F

faksimile, viz mapa faksimilová.

angl. facsimile; slov. faksimile; 1993-a1

faktor absorpční, syn. funkce absorpční.

angl. absorption factor; slov. absorpčný faktor; 1993-a1

faktor aridní — nevhodné označení pro index aridity.

slov. aridný faktor; 1993-a3

faktor dešťový — tradiční, avšak nevhodné označení pro některé indexy humidity.

angl. rain factor; slov. dažďový faktor; 1993-a3

faktor dešťový Langůvindex humidity, který navrhl R. Lang (1920) ve tvaru
I=R/T,
kde R je prům. roč. úhrn srážek v mm a T prům. roč. teplota vzduchu ve °C. Tato veličina měla původně vyjadřovat podmínky pro vytváření půdního humusu; později byla použita pro klasifikaci klimatu v planetárním měřítku. K tomu však není vhodná, neboť je definována jen pro T > 0. V ČR je modifikovaný Langův dešťový faktor vypočtený z dat za vegetační období používán k charakteristice sucha v jednotlivých letech. Mapa Langova dešťového faktoru je součástí Atlasu podnebí Česka (2007), viz atlas klimatu.

angl. Lang's rain factor; slov. Langov dažďový faktor; 1993-a3

faktor euryklimagenní, viz vlivy euryklimagenní.

slov. euryklimagénny faktor; 1993-a1

faktor klimagenní, syn. faktor klimatický.

slov. klimagénny faktor; 1993-a3

faktor klimatický (klimagenní, klimatotvorný) — činitel podílející se v různém měřítku na genezi klimatu. Klimatické faktory dělíme především na astronomické a pozemské, přičemž v obou skupinách najdeme jak faktory působící soustavně, tak i epizodické. V případě astronomických faktorů jsou to např. vlastnosti záření Slunce a planety Země jako celku (tvar oběžné dráhy, sklon osy její rotace), resp. impakty vesmírných těles. Pozemské faktory zahrnují celou řadu vlastností a procesů v rámci klimatického systému, jako jsou energetická bilance, složení atmosféry Země, všeobecná cirkulace atmosféry a hydrosféry, charakter aktivního povrchu, zemský vulkanizmus apod. Významným klimatickým činitelem se zejména v posledních několika staletích stal člověk, který podstatně modifikuje některé pozemské faktory.

angl. climatic factor; slov. klimatický faktor; 1993-a1

faktor klimatotvorný, syn. faktor klimatický.

slov. klimatotvorný faktor; 1993-a1

faktor stenoklimagenní, viz vlivy stenoklimagenní.

slov. stenoklimagénny faktor; 1993-a1

faktor ventilační, index ventilační, viz vrstva směšovací.

angl. ventilation (venting) factor; slov. ventilačný faktor; 1993-a2

faktor zákalový Linkeho — charakteristika zeslabení slunečního záření v atmosféře v celém rozsahu spektra, která je definována poměrem extinkce reálné atmosféry obsahující zejména vodní páru a atm. aerosol k extinkci čisté a suché (Rayleightovy) atmosféry. Linkeho zákalový faktor vyjadřuje počet těchto ideálních atmosfér zeslabujících sluneční záření stejně jako reálná atmosféra. Určuje se z měření přímého slunečního záření pomocí pyrheliometrů nebo aktinometrů. Uvedenou charakteristiku definoval něm. meteorolog F. Linke v r. 1922. Hodnoty faktoru se obvykle pohybují v rozmezí 2 (studený a čistý vzduch) až 6 (vzduch znečištěný aerosolem).

angl. Linke turbidity factor; slov. Linkeho zákalový faktor; 1993-a3

faktory klimatu antropogenní — lidské zásahy do geneze klimatu. Globální klimatické poměry mohou být lidskou činností ovlivňovány obzvláště v důsledku zvyšování výroby energie, růstu koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu a růstu koncentrace atmosférického aerosolu, které způsobují změny radiačního a termického režimu atmosféry. Prokazatelné výrazné změny klimatu vyvolává člověk v  měřítkách mikroklimatumezoklimatu, popř. místního klimatu, a to i změnou vlastností aktivního povrchu. Viz též meliorace klimatu, ovlivňování klimatu.

angl. anthropogenic factors of climate; slov. antropogénne faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu astronomické — činitelé vyplývající z postavení Země vůči Slunci, z jejího pohybu a tvaru. Je to sférický tvar Země, její rotace, revoluce (oběh okolo Slunce) a sklon zemské osy k rovině ekliptiky. Astronomické faktory klimatu určují tok zářivé energie Slunce dopadající na zemský povrch a podmiňující její šířkové rozdělení na Zemi. Viz též klima solární.

angl. astronomical factors of climate; slov. astronomické faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu cirkulační — vlivy cirkulačních procesů v atmosféře, uplatňující se při genezi klimatu v určité oblasti. Působí různě v rozdílných kategoriích klimatu. Planetární cirkulace ovlivňuje klima velkých územních celků (např. kontinentů, oceánů), zatímco v klimatických poměrech menších oblastí se odrážejí mezocirkulační a mikrocirkulační faktory. Projevují se buď ve všech, nebo jen v některých met. prvcích, což je možné pozorovat po celý rok nebo jen v některé roč. době, popř. jen v některé denní době, např. větrné poměry určité lokality, výskyt mlh, inverze teploty vzduchu, výskyt srážek a jejich intenzity, min. i max. teploty, sluneční svit aj. Viz též kategorizace klimatu.

angl. circulation factors of climate; slov. cirkulačné faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu geografické — činitelé vyvolávající fyzickogeografickou podmíněnost a specifičnost klimatogenetických procesů, a tím i klimatu, chodu klimatických prvků a prostorové diferenciace klimatu. Jsou to zeměp. šířka, nadm. výška, rozložení pevnin a oceánů (moří), na souši vzdálenost od moře, na moři vzdálenost od pevniny, tvary reliéfu zemského povrchu, mořské proudy, výskyt vod na pevnině a dále půdní, rostlinný, sněhový a lesní kryt. Termín navrhl S. P. Chromov ve snaze oddělit tyto činitele od radiačních faktorů klimatu.

angl. geographical factors of climate; slov. geografické faktory klímy; 1993-a1

faktory klimatu radiačníradiační toky v atmosféře, na aktivním povrchu a v hydrosféře. Základním radiačním faktorem klimatu je pouze sluneční záření, dopadající na horní hranici atmosféry. Ostatní toky zářivé energie, podmíněné transformací slun. záření v atmosféře a na zemském povrchu, jako je záření přímé, rozptýlené, odražené, vyzařování zemského povrchu a atmosféry, jsou ovlivněny geografickými faktory klimatu, především zeměp. šířkou, nadm. výškou, utvářením zemského povrchu a jeho fyz. vlastnostmi.

angl. radiative factors of climate; slov. radiačné faktory klímy; 1993-a1

fáta morgana — 1) optický jev vytvářený zrcadlením v atmosféře, při němž vznikají zdánlivé (virtuální) přímé i vert. obrácené obrazy skutečných objektů, jež se mohou nalézat i ve větších vzdálenostech za obzorem. 2) případy silného zvýšení obzoru, kdy zakřivení světelných paprsků přibližně odpovídá křivosti povrchu Země. Nad obzor pak mohou vystoupit nepřevrácené obrazy objektů nalézajících se v extrémních případech až několik set km za geometrickým obzorem.
V našich oblastech je fáta morgana vzácným fotometeorem. Vyskytuje se více v pouštních a polárních oblastech. Název pochází z již. Itálie, kde podle lidové pověsti vytvářela fátu morganu v Messinském zálivu nad mořem víla (italsky fáta) jménem Morgana. Ve smyslu 2) se jev typicky vyskytuje při advekci teplé vzduchové hmoty nad studený mořský povrch. Viz též šíření elektromagnetického vlnění v atmosféře.

angl. Fata Morgana; slov. fatamorgána; 1993-a3

fáze fenologická, fenofáze — významný, dobře pozorovatelný a periodicky se opakující životní projev rostlin a  živočichů, který je podmíněn střídáním roč. dob a změnami počasí (vývojem povětrnosti), jako např. kvetení, olistění, přílet ptactva aj. K fenologické fázi v širším smyslu patří i polní práce související s pěstováním polních kultur, např. setí, sklizeň aj. Podle objektu fenologických pozorování rozlišujeme fytofenofáze a zoofenofáze. Viz též fytofenologie, zoofenologie, fenogram, izofena.

angl. phenological phase; phenophase; slov. fenologická fáza; 1993-a1

fáze kvazidvouletého cyklu — západní nebo východní fáze kvazidvouletého cyklu určená podle převládajícího směru zonálního proudění ve vybrané hladině rovníkové stratosféry. Historicky je tato hladina vybírána v rozmezí 50–20 hPa.

angl. phase of the QBO; 2015

fén, föhn — teplý suchý padavý vítr, který se vyskytuje na závětrné straně horských překážek. Může trvat několik hodin až několik dní a v zimě může vyvolávat prudké tání sněhu, protože rozdíl mezi teplotou vzduchu na návětrné a závětrné straně hor může dosahovat až desítky °C.
Pojem fén (föhn) vznikl v alpské oblasti, v současné době se však používá jako obecný termín pro tento typ proudění bez ohledu na místo jeho výskytu. Za fén lze považovat například chinook na východní straně Skalnatých hor v Severní Americe nebo vítr halný v jižním Polsku. Na území ČR se může projevit např. v závětří Šumavy, někdy i Beskyd a Jeseníků, na Slovensku pak zejména v závětří Vysokých Tater a Nízkých Tater.
Klasické vysvětlení vzniku fénu vychází z termodynamického modelu adiabatického přetékání horského hřebene. Na návětrné stráně hřebene v tomto případě dochází k nasycení vystupujícího vzduchu a vypadávání srážek, což se na závětrné straně projevuje oteplením vysušeného vzduchu při jeho nenasyceně adiabatickém sestupu. Uvedený model je značným zjednodušením celého procesu. Předpokládá dosažení výstupné kondenzační hladiny na návětrné straně hřebene a nebere v úvahu dynamické aspekty závětrného fénového proudění. Nezahrnuje také vliv složitější topografie horského terénu včetně horských průsmyků.
V programu MAP (Mesoscale Alpine Programme), který probíhal hlavně v prvním desetiletí tohoto století, bylo prokázáno, že prakticky polovina případů alpského fénu na rakouském území není doprovázena návětrnými srážkami. Termodynamickou teorii fénu je tedy nutné chápat jako důležité, avšak nikoliv úplné vysvětlení fénového proudění.
V současné době se zcela akceptuje, že fén může nastat bez vypadávání srážek na návětrné straně pohoří. Čím nižší je z návětrné strany horský hřeben, tím pravděpodobnější je, že advehovaný vzduch jednoduše proudí přes hřeben a následně na závětrné straně klesá. V mnoha případech přispívají k vývoji fénu oba mechanizmy, přičemž hlavní oteplení se připisuje závětrnému adiabatickému poklesu a vypadávání srážek pak přispívá dodatečně menším dílem. Neúplně vyřešenou otázkou je pokles závětrného proudění do údolí zejména v případě, kdy je zaplněno chladným a stabilně zvrstveným vzduchem. Bylo sestaveno několik koncepčních modelů závětrného proudění, žádný z nich se však neprokázal jako univerzálně platný. Dnes se předpokládá, že neexistuje univerzálně použitelná teorie závětrného teplého fénového proudění. V závislosti na teplotě, vlhkosti a profilu větru se mohou při sestupném proudění uplatnit různé dynamické a termodynamické mechanismy.
Fén, vyvolaný prouděním nad horským terénem, při němž jsou splněny podmínky termodynamické teorie, se někdy označuje také jako fén orografický. Vyskytuje se nejčastěji v okrajovém proudění cyklon, a proto bývá označován též jako fén cyklonální. V současné odborné literatuře se však s těmito termíny setkáváme poměrně zřídka. Poměrně frekventovaný je termín volný fén se synonymem fén anticyklonální. V alpské oblasti v programu MAP bylo definováno několik dalších kategorií alpského fénu. Viz též efekt fénový, zeď fénová, mezera fénová, oblak fénový, touriello.

angl. foehn; slov. föhn; 1993-a3

fén anticyklonální, syn. fén volný.

angl. anticyclonic foehn; slov. anticyklonálny föhn; 1993-a3

fén cyklonální, viz fén.

angl. cyclonic foehn; 0000

fenofáze, syn. fáze fenologická.

slov. fenofáza; 1993-a1

fenogram — graf znázorňující časové změny fenol. jevů, zvláště nástupy fenologických fází, v závislosti na met. prvcích a povětrnostních jevech.

angl. phenogram; slov. fenogram; 1993-a1

fenologie — věda o časovém průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů, tzv. fenologických fází, v závislosti na komplexu podmínek vnějšího prostředí, zejména na počasí a klima. Úzký vztah mezi fenol. daty a klimatickými podmínkami činí z fenologie významnou pomocnou vědu klimatologie, neboť výsledků fenologických pozorování a výzkumů lze zpětně využít k charakteristice klimatických podmínek místa nebo oblasti. Podle objektu pozorování se fenologie dělí na fytofenologiizoofenologii. U nás byla fenol. služba zorganizována celostátně v letech 1923 až 1924 V. Novákem. Viz též předpověď fenologická.

angl. phenology; slov. fenológia; 1993-a1

fenomén berlínský, viz oteplení stratosférické.

angl. Berlin phenomenon; slov. berlínsky fenomén; 1993-a1

fén orografický, viz fén,

angl. orographic foehn; slov. orografický föhn; 1993-a3

fén volný (anticyklonální) – fén vyskytující se v kvazistacionárních anticyklonách nebo v hřebenech vysokého tlaku vzduchu za slabého horiz. proudění nebo za bezvětří. Při jeho vývoji se uplatňuje subsidence vzduchu a jeho rychlosti bývají menší ve srovnání s cyklonálním fénem. Na horách se mj. projevuje oteplením a silným poklesem relativní vlhkosti vzduchu, zatímco v nižších polohách se při něm mohou vytvářet izolovaná jezera studeného vzduchu s vysokou inverzní mlhou nebo s nízkou oblačností nad sebou. V horském terénu v silnějším anticyklonálním proudění je vlivem vzestupných pohybů vzduchu na návětrné straně pohoří subsidence potlačována a soustřeďuje se pak na závětrnou stranu, kde může vyvolat výrazné oteplení.

angl. free air foehn; slov. voľný föhn; 1993-a3

fibratus (fib) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Jednotlivé navzájem oddělené oblaky nebo tenký oblačný závoj mají vláknitou strukturu. Vlákna jsou buď přímočará, nebo více méně nepravidelně pokřivená a nejsou zakončena ani háčky ani chomáčky. Označení fibratus se užívá hlavně u druhů cirruscirrostratus.

angl. fibratus; slov. fibratus; 1993-a3

filtr Kalmánův (KF) — rekurzivní algoritmus, který dává optimální odhad (ve smyslu minimalizace střední kvadratické odchylky) stavového vektoru lineárního dynamického systému (např. lineárního modelu) za předpokladu, že chyba lineárního modelu popisujícího dynamický systém má Gaussovo rozdělení a naměřené hodnoty stavového vektoru mají chybu s Gaussovým rozdělením nezávislou na chybě modelu. KF poskytuje optimální odhady pro minulé, současné i budoucí stavy systému společně s odhadem jejich chyby. Proto je KF filtr vhodný pro asimilaci dat do numerického modelu předpovědi počasí. Kromě toho se KF používá i v jiných meteorologických aplikacích jako je např. statistický postprocessing prognostických dat numerických modelů počasí, downscalling apod. Z řady nemeteorologických aplikací se KF využívá např. pro lokalizaci cílů a jejich pohybu na základě radarových měření. Pro nelineární dynamické systémy (nelineární modely) existují různé modifikace základního algoritmu. Zobecněný KF (EKF) linearizuje model v okolí aktuálního stavového vektoru a na tento model aplikuje KF. Vzhledem k tomu, že modely předpovědi počasí jsou silně nelineární, EKF nedává přijatelné výsledky a v meteorologických aplikacích se nepoužívá. Ansámblový KF (EnKF) aplikuje model na ansámbl počátečních stavových vektorů a určuje odhad chyby předpovědi modelu pomocí vyhodnocení získaného ansámblu předpovědí. Přitom se předpokládá Gaussovo rozdělení obou ansámblů. Zobecněním EnKF je částicový KF (PKF), který se liší od EnKF tím, že se neomezuje na Gaussovo rozdělení, což ovšem výrazně navyšuje časovou náročnost výpočtu. V současné době nejpoužívanější metoda aplikace KF v asimilaci dat je LETKF, což je z výpočetního hlediska velmi efektivní aplikace EnKF.

angl. Kalman filter; slov. Kalmánov filter; 2014

filtrace meteorologického šumu, viz šum meteorologický.

angl. noise filtering; slov. filtrácia meteorologického šumu; 1993-a1

firn — starý sníh, metamorfovaný táním a  opětným mrznutím do zrnité struktury. Viz též čára firnová, sníh starý, hodnota vodní sněhové pokrývky.

angl. firn; slov. firn; 1993-a1

fiška — slang, označení pro leteckou předpověď počasí.

slov. fiška; 1993-a1

floccus (flo) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu kupovitých chomáčků nebo vloček, jejichž spodní okraje jsou více méně neostré, roztrhané a často je provází virga. Označení se užívá u druhů cirrus, cirrocumulusaltocumulus.

angl. floccus; slov. floccus; 1993-a3

fluktuace klimatu, syn. kolísání klimatu.

slov. fluktuácia klímy; 1993-a2

föhn, syn. fén.

angl. foehn; slov. föhn; 1993-a1

fontána stratosférická — označení specifické oblasti anomálně chladné tropické tropopauzy, kde se ve vybrané roční době dostává podstatné množství vzduchu z troposféry do stratosféry. Pojem zavedli Reginald Newella a Sharon Gould-Stewar, kteří ukázali na významný přenos do stratosféry v oblasti západního tropického Tichého oceánu během zimního období na severní hemisféře a rovněž v oblasti jihovýchodní Asie během letního monzunu. Aktualizovaná měření ukázala, že vzduch se dostává z troposféry do stratosféry během celého roku. Tento přenos ale vykazuje roční chod, a ačkoli není limitován pouze na určitý region, je významný zejména ve výše uvedených oblastech.

angl. stratospheric fountain; 2015

footprint toku v atmosféře — oblast ležící v návětrném směru od přístroje, měřícího vertikální turbulentní tok (tepla, plynu, nebo hybnosti) v atmosféře, v níž je měřený turbulentní tok generován. Velikost a tvar této oblasti (footprintu), kterou přístroj „vidí“, závisí na výšce, v níž je vertikální tok měřen, drsnosti povrchu a vertikální teplotní stabilitě atmosféry. Například nárůst výšky měření, snížení drsnosti povrchu a stabilizace teplotního zvrstvení budou mít za následek zvětšení plochy footprintu a zvětšení vzdálenosti, z níž přichází maximální příspěvek k měřenému toku, od přístroje směrem proti větru. Snížení výšky měření, nárůst drsnosti a labilizace zvrstvení naopak způsobí zmenšení plochy footprintu a posun oblasti maximálního příspěvku blíže k přístroji.

angl. atmospheric flux footprint; flux footprint; footprint; slov. footprint toku v atmosfére; 2014

formule, viz též vzorec.

slov. formula; 1993-a1

formule barometrická, vzorec barometrický — vztah mezi geometrickou tloušťkou dané vrstvy vzduchu v atmosféře a  tlakem vzduchu na horní a dolní hranici této vrstvy. Základní verzi barometrické formule lze psát ve tvaru
z2-z1=Rg p2p1 Tdpp,
po integraci
z2-z1=Rg T¯lnp1p2,
kde z2z1 značí výšku horní a dolní hranice uvažované vzduchové vrstvy, p1, resp. p2 tlak vzduchu v hladině z1, resp. z2, R měrnou plynovou konstantu vzduchu, g velikost tíhového zrychlení, T teplotu v K a  T¯ prům. teplotu vrstvy vzduchu. Barometrická formule se používá při vyhodnocení aerol. měření, redukcích tlaku vzduchu, barometrickou nivelaci apod. Rozlišují se barometrické formule úplné a zjednodušené. Za první přesnou barometrickou formuli se považoval vzorec Laplaceův z konce 18. stol., který byl později různými autory dále upravován. Ze zjednodušených formulí je nejznámější vzorec Babinetův. Viz též vzorec Laplaceův a Rühlmannův.

angl. barometric formula; slov. barometrická formula; 1993-a1

formule barometrická úplná, syn. vzorec Laplaceův a Rühlmannův.

slov. úplná barometrická formula; 1993-a1

formule psychrometrická, syn. vzorec psychrometrický.

slov. psychrometrická formula; 1993-a1

fotometeor — světelný jev v atmosféře, vytvořený odrazem, lomem, ohybem nebo interferencí slunečního, popř. měs. světla. K fotometeorům, objevujícím se ve více méně jasném ovzduší, patří zrcadlení, chvění, scintilace, zelený paprseksoumrakové barvy. V oblacích vznikají halové jevy, korony, irizaceglórie. V některých hydrometeorech či litometeorech lze pozorovat glorie, duhy, mlhové duhy, Bishopův kruhkrepuskulární paprsky. Viz též meteor.

angl. photometeor; slov. fotometeor; 1993-a1

fotometr — přístroj pro měření intenzity světla. V meteorologii je termín fotometr většinou vyhrazen pro přístroj měřící ve viditelné vlnové oblasti slunečního spektra (400 až 760 nm).

angl. photometer; slov. fotometer; 1993-a3

fotometrie — vědní obor zabývající se měřením světelných veličin, jako je intenzita světla, svítivost, jas a osvětlení. Fotometrie v meteorologii věnuje pozornost především světelnému záření Slunce a oblohy.

angl. photometry; slov. fotometria; 1993-a1

fractocumulus (Fc) — starší neplatné označení pro cumulus fractus (Cu fra).

angl. fractocumulus; slov. fractocumulus; 1993-a2

fractostratus (Fs) — starší neplatné označení pro stratus fractus (St fra).

angl. fractostratus; slov. fractostratus; 1993-a2

fractus (fra) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Oblak má podobu nepravidelných roztrhaných cárů. Vyskytuje se u druhů stratuscumulus.

angl. fractus; slov. fractus; 1993-a2

frekvence Bruntova-Vaisalova — jedna z často užívaných charakteristik stabilitních poměrů v atmosféře. Je dána jako
gΘΘz,
kde z značí vertikální souřadnici, g tíhové zrychlení a Θ potenciální teplotu. Při stabilním teplotním zvrstvení má reálnou hodnotu a představuje pak frekvekci kmitů, do kterých by se za předpokladu absence tlumícího vlivu vnitřního tření ve vzduchu dostala vzduchová částice po svém vynuceném vert. vychýlení z hladiny, v níž by se dříve nalézala v rovnováze se svým okolím.

angl. Brunt-Vaisala frequency; slov. Bruntova-Vaisalova frekvencia; 2014

frigorigraf — přístroj pro měření a registraci zchlazování (refrigerace). Je tvořen frigorimetrem, registrátorem množství spotřebované el. energie a dalšími pomocnými zařízeními.

angl. frigorigraph; slov. frigorigraf; 1993-a1

frigorimetr — přístroj k měření zchlazování (refrigerace). Jeho čidlem je těleso, např. začerněná měděná koule, vyhřívaná na teplotu blízkou teplotě lidského těla. Velikost zchlazování se určuje podle množství energie, které je třeba tělesu dodávat k udržení stálé teploty jeho povrchu.

angl. frigorimeter; slov. frigorimeter; 1993-a1

fronta, viz fronta atmosférická.

angl. front; slov. front; 1993-a1

fronta aktivní — blíže neurčené označení pro atmosférické fronty, které s sebou přinášejí výrazné projevy počasí (intenzivní srážky, bouřky, silný vítr). Jejím opakem je fronta nevýrazná.

angl. active front; slov. aktívny front; 1993-a3

fronta antarktickáhlavní fronta oddělující na již. polokouli antarktický vzduch od vzduchu mírných šířek. Tvoří sev. hranici antarkt. vzduchu a probíhá v několika větvích atmosférické fronty nad mořem obklopujícím Antarktidu. Na antarkt. frontě se tvoří postupující cyklony, způsobující regeneraci cyklon na polární frontě. V procesu cyklonální činnosti může antarkt. fronta proniknout daleko do mírných šířek. Antarkt. frontu je nutné odlišit od vnitroantarktické fronty, která jako podružná fronta odděluje pevninskýmořský vzduch v rámci antarkt. vzduchové hmoty.

angl. antarctic front; slov. antarktický front; 1993-a3

fronta arktická — 1. hlavní fronta tvořící již. hranici arktického vzduchu a oddělující ho od vzduchu mírných šířek. Obvykle se rozpadá na několik větví atmosférické fronty, někdy je však souvislá téměř kolem celé sev. polokoule. Na arkt. frontě dochází k cyklogenezi, svým charakterem shodné s cyklogenezí na polárních frontách, avšak slabší. Nejvýznamnější větve arkt. fronty jsou atlantsko-evropská, která vzniká nad Severním ledovým oceánem, a americká, vznikající nad sev. oblastmi Severní Ameriky.
2. fronta, která za vhodných podmínek vznikne v poměrně tenké spodní vrstvě troposféry v oblasti teplotního gradientu na rozhraní ledu a volného moře.

angl. arctic front; slov. arktický front; 1993-a3

fronta atmosférická (povětrnostní), fronta — 1. úzká přechodová zóna mezi různými vzduchovými hmotami v atmosféře. Pro zjednodušení představy nahrazujeme tuto zónu plochou diskontinuity (rozhraním). Atmosférická fronta se vyskytuje převážně v troposféře. Šířka přechodové zóny v horiz. směru bývá několik desítek km, tloušťka ve vert. směru několik set metrů, popř. jednotky km. Prům. sklon fronty vzhledem k  zemskému povrchu je nejčastěji kolem 0,5°. Viz též klasifikace atmosférických front, plocha frontální, oblačnost frontální; 2. čára, ve které se plocha diskontinuity (rozhraní) protíná se zemským povrchem nebo určitou tlakovou hladinou. Termín atmosférická fronta byl do synop. meteorologie zaveden norskou met. školou v r. 1920. Viz též čára frontální, větev atmosférické fronty, počasí frontální, frontogeneze, frontolýza, analýza frontální, profil fronty, topografie fronty, přechod fronty, izobary na atmosférické frontě, dynamika fronty, zostření fronty, deformace fronty orografická, vlna frontální, zóna frontální.

angl. atmospheric front; slov. atmosférický front; 1993-a3

fronta hlavníatmosférická fronta oddělující hlavní typy vzduchových hmot, vymezených geografickou klasifikací vzduchových hmot. Hlavními frontami jsou arktická fronta, antarktická fronta, polární fronta, příp. intertropická fronta. Hlavní fronta zpravidla neobepíná celou polokouli, ale rozpadá se do větví atmosférické fronty. Viz též fronta podružná.

angl. principal front; primary front; slov. hlavný front; 1993-a3

fronta húlav, viz čára instability.

angl. squall line; slov. front húľav; 1993-a1

fronta intertropická (tropická) — nevhodné označení pro intertropickou zónu konvergence, a to především tam, kde ekvatoriální vzduch proniká daleko od geograf. rovníku v souvislosti s monzunovou cirkulací.

angl. intertropical front; slov. intertropický front; 1993-a3

fronta klimatologická — prům. sezónní nebo charakteristická geogr. poloha hlavních atm. front, popř. frontálních zón v určité oblasti, zpravidla v místech max. tlakového gradientu mezi řídícími tlakovými útvary. Klimatologické fronty se znázorňují na klimatologických mapách, na rozdíl od reálných atm. front zakreslovaných do synop. map. Klimatologické fronty se rozpadají na větve, např. polární klimatologická fronta se dělí na atlantickou polární frontu, středomořskou polární frontu aj. Viz též klasifikace klimatu Alisovova.

angl. climatological front; slov. klimatologický front; 1993-a3

fronta kvazistacionární — atm. fronta s nepatrným pohybem vzhledem k zemskému povrchu. Vzduchové hmoty se podél ní pohybují v opačném směru a přibližně rovnoběžně s frontální čarou. Viz též fronta stacionární.

angl. quasi-stationary front; slov. kvázistacionárny front; 1993-a1

fronta maskovaná — atm. fronta, jejíž polohu nelze pomocí příznaků na přízemní synop. mapě určit buď vůbec, nebo jen velmi obtížně, popř. o níž přízemní pozorování dávají nesprávné představy. Nejčastější příčinou maskované fronty bývá bezprostřední vliv zemského povrchu na teplotu přízemních vrstev vzduchu (výskyt přízemních radiačních inverzí teploty, silné ohřívání vzduchu nad pevninou v létě, popř. vliv fénu). Pro správné určení maskované fronty musíme mít k  dispozici výškové synoptické mapy a vyhodnocené křivky teplotního zvrstvení atmosféry.

angl. masked front; slov. maskovaný front; 1993-a3

fronta okluzní — atm. fronta, která vznikla spojením studenéteplé fronty při okludování cyklony. Okluzní fronty řadíme ke frontám podružným. Rozlišujeme teplou okluzní frontu (s dopředu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl teplejší než vzduch před původní teplou frontou a studenou okluzní frontu (s dozadu skloněnou frontální plochou), když studený vzduch za původní studenou frontou byl chladnější než vzduch před původní teplou frontou. V prvním případě mluvíme též o okluzní frontě charakteru teplé fronty, ve druhém o okluzní frontě charakteru studené fronty. Ve stř. Evropě jsou v zimě častější teplé okluzní fronty, v létě studené okluzní fronty.U obou typů okluzní fronty můžeme někdy určit přízemní frontu (u teplé okluzní fronty je to teplá fronta, u studené okluzní fronty studená fronta) a horní výškovou frontu (u teplé okluzní fronty studenou, u studené okluzní fronty teplou). Protože horiz. vzdálenost přízemní a výškové fronty v systému okluzní fronty je rel. malá, nepodaří se ve většině případů bez speciálních měření obě fronty od sebe na synoptické mapě odlišit a za čáru okluzní fronty považujeme průsečnici příslušné přízemní fronty se zemským povrchem. V každém případě je typickým znakem okluzní fronty hřeben teplého vzduchu na výškové mapě nejčastěji 850 nebo 700 hPa nebo na mapě relativní topografie 1 000 až 500 hPa. Jak vyplynulo z družicových sledování, vznik okluzní fronty spojením teplé a studené fronty podle představ Norské meteorologické školy, tedy zužování teplého sektoru a jeho vzdalování od centra cyklony, je pozorovatelný jen výjimečně. Spíše dochází k protahování oblačnosti okluzní fronty západním směrem při současném zkracování fronty teplé. V některých případech vzniká oblačnost okluzní fronty, aniž by došlo k vlastnímu procesu spojování obou front, ale vytváří se oblačná spirála, zpravidla menšího vertikální rozsahu, z okluzního bodu. Oblačný systém a srážky okluzní fronty jsou podle Norské met. školy dány spojením oblačného systému a srážek původní teplé a studené fronty. Teorie přenosových pásů počítá s vlivem suchého, teplého a studeného přenosového pásu i vlhkého relativního proudu ve vyšších hladinách na anticyklonální straně tryskového proudění. Podle konkrétního průběhu přenosových pásů pak můžeme rozlišit okluzní fronty typu studeného přenosového pásu a okluzní fronty typu teplého přenosového pásu. S tím pak souvisí i relativní komplikovanost projevů počasí na okluzní frontě. Viz též okluze, bod okluzní.

angl. occluded front; slov. oklúzny front; 1993-a3

fronta pasátová — atm. fronta v tropech oddělující od sebe „starý" tropický vzduch od trop. vzduchu, který vznikl transformací polárního vzduchu. Pasátová fronta obvykle leží v brázdě nízkého tlaku vzduchu mezi dvěma subtropickými anticyklonami. S pasátovou frontou bývají v pasátové oblasti spojeny srážky.

angl. trade-wind front; slov. pasátový front; 1993-a1

fronta podružnáatmosférická fronta oddělující různé části téže vzduchové hmoty. Obvykle se vyskytují podružné studené fronty, což jsou fronty uvnitř horizontálně nestejnorodého arktického vzduchu nebo vzduchu mírných šířek, za nimiž postupuje chladnější část této vzduchové hmoty. Často se vyskytují v týlu cyklony za hlavní frontou a mají oproti ní menší vert. rozsah. Zasahují pouze spodní, nanejvýš stř. troposféru.

angl. secondary front; slov. podružný front; 1993-a3

fronta polárníhlavní fronta oddělující vzduch mírných šířek, dříve nazývaný polární vzduch, od tropického vzduchu. Nad sev. polokoulí probíhá v několika větvích atmosférické fronty, z nichž pro Evropu mají největší význam tyto: větev probíhající v zimě od Mexického zálivu nad sev. částí Atlantského oceánu k záp. pobřeží Francie a v létě se nacházející o 1 000 až 1 500 km severněji; středomořská fronta; větev táhnoucí se od Černého moře nad horní Povolží. Viz též teorie polární fronty.

angl. polar front; slov. polárny front; 1993-a3

fronta povětrnostní, syn. fronta atmosférická.

angl. atmospheric front; weather front; slov. poveternostný front; 1993-a1

fronta přízemní — 1. atm. fronta dosahující až na zemský povrch a projevující se tam ostrými změnami met. prvků. Termín se používá jako protějšek fronty výškové; 2. atm. fronta nevelkého vert. rozsahu, obvykle do výšky 1 km až 3 km nad zemským povrchem. Viz též klasifikace atmosférických front.

angl. surface front; slov. prízemný front; 1993-a1

fronta rovníková — nevhodné označení pro intertropickou zónu konvergence, která ve skutečnosti nemá charakter atmosférické fronty.

angl. equatorial front; slov. rovníkový front; 1993-a3

fronta rozpadající se — atm. fronta, jejíž hlavní projevy slábnou či mizí a při jejímž přechodu se met. prvky mění jen málo. Např. srážky slábnou nebo ustávají, oblačnost se rozpadá, vítr slábne a jeho stáčení se stává nevýrazným. Viz též frontolýza.

angl. dissipating front; slov. rozpadajúci sa front; 1993-a3

fronta stacionární — teor. model atm. fronty, která nemění svou polohu v prostoru. Vzduchové hmoty se pohybují přesně horizontálně bez výkluzných prvků po obou stranách frontálního rozhraní, rovnoběžně s ním, mají však vzájemně opačný směr pohybu. Reálné fronty nejsou stacionární, mohou být nanejvýš frontami kvazistacionárními.

angl. stationary front; slov. stacionárny front; 1993-a1

fronta středomořská — větev polární fronty, která vzniká především na podzim a v zimě v oblasti Středozemního moře. Odděluje vzduch mírných šířek z Atlantiku a Evropy od tropického vzduchu ze sev. Afriky. Cyklonální činnost na středomořské frontě je rozhodující pro srážkový režim Středomoří, kde je příčinou podzimního nebo zimního maxima v ročním chodu srážek. Se středomořskou frontou souvisí také podružné srážkové maximum v některých oblastech ČR.

angl. Mediterranean front; slov. stredomorský front; 1993-a2

fronta studená — fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu teplého vzduchu. Vzniká obvykle na hlavní frontětýlu cyklony. Na studené frontě se oblačnost vytváří především ve výstupné části teplého přenosového pásu. Typická oblačnost v blízkosti frontální čáry je charakteristická výskytem oblaků druhu cumulonimbus, v letním období obvykle doprovázená bouřkami, húlavami, dešti v přeháňkách, popř. kroupami. Intenzita těchto jevů souvisí se sklonem frontymírou stability teplého vzduchu vytlačovaného klínem studeného vzduchu. Na oblast oblaků druhu cumulonimbus někdy navazuje oblačnost druhu nimbostratus, altostratuscirrostratus, někdy však za touto oblastí následuje rychlé vyjasňování. Podle rozložení výstupných pohybů podél celé frontální plochy rozeznáváme studenou frontu charakteru anafronty a  studenou frontu charakteru katafronty, přičemž jedna studená fronta může být v určité části anafrontou a v jiné katafrontou. Někteří autoři hovoří o dělení na studenou frontu prvního druhustudenou frontu druhého druhu. U studené fronty pozorujeme obvykle pokles tlaku vzduchu před frontou a rychlý vzestup za ní. Viz též fronta teplá.

angl. cold front; slov. studený front; 1993-a3

fronta studená druhého druhu — studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu pouze ve spodní části frontální plochy (do výšky 2 km až 3 km) a sestupnými pohyby ve vyšších vrstvách. Ve spodní části je anafrontou, v horní katafrontou. Její oblačný systém je zpravidla tvořen kumulonimby vázanými na čelo fronty, za čelem fronty se rychle vyjasňuje. Šířka oblačného pásma bývá jen několik desítek km, srážky jsou však intenzívní a mají přeháňkový charakter. Tato fronta se pohybuje obvykle rychleji než studená fronta prvního druhu.

angl. cold front, 2nd type; fast moving cold front; slov. studený front druhého druhu; 1993-a1

fronta studená prvního druhu — studená fronta s výstupnými pohyby teplého vzduchu podél frontální plochy v celém jejím výškovém rozsahu. Je anafrontou a její oblačný systém je tvořen zpravidla oblaky druhu cumulonimbus přecházejícími v druhy nimbostratus, altostratuscirrostratus. Srážkové pásmo bývá široké 300 až 400 km a vyskytuje se za frontální čarou. Srážky na čele fronty mají charakter přeháněk, dále za frontou přecházejí v trvalé srážky. Tato fronta se pohybuje zpravidla pomaleji než studená fronta druhého druhu.

angl. cold front 1st type; slowly moving cold front; split cold front; slov. studený front prvého druhu; 1993-a1

fronta studená splitstudená fronta vykazující dvojitou strukturu oblačnosti. V přední části je oblačnost vertikálně mohutná, zatímco v zadní části převažuje oblačnost o menším vertikálním rozsahu. Vzniká, když osa jet streamu protíná frontu téměř v pravém úhlu a s ní spojený sestupující suchý stratosférický a troposférický vzduch vede k rozpouštění oblaků vyšších pater v zadní části fronty. U této studené fronty se tedy hlavní srážková činnost odehrává v přední části fronty. V místě kde se téměř skokově mění výška horní hranice oblaků lze hovořit o výškové studené frontě. Pouze v případě, kdy dochází k advekci pozitivní vorticity v oblasti levé části delty tryskového proudění, může vzniknout kupovitá oblačnost s intenzivními srážkami i v zadní části fronty.

2015

fronta studená zvlněná, viz fronta zvlněná.

angl. waving cold front; slov. zvlnený studený front; 1993-a1

fronta teplá — fronta nebo její část, která se pohybuje směrem na stranu studeného vzduchu. Je anafrontou. V teplém vzduchu, který vykluzuje po frontální ploše, vzniká charakteristický oblačný systém s pásmem trvalých srážek širokým obvykle 300 až 400 km. Podle teorie přenosových pásů může za vznik oblačnosti z velké části hlavně teplý přenosový pás, nízké oblaky mohou vznikat i ve studeném přenosovém pásu. Srážky obvykle vypadávají před frontální čarou. Frontální oblačnost začíná většinou oblaky druhu cirruscirrostratus, které přecházejí v altostratusnimbostratus. V oblasti srážek se pod nimi může vyskytovat stratus fractus. V případě typu „warm front shield“ se v  teplém přenosovém pásu vytváří oblačnost i za frontou a mohou z ní vypadávat i trvalé srážky. Průměrný sklon teplé fronty je 1:150 až 1:250, v blízkosti zemského povrchu je v důsledku tření ještě menší. Před přechodem teplé fronty pozorujeme pokles tlaku vzduchu, čili zápornou hodnotu tlakové tendence, v zimě i předfrontální mlhy. Teplá fronta vzniká v přední části frontální cyklony. Viz též fronta studená, vlečka teplé fronty.

angl. warm front; slov. teplý front; 1993-a3

fronta teplá zvlněná, viz fronta zvlněná.

angl. waving warm front; slov. zvlnený teplý front; 1993-a1

fronta tropická, syn. fronta intertropická.

angl. tropical front; slov. tropický front; 1993-a3

fronta troposférická, viz klasifikace atmosférických front.

angl. tropospheric front; slov. troposférický front; 1993-a1

fronta výšková — fronta ve stř. a horní troposféře. Na výškových mapách se projevuje zpravidla v poli teploty, vlhkosti a proudění vzduchu. Do blízkosti zemského povrchu tato fronta nedosahuje. Viz též fronta přízemní.

angl. upper front; slov. výškový front; 1993-a3

fronta základní, viz klasifikace atmosférických front.

angl. principal front; primary front; slov. základný front; 1993-a1

fronta zdánlivá, pseudofronta — náhlá prostorová změna (skok) v horiz. rozložení teploty vzduchu, ojediněle též jiného met. prvku. Obvykle zasahuje pouze tenkou přízemní vrstvu vzduchu u zemského povrchu. Vzniká na hranicích rozdílného aktivního povrchu (např. vodní hladina – led, vodní hladina – souš aj.), nebo v orograficky členitém terénu.

angl. pseudo front; slov. zdanlivý front; 1993-a1

fronta zvlněná — pomalu se pohybující frontální rozhraní, obvykle ležící v úzké brázdě nízkého tlaku vzduchu nebo v oblasti, kde izobary protínají frontu pod malým úhlem. Na tomto rozhraní se vlivem dynamických, řidčeji orografických příčin tvoří vlny. Nejčastěji se přitom určitý úsek studené fronty mění vlivem změněných cirkulačních podmínek na teplou frontu. V tomto případě mluvíme o zvlněné studené frontě. Vzácně můžeme pozorovat vlny na teplé frontě, přičemž určitý úsek teplé fronty přijímá charakter studené fronty, a potom mluvíme o zvlněné teplé frontě. Trvají-li podmínky cyklogeneze dostatečně dlouho, tvoří se na vrcholu frontální vlny nová cyklona. Viz též brázda tvaru V.

angl. waving front; slov. zvlnený front; 1993-a1

frontogeneze — proces vzniku nebo zostření atmosférické fronty. Typickým projevem frontogeneze je zvětšování horiz. gradientu vlastností vzduchu, typicky hustoty vzduchu, což se následně projeví zvětšováním horiz. gradientu teploty vzduchu, popř. i dalších met. prvků. Frontogeneze může probíhat v určité vert. omezené vrstvě v blízkosti zemského povrchu nebo ve výšce, popř. současně od mezní vrstvy atmosféry až po výškovou frontální zónu. Rozlišujeme frontogenezi individuální a lokální, z hlediska příčin frontogenezi kinematickou a orografickou (topografickou). Opakem frontogeneze je frontolýza. Viz též pole frontogenetické.

angl. frontogenesis; slov. frontogenéza; 1993-a3

frontolýza, rozpad fronty — proces rozpadání atm. fronty, opak frontogeneze. Obecně vhodné podmínky pro frontolýzu existují v  difluentním proudění. Rozlišujeme frontolýzu individuální, lokální, popř. orografickou (topografickou). Frontolýza individuální se projevuje zmenšováním horiz. gradientů hustoty a tedy i teploty vzduchu, popř. i dalších met. prvků v určité části ovzduší pohybující se spolu s prouděním. Lokální frontolýzu posuzujeme z hlediska zmenšování lokálních gradientů hustoty a tedy i teploty v dané oblasti pevně vztažené k zemskému povrchu. Jde-li o frontolýzu vyvolanou bezprostředním vlivem nehomogenit zemského povrchu, označujeme ji jako frontolýzu orografickou.

angl. frontolysis; slov. frontolýza; 1993-a1

fujavice — lid. název pro silný studený vítr v zimním období, doprovázený zpravidla sněžením nebo zvířeným sněhem. Nemá charakter odb. termínu.

slov. fujavica; chumelica; metelica; 1993-a1

fukéř, fukýř — lid. název pro silný vítr v zimě nebo pro vichřici se sněhem.

slov. fujak (chujava, víchor, metel, kúrňava); 1993-a1

funkce absorpční, faktor absorpční — poměr velikosti absorbovaného a původního radiačního toku, jako funkce množství dané absorbující látky (nejčastěji vodní páry) obsažené v určité vrstvě atmosféry. Odečteme-li absorpční funkci od jedné, dostáváme tzv. funkci propustnosti.

angl. absorption function; slov. absorpčná funkcia; 1993-a1

funkce propustnosti, viz funkce absorpční.

angl. transmittance function; slov. funkcia priepustnosti; 1993-a1

funkce proudová — skalární funkce Ψ, popisující pole nedivergentního rovinného proudění tekutiny. V dynamické meteorologii se používá pro popis vírového horiz. proudění v atmosféře a je definovaná až na aditivní konstantu vztahy
vx=Ψy,  vy=Ψx,
kde vxvy značí horiz. složky rychlosti proudění v kartézské souřadnicové soustavě (x, y, z). V mechanice tekutin se lze někdy setkat s alternativním vyjádřením, které má opačné znaménko. Z definice proudové funkce plyne, že její izolinie odpovídají proudnicím. Proudová funkce se používá mimo jiné při inicializaci vstupních datmodelu numerické předpovědi počasí.

angl. streamfunction; slov. prúdová funkcia; 1993-a3

futeř — lid. název v oblasti Krkonoš pro vichřici provázenou sněžením.

slov. fujak (chujava, víchor, metel, kúrňava); 1993-a1

fytobioklimatologie, bioklimatologie rostlin, fytoklimatologie — část bioklimatologie zabývající se vztahy mezi klimatem a rostlinnou složkou biosféry.

angl. phytobioclimatology; slov. fytobioklimatológia; 1993-a1

fytofenologie — část fenologie zabývající se studiem časového průběhu významných periodicky se opakujících životních projevů rostlin v závislosti na počasí a klimatu. K rostlinným fenologickým fázím (fytofenofázím) patří vzcházení, odnožování, sloupkování, metání, žlutá čili vosková zralost, plná zralost, první listy, všeobecné listění, první květy, všeobecné kvetení, první zralé plody, všeobecné žloutnutí listů a všeobecný opad listů.

angl. phytophenology; slov. fytofenológia; 1993-a1

fytoklima, syn. klima porostové.

angl. phytoclimate; slov. fytoklíma; 1993-a1

fytoklimatologie, syn. fytobioklimatologie.

angl. phytoclimatology; slov. fytoklimatológia; 1993-a1

fyzika atmosféry — 1. v moderní met. literatuře zpravidla syn. meteorologie; 2. tradiční název pro souhrn meteorologických disciplin, které využívají obecné fyzikální principy a metody pro studium a popis procesů v atmosféře. V tomto smyslu zahrnuje fyzika atmosféry jako dílčí discipliny fyziku oblaků a srážek, atmosférickou optiku, atmosférickou elektřinuatmosférickou akustiku, studium radiačních dějů v atmosféře a fyziku atmosférických aerosolů. Viz též meteorologie fyzikální.

angl. physics of the atmosphere; slov. fyzika atmosféry; 1993-a3

fyzika oblaků a srážek — meteorologická disciplina, která studuje procesy probíhající při vzniku a vývoji oblaků a srážek, i procesy, při nichž oblaky působí na okolní prostředí. Základní oblasti fyziky oblaků a srážek jsou mikrofyzika oblakůdynamika oblaků. Obecně zařazujeme do oblasti fyziky oblaků a srážek také oblačnou elektřinu a studium optických jevů působených oblaky a srážkami, popř. chemizmus oblaků a srážek. Kromě poznávací složky nacházejí výsledky fyziky oblaků a srážek uplatnění při vývoji parametrizace mikrofyziky a parametrizace konvekce v modelech numerické předpovědi počasí.

angl. physics of clouds and precipitation; slov. fyzika oblakov a zrážok; 1993-a3