Sestavila a průběžné aktualizuje terminologická skupina České meteorologické společnosti (ČMeS)

Výklad hesel podle písmene g

X
GAFOR
kód sloužící k rozšiřování leteckých předpovědí počasí pro všeobecné („malé") letectvo. Předpověď ve tvaru kódu GAFOR obsahuje označení pracoviště, které zprávu vydalo, dobu platnosti předpovědi, předpověď kategorie (třídy) počasí se zřetelem na letecky významné jevy a označení území, na které se předpověď vztahuje. V ČR není používán.
česky: GAFOR; něm: GAFOR; fr: GAFOR m  1993-a3
GAMET
oblastní předpověď ve zkrácené otevřené řeči pro lety v nízkých hladinách zpravidla pro letovou informační oblast nebo její část, kterou připravuje met. služebna určená příslušným met. úřadem a která se vyměňuje mezi met. služebnami sousedních letových informačních oblastí podle dohody mezi příslušnými met. úřady. Jedná se o předpověď pro vrstvu mezi zemí a letovou hladinou 100 (v horských oblastech až FL150). Předpověď je členěna do dvou sekcí, z nichž první obsahuje informace o nebezpečných jevech pro lety v nízkých hladinách a druhá pak doplňující informace. Předpovědi GAMET jsou vydávány zpravidla v intervalu 6 hodin s platností na 6 hodin, pokud není jejich četnost a období platnosti upravena po dohodě mezi meteorologickou službou a uživateli.
česky: GAMET; něm: GAMET; fr: GAMET m  2014
garmsil
místní název pro suchý a horký vítr charakteru fénu v předhořích Kopet-Dagu a záp. Ťan-Šanu ve stř. Asii, vanoucí v létě od jihu a východu z hor. Působí škody na kulturních plodinách podobně jako suchověj.
česky: garmsil; angl: garmsil; něm: Garmsil m; fr: foehn au Tian Shan et Kopet-Dag m; rus: гармсэл, керимсел  1993-a1
garua
1. hustá mlha, někdy s mrholením, vyskytující se zvláště na podzim nad záp. pobřežím Již. Ameriky (na území Ekvádoru, Peru a Chile), omývaným studeným Peruánským proudem. Mívá dlouhé trvání a ve velmi suchých oblastech (např. poušť Atacama) je téměř jediným zdrojem vláhy pro tamější chudou vegetaci;
2. klimatický typ, vyskytující se na horkých subtropických pobřežích, kde teplý pevninský vzduch proniká k pobřeží omývanému studeným oceánským proudem, např. na záp. pobřeží Jižní Ameriky, již. Kalifornie, jz. Afriky a sz. Sahary.
Termín je přejat z peruánské španělštiny. Není vyloučeno, že pochází z lat. caligo „mlha, temnota“ (snad přes portugalský nářeční výraz caruja „mlha, mrholení“).
česky: garua; angl: garua; něm: Garua f; fr: garúa f, garua f; rus: гаруа  1993-a2
gaussovský rozptylový model
nejjednodušší a historicky nejstarší druh disperzních modelů znečištění ovzduší. Je založen na předpokladu prostorově a časově konstantní horiz. rychlosti proudění v celé zájmové oblasti modelu. Znamená to mj., že trajektorie vycházející ze zdrojů znečištění ovzduší jsou horiz. přímkové. Tento silně zjednodušující předpoklad omezuje použitelnost takových modelů na prostorové měřítko maximálně do 100 km. Ve směru rychlosti proudění se uvažuje pouze advekční přenos příměsí, v rovinách kolmých na směr proudění (tj. ve vert. směru a ve směru horiz. příčném ke směru proudění) se modeluje vliv turbulentní difuze prostřednictvím předpokladu, že pole koncentrací příměsí v těchto rovinách je gaussovské. Vliv meteorologických faktorů se pak uvažuje pomocí vhodného provázání hodnot směrodatných odchylek Gaussova normálního rozložení s meteorologickými parametry ovlivňujícími turbulentní difúzi, tj. zejména s velikostí rychlosti proudění a charakteristikami teplotního zvrstvení ovzduší. Nejstarším příkladem modelů tohoto druhu je Suttonův model.
česky: model rozptylový gaussovský; angl: gaussian dispersion model; něm: Gauß'sches Ausbreitungsmodell n  2014
Gay-Lussacov zákon
zákon o roztažnosti plynů, podle něhož se objem plynu dané hmotnosti při stálém tlaku, tj. při izobarickém ději, mění lineárně s teplotou. Lze jej vyjádřit vztahem
VT=V0 (1+αT)
kde VT značí objem plynu při teplotě T ve °C, V0 objem plynu při teplotě 0 °C a α je koeficient objemové roztažnosti, který má pro ideální plyn hodnotu 1/273,16 = 0,003 660 99 °C–1. Vyjádříme-li v uvedeném vztahu teplotu v K, lze Gay-Lussacův zákon uvést ve tvaru
VTV0 =TT0,
kde T0 značí teplotu 273,15 K. Platnost Gay-Lussacova zákona je pro reálné plyny pouze přibližná a plyny se jím řídí tím lépe, čím menší mají hustotu. Odchylky od něho jsou však zpravidla malé, např. pro atm. vzduch pokud není nasycen vodní párou, lze Gay-Lussacův zákon použit s dostatečnou přesností. Kombinací Gay-Lussacova zákona se zákonem Boyleovým–Mariotteovým lze odvodit stavovou rovnici ideálního plynu, která patří k základním vztahům v termodynamice atmosféry. Uvedený zákon objevil J. L. Gay-Lussac v r. 1802. Viz též zákon Charlesův.
česky: zákon Gay-Lussacův; angl: Gay-Lussac law; něm: Gesetz von Gay-Lussac n; rus: закон Гей-Люссака  1993-a1
geligraf
dnes již nepoužívané zastaralé označení pro námrazoměr.
Termín se skládá z lat. gelu „mráz“ a z řec. komponentu -γραφos [-grafos], odvozeného od slovesa γράφειν [grafein] „psát“.
česky: geligraf; angl: ice deposit registrator; něm: Raufrostmesser m; fr: givromètre m; rus: самописец отложения льда  1993-a3
generalizovaná vertikálna rýchlosť
česky: rychlost vertikální generalizovaná; něm: generalisierte Vertikalgeschwindigkeit f  1993-a1
genetická klasifikácia klímy
členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska geneze klimatu, zejména podle všeobecné cirkulace atmosféry. Tento způsob hrál významnou roli v minulosti, neboť na rozdíl od efektivní klasifikace klimatu nevyžaduje znalost hodnot klimatických prvků. Schematičnost genetických klasifikací však zároveň brání jejich detailnějšímu využití. K nejznámějším patří Flohnova klasifikace klimatu a Alisovova klasifikace klimatu.
česky: klasifikace klimatu genetická; angl: genetic climate classification; něm: genetische Klimaklassifikation f; rus: генетическая классификация климатов  1993-b2
genetická klasifikácia oblakov
klasifikace oblaků podle podmínek jejich vzniku. Podle klasické genetické klasifikace G. Stüveho se oblaky dělí na:
a) oblaky vzniklé jinde, než se vyskytují;
b) oblaky vzniklé v místě jejich výskytu, a to v důsledku konvekce, advekce a turbulence;
c) orografické oblaky, které se dále člení na oblaky vznikající v horských oblastech na návětrné, resp. závětrné straně, na oblaky vznikající nad pobřežím a na oblaky podmíněné teplotními či jinými kontrasty nad pevninou.
S touto klasifikací se v současné době setkáme jen zřídka. Běžně užívané je dělení na oblaky vrstevnaté a oblaky kupovité resp. konvekční a dále dělení na oblaky frontální a oblaky vznikající uvnitř vzduchové hmoty.
česky: klasifikace oblaků genetická; angl: genetic cloud classification; něm: genetische Wolkenklassifikation f; rus: генетическая классификация облаков  1993-a3
genéza klímy
syn. utváření klimatu – vývoj klimatu vedoucí k vytvoření a udržování určitých atm. podmínek na Zemi jako celku nebo v jednotlivých částech Země v důsledku spolupůsobení různých klimatických faktorů. Ty se při genezi klimatu uplatňují rozdílně v závislosti na jeho měřítku, vyjádřeném kategorizací klimatu.
česky: geneze klimatu; fr: genèse du climat f; rus: климатообразование, формирование климата  1993-a3
genéza klímy
Termín se skládá ze slova klima a z řec. γένεσις [genesis] „zrození, vznik“.
česky: klimageneze; rus: климатогенез  1993-a2
genitus
(gen) – označení vyjadřující, že daný druh oblaku vznikl transformací části jiného, tzv. mateřského oblaku. Označení druhu nově vytvořeného oblaku se pak doplňuje adjektivem složeným z názvu druhu mateřského oblaku a z přípony genitus. Podle druhu mateřského oblaku rozeznáváme Ci nebo Cs cirrocumulogenitus (ccgen), Ci, As, Cu nebo Cb altocumulogenitus (acgen), Sc nebo Cb altostratogenitus (asgen), Sc, St nebo Cb nimbostratogenitus (nsgen), Cu nebo Cb stratocumulogenitus (scgen), Ac, Ns, St, Sc  nebo Cb cumulogenitus (cugen) a Ci, Cc nebo St cumulonimbogenitus (cbgen).
Termín byl přejat z lat. genitus „stvořený, zplozený“ (příčestí trpné slovesa gignere „rodit, plodit“).
česky: genitus; angl: genitus; něm: genitus; fr: genitus m; rus: генитус  1993-a3
geodynamická výška
česky: výška geodynamická; angl: geodynamic height; něm: geodynamische Höhe f; rus: геодинамическая высота  1993-a1
geografická klasifikácia dýzového prúdenia
třídění tryskového proudění podle oblasti výskytu. V troposféře rozlišujeme tryskové proudění rovníkové, subtropické a mimotropické, z nichž poslední ještě dále dělíme na tryskové proudění mírných šířek neboli tryskové proudění polární fronty a tryskové proudění arktické. Tryskové proudění se vyskytuje také ve stratosféře s osou nad tropopauzou a lze jej též pozorovat ve všech zeměpisných šířkách.
česky: klasifikace tryskového proudění geografická; angl: geographic jet stream classification; něm: geographische Jet-Stream-Klassifikation f, geographische Strahlstromklassifikation f; rus: географическая классификация струйного течения  1993-a3
geografická klasifikácia vzduchových hmôt
rozdělení vzduchových hmot podle geogr. polohy ohniska vzniku vzduchové hmoty. Někteří autoři rozlišují pouze dvě vzduchové hmoty, totiž polární vzduch a tropický vzduch, oddělené polární frontou. Častěji se dále vymezuje arktický vzduch (na jižní polokouli antarktický), oddělený arktickou, resp. antarktickou frontou; polární vzduch je pak označován jako vzduch mírných šířek. V rámci tropického vzduchu je někdy vyčleňován ekvatoriální vzduch, avšak představa tropické fronty na jeho okraji není relevantní. Kromě ekvatoriální se ostatní vzduchové hmoty dále dělí podle toho, kde nabývají své charakteristické vlastnosti, na vzduch pevninský a vzduch mořský. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.
česky: klasifikace vzduchových hmot geografická; angl: geographic air masses classification; něm: geographische Luftmassenklassifikation f; rus: географическая классификация воздушных масс  1993-a3
geografický klimaitický faktor
klimatický faktor podmíněný heterogenitou přírodního prostředí Země v různých měřítkách, která se odrážejí v kategorizaci klimatu. Pro utváření makroklimatu je určující zeměp. šířka, rozložení pevniny a oceánů, uspořádání všeobecné cirkulace atmosféry a systém oceánských proudů. V menším prostorovém měřítku se uplatňuje vliv nadm. výšky, tvarů zemského reliéfu a krajinného pokryvu. Mezi geografické klimatické faktory můžeme rovněž řadit složení atmosféry Země, na které epizodicky působí zemský vulkanizmus.
česky: faktor klimatický geografický; angl: geographical climatic factor; něm: geographischer Klimafaktor m; fr: facteur géographique du climat (m); rus: географический климатический фактор  1993-b3
geografický obzor
obzor modifikovaný okolní orografií, ne však dalšími, bližšími překážkami, čímž se liší od místního obzoru. Na rozsáhlých vodních plochách nebo rovinách přibližně odpovídá geometrickému obzoru.
česky: obzor geografický; angl: geographical horizon  2019
geometrický obzor
syn. obzor ideální – obzor, v němž se obloha zdánlivě setkává s hladinou konstantní nadmořské výšky, v níž leží místo pozorování; v nulové nadmořské výšce můžeme tuto hladinu ztotožnit s klidnou mořskou hladinou. Vlivy šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře přitom nejsou uvažovány. Aby bylo možné geometrický obzor vymezit, musíme uvažovat nenulové převýšení očí pozorovatele oproti nadmořské výšce místa. Geometrický obzor pak má přibližně tvar kružnice, jejíž poloměr se zvětšuje s velikostí převýšení. Uvažujeme-li Zemi jako kouli o poloměru 6378 km, můžeme pro výpočet poloměru kružnice geometrického obzoru r v km použít přibližný vzorec
r13h,
kde h je v metrech vyjádřené převýšení očí pozorovatele oproti danému místu.
česky: obzor geometrický; angl: celestial horizon, geometric horizon; něm: geometrischer Horizont m  2016
geomorfologická klasifikácia klímy
druh efektivní klasifikace klimatu podle hlavních činitelů, které v daných klimatických podmínkách modelují tvary zemského povrchu. Tyto tvary jsou tedy do určité míry indikátorem klimatu, v němž se vyvíjejí. Příkladem je klasifikace A. Pencka (1910), který si z tohoto hlediska všímal srážek a dalších prvků hydrologické bilance. Rozlišil tak tři hlavní skupiny klimatických typů: humidní klima, aridní klima a nivální klima.
česky: klasifikace klimatu geomorfologická; angl: geomorphological climate classification; něm: geomorphologische Klimaklassifikation f; rus: геоморфологическая классификация климатов  1993-b2
geopotenciál
syn. potenciál zemské tíže – potenciál spojený s tíhovým polem Země. Je ekvivalentní potenciální energii vzduchové částice o jednotkové hmotnosti vzhledem ke zvolené nulové geopotenciální hladině, kterou ztotožňujeme se stř. hladinou moře. Číselně je roven práci vykonané proti působení síly zemské tíže při zvednutí jednotkové hmotnosti ze stř. hladiny moře do hladiny, k níž geopotenciál vztahujeme. Geopotenciál Φ, je spojen s geometrickou výškou z vztahem
Φ=0zgdz
kde g je velikost tíhového zrychlení. Viz též hladina ekvipotenciální, výška geopotenciální.
Termín se skládá z řec. γῆ [gé] „Země“ a slova potenciál (z lat. potentialis „možný“, odvozeného od potentia „moc, síla“).
česky: geopotenciál; angl: geopotential; něm: Geopotential n; fr: géopotentiel m; rus: геопотенциал  1993-a2
geopotenciálna energia
potenciální energie daného tělesa nebo systému v poli zemské tíže. Je určena až na aditivní konstantu, která je dána volbou nulové energetické hladiny. V meteorologii je touto hladinou zpravidla zemský povrch nebo střední hladina moře. Geopotenciální energie jednotkové hmotnosti vzduchu představuje geopotenciál.
česky: energie geopotenciální; angl: geopotential energy; něm: geopotentielle Energie f; fr: géopotentiel m  2017
geopotenciálna hladina
hladina (plocha) konstantního geopotenciálu. Viz též hladina ekvipotenciální.
česky: hladina geopotenciální; angl: geopotential level, geopotential surface; něm: Geopotentialfläche f, geopotentielle Fläche f; rus: геопотенциальный уровень  1993-a1
geopotenciálna plocha
česky: plocha geopotenciální; něm: Geopotentialfläche f  1993-a1
geopotenciálna výška
výška vyjádřená v geopotenciálních metrech. Je rovná geometrické výšce v místech, kde má tíhové zrychlení hodnotu přesně 9,8 m.s–2.
česky: výška geopotenciální; angl: geopotential height; něm: geopotentielle Höhe f; rus: геопотенциальная высота  1993-a1
geopotenciálny meter
jednotka geopotenciální výšky definovaná vztahem:
Hgpm=19.8 0zgdz,
kde H je výška v geopotenciálních metrech, z výška v geometrických metrech a g velikost místního tíhového zrychlení. Vztah mezi geopotenciálním metrem a geometrickým metrem lze vyjádřit ve tvaru
1 geopotenciální metr = 9,8/g geometrických metrů.
Geopotenciální metr je v meteorologii běžně užívanou jednotkou výšky, která se rovná geometrickému metru na místech, kde je tíhové zrychlení přesně rovno 9,8 m.s–2. V geopotenciálních metrech se např. uvádějí výšky na mapách barické topografie a užívá se ho v mezinárodní standardní atmosféře ICAO. Viz též metr dynamický.
česky: metr geopotenciální; angl: geopotential metre; něm: geopotentielles Meter n; rus: геопотенциальный метр  1993-a2
geosféra
neurčitý pojem, který označuje buď pevnou část planety Země, nebo její svrchní část (syn. litosféra), případně souborně všechny nebo jednotlivé její obaly, tedy litosféru, pedosféru, hydrosféru, biosféru a atmosféru, k nimž někdy řadíme i kryosféru.
Termín vznikl v 19. století pravděpodobně analogicky ke staršímu pojmu atmosféra. Skládá se z řec. γῆ [gé] „Země“ a σφαῖρα [sfaira] „koule, míč“ (přes lat. sphaera „koule, nebeská báň“).
česky: geosféra; angl: geosphere; něm: Geosphäre f; fr: géosphère f; rus: геосфера  1993-a3
geostacionárna meteorologická družica
meteorologická družice na geostacionární dráze. Parametry geostacionární dráhy (kruhová dráha o poloměru 42 168 km, jejíž rovina je totožná s rovinou zemského rovníku) zajišťují, že družice zdánlivě „visí“ ve výšce přibližně 35 790 km nad pevným místem na zemském povrchu.
česky: družice meteorologická geostacionární; angl: geostationary meteorological satellite; něm: geostationärer Wettersatellit m; fr: satellite météorologique géostationnaire m, satellite météorologique en orbite géostationnaire m; rus: геостационарный метеорологический спутник  1993-a3
geostrofická advekcia
česky: advekce geostrofická; angl: geostrophic advection; něm: geostrophische Advektion f; fr: advection géostrophique f; rus: геострофическая адвекция  1993-a3
geostrofická mierka
graf pro určení rychlosti geostrofického větru ze vzdálenosti izobar, popř. izohyps na přízemních nebo výškových synoptických mapách v závislosti na zeměpisné šířce. Měřítko geostrofického větru bývá vyznačeno na okrajích některých synop. map. Dříve se používalo i v podobě přenosné pomůcky nazývané geostrofické pravítko.
česky: měřítko geostrofické; angl: geostrophic wind scale; něm: geostrophische Skala f; rus: геострофическая линейка, геострофическая шкала ветра  1993-a3
geostrofická rýchlosť vetra
česky: rychlost větru geostrofická; angl: geostrophic wind speed; něm: geostrophische Windgeschwindigkeit f  1993-a1
geostrofická turbulencia
turbulence uplatňující se ve velkoprostorovém proudění v atmosféře, jež má charakter blízký geostrofickému proudění. V tomto proudění jsou zpravidla splněny podmínky nadkritického Reynoldsova čísla, a existuje zde tedy plně turbulentní charakter proudění, který však nesouvisí s lokálními faktory menších měřítek, než je měřítko synoptické.
česky: turbulence geostrofická; angl: geostrophic turbulence  2014
geostrofická vorticita
vert. složka vorticity rychlosti geostrofického větru. Pole geostrofické rel. vorticity je úzce spjato s rozložením tlakových útvarů v atmosféře.
česky: vorticita geostrofická; angl: geostrophic vorticity; něm: geostrophische vorticity f; rus: геострофический вихрь скорости  1993-a3
geostrofické pravítko
česky: pravítko geostrofické; angl: geostrophic ruler; něm: Gradientwindlineal n; rus: геострофическая линейка  1993-a1
geostrofické prúdenie
česky: proudění geostrofické; něm: geostrophische Strömung f  1993-a1
geostrofický vietor
syn. proudění geostrofické – horiz. proudění bez tření v atmosféře s tangenciálním i normálovým zrychlením rovným nule. Směřuje podél přímkových izobar, popř. izohyps tak, že postavíme-li se čelem po směru proudění, máme po pravé ruce vyšší a po levé nižší tlak. Při geostrofickém proudění jsou horiz. složky síly tlakového gradientu a Coriolisovy síly stejně velké, avšak opačného směru. Rychlost geostrofického větru vg určujeme v z-systému ze vztahu
vg=1ρλ Hp×k,
v němž λ značí Coriolisův parametr, ρ hustotu vzduchu,Hp vektor horiz. gradientu tlaku vzduchu a k je jednotkový vektor ve směru vert. osy z.
S výjimkou nízkých zeměp. šířek lze geostrofický vítr používat pro řadu účelů jako vhodnou aproximaci skutečné rychlosti proudění ve volné atmosféře. Pojem geostrofický vítr zavedl N. Shaw v roce 1915. Nahradíme-li ve výše uvedeném vzorci Coriolisův parametr absolutní vorticitou, obdržíme vyjádření tzv. pseudogeostrofického větru, které zavedl V. Vítek v r. 1955 jako aproximaci proudění použitelnou v nízkých zeměpisných šířkách. Viz též měřítko geostrofické, vítr subgeostrofický, vítr supergeostrofický, vítr ageostrofický, vítr gradientový, aproximace kvazigeostrofická.
česky: vítr geostrofický; angl: geostrophic wind; něm: geostrophischer Wind m; rus: геострофический ветер  1993-a2
geosynchrónna meteorologická družica
meteorologická družice, jejíž oběžná doba je totožná s dobou rotace Země. Termín se často nesprávně zaměňuje s pojmem meteorologická družice geostacionární.
česky: družice meteorologická geosynchronní; angl: earth-synchronous meteorological satellite, geosynchronous meteorological satellite; něm: geosynchroner Wettersatellit m; fr: satellite géosynchrone m, satellite météorologique en orbite géosynchrone permanente m; rus: геосинхронный метеорологический спутник  1993-a3
geotermický gradient
změna teploty s hloubkou v pevné zemské kůře (litosféře) pod povrchovou vrstvou, do které ještě zasahuje vliv tepelné bilance zemského povrchu. Jde tedy o hloubky větší než 10 až 20 m. Geotermický gradient činí přibližně 3 K na 100 m. Viz též stupeň geotermický.
česky: gradient geotermický; angl: geothermal gradient; něm: geothermischer Gradient m; fr: gradient géothermique m; rus: геотермический градиент  1993-a1
geotermický stupeň
převrácená hodnota geotermického gradientu, tj. vert. vzdálenost v zemské kůře odpovídající změně teploty o 1 K. Velikost geotermického stupně je přibližně 33 m/K, přesná hodnota závisí na geol. stavbě a petrografickém složení litosféry pod aktivní vrstvou, tj. v takové hloubce pod zemským povrchem, kde se již neprojevují met. vlivy.
česky: stupeň geotermický; angl: geothermic step; něm: geothemische Tiefenstufe f; rus: геотермическая ступень  1993-a2
Gibbsov potenciál
syn. energie volná Gibbsova – termodynamický potenciál používaný v meteorologii především ve fyzice oblaků a srážek. Je definován výrazem
G=F+pV=HTS =UTS+pV,
kde F značí volnou energii dané termodyn. soustavy, H entalpii, U vnitřní energii, S entropii, T teplotu v K, p tlak a V objem. Gibbsův termodynamický potenciál zůstává konstantní při vratných dějích, které jsou izobarické a současně izotermické, tzn. že se nemění např. při fázových přechodech.
česky: potenciál Gibbsův; angl: Gibbs potential; něm: Gibbs-Potential n, Gibbs-Energie f; rus: потенциал Гиббса  1993-a3
Gibbsova voľná energia
česky: energie volná Gibbsova; něm: Gibbssche freie Energie f, freie Enthalpie f; fr: énergie libre de Gibbs f, énergie de Gibbs f, enthalpie libre f  2017
gibli
místní název pro pouštní vítr převážně jv. a již. směru v Tunisku a Libyi.
Termín je variantou arabského slova kibli „jižní vítr“.
česky: gibli; angl: gebli, ghibli; něm: Gibli m; fr: ghibli m, guebli m; rus: гибли, джибли  1993-a3
glaciál
syn. doba ledová – období relativního nárůstu zalednění na Zemi. V geol. minulosti nastal tento jev vícekrát, pravidelně se opakoval v rámci kvartérního klimatického cyklu. Tehdy prům. teplota vzduchu na Zemi klesala až o 10 °C oproti současnosti. Docházelo k mohutnému rozvoji zalednění, především k postupu pevninského ledovce, k periglaciálním jevům a k výraznému poklesu mořské hladiny o více než 100 metrů oproti interglaciálům. V drsném a suchém kontinentálním klimatu se šířila step a tundra, probíhaly intenzívní zvětrávací pochody, zvané zesprašnění, rozvíjela se geol. činnost větru (eolická činnost) a vytvářely se surové půdy.
Termín pochází z lat. glacialis „ledový“ (z glacies „led“).
česky: glaciál; angl: glacial, ice age; něm: Glazial n, Eiszeit n, Kaltzeit n; fr: période glaciaire f, glaciation f; rus: гляциал, ледниковый период  1993-a3
glaciálna anticyklóna
označení W. H. Hobbse (1926) pro anticyklonu v oblasti Antarktidy nebo Grónska. Podle něho jsou obě tyto velmi stálé glaciální anticyklony póly atm. cirkulace. Intenzívní anticyklonální proudění a roztékání studeného vzduchu na jejích okrajích je podmíněno nejen studeným aktivním povrchem ledových a sněhových hmot, nýbrž i značným vert. rozsahem obou anticyklon. Pozdější výzkumy však ukázaly nesprávnost této hypotézy, především u anticyklony nad Grónskem, která je poměrně málo stálá a malého plošného rozsahu. Pojem glaciální anticyklona je vhodnější pro výskyt vysokého tlaku vzduchu nad Antarktidou. Viz též anticyklona antarktická, anticyklona arktická.
česky: anticyklona glaciální; angl: glacial anticyclone; něm: glaziale Antizyklone f; fr: anticyclone polaire m; rus: ледниковый антициклон  1993-a2
glaciálná klíma
klima zaledněných oblastí, viz klima trvalého mrazu. Viz též glaciál.
česky: klima glaciální; angl: glacial climate; něm: Glazialklima n , Eiszeitklima n; rus: гляциальный климат  1993-b3
glaciálny vietor
česky: vítr glaciální; něm: Gletscherwind m  1993-a1
glacioklimatológia
vědní obor zabývající se vztahy mezi zaledněním a klimatem. Studuje podmínky vzniku a rozvoje ledovců v závislosti na klimatických podmínkách a klimatických změnách. Viz též kryosféra.
česky: glacioklimatologie; angl: glacioclimatology; něm: Gletscherklimatologie f; fr: climatologie glaciaire f; rus: гляциоклиматология  1993-a1
globálná klíma
označení pro hlavní charakteristiky makroklimatu celé Země, často děleného jen na hlavní klimatická pásma bez detailních charakteristik. Viz též klima planetární.
česky: klima globální; angl: global climate; něm: globales Klima n  1993-b3
globálne ochladzovanie
proces změny klimatu, při kterém dochází v globálním měřítku dlouhodobě k poklesu průměrné teploty a jehož intenzita se v různých oblastech může lišit. V minulosti se jednalo obvykle o fáze nástupu dob ledových v paleoklimatických cyklech, ale např. i pokles globální průměrné teploty o 0,3 °C v období 1958 až 1965 bývá označován jako globální ochlazení. Opakem je globální oteplování. Viz též cyklus klimatický kvartérní, stmívání globální.
česky: ochlazování globální; něm: globale Abkühlung f  2016
globálne oteplovanie
proces změny klimatu, při kterém dochází v globálním měřítku dlouhodobě k nárůstu průměrné teploty a jehož intenzita se v různých oblastech může lišit. Často se globálním oteplováním rozumí antropogenní změna klimatu, tedy složka současných změn klimatu způsobená zesílením skleníkového efektu emisemi skleníkových plynů vyvolaných lidskou činností. Opakem je globální ochlazování. Viz též adaptace, mitigace, Mezivládní panel pro klimatickou změnu.
česky: oteplování globální; něm: globale Erwärmung f  2016
globálne prejasňovanie
česky: projasňování globální; angl: global brightening; rus: глобальное осветление, планетарное осветление  2019
globálne slnečné žiarenie
tok krátkovlnného záření směřující dolů. Je dán součtem vert. složky přímého slunečního záření, čili insolace a rozptýleného slunečního záření dopadajícího na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π. Globální sluneční záření je významnou charakteristikou přenosu sluneční energie do atmosféry a na zemský povrch. Jeho intenzita roste s výškou Slunce nad obzorem a s poklesem zakalení atmosféry. Dále závisí i na oblačnosti. Vlnové délky globálního slunečního záření se pohybují v rozmezí asi od 0,2 do 10 µm. Max. hodnoty globálního slunečního záření pozorované v polárních oblastech činí 0,8 kW.m–2, v nízkých zeměp. šířkách při výskytu oblaků s vysokým albedem dokonce až 1,5 kW.m–2. Globální sluneční záření se po odrazu od zemského povrchu nebo od horní hranice oblaků stává tokem záření směřujícím nahoru a nazývá se odraženým globálním slunečním zářením. Jeho intenzita roste se vzrůstajícím albedem povrchu, na němž došlo k odrazu.
česky: záření sluneční globální; angl: global solar radiation; něm: Globalstrahlung f; rus: глобалная солнечная радиация  1993-a3
globálne stmievanie
předpokládané pozvolné snižování množství slunečního záření pronikajícího k zemskému povrchu v důsledku rostoucího zakalení atmosféry vlivem antropogenního aerosolu. Jeho částice sice současně zeslabují efektivní vyzařování zemského povrchu, jejich výsledný vliv na radiační bilanci Země je nicméně záporný, takže působí v opačném smyslu než skleníkový efekt. V 70. letech 20. století se proto objevily obavy z globálního ochlazování. Snahy o omezování antropogenní produkce částic atmosférického aerosolu se však dnes projevují oslabováním globálního stmívání, a naopak se v této souvislosti mluví o opětovném globálním projasňování, které může ovlivňovat současné globální oteplování.
česky: stmívání globální; angl: global dimming; rus: глобальное затемнение, планетарное затемнение  2019
globálne znečistenie ovzdušia
znečištění ovzduší přírodního i antropogenního původu, ovlivňující atmosférické procesy v planetárním měřítku. Příkladem může být znečištění spodní stratosféry částicemi vulkanického původu po velkých sopečných erupcích. Jiným příkladem globálního znečištění ovzduší je růst koncentrace CO2 v atmosféře, který je ve světovém měřítku prokazatelný od 19. století, čímž se snižuje propustnost atmosféry pro dlouhovlnné záření.
česky: znečištění ovzduší globální; angl: global air pollution; něm: globale Luftverunreinigung f; rus: глобальное загрязнение воздуха  1993-a1
globálny model predpovede počasia
pojem někdy používaný v souvislosti s modely proudění v tekutinách. Odpovídá zákl. úrovni popisu proudění, kdy se zcela abstrahuje od přímého vyjádření molekulárních dějů a proudící tekutina se v plném rozsahu uvažuje jako kontinuum.
česky: model makroskopický; angl: macroscopic model; něm: makroskopisches Modell n  2014
globálny model predpovedi počasia
(GM) – model numerické předpovědi počasí, který je řešen pro celou zeměkouli. Tento model potřebuje pouze počáteční podmínky. Okrajové podmínky nejsou potřeba zadat, protože jsou periodické. Vzhledem ke geometrii oblasti, na které jsou GM řešeny (koule), je třeba zvolit vhodný souřadný systém. Zpravidla se využívá sférický souřadný systém se souřadnicemi zeměp. šířka, zeměp. délka v horizontální rovině. Vertikální souřadnice je většinou hybridní, kdy v blízkosti zemského povrchu kopíruje terén, a je odvozená buď z tlaku, nebo výšky. Výhodou sférického souřadného systému, kromě toho, že je speciálně určený na řešení úloh na kulové ploše, je možnost využití spektrálního rozvoje polí pomocí sférických harmonických bázových funkcí (kombinace Fourierovy transformace podél rovnoběžek a Legendrovy transformace podél poledníků). Tyto bázové funkce jsou vlastními vektory horizontálního Laplaceova operátoru, vyskytujícího se v prognostických rovnicích, což je výhodná matematická vlastnost. Nevýhodou sférického systému je to, že blízko pólů dochází k významnému zhuštění horizontálních souřadnic, což se například řeší postupným ředěním počtu uzlových bodů na rovnoběžkách blížících se pólům. Alternativou ke sférickým souřadnicím je diskretizace kulové plochy pomocí šestiúhelníků, kdy se při výpočtu vzdáleností uvažuje, že šestiúhelníky se nacházejí na kulové ploše. Výhodou této diskretizace je, že nemá problém s póly a umožňuje nerovnoměrné pokrytí kulové plochy, a tím i nerovnoměrné rozlišení modelu v různých oblastech.
česky: model předpovědi počasí globální; angl: global model; něm: globales Wettervorhersagemodell m; rus: глобалная модель прогноза погоды  2014
globálny ozónový observačný systém
Global Ozone Observing System (GO3OS) – celosvětová síť pozemních stanic monitorujících ozonovou vrstvu, která pracuje v rámci programu Global Atmosferic Watch (GAW) Světové meteorologické organizace (WMO). GO3OS byl postupně vytvořen od konce 50. let 20. století a v současné době zahrnuje přes 300 stanic, z nichž přibližně 50 má dlouhodobý referenční charakter. Naměřené údaje jsou ukládány ve Světovém ozonovém a UV datovém centru WMO (WOUDC) v Torontu, odkud jsou k dispozici uživatelům. Přístroje na stanicích GO3OS jsou udržovány na předepsané kalibrační úrovni pomocí pravidelných mezinárodních srovnání vůči světovým, resp. regionálním etalonům. Z území ČR je v GO3SO zařazena Solární a ozonová observatoř ČHMÚ v Hradci Králové a Aerologické oddělení observatoře ČHMÚ v Praze–Libuši.
česky: systém ozonový observační globální; něm: globales Ozonbeobachtungssystem n  2014
glória
syn. gloriola – jeden z fotometeorů, který se projevuje jedním nebo více soustřednými barevnými kruhy kolem stínu vrženého na vodní kapičky oblačné vrstvy, mlhy, popř. i rosy. Vzniká zpětným ohybem světla na mnohočetných souborech vodních kapiček. Jestliže oblak nebo mlha jsou blízko pozorovatele, může se jeho vržený stín jevit zvětšený a jev se pak označuje jako Brockenské spektrum, Brockenské strašidlo nebo přízrak (podle pozorování na horské observatoři na hoře Brocken v Německu, odkud byl původně popsán). V obecné češtině se vyskytuje též název jevu vidmo.
Termín pochází z lat. gloria „sláva“, přeneseně též „záře, jasnost“. Toto lat. slovo bylo přejato do dalších jazyků, v nichž se stalo mj. označením jakékoli záře obklopující osobu (svatozář), těleso či jev.
česky: glórie; angl: glory; něm: Glorie f; fr: gloire f; rus: глория  1993-a3
gloriola
syn. glórie.
Termín pochází z lat. gloriola „drobná sláva“ (zdrobnělina od gloria  „sláva, záře, jasnost“). Toto lat. slovo bylo přejato do dalších jazyků, v nichž se stalo označením svatozáře (např. angl. gloriole), nebo glórie; v češtině a slovenštině se termín gloriola používá v obou těchto významech.
česky: gloriola; angl: glory; něm: Glorie f, Heiligenschein m; fr: gloire f; rus: глория  1993-a3
GOES
meteorologická geostacionární družice (Geostionary Operational Environmental Satellite) provozovaná americkou organizací NOAA.
česky: GOES; angl: GOES; něm: GOES; fr: GOES m  2014
golfský prúd
teplý oceánský proud v západním segmentu severoatlantského subtropického koloběhu oceánské vody. Z hlediska mezišířkového přenosu tepla patří k nejvýznamnějším na Zemi. Směřuje od okraje Mexického zálivu podél východního pobřeží Floridy a dál k severu. V chladné části roku zde zvětšuje horizontální teplotní gradient mezi teplým mořským a studeným pevninským vzduchem, čímž přispívá k časté intenzivní cyklogenezi a potažmo zvyšuje humiditu klimatu východního pobřeží USA. Golfský proud ovlivňuje kromě mimotropických cyklon i prostorové rozdělení tropických cyklon tím, že poskytuje zdroj latentního tepla a umožňuje tak jejich pronikání do relativně vysokých zeměp. šířek.
V blízkosti Newfoundlandu se Golfský proud střetává se studeným Labradorským proudem, což zde způsobuje častou tvorbu mořské mlhy. Dále pokračuje k východu pod názvem Severoatlantský proud, jehož různé větve zvyšují oceánitu klimatu západní Evropy a zmírňují klima Norska, Islandu i jihovýchodního Grónska. Jedna z jeho větví, nazývaná Norský proud, dosahuje až do Barentsova moře a končí výrazným downwellingem povrchové oceánské vody. Jiná větev Severoatlantského proudu se mění na studený Kanárský proud.
česky: proud Golfský; angl: Gulf Current, Gulf Stream; něm: Golfstrom m  2017
Gorczyńského index
česky: index Gorczyńského; angl: Gorczyński index; rus: индекс континентальности по Горчинскoму  2014
graden
syn. denostupeň, gradoden – algebraický rozdíl mezi průměrnou denní teplotou vzduchu a zvolenou referenční teplotou, vyjádřený ve °C. U nás se pro topné období (sezonu) používá referenční teplota 12 °C.
Termín je zkratka ze slova gradoden, které se skládá z lat. gradus „krok, stupeň, schod“ (srov. grád, gradace, retrográdní) a slova den.
česky: graden; angl: degree-day; něm: Gradtag m, Gradtagszahl f; fr: degré jour m, degré jour unifié (DJU) m; rus: градусо-день  1993-a1
graden pre klimatizáciu
syn. graden pro klimatizaci – druh gradenu, který se používá pro odhad energ. požadavků na umělou klimatizaci (ochlazování uzavřených prostorů budov). Počítá se pro dny, v nichž prům. denní teplota vzduchu je vyšší než zákl. teplota, kterou je např. 25 °C.
česky: graden klimatizační; angl: cooling degree-day; fr: degré jour de réfrigération m, degré jour unifié de réfrigération m; rus: градусо-день для кондиционирования воздуха, градусо-день тeплого сезона  1993-a1
gradient
v met. vektor, který vyjadřuje velikost a směr poklesu hodnot skalární funkce φ(x,y,z), kde x, y, z jsou kartézské souřadnice, připadající na jednotkovou vzdálenost v prostorovém poli hodnot funkce. Je definován jako záporně vzatý součin funkce φ a Hamiltonova nabla operátoru vztahem
-φ=-(iφ x+j φy +kφ z),
kde i, j, k jsou jednotkové vektory ve směru os kartézského souřadného systému x, y, z. Dvourozměrný vektor
-Hφ=-(i φx+j φy)
nazýváme horizontálním gradientem φ a záporně vzatou parciální derivaci φ podle vert. souřadnice z gradientem vertikálním. Vektor opačného směru označujeme jako ascendent. V p-systému používáme místo horiz. gradientu φ gradient izobarický. V meteorologii nejčastěji pracujeme s gradientem atm. tlaku, teploty, potenciální teploty, vlhkosti apod. V matematice je gradient definován jako opačný vektor φ orientovaný směrem k rostoucím hodnotám funkce φ.
Termín pochází z lat. gradiens „kráčející“ (příčestí činné slovesa gradi „kráčet“, příbuzného s gradus „krok, stupeň, schod“; srov. grád, gradace, retrográdní).
česky: gradient; angl: gradient; něm: Gradient m; fr: gradient m; rus: градиент  1993-a2
gradient elektrického potenciálu v atmosfére
syn. gradient elektrický – intenzita el. pole E ve vzdálenosti r od kladného bodového náboje ve vzduchu nebo vakuu
E=Qar 4πε0r2,
kde ar je jednotkový vektor ve směru vektoru r od náboje Q a ε0 je permitivita vakua (prakticky rovná permitivitě vzduchu v atmosféře).
V soustavě SI platí (4πε0)–1 = 9.109. Má-li zdroj pole negativní náboj, potom dle právě uvedeného vzorce siločáry el. pole směřují k tomuto bodovému náboji a intenzita el. pole má záporné znaménko. Vzorec popisuje též gradient elektrického potenciálu vně symetrického kulového vodiče nesoucího náboj Q. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší je země nabita záporně a atmosféra nad zemí kladně. Potom takto zavedený vektor el. pole nad zemí směřuje do středu Země. Tato konvence o orientaci elektrického pole se používá v obecně fyzikální a elektrotechnické literatuře. V meteorologické literatuře se však často ohledně orientace elektrického pole užívá opačná konvence, kdy se ve zde uvedeném vzorci orientuje polohový vektor tak, aby směřoval k náboji Q. Důvodem této, z obecného hlediska nestandardní konvence, je snaha, aby za podmínek elektřiny klidného ovzduší, kdy zemský povrch nese záporný a atmosféra kladný náboj, bylo vertikální el. pole považováno za kladné. Za podmínek elektřiny klidného ovzduší bývá u země gradient elektrického potenciálu v atmosféře asi 130 V.m–1. Za bouřky dosahuje řádově desítek kV.m–1, přičemž je orientován opačně vůči situaci za podmínek elektřiny klidného ovzduší.
česky: gradient elektrického potenciálu v atmosféře; angl: gradient of electric potential in the atmosphere; něm: Gradient des elektrischen Potentials der Atmosphäre m; fr: gradient du potentiel électrique m; rus: градиент потенциала электрического поля атмосферы  1993-a3
gradient rýchlosti prúdenia
česky: gradient rychlosti proudění; angl: wind speed gradient  2020
gradient vetra
nesprávné označení pro střih větru.
česky: gradient větru; angl: wind gradient; fr: cisaillement du vent m, gradient du vent m; rus: градиент ветра, сдвиг ветра  1993-a1
gradientové prúdenie
česky: proudění gradientové; něm: Gradientströmung f  1993-a1
gradientový vietor
syn. proudění gradientové – ideální horiz. proudění bez tření v atmosféře, s nulovým tangenciálním, ale obecně s nenulovým normálovým zrychlením. Velikost rychlosti gradientového větru nejčastěji určujeme z přibližného vzorce
vgr=vg 1+K.vgλ,
v němž vg značí velikost rychlosti geostrofického větru, λ Coriolisův parametr a K křivost izobar nebo izohyps. V případě cyklonálního zakřivení izobar nebo izohyps, kde K > 0, platí vgr < vg, naopak pro anticyklonální zakřivení izobar nebo izohyps (K < 0) je rychlost gradientového větru větší než rychlost větru geostrofického. Rychlost gradientového větru je součtem rychlostí geostrofického větru a cyklostrofické složky ageostrofického větru. Zvláštním případem gradientového větru, kdy K = 0, je geostrofický vítr směřující podél přímkových izobar, jejichž poloměr zakřivení má nekonečně velkou hodnotu. Gradientový vítr je dobrým přiblížením ke skutečnému větru ve volné atmosféřecykloně nebo anticykloně. Má uplatnění v různých modelech a výpočtech týkajících se atm. podmínek nad hladinou barické topografie 850 hPa, kde se již zanedbává tření. Pojem zavedl N. Shaw. Viz též vítr subgradientový, vítr supergradientový.
česky: vítr gradientový; angl: gradient wind; něm: Gradientwind m; rus: градиентный ветер  1993-a1
granula
viz fotosféra.
česky: granule  2020
gravitačná sila
síla vzájemného přitahování, kterou na sebe působí hmotná tělesa. V gravitačním poli Země lze gravitační interakci poměrně přesně popsat Newtonovým gravitačním zákonem. Gravitační síla F mezi tělesem o hmotnosti m a Zemí o hmotnosti M a při vzdálenosti mezi jejich těžišti r má velikost:
F=κ0mMr2
kde κ0 značí gravitační konstantu. Gravitační síla působící na dané hmotné těleso tedy směřuje do těžiště Země a její velikost klesá s kvadrátem vzdálenosti těžišť tohoto tělesa a Země. Viz též síla zemské tíže.
česky: síla gravitační; angl: gravitational force; něm: Gravitationskraft f; rus: гравитационная сила  1993-a3
gravitačné Rossbyho vlny
syn. vlny Yanai – východní (šířící se na západ) rovníkové vlny. Mají symetrický projev kolem rovníku pro meridionální rychlost a asymetrický pro zonální rychlost, pole geopotenciálu a teploty. Hrají důležitou roli při vzniku kvazidvouletého cyklu, protože přenášejí do vyšších atmosférických hladin východní složku hybnosti.
česky: vlny gravitační Rossbyho; angl: Rossby gravity waves; něm: Rossby-Schwerewellen f/pl  2015
gravitačné vlny
v termodynamice atmosféry označení pro vertikálně příčné vlnové pohyby na volném povrchu tekutiny nebo vnitřní vlny na horiz. rozhraní dvou nemísících se tekutin, popř. v samotné vrstvě tekutiny, vznikající působením síly zemské tíže a vztlakové síly v interakci s různými mechanickými rozruchy (např. při obtékání překážek proudem tekutiny). Povrchové gravitační vlny mohou být podle tloušťky vrstvy tekutiny, na níž vznikají, buď Stokesova typu (velká tloušťka vrstvy), nebo Lagrangeova typu (malá tloušťka vrstvy). Toto rozlišení se např. uplatňuje podle hloubky vody u povrchových vln na vodním povrchu.
V atmosféře se spíše setkáváme s vnitřními gravitačními vlnami. Velmi známým případem jsou např. gravitační vlny na rozhraních vytvářených dolními hranicemi výškových teplotních inverzí, tzv. vlny na inverzní hladině. Za situací se zanedbatelnou rychlostí horiz. proudění vzduchu se na těchto rozhraních vytvářejí gravitační vlny v podobě dvou vlnových sledů se shodnými parametry, avšak postupující proti sobě. Za vhodných podmínek se skládáním těchto dvou sledů mohou vytvořit stojaté vlny, které se obvykle projevují vznikem charakteristické oblačnosti v podobě rovnoběžných oblačných pásů odpovídajících vrchům stojatých vln. Jedná-li se v jiných případech o gravitační vlny na rozhraních vytvářených pouze prudkým vertikálním střihem větru, vytvářejí se Helmholtzovy vlny, uplatňuje-li se horiz. rozhraní v podobě diskontinuity jak z hlediska vektoru rychlosti větru, tak hustoty vzduchu, mohou vznikat Kelvinovy–Helmholtzovy vlny. Ke gravitačním vlnám v atmosféře patří též závětrné vlny. V těch případech vzniku gravitačních vln, kdy se významně uplatňuje vert. střih větru, se též mluví o střižných vlnách.
Gravitační vlny rovněž doprovázejí aktivitu konvektivních bouří, resp. jejich výraznějších přestřelujících vrcholů, které tyto vlny generují. Projevují se rozvlněním horní hranice kovadliny bouře zpravidla formou koncentrických vln, šířících se od jádra bouře do jeho okolí, a jsou dále zdrojem výrazné turbulence jak nad jádrem bouře, tak v jeho širším okolí. Jsou také zodpovědné za vznik celé řady různých dalších jevů, které se vyskytují na úrovni horní hranice oblačnosti konvektivních bouří bezprostředně nad ní, nebo mohou propagovat do vyšších vrstev atmosféry až po horní hranici mezosféry, a jsou zpravidla pozorované na snímcích z meteorologických družic.
Z terminologického hlediska je třeba upozornit, že zcela odlišný obsah má termín gravitační vlny v relativistické fyzice.
česky: vlny gravitační; angl: gravity waves; něm: Schwerewellen f/pl; rus: гравитационные волны  1993-a3
gravitačný vietor
katabatický vítr způsobený horizontálními rozdíly v hustotě vzduchu. Jedná se o součást místní cirkulace, kdy je vzduch v blízkosti horského svahu či ve výše položeném terénu (např. nad náhorní plošinou) ochlazován od zemského povrchu a stéká do nižších poloh. V důsledku radiačního ochlazování vznikají noční fáze horského a údolního větru a svahového větru. Jiným typem gravitačního větru je ledovcový vítr. Někteří autoři označují jako gravitační vítr i padavý vítr typu bóry.
česky: vítr gravitační; angl: gravity wind; rus: стоковый ветер  1993-a3
Greenlerove oblúky
velmi vzácný halový jev v podobě dvou oblouků vytvářejících tvar písmene X a vybíhajících z bodu, jehož poloha na obloze odpovídá protislunci. Pozorování se nejvíce vztahují k výškám Slunce nad obzorem 20–25 úhlových stupňů.
česky: oblouky Greenlerovy; angl: Greenler arcs  2014
GRIB
obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu pro přenos zpracovaných nebo předpověděných hodnot meteorologických prvků, zejména pro distribuci výstupů met. modelů. Kód GRIB obsahuje definici geometrie sítě bodů, popis typu dat, použité komprese a prezentace dat.
Termín je zkratkou angl. GRIdded Binary „v pravidelné síti bodů binárně“, příp. General Regularly-Distributed Information in Binary form „obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu“.
česky: GRIB; angl: GRIB; něm: GRIB; fr: GRIB m; rus: ГРИБ  2014
GRID
dříve používaný alfanumerický kód pro přenos zpracovaných nebo předpověděných údajů meteorologických nebo geofyz. prvků v definované pravidelné síti bodů. K distribuci výstupů met. modelů se nyní používá binární kód GRIB, popř. BUFR.
Termín byl přejat z angl. slova grid „mřížka“, které vzniklo v 19. století zkrácením slova gridiron „rošt“.
česky: GRID; angl: GRID; fr: GRID m; rus: ГРИД  1993-a3
Grosswetterlage
Termín byl přejat z němčiny. Skládá se ze slov gross „velký“, Wetter „počasí“ a Lage „poloha, situace“, ve smyslu „povětrnostní situace velkého měřítka“.
česky: Grosswetterlage; angl: general weather situation; něm: Großwetterlage f; fr: situation météorologique générale f; rus: общее синоптическое положение  1993-a1
guľový blesk
jev, který bývá popisován jako koule o průměru většinou 10 až 20 cm (někdy také 1 až 2 cm nebo někdy až 1,5 m), obvykle červené, oranžové nebo žluté barvy. Vyskytuje se za bouřky a často, ne však vždy, po úderu blesku v jeho blízkosti. Koule rychle sestupuje z oblaku a pak volně pluje vzduchem a často vniká do domů komínem, otevřenými dveřmi nebo okny. Dopadne-li koule do nádoby s vodou, dojde ke značnému zahřátí vody. Na lidském těle působí těžké popáleniny. Zánik koule bývá provázen někdy praskáním, rachotem až explozí, někdy zanikne tiše, zpravidla však zanechá ostrý zápach. Uvedené poznatky jsou zobecněním několika tisíc subj. pozorování. Dosud se nepodařilo u kulového blesku změřit žádnou el. veličinu. Vznik kulového blesku vysvětluje několik desítek teorií, od chem. reakcí až po vlnovod s dodávanou vnější energií o frekvenci několika stovek MHz (podle P. L. Kapici). Někteří současní autoři dávají kulový blesk do přímé souvislosti s běžnými blesky, např. v tom smyslu, že svinutím kanálu blesku vznikne uzavřený plazmatický útvar, který je následně po určitou dobu schopen vlastní existence. V literatuře se dnes uplatňují i představy, že kulový blesk vzniká po úderu obyčejného blesku do místa, kde je v zemi silně omezena možnost rychlého prostorového rozložení el. náboje přeneseného bleskem. V omezeném objemu těsně pod zemským povrchem pak může dojít k bouřlivým dějům, které vytvoří přibližně kulový útvar tvořený vlákny hořících oxidů kovů, jenž přejde do vzduchu a je v něm dále unášen. Barva takto vzniklého kulového blesku pak může souviset se spalováním místních složek půdy při původním úderu blesku. Kulový blesk poprvé popsal franc. fyzik F. D. Arago v r. 1838.
česky: blesk kulový; angl: ball lightning; něm: Kugelblitz m; fr: éclair en boule m, éclair globulaire m, foudre globulaire f; rus: шаровая молния  1993-a3
guľový pyranometer
syn. pyranometr sférický – přístroj k měření krátkovlnného záření dopadajícího z prostorového úhlu 4π na kulový povrch. Mezi kulové pyranometry patří lucimetry. Viz též záření cirkumglobální.
česky: pyranometr kulový; angl: spherical pyranometer; něm: Kugelpyranometer n; rus: сферический пиранометр  1993-a1
gust front
[gast fronta] – přední okraj studeného vzduchu vytékajícího z konvektivní bouře. Zdrojem studeného vzduchu je sestupný proud, který se po dosažení zemského povrchu roztéká do stran a proniká pod okolní teplejší vzduch. Vert. mohutnost rozlévajícího se studeného vzduchu bývá řádově stovky metrů až jednotky kilometrů. U zemského povrchu je rozlévající se vzduch brzděn a v určité výšce nad zemí vytváří tzv. „nos“. Na čele studeného vzduchu se tvoří gust fronta, typická prudkou změnou rychlosti a směru větru, tlaku a teploty vzduchu. Na záznamu tlaku vzduchu se při přechodu gust fronty vytváří charakteristický bouřkový nos. Na čele gust fronty vzniká často typická oblačnost zvláštnosti arcus. V případech dostatečné mohutnosti této oblačnosti může být gust fronta detekovatelná meteorologickými radary a družicemi. Gust fronta se může od mateřské bouře šířit do vzdálenosti až stovky km a po celou dobu života může iniciovat vznik nové konvektivní oblačnosti. Krátkodobé zvýšení rychlosti větru při přechodu gust fronty přes místo pozorování bývá označováno též jako húlava.
česky: gust fronta; angl: gust front; něm: Böenfront f; fr: front de rafales m; rus: фронт порывов ветра?  1993-a3
gustnádo
[gastnádo] – slabá tromba vyskytující se na gust frontě. Svým tvarem připomíná tornádo, avšak nebývá spojeno se základnou oblaků konvektivní bouře. Gustnádo využívá vertikální vorticitu generovanou horizontálním střihem větru podél gust fronty.
česky: gustnado; angl: gustnado  2019
podpořila:
spolupracují: