Elektronický meteorologický slovník výkladový a terminologický (eMS) sestavila ČMeS

Výklad hesel podle písmene e

X
E-vrstva
syn. vrstva Kennelyho a Heavisidova – ionosférická vrstva s lokálním maximem, někdy jen s malou hodnotou vert. gradientu koncentrace el. nabitých částic, ležící zhruba ve výšce 90 až 120 km. Vytváří se ve dne. Koncentrace elektronů ve vrstvě E závisí na zeměp. š. (největší je v blízkosti rovníku), na denní i roč. době, (největší je kolem poledne a v létě) a mění se v závislosti na sluneční činnosti (největší v době jejího maxima). Molekuly O2 jsou ionizovány měkkým rentgenovým zářením (vlnová délka 1–10 nm) a ultrafialovým zářením o kratších vlnových délkách (EUV). Dalšími ionty jsou zde NO+ a O2+. Tato vrstva obvykle odráží rádiové vlny do frekvence 10 MHz. Vrstva E byla objevena jako první ionosférická vrstva.
česky: vrstva E angl: E-layer rus: слой Е  1993-a3
Eckertovo číslo
jedna z podobnostních charakteristik užívaná např. ve fyzikálním modelování proudění. Je definováno vzorcem
Ec=U2cpΔT,
kde U je charakteristická rychlost proudění, cp měrné teplo proudícího plynu při stálém tlaku a ΔT charakteristický rozdíl teplot, např. při proudění ve vrstvě vzduchu rozdíl teplot na horní a dolní hranici uvažované vrstvy. Má význam zejména při vysokých rychlostech proudění. Viz též kritéria podobnostní.
česky: číslo Eckertovo angl: Eckert number něm: Eckert-Zahl n, Eckert-Zahl n fr: nombre d'Eckert m  2014
eddy kovariančný systém
název pro zařízení, které zjišťuje turbulentní toky např. hybnosti, tepla, vodní páry, popř. znečišťujících příměsí v přízemní vrstvě atmosféry. Je tvořeno několika čidly, zpravidla ultrazvukovým (akustickým) anemometrem a analyzátorem plynů nebo aerosolu, které pracují s frekvencí vzorkování řádově 101 Hz a z jejichž výstupních signálů jsou pomocí počítače vyhodnocovány požadované údaje.
česky: eddy kovarianční systém angl: eddy covariance system něm: Eddy-Kovarianz-Methode f, Eddy-Kovarianz-Anlage f fr: système de covariance des turbulences m  2014
efekt motýlích krídel
syn. efekt motýlí – pojem poprvé v daném smyslu použitý Edwardem Lorenzem 29. 12. 1972 v přednášce pro „Americkou asociaci pro pokrok ve vědě“. Šlo o symbolické vyjádření myšlenky, že v některých případech mohou být atmosférické děje natolik dynamické, že, obrazně řečeno, i třepetání motýlích křídel na určitém místě může vyvolat dramatickou odezvu v atmosféře třeba na druhé straně zeměkoule. Tato myšlenka se v daných souvislostech objevuje již od počátku 70. let minulého století, bezprostředně souvisí s fenoménem deterministického chaosu, není však vědeckou veřejností přijímána zcela bez výhrad. Později se objevil názor, že označení pro tento jev souvisí i s tím, že podoba křivek tzv. Lorenzova atraktoru vytváří systém připomínající rozevřená motýlí křídla. Tuto interpretaci však zřejmě nelze z originálních pramenů doložit. Viz též prostor fázový.
česky: efekt motýlích křídel angl: butterfly effect něm: Schmetterlingseffekt m  2017
efektívna klasifikácia klímy
(konvenční) členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska projevů klimatu. Na rozdíl od genetické klasifikace klimatu nezohledňuje procesy geneze klimatu, takže k jednomu klimatickému typu mohou patřit oblasti z tohoto hlediska různorodé. Nejrůznější efektivní klasifikace klimatu vznikaly se záměrem popsat prostorovou variabilitu určitého znaku přírodní sféry, např. rozšíření biomů nebo převládajících geomorf. procesů, viz geomorfologická klasifikace klimatu. V současné době rozšířené efektivní klasifikace klimatu k tomu využívají konvenčně stanovených prahových hodnot vybraných klimatických prvků. Regionální klasifikace klimatu jsou vesměs efektivními klasifikacemi; nejznámější globální efektivní klasifikací je Köppenova klasifikace klimatu, dalšími příklady jsou z ní odvozená Trewarthaova klasifikace klimatu, dále Bergova klasifikace klimatu a Thornthwaiteova klasifikace klimatu.
česky: klasifikace klimatu efektivní angl: effective climate classification něm: effektive Klimaklassifikation f  1993-b2
efektívna plocha rozptylu meteorologického cieľa
při průchodu elmag. záření oblačností nebo atm. srážkami je část energie rozptylována všemi směry, tedy i zpět k anténě meteorologického radiolokátoru. Intenzitu záření rozptýleného proti původnímu směru šíření hodnotíme tzv. efektivní plochou rozptylu. Je to hypotetická plocha, kolmá k dopadajícímu paprsku, rovnoměrně rozptylující všechnu dopadající energii, která by vytvořila v místě příjmu stejnou hustotu záření jako skutečný cíl. Vyjadřuje se v m2 nebo cm2 a charakterizuje pouze odrazové vlastnosti cíle. Viz též odrazivost meteorologického cíle radiolokační, rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.
česky: plocha rozptylu meteorologického cíle efektivní angl: effective backscattering cross section of weather target něm: effektiver Rückstreuquerschnitt des meteorologischen Ziels f  1993-a3
efektívna rádiolokačná odrazivosť
česky: odrazivost radiolokační efektivní rus: эффективная радиолокационная отражаемость něm: effektive Radarreflektivität f  2014
efektívna teplota
1. v humánní bioklimatologii kritérium pro hodnocení biomet. stavu prostředí. Počítá se z různých empir. vzorců nebo se určuje přímo z nomogramu na základě údajů o teplotě, vlhkosti, popř. rychlosti proudění vzduchu, jež jsou ve vztahu k fyziologickému pocitu tepla nebo chladu. Efektivní teplota je rovna teplotě nehybného vzduchu nasyceného vodní parou, která vyvolá u člověka stejný tepelný pocit. Pojem efektivní teplota zavedl franc. bioklimatolog A. Missenard (1933), který ji počítal ze vzorce
Tef=T0,4( T10)(1rv 100),
kde Tef je efektivní teplota, T teplota vzduchu ve °C a rv relativní vlhkost. V tomto významu se efektivní teplota někdy nazývá též teplota pocitová;
2. v zemědělské meteorologii aktivní teplota zmenšená o hodnotu biologického minima teploty neboli biologické nuly. Jako kritéria pro hodnocení vlivu teploty vzduchu na růst a vývoj rostlin se používá zpravidla sum efektivních teplot odlišných pro různé plodiny;
3. v technické klimatologii charakteristika pro hodnocení tepelných ztrát budov. Podle L. S. Gandina se počítá např. podle vztahu
Te=Tcv2 (TbT),
kde Te je efektivní teplota, T venkovní teplota vzduchu, Tb teplota vzduchu uvnitř budovy, v rychlost větru v m.s–1 a c bezrozměrný parametr vyjadřující tepelnou propustnost stěn budov;
4. charakteristika povrchu tělesa, teplota povrchu absolutně černého tělesa, který vyzařuje z jednotky plochy stejné celkové množství energie elektromagnetického záření jako jednotka plochy povrchu daného reálného tělesa. Určuje se prostřednictvím Stefanova–Boltzmannova zákona. V heliofyzice by šlo o povrchovou teplotu Slunce za zjednodušujícího předpokladu, že Slunce se při zachování svého zářivého výkonu chová přesně jako absolutně černé těleso.
česky: teplota efektivní angl: effective temperature rus: эффективная температура  1993-a2
efektívna vlhkosť
pojem vyjadřující využitelnost srážek ve vztahu k jiným met. procesům a charakterizující vlhkostní ráz krajiny. Malá efektivní vlhkost způsobuje ariditu klimatu, velká humiditu klimatu. Lze ji hodnotit různými indexy humidity.
česky: vlhkost efektivní angl: effective humidity  1993-a3
efektívna výška komína
výška osy kouřové vlečky po ukončení jejího vzestupu nad vodorovnou rovinou procházející patou komína, tj. součet stavební výšky komína a vznosu kouřové vlečky. Max. přízemní imise daného zdroje v rovinném terénu jsou podle nejčastěji používaných mat. modelů šíření kouřových vleček nepřímo úměrné čtverci efektivní výšky komína.
česky: výška komína efektivní angl: effective stack height rus: эффективная высота дымовых труб  1993-a1
efektívne možné trvanie slnečného svitu
časový interval od východu do západu Slunce, vztahující se k místu měření se skutečným obzorem. Efektivně možný sluneční svit se rovná astronomicky možnému trvání slunečního svitu zmenšenému o dobu, po kterou je slunoměr zastíněn překážkami nad ideálním, tj. volným obzorem. V efektivně možném slunečním svitu se tedy do značné míry projevuje umístění stanice v terénu; je rozdílný na stanicích rovinných, svahových, údolních, vrcholových atd.
česky: trvání slunečního svitu efektivně možné angl: geographic (topographic) sunshine duration rus: действительно возможная продолжительность солнечного сияния  1993-a3
efektívne vyžarovanie
česky: vyzařování efektivní  1993-a1
efektívne vyžarovanie zemského povrchu
často používané označení pro zápornou radiační bilanci zemského povrchu v oboru dlouhovlnného záření. Vyjadřuje se jako rozdíl záření zemského povrchu G a zpětného záření atmosféry absorbovaného zemským povrchem Z, tj. E = G – Z. Má zpravidla kladnou hodnotu, a projevuje se tedy radiačním ochlazováním zemského povrchu, což je zřetelné zejména v nočních hodinách, kdy chybí kompenzující vliv slunečního záření. Ve výjimečných případech může nabýt i záporných hodnot. Efektivní vyzařování zemského povrchu obecně roste s teplotou povrchu, klesá se zvětšováním obsahu vodní páry ve vzduchu a je výrazně zeslabováno oblačností. K numerickým odhadům efektivního vyzařování zemského povrchu při jasné obloze se používá řada empir. odvozených vzorců, z nichž k nejznámějším patří vzorec Ångströmův a vzorec Bruntův. Vliv oblačnosti na E se obvykle vyjadřuje pomocí vzorce:
E=E0(1cn),
nebo přesněji
E=E0(1c1n1 c2n2c3n3),
kde E0 značí efektivní vyzařování zemského povrchu při jasné obloze, n pokrytí oblohy oblaky, udávané nejčastěji v osminách nebo desetinách, n1, n2, n3 dílčí pokrytí oblohy oblaky nízkého, středního a vysokého patra, c, c1,c2, c3 jsou empir. konstanty. Efektivní vyzařování zemského povrchu v uvedeném smyslu se liší od obecného pojmu efektivní vyzařování (efektivní záření) užívaného v aktinometrii, který je jednoznačně vztahován k povrchu absolutně černého tělesa (obvykle povrchu měřicího čidla) o teplotě rovné teplotě okolního vzduchu.
česky: vyzařování zemského povrchu efektivní angl: net terrestrial radiation  1993-a1
efektívne zrážky
1. v zemědělské meteorologii část padajících srážek, která povrchově neodteče, vsakuje se do půdy a může být využita rostlinstvem;
2. v hydrologii srážky vytvářející přímý odtok.
česky: srážky efektivní angl: effective precipitation něm: effektiver Niederschlag m, abflusswirksamer Niederschlag m  1993-a3
efektívne žiarenie
rozdíl krátkovlnného a dlouhovlnného záření, které dopadá na vodorovnou abs. černou plochu z prostorového úhlu 2π, a vlastního dlouhovlnného vyzařování této plochy. Je-li černá plocha obrácena směrem nahoru, mluvíme o efektivním záření směřujícím dolů, je-li tato plocha obrácena směrem dolů, měříme na ní efektivní záření směřující nahoru. Efektivní záření je sledováno hlavně v noci, kdy umožňuje při známé teplotě černého povrchu určovat výpočtem zpětné záření atmosféry. V tomto případě se záporně vzatá hodnota efektivního záření často nazývá nočním vyzařováním, popř. efektivním vyzařováním, a její velikost se pohybuje přibližně od –0,04 kW.m–2 za husté mlhy a silné inverze teploty vzduchu do +0,2 kW.m–2 při jasné obloze ve velkých nadm. výškách. Efektivní záření se měří pyrgeometry. Viz též vyzařování zemského povrchu efektivní.
česky: záření efektivní angl: effective radiation rus: эффективная радиация  1993-a1
efektívny polomer Zeme
zdánlivý poloměr křivosti zemského povrchu, nad nímž by se elmag. vlny šířily přímočaře. Užívá se pro geometrickou transformaci problému šíření elmag.vln v atmosféře za předpokladu konstantního gradientu indexu lomu s výškou. Velikost efektivního poloměru Země Re závisí na typu refrakce elmag. vln. Obvykle se uvádí pro mikrovlny při standardní refrakci Re = 4/3 Rz, kde poloměr Země Rz = 6 378 km.
česky: poloměr Země efektivní angl: effective Earth radius  2014
efektívny pyranometer
nevhodný název pro pyrradiometr.
česky: pyranometr efektivní angl: pyrradiometer něm: Effektivpyranometer n  1993-a1
Ekmanova špirála
česky: spirála Ekmanova angl: Ekman spiral rus: спираль Экмана něm: Ekmanspirale f  1993-a1
ekoklíma
obecné označení pro klimatické podmínky, hodnocené z hlediska životních funkcí organizmů. Ekologický přístup však vyžaduje, aby organizmy byly studovány ve vztahu k celému souboru vnějších faktorů, který zahrnuje jak podmínky abiotické, k nimž patří podmínky klimatické, tak i podmínky biotické. Otázkami ekoklimatu se zabývá ekologická klimatologie.
česky: ekoklima angl: ecoclimate rus: экоклимат fr: écoclimat m něm: Ökoklima n  1993-a2
ekoklimatológia
česky: ekoklimatologie angl: ecoclimatology, ecological climatology rus: экология климатологическая fr: climatologie écologique f, écoclimatologie f něm: Ökoklimatologie f  1993-a3
ekológia
věda o vztazích organizmů a společenstev (ekosystémů) k vnějšímu prostředí a o vztazích organizmů navzájem. Významnou částí vnějšího prostředí je jeho klimatická složka, kterou současně ekosystémy přímo i nepřímo ovlivňují. První použití tohoto termínu je připisováno Ernstu Haeckelovi (1866). Viz též ekoklima, klimatologie ekologická.
česky: ekologie angl: ecology rus: экология fr: écologie f něm: Ökologie f  1993-a3
ekologická klimatológia
syn. ekoklimatologie – odvětví bioklimatologie, které se zabývá vztahy mezi živými organizmy a klimatickou složkou vnějšího prostředí. Předmětem ekologické klimatologie jsou ekologické nároky organizmů, jejich anatomické, fyziologické a morfologické (habituální) adaptace a geogr. rozšíření rostlin a živočichů v závislosti na klimatických podmínkách. Viz též ekoklima.
česky: klimatologie ekologická angl: ecoclimatology, ecological climatology rus: экоклиматология, экологическая климатология něm: Ökoklimatologie f  1993-a2
ekvatoriálná klíma
syn. klima rovníkové – v Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností ekvatoriálního vzduchu, které je tudíž celoročně vlhké. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá klima tropického dešťového pralesa, avšak někdy tak bývá nevhodně označováno celé pásmo tropického dešťového klimatu.
česky: klima ekvatoriální angl: equatorial climate rus: экваториальный климат něm: äquatoriales Klima n  1993-b3
ekvatoriálny vzduch
syn. vzduch rovníkový – vzduchová hmota, vymezovaná někdy geografickou klasifikací vzduchových hmot, s ohniskem vzniku vzduchové hmoty nad teplým oceánem nebo nad rozsáhlými oblastmi pralesů v rovníkové oblasti. Může též vznikat transformací tropického vzduchu přinášeného pasáty do blízkosti rovníku. Jeho výskyt je typický celoročně pro ekvatoriální klima, v teplé části roku dané polokoule pro subekvatoriální klima. Ekvatoriální vzduch se vyznačuje velkou měrnou vlhkostí vzduchu, prům. měs. teplotou vzduchu při zemi zpravidla kolem 27 °C, s velmi malým ročním chodem. Jedná se o výrazně instabilní vzduchovou hmotu, pravidelně se zde tvoří vydatné tropické deště doprovázené bouřkou.
česky: vzduch ekvatoriální  1993-a3
ekviplúva
čára spojující místa se stejným pluviometrickým koeficientem. Viz též izomera.
česky: ekvipluva angl: equipluve, isomer rus: изомера fr: équipluve f, isomère f něm: Äquipluve f  1993-a1
ekvipotenciálna hladina
syn. plocha ekvipotenciální – obecně hladina (plocha) konstantní hodnoty určitého potenciálu. V meteorologii jde zpravidla o hladinu konstantní hodnoty geopotenciálu. V tom případě nulovou ekvipotenciální (neboli geopotenciální) hladinu obvykle ztotožňujeme s ideální mořskou hladinou.
česky: hladina ekvipotenciální angl: equipotential level, equipotential surface rus: эквипотенциальная поверхность, эквипотенциальный уровень něm: Äquipotentialfläche f, äquipotentielle Fläche f  1993-a1
ekvipotenciálna plocha
česky: plocha ekvipotenciální něm: Äquipotentialfläche f  1993-a1
ekvipotenciálna teplota
česky: teplota ekvipotenciální  1993-a1
ekvivalentná rádiolokačná odrazivosť
rozšíření pojmu radiolokační odrazivost meteorologického cíle Z na cíle mimo oblast platnosti Rayleighova rozptylu, resp. na cíle s dielektrickou konstantou odlišnou od vody. Ekvivalentní radiolokační odrazivost Ze je číselně shodná s odrazivostí Z souboru sférických vodních kapek, který při Rayleighově rozptylu odráží stejné množství energie. Ze se obvykle používá pro tuhé srážky (sníh, kroupy, …) a měří se v dBZ.
česky: odrazivost radiolokační ekvivalentní angl: equivalent radar reflectivity rus: эквивалентная радиолокационная отражаемость něm: äquivalent Radarreflektivität f  2014
ekvivalentná teplota
teplota, které teor. nabude vzduch za předpokladu dokonalého vysušení zkondenzováním veškeré v něm obsažené vodní páry a úplného vypadání srážek. Rozlišujeme:
a) adiabatickou ekvivalentní teplotu Tae, dříve též označovanou jako pseudoekvivalentní teplota. Na termodynamickém diagramu ji přibližně určíme tak, že myšlenou vzduchovou částici necháme vystoupit z výchozí hladiny po suché adiabatě do výstupné kondenzační hladiny, kde se vystupující vzduch stane nasyceným vodní párou; odtud pokračujeme po nasycené adiabatě ve výstupu až k okraji diagramu, čímž dosáhneme úplného vysušení vzduchu. Následně částici přesuneme po suché adiabatě do výchozí hladiny, kde přečteme hledanou teplotu Tae. Posuneme-li uvažovanou vzduchovou částici po suché adiabatě do izobarické hladiny 1 000 hPa, dostaneme adiabatickou ekvivalentní potenciální teplotu, dříve též označovanou jako pseudopotenciální teplota.
b) izobarickou ekvivalentní teplotu Tie. Při jejím určení předpokládáme, že vodní pára zkondenzuje za stálého tlaku vzduchu p a uvolněné latentní teplo kondenzace se spotřebuje na ohřátí vzduchu. Označíme-li teplotu vzduchu po tomto ohřátí Tie, platí pro ni vzorec
Tie=T+L vwwcp,
kde T značí teplotu vzduchu, Lvw latentní teplo kondenzace, w směšovací poměr vodní páry a cp měrné teplo vzduchu při stálém tlaku. Z tohoto vzorce vyplývá, že každý gram zkondenzované vodní páry zvyšuje při stálém tlaku teplotu 1 kilogramu vzduchu přibližně o 2,5 K. Izobarická ekvivalentní teplota je vždy nižší než adiabatická ekvivalentní teplota a spolu s ní se používá k analýze termodyn. vlastností vzduchových hmot. Přejdeme-li na termodyn. diagramu z bodu o souřadnicích p, Tie po suché adiabatě do izobarické hladiny 1 000 hPa, dostaneme přečtením teploty izobarickou ekvivalentní potenciální teplotu, kterou však můžeme též určit jednoduchým výpočtem pomocí Poissonových rovnic adiabatického děje, známe-li Tie. Izobarická ekvivalentní potenciání teplota se v meteorologii zpravidla považuje za nejvýraznější termodyn. konzervativní vlastnost vzduchových hmot.
V původním významu W. Bezolda (1905) se pojem ekvivalentní teplota používal jen ve smyslu izobarické ekvivalentní teploty, s čímž se lze ještě dnes sporadicky setkat. Teprve později se, zejména s rozvojem aerologie, začala rozlišovat adiabatická a izobarická ekvivalentní teplota.
česky: teplota ekvivalentní angl: equivalent temperature rus: эквивалентная температура  1993-a1
ekvivalentne barotropná hladina
hladina v atmosféře, v níž je absolutní vorticita konzervativní vlastností vzduchových částic a její lokální změny jsou působeny pouze horiz. geostrofickou advekcí. V reálné atmosféře obvykle bývají tyto podmínky přibližně splněny ve vrstvě 500 až 400 hPa. V minulosti byla ekvivalentně barotropní hladina často ztotožňována se standardní izobarickou hladinou 500 hPa. Vzhledem k tomu, že rovnice vorticity má v ekvivalentně barotropní hladině stejný tvar jako v hladině nondivergencebarotropní atmosféře, někdy se tyto dvě hladiny nesprávně ztotožňují. Viz též model barotropní, vítr geostrofický.
česky: hladina ekvivalentně barotropní angl: equivalent barotropic level, equivalent barotropic surface rus: эквивалентно-баротропный уровень něm: äquivalent-barotropes Niveau n  1993-a2
ekvivalentný polomer častíc
ve fyzice oblaků a srážek charakteristika velikosti vodních kapek a ledových částic užívaná zejména při matematickém modelování nebo parametrizaci mikrofyzikálních procesů v atmosféře. Ekvivalentní poloměr vodní kapky odpovídá poloměru koule o stejném objemu, jako má reálná kapka. Umožňuje vzít v úvahu nesférický tvar větších kapek. Ledové částice (ledové krystaly, sněhové vločky, krupky a kroupy) zpravidla nemají sférický tvar. Jejich ekvivalentní poloměr odpovídá poloměru sférické vodní kapky, která by vznikla táním ledové částice. Kromě ekvivalentního poloměru užíváme často i ekvivalentní průměr částic. Velikost ledových částic často charakterizujeme také největším geometrickým rozměrem částice. Ve fyzice atmosférického aerosolu se v obdobném smyslu užívá též termín poloměr aerodynamický, v praxi se však spíše uvádí průměr aerodynamický.
česky: poloměr částic ekvivalentní angl: particle equivalent radius něm: äquivalenter Teilchenradius m  2015
ekvivalentný priemer častíc
česky: průměr částic ekvivalentní angl: particle equivalent diametr  2014
El Niño
[el niňo] – teplá fáze ENSO, provázená zápornou fází jižní oscilace, tedy zeslabením Walkerovy cirkulace. V obecně chladnější vých. části Tichého oceánu dochází podél rovníku k nárůstu teploty povrchu moře oproti dlouhodobému průměru až o více než 3 °C. To zde způsobuje nadnormální srážky, které zasahují i na záp. pobřeží Jižní Ameriky, kde vyvolávají mnohdy katastrofální záplavy. Naopak v Austrálii, západním Tichomoří i Indii často nastává sucho. Pokles tlaku vzduchu ve vých. Tichomoří způsobuje zeslabení pasátů, takže slábnou povrchové oceánské proudy i upwelling hlubinné vody bohaté na živiny při záp. pobřeží Jižní Ameriky. To zde vede k hynutí ryb a potažmo působí značné hospodářské škody. Stejně jako opačný jev La Niña se El Niño zpravidla projevuje nejsilněji od prosince do dubna, což vedlo k jeho pojmenování (chlapeček, jezulátko).
česky: El Niño angl: El Niño rus: Эль-Ниньо něm: El Niño fr: El Niño m  1993-a3
elektrická vodivosť vzduchu
el. parametr atm. vzduchu ovlivněný počtem a pohyblivostí ve vzduchu existujících nosičů nábojů, tj. iontů. Elektrickou vodivost vzduchu poprvé zjistil Ch. A. Coulomb (1795), vysvětlena byla koncem 19. století J. P. L. J. Elsterem a H. F. Geitelem.
Elektrická vodivost vzduchu roste s výškou, což svědčí o rozhodující roli kosmického záření při ionizaci vzduchu. Určitý doplňující vliv však má i radioakt. záření zemského povrchu, popř. příměsí rozptýlených přímo v atmosféře. Ve výškách přibližně nad 60 km lze už vzduch považovat za takřka dokonale vodivé prostředí, zatímco v blízkosti zemského povrchu je elektrická vodivost vzduchu velmi malá. Na elektrické vodivosti vzduchu se podílejí především malé ionty, představované ionizovanými molekulami nebo shluky několika molekul nesoucími nejčastěji jeden elementární náboj. Větší elektricky nabité aerosolové částice přispívají k elektrické vodivosti vzduchu jen málo, neboť jsou v el. poli relativně málo pohyblivé. Nejrůznější aerosolové částice naopak ve vzduchu zachycují malé ionty, a tím tyto nejdůležitější nositele proudu vyřazují. Elektrická vodivost vzduchu je proto silně snížena např. ve znečištěném vzduchu pod zadržujícími teplotními vrstvami a v oblacích nebo mlhách, kde jsou malé ionty zachycovány vodními kapičkami a ledovými částicemi. Obecně je elektrická vodivost vzduchu nad oceány větší než ve více znečištěném kontinentálním vzduchu. Viz též elektřina atmosférická, ionizace atmosférická.
česky: vodivost vzduchu elektrická angl: electrical conductivity of air  1993-a2
elektrické pole v atmosfére
silové pole podmíněné el. napětím mezi zemským povrchem a atmosférou. Vyznačuje se přibližně vert. orientací siločar a za klidného ovzduší intenzitou 130 až 140 V.m–1. El. náboj zemského povrchu se konvenčně označuje jako záporný a náboj atmosféry jako kladný. Pod základnami mohutných oblaků, zejména oblaků druhu cumulonimbus, je intenzita el. pole zvětšena zpravidla o několik řádů a má opačný směr, neboť v dolní části těchto oblaků bývá koncentrován rel. velký záporný náboj. Viz též elektřina klidného ovzduší, elektřina bouřková.
česky: pole elektrické v atmosféře angl: electric field of atmosphere rus: электрическое поле атмосферы něm: elektrisches Feld in der Atmosphäre n  1993-a1
elektrický gradient
česky: gradient elektrický rus: градиент электрический fr: gradient électrique m  1993-a1
elektrický teplomer
teploměr, jehož čidlo má el. vlastnosti závislé na teplotě. Nejčastěji se užívají odporové teploměry s kovovými vodiči nebo polovodiči a termočlánky. V porovnání se skleněnými teploměry mají zpravidla podstatně nižší setrvačnost a menší rozměry čidla. V běžné praxi postupně nahrazují teploměry kapalinové. Na meteorologických stanicích ČR se používají odporová platinová čidla Pt100.
česky: teploměr elektrický angl: electrical thermometer rus: электрический термометр  1993-a3
elektrický vlhkomer
zpravidla absorpční vlhkoměr, jehož čidlo mění el. vodivost nebo kapacitu při změnách vlhkosti vzduchu. Proti vlasovým a blánovým vlhkoměrům má vyšší citlivost a přesnost. Dříve uváděný nedostatek spočívající v závislosti měření na teplotě byl již u nových el. vlhkoměrů odstraněn.
česky: vlhkoměr elektrický angl: electrical hygrometer rus: электрический гигрометр  1993-a3
elektrina pokojného ovzdušia
atmosféra není dokonalý izolátor, ale je slabě el. vodivá v důsledku přítomnosti kladných nebo záporných atmosférických iontů. Tyto ionty vznikají působením radioakt. a kosmického záření. Radioakt. paprsky vyzařované radioakt. látkami v půdě však ovlivňují atmosférickou ionizaci jen do výšky stovek m, maximálně několika km nad zemí. Nad oceány je radioakt. záření asi o dva řády slabší než nad pevninou. Ve větších výškách (a nad oceány i v nižších hladinách) je ionizace zcela dominantně působena kosmickým zářením a vzrůstá rychle s výškou nad zemí, protože kosmické paprsky (nejprve primárního a posléze sekundárního kosmického záření) jsou v atmosféře progresivně zadržovány při průchodu k zemi. Elektrická vodivost vzduchu závisí na hustotě iontů a roste přibližně exponenciálně s výškou. Ve výšce 18 km je vodivost asi o dva řády vyšší než u země. Ve výšce 50 km nad zemí má vzduch tak vysokou vodivost, že může být považován za dobrý vodič. Elektrický náboj, který dosáhne této výše, se proto rovnoměrně rozdělí okolo zeměkoule. Modelově si lze s jistým zjednodušením představit, že atmosférave výšce nad 50 km a povrch Země tvoří jakoby dvě desky koncentrického kulového kondenzátoru. Za klidného ovzduší, tj. za jasné oblohy nebo při malé oblačnosti beze srážek, mlhy, silného větru apod., má zemský povrch záporný a atmosféra převažující kladný náboj. Elektrické pole v atmosféře se při tomto rozložení náboje považuje za kladné. Prům. el.gradient klidného ovzduší je u zemského povrchu asi 130 V.m–1, hustota náboje na povrchu země je přibližně1,1 . 10–9 C.m–2, takže celkový záporný náboj zemského povrchu je asi 0,5 miliónu C. Hustota elektrického proudu mezi povrchem země a horní vrstvou atmosféry se odhaduje při klidném ovzduší na 3.10–12 A.m–2, což pro celý zemský povrch představuje asi 1500 A. Tato hodnota však není dosahována v reálné atmosféře, neboť asi polovina Země je zahalena oblaky. Elektrická vodivost vzduchu vzrůstá s výškou, avšak vertikálně tekoucí elektrický proud zůstává s výškou prakticky konstantní, z čehož vyplývá, že el. gradient s výškou klesá, a je tudíž největší při zemi. Denní chod el. gradientu nad oceány, kde nedochází k místním rušivým vlivům, má charakteristický denní průběh s minimem cca 15 % pod prům. denní hodnotou 130 V ve 03:00 UTC a s maximem cca 20 % nad touto prům. hodnotou kolem 19:00 UTC, a to nezávisle na místě pozorování. Výpočty lze dokázat, že uvedený elektrický proud by za podmínek klidného ovzduší vedl k neutralizaci záporného náboje zemského povrchu asi za 5 min. Že tomu tak není, je způsobeno přenosem nábojů opačným směrem, záporných k zemi, kladných vzhůru. Tento přenos je vyvolán výboji z hrotů vysokých předmětů, zejména pod bouřkovými oblaky a výboji blesků v asi 1800 bouřkách, které se současně na Zemi stále vyskytují. Viz též elektřina bouřková, výboj hrotový.
česky: elektřina klidného ovzduší angl: fair-weather electricity, fine weather electricity rus: электрическое поле атмосферы něm: Schönwetterelektrizität fr: électricité par beau temps f  1993-a3
elektromagnetické žiarenie
viz záření.
česky: záření elektromagnetické angl: electromagnetic radiation  1993-a1
elektromagnetický obzor
nevhodné označení pro radiohorizont.
česky: obzor elektromagnetický něm: elektromagnetischer Horizont m  1993-a3
elektrometeor
viditelný nebo slyšitelný projev atmosférické elektřiny. K elektrometeorům počítáme např. blesk, hrom (bouřku), oheň svatého Eliáše a polární záři. Viz též meteor.
česky: elektrometeor angl: electrometeor rus: электрометеор něm: Elektrometeor n fr: électrométéore m  1993-a3
elektrosféra
pojem používaný v souvislosti s atmosférickou elektřinou. Jde o vrstvy atmosféry ve výškách přibližně nad 50 km, kde je elektrická vodivost vzduchu již natolik velká, že pokud bychom sem vložili dodatečný el. náboj, rozestřel by se okamžitě podél celé Země.
česky: elektrosféra angl: electrosphere něm: Elektrosphäre f  2016
elektrosonda
přístroj užívaný samostatně nebo ve spojení s radiosondou k měření el. potenciálu ve volné atmosféře.
česky: elektrosonda angl: electro sound rus: электрозонд něm: Elektrosonde f fr: électrosonde f  1993-a2
Eliassenov–Palmov tok
(EP) – vektorová veličina popisující působení atmosférických vln ve vertikálním a meridionálním směru. Složky vektoru jsou určeny turbulentními toky tepla a hybnosti. V případě, že výsledný vektor má vertikální směr, převládá vliv turbulentního toku tepla. V případě meridionálního směru vektoru převládá vliv turbulentního toku hybnosti. Divergence veličiny je využívána jako diagnostický nástroj spojený s turbulentním tokem potenciální vorticity.
česky: tok Eliassenův–Palmův angl: Eliassen-Palm (EP) flux  2015
Eliášove svetlo
česky: světlo Eliášovo  1993-a1
emagram
druh aerologického diagramu se souřadnicovými osami T, –lnp, kde T je teplota vzduchu a p tlak vzduchu. Má vlastnosti energetického diagramu. Původní emagram, zavedený v r. 1884 H. Hertzem, měl pravoúhlé souřadnicové osy. Pozdější varianta s šikmými izotermami je nazývána zkosený diagram, v odb. slangu skew-T diagram. Označení emagram zavedl A. Refsdal jako zkratku angl. „energy per unit mass diagram“ (diagram energie na jednotku hmotnosti). Viz též diagram Refsdalův.
česky: emagram angl: emagram rus: эмаграмма něm: Emagramm n fr: émagramme m  1993-a3
emisia
1. množství znečišťující látky, zpravidla její hmotnost, vstupující za jednotku času ze zdroje znečišťování do ovzduší;
2. vypouštění nebo únik znečišťujících látek do atmosféry, tj. primární znečišťování ovzduší.
Sekundárním znečišťováním ovzduší se naproti tomu rozumí vznik znečišťující látky přímo v atmosféře v důsledku různých chem. a fyz. pochodů. Viz též imise, exhalace, transmise exhalátů, regulace emisí, vlečka kouřová.
česky: emise angl: emission rus: эмиссия něm: Emission f fr: émission f  1993-a3
emisivita
syn. vyzařovací schopnost, relativní vyzařovací schopnost – bezrozměrná veličina, vyjadřující míru toho, jak dalece se vyzařující těleso, např. zemský povrch či oblačná vrstva, blíží svými radiačními vlastnostmi vyzařování absolutně černého tělesa. Emisivita abs. černého tělesa má hodnotu 1. Pro většinu oblačnosti se hodnoty emisivity pohybují v rozmezí od cca 0,6 do 1 v závislosti na mikrofyzikálním složení oblaků, jejich propustnosti a na vlnové délce ve které oblačnost pozorujeme. Emisivita zemského povrchu zpravidla nabývá hodnot od 0,8 do 1. Závislost emisivity na vlastnostech vyzařujících materiálů včetně oblačnosti (chemickém a mikrofyzikálním složení) je podstatou metod analýzy dat z distančních měření.
česky: emisivita angl: emissivity rus: излучательная способность (полная) něm: Emissvität f fr: émissivité f  2014
energetická bilancia
1. v met. literatuře velmi často syn. pro tepelnou bilanci zemského povrchu;
2. ve slovním spojení energetická bilance soustavy Země-atmosféra syn. pro tepelnou bilanci soustavy Země-atmosféra;
3. vyjádření zákona zachování energie v jednotce hmotnosti vzduchu, které lze pro tepelnou energii napsat ve tvaru
ϵ1+ϵ2+ϵ3 +D=cvdTdt +pdαdt,
kde ε1 značí zisk, popř. ztrátu tepla turbulentní a molekulární difuzí v jednotce hmotnosti vzduchu za jednotku času, ε2 zisk, popř. ztrátu tepla radiačními procesy, ε3 teplo uvolňované, popř. spotřebovávané při fázových změnách, D je teplo vzniklé disipací mech. energie, cv měrné teplo vzduchu při stálém objemu, t čas, T značí teplotu, p tlak a α měrný objem vzduchu. Prvý, resp. druhý člen na pravé straně popisuje časovou změnu vnitřní energie jednotky hmotnosti vzduchu, resp. práci spojenou s rozpínáním nebo stlačováním této jednotky. Při rozšíření úvahy o transformaci kinetické a potenciální energie v atmosféře lze uvedenou rovnici zobecnit do tvaru
ddt(v22 +gz+cvT+pα)=ϵ1 +ϵ2+ϵ3+αdp dt+D,
kde v je rychlost proudění, g velikost tíhového zrychlení, z výška nad nulovou geopotenciální hladinou a výrazy v2/2, gz, cv T +  představují kinetickou energii, poten. energii a entalpii vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu.
česky: bilance energetická angl: energy balance něm: Energiebilanz f rus: энергетический баланс fr: bilan énergétique m  1993-a2
energetické bilančné modely klímy
(EBM) – modely klimatu, které vycházejí z rovnice tepelné bilance soustavy Země – atmosféra, aplikované na vert. sloupec vytyčený nad určitým úsekem zemského povrchu (většinou nad zonál. pásmem o šířce 10°), sahající na jedné straně k horní hranici atmosféry a na druhé straně (v litosféře, v hydrosféře nebo kryosféře) do hloubek, v nichž lze v bilancovaném období zanedbat změny teploty. V těchto modelech se používají vertikálně zprůměrované veličiny, všechny procesy probíhající v uvažovaném sloupci se parametrizují pomocí teploty zemského povrchu, popř. oblačnosti. Vzhledem k jednoduchosti slouží především k lepšímu pochopení dějů v klimatickém systému a v menší míře ke studiu odezvy klimatického systému na některé druhy antropogenních zásahů. Viz též parametrizace, systém klimatický.
česky: modely klimatu energetické bilanční angl: energy balance models (EBM) něm: Energiebilanz-Klimamodell n  1993-b1
energetický diagram
termodynamický diagram, na němž je plocha, kterou uzavřená křivka vyjadřující uzavřený transformační cyklus, úměrná práci vykonané uzavřeným systémem (např. hmotností vzduchu), který byl tomuto cyklu podroben. Úměrnost plochy a práce musí platit po celé ploše diagramu. Na energetickém diagramu je možné kvalitativně určit mj. energii vertikální instability. Energetickým diagramem jsou např. emagram, zkosený diagram, tefigram a Refsdalův diagram.
česky: diagram energetický angl: energy diagram něm: Energiediagramm n rus: энергетическая диаграмма fr: diagramme enthalpique m  1993-a3
energia turbulencie
syn. energie turbulentní – střední (časově průměrovaná) kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Označíme-li po řadě turbulentní fluktuace x-ové, y-ové a z-ové složky rychlosti proudění vx vy vz, potom energii turbulence vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu vyjádříme jako
12(vx2 ¯+vy2¯ +vz2¯),
kde pruh nad veličinou vyjadřuje časové zprůměrování. Viz též turbulence.
česky: energie turbulence angl: eddy kinetic energy, turbulence energy rus: кинетическая энергия вихрa, энергия турбулентности něm: Eddy kinetische Energie f, Turbulenzenergie f fr: énergie cinétique turbulente f  1993-a1
energia vetra
kinetická energie proudícího vzduchu v atmosféře. Množství této energie procházející za jednotku času jednotkovou plochou kolmou ke směru proudění se označuje jako výkon větru. Ideální výkon větru N je určen výrazem
12ρv3,
kde ρ je hustota vzduchu a v rychlost větru. Na zařízeních pro využití energie větru se určuje mech. výkon větru NR podle vztahu
NR=12cFFρv3,
kde F je velikost záchytné plochy zařízení kolmé na směr větru,cF součinitel výkonu, jehož hodnota závisí na aerodyn. a jiných vlastnostech zařízení, jakož i na rychlosti větru, přičemž celkové množství práce produkované energií větru za určitý čas se určí jako součin výkonu větru a příslušného času, popř. sumací takových součinů.
česky: energie větru angl: wind energy, wind power rus: кинетическая энергия вихра něm: Windenergie f fr: énergie éolienne f, énergie du vent f  1993-a1
energia žiarenia
viz záření.
česky: energie zářivá angl: radiant energy rus: лучистая энергия, энергия излучения, энергия электромагнитной радиации něm: Strahlungsenergie f fr: énergie radiante f, énergie rayonnante f  1993-a1
energotop
nejmenší územní jednotka s homog. aktivním povrchem, na níž jsou změny v prostorové struktuře tepelné bilance způsobovány výhradně denním nebo roč. chodem dopadající sluneční energie. Viz též klimatop.
česky: energotop angl: energotop něm: Energotop n  1993-a1
ENSO
zkratka termínů El Niño a jižní oscilace (Southern Oscillation). Používá se jako souborné označení oscilace mající původ v tropickém Tichomoří. Interakce atmosféry a oceánu zde způsobuje provázání jižní oscilace se střídáním teplé a studené fáze ENSO (El Niño a La Niña). Cyklus ENSO je nepravidelný, s délkou dva až sedm let, přičemž jednotlivé fáze v délce cca 9 až 12 měsíců jsou proloženy podmínkami blízkými klimatologickému normálu. Během cyklu se v různých částech tropického Tichého oceánu mění teplota povrchu moře, teplota vody v hloubce i výška mořské hladiny. Dochází ke vzniku klimatických anomálií, především srážek a teploty vzduchu, i ke změnám intenzity a polohy subtropického tryskového proudění. Anomálie se projevují nejen v samotném Tichomoří, nýbrž prostřednictvím dálkových vazeb i jinde na Zemi. Pro takové oblasti je predikce vývoje ENSO důležitým nástrojem dlouhodobé předpovědi počasí, neboť umožňuje např. odhalit hrozbu nahodilého sucha nebo posoudit budoucí sezonu z hlediska nebezpečí tropických cyklon.
česky: ENSO angl: ENSO něm: ENSO fr: ENSO m  2014
entalpia
termodyn. veličina, která vyjadřuje celkový tepelný obsah jednotky hmotnosti dané látky. Patří mezi termodynamické potenciály. Označíme-li entalpii H, pak její změna dH odpovídá teplu získanému nebo odevzdanému při izobarickém procesu a je dána vztahem dH = cp dT, kde cp značí měrné teplo při stálém tlaku a dT změnu teploty v K. V met. literatuře se termín entalpie též užívá jako synonymum termínu zjevné teplo v protikladu k teplu latentnímu. Viz též děj izentalpický.
česky: entalpie angl: enthalpy rus: энтальпия něm: Enthalpie f fr: enthalpie f  1993-a3
entropia
termodyn. veličina definovaná až na aditivní konstantu. Je mírou termické neuspořádanosti daného systému. Pro jednotku hmotnosti ideálního plynu je vyjádřena vztahem
s=cplnT-Rlnp+konst.,
v němž cP značí měrné teplo při stálém tlaku, T teplotu v K, R měrnou plynovou konstantu a p tlak vzduchu. Z met. hlediska je významnou vlastností entropie její konzervativnost, tj. zachovávání konstantní hodnoty entropie při adiabatických dějích v nenasyceném vzduchu. Pojem entropie zavedl něm. fyzik R. E. Clausius v r. 1865. Viz též děj izentropický, izentropa.
česky: entropie angl: entropy rus: энтропия něm: Entropie f fr: entropie f  1993-a3
epizóda sucha, obdobie sucha
ucelené období, v němž daný index sucha vykazuje hodnoty pro vymezení sucha.
česky: epizoda sucha něm: Trockenzeit f fr: épisode de sécheresse m  2014
ESA
(European Space Agency, Evropská vesmírná agentura) – evropská organizace zabývající se jednak výzkumem vesmíru, jednak výzkumem Země s využitím prostředků umístěných na oběžné dráze. ESA úzce spolupracuje s organizací EUMETSAT na vývoji a provozu evropských meteorologických družic. Česká republika je členem ESA od roku 2008.
česky: ESA rus: ЕКА (Европейское космическое агенство) něm: ESA f fr: Agence spatiale européenne f, ASE m  2014
estegram
křivka získaná na základě aerologických měření, která vyjadřuje adiabatickou vlhkou teplotu vzduchu jako funkci tlaku vzduchu.
česky: estegram angl: estegram rus: эстеграмма fr: estégramme m  1993-a1
etalón
standard měřící jednotky nebo stupnice určité veličiny je měřidlo, sloužící k realizaci a uchovávání této jednotky nebo stupnice a k jejímu přenosu na měřidla nižší přesnosti.
česky: etalon rus: эталон něm: Eichmaß n fr: étalon m  2016
etézie
převládající sev. a sz. větry ve vých. části Středomoří, zvláště v Egejském moři, vanoucí s přestávkami od dubna do října. Jsou podmíněny výskytem termické cyklony nad silně přehřátou Přední Asií, v jejímž týlu proudí z vyšších zeměp. š. do Středomoří pevninský vzduch. Převládá při nich jasné, suché a poměrně chladné počasí. Etézie je název starořeckého původu, novořecké označení je meltemia.
česky: etézie angl: etesian winds, etesians něm: Etesien pl fr: étésien m, meltémi m  1993-a2
etéziová klíma
česky: klima etéziové angl: etesian climate rus: климат этезий, климат этезийных ветров něm: Etesienklima n  1993-b3
EUCOS
evropský kombinovaný systém pozorování. Zahrnuje pozorování z vybraných synoptických a aerologických stanic, měření z letadel (E-AMDAR), pozorování z lodí a bójí (E-SURMAR), aerologická měření z lodí (E-ASAP) a radarová měření profilu větru (E-WINPROF). Důležitou součástí systému je monitoring kvality dat. EUCOS je součástí EUMETNET.
česky: EUCOS angl: European Composite Observing Network rus: ЕВКОС něm: EUCOS fr: Programme d'observation composite d'EUMETNET m, EUCOS m  2014
Eulerov vietor
vítr působený výlučně horiz. složkou síly tlakového gradientu. Vane kolmo na izobary nebo izohypsy z oblasti vyššího do oblasti nižšího tlaku vzduchu. Podmínky pro vznik Eulerova větru mohou být v reálné atmosféře přibližně splněny pouze ve volné atmosféře nad rovníkem nebo v jeho blízkosti, protože horiz. složka Coriolisovy síly klesá na rovníku k nule a ve volné atmosféře lze sílu tření zanedbat. Pojem zavedl H. Jeffreys (1922).
česky: vítr Eulerův angl: Eulerian wind rus: эйлерианский ветер  1993-a1
Eulerove rovnice
v hydrodynamice v obecném smyslu rovnice popisující proudění nevazké tekutiny. Jsou obdobou Navierových–Stokesových rovnic, jež navíc zahrnují i vazkost proudící tekutiny. V pracovním slangu, používaném v tematické oblasti numerických modelů předpovědi počasí, se tento pojem někdy aplikuje v poněkud přeneseném smyslu na prognostické rovnice, při použití různých účelových aproximací, např. nehydrostatické aproximace, popř. anelastické aproximace apod. Využití takových přístupů lze nalézt v případech modelů, kdy je třeba zachytit vyšší horiz. rozlišení než cca 4 km, tj. v případech, kdy nároky na rozlišení horiz. a vert. cirkulací ve vzduchu jsou již srovnatelné.
česky: rovnice Eulerovy angl: Euler equations něm: Eulersche Gleichung f  2014
EUMETCast
systém přenosu družicových snímků, dat a odvozených meteorologických produktů prostřednictvím komerčních telekomunikačních družic, provozovaný organizací EUMETSAT.
česky: EUMETCast angl: EUMETCast rus: ЕВМЕТКаст něm: EUMETCast fr: EUMETCast m  2014
EUMETNET
organizace koordinující činnost evropských met. služeb. V rámci jednotlivých programů je řízena činnost v oblasti pozorování, zpracování dat, numerických předpovědí, systému výstrah a výzkumu. V roce 2011 patřilo ke členům EUMETNET 29 evropských zemí včetně České republiky.
česky: EUMETNET angl: European Meteorological Services Network rus: ЕВМЕТНЕТ něm: EUMETNET fr: EUMETNET m, groupement d'intérêt économique EUMETNET m  2014
EUMETSAT
(European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites, Evropská organizace pro využití meteorologických družic) – EUMETSAT vznikl postupným vyčleněním z Evropské vesmírné agentury (ESA), od roku 1986 již samostatná evropská organizace se sídlem v německém Darmstadtu. EUMETSAT zpočátku provozoval především geostacionární meteorologické družice Meteosat, později rovněž různé družice na polárních drahách. Česká republika se stala spolupracujícím členem EUMETSATu roku 2005, od roku 2010 je již plným členem této organizace.
česky: EUMETSAT angl: European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites rus: ЕВМЕТСАТ něm: EUMETSAT fr: Organisation européenne pour l'exploitation des satellites météorologiques f, EUMETSAT m  2014
Európska meteorologická spoločnosť
(EMS) – společnost sdružující národní meteorologické společnosti evropského regionu WMO (mj. ČMeS, SMS) jako členy EMS a jako přidružené členy EMS také různé instituce a firmy, které se zabývají meteorologií. Přidruženými členy EMS jsou především národní meteorologické služby (mj. ČHMÚ), výrobci měřících přístrojů a pozorovací techniky, nebo mezinárodní organizace jako ECMWF, EUMETSAT, ESA apod. EMS byla založena r. 1999 v Norrköpingu po více než tříletém úsilí R. Morina, který se stal jejím prvním prezidentem. Vrcholným orgánem EMS je Valné shromáždění členů, tedy zástupců členských národních společností. Řídící jednotkou je Rada EMS, která má zpravidla 9 členů, tři stálé (zástupci zakládajících velkých společností, které od založení EMS přispívají do jejího rozpočtu vedle běžného členského poplatku fixní sumou 5000 EUR ročně) a šest rotujících s funkčním obdobím dva roky. Hlavním cílem EMS je posilovat zvláště evropskou spolupráci v meteorologii a příbuzných vědách s cílem zlepšit a rozšířit služby poskytované veřejnosti. Hlavní akcí, kterou EMS pořádá, je Výroční setkání, tj. sympozium konané každý rok střídavě spolu s Evropskou konferencí aplikované meteorologie (ECAM) a Evropskou konferencí aplikované klimatologie (ECAC).
česky: Evropská meteorologická společnost angl: European Meteorological Society rus: Европейское метеорологическое общество něm: Europäische meteorologische Gesellschaft f fr: Société météorologique européenne f, Société européenne de météorologie f  2014
Európske centrum pre strednedobú predpoveď počasia (ECMWF)
je mezivládní organizace, založena v roce 1975. V roce 2014 mělo ECMWF 20 členských států a s dalšími 14 státy mělo podepsanou dohodu o spolupráci. Česká republika podepsala dohodu o spolupráci v srpnu 2001. Hlavní cílem ECMWF je vývoj a provoz globálního modelu pro střednědobou předpověď počasí. Dále provádí vědecký a technický výzkum v tomto oboru, asistuje při implementaci programů Světové meteorologické organizace, poskytuje školení a trénink v numerické předpovědi počasí vědcům z členských a spolupracujících států. ECMWF je světovým lídrem v oboru střednědobé předpovědi počasí pomocí numerických metod. Spoluprací se čeští experti dostávají do kontaktu s touto světovou špičkou a tím i s jedinečným know-how a technologiemi, což následně zvedá úroveň jak vědeckého poznání, tak úroveň národní meteorologické služby jako takové. Kromě ČHMÚ profituje z členství i akademická obec (vysoké školy, Akademie věd ČR). Viz též předpověď počasí střednědobá prodloužená, model numerické předpovědi počasí.
česky: Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF) angl: European Centre for Medium range Weather Forecast (ECMWF) rus: Европейский центр среднесрочных прогносов погоды (ЕЦСПП) něm: Europäisches Zentrum für mittelfristige Wettervorhersage n fr: Centre européen pour les prévisions météorologiques à moyen terme m, CEPMMT m  2014
európsky monzún
proudění chladného mořského vzduchu zpravidla od západu nebo severozápadu nad přehřátou evropskou pevninu v letním období. Je nesprávně nazýváno monzunem, neboť postrádá zimní složku proudění opačného směru. Tzv. evropský monzun je prouděním po okraji azorské anticyklony vysunuté k severu; někteří autoři řadí k situacím evropského monzunu kromě záp. a sz. situací i sev. situace a situace centrálních cyklon. Projevuje se ochlazením, které přerušuje trvalý vzestup prům. denní teploty vzduchu od zimy do léta, nárůstem srážek a četnými bouřkami, čímž určuje ráz tzv. medardovského počasí.
česky: monzun evropský angl: European monsoon něm: europäischer Monsun m  2014
euryklimagénne vplyvy
dnes nepoužívané označení klimatických faktorů působících na klima daného místa z velké vzdálenosti. Termín navrhl B. Hrudička (1935). Viz též vlivy stenoklimagenní.
česky: vlivy euryklimagenní  1993-a3
euryklimagénny faktor
česky: faktor euryklimagenní rus: климатообразующий фактор  1993-a1
evaporácia
výpar z vlhkých povrchů, tj. z volné vodní hladiny, z půdy, zvlhčeného povrchu rostlin apod. Zpravidla pod evaporaci zahrnujeme i sublimaci sněhové pokrývky a ledu. Intenzita evaporace závisí na fyz. vlastnostech daného povrchu (míře nasycení vodou, teplotě, drsnosti, barvě apod.) i na met. podmínkách, především na vlhkosti vzduchu, vyjádřené např. sytostním doplňkem, dále na rychlosti větru, tlaku vzduchu aj. V bioklimatologii je evaporace označována též jako neproduktivní výpar, protože není v přímé souvislosti s produkcí biomasy.
česky: evaporace angl: evaporation rus: испарение, эвапорация něm: Verdunstung f fr: évaporation f  1993-a3
evaporimeter
syn. výparoměr.
česky: evaporimetr angl: evaporimeter rus: эвапориметр něm: Evaporimeter n, Verdunstungsmesser m fr: évaporomètre m, évaporimètre m, atmidomètre m, atmomètre m  1993-a1
evaporimetria
obor zabývající se měřením výparu a jeho metodikou. Viz též hygrometrie, ombrometrie.
česky: evaporimetrie angl: atmidometry, atmometry rus: эвапориметрия něm: Evaporimetrie f fr: atmidométrie f, évaporométrie f, atmométrie f  1993-a1
evapotranspirácia
syn. výpar celkový – souborné označení pro evaporaci a transpiraci. Viz též výpar, evapotranspirometr.
česky: evapotranspirace angl: evapotranspiration rus: испарение, эвапотранспирация něm: Evapotranspiration f fr: évapotranspiration f  1993-a3
evapotranspirometer
přístroj pro měření evapotranspirace. Jeho zákl. částí je nádoba obsahující vzorek půdy s vegetační pokrývkou. Úbytek celkového množství vody způsobený výparem se určuje vážením nádoby s půdou a vegetací, nebo změřením spadlých srážek a množství odteklé vody z přístroje. Evapotranspirace se pak určuje jako rozdíl váhy půdy před a po skončení měření, popř. jako rozdíl srážek a množství zachycené vody. Viz též lyzimetr.
česky: evapotranspirometr angl: evapotranspirometer rus: измеритель суммарного испарения, эвапотранспирометр něm: Evapotranspirometer n fr: évapotranspiromètre m  1993-a3
evolúcia atmosféry Zeme
proces vzniku a změn složení atmosféry Země od jejího počátku po současnost. Případnou prvotní atmosféru složenou především z vodíku a helia planeta Země již během hadaika ztratila a na její místo nastoupila směs plynů, které se uvolňovaly ze zemského pláště prostřednictvím impaktů vesmírných těles a vulkanizmu. Velký podíl sekundární atmosféry tvořily skleníkové plyny, především vodní pára, oxid uhličitý a metan, dále obsahovala mj. dusík, oxid uhelnatý, oxid siřičitý, naopak prakticky žádný kyslík. Chemicky měla redukční účinky, což umožnilo prvotní syntézu některých organických molekul, k čemuž by za přítomnosti kyslíku nemohlo dojít. Jednotlivé složky atmosféry s výjimkou dusíku byly z atmosféry vymývány kyselým deštěm a fosilizovány v zemské kůře. Prvotní stopové koncentrace kyslíku vznikaly v důsledku fotodisociace molekul vodní páry. Větší produkci kyslíku přinesla až fotosyntéza, kterou realizovaly zřejmě již koncem archaika sinice. V souvislosti s tím se postupně formovala ochranná ozonová vrstva, která fotodisociaci vodní páry posupně zastavila. Po prvním prudkém nárůstu pak koncentrace kyslíku během proterozoika stagnovala. Od dalšího výrazného nárůstu koncentrace kyslíku koncem proterozoika a začátkem fanerozoika se již složení atmosféry Země podobalo dnešnímu, kolísala však koncentrace některých skleníkových plynů. Dnešní setrvalý obsah kyslíku v atmosféře odpovídá rovnováze mezi jeho produkcí (fotosyntéza) a spotřebou (dýchání živých organismů, spalovací procesy apod.).
česky: evoluce atmosféry Země angl: evolution of Earth's atmosphere něm: Entwicklung der Erdatmosphäre f  2016
exhalácie
1. znečišťující látky a jejich směsi vstupující do ovzduší ze zdrojů znečišťování ovzduší, popř. též vzduch, který je součástí spalin apod. Za e. se považují též aerosoly uvolňované do ovzduší při vulkanické činnosti;
2. syn. emise, zejména ve druhém významu termínu.
česky: exhalace angl: exhalation rus: выбросы něm: Exhalation f fr: exhalation f  1993-a3
exosféra
vnější část atmosféry Země s horní hranicí kolem 20 000 až 35 000 km, plynule přecházející do meziplanetárního prostoru. V této oblasti je elektronová hustota nízká a nacházejí se zde převážně volné atomy vodíku a hélia. Působení gravitace je slabé, což má za následek, že částice mohou unikat do okolního volného prostoru. Dolní hranici exosféry kladou různí autoři do odlišných výšek v rozmezí zhruba 500 až 700 km nad zemským povrchem.
česky: exosféra angl: exosphere, outer atmosphere rus: экзосфера něm: Exosphäre f fr: exosphère f  1993-a3
expozícia meteorologických prístrojov
umístění meteorologických přístrojů. Volí se tak, aby měřené údaje reprezentovaly skutečný stav atmosféry v okolí místa instalace čidel met. přístrojů. Viz též budka meteorologická, měření meteorologické, stanice meteorologická reprezentativní.
česky: expozice meteorologických přístrojů angl: exposure of meteorological instruments rus: размещение метеорологических приборов něm: Exposition der meteorologischen Geräte f fr: installation des instruments météorologiques f, emplacement des instruments météorologiques m  1993-a1
expozičná klíma
česky: klima expoziční rus: горный климат  1993-b2
expozičný index
číselná charakteristika, umožňující kvantifikovat míru vystavení (expozice) živého organizmu působení vnějších vlivů, obvykle se škodlivými účinky (záření, koncentrace znečišťujících látek). Expoziční index může být konstruován různým způsobem, obecně by měl v sobě zahrnovat jak délku expozice vnějším vlivům, tak i míru intenzity jejich působení (např. stupeň překročení vhodně zvolené prahové koncentrace).
česky: index expoziční angl: exposure index rus: индекс экспозиции (воздействия)  2014
expozičný index AOT40
ukazatel používaný v Evropě k hodnocení potenciálního rizika ze zvýšených koncentrací přízemního ozonu pro vegetaci ekosystémy. Pomocí expozičního indexu je českou legislativou stanoven i imisní limit pro ochranu vegetace.
česky: index expoziční AOT40 angl: exposure index AOT 40, ozone exposure index AOT 40 rus: индекс экспозиции АОТ40  2014
extinkcia
zeslabení záření procházejícího daným prostředím. V meteorologii jde nejčastěji o zeslabení přímého slunečního záření následkem jeho rozptylu nebo absorpce v zemské atmosféře. Extinkce v atmosféře závisí na vlnové délce záření a je největší v případě krátkých vlnových délek. Viz též koeficient extinkce.
česky: extinkce angl: extinction rus: экстинция něm: Extinktion f fr: extinction f  1993-a1
extinkčný koeficient
syn. koeficient extinkční, koeficient zeslabení – součet koeficientu absorpce a koeficientu rozptylu daného prostředí. Objemový koeficient extinkce je číselně roven zeslabení, způsobenému absorpcí a rozptylem, paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky; vynásobíme-li ho převrácenou hodnotou hustoty prostředí, dostaneme hmotový koeficient extinkce. Viz též extinkce, zákon Beerův, zákon Bouguerův, absorpce záření.
česky: koeficient extinkce angl: extinction coefficient rus: коэффициент ослабления, коэффициент экстинкции něm: Extinktionskoeffizient m  1993-a2
extrémna poveternostná udalosť
česky: událost povětrnostní extrémní  1993-a2
extrémne hodnoty meteorologického prvku
nejnižší a nejvyšší hodnoty meteorologického prvku v určitém časovém intervalu, např. během dne (denní minimum a maximum), měsíce (měsíční minimum a maximum), roku (roční minimum a maximum), příp. za celou dobu pozorování stanice (absolutní minimum a maximum). Viz též extrém.
česky: hodnoty meteorologického prvku extrémní angl: extreme values of the meteorological element rus: экстремальные значения метеорологичекого элемента něm: Extremwerte des meteorologischen Elementes m/pl  1993-a3
extrémne počasie
obecné označení pro počasí projevující se povětrnostními extrémy. Oproti nebezpečnému počasí ho lze chápat jako výraznější.
česky: počasí extrémní angl: extreme weather něm: Extremwetter n  2016
extrémne teploty vzduchu
souhrnné označení pro maximální teplotu, minimální teplotu a přízemní minimální teplotu vzduchu. Hodnoty extrémních teplot se vždy vztahují k určitému časovému období, které je stanoveno doporučeními Světové meteorologické organizace nebo národními předpisy. Ve zprávách v kódu BUFR jsou extrémní teploty uvedeny spolu s údaji o časovém období a výšce senzoru nad zemí pro získání přesného popisu těchto dat. Měření extrémních teplot se na většině stanic ČR provádí automatickým vyhodnocením dat měřených elektrickým teploměrem za dané období. Viz též extrémy teploty vzduchu, teploměr extrémní.
česky: teploty vzduchu extrémní angl: extreme temperatures rus: экстремальные температуры  1993-a3
extrémny teplomer
souhrnné označení pro maximální a minimální teploměr.
česky: teploměr extrémní angl: extreme thermometer  1993-a3
extrémy
1. v klimatologii nejvyšší hodnota (maximum) nebo nejnižší hodnota (minimum) meteorologického prvku, zaznamenaná během určitého období. Rozdíl mezi maximem a minimem se nazývá amplituda. Lze hovořit o extrémech v denním nebo ročním chodu meteorologických prvků podobně jako o extrémech zjištěných v jednotlivých dnech, měsících, sezonách, letech nebo delších obdobích. Nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku zaznamenané za celou dobu měření se označují jako absolutní extrémy, tj. absolutní maximum a absolutní minimum. Z extrémů jednotlivých dní, měsíců atd. je možné vypočítat průměrné extrémy, tj. průměrné denní, měsíční a roční maximum a minimum. Světové extrémy jsou evidovány WMO (http://wmo.asu.edu).
2. V meteorologii maximální, popř. minimální hodnota met. prvku za kratší období, např. 1, 3 nebo 6 hodin v případě maximálních hodnot rychlosti větru, 12 hodin v případě extrémů teplot ve zprávách SYNOP z evropských zemí.
3. Událost charakteristická přítomností výrazných meteorologických nebo klimatických anomálií, viz ohrožení hydrometeorologické.
česky: extrém angl: extrem, extreme value rus: экстремальные значения, экстремумы něm: Extremwerte m/pl fr: extrême m  1993-a3
extrémy rýchlosti vetra
absolutní maxima rychlosti přízemního větru, z důvodu porovnatelnosti vyjádřená jako maximální náraz větru. Ten byl na Zemi zaznamenán 10. 4. 1996 při přechodu cyklonu Olivia přes Barrow Island v blízkosti severozápadního pobřeží Austrálie. Maximální náraz větru zde dosáhl 113,2 m.s–1, maximální pětiminutový průměr 48,8 m.s–1. Pokud neuvažujeme tropické cyklony, je nejvyšší naměřenou rychlostí větru v nárazu hodnota 103,3 m.s–1, zjištěná 12. dubna 1934 na horské meteorologické stanici Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Ještě podstatně vyšší rychlosti větru mohou být dosaženy v tornádu, jsou však určovány nepřímo z měření dopplerovských meteorologických radiolokátorů. Zatím nejvyšší takto stanovená rychlost větru je 135 m.s–1, dosažená 3. 5. 1999 v Bridge Creek, Oklahoma (USA).
Na území ČR má absolutní maximum rychlosti větru v nárazu hodnotu 57,8 m.s–1; bylo dosaženo 19. 1. 2007 na stanici Labská bouda v Krkonoších, kdy vítr o síle orkánu souvisel s mimotropickou cyklonou Kyrill. Viz též pól větrů.
česky: extrémy rychlostí větru angl: extremes of wind speed rus: экстремальные скорости ветра něm: Extremwerte der Windgeschwindigkeit m/pl fr: vitesses extrêmes des vents pl (f), vitesses de vent extrême pl (f)  1993-a3
extrémy teploty vzduchu
označení pro absolutní minimum a absolutní maximum teploty vzduchu, naměřené standardním způsobem. Abs. maximum teploty vzduchu na Zemi podle WMO dosahuje 56,7 °C. Bylo zaznamenáno 10. 7. 1913 na stanici Furnace Creek v kalifornském Údolí smrti (USA) v nadmořské výšce –54 m. Dříve uváděná hodnota 58 °C z libyjské stanice El Azizia byla v roce 2012 po důkladném šetření zamítnuta. Abs. minimum teploty vzduchu na Zemi je –89,2 °C. Bylo naměřeno 21. 7. 1983 na stanici Vostok v Antarktidě v nadmořské výšce 3 420 m. Tato stanice bývá někdy označována jako pól chladu. Na území ČR dosahuje abs. maximum teploty vzduchu hodnoty 40,4 °C, naměřené 20. 8. 2012 na středočeské stanici Dobřichovice. Za abs. minimum teploty vzduchu se považuje hodnota –42,2 °C, změřená 11. 2. 1929 na stanici Litvínovice u Českých Budějovic. Viz též pól tepla.
česky: extrémy teploty vzduchu angl: extremes of air temperature rus: экстремальные температуры воздуха něm: Extremwerte der Lufttemperatur m/pl fr: températures extrêmes pl (f)  1993-a3
extrémy tlaku vzduchu
označení pro absolutní minimum a absolutní maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. Absolutní maximum vypočtené z měření nízko položené met. stanice na Zemi dosahuje 1 083,3 hPa. Bylo dosaženo 31. 12. 1968 na sibiřské stanici Agata (Rusko) v nadmořské výšce 261 m. V kategorii stanic s nadmořskou výškou přes 750 m, kde se redukce tlaku vzduchu na hladinu moře standardně neprovádí, byla zjištěna nejvyšší hodnota 1084,8 hPa, a to 19. 12. 2001 na mongolské stanici Tosontsengel v nadmořské výšce 1 724,6 m. Abs. minimum tlaku vzduchu na Zemi 870 hPa bylo zjištěno 12. 10. 1979 v centru supertajfunu Tip v Tichém oceánu (17° N, 138° E). Hodnoty tlaku vzduchu ve středu tornáda však mohou být ještě podstatně nižší.
Na území ČR je za abs. maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře považována hodnota 1 057,2 hPa, zjištěná ke dni 23. 1. 1907 na stanici Bystřice pod Hostýnem. Abs. minimum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře má v ČR hodnotu 967,2 hPa, bylo zaznamenáno 26. 2. 1989 na stanici Čáslav. Viz též anticyklona sibiřská.
česky: extrémy tlaku vzduchu angl: extremes of air pressure rus: экстремумы давления воздуха něm: Extremwerte des Luftdrucks m/pl fr: valeurs extrêmes de pression atmosphérique pl (f), pression extrême f  1993-a3
extrémy zrážok, zrážkové extrémy
absolutní maxima úhrnů srážek v závislosti na době jejich akumulace. Např. nejvyšší roční úhrn srážek na Zemi o hodnotě 26 470 mm byl zaznamenán od srpna 1860 do července 1861 na stanici Cherrapunji (Indie), označované jako jeden z pólů dešťů. Pokud uvažujeme kalendářní roky, je absolutním maximem 22 990 mm v roce 1861 na téže stanici. Za nejvyšší úhrnsrážek během 24 hodin byl prohlášen úhrn 1 825 mm, dosažený 7. – 8. 1. 1966 na stanici Foc–Foc na ostrově Réunion (často uváděný úhrn 1 870 mm z roku 1952 je chybný). V případě hodinové intenzity srážek je absolutním maximem na Zemi hodnota 305 mm, naměřená 22. 6. 1947na stanici Holt ve státě Missouri (USA).
Na území ČR je za nejvyšší roční úhrn srážek považována hodnota 2254,7 mm, dosažená v roce 1913 na stanici Lysá hora. Dosud nepřekonaný denní úhrn srážek 345,1 mm pochází z 29. 7. 1897, kdy byl dosažen v Jizerských horách na stanici Nová Louka. Oficiálně uznávané absolutní maximum hodinové intenzity srážek na území ČR je 116,6 mm, změřené 3. 9. 1956 na ombrografické stanici Hamry poblíž Chrudimi. Podstatně větší intenzita srážek však byla zjištěna v otevřených nádobách dne 25. 5. 1872 (před vznikem husté sítě srážkoměrných stanic), kdy v obci Mladotice na Plzeňsku mělo během cca jedné hodiny spadnout přibližně 234 mm srážek.
Mezi srážkové extrémy lze počítat i nejdelší dobu bez zaznamenaných srážek, a to na stanici Arica v Chile od října 1903 do ledna 1918.
česky: extrémy srážek angl: extremes of precipitation rus: экстремальные значения атмосферных осадков něm: Extremwerte des Niederschlags m/pl fr: fortes précipitations pl (f)  2014
podpořila:
spolupracují: