R

radar — syn. radiolokátor. Pochází ze zkr. angl. názvu radio detection and ranging.

angl. radar; slov. radar; 1993-a3

radiace, syn. záření.

angl. radiation; slov. radiácia; 1993-a1

radiatus (ra) — jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblaky odrůdy ra jsou uspořádány v širokých rovnoběžných pásech, které se vlivem perspektivy zdánlivě sbíhají v úběžníkovém bodě, rozprostírají-li se oblačné pásy přes celou oblohu, sbíhají se zdánlivě do dvou protilehlých úběžníků. Vyskytuje se hlavně u druhů cirrus, altocumulus, altostratus, stratocumuluscumulus. Termín ra (čes. paprskovitý) byl zaveden v r. 1926.

angl. radiatus; slov. lúčovitý; 1993-a2

radioaktivita atmosféry — přítomnost látek v atmosféře, jejichž atomová jádra se samovolně rozpadají a vysílají přitom radioakt. záření ( α, β, γ,  pozitrony, neutrony apod.). Koncentrace radioakt. látek vzniklých přirozenou cestou neboli přirozená radioaktivita atmosféry je malá. Radioakt. látky vzniklé umělou cestou, např. ostřelováním jader atomů různými elementárními částicemi v jaderných reaktorech nebo při jaderných výbuších, jsou příčinou umělé radioaktivity atmosféry. Jsou-li přítomny ve větších koncentracích, mohou být příčinou radioakt. znečištění, popř. zamoření ovzduší. Viz též měření radioaktivity atmosféry, oblak radioaktivní.

angl. radioactivity of atmosphere; slov. rádioaktivita atmosféry; 1993-a1

radioaktivita atmosféry přirozenáradioaktivita atmosféry způsobená přítomností radioakt. izotopů, které se do atmosféry dostaly ze zemského povrchu nebo z vesmíru, popř. vznikly přímo v ovzduší působením toků elementárních částic nebo γ-záření, zpravidla kosmického původu. Na přirozené radioaktivitě atmosféry se nejvíce podílí radon.

angl. natural radioactivity; slov. prirodzená rádioaktivita atmosféry; 1993-a1

radioaktivita atmosféry uměláradioaktivita atmosféry vyvolaná lidskou činností, např. nukleárními nebo termonukleárními výbuchy, únikem z jaderných reaktorů, manipulací s radioakt. materiály apod.

angl. artificial radioactivity; slov. umelá rádioaktivita atmosféry; 1993-a2

radioatmometr — přístroj k měření účinku slunečního záření na výpar vody z listů rostlin. Viz též transpirace, atmometr.

angl. radio atmometer; slov. rádioatmometer; 1993-a0

radioatmosféra standardní — model atmosféry používaný při řešení úloh spojených s výpočty efektivního dosahu radiolokace objektů, radiokomunikačních spojů, při projekci radiolokačních, spojových a jiných zařízení. V modelu standardní radioatmosféry klesá teplota vzduchu s výškou o 6,5 °C na 1 km, tlak vzduchu klesá s výškou podle barometrické formule a tlak vodní páry e podle empirického vztahu A. Ch. Chrgiana
eh=e0exp[ h(bhc)],
kde h je výška v km a konstanty bc závisejí na roční době v rozmezí 0,1112 ≤ b ≤ 0,2181; 0,0286 ≤ c ≤ 0,0375. Index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu n je pro troposférické výšky lineárně závislý na h a pro stř. zeměp. šířky platí
dn/dh= 4,0.106km1.
Dále se ve standardní atmosféře zavádí efektivní poloměr Země místo skutečného poloměru Země a vztah poloměru zakřivení paprsku vzhledem k zakřivení Země s ohledem na atmosférickou refrakci. Hodnoty stavových veličin pro standardní radioatmosféru jsou tabelovány. Viz též atmosféra standardní.

angl. standard radioatmosphere; slov. štandardná rádioatmosféra; 1993-a2

radioecho, syn. odraz radiolokační.

angl. radio-echo; slov. rádioecho; 1993-a1

radiogoniografradiogoniometr se zařízením, umožňujícím registraci zjištěných údajů.

angl. radiogoniograph; slov. rádiogoniograf; 1993-a2

radiogoniometr — zařízení k určování směru cíle pomocí radiogoniometrie. Skládá se obvykle z úzkosvazkové antény otočné v horní polosféře, z radiopřijímače a všech technických zařízení nutných pro zpracování a indikaci signálu.

angl. radio direction finder; radiogoniometer; slov. rádiogoniometer; 1993-a1

radiogoniometrie — způsob určení směru cíle, který vyzařuje elmag. vlny. V úhlových souřadnicích se zaměřuje azimut a zpravidla i výškový (polohový) úhel. Pro určení polohy cíle v prostoru je pak nutné znát ještě jeho výšku, v  meteorologii slouží jako cíl nejčastěji vysílač radiosondy vynášený balonem, jehož výška se určuje při radiosondážním měření. Jinou metodou určení polohy je vyhodnocení průsečíku ze současného zaměřování dvěma radiogoniometry z různých stanovišť. Radiogoniometrie se v meteorologii používá jako jedna z metod radiosondáže. Někdy bývá využívána též při raketové sondáži ovzduší.

angl. radiogoniometry; slov. rádiogoniometria; 1993-a1

radiohorizont, obzor elektromagnetický — geometrické místo bodů na zemském povrchu kolem zdroje elmag. záření, v němž paprsky vyslané vysílačem jsou k povrchu tangenciální. Vlivem atmosférické refrakce je radiohorizont rozsáhlejší než geometrický nebo optický horizont. Za předpokladu hladkého zemského povrchu je poloměr radiohorizontu přibližně vyjádřen vztahem
Rrh=2R ef.h,
kde Rrh je poloměr radiohorizontu v km, Ref efektivní poloměr Země v km rovný 4/3 skutečného zemského poloměru a h výška antény nad zemským povrchem v m. Stř. hodnota zvětšení poloměru radiohorizontu činí 18 % ve srovnání s poloměrem opt. horizontu.

angl. radio horizon; slov. rádiohorizont; 1993-a2

radiolokace — radioelektronická metoda zjišťování výskytu, prostorového rozložení, popř. dalších charakteristik informací o objektech schopných odrážet nebo rozptylovat (popř. sami vysílat) elmag. záření v oblasti radiových vln. Radiolokace je prováděna pomocí radiolokátorů popř. pasivních detekčních systémů. V meteorologii jsou sledovanými objekty např. oblačnost, srážky, radiosondy, blesky apod. Radiolokace bývá označována též jako radiolokační detekce. Termín radiolokace je složen ze dvou latinských slov: radiare – vyzařovati a locus – místo. Rozlišuje se radiolokace aktivnípasivní. Viz též meteorologie radiolokační, odrazivost meteorologického cíle radiolokační, rovnice radiolokační, odraz radiolokační.

angl. radio detection and ranging; radiolocation; slov. rádiolokácia; 1993-a3

radiolokace aktivní sekundární — metoda radiolokace, využívající k získání informace o  radiolokačním cíli jeho aktivní spolupráce s radiolokátorem. Nejčastěji je sekundární radiolokace prováděna tak, že po přijetí impulzu vyslaného radiolokátorem vydá aktivní cíl signál odpovědi vlastním vysílačem. Tím se jednak zvýší dosah sledování takového cíle, jednak zpřesní určení jeho polohy v prostoru. Sekundární radiolokace je využívána především v letectví, v meteorologii pouze u některých typů radiosondtransosond. Viz též radiolokace aktivní primární, radiolokace pasivní.

angl. active radio detection; slov. aktívna sekundárna rádiolokácia; 1993-b3

radiolokace aktivní primární — metoda radiolokace, využívající k získání informace o radiolokačním cíli zpětného odrazu energie základního sondovacího impulzu od tohoto cíle. Někdy se v novější tech. praxi využívá i sondovacích impulzů vytvářených v jiném zdroji než ve vlastním radiolokátoru. Viz též cíl radiolokační, radiolokace aktivní sekundární, radiolokace pasivní.

slov. aktívna primárna rádiolokácia; 2014

radiolokace pasivní — metoda radiolokace, využívající k získání informace o radiolokačním cíli elmag. záření generované samotným cílem (radiová komunikace letadel, v meteorologii např. bleskové výboje). Většinou se využívá více přijímacích antén na různých místech, aby bylo možné pomocí triangulačních metod určit polohu cíle. Viz též cíl radiolokační, radiolokace aktivní.

angl. passive radio detection; slov. pasívna rádiolokácia; 1993-a3

radiolokátor, radar — elektronické zařízení pro detekci a lokalizaci vzdálených objektů, které rozptylují nebo odrážejí radiové elmag. záření. Radiolokátor se skládá z vysílače, anténního systému, přijímače, bloku signálového zpracování, bloku zpracování a vizualizace dat a  dalších doplňkových obvodů.
Nejčastěji jsou radiolokátory konstruovány jako monostatické, kdy jeden anténní systém je využíván pro vysílání i příjem. V takovém případě radarová detekce využívá odrazu a zpětného rozptylu signálu na radiolokačních cílech. Podstatně méně časté jsou bistatické radiolokátory, které mají oddělené vysílací a přijímací anténní systémy a pro detekci využívají přímého rozptylu.
Radiolokátory lze též rozdělit podle způsobu vyzařování na impulzní a radiolokátory se stálou vlnou. Častěji jsou využívány radiolokátory impulzní, které v pravidelných cyklech vysílají do atmosféry velmi krátké pulsy mikrovlnného elmag. záření o velkém okamžitém (špičkovém) výkonu, formované anténou (parabolickou) do úzkého svazku. Radar se vždy bezprostředně po vyslání pulsu přepne do přijímacího módu. Objekty ležící v cestě radarového paprsku odrážejí, rozptylují a absorbují energii. Malá část odražené a rozptýlené energie směřuje zpět k anténě, na které je zachycena a odvedena do přijímače, kde je zesílena a dále zpracována. Pokud je přijatý signál dostatečně silný je detekován a vyhodnocen jako radiolokační cíl. V rámci signálového zpracování je vyhodnocen přijatý výkon, případně další charakteristiky signálu. Přijatý výkon je pomocí radiolokační rovnice převeden na radiolokační odrazivost. Čas mezi vysláním pulzu a přijetím odraženého signálu udává vzdálenost cíle, který společně se známou polohou antény (azimut, elevace) jednoznačně lokalizují cíl v prostoru. Podle typu radiolokátoru je možné vyhodnotit i některé další charakteristiky cíle. Dopplerovské radiolokátory mohou navíc pomocí Dopplerova efektu vyhodnotit radiální rychlost cíle ze změny frekvence přijatého signálu. Polarimetrické radiolokátory umožňují navíc současně vyhodnocovat odrazy horizontálně a vertikálně polarizovaného záření a z jejich porovnání odvodit další charakteristiky.
Radiolokátory se stálou vlnou nejsou vhodné k určování přesné polohy cíle, umožňují však lepší měření radiální rychlosti cílů (např. policejní radary pro měření rychlosti vozidel).

angl. radar; slov. rádiolokátor; 2014

radiolokátor meteorologický dopplerovskýradiolokátor, který umožňuje měření radiálních rychlostí meteorologických cílů. Dopplerovské meteorologické radary s impulzním režimem umožňují lokalizovat a  studovat strukturu nebezpečných met. jevů, jako jsou tropické cyklony, supercely, tornáda, aj. Dále mohou být využity k výpočtu vertikálního profilu proudění nad radiolokátorem. Dopplerovské meteorologické radary s nepřetržitou vlnou se využívají k měření spektrálního rozložení velikosti kapalných, popř. pevných částic v atmosféře, profilů rychlostí jejich pohybu, růst velikosti srážk. elementů, turbulence, střihu větru.

angl. meteorological Doppler radar; slov. dopplerovský meteorologický rádiolokátor; 1993-a3

radiolokátor meteorologický impulzní — často se používá pouze termín meteorologický radiolokátor – radiolokátor pracující v impulzním režimu jehož technické parametry jsou uzpůsobeny pro detekci meteorologických cílů. Jedná se o nejužívanější typ radiolokátoru v meteorologii. Viz též poloměr efektivní, sodar, lidar, potenciál radiolokační meteorologický.

angl. impulse meteorological radar; slov. impulzný meteorologický radiolokátor; 1993-a3

radiometeorologie — hraniční obor mezi meteorologií, radiofyzikou a radiotechnikou, který se zabývá studiem vlivu atmosféry na šíření rádiových vln. V meteorologii se využívá závislosti šíření rádiových vln na stavu troposféry pro studium meteorologických cílů a jevů. Viz též meteorologie radiolokační.

angl. radiometeorology; slov. rádiometeorológia; 1993-a1

radiometr — obecně přístroj k měření elektromagnetického záření. 1. na meteorologických stanicích se používají radiometry pro měření v krátkovlnné oblasti slunečního záření (pyrheliometry, aktinometrypyranometry), záření v celém oboru spektra (pyrradiometry) nebo bilance záření (bilancometry). Tyto radiometry většinou používají termoelektrická nebo fotoelektrická čidla. 2. radiometry umístěné na meteorologických družicích se používají k získávání dat o zemském povrchu a atmosféře z měření vyzařovaného, odraženého, rozptýleného nebo pohlceného záření na různých vlnových délkách. Družicové radiometry se dělí dle způsobu měření na pasivní a aktivní, podle využití např. na zobrazovací (imager), sondážní (sounder), nebo skaterometry.

angl. radiometer; slov. rádiometer; 1993-a3

radiometr AVHRR (Advanced Very High Resolution Radiometer) — pasivní zobrazovací radiometr používaný od roku 1978 polárními met. družicemi NOAA a od roku 2006 evropskými polárními družicemi Metop. Tento šestikanálový přístroj byl, resp. bude naposledy použit na družicích NOAA–19 a Metop–3, následně bude nahrazen v současnosti (2013) vyvíjenými přístroji pro polární družice příští generace.

angl. AVHRR; slov. rádiometer AVHRR; 2014

radiometr družicový aktivní — obecné označení pro družicové radiometry, které pro pořizování informací využívají zpětně odraženého umělého záření, generovaného přístrojem družice. Do této kategorie lze zahrnout např. družicové lidary, ale rovněž družicové oblačné či srážkové radary. Do jisté míry lze aktivní radiometr považovat za synonymum pro radar.

angl. satellite active radiometer; slov. aktívny družicový rádiometer; 2014

radiometr družicový pasivní — obecné označení pro družicové radiometry, které pro pořizování informací využívají přirozené záření – odražené sluneční záření nebo tepelné záření vyzařované zemí, oblačností či plynnými složkami atmosféry.

angl. satellite passive radiometer; slov. pasívny družicový rádiometer; 2014

radiometr SEVIRI (Spinning Enhanced Visible and InfraRed Imager) — pasivní radiometr používaný od roku 2002 evropskými geostacionárními družicemi Meteosat druhé generace (MSG, Meteosat Second Generation). Přístroj SEVIRI má celkem 12 spektrálních kanálů, v nichž snímá celý zemský disk s periodicitou 15 minut, resp. severní část polokoule s periodicitou 5 minut.

angl. SEVIRI; slov. rádiometer SEVIRI; 2014

radiometr družicový sondážní (sounder) — obecné označení pro družicové radiometry, jejichž primárním zaměřením je pořizování trojrozměrných polí meteorologických charakteristik atmosféry, doplňujících aerologická sondážní data. Data z družicových sondážních radiometrů jsou společně s aerologickými a pozemními daty základními vstupními daty numerických předpovědí počasí. Viz též sondáž atmosféry družicová.

angl. satellite sounder; slov. sondážny družicový rádiometer; 2014

radiometr družicový zobrazovací (imager) — obecné označení pro družicové radiometry, jejichž primárním zaměřením je pořizování dvourozměrných polí různých veličin, např. snímků oblačnosti, rozložení pole teplot zemského povrchu, aj.

angl. satellite imager; slov. zobrazovací družicový rádiometer; 2014

radiometrie — fyz. obor zabývající se studiem a měřením elektromagnetického záření. V meteorologii syn. aktinometrie – měření a studium složek radiační bilance atmosféry, zemského povrchu nebo jejich soustavy.

angl. radiometry; slov. rádiometria; 1993-a3

radiopilotáž, viz měření větru radiotechnickými prostředky.

angl. rawinsonde observation; slov. rádiopilotáž; 1993-a1

radiorefrakce — slang. označení pro atmosférickou refrakci v oboru radiových vln, tj. pro lom elmag. vln v atmosféře. Viz index lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu.

slov. rádiorefrakcia; 1993-a3

radiosonda — met. přístroj používaný k měření met. prvků v mezní vrstvě atmosféry a ve volné atmosféře, který hodnoty měřených veličin předává aerol. stanici pomocí malého vysílače. Radiosonda nejčastěji měří teplotu, vlhkost a tlak vzduchu, směr a rychlost větru, popř. i jiné prvky, jako ozon, záření, el. potenciál aj. Konstrukčně se radiosondy skládají z čidel na měření met. prvků, z převodníku, z vysílače event. z přijímače signálu navigačního systému a z baterie. Od vypuštění první radiosondy v roce 1930 do současné doby bylo zkonstruováno množství různých typů radiosond a jejich modifikací. Ještě v osmdesátých letech 20. století se vypouštělo 36 typů radiosond. Podle použitého typu převodníku se radiosondy dělí na chronometrické, s morseovým kódem, frekvenční a modulační (analogové a digitální). Nosičem radiosondy je nejčastěji radiosondážní balon, letoun nebo raketa. Pojem radiosonda zavedl do mezinárodního používání něm. meteorolog H. Hergesell. Viz též měření radiosondážní.

angl. radiosonde; slov. rádiosonda; 1993-a3

radiosonda klesavá, dropsonda, sonda klesavá — radiosonda, která měří při sestupu atmosférou. Do výšky bývá vynášena obvykle letounem, raketou, nebo nesena transosondou, méně často balonem, nebo dělostřeleckým granátovým kontejnerem. Příslušné přijímací zařízení bývá obvykle umístěno ve speciálních prostředcích (letadlo, mobilní radiosondážní stanice apod.). Při měření bývá klesavá radiosonda nejčastěji aerodyn. brzděná padáčkem. Klesavé radiosondy se používají např. při met. měřeních nad polárními moři, středy tropických cyklon apod.

angl. dropsonde; slov. klesajúca rádiosonda; 1993-a3

radiosonda pro zjišťování výškového větru — speciální radiosonda obvykle nesená volně letícím balonem a sloužící k rádiovému určení trajektorie, po které se pohybovala. Předává rádiové signály s telemetrií tlaku, event. výšky, nebo odpovědní signály, které se využívají k výpočtu vektoru výškového větru. Viz též měření větru radiotechnickými prostředky.

angl. radiowind sonde ; slov. rádiosonda na zisťovanie výškového vetra; 1993-a1

radiosondáž, syn. měření radiosondážní.

angl. radiosounding; slov. rádiosondáž; 1993-a1

radiosondáž meteorologická komplexníradiosondážní měření zákl. met. prvků prováděné současně s měřením výškového větru radiotech. prostředky. Je zákl. měřením konaným na radiosondážních stanicích, na jehož podkladě se sestavuje zpráva z pozemní stanice o tlaku, teplotě, vlhkosti a větru ve vyšších hladinách (TEMP, TEMP SHIP).

angl. rawinsonde observation; slov. komplexná meteorologická rádiosondáž; 1993-a1

radioteodolit — v meteorologii pozemní zaměřovací přístroj k určování azimutu a polohového úhlu zpravidla radiosondy vynášené volně letícím met. balonem. Signály radiosondy jsou zachycovány úzce směrovou anténou, soustavou antén nebo rotujícím rozmítačem směrové charakteristiky antény, což umožňuje poměrně přesné změření směru k vysílači. Zařízení bývá většinou doplněno elektronickým systémem pro dekódování a zobrazování telemetrie radiosondy, pokud je prováděna zároveň komplexní meteorologická radiosondáž nebo alespoň kódování dosažených tlakových hladin. Radioteodolit nevysílá žádné impulzy k radiosondě.

angl. radiotheodolite; slov. rádioteodolit; 1993-a3

radiovítr — v met. praxi občas užívané slang. označení pro údaje o výškovém větru, zjištěné měřením větru radiotechnickými prostředky.

angl. radio wind; slov. rádiovietor; 1993-a2

rajonizace agroklimatologická — speciální klimatologická rajonizace sestavená pro potřeby zemědělné praxe, především pro efektivní rostlinnou výrobu. Základním problémem při agroklimatologické rajonizaci je výběr agroklimatologických ukazatelů, jež by komplexně vyjádřily prostorovou diferenciaci agroklimatologických podmínek vývoje a tvorby úrody zemědělských kultur. Pro agroklimatologickou rajonizaci tehdejšího území ČSFR (1975) byly zvoleny tyto ukazatele: a) suma teplot za období s prům. denní teplotou vzduchu ≥ 10°C, která vyjadřuje teplotní zajištění zemědělských kultur; b) klimatický ukazatel zavlažení za období od června do srpna jakožto kritérium vláhových podmínek; c) prům. roč. minimum teploty vzduchu, charakterizující podmínky přezimování. Agroklimatologická rajonizace patří k předním úkolům zemědělské klimatologie. Viz též zajištění klimatické, index suchosti, index vlhkosti.

angl. agroclimatological regionalization; slov. agroklimatologická rajonizácia; 1993-a0

rajonizace klimatologická — vyčleňování klimatických oblastí, podoblastí, okresů apod. v různých měřítkách klimatu vyznačujících se určitou homogenitou klimatických veličin. Klimatologické rajonizace jsou buď obecné, vystihující celkovou prostorovou diferenciaci klimatu, nebo jsou provedeny pro speciální účely, např. zemědělství, stavebnictví aj. Místo termínu rajonizace někteří autoři používají ve stejném smyslu pojmu regionalizace, jiní oba pojmy významově odlišují. Viz též hranice klimatická, kategorizace klimatu, klasifikace klimatu.

angl. climatological regionalization; slov. klimatologická rajonizácia; 1993-a1

raketa meteorologická — raketa určená pro met. měření v horních vrstvách atmosféry. Speciálními přístroji instalovanými na raketě se měří tlak vzduchu, teplota vzduchu, složení vzduchu, kosmické záření, magnetické pole Země, sluneční spektrum atd. Z trajektorie met. rakety se určuje výškové proudění, někdy se teplota vzduchu vyčísluje na zákl. změřeného tlaku a složení vzduchu. Přístroje se obvykle umísťují v hlavici rakety (nazývané často jako „raketová sonda“), která se po výstupu a odpojení od těla rakety snáší na padáku. Údaje se registrují nebo předávají z rakety rádiovými signály.

angl. meteorological rocket; slov. meteorologická raketa; 1993-a3

rakety pro ochranu před krupobitím — speciální rakety pro dopravu různých druhů umělých částic do konv. oblaku, v němž se předpokládá možnost vzniku krup. Nejčastěji se používají při provozní aplikaci neřízené rakety typu „země–vzduch" a při výzkumných experimentech také rakety odpalované z letadel. Viz též ochrana před krupobitím.

angl. hail suppression rockets; slov. rakety na ochranu pred krupobitím; 1993-a3

rarášek — viz prachový nebo písečný vír.

angl. dust devil; slov. rarášok; 1993-a2

RASS (Radio Acoustic Sounding System), systém sondážní radioakustický — systém distanční sondáže pro měření vertikálního profilu virtuální teploty v ovzduší s využitím zpětného rozptylu radiových vln na pohybující se akustické vlnové frontě. Systém se skládá z antény, emitující akustické vlny, a vysílací a přijímací antény radarové. Vertikálně se šířící akustické vlny představují posloupnost stlačení a zhuštění vzduchu a mění jeho dielektrické vlastnosti, což umožňuje rozptyl radarového signálu. Mezi vyslaným a přijatým radarovým signálem je frekvenční posuv v důsledku toho, že zdroj rozptýleného signálu se pohybuje (Dopplerův efekt). Z frekvenčního rozdílu lze stanovit rychlost pohybu vlnové fronty akustického signálu a následně virtuální teploty ovzduší, jíž je rychlost šíření zvuku úměrná. Za dobrých podmínek umožňuje RASS měření vertikálního profilu virtuální teploty do výšky cca 1 000 m nad povrchem.

angl. RASS (Radio Acoustic Sounding System); slov. RASS; 2014

reanalýzaobjektivní analýza met.dat aplikovaná zpětně na data za dlouhé období, zpravidla několik desetiletí. Na rozdíl od provozní analýzy je prováděna jednotným přístupem, což umožňuje využití reanalýz např. při studiu změn klimatu. Nástrojem je model numerické předpovědi počasí, proto může reanalýza obsahovat i takové veličiny, pro něž nejsou za dané období k dispozici měření. Tvůrcem evropských reanalýz, které nicméně pokrývají celou Zemi, je Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (např. ERA–40, ERA–Interim).

angl. reanalysis; 2014

redukce — v meteorologii a klimatologii přepočty a opravy výsledků met. měření, prováděné za účelem srovnatelnosti a reprezentativnosti údajů. Používá se ve významu: 1. přepočet změřené hodnoty met. prvku na hodnotu, kterou by měl v  jiné nadm. výšce. Provádí se zpravidla podle jednotné metodiky k  dosažení srovnatelnosti hodnot změřených v různých nadm. výškách, např. redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu (zpravidla hladinu moře), redukce teploty vzduchu na hladinu moře apod.; 2. přepočet hodnot klimatologických charakteristik z krátkých pozorovacích řad na hodnotu, která by odpovídala jednotnému, zpravidla normálnímu období ve snaze porovnat mnohaleté prům. hodnoty met. prvků na různých místech (stanicích). Např. redukce měs. nebo roč. průměrů teploty vzduchu, popř. srážek z různých stanic a různě dlouhých řad pozorování za období 1931–1960; 3. oprava tlaku vzduchu na normální podmínky, např. oprava na teplotu prováděná s ohledem na teplotu v  místnosti, v níž je instalován tlakoměr, oprava na tíhové zrychlení apod.
Termín redukce se používá též jako nevhodné označení pro opravy met. přístrojů.

angl. reduction; slov. redukcia; 1993-a1

redukce srážek na jednotné období — v klimatologii zpravidla redukce prům. měs. sezónních a roč. srážkových úhrnů vypočtených z krátkých řad pozorování na normální období neboli klimatologický normál. Redukce se provádí pomocí výsledků souběžného pozorování blízké referenční stanice obvykle metodou podílů neboli kvocientů. Předpokladem této redukce je, že zvolená referenční stanice pozorovala po celé normální období, její pozorování je homogenní a proměnlivost podílů srážek obou stanic je kvazikonstantní.

angl. precipitation reduction; slov. redukcia zrážok na jednotné obdobie; 1993-a1

redukce teploty vzduchu — 1. přepočet teploty vzduchu na jinou nadm. výšku než ve které byla změřena, zpravidla na hladinu moře, viz teplota vzduchu redukovaná na hladinu moře. Provádí se pomocí konvenčně stanoveného nebo z dat odvozeného vertikálního teplotního gradientu, ve stř. Evropě např. podle Hannova vzorce
T0=T+0,005h,
kde T0 je redukovaná teplota, h nadm. výška stanice v metrech a T teplota vzduchu ve výšce h. Závislost teploty vzduchu na nadm. výšce se nicméně během roku mění a je ovlivňována i dalšími faktory, především reliéfem. 2. přepočet prům. měs., sezónní nebo roč. teploty vzduchu krátkých řad pozorování na jednotné, zpravidla normální období. Provádí se pomocí blízké referenční stanice s úplnou řadou pozorování metodou diferencí za předpokladu kvazikonstantnosti těchto diferencí.

angl. air temperature reduction; slov. redukcia teploty vzduchu; 1993-a3

redukce tlaku vzduchu na dohodnutou hladinu — výpočet tlaku vzduchu pro dohodnutou hladinu z hodnoty tlaku vzduchu v nadmořské výšce tlakoměru s přihlédnutím k virtuální teplotě vzduchu. V synop. meteorologii se provádí nejčastěji redukce tlaku vzduchu na střední hladinu moře, pro letecké účely na nadm. výšku vztažného bodu letiště podle mezinárodní standardní atmosféry ICAO. Viz též tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.

angl. reduction of pressure to a standard level; slov. redukcia tlaku vzduchu na dohodnutú hladinu; 1993-a3

redukce tlaku vzduchu na hladinu moře, viz tlak vzduchu redukovaný na hladinu moře.

angl. reduction of pressure to sea level; slov. redukcia tlaku vzduchu na hladinu mora; 1993-a3

refrakce, syn. lom.

angl. refraction; slov. refrakcia; 1993-a1

refrakce astronomická — zvětšení výšky polohy dané hvězdy nad astronomickým obzorem způsobené lomem světelných paprsků při průchodu celou zemskou atmosférou. Největší je v těsné blízkosti obzoru, kde dosahuje přes polovinu úhlového stupně. Přesné hodnoty závisejí na aktuálním vert. profilu hustoty vzduchu v atmosféře.

angl. astronomic refraction; astronomical refraction; 2016

refrakce atmosférická, lom elektromagnetických vln v atmosféře — zakřivení drah šíření elmag., v meteorologii nejčastěji světelných nebo rádiových vln procházejících atmosférou, způsobené prostorovými změnami indexu lomu, které jsou podmíněny změnami hustoty vzduchu. Refrakce rádiových vln, používaných např. v meteorologických radiolokátorech, významně závisí i na vlhkosti vzduchu, což souvisí s tím, že rádiové vlny mají podstatně nižší frekvenci než světelné záření a při jejich dopadu se uplatňuje orientační polarizace souborů molekul H2O, ovlivňující index lomu vzduchu. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

angl. atmospheric refraction; slov. atmosférická refrakcia; 1993-a1

refrakce boční — refrakce světelných paprsků působená horiz. nehomogenitami v poli hustoty vzduchu. Má značný význam např. při geodetických měřeních.

angl. lateral refraction; slov. bočná refrakcia; 1993-a1

refrakce elektromagnetických vln v atmosféře, syn. refrakce atmosférická.

angl. refraction of electromagnetic waves in atmosphere; slov. refrakcia elektromagnetických vĺn v atmosfére; 1993-a1

refrigerace, syn. zchlazování.

angl. refrigeration; slov. refrigerácia; 1993-a1

regenerace anticyklony — proces, při němž anticyklona, která dříve již slábla, začíná opět mohutnět. Regenerace anticyklony se projevuje vzestupem tlaku vzduchu především ve středu anticyklony, zvětšením jejího rozsahu a oživením sestupných pohybů vzduchu v její centrální části. Regenerace anticyklony obvykle probíhá při spojení uzavírající anticyklony s málo pohyblivou tlakovou výší nebo při vývoji nové anticyklony ve výběžku existující tlakové výše. Viz též mohutnění anticyklony.

angl. regeneration of anticyclone; slov. regenerácia anticyklóny; 1993-a3

regenerace cyklony — proces, při němž se zpravidla okludovaná cyklona, která se dříve již vyplňovala, začíná znovu prohlubovat. Ve většině případů souvisí regenerace cyklony se zvětšením horizontálních teplotních gradientů v dané oblasti a s narušením teplotní symetrie v oblasti cyklony. Regenerace cyklony probíhá např. při pronikání nové atmosférické fronty do oblasti cyklony, při spojení původní cyklony s mladým cyklonálním útvarem, který vznikl na úseku její studené fronty nebo při vývoji nové cyklony u okluzního bodu. Nové prohlubování již termicky symetrické cyklony, vyvolané orografickými překážkami, se někdy nazývá orografická regenerace cyklony. Viz též prohlubování cyklony.

angl. regeneration of depression; regeneration of cyclone; slov. regenerácia cyklóny; 1993-a1

regionalizace klimatologická, viz rajonizace klimatologická.

angl. climatological regionalization; slov. klimatologická regionalizácia; 1993-a1

registr emisí a zdrojů znečišťování ovzduší (REZZO) — databáze zdrojů znečišťování ovzduší provozovaná v rámci Informačního systému kvality ovzduší (ISKO) Českého hydrometeorologického ústavu. Databáze obsahuje údaje o emisích bodových zdrojů a jejich parametrech. Obdobou databáze REZZO je na území SR Národný emisný inventarizačný systém (NEIS). Analogické informační systémy existují nebo jsou vytvářeny také v zahraničí. Analogické informační systémy existují nebo jsou vytvářeny také v zahraničí. Viz též meteorologie v ČR.

angl. emissions and air pollution sources inventory; slov. register emisií a zdrojov znečisťovania ovzdušia; 1993-a3

regulace emisí — souhrn tech. opatření aplikovaných při nepříznivých met. podmínkách rozptylu znečišťujících příměsí na základě výstrah vydávaných odpovědnými orgány. Cílem regulace je po dobu trvání nepříznivých podmínek snížit emise v dané oblasti, a tím přispět k dočasnému snížení, resp. zpomalení zhoršování imisí. Viz též systém smogový varovný regulační.

angl. air pollution control; emission limitation; slov. regulácia emisií; 1993-a3

reper — výrazný ultrapolární proces, při němž anticyklony, pohybující se po tzv. ultrapolární ose, mohutní aspoň po dobu dvou dnů. Může se opakovat ve více méně pravidelných intervalech. Ke studiu těchto procesů a jejich využití v dlouhodobé meteorologické předpovědi se používaly mapy prům. hodnot absolutní barické topografie AT 500 hPa, izalohypsy tlakové tendence v přirozených synoptických obdobíchsouborné kinematické mapy spolu s pravidly, která na základě prací B. P. Multanovského rozvinul S. T. Pagava. Uvedené metody předpovědí se v současné době již nepoužívají.

slov. reper; 1993-a3

reprezentativnost v meteorologii, viz pozorování meteorologické reprezentativní, stanice meteorologická reprezentativní.

slov. reprezentatívnosť v meteorológii; 1993-a1

režim klimatický — souhrnné označení vlastností klimatu charakterizujících jeho dynamiku, tj. denní a  roč. chod jednotlivých meteorologických (klimatických) prvků, charakteristický průběh počasí, intersekvenční proměnlivost meteorologických prvků apod.

angl. climatic regime; slov. klimatický režim; 1993-a1

režim srážkový — označení charakterizující vlastnosti sezónního rozdělení atm. srážek v daném místě. Hlavní typy srážkového režimu podle W. G. Kendrewa jsou rovníkový, tropický, monzunový, středomořský, dále oceánický a kontinentální srážkový režim oblastí s převládajícími záp. větry.

angl. rainfall regime; slov. zrážkový režim; 1993-a1

riziko hydrometeorologické — potenciál hydrometeorologického ohrožení negativně ovlivnit lidskou společnost, pokud jsou jeho působení vystaveni lidé, jejich majetek nebo přírodní zdroje. Míra rizika je kromě intenzity ohrožení dána mírou expozice a zranitelností osob, resp. majetku nebo prostředí. Podle druhu působícího ohrožení rozlišujeme povětrnostní, klimatická a hydrologická rizika. K naplnění rizika dochází při hydrometeorologické katastrofě.

2016

ročenka meteorologická — publikace obsahující přehled met. údajů naměřených a pozorovaných na met. stanicích v určitém roce. Meteorologické ročenky bývaly obvykle sestavovány pro soubor vybraných stanic jednotlivých států, pro některé významné stanice byly publikovány i ročenky samostatné (např. Milešovka, Hurbanovo, Lomnický štít).

angl. annual meteorological report; slov. meteorologická ročenka; 1993-a2

rodina cyklon — syn. série cyklon.

angl. cyclone family ; slov. rodina cyklón; 1993-a3

rok hydrologický — souvislé období 12 kalendářních měsíců stanovené tak, aby zahrnovalo období akumulace vody i jejího odtoku ze sledovaného území. Aby nedocházelo k výraznějšímu meziročnímu převodu srážkové vody ve sněhové pokrývce, začíná v ČR hydrologický rok 1. listopadu předchozího kalendářního roku a končí 31. října. V minulosti byl u nás počátkem hydrologického roku 1. prosinec.

angl. hydrological year; slov. hydrologický rok; 1993-a3

roll cloud [rolklaud] — jedna ze zvláštností oblaků arcus. Na rozdíl od oblaku shelf cloud bývá rollcloud oddělen od spodní základny oblačnosti konv. bouře. Vzniká a postupuje na čele studeného vzduchu vytékajícího z bouře. Je rovněž považován za jednu z forem rotorového oblaku.

angl. roll cloud; slov. roll cloud; 1993-a3

rosa — usazenina vodních kapek na předmětech na zemi nebo blízko jejího povrchu, vznikající kondenzací vodní páry z okolního vzduchu. Tvoří se zpravidla ve večerních a nočních hodinách za slabého větru nebo bezvětří při radiačním ochlazování povrchu předmětů pod teplotu rosného bodu.

angl. dew; slov. rosa; 1993-a2

rosa zmrzlá — bílá usazenina zmrzlých kapek rosy; nemá krystalickou strukturu. Nesmí se zaměňovat s jíním.

angl. white dew; slov. zmrznutá rosa; 1993-a3

rosograf — viz drosograf.

slov. rosograf; 1993-a1

rosoměr, drosometr — historický přístroj ke zjišťování výskytu, popř. množství rosy na povrchu určitého tělesa. V nejjednodušším případě se vizuálně odhadovalo množství rosy usazené na povrchu Duvdevaniho rosoměrné destičky, umístěné do výše listů porostu. Jiné rosoměry byly tvořeny síťkou zavěšenou na vahadle vah, jimiž se určoval přírůstek hmotnosti síťky s usazenou rosou. Tento princip se využíval rovněž při registraci rosy drosografy. Viz též ovlhoměr.

angl. dew gauge; drosometer; slov. rosomer; 1993-a3

Rossbygram, viz diagram Rossbyho.

slov. Rossbygram; 1993-b1

rotor — v meteorologii rel. stabilní atm. vír s horiz. nebo kvazihorizontální osou. Rotory se vyskytují např. při vlnovém proudění nebo při rotorovém proudění, kdy se za vhodných podmínek, jako je dostatečná vlhkost vzduchu, vytvářejí rotorové oblaky. S rotory se lze často setkat i pod předním okrajem rychle postupujících oblaků druhu cumulonimbus, kdy se projevují vznikem oblaků typu arcus. Rotory bývají doprovázeny silnou až extrémní turbulencí, s prudkými změnami směru a rychlosti přízemního větru s nárazy často přesahujícími 20 m.s–1 a místními variacemi atm. tlaku, které v extrémních případech mohou u zemského povrchu dosahovat hodnot až několika hPa. Z těchto důvodů jsou rotory nebezpečné pro leteckou činnost, dopravu a energetiku.

angl. rotor; slov. rotor; 1993-a3

rovnice anelastické — soustavy prognostických rovnic, popř. diagnostických rovnic, v nichž je aplikována anelastická aproximace, tj. předpokládá se vert. stratifikace pole hustoty vzduchu, ale v ostatních ohledech se vzduch považuje za nestlačitelný. V rovnicích tohoto typu dochází k filtraci vertikálně se šířících gravitačních vlnzvukových vln. Může být uplatněna nehydrostatická aproximace a modelovány tak některé nehydrostatické efekty. V tematické oblasti numerických modelů předpovědi počasí se tyto rovnice uplatňují zřídka, častěji se však používají v souvislosti s modelováním turbulence, struktury proudění nad nerovným povrchem, v modelech mezní vrstvypřízemní vrstvy.

angl. anelastic equations; slov. anelastické rovnice; 2014

rovnice balanční — vztah mezi hodnotami geopotenciálu Φ a proudové funkce Ψ, který lze odvodit z pohybových rovnic. V p-systému má balanční rovnice tvar
1λp2Φ=p2ψ+1λpλ.pψ-2λ [ (2ψxy)2- 2ψx2 2ψy2 ],
kde symbol  p2 je Laplaceův operátor,  p gradient v dané izobarické hladiněλ Coriolisův parametr. Balanční rovnici lze použít k výpočtu pole geopotenciálu, známe-li proudovou funkci, tj. pole rychlosti proudění, nebo naopak ze známých hodnot geopotenciálu podle ní určujeme proudovou funkci. Je často využívána při inicializaci vstupních dat. Platnost balanční rovnice je omezena zjednodušujícími předpoklady při odvození. Velmi dobře vystihuje poměry ve stř. troposféře, nehodí se však pro poměry v mezní vrstvě, kde je pole větru značně ovlivněno třením. Viz též rovnice divergence.

angl. balance equation; slov. balančná rovnica; 1993-a1

rovnice Clapeyronova — řidčeji používané označení pro stavovou rovnici ideálního plynu.

angl. Clapeyron equation; slov. Clapeyronova rovnica; 1993-a1

rovnice Clausiova a Clapeyronova — diferenciální rovnice, která vyjadřuje změnu tlaku E s teplotou T ve stavu rovnováhy mezi dvěma fázemi dané látky. Obecně ji lze vyjádřit ve tvaru: dEdT=Lkj T(αjαk), Lkj=Ljk, kj,
kde k, j postupně probíhá w, i, v, přičemž w značí kapalnou, i pevnou a v plynnou fázi, Lkj představuje latentní teplo pro přechod z fáze k do fáze j a α značí měrný objem příslušné fáze. V meteorologii se jedná o vyjádření závislosti tlaku nasycené vodní páry na teplotě T v K. Obvykle se udává jako diferenciální vyjádření teplotní závislosti tlaku nasycení nad rovinným vodním povrchem ve tvaru
desdT= esLwvRvT2,
kde es je napětí vodní páry nasycené nad rovinným vodním povrchem, Rv značí měrnou plynovou konstantu vodní páry a Lwv latentní teplo výparu, které závisí na teplotě. Tento vztah lze užít i pro přechlazenou vodu. Pro vyjádření závislosti napětí vodní páry nasycené nad rovnou hladinou ledu je třeba nahradit latentní teplo výparu latentním teplem sublimace. Clausiova a Clapeyronova rovnice je jedním ze základních vztahů termodynamiky atmosféry a v literatuře najdeme několik typů jejího řešení v závislosti na tom, jakou míru zjednodušení při řešení akceptujeme. Viz též Magnusův vzorec.

angl. Clausius-Clapeyron equation; slov. Clausius-Clapeyronova rovnica; 1993-a2

rovnice diagnostické, viz rovnice prognostické.

angl. diagnostic equations; slov. diagnostické rovnice; 2014

rovnice difuze — rovnice popisující difuzi působenou v daném prostředí molekulárními procesy nebo turbulentním promícháváním. V atmosféře, která je typickým turbulentním prostředím, je molekulární difuze obvykle zanedbatelná, v meteorologii proto zpravidla používáme rovnici difuze v turbulentní variantě k popisu difuze vodní páry, různých znečišťujících příměsí, tepla apod. V praktických aplikacích se turbulentní procesy nejčastěji vyjadřují pomocí koeficientu turbulentní difuze a rovnici difuze lze pak psát ve tvaru
ct=-v.c+ 1ρx(ρKx cx)+1ρy(ρKycy)+ 1ρz(ρKz cz),
kde t je čas, v vektor rychlosti proudění, ρ hustota vzduchu, Kx, Ky, Kz koeficienty turbulentní difuze pro směry souřadnicových os x, y, z a podle účelu, k němuž rovnici difuze používáme, značí c buď koncentraci vodní páry, koncentraci dané znečišťující příměsi, nebo entalpii apod. Prvý člen na pravé straně reprezentuje přenos veličiny c prouděním (advekcí), zatímco následující tři členy postupně vyjadřují příspěvky turbulentní difuze ve směrech souřadnicových os x, y, z. V případě, kdy je třeba uvažovat určité zdroje nebo negativní zdroje veličiny c (např. dodávku nebo spotřebu tepla neadiabatickými procesy, emise znečišťující příměsi nebo její odstraňování z atmosféry sedimentací, vymýváním srážkami, chem. reakcemi atd.), musíme na pravou stranu připojit další členy v podobě tzv. zdrojových funkcí.

angl. diffusion equation; slov. rovnica difúzie; 1993-a1

rovnice divergence, teorém divergenční — rovnice nejčastěji uváděná ve tvaru odvozeném v p—systému:
ddt (p.v) + (vxx)2 + 2vx yvy x + (vy y)2 + ϖx vxp +ϖy vyp -λξ+vx λy -vyλ x=-p2Φ,
kde p.v značí izobarickou divergenci proudění, jehož rychlost v má horiz. složky vxvy,
p2=2 x2+2 y2,
představuje Laplaceův operátor aplikovaný v izobarické ploše, ξ relativní vorticitu, t je čas, p tlak vzduchu, ω vertikální rychlost v p-systému, λ Coriolisův parametrφ geopotenciál. Tuto rovnici lze odvodit tak, že ve vyjádřeních pohybové rovnice pro první, resp. druhou horiz. složku rychlosti proudění zderivujeme všechny členy podle souřadnice x, resp. y a obě takto vzniklé rovnice sečteme. Rovnice divergence doplňuje skupinu prognostických rovnic, které popisují mechanizmus tlakových změn v atmosféře a jeho souvislosti s dynamikou proudění. Zanedbáme-li v ní členy
ddt(p.v) , ϖxvxp ϖy vyp , které jsou při atm. dějích synoptického měřítka zpravidla řádově menší než ostatní členy, dostaneme balanční rovnici. Viz též rovnice vorticity, rovnice tendence relativní topografie.

angl. divergence equation; slov. rovnica divergencie; 1993-a3

rovnice Eulerovy — v hydrodynamice v obecném smyslu rovnice popisující proudění nevazké tekutiny. Jsou obdobou Navierových–Stokesových rovnic, jež navíc zahrnují i vazkost proudící tekutiny. V pracovním slangu, používaném v tematické oblasti numerických modelů předpovědi počasí, se tento pojem někdy aplikuje v poněkud přeneseném smyslu na prognostické rovnice, při použití různých účelových aproximací, např. nehydrostatické aproximace, popř. anelastické aproximace apod. Využití takových přístupů lze nalézt v případech modelů, kdy je třeba zachytit vyšší horiz. rozlišení než cca 4 km, tj. v případech, kdy nároky na rozlišení horiz. a vert. cirkulací ve vzduchu jsou již srovnatelné.

angl. Euler equations; slov. Eulerove rovnice; 2014

rovnice Ferrelova, viz vztah Ferrelův.

angl. Ferrel equation; slov. Ferrelova rovnica; 1993-a1

rovnice hydrostatické rovnováhy, rovnice hydrostatická, rovnice statiky atmosféry základní — vztah vyjadřující závislost tlaku vzduchu p na vert. souřadnici z
pz=-gρ,
kde g značí velikost tíhového zrychlení, ρ hustotu vzduchu. Rovnice hydrostatické rovnováhy předpokládá existenci rovnováhy mezi vert. složkou síly tlakového gradientusilou zemské tíže a platí přesně pouze v atmosféře bez pohybu vůči Zemi. Viz též rovnice pohybová.

angl. equation of hydrostatic equilibrium; slov. rovnica hydrostatickej rovnováhy; 1993-a3

rovnice Kellerovy–Fridmanovy, viz problém uzávěru.

angl. Keller – Fridman equations; slov. Kellerove-Fridmanove rovnice; 2014

rovnice kontinuity — vyjádření zákona zachování hmotnosti při proudění vzduchu. V z-systému ji píšeme ve tvaru
ρt =.(ρv)
kde v značí vektor rychlosti proudění a ρ je hustota vzduchu. Pro nestlačitelnou tekutinu se rovnice kontinuity zjednoduší na tvar
.v=0,
se kterým dobře vystačíme pro většinu met. procesů. V p-systému má rovnice kontinuity tvar
p.v= ωp,
kde ω ≡ dp / dt značí vertikální rychlost v p-systému, p tlak vzduchu a p gradient v dané izobarické hladině. Aplikujeme-li anelastickou aproximaci, používá se rovnice kontinuity ve tvaru, který dostaneme z jejího obecného vyjádření v z-systému tak, že parciální časovou derivaci hustoty vzduchu položíme rovnu nule, ale na druhé straně vztahu nevytýkáme hustotu vzduchu jako konstantu z operátoru divergence. Rovnice kontinuity patří k základním rovnicím.

angl. continuity equation; slov. rovnica kontinuity; 1993-a3

rovnice kvazi-geostrofické — soustava prognostických rovnic, ve kterých jsou vybrané členy aproximovány geostrofickým přiblížením na základě měřítkové analýzy. Dále jsou použity zjednodušující aproximace hydrostatické rovnováhytenké vrstvy. Pro praktickou předpověď počasí se používaly do 60. let 20. století. Filtrují gravitačnízvukové vlny. Prakticky se dají použít pro planetární měřítka až po rozlišení asi 400 km, při kterém jsou již podle Rossbyho poloměru jsou srovnatelné inerční a vztlakové účinky na cirkulaci. Stále se využívají pro teoretické studie a například pro řešení inverzního problému vývoje potenciální vorticity. Viz též číslo Rossbyho.

angl. quasi-geostrophic equations; slov. kvázi-geostrofické rovnice; 2014

rovnice Margulesova — rovnice, která vyjadřuje úhel sklonu frontální plochy v závislosti na rychlosti proudění a teplotě vzduchových hmot po obou stranách frontální plochy. Pro stacionární frontu odvodil M. Margules (1906) rovnici ve tvaru
tgα=λg v1T2v2 T1T2T1,
kde α je úhel sklonu atmosférické fronty, λ Coriolisův parametr, g velikost tíhového zrychlení, T1 teplota v K a v1 rychlost proudění studeného vzduchu, T2 teplota a v2 rychlost proudění teplého vzduchu. Předpokládá se přitom, že obě proudění jsou geostrofická a rovnoběžná s  frontální plochou. Viz též vítr geostrofický.

angl. Margules formula; slov. Margulesova rovnica; 1993-a1

rovnice mělké vody — v odb. literatuře, zejména z tematické oblasti aplikací numerických výpočetních metod, často používaný název pro Navierovy–Stokesovy rovnice zjednodušené přizpůsobením k jednovrstvému modelu nestlačitelné tekutiny. V meteorologických aplikacích obvykle zahrnují hydrostatickou aproximaci a dále jsou tvořeny rovnicí kontinuity pro nestlačitelnou tekutinu spolu se dvěma pohybovými rovnicemi pro horiz. složky rychlosti proudění, do nichž v roli působících sil vstupují síla tlakového gradientuCoriolisova síla. Není zde souvislost s aproximací tenké vrstvy.

angl. shallow-water equations; slov. rovnica plytkej vody; 2014

rovnice Navierovy-Stokesovy — obecně pohybové rovnice popisující proudění vazké tekutiny. Vyjadřují skutečnost, že zrychlení individuální částice tekutiny je rovno sumě na ni působících sil vztažených k jednotce hmotnosti. Pro aplikace vztahované k atmosféře do těchto sil patří především síla tlakového gradientu, Coriolisova síla, síla zemské tíže, event. vazké tření. Do Navierových–Stokesových rovnic se obvykle zahrnuje i rovnice kontinuity, která musí být uvažována v úplném tvaru, chceme-li zahrnout vlivy stlačitelnosti vzduchu. Uvažujeme-li rychlost proudění jako součet rychlosti průměrované za vhodný časový interval a rychle fluktuující turbulentní složky, jež se přes průměrovanou rychlost překládá, lze Navierovy–Stokesovy rovnice prostřednictvím časového průměrování jejich členů upravit na Reynoldsovy rovnice, v nichž je přímo vyjádřeno turbulentní tření. V pracovním slangu používaném v tematické oblasti modelů numerické předpovědi počasí se pojem Navierovy–Stokesovy rovnice běžně, ale poněkud nepřesně používá pro soustavy prognostických rovnic bez zahrnutí speciálních zjednodušujících aproximací, běžných pro tyto modely. V modelech numerické předpovědi počasí se turbulentní tření parametrizuje.

angl. Navier-Stokes equations; slov. Navier-Stokesove rovnice; 2014

rovnice omega, syn. rovnice vertikální rychlosti v p-systému.

slov. rovnica omega; 1993-a1

rovnice pohybová, rovnice pohybové — vyjádření druhého Newtonova pohybového zákona, podle něhož zrychlení vzduchové částice o jednotkové hmotnosti je rovno výslednici vnějších sil působících na tuto částici. Uvážíme-li, že zrychlení je definováno jako derivace rychlosti proudění podle času t, můžeme v souřadnicové soustavě pevně spojené s rotující Zemí psát pohybovou rovnici ve tvaru dv dt=1ρ p+2v×Ω+g+f,
kde na pravé straně první člen vyjadřuje sílu tlakového gradientu, druhý Coriolisovu sílu, třetí sílu zemské tíže a čtvrtý sílu tření vztaženou k jednotce hmotnosti. p značí gradient tlaku vzduchu p, ρ hustotu vzduchu, Ω vektor úhlové rychlosti zemské rotace a v vektor rychlosti proudění. Označíme-li složky vektoru v v kartézské souřadnicové soustavě tvořené osami x, y, z jako vx,vy, vz, lze uvedenou vektorovou pohybovou rovnici rozepsat na tři pohybové rovnice, z nichž každá platí pro jednu ze složek rychlosti proudění, a upravit do nejčastěji používaného tvaru platného pro volnou atmosféru
vxt +vx vx x+vy vxy +vzvx z=-1ρ px+λvy,
vyt +vxvy x+vy vyy +vz vyz =-1ρp y-λvx,
vzt +vxvz x+vy vzy +vz vzz =-1ρ pz-g,
kde λ značí Coriolisův parametrg velikost tíhového zrychlení. V mezní vrstvě atmosféry je třeba do těchto rovnic doplnit sílu tření. V případě, že je atmosféra v klidu vůči Zemi, tj. vx = vy = vz = 0, pohybová rovnice pro vert. složku proudění se zjednoduší na rovnici hydrostatické rovnováhy. Obecnými pohybovými rovnicemi pro proudění vazké tekutiny jsou Navierovy – Stokesovy rovnice, z nichž lze pro turbulentní proudění přímo odvodit Reynoldsovy rovnice.

angl. equation of motion; slov. pohybová rovnica; 1993-a3

rovnice Poissonovy — 1. Rovnice
pαcp/cv =C1,
T=C2pR/cp,
platné při adiabatickém dějiideálním plynu, které lze odvodit z  první hlavní termodynamické věty. V nich p značí tlak, α měrný objem plynu, cp, resp. cv měrné teplo při stálém tlaku, resp. při stálém objemu, T teplotu v K, R měrnou plynovou konstantu a  C1, C2 jsou konstanty dané počátečními podmínkami. Druhá z těchto rovnic se často uvádí ve tvaru
T1T0=( p1p0) R/cp,
kde T0, po, resp. T1, p1 značí teplotu a tlak v počátečním, resp. v konečném stavu. Z tohoto vyjádření se vychází např. při definici potenciální teploty. Poissonovy rovnice odvodil franc. fyzik a matematik S.-D. Poisson v r. 1823.
2. Parciální diferenciální rovnice typu
2ux2+ 2uy2+ 2uz2=f(x,y ,z)
nebo ve dvojrozměrném prostoru
2ux2 +2uy2=φ( x,y),
kde u je hledaná funkce prostorových souřadnic x, y, z a f nebo φ jejich zadaná funkce. Rovnice tohoto typu se používají při řešení některých problémů v dynamické meteorologii.

angl. Poisson equations; slov. Poissonove rovnice; 1993-a1

rovnice polytropy, viz děj polytropní.

angl. polytropy equation; slov. rovnica polytropy; 1993-a1

rovnice Probert-Jonesova, syn. rovnice radiolokační.

slov. Probert-Jonesova rovnica; 2014

rovnice primitivní — méně vhodné označení pro základní rovnice.

angl. primitive equations; slov. primitívne rovnice; 1993-a1

rovnice prognostické — rovnice obsahující časové derivace. V meteorologii se jejich časovou integrací tvoří předpověď, takže jsou součástí jak prognostických modelů atmosféry používaných při numerické předpovědi počasí, tak modelů klimatu. Soustavy prognostických rovnic se odvozují ze základních zákonů zachování hmoty, hybnosti a energie. Pokud jde o prognostické rovnice pro rychlost atmosférického proudění, popř. její složky, jsou obecnými prognostickými rovnicemi Navierovy–Stokesovy rovnice. Podle různých zjednodušujících aproximací lze pak odvozovat různé méně obecné systémy rovnic, např. Eulerovy rovnice, kvazigeostrofické rovnice, tzv. základní rovnice, anelastické rovnice apod. Prognostické rovnice se formulují i pro další veličiny jako např. pro teplotu nebo vlhkost vzduchu nebo se vytvářejí odvozováním z pohybových rovnic. V tomto smyslu lze zmínit např. rovnici vorticity nebo rovnici divergence. Jako svého druhu protikladný pojem k prognostickým rovnicím lze uvažovat diagnostické rovnice, které neobsahují parciální časové derivace, a lze je proto použít pouze k diagnostickým studiím stavu daného systému za předpokladu jeho stacionarity.

angl. prognostic equations; slov. prognostické rovnice; 1993-a3

rovnice radiolokační — základní rovnice radiolokace meteorologických cílů ve všeobecně užívaném zpřesněném tvaru, odvozená Probert-Jonesem v r. 1962. Vztah mezi naměřeným přijatým výkonem ΠM odraženým od meteorologických cílů s radiolokační odrazivostí Z ve vzdálenosti r od radaru a technickými parametry radaru. Ve zjednodušené formě s použitím meteorologického potenciálu radaru ηM má tvar:
P¯r= ΠMZr2
V úplném tvaru zní
P¯r=( π3PtG2θϕcτ | K |21024ln(2)λ2 )(Zr2),
Kde Pt je impulzní výkon vysílače, G zisk antény, θφ jsou horizontální a vertikální šířka anténního svazku, c rychlost světla, τ délka pulsu, | K |2=0,93 konstanta dielektrických vlastností vody a λ vlnová délka. Rovnice byla odvozena za předpokladu, že meteorologické cíle jsou sférické vodní kapičky splňující předpoklady Rayleighova rozptylu, které homogenně vyplňují celý objem radarového pulsu a že lze zanedbat útlum signálu na trase mezi anténou a cílem.

angl. radar equation; slov. rádiolokačná rovnica; 1993-a3

rovnice Reynoldsovy — rovnice, jež se odvozují z pohybových (Navierových-Stokesových) rovnic pro turbulentní proudění tak, že složky okamžité rychlosti turbulentního proudění vyjádříme jako součet reprezentativní průměrované hodnoty a  rychle fluktuující veličiny, jež se přes první hodnotu překládá. O této fluktuující veličině se předpokládá, že její průměr přes dostatečně dlouhý časový interval se rovná nule. Zprůměrujeme-li člen po členu takto vzniklé rovnice, obdržíme Reynoldsovy rovnice, jež mají podobu původních pohybových rovnic pro průměrované části složek rychlosti proudění, avšak navíc se v nich vyskytují členy vyjadřující vliv tečných sil tzv. turbulentního tření v proudící tekutině. Základem pro tyto členy jsou tzv. Reynoldsova napětí daná korelacemi druhého řádu původních fluktuujících částí složek rychlosti proudění. Tyto korelace představují v Reynoldsových rovnicích fakticky další neznámé a celý systém je třeba uzavřít vhodnými vztahy pro jejich vyjádření, což se označuje jako problém uzávěru, jehož řešení existují na různých úrovních složitosti a z hlediska různých fyzikálních přístupů.

angl. Reynolds equations; slov. Reynoldsove rovnice; 2014

rovnice Richardsonova — rovnice, která má v z-systému tvar
vzz= 1ρH.(ρv) v.HΘΘ+1cp Tdqdt+ gp1xz H.(ρv ).dz,
v němž  H=(x ,y)  představuje operátor horiz. gradientu, H.=x +y operátor horiz. divergence, z vert. souřadnici, v vektor horiz. rychlosti proudění, vz vertikální rychlost, T teplotu vzduchu v K, Θ potenciální teplotu v K, ρ hustotu vzduchu, tčas, g velikost tíhového zrychlení, q množství tepla uvolňovaného nebo spotřebovávaného neadiabatickými ději v jednotce hmotnosti vzduchu, κR/cp je Poissonova konstanta, R značí měrnou plynovou konstantu vzduchu a cp jeho měrné teplo při stálém tlaku. Tuto rovnici použil L. F. Richardson v roce 1922 při prvním pokusu o konkrétní numerickou předpověď polí met. prvků jako vztah pro vert. rychlost. Východiskem odvození Richardsonovy rovnice je mat. vyjádření první hlavní termodynamické věty, které se upraví pomocí rovnice hydrostatické rovnováhy, rovnice kontinuity, definičního vztahu potenciální teploty a integruje od zvolené horiz. hladiny z, ke které je vztažena vert. rychlost vz, až k horní hranici atmosféry.

angl. Richardson equation; slov. Richardsonova rovnica; 1993-a1

rovnice stavová (Clapeyronova), vzorec Clapeyronův — termodynamická rovnice vyjadřující vztah mezi třemi stavovými veličinami, tj. teplotou, tlakem a hustotou ideálního plynu. Lze ji odvodit kombinací Gay-Lussacova zákonaCharlesovým zákonem. Uvádí se ve tvaru
pρ=RT nebo  pρ=RmT,
kde p značí tlak, ρ hustotu, T teplotu v K, R* univerzální plynovou konstantu, R měrnou plynovou konstantu a m poměrnou molekulovou hmotnost daného plynu. Stavová rovnice patří k zákl. vztahům používaným v termodynamice atmosféry, neboť za hodnot tlaku a teploty, které se běžně vyskytují v atmosféře platí s postačující přesností i pro reálné plyny.

angl. state equation; slov. stavová rovnica; 1993-a2

rovnice statiky atmosféry základní, syn. rovnice hydrostatické rovnováhy.

angl. principal static's equation; slov. základná rovnica statiky atmosféry; 1993-a1

rovnice tendence relativní topografie — rovnice, která popisuje změny tloušťky vrstvy mezi zvolenými izobarickými plochami. Má tvar
ht=Rg p1p2[ vxTxvy Ty+ω(α cpTp )+1cpdq dt ]d( lnp), p1p2,
který odvodíme z barometrické formule integrací podle tlaku p, derivací podle času t a dalšími úpravami, symbol h značí tloušťku vrstvy mezi izobarickými hladinami p1p2, R je měrná plynová konstanta vzduchu, T průměrná teplota uvažované vrstvy, g velikost tíhového zrychlení, vx, vy představuje x, resp. y složku rychlosti proudění v p-systému, ω vertikální rychlost v p-systému, α měrný objem vzduchu, cp měrné teplo vzduchu při stálém tlaku a dq/dt vyjadřuje množství přijatého nebo vydaného tepla neadiabatickými ději v jednotce hmotnosti vzduchu za jednotku času. Tato rovnice byla spolu s rovnicí vorticity využívána v baroklinních modelech atmosféry. Viz též rovnice tlakové tendence.

angl. tendency equation; tendency of relative topography equation; slov. rovnica tendencie relatívnej topografie; 1993-a1

rovnice tepelné bilance zemského povrchu, viz bilance tepelná zemského povrchu.

slov. rovnica tepelnej bilancie zemského povrchu; 1993-a1

rovnice tlakové tendence — rovnice vyjadřující časovou změnu tlaku vzduchu v daném bodě atmosféry. Má tvar
p(z)t =gzρ( H.v) dzgz ρ(v.H ρ)dz+ρgvz,
kde p(z) značí atm. tlak v bodě o vert. souřadnici z, t čas, g velikost tíhového zrychlení, ρ hustotu vzduchu, v je horiz. rychlost proudění, vz vert. složka rychlosti proudění, H.v  vyjadřuje horiz. divergenci prouděníHρ  horiz. gradient hustoty vzduchu. Členy na pravé straně po řadě vyjadřují vliv horiz. divergence proudění, advekce hustoty vzduchu a vertikálních rychlostí na mechanismus tlakových změn v atmosféře. Rovnice tlakové tendence patří k základním vztahům v  dynamické meteorologii. Odvodil ji M. Margules a upravil J. Bjerknes (1937).

angl. pressure tendency equation; slov. rovnica tlakovej tendencie; 1993-a1

rovnice vertikální rychlosti v p-systému, omega-rovnice — rovnice vhodná k diagnostickým výpočtům vertikální rychlosti v p-systému z polí geopotenciálu a teploty v různých izobarických hladinách. Rovnici vertikální rychlosti v p-systému je možné odvodit ze základních rovnic dynamiky a termodynamiky atmosféry. V literatuře existuje několik způsobů jejího vyjádření, které se liší podle aplikované aproximace vhodné pro uvažované děje a prostorové měřítko. V české odborné literatuře se lze nejčastěji setkat s rovnicí ve tvaru p2ϖ+ λ2σ2ω p2=λσ p[ v. p(ξ+λ) ] +Rσpp2 (v.p T)-RTcpσp p2(QT),
kde p2 je Laplaceův operátor aplikovaný v izobarické ploše, ξ relativní vorticita, λ Coriolisův parametr, σ stabilitní parametr daný vztahem σ=-α plnΘ, přičemž lnΘ je přirozený logaritmus potenciální teploty Θα měrný objem; v vektor rychlosti proudění v dané izobarické hladině, R měrná plynová konstanta, T teplota, cp měrné teplo při konstantním tlaku a Q tepelná funkce, která kvantifikuje množství neadiabatického tepla dodaného, resp. odňatého jednotce hmotnosti vzduchu (dokonalého plynu) za jednotku času. V numerické předpovědi počasí se rovnice vertikální rychlosti v p-systému používá zpravidla ve tvaru odvozeném na základě kvazigeostrofické aproximace. Kromě samotného diagnostického určení vertikální rychlosti z prognostických dat se rovnice používá také při inicializaci vstupních dat.

angl. omega equation; slov. rovnica vertikálnej rýchlosti v p-systéme; 1993-a3

rovnice vorticity — rovnice, která je v z-systému obvykle uváděna ve tvaru
ddt(ξ+λ )=-(ξ+λ)H .v-k. Hα×Hp+k. vz×H vz,
a v  p-systému
ddt(ξ+λ) =-(ξ+λ)p .v+k. vp ×pϖ,
Symbol ξ představuje relativní vorticitu, λ Coriolisův parametr, t čas, v vektor rychlosti proudění, H.v značí horiz. divergenci proudění, Hα horiz. gradient měrného objemu, Hp horiz. gradient tlaku vzduchu p, v/z vert. střih větru, Hvz horiz. gradient vert. složky rychlosti proudění vz, k jednotkový vektor orientovaný ve směru vert. osy, p.v vyjadřuje izobarickou divergenci rychlosti proudění, pϖ izobarický gradient vertikální rychlosti v p-systému ω.
Rovnici vorticity lze odvodit tak, že ve vyjádřeních pohybové rovnice pro první, resp. druhou horiz. složku rychlosti proudění zderivujeme všechny členy podle souřadnice y, resp. x a obě takto vzniklé rovnice od sebe odečteme. Rovnice vorticity patří spolu s rovnicí tendence relativní topografie k základním prognostickým rovnicím, které popisují mechanizmus tlakových změn v atmosféře a jeho souvislosti s dynamikou proudění vzduchu. Rovnice vorticity je důležitá v modelech používaných při numerické předpovědi počasí, které nejsou založeny na přímé integraci základních rovnic. Předpovědní význam rovnice vorticity spočívá v tom, že např. při geostrofíckém proudění umožňuje výpočet lokální změny výšky zvolené izobarické plochy. Rovnici vorticity poprvé použil L. Marchi v roce 1882. Její význam zdůraznil v roce 1922 A. A. Fridman, avšak k předpovědním účelům ji poprvé použil C. G. Rossby (1939). Rovnice vorticity ve výše uvedeném tvaru je určena pro popis proudění synoptického měřítka, kdy horizontální složky vorticity můžeme zanedbat. Při popisu proudění subsynoptického měřítka a analýze jeho dynamiky je nutné uvažovat všechny tři složky vektoru vorticity. V těchto případech se také rovnice vorticity užívá v obecném třísložkovém tvaru. Viz též teorie vývojová.

angl. vorticity equation; slov. rovnica vorticity; 1993-a3

rovnice základní — 1. v dynamické meteorologii obecně soustava rovnic, která dává do vzájemného vztahu zákl. dynamické a termodynamické veličiny popisující pole proudění, teplotytlaku včetně rozložení obsahu vody ve všech fázích. Počítáme do ní obvykle složkové vyjádření vektorové pohybové rovnice, rovnici kontinuity proudění a vody ve všech fázích, vhodné matematické vyjádření první hlavní věty termodynamickéstavovou rovnici ideálního plynu. Za předpokladu znalosti zdrojových funkcí a počátečních, popř. okrajových podmínek, je taková soustava uzavřeným systémem rovnic. Řešené veličiny jsou pak jednoznačnými funkcemi prostorových souřadnic a času. 2. v tematické oblasti numerické předpovědi počasí se takto obvykle označuje soustava prognostických rovnic, ve kterých jsou použity zjednodušující aproximace hydrostatické rovnováhyaproximace tenké vrstvy. Filtrují zvukové vlny. Tento typ rovnic je velmi rozšířený pro předpověď počasí od 70. let 20. století a může realisticky pracovat od planetárních škál až po rozlišení přibližně 4 km, kdy popsané horizontální a vertikální cirkulace již dosahují srovnatelných měřítek. V literatuře jsou někdy též označovány termínem primitivní rovnice.

angl. primitive equations; slov. základné rovnice; 1993-a3

rovník meteorologický — prům. roč. poloha osy rovníkové deprese neboli intertropické zóny konvergence. Obepíná Zemi v blízkosti 5. stupně s. š., proto bývá někdy jako meteorologický rovník označována přímo tato rovnoběžka. Viz též rovník termický.

angl. meteorological equator; slov. meteorologický rovník; 1993-a3

rovník termický — čára, popř. pás obepínající Zemi a protínající jednotlivé poledníky v místech s nejvyšší prům. teplotou vzduchu redukovanou na hladinu moře, a to buď z hlediska ročního, nebo měsíčního průměru. Pojem termický rovník se používá ve více významech, každopádně není totožný s geograf. rovníkem, neboť jeho poloha je určována mnoha klimatickými faktory, především rozložením pevnin a vlastnostmi oceánských proudů. Někdy tak bývá označována nejteplejší rovnoběžka na Zemi (10° s. š.), avšak skutečná spojnice nejteplejších míst zasahuje až k 20° s. š. (v Mexiku) nebo naopak i na jižní polokouli (v Oceánii). Někteří autoři pak za termický rovník považují pás ohraničený např. prům. roč. izotermou 27 °C, popř. osu tohoto pásu.
V čes. literatuře je častější použití pojmu termický rovník z hlediska průměrné měsíční teploty vzduchu, takže během kalendářního roku mění svou polohu. Tento sezónní pohyb je menší nad oceány, kde poloha termického rovníku odpovídá průměrné poloze intertropické zóny konvergence v dané fázi roku. Nad kontinenty je sezónní pohyb větší v důsledku větší prům. roční amplitudy teploty vzduchu oproti oceánům.

angl. heat equator; thermal equator; slov. termický rovník; 1993-a3

rovnováha adiabatická — stav atmosféry, která je v hydrostatické rovnováze, při indiferentním teplotním zvrstvení. Pro vertikální teplotní gradient γ v suchém nebo nenasyceném vzduchu tedy platí γ = γD a v nasyceném vzduchu je γ = γS , kde γD a γS značí suchoadiabatický a nasyceně adiabatický teplotní gradient. Ve vrstvě vzduchu v adiabatické rovnováze se ekvivalentně potenciální teplota s výškou nemění. Stavu adiabatické rovnováhy se blíží vrstvy vzduchu se silným vertikálním promícháváním. V Česku se s tímto označením pro indiferentní teplotní zvrstvení setkáváme jen velmi zřídka. V anglicky psané odborné literatuře se tento stav označuje také jako konvekční rovnováha.

angl. adiabatic equilibrium; slov. adiabatická rovnováha; 1993-a3

rovnováha difuzní — ve fyzice atmosféry vert. rozložení plynů v atmosféře neovlivňované turbulentním promícháváním. Podle Daltonova zákona se v tomto případě jednotlivé plyny ve směsi chovají tak, jako kdyby existovaly samostatně, takže dílčí tlak lehčích plynů klesá s výškou pomaleji než dílčí tlak plynů těžších. V reálné atmosféře se difuzní rovnováha uplatňuje pouze v heterosféře tzn. ve vrstvách výše než zhruba 90 km nad zemským povrchem. V níže ležící homosféře se vlivem turbulentního promíchávání relativní zastoupení základních plynných složek vzduchu s výškou prakticky nemění. Viz též difuzosféra.

angl. diffusive equilibrium; slov. difúzna rovnováha; 1993-a2

rovnováha hydrostatická — stav atmosféry, kdy vert. složka síly tlakového gradientu je v rovnováze se silou zemské tíže. Vyjádřením hydrostatické rovnováhy je rovnice hydrostatické rovnováhy, která přesně platí jen v atmosféře bez pohybu vůči Zemi. V reálné zemské atmosféře je podmínka hydrostatické rovnováhy splněna pouze přibližně, avšak aproximaci skutečných podmínek pomocí rovnice hydrostatické rovnováhy lze většinou použít bez velkých chyb. Výjimkou je atmosféra s intenzivními vert. pohyby, např. v konv. oblacích druhu cumulonimbus nebo ve vrstvě vzduchu nad intenzívně a nerovnoměrně zahřívaným aktivním povrchem, kdy je třeba platnost rovnice hydrostatické rovnováhy posuzovat skepticky.

angl. hydrostatic equilibrium; slov. hydrostatická rovnováha; 1993-a2

rovnováha konvekční, syn. rovnováha adiabatická.

angl. convective equilibrium; slov. konvekčná rovnováha; 1993-a3

rozbor, syn. analýza.

slov. rozbor; 1993-a1

rozdělení Jungeho, viz spektrum částic atmosférického aerosolu.

angl. Junge distribution; slov. Jungeho rozloženie; 1993-a1

rozdělení Marshallovo a Palmerovospektrum velikosti dešťových kapek, které stanovili J. S. Marshall a W. M. Palmer v roce 1948 na základě měření na zemském povrchu. Vyjadřuje hustotu rozdělení četnosti f(D) [m–3mm–1] pro dešťové kapky o ekvivalentním průměru D [mm] a má tvar:
f(D)=N0exp(λD),
přičemž parametry rozdělení nabývají hodnot N0 = 800 m–3mm–1λ = 4,1IR–0,21 mm–1, kde IR [mm.h–1] značí intenzitu srážek. Marshallovo a Palmerovo rozdělení velikosti kapek se i v současnosti považuje za vhodnou reprezentaci časově a prostorově středovaného spektra velikosti dešťových kapek, zejména u deště z vrstevnaté oblačnosti středních zeměpisných šířek.

angl. Marshall and Palmer distribution; slov. rozloženie Marshalla a Palmera; 1993-a3

rozdíl psychrometrický, viz psychrometr.

angl. wet-bulb depression; slov. psychrometrický rozdiel; 1993-a3

rozhraní frontální, viz fronta atmosférická.

slov. frontálne rozhranie; 1993-a1

rozložení klimatického prvku — rozdělení klimatického prvku v čase nebo prostoru, které je důsledkem časových změn a prostorové diferenciace klimatických jevů. U klimatických prvků, jevů a charakteristik studujeme jednak časové rozložení, tedy denní a roční chod, jednak jejich geograf. nebo plošné rozložení, zpravidla s  pomocí kartografického znázornění. Vert. rozložení klimatických prvků nazýváme změnou klimatických prvků s nadm. výškou.

angl. distribution of climatic element; slov. rozloženie klimatického prvku; 1993-a1

rozměr charakteristický — lineární vzdálenost charakteristická pro velikost plošného nebo prostorového atm. útvaru, např. části meteorologického pole, víru v atmosféře apod. Podle charakteristického rozměru se rozlišují měřítka atm. dějů, např. na makrometeorologické, mezometeorologické a mikrometeorologické. Dříve se používal též termín charakteristická délka. Viz též měřítko vírů v atmosféře, délka směšovací.

angl. characteristic dimension; slov. charakteristický rozmer; 2014

rozpad anticyklony — konečné stádium vývoje anticyklony, kdy ustává anticyklonální cirkulace a tlakový útvar zaniká. Rozpadající se anticyklona je obvykle teplou anticyklonou lépe vyjádřenou na výškových mapách než u zemského povrchu. Viz též anticyklolýza, slábnutí anticyklony.

angl. anticyclolysis; slov. rozpad anticyklóny; 1993-a3

rozpad fronty, syn. frontolýza.

slov. rozpad frontu; 1993-a1

rozpouštění mlhy — proces postupného zanikání mlhy, kdy se meteorologická dohlednost zvyšuje z hodnot původně pod 1 km na více než 1 km. K rozpouštění radiačních mlh dochází vlivem prohřívání vzduchu a rozvoje vertikálního promíchávání vzduchu během dopoledních hodin. Faktorem, který obecně napomáhá rozpouštění mlhy, je např. zesílení horizontálního proudění nebo vymývání padajícími srážkami. Při zabezpečování leteckého provozu se na některých letištích provádí umělé rozpouštění mlhy, k němuž se používá speciálních hořáků, které produkují umělá kondenzační nebo ledová jádra.

angl. fog dissipation; slov. rozpúšťanie hmly; 1993-a2

rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře — elmag. vlnění (záření) je v atmosféře rozptylováno jak molekulami vzduchu (molekulární rozptyl), tak aerosolovými částicemi (vodními kapičkami, ledovými krystalky, prachovými částicemi atd.). Nejrozšířenější teorií tohoto rozptylu je Mieova teorie (G. Mie, 1908), řešící problém rozptylu na částicích sférického tvaru. Nejjednodušším případem Mieovy teorie je Rayleighův rozptyl, vyžadující, aby a) 2πr / λ « 1 , kde  je poloměr rozptylujících částic a  λ   vlnová délka rozptylovaného záření;  b) rozptylující částice byly el. nevodivé. Při Rayleighově rozptylu je množství rozptýleného elmag. záření přímo úměrné převrácené hodnotě čtvrté mocniny vlnové délky a rozptylová indikatrice má symetrický tvar. Rozptýlené paprsky, svírající se směrem pův. paprsku úhel π / 2, jsou zcela polarizovány. Ve směru původního paprsku a ve směru k němu přesně opačném je polarizace rozptýlených paprsků nulová, ve všech ostatních směrech pak částečná. Rozptyl světla na molekulách vzduchu vyhovuje, kromě určitých menších odchylek týkajících se polarizace, velmi dobře teor. Rayleighovu rozptylu. Pro popis rozptylu světla na aerosolových částicích obsažených ve vzduchu, které jsou podstatně větší ve srovnání s rozměry molekul, musíme použít obecné Mieovy teorie, neboť pro ně není splněna podmínka a) a často ani podmínka b). Pole rozptýleného světla pak podle obecné Mieovy teorie vyjadřujeme jako superpozici pole vyzařování el. a magnetického dipólu, kvadrupólu a vyšších multipólů, zatímco u Rayleighova rozptylu uvažujeme pouze el. dipól. Rozptyl světla na částicích atmosférického aerosolu, na rozdíl od molekulárního rozptylu, nezávisí na vlnové délce a rozptylová indikatrice má tvar silně protažený ve směru původního paprsku. V oblasti rádiových vln, používaných např. při radiolokaci, které mají ve srovnání se světlem podstatně větší vlnovou délku, bývá podmínka a) často splněna i pro oblačné částice. Potom lze i v této oblasti vlnových délek použít zákonů Rayleighova rozptylu. Rozšíření Mieovy teorie na částice tvaru např. rotačního elipsoidu se někdy využívá v radiolokační meteorologii, neboť velké vodní kapky a ledové částice oblaků a srážek nejsou sférického tvaru. V souvislosti s rozptylem elektromagnetického vlnění na různých typech atmosférických aerosolů se dnes používají i různé modely složitějšího rozptylu na obecně nesférických částicích. Viz též efekt Mieův.

angl. scattering of electromagnetic waves in atmosphere; slov. rozptyl elektromagnetického vlnenia v atmosfére; 1993-a3

rozptyl exhalátů, viz rozptyl příměsí v ovzduší.

slov. rozptyl exhalátov; 1993-a1

rozptyl Mieův, viz rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.

angl. Mie scattering; slov. Mieho rozptyl; 1993-a1

rozptyl molekulární, viz rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.

angl. molecular scattering; 2016

rozptyl příměsí v ovzduší — zmenšování koncentrace škodlivin působené především turbulentní difuzí. Největší význam pro rozptyl znečišťujících příměsí v atmosféře mají turbulentní víry o rozměrech blízkých rozměrům vlečky nebo oblaku příměsi. Víry značně větší přenášejí vlečku (oblak) jako celek, víry značně menší způsobují mísení vzduchu uvnitř vlečky (oblaku) a v obou případech málo přispívají k rozptylu příměsí. Úroveň znečištění ovzduší je kromě rozptylu příměsí ovlivňována procesy samočištění ovzduší. Viz též vlečka kouřová, model Suttonův.

angl. diffusion of air pollutants; slov. rozptyl prímesí v ovzduší; 1993-a0

rozptyl Rayleighův, viz rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.

angl. Rayleigh scattering; slov. Rayleighov rozptyl; 1993-a1

rozptyl záření, viz rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.

angl. scattering of radiation; slov. rozptyl žiarenia; 1993-a1

rozsah oblaku vertikální — rozdíl mezi výškou základny a výškou vrcholku oblaku. Některé oblaky mají malý vert. rozsah (např. Cu hum, Cs, Ac, Ci), jiné naopak velký (Cb, Ns). Vrstvou oblaků malého vert. rozsahu může prosvítat Slunce nebo Měsíc. Vertikální rozsah oblaku se dá při malých hodnotách určit některými typy přístrojů pro měření výšky základny oblaků, v ostatních případech pomocí radiolokátorů nebo letadlových měření.

angl. vertical development of a cloud; slov. vertikálny rozsah oblaku; 1993-a2

rozvodí — geomorfologický útvar, kterým vede orografická rozvodnice.

angl. water parting; watershed divide; drainige divide; slov. rozvodie; 1993-a3

rozvodnice — hranice, která rozděluje odtok do sousedních povodí. Rozlišujeme orografické rozvodnice, určené tvarem reliéfu a rozdělující povrchový odtok, a rozvodnice podzemní vody, označované též jako hydrogeologické.

angl. drainige divide; water parting; watershed divide; slov. rozvodnica; 1993-a3

rozvrh vysílací — dříve použitelná tabulka udávající čas, druh a způsob vysílání meteorologických zpráv, meteorologických informací a podkladů, sestavená obvykle pro určitou část nebo úroveň světového telekomunikačního systému.

angl. schedule of transmission; slov. vysielací rozvrh; 1993-a3

rukáv větrný, „pytel" větrný — zařízení pro orientační určení směru a částečně i rychlosti větru. Skládá se z  otevřeného kužele zhotoveného z tkaniny a upevněného na širším konci ke kovovému kruhu volně otočnému kolem svislé osy tak, aby se působením větru mohl spolu s ním otáčet. Větrný rukáv má být na každém letišti. Používá se rovněž pro orientační určení větru na dálnicích, především jako upozornění na boční vítr, a na průmyslových, zpravidla chem. zařízeních s produkcí škodlivých látek do ovzduší.

angl. wind cone; wind sleeve; wind sock; slov. vetromerný rukáv; 1993-a1

rumb — označení směru větru podle dělení kompasové růžice. Termín rumb se v češtině používá ojediněle a je převzat z ruštiny. Vyskytuje se v názvech přístrojů měřících společně rychlost a směr větru, např. anemorumbometr.

slov. rumb; 1993-b3

růžice stabilitní větrná, viz růžice větrná.

2016

růžice větrná — graf. znázornění režimu větru na určitém místě formou směrového (paprskového) diagramu. Délka paprsků, značících světové strany, vyjadřuje četnost větru z daného směru. Složitějším druhem tohoto diagramu je podmíněná větrná růžice, která znázorňuje charakteristiky režimu větru za současného výskytu jiných meteorologických prvků a dalších jevů. Sestrojuje se pro dny nebo termíny, v nichž byl pozorován podmiňující prvek nebo tento prvek nabyl hodnoty v určitém intervalu. Jde např. o znázornění směru větru při jeho různých rychlostech, při různých oborech hodnot met. prvků, při určitých koncentracích znečišťujících příměsí, různých typech vertikální stability atmosféry apod.
Speciálním typem podmíněné větrné růžice je stabilitně a rychlostně členěná větrná růžice, která slouží jako vstup pro výpočty rozptylu emisí některými gaussovskými rozptylovými modely. Pro české gaussovské modely SYMOS´97 a ATEM se využívá stabilitní členění podle Bubníka a Koldovského, založené na hodnotě vertikálního teplotního gradientu.

angl. wind rose; slov. veterná ružica; 1993-a3

růst krup mokrý (vlhký) — proces růstu krup, při němž nedochází k okamžitému mrznutí vodních kapek zachycených kroupou. Na povrchu kroupy se tvoří vrstva kapalné vody, která postupně mrzne, nebo stéká po povrchu a může být při pádu kroupy odstříknuta. Mrznutí stékající vody vyvolává vznik tzv. rampouchovitých výběžků. Mokrý růst nastává, pokud se teplota povrchu kroupy blíží k 0 °C. Při mrznutí zachycené kapalné vody vzniká kompaktní led převážně bez vzduchových bublin.

angl. wet growth of hailstones; slov. mokrý (vlhký) rast krúp; 2014

růst krup suchý — proces růstu krup, při němž přechlazená voda zachycená kroupou okamžitě mrzne. Vznikající struktura obsahuje dutiny – vzduchové bubliny.

angl. dry growth of hailstones; slov. suchý rast krúp; 2014

rychlost balonu stoupací — vert. rychlost volně letícího pilotovacího nebo radiosondážního balonu. Tento balon vystupuje v atmosféře pod vlivem síly, která je vyjádřená Archimédovým zákonem jako rozdíl tíhy balonem vytlačeného vzduchu a tíhy plynu lehčího než vzduch, který objem balonu vyplňuje. Když od této síly odečteme tíhu balonu, popř. i zavěšené zátěže, dostaneme užitečnou stoupací sílu balonu (A). Při ustáleném vert. výstupu balonu působí proti této síle odpor vzduchu. Výsledný vztah, který vyjadřuje stoupací rychlost balonu (w), můžeme napsat ve tvaru
w=dAcρ,
kde ρ je hustota vzduchu, c obvod balonu a  d koeficient charakterizující odpor prostředí. Teor. výpočty i praktická měření ukazují, že při zmenšování hustoty vzduchu stoupací rychlost balonu s výškou vzrůstá, ve výšce 5 km o 10 % a ve výšce 30 km až o 100 %. V meteorologii se ke stanovení výšky základny oblaků, při pilotovacích měřeních anebo aerologických měřeních pomocí radiosond, balony obvykle plní na počáteční stoupací rychlost 1,5 až 3,5 nebo 5 m.s–1.

angl. ascensional rate of balloon; slov. výstupná rýchlosť balónu; 1993-a2

rychlost částic pádová — ve fyzice oblaků a srážek rychlost pádu oblačné nebo srážkové částice, padající v klidném vzduchu po dosažení rovnováhy mezi sílou tíže a sílou odporu vzduchu. Označujeme ji také jako rychlost konečnou nebo terminální (z angl. terminal velocity). V reálné atmosféře není splněn předpoklad klidného prostředí a pádovou rychlost částic ovlivňuje proudění vzduchu, včetně oblačné turbulence. Nejvíce měření a teoretických výpočtů je k dispozici pro určení pádové rychlosti vodních kapek. Řada studií se věnuje pádové rychlosti ledových krystalů v závislosti na jejich tvaru. Zjištěné hodnoty pádové rychlosti krup, které vysoko převyšují rychlost kapek a ledových krystalů, mají pouze orientační hodnotu. Zcela obdobně je pádová rychlost částic definována ve fyzice atmosférického aerosolu, kde představuje důležitou charakteristiku bezprostředně se vztahující např. ke střední době setrvání určitého druhu aerosolových částic v ovzduší.

angl. terminal fall velocity; slov. pádová rýchlosť častíc; 2014

rychlost dynamická, syn. rychlost frikční.

angl. friction velocity; slov. dynamická rýchlosť; 1993-a3

rychlost frikční — aerodyn. veličina používaná při studiu proudění nad drsným povrchem a definovaná vztahem
v=τρ,
kde τ je horiz. tečné napětí na zemském povrchu a ρ hustota vzduchu. Frikční rychlost se zvětšuje s rostoucí drsností povrchu a stř. rychlostí proudění. Frikční rychlost se někdy nevhodně označuje jako rychlost tření nebo třecí rychlost. Viz též profil větru vertikální.

slov. frikčná rýchlosť; 1993-a3

rychlost krup pádovákroupy vykonávají při svém pádu oblakem řadu sekundárních pohybů jako je rotace, precesní pohyb nebo oscilace kolem jedné z os kroupy. To je dáno tvarem kroupy a často nesymetrickým rozložením její hmotnosti. Také nesymetrická vrstevnatá struktura krup a vývoj různých ledových výběžků mohou být příčinou i důsledkem chování krup při jejich pádu. Charakteristiky pádu krup byly studovány většinou s pomocí modelů krup, padajících ve volné atmosféře nebo vypouštěných do oblaku. Také při řadě laboratorních experimentů byly užity pouze modely krup. Vzhledem k velké hmotnosti krup, převyšuje jejich terminální pádová rychlost vysoko pádovou rychlost vodních kapek a ledových krystalů. Často užívaný vztah pro pádovou rychlost krup a velkých krupek ukrup, jejichž střední průměr Dstr leží v rozmezí 0,1 cm ≤ Dstr ≤ 8 cm má tvar
ukrup9D str0,8,
přičemž vztah se vztahuje k tlaku vzduchu 800 hPa a teplotě 0 °C. Pádové rychlosti velkých krup dosahují hodnot až kolem 45 m/s a srovnatelné hodnoty výstupné rychlosti musí tedy existovat i uvnitř konv. bouře, v níž kroupy vznikají a rostou. Viz též rychlost částic pádová, zárodek kroupový, růst krup mokrý (vlhký), růst krup suchý.

angl. fall velocity of hailstones; slov. pádová rýchlosť krúp; 2014

rychlost ledových krystalů a krupek pádová — vzhledem k velmi rozdílným tvarům ledových krystalů, které se vyskytují v atmosféře, jsou hodnoty pádové rychlosti ledových krystalů velmi rozdílné. Nesférický tvar ledového krystalu ovlivňuje i hydrodynamické chování krystalu a formu jeho trajektorie. Nelze proto stanovit univerzální vztah pro závislost pádové rychlosti na velikosti krystalu. Při numerickém modelování lze užít řadu teoretických vztahů, které aproximují hydrodynamické chování jednoduchých ledových sloupků a destiček, popř. ledových dendritů o různé členitosti. Experimentální studie pádových charakteristik probíhaly jak u přirozených krystalů, tak při laboratorním sledování modelů základních krystalických tvarů s využitím teorie podobnosti. V závislosti na velikosti jsou pádové rychlosti destičkových krystalů v rozsahu desetin m/s, přičemž rychlost velmi členitých dendritů prakticky nezávisí na jejich velikosti. Rychlost pádu ledových krystalů roste se stupněm jejich ozrnění namrzlými vodními kapkami. Ledové krupky, u nichž původní tvar krystalu již není rozeznatelný, mohou mít pádové rychlosti řádu jednotek m/s v závislosti na své velikosti.

angl. fall velocity of ice crystals; slov. pádová rýchlosť ľadových kryštálov a krúpok; 2014

rychlost proudění, viz rychlost větru.

angl. velocity of flow; velocity of streaming; slov. rýchlosť prúdenia; 1993-a1

rychlost proudění kritická — rychlost, při níž přechází laminární prouděníproudění turbulentní. V meteorologii se s ní setkáváme např. při fyz. modelování procesů v mezní vrstvě atmosféry pomocí aerodyn. nebo viskózních modelů. Viz též turbulence, číslo Reynoldsovo.

angl. critical velocity of flow; critical velocity of streaming; slov. kritická rýchlosť prúdenia; 1993-a2

rychlost světla v atmosféře, viz šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

angl. speed of light propagation in atmosphere; slov. rýchlosť svetla v atmosfére; 1993-a1

rychlost tření, viz rychlost frikční.

slov. rýchlosť trenia; 1993-a3

rychlost vertikální — vzdálenost, kterou urazí pohybující se vzduchové částice za jednotku času ve vert. směru. Definuje se vztahem vz=dzdt,
kde z je vert. souřadnice dané částice a t značí čas.

angl. vertical velocity; slov. vertikálna rýchlosť; 1993-a2

rychlost vertikální generalizovaná, syn. rychlost vertikální v p-systému.

slov. generalizovaná vertikálna rýchlosť; 1993-a1

rychlost vertikální v p-systému, rychlost vertikální generalizovaná — změna tlaku vzduchu uvnitř vzduchové částice za jednotku času následkem jejího pohybu ve vert. směru. Definuje se vztahem ω=dpdt,
kde p značí tlak vzduchu a t čas. Vzhledem k tomu, že ω nemá rozměr rychlosti, mluvíme často o tzv. generalizované vertikální rychlosti. Pro horiz. a vert. pohyby běžně pozorované v atmosféře lze závislost tlaku vzduchu na výšce nad zemským povrchem aproximovat rovnicí hydrostatické rovnováhy a mezi vertikální rychlostí v p-systému a vertikální rychlostí vzz-systému pak platí přibližný vztah ω=-vzgpRT,
v němž g značí velikost tíhového zrychlení, R měrnou plynovou konstantuT teplotu vzduchu. Rychlost ω má tedy analogický význam jako obyčejná vertikální rychlost v z-systému, přičemž při výstupných pohybech je ω < 0, při sestupných je ω > 0. V případě intenzivních vertikálních pohybů, např. v oblacích druhu cumulonimbus, však tento přibližných vztah zpravidla neplatí. Viz též rovnice vertikální rychlosti v p-systému.

angl. vertical velocity in p system; slov. vertikálna rýchlosť v p-systéme; 1993-a3

rychlost větru — 1. vektor rychlosti pohybu vzduchu, obvykle jeho horiz. složka. Vert. složka se zpravidla určuje jako samostatná veličina a označuje se jako vert. (výstupná, stoupací) rychlost; 2. velikost vektoru rychlosti pohybu vzduchu. Rychlost větru se měří v m.s–1, v uzlech (knotech), popř. v km.h–1. Pro odhad rychlosti větru se používá Beaufortova stupnice větru. Viz též vítr, měření větru, profil větru, extrémy rychlosti větru.

angl. wind velocity; wind speed; slov. rýchlosť vetra; 1993-a2

rychlost větru geostrofická, viz vítr geostrofický.

angl. geostrophic wind speed; slov. geostrofická rýchlosť vetra; 1993-a1

rychlost vodních kapek pádová — hodnoty pádové rychlosti vodních kapek závisí hlavně na tvaru a hmotnosti kapek, ale i na teplotě a tlaku okolního vzduchu. Závažnost vlivu prostředí přitom klesá s velikostí kapek. Teoretické vyjádření pádové rychlosti kapek, které je důležité při numerickém modelování mikrofyzikálních procesů, bere v úvahu různé režimy hydrodynamického chování v závislosti na velikosti kapek. Existují i zjednodušená vyjádření pádové rychlosti kapek, která často aproximují hodnoty stanovené Gunnem a Kinzerem (1949) pomocí vhodné polynomiální závislostí. Experimentálně zjištěná terminální pádová rychlost kapek nabývá hodnot řádu 0,1 m/s pro kapky o ekvivalentním průměru pod 0,3 mm a hodnot řádu 1 m/s pro kapky větší. Typické dešťové kapky o ekvivalentním průměru cca 1 mm mají pádovou rychlost kolem 4 m/s, velké dešťové kapky o ekvivalentní průměru kolem 5 mm dosahují pádovou rychlost až kolem 9 m/s.

angl. fall velocity of water drops; slov. pádová rýchlosť vodných kvapiek; 2014

rychlost zvuku v atmosféře, viz šíření zvuku v atmosféře.

angl. speed of sound propagation in atmosphere; slov. rýchlosť zvuku v atmosfére; 1993-a1

rytmy povětrnostní — málo časté označení pro povětrnostní děje vyskytující se v určité geograf. oblasti v některé části roku opakovaně, a to v nestejně dlouhých intervalech za sebou. Opakovaný výskyt určitých povětrnostních situací podmiňuje opakování podobného průběhu met. prvků, i když intenzita změn kolísá. Ve stř. Evropě počítáme k povětrnostním rytmům např. opakované vpády studeného vzduchu na jaře nebo jednotlivé vlny evropského letního „monzunu".

angl. weather rhythms; slov. poveternostné rytmy; 1993-a1