K

kalendář povětrnostních situací — přehled o výskytu povětrnostních situací v dané oblasti za určité období. Pro jednotlivé dny jsou uvedeny zkratkami, popř. značkami synoptické typy stanovené na základě určité typizace povětrnostních situací, záznamy o přestavbě povětrnostních situací apod. Některé typizace neuvádějí povětrnostní situace ve dnech, v nichž je situace nevyhraněná. Nejdelší kalendář povětrnostních situací, používaný ve stř. Evropě, vychází z typizace povětrnostních situací Evropy P. Hessa a H. Brezowského; začíná r. 1881 a je průběžně doplňován a publikován. V ČR je vypracován kalendář povětrnostních situací pracovníky předpovědní služby podle typizace povětrnostních situací HMÚ, počínaje r. 1946. V letech 1946–1990 byl sestavován jednotný kalendář pro celé území tehdejšího Československa, od roku 1991 je sestavován po vzájemné konzultaci meteorologů z ČHMÚ a SHMÚ zvlášť pro území České republiky a zvlášť pro území Slovenské republiky a každoročně je doplňován a publikován na webu ČHMÚ. Druhý československý kalendář povětrnostních situací, zpracovaný podle typizace povětrnostních situací M. Končeka a F. Reina, byl publikován za období 1950–1971. Viz též katalog povětrnostních situací.

angl. synoptic situations calendar; slov. kalendár poveternostných situácií; 1993-a3

kalendář stoletý — pozdější označení populárního spisu sestaveného lékařem Christophem von Hellwig a po roce 1700 opakovaně vydávaného v řadě evropských zemí. Vycházel ze staršího kalendáře, do kterého Mauritius Knauer, opat kláštera v německém Langheimu, zanesl výsledky svých sedmiletých meteorologickýchfenologických pozorování z let 1652–1658 a výpočty polohy vesmírných těles do roku 1912. Ch. von Hellwig kalendář omezil na období 1701–1800, přičemž pod vlivem astrometeorologie předpokládal opakování počasí v sedmiletém cyklu. Pro dlouhodobou předpověď počasí je bezcenný, byl však ve své době užitečným zdrojem klimatických údajů.

slov. storočný kalendár; 1993-a3

kalibrace družicových dat — převod dat získaných přístroji meteorologických družic na standardní fyzikální veličiny, např. intenzitu záření, jasovou (radiační) teplotu, odrazivost (albedo), aj.

angl. satellite data calibration; slov. kalibrácia družicových dát; 1993-a3

kalibrace meteorologických přístrojů — je soubor úkonů, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami měřených meteorologických veličin a odpovídajícími hodnotami, které jsou dány etalony (standardy). Výsledkem kalibračních procesů jsou přístrojové opravy, které je nutno započítat k výsledkům měření. Každý meteorologický přístroj má stanoven tzv. kalibrační interval, v případě podezření, že přístroj neměří správně, je nutné jej neprodleně vyměnit a požádat odborné pracoviště (kalibrační laboratoř) o rekalibraci.

angl. calibration of meteorological instruments; slov. kalibrácia meteorologických prístrojov; 2014

kalm, viz tišiny subtropické.

angl. calm; slov. kalm; 1993-a3

kanál blesku — vysoce ionizovaná dráha, vytvořená v ovzduší vůdčím výbojem blesku, která má charakter dobrého vodiče. Jí prochází hlavní výboj blesku s neutralizací nábojů kladné a záporné polarity rychlostí od 2.107 do 1,5.108 m.s–1 v závislosti na velikosti neutralizovaného náboje. Kanál blesku, jehož průměr bývá okolo 1 cm, je poměrně ostře ohraničen. Teplota vzduchu v kanálu blesku dosahuje až 30 000 K.

angl. lightning channel; slov. kanál blesku; 1993-a2

kanál spektrální — označení části spektrálního pásma, ve kterém se měří elmag. záření nějakým konkrétním přístrojem, např. radiometrem. Je technicky definován použitým rozsahem spektrálního pásma a technickými parametry použitého senzoru přístroje umožňujícími kalibraci dat.

angl. spectral channel; slov. spektrálny kanál; 1993-a2

kapilára teploměru — skleněná trubička o malém kruhovém, eliptickém nebo prizmatickém průřezu s vnitřním kapilárním otvorem, spojená s nádobkou kapalinového teploměru. Do kapiláry teploměru je vytlačována z nádobky při vzrůstající teplotě teploměrná kapalina.

angl. capillary tube of the thermometer; slov. kapilára teplomera; 1993-a1

kapka dešťová — kapka vody o ekvivalentním průměru větším než 500 µm vypadávající z oblaků na zemský povrch. Označení někdy zahrnuje i kapky mrholení a spodní hranice velikosti kapek se potom snižuje na přibližně 200 µm. Malé dešťové kapky jsou sférické, s rostoucí velikosti kapek se jejich tvar deformuje vlivem aerodynamických sil. Padající velké kapky jsou na čelní straně silně zploštělé. Nejčastější velikost dešťových kapek je 1 až 2 mm. Kapky, jejichž ekvivalentní průměr dosahuje 6 až 7 mm, se stávají hydrodynamicky nestabilní a při pádu nebo při vzájemných srážkách se tříští na menší kapičky (laboratorní experimenty prokázaly stabilní kapky do velikosti ekvivalentního průměru až 9 mm). Dešťové kapky vznikají buď táním velkých ledových krystalů, popř. jejich shluků vzniklých agregací, nebo koalescencí. Viz též teorie vzniku srážek Bergeronova a Findeisenova, teorie vzniku srážek koalescencí, spektrum velikosti dešťových kapek, rozdělení Marshallovo a Palmerovo, rychlost částic pádová.

angl. rain drop; slov. dažďová kvapka; 1993-a3

kapka mrholení — kapka vody o průměru menším než 5 µm vypadávající z oblaků nebo z mlhy na zemský povrch. Viz též mrholení.

angl. drizzle droplet; slov. kvapka mrholenia; 1993-a3

kapka oblačná — 1. obecné označení pro kapky v oblacích; 2. kapalné částice o průměru menším než 100 µm, jejichž pádová rychlost je zanedbatelná. V oblacích a mlhách se setkáváme s  oblačnými kapkami o koncentracích řádu 107 m–3 – 108 m–3 (10 – 100 kapek v cm3) a střední průměr oblačných kapek dosahuje velikosti kolem 10 µm – 20 µm. Oblačné kapky mají kulový tvar. Viz též voda oblačná, spektrum velikostí oblačných kapek.

angl. cloud droplet; slov. oblačná kvapka; 2014

kapka studeného vzduchu — studený vzduch, který se projevuje ve stř. a horní troposféře a často způsobuje vznik výškové cyklony, v jejímž středu je vzduch nejstudenější. Kapka studeného vzduchu bývá tvořena vzduchem, který se oddělil od výškové brázdy a postoupil (slangově „skápl“) do nižších zeměp. šířek. Někdy vzniká jako relikt cyklony vyplněné studeným vzduchu, jejíž přízemní střed se vyplnil. Kapka studeného vzduchu se zpravidla pohybuje ve směru přízemního proudění, ale nižší rychlostí. Někdy lze směr a rychlost pohybu jen obtížně předpovídat. Bývá spojena s výraznými projevy počasí, zejména s trvalými nefrontálními srážkami. Povětrnostní situace spojená s kapkou studeného vzduchu se u nás vyskytuje jen několikrát za rok, převážně v zimní polovině roku.

angl. cold-air drop; slov. kvapka studeného vzduchu; 1993-a3

katafronta — atm. fronta se sestupnými pohyby teplého vzduchu nad frontální plochou. Ke katafrontám patří horní části mnohých studených front, zejména studených front druhého druhu. Sklon katafronty je menší než sklon stacionární fronty, tangens úhlu sklonu katafronty je řádově 0,001. Termín katafronta zavedl švédský meteorolog T. Bergeron v letech 1934–1936. Viz též anafronta, sklon atmosférické fronty.

angl. katabatic front; katafront; slov. katafront; 1993-a1

katalobara — izalobara spojující místa se stejnou zápornou hodnotou změny tlaku vzduchu za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 h. Viz též analobara.

angl. katallobar; slov. katalobara; 1993-a2

katalog povětrnostních situací — zákl. dokument o typizaci povětrnostních situací. Kromě zásad a metodiky typizace obsahuje podrobný popis jednotlivých synoptických typů, zvláště jejich cirkulační charakteristiku, údaje o jejich výskytu a trvání, průběh počasí v jednotlivých typech apod. Součástí katalogu povětrnostních situací jsou přízemní a výškové synoptické mapy, popř. schematické kinematické mapy ze dnů s typickou situací. Doplňkem katalogu povětrnostních situací bývá kalendář povětrnostních situací. Ve stř. Evropě je nejrozšířenější Katalog der Großwetterlagen Europas, jehož autory jsou P. Hess a H. Brezowsky (1952), v ČR Katalog povětrnostních situací pro území ČSSR (HMÚ, 1968). V polovině 90. let došlo k rozšíření českého katalogu o pět dalších situací, díky tomu jsou nyní u nás typizovány všechny dny.

angl. synoptic situation catalogue; slov. katalóg poveternostných situácií; 1993-a2

katastrofa hydrometeorologická — výrazně negativní účinek působení některého z hydrometeorologických ohrožení na lidskou společnost, projevující se ztrátami na životech, zraněními nebo jinými zdravotními následky, rozsáhlýmiškodami na majetku nebo poškozením přírodních zdrojů. Podle druhu působícího ohrožení rozlišujeme povětrnostní, klimatické a hydrologické katastrofy.

angl. hydrometeorological disaster; 2016

katateploměr — v současnosti již nepoužívaný přístroj sloužící ke stanovení klimatického zchlazování. V podstatě šlo o zjednodušený alkoholový nebo toluenový teploměr pouze s dvěma ryskami označujícími body stupnice 35 °C a 38 °C. Zahřátím v termosce s teplou vodou se ponechala zbarvená kapalina vystoupit až do rozšířeného vrcholu kapiláry. Po osušení se přístroj volně zavěsil a stopkami se určil čas, za který kapalina v teploměru klesla od hořejší značky k dolní. Velikost zchlazování (mgcal.cm–2.sec–1) se vypočítala tak, že přístrojová konstanta, obvykle vyleptaná na skle přístroje, se dělila zjištěným časem ve vteřinách. K určení zchlazování vlhkého povrchu tělesa cca 36,5 °C teplého se přes nádobku katateploměru přetahoval navlhčený obal z tenkého tkaniva.

angl. katathermometer; slov. katateplomer; 1993-a3

kategorizace klimatu — členění klimatu podle jeho horiz. a vert. rozsahu nebo působících klimatických faktorů, popř. metodiky jeho výzkumu. Nejčastěji používanými kategoriemi klimatu jsou makroklima, mezoklima, místní klimamikroklima. Jako rozlišovací znaky pro vymezování kategorií klimatu se zpravidla volí prostorová, časová a energ. hlediska. Mezi kategoriemi však nelze vést přesnou hranici již vzhledem k velké proměnlivosti jejich rozměrů, vyplývající ze závislosti na vlastnostech aktivního povrchu. To vysvětluje značnou nejednotnost v kategorizacích klimatu od různých autorů. Viz též topoklima, klima globální, klima mezní vrstvy atmosféry, kryptoklima, klima půdní, klasifikace klimatu.

slov. kategorizácia klímy; 1993-b2

K-index — index instability definovaný podle vzorce:
KI=T850-T 500+TD850-( T700-TD700 ),
kde T850, resp. T700T500, jsou hodnoty teploty vzduchu v hladinách 850 hPa, resp. 700 a 500 hPa a TD850, resp. TD700, je teplota rosného bodu v hladině 850 hPa, resp. 700 hPa. V praxi se neočekávají bouřky pro hodnotu K-indexu nižší než 20, pro hodnoty indexu mezi 20 a 25 se očekávají ojedinělé bouřky, pro hodnoty indexu 25 až 30 bouřky místy a pro hodnoty K-indexu nad 30 se očekávají četné bouřky. K-index formuloval J. J. George v roce 1960.

angl. K-index; slov. K-index; 2014

kinematika atmosféry — část dynamické meteorologie, která se zabývá popisem pohybu vzduchových částic v zemské atmosféře bez ohledu na jeho příčiny. Poznatky kinematiky atmosféry vyplývají z klasické mechaniky a aplikují se prakticky ve všech odvětvích meteorologie.

angl. kinematics of atmosphere; slov. kinematika atmosféry; 1993-a2

klasifikace atmosférických front — vzhledem k širokému komplexu dějů probíhajících v oblasti atm. front používáme při jejich klasifikaci různá hlediska:
a) v závislosti na délce front a jejich významu pro cirkulační děje v atmosféře rozlišujeme hlavní (základní) fronty, podružnéokluzní frontyčáry instability;
b) podle směru přesunu rozlišujeme teplé fronty, pohybující se na stranu studené vzduchové hmoty, studené fronty, pohybující se na stranu teplé vzduchové hmoty a málo pohyblivé neboli kvazistacionární fronty. Přitom jedna a táž hlavní fronta může být v některých částech málo pohyblivá, v jiných teplá nebo studená;
c) v závislosti na vert. rozsahu rozeznáváme troposférické fronty, zasahující prakticky celou tloušťku troposféry, přízemní fronty, sahající od zemského povrchu do výšky 2 až 3 km a výškové fronty, které se projevují jen ve stř. a vysoké troposféře. Hlavní fronty jsou obvykle troposférické, podružné přízemní;
d) podle směru vert. pohybů teplého vzduchu na frontálním rozhraní rozeznáváme anafrontykatafronty. Klasifikace atm. front je relativní, neboť lze často pozorovat přeměny částí front jednoho typu na jiný. Např. při změně cirkulačních podmínek se část studené fronty mění na teplou nebo naopak. Lze pozorovat i transformaci fronty, při níž např. podružná fronta získává vlastnosti fronty hlavní. Fronta jednoho typu může být jak výrazná, tj. se všemi příznaky v polích meteorologických prvků, tak rozpadávající se.

angl. classification of atmospheric fronts; slov. klasifikácia atmosférických frontov; 1993-a3

klasifikace atmosférických iontů — podle velikosti (poloměru r) dělíme ionty přítomné v atmosféře na a) lehké (r < 10–9 m); b) střední, u nichž někdy dále rozlišujeme ionty malé (r = 10–9 m až 8.10–9 m), a ionty velké (r = 8.10–9 až 2,6.10–8 m); c) těžké (r = 2,6.10–8 až 5,5.10–8 m; d) ultratěžké (r > 5,5.10–8 m). Klasifikace atmosférických iontů, v uvedené podobě označovaná jako klasifikace Israëlova, je v odborné literatuře používána nejčastěji. U některých autorů se však vyskytují určité modifikace. Užívá se např. též dělení na ionty malé, odpovídající svou velikostí shlukům molekul, a ionty velké (Langevinovy), zahrnující zhruba ionty těžké a ultratěžké, které svojí velikostí obvykle odpovídají rozměrům Aitkenových jader. Viz též ionty atmosférické, ionizace atmosférická.

angl. classification of atmospheric ions; slov. klasifikácia atmosférických iónov; 1993-a2

klasifikace instability (stability) atmosféry Normandova — hodnocení instability (stability) atmosféry na základě velikosti tzv. „kladných“ a „záporných“ ploch na termodynamickém diagramu, které jsou ohraničeny stavovou křivkou vystupující vzduchové částicekřivkou teplotního zvrstvení (stratifikace). Za kladné se považují plochy, kdy stavová křivka je vpravo od křivky zvrstvení tzn. na straně s vyšší teplotou vzduchu; v opačném případě jde o plochu zápornou. Z tohoto hlediska rozlišil C. W. B. Normand tyto druhy instability ovzduší: a) abs. stabilitu, kdy neexistují „kladné“, ale pouze „záporné“ plochy; b) abs. instabilitu, kdy existují pouze „kladné“ a neexistují „záporné“ plochy; c) podmíněnou instabilitu latentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy a „kladné“ plochy jsou větší než „záporné“; d) podmíněnou instabilitu pseudolatentního typu, kdy existují „kladné“ i „záporné“ plochy, ale „kladné“ plochy jsou menší než „záporné“. Toto dělení má spíše historickou hodnotu a v současné době se používá jen velmi zřídka. Viz též teplotní zvrstvení atmosféry, metoda částice, metoda vrstvy, CAPE.

angl. atmospheric instability (stability) classification by Normand; slov. Normandova klasifikácia instability (stability) ovzdušia; 1993-b3

klasifikace klimatu — členění Země nebo její části do regionů relativně homogenních z hlediska geneze klimatu (genetické klasifikace klimatu) nebo jeho projevů (efektivní nebo též konvenční klasifikace klimatu). Z hlediska kategorizace klimatu rozlišujeme globální a regionální klasifikace klimatu. Hlavními vymezovanými jednotkami jsou klimatické oblasti sdružené do klimatických pásem, dále pak klimatické typy. Kritériem pro jejich stanovení mohou být hodnoty vybraných klimatických prvků, klimatologických indexů apod. Regionální klasifikace klimatu s výrazně aplikačním zaměřením je někdy označována i jako klimatologická rajonizace.

angl. classification of climate; slov. klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Alisovovagenetická klasifikace klimatu, navržená B. P. Alisovem v 50. letech 20. století (v češtině Alisov, 1954). Vychází z geografické klasifikace vzduchových hmot. Rozlišuje sedm klimatických pásem oddělených zimní a letní polohou klimatologických front. Ve čtyřech hlavních pásmech celoročně převažuje jedna vzduchová hmota, pro tři vložená vedlejší pásma je charakteristické jejich sezonní střídání. Je vymezeno klima ekvatoriální, subekvatorální neboli rovníkových monzunů, tropické, mírných šířek, subarktické (bez ekvivalentu na jižní polokouli) a arktické, resp. antarktické. Klimatická pásma se dále mohou dělit do klimatických typů na kontinentální, oceánské, záp. pobřeží a vých. pobřeží.

angl. Alisov`s classification of climate; slov. Alisovova klasifikácia klímy; 1993-b3

klasifikace klimatu Bergovaefektivní klasifikace klimatu, sestavená L. S. Bergem (1925) na základě poznatků o rozšíření přírodních krajinných celků (zón) Země. Rozlišuje klima velkých a malých nadmořských výšek, v jejich rámci pak dvanáct klimatických typů: klima tundry, tajgy, listnatých lesů mírných šířek, monzunové klima mírných šířek, stepní klima, středomořské klima, klima vlhkých subtropických lesů, mimotropických pouští v nitrech pevnin, tropických pouští, klima savanové a klima vlhkých tropických pralesů. Některé Bergovy klimatické typy se shodují s typy Köppenovy klasifikace klimatu, na rozdíl od ní však hranice klimatických oblastí nejsou určeny hodnotami klimatických prvků, nýbrž znaky krajiny, jako je rozsah typů vegetace, půdních druhů atd.

angl. Berg`s classification of climate; slov. Bergova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu ČR podle Atlasu podnebí — rozlišuje tři hlavní oblasti (teplou, mírně teplou a chladnou), které dále člení hlavně podle Končekova vláhového indexu. V původním vydání (Atlas podnebí Československé republiky z roku 1958, viz atlas podnebí) byly použity různě dlouhé časové řady a dokonce i různé hranice některých charakteristik (např. červencová izoterma 15 °C byla v Beskydech nahrazena izotermou 16 °C). V aktualizovaném zpracování (Atlas podnebí Česka z roku 2007, viz atlas podnebí) byly vypuštěny agrotechnické charakteristiky (např. plná zralost žita ozimého) a klasifikace obsahuje jen 6 základních charakteristik, včetně vláhového indexu podle Končeka, který obsahuje další 4 klimatologické charakteristiky a pro výpočet bylo použito jednotné období 1961–2000. Upravená metodu výpočtu klasifikace umožňuje přepočet pro jiné časové období.

slov. klasifikácia klímy ČR podľa Atlasu podnebia; 2014

klasifikace klimatu ČR Quittova — založena na představě rozčlenění území na klimatické rajony podle příslušnosti ke komplexu klimatologických charakteristik. Charakteristiky jsou v klasifikaci chápány jako velikostní třídy (např. počet letních dní), které odpovídají v dané části regionu klimatologickým hodnotám. Průnik jednotlivých tříd podmiňuje začlenění do definovaných skupin tříd. Quitova klasifikace rozlišuje 23 klimatických jednotek (rajonů) ve třech klimatických oblastech (teplá, mírně teplá, chladná) definovaných kombinacemi tříd hodnot 14 klimatologických charakteristik. Původní klasifikace byla založena na hodnotách odečtených z Atlasu podnebí Československé republiky z roku 1958, nerozsáhlejší revize a aktualizace je publikována v Atlasu podnebí Česka z roku 2007 (viz atlas podnebí).

slov. Quittova klasifikácia klímy ČR; 2014

klasifikace klimatu efektivní (konvenční) — členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska projevů klimatu. Na rozdíl od genetické klasifikace klimatu nezohledňuje procesy geneze klimatu, takže k jednomu klimatickému typu mohou patřit oblasti z tohoto hlediska různorodé. Nejrůznější efektivní klasifikace klimatu vznikaly se záměrem popsat prostorovou variabilitu určitého znaku přírodní sféry, např. rozšíření biomů nebo převládajících geomorf. procesů, viz geomorfologická klasifikace klimatu. V současné době rozšířené efektivní klasifikace klimatu k tomu využívají konvenčně stanovených prahových hodnot vybraných klimatických prvků. Regionální klasifikace klimatu jsou vesměs efektivními klasifikacemi; nejznámější globální efektivní klasifikací je Köppenova klasifikace klimatu, dalšími příklady jsou z ní odvozená Trewarthaova klasifikace klimatu, dále Bergova klasifikace klimatuThornthwaiteova klasifikace klimatu.

angl. effective climate classification; slov. efektívna klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Flohnova — ryze genetická klasifikace klimatu Země, sestavená H. Flohnem (1950) na základě všeobecné cirkulace atmosféry. Vychází z existence čtyř druhů zemských větrných pásů, které se během roku šířkově posouvají v závislosti na výšce Slunce. Jsou to: 1. rovníkový pás záp. větrů; 2. pás vých. větrů neboli pasátový pás; 3. mimotropický pás záp. větrů; 4. polární pás vých. větrů. Oblasti, v nichž po celý rok převládá jeden z uvedených větrných pásů, mají podle Flohna stálé (homogenní) klima, zatímco oblasti, v nichž se sezonně střídají sousední větrné pásy, mají klima alternující (heterogenní). Např. střídáním tropického pásu vých. větrů a mimotropického pásu záp. větrů vzniká tropický pás zimních dešťů (středomořské klima) s letním pasátem a zimními záp. větry. Flohn klasifikaci navrhl pro tzv. ideální kontinent a pro světové moře; pro skutečné kontinenty a oceány byla rozpracována dalšími klimatology, zejm. E. Kupferem (1954).

angl. Flohn climate classification; slov. Flohnova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu genetická — členění Země nebo její části do regionů vymezených z hlediska geneze klimatu, zejména podle všeobecné cirkulace atmosféry. Tento způsob hrál významnou roli v minulosti, neboť na rozdíl od efektivní klasifikace klimatu nevyžaduje znalost hodnot klimatických prvků. Schematičnost genetických klasifikací však zároveň brání jejich detailnějšímu využití. K nejznámějším patří Flohnova klasifikace klimatuAlisovova klasifikace klimatu.

angl. genetic climate classification; slov. genetická klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu geomorfologická — druh efektivní klasifikace klimatu podle hlavních činitelů, které v daných klimatických podmínkách modelují tvary zemského povrchu. Tyto tvary jsou tedy do určité míry indikátorem klimatu, v němž se vyvíjejí. Příkladem je klasifikace A. Pencka (1910), který si z tohoto hlediska všímal srážek a dalších prvků hydrologické bilance. Rozlišil tak tři hlavní skupiny klimatických typů: humidní klima, aridní klimanivální klima.

angl. geomorphological climate classification; slov. geomorfologická klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu konvenční — syn. klasifikace klimatu efektivní.

slov. konvenčná klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Köppenova — jediná celosvětově rozšířená efektivní klasifikace klimatu, postupně vytvářená W. Köppenem (ve finální verzi Köppen, 1936). Další dílčí úpravy provedl R. Geiger (1961), proto bývá někdy označována i jako Köppenova-Geigerova. Původní Köppenova klasifikace vycházela čistě z fytogeografického hlediska, později byla vztažena k rozložení teploty vzduchu a srážek na Zemi. Rozlišuje pět hlavních klimatických pásem, označených velkými písmeny: A – tropické dešťové klima; B – suché klima; C – mírné dešťové klima; D – boreální klima; E – sněhové klima. Hlavní klimatická pásma se dále dělí do klimatických typů, jejichž hranice jsou určeny např. izotermami prům. měs. teploty vzduchu nejteplejších a nejchladnějších měsíců nebo poměrem úhrnů srážek v zimě a v létě. Viz též klasifikace klimatu Trewarthaova.

angl. Köppen`s classification of climate; slov. Köppenova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Penckova, viz klasifikace klimatu geomorfologická.

slov. Penckova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Thornthwaiteovaefektivní klasifikace klimatu, navržená C. W. Thornthwaitem (1948) pro biologické a zeměd. aplikace. V původní verzi (1931) byla založena na indexu srážkové účinnosti, později (1948) na Thornthwaiteově indexu vlhkosti (Im), přičemž zahrnuje následující klimatické typy:

Klimatický typIm
A perhumidníIm ≥ 100
B4 humidní80 ≤ Im < 100
B3 humidní60 ≤ Im < 80
B2 humidní40 ≤ Im < 60
B1 humidní20 ≤ Im < 40
C2 vlhko-subhumidní0 ≤ Im < 20
C1 sucho-subhumidní–20 ≤ Im < 0
D semiaridní–40 ≤ Im < –20
E aridní–60 ≤ Im < –40

Kromě této klasifikace použil týž autor k vyjádření humidity klimatu také samotnou hodnotu ročního potenciálního výparu, viz megatermické klima, mezotermické klima, mikrotermické klima, klima tundryklima trvalého mrazu.

slov. Thornthwaiteova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace klimatu Trewarthaovaefektivní klasifikace klimatu Země, kterou vytvořil G. T. Trewartha (poslední verze z r. 1980). Někdy bývá označována jako Köppenova-Trewarthaova klasifikace klimatu, neboť vznikla modifikaci Köppenovy klasifikace klimatu. Oproti ní rozeznává šest hlavních klimatických pásem, označených písmeny A – F. Pásma A a B jsou v obou klasifikacích vymezena a členěna obdobně, Köppenovu pásmu E odpovídá Trewarthaovo F. Hlavní odlišností Trewarthaovy klasifikace klimatu je rozčlenění dvou Köppenových pásem (C a D) do tří (C – E). Vyčleněno bylo samostatné pásmo subtropického klimatu, v němž alespoň osm měsíců průměrná měsíční teplota vzduchu přesahuje 10 °C. Hranicí pro kontinentální typ mírného klimatu D je průměrná měsíční teplota vzduchu nejchladnějšího měsíce 0 °C, přičemž tuto prahovou hodnotu převzali i někteří současní autoři pro rozlišení mírného dešťovéhoboreálního klimatu v Köppenově klasifikaci klimatu. Trewarthaova klasifikace klimatu někdy vymezuje i pásmo H, popř. G, sdružující oblasti s významným vlivem nadmořské výšky na klima.

slov. Trewarthaova klasifikácia klímy; 1993-b2

klasifikace meteorologických procesů podle Orlanskiho — klasifikace meteorologických procesů a jevů podle jejich charakteristických rozměrů navržená Orlanskim (1975). Meteorologické jevy o rozměru menším než 2 km se označují jako jevy mikroměřítka, jevy s charakteristickým rozměrem 2 km až 2 000 km jako jevy mezoměřítka (resp. mezosynoptického měřítka) a jevy o charakteristických rozměrech větších než 2 000 km jako jevy makroměřítka, resp. synoptického měřítka. Pro každou ze tří hlavních kategorií klasifikace vymezuje i jemnější dělení, viz tabulka.
Definice charakteristického prostorového měřítka podle Orlanskiho (1985)

MěřítkoRozsah rozměrůPříklady
mikro-γ< 20 mturbulence, vlečky, drsnost
mikro-β20–200 mprachové víry, termály, brázda za lodí
mikro-α200–2000 mtornádo, krátké gravitační vlny
mezo-γ2–20 kmbouřková konvekce, proudění ve složitém terénu, vlivy města
mezo-β20–200 kmnoční jet v nízkých hladinách, shluky oblaků, mořská bríza
mezo-α200–2 000 kmfronty, tlakové níže stř. z. š., hurikány
makro-β2 000–20 000 kmbaroklinní vlny
makro-α> 20 000 kmslapové vlny

Orlanskiho klasifikace meteorologických procesů se přenáší i do popisu procesů a jevů, které lze vystihnout modelem s danou rozlišovací schopností. Hovoříme pak o modelech příslušného měřítka. Klasifikace podle Orlanskiho je v současné době respektovanou a používanou klasifikací, i když i další autoři navrhli analogické klasifikace. Příkladem je i složitější klasifikace Fujity (1981).

slov. klasifikácia meteorologických procesov podľa Orlanského; 2014

klasifikace mlh Willettova — nejznámější genetická klasifikace mlh, vytvořená H. Willettem v roce 1928, která člení mlhy podle podmínek a způsobu jejich vzniku a rozeznává: a) mlhy uvnitř vzduchových hmot, k nimž patří mlhy radiační, advekčníadvekčně-radiační; b) mlhy frontální, které se dále dělí na mlhy na frontách a na mlhy předfrontálnízafrontální. Jednotlivé typy se dále dělí podle různých hledisek. Např. mlhy advekční se dále dělí na mlhy vznikající při advekci relativně teplého vzduchu nad chladnější povrch a mlhy vznikající při advekci stud. vzduchu nad teplejší povrch s vysokou schopností odpařovat vodu (vypařování arktických moří, v našich podmínkách podzimní ranní vypařování z vodních ploch). Původní Willettova klasifikace mlh byla různými autory doplňována a upravována (např. H. R. Byersem), jiné genetické klasifikace mlh vytvořili J. J. George, S. Petterssen, A. D. Zamorskij a jiní.

angl. Willett's fog classification; slov. Willettova klasifikácia hmiel; 1993-a2

klasifikace oblaků — třídění oblaků do kategorií na základě určitých společných charakteristik. Nejčastější je klasifikace oblaků podle a) vzhledu, viz morfologická klasifikace oblaků, b) vzniku a vývoje, viz genetická klasifikace oblaků, c) výšky výskytu, viz patra oblaků a d) mikrofyzikálního složení, viz oblak vodní, oblak ledovýoblak smíšený.

angl. cloud classification; slov. klasifikácia oblakov; 1993-a2

klasifikace oblaků genetická — třídění oblaků podle podmínek jejich vzniku. Podle klasické genetické klasifikace G. Stüveho se oblaky dělí na: a) oblaky vzniklé jinde, než se vyskytují; b) oblaky vzniklé v místě jejich výskytu, a to v důsledku konvekce, advekceturbulence; c) orografické oblaky, které se dále člení na oblaky vznikající v horských oblastech na návětrné, resp. závětrné straně, na oblaky vznikající nad pobřežím a na oblaky podmíněné teplotními či jinými kontrasty nad pevninou. S touto klasifikací se v současné době setkáme jen zřídka. Běžně užívané je dělení na oblaky vrstevnatéoblaky kupovité a dále dělení na oblaky frontální a oblaky vznikající uvnitř vzduch. hmoty.

angl. genetic cloud classification; slov. genetická klasifikácia oblakov; 1993-a3

klasifikace oblaků morfologickáklasifikace oblaků podle jejich vzhledu. Základem je dělení oblaků na 10 druhů označených názvy cirrus (Ci), cirrocumulus (Cc), cirrostratus (Cs), altocumulus (Ac), altostratus (As), nimbostratus (Ns), stratocumulus (Se), stratus (St), cumulus (Cu) a cumulonimbus (Cb). Oblaky daného druhu se dále dělí podle tvarů, odrůd, zvláštnostímateřských oblaků. Viz Mezinárodní atlas oblaků, Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech. Základem pro současnou mezinárodní morfologickou klasifikaci oblaků se stalo roztřídění oblaků do čtyř druhů z r. 1803 podle návrhu L. Howarda (1772–1864).

angl. morphological cloud classification; slov. morfologická klasifikácia oblakov; 1993-a2

klasifikace srážek — dělení atm. srážek podle struktury, velikosti a původu srážkových elementů. Podle původu se rozlišují srážky padajícíusazené, podle skupenství srážky tuhékapalné. Další dělení na srážky trvalépřeháňky vyjadřuje rozdíl v době trvání srážek a časové proměnlivosti intenzity srážek. Zvláštní klasifikaci mají tvary ledových krystalků.

angl. classification of the precipitation; slov. klasifikácia zrážok; 1993-a3

klasifikace stabilitní — klasifikace míry stimulace nebo potlačování vertikálních pohybů v atmosféře. Charakterizuje tendenci vzduchové částice pokračovat ve vertikálním pohybu, nebo se navrátit do výchozího bodu poté, kdy byla vnějším impulzem z této výchozí polohy vychýlena. Při instabilním zvrstvení atmosféry jsou vertikální pohyby v atmosféře podporovány a rozvíjí se intenzivní vertikální turbulentní promíchávání. Při stabilním zvrstvení jsou vertikální pohyby tlumeny a intenzita turbulence je malá. Existuje řada stabilitních klasifikací, nejznámější je klasifikace Pasquillova–Giffordova, v ČR je používaná klasifikace Bubníka a Koldovského. Jako míra stability se rovněž často používají Richardsonovo číslo a Moninova-Obuchovova délka.

angl. stability classification; slov. stabilitná klasifikácia; 2014

klasifikace tryskového proudění geografická — třídění tryskového proudění podle oblasti výskytu. V troposféře rozlišujeme tryskové proudění rovníkové, subtropickémimotropické, z nichž poslední ještě dále dělíme na tryskové proudění mírných šířek neboli tryskové proudění polární fronty a tryskové proudění arktické. Tryskové proudění se vyskytuje také ve stratosféře s osou nad tropopauzou a lze jej též pozorovat ve všech zeměpisných šířkách.

angl. geographic jet stream classification; slov. geografická klasifikácia dýzového prúdenia; 1993-a3

klasifikace tvarů ledových krystalků, viz tvar ledových krystalků.

angl. classification of ice crystal shapes; slov. klasifikácia tvarov ľadových krištálikov; 1993-a1

klasifikace vzduchových hmot — rozdělení vzduchových hmot buď podle jejich termodyn. vlastností, tzv. termodynamická klasifikace vzduchových hmot nebo podle geograf. polohy ohnisek jejich vzniku, tzv. geografická klasifikace vzduchových hmot.

angl. air masses classification; slov. klasifikácia vzduchových hmôt; 1993-a1

klasifikace vzduchových hmot geografická — rozdělení vzduchových hmot podle geograf. polohy ohniska vzniku vzduchové hmoty. Někteří autoři rozlišují pouze dvě vzduchové hmoty, totiž polární vzduchtropický vzduch, oddělené polární frontou. Častěji se dále vymezuje arktický (na jižní polokouli antarktický) vzduch, oddělený arktickou, resp. antarktickou frontou; polární vzduch je pak označován jako vzduch mírných šířek. V rámci tropického vzduchu je někdy vyčleňován ekvatoriální vzduch, avšak představa tropické fronty na jeho okraji není relevantní. Kromě ekvatoriální se ostatní vzduchové hmoty dále dělí podle toho, kde nabývají své charakteristické vlastnosti, na vzduch pevninskývzduch mořský. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.

angl. geographic air masses classification; slov. geografická klasifikácia vzduchových hmôt; 1993-a3

klasifikace vzduchových hmot termodynamická — rozdělení vzduchových hmot podle termodyn. vlastností. Podle nich rozlišujeme vzduchové hmoty teplé, studené a místní. Studené vzduchové hmoty jsou ty, které při pohybu z ohniska vzniku vzduchové hmoty se dostávají nad teplejší povrch, a teplé vzduchové hmoty ty, které se při pohybu z ohniska dostávají nad chladnější povrch. Podle vert. teplotního zvrstvení rozlišujeme vzduchové hmoty stabilníinstabilní (labilní). Postupující teplé vzduchové hmoty se od chladnějšího povrchu ochlazují a stávají se stabilními, postupující studené vzduchové hmoty se od teplejšího povrchu oteplují, a proto se stávají instabilními. Místní vzduchové hmoty mohou být stabilní i instabilní.

angl. thermodynamic air masses classification; slov. termodynamická klasifikácia vzduchových hmôt; 1993-a3

klasifikace zvrstvení ovzduší, viz zvrstvení atmosféry teplotní.

angl. classification of the atmospheric stratification; slov. klasifikácia zvrstvenia ovzdušia; 1993-a3

klíč meteorologický, viz kód meteorologický

angl. meteorological clue; slov. meteorologický kľúč; 1993-a1

klima, podnebí — dlouhodobý charakteristický režim počasí na Zemi nebo její části, daný variabilitou stavů klimatického systému. Studiem klimatu se zabývá klimatologie. Geneze klimatu je podmíněna společným působením klimatických faktorůklimatických zpětných vazeb. Klima se projevuje v hodnotách klimatických prvků, přičemž je jedinečným znakem Země jako celku i každého místa na Zemi. Proces kategorizace klimatu vymezuje různá prostorová měřítka, v nichž pomocí klasifikace klimatu rozlišujeme klimatické typy uspořádané do klimatických pásem. Jejich tvar je podmíněn zonalitou klimatu, která je narušována především rozdíly v kontinentalitě klimatu. Na většině míst je podstatným znakem sezonalita klimatu. Klima podmiňuje ráz a klimatický potenciál krajiny, přičemž značnou roli hraje humidita klimatu. Dynamika klimatických faktorů, především všeobecné cirkulace atmosféry, způsobuje oscilace a s nimi spojené kolísání klimatu. K eliminaci krátkodobých výkyvů je klima hodnoceno pomocí klimatologických normálů. Jednosměrné změny působení klimatických faktorů vedou ke změnám klimatu, k nimž přispívá i člověk antropogenní změnou klimatu. Viz též klimagram, atlas klimatu, model klimatologický, index klimatologický, meliorace klimatu.

angl. climate; slov. klíma; 1993-a3

klima antarktické — v Alisovově klasifikaci klimatu nejjižnější klimatické pásmo, kde celoročně převládá antarktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu spadá prakticky celá Antarktida pod klima trvalého mrazu, vyznačující se zde mimořádnou drsností klimatu. Radiační bilance zemského povrchu dosahuje výrazně záporných hodnot, mj. v důsledku velkého albeda. Nízká antarktická anticyklona způsobuje mohutné přízemní inverze teploty vzduchu a přispívá k nízkým srážkovým úhrnům. Vítr přitom dosahuje vysokých rychlostí a často způsobuje blizard, a to nejen na pobřeží, kde se silně projevuje ledovcový vítr. Extrémní jsou pak hodnoty teploty vzduchu, a to i v létě, kdy prům. měs. teplota vzduchu ve vnitrozemí zůstává kolem –30 °C, v zimě pak klesá i pod –60 °C. Viz též extrémy teploty vzduchu, pól chladu, pól větrů.

angl. antarctic climate; slov. antarktická klíma; 1993-b3

klima aridní — 1. v Köppenově klasifikaci klimatu synonymum pro suché klima; 2. obecně klima s velkou ariditou klimatu. Malé úhrny srážek a velký potenciální výpar neumožňují vytváření pravidelných vodních toků ani dostatečný růst vegetace. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klasifikace klimatu geomorfologická.

angl. arid climate; slov. aridná klíma; 1993-b3

klima arktické — v Alisovově klasifikaci klimatu nejsevernější klimatické pásmo, kde celoročně převládá arktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá sněhové klima severní polokoule. Obecně je mnohem mírnější než antarktické klima. Podle míry kontinentality klimatu rozeznáváme oceánický a kontinentální typ arktického klimatu, které se liší především drsností zimy. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je v Arktidě v rozsahu od cca –10 °C v pobřežních oblastech do méně než –30 °C ve vnitrozemí Grónska. Zde zůstávají teploty vzduchu záporné celoročně, k čemuž přispívá nadmořská výška a velké albedo Grónského ledovce. Viz též pól chladu.

angl. arctic climate; slov. arktická klíma; 1993-b3

klima boreální — v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem D. Vyznačuje se velkými rozdíly mezi zimou a létem, kdy prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci dosahuje nejméně 10 °C, zatímco v nejchladnějším měsíci roku klesá pod –3 °C. Léto je natolik teplé, že umožňuje růst jehličnatých lesů; odtud označení boreálního klimatu jako klima tajgy nebo též mikrotermické klima. Naopak označení sněžné klima je pro toto klimatické pásmo chybné. Existence boreálního klimatu je vázána na přítomnost rozsáhlé pevniny, proto se vyskytuje pouze na severní polokouli a bývá někdy označováno jako severské klima. Silná termická kontinentalita klimatu uvnitř těchto pevnin způsobuje nejvýraznější roč. chod teploty vzduchu na Zemi. V těchto oblastech jsou zimy mimořádně mrazivé, viz pól chladu. Prům. roč. teplota vzduchu zde klesá k výrazně záporným hodnotám, což umožňuje existenci permafrostu. Prům. roč. úhrny srážek dosahují v boreálních oblastech zpravidla stovek milimetrů, dostatečná humidita klimatu je nicméně dána malým výparem. Z hlediska roč. chodu srážek dominuje klimatický typ celoročně vlhký (Df), ve východní Asii však najdeme i typ se suchou zimou (Dw), který lze řadit k monzunovému klimatu. Boreální klima se částečně kryje s klimatem mírných šířek a se subarktickým klimatemAlisovově klasifikaci klimatu.

angl. boreal climate; slov. boreálná klíma; 1993-b3

klima civilizační — klima přetvářené lidskou společností, a to zvláště v procesu kolonizace, industrializace a urbanizace. Člověk ovlivňuje klima tím, že mění některé geografické faktory klimatu, především aktivní povrch, při rozsáhlém odlesňování, vysoušení bažin, výstavbě vodních děl, městských sídel a průmyslových aglomerací. Viz též faktory klimatu antropogenní.

angl. artificial climate; civilization climate; slov. civilizačná klíma; 1993-b1

klima čtvrtohorní, syn. klima kvartéru.

angl. quarternary climate; slov. štvrtohorná klíma; 1993-b1

klima dešťové mírné — v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem C. Prům. měs. teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci je mezi 18 °C a –3 °C a roč. úhrn srážek je vyšší než prahová hodnota suchého klimatu. Podle roč. chodu srážek rozeznáváme tři hlavní klimatické typy mírného dešťového klimatu: celoročně vlhké (Cf), se suchým létem (Cs) a se suchou zimou (Cw). Typ se suchým létem odpovídá středomořskému klimatu, typ se suchou zimou můžeme řadit pod monzunové klima. Další členění vychází z prům. měs. teploty vzduchu v nejteplejším měsíci, která vždy dosahuje nejméně 10 °C, někdy však i přes 22 °C, jako např. u tzv. klimatu oliv (Csa). Zimy jsou zde mírné, se srážkami převážně ve formě deště, což umožňuje výskyt biomů s velkým podílem listnatých dřevin; mírné dešťové klima proto můžeme označit i jako mezotermické klima. Kryje se se subtropickým klimatem a částečně i s klimatem mírných šířekAlisovově klasifikaci klimatu.

angl. Temperate climate; slov. daždivá mierna teplá klíma; 1993-b3

klima dešťové tropické — v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem A. Obecně tropické klima oblastí s velkou humiditou klimatu, kde se celoročně nebo sezonně vyskytují tropické deště. Průměrná teplota vzduchu v nejchladnějším měsíci neklesá pod 18 °C, přičemž roční chod teploty vzduchu je často zanedbatelný. Prům. roč. úhrn srážek dosahuje i několik tisíc milimetrů, přičemž podle srážkového režimu rozeznáváme čtyři klimatické typy: celoročně vlhké klima tropického dešťového pralesa (Af) a tři typy střídavě vlhké, tj. tropické monzunové klima (Am) a klima savanyobdobím sucha v zimě (Aw), ojediněle v létě (As) dané polokoule. Výrazný je denní chod meteorologických prvků, což platí především pro srážky. Tropické dešťové klima může být též označeno jako megatermické klima, naopak termín ekvatoriální klima je v této souvislosti nepřesný.

angl. Tropical Moist Climate; slov. daždivá tropická klíma; 2014

klima doby ledové, syn. klima glaciálu, viz též klima glaciální.

angl. glacial climate; slov. klíma doby ľadovej; 1993-b3

klima drsné, viz drsnost klimatu.

angl. severe climate; slov. drsná klíma; 1993-b2

klima ekvatoriální (rovníkové) — v Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností ekvatoriálního vzduchu, které je tudíž celoročně vlhké. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá klima tropického dešťového pralesa, avšak někdy tak bývá nevhodně označováno celé pásmo tropického dešťového klimatu.

angl. equatorial climate; slov. ekvatoriálná klíma; 1993-b3

klima etéziové, viz klima středomořské.

angl. etesian climate; slov. etéziová klíma; 1993-b3

klima expoziční, syn. klima svahové.

slov. expozičná klíma; 1993-b2

klima fyzické – skutečné klima Země uspořádané do fyzických klimatických pásemklimatických typů, vytvářené současným působením všech klimatických faktorů. Termín se používá při porovnání se zjednodušenými modely klimatu Země, jako je radiační klima nebo solární klima.

angl. physical climate; slov. fyzická klíma; 1993-b3

klima glaciální — klima zaledněných oblastí, viz klima trvalého mrazu. Viz též glaciál.

angl. glacial climate; slov. glaciálná klíma; 1993-b3

klima globální — označení pro hlavní charakteristiky makroklimatu celé Země, často děleného jen na hlavní klimatická pásma bez detailních charakteristik. Někdy též syn. generalizace makroklimatu. Viz též klima planetární.

angl. global climate; slov. globálná klíma; 1993-b3

klima historické — vžitý název pro klima v době historické, pro kterou existují historické dokumentární prameny, avšak ještě se neprováděla pravidelná met. přístrojová měření (v českých zemích zhruba do konce 18. století). Viz též klimatologie historická, období teplé středověké, doba ledová malá.

angl. historical climate; slov. historická klíma; 1993-b3

klima holocénu — klima nejmladší geol. epochy – holocénu (mladších čtvrtohor), označovaného dříve jako doba poledová neboli postglaciál (od konce posledního glaciálu, tedy necelých 12 tisíc roků). Holocén představuje v rámci kvartéru zatím poslední interglaciál, takže výkyvy klimatu během holocénu jsou podstatně méně výrazné než výkyvy klimatu kvartéru jako celku. Holocén byl tradičně členěn pomocí pylové analýzy do klimatických fází, které však nemají globální charakter. V severní části Evropy po preboreálu a boreálu (do cca 8 000 BP) se spíše kontinentálním klimatem následoval atlantik (do cca 5 000 BP), který bývá dáván do souvislosti s hlavním holocenním klimatickým optimem. Mladšími klimatickými fázemi byly subboreál (do cca 2 500 BP) a subatlantik (do současnosti). Příznivější klimatické podmínky v holocénu umožnily nástup zemědělství (tzv. neolitická revoluce) a civilizace, čímž se lidská aktivita zařadila mezi podstatné klimatické faktory.

angl. Holocene climate; slov. klíma holocénu; 1993-b3

klima horské — klima v horských oblastech, které je určováno především nadm. výškou, členitostí orografie a orientací horských hřebenů vzhledem ke směru převládajícího proudění vzduchu, viz návětrnýzávětrný efekt, dále pak orograficky vyvolanou místní cirkulací. Horské klima se vyznačuje nižším tlakem vzduchu, intenzivnějším slunečním zářením, bohatým především na ultrafialovou složku, čistotou vzduchu, nižší teplotou vzduchu, její menší roční amplitudou a větší rychlostí větru ve srovnání s přilehlými nížinami. Velikost průměrné denní amplitudy teploty vzduchu je podstatně ovlivněna konvexností reliéfu, přičemž výrazně klesá na hřebenech hor, viz oceánita klimatu. Vlivem orografického zesílení srážek jejich úhrny s výškou obvykle vzrůstají až po hladinu inverze srážek, jejich rozložení však závisí i na expozici svahů. Vlastností horského klimatu se využívá mj. v klimatoterapii. Viz též meteorologie horská, pozorování meteorologické horské, stanice meteorologická horská, klima svahové.

angl. mountain climate; slov. horská klíma; 1993-b3

klima humidní (vlhké) — 1. obecně klima s velkou humiditou klimatu. To najdeme především v oblastech s velkým množstvím srážek, dále pak v chladnějších oblastech s dostatečnými úhrny srážek a malým výparem. 2. v některých efektivních klasifikacích klimatu označení jednoho z klimatických pásem, viz např. klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klasifikace klimatu geomorfologická.

angl. humid climate; slov. humídna klíma; 1993-b3

klima kontinentální (pevninské) — klima s výraznou kontinentalitou klimatu.

angl. continental climate; slov. kontinentálná klíma; 1993-b3

klima kvartéru (čtvrtohorní) — klima nejmladší geol. periody – kvartéru neboli čtvrtohor (posledních přibližně 2,6 miliónu roků). Kvartér je relativně chladným obdobím vyznačujícím se velkými výkyvy na celé zeměkouli v rámci kvartérního klimatického cyklu. To se projevovalo šířkovým posunem klimatických pásem a změnami v rozsahu kontinentálního zalednění. V mírných zeměp. šířkách docházelo k opakovanému střídání studených a teplých fází – glaciálůinterglaciálů. V nižších zeměpisných šířkách se střídaly vlhčí pluviály a sušší interpluviály. Viz též paleoklima, klima holocénu.

angl. Quaternary climate; slov. kvartérna klíma; 1993-b3

klima léčivé — termín používaný ve zdravotnictví pro soubor fyz., chem. a biologických faktorů v atmosféře, který příznivě ovlivňuje fyziologické funkce organizmu. Léčivé klima je vhodné k prevenci a léčbě některých chorobných stavů, k posilnění organizmu ve smyslu obnovení zlepšení zdravotního stavu, pracovní schopnosti a výkonnosti. Klima lze prohlásit za léčivé jen tehdy, je-li podán důkaz o jeho léčivých vlastnostech a účincích, který je opřen o vědecký výzkum a lékařskou zkušenost s těmito účinky. Viz též klimatoterapielázně klimatické, místo klimatické.

angl. therapeutic climate; slov. liečivá klíma; 1993-b2

klima ledové, syn. klima trvalého mrazu.

angl. glacial climate; slov. ľadová klíma; 1993-b2

klima matematické, syn. klima solární.

angl. mathematical climate; slov. matematická klíma; 1993-b2

klima maritimní, syn. klima oceánické.

angl. maritime climate; slov. maritímna klíma; 1993-b2

klima megatermické — málo používané označení pro tropické dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem, vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. Podle C. W. Thornthwaitea zde potenciální výpar přesahuje 1 140 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

angl. megathermal climate; slov. megatermická klíma; 1993-b3

klima městské — klima velkých měst a průmyslových aglomerací, které se vytváří za spolupůsobení specifického aktivního povrchu měst, antropogenní produkce tepelné energie a průmyslové, dopravní i jiné činnosti ve městech. Aktivní povrch měst je tvořen střechami a stěnami budov, vozovkami s umělým povrchem, malou plochou zeleně a jeho vlastnosti závisí i na typu zástavby, šířce ulic apod. Od klimatu přilehlého venkovského okolí se městské klima zpravidla liší nižší prům. rychlostí větru, vytvářením tepelného ostrova města (projevuje se vyššími denními i roč. průměry teploty vzduchu), nižší relativní vlhkostí vzduchu, sníženou dohledností a podstatně vyššími emisemi znečišťujících látek, které unikají do atmosféry z různých zdrojů znečištění (tepelné elektrárny, teplárny, továrny, domácí topeniště, spalovací motory aj.). Větší znečištění ovzduší ve městech se projevuje snížením slunečního záření. Městským klimatem se zabývá klimatologie měst. Viz též smog, znečištění ovzduší tepelné.

angl. urban climate; slov. mestská klíma; 1993-b2

klima mezní vrstvy atmosféry — nevhodné označení pro klima posuzované z hlediska faktorů projevujících se typicky v mezní vrstvě atmosféry a souvisejících s bezprostředním působením aktivního povrchu na procesy v atmosféře. Jedná se zejména o klimatologické hodnocení režimů proudění vzduchu, teplotního zvrstvení ovzduší, prostorového rozptylu znečišťujících příměsí, denních a roč. změn teploty a vlhkosti vzduchu v mezní vrstvě, které jsou ovlivňovány tvarem reliéfu a drsností zemského povrchu, jeho teplotou, schopností odrážet sluneční záření, vypařovat vodu, vlastnostmi půdy apod. Viz též klimatologie mezní vrstvy atmosféry.

angl. boundary layer climate; slov. klíma hraničnej vrstvy atmosféry; 1993-b2

klima mezotermické — málo používané označení pro mírné dešťové klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty potenciálního výparu mezi 571 a 1 140 mm za rok. Z tohoto hlediska lze pod mezotermické klima částečně řadit i suché klima. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

angl. mesothermal climate; slov. mezotermická klíma; 1993-b3

klima mikrotermické — málo používané označení pro boreální klima, které odkazuje na jedno z vegetačních pásem vymezených v 19. století botanikem A. P. de Candollem. C. W. Thornthwaite pro ně uvádí hodnoty potenciálního výparu mezi 286 a 570 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

angl. microthermal climate; slov. mikrotermická klíma; 1993-b3

klima mírných šířek — v Alisovově klasifikaci klimatu jedno ze čtyř hlavních klimatických pásem, charakteristické celoroční přítomností vzduchu mírných šířek. Z důvodu různé kontinentality klimatu se značně liší oblasti ve vnitrozemí a při pobřeží, dále pak i západní a východní pobřeží mezi sebou. V efektivní Köppenově klasifikaci klimatu jsou proto mírné zeměpisné šířky rozděleny mezi tři klimatická pásma: mírné dešťové klima, chladné suché klimaboreální klima.

angl. climate of middle latitudes; slov. klíma miernych šírok; 1993-b3

klima místní — klima, které je mnohem těsněji vázáno na morfologii zemského povrchu, jeho geol. složení a rostlinnou pokrývku než mezoklima. Vyvíjí se také působením mikroklimatu, které je v jeho dosahu. Vert. je vymezeno výškou mezní vrstvy atmosféry. V rozsahu místního klimatu mohou vznikat místní cirkulace, např. horský a údolní vítr, vytvářet se jezera studeného vzduchu apod. Místní klima v uvedeném pojetí je syn. topoklimatu. V odb. literatuře však není vztah místního klimatu k mezoklimatu a topoklimatu jednoznačně stanoven. Někteří autoři považují naopak za syn. termíny místní klima a mezoklima. Viz též počasí místní.

angl. local climate; slov. miestna klíma ; 1993-b3

klima monzunové — 1. v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Am; 2. obecně klima ovlivňované monzunovou cirkulací. Ta se uplatňuje v některých oblastech zmíněného typu Am, avšak i v rámci dalších klimatických typů se suchou zimou: tropického dešťového klimatu (Aw), mírného dešťového klimatu (Cw) a dokonce i boreálního klimatu (Dw). Společným znakem všech těchto typů je suché a jasné počasí v zimě, zatímco v létě převládá oblačné počasí bohaté na monzunové srážky. Viz též pól dešťů, deště tropické.

angl. monsoon climate; slov. monzúnová klíma; 1993-b3

klima nivální — klima s převahou atmosférických srážek ve formě sněhu, viz klasifikace klimatu geomorfologická. Viz též klima sněhové

angl. nival climate; slov. niválna klíma; 1993-b3

klima oceánické (maritimní) — klima s výraznou oceánitou klimatu.

angl. oceanic climate; maritime climate; slov. oceánska klíma; 1993-b3

klima oliv, viz klima dešťové mírné.

angl. olive climate; slov. olivová klíma; 1993-b2

klima pasátové — nepříliš časté označení pro klima savany, odkazující na vliv pasátů a sezonní výskyt pasátové inverze teploty vzduchu.

angl. trade-winds climate; slov. pasátová klíma; 1993-b3

klima perhumidní — viz klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

angl. perhumid climate; slov. perhumidná klíma; 1993-b3

klima periglaciální — klima oblastí v předpolí kontinentálního nebo horského ledovce, které má podobné vlastnosti jako klima tundry. Dochází zde ke střídavému mrznutí a tání povrchové vrstvy permafrostu. Převládá mrazové zvětrávání hornin, důležitá je i činnost větru. Termín se používá především v paleoklimatologii. Na území ČR se periglaciální klima vyskytovalo v glaciálech při rozšíření kontinentálního ledovce.

angl. periglacial climate; slov. periglaciálná klíma; 1993-b3

klima pevninské, syn. klima kontinentální.

angl. continental climate; slov. pevninská klíma; 1993-b3

klima planetární — 1. klima Země jako planety, označované též jako klima globální; 2. klima různých planet.

angl. planetary climate; slov. planetárna klíma; 1993-b2

klima polární — obecné označení pro klima polárních oblastí. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá sněhové klima, v Alisovově klasifikaci klimatu pak arktické klimaantarktické klima.

angl. polar climate; slov. polárna klíma; 1993-b3

klima porostové (vegetační), fytoklima — mikroklima prostředí, v němž žijí rostliny a jehož klimatické podmínky svou přítomností a životními ději spoluvytvářejí (modifikují). Zahrnuje jednak přízemní vrstvu ovzduší včetně prostoru nad vegetací, který je jí ovlivněn, jednak půdní vrstvu v dosahu kořenových systémů. Půdní klima kořenového prostoru (klima rhizosféry) je tedy nedílnou součástí porostového klimatu. Porostové klima se vytváří v různých měřítkách klimatu, zejména v rozsahu mikroklimatumístního klimatu, popř. mezoklimatu.

angl. phytoclimate; slov. porastová klíma; 1993-b2

klima pouště — v Köppenově klasifikaci klimatu typ suchého klimatu, označovaný BW; dále se dělí na horké (BWh) a chladné (BWk). Obecně se klima pouště vyznačuje velmi řídkým výskytem padajících srážek; pokud se vyskytnou, mají často charakter přívalového deště. Dalším znakem je malá oblačnost a dlouhé relativní trvání slunečního svitu. Nedostatek vegetace a vody v krajině vede k nízké spotřebě tepla na výpar, což spolu s velkým efektivním vyzařováním zemského povrchu způsobuje největší denní amplitudy teploty vzduchu na Zemi. Nechráněný povrch pouště je vystaven intenzivní větrné erozi; charakteristický je tedy velký zákal, často se vyskytují prachové víryprachové bouře. Relativní vlhkost bývá hlavně přes den velmi nízká, s výjimkou tzv. mlžných pouští při pobřežích omývaných studenými oceánskými proudy. Tyto pouště patří mezi místa s vůbec největší ariditou klimatu, vyskytují se zde prakticky pouze usazené srážky. Viz též extrémy atmosférických srážek.

angl. desert climate; slov. púšťová klíma; 1993-b3

klima přechodné — neurčité označení pro klima mezi dvěma odlišnými klimatickými typy, a to v daném měřítku, vyjádřeném kategorizací klimatu. V případě makroklimatu jde nejčastěji o pásmo mezi oblastmi se zřetelnou oceánitoukontinentalitou klimatu, přičemž šířka tohoto pásma bývá vymezována pouze subjektivně. Z hlediska mikroklimatologie je přechodné klima vázáno na hranici aktivních povrchů výrazně odlišných fyz. vlastností (např. klima okraje lesa, jezerního břehu apod.).

angl. transition climate; slov. prechodná klíma; 1993-b3

klima přímořské — klima pobřežních oblastí. V případě oceánů jde o oceánické klima; pobřeží omývaná studenými oceánskými proudy a pobřeží vnitřních moří mají oproti tomu větší kontinentalitu klimatu.

angl. maritime climate; slov. prímorská klíma; 1993-b3

klima půdní — dlouhodobý režim fyz. vlastností, zejména teploty a vlhkosti půdy, který se netýká jen půdního vzduchu, nýbrž i půdní vody a tuhé složky půdy. Někdy se vyčleňuje jako samostatná součást porostového klimatu, protože se vytváří v zóně pod povrchem půdy v prostoru kořenových systémů (rhizosféry). Výzkumem půdního klimatu se zabývá půdní klimatologie.

angl. soil climate; slov. pôdna klíma; 1993-b2

klima radiační — model klimatu utvářeného pouze radiačními faktory klimatu. Na Zemi se mu nejvíce blíží klima oblastí s malou intenzitou hydrologického cyklu a malou oblačností, tedy především klima pouště. Termín je někdy používán též ve smyslu solární klima. Viz též klima fyzické.

angl. radiation climate ; slov. radiačná klíma; 1993-b3

klima reliéfové, syn. topoklima.

slov. reliéfová klíma; 1993-b1

klima rovníkové, syn. klima ekvatoriální.

angl. equatorial climate; slov. rovníková klíma; 1993-b3

klima rovníkových monzunů, syn. klima subekvatoriální.

angl. climate of equatorial monsoons; slov. klíma rovníkových monzúnov; 1993-b3

klima savany — v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Aw, případně As, s celoročně vysokou teplotou a výrazným ročním chodem srážek, takže v nejsušším měsíci klesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Vyznačuje se střídáním období suchaobdobí dešťů, které přichází zpravidla v létě dané polokoule v souvislosti s pohybem ekvatoriální deprese, případně i s výskytem letního monzunu. Roční chod teploty vzduchu je nevýrazný, s větší denní amplitudou v období sucha a s maximem teploty vzduchu před začátkem období dešťů. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá subekvatoriální klima, jiní autoři je označují jako pasátové klima. Viz též klima monzunové.

angl. savanna climate; slov. savanová klíma; 1993-b3

klima semiaridní — viz klima stepi, klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

angl. semiarid climate; slov. semiaridná klíma; 1993-b3

klima skleníkové — fyz. podmínky uvnitř skleníku, které se vyznačují vysokou teplotou vzduchu vyvolanou zvláště skleníkovým efektem, vytápěním a omezením ztrát tepla do okolního vzduchu. Zvýšené vlhkosti vzduchu je dosahováno častým zavlažováním. V přeneseném významu se termínem skleníkové klima někdy označuje klima vlhkých tropů vzhledem k tamní vysoké teplotě a vlhkosti vzduchu.

angl. glasshouse climate; slov. skleníková klíma; 1993-b2

klima sněhové — v Köppenově klasifikaci klimatu nejchladnější klimatické pásmo, označené písmenem E. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci nedosahuje 10 °C, což brání vývoji lesa. Typickým znakem je permafrost. Sněhové klima se dělí do dvou klimatických typů: klima tundry (ET) a klima trvalého mrazu (EF). V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá arktické klimaantarktické klima. Viz též klima nivální.

angl. snow climate; slov. snehová klíma; 1993-b3

klima solární (matematické) — model klimatu, které by se vytvořilo na stejnorodé pevné Zemi bez atmosféry. Solární klima by bylo určeno jen množstvím dopadajícího záření Slunce v závislosti na zeměp. šířce, takže solární klimatická pásma by byla ohraničena rovnoběžkami: tropické pásmo mezi obratníky, mírná pásma od obratníků po polární kruhy a polární pásma. Viz též klima radiační, klima fyzické.

angl. solar climate; slov. solárna klíma; 1993-b3

klima stepi — v Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ suchého klimatu, označovaný BS; dále se dělí na horké (BSh) a chladné (BSk). Obecně se klima stepi vyznačuje nedostatkem srážek pro přirozený výskyt lesa, naopak vyhovuje travním porostům. Může být též označeno jako semiaridní klima. Potřeba závlah je limitujícím faktorem pro intenzivní zemědělské využití stepních oblastí, což platí především v případě výskytu agronomického sucha. V různých částech Země má step místní názvy, např. v Jižní Americe pampa, v Severní Americe prérie. Vlivem lidské činnosti se step rozšířila i do některých oblastí, kde tento biom neodpovídá klimatických podmínkám (např. maďarská pusta).

angl. steppe climate; slov. stepná klíma; 1993-b3

klima středomořské — typ klimatu, kterému v Köppenově klasifikaci klimatu odpovídá mírné dešťové klima se suchým létem (Cs), v Alisovově klasifikaci klimatu pak přibližně subtropické klima západních břehů pevnin. Zastaralé označení etéziové klima odkazuje na větry zvané etézie. Kromě oblasti Středozemního moře se středomořské klima vyskytuje i v Kalifornii, na jihu Afriky a Austrálie a ve stř. Chile. Je charakterizováno teplým a suchým létem, podmíněným posunem subtropických anticyklon do vyšších zeměpisných šířek, a mírnou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Koncentrace srážek do chladného půlroku souvisí s pronikáním polární fronty a s ní spojených mimotropických cyklon do těchto oblastí, které zde často způsobují i vysoké rychlosti větru. Zdejší biom je charakterizován tvrdolistými stromy a křovinami.

angl. Mediterranean type of climate; slov. stredomorská klíma; 1993-b3

klima subarktické — v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá vzduch mírných šířek, v zimní polovině roku pak arktický vzduch. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá nejchladnější část boreálního klimatu.

angl. subarctic climate; slov. subarktická klíma; 1993-b3

klima subekvatoriální, klima rovníkových monzunů — v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá ekvatoriální vzduch, v zimní polovině roku pak vzduch tropický. V Köppenově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá tropické monzunové klimaklima savany. Méně vhodné označení klima rovníkových monzunů vychází ze širšího pojetí termínu tropický monzun.

angl. equatorial climate; slov. subekvatoriálna klíma; 1993-b3

klima subhumidní — viz klasifikace klimatu Thornthwaiteova.

angl. subhumid climate; slov. subhumidná klíma; 1993-b3

klima subtropické — v Alisovově klasifikaci klimatu přechodné klimatické pásmo, kde v letní polovině roku převládá tropický vzduch, v zimní polovině roku pak vzduch mírných šířek. V Köppenově klasifikaci klimatu se zčásti kryje s mírným dešťovým klimatem, při západních březích pevnin s typem Cs se suchým létem, označovaným i jako středomořské klima. Při východním pobřeží pevniny může být ovlivněno mimotropickým monzunem, viz klima monzunové. Ve vnitrozemí se subtropické klima vyznačuje značnou kontinentalitou klimatu a lze ho řadit k chladnému suchému klimatu podle W. Köppena.

angl. subtropical climate; slov. subtropická klíma; 1993-b3

klima suché — 1. syn. pro klima aridní; 2. v Köppenově klasifikaci klimatu jedno z pěti hlavních klimatických pásem, označené písmenem B. Roční úhrn srážek zde nedosahuje prahové hodnoty, která je přímo úměrná prům. roč. teplotě vzduchu. Podle velikosti tohoto prahu rozlišujeme klima stepi a drsnější klima pouště, v obou případech buď horké, nebo chladné s prům. roč. teplotou vzduchu pod 18 °C. Horké suché klima souvisí se subtropickým pásem vysokého tlaku vzduchupasátovou inverzí teploty vzduchu a částečně odpovídá tropickému klimatuAlisovově klasifikaci klimatu; chladné suché klima je důsledkem velké kontinentality klimatu a vyznačuje se proto mj. velkou roční amplitudou teploty vzduchu.

angl. arid climate; slov. suchá klíma; 1993-b3

klima svahové (expoziční) — topoklima podmíněné sklonem a orientací svahu vůči světovým stranám, převládajícímu větru apod. Morfologie svahu ovlivňuje jeho insolaci, oblačnost, větrné a srážkové poměry apod. Viz též návětří, závětří, vítr svahový.

angl. climate of slopes; slov. klíma svahov; 1993-b3

klima tajgy — viz klima boreální.

angl. taiga climate; slov. klíma tajgy; 1993-b3

klima tropické — 1. souborné označení pro horké klima tropických šířek, tedy klima suchých tropů (horké suché klima) i vlhkých tropů (tropické dešťové klima, resp. ekvatoriální klimasubekvatoriální klima); 2. např. v Alisovově klasifikaci klimatu označení pro klima té části tropů, kde po celý rok převládá tropický vzduch.

angl. tropical climate; slov. tropická klíma; 1993-b3

klima tropického dešťového pralesa — v Köppenově klasifikaci klimatu typ tropického dešťového klimatu, označovaný Af, s celoročně vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu a rovnoměrným rozdělením srážek během roku, přičemž ani v nejsušším měsíci neklesá jejich prům. měs. úhrn pod 60 mm. Tropické deště zde mohou mít dvě maxima ve formě rovnodennostních dešťů. Tento klimatický typ poskytuje nejpříhodnější podmínky pro růst vegetace na Zemi. V Alisovově klasifikaci klimatu mu přibližně odpovídá ekvatoriální klima.

angl. tropical-rain-forest climate; slov. klíma tropického dažďového pralesa; 1993-b3

klima trvalého mrazu (ledové) — v Köppenově klasifikaci klimatu drsnější typ sněhového klimatu, označovaný EF. Prům. měs. teplota vzduchu ani v nejteplejším měsíci nepřesahuje 0 °C, Vyskytuje se prakticky v celé Antarktidě a ve vnitrozemí Grónska, v malé míře též ve vrcholových partiích velehor. Prům. roč. úhrny srážek často dosahují jen několika desítek, na pobřeží Antarktidy několika set milimetrů. Vypadávají prakticky jen ve formě sněžení, podstatnou roli hrají i pevné usazené srážky. C. W. Thornthwaite uvádí pro ledové klima hodnoty potenciálního výparu do 142 mm za rok. Pokud je proces akumulace sněhu intenzivnější než ablace, dochází k tvorbě ledovců, jejichž prostřednictvím se realizuje odtok srážek. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, čára sněžná, klima antarktické.

angl. frost climate; slov. klíma trvalého mrazu; 1993-b3

klima tundry — v Köppenově klasifikaci klimatu mírnější typ sněhového klimatu, označovaný ET. Prům. měs. teplota vzduchu v nejteplejším měsíci sice nedosahuje 10 °C, avšak přesahuje 0 °C, takže se zde nevytváří stálá pokrývka sněhu nebo ledu. Existence krátkého a chladného léta umožňuje růst typické vegetace, tvořené mechy, lišejníky, travinami, případně křovinami. Tundru najdeme v polárních oblastech spíše v blízkosti oceánu, který sice snižuje letní teplotu vzduchu, nicméně zima zde bývá často mírnější než v případě boreálního klimatu. Totéž platí pro tzv. alpinskou tundru ve vysokých horách, která se zpravidla vyznačuje větší humiditou klimatu. C. W. Thornthwaite uvádí pro tundru hodnoty potenciálního výparu 143–285 mm za rok. Viz též klasifikace klimatu Thornthwaiteova, klima periglaciální, klima horské.

angl. tundra climate; slov. klíma tundry; 1993-b3

klima vegetační, syn. klima porostové.

slov. vegetačná klíma; 1993-b1

klima vlhké, syn. klima humidní.

angl. humid climate; slov. vlhká klíma; 1993-b3

klima volné atmosféry — nevh. označení pro charakteristiky dlouhodobého režimu proudění vzduchu, teplotního, tlakovéhovlhkostního pole v troposféře nad mezní vrstvou a ve stratosféře. Klima volné atmosféry je předmětem studia aeroklimatologie, které se opírá o výsledky aerologických pozorování. Viz též klimatologie volné atmosféry.

angl. climate of free atmosphere; slov. klíma voľnej atmosféry; 1993-b3

klimageneze, syn. geneze klimatu.

slov. genéza klímy; 1993-a2

klimagram, klimogram — graf znázorňující roční chod klimatických prvků pomocí jejich měsíčních průměrů nebo úhrnů. 1. v dnes obecně rozšířeném klimagramu osa x reprezentuje dvanáct měsíců; na jednu osu y se pak vynášejí měsíční průměry teploty vzduchu (většinou znázorněny lomenou čarou), na druhou průměrné měsíční úhrny srážek (znázorňovány též lomenou čarou, barevnou plochou nebo ve formě histogramu). Tento druh klimagramu byl dříve používán hlavně v bioklimatologii, odkud také pochází jeho standardizovaná verze, tzv. Walterův klimagram. V něm jsou teplota vzduchu a úhrny srážek zobrazovány v poměru 1 : 2; část roku, kdy je křivka srážek pod křivkou teploty vzduchu, lze považovat za období s nedostatkem srážek.
2. původní klimagram má formu bodového grafu, kdy hodnoty dvou klimatických prvků, nejčastěji opět teploty vzduchu a srážek, jsou vynášeny na horiz., resp. vert. osu. Jednotlivé body, spojené lomenou čárou, reprezentují kalendářní měsíce, což umožňuje porovnat klima dvou nebo více míst v jednom grafu.

angl. climagram; climatogram; climogram; slov. klimagram, klimogram; 1993-a3

klimatizace — technická zařízení a jejich činnost směřující k vytváření umělých nebo upravených podmínek ovzduší. Klimatizace se provádí v uzavřených prostorách ve snaze zlepšit mikroklima pracovního nebo obytného prostředí, zejména teplotu a vlhkost vzduchu. Spočívá zejména ve vytápění (ohřívání) nebo ochlazování, vysušování nebo zvlhčování vzduchu.

angl. air-conditioning; climatization; slov. klimatizácia; 1993-a1

klimatografie — popis klimatu převážně v tabelární a mapové formě pomocí vybraných charakteristik klimatických prvků a jevů, sestavený pro stanici, oblast nebo celou Zemi (např. klimatografie letišť, okresů apod.).

angl. climatography; slov. klimatografia; 1993-a1

klimatolog — pracovník kvalifikovaný pro práci v klimatologii. Viz též meteorolog.

angl. climatologist; slov. klimatológ; 1993-a1

klimatologie — věda o klimatu, studující dlouhodobé aspekty a celkové účinky met. procesů probíhajících na Zemi. Vzhledem k tomu, že met. děje probíhají v konkrétních podmínkách Země a jsou tudíž modifikovány geograf. faktory, označil K. Knoch (1930) klimatologii za regionální meteorologii. Z tohoto hlediska stojí klimatologie na rozhraní geofyz. a geograf. disciplín. K hlavním úkolům klimatologie patří: a) studium geneze klimatu na Zemi jako planetě i v jejích jednotlivých částech, tj. studium klimatogenetických procesů; b) popis a objasnění klimatických zvláštností oblastí Země od velikosti kontinentů a oceánů až po nejmenší měřítka; c) třídění neboli klasifikace klimatu a vymezování klimatických oblastí, tj. klimatologická rajonizace (regionalizace); d) studium klimatu v dobách historických a geologických, kolísání klimatuklimatických změn, které směřuje i k pokusům o předpověď změn klimatu, v poslední době s využitím mat. modelů klimatu. Klimatologie ve svém vývoji prošla od původně popisného zaměření do stadia analytického s širokým praktickým uplatněním. Z různých hledisek se dělí na klimatologii obecnouregionální, teoretickou a aplikovanou, podle měřítka klimatu na makroklimatologii, mezoklimatologii, popř. topoklimatologii a na mikroklimatologii. Podle metodického přístupu hovoříme např. o  klimatologii klasické, dynamické, synoptické, komplexní. Popisem klimatu se zabývá klimatografie. Viz též bioklimatologie, dendroklimatologie, paleoklimatologie, kategorizace klimatu.

angl. climatology; slov. klimatológia; 1993-a2

klimatologie aplikovaná (užitá) — analýza a  syntéza klimatologických údajů pro jejich využití v praxi (v zemědělství, průmyslu, zdravotnictví, při výstavbě, v dopravě, energetice apod.). Viz též klimatologie lékařská, lesnická, letecká, průmyslová, technická, urbanistická, zemědělská.

angl. applied climatology; slov. aplikovaná klimatológia; 1993-a1

klimatologie dynamická — klimatologický směr, který na rozdíl od klasické klimatologie nevychází při zpracování klimatologický materiálu z pevných časových úseků, jako je den, pentáda apod., ale z různě dlouhých období, po která v daném místě nebo oblasti působily určité cirkulační a radiační podmínky (např. vyskytoval se určitý synoptický typ, vzduchová hmota, převládalo proudění kolmé na horský hřeben atd.). Z dynamické klimatologie dosáhla doposud největšího uplatnění synoptická klimatologie, která se zabývá kauzálními vazbami mezi cirkulačními typy počasí a klimatem. V posledním období zkoumá dynamická klimatologie ve větším rozsahu klima ve vztahu k složkám radiačnítepelné bilance. Zakladatelem dynamické klimatologie je švédský meteorolog T. Bergeron.

angl. dynamic climatology; dynamic climatology; slov. dynamická klimatológia; 1993-a1

klimatologie ekologická, ekoklimatologie — část bioklimatologie, která se zabývá vztahy mezi živými organizmy a klimatickou složkou vnějšího prostředí. Předmětem ekologické klimatologie je i anatomické, fyziologické a morfologické (habituální) přizpůsobení živých organizmů danému klimatu a geograf. rozšíření rostlin a živočichů v závislosti na klimatických podmínkách. Viz též ekoklima.

angl. ecoclimatology; ecological climatology; slov. ekologická klimatológia; 1993-a2

klimatologie historická — část klimatologie, která se zabývá studiem historického klimatu, především z hlediska kolísání klimatu. Opírá se přitom o poznatky z referenčního období, kdy je možné určit závislosti mezi met. měřeními a údaji z historických dokumentárních pramenů. K rekonstrukci klimatu období před počátkem pravidelných met. měření pak využívá záznamů pravidelných met. pozorování bez přístrojů, dále pak kronikářských a jiných zpráv o povětrnostních extrémech, o charakteru jednotlivých sezon apod. Kromě přímých pozorování má k dispozici i proxy data dokumentární povahy, např. údaje o stavu vodních toků (o povodních, hydrologickém suchu, ledových jevech apod.) nebo záznamy hospodářského charakteru (o neúrodách, počátcích žní apod.). Stejně jako paleoklimatologie může využívat i proxy data přírodního charakteru, především poznatky z dendroklimatologie, archeologie a palinologie, která se zabývá pylovou analýzou.

angl. historical climatology; slov. historická klimatológia; 1993-a3

klimatologie imisí, syn. klimatologie znečištění ovzduší.

slov. klimatológia imisií; 1993-a1

klimatologie inženýrská, syn. klimatologie technická.

slov. inžinierska klimatológia; 1993-a1

klimatologie klasická — klimatologický směr, studující klimatické prvky v jejich denním a roč. chodu podle kalendářních úseků, jako je den, pentáda, dekáda, měsíc. Zakládá se především na průměrech, resp. úhrnech a četnostech vypočtených z těchto období a na výpočtu klimatologických normálů. Vychází ze staršího chápání klimatu jako prům. stavu ovzduší. Stále však poskytuje zákl. informace o klimatu daného místa nebo oblasti. Viz též klimatologie dynamická.

angl. classical climatology; slov. klasická klimatológia; 1993-a1

klimatologie komplexní — klimatologická metoda, jíž se studuje klima nikoliv podle jednotlivých klimatických prvků, nýbrž podle jejich souborů vytvářených na základě předem stanovených intervalů jejich hodnot. Zákl. jednotkami klimatologického zpracování jsou pak třídytypy počasí charakterizující počasí jednotlivých dní. Klima, jakožto dlouhodobý režim počasí je z komplexně klimatologického hlediska vyjadřováno četnostmi různých tříd a typů počasí, jejichž výskyt může být hodnocen metodami klasické nebo dynamické klimatologie. Zakladatelem komplexní klimatologie je sovětský klimatolog E. E. Fedorov (1921–1985). Komplexní klimatologií pro území ČR a SR zabýval především slovenský klimatolog Š. Petrovič, který touto metodou zpracoval zejména klima lázní na Slovensku.

angl. complex climatology; slov. komplexná klimatológia; 1993-a1

klimatologie lázeňská, balneoklimatologie — část lékařské klimatologie zabývající se klimatem lázeňských míst jako jedním z hlavních činitelů komplexní lázeňské léčby. Do lázeňské klimatologie spadá i vyhledávání míst s příznivým klimatem k využití pro klimatickou lázeňskou léčbu, resp. rekreaci. Viz též klimatoterapie.

angl. balneoclimatology; slov. kúpeľná klimatológia; 1993-a1

klimatologie lékařská — součást humánní bioklimatologie, která studuje vlivy klimatu na zdraví a nemoci člověka. Jejím cílem je jednak zlepšení (ozdravení) přírodních, zvláště atm. podmínek pro život člověka, jednak využití příznivých vlastností klimatu k léčbě a rekreaci, popř. preventivní upozorňování na biometeorologicky nepříznivé změny počasí. Viz též nemoci meteorotropní, předpověď biometeorologická.

angl. medical climatology; slov. lekárska klimatológia; 1993-a1

klimatologie lesnická, silvioklimatologie — aplikovaná klimatologie studující klimatu lesa především pro potřeby lesního hospodářství, a to s ohledem na pěstování a produkci lesa i těžbu a dopravu dřeva. Vzhledem k víceúčelové funkci lesa lze do lesnické klimatologie zahrnout i klimatologický výzkum lesních oblastí pro využití k rekreaci, pro oběh vody v přírodě, pro zlepšování (melioraci) zvláště místního klimatu výsadbou větrolamů, hygien. ochrannými pásmy kolem vodních nádrží a průmyslových závodů apod. Lesnická klimatologie tedy sleduje nejen vlivy klimatu na les, nýbrž i klimatické účinky lesa na okolní prostředí. Viz též meteorologie lesnická.

angl. forest climatology; slov. lesnícka klimatológia; 1993-a1

klimatologie leteckáaplikovaná klimatologie studující klimatické podmínky leteckého provozu. Zabývá se zejména zpracováním klimatologických podkladů pro umísťování a  výstavbu letišť, zabezpečování leteckého provozu a sestavování klimatografie letišť a leteckých tratí. Viz též meteorologie letecká.

angl. aeronautical climatology; slov. letecká klimatológia; 1993-a1

klimatologie měst (urbanistická) — část mezoklimatologiemikroklimatologie aplikovaná na problémy velkých měst a průmyslových aglomerací. Její součástí je i klimatologie mezní vrstvy atmosféry a klimatologie znečištění ovzduší. Z hlediska mezoklimatu jde o  interakci města nebo průmyslové oblasti jako celku s okolím, z hlediska mikroklimatu o části města, jako náměstí, ulice, dvory, např. v úzké součinnosti s bioklimatologií o hodnocení pohody ve venkovních prostorech zástavby apod. Do městské klimatologie zasahují i otázky hygieny ovzduší měst. Městská klimatologie je jednou z pomocných vědních disciplín pro urbanismus, tj. nauku o městě. Viz též klima měst.

angl. polisclimatology; urban climatology; slov. mestská klimatológia; 1993-a3

klimatologie mezní vrstvy atmosféry — část klimatologie pojednávající zpravidla v mezoklimatickém měřítku o klimatických charakteristikách mezní vrstvy atmosféry. Určujícími veličinami jsou většinou vertikální profily vektoru větru, stability teplotního zvrstvení ovzduší, turbulentního toku tepla, vodní páry atd. Součástí této vědní disciplíny je i klimatologie znečištění ovzduší, poskytující dlouhodobé charakteristiky imisípotenciálu znečištění ovzduší. Viz též klima mezní vrstvy atmosféry.

angl. boundary layer climatology; climatology of atmospheric boundary layer; slov. klimatológia hraničnej vrstvy atmosféry; 1993-a1

klimatologie obecná (všeobecná) — část klimatologie zabývající se obecnými zákonitostmi geneze klimatuklimatických změn, vztahy mezi klimatickými faktory a jevy i mezi klimatickými prvky navzájem. Studuje také vlivy klimatu na ostatní složky přírodního prostředí. Viz též klimatologie regionální.

angl. general climatology; slov. všeobecná klimatológia; 1993-a1

klimatologie oblastní, syn. klimatologie regionální.

slov. oblastná klimatológia; 1993-a1

klimatologie průmyslová — část technické klimatologie, která se zabývá vlivem průmyslu na klima a studuje též účinky klimatu na průmyslová zařízení. Viz též meteorologie průmyslová.

angl. industrial climatology; slov. priemyselná klimatológia; 1993-a1

klimatologie půdní, viz klima půdní, vzduch půdní.

angl. soil climatology; slov. pôdna klimatológia; 1993-a1

klimatologie radiolokační — pracovní označení pro klimatologické zpracování a studium radiolokačních charakteristik atmosféry, oblačnosti, srážek a některých nebezpečných met. jevů. Provádí časovou a prostorovou analýzu hodnot získaných v různých klimatických oblastech pomocí aktivnípasivní radiolokace, především metodami mat. statistiky. Viz též meteorologie radiolokační.

angl. radar climatology; slov. rádiolokačná klimatológia; 1993-a3

klimatologie regionální (oblastní) — část klimatologie zabývající se klimatickými poměry vymezených území různé velikosti, např. kontinentů, států, povodí, průmyslových aglomerací aj. K úkolům regionální klimatologie patří zjišťování prostorové diferenciace klimatických podmínek a vymezování klimatických oblastí, tj. klimatologická rajonizace (regionalizace). Analytický charakter regionální klimatologie ji odlišuje od klimatografie. Viz též klimatologie obecná.

angl. regional climatology; slov. regionálna klimatológia; 1993-a1

klimatologie synoptická — část dynamické klimatologie zabývající se cirkulačními podmínkami geneze klimatu. Klima se vysvětluje zejména četnostmi synoptických typů a jejich povětrnostními projevy v daných oblastech. Základem synoptickoklimatologického zpracování jsou typizace povětrnostních situací. Vypočítané klimatické charakteristiky typů povětrnostních situací se také využívají v předpovědní praxi.

angl. synoptic climatology; slov. synoptická klimatológia; 1993-a1

klimatologie technická (inženýrská) — klimatologie aplikovaná v technice. Poskytuje klimatologické podklady k  realizaci investičních záměrů, pro urbanistické řešení územních celků, problematiku životního prostředí, zřizování a provoz složitých technol. zařízení, pro výstavbu inženýrských sítí (např. kanalizace), vnějších el. vedení, vysokých komínů, rozhlasových a televizních vysílačů, pro vodohosp. účely, zeměď. praxi apod. Klimatologické podklady se sestavují na základě archivovaného klimatologického materiálu nebo se opírají o  výsledky terénního klimatologického průzkumu. Viz též meteorologie technická.

angl. technical climatology; slov. technická klimatológia; 1993-a1

klimatologie terénní, syn. topoklimatologie.

slov. terénna klimatológia; 1993-a1

klimatologie urbanistická, syn. klimatologie měst.

angl. urban climatology; slov. urbanistická klimatológia; 1993-a1

klimatologie užitá, syn. klimatologie aplikovaná.

slov. aplikovaná klimatológia; 1993-a1

klimatologie volné atmosféry, aeroklimatologie — část klimatologie, která pojednává o klimatol. charakteristikách met. prvků a veličin ve volné atmosféře. Pozornost se věnuje především dlouhodobým charakteristikám polí meteorologických prvků (veličin) v jednotlivých výškových a tlakových hladináchvertikálních řezech atmosférou nebo statistickým charakteristikám odvozených met. veličin s cílem např. jejich parametrizace v systémech (předpovědních) rovnic dynamiky atmosféry. Viz též aerologie.

slov. klimatológia voľnej atmosféry; 1993-a2

klimatologie všeobecná, syn. klimatologie obecná.

slov. všeobecná klimatológia; 1993-a1

klimatologie zemědělská, syn agroklimatologie.

angl. agricultural climatology; slov. poľnohospodárska klimatológia; 1993-a2

klimatologie znečištění ovzduší, klimatologie imisí — vědní obor, který se zabývá dlouhodobým režimem výskytu znečišťujících příměsí ve spodních vrstvách atmosféry a dlouhodobým režimem met. dějů podmiňujících znečištění ovzduší, šíření a rozptyl příměsi (škodlivin). Viz též klimatologie mezní vrstvy atmosféry, emise, imise, transport znečišťujících příměsí, tvar kouřové vlečky.

angl. air pollution climatology; slov. klimatológia znečistenia ovzdušia; 1993-a2

klimatop — klimatcká (mikroklimatická) složka abiotických vlastností nejmenší prostorové jednotky, kterou lze považovat za homogenní, tj. ekotopu. Název vyjadřuje soubor klimatických vlastností stanoviště. Termínu se užívá v ekologiiekologické klimatologii. Viz též energotop.

angl. climatology of free atmosphere; climatope; slov. klimatop; 1993-a1

klimatoterapie, léčba klimatická — léčebná metoda, jež využívá příznivých vlastností klimatu k léčbě některých chorobných stavů nebo k prevenci. Provádí se buď v klimatických lázních v přírodních podmínkách (tzv. klimatoterapie přirozená), nebo v klimatizačních komorách za uměle vytvořených podmínek (tzv. klimatoterapie umělá).

angl. climatotherapy; slov. klimatoterapia; 1993-a1

klimogram, syn. klimagram.

slov. klimogram; 1993-a1

klín studeného vzduchu — označení pro typický tvar studené vzduchové hmoty, postupující za studenou frontou na místo teplého vzduchu. O klínu studeného vzduchu lze však hovořit i pod teplou frontou, kdy studený vzduch ustupuje. Viz též profil atmosférické fronty, čelo studené ho vzduchu, „blána“ studeného vzduchu, vlečka teplé fronty.

angl. wedge of cold air; slov. klin studeného vzduchu; 1993-a1

knot, syn. uzel.

angl. knot; slov. knôt; 1993-a1

koagulace — ve starší meteorologické literatuře souhrnné označení mikrofyzikálních procesů, při nichž vodní kapky nebo ledové částice v oblaku rostou zachycováním jiných oblačných částic při vzájemných nárazech. V současné době označujeme procesy růstu vodních kapek při jejich vzájemných nárazech jako koalescence, vznik shluků ledových krystalů jako agregace a růst krupek a krup namrzáním přechlazených kapek jako zachycování nebo sběr.

angl. coagulation; slov. koagulácia; 1993-a3

koalescence — ve fyzice oblaků a srážek splývání vodních kapek, k němuž může dojít při vzájemných kolizích kapek v oblaku. Koalescence je základním mechanizmem růstu kapek do velikosti srážkových částic zejména v konv. oblacích. Navazuje na počáteční stadium růstu zárodečných kapiček difuzí a kondenzací vodní páry. V tropických oblacích koalescence stačí k vyvolání dešťové srážky. Uplatňuje se však i v kapalné části oblaků mírných šířek, kde při nižší absolutní vlhkosti než v tropech je vznik srážek podmíněn přítomností ledové fáze. Výsledkem koalescence vodních kapek je růst šířky spektra velikosti oblačných kapiček zvýšením rychlosti růstu zejména větších kapek.
Z hlediska příčiny rozlišujeme např. koalescenci a) gravitační, při níž dochází ke srážkám kapek, které mají odlišnou velikost a tedy i pádovou rychlost, b) turbulentní, vyvolanou turbulentními fluktuacemi rychlosti proudění vzduchu, c) elektrostatickou, v důsledku elektrostatického přitahování mezi opačně nabitými kapičkami nebo mezi nabitou a el. neutrální kapičkou, d) spontánní, působenou nepravidelnými pohyby nejmenších zárodečných kapiček (Brownův pohyb) aj. Dominantním procesem růstu kapek koalescencí v oblacích je gravitační koalescence. Rychle padající velké kapky mohou zachytit malé kapičky vyskytující se v objemu vzduchu vymývaném velkou kapkou. Při matematickém modelování rozlišujeme model spojité koalescence, při níž všechny kapky dané velikosti rostou stejnou rychlostí, a model kvazistochastické koalescence, který bere v úvahu pravděpodobnostní vlastnosti procesu koalescence. Starší meteorologické práce užívají pro koalescenci termín koagulace. Viz též účinnost koalescenční (zachycovací), účinnost srážková, účinnost sběrová, pádová rychlost oblačných částic.

angl. coalescence; slov. koalescencia; 1993-a3

kódy meteorologické — kódy užívané pro tvorbu a přenos met. informací podle mezinárodně platných pravidel. Dělí se na tradiční alfanumerické kódy a binární kódy. Tradiční alfanumerické kódy, např. SYNOP, TEMP, CLIMAT nebo TAF, byly vytvořeny pro jednotlivé typy zpráv nebo předpovědí a mají pevnou strukturu definovanou tvarem kódu. Jednotlivé veličiny jsou ve tvaru kódu representovány symbolickými písmeny. Binární kódy BUFR a GRIB mají univerzální použití (BUFR = binární univerzální formát pro reprezentaci meteorologických dat, GRIB = obecná informace v pravidelné síti bodů v binárním formátu). Flexibilita těchto kódů je umožněna tím, že obsahují kromě vlastních dat také jejich přesný popis. To platí i pro alfanumerický kód CREX (znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat).

angl. meteorological code; slov. meteorologický kód; 1993-b3

kódy meteorologické letecké — část tradičních alfanumerických kódů vytvořených pro sestavování leteckých meteorologických zpráv METARSPECIletištní předpovědi TAF určených pro meteorologické zabezpečení letectví. Zprávy METAR a SPECI mohou obsahovat předpověď přistávací typu „trend“. Letecké meteorologické kódy ARFOR a ROFOR se už prakticky nepoužívají.

angl. aeronautical meteorological codes; slov. letecké meteorologické kódy; 1993-a3

koeficient absorpce (absorpční), koeficient pohlcování — charakteristika schopnosti daného prostředí absorbovat procházející záření. Objemový koeficient absorpce je číselně roven množství zářivé energie absorbované na dráze jednotkové délky z paprsku o jednotkové intenzitě. Vynásobíme-li objemový koeficient absorpce převrácenou hodnotou hustoty absorbujícího prostředí, dostaneme hmotový koeficient absorpce. V meteorologii se setkáváme s koeficientem absorpce atmosféry v souvislosti se slunečním nebo dlouhovlnným zářením. Protože hodnota koeficientu absorpce závisí na vlnové délce absorbovaného záření, uvažuje se obvykle „monochromatický“ koeficient absorpce vztažený k  dostatečně úzkému intervalu vlnových délek ze spektra slunečního nebo dlouhovlnného záření. Viz též extinkce, absorpce záření, zákon Lambertův a Bouguerův, zákon zeslabení Beerův.

angl. absorption coefficient; slov. absorpčný koeficient; 1993-a2

koeficient difuze, viz koeficient turbulentní difuze.

angl. diffusion coefficient; slov. koeficient difúzie; 1993-a1

koeficient difuze zobecněný — veličina používaná v Suttonově modelu a charakterizující šíření kouřové vlečky kolmo na směr proudění. Rozeznáváme zobecněný koeficient difuze laterální a vertikální, které jsou speciálními případy koeficientů laterálnívertikální disperze.

angl. generalized diffusion coefficient; slov. zovšeobecnený koeficient difúzie; 1993-a1

koeficient disperze, viz koeficient laterální disperze, koeficient vertikální disperze.

angl. dispersion coefficient; slov. koeficient disperzie; 1993-a1

koeficient drsnosti, syn. parametr drsnosti.

slov. koeficient drsnosti; 1993-a1

koeficient dynamické vazkosti, viz koeficient vazkosti.

angl. dynamic viscosity coefficient; slov. koeficient dynamickej viskozity; 1993-a1

koeficient extinkce (extinkční), koeficient zeslabení — součet koeficientu absorpcekoeficientu rozptylu daného prostředí. Objemový koeficient extinkce je číselně roven zeslabení, způsobenému absorpcí a rozptylem, paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky; vynásobíme-li ho převrácenou hodnotou hustoty prostředí, dostaneme hmotový koeficient extinkce. Viz též extinkce, zákon Beerův, zákon Bouguerův, absorpce záření.

angl. extinction coefficient; slov. extinkčný koeficient; 1993-a2

koeficient hydrotermický Seljaninovův — jeden z indexů humidity, používaný v agroklimatologii k vyjádření vlhkostních poměrů během vegetačního období. Je dán vztahem
k=R0,1  T
kde R značí měs. úhrn srážek a T sumu prům. denní teploty vzduchu v daném měsíci. Hodnota k > 1 vyjadřuje nadbytek, hodnota k < 1 nedostatek srážek.

angl. hydrothermic coefficient; slov. Seljaninovov hydrotermický koeficient; 1993-a3

koeficient kinematické vazkosti, viz koeficient vazkosti.

angl. kinematic viscosity coefficient; slov. koeficient kinematickej viskozity; 1993-a1

koeficient laterální disperze — statist. veličina σy rozměru délky, používaná zejména při studiu horiz. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry v horiz. rovině. Lze ji určit např. z měření pulzací horiz. složek vektoru větru; charakterizuje intenzitu rozptylu příměsí v ovzduší v horiz. směru kolmém na směr proudění. Viz též model Suttonův, koeficient vertikální disperze, pulzace větru.

angl. lateral dispersion coefficient; slov. koeficient laterálnej disperzie; 1993-a1

koeficient Minářův, viz jistota vláhová.

angl. Minář coefficient; slov. Minářov koeficient; 1993-a1

koeficient odporový, nevhodně koeficient tření — koeficient charakterizující vliv tření o zemský povrch na proudění vzduchu. Je definován jako poměr druhé mocniny frikční rychlosti k druhé mocnině rychlosti proudění (popř. rychlosti geostrofického větru) v určité hladině atmosféry. Odporový koeficient roste s členitostí a drsností zemského povrchu. Používá se ve fyzice mezní vrstvy atmosféry a v dynamické meteorologiiparametrizaci vlivu tření o zemský povrch na proudění v atmosféře. Viz též tření v atmosféře, drsnost povrchu.

angl. drag coefficient; slov. odporový koeficient; 1993-a2

koeficient odtoku — viz odtok.

angl. runoff coefficient; slov. koeficient odtoku; 1993-a3

koeficient pluviometrický, kvocient pluviometrický — charakteristika poměrného rozložení atm. srážek během roku, stanovená jako podíl skutečného úhrnu srážek za určitý měsíc a úhrnu, který by spadl v tomto měsíci v případě rovnoměrného rozložení srážek během roku. Je obdobou častěji používaných relativních srážek. Na klimatologických mapách se znázorňuje pomocí izomer.

angl. hyetal coefficient; pluviometric coefficient; slov. pluviometrický koeficient; 1993-a3

koeficient pohlcování, syn. koeficient absorpce.

angl. absorption coefficient; slov. koeficient pohlcovania; 1993-a1

koeficient propustnosti atmosféry, koeficient transmisní — poměr intenzity přímého slunečního záření v úrovni zemského povrchu k intenzitě přímého slunečního záření na horní hranici atmosféry, přepočtený pro referenční stav, kdy sluneční paprsky procházejí ovzduším kolmo k zemskému povrchu. Protože schopnost atmosféry propouštět přímé sluneční záření závisí na vlnové délce (zhruba roste se zvětšující se vlnovou délkou), určuje se koeficient propustnosti atmosféry zpravidla pro různé dostatečně úzké části spektra. Potom hovoříme o spektrálním, popř. monochromatickém koeficientu propustnosti atmosféry. Spolu s Linkeho zákalovým faktorem patří koeficient propustnosti atmosféry k základním charakteristikám vyjadřujícím schopnost zemské atmosféry propouštět sluneční záření; souvisí s vlhkostí a s mírou znečištění vzduchu. V suché a čisté atmosféře má koeficient propustnosti atmosféry celkově pro spektrum slunečního záření hodnotu blízkou 0,9; v reálné atmosféře zpravidla od 0,70 do 0,85. Koeficient propustnosti atmosféry f souvisí s objemovým koeficientem extinkce βex vztahem
f=exp(-0 βexdz)
Pokud se jedná o viditelný obor slunečního záření, označuje se též jako koeficient průzračnosti atmosféry. Viz též koeficient absorpce, koeficient rozptylu.

angl. transmission coefficient of the atmosphere; slov. koeficient priepustnosti atmosféry; 1993-a2

koeficient přestupu — faktor úměrnosti CX ve vztahu FX = CX u (X – X*), kde u je rychlost větru, FX značí turbulentní tok tepla, vodní páry, znečišťující příměsi apod. mezi zemským povrchem charakterizovaným hodnotou X příslušné veličiny (teploty, měrné vlhkosti, koncentrace látky apod.) a okolím charakterizovaným hodnotou X* této veličiny. Koeficient přestupu v přízemní vrstvě atmosféry závisí na dynamickém stabilitním parametru.

angl. heat transfer coefficient; slov. koeficient prestupu; 1993-b3

koeficient psychrometrický, viz vzorec psychrometrický.

angl. psychrometric constant; slov. psychrometrický koeficient; 1993-a3

koeficient rozptylu — charakteristika schopnosti daného prostředí rozptylovat záření. Rozlišujeme objemový a  hmotový koeficient rozptylu. Objemový koeficient rozptylu je číselně roven množství zářivé energie rozptýlené z paprsku jednotkové intenzity na dráze jednotkové délky. Vynásobením objemového koeficientu rozptylu převrácenou hodnotou hustoty rozptylujícího prostředí dostaneme hmotový koeficient rozptylu. V meteorologii se setkáváme s koeficient rozptylu slunečního záření, jehož hodnota závisí na vlnové délce. S ohledem na tuto závislost se koeficient rozptylu obvykle udává jen pro určitou dostatečně úzkou část spektra slunečního záření, takže lze hovořit o spektrálním, popř. monochromatickém koeficient rozptylu. Viz též koeficient absorpce, koeficient extinkce, rozptyl Rayleighův, rozptyl Mieův.

angl. scattering coefficient; slov. koeficient rozptylu; 1993-a1

koeficient tepelné vodivosti — faktor úměrnosti k ve vztahu
Qn=-kTn,
kde Qn je tok tepla transportovaného vedením ve směru n a ∂T/∂n značí změnu teploty připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru n. O tomto koeficientu mluvíme v obecné fyzice zpravidla v souvislosti s molekulární vodivostí. V meteorologii se však častěji setkáváme s vodivostí turbulentní, pro niž hodnota koeficientu tepelné vodivosti ve vzduchu vzrůstá oproti molekulární vodivosti až o 6 řádů.

angl. heat conductivity coefficient; slov. koeficient tepelnej vodivosti; 1993-a1

koeficient teplotní vodivosti — veličina a, definovaná vztahem
a=kρc,
kde k je koeficient tepelné vodivosti, ρ hustota a c měrné teplo daného prostředí. Jedná-li se o prostředí plynné, potom jako c používáme měrné teplo při stálém tlaku cp. Koeficient teplotní vodivosti charakterizuje schopnost prostředí přenášet teplotní změny. V případě turbulentního přenosu tepla je totožný s koeficientem turbulentní difuze pro teplo.

angl. coefficient of thermometric conductivity; slov. koeficient teplotnej vodivosti; 1993-a1

koeficient transmisní, syn. koeficient propustnosti atmosféry.

slov. transmisný koeficient; 1993-a3

koeficient tření — v meteorologii nevhodné syn. pro koeficient odporový.

angl. friction coefficient; slov. koeficient trenia; 1993-a1

koeficient turbulentní difuze — podíl koeficientu turbulentní výměny a hustoty prostředí, v meteorologii tedy zpravidla hustoty vzduchu. Rozlišujeme koeficient turbulentní difuze pro hybnost, teplo, vodní páru, popř. znečišťující příměsi. Koeficient turbulentní difuze patří k  nejužívanějším charakteristikám turbulence. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentníhovazkého laminárního proudění je koeficient turbulentní difuze pro hybnost analogem kinematického koeficientu vazkosti a koeficient turbulentní difuze pro teplo analogem koeficientu teplotní vodivosti. Viz též koeficient difuze zobecněný.

angl. eddy coefficient; turbulent diffusion coefficient; slov. koeficient turbulentnej difúzie; 1993-a1

koeficient turbulentní výměny — koeficient A ve vzorci pro turbulentní tok
Q=-Asz,
kde Q je vert. tok fyz. vlastnosti s, vztažené k jednotce hmotnosti. Koeficient turbulentní výměny roste od zemského povrchu zhruba po horní hranici přízemní vrstvy atmosféry, nad ní je buď přibližně konstantní, nebo častěji pomalu klesá. Lze jej určit z měření větru a teploty vzduchu v různých výškách. S  koeficientem turbulentní difuze K je spjat vztahem
A=ρK,
kde ρ je hustota prostředí. Jako uvedená vlastnost s se může vyskytovat hybnost, teplo, vodní pára či různé znečišťující příměsi; podle toho rozlišujeme koeficient turbulentní výměny pro hybnost, teplo, vodní páru a znečišťující příměsi. Z hlediska form. analogie mezi charakteristikami turbulentního a  vazkého proudění je koeficient turbulentní výměny protějškem dyn. koeficientu vazkosti.

angl. exchange coefficient; slov. koeficient turbulentnej výmeny; 1993-a1

koeficient vazkosti (viskozity) — patří k zákl. hydrodyn. veličinám, v meteorologii se s ním setkáváme zejména ve fyzice mezní vrstvy atmosféry. Rozlišujeme koeficient vazkosti dynamický a kinematický. 1. Koeficient vazkosti dynamický je faktor úměrnosti μ ve vztahu
τ=μvn,
kde τ značí vazké napětí a ∂v/∂n změnu rychlosti proudění připadající na jednotkovou vzdálenost ve směru normály jednotkové plochy, k níž vztahujeme τ. Uvedené mat. vyjádření se obvykle nazývá Newtonovým zákonem pro vazké proudění; 2. Koeficient vazkosti kinematický je poměr dynamického koeficientu vazkosti a hustoty uvažované tekutiny, v meteorologii hustoty vzduchu.

angl. viscosity coefficient; slov. koeficient viskozity; 1993-a1

koeficient vertikální disperze — statist. veličina σz, používaná zejména při studiu vert. rozptylu pasivní příměsi v atmosféře, která charakterizuje turbulentní stav atmosféry a intenzitu rozptylu znečištění ve vert. směru. Lze ji určit např. z pulzací vert. složky vektoru větru. Viz též model Suttonův, koeficient laterální disperze.

angl. vertical dispersion coefficient; slov. koeficient vertikálnej disperzie; 1993-a1

koeficient viskozity, syn. koeficient vazkosti.

slov. koeficient viskozity; 1993-a1

koeficient zavlažení, index zavlažení — tradiční označení pro některé indexy humidity.

angl. moisture factor; slov. koeficient zavlaženia; 1993-a2

koeficient zeslabení, syn. koeficient extinkce.

angl. extinction coefficient; slov. koeficient zoslabenia; 1993-a1

kolísání klimatu, fluktuace klimatu — nepravidelné, případně periodické víceleté výkyvy klimatu kolem průměrného stavu. Tzv. sekulární kolísání klimatu se odehrávají v měřítku desítek, příp. i stovek let. Tento vývoj nicméně nemá jednostranný neboli progresivní charakter, čímž se liší od změn klimatu. Kolísání klimatu zasahují různě velké oblasti Země a projevují se výkyvy klimatických prvkůklimatologických řadách. Příčinami kolísání klimatu mohou být oscilace, způsobující dlouhodobější výkyvy všeobecné cirkulace atmosféry.

angl. climatic fluctuations; slov. kolísanie klímy; 1993-a3

koloběh vody v přírodě — nevhodné označení pro hydrologický cyklus.

slov. kolobeh vody v prírode; 1993-a3

kolo malé, syn. halo malé, ve starší české literatuře někdy užíváno jako synonymum pro korónu.

angl. halo of 22°; small halo; slov. halo 22°; 1993-a3

kolo velké, syn. halo velké, ve starší české literatuře někdy užíváno jako souhrnné označení pro halo malé a halo velké.

angl. halo of 46°; large halo; slov. halo 46°; 1993-a3

komín termický — termín používaný především piloty bezmotorových letadel a označující zónu termicky podmíněných výstupných proudů, které svou strukturou připomínají poměry uvnitř komína. Pole vertikálních rychlostí v termickém komíně je složité následkem interakce s celkově horiz. pohybem okolního vzduchu; okrajové části komína se vyznačují brzděním vystupujícího vzduchu, čímž se ve větších výškách vytvářejí víry převážně s horiz. osou, zatímco v centrální části komína má pohyb vzduchu často spirálovitý charakter. V důsledku poklesu tlaku vzduchu se průměr termického komína s výškou zvětšuje a účinkem výškového větru se komín naklání. Viz též termiky.

slov. termický komín; 1993-a2

komora klimatizační — zařízení umožňující v uzavřeném prostoru vytvořit požadované hodnoty teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu, popř. alespoň jednoho z těchto prvků. Podle toho, o který prvek se jedná, rozlišuje se termostat, hygrostat a barostat (termokomora, hygrokomora a barokomora). V meteorologii se užívá při kalibraci nebo zkoušení přístrojů. Užívá se též v klimatoterapii. Viz též klimatizace, klima umělé.

angl. climate test chamber; slov. klimatizačná komora; 1993-a3

komplex konvektivní mezosynoptický (mezoměřítkový) — (MCC z angl. mesoscale convective complex) — mezoměřítkový konv. systém (MCS) jednoznačně definovaný na základě pozorování z geosynchronních meteorologických družic tvarem a rozměry teplotního pole horní hranice oblačnosti a dobou trvání (Maddox, USA, 1980). U MCS splňujícího podmínky pro klasifikaci jako MCC musí plocha chladné horní hranice oblaků o teplotě T ≤ –32 °C přesáhnout 105 km2 a vnitřní plocha horní hranice oblačnosti o teplotě T ≤ –52 °C přesáhnout 5.104 km2. Obě podmínky musí být splněny po dobu ≥ 6 h. Tvar MCC je poměrně symetrický s hodnotou poměru rozměrů podél vedlejší a hlavní osy ≥ 0,7 v době maximálního plošného rozsahu. MCC obvykle vzniká spojením několika původně samostatných bouří, nejčastěji multicel nebo supercel, do jednoho velkého celku v prostředí se slabým okolním prouděním. Tyto systémy jsou málo pohyblivé a často doprovázené dlouhodobými intenzivními srážkami, silným větrem, krupobitím a silnými elektrickými výboji. Nelze vyloučit i výskyt tornád.

angl. mesoscale convective complex; slov. mezosynoptický konvektívny komplex; 2014

koncentrace znečišťující látky v ovzduší denní — aritmetický průměr koncentrace znečisťující látky zjištěný na stanoveném místě za interval 24 h (v ČR často od 7 h do 7 h SEČ následujícího dne).

angl. daily concentration of heterogeneous matter in the atmosphere; slov. denná koncentrácia znečisťujúcich látok v ovzduší; 1993-b3

koncentrace znečišťující látky v ovzduší krátkodobá — stř. hodnota koncentrace znečisťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě v časovém intervalu řádu minut (v ČR obvykle 60 min. apod.).Vyjadřuje způsobem postačitelným pro praxi krátkodobé extrémní hodnoty znečištění ovzduší.

angl. short-term concentration of heterogeneous matter in atmosphere; slov. krátkodobá koncentrácia znečisťujúcich látok v ovzduší; 1993-b3

koncentrace znečišťující látky v ovzduší roční — prům. (aritmetický průměr) hodnota koncentrace znečisťující látky v ovzduší zjištěná na stanoveném místě za období jednoho roku.

angl. annual concentration of heterogeneous matter in atmosphere; slov. ročná koncentrácia znečisťujúcich látok v ovzduší; 1993-b3

koncentrace hodinová, viz koncentrace znečisťující látky v ovzduší krátkodobá.

angl. hour concentration; slov. hodinová koncentrácia; 1993-b3

koncentrace znečisťujících látek — množství znečisťujících látek v jednotce objemu vzduchu. U plynných znečišťujících látek musí být objem normován při teplotě 293 K a atmosférickém tlaku 101,3 kPa. U částic a látek, které se mají v částicích analyzovat (např. olovo), se objem odběru vzorků vztahuje k vnějším podmínkám, jako jsou teplota a atmosférický tlak v den měření. Vyjadřuje se buď v rozměru hmotnost na objem, zpravidla v µg.m–3, popř. mg.m–3, nebo v rozměru objemu na objem, tj. počtem objemových částí sledované plynné látky v miliónu objemových částí vzduchu (ppm = parts per million), při menších hodnotách koncentrace znečisťujících látekv miliardě částí vzduchu (ppb = part per billion; billion v amer. angličtině = miliarda). Jednotky ppm a ppb se používají především v anglosaské literatuře. Např. pro SO2 za standardních podmínek přibližně platí, že 1 ppb = 2,66 µg.m–3, 1 µg.m–3 = 0,38 ppb. V oblasti čistoty ovzduší se jako koncentrace znečisťující látky někdy fyz. nesprávně označuje hmotnost znečisťující látky obsažená v jednotce hmotnosti vzduchu. Směrnice Evropské unie, implementované do vnitrostátního práva členských států, stanovují nejvyšší přípustné koncentrace (NPK) znečišťujících látek v ovzduší a povolené počty jejich překročení. Viz též hygiena ovzduší, imise, měření znečištění ovzduší.

angl. concentration of harmful substances; slov. koncentrácia znečiťujúcich látok; 1993-b3

kondenzace turbulentní — označení pro kondenzaci vodní páry, ke které dochází ve vzduchu blízkém stavu nasycení následkem neuspořádaných vert. turbulentních pohybů. Turbulentní kondenzací mohou vznikat turbulentní oblaky. Při pokročilém matematickém modelování procesů oblačné mikrofyziky je i tento proces součástí parametrizace nukleace vody.

angl. turbulent condensation; slov. turbulentná kondenzácia; 1993-a3

kondenzace vodní páry — fázový přechod vody ze skupenství plynného (vodní pára) do skupenství kapalného (voda), při němž dochází k uvolňování latentního tepla kondenzace. Kondenzace vodní páry se uplatňuje v atmosféře při vzniku a růstu oblačných a mlžných kapiček, na zemském povrchu při vzniku kapiček rosy, nebo ovlhnutí předmětů při styku relativně teplého vlhkého vzduchu s chladnějším podkladem. Viz též heterogenní nukleace, kondenzační jádra, koalescence.

angl. condensation of water vapour; water vapour condensation; slov. kondenzácia vodnej pary; 1993-a3

kondenzátor sférický, zemský — pojem používaný při popisu základní el. struktury atmosféry, zejména v souvislosti s elektřinou klidného ovzduší. Záporná deska je tvořena zemským povrchem, kladná deska elektrosférou.

angl. earth condensator; 2016

kondenzátor zemský, viz kondezátor sférický.

2016

konfluence — míra sbíhavosti proudnic v poli proudění. Někdy se nesprávně zaměňuje s konvergencí proudění. Viz též čára konfluence.

angl. confluence; slov. konfluencia; 1993-a2

konfluence orografická (topografická) — zesílená konfluence podmíněná orografickou překážkou a projevující se horiz. nebo vert. zhuštěním proudnic. Nejpříznivější podmínky pro orografickou konfluenci jsou v horských průsmycích na návětrné straně hor a za orografickou překážkou obtékanou studeným vzduchem. Viz též efekt nálevkový.

angl. orographic confluence; slov. orografická konfluencia; 1993-a3

konfluence topografická, syn. konfluence orografická.

angl. topographic confluence; slov. topografická konfluencia; 1993-a1

konimetr, syn. prachoměr.

angl. konimeter; slov. konimeter; 1993-a1

konstanta Avogadrova – počet částic dané látky v jednom molu. Její hodnota činí 6,022 140 857.1023 mol-1. V literatuře se někdy jako syn. vyskytuje Avogadrovo číslo, což však není korektní, neboť tato veličina má fyzikální rozměr.

angl. Avogadro constant; 2016

konstanta Boltzmannova – množství energie potřebné k zahřátí jedné částice (molekuly) ideálního plynu o jeden kelvin, lze ji vyjádřit jako podíl univerzální plynové konstantyAvogadrovy konstanty, má hodnotu 1,380 648.10-23 J.K-1.

angl. Boltzmann constant; 2016

konstanta plynová měrná – konstanta úměrnosti ve stavové rovnici daného ideálního plynu. Je vlastností plynu a lze ji vyjádřit vztahem R = R* / m, kde R* je univerzální plynová konstantam značí relativní (poměrnou) molekulovou hmotnost plynu. Pro suchý vzduch platí Rd = 287,04 J.kg–1.K–1 a pro vodní páru je Rv = 461,5 J.kg–1.K–1. Ve stavové rovnici pro vlhký vzduch používáme hodnotu Rd a teplotu nahrazujeme hodnotou teploty virtuální. Viz též teplo měrné, Mayerův vztah.

angl. specific gas constant; slov. merná plynová konštanta; 1993-a3

konstanta plynová univerzální — odpovídá hodnotě měrné plynové konstanty daného plynu vynásobené jeho relativní (poměrnou) molekulovou hmotnost plynu. Hodnota univerzální plynové konstanty R* = 8,314 J.K–1.mol–1, je stejná pro všechny ideální plyny a odpovídá součinu Avogadrova čísla a Boltzmanovy konstanty.

angl. universal gas constant; slov. univerzálna plynová konštanta; 1993-a3

konstanta psychrometrická, viz koeficient psychrometrický.

angl. psychrometric constant; slov. psychrometrická konštanta; 1993-a1

konstanta sluneční, syn. konstanta solární.

angl. solar constant; slov. slnečná konštanta; 1993-a1

konstanta solární (sluneční) — celkové množství zářivé energie Slunce dopadající v celém spektru na horní hranici atmosféry Země za jednotku času na jednotku plochy, kolmou ke slunečním paprskům, a vztažené na stř. vzdálenost Země od Slunce. Na základě družicových měření je hodnota solární konstanty nejčastěji uváděna jako 1 366 W.m–2. Termín solární konstanta není zcela přesný, protože její hodnoty kolísají o  několik desetin %, např. v důsledku sluneční aktivity. Dlouhodobé změny solární konstanty jsou pokládány za jednu z možných příčin globálních změn klimatu. Pro meteorologii je solární konstanta důležitým výchozím parametrem radiační bilance soustavy Země – atmosféra.

angl. solar constant; slov. solárna konštanta; 1993-a3

konstanta Stefanova a Boltzmannova, viz zákon Stefanův a Boltzmannův.

angl. Stefan and Boltzmann constant; 2016

konstanta von Kármánova — jedna z význačných aerodyn. veličin. Nemá fyz. rozměr a její hodnota je blízká 0,4. Vystupuje jako konstanta úměrnosti x ve vztahu pro směšovací délku l turbulentních elementů
I=x.(z+z0),
kde z znáči výšku nad zemským povrchem a z0 parametr drsnosti zemského povrchu. V met. aplikacích se vyskytuje ve vztazích vyjadřujících vert. průběh rychlosti proudění v přízemní vrstvě atmosféry. Viz též měřítko vírů v atmosféře.

angl. Karman constant; slov. von Kármánova konštanta; 1993-a3

kontaminace — v čes. met. literatuře méně používaný termín pro znečištění ovzduší.

angl. contamination; slov. kontaminácia; 1993-a3

kontinentalita klimatu — souhrn vlastností klimatu podmíněných působením pevniny na procesy geneze klimatu, a to v protikladu k oceánitě klimatu. Obecně vzrůstá směrem od oceánu do nitra pevniny, přičemž je charakteristická pro vnitrozemí rozlehlých pevnin a pro oblasti ležící od pobřeží proti směru převládajícího větru. Relativně kontinentální je i klima pobřeží omývaných studenými oceánskými proudy. Mezi oceánickým a kontinentálním klimatem může existovat široké pásmo přechodného klimatu nebo naopak výrazný klimatický předěl, způsobený nejčastěji meridionálně orientovanou klimatickou bariérou. V členitém reliéfu je míra kontinentality značně heterogenní v závislosti na jeho tvarech. Kontinentalita klimatu se projevuje v ročním, případně i denním chodu řady klimatických prvků, přičemž tyto projevy nemusí být stejně výrazné. Z tohoto hlediska rozlišujeme především kontinentalitu klimatu termickouombrickou, dále pak barickou, vyjádřenou v tlakovém poli přítomností sezonních akčních center atmosféry. Kromě toho se kontinentalita klimatu projevuje v průměru menší relativní vlhkostí vzduchu, menší rychlostí větru a menší oblačností v létě a ve dne. Dynamická klimatologie rozeznává dynamickou kontinentalitu podle četnosti výskytu pevninského, resp. mořského vzduchu. Pro vyjádření míry kontinentality klimatu bylo navrženo mnoho indexů kontinentality, ta nicméně může kolísat během roku nebo se měnit v čase v souvislosti s kolísáním klimatu, případně změnami klimatu.

angl. continentality of climate; slov. kontinentalita klímy; 1993-a3

kontinentalita klimatu hygrická — zast. syn. pro ombrickou kontinentalitu klimatu, popř. takovou, která se projevuje pouze v ročním chodu, nikoli v úhrnu srážek.

angl. hygric continentality of climate; slov. hygrická kontinentalita klímy; 1993-a3

kontinentalita klimatu ombrická — druh kontinentality klimatu projevující se v úhrnech a režimu srážek. Návětří a hřebeny hor mívají z tohoto hlediska větší oceánitu klimatu, avšak od určité nadmořské výšky lze pozorovat inverzi srážek a v závětří hor je ombrická kontinentalita klimatu obzvlášť výrazná. Kontinentální klima se vyznačuje méně vyrovnaným srážkovým režimem, přičemž maximum srážek se přesouvá do jarních měsíců. Viz též index kontinentality.

slov. ombrická kontinentalita klímy; 1993-a3

kontinentalita klimatu termická — zákl. druh kontinentality klimatu, podmíněný specifickými tepelnými vlastnostmi aktivní vrstvy pevniny. Je silně ovlivněna tvary reliéfu, přičemž je větší v údolích a kotlinách než na hřebenech hor. Projevuje se především velmi výrazným ročním chodem teploty vzduchu i zvýrazněním jejího denního chodu, s výskytem ročního maxima i minima brzy po slunovratech. Míru termické kontinentality, resp. oceánity klimatu lze zjednodušeně vyjádřit pomocí prům. roční amplitudy teploty vzduchu, ta je nicméně ovlivňována i radiačními faktory, proto místa s různou zeměp. šířkou musí být porovnána pomocí některého indexu kontinentality.

angl. thermal continentality of climate; slov. termická kontinentalita klímy; 1993-a3

konvekce — v meteorologii vzestupné a kompenzační sestupné pohyby vzduchu v atmosféře, přičemž vzestupné pohyby mívají větší rychlost. Konvekce je v obvyklém fyzikálním smyslu vyvolávána archimedovskými vztlakovými silami, vznikajícími následkem horiz. nehomogenit hustoty vzduchu při zemském povrchu a ve volné atmosféře. Tyto nehomogenity se projevují hlavně jako nehomogenity teplotní. V meteorologii se však do pojmu konvekce běžně zahrnují i vzestupné pohyby v oblastech frontálních či jiných atmosférických rozhraní, dále pak vert. pohyby vzduchu při obtékání orografických překážek, popř. při proudění nad povrchem s prostorově proměnnou drsností. Podstatným mechanizmem pro vývoj konvekce jsou vynucené vzestupné pohyby na frontálních či jiných atmosférických rozhraních. Konvekce při zemském povrchu vzniká též vlivem orografie, popř. vlivem proměnné drsností povrchu. Vývoj konvekce je významně podporován baroklinitou v atmosféře, sbíhavostí v poli proudění ve spodní troposféře a odchylkami od hydrostatické rovnováhy při rychlejším poklesu atmosférického tlaku s výškou (oblasti výškových cyklon a brázd nízkého tlaku).
Konvekci v atmosféře dělíme z různých hledisek, např. podle vertikálního rozsahu na konvekci mělkoukonvekci vertikálně mohutnou nebo podle iniciačního mechanizmu na konvekci termickoukonvekci vynucenou aj. Konvekce se významně podílí na vertikálním transportu hybnosti, tepla, vlhkosti a dalších komponent atmosféry od zemského povrchu do vyšších hladin a patří k jevům mezosynoptického měřítka nebo mikroměřítka. Rychlosti vzestupných pohybů jsou řádu jednotek až desítek m.s–1. V extrémních případech dosahují až hodnot kolem 65 m.s–1. Viz též komín termický, oblak konv., bouře konv.. Mimo meteorologii se s konvekcí setkáváme v astronomii, geofyzice i v dalších oborech.

angl. convection; slov. konvekcia; 1993-a3

konvekce Bénardova, viz konvekce buněčná.

angl. Benard convection; slov. Bénardova konvekcia; 2014

konvekce bezoblačná — konvekce, při níž vzestupné pohyby nedosahují do výšky kondenzační hladiny, a nedochází tedy k vývoji konv. oblaků. V některých případech, končí-li vzestupné proudy v blízkosti kondenzační hladiny, může být horní hranice výstupných konv. proudů patrná pouhým okem jako místní zběleni modré barvy oblohy vlivem slabé koncentrace drobných kondenzačních produktů (slang. označované jako „mlžinka“).

angl. convection in clear air; slov. bezoblačná konvekcia; 1993-a2

konvekce buněčná (celulární) — konvekce, která se vyskytuje za vhodných podmínek v atmosféře nebo je pozorovaná při labor. experimentech a která se projevuje uspořádanou strukturou konv. buněk, z nichž každá obsahuje výstupný a sestupný proud vzduchu. Horiz. rozměry konv. buněk v reálné atmosféře jsou nejčastěji řádově km a jejich tvar může nabývat rozmanitých podob. V labor. podmínkách byly např. pozorovány buňky, které mají v horiz. řezu tvar šestiúhelníku (tvarová podobnost s buňkami včelího plástu), nebo přibližně kruhu, přičemž výstupné proudy jsou ve středu a sestupné na okrajích. Struktura oblačnosti tohoto typu, kterou lze pozorovat na snímcích z meteorologických družic, se vyznačuje pravidelně uspořádanými oblaky obklopenými bezoblačným prostředím a označuje se jako uzavřené cely. Vyskytují se však i buňky s vert. osou, které mají ve svém středu sestupné proudy a projevují se bezoblačným středem obklopeným oblačností. Označují se jako otevřené konv. cely. Konvekce tohoto druhu bývá v literatuře označována též jako Bénardova konvekce nebo Rayleighova a Bénardova konvekce. Často se vyskytují i buňky válcovitého tvaru s horiz. osou ve směru převládajícího proudění, které vytvářejí pásy výstupných a sestupných pohybů. Konv. oblaky pak tvoří řady, tzv. oblačné ulice. Pro vznik konv. buněk je třeba, aby vertikální teplotní gradient přesahoval určitou kritickou hodnotu, která závisí na tloušťce vrstvy konvekce a na intenzitě turbulence. Vývoj buněčné konvekce a tvar buněk je významně ovlivňován rychlostí a vert. střihem větru.

angl. cellular convection; slov. celulárna konvekcia; 1993-a3

konvekce dynamická — podle některých starších autorů označení vert. cirkulace vzduchu v oblasti tlakových útvarů synoptického měřítka. Jde především o výstupné pohyby v oblastech nízkého tlaku a sestupné pohyby v oblastech vysokého tlaku vzduchu, které však dosahují pouze řádové rychlostí 10–2 m.s–1. Nejedná se tedy o konvekci v obvyklém slova smyslu a v současné době se tento termín prakticky nepoužívá.

angl. dynamic convection; slov. dynamická konvekcia; 1993-a3

konvekce insolační — v současné době poměrně zřídka používané označení pro termickou konvekci vyvolanou přehřátím vzduchu vlivem insolace na zemském povrchu.

angl. insolation convection; slov. inzolačná konvekcia; 1993-a2

konvekce mechanická — v met. nevhodné a jen zřídka se vyskytující označení pro vynucenou konvekci. Využívá označení pro mechanicky vynucené výstupy teplého vzduchu používané v některých technických aplikacích, např. při sterilizaci.

angl. mechanic convection; slov. mechanická konvekcia; 1993-a3

konvekce mělká — konvekce omezená na nižší hladiny troposféry (do cca 3 km), projevující se vývojem nesrážkové oblačnosti. Viz též konvekce termická.

angl. shallow convection; slov. plytká konvekcia; 1993-a3

konvekce Rayleighova a Bénardova, viz konvekce buněčná.

angl. Rayleigh – Benard convection; slov. Rayleighova-Bénardova konvekcia; 2014

konvekce spontánní (vnořená) — konv. pohyby vznikající v libovolné hladině (výšce) nad zemským povrchem v instabilních vrstvách atmosféry. Pokud dojde k jejímu vývoji v prostředí vrstevnaté srážkové oblačnosti, hovoříme o vnořené konvekci, která se může projevit lokálním zesílením vrstevnatých srážek.

angl. spontaneous convection; slov. spontánna konvekcia; 1993-a3

konvekce šikmá, viz instabilita symetrická.

angl. slantwise convection; slov. šikmá konvekcia; 2014

konvekce termická — konvekce vyvolaná působením archimedovských vztlakových sil vzniklých následkem horiz. teplotních nehomogenit, které jsou zpravidla způsobeny nerovnoměrným radiačním ohříváním zemského povrchu. Rozvoji termické konvekce významně napomáhá instabilní teplotní zvrstvení atmosféry, zatímco stabilní zvrstvení ji potlačuje. Leží-li horní hladina konvekce výše než kondenzační hladina, dochází ke vzniku konv. oblaků. V tomto případě se hovoří o oblačné konvekci. Leží-li horní hladina konvekce níže než kondenzační hladina, mluvíme o bezoblačné konvekci. Termická konvekce bývá doprovázena termickou turbulencí. Pro termickou konvekci se zvláště ve sportovním letectví používá slang, označení „termika", Viz též termiky.

angl. thermal convection; slov. termická konvekcia; 1993-a3

konvekce termická nočnítermická konvekce, která je důsledkem poklesu stability vrstvy ovzduší, v jejíž horní části došlo v nočních hodinách k poklesu teploty radiačním ochlazením. Typickým příkladem je vznik či zesílení nočních konv. bouří.

angl. nocturnal thermal convection; slov. nočná termická konvekcia; 1993-a3

konvekce uspořádaná — 1. konvekce s prostorově uspořádanou buněčnou strukturou, viz buněčná konvekce; 2. konvekce uspořádaná do tvaru pásů, které souvisejí s polohou studených front druhého druhu nebo čar instability.

angl. regular convection; slov. usporiadaná konvekcia; 1993-a3

konvekce vertikálně mohutná (hluboká, pronikavá) — konvekce o velkém vertikálním i horizontálním rozsahu, často zasahující celou troposféru a někdy i pronikající 2 až 3 km nad tropopauzu. Jejím projevem jsou konv. bouře.

slov. vertikálne mohutná konvekcia; 2014

konvekce volná — konvekce, která se vyvíjí vlivem archimedovských vztlakových sil. V aerologické a synoptické praxi se touto konvekcí obvykle rozumí konvekce nad hladinou volné konvekce ve vrstvě existence CAPE. Viz též vertikální instabilita atmosféry, křivka stavová.

angl. free convection; slov. voľná konvekcia; 1993-a3

konvekce vynucená — konvekce, k jejímuž rozvoji dává počáteční impulz proudění vzduchu přes orografické překážky, výkluzné pohyby vzduchu v oblasti frontálních rozhraní, popř. prostorová proměnnost drsnosti podkladu. Vynucená konvekce je doprovázena mechanickou turbulencí, přičemž rozměry turbulentních vírů jsou malé ve srovnání s rozměry konv. elementů.

angl. forced convection; slov. vynútená konvekcia; 1993-a2

konvence vídeňská na ochranu ozonové vrstvy — mezinárodní úmluva deklarovaná ve Vídni 1985 s cílem zahájit aktivní ochranu ozonové vrstvy. V následujících letech se k Vídeňské konvenci připojila většina členských zemí OSN a  řada mezinárodních organizací. Prvním právně závazným dokumentem VK se stal „Montrealský protokol“ o látkách poškozujících ozonovou vrstvu z r. 1987, který stanovil seznam těchto látek a časový harmonogram omezování jejich výroby a spotřeby. Montrealský protokol byl v následujících letech značně rozšířen a zpřísněn formou dodatků. Pro jejich signatáře vyplývají právně závazná realizační opatření. ČR je signatářem Videňské konvence a Montrealského protokolu včetně všech jeho dodatků.

slov. viedenská konvencia na ochranu ozónovej vrstvy; 2014

konvergence proudění, viz divergence proudění.

angl. convergence of wind; slov. konvergencia prúdenia; 1993-a1

konzultace meteorologická — jeden z pracovních nástrojů užívaných v meteorologických službách v procesu přípravy předpovědi počasí. Výsledkem konzultace je jednotný názor meteorologů na časové a prostorové aspekty předpovědi počasí v daný okamžik. V ČHMÚ se meteorologická konzultace běžně užívá pro komunikaci centrálního a regionálních prognózních pracovišť.

slov. meteorologická konzultácia; 2014

korekce, viz oprava.

angl. correction; slov. korekcia; 1993-a1

korekce družicových dat — potlačení či odstranění různých chyb a nepřesností měření přístroji na meteorologických družicích, případně cílená úprava některých jejich vlastností. Zahrnuje např. geometrické korekce, filtraci šumu, odstranění chybných dat, konverzi dat na určitou nominální polohu družice (u geostacionárních družic), aj.

angl. satellite data corrections; slov. korekcie družicových údajov; 1993-a3

korónafotometeor, vznikající ohybem světla na vodních kapičkách kouřma, mlhy nebo oblaků; je tvořený jedním nebo více sledy (sériemi) soustředných barevných kruhů (prstenců) poměrně malého průměru kolem Slunce nebo Měsíce; sérií bývá jen zřídka více než tři. V každé sérii je uvnitř fialová nebo modrá barva, vnější kruh je červený a mezi nimi se vyskytují ostatní barvy. Velikost a jas barev koróny závisí na spektru velikostí vodních kapiček. V případě kapiček o shodných velikostech je koróna nejvýraznější. Úplné vysvětlení koróny na základě ohybu světla podal franc. fyzik E. Verdet v r. 1852. Viz též aureola, kolo malé.

angl. corona; slov. koróna; 1993-a3

koróna pylovákoróna kolem světelného zdroje, zpravidla kolem Slunce, působená ohybem přímých paprsků na konturách pylových částic rozptýlených ve vzduchu. V odb. literatuře bývá zmiňována především v souvislostech s obdobími kvetení rozsáhlých lesních komplexů severských lesů. V detailech se na jejím vzhledu uplatňují odlišnosti pylových částic (obvykle větší rozměry a výrazně nesférické tvary) od vodních kapiček, na nichž vznikají běžné koróny.

angl. pollen corona; slov. peľová koróna; 2014

korouhev větrná — zast. označení pro větrnou směrovku, zpravidla doplněnou anemometrem s výkyvnou deskou.

angl. wind vane; slov. veterná koruhva; 1993-a2

koruna vlajková, viz strom vlajkový.

slov. zástavovitá koruna; 1993-a1

košava — mírný až silný nárazovitý vítr jv. směru v sev. Srbsku. Vyskytuje se v chladném pololetí (od října do dubna), nejčastěji trvá 2 až 3 dny, výjimečně až 30 dnů. Jeho nárazy dosahují 25 až 35 m.s–1, max. rychlosti dosahuje košava ve výšce kolem 300 m nad zemí. Jde o nízkohladinové tryskové proudění v mezní vrstvě atmosféry na okraji anticyklony nad Ukrajinou, zesilované orografií Karpat a Balkánu. Oblast, v níž se košava projevuje, mívá délku zpravidla kolem 300 km a šířku kolem 200 km. Při košavě převládá málooblačné počasí beze srážek s teplotami vzduchu závisejícími na charakteru advehované vzduchové hmoty. Košava působí značné škody v  zemědělství (odnos osevů, nánosy písku), v dopravě a energetice (při teplé advekci škody způsobené námrazou na el. vedení).

angl. kossava; slov. košava; 1993-a1

kotlina mrazová — konkávní (dutý) útvar reliéfu, obvykle kotlina nebo úzké údolí, v němž se mrazy vyskytují častěji než v okolí a mají větší intenzitu. Jsou podmíněny především menší ventilací (provětráváním) a nahromaděním stud. vzduchu. Mrazová kotlina se může vytvořit i za umělými překážkami, např. za železničním náspem, který brání odtékání stud. vzduchu do nižších poloh. Viz též jezero studeného vzduchu.

angl. frost hollow; frost pocket; slov. mrazová kotlina; 1993-a1

kouř — produkty hoření látek všech skupenství rozptýlené ve vzduchu. Částice kouře mají různou velikost i fyz. a chem. vlastnosti. Pevné složky kouře jsou jedním z litometeorů. Viz též vlečka kouřová.

angl. smoke; slov. dym; 1993-a3

kouřmohydrometeor snižující vodorovnou dohlednost nejvýše na 1 km. Kouřmo je atmosférický aerosol z mikroskopických vodních kapiček nebo vlhkých hygroskopických částeček vznášejících se ve vrstvě vzduchu při zemi. V pozorovatelské praxi se kouřmo zaznamenává jen při dohlednosti od 1 do 10 km, obecně však horní hranice dohlednosti pro kouřmo není stanovena. Na rozdíl od mlhy, v níž vodorovná dohlednost je menší než 1 km, při kouřmu není vzduch vodními parami nasycen, i když relativní vlhkost vzduchu je i při něm vysoká. Český termín „kouřmo“ není zcela výstižný, neboť jev nesouvisí s kouřem. Kouřmo nelze zaměňovat se zákalem, patřícím mezi litometeory.

angl. mist; slov. dymno; 1993-a3

krabička aneroidová Vidieho, dóza Vidieho — kovová krabička s tenkými stěnami z pružného materiálu, z níž je částečně nebo zcela vyčerpán vzduch. Vzdálenost stěn Vidieho aneroidové krabičky se zmenšuje při růstu tlaku vzduchu a zvětšuje při jeho poklesu. Starší Vidieho aneroidové krabičky mají vnitřní nebo vnější napínací pružiny, novější jsou samopružící. Deformaci stěn Vidieho aneroidové krabičky rušivě ovlivňuje teplota okolního vzduchu. Její vliv se kompenzuje zbytkovou náplní vzduchu v krabičce, zařazením bimetalu do převodního systému nebo volbou materiálů s vhodnými koeficienty roztažnosti. Vidieho aneroidová krabička se používá jako čidlo aneroidu nebo barografů.

angl. aneroid capsule; pressure capsule; slov. Vidieho aneroidová škatuľka; 1993-a2

kreslení povětrnostních map — zakreslování meteorologických informací, tj. pozorovaných hodnot met. prvků nebo jevů po jejich dekódování z meteorologických zpráv do podkladových map různých zobrazení a měřítek. Informace se zakreslují pomocí znaků a číslic uspořádaných kolem staničního kroužku podle příslušného staničního modelu, odlišného podle měřítka mapy, jejího účelu a druhu. Kreslení povětrnostních map se provádí automaticky pomocí výpočetní techniky. Dříve se povětrnostní mapy kreslily ručně, což bylo časově i personálně velmi náročné. Viz též analýza synoptických map.

angl. drawing of weather charts; slov. kreslenie poveternostných máp; 1993-a3

kritéria podobnostní — kritéria používaná při modelování proudění tekutin k zachování tzv. dynamické podobnosti, tzn. k zajištění toho, aby proudění na modelu mělo podobnou strukturu a geometrii jako odpovídající proudění v modelované skutečnosti. K vyjádření těchto kritérií se v hydrodynamice a aerodynamice používají různá bezrozměrná čísla, např. číslo Reynoldsovo, Froudeho, Machovo, Nusseltovo, Pecletovo, Prandtlovo, Richardsonovo, Rossbyho, Rayleighovo, Eckertovo, Schmidtovo, představující vzájemné poměry dvojic různých působících sil nebo toků veličin.

angl. similarity criteria; slov. podobnostné kritéria; 2014

kroupy — kulové, kuželovité nebo i nepravidelné kusy ledu o průměru 5 až 50 mm, někdy i větším, které mohou vznikat v konv. bouřích v oblacích druhu cumulonimbus s velkou vertikální mohutností a rychlostí výstupného proudu. K největším úředně zdokumentovaným kroupám patří kroupa o hmotnosti 766 g a obvodu 44 cm, která spadla za bouřky v Kansasu (USA) dne 3. září 1970; předpokládá se, že její rychlost dopadu na zemský povrch činila 43 m.s–1 (155 km.h–1). Podmínkou pro vývoj krup je vznik zárodků krup rostoucích za vhodných podmínek zachycováním a  namrzáním kapek přechlazené vody, které do oblasti vývoje krup dopravuje výstupný proud. Na řezu velkými kroupami mohou být zřetelně patrné vrstvy ledu o různé koncentraci vzduchových bublin. Jsou výsledkem vlivu tepelné bilance rostoucí kroupy na průběh namrzání zachycených přechlazených kapek. Rozeznáváme dva základní režimy růstu označované jako mokrý (vlhký) růstsuchý růst kroupy. Podle toho, který z uvedených dvou režimů narůstání ledu v určitém časovém intervalu převládá, se u  velkých krup mohou střídat vrstvy více a méně homogenního ledu, které se na řezu kroupou jeví jako různě průzračné. Pádová rychlost krup dosahuje až 45 m.s–1 a závisí na velikosti krup a jejich tvaru. Matematické modelové studie kroupotvorného oblaku neprokázaly opakované propadávání a stoupání krup oblakem. Ukázaly však, že určitá malá část modelových trajektorií může mít spirálovitý tvar. Při výskytu krup se ve zprávě SYNOP uvádí maximální průměr krup. Intenzivní forma těchto srážek (krupobití) působí značné hospodářské škody především na zeměd. kulturách. Viz též ochrana před krupobitím.

angl. hail; slov. krúpy; 1993-a3

kroužek staniční — kroužek na synoptické mapě, který je situován v místě met. stanice a kolem něhož se zakreslují mezinárodně dohodnutým způsobem výsledky met. pozorování na této stanici. Poloha horských meteorologických stanic je vyznačena čtverečkem. Viz též model staniční.

angl. middle part of surface plotting model; slov. staničný krúžok; 1993-a1

kruh Bishopůvfotometeor, který lze pozorovat za jasné oblohy jako červenohnědý prstenec kolem Slunce a jehož vnitřní okraj má poloměr kolem 10° a vnější kolem 20°. Při snižování výšky Slunce nad obzorem se oba poloměry zvětšují. Vzniká ohybem světla na pevných částicích, obvykle vulkanického původu. Úkaz je nazván podle S. Bishopa, který jej poprvé pozoroval a popsal 5. září 1883 v Honolulu, po výbuchu sopky Krakatoa. Viz též jev ohybový.

angl. Bishop's ring; slov. Bishopov kruh; 1993-a1

kruh horizontální, syn. kruh parhelický.

angl. horizontal ring; slov. horizontálny kruh; 1993-a1

kruh Molčanovův — pomůcka k sestrojení horiz. průmětu dráhy pilotovacího balonu v určitém měřítku na základě úhlů měřených teodolitem. Z průmětu dráhy se určuje směr a rychlost větru v různých výškách. Molčanovův kruh se skládá z pevné desky s nomogramem, otočného průsvitného kruhu a otočného průsvitného pravítka. Zařízení je pojmenováno podle aerologa P. A. Molčanova (1893–1941). Viz též měření pilotovací.

angl. pilot-balloon plotting board; slov. Molčanovov kruh; 1993-a2

kruh paraselenickýfotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Měsíc. Je obdobou kruhu parhelického, je však vyvolán měsíčním světlem. Světelná ohniska na paraselenickém kruhu jsou označována paraselenium (paměsíc), parantselenium (boční měsíc) a antiselenium (protiměsíc). Paraselenický kruh patří mezi halové jevy. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též měsíc nepravý.

angl. paraselenic circle; slov. paraselenický kruh; 1993-a1

kruh parhelický (horizontální, vedlejších sluncí) — fotometeor, projevující se jako bílý horiz. kruh, který má stejnou úhlovou výšku nad horizontem jako Slunce. V některých bodech parhelického kruhu bývají pozorovány světlé nebo dokonce duhově zářící skvrny. Tato světelná ohniska jsou nejčastěji v blízkosti průsečíků s malým halem, tzv. parhelia (paslunce), občas ve vzdálenosti 120° od Slunce, tzv. paranthelia (boční slunce) a velmi zřídka naproti Slunci, tzv. antihelium (protislunce). Parhelia někdy spojují s malým halem Lowitzovy oblouky. Parhelický kruh patří mezi halové jevy a vzniká odrazem světelných (slunečních) paprsků na vertikálně orientovaných stěnách ledových krystalků. Někdy bývají na obloze patrné pouze jeho části. Viz též slunce nepravé, kruh paraselenický.

angl. mock sun ring; parhelic circle; slov. parhelický kruh; 1993-a3

kruh vedlejších sluncí, syn. kruh parhelický.

slov. kruh vedľajších sĺnc; 1993-a1

krupice — starý název pro sněhová zrna, který se přestal používat po vydání Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965.

slov. krupica; 1993-a1

krupice sněhová — název pro sněhová zrna, který byl používán před vydáním Mezinárodního atlasu oblaků v  r. 1965. Někdy se ve stejném významu používal i termín krupice.

slov. snehová krupica; 1993-a1

krupky — srážky složené z průsvitných ledových částic převážně kulového, zřídka též kuželovitého tvaru o průměru kolem 5 mm. Krupky se vyskytují výhradně v přeháňkách. V konv. oblacích mohou krupky tvořit kroupové zárodky.

angl. small hail; slov. krúpky; 1993-a3

krupky námrazové — viz krupky.

angl. small hail; slov. námrazové krúpky; 1993-a3

krupky sněhovétuhé srážky složené z  bílých neprůsvitných ledových částic kuželovitých nebo kulatých, jejichž průměr je 2 až 5 mm. Při dopadu na tvrdý povrch odskakují a často se tříští. Většinou se vyskytují v přeháňkách spolu se sněhovými vločkami nebo dešťovými kapkami při přízemních teplotách vzduchu kolem 0 °C. Patří mezi hydrometeory.

angl. snow pellets; slov. snehové krúpky; 1993-a2

krupobitísrážka tvořená kroupami. Krupobití patří k nebezpečným jevům, které se mohou vyskytnout při konv. bouřích. Trvá zpravidla jen několik minut, výjimečně i půl hodiny, a  zasahuje obvykle jen omezenou oblast. Vyskytuje se převážně v teplé roč. době v odpoledních hodinách. Někdy mívá charakter živelních pohrom, zvláště při značné hustotě a velikosti krup a v případě, že je zasažena rozsáhlejší oblast hlavně před sklizní. K včasné identifikaci krupobití slouží meteorologické radiolokátory. Vzhledem k malému měřítku a složitosti procesů, při nichž dochází k vývoji krup, není dostatečně prostorově a časově lokalizovaná předpověď krupobití zatím možná. Viz též ochrana před krupobitím, izochalaza.

angl. hailstorm; slov. krupobitie; 1993-a3

kružnice inerčnítrajektorie, po níž se ve smyslu rotace hodinových ručiček, tj. anticyklonálně, pohybuje vzduchová částice, jestliže se mimo zónu v těsné blízkosti rovníku dostane s určitou rychlostí v svého pohybu vůči rotující Zemi do oblasti s nulovým horiz. tlakovým gradientem. Vliv tření přitom zanedbáme. Inerční kružnice je v tomto případě jedinou možnou trajektorií, na níž existuje rovnováha mezi působícími horiz. silami, tj. horiz. složkou Coriolisovy sílyodstředivou silou vzniklou zakřivením této trajektorie. Podmínku zmíněné rovnováhy vyjadřuje rovnice
v2r=λv,
kde λ je Coriolisův parametr, v rychlost pohybu vzduchové částice po inerční kružnici a r značí poloměr inerční kružnice, který se nazývá inerčním poloměrem a pro nějž zřejmě platí vztah
r=vλ.
Doba τ jednoho oběhu vzduchové částice po inerční kružnici představuje tzv. inerční periodu a určíme ji ze vzorce
τ=2πλ.
Inerční pohyby v atmosféře mají značný význam pro všeobecnou cirkulaci atmosféry i celkovou oceánicko-atmosférickou cirkulaci a  je nutno k nim přihlížet v modelech atmosféry používaných při numerických předpovědích počasí.

angl. circle of inertion; inertial circle; slov. inerciálna kružnica; 1993-a1

kryograf — přístroj na registraci hloubky promrzání půdy. Viz též měření promrzání půdy.

angl. cryograph; slov. kryograf; 1993-a3

kryogram — záznam kryografu.

angl. cryogram; slov. kryogram; 1993-a1

kryometr, viz měření promrzání půdy.

angl. cryometer; slov. kryometer; 1993-a1

kryopedometr, viz měření promrzání půdy.

angl. cryopedometer; slov. kryopedometer; 1993-a1

kryosféra — nesouvislý obal Země tvořený ledem (především v ledovcích), sněhem a permafrostem. Kryje se tedy s částí hydrosféry, pedosférylitosféry. Klimatickými podmínkami utváření kryosféry se zabývá glacioklimatologie.

angl. cryosphere; slov. kryosféra; 1993-a3

kryptoklima — označení pro mikroklima uzavřených prostor, které zavedli angl. meteorologové C. E. P. Brooks a G. J. Evans v r. 1956.

angl. cryptoclimate; slov. kryptoklíma; 1993-a1

krystalizace spontánní — proces spontánního mrznutí přechlazených kapiček v atmosféře homogenní nukleací ledu. Probíhá bez zjevné přítomnosti ledových jader a ostatních příměsí uvnitř přechlazených kapek. Spontánní krystalizace může podle pozorování nastat v oblacích při poklesu teploty pod –40 °C, někteří autoři však nevylučují možnost existence čisté přechlazené vody i při teplotách ještě nižších (–65 °C až –70 °C).

angl. spontaneous freezing; slov. spontánna kryštalizácia; 1993-a3

krystalky ledové, viz tvar ledových krystalků, koagulace.

angl. ice crystals; slov. ľadové kryštáliky; 1993-a1

krystalky sněhové — v met. nevhodné označení pro ledové krystalky různých tvarů a velikostí, které se vyskytují jednotlivě nebo ve shlucích jsou srážkové elementy při sněžení. Viz též agregace, tvar ledových krystalků, sněhové vločky.

angl. snow crystals; slov. snehové kryštáliky; 1993-a3

kryt radiační — zpravidla plastové, polouzavřené stínítko sloužící jako ochrana jednoho nebo několika pod ním umístěných met. přístrojů před rušivými účinky zářenísrážek, které však umožňuje dostatečnou přirozenou ventilaci čidel přístrojů. Nahrazuje dříve používanou meteorologickou budku.

angl. radiation screen; slov. radiačný kryt; 2014

křivka rosného bodu, depegram — grafické vyjádření průběhu teploty rosného bodu s tlakem vzduchu (výškou) na termodynamickém diagramu jako výsledek aerologického měření vlhkosti vzduchu. Využívá se pro stanovení dalších vlhkostních charakteristik volné atmosféry. Viz též křivka teplotního zvrstvení.

angl. depegram; slov. krivka rosného bodu; 1993-a2

křivka stavová — obecně grafické vyjádření změn fyz. stavu vert. se pohybující vzduchové částice. V praxi grafické vyjádření změn teploty adiabaticky vystupující či sestupující vzduchové částice na termodynamickém diagramu. Viz též děj adiabatický.

angl. state curve; slov. stavová krivka; 1993-a2

křivka teplotního zvrstvení — grafické vyjádření průběhu teploty vzduchu s výškou (tlakem) na termodynamickém diagramu. Křivku teplotního zvrstvení sestrojujeme především na základě údajů z radiosond.

angl. lapse rate curve; temperature stratification curve; slov. krivka teplotného zvrstvenia; 1993-a2

kumulonimbus, viz cumulonimbus.

slov. kumulonimbus; 1993-a1

kumulus, viz cumulus.

slov. kumulus; 1993-a1

kupa — čes. překlad termínu cumulus. Viz též oblak kupovitý.

slov. kopa; 1993-a1

kupa dešťová — čes. překlad termínu cumulonimbus.

slov. dažďová kopa; 1993-a1

kupa řasová — čes. překlad termínu cirrocumulus.

slov. riasová kopa; 1993-a1

kupa slohová — čes. překlad termínu stratocumulus.

slov. slohová kopa; 1993-a1

kupa vysoká — čes. překlad termínu altocumulus.

slov. vyvýšená kopa; 1993-a1

kvocient Meyerůvindex humidity navržený A. Meyerem (1926) ve tvaru
QM=RD
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a D prům. roč. sytostní doplněk v mm rtuťového sloupce neboli torrech.

angl. Meyer rain factor; slov. Meyerov kvocient; 1993-a3

kvocient pluviometrický, syn. koeficient pluviometrický.

angl. pluviometric quotient; slov. pluviometrický kvocient; 1993-a1

kvocient termodromickýindex kontinentality, který navrhl F. Kerner von Marilaun (1905) k vyjádření termické kontinentality klimatu. Ukazatel je založen na porovnání teplotních poměrů jara a podzimu. Počítá se z rovnice
q=100δA
kde δ je rozdíl prům. teploty vzduchu v říjnu a v dubnu a A je průměrná roční amplituda teploty vzduchu. Kladné hodnoty termodromického kvocientu vyjadřují oceánitu klimatu, záporné jeho kontinentalitu; ty se v ČR vyskytují na již. Moravě. Izolinie termodromického kvocientu byly nazvány termoizodromami.

angl. thermodromic quotient; slov. termodromický kvocient; 1993-a3

kymácení letadla — krátkodobé výchylky letadla ve vert., popř. horiz. směru, vyvolané turbulencí atmosféry v letové hladině. Kymácení letadla je termín používaný v letecké meteorologii.

angl. bumpy flight; slov. hádzanie lietadla; 1993-a2