E

eddy kovarianční systém — název pro zařízení, které zjišťuje turbulentní toky např. hybnosti, tepla, vodní páry, popř. znečišťujících příměsí v přízemní vrstvě atmosféry. Je tvořeno několika čidly, zpravidla ultrazvukovým (akustickým) anemometrem a analyzátorem plynů nebo aerosolu, které pracují s frekvencí vzorkování řádově 101 Hz a z jejichž výstupních signálů jsou pomocí počítače vyhodnocovány požadované údaje.

angl. eddy covariance system; slov. eddy kovariančný systém; 2014

efekt fénový — adiabatické oteplování spojené s poklesem relativní vlhkosti v klesajícím vzduchu při výskytu fénu. Bývá pozorováno na závětrné straně hor a v přiléhajících nížinných oblastech, pokud je převládající proudění vzduchu orientováno přibližně kolmo na horský hřeben. Polohy se stejnou nadm. výškou pak mají na závětrné straně vyšší teplotu vzduchu než na straně návětrné. Fénový efekt se v závětrných polohách projevuje i zmenšením atm. srážek. Jeho vliv může v našich podmínkách dosahovat až desítek km od pohoří a bezprostředně souvisí se srážkovým stínem. Toto snížení srážkových úhrnů bývá dobře identifikovatelné např. na klimatologických mapách. Viz též fén, mezera fénová, efekt závětrný.

angl. foehn effect; slov. föhnový efekt; rus. фёновый эффект; 1993-a3

efektivnost srážková, syn. účinnost srážková.

slov. zrážková efektívnosť; rus. эффективность осадков; 1993-a3

efektivnost tepelná, syn. účinnost tepelná.

angl. thermal efficiency; slov. tepelná efektívnosť; rus. тепловая эффективность; 1993-a1

efekt Lenardův — proces separace elektrického náboje při spontánním tříštění vodních kapek, dorostou-li během svého pádu v atmosféře do kritické velikosti a stanou se hydrodynamicky nestabilní. Kapka se přitom rozpadá na několik větších zbytků a určitý počet maličkých kapiček. Lenardův efekt pak spočívá v tom, že větší zbytky rozpadlých kapek nesou kladný náboj, maličké kapičky náboj záporný, který kromě toho difunduje do okolí ve formě záporných iontů. Obdobný el. jev nazývaný rovněž Lenardův efekt vzniká i při tříštění vodních kapek dopadajících jako atm. srážky na zemský povrch, ve vodopádech, apod. Lenardův efekt poprvé popsal bratislavský rodák, něm. fyzik P. Lenard (1862–1947) v r. 1904.

angl. Lenard effect; waterfall effect; slov. Lenardov efekt; rus. эффект Ленарда; 1993-a3

efekt Mieův — zvětšování podílu dopředného rozptylu záření na jeho celkovém rozptylu. K tomuto zvětšování dochází při rozptylu na kulových částicích, pro jejichž poloměr r platí nerovnost 2πr ≥  λ, kde λ je vlnová délka rozptylovaného záření, jestliže hodnota 2πr / λ roste. Dopředným rozptylem rozumíme rozptyl do směrů, které se směrem původního paprsku svírají úhel menší než 90°. Mieův efekt lze vysvětlit pomocí teorie Mieova rozptylu. V meteorologii se s ním setkáváme zejména při rozptylu přímého slunečního záření na oblačných částicích, na kapičkách mlhy nebo na různých aerosolových částicích v atmosféře. Prostřednictvím Mieova efektu se vysvětlují vzácné optické atmosférické jevy modré nebo zelené slunce a modrý nebo zelený měsíc. Viz též rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.

angl. Mie effect; slov. Mieho efekt; rus. эффект Ми; 1993-a3

efekt nálevkový — jeden z případů Venturiho efektu. Vzniká kombinací tryskového efektu a efektu návětrného, když z orografických důvodů dochází ke zhuštění proudnic jak v horiz., tak ve vert. směru. Výrazně přispívá k orografickému zesílení srážek v zasažené oblasti. Podmínkou je stoupající terén sevřený sbíhajícími se horskými pásmy, což vytváří „nálevku“ pro případné natékající proudění. V ČR mají takové uspořádání např. Rychlebské hory s Hrubým Jeseníkem, Oderské vrchy s Moravskoslezskými Beskydami, Lužické hory s Jizerskými horami a Šumava s Novohradskými horami. Uvedené případy se uplatňují při přibližně severním proudění, především při situaci Vb, popř. při výskytu retrográdní cyklony východně od ČR.

angl. funnel effect; slov. lievikový efekt; rus. долинный эффект; эффект воронки ; 1993-a3

efekt návětrný — souborné označení pro změny hodnot met. prvků na návětří orografických překážek, tedy i v jejich předpolí. Návětrný efekt způsobuje mj. zvětšování oblačnosti a snižování výšky základny oblaků. Podílí se na orografickém zesílení srážek a tím i následně na vzniku závětrného efektu. Návětrný efekt působí i na strmých mořských pobřežích, v Evropě např. ve Skotsku a v Norsku. Viz též srážky orografické, efekt nálevkový.

angl. windward effect; slov. náveterný efekt; rus. наветренный еффект; 1993-a3

efekt skleníkový — oteplení nižších vrstev atmosféry v důsledku schopnosti atmosféry propouštět sluneční krátkovlnné záření k zemskému povrchu, kde je z části absorbováno, a pohlcovat dlouhovlnné vyzařování zemského povrchu. Dlouhovlnné záření v atmosféře pohlcují tzv. skleníkové plyny, především vodní pára (asi z 60 %), oxid uhličitý (přibližně 26 %), dále metan, oxid dusný a další plyny (ozón, freony, …). Tím se atmosféra ohřívá a předává zpětným zářením energii k zemskému povrchu, což vede ke zmenšování efektivního vyzařování zemského povrchu, a tedy snížení jeho radiačního ochlazování. Analogické poměry jsou ve sklenících a pařeništích, kde tomu ale není primárně v důsledku selektivní propustnosti skla pro krátkovlnné a dlouhovlnné záření, ale spíše z důvodu izolovaného prostoru, který brání mechanické ventilaci tepla. Viz též klima skleníkové, mitigace.

angl. greenhouse effect; slov. skleníkový efekt; rus. парниковый эффект; 1993-a3

efekt tryskový — v meteorologii zesílení přízemního větru (proudění v mezní vrstvě atmosféry) na pricipu Venturiho efektu v místech, kde z orografických důvodů dochází ke zhuštění proudnic především v horiz. směru. Je pozorováno v širších údolích, průsmycích apod. Nejpříznivější podmínky pro tryskový efekt nastávají, když při stabilním zvrstvení atmosféry tlakový gradient směřuje podél osy průsmyku nebo údolí. Tryskový efekt se projevuje v různém měřítku v závislosti na velikosti tvarů zemského povrchu a povětrnostní situaci, které jej podmiňují. Ve stř. Evropě se tryskový efekt nejvýrazněji projevuje v průlomu Dunaje mezi Karpaty a Alpami, kde je pozorován až do vzdálenosti 100 až 200 km. Tryskový efekt se lokálně vyskytuje i v městské zástavbě, která ovlivňuje pole větru. Vítr zesílený tryskovým efektem může dosahovat značných rychlostí a ohrožovat některé lidské činnosti, např. dopravu. Viz též mistral, efekt nálevkový.

angl. jet effect; slov. dýzový efekt; rus. струйный еффект; 1993-a3

efekt Venturiho — v meteorologii lokální pokles tlaku vzduchu, lokální zesílení větru a vznik nárazů větru v určitých místech, kde dochází z orografických důvodů ke zhuštění proudnic. Příkladem Venturiho efektu je efekt tryskový, efekt nálevkový a lokální jevy při přetékání vzduchu přes horské překážky. Nejnebezpečnější projevy Venturiho efektu se vyskytují na závětrné straně překážek, kde často vznikají rozsáhlé škody na lesních porostech,venkovních el. vedeních apod.

angl. Venturi effect; slov. Venturiho efekt; rus. еффект Вентури; 1993-a1

efekt závětrný — souborné označení pro změny hodnot met. prvků, které lze pozorovat v závětří různých překážek. V případě horských pásem dochází kvůli předchozímu působení návětrného efektu a změnám atmosférické cirkulace vlivem orografické překážky ke vzniku srážkového stínu. K závětrným efektům dále patří zmenšování oblačnosti, nárůst dohlednosti, oteplování a zmenšení vlhkosti vzduchu působením fénového efektu, výskyt padavého větru, vlnového proudění, závětrných vírů, rotorových oblaků apod. Za výraznějšími pohořími může docházet k orografické cyklogenezi, orografické okluzi a k přechodnému zeslabování atmosférických front. K závětrným efektům však patří i srážkový stín a deformace pole proudění za menšími přírodními nebo umělými překážkami, které prostřednictvím větrného stínu zmenšují i výpar. Při existenci převládajícího větru se závětrný efekt uplatňuje i v klimatických poměrech určité oblastí nebo místa.

angl. lee effect; slov. záveterný efekt; rus. подветренный эффект; 1993-a3

echo andělské, syn. odraz andělský.

slov. anjelské echo; 1993-a1

echo hákovité — radiolokační odraz ve tvaru háku charakteristický pro supercelu. Je důkazem přítomnosti mezocyklony v supercele. Vzniká obtáčením mezocyklony proudem srážkových částic z předního sestupného proudu. Viz též oblast snížené radiolokační odrazivosti.

angl. hook echo; slov. hákovité echo; rus. крючкоoбразное эхо; 2014

echo radiolokační, syn. odraz radiolokační.

angl. radar echo; slov. rádiolokačné echo; rus. радиолокационное эхо; радиоэхо; 1993-a1

ekoklima — označení pro klimatické podmínky (faktory), hodnocené z hlediska životních funkcí organismů. Ekologický přístup však vyžaduje, aby organizmy byly studovány ve vztahu k celému souboru vnějších faktorů, který zahrnuje jak podmínky abiotické, k nimž patří podmínky klimatické, tak i podmínky biotické. Otázkami ekoklimatu se zabývá klimatologická ekologie (ekoklimatologie). Pojem ekoklima není přesně vyhraněn.

angl. ecoclimate; slov. ekoklíma; rus. экоклимат; 1993-a2

ekoklimatologie, syn. ekologie klimatologická.

angl. ecoclimatology; ecological climatology; slov. ekoklimatológia; rus. экология климатологическая; 1993-a1

ekologie — věda o vztazích organizmů a společenstev (ekosystémů) k vnějšímu prostředí a o vztazích organizmů navzájem. Významnou částí vnějšího prostředí je jeho klimatická složka, kterou současně ekosystémy přímo i nepřímo ovlivňují. První použití tohoto termínu je připisováno Ernstu Haeckelovi (1866). Viz též ekoklima.

angl. ecology; slov. ekológia; rus. экология; 1993-a3

ekologie klimatologická, ekoklimatologie — odvětví bioklimatologie, které studuje vztahy mezi klimatem a živými organizmy z hlediska jejich ekologických nároků. Studuje i mechanizmy adaptace rostlin a živočichů na dané klima a zeměp. rozšíření rostlin a živočichů ve vztahu ke klimatu. Viz též ekoklima, klimatop.

angl. ecological climatology; slov. klimatická ekológia; rus. экология климатологическая; 1993-a2

ekvipluva — čára spojující místa se stejným pluviometrickým koeficientem. Viz též izomera.

angl. equipluve; isomer; slov. ekviplúva; rus. изомера; 1993-a1

ekvivalent vodní páry kapalný, viz voda srážková potenciální.

slov. kvapalný ekvivalent vodnej pary; 2014

elektrometeor — viditelný nebo slyšitelný projev atmosférické elektřiny. K elektrometeorům počítáme např. blesk, hrom (bouřku), oheň svatého Eliáše a polární záři. Viz též meteor.

angl. electrometeor; slov. elektrometeor; rus. электрометеор; 1993-a3

elektrosféra — pojem používaný v souvislosti s atmosférickou elektřinou. Jde o vrstvy atmosféry ve výškách přibližně nad 50 km, kde je elektrická vodivost vzduchu již natolik velká, že pokud bychom sem vložili dodatečný el. náboj, rozestřel by se okamžitě podél celé Země.

angl. electrosphere; 2016

elektrosonda — přístroj užívaný samostatně nebo ve spojení s  radiosondou k měření el. potenciálu ve volné atmosféře.

angl. electro sound; slov. elektrosonda; rus. электрозонд; 1993-a2

elektřina atmosférická — souhrn el. jevů, které se vyskytují v atmosféře. Zpravidla rozlišujeme: a) elektřinu klidného ovzduší; b) bouřkovou elektřinu, popř. oblačnou elektřinu. Detailněji se atmosférická elektřina dělí např. na tematické okruhy: a) ionty a elektrickou vodivost vzduchu; b) el. pole v atmosféře; c) el. proudy tekoucí atmosférou; d) elektřinu v oblacích a bouřkovou elektřinu. Do oboru atmosférické elektřiny obvykle nezahrnujeme kosmické záření a jevy v atmosféře, kterými se v současné době zabývají samostatné vědní obory, především aeronomie. Na průběh el. jevů v atmosféře mají značný vliv ostatní met. děje, zejména ty, které souvisejí s obsahem aerosolových částic ve vzduchu a s fázovými změnami vody v oblacích při formování srážek. Viz též vodivost vzduchu elektrická.

angl. atmospheric electricity; slov. atmosférická elektrina; rus. атмосферное электричество; 1993-a3

elektřina bouřková — elektřina vzniklá v oblaku druhu cumulonimbus v důsledku elektrické indukce, vzájemných srážek a tříštění vodních kapek a krystalků ledu, fázových změn vody, vert. pohybů v oblaku apod. Při vzniku bouřkové elektřiny nemusí být nosičem nábojů jen voda v různých fázích, mohou jím být i zrnka písku při písečných bouřích nebo rozžhavené částice zeminy vyvržené s popelem při sopečných výbuších.
V oblaku druhu cumulonimbus existují zpravidla dvě zákl. centra el. nábojů opačné polarity (kladné v horní části oblaku a níže ležící záporné centrum) s velkou koncentrací náboje a jedno rel. malé, obvykle kladné centrum v základně oblaku. El. struktura Cb se může zjevně měnit v procesu jeho rozvoje. Mechanismus separace nábojů podle polarity a vytváření nábojových center popisuje několik teorií. Jeden z hlavních mechanismů vzniku bouřkové elektřiny je založen na slabých termoelektrických vlastnostech ledu. Větší ledové částice intenzivně zachytávají přechlazené kapičky vody, které na jejich povrchu při teplotách pod bodem mrazu rychle namrzají a uvolňováním latentního tepla mrznutí je pak povrch těchto větších ledových částic udržován na poněkud vyšší teplotě než povrch malých ledových částic, jež přechlazené kapky prakticky nezachycují, neboť se s nimi vzájemně obtékají v důsledku přibližně shodných rozměrů. Při nárazech a odrážení malých částic na větších ledových částicích pak termoelektricky dochází k výměně el. náboje tak, že rychle narůstající větší (a na svém povrchu teplejší) ledové částice se nabíjejí záporně a malé částice kladně. Druhý z hlavních mechanismů se může uplatnit tehdy, jestliže proces zachycování přechlazených kapek vody na větších částicích ledu je při teplotách pod bodem mrazu natolik intenzivní, že se na povrchu těchto částic vytváří přechodná (postupně namrzající) obalová vrstva přechlazené vody. Vlivem přítomnosti zejména iontů solí dochází pak k výměně elektrického náboje tak, že pevné ledové jádro se nabíjí záporně a obalová vrstvička přechlazené vody kladně. Při zpětném odstřikování kladně nabité přechlazené vody zpět do okolního vzduchu se narůstající komplex ledu s namrzajícím přechlazeným vodním obalem nabíjí záporně, zatímco kladný náboj je vynášen do okolního vzduchu. U obou právě zmíněných mechanismů se shodně větší a narůstající částice ledu nabíjejí záporně, zatímco kladný náboj je vynášen do okolního vzduchu malými elementy. V tíhovém poli Země pak dochází ke gravitačnímu oddělování a formování horního (dolního) centra záporného (kladného) elektrického náboje. Celkový náboj bouřkového oblaku se řádově udává ve stovkách až tisících coulombů. El. gradient pod „zralým“ bouřkovým oblakem dosahuje u země hodnot 10–20 kV.m–1. Za podmínky dostatečné lokální předionizace vzduchu, která dle současných znalostí souvisí zejména s působením tzv. ubíhajících elektronů, pak mohou vznikat výboje blesků. Viz též separace elektrického náboje v oblacích.

angl. thunderstorm electricity; slov. búrková elektrina; rus. грозовое электричество; 1993-a3

elektřina klidného ovzduší — atmosféra není dokonalý izolátor, ale je slabě el. vodivá v důsledku přítomnosti kladných nebo záporných atmosférických iontů. Tyto ionty vznikají působením radioakt. a kosmického záření. Radioakt. paprsky vyzařované radioakt. látkami v půdě však ovlivňují atmosférickou ionizaci jen do výšky stovek m, maximálně několika km nad zemí. Nad oceány je radioakt. záření asi o dva řády slabší než nad pevninou. Ve větších výškách (a nad oceány i v nižších hladinách) je ionizace zcela dominantně působena kosmickým zářením a vzrůstá rychle s výškou nad zemí, protože kosmické paprsky (nejprve primárního a posléze sekundárního kosmického záření) jsou v atmosféře progresivně zadržovány při průchodu k zemi. Elektrická vodivost vzduchu závisí na hustotě iontů a roste přibližně exponenciálně s výškou. Ve výšce 18 km je vodivost asi o dva řády vyšší než u země. Ve výšce 50 km nad zemí má vzduch tak vysokou vodivost, že může být považován za dobrý vodič. Elektrický náboj, který dosáhne této výše, se proto rovnoměrně rozdělí okolo zeměkoule. Modelově si lze s jistým zjednodušením představit, že atmosféra ve výšce nad 50 km a povrch Země tvoří jakoby dvě desky koncentrického kulového kondenzátoru. Za klidného ovzduší, tj. za jasné oblohy nebo při malé oblačnosti beze srážek, mlhy, silného větru apod., má zemský povrch záporný a atmosféra převažující kladný náboj. Elektrické pole v atmosféře se při tomto rozložení náboje považuje za kladné. Prům. el. gradient klidného ovzduší je u zemského povrchu asi 130 V.m–1, hustota náboje na povrchu země je přibližně 1,1 . 10–9 C.m–2, takže celkový záporný náboj zemského povrchu je asi 0,5 miliónu C. Hustota elektrického proudu mezi povrchem země a horní vrstvou atmosféry se odhaduje při klidném ovzduší na 3.10–12 A.m–2, což pro celý zemský povrch představuje asi 1500 A. Tato hodnota však není dosahována v reálné atmosféře, neboť asi polovina Země je zahalena oblaky. Elektrická vodivost vzduchu vzrůstá s výškou, avšak vertikálně tekoucí elektrický proud zůstává s výškou prakticky konstantní, z čehož vyplývá, že el. gradient s výškou klesá, a je tudíž největší při zemi. Denní chod el. gradientu nad oceány, kde nedochází k místním rušivým vlivům, má charakteristický denní průběh s minimem cca 15 % pod prům. denní hodnotou 130 V ve 03:00 UTC a s maximem cca 20 % nad touto prům. hodnotou kolem 19:00 UTC, a to nezávisle na místě pozorování. Výpočty lze dokázat, že uvedený elektrický proud by za podmínek klidného ovzduší vedl k neutralizaci záporného náboje zemského povrchu asi za 5 min. Že tomu tak není, je způsobeno přenosem nábojů opačným směrem, záporných k zemi, kladných vzhůru. Tento přenos je vyvolán výboji z hrotů vysokých předmětů, zejména pod bouřkovými oblaky a výboji blesků v asi 1800 bouřkách, které se současně na Zemi stále vyskytují. Viz též elektřina bouřková, výboj hrotový.

angl. fair-weather electricity; fine weather electricity; slov. elektrina pokojného ovzdušia; rus. электрическое поле атмосферы; 1993-a3

elektřina oblačná — 1. elektřina generovaná mechanismy v oblacích kvalitativně stejnými jako u elektřiny bouřkové, ale kvantitativně natolik slabšími, že nedochází k výbojům blesku. 2. souhrnné označení pro veškeré elektrické děje v oblacích včetně bouřkové elektřiny.

angl. cloud electricity; slov. oblačná elektrina; rus. электричество облаков; 2014

elektrony ubíhající — elektrony pocházející ze spršek sekundárního kosmického záření, které jsou v el. polích urychlovány až na relativistické hodnoty rychlosti. V el. polích dosahujících řádově 104 V/m, které se typicky vyskytují v oblacích druhu cumulonimbus a bezprostředně pod nimi, je jim přisuzována schopnost jisté předionizace vzduchu, která umožní při těchto hodnotách intenzity el. polí vznik výbojů blesku. Při běžných hodnotách elektrické vodivosti vzduchu by tyto výboje nastávaly až při hodnotách intenzity el. polí řádově 106 V/m, jichž však v souvislosti s bouřkami není dosahováno.

angl. runaway electrons; 2016

element oblačný, syn. částice oblačná.

angl. cloud element; cloud unit; slov. oblačný element; rus. облачный элемент, облачная частица; 1993-a3

El Niño [el ňiňo] — teplá fáze ENSO, provázená zápornou fází jižní oscilace, tedy zeslabením Walkerovy cirkulace. V obecně chladnější vých. části Tichého oceánu dochází podél rovníku k nárůstu teploty povrchu moře oproti dlouhodobému průměru až o více než 3 °C. To zde způsobuje nadnormální srážky, které zasahují i na záp. pobřeží Jižní Ameriky, kde vyvolávají mnohdy katastrofální záplavy. Naopak v Austrálii, západním Tichomoří i Indii často nastává sucho. Pokles tlaku vzduchu ve vých. Tichomoří způsobuje zeslabení pasátů, takže slábnou povrchové oceánské proudy i vynořování (upwelling) hlubinné vody bohaté na živiny při záp. pobřeží Jižní Ameriky. To zde vede k hynutí ryb a potažmo působí značné hospodářské škody. Stejně jako opačný jev La Niňa se El Niño zpravidla projevuje nejsilněji od prosince do dubna, což vedlo k jeho pojmenování (chlapeček, jezulátko).

angl. El Niño; slov. El Niño; rus. Эль-Ниньо; 1993-a3

emagram — termodynamický diagram s pravoúhlými nebo kosoúhlými souřadnicovými osami T, –lnp, kde T je teplota vzduchu a p tlak vzduchu. Autorem diagramu je A. Refsdal. Používá se při vyhodnocování aerol. údajů a patří k nejrozšířenějším termodyn. diagramům, které mají vlastnosti energetického diagramu.

angl. emagram; slov. emagram; rus. эмаграмма; 1993-a2

emise — 1. množství znečišťující látky, zpravidla její hmotnost, vstupující za jednotku času ze zdroje znečišťování do ovzduší; 2. vypouštění nebo únik znečišťujících látek do atmosféry, tj. primární znečišťování ovzduší. Sekundárním znečišťováním ovzduší se naproti tomu rozumí vznik znečišťující látky přímo v atmosféře v důsledku různých chem. a fyz. pochodů. Viz též imise, exhalace, transmise, regulace emisí, vlečka kouřová.

angl. emission; slov. emisia; rus. эмиссия; 1993-a3

emisivita (vyzařovací schopnost, relativní vyzařovací schopnost) — bezrozměrná veličina, vyjadřující míru toho, jak dalece se vyzařující těleso, např. zemský povrch či oblačná vrstva, blíží svými radiačními vlastnostmi vyzařování abs. černého tělesa. Emisivita abs. černého tělesa má hodnotu 1. Pro většinu oblačnosti se hodnoty emisivity pohybují v rozmezí od cca 0,6 do 1 v závislosti na mikrofyzikálním složení oblaků, jejich propustnosti a na vlnové délce ve které oblačnost pozorujeme. Emisivita zemského povrchu zpravidla nabývá hodnot od 0,8 do 1. Závislost emisivity na vlastnostech vyzařujících materiálů včetně oblačnosti (chemickém a mikrofyzikálním složení) je podstatou metod analýzy dat z distančních měření.

angl. emissivity; slov. emisivita; rus. излучательная способность (полная); 2014

energie turbulence (turbulentní) — střední (časově průměrovaná) kinetická energie příslušející turbulentním fluktuacím rychlosti proudění. Označíme-li po řadě turbulentní fluktuace x-ové, y-ové a z-ové složky rychlosti proudění, potom energii turbulence vztaženou k jednotce hmotnosti vzduchu vyjádříme jako
12(vx2 ¯+vy2¯ +vz2¯),
kde pruh nad veličinou vyjadřuje časové zprůměrování. Viz též turbulence.

angl. eddy kinetic energy; turbulence energy; slov. energia turbulencie; rus. кинетическая энергия вихрa; энергия турбулентности; 1993-a1

energie turbulentní, syn. energie turbulence.

angl. turbulence kinetic energy; slov. turbulentná energia; rus. энергия турбулентности; 1993-a1

energie větru — kinetická energie proudícího vzduchu v atmosféře. Množství této energie procházející za jednotku času jednotkovou plochou kolmou ke směru proudění se označuje jako výkon větru. Ideální výkon větru N je určen výrazem
12ρv2,
kde ρ je hustota vzduchu a v rychlost větru. Na zařízeních pro využití energie větru se určuje mech. výkon větru NR podle vztahu
NR=12cFFρv2,
kde F je velikost záchytné plochy zařízení kolmé na směr větru, cF součinitel výkonu, jehož hodnota závisí na aerodyn. a jiných vlastnostech zařízení, jakož i na rychlosti větru, přičemž celkové množství práce produkované energií větru za určitý čas se určí jako součin výkonu větru a příslušného času, popř. sumací takových součinů.

angl. wind energy; wind power; slov. energia vetra; rus. кинетическая энергия вихра; 1993-a1

energie vnitřní — termodyn. veličina odpovídající souhrnu energie všech částic, z nichž se daný termodyn. systém skládá. Jestliže systém nekoná nebo nespotřebovává vnější práci, je případná změna jeho vnitřní energie rovna množství jím přijatého nebo jemu odňatého tepla. Mírou vnitřní energie systému je jeho teplota vyjádřená v K.

angl. internal energy; free energy; Gibbs potential; Helmholtz free energy; 2017

energie volná — termín samostatně užívaný zpravidla ve smyslu Helmholtzova volná energie, neboli Helmholtzův potenciál. Pojem volná energie se však též někdy vyskytuje ve spojení Gibbsova volná energie, což je syn. ke Gibbsovu potenciálu.

2017

energie volná Gibbsova, syn. potenciál Gibbsův.

2017

energie volná Helmholtzova, syn. potenciál Helmholtzův.

2017

energie zářivá, viz záření.

angl. radiant energy; slov. energia žiarenia; rus. лучистая энергия; энергия излучения; энергия электромагнитной радиации; 1993-a1

energotop — nejmenší územní jednotka s homog. aktivním povrchem, na níž jsou změny v prostorové struktuře tepelné bilance způsobovány výhradně denním nebo roč. chodem dopadající sluneční energie. Viz též ekotop, klimatop.

angl. energotop; slov. energotop; 1993-a1

ENSO — zkratka termínů El Niñojižní oscilace (Southern Oscillation). Používá se jako souborné označení oscilace mající původ v tropickém Tichomoří. Interakce atmosféryoceánu zde způsobuje provázání jižní oscilace se střídáním teplé a studené fáze ENSO (El NiñoLa Niña). Cyklus ENSO je nepravidelný, s délkou dva až sedm let, přičemž jednotlivé fáze v délce cca 9 až 12 měsíců jsou proloženy podmínkami blízkými klimatologickému normálu. Během cyklu se v různých částech tropického Tichého oceánu mění teplota povrchu moře, teplota vody v hloubce i výška mořské hladiny. Dochází ke vzniku klimatických anomálií, především srážek a teploty vzduchu, i ke změnám intenzity a polohy subtropického tryskového proudění. Anomálie se projevují nejen v samotném Tichomoří, nýbrž prostřednictvím dálkových vazeb i jinde na Zemi. Pro takové oblasti je predikce vývoje ENSO důležitým nástrojem dlouhodobé předpovědi počasí, neboť umožňuje např. odhalit hrozbu nahodilého sucha nebo posoudit budoucí sezónu z hlediska nebezpečí tropických cyklon.

angl. ENSO; slov. ENSO; 2014

entalpie — termodyn. veličina, která vyjadřuje celkový tepelný obsah jednotky hmotnosti dané látky. Patří mezi termodynamické potenciály. Označíme-li entalpii H, pak její změna dH odpovídá teplu získanému nebo odevzdanému při izobarickém procesu a je dána vztahem dH = cp dT, kde cp značí měrné teplo při stálém tlaku a dT změnu teploty v K. V met. literatuře se termín entalpie též užívá jako synonymum termínu zjevné teplo v protikladu k teplu latentnímu. Viz též děj izentalpický.

angl. enthalpy; slov. entalpia; rus. энтальпия; 1993-a3

entropie — termodyn. veličina definovaná až na aditivní konstantu. Je mírou termické neuspořádanosti daného systému. Pro jednotku hmotnosti ideálního plynu je vyjádřena vztahem
s=cplnT-Rlnp+konst.,
v němž cP značí měrné teplo při stálém tlaku, T teplotu v K, R měrnou plynovou konstantu a p tlak vzduchu. Z met. hlediska je významnou vlastností entropie její konzervativnost, tj. zachovávání konstantní hodnoty entropie při adiabatických dějích v nenasyceném vzduchu. Pojem entropie zavedl něm. fyzik R. E. Clausius v r. 1865. Viz též děj izentropický, izentropa.

angl. entropy; slov. entropia; rus. энтропия; 1993-a3

epizoda sucha — ucelené období, v němž daný index sucha vykazuje hodnoty pro vymezení sucha.

slov. epizóda sucha, obdobie sucha; 2014

erupce chromosférická — náhlé, několik minut až několik desítek minut trvající zjasnění oblasti flokulového pole na Slunci. Chromosférické erupce jsou mohutným zdrojem slunečního krátkovlnnéhokorpuskulárního zářeníkosmického záření. Viz též činnost sluneční.

angl. solar flare; slov. chromosférická erupcia; rus. солнечная всппышка; 1993-a3

ESA — Evropská vesmírná agentura (European Space Agency). Evropská organizace zabývající se jednak výzkumem vesmíru, jednak výzkumem Země s využitím prostředků umístěných na oběžné dráze. ESA úzce spolupracuje s organizací EUMETSAT na vývoji a provozu evropských meteorologických družic. Česká republika je členem ESA od roku 2008.

slov. ESA; rus. ЕКА (Европейское космическое агенство); 2014

estegram — křivka získaná na základě aerol. měření, která vyjadřuje adiabatickou vlhkou teplotu vzduchu jako funkci tlaku vzduchu.

angl. estegram; slov. estegram; rus. эстеграмма; 1993-a1

etalon — standard měřící jednotky nebo stupnice určité veličiny je měřidlo, sloužící k realizaci a uchovávání této jednotky nebo stupnice a k jejímu přenosu na měřidla nižší přesnosti.

rus. эталон; 2016

etalon barometrický, syn. tlakoměr absolutní standardní.

angl. etalon barometer; rus. барометрический эталон; 1993-a1

etézie — převládající sev. a sz. větry ve vých. části Středomoří, zvláště v Egejském moři, vanoucí s přestávkami od dubna do října. Jsou podmíněny výskytem termické cyklony nad silně přehřátou Přední Asií, v jejímž týlu proudí z vyšších zeměp. š. do Středomoří pevninský vzduch. Převládá při nich jasné, suché a poměrně chladné počasí. Etézie je název starořeckého původu, novořecké označení je meltemia.

angl. etesians; etesian winds; slov. etézie; 1993-a2

EUCOS — evropský kombinovaný systém pozorování. Zahrnuje pozorování z vybraných synoptických a aerologických stanic, měření z letadel (E-AMDAR), pozorování z lodí a bójí (E-SURMAR), aerologická měření z lodí (E-ASAP) a radarová měření profilu větru (E-WINPROF). Důležitou součástí systému je monitoring kvality dat. EUCOS je součástí EUMETNET.

angl. European Composite Observing Network; slov. EUCOS; rus. ЕВКОС; 2014

EUMETCast — systém přenosu družicových snímků, dat a odvozených meteorologických produktů prostřednictvím komerčních telekomunikačních družic, provozovaný organizací EUMETSAT.

angl. EUMETCast ; slov. EUMETCast; rus. ЕВМЕТКаст; 2014

EUMETNET — organizace koordinující činnost evropských met. služeb. V rámci jednotlivých programů je řízena činnost v oblasti pozorování, zpracování dat, numerických předpovědí, systému výstrah a výzkumu. V roce 2011 patřilo ke členům EUMETNET 29 evropských zemí včetně České republiky.

angl. European Meteorological Services Network; slov. EUMETNET; rus. ЕВМЕТНЕТ; 2014

EUMETSAT — Evropská organizace pro využití meteorologických družic (European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites). EUMETSAT vznikl postupným vyčleněním z Evropské vesmírné agentury (ESA), od roku 1986 již samostatná evropská organizace se sídlem v německém Darmstadtu. EUMETSAT zpočátku provozoval především geostacionární meteorologické družice Meteosat, později rovněž různé družice na polárních drahách. Česká republika se stala spolupracujícím členem EUMETSATu roku 2005, od roku 2010 je již plným členem této organizace.

angl. European Organization for the Exploitation of Meteorological Satellites; slov. EUMETSAT; rus. ЕВМЕТСАТ; 2014

evaporacevýpar z vlhkých povrchů, tj. z volné vodní hladiny, z půdy, zvlhčeného povrchu rostlin apod. Zpravidla pod evaporaci zahrnujeme i sublimaci sněhové pokrývky a ledu. Intenzita evaporace závisí na fyz. vlastnostech daného povrchu (míře nasycení vodou, teplotě, drsnosti, barvě apod.) i na met. podmínkách, především na vlhkosti vzduchu, vyjádřené sytostním doplňkem, dále na rychlosti větru, tlaku vzduchu aj. V bioklimatologii je evaporace označována též jako neproduktivní výpar, protože není v přímé souvislosti s produkcí biomasy.

angl. evaporation; slov. evaporácia; rus. испарение; эвапорация; 1993-a3

evaporimetr, syn. výparoměr.

angl. evaporimeter; slov. evaporimeter; rus. эвапориметр; 1993-a1

evaporimetrie — obor zabývající se měřením výparu a jeho metodikou. Viz též hygrometrie, ombrometrie.

angl. atmidometry; atmometry; slov. evaporimetria; rus. эвапориметрия; 1993-a1

evapotranspirace, výpar celkový — souborné označení pro evaporacitranspiraci. Viz též výpar, evapotranspirometr.

angl. evapotranspiration; slov. evapotranspirácia; rus. испарение; эвапотранспирация; 1993-a3

evapotranspirace aktuální (efektivní, skutečná) — celkový skutečný výpar z půdy a transpirace rostlin v přírodních podmínkách, tedy v podmínkách skutečného zavlažení. V oblastech rel. malých atm. srážek jsou hodnoty aktuální evapotranspirace podstatně nižší než hodnoty potenciální evapotranspirace.

angl. actual evapotranspiration; rus. фактическое испарение; 1993-a2

evapotranspirace potenciální — celkové množství vody, které se může vypařit z půdy (výpar z půdy) a vegetačního krytu (transpirace rostlin) při nasycení půdy vodou nebo při sněhové pokrývce. V přírodních podmínkách potenciální evapotranspirace zpravidla převyšuje evapotranspiraci aktuální. Pojem zavedl C.W. Thornthwaite (1948), který potenciální evapotranspiraci využíval k vyjádření humidity klimatu.

angl. potential evapotranspiration; rus. возможное суммарное испарение; 1993-a2

evapotranspirometr — přístroj pro měření evapotranspirace. Jeho zákl. částí je nádoba obsahující vzorek půdy s vegetační pokrývkou. Úbytek celkového množství vody způsobený výparem se určuje vážením nádoby s půdou a vegetací, nebo změřením spadlých srážek a množství odteklé vody z přístroje. Evapotranspirace se pak určuje jako rozdíl váhy půdy před a po skončení měření, popř. jako rozdíl srážek a množství zachycené vody. Viz též lyzimetr.

angl. evapotranspirometer; slov. evapotranspirometer; rus. измеритель суммарного испарения; эвапотранспирометр; 1993-a3

evoluce atmosféry Země — otázka vzniku a evoluce atmosféry Země je velmi složitá a není dosud ve všech detailech stoprocentně vyřešena. Je však možno v obecných rysech načrtnout vývoj zemské atmosféry předpokládaný dnes většinou autorů. Prvotní zemská atmosféra zřejmě vznikla z plynů, které vystupovaly z nitra Země sopečnými krátery a puklinami v plášti zemského tělesa. Tato atmosféra se skládala zejména z oxidu uhličitého a dusíku, obsahovala amoniak, oxid uhelnatý, metan, vodní páru, vyskytoval se i vodík, který ale velmi rychle unikal do vnějšího prostoru, neobsahovala však prakticky kyslík. Chemicky měla redukční účinky, což umožnilo prvotní syntézu některých organických molekul. Ta by dle současného stavu poznání za přítomnosti kyslíku nemohla proběhnout. Prvotní stopové koncentrace kyslíku se v dalším vývoji mohly objevit v důsledku fotodisociace molekul vodní páry. Obsah kyslíku byl pak v další epoše zvyšován postupně se rozvíjející prvotní fotosyntézou, přičemž se formovala i ochranná ozonová vrstva (ozonosféra), jejíž existence posléze zastavila fotodisociaci molekul vodní páry. Zvyšování obsahu kyslíku k současnému stavu pak souviselo pouze s fotosyntézou v rámci rozvoje forem života na Zemi. Dnešní setrvalý obsah kyslíku v atmosféře odpovídá rovnováze mezi jeho produkcí (fotosyntéza) a spotřebou (dýchání živých organismů, spalovací procesy apod.).

angl. evolution of Earth's atmosphere; 2016

Evropská meteorologická společnost (EMS) — společnost sdružující národní meteorologické společnosti evropského regionu WMO (mj. ČMeS, SMS) jako členy EMS a jako přidružené členy EMS také různé instituce a firmy, které se zabývají meteorologií. Přidruženými členy EMS jsou především národní meteorologické služby (mj. ČHMÚ), výrobci měřících přístrojů a pozorovací techniky, nebo mezinárodní organizace jako ECMWF, EUMETSAT, ESA apod. EMS byla založena r. 1999 v Norrköpingu po více než tříletém úsilí R. Morina, který se stal jejím prvním prezidentem. Vrcholným orgánem EMS je Valné shromáždění členů, tedy zástupců členských národních společností. Řídící jednotkou je Rada EMS, která má zpravidla 9 členů, tři stálé (zástupci zakládajících velkých společností, které od založení EMS přispívají do jejího rozpočtu vedle běžného členského poplatku fixní sumou 5000 EUR ročně) a šest rotujících s funkčním obdobím dva roky. Hlavním cílem EMS je posilovat zvláště evropskou spolupráci v meteorologii a příbuzných vědách s cílem zlepšit a rozšířit služby poskytované veřejnosti. Hlavní akcí, kterou EMS pořádá, je Výroční setkání, tj. sympozium konané každý rok střídavě spolu s Evropskou konferencí aplikované meteorologie (ECAM) a Evropskou konferencí aplikované klimatologie (ECAC).

angl. European Meteorological Society; slov. Európska meteorologická spoločnosť; rus. Европейское метеорологическое общество; 2014

Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF) — je mezivládní organizace, založena v roce 1975. V roce 2014 mělo ECMWF 20 členských států a s dalšími 14 státy mělo podepsanou dohodu o spolupráci. Česká republika podepsala dohodu o spolupráci v srpnu 2001. Hlavní cílem ECMWF je vývoj a provoz globálního modelu pro střednědobou předpověď počasí. Dále provádí vědecký a technický výzkum v tomto oboru, asistuje při implementaci programů Světové meteorologické organizace, poskytuje školení a trénink v numerické předpovědi počasí vědcům z členských a spolupracujících států. ECMWF je světovým lídrem v oboru střednědobé předpovědi počasí pomocí numerických metod. Spoluprací se čeští experti dostávají do kontaktu s touto světovou špičkou a tím i s jedinečným know-how a technologiemi, což následně zvedá úroveň jak vědeckého poznání, tak úroveň národní meteorologické služby jako takové. Kromě ČHMÚ profituje z členství i akademická obec (vysoké školy, Akademie věd ČR). Viz též předpověď počasí střednědobá prodloužená, model numerické předpovědi počasí.

angl. European Centre for Medium range Weather Forecast (ECMWF); rus. Европейский центр среднесрочных прогносов погоды (ЕЦСПП); 2014

exhalace — 1. znečišťující látky a jejich směsi vstupující do ovzduší ze zdrojů znečišťování ovzduší, popř. též vzduch, který je součástí spalin apod. Za e. se považují též aerosoly uvolňované do ovzduší při vulkanické činnosti; 2. syn. emise, zejména ve druhém významu termínu.

angl. exhalation; slov. exhalácie; rus. выбросы; 1993-a3

exosféra — vnější část atmosféry Země s horní hranicí kolem 20 000 až 35 000 km plynule přecházející do meziplanetárního prostoru. V této oblasti je elektronová hustota nízká a nacházejí se zde převážně volné atomy vodíku a hélia. Působení gravitace je slabé, což má za následek, že částice mohou unikat do okolního volného prostoru. Dolní hranici exosféry kladou různí autoři do odlišných výšek v rozmezí zhruba 500 až 700 km nad zemským povrchem.

angl. exosphere; outer atmosphere; slov. exosféra; rus. экзосфера; 1993-a3

expanze adiabatická — adiabatické zvětšování objemu plynu, při němž dochází k poklesu vnitřní energie plynu a tedy k jeho ochlazování. V termodynamice atmosféry používáme tento model k objasnění ochlazování při adiabatickém výstupu vzduchové částice. Opakem adiabatické expanze je adiabatická komprese, při níž dochází k ohřevu vzduchové částice při jejím adiabatickém sestupu.

angl. adiabatic expansion; slov. adiabatická expanzia; rus. адиабатическое расширение; 2014

expozice klimatická — 1. orientace svahů nebo různých povrchů vzhledem ke světovým stranám a jejich sklon k rovině horizontu, což je v  daném místě a čase určující pro příjem slunečního záření, pro světelné poměry, vystavení větrům a srážkám. Klimatická expozice je velmi významným klimatickým faktorem, který se uplatňuje ve všech měřítkách klimatu. Bývá zejména předmětem studia topoklimatologie. Viz též klima svahové; 2. v pojetí A. Gregora poloha met. stanice v terénu, která rozhoduje o její reprezentativnosti pro užší nebo širší okolí.

angl. exposure; slov. klimatická expozícia; 1993-a1

expozice meteorologických přístrojů — umístění meteorologických přístrojů. Volí se tak, aby měřené údaje reprezentovaly skutečný stav atmosféry v okolí místa instalace čidel met. přístrojů. Viz též budka meteorologická, měření meteorologické, stanice meteorologická reprezentativní.

angl. exposure of meteorological instruments; slov. expozícia meteorologických prístrojov; rus. размещение метеорологических приборов; 1993-a1

extinkce — zeslabení záření procházejícího daným prostředím. V  meteorologii jde nejčastěji o zeslabení přímého slunečního záření následkem jeho rozptylu nebo absorpce v zemské atmosféře. Extinkce v atmosféře závisí na vlnové délce záření a je největší v případě krátkých vlnových délek. Viz též koeficient extinkce.

angl. extinction; slov. extinkcia; rus. экстинция; 1993-a1

extrém — 1. v klimatologii nejvyšší hodnota (maximum) nebo nejnižší hodnota (minimum) met. prvku, zaznamenaná během určitého období. Rozdíl mezi maximem a minimem se nazývá amplituda. Lze hovořit o extrémech v denním nebo ročním chodu met. prvků podobně jako o extrémech zjištěných v jednotlivých dnech, měsících, sezónách, letech nebo delších obdobích. Nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku zaznamenané za celou dobu měření se označují jako absolutní extrémy, tj. absolutní maximumabsolutní minimum. Z extrémů jednotlivých dní, měsíců atd. je možné vypočítat průměrné extrémy, tj. průměrné denní, měsíčníroční maximumminimum. Světové extrémy jsou evidovány WMO (http://wmo.asu.edu).
2. V meteorologii maximální, popř. minimální hodnota met. prvku za kratší období, např. 1, 3 nebo 6 hodin v případě maximálních hodnot rychlosti větru, 12 hodin v případě extrémů teplot ve zprávách SYNOP z evropských zemí.
3. Událost charakteristická přítomností výrazných meteorologických nebo klimatických anomálií, viz ohrožení hydrometeorologické.

angl. extrem; extreme value; slov. extrémy; rus. экстремальные значения; экстремумы; 1993-a3

extrém hydrologický, viz ohrožení hydrologické.

angl. hydrological extreme; 2016

extrém klimatický, viz ohrožení klimatické.

angl. climate extreme; 2016

extrém povětrnostní, viz ohrožení povětrnostní.

angl. weather extreme; 2016

extrémy rychlostí větruabsolutní maxima rychlosti přízemního větru, z důvodu porovnatelnosti vyjádřená jako maximální náraz větru. Ten byl na Zemi zaznamenán 10. 4. 1996 při přechodu cyklonu Olivia přes Barrow Island v blízkosti severozápadního pobřeží Austrálie. Maximální náraz větru zde dosáhl 113,2 m.s–1, maximální pětiminutový průměr 48,8 m.s–1. Pokud neuvažujeme tropické cyklony, je nejvyšší naměřenou rychlostí větru v nárazu hodnota 103,3 m.s–1, zjištěná 12. dubna 1934 na horské met. stanici Mount Washington ve státě New Hampshire (USA). Ještě podstatně vyšší rychlosti větru mohou být dosaženy v tornádu, jsou však určovány nepřímo z měření dopplerovských meteorologických radiolokátorů. Zatím nejvyšší takto stanovená rychlost větru je 135 m.s–1, dosažená 3. 5. 1999 v Bridge Creek, Oklahoma (USA).
Na území ČR má absolutní maximum rychlosti větru v nárazu hodnotu 57,8 m.s–1; bylo dosaženo 19. 1. 2007 na stanici Labská bouda v Krkonoších, kdy vítr o síle orkánu souvisel s mimotropickou cyklonou Kyrill. Viz též pól větrů.

angl. extremes of wind speed; slov. extrémy rýchlosti vetra; rus. экстремальные скорости ветра; 1993-a3

extrémy srážekabsolutní maxima úhrnů srážek v závislosti na době jejich akumulace. Např. nejvyšší roční úhrn srážek na Zemi o hodnotě 26 470 mm byl zaznamenán od srpna 1860 do července 1861 na stanici Cherrapunji (Indie), označované jako jeden z pólů dešťů. Pokud uvažujeme kalendářní roky, je absolutním maximem 22 990 mm v roce 1861 na téže stanici. Za nejvyšší úhrn srážek během 24 hodin byl prohlášen úhrn 1 825 mm, dosažený 7. – 8.1. 1966 na stanici Foc–Foc na ostrově Réunion (často uváděný úhrn 1 870 mm z roku 1952 je chybný). V případě hodinové intenzity srážek je absolutním maximem na Zemi hodnota 305 mm, naměřená 22. 6. 1947 na stanici Holt ve státě Missouri (USA).
Na území ČR je za nejvyšší roční úhrn srážek považována hodnota 2254,7 mm, dosažená v roce 1913 na stanici Lysá hora. Dosud nepřekonaný denní úhrn srážek 345,1 mm pochází z 29. 7. 1897, kdy byl dosažen v Jizerských horách na stanici Nová Louka. Oficiálně uznávané absolutní maximum hodinové intenzity srážek na území ČR je 116,6 mm, změřené 3. 9. 1956 na ombrografické stanici Hamry poblíž Chrudimi. Podstatně větší intenzita srážek však byla zjištěna v otevřených nádobách dne 25. 5. 1872 (před vznikem husté sítě srážkoměrných stanic), kdy v obci Mladotice na Plzeňsku mělo během cca jedné hodiny spadnout přibližně 234 mm srážek.
Mezi srážkové extrémy lze počítat i nejdelší dobu bez zaznamenaných srážek, a to na stanici Arica v Chile od října 1903 do ledna 1918.

angl. extremes of precipitation; slov. extrémy zrážok, zrážkové extrémy; rus. экстремальные значения атмосферных осадков; 2014

extrémy teploty vzduchu — označení pro absolutní minimumabsolutní maximum teploty vzduchu, naměřené standardním způsobem. Abs. maximum teploty vzduchu na Zemi podle WMO dosahuje 56,7 °C. Bylo zaznamenáno 10. 7. 1913 na stanici Furnace Creek v kalifornském Údolí smrti (USA) v nadmořské výšce –54 m. Dříve uváděná hodnota 58 °C z libyjské stanice El Azizia byla v roce 2012 po důkladném šetření zamítnuta. Abs. minimum teploty vzduchu na Zemi je –89,2 °C. Bylo naměřeno 21. 7. 1983 na stanici Vostok v Antarktidě v nadmořské výšce 3420 m. Tato stanice bývá někdy označována jako pól chladu. Na území ČR dosahuje abs. maximum teploty vzduchu hodnoty 40,4 °C, naměřené 20. 8. 2012 na středočeské stanici Dobřichovice. Za abs. minimum teploty vzduchu se považuje hodnota –42,2 °C, změřená 11. 2. 1929 na stanici Litvínovice u Českých Budějovic. Viz též pól tepla.

angl. extremes of air temperature; slov. extrémy teploty vzduchu; rus. экстремальные температуры воздуха; 1993-a3

extrémy tlaku vzduchu — označení pro absolutní minimumabsolutní maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře. Absolutní maximum vypočtené z měření nízko položené met. stanice na Zemi dosahuje 1 083,3 hPa. Bylo dosaženo 31. 12. 1968 na sibiřské stanici Agata (Rusko) v nadmořské výšce 261 m. V kategorii stanic s nadmořskou výškou přes 750 m, kde se redukce tlaku vzduchu na hladinu moře standardně neprovádí, byla zjištěna nejvyšší hodnota 1084,8 hPa, a to 19. 12. 2001 na mongolské stanici Tosontsengel v nadmořské výšce 1 724,6 m. Abs. minimum tlaku vzduchu na Zemi 870 hPa bylo zjištěno 12. 10. 1979 v centru supertajfunu Tip v Tichém oceánu (17° N, 138° E). Hodnoty tlaku vzduchu ve středu tornáda však mohou být ještě podstatně nižší.
Na území ČR je za abs. maximum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře považována hodnota 1 057,2 hPa, zjištěná ke dni 23. 1. 1907 na stanici Bystřice pod Hostýnem. Abs. minimum tlaku vzduchu redukovaného na hladinu moře má v ČR hodnotu 967,2 hPa, bylo zaznamenáno 26. 2. 1989 na stanici Čáslav. Viz též anticyklona sibiřská.

angl. extremes of air pressure; slov. extrémy tlaku vzduchu; rus. экстремумы давления воздуха; 1993-a3