. Změna jednoho nebo více faktorů (v angličtině tzv. forcing) má za následek odpovídající vývoj klimatu ve formě kolísání klimatu, případně jednosměrné změny klimatu. Ta probíhá tak dlouho, dokud prostřednictvím záporných klimatických zpětných vazeb nedojde k opětovnému ustavení rovnováhy klimatického systému. Klimatické faktory se zpravidla navzájem ovlivňují, nicméně lze rozlišit jejich skupiny podle několika kritérií. Nejčastěji se uvádějí astronomické, geografické a antropogenní klimatické faktory, dále podle mechanizmu působení radiační a cirkulační klimatické faktory. Podle měřítka působení můžeme rozlišit faktory od globálních po lokální, z časového hlediska kontinuální a epizodické. Některé klimatické faktory působí v daném místě bezprostředně, působení jiných faktorů se přenáší do určité oblasti prostřednictvím dálkových vazeb.
2. v klimatologii nevhodné označení pro vliv klimatu na určitou lidskou aktivitu, např. na hustotu osídlení, zemědělství nebo cestovní ruch.
angl: climatic factor, climatic control; slov: klimatický faktor; něm: klimatologischer Wirkungsfaktor m, Klimafaktor m; fr: facteur climatique m, facteur du climat m; rus: климатический фактор  1993-a3
faktor klimatický antropogenní
klimatický faktor vyvolaný lidskými zásahy do klimatického systému. Působením člověka došlo především v posledních staletích k modifikaci některých geografických klimatických faktorů, a to od planetárního měřítka (změny složení atmosféry Země z hlediska koncentrace některých skleníkových plynů a atmosférického aerosolu) po regionální a lokální (změny energetické bilance v důsledku změn vlastností aktivního povrchu, uvolňování antropogenního tepla). Viz též ovlivňování klimatu.
angl: anthropogenic climatic factor; slov: antropogénny klimatický faktor; něm: anthropogener Klimafaktor m; fr: facteur humain des changements climatiques pl (m), facteur anthropique du climat pl (m); rus: антропогенный климатический фактор  1993-b3
faktor klimatický astronomický
klimatický faktor podmíněný vlastnostmi Země jako planety v rámci sluneční soustavy. Skupina těchto faktorů patří mezi radiační klimatické faktory, neboť určují množství slunečního záření dopadajícího na horní hranici atmosféry a jeho rozdělení v čase a prostoru; jejich působení je zpravidla globální a nepřetržité. Mezi tyto faktory patří především vlastnosti záření Slunce (intenzita, vlnová délka), dále pak vlastnosti oběžné dráhy Země kolem Slunce (střední vzdálenost obou těles, rychlost oběhu, excentricita oběžné dráhy Země kolem Slunce), sférický tvar Země a její rotace, sklon zemské osy k rovině ekliptiky a vzájemná poloha perihelia a afelia vůči jarnímu a podzimnímu bodu. Mezi astronomické klimatické faktory patří i epizodicky působící impakty vesmírných těles. Viz též klima solární, cykly Milankovičovy.
angl: astronomical climatic factor; slov: astronomický klimatický faktor; něm: astronomischer Klimafaktor m; fr: facteur cosmique (m), facteur astronomique (m); rus: астрономический климатический фактор  1993-b3
faktor klimatický cirkulační
klimatický faktor podmíněný charakteristickou atmosférickou cirkulací, která působí na další klimatické prvky. Tuto skupinu faktorů můžeme řadit mezi geografické klimatické faktory, přičemž měřítko jejich působení v rámci kategorizace klimatu závisí na měřítku příslušné atmosférické cirkulace. Makroklima velkých územních celků je určováno všeobecnou cirkulací atmosféry, naopak mezoklima a míkroklima může být významně ovlivňováno místní cirkulací. Cirkulační klimatické faktory se mohou uplatňovat je v určité sezoně, v případě faktorů menšího měřítka jen v některé denní době, přičemž ovlivňují např. výskyt mlh, inverze teploty vzduchu, denní chod oblačnosti a srážek apod.
 
angl: circulation climatic factor; slov: cirkulačný klimatický faktor; něm: Zirkulation-Klimafaktor m; fr: facteur du climat - circulation atmosphérique m; rus: циркуляционный климатический фактор  1993-b3
faktor klimatický geografický
klimatický faktor podmíněný heterogenitou přírodního prostředí Země v různých měřítkách, která se odrážejí v kategorizaci klimatu. Pro utváření makroklimatu je určující zeměp. šířka, rozložení pevniny a oceánů, uspořádání všeobecné cirkulace atmosféry a systém oceánských proudů. V menším prostorovém měřítku se uplatňuje vliv nadm. výšky, tvarů zemského reliéfu a krajinného pokryvu. Mezi geografické klimatické faktory můžeme rovněž řadit složení atmosféry Země, na které epizodicky působí zemský vulkanizmus.
angl: geographical climatic factor; slov: geografický klimaitický faktor; něm: geographischer Klimafaktor m; fr: facteur géographique du climat (m); rus: географический климатический фактор  1993-b3
faktor klimatický radiační
klimatický faktor působící prostřednictvím určité složky radiační bilance. Základním radiačním klimatickým faktorem je sluneční záření dopadající na horní hranici atmosféry, k němuž se připojují i další astronomické klimatické faktory, které ho ovlivňují. Ostatní toky zářivé energie, podmíněné transformací slun. záření v atmosféře a na zemském povrchu, jako je záření přímé, rozptýlené, odražené, vyzařování zemského povrchu a atmosféry, jsou ovlivněny geografickými klimatickými faktory, především zeměp. šířkou, nadm. výškou a vlastnostmi aktivního povrchu.
angl: radiative climatic factor; slov: radiačný klimatický faktor; něm: Strahlung-Klimafaktor m; fr: facteur planétaire (m); rus: радиационный климатический фактор  1993-b3
faktor klimatotvorný
slov: klimatotvorný faktor; fr: facteur climatique m; rus: климатообразующий фактор  1993-a1
faktor stenoklimagenní
slov: stenoklimagénny faktor; rus: стеноклимогенный фактор  1993-a1
faktor ventilační
angl: ventilation (venting) factor; slov: ventilačný faktor; něm: Ventilationsfaktor m; fr: facteur de ventilation m; rus: вентиляционный фактор  1993-a2
faktor zákalový Linkeho
charakteristika zeslabení slunečního záření v atmosféře v celém rozsahu spektra, která je definována poměrem extinkce reálné atmosféry obsahující zejména vodní páru a atmosférický aerosol k extinkci čisté a suché (Rayleighovy) atmosféry. Linkeho zákalový faktor vyjadřuje počet těchto ideálních atmosfér zeslabujících sluneční záření stejně jako reálná atmosféra. Určuje se z měření přímého slunečního záření pomocí pyrheliometrů nebo aktinometrů. Uvedenou charakteristiku definoval něm. meteorolog F. Linke v r. 1922. Hodnoty faktoru se obvykle pohybují v rozmezí 2 (studený a čistý vzduch) až 6 (vzduch znečištěný aerosolem).
angl: Linke turbidity factor; slov: Linkeho zákalový faktor; něm: Trübungsfaktor nach Linke m; fr: facteur de trouble de Linke m; rus: фактор мутности Линке, фактор помутнения  1993-a3
fakule
světlé místo ve sluneční fotosféře, mající obvykle vláknitou strukturu. Tzv. fakulová pole se vyskytují zpravidla v okolí slunečních skvrn při zvýšené sluneční aktivitě.
angl: facula; slov: fakula; něm: Sonnenfackel f; fr: facula f; rus: солнечный факел  2020
fanerozoikum
současný eon, který začal před 541 mil. roků. Zahrnuje éry paleozoikum (prvohory), mezozoikum (druhohory) a současné kenozoikum (třetihory a čtvrtohory).
Termín pochází z angl. Phanerozoic, které v r. 1930 zavedl amer. geolog G. H. Chadwick. Skládá se z řec. φανερός [faneros] „zjevný, patrný“ a ζωή [zóé] „život“; odkazuje na hojné důkazy života zachované v horninách z tohoto období.
angl: Phanerozoic; slov: fanerozoikum; něm: Phanerozoikum n  2018
fata morgána
1) optický jev vytvářený zrcadlením v atmosféře, při němž vznikají zdánlivé (virtuální) přímé i vert. obrácené obrazy skutečných objektů, jež se mohou nalézat i ve větších vzdálenostech za obzorem.
2) případy silného zvýšení obzoru, kdy zakřivení světelných paprsků přibližně odpovídá křivosti povrchu Země. Nad obzor pak mohou vystoupit nepřevrácené obrazy objektů nalézajících se v extrémních případech až několik set km za geometrickým obzorem.
V našich oblastech je fata morgána vzácným fotometeorem. Vyskytuje se více v pouštních a polárních oblastech. Název pochází z již. Itálie, kde podle lidové pověsti vytvářela fátu morganu v Messinském zálivu nad mořem víla (italsky fata, čti fáta) jménem Morgana. Ve smyslu 2) se jev typicky vyskytuje při advekci teplé vzduchové hmoty nad studený mořský povrch. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.
angl: Fata Morgana; slov: fatamorgána; něm: Fata Morgana f; fr: Fata Morgana f; rus: Фата-Моргана  1993-a3
fáze fenologická
syn. fenofáze – významný, dobře pozorovatelný a periodicky se opakující životní projev rostlin a živočichů, který je podmíněn střídáním sezon a změnami počasí (vývojem povětrnosti), jako např. kvetení, olistění, přílet ptactva aj. Mezi fenologické fáze v širším smyslu patří i polní práce související s pěstováním polních kultur, např. setí, sklizeň aj. Podle objektu fenologických pozorování rozlišujeme fytofenofáze a zoofenofáze. Viz též fytofenologie, zoofenologie, fenogram, izofena.
angl: phenological phase, phenophase; slov: fenologická fáza; něm: phänologische Phase f; fr: stade phénologique m, phénophase f; rus: фенологическая фаза, фенофаза  1993-a1
fáze kvazidvouletého cyklu
západní nebo východní fáze kvazidvouletého cyklu určená podle převládajícího směru zonálního proudění ve vybrané hladině rovníkové stratosféry. Historicky je tato hladina vybírána v rozmezí 50 – 20 hPa.
angl: phase of the QBO; slov: fáza kvázidvojročného cyklu; něm: quasi-zweijährige Oszillation f (QBO f); fr: phase d'OQB f, phase de l'oscillation quasi biennale f  2015
FCI
(Flexible Combined Imager) – zobrazovací družicový radiometr družic MTG. Tento pasivní radiometr používá celkem 16 spektrálních kanálů, v nichž snímá celý zemský disk s periodou 10 minut, resp. část severní polokoule s periodou 2,5 minuty (režim Rapid Scan Service, RSS). Rozlišení přístroje v nadiru je pro různé spektrální kanály 0,5, 1,0 a 2,0 km.
angl: FCI; slov: FCI; něm: FCI; fr: FCI  2023
fén
syn. föhn – teplý suchý padavý vítr, který se vyskytuje na závětrné straně horských překážek. Může trvat několik hodin až několik dní a v zimě může vyvolávat prudké tání sněhu, protože rozdíl mezi teplotou vzduchu na návětrné a závětrné straně hor může dosahovat až desítky °C.
Pojem fén (föhn) vznikl v alpské oblasti, v současné době se však používá jako obecný termín pro tento typ proudění bez ohledu na místo jeho výskytu. Za fén lze považovat například chinook na východní straně Skalnatých hor v Severní Americe nebo vítr halný v jižním Polsku. Na území ČR se může projevit např. v závětří Šumavy, někdy i Beskyd a Jeseníků, na Slovensku pak zejména v závětří Vysokých Tater a Nízkých Tater.
Klasické vysvětlení vzniku fénu vychází z termodynamického modelu adiabatického přetékání horského hřebene. Na návětrné stráně hřebene v tomto případě dochází k nasycení vystupujícího vzduchu a vypadávání srážek, což se na závětrné straně projevuje oteplením vysušeného vzduchu při jeho nenasyceně adiabatickém sestupu. Uvedený model je značným zjednodušením celého procesu. Předpokládá dosažení výstupné kondenzační hladiny na návětrné straně hřebene a nebere v úvahu dynamické aspekty závětrného fénového proudění. Nezahrnuje také vliv složitější topografie horského terénu včetně horských průsmyků.
V programu MAP (Mesoscale Alpine Programme), který probíhal hlavně v prvním desetiletí tohoto století, bylo prokázáno, že prakticky polovina případů alpského fénu na rakouském území není doprovázena návětrnými srážkami. Termodynamickou teorii fénu je tedy nutné chápat jako důležité, avšak nikoliv úplné vysvětlení fénového proudění.
V současné době se zcela akceptuje, že fén může nastat bez vypadávání srážek na návětrné straně pohoří. Čím nižší je z návětrné strany horský hřeben, tím pravděpodobnější je, že advehovaný vzduch jednoduše proudí přes hřeben a následně na závětrné straně klesá. V mnoha případech přispívají k vývoji fénu oba mechanizmy, přičemž hlavní role se připisuje závětrnému adiabatickému vzestupu teploty a vypadávání srážek pak přispívá dodatečně menším dílem. Neúplně vyřešenou otázkou je pokles závětrného proudění do údolí zejména v případě, kdy je zaplněno chladným a stabilně zvrstveným vzduchem. Bylo sestaveno několik koncepčních modelů závětrného proudění, žádný z nich se však neprokázal jako univerzálně platný. Dnes se předpokládá, že neexistuje univerzálně použitelná teorie závětrného teplého fénového proudění. V závislosti na teplotě, vlhkosti a profilu větru se mohou při sestupném proudění uplatnit různé dynamické a termodynamické mechanismy.
Fén, vyvolaný prouděním nad horským terénem, při němž jsou splněny podmínky termodynamické teorie, se někdy označuje také jako fén orografický. Vyskytuje se nejčastěji v okrajovém proudění cyklon, a proto bývá označován též jako fén cyklonální. V současné odborné literatuře se však s těmito termíny setkáváme poměrně zřídka. Poměrně frekventovaný je termín volný fén se synonymem fén anticyklonální. V alpské oblasti v programu MAP bylo definováno několik dalších kategorií alpského fénu. Viz též efekt fénový, zeď fénová, mezera fénová, oblak fénový, touríello.
Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, označení vlahého západního větru (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.
angl: foehn; slov: föhn; něm: Föhn m; fr: foehn m; rus: фён  1993-a3
fén anticyklonální
syn. fén volný.
angl: anticyclonic foehn; slov: anticyklonálny föhn; něm: antizyklonaler Föhn m; fr: foehn anticyclonique m; rus: антициклонический фён  1993-a3
fén cyklonální
viz fén.
angl: cyclonic foehn; slov: cyklonálny föhn; něm: zyklonaler Föhn m; fr: foehn cyclonique m  1993-a3
fén orografický
viz fén.
angl: orographic foehn; slov: orografický föhn; něm: orographischer Föhn m; fr: foehn cyclonique m; rus: орографический фён  1993-a3
fén volný
syn. fén anticyklonální – fén vyskytující se v kvazistacionárních anticyklonách nebo v hřebenech vysokého tlaku vzduchu za slabého horiz. proudění nebo za bezvětří. Při jeho vývoji se uplatňuje subsidence vzduchu a jeho rychlosti bývají menší ve srovnání s orografickým fénem. Na horách se mj. projevuje oteplením a silným poklesem relativní vlhkosti vzduchu, zatímco v nižších polohách se při něm mohou vytvářet izolovaná jezera studeného vzduchu s vysokou inverzní mlhou nebo s nízkou oblačností nad sebou. V horském terénu v silnějším anticyklonálním proudění je vlivem výstupných pohybů vzduchu na návětrné straně pohoří subsidence potlačována a soustřeďuje se pak na závětrnou stranu, kde může vyvolat výrazné oteplení.
angl: free air foehn; slov: voľný föhn; něm: freier Föhn m; fr: foehn anticyclonique m; rus: фён в свободной атмосфере  1993-a3
fenofáze
Termín se skládá z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od slovesa φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a z φάσις [fasis] „objevení se, východ (o hvězdách), fáze (Měsíce)“, které je rovněž příbuzné s výše uvedeným slovesem φαίνειν.
slov: fenofáza; něm: phänologische Phase f; fr: phénophase f, stade phénologique m; rus: фенологическая фаза  1993-a1
fenogram
graf znázorňující časové změny fenol. jevů, zvláště nástupy fenologických fází, v závislosti na meteorologických prvcích a povětrnostních jevech.
Termín se skládá z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od slovesa φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a γράμμα [gramma] „písmeno, zápis“, tj. doslova „zápis o jevech".
angl: phenogram; slov: fenogram; něm: Phänogramm n; fr: phénogramme m; rus: фенограмма  1993-a1
fenologie
věda o časovém průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů, tzv. fenologických fází, v závislosti na komplexu podmínek vnějšího prostředí, zejména na počasí a klima. Úzký vztah mezi fenol. daty a klimatickými podmínkami činí z fenologie významnou pomocnou vědu klimatologie, neboť výsledků fenologických pozorování a výzkumů lze zpětně využít k charakteristice klimatických podmínek místa nebo oblasti. Podle objektu pozorování se fenologie dělí na fytofenologii a zoofenologii. U nás byla fenol. služba zorganizována celostátně v letech 1923 až 1924 V. Novákem. Viz též předpověď fenologická.
Termín zřejmě poprvé použil pražský rodák K. Fritsch v r. 1858. Skládá se z řec. komponentu φαίνο- [faino-], odvozeného od řec. φαίνειν [fainein] „jevit se“ (srov. fenomén), a z komponentu -λoγία [-logia] „nauka, věda“, který je příbuzný se slovem λόγoς [logos] „výklad, slovo“.
angl: phenology; slov: fenológia; něm: Phänologie f; fr: phénologie f; rus: фенология  1993-a1
fenomén berlínský
zast. označení pro náhlé stratosférické oteplení.
angl: Berlin phenomenon; slov: berlínsky fenomén; něm: Berliner Phänomen n; rus: берлинский феномен  1993-a3
fibratus
(fib) [fibrátus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jednotlivé navzájem oddělené oblaky nebo tenký oblačný závoj mají vláknitou strukturu. Vlákna jsou buď přímočará, nebo více méně nepravidelně pokřivená a nejsou zakončena ani háčky ani chomáčky. Označení fibratus se užívá hlavně u druhů cirrus a cirrostratus.
Termín zavedla Komise pro studium oblaků a hydrometeorů v r. 1951 jako náhradu za starší termín filosus, zavedený amer. meteorologem H. Claytonem v r. 1896. Termín je přejat z lat. fibratus „vláknitý“ (od fibra „nitka, vlákno“).
angl: fibratus; slov: fibratus; něm: fibratus; fr: fibratus m; rus: волокнистые облака, нитевидные облака  1993-a3
filtr Kalmánův
(KF) – rekurzivní algoritmus, který dává optimální odhad (ve smyslu minimalizace střední kvadratické odchylky) stavového vektoru lineárního dynamického systému (např. lineárního modelu) za předpokladu, že chyba lineárního modelu popisujícího dynamický systém má Gaussovo rozdělení a naměřené hodnoty stavového vektoru mají chybu s Gaussovým rozdělením nezávislou na chybě modelu. KF poskytuje optimální odhady pro minulé, současné i budoucí stavy systému společně s odhadem jejich chyby. Proto je KF filtr vhodný pro asimilaci dat do numerického modelu předpovědi počasí. Kromě toho se KF používá i v jiných meteorologických aplikacích jako je např. statistický postprocessing prognostických dat numerických modelů předpovědi počasí, downscaling apod. Z řady nemeteorologických aplikací se KF využívá např. pro lokalizaci cílů a jejich pohybu na základě radarových měření. Pro nelineární dynamické systémy (nelineární modely) existují různé modifikace základního algoritmu. Zobecněný KF (EKF) linearizuje model v okolí aktuálního stavového vektoru a na tento model aplikuje KF. Vzhledem k tomu, že modely předpovědi počasí jsou silně nelineární, EKF nedává přijatelné výsledky a v meteorologických aplikacích se nepoužívá. Ansámblový KF (EnKF) aplikuje model na ansámbl počátečních stavových vektorů a určuje odhad chyby předpovědi modelu pomocí vyhodnocení získaného ansámblu předpovědí. Přitom se předpokládá Gaussovo rozdělení obou ansámblů. Zobecněním EnKF je částicový KF (PKF), který se liší od EnKF tím, že se neomezuje na Gaussovo rozdělení, což ovšem výrazně navyšuje časovou náročnost výpočtu. V současné době nejpoužívanější metoda aplikace KF v asimilaci dat je LETKF, což je z výpočetního hlediska velmi efektivní aplikace EnKF.
angl: Kalman filter; slov: Kalmánov filter; něm: Kalman-Filter m; fr: filtre de Kalman m; rus: фильтр Калмана  2014
filtrace meteorologického šumu
angl: noise filtering; slov: filtrácia meteorologického šumu; něm: Lärmfilterung f; fr: débruitage m; rus: отфильтровывание шумов, фильтрация шумa  1993-a1
firn
starý sníh, metamorfovaný táním a opětným mrznutím do zrnité struktury. Viz též čára firnová, ledovec.
Termín je přejat z něm. Firn, které má stejný význam (slovo je odvozeno od přídavného jména firn „loňský“, jež souvisí s fern „vzdálený“).
angl: firn; slov: firn; něm: Firn m, Firnschnee m; fr: névé m; rus: фирн  1993-a2
fiška
slang, označení pro leteckou předpověď počasí.
Termín pochází z fr. affiche „oznámení, vývěska“.
slov: fiška  1993-a1
flammagenitus
označení jednoho ze zvláštních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Zvláštní oblaky flammagenitus se vyvíjejí jako důsledek konvekce vyvolané teplem lesních požárů, velkých ničivých požárů nebo působením vulkanických erupcí a přitom alespoň částečně sestávají z vodních kapek. Označení flammagenitus se připojuje za označení druhu, popř. tvaru, odrůdy a zvláštnosti. Vyskytuje se u druhů Cu a Cb, viz např. cumulus congestus flammagenitus nebo cumulonimbus calvus flammagenitus. Cumulus flammagenitus se běžně neoficiálně označuje také jako pyrocumulus. Viz též pyrocumulonimbus.
 
Termín se skládá z lat. flamma „plamen, oheň“ a genitus „zrozený, vzniklý“ (z gignere „plodit, rodit“), tedy doslova „zrozený z plamene“.
angl: flammagenitus; slov: flammagenitus; něm: flammagenitus  2018
floccus
(flo) [flokus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupovitých chomáčků nebo vloček, jejichž spodní okraje jsou více méně neostré, roztrhané a často je provází virga. Označení se užívá u druhů cirrus, cirrocumulus a altocumulus.
Termín zavedl belgický meteorolog J. Vincent v r. 1903 jako pojmenování tvaru oblaku altocumulus. Termín je přejat z lat. floccus „chumáč (vlny)“.
angl: floccus; slov: floccus; něm: floccus; fr: floccus m; rus: хлопьевидные облака  1993-a3
flokule
zjasněná oblast ve sluneční chromosféře s rozměry v řádu desítek tisíc km. Tzv. flokulová pole vznikají při zvýšené sluneční aktivitě, přičemž jednotlivé flokule se vyskytují zpravidla nad fakulemi.
angl: plage; slov: flokula; rus: флoккул  2020
fluctus
[fluktus] – jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jde o vlnový útvar s relativně krátkou dobou života, který se obvykle vyvíjí na horní hladině oblaku ve formě kudrn nebo zakřivených vln. Většinou se vyskytuje u horní hranice oblaků druhu cirrus, altocumulus, stratocumulus a stratus, příležitostně i u druhu cumulus. Tato zvláštnost se někdy označuje i jako Kelvinovy–Helmholtzovy oblaky,. Viz též Kelvinovy-Helmholtzovy vlny.
Do morfologické klasifikace oblaků byla zvláštnost fluctus doplněna v roce 2017. Termín byl přejat z lat. fluctus „vlna, vlnobití“ (od fluere „téci“, srov. flumen).
angl: fluctus; slov: fluctus; něm: fluctus  2018
fluktuace klimatu
slov: fluktuácia klímy; něm: Klimaschwankung f; fr: variations climatiques pl (f); rus: флуктуация климата  1993-a2
flumen
(flm) [flúmen] – jeden z průvodních oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, vázaný na oblaky druhu cumulonimbus. Jde o pás nízké oblačnosti spojený se supercelární konvektivní bouří. Tvoří pás vtoku do supercely; je uspořádán ve směru proudění ve spodních hladinách a pohybuje se do supercely nebo v jejím směru. Základna oblaků flumen je ve stejné výšce jako základna výstupného proudu a je výše než základna u wall cloudu. Flumen není propojen se strukturou wall cloud (murus). Jeden typ tohoto vtokového pásu lze označit jako "bobří ocas" (z angl. Beaver´s tail)". Je typický poměrně širokým a plochým tvarem připomínajícím ocas bobra.
Do morfologické klasifikace oblaků byl průvodní oblak flumen doplněn v roce 2017. Průvodní oblak flumen byl doplněn do mezinárodní morfologické klasifikace oblaků v roce 2017. Termín byl přejat z lat. flumen„tok, řeka“ (od fluere „téci“).
angl: flumen; slov: flumen; něm: flumen  2018
föhn
syn. fén.
Termín je přejat z něm. Föhn, které je odvozeno z lat. favonius, jímž se označoval vlahý západní vítr (slovo je nejspíše odvozeno od slovesa fovere „oteplovat, zahřívat“). Na poč. 20. století se termín začal používat přeneseně k označení vysoušeče vlasů.
angl: foehn; slov: föhn; něm: Föhn m; fr: foehn m; rus: фён  1993-a1
fontána stratosférická
označení specifické oblasti anomálně chladné tropické tropopauzy, kde se ve vybrané roční době dostává podstatné množství vzduchu z troposféry do stratosféry. Pojem zavedli Reginald Newella a Sharon Gould-Stewar, kteří ukázali na významný přenos do stratosféry v oblasti západního tropického Tichého oceánu během zimního období na severní hemisféře a rovněž v oblasti jihovýchodní Asie během letního monzunu. Aktualizovaná měření ukázala, že vzduch se dostává z troposféry do stratosféry během celého roku. Tento přenos ale vykazuje roční chod, a ačkoli není limitován pouze na určitý region, je významný zejména ve výše uvedených oblastech.
angl: stratospheric fountain; slov: stratosférická fontána; fr: fontaine stratosphérique f, fontaines stratosphériques pl (f); rus: стратосферный фонтан  2015
footprint toku v atmosféře
oblast ležící v návětrném směru od přístroje, měřícího vertikální turbulentní tok (tepla, plynu, nebo hybnosti) v atmosféře, v níž je měřený turbulentní tok generován. Velikost a tvar této oblasti (footprintu), kterou přístroj „vidí“, závisí na výšce, v níž je vertikální tok měřen, drsnosti povrchu a vertikální teplotní stabilitě atmosféry. Například nárůst výšky měření, snížení drsnosti povrchu a stabilizace teplotního zvrstvení budou mít za následek zvětšení plochy footprintu a zvětšení vzdálenosti, z níž přichází maximální příspěvek k měřenému toku, od přístroje směrem proti větru. Snížení výšky měření, nárůst drsnosti a labilizace zvrstvení naopak způsobí zmenšení plochy footprintu a posun oblasti maximálního příspěvku blíže k přístroji.
angl: atmospheric flux footprint, flux footprint, footprint; slov: footprint toku v atmosfére; fr: empreinte de flux f, footprint de flux m  2014
formule
viz též vzorec.
Termín pochází z lat. formula „podoba, pravidlo, předpis“ (od forma „podoba, vnější tvar“).
slov: formula; něm: Formel f, Gleichung f; fr: formule f; rus: формула  1993-a1
formule barometrická
syn. vzorec barometrický – vztah mezi geometrickou tloušťkou dané vrstvy vzduchu v atmosféře a tlakem vzduchu na horní a dolní hranici této vrstvy. Základní verzi barometrické formule lze psát ve tvaru
z2-z1=Rg p2p1 Tdpp,
po integraci
z2-z1=Rg T¯lnp1p2,
kde z2 a z1 značí výšku horní a dolní hranice uvažované vzduchové vrstvy, p1, resp. p2 tlak vzduchu v hladině z1, resp. z2, R měrnou plynovou konstantu vzduchu, g velikost tíhového zrychlení, T teplotu v K aT¯ prům. teplotu vrstvy vzduchu. Barometrická formule se používá při vyhodnocení aerologických měření, redukcích tlaku vzduchu, barometrickou nivelaci apod. Rozlišují se barometrické formule úplné a zjednodušené. Za první přesnou barometrickou formuli se považoval vzorec Laplaceův z konce 18. stol., který byl později různými autory dále upravován. Ze zjednodušených formulí je nejznámější vzorec Babinetův. Viz též vzorec Laplaceův–Rühlmannův.
angl: barometric formula; slov: barometrická formula; něm: barometrische Höhenformel f; fr: équation barométrique f, formule du nivellement barométrique f; rus: барометрическая формула  1993-a1
formule barometrická úplná
slov: úplná barometrická formula; rus: полная барометрическая формула, формула Лапласа-Рюльмана  1993-a1
formule psychrometrická
slov: psychrometrická formula; něm: Psychrometerformel f; fr: rapport psychrométrique m, équation psychrométrique f; rus: психометрическая формула  1993-a1
fotometeor
světelný jev v atmosféře, vytvořený odrazem, lomem, ohybem nebo interferencí slunečního, popř. měs. světla. K fotometeorům, objevujícím se ve více méně jasném ovzduší, patří zrcadlení, chvění, scintilace, zelený paprsek a soumrakové barvy. V oblacích vznikají halové jevy, koróny, irizace a glórie. V některých hydrometeorech či litometeorech lze pozorovat glorie, duhy, mlhové duhy, Bishopův kruh a krepuskulární paprsky. Viz též meteor.
Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a ze slova meteor.
angl: photometeor; slov: fotometeor; něm: Photometeor n; fr: photométéore m; rus: фотометeoр  1993-a1
fotometr
přístroj pro měření intenzity světla. V meteorologii je termín fotometr většinou vyhrazen pro přístroj měřící ve viditelné vlnové oblasti slunečního spektra (400 až 760 nm).
Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a μέτρον [metron] „míra, měřítko“.
angl: photometer; slov: fotometer; něm: Photometer n; fr: photomètre m; rus: фотометр  1993-a3
fotometrie
vědní obor zabývající se měřením a kvantitativním popisem světla z hlediska jeho účinků na lidské oko. K tomu využívá řadu fotometrických veličin, jako jsou svítivost, světelný tok, jas, (intenzita) osvětlení, osvit apod. Z hlediska meteorologie je důležitá především problematika viditelného záření Slunce a oblohy.
Termín se skládá z řec. φῶς [fós, gen. fótos] „světlo“ a -μετρία [-metria] „měření“.
angl: photometry; slov: fotometria; něm: Photometrie f; fr: photométrie f; rus: фотометрия  1993-a3
fotosféra
vrstva plynného tělesa hvězdy, v užším smyslu Slunce, kde toto těleso začíná být neprůhledné. Sluneční fotosféra, jejíž mocnost  se udává v rozmezí 200 – 500 km, je tak pozorována jako povrch Slunce. Fotosféra emituje až 99 % spojitého spektra elektromagnetického záření Slunce, přičemž vlastnosti tohoto záření jsou podmíněny teplotou fotosféry, která dosahuje cca 5500 – 6000 K. Fotosféra tak představuje nejchladnější část Slunce, od níž dolů i vzhůru (do chromosféry) teplota roste.
V podloží fotosféry probíhá bouřlivá konvekce žhavých plynů, která proniká i do fotosféry a způsobuje její granulaci, tedy členění do domén stoupajících a klesajících proudů plazmatu. Prostorové uspořádání granulí připomíná včelí plásty o rozměrech jednotlivých buněk cca 1000 – 1200 km. Vnitřní části granulí, v nichž proudí horké plazma vzhůru, se jeví jako světlejší; okraje granulí, kde relativně chladnější plazma klesá dolů, jsou tmavší. Při zvýšené sluneční aktivitě vznikají fotosférické deprese, označované jako sluneční skvrny, obklopené výrazně světlejšími, nepravidelně strukturovanými fakulovými poli, jejichž jednotlivé jasné prvky označujeme jako fakule.
angl: photosphere, solar photosphere; slov: fotosféra; něm: Photosphäre f; fr: photosphère f; rus: фотосфера  2020
fractocumulus
Termín zavedl A. Poey v r. 1863, zrušen byl v r. 1949. Skládá se ze slov fractus a cumulus.
angl: fractocumulus; slov: fractocumulus; něm: Fraktocumulus m; fr: cumulus fractus m; rus: разорванно-кучевые облака  1993-a2
fractostratus
(Fs) – starší neplatné označení pro stratus fractus (St fra).
Termín zavedla Mezinárodní komise pro studium oblaků v r. 1930, zrušen byl v r. 1949. Skládá se ze slov fractus a stratus.
angl: fractostratus; slov: fractostratus; něm: Fraktostratus m; fr: stratus fractus m; rus: разорванно-слоистые облака  1993-a2
fractus
(fra) [fraktus] – jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu nepravidelných roztrhaných cárů. Vyskytuje se u druhů stratus a cumulus.
Termín zavedl Komitét pro studium oblaků a hydrometeorů v r. 1949 a nahradil jím starší termíny fractostratus a fractocumulus. Je přejat z lat. fractus „zlomený, rozbitý“ (příčestí trpné slovesa frangere „lámat, rozbíjet, bořit“).
angl: fractus; slov: fractus; něm: fractus; fr: fractus m; rus: разорванные облака  1993-a2
frekvence Bruntova–Vaisalova
jedna z často užívaných charakteristik stabilitních poměrů v atmosféře. Je dána jako
gΘΘz,
kde z značí vertikální souřadnici, g tíhové zrychlení a Θ potenciální teplotu. Při stabilním teplotním zvrstvení má reálnou hodnotu a představuje pak frekvekci kmitů, do kterých by se za předpokladu absence tlumícího vlivu vnitřního tření ve vzduchu dostala vzduchová částice po svém vynuceném vert. vychýlení z hladiny, v níž by se dříve nalézala v rovnováze se svým okolím.
angl: Brunt–Vaisala frequency; slov: Bruntova–Vaisalova frekvencia; něm: Brunt-Väisälä-Frequenz f; fr: fréquence de Brunt-Vaisala f; rus: частота Брюнта–Вайсала  2014
frekvence vzorkovací
počet meteorologických měření provedených nebo zaznamenaných za daný časový úsek. V případě měření meteorologických prvků na meteorologických stanicích jde o frekvenci záznamů veličiny spojité v čase, při radiosondážních měřeních o frekvenci záznamů veličiny spojité v prostoru. Vzorkovací frekvencí také popisujeme skenovací strategii distančních meteorologických měření. Převrácenou hodnotou vzorkovací frekvence je vzorkovací perioda (vzorkovací interval, interval snímání). Viz též doba odběrová.
angl: sampling frequency, sampling rate  2023
Freon
původně obchodní značka firmy DuPont pro skupinu chlorfluorovaných uhlovodíků, které byly používány zejména v chladírenství. Obsahují minimálně dva halogeny, z nichž jedním musí být chlor. V dnešní době je název často používán obecněji pro všechny chlorované uhlovodíky, které mají potenciál poškozovat ozonovou vrstvu.
Termín byl zřejmě vytvořen z angl. slova fre(eze) „chladit, mrazit“ a přípony -on (snad analogicky ke slovu neon).
angl: Freon; slov: Freón; něm: Freon m  2018
freony měkké
freony s relativně nižším potenciálem ničit ozonovou vrstvu. Na rozdíl od tvrdých freonů obsahují v molekule atom vodíku (látky typu HCFC). Mají sice rovněž potenciál ničit ozonovou vrstvu, v troposféře jsou však méně stabilní, a proto se jich část chemicky rozloží dříve, než proniknou do stratosféry.
slov: mäkké freóny  2018
freony tvrdé
freony s největším potenciálem ničit ozonovou vrstvu. Jejich molekuly obsahují chlor, nikoli však vodík (látky typu CFC). Tyto látky jsou v troposféře velmi stabilní a dostávají se do stratosféry, kde působením ultrafialového záření uvolňují atomární chlor, který velmi účinně rozkládá stratosférický ozon.
slov: tvrdé freóny  2018
frigorigraf
přístroj pro měření a registraci zchlazování (refrigerace). Je tvořen frigorimetrem, registrátorem množství spotřebované el. energie a dalšími pomocnými zařízeními.
Termín se skládá z lat. frigus (gen. frigoris) „chlad, zima, mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
angl: frigorigraph; slov: frigorigraf; něm: Frigorigraph m; fr: frigorigraphe m, frigorimètre enregistreur m; rus: фригориграф  1993-a1
frigorimetr
přístroj k měření zchlazování (refrigerace). Jeho čidlem je těleso, např. začerněná měděná koule, vyhřívaná na teplotu blízkou teplotě lidského těla. Velikost zchlazování se určuje podle množství energie, které je třeba tělesu dodávat k udržení stálé teploty jeho povrchu.
Termín se skládá z lat. frigus (gen. frigoris) „chlad, zima, mráz“ a z řec. μέτρον [metron] „míra, měřidlo“.
angl: frigorimeter; slov: frigorimeter; něm: Frigorimeter n; fr: frigorimètre m; rus: фригориметр  1993-a1
fronta
1. zkrácené označení atmosférické fronty, popř. frontální čáry;
2. ve dvouslovných termínech označení pro některá mezosynoptická rozhraní. Viz též pseudofronta.
Termín zavedla norská meteorologická škola. Poprvé je doložen v článku V. Bjerknese z r. 1920, a to jako součást termínu polární fronta. Byl přejat z lat. frons (gen. frontis) „čelo, přední část, předek“.
angl: front; slov: front; něm: Front f; fr: front m; rus: фронт  1993-a3
fronta aktivní
blíže neurčené označení pro atmosférické fronty, které s sebou přinášejí výrazné projevy počasí (intenzivní srážky, bouřky, silný vítr). Jejím opakem je fronta nevýrazná.
angl: active front; slov: aktívny front; něm: aktive Front f; fr: front chaud/froid actif m; rus: активный фронт  1993-a3
fronta antarktická
hlavní fronta oddělující na již. polokouli antarktický vzduch od vzduchu mírných šířek. Tvoří sev. hranici antarkt. vzduchu a probíhá v několika větvích atmosférické fronty nad mořem obklopujícím Antarktidu. Na antarkt. frontě se tvoří postupující cyklony, způsobující regeneraci cyklon na polární frontě. V procesu cyklonální činnosti může antarkt. fronta proniknout daleko do mírných šířek. Antarkt. frontu je nutné odlišit od vnitroantarktické fronty, která jako podružná fronta odděluje pevninský a mořský vzduch v rámci antarkt. vzduchové hmoty.
angl: antarctic front; slov: antarktický front; něm: Antarktikfront f; fr: front antarctique m; rus: антарктический фронт  1993-a3
fronta arktická
1. hlavní fronta tvořící již. hranici arktického vzduchu a oddělující ho od vzduchu mírných šířek. Obvykle se rozpadá na několik větví atmosférické fronty, někdy je však souvislá téměř kolem celé sev. polokoule. Na arkt. frontě dochází k cyklogenezi, svým charakterem shodné s cyklogenezí na polárních frontách, avšak slabší. Nejvýznamnější větve arkt. fronty jsou atlantsko-evropská, která vzniká nad Severním ledovým oceánem, a americká, vznikající nad sev. oblastmi Severní Ameriky.
2. fronta, která za vhodných podmínek vznikne v poměrně tenké spodní vrstvě troposféry v oblasti teplotního gradientu na rozhraní ledu a volného moře.
angl: arctic front; slov: arktický front; něm: Arktikfront f; fr: front arctique m; rus: арктический фронт  1993-a3
fronta atmosférická
atmosférické rozhraní v synoptickém měřítku mezi různými vzduchovými hmotami v troposféře. Šířka přechodové zóny v horiz. směru bývá několik desítek km, tloušťka ve vert. směru několik set metrů, popř. jednotky km. Fronta je vždy ukloněna směrem do studeného vzduchu, přičemž sklon fronty vzhledem k zemskému povrchu je nejčastěji do 1°. Pro zjednodušení můžeme tuto zónu aproximovat frontální plochou a znázorňovat jako frontální čáru. Viz též klasifikace atmosférických front, větev atmosférické fronty, počasí frontálníoblačnost frontální, frontogeneze, frontolýza, analýza frontální, profil fronty, topografie fronty, přechod fronty, izobary na atmosférické frontě, dynamika fronty, zostření fronty, deformace fronty orografická, vlna frontální, zóna frontální.
angl: atmospheric front; slov: atmosférický front; něm: atmosphärische Front f, Wetterfront f; fr: front atmosphérique m, front météorologique m; rus: атмосферный фронт  1993-a3
fronta brízová
mezosynoptické rozhraní, které je možným důsledkem rozdílných tepelných vlastností vodní plochy a pevniny. Brízová fronta se formuje ve spodní troposféře v zóně konvergence mezi horiz. složkou brízové cirkulace a pozaďovým prouděním, v případě mořské nebo jezerní brízy nad pevninou, v případě pevninské brízy nad vodní plochou. V některých dnech v pozdějších ranních hodinách se mohou vyskytnout oba druhy brízové fronty současně. Výraznost brízové fronty, daná velikostí horizontálního teplotního gradientu napříč rozhraním, závisí na rozdílu teploty mezi vodní plochou a pevninou, který podmiňuje intenzitu brízové cirkulace, i na denní a roční době. Viz též fronta pobřežní.
angl: breeze front; slov: brízový front; rus: граница бриза  2019
fronta hlavní
atmosférická fronta oddělující hlavní typy vzduchových hmot, vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot. Hlavními frontami jsou arktická fronta, antarktická fronta, polární fronta, příp. intertropická fronta. Hlavní fronta zpravidla neobepíná celou polokouli, ale rozpadá se do větví atmosférické fronty. Viz též fronta podružná.
angl: primary front, principal front; slov: hlavný front; něm: Hauptfront f; fr: front principal m; rus: главный фронт  1993-a3
fronta húlav
angl: squall line; slov: front húľav; něm: Böenfront f, Böenlinie f; fr: ligne de grains f; rus: линия шквалов  1993-a1
fronta intertropická
syn. fronta tropická – nevhodné označení pro intertropickou zónu konvergence, a to především tam, kde ekvatoriální vzduch proniká daleko od geogr. rovníku v souvislosti s monzunovou cirkulací.
angl: intertropical front; slov: intertropický front; něm: innertropische Konvergenz f; fr: front intertropical m; rus: внутритропический фронт  1993-a3
fronta klimatologická
prům. sezonní nebo charakteristická geogr. poloha hlavních atmosférických front, popř. frontálních zón v určité oblasti, zpravidla v místech max. tlakového gradientu mezi klimatickými akčními centry atmosféry. Klimatologické fronty se znázorňují na klimatologických mapách, na rozdíl od reálných atm. front zakreslovaných do synoptických map. Klimatologické fronty se rozpadají na větve, např. polární klimatologická fronta se dělí na atlantickou polární frontu, středomořskou polární frontu aj. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.
angl: climatological front; slov: klimatologický front; něm: klimatologische Front f; fr: front climatologique m; rus: климатологический фронт  1993-a3
fronta kvazistacionární
atmosférická fronta s nepatrným pohybem vzhledem k zemskému povrchu. Vzduchové hmoty se podél ní pohybují v opačném směru a přibližně rovnoběžně s frontální čárou. Viz též fronta stacionární.
angl: quasi-stationary front; slov: kvázistacionárny front; něm: quasistationäre Front f; fr: front quasi stationnaire m; rus: квазистационарный фронт  1993-a1
fronta maskovaná
atmosférická fronta, jejíž polohu nelze pomocí příznaků na přízemní synoptické mapě určit buď vůbec, nebo jen velmi obtížně, popř. o níž přízemní pozorování dávají nesprávné představy. Nejčastější příčinou maskované fronty bývá bezprostřední vliv zemského povrchu na teplotu přízemních vrstev vzduchu (výskyt přízemních radiačních inverzí teploty vzduchu, silné ohřívání vzduchu nad pevninou v létě, popř. vliv fénu). Pro správné určení maskované fronty musíme mít k dispozici výškové synoptické mapy a vyhodnocené křivky teplotního zvrstvení atmosféry.
angl: masked front; slov: maskovaný front; něm: maskierte Front f; fr: front masqué m, front diffus m; rus: маскированный фронт  1993-a3
fronta okluzní
atmosférická fronta, která vznikla spojením studené a teplé fronty při okludování cyklony. Okluzní fronty řadíme ke frontám podružným. Rozlišujeme teplou okluzní frontu (s dopředu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl teplejší než vzduch před původní teplou frontou a studenou okluzní frontu (s dozadu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl chladnější než vzduch před původní teplou frontou. V prvním případě mluvíme též o okluzní frontě charakteru teplé fronty, ve druhém o okluzní frontě charakteru studené fronty. Ve stř. Evropě jsou v zimě častější teplé okluzní fronty, v létě studené okluzní fronty. U obou typů okluzní fronty můžeme někdy určit přízemní frontu (u teplé okluzní fronty je to teplá fronta, u studené okluzní fronty studená fronta) a horní výškovou frontu (u teplé okluzní fronty studenou, u studené okluzní fronty teplou). Protože horiz. vzdálenost přízemní a výškové fronty v systému okluzní fronty je rel. malá, nepodaří se ve většině případů bez speciálních měření obě fronty od sebe na synoptické mapě odlišit a za čáru okluzní fronty považujeme průsečnici příslušné přízemní fronty se zemským povrchem. V každém případě je typickým znakem okluzní fronty hřeben teplého vzduchu na výškové mapě nejčastěji 850 nebo 700 hPa nebo na mapě relativní topografie 1 000 až 500 hPa. Jak vyplynulo z družicových sledování, vznik okluzní fronty spojením teplé a studené fronty podle představ Norské meteorologické školy, tedy zužování teplého sektoru a jeho vzdalování od centra cyklony, je pozorovatelný jen výjimečně. Spíše dochází k protahování oblačnosti okluzní fronty západním směrem při současném zkracování fronty teplé. V některých případech vzniká oblačnost okluzní fronty, aniž by došlo k vlastnímu procesu spojování obou front, ale vytváří se oblačná spirála, zpravidla menšího vertikální rozsahu, z okluzního bodu. Oblačný systém a srážky okluzní fronty jsou podle Norské met. školy dány spojením oblačného systému a srážek původní teplé a studené fronty. Teorie přenosových pásů počítá s vlivem suchého, teplého a studeného přenosového pásu i vlhkého relativního proudu ve vyšších hladinách na anticyklonální straně tryskového proudění. Podle konkrétního průběhu přenosových pásů pak můžeme rozlišit okluzní fronty typu studeného přenosového pásu a okluzní fronty typu teplého přenosového pásu. S tím pak souvisí i relativní komplikovanost projevů počasí na okluzní frontě. Viz též okluze, bod okluzní.
angl: occluded front; slov: oklúzny front; něm: okkludierte Front f; fr: front occlus m; rus: фронт окклюзии  1993-a3
fronta pasátová
atmosférická fronta v tropech oddělující od sebe „starý" tropický vzduch od trop. vzduchu, který vznikl transformací polárního vzduchu. Pasátová fronta obvykle leží v brázdě nízkého tlaku vzduchu mezi dvěma subtropickými anticyklonami. S pasátovou frontou bývají v pasátové oblasti spojeny srážky.
angl: trade-wind front; slov: pasátový front; něm: Passatfront f; fr: front des alizés m; rus: пассатный фронт  1993-a1
fronta pobřežní
stacionární, zpravidla mezosynoptické rozhraní, které se formuje podél pobřeží typicky nad pevninou v chladné části roku, kdy odděluje relativně studený vzduch nad pevninou od teplejšího vzduchu nad vodní plochou. Pobřežní fronta je charakteristická cyklonálním stáčením větru, poměrně malým vert. rozsahem, nejčastěji v rozmezí od několika stovek metrů až po 1 km, a poměrně velkým horizontálním teplotním gradientem, v průměru kolem 10 K na 10 km a větším. V případě její interakce s mimotropickou cyklonou nebo brázdou nízkého tlaku vzduchu se může svými vlastnostmi a projevy podobat teplé frontě.
Nutnou podmínkou zformování pobřežní fronty je postupný růst teplotního gradientu, který může být, vedle rozdílné tepelné kapacity pevniny a vodní plochy, podpořen rozdílnou advekcí teploty vzduchu. Růst teplotního gradientu může být dále zesilován přítomností orografické bariéry blízko pobřeží, která způsobí hromadění studeného pevninského vzduchu, příp. jeho další ochlazování při vynucených výstupných pohybech vzduchu. Aby se pobřežní fronta nešířila nad vodní plochu, musí existovat mechanizmus, který brání samovolnému postupu studeného vzduchu směrem do teplejšího vzduchu. Tím je často proudění synoptického měřítka, spojené s mimotropickými tlakovými útvary. Oblast pobřežní fronty je tak charakteristická velkou baroklinitou, která vytváří např. vhodné podmínky pro explozivní cyklogenezi (východní pobřeží USA) nebo vývoj silných konvektivních bouří (jih USA v chladné části roku). Viz též fronta brízová.
angl: coastal front; slov: pobrežný front  2020
fronta podružná
atmosférická fronta oddělující různé části téže vzduchové hmoty. Obvykle se vyskytují podružné studené fronty, což jsou fronty uvnitř horizontálně nestejnorodého arktického vzduchu nebo vzduchu mírných šířek, za nimiž postupuje chladnější část této vzduchové hmoty. Často se vyskytují v týlu cyklony za hlavní frontou a mají oproti ní menší vert. rozsah. Zasahují pouze spodní, nanejvýš stř. troposféru.
angl: secondary front; slov: podružný front; něm: Nebenfront f, sekundäre Front f; fr: front secondaire m; rus: вторичный фронт  1993-a3
fronta polární
hlavní fronta oddělující vzduch mírných šířek, dříve nazývaný polární vzduch, od tropického vzduchu. Nad sev. polokoulí probíhá v několika větvích, z nichž pro Evropu mají největší význam tyto: větev probíhající v zimě od Mexického zálivu nad sev. částí Atlantského oceánu k záp. pobřeží Francie a v létě se nacházející o 1 000 až 1 500 km severněji; středomořská fronta a větev táhnoucí se od Černého moře nad horní Povolží. Viz též teorie polární fronty.
angl: polar front; slov: polárny front; něm: Polarfront f; fr: front polaire m; rus: полярный фронт  1993-a3
fronta povětrnostní
zast. a nevh. označení pro atmosférickou frontu.
angl: atmospheric front, weather front; slov: poveternostný front; něm: Wetterfront f; fr: front météorologique m, front atmosphérique m; rus: атмосферный фронт  1993-a1
fronta přízemní
1. atmosférická fronta dosahující až na zemský povrch a projevující se tam ostrými změnami meteorologických prvků. Termín se používá jako protějšek fronty výškové;
2. atm. fronta nevelkého vert. rozsahu, obvykle do výšky 1 km až 3 km nad zemským povrchem. Viz též klasifikace atmosférických front.
angl: surface front; slov: prízemný front; něm: Bodenfront f; fr: front au sol m; rus: приземный фронт  1993-a1
fronta rovníková
nevh. označení pro intertropickou zónu konvergence, která ve skutečnosti nemá charakter atmosférické fronty.
angl: equatorial front; slov: rovníkový front; něm: Äquatorialfront f; fr: zone de convergence intertropicale f; rus: тропический фронт, экваториальный фронт  1993-a3
fronta rozpadající se
atmosférická fronta, jejíž hlavní projevy slábnou či mizí a při jejímž přechodu se meteorologické prvky mění jen málo. Např. srážky slábnou nebo ustávají, oblačnost se rozpadá, vítr slábne a jeho stáčení se stává nevýrazným. Viz též frontolýza.
angl: dissipating front; slov: rozpadajúci sa front; něm: auflösende Front f; fr: front diffus m; rus: размытый фронт  1993-a3
fronta stacionární
teor. model atmosférické fronty, která nemění svou polohu v prostoru. Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš frontami kvazistacionárními.
angl: stationary front; slov: stacionárny front; něm: stationäre Front f; fr: front stationnaire m; rus: стационарный фронт  1993-a1
fronta středomořská
větev polární fronty, která vzniká především na podzim a v zimě v oblasti Středozemního moře. Odděluje vzduch mírných šířek z Atlantiku a Evropy od tropického vzduchu ze sev. Afriky. Cyklonální činnost na středomořské frontě je rozhodující pro srážkový režim Středomoří, kde je příčinou podzimního nebo zimního maxima v ročním chodu srážek. Se středomořskou frontou souvisí také podružné srážkové maximum v některých oblastech ČR.
angl: Mediterranean front; slov: stredomorský front; něm: Mittelmeerfront f; fr: front méditerranéen m; rus: средиземноморский фронт  1993-a2
fronta studená
fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu teplého vzduchu. Vzniká obvykle na hlavní frontětýlu cyklony. Na studené frontě se oblačnost vytváří především ve výstupné části teplého přenosového pásu. Typická oblačnost v blízkosti frontální čáry je charakteristická výskytem oblaků druhu cumulonimbus, v letním období je obvykle doprovázená bouřkami, húlavami, dešti v přeháňkách, popř. kroupami. Intenzita těchto jevů souvisí se sklonem fronty a mírou stability teplého vzduchu vytlačovaného klínem studeného vzduchu. Na oblast oblaků druhu cumulonimbus někdy navazuje oblačnost druhu nimbostratus, altostratus a cirrostratus, někdy však za touto oblastí následuje rychlé vyjasňování. Podle rozložení výstupných pohybů podél celé frontální plochy rozeznáváme studenou frontu charakteru anafronty a studenou frontu charakteru katafronty, přičemž jedna studená fronta může být v určité části anafrontou a v jiné katafrontou. Někteří autoři hovoří o dělení na studenou frontu prvního druhu a studenou frontu druhého druhu. U studené fronty pozorujeme obvykle pokles tlaku vzduchu před frontou a rychlý vzestup za ní. Viz též fronta teplá.
angl: cold front; slov: studený front; něm: Kaltfront f; fr: front froid m; rus: холодный фронт  1993-a3
fronta studená druhého druhu
studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu pouze ve spodní části frontální plochy (do výšky 2 km až 3 km) a sestupnými pohyby ve vyšších vrstvách. Ve spodní části je anafrontou, v horní katafrontou. Její oblačný systém je zpravidla tvořen kumulonimby vázanými na čelo fronty, za čelem fronty se rychle vyjasňuje. Šířka oblačného pásma bývá jen několik desítek km, srážky jsou však intenzívní a mají přeháňkový charakter. Tato fronta se pohybuje obvykle rychleji než studená fronta prvního druhu.
angl: cold front, 2nd type, fast moving cold front; slov: studený front druhého druhu; něm: Kaltfront 2. Art f; fr: front froid secondaire m; rus: холодный фронт второго рода  1993-a1
fronta studená prvního druhu
studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je anafrontou a její oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu cumulonimbus přecházejícími v druhy nimbostratus, altostratus a cirrostratus. Srážkové pásmo studené fronty prvního druhu bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za frontální čárou. Srážky na čele fronty mají charakter přeháněk, dále za frontou přecházejí v trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než studená fronta druhého druhu.
angl: cold front 1st type, slowly moving cold front; slov: studený front prvého druhu; něm: Kaltfront 1. Art f; fr: front froid principal m; rus: холодный фронт первого рода  1993-a1
fronta studená rozštěpená
zřídka užívané české označení pro split frontu.
angl: split cold front, split front; slov: rozštiepený studený front  2019
fronta studená zvlněná
angl: waving cold front; slov: zvlnený studený front; něm: Kaltfrontwelle f; fr: front froid ondulant m; rus: холодный волновой фронт  1993-a1
fronta teplá
fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu studeného vzduchu. Je anafrontou. V teplém vzduchu, který vykluzuje po frontální ploše, vzniká charakteristický oblačný systém s pásmem trvalých srážek širokým obvykle 300 až 400 km. Podle teorie přenosových pásů může za vznik oblačnosti z velké části hlavně teplý přenosový pás, nízké oblaky mohou vznikat i ve studeném přenosovém pásu. Srážky obvykle vypadávají před frontální čarou. Frontální oblačnost začíná většinou oblaky druhu cirrus a cirrostratus, které přecházejí v altostratus a nimbostratus. V oblasti srážek se pod nimi může vyskytovat stratus fractus. V případě typu „warm front shield“ se v teplém přenosovém pásu vytváří oblačnost i za frontou a mohou z ní vypadávat i trvalé srážky. Průměrný sklon teplé fronty je 1:150 až 1:250, v blízkosti zemského povrchu je v důsledku tření ještě menší. Před přechodem teplé fronty pozorujeme pokles tlaku vzduchu, čili zápornou hodnotu tlakové tendence, v zimě i předfrontální mlhy. Teplá fronta vzniká v přední části frontální cyklony. Viz též fronta studená
angl: warm front; slov: teplý front; něm: Warmfront f; fr: front chaud m; rus: теплый фронт  1993-a3
fronta teplá zvlněná
angl: waving warm front; slov: zvlnený teplý front; něm: Warmfrontwelle f; fr: front chaud ondulant m; rus: теплый волновой фронт  1993-a1
fronta tropická
angl: tropical front; slov: tropický front; něm: Tropikfront f, Äquatorialfront f; fr: front intertropical m; rus: тропический фронт  1993-a3
fronta troposférická
angl: tropospheric front; slov: troposférický front; něm: troposphärische Front f; fr: front troposphérique m; rus: тропосферный фронт  1993-a1
fronta výšková
fronta ve stř. a horní troposféře. Na výškových mapách se projevuje zpravidla v poli teploty, vlhkosti a proudění vzduchu. Do blízkosti zemského povrchu tato fronta nedosahuje. Viz též fronta přízemní.
angl: upper front; slov: výškový front; něm: Höhenfront f; fr: front d'altitude m; rus: верхний фронт, высотный фронт  1993-a3
fronta základní
angl: primary front, principal front; slov: základný front; něm: Hauptfront f; fr: front principal m; rus: главный фронт  1993-a1
fronta zdánlivá
syn. pseudofronta.
angl: pseudo front; slov: zdanlivý front; něm: Scheinfront f, Pseudofront f; fr: pseudo-front m, pseudofront m; rus: мнимый фронт  1993-a3
fronta zvlněná
pomalu se pohybující frontální rozhraní, obvykle ležící v úzké brázdě nízkého tlaku vzduchu nebo v oblasti, kde izobary protínají frontu pod malým úhlem. Na tomto rozhraní se vlivem dynamických, řidčeji orografických příčin tvoří vlny. Nejčastěji se přitom určitý úsek studené fronty mění vlivem změněných cirkulačních podmínek na teplou frontu. V tomto případě mluvíme o zvlněné studené frontě. Vzácně můžeme pozorovat vlny na teplé frontě, přičemž určitý úsek teplé fronty přijímá charakter studené fronty, a potom mluvíme o zvlněné teplé frontě. Trvají-li podmínky cyklogeneze dostatečně dlouho, tvoří se na vrcholu frontální vlny nová cyklona. Viz též brázda tvaru V.
angl: waving front; slov: zvlnený front; něm: Wellenstörung f; fr: front ondulant m; rus: волновой фронт  1993-a1
frontogeneze
proces vzniku nebo zostření atmosférické fronty. Typickým projevem frontogeneze je zvětšování horiz. gradientu vlastností vzduchu, typicky hustoty vzduchu, což se následně projeví zvětšováním horiz. gradientu teploty vzduchu, popř. i dalších meteorologických prvků. Frontogeneze může probíhat v určité vert. omezené vrstvě v blízkosti zemského povrchu nebo ve výšce, popř. současně od mezní vrstvy atmosféry až po výškovou frontální zónu. Rozlišujeme frontogenezi individuální a lokální, z hlediska příčin frontogenezi kinematickou a orografickou (topografickou). Opakem frontogeneze je frontolýza. Viz též pole frontogenetické.
Termín se skládá ze slov fronta a geneze (z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“).
angl: frontogenesis; slov: frontogenéza; něm: Frontogenese f; fr: frontogénèse f, frontogenèse f; rus: фронтогенез  1993-a3
frontolýza
syn. rozpad fronty – proces rozpadání atmosférické fronty, opak frontogeneze. Obecně vhodné podmínky pro frontolýzu existují v difluentním proudění. Rozlišujeme frontolýzu individuální, lokální, popř. orografickou (topografickou). Frontolýza individuální se projevuje zmenšováním horiz. gradientů hustoty a tedy i teploty vzduchu, popř. i dalších meteorologických prvků v určité části ovzduší pohybující se spolu s prouděním. Lokální frontolýzu posuzujeme z hlediska zmenšování lokálních gradientů hustoty a tedy i teploty v dané oblasti pevně vztažené k zemskému povrchu. Jde-li o frontolýzu vyvolanou bezprostředním vlivem nehomogenit zemského povrchu, označujeme ji jako frontolýzu orografickou.
Termín se skládá ze slova fronta a z řec. λύσις [lysis] „uvolňování, rozpouštění“.
angl: frontolysis; slov: frontolýza; něm: Frontolyse f; fr: frontolyse f; rus: фронтолиз  1993-a1
fujavice
lid. název pro silný studený vítr v zimním období, doprovázený zpravidla sněžením nebo zvířeným sněhem. Nemá charakter odb. termínu.
slov: fujavica, chumelica, metelica; fr: tempête de neige f; rus: вьюга, метелица  1993-a1
fukéř, fukýř
lid. název pro silný vítr v zimě nebo pro vichřici se sněhem.
slov: fujak (chujava, víchor, metel, kúrňava); fr: vent violent m; rus: вихрь, метель  1993-a1
funkce absorpční
syn. faktor absorpční – poměr velikosti radiačního toku absorbovaného v určité vrstvě atmosféry ku velikosti radiačního toku do této vrstvy vstupujícího, vyjádřený jako funkce množství dané absorbující látky (nejčastěji vodní páry) obsažené v této vrstvě. Odečteme-li absorpční funkci od jedné, dostáváme tzv. funkci propustnosti.
angl: absorption function; slov: absorpčná funkcia; něm: Absorptionsfunktion f; fr: facteur d'absorption m; rus: функция поглощения  1993-a3
funkce propustnosti
doplňková funkce k absorpční funkci. Vyjadřuje poměr velikosti radičního toku, který při průchodu uvažovanou atmosférickou vrstvou není absorbován, ku velikosti radiačního toku do této vrstvy vstupujícího.
angl: transmittance function; slov: funkcia priepustnosti; něm: Transmissionsfunktion f; fr: facteur de transmission m; rus: функция пропускания  1993-a3
funkce proudová
skalární funkce Ψ, popisující pole nedivergentního rovinného proudění tekutiny. V dynamické meteorologii se používá pro popis vírového horiz. proudění v atmosféře a je definovaná až na aditivní konstantu vztahy
vx=Ψy, vy=Ψx,
kde vx a vy značí horiz. složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). V mechanice tekutin se lze někdy setkat s alternativním vyjádřením, které má opačné znaménko. Z definice proudové funkce plyne, že její izolinie odpovídají proudnicím. Proudová funkce se používá mimo jiné při inicializaci vstupních datmodelu numerické předpovědi počasí.
angl: streamfunction; slov: prúdová funkcia; něm: Stromfunktion f; fr: fonction de courant f; rus: функция потока, функция тока  1993-a3
futeř
lid. název v oblasti Krkonoš pro vichřici provázenou sněžením.
Zkomolením tohoto nářečního výrazu ženského rodu vznikla další obdobná slova, např. fukejř (od slovesa foukat).
slov: fujak (chujava, víchor, metel, kúrňava); fr: tempête de neige dans les Monts des Géants f  1993-a1
fytobioklimatologie
syn. bioklimatologie rostlin, fytoklimatologie – část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a rostlinnou složkou biosféry.
Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova bioklimatologie.
angl: phytobioclimatology; slov: fytobioklimatológia; něm: Phytoklimatologie f; fr: bioclimatologie végétale f; rus: фитобиоклиматология  1993-a1
fytofenologie
část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin v závislosti na počasí a klimatu. K rostlinným fenologickým fázím (fytofenofázím) patří vzcházení, odnožování, sloupkování, metání, žlutá čili vosková zralost, plná zralost, první listy, všeobecné listění, první květy, všeobecné kvetení, první zralé plody, všeobecné žloutnutí listů a všeobecný opad listů.
Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova fenologie.
angl: phytophenology; slov: fytofenológia; něm: Pflanzen-Phänologie f, Phytophänologie f; fr: phénologie des plantes f, phytophénologie f; rus: фитофенология  1993-a1
fytoklima
Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova klima.
angl: phytoclimate; slov: fytoklíma; něm: Phytoklima n; fr: phytoclimat m; rus: климат растений, фитоклимат  1993-a1
fytoklimatologie
Termín se skládá z řec. φυτόν [fyton] „rostlina“ a slova klimatologie.
angl: phytoclimatology; slov: fytoklimatológia; něm: Phytoklimatologie f; fr: phytoclimatologie f; rus: фитоклиматология  1993-a1
fyzika atmosféry
1. syn. meteorologie v užším slova smyslu;
2. souhrnné označení pro fyzikální vědy o atmosféře.
Viz též meteorologie fyzikální.
angl: atmospheric physics; slov: fyzika atmosféry; něm: Physik der Atmosphäre f; fr: physique de l'atmosphère f, physique atmosphérique f; rus: физика атмосферы  1993-a3
fyzika oblaků a srážek
meteorologická disciplina, která studuje procesy probíhající při vzniku a vývoji oblaků a srážek, i procesy, při nichž oblaky působí na okolní prostředí. Základní oblasti fyziky oblaků a srážek jsou mikrofyzika oblaků a dynamika oblaků. Obecně zařazujeme do oblasti fyziky oblaků a srážek také oblačnou elektřinu a studium optických jevů působených oblaky a srážkami, popř. chemizmus oblaků a srážek. Kromě poznávací složky nacházejí výsledky fyziky oblaků a srážek uplatnění při vývoji parametrizace mikrofyziky a parametrizace konvekce v modelech numerické předpovědi počasí.
angl: physics of clouds and precipitation; slov: fyzika oblakov a zrážok; něm: Wolken- und Niederschlagsphysik f; fr: physique des nuages et des précipitations f, physique des nuages f; rus: физика облаков и осадков  1993-a3
podpořila:
spolupracují: