Elektronický meteorologický slovník

syn. bouře konvekční – souhrnné obecné označení pro meteorologické jevy, které se vyskytují při vývoji konvektivních oblaků druhu cumulonimbus nebo jejich soustav. Zahrnuje např. výskyt bouřky, tornáda, krup, prudkého nárazovitého větru nebo přívalového deště. Nepřesně se pro termín konv. bouře používá jako synonymum či hovorové označení termín bouřka. Jako bouře velmi silné intenzity (angl. severe storms) jsou zpravidla označovány konv. bouře splňující alespoň jedno z těchto kritérií: výskyt tornáda, výskyt krup o průměru větším než 2 cm, výskyt ničivého větru o rychlosti přesahující 25 m.s^–1. Viz též multicela, supercela, gust fronta, downburst, jednoduchá cela.

zákl. jednotka ve struktuře konvektivní bouře. Zpravidla prochází třemi vývojovými stadii:
1. stadiem cumulu, kdy v cele převládá výstupný konvektivní proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky;
2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i sestupný konvektivní proud vzduchu s vypadávajícími srážkami;
3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia cumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě vysoké oblačnosti. Viz též multicela, supercela.

Termín cela pochází z lat. cella „schránka, komůrka, buňka (medového plástu)“; jeho použití v meteorologii vychází z posledního uvedeného významu, viz cela otevřená, cela uzavřená.

konvektivní bouře většinou velmi silné intenzity, která sestává z jediné dominantní, velmi výrazné konvektivní buňky. Ta je udržována v činnosti až po dobu několika hodin jediným mohutným výstupným konvektivním proudem, rotujícím kolem své vertikální osy a dosahujícím vert. rychlosti až 50–60 m.s^–1. Definice supercely se průběžně vyvíjí v souvislosti s rostoucím poznáním a detekčními možnostmi. V současné době je supercela definována výskytem dlouhotrvajícího výstupného konv. proudu a s ním spojené mezocyklony, která se vyskytuje ve středních hladinách výstupného proudu a kterou lze detekovat meteorologickým dopplerovským radarem. Supercely s výstupným proudem rotujícím cyklonálně (resp. anticyklonálně) se na sev. polokouli stáčí vpravo (resp. vlevo) od původního směru pohybu. Kromě výstupného proudu je supercela tvořena také dvěma sestupnými proudy, předním a zadním sestupným proudem. Silně organizovaná struktura proudění je příčinou specifických projevů supercely, jako je výskyt tornád, silného krupobití včetně vývoje obřích krup i prudkého nárazovitého větru. Horizontálními rozměry se supercela od běžných konv. bouří lišit nemusí. Supercely se vyvíjejí v prostředí se výrazným vertikálním střihem větru, kde horiz. vorticita generovaná střihem větru se ve výstupném proudu transformuje na vorticitu vertikální.
Při radiolokačních pozorováních je pro supercelu charakteristická uzavřená oblast snížené radarové odrazivosti (BWER) a hákovité echo. Tyto oblasti se nacházejí v místě výstupného proudu, který je natolik intenzivní, že se v něm tvoří pouze drobné oblačné částice, obtížně zachytitelné radarem. Na přítomnost supercely lze nepřímo usuzovat i na základě specifického vzhledu oblačnosti bouře při pohledu ze zemského povrchu, obzvláště při výskytu wall cloudu. V zahraniční literatuře se kromě tzv. klasické supercely (z angl. Classic Supercell, CS), jejíž vlastnosti se neliší od výše popsaného koncepčního modelu, uvádějí dvě odvozené kategorie supercel. Jde o slabě srážkové supercely (z angl. low precipitating, LP) a mohutně srážkové (z angl. high precipitating, HP) supercely. V LP supercele převládá výstupný proud nad proudy sestupnými a podstatná část srážek se vypaří, než dopadne na povrch země. HP supercela produkuje velké množství srážek především v oblasti hákovitého echa a na své zadní straně. Vzhledem k vypařování srážkových částic mohou být oba její sestupné proudy velmi intenzivní. Viz též štěpení konvektivní bouře.

Termín poprvé (s uvozovkami) použil brit. meteorolog K. A. Browning v r. 1962 pro označení obzvlášť ničivé buňky v rámci konvektivní bouře, která zasáhla město Wokingham 9. července 1959. Skládá se z angl. předpony super-, která má u podstatných jmen význam „vynikající, předčící ostatní“ (z lat. předložky super „nad, nahoře, přes“; srov. superman), a ze slova cela.

proces, při kterém se jedna konvektivní buňka rozdělí na dvě buňky (supercely) se vzájemně opačně rotujícími výstupnými proudy, resp. mezocyklonami. Tento proces je podmíněn prostředím se silnou instabilitou, výrazným vertikálním střihem větru a příčnou vorticitou. V idealizovaném prostředí s přímým hodografem, kdy se proudění vzduchu relativní vůči bouři nestáčí s výškou, má vorticita pouze příčnou složku, trubice vorticity je tedy kolmá na proudění. Výstupný proud ohýbá trubici vorticity do tvaru obráceného písmene „U“, jehož rovina je kolmá na proudění. Transformuje tak horizontální vorticitu na vertikální a vytváří dvě centra rotace s opačným smyslem rotace na stranách výstupného proudu (ve svislých částech obráceného „U“). Tím dochází k rozštěpení původního výstupného proudu na dva rotující výstupné proudy. Takto vzniklé supercely se odchylují od směru původního proudění, čímž se mění proudění vzduchu relativní vůči bouři, a do bouře se dostává již i složka proudové vorticity.
V opačném případě, v idealizovaném prostředí s půlkruhovým hodografem, je všechna vorticita proudová; do výstupného proudu pak vtéká vorticita přímo v ose proudu a supercela může vzniknout přímo bez nutnosti štěpení bouře.