Z

zabezpečení Armády ČR hydrometeorologické — systém zjišťování, shromažďování a analyzování dlouhodobých klimatických a stávajících, nebo předpokládaných meteorologických a hydrologických podmínek a vyhodnocování jejich vlivu na bojovou činnost vojsk, logistickou podporu a na tělesnou a duševní kondici osob a jejich zdravotní stav. Nedílnou součást hydrometeorologického zabezpečení rovněž představuje včasné poskytování výstražných hydrometeorologických informací za účelem varování před výskytem již existujících nebo předpokládaných nepříznivých (extrémních) hydrometeorologických podmínek a jejich omezujícími nebo ničivými účinky, které Hydrometeorologická služba Armády ČR připravuje ve spolupráci s ČHMÚ.

slov. hydrometeorologické zabezpečenie Armády ČR; 2014

zabezpečení klimatické, syn. zajištění klimatické.

slov. klimatická zabezpečenosť; 1993-a1

zabezpečení letectva meteorologické — souborné označení pro služby poskytované leteckými met. pracovišti pro přímé zajištění letů. Viz též dokumentace letová meteorologická.

slov. meteorologické zabezpečenie letectva; 1993-a1

záblesk zelený, syn. paprsek zelený.

slov. zelený záblesk; 1993-a1

zadržování srážek, syn. intercepce srážek.

slov. zadržovanie zrážok; 1993-a2

zadýmování — 1. jeden z tvarů kouřové vlečky. Kouřová vlečka se podobá nepravidelnému závěsu dosahujícímu k zemi. Zadýmování způsobuje jednu z nejnepříznivějších situací vysokého znečištění ovzduší. V protikladu k unášení se zadýmování vyskytuje tehdy, šíří-li se kouřová vlečka pod základnou rel. nízko ležící výškové inverze teploty vzduchu, která brání pronikání exhalací do výšky. V prostoru mezi zemským povrchem a zmíněnou inverzí bývá v tomto případě indiferentní nebo instabilní teplotní zvrstvení ovzduší, podmiňující intenzivnější vert. výměnu. Exhalace se rozptylují v omezeném prostoru pod inverzí, což vede k výskytu vysokých hodnot přízemních imisí. K zadýmování často dochází při rozrušování přízemní teplotní inverze odspodu následkem zahřívání zemského povrchu po východu Slunce, nebo při advekci vzduchu s původně přízemní inverzí teploty nad rel. teplejší povrch, např. nad město s výrazným tepelným ostrovem. Viz též odrážení kouřové vlečky; 2. syn. zakuřování. Viz též ochrana proti mrazíkům.

angl. fumigation; slov. zadymovanie; rus. задымляющая форма факела; 1993-a1

zachycování srážek, viz intercepce srážek.

slov. zachytávanie zrážok; 1993-a2

zajištění (zabezpečení) klimatické — pravděpodobnost překročení, nebo naopak nedosažení určité hodnoty meteorologického nebo klimatického prvku, využívaná v aplikované meteorologii. Příkladem je teplotní zajištění zeměd. kultur sumami teplot potřebnými pro dozrání příslušné plodiny. Klimatické zajištění se určuje buď z empir. křivky kumulativních rel. četností, nebo z kumulativní distribuční funkce teor. rozdělení, pokud jím lze rozdělení četností zkoumané veličiny aproximovat.

slov. klimatická zabezpečenosť; rus. климатическая обеспеченность; 1993-a3

zákal — atmosférický aerosol tvořený mikroskopicky malými pevnými částicemi, které jsou tak četné, že způsobují opalescenci a snižují dohlednost. Zákal je v našich zeměp. šířkách nejčastěji pozorovaný litometeor. V pozorovatelské praxi se však zaznamenává jen tehdy, snižuje-li meteorologickou dohlednost pod 10 km. Podle převažujícího původu se někdy rozlišuje zákal prachový, průmyslový, velkoměstský, solný, nepřesně též písečný apod. Na rozdíl od mlhy a kouřma není zákal ve významné míře působen kapičkami vody. Protože však částice působící zákal mohou být kondenzačními jádry, je přechod od zákalu ke kouřmu a mlze plynulý: vzroste-li při ochlazování vzduchu relativní vlhkost přibližně na 70 %, začíná kondenzace na nejaktivnějších kondenzačních jádrech, dohlednost se snižuje a při pokračujícím růstu relativní vlhkosti zákal postupně přechází v kouřmo, které se při vlhkosti zhruba nad 90 % může změnit v mlhu. Zákal může být složen z produktů spalování, avšak zaznamenává-li se v omezených oblastech v blízkosti větších zdrojů kouře, nelze ho s kouřem zaměňovat.

angl. haze; slov. zákal; rus. мгла; 1993-a3

zákal arktickýzákal v arkt. oblastech, který omezuje horiz. i šikmou dohlednost až do výšek 10 km nad zemí. Při pohledu po slunci se zdá šedomodrý, proti slunci červenohnědý. Nemá zřetelnou horní ani dolní hranici. Podle barevných efektů se usuzuje, že velikost částic arktického zákalu je 2.10–6 m a menší.

angl. arctic haze; slov. arktický zákal; rus. арктическая мгла; 1993-a1

zakalení atmosféry, turbidita — snížení průzračnosti atmosféry, způsobené absorpcí a rozptylem sluneční záření tuhými nebo kapalnými aerosolovými částečkami, nikoliv však oblaky. Stupeň zakalení atmosféry se udává většinou pomocí Linkeho zákalového faktoru. Viz též vzduch průzračný, opacita, modř oblohy.

angl. atmospheric turbidity; slov. zakalenie atmosféry; rus. мутность атмосферы; 1993-a1

zákaloměr, syn. nefelometr.

angl. turbidimeter; slov. zákalomer; 1993-a1

zákal písečnýzákal vytvářený písečnými částicemi v ovzduší. V met. literatuře se však častěji používá širšího označení prachový zákal, který zahrnuje i písečný zákal.

angl. sand haze; slov. pieskový zákal; rus. песчаная мгла; 1993-a1

zákal prachovýzákal tvořený prachovými nebo malými písečnými částečkami, které byly před termínem pozorování zdviženy z povrchu Země prachovou nebo písečnou vichřicí. V našich oblastech patří k velmi zřídka se vyskytujícím litometeorům.

angl. dust haze; slov. prachový zákal; rus. пыльная мгла; 1993-a1

zákal průmyslovýzákal pozorovaný v průmyslových centrech a v průmyslových aglomeracích, způsobený umělými zdroji prachu, kouře, exhaláty apod. Nejčastěji se vyskytuje za stabilního zvrstvení atmosféry, které bývá spojeno s malými horiz. pohyby a s nepatrnou vert. výměnou vzduchu. Zvláště výrazný průmyslový zákal bývá dobře pozorován z dálky, a to v podobě šedé, oblak připomínající čepice nad městem, z níž někdy vystupují jen vrcholky komínů a výškové stavby. Viz též mlha městská, smog.

angl. industrial haze; slov. priemyselný zákal; rus. промышленная мгла; 1993-a3

zákal solnýzákal podmíněný přítomností drobných částeček mořských solí v ovzduší, vzniká při vypařování vodní tříště a malých vodních kapiček, které odstříkly do vzduchu při probublávání vzduchových bublin povrchovými vrstvami mořské vody.

angl. salt haze; slov. soľný zákal; rus. солевая дымка; 1993-a3

zákal výškovýzákal ve vrstvě, jejíž spodní hranice leží nad zemským povrchem. Viz též vrstva zákalová.

angl. haze aloft; slov. výškový zákal; rus. мгла на высоте; 1993-a1

základna oblaků — nejnižší část oblaku, v níž se výrazně odlišuje horiz. dohlednost od podmínek v bezoblačné atmosféře. V reálných podmínkách není základna oblaku ostrou hranicí, ale přechodovou vrstvou o tloušťce několika desítek metrů, v níž se s rostoucí výškou snižuje jak vert., tak horiz. dohlednost. Výška základny oblaku nad daným místem se poměrné rychle mění. V některých případech činí tato změna desítky až stovky metrů za několik minut. Viz též měření výšky základny oblaků.

angl. cloud base; slov. základňa oblakov; rus. нижняя граница облаков; 1993-a2

zákon, viz též formule, rovnice, věta, vztah.

slov. zákon; 1993-a1

zákon Allardův, viz vztah Allardův.

slov. Allardov zákon; 1993-a1

zákon Amagatův a Leducův — zákon, podle něhož objem směsi ideálních plynů je při daném tlaku a dané teplotě roven součtu dílčích objemů jednotlivých složek směsi. Zákon Amagatův a Leducův se využívá v termodynamice atmosféry. Viz též zákon Daltonův.

angl. Amagat-Leduc law; slov. Amagatov a Leducov zákon; rus. закон Амагата-Ледука; 1993-a1

zákon Avogadrův — zákon, podle něhož stejné objemy všech ideálních plynů obsahují za téhož tlaku a téže teploty vždy stejný počet molekul. Avogadrův zákon lze formulovat také tak, že při daném tlaku a určité teplotě je molární objem všech ideálních plynů stejný. Molární objem V0 při teplotě T0 = 273 K a tlaku p0 = 1 013,25 hPa činí
V=22,414.10-3 m3mol.-1
Avogadrův zákon patří k základním zákonům ideálního plynu a má široké uplatnění v termodynamice atmosféry. Zákon formuloval italský fyzik A. Avogadro v r. 1811 na základě prací J. L. Gay-Lussaca z r. 1808.

angl. Avogadro law; slov. Avogadrov zákon; rus. закон Авогадро; 1993-a1

zákon Beerův (Lambertův) — zákl. zákon, který v  meteorologii popisuje zeslabování intenzity svazku rovnoběžných paprsků záření (především přímého slunečního záření) v atmosféře Země. Lze jej vyjádřit vztahem
dI=βex Ids nebo β exρIds,
kde I je intenzita paprsku, dI její zeslabení na dráhovém úseku ds, ρ značí hustotu prostředí, βex objemový koeficient extinkceβ'ex hmotový koeficient extinkce. Protože koeficient extinkce v atmosféře obvykle silně závisí na vlnové délce záření, používá se Beerův zákon nejčastěji pro monochromatické záření. Viz též zákon Bouguerův.

angl. Beer law; slov. Beerov zákon; rus. закон Беера; 1993-a1

zákon Bouguerův (Lambertův a Bouguerův), vzorec Bouguerův — zákon vyjadřující zeslabení intenzity záření při průchodu atmosférou vzhledem k intenzitě záření na horní hranici atmosféry. Má tvar
I=I0exp(-0 βexρds )=I0exp(-m0 βexρdz)
který dostaneme integrací Beerova zákona přes celou tloušťku atmosféry. Symbol I značí intenzitu přímého slunečního záření na zemském povrchu, I0 intenzitu přímého slunečního záření na horní hranici atmosféry, ρ hustotu vzduchu, β'ex hmotový koeficient extinkce, m relativní optickou hmotu atmosféry a ds, resp. dz infinitezimální úsek dráhy paprsku, resp. infinitezimální úsek vertikály. Použijeme-li substituci
f=exp(-0 βexρdz)
obdržíme I = I0 fm, kde f je koeficient propustnosti atmosféry. Protože koeficient extinkce i koeficient propustnosti v atmosféře značně závisejí na vlnové délce procházejícího záření, používají se uvedené vzorce v meteorologii zpravidla pro jednotlivé úseky spektra, které jsou natolik úzké, abychom záření v každém z nich mohli považovat za přibližně monochromatické. Bouguerův zákon byl poprvé experimentálně stanoven franc. přírodovědcem P. Bouguerem (1729). Nezávisle jej formuloval též J. H. Lambert (1760).

angl. Bouguer law; slov. Bouguerov zákon; rus. закон Буге; 1993-a2

zákon bouří, syn. zákon Doveho.

slov. zákon víchric; 1993-a1

zákon Boyleův, syn. zákon Boyleův a Mariotteův.

angl. Boyle law; slov. Boyleov zákon; rus. закон Бойля; 1993-a1

zákon Boyleův a Mariotteův (Boyleův, Mariotteův) — zákon, podle něhož tlak plynu dané hmotnosti je při stálé teplotě nepřímo úměrný jeho objemu, neboli součin tlaku a objemu plynu je při stálé teplotě konstantní. Platí tedy
p  .  V=konst,
kde p je tlak a V objem daného plynu. Zákon Boyleův a Mariotteův platí přesně pro ideální plyn a s dostatečnou přesností pro většinu plynů při běžných hodnotách teploty a tlaku. Při vysokých tlacích a ve stavu blízkém zkapalnění vykazují všechny plyny značné odchylky od uvedeného zákona (stlačují se méně). Termodyn. děj probíhající přesně podle zákona Boyleova a Mariotteova se nazývá izotermický děj. Zákon má časté uplatnění v termodynamice atmosféry. Zákon Boyleův a Mariotteův, který se stal známým r. 1662, původně objevili R. Boyle a jeho žák R. Townley pro vzduch. Nezávisle na nich byl znovu objeven a zobecněn E. Mariottem r. 1679. Viz též zákon Charlesův, zákon Gay-Lussacův, rovnice stavová.

angl. Boyle-Mariotte law; slov. Boyleov a Mariotteov zákon; rus. закон Бойля-Мариотта; 1993-a1

zákon Buys-Ballotův, pravidlo Buys-Ballotovo, zákon větru barický — pravidlo určující vztah mezi směrem větru a rozložením tlaku vzduchu na zemském povrchu. Slovně se vyjadřuje např. takto: postavíme-li se (na zemském povrchu) na sev. polokouli tak, aby nám vál vítr do zad, je oblast nižšího tlaku vzduchu po naší levici poněkud vpředu a oblast vyššího tlaku vzduchu po naší pravici poněkud vzadu. Na již. polokouli jsou podmínky obrácené. Zákon byl zformulován v r. 1860 holandským meteorologem Ch. H. D. Buys-Ballotem.

angl. Buys-Ballot law; slov. Buys-Ballotov zákon; rus. закон Бейс-Балло; 1993-a1

zákon Daltonův — 1. zákon, podle něhož v daném objemu směsi ideálních plynů nepůsobících na sebe chem. má každý plyn takový tlak, jakoby sám vyplňoval celý objem. Jinými slovy, tlak směsi ideálních plynů v daném objemu, čili celkový tlak, je roven součtu dílčích tlaků. Lze psát
p=k=15 pk,
kde p je tlak směsi ideálních plynů a pk dílčí tlak k–té složky směsi (k = 1, 2... s). Uvedený zákon zformuloval J. Dalton v r. 1801. S dostatečnou přesností platí i pro reálné plyny, a proto má široké uplatnění v meteorologii, zejména v termodynamice atmosféry. Atmosféra se obvykle považuje za směs suchého vzduchu s vodní párou, tj. je tvořena vlhkým vzduchem. Pokud nenastává kondenzace nebo sublimace, řídí se vlhký vzduch zákony ideálního plynu a jeho celkový tlak p je podle Daltonova zákona dán součtem
p=e+pd,
kde e je dílčí tlak vodní páry a pd tlak suchého vzduchu. V důsledku platnosti Daltonova zákona by při absenci dostatečně intenzivního vert. promíchávání vzduchu, nalézajícího se v tíhovém poli Země, ubývalo s výškou rychleji lehčích plynů. 2. Empir. vztah, podle něhož je rychlost vypařování přímo úměrná sytostnímu doplňku ve vrstvě vzduchu přiléhající k vodnímu povrchu a nepřímo úměrná tlaku vzduchu. Má tvar
V=k.es-ep,
kde V je rychlost vypařování, tj. množství vody vypařené za jednotku času z jednotky plochy, es tlak nasycené vodní páry při teplotě povrchu vypařující se vody, e značí tlak vodní páry ve vzduchu nad vypařujícím se povrchem, p tlak vzduchu a k je koeficient úměrnosti, jehož hodnota závisí hlavně na rychlosti větru. Za bezvětří je rychlost vypařování značně menší než při větru.

angl. Dalton law; slov. Daltonov zákon; rus. закон Дальтона; 1993-a1

zákon Doveho, zákon bouří — pravidlo charakterizující stáčení větru ve vyšších zeměp. šířkách na daném místě, které zformuloval H. W. Dove v r. 1835. Zní: vítr se na sev. polokouli stáčí za Sluncem, což je ve směru pohybu hodinových ručiček, na již. polokouli se stáčí v opačném směru. Uvedený poznatek přispěl ke stanovení některých navigačních pravidel v námořní plavbě v oblasti nebezpečných cyklon. Proto Doveho zákon bývá někdy též nazýván zákon bouří. Podle současných poznatků toto pravidlo platí pouze při pohybu cyklon od západu na východ, na sev. polokouli v oblastech, jimiž prochází již. část postupujících cyklon, na již. polokouli v oblastech sev. části těchto cyklon. Uvedený jev nesouvisí se zdánlivým pohybem Slunce.

angl. Dove law; law of storms; slov. Doveho zákon; rus. закон Дове; 1993-a1

zákon Gay-Lussacův — zákon o roztažnosti plynů, podle něhož se objem plynu dané hmotnosti při stálém tlaku, tj. při izobarickém ději, mění lineárně s teplotou. Lze jej vyjádřit vztahem
VT=V0 (1+αT)
kde VT značí objem plynu při teplotě T v °C, V0 objem plynu při teplotě 0 °C a α je koeficient objemové roztažnosti, který má pro ideální plyn hodnotu 1/273,16 = 0,003 660 99 °C–1. Vyjádříme-li v uvedeném vztahu teplotu v K, lze Gay-Lussacův zákon uvést ve tvaru
VTV0 =TT0,
kde T0 značí teplotu 273,15 K. Platnost Gay-Lussacova zákona je pro reálné plyny pouze přibližná a plyny se jím řídí tím lépe, čím menší mají hustotu. Odchylky od něho jsou však zpravidla malé, např. pro atm. vzduch pokud není nasycen vodní párou, lze Gay-Lussacův zákon použit s dostatečnou přesností. Kombinací Gay-Lussacova zákona se zákonem Boyleovým a Mariotteovým lze odvodit stavovou rovnici ideálního plynu, která patří k základním vztahům v termodynamice atmosféry. Uvedený zákon objevil J. L. Gay-Lussac v r. 1802. Viz též zákon Charlesův.

angl. Gay-Lussac law; slov. Gay-Lussacov zákon; rus. закон Гей-Люссака; 1993-a1

zákon Charlesův — zákon o rozpínavosti plynu, podle nějž se tlak plynu při stálém objemu, tj. při izosterickém ději, mění lineárně s teplotou. Jinými slovy, při izosterickém ději je závislost tlaku plynu na teplotě vyjádřena vztahem
pT=p0(1+α'T)
kde pT je tlak plynu při teplotě T v °C, p0 značí tlak plynu při teplotě 0 °C, α' je koeficient rozpínavosti plynů, který je u všech reálných plynů přibližně roven koeficientu jejich objemové roztažnosti. U ideálních plynů se rozpínavost přesně rovná objemové roztažnosti. Vyjádříme-li teplotu v K, lze Charlesův zákon psát též ve tvaru
pTp0 =TT0,
kde T0 značí teplotu 273,15 K. Uvedený zákon je analogický zákonu Gay-Lussacovu.

angl. Charles law; slov. Charlesov zákon; rus. закон Шарля; 1993-a1

zákon Kirchhoffův — jeden ze základních zákonů záření, podle něhož je podíl intenzity vyzařování a pohltivosti libovolného tělesa vydávajícího tepelné záření pouze funkcí jeho rovnovážné teploty. Jinými slovy, za stavu termodyn. rovnováhy je poměr množství vyzařovaného elmag. záření Eλ* o vlnové délce λ a rel. absorpce Aλ, funkcí vlnové délky záření λ a teploty T daného prostředí vyjádřené v K, tj.
Eλ*Aλ =f(λ,T),
kde Aλ = Wλ / Wλ0, Wλ0 je množství záření o vlnové délce λ vstupujícího do daného prostředí a Wλ značí z něj absorbovanou část. Z Kirchhoffova zákona vyplývá, že každá látka pohlcuje nejsilněji záření té vlnové délky, kterou sama nejsilněji vyzařuje. Zákon formuloval něm. fyzik G. R. Kirchhoff v r. 1859. V poslední době nachází Kirchhoffův zákon uplatnění v dálkovém průzkumu Země a v družicové meteorologii.

angl. Kirchhoff law; slov. Kirchhoffov zákon; rus. закон Кирхгофа; 1993-a1

zákon Lambertův, syn. zákon Beerův.

angl. Lambert law; slov. Lambertov zákon; rus. закон Ламберта; 1993-a1

zákon Lambertův a Bouguerův, syn. zákon Bouguerův.

angl. Lambert and Bouguer law; slov. Lambertov a Bouguerov zákon; rus. закон Ламберта и Бугера; 1993-a1

zákon Laplaceův — vztah pro rychlost šíření zvuku v atmosféře. Podle něj je rychlost zvuku dána vztahem
c=κpρ,
kde c je rychlost zvuku, p tlak vzduchu, ρ hustota vzduchu, κ Poissonova konstanta (κ = cp / cv , cp značí měrné teplo vzduchu při stálém tlaku a cv měrné teplo vzduchu při stálém objemu). Laplaceův zákon byl odvozen za předpokladu, že rozpínání a odpovídající stlačování plynného prostředí při akust. vlnění probíhá adiabaticky. V suchém vzduchu (κ ≈ 1,405) při norm. podmínkách tlaku (p = 1 013,25 hPa) a teploty (T = 273,15 K  0 °C) je rychlost šíření zvuku podle Laplaceova zákona přibližně rovna 331 m.s–1, což odpovídá naměřeným údajům. Uvedený vzorec pro rychlost zvuku odvodil franc. přírodovědec P. S. Laplace v r. 1826. S použitím stavové rovnice nabývá Laplaceův zákon tvar
c=κR*Tm,
kde R* je univerzální plynová konstanta, T teplota vzduchu v K a m jeho poměrná molekulová hmotnost. Z tohoto vzorce vyplývá, že rychlost zvuku závisí v daném plynném prostředí pouze na jeho teplotě.

angl. Laplace law; slov. Laplaceov zákon; rus. закон Лапласа; 1993-a2

zákon Mariotteův, syn. zákon Boyleův a Mariotteův.

angl. Mariotte law; slov. Mariotteov zákon; rus. закон Мариотта; 1993-a1

zákon Planckův — zákl. zákon popisující rozdělení energie ve spektru záření absolutně černého tělesa v závislosti na jeho teplotě. Funkce Eλ, vyjadřující toto rozdělení podle vlnových délek, je dána vztahem
Eλ=c1λ -5exp(c2 λT)-1,
kde c1c2 jsou konstanty, λ značí vlnovou délku záření a T teplotu povrchu daného černého tělesa v K. Z Planckova zákona, který je obecným zákonem záření, lze též odvodit zákon Stefanův a Boltzmannův, popř. zákon Wienův. Planckův zákon patří k zákl. vztahům používaným v aktinometrii. Zákon teor. odvodil M. Planck na základě své kvantové teorie v r. 1901.

angl. Planck law; slov. Planckov zákon; rus. закон Планка; 1993-a1

zákon posunovací, syn. zákon Wienův.

slov. posuvný zákon; 1993-a1

zákon Raoultův — zákon, který vyjadřuje závislost dílčího tlaku nasycené vodní páry nad hladinou vodního roztoku na koncentraci rozpuštěné látky, lze jej vyjádřit vztahem
es=es0 NN+n,
kde es je dílčí tlak nasycené vodní páry nad hladinou roztoku, es0 značí dílčí tlak nasycené vodní páry nad hladinou destilované vody, N počet molů destilované vody a n počet molů rozpuštěné látky. Ze vzorce vyplývá, že při stoupající koncentraci rozpuštěné látky se tlak nasycené vodní páry snižuje. Uvedený vztah platí pouze pro nedisociované roztoky. V případě elektrolytů je nutné brát v úvahu jejich disociaci a vliv vázání polárních molekul vody na iontech na snížení tlaku nasycené vodní páry nad hladinou roztoku. Pro elektrolyty má Raoultův zákon tvar
es=es0 NN+in,
kde i je van´t Hoffův faktor závisející nejen na koncentraci, nýbrž i na druhu rozpuštěné látky. Raoultův zákon má značný význam ve fyzice oblaků a srážek pro růst vodních kapek, které v atmosféře vznikly na hygroskopických kondenzačních jádrech rozpustných ve vodě. Zákon odvodil F. M. Raoult v r. 1886.

angl. Raoult law; slov. Raoultov zákon; rus. закон Рауля; 1993-a1

zákon Rayleighův — zákon vyjadřující závislost rozptylu elmag. záření na vlnové délce tohoto záření za předpokladu, že rozptylující částice jsou sférické, el. nevodivé a splňují podmínku, že hodnota 2πr / λ je řádově menší než jedna, přičemž r značí poloměr rozptylujících částic a λ vlnovou délku rozptylovaného záření. Označíme-li Iλ intenzitu rozptylovaného záření o vlnové délce λ a obdobně intenzitu rozptýleného záření iλ, lze Rayleighův zákon vyjádřit ve tvaru
iλIλ λ4.
Nepřímá závislost účinnosti Rayleighova rozptylu na čtvrté mocnině vlnové délky rozptylovaného záření má v atmosféře za následek modré zbarvení oblohy, neboť rozptyl slunečního záření na molekulách vzduchu přibližně splňuje podmínky platnosti Rayleighova zákona, a ve viditelné oblasti rozptýleného slunečního záření jsou proto nejvíce zastoupeny vlnové délky z modrofialového konce spektra. Zákon odvodil angl. fyzik J. W. Strutt (pozdější lord Rayleigh) v r. 1871. Viz též modř oblohy.

angl. Rayleigh law; slov. Rayleighov zákon; rus. закон Релея; 1993-a1

zákon Stefanův a Boltzmannův — fyz. zákon, podle nějž je množství energie E elmag. záření vyzářené za jednotku času jednotkou plochy absolutně černého tělesa do poloprostoru úměrné čtvrté mocnině teploty povrchu tohoto tělesa, tj.
E=σT4,
kde T je teplota v K a σ je Stefanova a Boltzmannova konstanta. Stefanův a Boltzmannův zákon je důsledkem obecnějšího zákona Planckova. Byl experimentálně odvozen franc. fyzikem J. Stefanem v r. 1879 a teor. podložen termodyn. úvahami rakouského fyzika L. E. Boltzmanna v r. 1884. Viz též záření zemského povrchu.

angl. Stefan-Boltzmann law; slov. Stefanov a Boltzmannov zákon; rus. закон Стефана-Больцмана; 1993-a1

zákon Stokesův — zákon, podle nějž síla odporu F, kterou působí vazké prostředí na pohybující se dostatečně malou částici sférického tvaru, je dána vztahem
F=-6πμρv,
kde µ značí dyn. koeficient vazkosti prostředí a r poloměr částice pohybující se vůči danému prostředí rychlostí ν. Stokesův zákon se v meteorologii používá zejména k popisu pohybu malých vodních kapek ve vzduchu. Zákon byl pojmenován podle angl. matematika sira G. G. Stokese (1819–1903). Viz též vzorec Stokesův.

angl. Stokes law; slov. Stokesov zákon; rus. закон Стокса; 1993-a1

zákon větru barický, syn. zákon Buys-Ballotův.

angl. baric wind law; slov. barický zákon vetra; rus. барический закон ветра; 1993-a1

zákon Wienův (posunovací) — zákon, jehož pomocí lze určit vlnovou délku λm, odpovídající maximu energie ve spektru záření absolutně černého tělesa při dané teplotě. Wienův zákon se obvykle používá ve tvaru
λm.T=2897,82± 0,13 ,
kde T je teplota povrchu vyzařujícího černého tělesa v K a λm pak vychází v μm. Pro hodnotu λm = 0,475.10–6m ve spektru slunečního záření vyplývá z Wienova zákona povrchová teplota Slunce přibližně 6 100 K. Poněvadž se podle Wienova zákona s rostoucí teplotou absolutně černého tělesa posouvá λm ke kratším vlnovým délkám, nazývá se uvedený zákon též někdy zákonem posunovacím. Zákon formuloval něm. fyzik W. Wien v r. 1893. Tento zákon je důsledkem obecnějšího Planckova zákona.

angl. Wien law; slov. Wienov zákon; rus. закон Вина; 1993-a3

zákony Fourierovy — zákony vyplývající z řešení rovnice molekulárního vedení tepla a vyjadřující časové změny teploty půdy v závislosti na hloubce pod jejím povrchem. Za předpokladu, že neexistuje horiz. transport tepla, lze formulovat tyto čtyři Fourierovy zákony: a) perioda časových změn teploty půdy se s rostoucí hloubkou nemění; b) amplituda časových změn teploty půdy se s rostoucí hloubkou zmenšuje. Označíme-li amplitudu výkyvů teploty na povrchu půdy A0 v hloubce z Az, koeficient molekulární teplotní vodivosti km a periodu výkyvů teploty P, platí že
Az=A0exp( -zπkm.P  )
c) doba výskytu maxima a minima teploty půdy se s rostoucí hloubkou zpožďuje. Zpoždění ΔT vůči času výskytu extrému na zemském povrchu lze vyjádřit vztahem
ΔT=z2 Pkmπ;
d) označíme-li hloubku stálé denní teploty půdy zd, hloubku stálé roč. teploty zr, periodu denních výkyvů teploty půdy Pd a periodu roč. výkyvů teploty půdy Pr, pak platí, že
zdzr= PdPr.
Zákony jsou nazvány podle franc. fyzika a matematika J. B. J. Fouriera (1768–1830), který formuloval v r. 1822 analytickou teorii šíření tepla.

angl. Fourier laws; slov. Fourierove zákony; rus. закон Фурье; 1993-a1

zákony Poissonovy — méně časté označení pro rovnice Poissonovy.

slov. Poissonove zákony; 1993-a1

zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální — zakřivení izobar, popř. izohyps, typické pro oblasti anticyklonhřebenů vysokého tlaku vzduchu, při němž vzduchová částice, pohybující se na sev. polokouli podél těchto izolinií, mění směr svého pohybu ve smyslu otáčení hodinových ručiček (na již. polokouli opačně). Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené trajektorii působí na sev. polokouli vlevo od směru pohybu (na již. polokouli vpravo), tj. proti směru Coriolisovy síly a souhlasně se silou horizontálního tlakového gradientu. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální.

angl. anticyclonic curvature; slov. anticyklonálne zakrivenie izobár alebo izohýps; rus. антициклоническая кривизна; 1993-a2

zakřivení izobar nebo izohyps cyklonální — zakřivení izobar, popř. izohyps typické pro oblasti cyklonbrázd nízkého tlaku vzduchu, při němž vzduchová částice, pohybující se na sev. polokouli podél těchto izolinií, mění směr svého pohybu proti smyslu otáčení hodinových ručiček (na již. polokouli opačně). Odstředivá síla související s pohybem po prostorově zakřivené trajektorii působí na sev. polokouli vpravo od směru pohybu (na již. polokouli vlevo), tj. proti směru síly horizontálního tlakového gradientu a souhlasně s Coriolisovou silou. Viz též zakřivení izobar nebo izohyps anticyklonální.

angl. cyclonic curvature; slov. cyklonálne zakrivenie izobár alebo izohýps; 1993-a2

zakuřování, viz ochrana před mrazíky.

angl. fumigation; slov. zadymovanie; rus. дымление; задымление; 1993-a1

zálet počasí — slang. označení pro získávání informací o met. podmínkách v zájmovém prostoru letectva (nejčastěji vojenského) pozorováním z letadla během letu a měřením přístroji na jeho palubě. Zálet počasí je v podstatě průzkumem počasí, jehož cílem je získat údaje o výšce horní hranice oblaků, o jejich rozvrstvení, o výskytu námrazy a turbulence, jakož i o dohlednosti v různých výškách apod. Výsledky záletu počasí se hlásí pozemní stanici již během letu, nebo až po přistání letadla. Viz též sondáž ovzduší letadlová, průzkum počasí letadlový.

slov. zálet počasia; 1993-a2

zaměřovač bouřek — viz pozemní detekce blesků.

angl. lightning recorder; slov. zameriavač búrok; rus. пеленгатор гроз; региистратор молниий; 1993-a3

zárodek kroupový — částice o velikosti řádu jednotek milimetru, která je patrná na řezu velkými kroupami a tvoří počáteční stadium kroupy. Jde o ledovou krupku, která vznikla jako velký ledový krystal nebo zmrzlá kapka rostoucí dále zachycováním přechlazených kapek nebo agregací ledových krystalů.

angl. hail embryo; slov. krúpový zárodok; 2014

zář — poměr L zářivosti dl elementu plošného zdroje o velikosti dS a průmětu této plochy do roviny kolmé k uvažovanému směru zářivého toku, tj.
L=dIdS.cosα,
kde α značí úhel sevřený normálou k ploše zdroje a směrem zářivého toku. Jednotkou záře je W.m–2.sr–1.

angl. radiance; radiant intensity per unit area; slov. merná žiarivosť; rus. заря; излучениe; 1993-a1

záře fialová, světlo purpurové — záře pozorovaná na bezoblačné obloze ve tvaru výseče velkého světelného kruhu. Šíří se vzhůru od obzoru, za nímž se nalézá Slunce. Její intenzita i velikost se zvětšuje až do polohy Slunce 3 až 4° pod obzorem, mizí při poloze Slunce 6° pod obzorem. Celý jev trvá asi 20 až 30 minut. Fialová záře je jedním z jevů označovaných souborně jako soumrakové barvy. Intenzita fialové záře vzrůstá s průzračností vzduchu a s nadm. výškou místa pozorování.

angl. purple light; slov. fialová žiara; rus. пурпурный свет; 1993-a1

záření, radiace — v meteorologii šíření elmag. vln (elmag. zářeni) nebo toků hmotných částic (korpuskulárního záření) atmosférou. Vlnová délka elmag. záření různého původu se v atmosféře pohybuje od 10–14 do 10–2 m. Velikost záření se vyjadřuje nejčastěji intenzitou toku energie, pro niž je v SI základní jednotkou W.m–2. Podle zdroje členíme záření na záření Sluncezáření Země, které je tvořeno zářením zemského povrchu a zářením atmosféry. Podle vlnové délky dělíme záření na záření krátkovlnné a záření dlouhovlnné, v podrobnějším členění pak na záření kosmické, záření ultrafialové, záření viditelné, záření infračervené a mikrovlny. Pro energ. bilanci soustavy Země – atmosféra má rozhodující význam záření o vlnových délkách řádově 0,1 µm až 100 µm. V krátkovlnném oboru je to globální sluneční záření, tvořené přímýmrozptýleným slunečním zářením a jejich složkami odraženými zemským povrchem. Výsledný tok záření vznikající jako rozdíl jednotlivých složek záření se v meteorologii nazývá bilancí záření, jejíž hodnota určuje energ. zisk nebo ztrátu zemského povrchu nebo části atmosféry.

angl. radiation; slov. žiarenie; rus. излучение; радиация; 1993-a3

záření atmosféry, vyzařování atmosféry — tok dlouhovlnného záření plynných složek, oblaků, popř. aerosolů v atmosféře. Hlavními plynnými složkami podílejícími se na záření atmosféry jsou vodní pára a  oxid uhličitý. Spektrum záření atmosféry je při jasné obloze závislé na aktuálním množství vyzařujících složek atmosféry a jeho intenzita může být až o řád menší než intenzita záření černého povrchu zářícího při stejné teplotě. Homogenní vrstva hustých oblaků naopak vyzařuje prakticky stejně jako absolutně černé těleso. Záření atmosféry pozorujeme jednak jako záření směřující dolů, které při pozorování na zemském povrchu nazýváme zpětným zářením atmosféry, jednak jako záření směřující nahoru. Při studiu radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojmu záření atmosféry Země, kterým označujeme úhrn záření atmosféry směřujícího vzhůru a unikajícího do kosmického prostoru.

angl. atmospheric radiation; slov. žiarenie atmosféry; rus. атмосферная радиация; излучение атмосферы; 1993-a3

záření atmosféry odražené — zpětné záření atmosféry odražené od zemského povrchu, popř. záření atmosféry odražené horní hranicí oblaků a směřující nahoru.

angl. reflected atmospheric radiation; slov. odrazené žiarenie atmosféry; rus. отраженная радиация атмосферы; отраженное излучение атмосферы; 1993-a1

záření cirkumglobální — málo používaný termín pro úhrn záření dopadajícího na kulový povrch čidla přístroje, např. lucimetru.

angl. circumglobal radiation; slov. cirkumglobálne žiarenie; 1993-a1

záření cirkumsolární — velmi intenzívní rozptýlené sluneční záření, vycházející z oblasti kolem viditelného slunečního disku, které sahá do vzdálenosti několika úhlových stupňů od něho a jež nazýváme sluneční aureola. Velikost a jas této oblasti roste se zakalením atmosféry. Cirkumsolární záření působí nepřesnosti v měření přímého slunečního záření, a to zejména při větším zakalení atmosféry nebo za výskytu oblaků vysokého patra.

angl. circumsolar radiation; slov. cirkumsolárne žiarenie; rus. циркумсолярная радиация; 1993-a3

záření černého tělesa — elmag. záření, jehož spektrální složení je přesně dáno Planckovým zákonem. Viz též těleso absolutně černé.

angl. black body radiation; slov. žiarenie čierneho telesa; rus. излучение черного тела; 1993-a1

záření difuzní, syn. záření sluneční rozptýlené.

angl. diffuse radiation; scattered radiation; slov. difúzne žiarenie; 1993-a1

záření dlouhovlnné — v meteorologii elmag. záření o vlnových délkách 3–100 µm. Viz též záření krátkovlnné, okno atmosférické.

angl. long-wave radiation; slov. dlhovlnné žiarenie; rus. длинноволновая радиация; 1993-a3

záření efektivní — rozdíl krátkovlnného a dlouhovlnného záření, které dopadá na vodorovnou abs. černou plochu z prostorového úhlu 2π, a vlastního dlouhovlnného vyzařování této plochy. Je-li černá plocha obrácena směrem nahoru, mluvíme o efektivním záření směřujícím dolů, je-li tato plocha obrácena směrem dolů, měříme na ní efektivní záření směřující nahoru. Efektivní záření je sledováno hlavně v noci, kdy umožňuje při známé teplotě černého povrchu určovat výpočtem zpětné záření atmosféry. V tomto případě se záporně vzatá hodnota efektivního záření často nazývá nočním vyzařováním, popř. efektivním vyzařováním, a její velikost se pohybuje přibližně od –0,04 kW.m–2 za husté mlhy a silné inverze teploty vzduchu do +0,2 kW.m–2 při jasné obloze ve velkých nadm. výškách. Efektivní záření se měří pyrgeometry. Viz též vyzařování zemského povrchu efektivní.

angl. effective radiation; slov. efektívne žiarenie; rus. эффективная радиация; 1993-a1

záření elektromagnetické, viz záření.

angl. electromagnetic radiation; slov. elektromagnetické žiarenie; 1993-a1

záření fotosynteticky aktivní (FAR) — oblast elmag. spektra o vlnových délkách od 0,4 do 0,7 µm, v níž je rozloženo pohlcování asimilačních pigmentů, vyvolávající v rostlinné buňce proces fotosyntézy. Pojem fotosynteticky aktivní záření byl přijat v Nizozemí (Committée on Plant Irradiation, 1953) při klasifikaci spektrálních oblastí podle účinků záření na zelené rostliny.

angl. photo synthetically active radiation; slov. fotosynteticky aktívne žiarenie; rus. фотосинтетически активная радиация; 1993-a1

záření infračervené — elmag. záření o vlnových délkách 0,7 µm až asi l 000 µm. Infračervené záření zahrnuje záření dlouhovlnné. Viz též záření Slunce.

angl. infrared radiation; slov. infračervené žiarenie; rus. инфракрасная радиация; 1993-a3

záření infračervené blízké — oblast infračerveného záření, přibližně v intervalu 0,7 až 4 µm. Meteorologickými družicemi je tato oblast záření využívána především pro monitorování mikrofyziky horních vrstev oblačnosti, detekci sněhu a ledu, resp. v kombinaci se zářením ve viditelném pásmu pro monitorování vegetace.

angl. near infrared radiation; slov. blízke infračervené žiarenie; rus. ближняя инфракрасная радиация; 1993-a3

záření ionizující — záření způsobující atmosférickou ionizaci. Může jím být záření korpuskulární i záření elmag.

angl. ionizing radiation; slov. ionizujúce žiarenie; rus. ионизирующая радиация; 1993-a1

záření korpuskulární — záření tvořené toky atomových jader, elektronů, protonů, neutronů, pozitronů, mezonů atd. Příkladem korpuskulárního záření je radioakt. záření typu alfa nebo beta, korpuskulární kosmické záření a zejména korpuskulární záření Slunce, zahrnující i sluneční vítr, tj. spojité vytékání plazmy z oblasti sluneční koróny. Korpuskulární sluneční záření vyvolává při interakci se zemským magnetickým polem a atmosférou polární záře, magnetické bouře a další geofyz. jevy. Viz též činnost sluneční.

angl. corpuscular radiation; slov. korpuskulárne žiarenie; rus. корпускулярнoe излучение; 1993-a1

záření kosmické, paprsky kosmické — záření s vysokou energií (107 až cca 1020 eV) a pronikavostí. V kosmickém záření výrazně převažují nabité částice, jejichž dráhy jsou zakřivovány zejména v magnetických polích. Primární kosmické záření proniká do zemské atmosféry z vesmíru a skládá se z jader atomů vodíku (protonů), helia (alfa–částic) a dalších prvků, dále z elektronů a γ–fotonů. Interakcí primárního kosmického záření s atomy v atmosféře vzniká sekundární kosmické záření, které zahrnuje prakticky všechny známé formy elementárních částic. Vznikají tak nové částice s vysokou energií vytvářející tzv. spršky sekundárního kosmického záření. Z hlediska atmosférické elektřiny jsou v těchto sprškách významné tzv. ubíhající elektrony, kterým se dnes mnohými autory připisuje zásadní význam pro vznik blesků při bouřkách. Hustota toku kosmického záření v atmosféře s výškou rychle roste a ve vysokých vrstvách atmosféry se ustavuje přibližně na hodnotě 1 700 částic procházejících plochou 1 m2 za sekundu. Kosmické záření, které zachycujeme na Zemi, je téměř přesně izotropní, tedy přichází ze všech směrů stejně. Drobné odchylky od této izotropie jsou způsobeny v nízkoenergetické oblasti (do 1011 eV) zářením přicházejícím od Slunce, přičemž tato složka jeví znatelné 11leté variace shodné se slunečním cyklem. Pro vyšší energie je odchylka od izotropie menší než 1 %. Informace o kosmickém záření mají význam při zabezpečování letů ve velkých výškách, kde toto záření může v organismu vyvolávat rozklad bílkovinných molekul s následným onemocněním. Objev kosmického záření se připisuje V. F. Hessovi a W. Kolhörsterovi (1913), kteří ho prokázali při balónových letech ve velkých výškách. Na nový druh záření však upozornili již v r. 1902 E. Rutherford a H. L. Cook.

angl. cosmic radiation; cosmic rays; slov. kozmické žiarenie; rus. космическая радиация; 1993-a3

záření krátkovlnné — v meteorologii elmag. záření o vlnových délkách kratších než 3 µm. Viz též záření dlouhovlnné.

angl. short-wave radiation; slov. krátkovlnné žiarenie; rus. коротковолновая радиация; 1993-a3

záření oblohy rozptýlené, syn. záření sluneční rozptýlené.

angl. scatterd sky radiation; slov. rozptýlené žiarenie oblohy; 1993-a1

záření odražené, viz záření atmosféry, záření sluneční globální.

angl. reflected radiation; slov. odrazené žiarenie; rus. отраженная радиация; 1993-a1

záření povrchu Země, viz záření zemského povrchu.

angl. terrestrial surface radiation; slov. žiarenie povrchu Zeme; rus. излучение поверхности Земли; радиация земнoй поверхности; 1993-a1

záření přímé, viz záření sluneční přímé.

angl. direct radiation; slov. priame žiarenie; rus. прямая радиация; 1993-a1

záření rozptýlené, viz záření sluneční rozptýlené.

angl. scattered radiation; slov. rozptýlené žiarenie; rus. рассеянaя радиация; 1993-a1

záření Slunce — elmag. a korpuskulární záření vysílané Sluncem. Elmag. záření povrchu Slunce má vlnové délky mezi 0,1 až 10 µm s max. energií u vlnové délky 0,475 µm. Na horní hranici atmosféry vytváří při stř. vzdálenosti Země od Slunce zářivý tok, který má na ploše kolmé ke směru dopadu intenzitu (1 366 ± 5) W.m–2, nazývaný solární konstanta. Rozdělení energie ve slunečním spektru lze v hrubém přiblížení aproximovat Planckovým zákonem. Z Wienova zákona vyplývá, že povrch Slunce můžeme pokládat za černé těleso zářící při teplotě asi 6 100 K. Převážná část energie záření Slunce je přenášena v oboru krátkovlnného záření. Záření Slunce se dělí na ultrafialovou složku o vlnových délkách menších než 0,4 µm, tvořící při vstupu do zemské atmosféry přibližně 7 % celkového záření Slunce, na viditelné záření (47 % záření Slunce) a na infračervené sluneční záření s vlnovými délkami většími než 0,73 µm (46 % záření Slunce).

angl. solar radiation; slov. žiarenie Slnka; rus. солнечная радиация; 1993-a3

záření sluneční globální — tok krátkovlnného záření směřující dolů. Je dán součtem vert. složky přímého slunečního záření, čili insolacerozptýleného slunečního záření dopadajícího na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π. Globální sluneční záření je významnou charakteristikou přenosu sluneční energie do atmosféry a na zemský povrch. Jeho intenzita roste s výškou Slunce nad obzorem a s poklesem zakalení atmosféry. Dále závisí i na oblačnosti. Vlnové délky globálního slunečního záření se pohybují v rozmezí asi od 0,2 do 10 µm. Max. hodnoty globálního slunečního záření pozorované v polárních oblastech činí 0,8 kW.m–2, v nízkých zeměp. šířkách při výskytu oblaků s vysokým albedem dokonce až 1,5 kW.m–2. Globální sluneční záření se po odrazu od zemského povrchu nebo od horní hranice oblaků stává tokem záření směřujícím nahoru a nazývá se odraženým globálním slunečním zářením. Jeho intenzita roste se vzrůstajícím albedem povrchu, na němž došlo k odrazu.

angl. global solar radiation; slov. globálne slnečné žiarenie; rus. глобалная солнечная радиация; 1993-a3

záření sluneční globální odražené, viz záření sluneční globální.

angl. reflected global solar radiation; reflected solar radiation; slov. odrazené globálne slnečné žiarenie; rus. отраженная суммарная солнечная радиация; 1993-a3

záření sluneční přímékrátkovlnné záření přicházející z malého prostorového úhlu kolem středu slunečního kotouče (5.10-3 sr). Přímé sluneční záření dopadající na plochu kolmou k paprskům se měří pyrheliometry nebo aktinometry. Intenzita přímého slunečního záření klesá s růstem délky dráhy slunečních paprsků v atmosféře, tedy s poklesem nadm. výšky místa měření a s poklesem výšky Slunce nad obzorem, dále klesá i s růstem zakalení atmosféry. Je-li Slunce zakryto oblaky, je intenzita přímého slunečního záření nulová.

angl. direct solar radiation; slov. priame slnečné žiarenie; rus. прямая солнечная радиация; 1993-a3

záření sluneční rozptýlené, záření difuzní, záření oblohy rozptýlené — krátkovlnné záření směřující dolů, dopadající na vodorovnou plochu z prostorového úhlu 2π po odstínění přímého slunečního záření, tj. po zakrytí slunečního disku. Vzniká rozptylem slunečního záření na molekulách vzduchu a na částicích atmosférického aerosolu, např. na vodních kapičkách, ledových krystalcích, různých prachových částicích apod. Nejsilnější rozptýlené sluneční záření přichází z úseku oblohy o šířce několika úhlových stupňů okolo slunečního disku a nazývá se cirkumsolární záření. Protože velikost rozptylu slunečního záření molekulami vzduchu je úměrná převrácené hodnotě čtvrté mocniny vlnové délky, je rozptýlené sluneční záření ve viditelné oblasti bohaté na světlo fialové a modré barvy, čímž se vysvětluje modrá barva oblohy. Rozptyl slunečního záření na větších částicích je však k vlnové délce neutrální, o čemž svědčí bílá barva ozářených oblaků. Vlnové délky rozptýleného slunečního záření se pohybují v rozmezí asi 0,2 až 10 µm. Za jasné oblohy při výškách Slunce větších než 30° nad obzorem roste intenzita rozptýleného slunečního záření v závislosti na zakalení atmosféry od 0,07 asi až do 0,24 kW.m–2. Při oblačném počasí dosahuje ve stř. zeměp. šířkách max. intenzity asi 0,5 kW.m–2, v polárních oblastech při současném výskytu sněhové pokrývky a tenké vrstvy oblaků dokonce až 0,7 kW.m–2. Měří se difuzometry.

angl. diffuse solar radiation; sky radiation; slov. rozptýlené slnečné žiarenie; rus. радиация небеского свода; рассеянная солнечная радиация; 1993-a1

záření směřující dolů — málo používané označení pro úhrn globálního slunečního zářenízáření atmosféry směřujícího k zemskému povrchu. Viz též záření směřující nahoru.

angl. downward radiation; slov. žiarenie smerujúce dole; rus. нисходящaя радиация ; радиация направленная вниз; 1993-a3

záření směřující nahoru — málo používané označení pro úhrn odraženého globálního slunečního záření a záření zemského, resp. atmosféry směřujícího od zemského povrchu. Viz též záření směřující dolů.

angl. upward radiation; slov. žiarenie smerujúce nahor; rus. радиация направленная вверх; 1993-a3

záření tepelnéelmag. záření emitované každým fyz. tělesem o teplotě vyšší než 0 K. V met. literatuře se pojem tepelné záření často užívá jako syn. dlouhovlnného záření. V případě měření z met. družic se pod pojmem tepelné záření zpravidla rozumí záření ve spektrálním pásmu 3,5 až 12,5 µm.

angl. thermal radiation; slov. tepelné žiarenie; rus. температурная радиация; 1993-a1

záření totální — nevh. syn. pro globální sluneční záření.

angl. total radiation; slov. totálne žiarenie; rus. полная радиация; 1993-a1

záření ultrafialové — elmag. záření o vlnových délkách 0,1–0,4 µm. Sluneční ultrafialové záření se dále člení na vlnové oblasti UVA: 0,318–0,400 µm, UVB: 0,280–0,315 µm a UVC: 0,100–0,280 µm. Při průchodu atmosférou je intenzívně pohlcováno v ozonosféře a přispívá tak významně k energetické bilanci stratosféry. Po dopadu na zemský povrch má zejména UVB složka intenzivní biologické účinky a je důležitým klimatickým faktorem.

angl. ultraviolet radiation; slov. ultrafialové žiarenie; rus. ультрафиолетовая радиация; 1993-a3

záření viditelnékrátkovlnné záření o vlnových délkách od 0,4 do 0,73 µm, na něž je citlivé lidské oko. Jednotlivým vlnovým délkám odpovídají určité barvy spektra, a to od fialové, která má nejkratší vlnové délky, až po červenou s nejdelšími vlnovými délkami. Viz též záření Slunce.

angl. visible radiation; slov. viditeľné žiarenie; rus. видимоe излучение; 1993-a1

záření vstřícné — nevh. označení pro zpětné záření atmosféry.

angl. atmospheric counterradiation; rus. противоизлучение в атмосферe; 1993-a1

záření Zemědlouhovlnné záření, které soustava Země – atmosféra vyzařuje do kosmického prostoru. Jeho intenzita vzrůstá s teplotou této soustavy. Uvedený přenos energie se uskutečňuje jako záření zemského povrchuzáření atmosféry.

angl. terrestrial radiation; slov. žiarenie Zeme; rus. земная радиация; излучение Земли; 1993-a3

záření Země celkové — málo používaný název pro úhrn vlastního záření Země a slunečního záření odraženého Zemí.

angl. total radiation; slov. celkové žiarenie Zeme; rus. суммарная радиация Земли; 1993-a1

záření zemského povrchudlouhovlnné záření určité části zemského povrchu, které závisí na jeho teplotě i vyzařovací schopnosti a které směřuje nahoru. Poněvadž rel. vyzařovací schopnost různých přirozených povrchů Země, vzhledem k vyzařování černého tělesa je v dlouhovlnném oboru málo odchylná od 1, bývá záření zemského povrchu ztotožňováno se zářením absolutně černého tělesa o stejné teplotě, jakou má povrch Země. Intenzita tohoto záření se určuje pomocí Stefanova a Boltzmannova zákona. Vlnové délky záření zemského povrchu leží přibližně mezi 1 až 1 000 µm s maximem energie u vlnové délky kolem 10 µm. Intenzita záření zemského povrchu při teplotě 0 °C činí přibližně 0,3 kW.m–2. Při studiu radiační bilance soustavy Země – atmosféra se používá pojem záření povrchu Země, který označuje pro celou planetu úhrn záření zemského povrchu směřujícího nahoru a unikajícího do kosmického prostoru.

angl. terrestrial surface radiation; slov. žiarenie zemského povrchu; rus. излучение земной поверхности; 1993-a1

záření zemské směřující nahoru — souhrnné označení pro úhrn záření zemského povrchu, záření atmosféry směřujícího nahoru a odraženého záření atmosféry, pozorovaný v určité výšce nad zemským povrchem.

angl. upward terrestrial radiation; slov. zemské žiarenie smerujúce nahor; rus. излучение земной поверхности и атмосферы направленное вверх; 1993-a1

záření zpětné, viz záření atmosféry.

angl. atmospheric counterradiation; slov. spätné žiarenie; rus. противоизлучение в атмосферe; 1993-a1

záře polární — jev vznikající ve vysoké atmosféře, obvykle ve výškách od 80 do 500 km nad zemským povrchem. Bývá pozorován v noci v podobě barevných oblouků, svitků, drapérií nebo závěsů. Příčinou polární záře je vtahování korpuskulárního záření Slunce do magnetického pole Země, kde ionizuje atm. částice, excituje atomy a molekuly a vyvolává tak světelné efekty. Polární záře se vyskytují především v období intenzívní sluneční činnosti při magnetických bouřích, a to zvláště v sev. a již. polárních oblastech v okolí zemských magnetických pólů. Mají složité spektrum, v jasných zářích je nejintenzivnější zelená nebo červená barva. Nejvyšší polární záře dosahují až 1 200 km, nejnižší asi 65 km nad zemí; vrstva, v níž se vyskytují, je nejčastěji silná 10–12 km. Podle toho, na které polokouli se vyskytuje, se též hovoří o sev. záři (aurora borealis) nebo již. záři (aurora australis). Zeměp. rozložení výskytu polární záře za určité období znázorňují izochasmy. Polární záře je jedním z elektrometeorů. Viz též ionizace atmosférická, magnetosféra, záření kosmické.

angl. aurora; polar aurora; slov. polárna žiara; rus. полярное сияние; полярное сияние; 1993-a1

zářivost — poměr zářivého toku dΦ vysílaného zdrojem do elementárního prostorového úhlu dα, jehož osa leží ve směru určeném úhlem γ
I=dΦdα.
Jednotkou zářivosti je W.sr–1. Zářivost je zákl. veličinou v aktinometrii.

angl. radiant intensity; slov. žiarivosť; rus. сила излучения; энергетическая сила света; 1993-a3

zařízení hromosvodné, syn. hromosvod.

angl. lightning arrester; lightning protector; slov. hromozvodné zariadenie; rus. громоотвод; 1993-a3

zataženo, viz oblačnost.

angl. overcast ; slov. zamračené; rus. пасмурно; 1993-a1

zatížení klimatické — mech. nebo jiný fyz. účinek povětrnostních faktorů na stavby a konstrukce nebo jejich části. Užívají se termíny zatížení sněhem (viz tlak sněhu), námrazky, větrem, teplotou vzduchu apod. Zákl. charakteristiky klimatických zatížení, potřebné pro projektovou činnost a mapy těchto charakteristik jsou uvedeny v tech. normách. Studium těchto charakteristik patří k úkolům technické meteorologie.

angl. climatic load; slov. klimatické zaťaženie; rus. климатическая нагрузка; 1993-a2

závěj sněhová, viz jazyk sněhový.

angl. snow-drift; slov. snehový závej; rus. сугроб; 1993-a1

závětří, strana závětrná — prostor za překážkou ve směru proudění vzduchu, v klimatologii po směru převládajícího větru, kde se ještě projevuje závětrný efekt. Jeho dosah může být i několik set km za překážkou v závislosti na jejích vlastnostech (relativním převýšení, tvaru), uvažovaném meteorologickém prvku a na podmínkách v atmosféře (rychlosti větru a jeho orientaci vůči orografii, na vertikální stabilitě atmosféry aj.). Závětří však pozorujeme i za menšími přírodními nebo umělými překážkami, např. větrolamy.

angl. downwind side; lee side; leeward side; slov. závetrie, záveterná strana; rus. подветренная сторона; 1993-a3

zavlažení, viz index zavlažení Končkův.

angl. humidification; slov. zavlaženie; rus. увлажнение; 1993-a1

závoj oblačný — oblačná pokrývka tak tenká a průsvitná, že za ní lze určit polohu Slunce nebo Měsíce. Viz též translucidus.

angl. cloud veil; slov. oblačný závoj; rus. облачная вуаль; 1993-a3

zdroj znečišťování ovzduší — přírodní nebo umělý objekt, z něhož se šíří do ovzduší znečišťující látky. Podle umístění nad zemským povrchem rozeznáváme zpravidla zdroje znečišťování ovzduší přízemnívyvýšené; podle tvaru zdroje bodové, liniové, plošné a prostorové; podle časového režimu emise rozlišujeme zdroje plynulé (kontinuální) s konstantní nebo spojitě proměnnou emisí, přerušované a okamžité (exploze). Dále lze zdroj znečišťování ovzduší dělit na pohyblivé a nepohyblivé (stacionární). Mezi těmito kategoriemi zdrojů jsou různé přechodné a kombinované formy. Významným typem zdrojů je v našich podmínkách tovární komín, který je zpravidla možno považovat za bodový, vyvýšený a plynulý zdroj.

angl. source of air pollution; slov. zdroj znečisťovania ovzdušia; rus. источник загрязнения атмосферы; 1993-a2

zdroj znečišťování ovzduší přízemní — zdroj na zemském povrchu nebo v jeho blízkosti, dodávající do ovzduší znečišťující příměsi. Z met. hlediska se za přízemní zdroj považuje také zdroj (např. komín), jehož efektivní výška je menší než tloušťka přízemních inverzí teploty vzduchu, typicky se vyskytujících v daném místě.

angl. low-emitting source of air pollution; slov. prízemný zdroj znečisťovania ovzdušia; rus. наземный источник загрязнения воздуха; 1993-a1

zdroj znečišťování ovzduší vyvýšený — zdroj, např. vysoký komín, dodávající do ovzduší znečišťující příměsi, jehož efektivní výška přesahuje tloušťku přízemních inverzí teploty vzduchu, typicky se vyskytujících v daném místě. Znečištění pocházející z tohoto typu zdrojů se rozptyluje nad inverzí a jeho přenos k zemskému povrchu je omezen silnou stabilitou v inverzní vrstvě. V bezprostředním okolí vyvýšených zdrojů jsou proto u země při výskytu přízemních inverzí teploty pozorovány malé koncentrace znečištění.

angl. high-emitting source of air pollution; slov. vyvýšený zdroj znečisťovania ovzdušia; rus. высотный источник загрязнения воздуха; 1993-a1

zeď fénová, val fénový — část fénového oblaku při orografickém fénu, která se při pohledu ze závětrné oblasti jeví jako oblačná hradba nad pohořím přetékaným fénovým prouděním. Směrem do závětří obvykle přechází ve fénovou mezeru.

angl. foehn bank; foehn wall; slov. föhnový múr; rus. фёновая гряда; фёновая стена; 1993-a2

zesílení srážek orografické — zvýšení srážkových úhrnů popř. četnosti srážkových událostí vlivem orografie zejména v horských oblastech. Obecný význam pojmu zahrnuje souhrnné působení procesů, které jsou vázány na konkrétní formu terénu a které mohou zesílit konv. srážkyvrstevnaté srážky v horském terénu ve srovnání s rovinným povrchem. Hlavním důvodem vzniku orografických srážek jsou vynucené výstupné pohyby, popř. konvergence proudění, vlivem horských hřebenů a svahů, dále pak letní prohřívání horských svahů při jejich vhodné expozici vzhledem ke slunečnímu záření. Jednotlivé procesy se přitom mohou kombinovat. Při stabilním teplotním zvrstvení atmosféry v natékajícím proudění probíhá vývoj srážek v oblasti horského hřebene v souvislosti se vznikem orografického fénu a může dojít k zesílení srážek při jejich propadávání orografickou nesrážkovou oblačností nebo mlhou. Někdy se v odborné literatuře pod pojmem orografické navýšení srážek rozumí pouze druhý z obou procesů. V případě podmíněně instabilního teplotního zvrstvení atmosféry se jedná o vývoj srážkových konv. oblaků, kdy vynucené výstupné pohyby a prohřívání vzduchu od horských svahů zajišťují potřebný počáteční impulz pro vývoj srážkové konvekce. V České republice se orografické zesílení srážek projevuje především v pohraničních horských oblastech, kde zaznamenáváme zvýšené roční, měsíční i denní srážkové úhrny ve srovnání s rovinnými oblastmi ve vnitrozemí. Přesně modelově vystihnout procesy, které vyvolávají orografické zesílení srážek, je obtížné a v současné době jde o předmět intenzivního výzkumu.

angl. orographic precipitation enhancement; slov. orografické zosilnenie zrážok; 2014

zeď prachová nebo písečná, viz vichřice prachová nebo písečná.

angl. dust wall; sand wall; slov. prachový alebo piesočný múr; rus. пыльная или песчаная стена; 1993-a1

zesilování anticyklony, syn. mohutnění anticyklony.

slov. mohutnenie anticyklóny; 1993-a1

zeslabení slunečního záření — pokles energie sluneční záření při průchodu atmosférou Země, způsobený absorpcí a rozptylem na molekulách vzduchu, v oblacích a atmosférických aerosolech. Viz též extinkce, zákon Beerův, zakalení atmosféry.

angl. attenuation of solar radiation; extinction of solar radiation; slov. zoslabenie slnečného žiarenia; rus. ослабление солнечной радиации; 1993-a1

zhoršení počasí — 1. výraznější nepříznivá změna jednoho nebo více met. prvků nebo počátek výskytu některého nepříznivého, popř. nebezpečného met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu většinou několika hodin. V letecké meteorologii se zhoršení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR; 2. rel. pojem označující změnu počasí nepříznivou pro určité lidské činnosti. Např. vytvoření mlhy znamená zhoršení počasí pro dopravu, podstatné zesílení větru nebo prudký pokles teploty vzduchu je zhoršení počasí pro mnohem širší okruh činností. Naopak začátek srážek považuje většina jednotlivců za zhoršení počasí, zatímco zemědělci a vodohospodáři po déle trvajícím suchém období za příznivou změnu. Viz též zlepšení počasí, změna počasí, zpráva o náhlé změně počasí.

angl. weather deterioration; slov. zhoršenie počasia; rus. ухудшение погоды; 1993-a3

zchlazování, refrigerace — přenos tepelné energie z povrchu tělesa do ovzduší. V bioklimatologii se vyjadřuje jako množství tepla v mJ, které je odňato povrchu tělesa o velikosti 1cm2 a o teplotě lidského těla, tj. 36,5 °C (97,9 °F) za 1s vlivem atm. prostředí. Zchlazování se měří ve stínu katateploměry nebo frigorimetry a do značné míry vystihuje teplotu pocitovou teplotu prostředí. Podle L. Hilla je zchlazovací veličina H dána vztahem
H=(α+βv).( 36,5-T),
kde v je rychlost větru v m.s–1, T teplota vzduchu ve °C a α, β jsou konstanty. Podle K. Büttnera lze zchlazovací veličinu Z vypočítat podle vzorce
Z=(0,26+0,34ν 0,622).(36,5-T),
technické meteorologii se pojmu zchlazování užívá v souvislosti se ztrátami tepla, např. z budov vlivem vnějších met. podmínek.

angl. cooling power; refrigeration; slov. schladzovanie; rus. величина охлаждения; охлаждающая способность; 1993-a1

zima — jedna z hlavních klimatických, příp. fenologických sezon ve vyšších zeměp. šířkách dané polokoule, vymezená např. takto: 1. období od zimního slunovratu do jarní rovnodennosti (astronomická zima); 2. trojice zimních měsíců, na sev. polokouli prosinec, leden a únor (tzv. klimatologická zima); 3. období s prům. denními teplotami 5 °C a nižšími. Někteří autoři považují za zimu období výskytu sněhové pokrývky, období s trváním min. denní teploty vzduchu pod 0 °C apod. Viz též tuhost zimy.

angl. winter; slov. zima; rus. зима; 1993-a3

zlepšení počasí — 1. výraznější změna jednoho nebo více met. prvků nebo ukončení některého nepříznivého met. jevu nad určitým místem nebo oblastí v průběhu několika hodin. V letecké meteorologii se zlepšení počasí charakterizuje podle mezinárodně dohodnutých pravidel, která jsou v podobě tzv. kritérií pro změnu uvedena v předpisu L3–METEOROLOGIE a mohou být dále specifikována v Dílčích dohodách o rozsahu a formě poskytovaných služeb a leteckých MET informací pro jednotlivá střediska letových a navigačních služeb Řízení letového provozu ČR; 2. rel. pojem, označující změnu počasí příznivou pro určité lidské činnosti. Za zlepšení počasí je možno považovat např. rozplynutí mlhy, ukončení srážek, podstatné zeslabení větru, nástup slunečného počasí, popř. vyjasnění, skončení mrazivého období, veder apod. Viz též zpráva o náhlé změně počasí, zhoršení počasí, změna počasí.

angl. weather improvement; slov. zlepšenie počasia; rus. улучшение погоды; 1993-a3

zlomy, viz hladiny význačné.

slov. zlomy; rus. точки преломления; 1993-a1

změna klimatu, změna klimatická — vývoj klimatu probíhající po rel. velmi dlouhou dobu v jednom směru, např. směrem k oteplení nebo ochlazení. Týká se Země jako celku, na různých místech se však může projevit různě intenzivně; oteplení či ochlazení bývá např. nejvíce patrné ve vysokých zeměp. šířkách. Příčinou změn klimatu bývá jednosměrná změna působení některého z globálně působících klimatických faktorů. Paleoklimatologie detekuje celou řadu změn klimatu v různých časových měřítkách, viz paleoklima, klima kvartéru, klima holocénu; historická klimatologie studuje změny historického klimatu. Dlouhodobé změny klimatu mohou být při uvažování krátkých časových řad maskovány kolísáním klimatu, naopak s větším odstupem se mohou ukázat být projevem periodicity klimatu. Jde o nevhodné označení jen pro antropogenní složku změn klimatu. Viz též adaptace, mitigace, Mezivládní panel pro klimatickou změnu.

angl. climatic change; climate change; slov. klimatická zmena; rus. климатическое изменение; 1993-a3

změna meteorologického prvku individuální — změna hodnoty met. prvku v „individuální“ vzduchové částici, pohybující se vzhledem ke zvolenému souřadnicovému systému. Mat. se vyjadřuje pomocí totální derivace, např. individuální změna teploty vzduchu T za jednotku času t jako dT / dt. Individuální časová změna veličiny A je dána Eulerovým vztahem
dAdt= At+vx Ax+vy Ay+vz Az,
v němž vx, vy, vz jsou složky rychlosti proudění v souřadnicovém systému tvořeném osami x, y, z. Viz též změna meteorologického prvku lokální.

angl. individual change of meteorological element; slov. individuálna zmena meteorologického prvku; rus. индивидуальное изменение метеорологического элемента; 1993-a1

změna meteorologického prvku lokální — změna hodnoty met. prvku v pevně zadaném bodě. Mat. se vyjadřuje pomocí parciální derivace, např. lokální změna teploty T za jednotku času t jako ∂T / ∂t. Viz též změna meteorologického prvku individuální.

angl. local change of meteorological element; slov. lokálna zmena meteorologického prvku; rus. локальное изменение метеорологического элемента; 1993-a1

změna počasí — větší změna jednoho nebo více met. prvků, probíhající v daném místě nebo oblasti, popř. i začátek nebo ukončení určitého met. jevu. Změnou počasí se zpravidla nerozumí změna hodnot met. prvků v důsledku denního chodu. K nejvýraznější změnám počasí dochází při výměně vzduchových hmot na atmosférických frontách, při změně cirkulačního typu apod. Změna počasí se může uskutečňovat v průběhu několika minut, hodin až dní. Viz též zhoršení počasí, zlepšení počasí, proměnlivost počasí.

angl. weather change; slov. zmena počasia; rus. изменение погоды; 1993-a2

změna počasí náhlá, viz zpráva o náhlé změně počasí.

angl. abrupt change of weather; slov. náhla zmena počasia; rus. резкое изменение погоды; 1993-a1

změna teploty vzduchu transformační — lokální časová změna teploty v libovolné hladině vzduchové hmoty (z = konst. nebo p = konst.) s vyloučením vlivu horiz. advekce. Transformační změny teploty se studují v souřadnicové soustavě, pohybující se s danou vzduchovou hmotou a jsou působeny: a) neadiabatickými ději, k nimž patří především turbulentní výměna tepla mezi podkladem a vzduchovou hmotou, výměna tepla působená radiací a uvolňování latentního tepla při fázových přechodech vody v atmosféře; b) vert. pohyby řádu cm.s–1, které se uplatňují především ve volné atmosféře; c) lokálními časovými změnami tlaku vzduchu. Jejich vliv je významnější jen při mimořádně velkých tlakových tendencích. Transformační změny teploty vzduchu se dají vypočítat z rovnice pro lokální časovou změnu teploty, kterou lze odvodit z první hlavní termodynamické věty. Transformační změny teploty vzduchu lze měřit např. pomocí transoceánských sond.

angl. transformation change of air temperature; slov. transformačná zmena teploty vzduchu; rus. трансформационное изменение температуры воздуха; 1993-a3

změna typu povětrnostní situace, syn. přestavba povětrnostní situace.

slov. zmena typu poveternostnej situácie; 1993-a1

zmrazky — termín používaný pro formy náledí, která vzniká, jestliže voda z úplně nebo částečně roztátého sněhu na zemi opět zmrzne, nebo jestliže při provozu vozidel na silnicích a cestách sníh zledovatí.

angl. ground ice; slov. zmrazky; rus. осколки льда; 1993-a3

zmrzlíci, syn. muži ledoví.

slov. ľadoví muži; 1993-a1

značka časová — čárka vytvořená meteorologickým pozorovatelem na záznamu met. registračního přístroje. Označuje okamžik, kdy byl čten údaj základního přístroje na met. stanici, podle něhož se má opravit údaj registračního přístroje.

angl. time-mark; slov. časová značka; rus. отметка времени; 1993-a1

znečištění ovzduší — výskyt různých látek v ovzduší v takové koncentraci a po tak dlouhou dobu, že škodlivě působí na zdraví, popř. na pohodu lidí, na živé organismy nebo na neživé objekty. Důležitým kritériem znečištění ovzduší jsou právně stanovené imisní limity, které určují nejvýše přípustné koncentrace znečišťující látky v ovzduší. Jiné definice považují ovzduší za znečištěné, jestliže se jeho složení významně odchyluje od normálu tím, že obsahuje cizorodé příměsi. Viz též klimatologie znečištění ovzduší, hygiena ovzduší, zdroj znečišťování ovzduší, rozptyl příměsí v ovzduší, smog, měření znečištění ovzduší.

angl. air pollution; atmospheric pollution; slov. znečistenie ovzdušia; rus. атмосферное загразнение; загрязнение воздуха; 1993-a2

znečištění ovzduší globální — znečištění ovzduší přírodního i antropogenního původu, ovlivňující atmosférické procesy v planetárním měřítku. Příkladem může být znečištění spodní stratosféry částicemi vulkanického původu po velkých sopečných erupcích. Jiným příkladem globálního znečištění ovzduší je růst koncentrace CO2 v atmosféře, který je ve světovém měřítku prokazatelný od 19. století, čímž se snižuje propustnost atmosféry pro dlouhovlnné záření.

angl. global air pollution; slov. globálne znečistenie ovzdušia; rus. глобальное загрязнение воздуха; 1993-a1

znečištění ovzduší očekávané, viz metody výpočtu očekávaného znečištění ovzduší.

angl. expected air pollution; slov. očakávané znečistenie ovzdušia; rus. ожидаемое загрязнение воздуха; 1993-a1

znečištění ovzduší potenciální, syn. potenciál znečištění ovzduší.

slov. potenciálne znečistenie ovzdušia; 1993-a1

znečištění ovzduší pozaďové — dobře rozptýlená složka znečištění ovzduší, která je součástí regionálního nebo globálního znečištění ovzduší a kterou nelze přiřadit konkrétním zdrojům znečišťování. Lze ji samostatně měřit pouze v relativně čistých oblastech. Ve znečištěných oblastech se k ní přičítá znečištění z místních zdrojů znečišťování ovzduší.

angl. background air pollution; slov. pozaďové znečistenie ovzdušia; rus. фоновое загрязнение воздуха; 1993-a3

znečištění ovzduší radioaktivní, viz radioaktivita atmosféry.

angl. radioactive air pollution; slov. rádioaktívne znečistenie ovzdušia; rus. радиоактивное загрязнение воздуха; 1993-a1

znečištění ovzduší tepelné — tepelná energie antropogenního (průmyslového, dopravního apod.) původu, která vstupuje do atmosféry a účastní se tam met. dějů, zejm. v mezní vrstvě atmosféry. V širším smyslu se za složku tepelného znečištění ovzduší považuje i sálání tepla z umělých povrchů (např. stěn a střech budov, asfaltových a betonových ploch). S tepelným znečištěním ovzduší pak souvisí souborný efekt, označovaný často jako tepelný ostrov města.

angl. heat air pollution; thermal air pollution; slov. tepelné znečistenie ovzdušia; rus. термическое загрязнение воздуха; 1993-a3

znečištění světelné — souhrnné označení pro osvícení noční oblohy umělými světelnými zdroji. Působí rušivě zejména při astronomických pozorováních, narušuje některé životní rytmy živých organismů, spánkový režim apod. V této souvislosti jde nejen o světelné zdroje orientované vzhůru, ale i o světlo odražené od zemského povrchu nebo od osvětlovaných objektů. I v případě světelných toků vysílaných zdroji přibližně horizontálně se může významně uplatňovat rozptyl světla v atm. prostředí.

angl. light pollution; luminous pollution; photopollution; rus. световое загрязнение ; световой смог; 2015

znečišťování ovzduší — činnosti nebo děje, jejichž důsledkem je znečištění ovzduší, tj. vnášení takových látek ze zdrojů znečišťování ovzduší, které jsou buď samy znečišťujícími látkami (primární znečisťování ovzduší), nebo které se stávají znečišťujícími látkami po chem. a fyz. změnách nebo ve směsi s jinými látkami (sekundární znečisťování ovzduší). Termín sekundární prašnost, znamenající víření prachu ze zemského povrchu, je nyní nahrazován výrazem nesuspendované částice. V širším smyslu se jako znečisťování ovzduší označuje i emitování elmag. záření, např. radioakt. záření, mikrovlnného záření (radiolokátorem, vysíláním VKV apod.), světla, hluku a tepla do atmosféry.

angl. air pollution; slov. znečisťovanie ovzdušia; rus. загрязнение воздуха; 1993-a2

zóna frontální, pásmo frontální — přechodné pásmo se zvětšenými gradienty tlaku a teploty vzduchu mezi vysokou studenou cyklonou a vysokou teplou anticyklonou. Určuje se na mapách barické topografie. Obvykle je spojena se zvýšenou rychlostí proudění, v některých případech i s tryskovým prouděním. Pojem zóna frontální zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v roce 1928. Viz též vchod frontální zóny, delta frontální zóny.

angl. frontal zone; slov. frontálna zóna; rus. фронтальная зона; 1993-a3

zóna frontální klimatologická — prům. poloha některé frontální zóny na klimatologických mapách za určité delší období. Poloha frontální klimatologické zóny úzce souvisí s prům. polohou hlavních akčních center atmosféry.

angl. climatological frontal zone; slov. klimatologická frontálna zóna; rus. климатическая фронтальная зона; 1993-a1

zóna frontální výšková planetární — pás zvětšených horiz. gradientů teploty a tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře v mírných a subtropických zeměp. šířkách. Má značné rozměry, většinou se vyskytuje nad určitou částí polokoule, v některých případech však probíhá okolo celé polokoule. Průběh této zóny může být více méně zonální nebo značně meandrující. Největší gradienty teploty a tlaku vzduchu bývají obvykle v blízkosti tropopauzy. Ve volné atmosféře se na ni váže polární nebo arktická fronta. V uvedené zóně se často vyskytuje tryskové proudění.

angl. planetary height-level frontal zone; slov. planetárna výšková frontálna zóna; rus. планетарная высотная фронтальная зона; 1993-a3

zóna konvergence intertropická (ITCZ) — vnitřní pásmo rovníkové deprese, které odděluje pasáty sev. a již. polokoule, takže tvoří bariéru energ. výměny mezi polokoulemi. V částech ITCZ dochází ke konvergenci pasátů, která zde způsobuje výstupné pohyby vzduchu, tvorbu konv. oblakůtropických dešťů. ITCZ mívá rozsah přes několik šířkových stupňů, přičemž může mít i složitější strukturu s rovníkovými tišinami nebo pásmem rovníkových západních větrů. Prům. roč. poloha ITCZ je vyjádřena meteorologickým rovníkem, sezonní pohyb souvisí s pohybem termického rovníku, který nad oceány přibližně odpovídá prům. poloze ITCZ v dané fázi roku. V případě pevnin s výraznou monzunovou cirkulací proniká ITCZ podstatně dále od geograf. rovníku, takže v podstatě splývá s rozhraním mezi ekvatoriálním a tropickým vzduchem (např. v oblasti Indického poloostrova); odtud nevhodné označení ITCZ jako intertropické fronty.

angl. intertropical convergence zone; slov. intertropická zóna konvergencie; rus. внутритропическая зона конвергенции; 1993-a3

zonalita klimatu, pásmovitost klimatu — zákonitost uspořádání klimatických oblastí do klimatických pásem, podmíněná primárně rozložením bilance záření na Zemi. Rozeznáváme horizontální (šířkovou) a vertikální (výškovou) zonalitu klimatu; vertikální zonalita bývá označována též jako stupňovitost klimatu. Zonalita klimatu, která je hlavním rysem rozložení klimatických podmínek na Zemi, je příčinou výrazné zonality pedosféry, biosféry a do značné míry i činnosti člověka.

angl. climatic zonation; slov. zonalita klímy; rus. зональность климата; 1993-a3

zóna svahová teplá — část svahů kopců a hor spolu s přilehlou vrstvou vzduchu, jejíž teplota je v dlouhodobém průměru vyšší než teplota míst položených na svahu níže i výše. U svahů s jednoduchým profilem se teplá svahová zóna vyskytuje v místech nejvyššího sklonu. Na jejím vytváření se podílejí např. rozdílný příjem slunečního záření ve dne v závislosti na sklonu a orientaci svahů, vytváření inverzí teploty vzduchu v dolní části svahů ve večerních a nočních hodinách, večerní a noční stékání ochlazeného vzduchu po svazích, větší rychlosti větru ve vrcholových partiích kopců a hor. Výskyt teplé svahové zóny, znamenající anomálii v rozložení teploty vzduchu s nadmořskou výškou, se projevuje v odlišné skladbě rostlinných společenstev, v časnějším nástupu fenologických fází a byl prokázán i topoklimatologickými měřeními. Viz též topoklima.

angl. warm slope zone; slov. teplá svahová zóna; rus. теплая зона склонов; 1993-a3

zonda — regionální název horského větru v Argentině. Zpravidla se tak označuje suchý vítr typu fénu, proudící dolů v závětří And ve stř. Argentině v zimě. Dosahuje rychlostí až 120 km.h–1.

angl. zonda; slov. zonda; rus. зонда; 1993-a1

zoobioklimatologie, bioklimatologie zvířat, zooklimatologie — část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a živočichy, zvláště hospodářskými zvířaty.

angl. zooclimatology; slov. zoobioklimatológia; rus. зооклиматология; 1993-a2

zoofenofáze, viz zoofenologie.

angl. zoophenophase; slov. zoofenofáza; rus. зоофенофаза; 1993-a1

zoofenologie — část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů živočichů neboli živočišných fenologických fází v závislosti na počasí a klimatu. K těmto fázím neboli zoofenofázím patří především první výskyt škůdců (a nástup následných generací), kulminace výskytu škůdců, přílet ptactva, první zpěv, počátek kladení vajec, houfování ptactva a odlet ptactva.

angl. zoophenology; slov. zoofenológia; rus. зоофенология; 1993-a3

zooklimatologie, syn. zoobioklimatologie.

slov. zooklimatológia; 1993-a1

zora — zast. knižní výraz pro ranní červánky.

slov. zora; 1993-a1

zostření fronty, zvýraznění fronty — proces, při němž se na atmosférické frontě zvětšuje velikost rozdílů mezi vzduchovými hmotami především v teplotě, ale i u jiných met. prvků. Například na teplých frontách se pozoruje tehdy, pokud postupují v zimním období nad prochlazenou pevninu. Na studené frontě nastává zostření fronty tehdy, pokud postupuje v letním období z oceánu nad přehřátou pevninu. Zostření fronty podmiňuje i denní doba; v zimě v noci se zostřují teplé fronty, v létě ve dne studené fronty. Zostření fronty nemusí nutně vést ke zvýšení aktivity projevů počasí na ní.

angl. sharpening of a front; intensification of a front; slov. zvýraznenie frontu; rus. обострение фронта; 1993-a3

zpracování dat z meteorologické družice — komplex procesů zpracování družicí naměřených dat, resp. snímků. Zpravidla zahrnuje různé korekce případných chyb měření, kalibraci dat (převod družicí naměřených dat na fyzikální veličiny – intenzitu záření, odrazivost, jasovou teplotu), přemapování dat (jejich transformaci do nějaké konkrétní mapové projekce), a jejich další cílené zpracování – buď pro zobrazení formou digitálního snímku (resp. jejich sekvencí), nebo pro další automatizované nebo počítačové využití (např. různé odvozené meteorologické produkty, asimilace do numerických modelů počasí, aj.).

angl. satelite data processing; slov. spracovanie údajov z meteorologickej družice; 2014

zpráva — soubor dat a/nebo informací sestavených a předávaných podle platných mezinárodních nebo vnitrostátních předpisů. Viz též zpráva meteorologická.

angl. message; report; slov. správa; rus. информация; сводка сообщение; 1993-a3

zpráva INTER — do dubna 2010 vnitrostátní meteorologická zpráva obsahující meteorologické, klimatologické a agrometeorologické údaje za uplynulých 24 hodin s případnými dodatky za uplynulý týden.

slov. správa INTER; rus. ИНТЕР; 1993-a3

zpráva letecká meteorologická pravidelná (METAR) — základní meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná v pravidelných, zpravidla hodinových nebo půlhodinových časových intervalech. Zpráva METAR (Meteorological Aviation Report) se sestavuje na základě pozorování pozemní met. stanice na letišti a obsahuje kromě označení letiště a času pozorování údaje o větru, dohlednostidráhové dohlednosti, o stavu počasí, o provozně význačné oblačnosti, o teplotě vzduchu, teplotě rosného bodu a o tlaku vzduchu redukovaném na hladinu moře podle mezinárodní standardní atmosféry (QNH). Zpráva METAR může obsahovat také informaci o stavu drah a předpověď pro přistání trend. Viz též počasí příznivé pro letecký provoz.

angl. Aerodrome routine meteorological report (METAR); slov. pravidelná letecká meteorologická správa; rus. МЕТАР; 1993-a3

zpráva letecká meteorologická mimořádná (SPECI)meteorologická zpráva pro letecké účely vysílaná mimo pravidelné zpravodajské termíny s cílem zvýšit operativnost řízení letové činnosti. Vysílá se při stanovené míře zhoršení i zlepšení povětrnostních podmínek. Sestavuje se podle kódu SPECI. Pro vysílání zprávy SPECI jsou přesně definována kritéria, zahrnující změny směru, rychlosti a nárazů větru, dále změny dohlednostidráhové dohlednosti, provozně význačné oblačnosti a výskyt význačných jevů počasí. Viz též zpráva o náhlé změně počasí.

angl. Aerodrome special meteorological report (SPECI); slov. zvláštna letecká meteorologická správa; rus. СПЕЦИ; 1993-a3

zpráva meteorologická — označení pro soubor pozorovaných, naměřených, zpracovaných nebo předpověděných met. údajů a příslušných identifikačních údajů (místo, čas, přístrojového vybavení apod.) Meteorologická zpráva je opatřena stanoveným telekomunikačním záhlavím a je zakódována podle mezinárodních nebo vnitrostátních kódů a příslušných pravidel. Zprávy zakódované podle tradičních alfanumerických kódů mají přesně stanovený obsah, daný předepsaným pořadím jednotlivých prvků, z nichž některé je možné za stanovených podmínek vypustit. Nejznámější meteorologická zpráva tohoto typu je zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP) a zpráva z pozemní stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách (TEMP). Zcela odlišnou strukturu mají zprávy, které obsahují nejen met. data a příslušné identifikační údaje, ale také popis vlastního obsahu dané zprávy. Tento typ zpráv je většinou v binárním formátu (BUFR).

angl. meteorological report; slov. meteorologická správa; rus. метеорологическая сводка; 1993-a3

zpráva o měsíčních údajích z pozemní stanice (CLIMAT)meteorologická zpráva sestavená podle kódu CLIMAT a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Obsahuje identifikaci měsíce, roku a stanice, a v sekci 1 prům. měs. tlak vzduchu v úrovni stanice, tlak vzduchu redukovaný na určitou hladinu nebo prům. hodnotu geopotenciálu, prům. měs. teplotu vzduchu, prům. měs. tlak vodní páry, počet dní se srážkami alespoň jeden mm, měs. úhrn srážek s uvedením frekvenčního intervalu, do kterého tento úhrn spadá, a trvání slunečního svitu v hodinách a v procentech normálu za daný měsíc. Sekce 2 obsahuje normály prvků sekce 1. Sekce 3 a 4 obsahují údaje o počtu dní v daném měsíci, kdy určitý prvek překročil stanovenou hodnotu a údaje o výskytu extrémních hodnot s uvedením dne výskytu. Měsíční údaje ze stanice na lodi se předávají ve tvaru zpráv sestavovaných podle kódu CLIMAT SHIP analogického kódu CLIMAT.

angl. Report of monthly values from a land station (CLIMAT); slov. správa o mesačných údajoch z pozemnej stanice; rus. КЛИМАТ; 1993-a3

zpráva o měsíčních aerologických průměrech z pozemní stanice (CLIMAT TEMP) — do června 2010 aerol. zpráva sestavovaná podle kódu CLIMAT TEMP a vysílaná pravidelně po skončení daného kalendářního měsíce. Současně se zprávou CLIMAT TEMP byla zrušena také zpráva CLIMAT TEMP SHIP o měs. průměrech aerol. hodnot ze stanice na lodi.

angl. Report of monthly aerological means from a land station (CLIMAT TEMP); slov. správa o mesačných priemeroch aerologických hodnôt z pozemnej stanice; rus. КЛИМАТ-ТЕМП; 1993-a3

zpráva o náhlé změně počasí — 1. zpráva o náhlém zhoršení počasí (BOUŘE) vysílaná při překročení stanovených limitů hodnot vybraných met. prvků, která začíná skupinou MMMMw2 (w2 je kódové číslo jevu, jehož se změna týká). Do roku 1999 se vysílala také zpráva v případě zlepšení počasí začínající skupinou BBBBw2;
2. met. stanice vysílající pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR) používají pro vyjádření náhlé změny mimořádné letecké meteorologické zprávy (SPECI).

angl. special weather report (sudden changes); slov. správa o náhlej zmene počasia; rus. сообщение о внезапном изменении погоды; 1993-a3

zpráva o příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (RAD) — vnitrostátní zpráva obsahující desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu (a identifikaci charakteru dat) za poslední hodinu. Zpráva RAD se sestavuje v synoptických termínech na stanicích SVZ (síť včasného zjištění). Při splnění stanovených kriterií nebo na výzvu z centra se vysílá navíc zpráva WARRAD, obsahující desetiminutové údaje příkonu fotonového dávkového ekvivalentu za půl hodiny od posledního synoptického termínu.

angl. report of photon dose ekvivalent rate (RAD); slov. správa o príkone fotonového dávkového ekvivalentu (RAD); 2014

zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice (SYNOP) — zákl. meteorologická zpráva obsahující údaje potřebné pro kreslení přízemních synoptických map a pro operativní nebo statist. zpracování. Sestavuje se podle kódu SYNOP. Zpráva SYNOP obsahuje identifikační sekci (den v měsíci, hodina, identifikace jednotek rychlosti větru, indikativ stanice a oblastní indikativ), sekci 1 (horizontální dohlednost, směr a rychlost větru, teplota vzduchu a teplota rosného bodu, tlak vzduchu, tlaková tendence, stavprůběh počasí, množství srážek a údaje o oblačnosti), sekci 3 (extrémní teploty vzduchu, stav půdy, výška sněhové pokrývky, trvání slunečního svitu, množství srážek, nárazy větru, námrazky a další informace) a sekci 4 (údaje o oblačnosti pod úrovní stanice). Pro vnitrostátní výměnu dat se používá i sekce 5 (v ČR relativní vlhkost, půdní teploty a údaje ze stožárových měření). Zpráva SYNOP se na stanicích ČR sestavuje a vysílá ve všech synoptických termínech, tj. každou hodinu.

angl. Report of surface observations from a fixed land station (SYNOP); slov. správa o prízemných meteorologických pozorovaniach z pozemnej stanice; rus. СИНОП; 1993-a3

zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice zkrácená (SYRED) — do roku 1991 interně používané označení pro zprávu SYNOP z termínů 01, 02, 04, 05, 07, 08, 10, 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20,  22, a 23 UTC.

slov. skrátená správa o prízemných meteorologických pozorovaniach z pozemnej stanice; rus. СИРЕД; 1993-a3

zpráva o přízemních meteorologických pozorováních zkrácená (AERO) — zpráva o přízemních meteorologických pozorováních z pozemní stanice, používaná v letectví do roku 1968.

angl. AERO; slov. skrátená správa o prízemných meteorologických pozorovaniach; rus. АЭРО; 1993-a3

zpráva o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy (SNOWTAM) — zpráva obsahující údaje o stavu povrchu vzletové a přistávací dráhy při výskytu sněhu, ledu a podobných jevů. Za měření pro zprávu SNOWTAM a také za její sestavení zodpovídají správy letiště. V období zimního provozu letiště je ze zprávy SNOWTAM generována informace o stavu drah, která se následně zařazuje do pravidelné letecké meteorologické zprávy (METAR).

angl. SNOWTAM; slov. správa o stave povrchu vzletovej a pristávacej dráhy; rus. СНОВТАМ; 1993-a3

zpráva synoptickámeteorologická zpráva o výsledcích met. měření a pozorování v synoptických termínech pozorování a kódovaná podle mezin. kódu.

angl. synoptic report; slov. synoptická správa; rus. синоптическая сводка; 1993-a3

zpráva z pozemní stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách (TEMP) — zpráva o tlaku a teplotě vzduchu, o deficitu teploty rosného bodu a o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a také v hladinách významných změn vert. průběhu teploty a rychlosti větru. Zpráva se sestavuje podle kódu TEMP. Část A, resp. C této zprávy obsahuje údaje o všech uvedených parametrech volné atmosféry ve standardních izobarických hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. V části B, resp. D, jsou uvedeny hodnoty teploty a deficitu teploty rosného bodu v hladinách významných změn vert. průběhu teploty do hladiny 100, resp. nad 100 hPa (sekce 5) a významné změny větru (sekce 6). Zpráva TEMP obsahuje i údaje o tropopauze, o max. rychlosti a vert. střihu větru v rozsahu daného měření. Zprávy TEMP se vysílají každých šest nebo každých dvanáct hodin a slouží kromě rozboru teplotního zvrstvení ovzdušívertikálního profilu větru na daném místě také k sestavování výškových met. map. Zpráva z mořské stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách se sestavuje podle kódu TEMP SHIP. Viz též měření aerologické, měření meteorologických prvků v mezní vrstvě a volné atmosféře.

angl. Upper level pressure, temperatur, humidity and wind report from a fixed land station (TEMP); slov. správa z pozemnej stanice o tlaku, teplote, vlhkosti a vetre vo vyšších hladinách; rus. ТЕМП; 1993-a3

zpráva z pozemní stanice o výškovém větru (PILOT) — zpráva o směru a rychlosti větru ve standardních izobarických hladinách a v hladinách význačných změn větru. Sestavuje se podle kódu PILOT. V části A, resp. C této zprávy, jsou uvedeny údaje o větru ve standardních izobarických hladinách a údaje o max. rychlosti a vert. střihu větru do hladiny 100, resp. nad 100 hPa. Část B, resp. D, obsahuje údaje o význačných změnách směru a rychlosti větru v hladinách do 100, resp. nad 100 hPa. Zpráva PILOT se sestavuje jen při pilotovacím měření nebo při měření větru radiotechnickými prostředky. Zjednodušenou formou zprávy PILOT je PILOT SPECIAL. Obsahuje informace o větru do výšky 5 000 m po vrstvách 500 m a nad výškou 5 000 m jsou uváděny údaje o větru z hladin vzájemně vzdálených o 1 000 m. Zpráva z mořské stanice o výškovém větru se sestavuje podle kódu PILOT SHIP, který je kódu PILOT analogický.

angl. Upper-wind report from a fixed land station (PILOT); slov. správa z pozemnej stanice o výškovom vetre; rus. ПИЛОТ; 1993-a3

zrcadlenífotometeor vytvářený lomem a totálním odrazem světelných paprsků ve vzduchových vrstvách, který se projevuje vznikem nepravých obrazů blízkých nebo vzdálených předmětů. Rozlišuje se spodní zrcadlení, při němž je obraz převrácený a leží níže než příslušný reálný objekt, a svrchní zrcadlení s obrazem ve větší výšce než odpovídá výšce reálného předmětu, který se popř. může nalézat i za obzorem. Spodní zrcadlení vzniká nad silně zahřátými povrchy (pouštním pískem, asfaltovými a betonovými plochami v létě apod.), nad nimiž se vytváří vzduchová vrstva s inverzí hustoty vzduchu, což vyvolává opt. dojem zrcadlící vodní hladiny. Svrchní zrcadlení bývá naopak pozorováno nad studenými povrchy (např. studenými vodními plochami, ledovými a sněhovými poli) nebo může vznikat v souvislosti s výškovými inverzemi teploty vzduchu. Následkem velkých horiz. gradientů hustoty vzduchu, působených výrazným nerovnoměrným ohříváním aktivního povrchu, se vytváří boční zrcadlení, kdy fiktivní obraz je vzhledem k odpovídajícímu předmětu bočně posunut. Vzájemnou kombinací uvedených typů zrcadlení nebo např. současným výskytem svrchního zrcadlení na dvou nebo více nad sebou ležících vrstvách s inverzí teploty vzniká vícenásobné zrcadlení. Opt. úkazy související se zrcadlením se též označují jako fáta morgana. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, zvýšení obzoru.

angl. mirage; slov. zrkadlenie; rus. мираж; 1993-a1

zrcadlení boční, viz zrcadlení.

angl. lateral mirage; slov. bočné zrkadlenie; rus. боковой мираж; 1993-a1

zrcadlení spodní, viz zrcadlení.

angl. inferior mirage; slov. spodné zrkadlenie; rus. нижний мираж; 1993-a1

zrcadlení svrchní, viz zrcadlení.

angl. superior mirage; slov. vrchné zrkadlenie; rus. верхний мираж; 1993-a1

zrcadlení vícenásobné, viz zrcadlení.

angl. multiple mirage; slov. viacnásobné zrkadlenie; rus. многочисленный мираж; 1993-a1

zrcátko oblačné, viz nefoskop.

angl. mirror nephoscope; reflection nephoscope; slov. oblačné zrkadielko; rus. зеркальный нефоскоп; 1993-a1

zrcátko rosné — jeden z typů kondenzačního vlhkoměru.

angl. mirror-type hygrometer; slov. rosné zrkadielko; rus. зеркало для измерения точки росы; 1993-a1

zrna sněhová — jeden z hydrometeorů. Je to srážka složená z velmi malých bílých a neprůhledných zrnek ledu, která jsou obvykle zploštělá nebo podlouhlá a mají průměr menší než 1 mm. Při dopadu na tvrdou půdu neodskakují ani se netříští. Obyčejně padají ve velmi malých množstvích, nejčastěji z oblaků druhu stratus nebo z mlhy, nikdy však v přeháňce. Před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků se tento druh srážek nazýval „krupice“.

angl. snow grains; slov. snehové zrná; rus. снежные зерна; 1993-a2

zrychlení Coriolisovo, viz síla Coriolisova.

angl. Coriolis acceleration; slov. Coriolisovo zrýchlenie; rus. ускорение Кориолиса; 1993-a1

zrychlení tíhové — zrychlení g, které danému tělesu uděluje síla zemské tíže, tj. výslednice gravitační síly a odstředivé síly rotace Země. Na 45° s.š. u mořské hladiny se v naší meteorologické literatuře obvykle uvádí g = 9,80617 m.s–2. Ve většině meteorologických výpočtů, např. pro barometrické účely, lze závislost tíhového zrychlení na zeměpisné šířce zanedbat a použít hodnotu tzv. normálního tíhového zrychlení gn = 980 665 m.s–2.

angl. gravity acceleration; slov. zrýchlenie tiaže; rus. ускорение силы тяжести; 1993-a3

z-systém — v meteorologii označení pro pravoúhlé souřadnicové systémy, v nichž osa z směřuje kolmo k horiz. rovině a vert. souřadnice je vyjádřena v délkových jednotkách. Viz též p-systém, sigma-systém, theta-systém, soustava souřadnicová hybridní.

angl. z-system; slov. z-systém; rus. система з; 1993-a2

zvláštnosti oblaků — doplňující charakteristika oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která si všímá zvláštních detailů ve tvaru oblaků, jejich výčnělků, útržků apod. Týž oblak se může vyznačovat několika zvláštnostmi. Rozeznáváme tyto zvláštnosti oblaků: incus, mamma, virga, praecipitatio, arcustuba.

angl. supplementary features of clouds; slov. zvláštnosti oblakov; rus. дополнительные особенности облаков; 1993-a3

zvrat počasí — náhlá a výrazná změna počasí, způsobená zpravidla rychlou přestavbou povětrnostní situace, spojená s výměnou vzduchových hmot značně odlišných vlastností.

angl. abrupt change of weather; slov. zvrat počasia; rus. резкое изменение погоды; 1993-a1

zvrat teploty, starší nevhodné syn. pro termín inverze teploty vzduchu.

angl. abrupt change of temperature; slov. zvrat teploty; rus. резкое изменение температуры; 1993-a2

zvrstvení atmosféry teplotní, stratifikace atmosféry teplotní — průběh teploty vzduchu s výškou, vyjádřený vertikálním profilem teploty vzduchu, resp. vertikálním teplotním gradientem γ. V troposféře teplota s výškou obvykle klesá, tedy γ > 0; může však nastat i izotermie (γ =  0) nebo inverze teploty vzduchu (γ < 0). Vztah mezi hodnotou γD v určité hladině atmosféry, suchoadiabatickým teplotním gradientem γnasyceně adiabatickým teplotním gradientem γS určuje vertikální stabilitu atmosféry. Jestliže v suchém nebo nenasyceném vzduchu je γ = γD, označujeme teplotní zvrstvení jako indiferentní; při γ < γD jde o stabilní zvrstvení, při γ > γD je teplotní zvrstvení atmosféry instabilní, viz absolutní instabilita atmosféry. V nasyceném vzduchu platí totéž při γ = γS, γ < γS (viz absolutní stabilita atmosféry) a γ > γS. Podmíněně instabilní zvrstvení, kdy γ < γD a zároveň γ > γS, způsobuje podmíněnou instabilitu atmosféry. Viz též vrstva inverzní, vrstva teplotní zadržující.

angl. thermal stratification; slov. teplotné zvrstvenie ovzdušia; rus. температурная стратификация атмосферы; 1993-a3

zvuk v atmosféře, viz šíření zvuku v atmosféře, akustika atmosférická, hrom.

angl. sound in atmosphere; slov. zvuk v atmosfére; rus. звук в атмосфере; 1993-a1

zvýraznění fronty, syn. zostření fronty.

slov. zvýraznenie frontu; 1993-a1

zvýšení horizontu, syn. zvýšení obzoru.

slov. zdvihnutie horizontu; rus. поднятие горизонта; 1993-a1

zvýšení obzoru (horizontu) — opt. úkaz vznikající v případech, kdy hustota vzduchu nad zemským povrchem velmi rychle klesá s výškou, např. ve výrazné přízemní inverzi teploty vzduchu. Vlivem zvýšeného zakřivení světelných paprsků v tomto případě dochází ke zdánlivému zvednutí polohy objektů na obzoru, popř. k možnosti pozorovat předměty ležící blízko za geometrickým obzorem. Dojde-li přitom k totálnímu odrazu paprsků procházejících atmosférou šikmo vzhůru, vytváří se svrchní zrcadlení. Opačným jevem je snížení obzoru, pozorované nad přehřátými povrchy ve vrstvě inverze hustoty vzduchu, jež může být doprovázeno spodním zrcadlením. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře, fáta morgana.

angl. looming of horizon; slov. zdvihnutie obzoru; rus. поднятие горизонта; 1993-a2