O

období bezmrazové — v klimatologii časový interval mezi prům. datem posledního mrazu na jaře a prům. datem prvního mrazu na podzim. Stanovuje se podle účelu na základě měření teploty vzduchu, zpravidla v meteorologické budce, tj. přibližně ve výšce 2 m nad zemí. Období bezmrazové, které patří k hrubým charakteristikám vegetačního období, je významné zejména pro rajonizaci zeměď. výroby. Viz též období mrazové.

angl. frost-free period; slov. bezmrazové obdobie; 1993-a1

období bezsrážkové, viz období suché.

slov. bezzrážkové obdobie; 1993-a1

období dešťů, doba dešťů — klimatická sezona, během níž spadne převážná část roč. úhrnu srážek. Střídání období dešťů v létě dané polokoule a období sucha je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem, které bývá označováno i jako monzunové období. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období dešťů v zimě.

angl. rainy season; slov. obdobie dažďov; 1993-a3

období monzunovéobdobí dešťů na pevnině s monzunovým klimatem, kdy vane letní monzun. Je charakteristické vlhkým deštivým počasím, při němž spadne převážná část roč. úhrnu srážek.

angl. monsoon season; slov. monzúnové obdobie; 1993-a3

období mrazové — v klimatologii časový interval mezi prům. datem prvního mrazu na podzim a prům. datem posledního mrazu na jaře. Běžně se určuje podle denních minimálních teplot vzduchu v meteorologické budce. Viz též období bezmrazové.

angl. frost period; slov. mrazové obdobie; 1993-a1

období námrazové — časový interval, ve kterém lze očekávat v daném místě nebo oblasti tvoření tuhých usazených atmosférických srážek. Na území ČR v nadm. výškách do 1 000 m n. m. trvá námrazové období zpravidla od 1. 11. do 31. 3. Termín námrazové období se dříve používal v jiném smyslu, a to pro období skutečného výskytu námrazků, které se nyní označuje jako námrazový cyklus. Během jednoho námrazového období se tedy může vyskytnout několik námrazových cyklů oddělených obdobími bez námrazků. Termín námrazové období se používá především pro potřeby energetiky.

angl. icing period; slov. námrazové obdobie; 1993-a2

období roční, syn. sezona.

slov. ročné obdobie; 2014

období srážkové — časový úsek po sobě jdoucích dnů se srážkami na dané met. stanici. Jako minimální denní úhrn srážek se přitom nejčastěji uvažuje 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (neměřitelné srážky). Srážková období, někdy označovaná i jako období vlhká, se střídají se suchými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou srážkových období, jiní mezi ně počítají i samostatné dny se srážkami. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených srážkových období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená srážková období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání srážkových období a jejich srážkové vydatnosti jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek. Velká četnost, případně délka srážkových období jsou charakteristické pro humidní klima a pro období dešťů.

angl. rainy period; slov. zrážkové obdobie; 1993-a3

období sucha, doba sucha — klimatická sezona s výskytem sezonního sucha, kdy spadne zanedbatelná část roč. úhrnu srážek, nebo padající srážky zcela ustávají. Střídání období sucha v zimě dané polokoule a období dešťů je typické pro klima savany a pro oblasti s monzunovým klimatem. Naopak pro středomořské klima je typický výskyt období sucha v létě.

angl. dry season; slov. obdobie sucha; 1993-a3

období suché — časový úsek, kdy se na dané met. stanici nevyskytly atmosférické srážky, nebo úhrn srážek nedosahoval konvenčně stanovené prahové hodnoty, nejčastěji 0,1 mm, ve starších pracích 0,0 mm (neměřitelné srážky). Suchá období se střídají se srážkovými obdobími. Někteří autoři pracují se zvolenou minimální délkou suchých období, jiní mezi ně počítají i samostatné bezsrážkové dny. Kromě takto definovaných, tzv. absolutních nebo též uzavřených suchých období, se někdy vymezují i parciální neboli přerušená suchá období, přičemž kritériem bývá průměrný denní úhrn srážek za toto období. Údaje o četnosti, prům. a nejdelším trvání suchých období jsou důležitými charakteristikami časového rozdělení srážek i kritériem některých klasifikací klimatu. Dlouhá suchá období, označovaná někdy jako období vyprahlá, a jejich opakovaný výskyt způsobují vznik sucha. Jsou charakteristická pro aridní klima a pro období sucha, mohou však nastat i v oblastech s humidním klimatem, resp. v období dešťů. Viz též extrémy atmosférických srážek.

angl. dry period; slov. suché obdobie; 1993-a3

období synoptické přirozené — období, během něhož se nad velkou oblastí zeměkoule udržují hlavní rysy určité celkové povětrnostní situace. Podle B. P. Multanovského období, během něhož se zachovává termobarické pole v troposféře, určující orientaci postupu tlakových útvarů u zemského povrchu. V průměru trvá 5 až 7 dní. Termín se v některých zemích bývalého SSSR používá pro účely dlouhodobé předpovědi počasí. Viz též metoda Multanovského.

angl. natural synoptic period; slov. prirodzené synoptické obdobie; 1993-a3

období teplé středověké (MWP) — několik staletí kolem roku 1 000 n. l., kdy v některých oblastech Země byla prům. teplota vzduchu vyšší oproti předchozímu i následujícímu období, do kterého spadá i tzv. malá doba ledová. Prokazatelně tomu tak bylo v severoatlantickém prostoru, kde oteplení o 1 až 2 °C mj. umožnilo tzv. vikingskou kolonizaci Islandu, Grónska a Newfoundlandu. Většina autorů se nicméně přiklání k tomu, že toto oteplení nemělo charakter globální klimatické anomálie, proto označení středověkého teplého období jako (malého) klimatického optima není vhodné.

angl. Medieval Warm Period; slov. teplé stredoveké obdobie; 2014

období topné — období, ve kterém je třeba v závislosti na povětrnostních podmínkách vytápět obytné prostory.

angl. heating season; slov. vykurovacie obdobie; 1993-a3

období vegetační, doba vegetační — období, v němž jsou příznivé podmínky pro růst a vývoj rostlin a nepřímo celých ekosystémů (ať řízených či neřízených). V podmínkách ČR se jím zpravidla rozumí období vymezené prům. daty nástupu a ukončení určité prům. denní teploty vzduchu. Rozlišují se: a) velké vegetační období, vymezené daty nástupu a ukončení prům. denní teploty 5 °C a vyšší; b) hlavní neboli malé vegetační období, což je období s prům. denní teplotou 10 °C a vyšší a c) tzv. vegetační léto s prům. denní teplotou 15 °C a vyšší. Kritéria pro vymezení vegetačního období nejsou jednotná a to ani v rámci střední Evropy. V zahraničí se za vegetační období v prvním přiblížení považuje období bezmrazové, dále období s max. denní teplotou vzduchu vyšší než 0 °C nebo 10 °C apod. Vegetační období bývá též nevhodně ztotožňováno s teplým pololetím.

angl. growing season; vegetation season; vegetative period; slov. vegetačné obdobie; 1993-a3

období vlhké — 1. syn. období srážkové; 2. obecné označení časového úseku, během něhož se v určité oblasti vyskytly v porovnání s klimatologickým normálem nebo s jiným obdobím větší úhrny srážek. Uvažovaný časový úsek přitom může trvat jen několik dní, ale i celé geologické období, viz např. pluviál.

slov. vlhké obdobie; 1993-a3

období vyprahlé — neurčitý pojem pro obzvlášť dlouhé suché období, nebo pro období obecně chudé na atmosférické srážky, provázené vysokou teplotou vzduchu a nízkou relativní vlhkostí vzduchu.

slov. vyprahnuté obdobie; 1993-a3

oběh vody na Zemi, syn. hydrologický cyklus.

angl. hydrologic cycle; slov. obeh vody na Zemi; 1993-a3

objekt pro zjišťování dohlednosti — terénní předmět (budova, věž, skupina stromů apod.), který ve známé vzdálenosti od met. stanice výrazně vystupuje nad obzor a jenž se užívá jako orientační bod při zjišťování meteorologické dohlednosti.

angl. visibility marker; visibility object; slov. objekt pre zisťovanie dohľadnosti; 1993-a1

objem měrný — objem jednotky hmotnosti látky. Udává se v m3.kg–1 a je převrácenou hodnotou hustoty látky. V meteorologii se setkáváme zejména s měrným objemem vzduchu.

angl. specific volume; slov. merný objem; 1993-a3

objem molární — objem jednoho molu dané látky. Pro plyny odpovídající ideálnímu plynu má při standardních podmínkách 1013,25 hPa a 0 °C hodnotu 22,414 dm3.

angl. molar volume; 2016

oblačno, viz oblačnost.

angl. cloudy; slov. oblačno; 1993-a1

oblačnost — 1. stupeň pokrytí oblohy oblaky. Je důležitým met. prvkem, který nepřímo udává trvání slunečního svitu. Určuje se zpravidla odhadem. V synoptické meteorologii se vyjadřuje oblačnost v  osminách nebo procentech, v klimatologii v desetinách pokrytí oblohy oblaky. Nula znamená jasno, osm osmin, popř. deset desetin, zataženo. V ČR se používají tato slovní označení pro jednotlivé stupně pokrytí oblohy: jasno 0/8, skoro jasno 1/8 nebo 2/8, polojasno 3/8 nebo 4/8, oblačno 5/8 nebo 6/8, skoro zataženo 7/8, zataženo 8/8. 2. Souhrnné, terminologicky ne zcela přesné označení pro skupinu určitých oblaků, např. oblačnost frontální, kupovitá, vrstevnatá, vysoká apod. Viz též pozorování oblačnosti, izonefa, pole oblačnosti.

angl. cloud amount; cloud cover; cloudiness; nebulosity; slov. oblačnosť; 1993-a3

oblačnost frontální — oblaky, které se vyskytují na atm. frontách a pohybují se spolu s nimi. Vytvářejí typické oblačné systémy teplé, studenéokluzní fronty. Frontální oblačnost je tvořena především oblaky druhu nimbostratus, altostratuscirrostratus. Na studených a okluzních frontách se často vyskytují oblaky druhu cumulonimbus. Hlavní příčinou vzniku frontální oblačnosti jsou na teplé frontě výkluzné pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy a na studené frontě vzestupné pohyby v teplém vzduchu vyvolané podsouváním těžšího studeného vzduchu. Viz též systém oblačný frontální.

angl. frontal cloudiness; slov. frontálna oblačnosť; 1993-a2

oblačnost inverzní — oblaky podmíněné výškovou inverzí teploty vzduchu. Patří k nim nejčastěji oblaky druhu stratus, popř. stratocumulusaltostratus. Vyskytují se v oblasti dolní hranice inverze a v důsledku vlnění této hranice mívají vlnovou strukturu. K vývoji inverzní oblačnosti dochází při nahromadění vodní páry pod zadržující vrstvou výškové inverze a radiačním ochlazením podinverzní vrstvy pod teplotu rosného bodu. Inverzní oblačnost se vytváří především v noci, v zimním období se však může udržet po dobu několika dnů.

angl. inversion cloudiness; slov. inverzná oblačnosť; 1993-a2

oblačnost kupovitá, viz oblak kupovitý.

slov. kopovitá oblačnosť; 1993-a1

oblačnost místní — oblačnost, která se vyskytuje v určité lokalitě nad plochou o velikosti od několika km2 do několika desítek km2, zatímco v okolních oblastech takovou oblačnost nepozorujeme. Vývoj místní oblačnosti je podmíněn vlastnostmi zemského povrchu a orografickými poměry bližšího i širšího okolí, přičemž se projevuje i vliv denní a roční doby. V rovinatých oblastech jde převážně o nízkou oblačnost kupovitou nebo vrstevnatou. Místní kupovité oblaky se vyvíjejí nad rychleji se ohřívajícím povrchem (např. nad tepelnými ostrovy měst) a může tak dojít až k vývoji oblaků cumulonimbus. V horských oblastech patří k místní oblačnosti i většinou vrstevnatá oblačnost na návětří hor, a dále rotorovévlnové oblaky v horském závětří.

angl. local cloudiness; slov. miestna oblačnosť; 1993-a2

oblačnost mohutná — vert. silně vyvinuté kupovité nebo vrstevnaté oblaky, zejména druhu cumulonimbus, cumulus congestus nebo nimbostratus.

slov. mohutná oblačnosť; 1993-a1

oblačnost nízká, viz oblaky nízkého patra.

angl. low clouds; slov. nízka oblačnosť; 1993-a1

oblačnost proměnlivá — oblačnost s velkými a rychlými změnami, které se typicky vyskytují v instabilní studené vzduchové hmotě, a to zvláště při vývoji konv. druhu cumuluscumulonimbus. Vyskytuje se zejména po přechodu studených front v týlu rychle se pohybujících cyklon. V případě velmi rychlých změn hovoříme také o rychle se měnící oblačnosti. Někdy se u proměnlivé oblačnosti setkáme s nevhodným termínem oblačnost střídavá.

angl. variable cloudiness; slov. premenlivá oblačnosť; 1993-a3

oblačnost provozního významu — 1. v letecké meteorologii oblačnost s výškou základny buď pod 5 000 ft (1 500 m) nebo pod nejvyšší z hodnot minimální sektorové nadmořské výšky na daném letišti podle toho, která z obou výšek je větší; 2. nebo oblačnost druhu cumulonimbus nebo cumulus congestus v jakékoliv výšce.

angl. clouds of operational significance; slov. oblačnosť prevádzkového významu; 2014

oblačnost střední, viz oblaky středního patra.

angl. middle clouds; slov. stredná oblačnosť; 1993-a1

oblačnost vrstevnatá, viz oblak vrstevnatý.

angl. stratiform clouds; slov. vrstevnatá oblačnosť; 1993-a1

oblačnost vysoká, viz oblaky vysokého patra.

angl. high cloudiness; high clouds; slov. vysoká oblačnosť; 1993-a1

oblak, neodborně mrak, mračno — 1. podle definice WMO viditelná soustava nepatrných vodních kapek nebo ledových částic nebo obojího v atmosféře. Tato soustava může zároveň obsahovat i větší částice srážkové vody nebo ledu a také jiné částice pocházející např. z průmyslových exhalací, kouře nebo prachu. Oblaky můžeme klasifikovat z různých hledisek. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků klasifikuje oblaky podle jejich vnějšího vzhledu. Podle mikrofyzikálního složení můžeme oblaky dělit na oblaky vodní, oblaky ledovéoblaky smíšené. Rozdělení na oblaky konv.oblaky vrstevnaté odráží kromě tvaru i rozdílné hodnoty vertikální rychlosti. Oblaky lze dále dělit např. na oblaky srážkovéoblaky nesrážkové. Oblaky se vyvíjejí různých výškách volné atmosféry. Mlha se liší od oblaku pouze tím, že se v místě pozorování vyskytuje u zemského povrchu, kde ovlivňuje přízemní dohlednost;
2. v současné době také soustava oblačných částic, které jsou nepostižitelné lidským zrakem, ale detekovatelné jinými prostředky, např. družicovým pozorováním v infračervené oblasti;
3. jakýkoliv viditelný soubor částic v atmosféře jako oblak prachu, oblak kouře aj. Viz též patra oblaků, oblačnost, základna oblaků.

angl. cloud; slov. oblak; 1993-a3

oblak bouřkový, lidové označení pro cumulonimbus.

slov. búrkový oblak; 1993-a2

oblak fénový — oblak, jehož vývoj souvisí s orografickým fénem. Návětrné strany horských hřebenů jsou často oblastí vývoje rozsáhlých oblaků, které lemují vrchol hřebene a mohou se za ním v důsledku sestupných pohybů vzduchu rozpouštět. Jsou-li pozorovány ze závětrné strany, podobají se oblačné stěně, označované jako fénová zeď. Zejména v současné americké odborné literatuře se termín fénový oblak užívá jako označení veškeré oblačnosti vyvíjející se vlivem proudění v horském terénu. Evropská odborná literatura zpravidla zachovává původní význam termínu. Viz též mezera fénová.

angl. foehn cloud; slov. föhnový oblak; 1993-a3

oblak horský, syn. oblak orografický.

slov. horský oblak; 1993-a1

oblak húlavový — starší a v současnosti téměř nepoužívané označení horiz. nebo podlouhlého oblačného klínu na čele studeného vzduchu vytékajícího z konv. bouře. Oblak byl lid. označován také jako oblačný nebo húlavový límec. Viz též húlava, arcus, shelf cloud, roll cloud.

angl. squall cloud; slov. búrkový golier; 1993-a2

oblak konvekční (konvektivní) — oblak, jehož vývoj je důsledkem výstupných pohybů vzduchu vyvolaných konvekcí. Typickými konv. oblaky jsou oblaky druhu cumuluscumulonimbus.

angl. convective cloud; slov. konvekčný oblak; 1993-a3

oblak kupovitý — oblak s patrnou strukturou v podobě valounů, zaoblených vrcholků vln apod., jehož horiz. rozměry jsou srovnatelné s jeho vert. rozsahem. Vzniká v důsledku konvekce nebo dynamické a mechanické turbulence při vert. rychlostech řádu m.s–1. Typickými kupovitými oblaky jsou cumuluscumulonimbus. Pojem kupovitý oblak se vztahuje k vnějšímu vzhledu konv. oblaků, není přesněji vymezen a v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též oblak vrstevnatý.

angl. cumuliform cloud; slov. kopovitý oblak; 1993-a3

oblak ledový — oblak složený výlučně z ledových částic. Typickými ledovými oblaky jsou oblaky druhu cirrus, cirrostratuscirrocumulus. Cirrocumulus však během svého vývoje může obsahovat i přechlazené vodní kapky, které rychle mrznou. Viz též oblak vodní, oblak smíšený.

angl. ice cloud; slov. ľadový oblak; 1993-a3

oblak mateřský — druh oblaku, z něhož vývojem vzniká oblak jiného druhu. Morfologická klasifikace oblaků rozlišuje dva způsoby takového vývoje; změní-li se část oblaku, používáme při označení mateřského oblaku příponu genitus, změní-li se oblak jako celek, používáme příponu mutatus. K označení druhu nově vzniklého oblaku se pak připojuje přívlastek utvořený z názvu druhu mateřského oblaku s příslušnou příponou. Např. stratocumulus cumulogenitus (Sc cugen), cumulus stratocumulomutatus (Cu scmut). Viz též druhy oblaků.

angl. mother-cloud; slov. materský oblak; 1993-a2

oblak nesrážkový — 1. oblak, z něhož v čase pozorování nevypadávají srážky. 2. označení oblaků, z nichž nemohou vypadávat srážky dopadající na zem. Mezinárodní morfologická klasifikace popisuje jako nesrážkové oblaky druhy cirrus, cirrocumulus, cirrostratusaltocumulus. U druhu cirrocumulus a altocumulus se může vyskytovat virga. Jako nesrážkový označujeme také např. cumulus humilis a cumulus mediocris. Viz též oblak srážkový.

angl. non-precipitating cloud; slov. nezrážkový oblak; 2014

oblak orografický, oblak horský — souhrnné označení pro oblaky vznikající v důsledku proudění vzduchu přes izolovanou terénní vyvýšeninu nebo přes horský hřeben. Vyskytují se v úrovni vrcholu překážky, pod ním nebo nad ním. Přestože orografický oblak může mít často vzhled značně odlišný od ostatních oblaků mimo oblast terénních překážek, bývá při met. pozorováních zařazován vždy do jednoho z deseti druhů oblaků. Nejčastěji to bývá altocumulus, stratocumulus nebo cumulus. Tvar orografického oblaku i jeho mikrofyzikální složení musí však být v zásadě shodné s vlastnostmi druhu, do něhož je oblak zařazen. Orografický oblak se obvykle pohybuje velmi pomalu nebo nemění svou polohu vzhledem k terénní překážce, a to i při silném větru. V blízkosti vrcholu izolované terénní vyvýšeniny vytvářejí orografické oblaky často oblačnou čepici, z níž zpravidla srážky nevypadávají. Horská pásma nebo hřebeny bývají místem působení orografického fénu, kdy mohou vydatné srážky vypadávat zejména na návětrné straně. Hustou oblačnost před vrcholy a nad nimi lze ze závětrné strany pozorovat jako tzv. fénovou zeď. Často je pozorován jeden nebo několik oblaků tvaru lenticularis přímo nad vrcholem překážky, nebo za ním na závětrné straně, jako důsledek vlnového proudění. Viz též oblak stacionární, Atlas horských mraků.

angl. orographic cloud; slov. orografický oblak; 1993-a3

oblak průmyslový — oblak, jehož vznik a vývoj souvisí s uvolňováním odpadního tepla, vodní páry, popř. různých znečišťujících příměsí při provozu průmyslových a energetických zařízení. Průmyslový oblak řadíme mezi tzv. umělé oblaky.

angl. cloud generated by industry; slov. priemyselný oblak; 1993-a3

oblak průvodní — menší oblak, který doprovází jiný oblak. Je většinou od hlavního oblaku oddělen, někdy však s ním částečně souvisí. Mezinárodní morfologická klasifikace oblaků rozlišuje průvodní oblaky pileus, velumpannus. Pozorovaný oblak může mít i několik průvodních oblaků.

angl. accessory cloud; slov. sprievodný oblak; 1993-a2

oblak přechlazenývodní oblak, jehož teplota je nižší než 0 °C. Viz též voda přechlazená.

angl. supercooled cloud; slov. prechladený oblak; 1993-a2

oblak překážkový — méně vhodné označení pro oblak orografický.

angl. crest cloud; slov. prekážkový oblak; 1993-a1

oblak radioaktivní — obecně používané označení pro nakupení produktů radioaktivního rozpadu v ovzduší, vznikající při výbuchu atomové nebo vodíkové bomby či při havárii jaderného zařízení. Krátce po výbuchu radioaktivní oblak vystoupí do velkých výšek a obsahuje i vodní, prachové a půdní částice. Po určitou dobu se udržuje v atmosféře a může být přenášen prouděním vzduchu na velké vzdálenosti. Během tohoto transportu z něj vypadávají radioaktivní částice, často spolu s atmosférickými srážkami, čímž radioaktivní oblak postupně zaniká. Viz též radioaktivita atmosféry, spad radioaktivní.

angl. radioactive cloud; slov. rádioaktívny oblak; 1993-a2

oblak rotorový — válcovitý oblak, který se vytváří obvykle v horní části víru s horiz. osou (rotoru), který vzniká při vlnovém proudění nebo při rotorovém proudění v závětří hor. Za rotorový oblak považujeme též jednu ze zvláštností arcus. Viz též rollcloud.

angl. rotor cloud; slov. rotorový oblak; 1993-a3

oblak smíšený — oblak složený z vodních kapek i ledových částic. Oblast koexistence obou fází vody se rozkládá nad izotermou 0 °C a dosahuje zpravidla do oblasti kolem teploty –20 °C. Smíšený oblak je koloidně instabilní a mohou z něho vypadávat atmosférické srážky. Mezinárodní morfologická klasifikace označuje jako smíšené oblaky především nimbostratus, cumulonimbus a často altostratus, při nízkých teplotách též altocumulus, stratusstratocumulus. Viz též instabilita oblaku koloidní, teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova, oblak ledový, oblak vodní, oblak srážkový.

angl. mixed cloud; slov. zmiešaný oblak; 1993-a3

oblak srážkový — 1. oblak, z něhož v čase pozorování vypadávají srážky. 2. označení druhu oblaků, z nichž mohou vypadávat srážky dosahující zemský povrch. Mezinárodní morfologická klasifikace vyjadřuje, že z oblaku vypadávají srážky dosahující zemský povrch s použitím zvláštnosti oblaku praecipitatio. Slabé srážky se mohou vyskytovat u druhů altostratus, stratus, stratocumulus. Druhy nimbostratuscumulonimbus jsou srážkové oblaky, které mohou produkovat i silné srážky. Z oblaků druhu cumulus mohou srážky ve formě přeháněk vypadávat pouze u tvaru cumulus congestus. Viz též oblak nesrážkový.

angl. precipitating cloud; slov. zrážkový oblak; 2014

oblak stacionární — někdy používané označení pro orografický oblak, který se prakticky nepohybuje vzhledem k zemskému povrchu, i když se v hladině jeho vzniku vyskytuje silné proudění vzduchu.

angl. standing cloud; slov. stacionárny oblak; 1993-a3

oblak stojatý — nevhodné označení pro stacionární oblak.

slov. stojatý oblak; 1993-a1

oblak teplý — oblak, který se celý vyskytuje v oblasti teploty vyšší než 0 °C; jeho horní hranice tedy nezasahuje nad hladinu nulové izotermy. Významnější srážky vypadávají z teplých oblaků pouze v nízkých zeměp. šířkách. Pojem teplý oblak používají někteří autoři nevhodně jako syn. pro oblak vodní. Viz též teorie vzniku srážek koalescencí.

angl. warm cloud; slov. teplý oblak; 1993-a2

oblak umělý — oblak vznikající v důsledku lidské činnosti. Mezi umělé oblaky řadíme kupovité oblaky vytvářející se nad komíny nebo chladícími věžemi průmyslových a  energetických komplexů, při požárech způsobených člověkem, jaderných výbuších, dále kondenzační pruhy za letadly apod. Většinou jde o místní oblačnost. Viz též oblak průmyslový, oblak radioaktivní.

angl. artificial cloud; slov. umelý oblak; 1993-a3

oblak vlajkovýorografický oblak, který tvarem připomíná vlajku. Tvoří se při silném větru za izolovaným horským vrcholem v důsledku snížení teploty vzduchu vyvolaného poklesem tlaku v aerodyn. úplavu. Je typickým oblakem horských oblastí, který se vyskytuje v omezeném prostoru na závětrné straně jednotlivých vrcholů a při příznivém proudění se neustále obnovuje. Popisován je např. na Matterhornu v Alpách, u nás se vyskytuje např. na Milešovce v Českém Středohoří apod. Vrchol s vlajkovým oblakem bývá lid. označován jako „kouřící hora“. Vlajkový oblak nesmí být zaměňován se sněhem, který je unášen větrem z hřebenů nebo vrcholů hor.

angl. banner cloud; slov. vlajkový oblak; 1993-a2

oblak vlnový — oblak, jehož vznik nebo vývoj je podmíněn vlnovou deformací proudění. Příčinou vývoje vlnových oblaků může být proudění přes horské hřebeny, orientované přibližně kolmo na směr proudění. Je-li vzduch dostatečně vlhký, tvoří se vlnová oblačnost na závětrné straně hřebene, často v řadách rovnoběžných s hřebenem, a to do vzdáleností až několika desítek km. V Krkonoších se oblak nad vrcholem hřebenu nazýval v místním něm. nářečí „moazagotl". Vlnové oblaky mohou vzniknout i ve volné atmosféře ve vrcholech vln na rozhraní vzduch. vrstev s rozdílným vektorem větru nebo s různým vert. teplotním gradientem. Tyto vlnové oblaky se často vyskytují před studenou frontou. Viz též oblak stacionární, proudění vlnové, vlny Helmholtzovy.

angl. wave cloud; slov. vlnový oblak; 1993-a2

oblak vodní — oblak složený výlučně z vodních kapek bez přítomnosti ledových částic. Může se jednat o oblak teplý nebo oblak přechlazený.

angl. water cloud; slov. vodný oblak; 1993-a2

oblak vrstevnatý — oblak vyskytující se v horiz. rozsáhlé vrstvě. Jsou pro něj charakteristické výstupné rychlosti dosahující řádu 10–1 m.s–1. V řadě případů, např. v podinverzní vrstevnaté oblačnosti, jejíž vývoj je řízen radiačními procesy, jsou však hodnoty vertikální rychlosti zanedbatelné. Jako vrstevnaté označujeme oblaky druhu stratus, nimbostratus, altostratuscirrostratus. Pojem vrstevnatý oblak není přesně vymezen a v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků se nepoužívá. Viz též oblak kupovitý.

angl. stratiform cloud; slov. vrstevnatý oblak; 1993-a3

oblaky Kelvinovy–Helmholtzovy, viz vlny Kelvinovy–Helmholtzovy.

angl. Kelvin-Helmholtz clouds; slov. Kelvinove-Helmholtzove oblaky; 2014

oblaky nefrontální — oblaky uvnitř vzduchové hmoty, jejichž vznik a vývoj nesouvisí s procesy na atm. frontách. V instabilní vzduchové hmotě se vyvíjejí především konv. oblaky, ve stabilní vzduchové hmotě spíše oblaky vrstevnaté.

angl. non-frontal clouds; slov. nefrontálne oblaky; 1993-a2

oblaky nízkého patra — oblaky vyskytující se převážně ve výškách od povrchu země do 2 km. Do této skupiny patří oblaky druhu stratus a stratocumulus. Oblaky druhu cumulus a cumulonimbus mají rovněž základny do výšky 2 km, ale jejich horní části obvykle zasahuji i do stř. a vysokého patra, takže je nelze jednoznačně klasifikovat jako oblaky nízkého patra. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky středního patra, oblaky vysokého patra.

angl. low clouds; low-level clouds; slov. nízke oblaky; 1993-a2

oblaky perleťové — oblaky ve stř. stratosféře vzhledem se podobající oblakům druhu cirrus nebo altocumulus lenticularis, na nichž se velmi výrazně projevuje irizace, takže nabývají vzhledu perleti. Nejživější barvy jsou pozorovány při poloze Slunce několik stupňů pod obzorem. Mikrofyzikální složení oblaků není jednoznačně určeno, ale výrazná irizace se současným výskytem různých spektrálních barev podporuje jako příčinu ohyb světla na kulových částicích o průměru menším než 2,5 µm. Řada poznatků o chemickém složení byla získána na základě leteckých měření. Perleťové oblaky byly zaznamenány ve výškách 20 až 30 km v Evropě nad Skotskem a Norskem, dále např. v Antarktidě a na Aljašce. Perleťové oblaky se jeví jako stacionární a během dne se podobají bledým cirrům. Při západu slunce se objevuje spektrální zbarvení, které se zvýrazňuje při stmívání. Jak slunce klesá níže pod obzor, pestré zbarvení mizí a je nahrazeno nejprve oranžovým a později růžovým zbarvením, které silně kontrastuje s tmavnoucí oblohou a postupně šedne. I později po západu slunce je lze stále rozeznat jako nevýrazné a šedivé oblaky. Lze je pozorovat i v noci při měsíčním světle. Před východem slunce probíhá vývoj irizace v opačném pořadí. Viz též oblaky polární stratosférické.

angl. mother-of-pearl clouds; nacreous clouds; slov. perleťové oblaky; 1993-a3

oblaky polární stratosférické — specifický typ oblaků vyskytujících se většinou v zimních měsících ve spodní polární stratosféře ve výškách 14–20 km. Polární stratosférické oblaky byly poprvé identifikovány pomocí družicových měření v r. 1979. Jejich výskyt je pozorován při velmi nízkých teplotách stratosféry (185–195 K) s podstatně větší četností v oblasti Antarktidy (až 100krát) než nad Arktidou. Polární stratosférické oblaky jsou tvořeny převážně krystalky vody, kyseliny dusičné a kyseliny sírové, jejichž rozměry jsou proměnlivé v závislosti na fázi vývoje oblaku. Rozlišují se dva základní typy těchto oblaků. Typ I se objevuje při teplotách nižších než –78 °C a je tvořen různými formami kyseliny dusičné, kyseliny sírové a vody. Typ II vzniká při teplotách nižších než –85 °C, tvoří ho vodní krystaly a vyskytuje se prakticky pouze v jižní polární stratosféře. Částice polárních stratosférických oblaků tvoří ve spodní stratosféře pevné skupenství. Na jejich povrchu probíhají heterogenní reakce, které velmi zvyšují účinnost sloučenin chloru a bromu při rozkladu ozonu. Proto jsou považovány za důležitý faktor působící při vzniku tzv. ozonové díry nad Antarktidou. Dosud není dostatečně určen vztah mezi polárními stratosférickými oblaky a tzv. perleťovými oblaky, které někteří odborníci považují za poddruh polárních stratosférických oblaků.

angl. polar stratospheric clouds (PSC); slov. polárne stratosférické oblaky; 2014

oblaky středního patra — oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 2 do 4 km, ve stř. zeměp. šířkách od 2 do 7 km a v tropických oblastech od 2 do 8 km. Oblakem stř. patra je především altocumulus. Do tohoto patra však zasahují i další druhy oblaků: a) altostratus se většinou vyskytuje ve stř. patře, často však zasahuje i do vysokého patra; b) nimbostratus se vyskytuje vždy ve stř. patře, ale většinou zasahuje současně i do ostatních pater; c) cumuluscumulonimbus mají obvykle základny v nízkém patře, jsou však tak velkého vert. rozsahu, že jejich vrcholky mohou dosahovat do stř. i vysokého patra. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky vysokého patra.

angl. medium-level clouds; middle-level clouds; slov. stredné oblaky; 1993-a2

oblaky stříbřité, syn. oblaky svítící noční.

slov. striebristé oblaky; 1993-a1

oblaky svítící noční, oblaky stříbřité (NLC, z angl. Noctilucent Clouds) — velmi tenké oblaky, které se vyskytují v horní části mezosféry ve výškách od 75 do 90 km. Poprvé byly zjištěny v r. 1885 a projevují se stříbřitě šedým až namodralým světélkováním na tmavém pozadí noční oblohy. Bývají pozorovány dosti vzácně, a to v sev. části oblohy mezi 50° a 75° s.š. a 40° a 60° j.š. v letních měsících, když je Slunce 5° až 13° pod obzorem. Typická doba pozorování NLC z území ČR je přibližně od poloviny června do poloviny července. Zpravidla se pohybují od východu na západ rychlostí od 50 do 250 m.s–1. V Praze je poprvé sledoval čes. geofyzik V. Láska 10. 6. 1885; systematickým pozorováním těchto oblaků se zabýval především něm. meteorolog O. Jesse, který je poprvé vyfotografoval. Předpokládalo se, že noční svítící oblaky jsou shluky částic vulkanického nebo kosmického prachu. V r. 1965 Chapman a Kendall publikovali novější hypotézu, podle níž jde o krystalky ledu, které se vytvářejí sublimací vodní páry, jež zde vzniká přímou syntézou z atm. kyslíku a vodíku pod vlivem velmi krátkých délek ze spektra slunečního záření, nebo se vodní pára do horní mezosféry dostává zdola turbulentní difúzí. Svým tvarem jsou noční svítící oblaky buď závojovité, nebo vytvářejí různě široké pásy s chuchvalcovitou či vlnovou strukturou, která vynikne zejména na fotografii.

angl. luminous night clouds; noctilucent clouds; slov. nočné svetiace oblaky; 1993-a3

oblaky vysokého patra — oblaky vyskytující se v polárních oblastech přibližně v nadm. výškách od 3 do 8 km, ve stř. zeměp. šířkách od 5 do 13 km a v tropických oblastech od 6 do 18 km. Do této skupiny patří oblaky druhu cirrus, cirrocumuluscirrostratus. Do vysokého patra však zasahují i oblaky druhu cumulonimbus, často též altostratusnimbostratus. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, oblaky nízkého patra, oblaky středního patra.

angl. high clouds; high-level clouds; slov. vysoké oblaky; 1993-a2

oblaky ze sopečných výbuchů — podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků patří do skupiny zvláštních oblaků. Vznikají při vulkanických erupcích a mají vzhled mimořádně vyvinutých a rychle rostoucích kupovitých oblaků. Ve velkých výškách se mohou rozšířit nad rozsáhlými oblastmi, přičemž obloha získává zvláštní charakteristické zbarvení, které může trvat několik týdnů. Jsou složeny hlavně z prachových nebo jiných pevných částic různé velikosti, které mohou při dostatečné vlhkosti působit jako kondenzační jádra. Části těchto oblaků mohou být potom složeny převážně z vodních kapek. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.

angl. volcanic clouds; slov. oblaky zo sopečných výbuchov; 2014

oblaky z požárů — podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků patří do skupiny zvláštních oblaků. Produkty hoření vystupující vzhůru při velkých požárech (velké lesní požáry, požáry tropických stepí aj.) mohou vytvářet husté, tmavé oblaky s rychlým vert. vývojem, které se vzhledem podobají silně vyvinutému konv. oblaku. Mají však rychlejší vývoj a tmavší barvu. Produkty hoření z velkých požárů mohou být neseny větrem do velké vzdálenosti od zdroje a mohou získat podobu vrstvovitého závoje, jímž prosvítá Slunce nebo Měsíc jako modře zbarvené. Viz též pyrocumulus, pyrocumulonimbus.

angl. pyro-clouds; slov. oblaky z požiarov; 2014

oblaky zvláštní — skupina oblaků definovaná v mezinárodní morfologické klasifikaci oblaků, která zahrnuje perleťové oblaky, noční svítící oblaky, kondenzační pruhy, oblaky z požárůoblaky ze sopečných výbuchů. Tyto oblaky netvoří speciální druh oblaků a morfologicky se klasifikují podle svého vzhledu do některého z 10 druhů. Viz též oblaky polární stratosférické, pyrocumulus, pyrocumulonimbus.

angl. special clouds; slov. zvláštne oblaky; 2014

oblast aridní, viz klima aridní.

angl. arid zone; slov. aridná oblasť; 1993-a2

oblast fénová — oblast v závětří hor, v níž se projevuje fénový efekt, tj. především zvýšení teploty vzduchu, snížení vlhkosti vzduchu, zmenšení oblačnosti a úbytek srážek, a to jak ve smyslu synop., tak klimatologickém. V Evropě je nejznámější fénová oblast na sev. Rakouska a jihu SRN v závětří Alp; projevuje se při proudění již. směrů. Fénová oblast se však vytváří v závětří všech hor, přičemž zvýšení teploty vzduchu je přímo úměrné velikosti rel. převýšení pohoří nad okolním terénem a vlhkosti vzduchu na návětrné straně.

angl. foehn zone; slov. föhnová oblasť; 1993-a1

oblast humidní, viz klima humidní.

angl. humid zone; slov. humidná oblasť; 1993-a3

oblast klimatická — oblast na zemském povrchu s poměrně homogenním klimatem, oddělená od sousední oblasti klimatickou hranicí. Při klasifikaci klimatu jsou klimatické oblasti největšími jednotkami klimatických pásem.

angl. climatic region; slov. klimatická oblasť; 1993-a3

oblast klimatomorfogenetická — oblast, v níž je reliéf zemského povrchu utvářen exogenními geomorfologickými procesy, které jsou klimaticky podmíněny. Poloha a velikost takové oblasti se mění v souvislosti se změnami klimatu. Dnešní reliéf povrchu pevnin je zpravidla polygenetický v důsledku pohybu klimatických pásem během geol. minulosti a současného působení endogenních sil. Viz též klimatická geomorfologie, klasifikace klimatu geomorfologická.

angl. climamorphogenetic region; slov. klimatomorfogenetická oblasť; 1993-a3

oblast předpovědi — prostor, pro který se vydává meteorologická předpověď. Většinou se jedná o území státu nebo jeho geograf. či administrativní část.

angl. forecast area; slov. oblasť predpovede; 1993-a2

oblast snížené radiolokační odrazivosti (BWER) — přibližně vertikální oblast snížené radiolokační odrazivosti obklopená ze stran a shora vysokou odrazivostí. Tato oblast v nízkých až středních hladinách konv. bouřích souvisí s výskytem silného vzestupného proudu, který je natolik silný, že v něm nestačí oblačné částice narůst do větších rozměrů, typických pro jádra bouří. Vyskytuje se u intenzivních bouří, především u supercel. Viz též hákovité echo.

angl. bounded weak echo region; BWER; slov. oblasť zníženej rádiolokačnej odrazivosti; 2014

oblast suchá, viz klima aridní.

angl. arid zone; slov. suchá oblasť; 1993-a3

oblast synoptická přirozená — velká část zemské polokoule, pro niž se předpokládá, že synop. procesy mají určité charakteristické vlastnosti a mohou být studovány nezávisle na procesech, které probíhají nad jinými částmi polokoule. Na sev. polokouli (sev. od 30. rovnoběžky) byly určeny tři přirozené synoptické oblasti: od Grónska po Ural, od Uralu po Beringův průliv a od Beringová průlivu po Grónsko. Termín byl zaveden v bývalém SSSR pro účely střednědobé a dlouhodobé předpovědi počasí.

angl. natural synoptic region; slov. prirodzená synoptická oblasť; 1993-a3

oblast územní ICAO — sedm oblastí světa podle členění Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), které se vzájemně liší z hlediska podmínek pro létání. V každé z nich je zřízena regionální kancelář ICAO, která tuto oblast spravuje. Jedná se o tyto regionální kanceláře ICAO: Paříž pro Evropu a severní Atlantik, Bangkok pro Asii a Pacifik, Káhira pro Střední Východ, Dakar pro západní a centrální Afriku, Lima pro jižní Ameriku, Mexiko pro severní a centrální Ameriku a Karibik a Nairobi pro východní a jižní Afriku.

angl. ICAO Region; slov. územná oblasť ICAO; 1993-a3

oblast územní WMO — oblasti, na které Světová meteorologická organizace (WMO) rozdělila svět za účelem plnění úkolů s přihlédnutím ke specifickým podmínkám v různých regionech. V rámci územních oblastí řídí činnost jednotlivých met. a hydr. služeb oblastní sdružení (RA, Regional Associations), která jsou vedle kongresu a tech. komisí zákl. orgány WMO. RA I zaujímá Afriku, RA II Asii, RA III Jižní Ameriku, RA IV Severní a Střední Ameriku, RA V Austrálii a RA VI zaujímá Evropu a středomořské země Blízkého východu a bývalé sovětské republiky v oblasti Kavkazu.

angl. WMO Regional Association; slov. územná oblasť WMO; 1993-a3

oblast vlhká, viz klima humidní.

angl. humid zone; slov. vlhká oblasť; 1993-a3

obleva — z met. hlediska zpravidla poměrně náhlé a  obvykle alespoň dvoudenní oteplení nad 0 °C, které se vyskytlo po souvislé vícedenní sérii celodenních mrazů, tj. po nepřerušeném období ledových dnů. Teplotní kritéria pro vymezení oblevy nejsou v met. literatuře jednotná. Např. podle J. Kuziemského (1973) jsou jako obleva hodnoceny případy, kdy při oteplení po období mrazů došlo ke zvýšení max. denních teplot vzduchu nad 0 °C ve dvou po sobě následujících dnech. Podle V. Hlaváče (1966) se hovoří o oblevě při nástupu období alespoň dvou po sobě jdoucích dní s prům. denní teplotou vzduchu nad 0 °C, přičemž jeden z těchto dnů měl buď kladné minimum teploty vzduchu, tj. nebyl dnem mrazovým, nebo měl alespoň maximum teploty vzduchu vyšší než 5 °C. Příčinou oblevy ve stř. Evropě je nejčastěji advekce rel. teplého mořského vzduchu mírných zeměp. š. do nitra pevniny.

angl. thaw; slov. odmäk; 1993-a1

obleva vánoční — poměrně teplé a vlhké počasí, vyskytující se ve stř. Evropě obvykle mezi vánocemi a Novým rokem při proudění rel. teplého mořského vzduchu od jihozápadu až západu, které nastupuje po období tužších mrazů. V nižších a středních polohách se zpravidla projevuje deštěm, táním sněhové pokrývky a ledových krytu na vodních hladinách, zatímco ve vyšších horských polohách vydatné sněžení sněhovou pokrývku zvyšuje. Vánoční obleva, která odděluje časnou zimu od „vlastní“ zimy, patří k poměrně stálým středoevropským singularitám. Vánoční obleva je u  nás zachycena v lid. povětrnostní pranostice k 24. 12. „Na Adama a Evu čekejte oblevu“.

angl. Christmas thaw; slov. vianočný odmäk; 1993-a1

obloha, syn. sféra nebeská.

2016

oblouk cirkumzenitálníhalový jev v podobě části kružnice na nebeské klenbě rovnoběžné s ideálním obzorem. Jeho okraj bližší ke Slunci bývá červený, opačný okraj fialový. Rozlišujeme oblouk cirkumzenitální horní a oblouk cirkumzenitální dolní. První z nich se objevuje pouze při úhlových výškách Slunce nad obzorem menších než 32° a přibližuje se shora k velkému halu v jeho nejvyšším bodě. Může se však vyskytnout i tehdy, není-li velké halo patrné. Oblouk cirkumzenitální dolní je vzácným jevem a vyskytuje se pouze při výškách Slunce nad obzorem větších než 58° a někdy bývá označován též jako cirkumhorizontální oblouk. Přibližuje se zdola k velkému halu v jeho nejnižším bodě. Oblouk cirkumzenitální vzniká lomem světelných paprsků na šestibokých hranolcích ledových krystalků s hlavní osou ve vert. poloze, jestliže paprsek vstupuje do krystalku podstavou a vystupuje pláštěm nebo naopak. Mimo zde uvedené rozsahy výšek Slunce nad obzorem brání vzniku cirkumzenitálního oblouku totální odraz paprsků uvnitř ledových krystalků. Cirkumzenitální oblouk patří k fotometeorům.

angl. circumzenithal arc; slov. cirkumzenitálny oblúk; 1993-a3

oblouk helický — velmi vzácný halový jev v podobě světelné smyčky kolem Slunce směřující vzhůru k zenitu, pozorování pocházejí zejména z Antarktidy.

angl. helic arc; 2016

oblouk Kernův — velmi vzácný halový jev popisovaný v odb. literatuře pouze na základě dvou pozorování z let 1895 a 1970. Jeví se jako bělavý oblouk v poloze protilehlé k cirkumzenitálnímu oblouku.

angl. Kern arc; slov. Kernov oblúk; 2014

oblouk Moilanenův — velmi vzácný halový jev popsaný r. 1996 na základě pozorování z roku 1995. Má tvar písmene V a nalézá se cca 11° nad Sluncem při jeho velmi nízkých polohách nad obzorem.

angl. Moilanen arc; slov. Moilanenov oblúk; 2014

oblouk Parryho — jeden z méně častých halových jevů v podobě světelného oblouku nalézajícího se nad malým halem. S výškou Slunce nad obzorem mění svoji polohu i tvar.

angl. arc of Parry; Parry ars; slov. Parryho oblúk; 2014

oblouk subhelický — velmi vzácný halový jev v podobě světelného oblouku vystupujícího z obzoru v blízkosti infralaterálního oblouku šikmo vzhůru k parhelickému kruhu.

angl. subhelic arc; 2016

oblouk soumrakovýfotometeor, jenž patří k soumrakovým barvám. Vytváří jej stín Země a je pozorován na opačné straně obzoru proti zapadajícímu Slunci. Má tvar kruhové úseče a tmavomodrou barvu, často s fialovým nádechem. Nahoře bývá ohraničen nafialovělým pruhem. Oblouk soumrakový poprvé popsal něm. přírodovědec J. H. Lambert v r. 1760. Okraj soumrakového oblouku bývá při vhodných pozorovacích podmínkách zvýrazněn v podobě Venušina pásu.

angl. crepuscular arch; twilight arch; slov. súmrakový oblúk; 1993-a3

oblouk supralaterální — poměrně častý halový jev v podobě duhově zbarveného oblouku přimykajícího se shora k velkému halu (pokud je viditelné) a rozevírajícího se dolů. Dosti často se vyskytuje spolu s cirkumzenitálním obloukem, jehož se dotýká nad Sluncem. Vytváří se pouze při polohách Slunce do 32° nad obzorem a s rostoucí výškou Slunce se poněkud více rozevírá. Vzniká dvojitým lomem paprsků při průchodu šestibokými ledovými krystalky s horizontální orientací při úhlu lomu 90°.

angl. supralateral arc; slov. supralaterálny oblúk; 2014

oblouky antisolární, syn. oblouky protisluneční.

angl. antisolar arcs; 2016

oblouky dotykové, syn. oblouky tečné.

slov. dotykové oblúky; 1993-a1

oblouky duhové podružné — úzké barevné oblouky, které se vyskytují uvnitř hlavní nebo vně vedlejší duhy; častěji se objevují u vedlejší duhy. Jde o interferenční jev související s uplatněním optického principu minimální odchylky. Někteří autoři používají pro duhové podružné oblouky méně vhodného označení „duhy sekundární“. Duhové podružné oblouky jsou jedním z fotometeorů.

angl. supernumerary rainbows; supernumerary bows; slov. podružné dúhové oblúky; 1993-a3

oblouky Fränkleho, syn. oblouky protisluneční.

angl. antisolar arcs; 2016

oblouky Greenlerovy — velmi vzácný halový jev v podobě dvou oblouků vytvářejících tvar písmene X a vybíhajících z bodu, jehož poloha na obloze odpovídá protislunci. Pozorování se nejvíce vztahují k výškám Slunce nad obzorem 20–25 úhlových stupňů.

angl. Greenler arcs; slov. Greenlerove oblúky; 2014

oblouky Hastingsovy — velmi vzácný halový jev, v literatuře se v souvislosti s ním uvádějí pouze dvě pozorování v Antarktidě (1886, 1999). Projevuje se jako určité zdvojení Wegenerových oblouků.

angl. Hastings arcs; slov. Hastingsove oblúky; 2014

oblouky infralaterální — dva duhově zbarvené světelné oblouky, které jakoby vybíhaly z obzoru vzhůru po obou stranách Slunce. Jejich části nejbližší Slunci jsou od něj vzdáleny cca 46°. Vytvářejí se na šestibokých ledových krystalcích s horizontální orientací při lámavém úhlu 90° a s růstem výšky Slunce nad obzorem se jejich spodní konce k sobě navzájem přibližují. Patří k méně častým halovým jevům.

angl. infralateral bows; slov. infralaterálne oblúky; 2014

oblouky Lowitzovy — řidčeji se vyskytující halový jev v podobě oblouků směřujících od parhelií šikmo tečně (obecně nahoru i dolů) k malému halu. Obvykle se však vyskytují spíše ve směru dolů. Jsou nazvány podle petrohradského přírodovědce J. T. Lowitze, jenž je poprvé popsal r. 1794.

angl. arcs of Lowitz; slov. Lowitzove oblúky; 1993-a3

oblouky protisluneční, antisolární, Fränkleho — souhrnné označení pro vzácné halové jevy v podobě oblouků vyskytujících se na části oblohy protilehlé Slunci. Zahrnují se mezi ně např.: Kernův oblouk, oblouky Greenlerovy, oblouky Trickerovy, oblouky Hastingsovy, při vhodné poloze oblouky Wegenerovy.

angl. antisolar arcs; 2016

oblouky tangenciální, syn. oblouky tečné.

angl. tangent arcs; slov. tangenciálne oblúky; 1993-a1

oblouky Tapeho — velmi vzácný halový jev v podobě duhově zbarvených obloučků, jehož sporadická pozorování pocházejí zejména z Antarktidy. Rozlišuje se horní Tapeho oblouk přiléhající k supralaterálnímu oblouku a dolní Tapeho oblouk vyskytující se obdobně na infralaterálním oblouku.

angl. Tape's arc; 2016

oblouky tečné (dotykové, tangenciální) — halový jev pozorovaný vně malého nebo velkého hala. Délka a tvar tečných oblouků se mění s úhlovou výškou světelného zdroje, tj. Slunce nebo Měsíce. Rozeznáváme horní a dolní tečné oblouky, přičemž horní oblouky jsou častější. Malého hala se tečné oblouky dotýkají v jeho nejvyšším a nejnižším bodě, vznikají dvojitým lomem paprsků na šestibokých ledových krystalcích při lámavém úhlu 60° a horiz. poloze hlavní krystalové osy. Učebnicová literatura uvádí i tečné oblouky velkého hala, jsou čtyři a  velkého hala se dotýkají v bodech posunutých o 45° od jeho nejvyššího a nejnižšího bodu. Podle názoru řady současných odborníků nejsou však tyto dotykové oblouky u velkého hala reálné. Oblouky tečné patří k fotometeorům.

angl. tangent arcs; slov. dotyčnicové oblúky; 1993-a3

oblouky Trickerovy — velmi vzácný halový jev v podobě oblouků, jež vytvářejí tvar písmene X a vybíhají z bodu, jehož poloha na obloze odpovídá protislunci. Představují obdobu Greenlerových oblouků, ale ve srovnání s nimi jsou menší a užší.

angl. Tricker arcs; slov. Trickerove oblúky; 2014

oblouky Wegenerovy — vzácný halový jev v podobě oblouků rovnoběžných s parhelickým kruhem a nalézajících se poněkud výše, než by odpovídalo poloze nejvyššího bodu malého hala. Mohou dosahovat od polohy malého hala až k poloze protislunce.

angl. Wegener arcs; slov. Wegenerove oblúky; 2014

obsah vodní oblaku — úhrnná hmotnost kapalných a tuhých částic vody v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m–3 nebo tradičně v g.m–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky CWC (z angl. Cloud Water Content). Viz obsah vodní kapalný, obsah vodní ledový.

angl. cloud water content; slov. vodný obsah oblaku; 1993-a3

obsah vodní kapalný — úhrnná hmotnost vodních kapek v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m–3 nebo tradičně v g.m–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky LWC (z angl. Liquid Water Content). Viz obsah vodní oblaku, obsah vodní ledový.

angl. liquid water content; slov. kvapalný vodný obsah; 2014

obsah vodní ledový — úhrnná hmotnost ledových částic v jednotce objemu oblaku, popř. mlhy. Vyjadřuje se v kg.m–3 nebo tradičně v g.m–3. V odborné literatuře se setkáváme s užitím zkratky IWC (z angl. Ice Water Content). Viz obsah vodní kapalný, obsah vodní oblaku.

angl. ice water content; slov. ľadový vodný obsah; 2014

observatoř aerologická — met. pracoviště, jehož hlavní pracovní náplní je kromě aerologických měřenípozorování pro vědecké a provozní účely i řešení samostatných výzk. úkolů z aerologie. Viz též stanice aerologická.

angl. aerological observatory; slov. aerologické observatórium; 1993-a1

observatoř agrometeorologická (zemědělsko-meteorologická) — pracoviště, kde se kromě běžných meteorologických pozorování provádějí speciální měření a zemědělsko-meteorologický výzkum. Slouží i potřebám zeměď. vědy a praxe. Viz též stanice zemědělsko-meteorologická, meteorologie zemědělská.

angl. agricultural meteorological observatory; slov. agrometeorologické observatórium; 1993-a1

observatoř meteorologická — pracoviště, jehož činnost je zaměřena na podrobná, přesná a pečlivá meteorologická pozorování a na studium met. prvků za pomoci speciálního vybavení, které nemají k dispozici jiné typy meteorologických stanic.

angl. meteorological observatory; slov. meteorologické observatórium; 1993-a1

observatoř zemědělsko-meteorologická, syn. observatoř agrometeorologická

slov. poľnohospodársko-meteorologické observatórium; 1993-a1

obzor astronomický, horizont astronomický — průsečnice, popř. plocha touto průsečnicí vymezená, nebeské sféry s horiz. rovinou proloženou očima pozorovatele, který se nalézá na zemském povrchu.

angl. astronomic horizon; astronomical horizon; 2016

obzor elektromagnetický, syn. radiohorizont.

slov. elektromagnetický obzor; 1993-a1

obzor geometrický, horizont geometrický — 1. v naší odb. literatuře vztahující se k atm. optice zpravidla referenční představa přibližně kruhové oblasti (popř. její hranice), kam by dohlédl pozorovatel za předpokladu, že světelné paprsky nejsou nijak ovlivňovány atmosférou a zemský povrch nemá reliéf, tj. odpovídá hladině konstantního geopotenciálu. V tomto smyslu geometrický obzor prakticky odpovídá ideálnímu obzoru;
2. v ostatní literatuře někdy syn. pro astronomický obzor, méně často pro ideální obzor;
3. v literatuře anglosaského původu (viz např. AMS Glossary) někdy definován jako průsečnice nebeské sféry s rovinou procházející středem Země a kolmou na svislici v bodě pozorování oblohy nalézajícím se na zemském povrchu. Odděluje pak pozorovateli část prostoru, z níž může pozorovat hvězdy, od zbývající části, kde jsou hvězdy jeho oku nedostupné. Pro objekty (např. hvězdy), vůči jejichž vzdálenosti od Země jsou rozměry zemského tělesa zanedbatelné, se takto definovaný geometrický obzor sbližuje s astronomickým obzorem.

angl. geometric horizon; celestial horizon; 2016

obzor ideální, horizont ideální — průsečnice, popř. plocha touto průsečnicí vymezená, mezi pozorovanou nebeskou sférou a plochou konstantního geopotenciálu procházející bodem, v němž se nalézá pozorovatel. Tato geopotenciální plocha odpovídá nekonečné nerozvlněné vodní (mořské) hladině.

angl. sea horizon; sea level horizon; 2016

obzor místní, obzor skutečný, horizont místní, horizont skutečný — skutečná dolní hranice pozorovatelné nebeské sféry vytvářená reliéfem zemského povrchu, popř. na něm se nalézajícími objekty.

angl. true horizon; 2016

oceánita klimatu, maritimita klimatu — souhrn vlastností klimatu podmíněných působením oceánu na procesy geneze klimatu, v protikladu ke kontinentalitě klimatu. Hlavními faktory jsou oproti pevnině velká tepelná setrvačnost vody v důsledku jejího měrného tepla, průsvitnosti a promíchávání, dále větší výpar a menší turbulentní tření v atmosféře nad mořskou hladinou. Oceánita klimatu je typická pro pobřeží oceánů, pokud nejsou výrazně ovlivňována studenými oceánskými proudy, může však zasahovat ve směru převládajícího proudění dále do pevniny, čemuž napomáhá přítomnost rozsáhlých vodních ploch, především vnitřních moří. Velkou oceánitu klimatu mívají hřebeny hor, a to i ve značné vzdálenosti od oceánu. V oblastech s oceánickým klimatem se vyskytuje nevýrazný roční i denní chod teploty vzduchu s opožďováním jejího roč. maxima a minima oproti slunovratům. Dalšími projevy oceánity klimatu jsou větší vlhkost vzduchu, rychlost větru a množství srážek. Ty v takových oblastech bývají rovnoměrněji rozloženy během roku, přičemž ve středních zeměpisných šířkách se případné srážkové maximum vyskytuje v zimě. Viz též index kontinentality.

angl. oceanicity; oceanity; slov. oceánita klímy; 1993-a3

odbor meteorologický ICAO — šestý z jedenácti odborů komise úřadu pro leteckou navigaci Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO). Meteorologický odbor ICAO sleduje především celosvětovou unifikaci a zdokonalování pravidel a postupů při met. zabezpečování provozu civilního letectva.

angl. ICAO meteorological department; slov. meteorologický odbor ICAO; 1993-a3

odpar — množství vody, které se odpaří z chladicích věží tepelných nebo jaderných elektráren a jiných průmyslových zařízení do ovzduší. Udává se v % průtoku ochlazované vody, a kromě parametrů dané chladicí soustavy závisí na vnější teplotě a vlhkosti vzduchu. Odpar v okolí velkých elektráren zvyšuje vlhkost vzduchu natolik, že se nad chladicími objekty často vytvářejí viditelné vlečky nebo průmyslové oblaky a v zimním období může být zaznamenán zvýšený výskyt námrazků.

slov. odpar; 1993-a3

odraz andělský, echo andělské — radiolokační odraz zaznamenaný při bezoblačném počasí a bez zjevných souvislostí s umělými objekty. Podle velikosti zobrazení rozlišujeme andělský odraz bodový nebo andělský odraz s velkými horiz. rozměry. Nejčastějšími příčinami andělských odrazů jsou odrazy od oblastí s velkým gradientem indexu lomu elektromagnetického vlnění ve vzduchu při začínající termické konvekci, při inverzích teploty vzduchu, vlhkosti vzduchu, popř. i od letícího hejna hmyzu nebo ptáků.

angl. angel echo; slov. anjelský odraz; 1993-a3

odraz pozemní, syn. cíl radiolokační pozemní.

slov. pozemný odraz; 2014

odraz radiolokační, echo radiolokační, radioecho — obecně užívaný termín v  radiolokaci pro radiolokační cíle, pozorované dříve na obrazovkách indikátorů radiolokátorů, v současnosti na radiolokačních produktech. Charakter radiolokačního odrazu je určován frekvencí a  vlastnostmi dopadajícího elmag. záření, vzdáleností a rychlostí pohybu cíle vůči radiolokátoru a  fyz. (zejm. dielektrickými) vlastnostmi cíle.

angl. radar reflectivity; slov. rádiolokačný odraz; 1993-a3

odraz vrstvy tání radiolokační — syn. bright band.

angl. radar echo of melting level; slov. rádiolokačný odraz vrstvy topenia; 1993-a3

odrazivost meteorologického cíle radiolokační — veličina, která charakterizuje odrazové vlastnosti jednotkového objemu meteorologického radiolokačního cíle a závisí zejména na velikosti částic (hydrometeorů), na jejich počtu, tvaru a fyzikálních vlastnostech. Radiolokační odrazivost η je definována vztahem
η=i1V σi,
kde 1V označuje jednotkový objem a σi efektivní plochu zpětného rozptylu jednotlivých částic v jednotkovém objemu. Při radiolokačních měřeních většinou předpokládáme splnění předpokladů Rayleighova rozptylu, kde pro efektivní plochu zpětného rozptylu částice platí vztah
σi=π5 λ4| K |2 Di6,
kde λ je vlnová délka elmag. záření a  | K |2= | (m21)/( m2+2) |2 je dielektrická konstanta vody (ledu), m = n – ik je komplexní index lomu, n je index lomu a k je absorpční index. Odtud při odvozování radiolokační rovnice dostáváme vztah pro koeficient radiolokační odrazivosti Z
Z=i1V Di6= 0N(D) D6dD,
kde Di je průměr jednotlivých částic v jednotkovém objemu a N(D) značí rozložení velikosti částic. V praxi není radiolokační odrazivost η v naprosté většině případů používána a  jako radiolokační odrazivost je označován koeficient radiolokační odrazivosti Z. Jednotkou radiolokační odrazivosti Z je [mm6m–3]. Protože radiolokační odrazivost nabývá pro meteorologické cíle velkého rozsahu hodnot, je pro zjednodušení práce většinou vyjadřována v  logaritmickém vyjádření
Z[ dBZ]=10 log10Z[ mm6 m3]Z0 ;Z0=1mm6m3.
Radiolokační odrazivost Z [dBZ] se používá v radiolokační meteorologii ke zjištění a rozlišení různých druhů oblačnosti, nebezpečných povětr. jevů a měření rozložení intenzity srážek. Viz též vztah Z – I, plocha rozptylu meteorologického cíle efektivní.

angl. radar reflectivity of weather target; slov. rádiolokačná odrazivosť meteorologického cieľa; 1993-a3

odrazivost radiolokační efektivní, syn. odrazivost radiolokační ekvivalentní.

slov. efektívna rádiolokačná odrazivosť; 2014

odrazivost radiolokační ekvivalentní — rozšíření pojmu radiolokační odrazivost meteorologického cíle Z na cíle mimo oblast platnosti Rayleighova rozptylu, resp. na cíle s dielektrickou konstantou odlišnou od vody. Ekvivalentní radiolokační odrazivost Ze je číselně shodná s odrazivostí Z souboru sférických vodních kapek, který při Rayleighově rozptylu odráží stejné množství energie. Ze se obvykle používá pro tuhé srážky (sníh, kroupy, …) a měří se v dBZ.

angl. equivalent radar reflectivity; slov. ekvivalentná rádiolokačná odrazivosť; 2014

odrážení kouřové vlečky — jeden z tvarů kouřové vlečky, který se vzhledově podobá zadýmování; při odrážení kouřové vlečky za slabého až mírného proudění se však exhalace několikanásobně odrážejí mezi povrchem země a spodní hranicí výškové inverze teploty vzduchu. Od zadýmování se liší hlavně původem a dobou trvání. Při odrážení kouřové vlečky bývá při zemi teplotní zvrstvení ovzduší blízké indiferentnímu. Zadržující teplotní vrstva může být dosti vysoko nad zdrojem exhalací a její poloha někdy souvisí s dolní hranicí subsidence vzduchu v oblastech vysokého tlaku. V chladné roční době se situace příznivé pro odrážení kouřové vlečky udržují někdy i po více dnů, takže v průmyslových oblastech může dojít k mimořádnému znečištění ovzduší, neboť všechny druhy zdrojů znečištění se nalézají pod inverzní vrstvou.

angl. trapping; slov. odrážanie dymovej vlečky; 1993-a1

odrůda oblaků — charakteristika oblaku podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků, která vystihuje uspořádání oblačných částí (např. v podobě vln) nebo průsvitnost. Určitá odrůda oblaků se může vyskytovat u několika druhů oblaků, a naopak daný druh oblaků může mít rysy vyjádřené několika různými odrůdami. Při určování oblaků rozeznáváme odrůdy: intortus, vertebratus, undulatus, radiatus, lacunosus, duplicatus, translucidus, perlucidusopacus.

angl. cloud variety; slov. odroda oblakov; 1993-a2

odtok — 1. pohyb vody vlivem zemské tíže jak po povrchu (povrchový odtok), tak i pod zemským povrchem v rámci hydrologického cyklu. V oblastech s klimatem trvalého mrazu se uskutečňuje prostřednictvím akumulace sněhu v ledovcích, jejich pohybem a ablací za firnovou čárou.
2. Objem vody odtékající z povodí, z nádrže apod. za jednotku času, např. za den, měsíc, rok apod. V meteorologii a hydrologii je odtok sledován především jako významný člen hydrologické bilance. Pokud odtok vztáhneme na plochu povodí, získáme odtokovou výšku. Podíl odtokové výšky a úhrnu srážek v daném povodí označujeme jako koeficient odtoku. Viz též průtok.

angl. runoff; slov. odtok; 1993-a3

oheň svatého Eliáše, oheň Eliášův, světlo Eliášovo — označení pro hrotový výboj, který se projevuje viditelným světelným zářením, někdy i zvukově (praskotem); vzniká nejčastěji pod kumulonimbem na přirozených nebo umělých hrotech (např. na špičkách věží, na stožárech a komínech lodí plujících po moři) nebo na vrcholcích hor a stromů. V historických pojednáních se např. popisuje výskyt ohně svatého Eliáše na stěžních Kolumbových plachetnic a v Cézarových zápiscích na hrotech kopí římských vojsk. Vzácně se stává, že toto světelné záření je viditelné za bouřky okolo naježených vousů a vlasů osob na vrcholcích hor. Český název jevu chybně navozuje souvislost se starozákonním prorokem Eliášem. Cizojazyčné ekvivalenty však vesměs obsahují jméno Elmo, což neodpovídá jménu Eliáš, ale představuje jednu ze dvou variant italského překladu jména Erasmus (Elmo, Erasmo). Jde o Erasma z Antiochie, uváděného též jako Erasmus z Formie, křesťanského světce a mučedníka z doby římského císaře Diokleciána. Ten byl zejména ve středomořské oblasti uctíván námořníky a vzýván při bouřích jako ochránce před úderem blesku do lodi (nejčastěji do stěžně), což souviselo s legendárně popisovanou událostí v jeho životě.

angl. St. Elmo's fire; slov. oheň svätého Eliáša; 1993-a3

ohnisko vzniku vzduchové hmoty — někdy používané označení pro zeměp. oblast, v níž vzduch v důsledku delšího setrvání (dny až týdny) získává vlastnosti (teplotu, vlhkost, zakalení), které jsou charakteristické pro tuto oblast. Ohnisky vzniku vzduchových hmot jsou především horizontálně rozlehlé regiony s dostatečně homogenním aktivním povrchemoblasti výskytu stacionárních tlakových útvarů (zejména anticyklon) nebo tlakových polí s velmi malými horiz. tlakovými gradienty.

angl. air mass source region; slov. ohnisko vzniku vzduchovej hmoty; 1993-a3

ohrožení hydrologické — nebezpečný hydrologický jev, který též řadíme mezi hydrometeorologická ohrožení, pokud je podmíněn některým z meteorologických jevů. Atmosférického původu je většina povodní, hydrologické sucho nebo např. vzdutí moře v tropické cykloně. Pokud příslušný jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako hydrologický extrém.

angl. hydrological hazard; 2016

ohrožení hydrometeorologická — skupina přírodních ohrožení, tedy nebezpečných přírodních jevů nebo procesů, kterémají původ v atmosféře nebo hydrosféře a představují potenciální hydrometeorologické riziko pro lidskou společnost. Do této skupiny řadíme povětrnostní ohrožení, klimatická ohrožení a některá hydrologická ohrožení. Dějev atmosféře i hydrosféře nicméně podstatně ovlivňují vznik a míru rizika dalších ohrožení, např. sesuvů, požárů či epidemií. Viz též hydrometeorologická katastrofa.

angl. hydrometeorological hazard; 2016

ohrožení klimatickéhydrometeorologické ohrožení atmosférického původu v délce měsíců, sezón až roků, takže k jeho predikci může sloužit pouze dlouhodobá předpověď počasí. Bývá provázeno časově omezeným výskytem výrazných klimatických anomálií a mívá kumulativní efekt. Pokud příslušný proces nebo jev dosahuje mimořádné intenzity, bývá označován jako klimatický extrém. Typickým příkladem tohoto druhu ohrožení je meteorologické sucho.

angl. climate hazard; 2016

ohřev letadla kinetický — zvýšení teploty povrchu letadla, především náběžných hran křídel, vlivem jeho pohybu vzduchem. Velikost kinetického ohřevu letadla se přibližně určí ze vztahu
ΔT=ν22000,
kde ΔT je kinetický ohřev v K a v je rychlost pohybu letadla v m.s–1. V oblacích, v důsledku spotřeby tepla na vypařování oblačných částic, které se dostanou do styku s povrchem letadla, se kinetický ohřev letadla snižuje přibližně na polovinu. V letecké meteorologii má velikost kinetického ohřevu letadla význam pro předpověď námrazy na letadle. Viz intenzita námrazy na letadlech.

angl. kinetic aircraft heating; slov. kinetický ohrev lietadla; 1993-a1

ochlazování adiabatické, viz děj adiabatický.

angl. adiabatic cooling; slov. adiabatické ochladzovanie; 1993-a1

ochlazování advekční — pokles teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný studenou advekcí. V souladu s definicí advekce teploty je velikost advekčního ochlazování závislá na úhlu advekce a na velikosti rychlosti prouděníteplotního gradientu v advehované vzduchové hmotě. Ve střední Evropě může velikost advekčního ochlazování dosáhnout za 24 h v krajních případech i 20 °C. Advekční ochlazování nastává obvykle po přechodu studené fronty. Viz též vpád studeného vzduchu.

angl. advective cooling; slov. advekčné ochladzovanie; 1993-a3

ochlazování dynamické — vžité označení pro adiabatické ochlazování určité hladiny nebo vrstvy atmosféry vlivem vertikálních pohybů vzduchu zpravidla výstupnýchcyklonách a na návětrných svazích horských hřebenů. Mechanismus dynamického ochlazování lze vysvětlit adiabatickým popř. pseudoadiabatickým ochlazováním vystupujícího vzduchu při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší. Viz též rovnice tendence relativní topografie, děj adiabatický, děj pseudoadiabatický.

angl. dynamic cooling; slov. dynamické ochladzovanie; 1993-a3

ochlazování globální — proces změny klimatu, při kterém dochází v globálním měřítku dlouhodobě k poklesu průměrné teploty a jehož intenzita se v různých oblastech může lišit. V minulosti se jednalo obvykle o fáze nástupu dob ledových v paleoklimatických cyklech, ale např. i pokles globální průměrné teploty o 0,3 °C v období 1958 až 1965 bývá označován jako globální ochlazení. Opakem je globální oteplování. Viz též cyklus klimatický kvartérní, variabilita klimatu.

2016

ochlazování radiační — izobarické snižování teploty aktivního povrchu země a přilehlé vrstvy vzduchu v  důsledku záporné bilance záření. K radiačnímu ochlazování též dochází ve vrstvách vzduchu, které obsahují zvýšené množství vodní páry, popř. kondenzační produkty, neboť vodní pára i kondenzační produkty intenzívně vyzařují dlouhovlnné záření. Radiační ochlazení bývá příčinou radiačních mlh nebo radiačních mrazíků, a to zejména v noci, kdy tepelné ztráty způsobené vyzařováním nejsou kompenzovány příkonem slunečního záření.

angl. radiative cooling; radiational cooling; slov. radiačné ochladzovanie; 1993-a1

ochrana čistoty ovzduší — souhrnný název pro praktické a výzk. činnosti zabývající se studiem znečištění ovzduší a ochranou ovzduší před znečišťováním. Nevhodně se někdy zkracuje na pojem čistota ovzduší. Viz též hygiena ovzduší.

angl. air quality protection; slov. ochrana čistoty ovzdušia; 1993-a0

ochrana před krupobitím — zásah do vývoje konv. oblaku, v němž lze očekávat vývoj krup. Cílem zásahu je ochrana oblastí s intenzivní zeměd. výrobou před krupobitím v oblastech s vysokou četností tohoto jevu. Nejrozšířenější metodou je umělá infekce oblaků, při níž se do radiolokačně určených míst oblaku s velkým vert. vývojem dopravují vhodná umělá jádra pomocí raket, dělostřeleckých granátů nebo letecky. Základní koncepce zásahu proti krupobití je založena na infekci oblaku umělými ledovými jádry. Ta mají vyvolat zvýšení koncentrace zárodečných ledových částic, které pak nemohou narůst do krup velkých rozměrů a stačí během svého pádu roztát. Jde o tzv. princip užitečné kompetice ledových částic. Další koncepce užívá hygroskopická kondenzační jádra a předpokládá urychlení vývoje dešťové srážky a pokles množství přechlazené vody, která již nestačí na vytvoření krup. Tyto metody se označují jako princip snížení kroupových trajektorií nebo princip předčasného deště. Zásah zpravidla zajišťuje specializovaná složka met. služby, která využívá met. stanice, radiolokační stanice, raketovou či dělostřeleckou techniku nebo speciálně vybavená letadla. Vyskytují se i čistě komerční aktivity dodávající zařízení pro ochranu proti krupobití založená na jiných principech. Úroveň jejich spolehlivosti lze však obtížně ověřit. Provozní ochrana proti krupobití byla dlouho praktikována v bývalém SSSR, bývalé Jugoslávii apod. V současné době probíhá se státní či jinou podporou v několika zemích jižní Evropy. Známé jsou také např. dlouhodobé letecké akce v  Kanadské Albertě. Jde o finančně velmi náročné technologie, jejichž pozitivní výsledek je obtížně prokazatelný. Viz též kroupy, krupobití.

angl. hail protection; slov. ochrana pred krupobitím; 1993-a3

ochrana před mrazíky — opatření prováděná v zemědělství, hlavně v sadařství a zahradnictví, která mají snížit škody na vegetaci při poklesu teploty vzduchu pod 0 °C, při nočních radiačních ochlazováních za bezvětří, nebo při slabém větru. Tato opatření se provádějí zpravidla na základě met. předpovědí nočních teplotních minim na začátku vegetačního období v měsících dubnu a květnu. Jejich cílem je zabránit poklesu teploty citlivých částí rostlin pod kritickou teplotu, při níž dochází k jejich poškození. Používají se tyto metody: a) postřik vodou, která zpomalí pokles povrchové teploty vegetace v důsledku velké tepelné kapacity vody a uvolňování latentního tepla mrznutí při dosažení teploty 0 °C; b) zadýmování (zakuřování), jímž se zmenší radiační výměna energie mezi zemským povrchem a přilehlou vrstvou vzduchu, a tím i rychlost poklesu teploty v  zadýmované vrstvě atmosféry; c) promíchávání vzduchu v  přízemní vrstvě atmosféry protimrazovými ventilátory nebo rotorem nízko letícího vrtulníku. Někdy se uvedené metody zásahů vzájemně kombinují. Vzhledem k nákladnosti opatření kladou jejich provozovatelé vysoké požadavky na přesnost met. předpovědi min. teploty vzduchu.

angl. frost protection; slov. ochrana pred mrazíkmi; 1993-a1

ochrana srážkoměru — přídavné zařízení umísťované na srážkoměru, které omezuje snížení zachyceného množství srážek v důsledku vzduchu zvířeného větrem v okolí záchytného otvoru srážkoměrné nádoby. Ve světě se používají tři způsoby ochrany srážkoměru: a) Nipherova ochrana, tvořená dvojicí plechových do sebe zasunutých komolých kuželů instalovaných souose se srážkoměrnou nádobou; v ČR se používá na vybraných horských meteorologických stanicích a je součástí srážkových totalizátorů; b) Treťjakovova ochrana, používaná hlavně v Rusku, je tvořena soustavou 16 pohyblivých lamel ve tvaru komolého kužele a umístěná souose se srážkoměrnou nádobou; při pohybu lamel ve větru se z ochrany odstraňuje usazený sníh; c) umístění srážkoměru do nálevkovitého otvoru v zemi tak, že jeho záchytná plocha je v úrovni terénu. Tento způsob je sice nejúčinnější, je však použitelný pouze pro kapalné srážky.

angl. rain-gauge shield; slov. ochrana zrážkomeru; 1993-a3

ojediněle — viz popis výskytu jevů v předpovědi počasí pro ČR.

angl. isolated; slov. ojedinele; 2014

okluze — zkrácené označení pro okluzní frontu nebo okluzní proces.

slov. oklúzia; 1993-a2

okluze ohnutá — nejstarší část okluzní fronty, která se vlivem cyklonální cirkulace ohýbá kolem středu cyklony do týlu cyklony. Vzniká v důsledku vývoje nového středu cyklony v blízkosti okluzního bodu, popř. v důsledku méně častého přemísťování středu cyklony směrem k okluznímu bodu. Ohnutá okluze, která má na počátku charakter teplé fronty, často postupně nabývá charakter studené fronty a spolu s mladší částí okluzní fronty může vytvořit nepravý teplý sektor cyklony. Na výškových mapách je ohnutá okluze spojena s existencí jazyka teplého vzduchu v týlu cyklony. Ohnutá okluze je málo častým jevem a bývá zaměňována s podružnou studenou frontou.

angl. back-bent occlusion; slov. zahnutá oklúzia; 1993-a3

okluze orografická — 1. okluzní proces probíhající při postupu studené fronty přes orografickou překážku, jestliže vrstva studeného vzduchu má menší tloušťku než je výška této překážky a vzduch ji obtéká z obou stran. Za překážkou obě části původně souvislé studené fronty vytlačují teplejší vzduch vzhůru. Vytváří se oblačnost a mohou vypadávat srážky. Orografické okluze se vyskytují především za zonálně orientovanými pohořími, v Evropě za Alpami a Kavkazem, ale i za Skandinávskými horami. A. V. Kunic (1952) v této souvislosti používá termín orografická okluzní fronta; 2. okluzní proces urychlený v důsledku zpomalení postupu teplé fronty na návětrné straně pohoří. Viz též sekluze.

angl. orographic occlusion; slov. orografická oklúzia; 1993-a3

okluze studená — zkrácené označení pro okluzní frontu charakteru studené fronty.

angl. cold occlusion; slov. studená oklúzia; 1993-a2

okluze teplá — zkrácené označení pro okluzní frontu charakteru teplé fronty.

angl. warm occlusion; slov. teplá oklúzia; 1993-a2

okno atmosférické — oblast elmag. záření, v níž má bezoblačná atmosféra velkou propustnost (nízkou absorpci některým z hlavních absorbentů – především vodní páry, oxidu uhličitého nebo ozonu). Pro radiační a tepelný režim Země a její atmosféry jsou významná zejména atmosférická okna v oblasti vlnových délek přibližně 8,5 až 12,5 µm Met. družicemi jsou pro monitorování zemského povrchu a oblačnosti v tepelném záření využívána především atmos. okna v pásmech 3,5–4 µm, 8–9 µm a 10–12,5 µm. Viz též propustnost atmosféry, průzkum Země dálkový.

angl. atmospheric window; slov. atmosférické okno; 1993-a3

okno fénové, syn. mezera fénová.

slov. föhnové okno; 1993-a1

oko tropické cyklony — kruhovitá oblast ve středu plně vyvinuté tropické cyklony o průměru nejčastěji 30 až 60 km, někdy však i více než 100 km, v níž probíhají sestupné pohyby vzduchu, které zabraňují kondenzaci vodní páry. Proto na rozdíl od převládajícího charakteru počasí v tropické cykloně je v oku tropické cyklony většinou skoro jasné počasí beze srážek a se slabým větrem nebo bezvětřím. Mohutná kupovitá oblačnost v okolí obklopuje oko tropické cyklony v podobě obrovského amfiteátru odborně nazývaného stěna oka. Sestupné pohyby vedou k  adiabatickému ohřívání vzduchu a ke vzniku subsideční inverze a celkově stabilního teplotního zvrstvení. Teplota ve volné atmosféře bývá v oku tropické cyklony až o 10 °C vyšší než v jeho okolí. U zemského povrchu jsou rozdíly teplot minimální, zpravidla je v oku tropické cyklony o 0 až 2 °C tepleji než v okolí. Na vzniku bezoblačného oka tropické cyklony se v zásadě podílejí dva mechanismy: 1. působení odstředivé síly na hmotu v blízkosti středu tropické cyklony, kdy je hmota vytlačována dál od středu až do okamžiku kvazirovnováhy mezi horizontální silou tlakového gradientu, Coriolisovou silou a odstředivou silou; 2. vlivem vynucených sestupných pohybů vzduchu kompenzujících intenzívní výstupné pohyby ve stěně oka.

angl. eye of the cyclone; eye of the storm; slov. oko tropickej cyklóny; 1993-a3

okruh spojovací hlavní — spojovací okruh mezi světovými meteorologickými centry Světové služby počasí, který je vyhrazený pro přenos met. dat a informací. Tento okruh prochází např. regionálním telekomunikačním centrem Světové služby počasí v Praze.

angl. Main Trunk; slov. hlavný spojovací okruh; 1993-a3

ombrografregistrační přístroj zaznamenávající časový průběh kapalných srážek, dnes v ČR nahrazený automatickým srážkoměrem. Starší označení pro ombrograf jsou pluviograf nebo hyetograf. Záznam ombrografu se nazývá ombrogram (pluviogram, hyetogram). Plovákové ombrografy, které se v ČR užívaly, soustřeďují srážkovou vodu do plovákové komory, v níž je výška hladiny indikována polohou plováku spojeného s registračním perem.

angl. pluviograph; recording raingauge; slov. ombrograf; 1993-a3

ombrografie — zast. označení pro klimatologii atm. srážek.

angl. pluviography; slov. ombrografia; 1993-a3

ombrogram — záznam ombrografu.

angl. pluviogram; slov. ombrogram; 1993-a1

ombrometr — zast. označení pro srážkoměr.

angl. micropluviometer; slov. ombrometer; 1993-a3

ombrometrie, pluviometrie — zast. označení pro měření atmosférických srážek, resp. obor zabývající se jeho metodikou. Viz též hydrologie.

angl. pluviometry; slov. ombrometria; 1993-a3

ombroskop — přístroj indikující výskyt atm. srážek. V současné době nahrazen detektorem počasí.

angl. pluvioscope; slov. ombroskop; 1993-a3

omega – rovnice, syn. rovnice vertikální rychlosti v p-systému.

angl. omega equation; slov. omega-rovnica; 1993-a1

opacita — schopnost prostředí zeslabovat procházející záření. V meteorologii se nejčastěji jedná o schopnost atmosféry zeslabovat rozptylem a absorpcí přímé sluneční záření. Viz též zakalení atmosféry, propustnost atmosféry.

angl. opacity; slov. opacita; 1993-a2

opacus (op) — jedna z odrůd oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblačné skupiny nebo vrstvy jsou převážně tak husté, že nelze vůbec rozpoznat polohu Slunce nebo Měsíce. Vyskytuje se u druhů altocumulus, altostratus, stratocumulusstratus. Výskyt odrůdy opacus vylučuje odrůdu translucidus.

angl. opacus; slov. opacus; 1993-a2

opalescence — bělavé zabarvení atmosféry způsobující zdánlivé změny v zabarvení předmětů. Příčinou opalescence je rozptyl světla na velmi malých aerosolových částečkách v atmosféře. Viz též aerosol atmosférický.

angl. opalescence; slov. opalescencia; 1993-a1

opar — lidový název pro zakalení vzduchu způsobené kondenzací vodní páry, která bezprostředně následuje po výparu vody z relativně teplejší vodní hladiny do chladnějšího vzdušného prostředí. Nad teplými povrchy moří se takto mluví o mořském oparu. Někdy se v analogickém smyslu hovoří i o ranním oparu nad krajinou, oparu nad lesy („lesy se paří“) apod. Viz též mlha z vypařování.

slov. opar; 1993-a2

opeření šipky větru — název pro znázornění rychlosti větru na synoptických mapách připojením čárek k šipce větru ve staničním modelu. Čárky svírají se šipkou úhel 120° a kreslí se na sev. polokouli ve směru chodu hod. ručiček. Jedna dlouhá čárka na šipce značí rychlost 5 m.s–1, tj. 10 uzlů (knotů), plný trojúhelníček představuje rychlost 25 m.s–1. Viz též praporek větru.

angl. barb; feather; slov. operenie šípky vetra; 1993-a3

oprava přístrojová — oprava, která převádí údaj indikovaný přístrojem na správnou hodnotu měřené veličiny v používané soustavě jednotek. Vylučuje z měření chyby, které jsou vyvolány vlastním přístrojem.

angl. instrument correction; slov. prístrojová korekcia; 1993-a3

opravy tlaku vzduchu měřeného rtuťovým tlakoměrem — jedná se o opravu tlaku vzduchu na tíhové zrychlení, opravu tlaku vzduchu na teplotu, opravu tlaku vzduchu na kapilaritu a opravu tlaku vzduchu na vakuum. Oprava tlaku vzduchu na tíhové zrychlení převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl v místě s tíhovým zrychlením g = 9,80665 m.s–2. Oprava tlaku vzduchu na teplotu převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu, kterou by měl při teplotě 0 °C. Oprava tlaku vzduchu na kapilaritu eliminuje vliv kapilární síly v menisku na horním konci rtuťového sloupce a je zahrnuta do přístrojové opravy. Oprava tlaku vzduchu na vakuum převádí měřený údaj tlaku vzduchu na hodnotu při dokonalém vakuu v barometrické trubici.

angl. mercury barometer correction; slov. opravy tlaku vzduchu meraného ortuťovým tlakomerom; 2014

opravy údaje výškoměru — z met. hlediska oprava údaje aneroidového výškoměru při zjišťování skutečných výšek nebo výškových rozdílů. Protože stupnice přístroje je konstruována podle rozložení tlaku vzduchu ve standardní atmosféře, má na tyto opravy vliv kolísání atm. tlaku v počátečním bodě nastavení a skutečný průběh teploty vzduchu ve vrstvě změřeného výškového rozdílu. Např. pro daný konstantní rozdíl výšek je hodnota barometrického rozdílu různá, při nadnormálním tlaku je vyšší než za normálu, stejně tak při chladnějším vzduchu a naopak. Podobně platí odvozené vztahy pro přepočet výšek z  naměřeného barometrického rozdílu. Je proto nutné při přesném měření započítat opravy, které se dají odvodit např. z výpočtů podle barometrické formule.

angl. altimeter corrections; slov. korekcia údaja výškomeru; 1993-a1

optika atmosférická — odvětví meteorologie, zabývající se studiem opt. vlastností atmosféry a opt. jevy vyvolanými molekulami vzduchu a většími částicemi rozptýlenými v ovzduší. Atmosférická optika zahrnuje především studium lomu, odrazu, ohybu, rozptylu a polarizace světla v ovzduší.

angl. atmospheric optics; slov. atmosférická optika; 1993-a1

optimum klimatické — obecně období s teplejším a vlhčím klimatem oproti předchozí i následující době, a to v různých časových měřítkách. Nejčastěji se tak označuje fáze ve vývoji klimatu holocénu, která trvala cca 7 000–5 000 BP, tedy během tzv. atlantiku. Na sev. polokouli byla teplota vzduchu mírně vyšší než v současnosti, v Arktidě až o několik °C, oteplení se však zřejmě projevovalo pouze v teplém pololetí. Klimatické optimum se projevilo silným ústupem ledovců a zvýšením hladiny světového oceánu. V nižších zeměp. šířkách bylo horké suché klima do značné míry nahrazeno klimatem savan. Za klimatické optimum v širším smyslu může být dále považováno např. období křídy na konci mezozoika (druhohor), naopak sporné je označení malé neboli středověké klimatické optimum, používané někdy pro středověké teplé období.

angl. climatic optimum; slov. klimatické optimum; 1993-a3

orkán — vítr o prům. rychlosti 32,7 m.s–1 a více, což je 118 km.h–1 a více. Odpovídá dvanáctému (nejvyššímu) stupni Beaufortovy stupnice větru. Případy plošně rozsáhlého výskytu orkánu dostávají v Německu jména podle hlubokých mimotropických cyklon, které je způsobily (např. orkán Kyrill); název se přenáší i do českých médií. Slovo je odvozeno od stejného základu jako hurikánuragán, přičemž např. v němčině se dříve používalo i pro označení tropické cyklony, kde rychlost větru dosáhla uvedené hodnoty.

angl. hurricane; slov. orkán; 1993-a3

orografie — reliéf zemského povrchu, případně soubor jeho konvexních tvarů (elevací). Popisuje se pomocí nadmořské výšky uzlových bodů, přičemž limitujícím faktorem pro popis tvarů reliéfu je horizontální rozlišení zvoleného modelu reliéfu. Orografie je významným klimatickým faktorem, který se uplatňuje ve všech kategoriích, rozlišovaných v rámci kategorizace klimatu. Z met. hlediska je orografie geometrickou vlastností aktivního povrchu, která podmiňuje regionální a místní zvláštnosti počasí a klimatu, což má v případě členitého reliéfu podstatný vliv mj. na proces numerické předpovědi počasí. Viz též meteorologie horská, klima horské.

angl. orography; slov. orografia; 1993-a3

orosení — usazování kondenzátů vodní páry obsažené ve vzduchu na povrchu předmětu, který má teplotu nižší než je teplota rosného bodu. Nastává-li orosení na zemském povrchu v přirozených podmínkách, jedná se o rosu, která je druhem usazených srážek a tudíž jedním z hydrometeorů. Vodní kapičky na povrchu některých rostlin (porostů) v bezsrážkovém období nemusí být jen fyz. původu, ale mohou být důsledkem i fyziologického procesu, tzv. gutace.

slov. orosenie; 1993-a1

orsure [orsýr] — místní název pro mistral, pokud pronikne nad Lví záliv při již. pobřeží Francie.

slov. orsure; 1993-a3

osa anticyklony — 1. čára, která spojuje středy anticyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna ve směru horiz. teplotního gradientu, tj. do teplého vzduchu. Sklon osy anticyklony je tím větší, čím je anticyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín výšková osa anticyklony; 2. B. P. Multanovskij nazval osami anticyklon (osami anticyklonálních procesů) dráhy anticyklon.

angl. axis of anticyclone; slov. os anticyklóny; 1993-a3

osa brázdy nízkého tlaku vzduchu — na synoptické mapě čára uvnitř brázdy nízkého tlaku vzduchu, podél níž dochází ke sbíhavosti proudnic. Jestliže je brázda nízkého tlaku tvořena přibližně rovnoběžnými izobarami, resp. izohypsami, je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu zároveň čárou nejnižšího tlaku vzduchu, resp. čárou nejmenšího geopotenciálu na výškových mapách. Jestliže je brázda tvaru V, potom je osa brázdy nízkého tlaku vzduchu spojnicí míst s maximálním cyklonálním zakřivením izobar, resp. izohyps. V mělkých brázdách ve tvaru otevřeného písmene U je často určení osy brázdy nízkého tlaku vzduchu obtížné.

angl. axis of trough; trough line; slov. os brázdy nízkeho tlaku vzduchu; 1993-a2

osa cyklony — čára, která spojuje středy cyklony v různých výškových hladinách. Je nakloněna proti směru horiz. teplotního gradientu, tj. do studeného vzduchu. Sklon osy cyklony je tím větší, čím je cyklona více termicky asymetrická. Někdy se užívá i termín výšková osa cyklony.

angl. axis of depression; slov. os cyklóny; 1993-a3

osa hřebene vysokého tlaku vzduchu — na synoptické mapě čára uvnitř hřebene vysokého tlaku vzduchu, podél níž dochází k rozbíhavosti proudnic. Jestliže je hřeben vysokého tlaku vzduchu tvořen přibližně rovnoběžnými izobarami, resp. izohypsami, je osa hřebene vysokého tlaku vzduchu zároveň čárou nejvyššího tlaku vzduchu, resp. nejvyššího geopotenciálu na výškových mapách. Jestliže hřeben vysokého tlaku vzduchu má tvar obráceného písmene U, potom osa hřebene vysokého tlaku vzduchu je spojnicí míst s maximálním anticyklonálním zakřivením izobar, resp. izohyps.

angl. axis of ridge; ridge line; slov. os hrebeňa vysokého tlaku vzduchu; 1993-a2

osa roztažení (dilatace) — čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází ke konfluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou roztažení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy roztažení lepší podmínky pro frontolýzu. Osa roztažení je kolmá k ose stlačení.

angl. axis of dilatation; axis of stretching; slov. os roztiahnutia; 1993-a3

osa stlačení (kontrakce) — čára ve výškovém deformačním poli, podél níž dochází k difluenci proudění. Čím izotermy svírají s osou stlačení větší úhel (max. 90°), tím vznikají ve směru osy stlačení lepší podmínky pro frontogenezi. Osa stlačení je kolmá k ose roztažení.

angl. axis of contraction; axis of shrinking; slov. os stlačenia; 1993-a3

osa tryskového proudění — jedna ze základních popisných charakteristik tryskového proudění odpovídající proudnici největší rychlosti. Osa tryskového proudění mění svou polohu v závislosti na různých podmínkách. V našich zeměpisných šířkách bývá nejčastěji ve výšce 9 až 13 km, tedy 1 až 2 km pod tropopauzou. Udává se však, že až 20 % případů výskytu tryskového proudění je charakterizovaných osou tryskového proudění nad tropopauzou.

angl. axis of jet stream; slov. os dýzového prúdenia; 1993-a2

oscilace, mód proměnlivosti — v klimatologii zpravidla neperiodické posuny polohy, nebo kolísání intenzity akčních center atmosféry, často spojené s výkyvy jiných vlastností klimatického systému (především teploty povrchu moře). Mají za následek výkyvy všeobecné cirkulace atmosféry a tím i kolísání klimatu dané oblasti. Prostřednictvím dálkových vazeb se vlivy oscilací přenášejí i do jiných regionů, takže mohou mít vliv i na globální klima. Mezi nejvýraznější oscilace patří ENSO, severoatlantická oscilacepacifická dekádní oscilace.

angl. oscillation; slov. oscilácia; 2014

oscilace arktická (AO) — oscilace projevující se kolísáním tlaku vzduchu v Arktidě oproti subtropickému pásu vysokého tlaku vzduchu. Při záporné fázi je v polární troposféře tlak vzduchu nadnormální, což vede k zeslabení cirkumpolárního víru a umožňuje pronikání studeného vzduchu do nižších zeměp. šířek, kde se naopak vyskytují záporné anomálie tlaku vzduchu. Při kladné fázi AO je tlak vzduchu podnormální v Arktidě a nadnormální v subtropech; to vede k zintenzivnění stálých západních větrů a posunu mimotropického tryskového proudění a na ně vázaných frontálních cyklon k severu. AO kolísá v různých časových intervalech od týdnů po dekády. Projevem AO v severním Atlantiku je severoatlantická oscilace, která určuje vztah mezi AO a kolísáním klimatu v Evropě.

angl. Arctic Oscillation; slov. arktická oscilácia; 2014

oscilace dekádní pacifická (PDO) — oscilace popsaná v 90. letech 20. století, typická změnami teploty povrchu moře a tlaku vzduchu v severním Tichomoří a ovlivňující kolísání klimatu Severní Ameriky v chladné části roku. Na rozdíl od ENSO zde tyto znaky vykazují větší perzistenci, takže jednotlivé fáze PDO trvají několik desetiletí. Kladná (teplá) fáze se vyznačuje chladnější vodou v centrální části severního Tichého oceánu a teplejší vodou při pobřeží Severní Ameriky, při záporné (studené) fázi je tomu naopak. Kolísání teploty mořské vody souvisí s periodickými změnami aleutské cyklony, jejíž prohloubení při kladné fázi PDO provází kladná anomálie tlaku vzduchu nad pevninskou částí USA.

angl. Pacific Decadal Oscillation; slov. dekádna pacifická oscilácia; 2014

oscilace jižní — cyklické zesilování a zeslabování Walkerovy cirkulace v atmosféře tropického Tichomoří. Tato oscilace se projevuje současným výskytem opačných anomálií tlaku vzduchu ve vých., resp. záp. části této oblasti, což umožňuje kvantifikaci této oscilace pomocí indexu jižní oscilace. Při záporné fázi dosahuje tlak vzduchu ve vých. části podnormálních hodnot a v záp. části vyšších hodnot oproti normálu, což vede k zeslabení pasátů. Naopak nárůst rozdílu tlaku vzduchu mezi vých. a záp. Tichomořím při kladné fázi jižní oscilace způsobuje zesílení pasátů. Záporná fáze jižní oscilace souvisí s jevem El Niño, kladná fáze s jevem La Niña; po objevení tohoto vztahu bylo počátkem 80. let 20. století zavedeno souborné označení ENSO.

angl. Southern Oscillation; slov. južná oscilácia; 2014

oscilace kvazidvouletá, cyklus kvazidvouletý (QBO) — oscilace projevující se střídáním směru zonálního větru ve stratosféře s periodou cca 26 měsíců. Uplatňuje se v centrální části tropického pásma (cca mezi 15° sev. a již. šířky), směrem k obratníkům její amplituda klesá. V různých výškách vrstvy od 20 do 35 km se zde nad sebou vyskytují východní větry Krakatoa a západní Bersonovy větry, přičemž jejich výměna se šíří shora dolů, rychlostí cca 1 km za měsíc. Vzájemný vztah obou proudění byl vysvětlen teprve na přelomu 50. a 60. let 20. století (Reed et al., 1961; Veryard, Edbon, 1961).

angl. Quasi-Biennial Oscillation; 2015

oscilace severoatlantická (NAO) — oscilace spočívající v současném kolísání intenzity islandské cyklonyazorské anticyklony; toto kolísání je kvantifikováno pomocí indexu severoatlantické oscilace. Při kladné fázi oba útvary zintenzivní, což vede k nárůstu horiz. tlakového gradientu mezi nimi a tím i k zesílení zonální cirkulace nad severním Atlantikem; při záporné fázi dochází k zeslabení tohoto uspořádání. NAO ovlivňuje hlavně vysokofrekvenční kolísání klimatu v Evropě, Severní Americe i dalších oblastech světa. Uplatňuje se především v zimním období, kdy kladná fáze NAO přináší oteplení a více srážek do severozápadní Evropy, naopak ve Středomoří podporuje sucho. Širšímu využití NAO v sezonní předpovědi počasí v porovnání s ENSO brání menší perzistence a nedostatečná prediktabilita vývoje této oscilace. Severoatlantickou oscilaci je možno chápat jako regionální projev komplexnější arktické oscilace.

angl. North Atlantic Oscillation; slov. severoatlantická oscilácia; 2014

oslunění — v meteorologii nejednoznačný pojem používaný ve více významech. Např.: 1. ozáření určitého místa přímým slunečním zářením. Doby astronomicky možného oslunění (bez ohledu na oblačnost) se zakreslují pomocí izolinií do map oslunění; 2. v bioklimatologii někdy syn. insolace; 3. v humánní bioklimatologii expozice těla přímému slunečnímu záření.

angl. insolation; slov. oslnenie; 1993-a1

osmometr — přístroj pro měření osmotického tlaku.

angl. osmometer; slov. osmometer; 1993-a3

ostria — místní název pro teplý již. nebo jv. vítr na pobřeží Bulharska, který je považován za předzvěst špatného počasí.

angl. ostria; slov. ostria; 1993-a1

ostrov tepelný — oblast zvýšené teploty vzduchu v meznípřízemní vrstvě atmosféry nad městem nebo průmyslovou aglomerací ve srovnání s venkovským okolím. Tepelný ostrov vzniká především v důsledku: a) umělého aktivního povrchu (asfalt, beton apod.), který podmiňuje větší akumulaci tepla a menší albedo ve městě; b) charakteristické vodní a vláhové bilance (např. rychlý odtok, nízká vlhkost vzduchu, malá spotřeba tepla na výpar); c) tepelného znečištění ovzduší z antropogenních zdrojů (zvláště výrazné v topném období). Intenzitu tepelného ostrova vyjadřují prům. nebo max. rozdíly teploty vzduchu v dané výšce nad středem města a okolím s přirozeným povrchem. Intenzita tepelného ostrova je většinou úměrná velikosti města a jeho průmyslové činnosti. Nejzřetelněji se tepelný ostrov vytváří za jasného, málo větrného počasí ve dne i  v noci. Za slabého všeobecného proudění vzduchu vzniká v důsledku tepelného ostrova vlastní cirkulační buňka mezi městem a okolím s vert. cirkulací podobnou přirozené termice a připomínající brízovou cirkulaci. Má sekundární účinky, jako vyklenutí směšovací vrstvy se zákalem nad tepelným ostrovem, zvýšené množství konv. oblačnosti, popř. atm. srážek v závětří aj. Viz též klima městské.

angl. heat island; slov. tepelný ostrov; 1993-a1

osvětlenísvětelný tok vztažený k jednotce plochy, na niž dopadá. Jednotkou osvětlení je lux [lx], který je definován jako osvětlení plochy, na jejíž každý m2 dopadá rovnoměrně rozložený světelný tok jednoho lumenu [1]. Viz též luxmetr, izofota.

angl. illumination; slov. osvetlenie; 1993-a1

osvětlení denní — osvětlení zemského povrchu a předmětů na Zemi i v atmosféře přímým a rozptýleným slunečním světlem. Měří se v luxech [lx].

angl. daily illumination; intensity of daylight; slov. denné osvetlenie; 1993-a1

osvit — úhrn Qe osvětlení E dopadajícího na sledovanou plochu za určitou dobu t
Qe=E.t.
V meteorologii bývá obvykle uvažován osvit globálním, přímým slunečním, či rozptýleným slunečním zářením.

angl. quantity of illumination; slov. celkové osvetlenie; 1993-a1

oteplení stratosférické — atmosférický jev spojený se změnami severního cirkumpolárního víru, který způsobuje výrazné oteplení stratosféry a zvýšení koncentrace stratosférického ozonu. Stratosférické oteplení poprvé pozoroval R. Sherhag v Berlíně v r. 1952. Může se projevit jako:
1. Silné stratosférické oteplení (z angl. sudden warming major), které nastává při celkovém rozpadu severního cirkumpolárního víru, nebo při jeho rozdělení působením troposférických planetárních vln. V důsledku tohoto procesu se, v hladině 10 mb a v zeměp. šířkách nad 60° s. š. západní zonální cirkulace změní na východní a oteplení stratosféry může dosahovat během několika dnů až 50–60 K. Na již. polokouli nebylo dosud silné stratosférické oteplení pozorováno.
2. Slabé stratosférické oteplení (z angl. sudden warming minor), které je stejný jev jako silné stratosférické oteplení, dochází však pouze k časově omezenému zeslabení severního cirkumpolárního víru, nikoliv k jeho rozpadu, a západní cirkulace se nemění na východní.
3. Konečné stratosférické oteplení (z angl. sudden warming final), což je označení pro postupné oteplení stratosféry při přechodu od zimní k letní cirkulaci v polárních a subpolárních oblastech, spojené s přirozeným zánikem severního cirkumpolárního víru. Stadium ustálení teploty se obvykle váže na konec března a začátek dubna.

angl. stratospheric warming; slov. stratosférické oteplenie; 1993-a3

oteplení vánoční, viz obleva vánoční.

slov. vianočné oteplenie; 1993-a1

oteplování adiabatické, viz děj adiabatický.

angl. adiabatic heating; adiabatic warming; slov. adiabatické ohriatie; 1993-a1

oteplování advekční — vzestup teploty vzduchu v určité oblasti při zemi nebo ve výšce, vyvolaný teplou advekcí. V souladu s definicí advekce teploty je velikost advekčního oteplování závislá na úhlu advekce a na velikosti rychlosti prouděníteplotního gradientu v advehované vzduchové hmotě. Ve střední Evropě dosahuje advekční oteplování za 24 h několika °C, v krajních případech 15 až 20 °C. Advekční oteplování většinou nastupuje po přechodu teplé fronty. Viz též vpád teplého vzduchu.

angl. advection warming; advective warming; slov. advekčne otepľovanie; 1993-a3

oteplování dynamické — vžité označení pro adiabatické oteplování určité hladiny nebo vrstvy atmosféry vlivem vertikálních pohybů vzduchu, zpravidla sestupnýchanticyklonách a v závětří horských hřebenů. Mechanismus dynamického oteplování lze vysvětlit adiabatickým oteplováním sestupujícího vzduchu při stabilním teplotním zvrstvení ovzduší. Viz též rovnice tendence relativní topografie, děj adiabatický, subsidence.

angl. dynamic warming; slov. dynamické otepľovanie; 1993-a3

oteplování globální — proces změny klimatu, při kterém dochází v globálním měřítku dlouhodobě k nárůstu průměrné teploty a jehož intenzita se v různých oblastech může lišit. Často se globálním oteplováním rozumí současná antropogenní složka změny klimatu, způsobená zesílením skleníkového efektu emisemi skleníkových plynů vyvolaných lidskou činností. Opakem je globální ochlazování. Viz též změna klimatu antropogenní, adaptace, mitigace, Mezivládní panel pro klimatickou změnu.

2016

ovlhnutí — v meteorologii souvislý vodní povlak na předmětech, např. kamenech nebo částech vegetace, zpravidla v blízkosti zemského povrchu. Příčinou vzniku ovlhnutí mohou být padající nebo usazené atm. srážky. Doba trvání ovlhnutí je významná v zemědělství jako jedna z podmínek pro výskyt závažných rostlinných chorob, zejména plísní. Měří se ovlhoměrem nebo registrátorem ovlhnutí.

angl. moistening; slov. ovlhnutie; 1993-a3

ovlhoměr, měřič ovlhnutí — přístroj k zjišťování doby výskytu vodního povlaku (ovlhnutí) na povrchu určitého tělesa, zpravidla na listech vegetace. Měření lze provádět buď snímačem umístěným přímo na povrchu tělesa, např. el. odporovou nebo kapacitní metodou, nebo distančním snímačem umístěným ve vzduchu v blízkosti sledovaného povrchu. Jako snímač pro nepřímé měření byl dříve používán také konopný provázek, který reaguje na změny relativní vlhkosti v rozpětí 80 až 100 % výraznou změnou délky. Častěji se používá registrační ovlhoměr, umožňující stanovení souvislé doby ovlhnutí.

slov. ovlhomer; 1993-a3

ovlivňování klimatu — působení člověka na klima např. vysoušením krajiny, změnou vodního režimu půdy, vypouštěním exhalací aj. V tomto smyslu je ovlivňování klimatu zpravidla negativním a nechtěným důsledkem rozvoje průmyslové a zemědělské výroby. Jen v menší míře jsou prováděna cílená opatření směřující ke zlepšení klimatu, a to v měřítku mikroklimatu, popř. místního klimatu, např. výsadba větrolamů, závlahy, zvětšování vodních ploch aj. Viz též faktory klimatu antropogenní, meliorace klimatu, klima měst, znečišťování ovzduší.

angl. climatic control; slov. ovplyvňovanie klímy; 2014

ovlivňování oblaků, modifikace oblaků — zásah do vývoje oblaku, který vede k rozpadu oblaku, nebo k urychlení jeho vývoje a vzniku srážek, či k potlačení vývoje krup. Viz též infekce oblaků umělá, ochrana před krupobitím.

angl. cloud modification; slov. ovplyvňovanie oblakov; 1993-a2

ovlivňování počasí umělé — každý umělý zásah člověka do přirozeného průběhu atm. procesů cestou zpravidla krátkodobé a lokální změny fyz. nebo chem. vlastností části atmosféry technickými prostředky. Je to především ovlivňování vývoje oblaků, srážek a mlh, zeslabení nebo likvidace přízemních mrazíků apod. Patří sem i tzv. antropogenní ovlivňování počasí jako označení pro obvykle nežádoucí ovlivňování průběhu počasí negativními účinky lidské činnosti, zejména průmyslu a energetiky. Umělé ovlivňování počasí může mít význam v různých oborech, zejména v zemědělství, dopravě, ve vojenství atd. Viz též umělá infekce oblaků, ventilátory protimrazové.

angl. artificial weather modification; slov. umelé ovplyvňovanie počasia; 1993-a3

ovzduší — v meteorologii zpravidla syn. pro atmosféru Země, používá se zejména ve vztahu k vert. rozsahu atmosféry v mezích troposférystratosféry.

angl. atmosphere; slov. ovzdušie; 1993-a3

ozáření — jedna z variant zářivého toku. 1. Množství záření určitého druhu, které dopadá za jednotku času na jednotkovou plochu a je vyjádřené v energ. jednotkách. V meteorologii jde nejčastěji o přímé sluneční záření nebo o globální záření; 2. z hlediska humánní bioklimatologie expozice těla zářením určitého druhu; 3. pojmu ozáření se někdy nevhodně používá ve smyslu záření.

angl. irradiance; slov. ožiarenie; 1993-a1

ozáření vrcholů — jev pozorovaný za soumraku v horských oblastech. Zatímco údolní polohy jsou při nízké poloze Slunce ve stínu, jsou vrcholy přímo nebo odrazem ozářeny a nabývají růžové nebo žlutavé barvy. Místní název pro ozáření vrcholů je „Alpenglůhen“.

angl. Alpine glow; slov. ožiarenie vrcholov; 1993-a3

ozon přízemní — část troposférického ozonu vyskytující se v přízemní vrstvě atmosféry. Jedná se o sekundární znečišťující látku, která nemá v atmosféře vlastní významný zdroj. Vzniká v důsledku řady komplikovaných fotochemických reakcí z prekurzorů, kterými jsou především NOx a těkavé organické sloučeniny (VOC, Volatile Organic Compounds) z přirozených i antropogenních zdrojů. Ve zvýšených koncentracích se vytváří za slunných letních dnů. Jde o tzv. letní škodlivinu s maximálními koncentracemi vyskytujícími se v období duben až září. Prostorové rozložení přízemního ozonu je velmi rozdílné v závislosti na umístění emisních zdrojů a na meteorologických podmínkách. Vzhledem ke svým silným oxidačním schopnostem je ozon toxický a má negativní vliv na biosféru. Referenční metodou pro měření koncentrací přízemního ozonu je UV–absorbance. Imisní limit pro ochranu lidského zdraví je stanoven jako maximální denní klouzavá průměrná 8hodinová koncentrace rovna 120 µg.m–3, tolerovaný počet překročení je v 25 dnech v průměru za 3 roky. Cílový imisní limit pro ochranu vegetace a ekosystémů je stanoven na základě expozičního indexu AOT40 a je roven 18 000 µg.m–3.h v průměru za 5 let. Je indikátorem fotochemického smogu.

angl. surface ozone; slov. prízemný ozón; 2014

ozon v atmosféře Země — ozon (O3) je chemicky vysoce nestabilní tříatomová molekula kyslíku. Tento plyn tvoří přirozenou složku atmosféry Země. Ozon vzniká především v tropické stratosféře fotodisociací molekulárního kyslíku vlivem působení ultrafialového slunečního záření. Odtud je přenášen do vyšších zeměpisných šířek stratosférickou (Dobson-Brewer) cirkulací. Určité množství ozonu vzniká i v troposféře složitými chemickými reakcemi z přírodních i antropogenních plynů. Obsah ozonu v atmosféře je nepatrný; pokud by byl koncentrován na normální tlak 1 013 hPa při teplotě 0 °C, vytvářel by vrstvičku o tloušťce 1,5 až 4,5 mm. Z celkového obsahu ozonu v atmosféře se rozhodující část (80–90%) nachází ve stratosféře s maximem koncentrace ve vrstvě 20–30 km. Ozon intenzívně pohlcuje ultrafialové sluneční záření hlavně v oblasti vlnových délek λ = 0,22 μm až 0,36 μm. Záření těchto vlnových délek má pro organický život škodlivé účinky. Ozon má absorpční pásy i v dalších oblastech slunečního spektra, které jsou však méně významné. Prostorové změny koncentrace ozonu závisí nejen na vrstvě jeho vzniku, ale i na jeho přenosu advekčními a konv. pohyby ve stratosféře. Celkový obsah ozonu v atmosféře se měří většinou Dobsonovým nebo Brewerovým spektrofotometrem. Vert. rozložení ozonu v atmosféře se měří především pomocí balonových elektrochemických ozonových sondozonovými lidary. K prostorovému rozložení ozonu v atmosféře se používají i meteorologické družice.

angl. ozone in Earth's atmosphere; slov. ozón v atmosfére Zeme; 1993-a3

ozonosféra, ozonová vrstva — vrstva atmosféry Země, rozprostírající se přibližně ve výškách 10 až 50 km, v níž se nachází převážná většina atmosférického ozonu. Maximum koncentrace ozonu je obyčejně ve výškách 20 až 25 km. Výška a tloušťka ozonosféry, hladina max. koncentrace a celkové množství O3 se mění v závislosti na roč. době, zeměp. š. a v menší míře i na sluneční činnosti. V ozonosféře je absorbováno fyziologicky škodlivé ultrafialové sluneční záření. Viz též ozon v atmosféře Země.

angl. ozonosphere; slov. ozónosféra; 1993-a3

ozonosonda, syn. sonda ozonová.

angl. ozonesonde; slov. ozónosonda; 1993-a1