Š

šedesátky ječící, viz čtyřicítky řvoucí.

angl. shrieking sixties; screaming sixties; slov. jačiace šesťdesiatky; rus. беснующиеся шестидесятые; 1993-a1

šedivák — lid. název pro jíní, hovorově označované též šedý mráz.

slov. sivý mráz; 1993-a1

šipka větru — vyjadřuje směr větru v daném místě na synoptické mapě ve staničním modelu. Viz též opeření šipky větru, praporek větru.

angl. wind arrow; wind shaft; slov. šípka vetra; rus. ветровая стрелка; 1993-a2

široko, syn. scirocco.

slov. široko; 1993-a1

šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře — rychlost šíření elmag. vlnění v atmosféře c je dána vzorcem:
c=c0/n,
kde c0 značí rychlost elmag. vlnění ve vakuu a n index lomu, který lze spočítat ze vztahu:
nεrμr,
v němž εr je rel. permitivita a μr rel. magnetická permeabilita vzduchu. Protože ve vzduchu μr≈1 lze s dostatečnou přesností položit
n=εr.
Pro šíření světla v atmosféře má značný význam závislost n na vert. souřadnici z , což můžeme pro danou vlnovou délku vyjádřit ve tvaru:
nz=( n01)T0p p0T2(T z+gR),
kde p značí tlak vzduchu, T teplotu vzduchu v K, g velikost tíhového zrychlení, R měrnou plynovou konstantu vzduchu, T0 teplotu 273 K, p0 tlak 1 000 hPa a n0 index lomu ve vzduchu při teplotě T0 a tlaku p0. Podíl g/R = 3,42 K / 100 m je vert. gradient teploty v případě homogenní atmosféry. Je zřejmé, že n se zmenšuje s výškou (n/z <0) tehdy, jestliže teplota s výškou klesá pomaleji než o 3,42 K na 100 m nebo existuje izotermie či inverze teploty. V těchto případech má trajektorie světelného paprsku tvar vypuklý směrem vzhůru. Při šíření paprsku do vyšších vrstev ovzduší potom může dojít k tomu, že úhel sevřený paprskem a vertikálou dosáhne příslušné kritické hodnoty potřebné k totálnímu odrazu paprsku směrem dolů. V tomto případě jsou splněny podmínky pro vznik opt. jevů označovaných jako svrchní zrcadlení. Totálnímu odrazu napomáhá existence výškových inverzí teploty vzduchu. V důsledku zmíněného zakřivení paprsků se zdánlivá poloha Slunce, popř. Měsíce a hvězd na obloze jeví pozemskému pozorovateli o něco výše než poloha skutečná (tzv. astronomická refrakce). Zakřivení opt. paprsků též umožňuje dohlednost poněkud za geometrický obzor. Opačný případ (n/z >0) , kdy teplota klesá s výškou rychleji než o 3,42 K na 100 m, se běžně vyskytuje pouze v silně přehřáté vrstvě vzduchu bezprostředně přiléhající k zemskému povrchu a trajektorie světelného paprsku má pak tvar vypuklý směrem dolů. Známým opt. úkazem, vyskytujícím se za těchto podmínek, je spodní zrcadlení ve vrstvě přehřátého vzduchu při zemském povrchu. V meteorologii má značný význam i šíření rádiových vln, využívaných např. v meteorologických radiolokátorech. Tyto vlny se šíří podle stejných zákonitostí jako světlo, avšak index lomu je v  tomto případě ovlivňován i vlhkostí vzduchu. Viz též refrakce atmosférická, útlum elektromagnetických vln.

angl. propagation of electromagnetic waves in atmosphere; slov. šírenie elektromagnetických vĺn v atmosfére; rus. распространение электромагнитных волн в атмосфере; 1993-a1

šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře anomální — šíření elmag. energie v atmosféře na neobvykle velké vzdálenosti, které je podmíněno anomálním prostorovým rozložením indexu lomu.

angl. anomalous propagation; slov. anomálne šírenie elektromagnetických vĺn v atmosfére; rus. аномальное распространение; 1993-a1

šíření příměsí v atmosféře — souhrnné označení pro rozptyl příměsí v ovzduší a přenos příměsí. Viz též transport znečišťujících příměsí, transmise exhalátů.

angl. spreading of air pollution; slov. šírenie prímesí v atmosfére; rus. распространение примесей в атмосфере; 1993-a1

šíření světla v atmosféře, viz šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

angl. propagation of light in atmosphere; slov. šírenie svetla v atmosfére; rus. распространение света в атмосфере; 1993-a1

šíření tepla v půdě, viz zákony Fourierovy.

angl. heat spreading in soil; slov. šírenie tepla v pôde; rus. распространение тепла в почве; 1993-a1

šíření zvuku anomální, viz šíření zvuku v atmosféře.

angl. anomalous propagation of sound; slov. anomálne šírenie zvuku; rus. аномальное распространение звука; 1993-a1

šíření zvuku v atmosféře — šíření zvukových vln v atmosféře, jehož rychlost c je dána vzorcem:
c=κRT,
kde κ značí Poissonovu konstantu, vyjadřující poměr měrného tepla vzduchu při stálém tlaku a při stálém objemu, R měrnou plynovou konstantu vzduchu a T teplotu vzduchu v K. Při teplotě 273 K, za bezvětří a v suchém vzduchu je c = 331,36 m.s–1. Protože měrná plynová konstanta vlhkého vzduchu je o něco větší než táž konstanta platná pro suchý vzduch a její hodnota poněkud roste s obsahem vodní páry ve vzduchu, zvětšuje se rychlost zvuku s růstem absolutní vlhkosti. Pro opravu rychlosti zvuku na vlhkost lze užít vzorce:
Δc=0,14cep,
v němž p značí tlak vzduchu a e tlak vodní páry. Vane-li vítr, je celková rychlost zvuku dána součtem rychlosti zvuku v  klidném vzduchu a složky rychlosti proudění v daném směru, čehož se využívá u akustických anemometrů. Pro zvukové vlny lze aplikovat zákony odrazu a lomu i pojem zvukového paprsku (kolmice k vlnoploše) a  definovat index lomu n = T–1/2. V obvyklém případě, kdy teplota vzduchu klesá s výškou, platí (n/z >0) a dráhy zvukových paprsků orientovaných šikmo vůči zemskému povrchu se zakřivují tak, že mají tvar poněkud vypuklý směrem dolů. Opačná situace nastává ve vrstvách s inverzí teploty vzduchu, kde (n/z <0) a zmíněné dráhy mají tvar vypuklý vzhůru. V tomto případě může nastat totální odraz zvukové vlny, která se pak vrací k zemi často v místech, kam už neproniká zvuk šířící se od svého zdroje přímo podél zem. povrchu a je tlumený na jeho nerovnostech. Tímto způsobem vzniká jev anomální slyšitelnosti a za vhodných podmínek může být v souvislosti se silnými zdroji zvuku (výbuchy apod.) pozorováno i několik pásem anomální slyšitelnosti oddělených pásmy ticha, kdy zvuk je střídavě slyšitelný a neslyšitelný v kruhových oblastech, někdy jen v sektorech, okolo zdroje zvuku. Počátkem 20. století bylo šíření zvuku v atmosféře jednou z nepřímých metod výzkumu vysokých vrstev atmosféry.

angl. propagation of sound; slov. šírenie zvuku v atmosfére; rus. распространение звука; 1993-a1

šířky koňské — námořnické označení pro oblasti oceánů v  zeměp. šířkách 25 až 40°, přesněji pro vnitřní části subtropických anticyklon se slabým větrem nebo častým bezvětřím. Název koňské šířky pochází z doby plachetnic, kdy se přepravovali koně napříč oceánem z Evropy do Ameriky. V uvedených zeměp. šířkách se pro slabý vítr plavba zdržovala a koně na palubách plachetnic hynuli nedostatkem pitné vody, když se cesta příliš prodloužila. Viz též pás vysokého tlaku vzduchu subtropický, tišiny subtropické, čtyřicítky řvoucí.

angl. horse latitudes; slov. konské šírky; rus. конские широты; 1993-a1

škola meteorologická bergenská, syn. škola meteorologická norská.

angl. Bergen school of meteorology; slov. bergenská meteorologická škola; rus. бергенская метеорологическая школа; 1993-a1

škola meteorologická chicagská — směr a výsledky met. bádání konaného v Chicagu v Ústavu pro výzkum atmosféry. Za jejího zakladatele je považován C. G. Rossby. Dále k ní patří D. Fultz, J. Namias, N. A. Philipps, H. C. Willet a jiní. Škola meteorologická chicagská vznikla před II. světovou válkou, nejcennějších výsledků však dosáhla až po r. 1945. Studovala hlavně zákonitosti všeobecné cirkulace atmosféry a rozšířila znalosti o vlnové cirkulaci atmosféry. Studovala časové a prostorové změny dlouhých vln (Rossbyho vlny), které se využívají při předpovědi počasí a sledovala mimozemské vlivy na atm. cirkulaci. Přispěla ke zlepšení numerických předpovědí počasí zavedením nových předpovědních modelů.

angl. Chicago school of meteorology; slov. chicagská meteorologická škola; 1993-a1

škola meteorologická lipská — směr a výsledky prací v Geofyz. ústavu v Lipsku, které předcházely norské meteorologické škole. Lipská meteorologická škola je spjata především s působením V. Bjerknese, který v letech 1913–1917 spolu se svým asistentem R. Wengerem sestavil a publikoval detailní synoptické mapy představující nové stadium při studiu atm. front. Na základě balonových výstupů bylo sestaveno 10 map barické topografie od 1 000 hPa do 100 hPa, byly kresleny izohypsyizobary pro oblast Evropy i mapy proudnic a rychlostí větru při zemi. Tím byla zavedena metoda mapového zpracování aerol. údajů, která se brzy rozšířila v synoptické meteorologii. K představitelům školy meteorologické lipské patří také L. Weickmann, v Lipsku ve 20. letech působili i T. Bergeron a G. Swoboda.

angl. Leipzig school of meteorology; slov. lipská meteorologická škola; rus. лейпцигская метеорологическая школа; 1993-a1

škola meteorologická norská (bergenská) — směr a  výsledky prací ve Výzk. ústavu v Bergenu (Norsko). Za zakladatele této školy je považován V. Bjerknes. Vyšla z ní řada vynikajících meteorologů (J. Bjerknes, T. Bergeron, E. Palmen, H. Solberg aj.), kteří v letech 1917–1930 teor. rozpracovali termodynamiku a hydrodynamiku trojrozměrné struktury vzduchových hmot a atm. front, vzniku a vývoje cyklonanticyklon ve vztahu k všeobecné cirkulaci atmosféry. Přínos této skupiny vědců byl i v tom, že objevené poznatky o zákonitosti atm. procesů průběžně využívali v předpovědní službě, a tím výrazně zlepšili kvalitu předpovědí počasí. Metody norské meteorologické školy v čs. povětrnostní službě zavedl ve 20. letech 20. stol. G. Swoboda.

angl. Norway school of meteorology; slov. nórska meteorologická škola; rus. норвежская метеорологическая школа; 1993-a1

štěpení konvektivní bouře — proces, při kterém se jedna konv. buňka rozdělí na dvě buňky se vzájemně opačně rotujícími vzestupnými proudy, resp. mezocyklonami. Tento proces je podmíněn prostředím se silnou instabilitou a silným vertikálním střihem větru ve spodních vrstvách bouře. V ideálním případě, kdy nedochází ke stáčení směru větru s výškou, může dojít k vytvoření páru osově symetrických supercel, z nichž jedna rotuje anticyklonálně a druhá cyklonálně. Cyklonálně rotující supercela se pak většinou odklání vpravo od šíření původních cel a anticyklonálně rotující supercela vlevo. V běžnějších případech stáčení směru větru s výškou dochází k zesílení jedné ze supercel a zániku druhé supercely. V prostředí s pravotočivým stáčením střihu větru vzniká pouze cyklonálně rotující supercela, která se šíří vpravo od původního šíření cel, v prostředí s levotočivým stáčením střihu větru vzniká anticyklonálně rotující supercela, která se šíří vlevo od původního šíření cel.

angl. convective storm splitting; slov. štiepenie konvektívnej búrky; 2014

šum klimatický — proměnlivost stavu klimatického systému v malých měřítcích, která má malou či žádnou organizovanou strukturu v čase či prostoru. Malé měřítko klimatického šumu je uvažováno relativně vzhledem k měřítkům studovaného klimatického signálu. Oddělení klimatického šumu od klimatického signálu je jeden ze základních úkolů analýzy klimatických dat. Viz šum meteorologický, signál klimatický.

angl. climatic noise; slov. klimatický šum; rus. климатический шум; 1993-a3

šum meteorologický — v synoptickédynamické meteorologii atm. procesy, které jsou nezajímavé z hlediska předpovědi počasí (např. zvukové vlny), případně jsou nerealisticky zesíleny v modelech atmosféry (gravitační vlny) apod. K oddělení žádoucích složek časových řad od nežádoucích (šumu) se používá tzv. filtrace. V numerických předpovědích počasí se meteorologický šum odstraňuje filtrací počáteční podmínky (inicializace vstupních dat), anebo se použijí vhodně aproximované (filtrované) rovnice. Zvukové vlny se vylučují hydrostatickou nebo anelastickou aproximací, vliv gravitačních vln vysokých rychlostí se omezuje geostrofickou aproximací. Meteorologický šum se uplatňuje i při meteorologických měřeních, kde k jeho potlačení slouží vhodná konstrukce (setrvačnost) meteorologického přístroje, resp. vhodné průměrování vzorků měření.

angl. meteorological noise; slov. meteorologický šum; rus. метеорологический шум; 1993-a3