C

calm — 1. syn. bezvětří; 2. v letecké meteorologii měřená nebo předpovídaná rychlost větru menší než 0,5 m.s–1 (menší než 1 kt) musí být indikována jako „CALM“.

angl. calm; slov. kalm; 1993-a3

calvus (cal) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje cumulonimbus (Cb), u něhož některé výběžky horní části oblaku začínají ztrácet kupovité obrysy, avšak nikde ještě nelze pozorovat řasnatou strukturu; výběžky mají vzhled bělavé oblačné hmoty, většinou s více méně vert. žebrováním. Vyskytuje se pouze u druhu Cb v jeho počátečním stadiu vývoje. Termín calvus, česky lysý, byl zaveden v r. 1926.

angl. calvus; slov. calvus; 1993-a2

CAPE (Convective Available Potential Energy — konvektivní dostupná potenciální energie) – energie, kterou získává adiabaticky izolovaná vzduchová částice při svém výstupu od hladiny volné konvekce do hladiny nulového vztlaku. CAPE se udává v m2.s–2 = J.kg–1 a je definovaná vztahem:
CAPE [ J .kg-1]= HVKHNVBdz= HVKHNV gT-TTdz
kde B je vztlak, g tíhové zrychlení, T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a T teplotu okolního vzduchu, HVK značí výšku hladiny volné konvekceHNV výšku hladiny nulového vztlaku.
CAPE tedy určuje množství energie, kterou může získat vzduchová částice, která dosáhla hladinu volné konvekce, při svém dalším výstupu. Na termodynamickém diagramu je proto reprezentována oblastí mezi křivkou teplotního zvrstvení a stavovou křivkou částice, ve vrstvě nad hladinou volné konvekce, kde na částici působí kladná vztlaková síla. Hodnota CAPE, stanovená pro danou sondážní křivku, závisí na hodnotách tlaku, teploty a vlhkosti vzduchové částice v počátečním bodě jejího výstupu. V met. literatuře se proto setkáváme s několika variantami výpočtu CAPE, které se liší především stanovením počátečních podmínek pro výstup vzduchové částice. Pokud stavová křivka vzduchové částice vychází z přízemních hodnot tlaku, teploty a teploty rosného bodu, označuje se CAPE jako SBCAPE (z angl. Surface-Based CAPE) a tento způsob výpočtu CAPE je nejobvyklejší.
Modifikovaný výpočet uvažuje výstup vzduchové částice z přízemní teploty opravené na základě předpokladu, že v mezní vrstvě daného vertikálního rozsahu (zpravidla 50 hPa, popř. 100 hPa) dochází k adiabatickému promíchávání. Hodnota potenciální teploty vystupující částice se stanoví jako střední hodnota přes interval hodnot potenciální teploty v uvažované vrstvě míšení. Tato varianta CAPE se označuje jako MLCAPE (z angl. Mixed-Layer CAPE). Další používaná varianta CAPE se značí zkratkou MUCAPE (z angl. Most Unstable CAPE). MUCAPE je definována jako maximální hodnota CAPE, dosažená při výstupech vzduchové částice z bodů sondážní křivky ve spodních 300 hPa. Abychom zahrnuli do výpočtu CAPE i vliv vertikálního rozsahu vrstvy s kladným vztlakem, používá se normalizovaná hodnota NCAPE v m.s–2. Je definovaná jako CAPE dělená hodnotou vertikálního rozsahu vrstvy mezi HVK a HNV.
Vzhledem k tomu, že vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, uvádí se někdy definice CAPE pomocí virtuální teploty. Poznamenejme, že hodnoty CAPE stanovené pomocí teploty a virtuální teploty se mohou značně lišit.
Veličina CAPE je charakteristika konv. prostředí, ve kterém se může vyvíjet silná konvekce. Je proto hojně využívaná jako prekurzor konvekce v předpovědi počasí. Viz též CIN.

slov. CAPE; 2014

capillatus (cap) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje cumulonimbus (Cb), jehož horní část má zřetelně patrnou řasnatou, vláknitou nebo žebrovitou strukturu cirrů v podobě kovadliny, chocholu nebo obrovské více méně neuspořádané kštice. Při vývoji Cb cap se obvykle vyskytují přeháňky, přívalové deštěbouřky doprovázené často dalšími nebezpečnými jevy spojenými s  konv. bouřemi; často je možno pozorovat srážkové pruhy virga. Vyskytuje se pouze u druhu oblaků Cb. Termín capillatus, česky vlasatý, byl zaveden v r. 1926.

angl. capillatus; slov. capillatus; 1993-a3

castellanus (cas) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Charakterizuje oblak, který má ve své horní části kupovité vrcholky nebo věžičky, které se podobají cimbuří; tyto věžičky, z nichž některé mají větší výšku než šířku, spočívají na společné základně a jsou uspořádány v řadách. Tvar cas je obzvlášť patrný, pozorujeme-li oblaky z profilu. Je příznakem vertikální instability atmosféry ve vrstvě, kde se vyskytuje. Při jeho výskytu u druhů Ac a Sc v ranních hodinách je vysoká pravděpodobnost vývoje bouřek během dne. Užívá se u druhů cirrus, cirrocumulus, altocumulusstratocumulus.

angl. castellanus; slov. castellanus; 1993-a2

ceilometr — přístroj pro měření výšky základny a množství oblačnosti v jednotlivých vrstvách, vertikální dohlednosti a koncentrace aerosolů v přízemní vrstvě. Pro stanovení výšky základny a množství oblačnosti se využívá část softwarové výbavy ceilometru Sky Condition Algorithm. Informace o stavu oblohy jsou pravidelně aktualizovány v minutových intervalech, přičemž se vychází z dat naměřených v průběhu posledních 30 minut. Ceilometr poskytuje informace až o čtyřech vrstvách oblaků. Odrazy z jednotlivých měření jsou podle jejich výšky přiřazeny k jednotlivým vrstvám, podle počtu odrazů v určitých výškách je odhadnuto množství oblačnosti v dané vrstvě. Moderní ceilometry obsahuji prezentační modul, který umožňuje měřit a zobrazovat strukturu mezní vrstvy atmosféry na základě algoritmu, který určuje výšku směšování v závislosti na koncentraci aerosolů v atmosféře. Směšovací výška je klíčovým parametrem pro sledování znečištění ovzduší emisemi v závislosti na počasí, např. na větru, oblačnosti a srážkách. Viz též měření výšky základny oblaků.

angl. ceilometer; slov. ceilometer; 1993-a3

cejchování — dříve používaný termín pro kalibraci meteorologických přístrojů.

angl. calibration; test; slov. ciachovanie; 1993-a3

cela jednoduchá — zákl. jednotka ve struktuře konv. bouře. Zpravidla prochází třemi vývojovými stadii: 1. stadiem kumulu, kdy v cele převládá výstupný proud vzduchu, který transportuje vlhký a teplý vzduch z přízemních hladin do výšky; 2. stadiem zralosti, kdy se v oblaku kromě výstupného proudu vyvíjí i sestupný proud vzduchu s vypadávajícími srážkami; 3. stadiem rozpadu, kdy vtok vlhkého a teplého vzduchu i výstupný proud zaniká, sestupné pohyby převládají a způsobí rozpad cely. Typická doba trvání stadia kumulu je 10–15 min, typické trvání stadia zralosti je 15–30 min. Trvání stadia rozpadu je obtížné vymezit, protože zbytek kovadliny Cb může existovat v horních hladinách velmi dlouho, často ve formě cirrovité oblačnosti. Viz též multicela, supercela.

angl. single cell; ordinary cell; slov. jednoduchá bunka (cela); 2014

centrum atmosféry akční, střed atmosféry akční — rozsáhlá, výrazná a většinou stacionární oblast nízkého nebo vysokého tlaku vzduchu na meteorologických mapách, která ovlivňuje cirkulaci atmosféry nad velkou oblastí. Obvykle se rozlišují dva druhy akčních center: 1. synoptická, tj. rozsáhlé stabilní vysoké tlakové útvary, které jsou patrny na synoptických mapách. Jsou to zejména centrální cyklonykvazistacionární anticyklony; 2. klimatická, tj. oblasti nízkého a vysokého tlaku vzduchu na klimatologických mapách, která jsou statisticky výsledkem častějšího výskytu synop. akčních center téhož znaku v určitých oblastech Země. Dělí se na centrum atmosféry akční permanentnísezonní. Termín centrum atmosféry akční zavedl franc. meteorolog P. L. Teisserence de Bort v r. 1881, všeobecně se rozšířil prostřednictvím prací Švéda H. H. Hildebrandssona. Viz též cirkulace atmosféry všeobecná, monzunová.

angl. atmospheric center of action; slov. akčné centrum atmosféry; 1993-a1

centrum atmosféry akční monzunové, viz centrum atmosféry akční sezonní.

angl. monsoon atmospheric center of action; slov. monzúnové akčné centrum; 1993-a1

centrum atmosféry akční permanentní (trvalé) — akční centrum atmosféry, které je patrné na klimatologických mapách během celého roku. Poloha, rozsah a intenzita permanentních akčních center se nicméně do určité míry mění, a proto bývají označována i jako centra kvazipermanentní nebo semipermanentní. Takovými akčními centry jsou rovníková deprese, oceánské subtropické anticyklony (např. azorská anticyklona) a cyklony nad oceány ve vysokých zeměpisných šířkách (např. islandská cyklona).

angl. permanent atmospheric center of action; slov. permanentné akčné centrum atmosféry; 1993-a3

centrum atmosféry akční sezonní — výrazný tlakový útvar, který se vyskytuje na klimatologických mapách nad určitou geografickou oblastí v teplé nebo chladné části roku (např. středomořská zimní cyklona, sibiřská anticyklona, jihoasijská letní cyklona apod.). Sezonní akční centra spojená s monzuny se někdy nazývají monzunová akční centra atmosféry.

angl. semi-permanent atmospheric center of action; slov. sezónne akčné centrum atmosféry; 1993-a1

centrum atmosféry akční trvalé, syn. centrum atmosféry akční permanentní.

angl. permanent atmospheric center of action; slov. stále akčné centrum atmosféry; 1993-a1

centrum meteorologické národní (NMC) — jedna ze složek světového systému pro zpracování dat a předpovědi. Národní meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na národní úrovni, včetně poskytování meteorologických informací uživatelům. Národním meteorologickým centrem České republiky je Český hydrometeorologický ústav.

angl. National Meteorological Center; slov. národné meteorologické centrum; 1993-a3

centrum meteorologické specializované regionální (RSMC) — jedna ze složek světového systému pro zpracování dat a předpovědi. Regionální specializovaná meteorologická centra plní funkce tohoto systému na regionální úrovni vzhledem ke své specializaci. RSMC specializovaná na předpovědi tropických cyklon jsou v Miami, Nadi, New Delhi, Saint Denis, Tokiu a Honolulu. RSMC specializovaná na předpovědi šíření kontaminujících látek v případě havarijních situací mají povinnost vydávat předpověď trajektorií z indikovaného místa havárie, případně zpětně určit místo havárie na základě měřených hodnot kontaminace. Pro regionální oblast RA VI (Evropa) plní tuto úlohu Toulouse a Exeter. Evropské centrum pro střednědobé předpovědi počasí má sídlo v Readingu. Kromě toho bylo zřízeno ještě 25 regionálních meteorologických center s geografickou specializací, které plní všeobecné funkce světového systému pro zpracování dat a předpovědi pro určenou oblast; v Evropě jsou RSMC s geografickou specializací Exeter, Offenbach, Moskva a Řím.

angl. Regional Specialized Meteorological Center; slov. regionálne špecializované meteorologické centrum; 2014

centrum meteorologické světové (WMC) — jedna ze složek světového systému pro zpracování dat a předpovědi. Světové meteorologické centrum plní funkce tohoto systému na globální úrovni ve spolupráci s regionálními specializovanými meteorologickými centrynárodními meteorologickými centry. Světová meteorologická centra jsou v Melbourne, Moskvě a Washingtonu.

angl. World Meteorological Center; slov. svetové meteorologické centrum; 1993-a3

centrum poradenské pro tropické cyklony (TCAC) — Meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, centrům WAFC a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o polohu, předpovídaný směr a rychlost postupu, maximální přízemní vítr a tlak vzduchu ve středu tropických cyklon.

angl. Tropical Cyclone Advisory Centre (TCAC); slov. poradňové centrum pre tropické cyklóny (TCAC); 2014

centrum poradenské pro vulkanický popel (VAAC) — Meteorologické centrum zřízené v souladu s regionálními postupy ICAO k poskytování informačních zpráv meteorologickým výstražným službám, oblastním střediskům řízení, letovým informačním střediskům, centrům WAFC a mezinárodním databankám OPMET, pokud jde o horizontální a vertikální rozsah a předpovídaný pohyb vulkanického popela v atmosféře, který je následkem vulkanické erupce.

angl. Volcanic Ash Advisory Centre (VAAC); slov. poradňové centrum pre vulkanický popol (VAAC); 2014

centrum předpovědní — středisko, kde se soustřeďují meteorologické informace a/nebo vypracovávají meteorologické předpovědi. Obvykle je předpovědní centrum blíže označováno podle území, které zabezpečuje, podle umístění centra nebo podle bližšího určení účelu, k jakému vydávané předpovědi slouží. Viz též centrum meteorologické světové, regionální, národní.

angl. central forecasting office; forecasting center; slov. predpovedné centrum; 1993-a3

centrum předpovědní světové oblastní (WAFC) — Meteorologické centrum určené k přípravě a vydávání předpovědí význačného počasí a výškových předpovědí v digitální formě, v celosvětovém měřítku přímo smluvním státům příslušnými telekomunikačními prostředky letecké pevné sítě. V současnosti existují 2 Světová oblastní předpovědní centra – v Exeteru (UK) pro východní polokouli a ve Washingtonu (US) pro západní polokouli.

angl. World Area Forecast Centre; slov. oblastné svetové predpovedné centrum (WAFC); 2014

centrum telekomunikační regionální (RTH) — jeden z prvků Světového telekomunikačního systému. Jeho úkolem je zabezpečovat:
a) sběr napozorovaných dat z oblasti odpovědnosti centra a přenos těchto dat vhodnou rychlostí po hlavním spojovacím okruhu Světové služby počasí (WWW) a po jeho větvích;
b) přenos met. informací z hlavního spojovacího okruhu a z regionálních telekomunikačních center, která neleží na hlavním okruhu, připojeným centrům, a to podle mezinárodních dohod;
c) selekci a distribuci met. dat pro potřeby připojených národních meteorologických center a regionálních telekomunikačních center, která neleží na hlavním spojovacím okruhu;
d) kontrolu dat a opravu některých formálních chyb;
e) periodické monitorování činnosti Světového telekomunikačního systému.
V České republice plní funkci regionálního telekomunikačního centra ČHMÚ pro národní met. centrum Polska. Regionální telekomunikační centrum v Praze leží na hlavním spojovacím okruhu a je přímo spojeno se světovým meteorologickým centrem v Moskvě a regionálním telekomunikačním centrem v Offenbachu (SRN).

angl. Regional Telecommunication Hub; slov. regionálne telekomunikačné centrum; 1993-a3

ceraunometr — viz počítač výbojů blesků.

angl. ceraunometer; slov. ceraunometer; 1993-a3

cíl meteorologický — obecné označení meteorlogických objektů či jevů, které mohou být detekovány, sledovány a analyzovány vhodnými technickými prostředky, např. meteorologickým radiolokátorem, lidarem, sodarem, měřičem základny oblaků, měřičem dohlednosti, zaměřovačem bouřek apod., nebo také subjektivně. Podle použitého prostředku mohou být meteorologickými cíli oblasti s výskytem meteorologicky významných částic (hydrometeory, oblaky, litometeory), výrazné nehomogenity v ovzduší, např. hustoty vzduchu, oblasti turbulence, el. jevů nebo elektrometeorů. Tyto objekty vyvolávají odraz vln. El. jevy v atmosféře přímo elmag. vlny generují. Viz též odrazivost radiolokační meteorologického cíle, plocha rozptylu meteorologického cíle efektivní.

angl. meteorological radar target; slov. meteorologický cieľ; 1993-a3

cíl radiolokační, cíl radiolokační meteorologický — meteorologický cíl (zejména srážkové oblasti a Cb), jehož parametry jsou zjišťovány meteorologickým radiolokátorem pomocí radiolokačního odrazu. Termínu radiolokační cíl se také používá obecně pro jakýkoliv objekt, na němž dochází ke zpětnému odrazu vyslaných elmag. vln, např. pro letadlo, radiosondážní balon, koutový odražeč apod. Viz též radiolokační odrazivost meteorologického cíle, útlum elektromagnetických vln.

angl. radar target; slov. rádiolokačný cieľ; 1993-a3

cíl radiolokační pozemní — radiolokační odraz od terénních předmětů, z meteorologického hlediska rušivý. Často se používá pouze označení pozemní cíl. Pozemní cíle se na rozdíl od cílů meteorologických vyskytují obvykle v menších nesouvislých oblastech. Radiolokační odrazivost pozemního cíle se vyznačuje velkými horizontálními gradienty a značnou časovou proměnlivostí. Intenzita pozemních odrazů závisí mj. na vlnové délce, podmínkách šíření mikrovln v atmosféře, dále na materiálu, drsnosti a vlhkosti povrchu. K eliminaci pozemních cílů se obvykle používá dopplerovských filtrů (předpokládá se přibližně nulová rychlost pozemních cílů), statistických filtrů (fluktuace pozemních cílů jsou pomalejší), polarizačních měření nebo mapy průměrného rozložení pozemních cílů za pěkného počasí (bez meteorologických cílů).

angl. ground radar target; slov. rádiolokačný pozemný cieľ; 2014

CIN (Convective INhibition) — velikost energie, kterou je nutné vynaložit při adiabatickém výstupu vzduchové částice z přízemní hladiny z0 do hladiny volné konvekce. Na termodynamickém diagramu je to oblast mezi stavovou křivkou a křivkou zvrstvení, kde je vystupující částice chladnější než okolí. Jako kladnou veličinu ji definujeme vztahem:
CIN [ J .kg-1 ]=-z0 HVKBdz= -z0 HVKgT-TTdz ,
kde B je vztlak, T‘ značí teplotu adiabaticky vystupující částice a T teplotu okolního vzduchu, HVK značí výšku hladiny volné konvekce. Vzhledem k tomu, že vztlaková síla je definovaná pomocí rozdílu hustoty vystupující částice a okolního vzduchu, uvádí se v literatuře někdy definice CIN pomocí virtuální teploty. V tom případě se pak ve vzorci pro výpočet hodnoty CIN nahradí teplota T virtuální teplotou Tv.Viz též CAPE.

angl. convective inhibition; slov. CIN; 2014

cirkulace — 1. ve fyzice a v dynamické meteorologii hodnota křivkového integrálu C=vdr přes danou uzavřenou křivku v atmosféře. Symbol v značí rychlost proudění a dr je infinitezimální vektor tečný k uvažované křivce orientované proti pohybu hodinových ručiček. Rozlišujeme abs. a rel. cirkulaci podle toho, je-li rychlost proudění v udána vzhledem k absolutní nebo relativní souřadnicové soustavě. Cirkulace má úzkou souvislost s vorticitou, neboť hodnota cirkulace příslušná uzavřené křivce a vydělená plochou vymezenou touto křivkou je rovna průměrné hodnotě složky vorticity kolmé ke zmíněné ploše. 2. V synoptické meteorologiiklimatologii se cirkulací obvykle rozumí souhrn všech synopticky a klimatologicky významných pohybů v atmosféře. 3. Ve většině met. oborů obecné označení pro proudění vzduchu ve více méně uzavřených okruzích.

angl. circulation; slov. cirkulácia; 1993-a3

cirkulace anticyklonálnícirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je opačně orientovaný k orientaci osy rotace Země, tj. v místech, kde vzduchové částice mění směr svého pohybu na severní polokouli ve smyslu otáčení hodinových ručiček a na jižní polokouli proti směru otáčení hodinových ručiček. Anticyklonální cirkulace je tedy na severní polokouli záporná a na jižní polokouli kladná. Anticyklonální cirkulace na rovníku není definována. Anticyklonální cirkulace je opakem cyklonální cirkulace. Viz též anticyklonální zakřivení izobar, anticyklonální zakřivení izohyps.

angl. anticyclonic circulation; slov. anticyklonálna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace atmosféry všeobecná — systém atm. proudění v planetárním nebo kontinentálním rozsahu, které se projevuje meridionální, zonální i vert. výměnou vzduchu spojenou s přenosem energie, hybnosti a vlhkosti. Na jejím vzniku se podílejí meridionální rozdíly bilance záření na Zemi, nerovnoměrné rozložení pevnin a oceánů, rotace Země a tření. Tyto faktory podmiňují existenci klimatických akčních center atmosféryprimární cirkulaci v rámci všeobecné cirkulace atmosféry. Její zjednodušený tříbuněčný model tvoří Hadleyova buňka, Ferrelova buňkapolární buňka, při uvažování sezonních výkyvů dále monzunová cirkulace. Všeobecná cirkulace atmosféry patří k základním faktorům podílejícím se na utváření makroklimatu. Je také jednou z příčin velkoprostorové cirkulace vody v oceánech, se kterou je dále spjata složitými zpětnými vazbami. Studium všeobecné cirkulace atmosféry je dnes založeno na modelech klimatu, které zahrnují všechny složky klimatického systému.

angl. general circulation; slov. všeobecná cirkulácia atmosféry; 1993-a3

cirkulace brízová, cirkulace pobřežní — systém místní cirkulace s denní periodicitou, který se může vytvořit při anticyklonálním počasí nad pobřežní zónou a přilehlou částí moří nebo velkých vodních nádrží. Brízová cirkulace je způsobena nerovnoměrným zahříváním povrchu pevniny a vodních ploch. Ve dne, kdy je moře nebo jezero chladnější než pevnina, vzniká ve vrstvě vzduchu u zemského povrchu přenos chladnějšího a vlhčího vzduchu z moře na pevninu, tzv. mořská nebo jezerní bríza, která je v noci vystřídána prouděním suššího vzduchu z pevniny, tzv. pevninskou brízou. Nad přízemním prouděním se pak vyskytuje kompenzující protisměrné proudění vzduchu, které uzavírá cirkulační systém o vert. rozsahu maximálně 2 až 4 km. Nejpříznivější podmínky pro vznik brízové cirkulace jsou v létě v oblastech subtropických anticyklon, při pobřežích omývaných studeným mořským proudem, kde se vyskytují největší teplotní rozdíly mezi pevninou a mořem. Zejména v těchto oblastech má brízová cirkulace značný dopad na klima, protože mořská bríza zasahuje poměrně hluboko nad pevninu, kde snižuje denní teplotu vzduchu a zvyšuje jeho vlhkost. Viz též cirkulace terciární.

angl. breeze circulation; slov. brízová cirkulácia; 1993-a2

cirkulace Brewerova-Dobsonova — koncept velkoprostorové cirkulace v rámci níž se vzduch v tropech dostává z troposféry do stratosféry a dále se pohybuje do vyšších hladin a směrem k pólům. Ve středních a vysokých šířkách pak opět klesá do nižších hladin. Model cirkulace byl navržen v roce 1949 Alanem Brewerem a v roce 1956 Gordonem Dobsonem s cílem vysvětlit pozorované rozložení koncentrací ozonuvodní páry. Vznik této cirkulace je spojen s působením vertikálně se šířících atmosférických vln na zonální proudění ve stratosféře.

angl. Brewer-Dobson circulation; 2015

cirkulace buňkovácirkulace vzduchu pozorovaná ve vert. rovině. Buňkové cirkulace velkého měřítka jsou součástí všeobecné cirkulace atmosféry. V troposféře pozorujeme několik samostatných cirkulačních buněk (okruhů), které navzájem souvisejí a vzájemně se podmiňují, např. cirkulace pasátovámonzunová, vert. cirkulace v  tlakových útvarech mírných zeměpisných šířek apod. V mezosynoptickém měřítku jsou typické brízové cirkulace, popř. systémy horských a údolních větrů. Důležitým příkladem buňkové (buněčné) cirkulace mezosynoptického měřítka je buněčná konvekce. Viz též buňka Hadleyova, buňka Ferrelova, buňka polární, cirkulace Walkerova.

angl. cellular circulation; slov. bunková cirkulácia; 1993-a2

cirkulace cyklonálnícirkulace v místech, kde se vzduch pohybuje s vert. osou rotace, jejíž průmět do osy rotace Země je shodně orientovaný jako osa rotace Země, tj. v místech, kde vzduchové částice mění směr svého pohybu na severní polokouli proti směru otáčení hodinových ručiček a na jižní polokouli ve směru otáčení hodinových ručiček. Cyklonální cirkulace je tedy na severní polokouli kladná a na jižní polokouli záporná. Cyklonální cirkulace na rovníku není definována. Cyklonální cirkulace je opakem anticyklonální cirkulace. Viz též cyklonální zakřivení izobar, cyklonální zakřivení izohyps.

angl. cyclonic circulation; slov. cyklonálna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace druhotná, syn. cirkulace sekundární.

slov. druhotná cirkulácia; 1993-a1

cirkulace meridionální — 1. souhrn složek pohybu vzduchu ve všeobecné cirkulaci atmosféry, které mají pouze poledníkový a vert. směr; 2. cirkulace, která v dané oblasti působí synopticky, nebo klimaticky významný mezišířkový přenos tepla a hybnosti. Viz též index rneridionální cirkulace.

angl. meridional circulation; slov. meridionálna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace místní — proudění vzduchu nad omezeným územím, ovlivněné lokálními klimatickými faktory a podmíněné nehomogenitou zemského povrchu (pobřeží, orografie, rozdílný krajinný pokryv). Projevem místní cirkulace je místní vítr s rel. malým vertikálním rozsahem. Některé místní cirkulace mají denní periodicitu, neboť jsou vyvolány rozdíly v radiační bilanci, a jsou tudíž vázány na převážně anticyklonální počasí (bríza, svahový vítr, horský a údolní vítr, lesní vítr) Označujeme je též jako místní cirkulační systémy, neboť přízemní proudění je kompenzováno slabším protisměrným prouděním ve větších výškách. Směr proudění se v průběhu dne obvykle mění, to však nemusí být podmínkou. Dále existují místní cirkulace způsobené prouděním vzduchu přes horské překážky (padavý vítr) nebo přítomností ledovce (ledovcový vítr).

angl. local circulation; slov. miestna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace monzunová — součást všeobecné cirkulace atmosférypřevládajícím větrem, který se mezi hlavními klimatickými sezonami mění na opačný nebo blízký k opačnému, viz úhel monzunový. Jde o složitý systém, který hraje významnou roli při kompenzaci nerovnovážných stavů v atmosféře mezi oceánem a pevninou. Roční periodicita monzunů je dána střídáním sezonních akčních center atmosféry nad kontinenty. Kontinentální anticyklona způsobuje zimní monzun vanoucí z pevniny na moře, kde dominuje monzunová cyklona. Ta se v létě dané polokoule nachází nad pevninou, čímž vyvolává letní monzun, který sem přináší vydatné monzunové srážky. Charakteristický srážkový režim je hlavním znakem monzunového klimatu. Monzunová cirkulace je více vyjádřena v tropických oblastech (tropický monzun), především v již. a jv. Asii, vyskytuje se však i ve vyšších zeměp. šířkách (mimotropický monzun). Intenzita cirkulace i délka monzunového období meziročně kolísá, mj. v souvislosti s ENSO. Zeslabení monzunové cirkulace, v Indii často spojené s fází El Niňo, způsobuje v dotčených oblastech katastrofální sucho.

angl. monsoon circulation; slov. monzúnová cirkulácia; 1993-a3

cirkulace pasátová — složka všeobecné cirkulace atmosféry, která zajišťuje výměnu vzduchu mezi subtropickými anticyklonami a rovníkovou depresí. Je vyvolána termicky a podstatně ovlivňována rotací Země. Ve spodní troposféře vanou pasáty ze subtropických anticyklon a jsou stáčeny k západu. Na ně navazují výstupné pohyby vzduchuintertropické zóně konvergence a zpětné výškové proudění s postupně rostoucí západní složkou (viz antipasát). Pasátovou cirkulaci uzavírá subsidence vzduchu v subtropických anticyklonách. Viz též inverze teploty vzduchu pasátová, tišiny rovníkové, Hadleyova buňka, cirkulace Walkerova.

angl. trade-winds; slov. pasátová cirkulácia; 1993-a3

cirkulace planetární — 1. syn. všeobecná cirkulace atmosféry; 2. hypotetická atmosférická cirkulace, která by existovala na planetě s hladkým homogenním povrchem.

angl. planetary circulation; slov. planetárna cirkulácia; 1993-a2

cirkulace pobřežní, syn. cirkulace brízová.

angl. coastal circulation; slov. pobrežná cirkulácia; 1993-a1

cirkulace primární (prvotní) — základní složka všeobecné cirkulace atmosféry. Na ni navazují cirkulace menších měřítek, označované jako cirkulace sekundárníterciární. Toto rozdělení atmosférické cirkulace navrhl H. C. Willet.

angl. primary circulation; slov. primárna cirkulácia; 1993-a2

cirkulace prvotní, syn. cirkulace primární.

slov. prvotná cirkulácia; 1993-a1

cirkulace sekundární (druhotná) — 1. podle H. C. Willeta atmosférická cirkulace v měřítku cyklon a anticyklon; 2. obecně jakákoli cirkulace, která je dynamicky indukovaná nebo je součástí silnější cirkulace zpravidla většího měřítka. Viz též cirkulace primární, cirkulace terciární.

angl. secondary circulation; slov. sekundárna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace solenoidní — málo užívané označení pro vířivé pohyby různých měřítek v zemské atmosféře, které jsou podmíněny existencí izobaricko-izosterických solenoidůbaroklinní atmosféře.

angl. solenoidal circulation; slov. solenoidná cirkulácia; 1993-a2

cirkulace terciární — podle H. C. Willeta označení pro systémy místní cirkulace, cirkulaci v Cb aj. Viz též cirkulace primární, cirkulace sekundární, cirkulace buňková.

angl. tertiary circulation; slov. terciárna cirkulácia; 1993-a3

cirkulace Walkerovabuňková cirkulace v rovníkovém pásmu, orientovaná zonálně, tedy kolmo na Hadleyovu buňku. Původně byla popsána pro oblast Tichého oceánu, kde je tvořena východním prouděním (pasáty) ve spodní troposféře, výstupnými pohyby vzduchu nad teplejší západní částí Tichého oceánu, zpětným západním prouděním v horní troposféře a sestupnými pohyby vzduchu nad rel. chladným povrchem východního Pacifiku. Později byly zjištěny obdobné cirkulační buňky i pro rovníkové oblasti Atlantského a Indického oceánu. Pojem zavedl J. Bjerknes (1969) na počest G. Walkera, který popsal výkyvy této cirkulace, jež jsou označovány jako jižní oscilace.

angl. Walker Circulation; slov. Walkerova cirkulácia; 2014

cirkulace zonální — 1. souhrn složek pohybu vzduchu ve všeobecné cirkulaci atmosféry, které mají rovnoběžkový směr; 2. cirkulace, která v dané oblasti působí synopticky nebo klimaticky významný zonální přenos tepla a vlhkosti. Je určující pro velký oběh vody na Zemi; 3. model všeobecné cirkulace atmosféry s přenosem vzduchu pouze v rovnoběžkovém směru, se stejnou rychlostí ve všech bodech kterékoliv rovnoběžky. Viz též index zonální cirkulace.

angl. zonal circulation; slov. zonálna cirkulácia; 1993-a3

cirokumulus, viz cirrocumulus.

slov. cirokumulus; 1993-a1

cirostratus, viz cirrostratus.

slov. cirostratus; 1993-a1

cirrocumulus (Cc) [cirokumulus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Cc je charakterizován jako tenké, menší nebo větší skupiny nebo vrstvy bílých oblaků bez vlastního stínu, složené z velmi malých oblačných částí v podobě zrnek nebo vlnek apod. Jednotlivé části mohou být buď navzájem odděleny, nebo mohou spolu souviset a jsou více méně pravidelně uspořádány. Zdánlivá velikost jednotlivých částí zpravidla nepřesahuje 1° prostorového úhlu. Cc patří mezi nesrážkové oblaky vysokého patra. Je oblakem ledovým, někdy však může obsahovat i kapky přechlazené vody, které rychle mrznou. Vzniká následkem vlnových a konv. pohybů v horní troposféře. Cc lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako undulatuslacunosus. Mohou se u něj vyskytovat zvláštnosti virgamamma. Termín Cc v současném smyslu zavedl franc. meteorolog E. Renou v r.1855. Český překlad Cc je řasová kupa.

angl. Cirrocumulus; slov. cirrocumulus; 1993-a3

cirrostratus (Cs) — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako průsvitný bělavý oblačný závoj vláknitého nebo hladkého vzhledu, který úplně, nebo částečně zakrývá oblohu a dává vznik halovým jevům. Cs je nesrážkový ledový oblak vysokého patra. Vyskytuje se jako typická součást oblačných systémů atmosférických front. Může vzniknout z kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Cs lze dále klasifikovat podle tvaru jako fibratus či nebulosus nebo floccus a podle odrůdy jako duplicatusundulatus. U Cs se neklasifikují žádné zvláštnosti a průvodní oblaky. Termín Cs v současném smyslu zavedl franc. meteorolog E. Renou v r. 1855. Český překlad Cs je řasová sloha.

angl. Cirrostratus; slov. cirrostratus; 1993-a3

cirrus (Ci) — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Ci je definován jako vzájemně oddělené oblaky v podobě bílých jemných vláken, bílých plošek nebo úzkých pruhů. Má vláknitý vzhled a  často hedvábný lesk. Ci patří mezi oblaky vysokého patra, je oblakem ledovým, nevypadávají z něho srážky a jeho výskyt na obloze bývá často příznakem blízkosti atmosférické fronty. Může vzniknout z kovadliny Cb, která se dále šíří i po rozpadu původního oblaku. Vyskytuje se však i v oblastech vysokého tlaku vzduchu. Ci lze dále klasifikovat podle tvaru jako fibratus, uncinus, spissatus, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako intortus, radiatus, vertebratusduplicatus. Průvodním jevem Ci může být mamma. Termín Ci navrhl Angličan L. Howard v  r. 1803. Český překlad Ci je řasa.

angl. Cirrus; slov. cirrus; 1993-a3

CLIMAT — viz zpráva o měsíčních údajích z pozemní stanice (CLIMAT).

angl. CLIMAT; slov. CLIMAT; 2014

congestus (con) — jeden z tvarů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako kupovitý oblak značného vert. rozsahu se silně vyvinutými výběžky; při pohledu z boku mívá podobu květáku. Užívá se u druhu oblaků Cu. Termín navrhl franc. meteorolog C. Maze na mezinárodním met. kongresu v Paříži v r. 1889. Viz též humilis, mediocris.

angl. congestus; slov. congestus; 1993-a2

Copernicus — program Evropské komise, dříve označovaný jako GMES (Global Monitoring for Environment and Security), zaměřený na získávání údajů o životním prostředí (včetně atmosféry a oceánů), především pomocí metod distančního měření. Program vychází z úzké spolupráce s ESA, z dalších partnerů se např. předpokládá zapojení organizace EUMETSAT při vývoji a provozu některých z družic/přístrojů Sentinel.

slov. Copernicus; 2014

cordonazo [kordonaso] — regionální označení tropické cyklony při záp. pobřeží Mexika, popř. středoamerických států. Kdysi bylo považováno za rovnodennostní bouři, vyskytující se jen jednou za několik let kolem svátku svatého Františka z Assisi 4. října (cordonazo de San Francisco). Ve skutečnosti jsou tropické cyklony v této oblasti častější než v severním Atlantiku. Viz též hurikán.

angl. cordonazo; slov. cordonazo; 1993-a3

CREX — Znakový formát pro reprezentaci a výměnu dat. Má podobnou strukturu jako kód BUFR, tj. zpráva v kódu CREX obsahuje kromě dat také jejich popis pomocí deskriptorů. Jedná se však o alfanumerický kód a komprese dat se neprovádí, a proto CREX není vhodný např. pro radiosondážní data s vysokým vert. rozlišením nebo pro družicová data.

angl. CREX; slov. CREX; 2014

cumulonimbus (Cb) [kumulonimbus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako mohutný a hustý oblak velkého vert. rozsahu v podobě hor nebo obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká, vláknitá nebo žebrovitá a téměř vždy zploštělá; tato část se často rozšiřuje do podoby kovadliny nebo širokého chocholu. Pod základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, avšak nemusí s Cb souviset, a srážky, někdy jen ve tvaru virga. Na vývoj Cb jsou vázány bouřky, avšak Cb může existovat, aniž bouřka vznikne.
Vert. rozsah Cb je vždy alespoň několik km, někdy může vrcholek Cb prorůst i tropopauzou. Cb je obvykle komplexem jednoduchých cel, řidčeji se skládá z cely jediné. Vzniká působením intenzivní konvekce, nejčastěji na studených frontách nebo čarách instability. Může se vyvinout i uvnitř homogenní instabilní vzduchové hmoty, často za spolupůsobení orografických faktorů. Pro el. strukturu Cb je charakteristický výskyt centra záporného náboje v  dolní a kladného náboje v horní části oblaku. Kromě toho bývá pozorováno i podružné centrum kladného náboje v oblasti základny, které je však vázáno na vypadávání srážek. Cb se v letectví pokládá za nebezpečný jev, neboť se v něm vyskytují výstupné a sestupné vzdušné proudy, které dosahují rychlostí až desítky m.s–1, intenzivní turbulence, námraza, el. výboje a  kroupy často velkých rozměrů.
Cb lze dále klasifikovat podle tvaru jako calvus či capilatus. Cb nemá odrůdy, můžeme však u  něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, incus, mamma, arcus, tuba a  průvodní oblaky pannus, pileusvelum. Termín Cb zavedl něm. meteorolog P. Weilbach v letech 1879–1880. Český překlad Cb je dešťová kupa. Viz též elektřina bouřková, rozsah oblaku vertikální, průnik kumulonimbů do stratosféry, informace SIGMET, náboj bouřkového oblaku, moment dipólu bouřkového oblaku, bouře konvektivní, elektrony ubíhající.

angl. Cumulonimbus; thundercloud; slov. cumulonimbus; 1993-a3

cumulus (Cu) [kumulus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Je charakterizován jako osamocený oblak, obvykle hustý a s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru ve tvaru kup, kupolí nebo věží. Při pohledu z boku mívá podobu květáku. Části ozářené Sluncem bývají zářivě bílé, základna oblaku bývá poměrně tmavá a téměř vodorovná. Někdy jsou Cu roztrhané. Cu je obvykle vodním oblakem, v  případě velkého vert. rozsahu (Cu con) může být v horní části oblakem smíšeným. Nejčastěji vzniká působením termické konvekce. Je většinou nesrážkovým oblakem, z vert. mohutných Cu však mohou někdy vypadávat srážky v podobě krátkých přeháněk. Cu se může za vhodných podmínek někdy dále vyvíjet v Cb. Cu lze dále klasifikovat podle tvaru jako humilis, medocris, congestusfractus. Může být odrůdy radiatus a můžeme u něj klasifikovat zvláštnosti praecipitatio, virga, arcus, tuba a průvodní oblaky pannus, pileusvelum. Termín Cu navrhl Angličan L. Howard v r. 1803. Český překlad Cu je kupa. Viz též klasifikace oblaků, patra oblaků, rozsah oblaku vertikální.

angl. Cumulus; slov. cumulus; 1993-a3

cumulus „industrialis“ — starší, v současnosti jen zřídka užívané označení pro tzv. průmyslový oblak.

slov. cumulus „industrialis; 1993-a3

cyklogeneze — vznik, popř. zesílení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování cyklony nebo k jejímu prohlubování. K cyklogenezi často dochází na přední straně výškové brázdy nebo v oblasti atmosférických front, a to především studených. Speciálním případem je orografickátermická cyklogeneze. Opakem cyklogeneze je cyklolýza. Viz též teorie cyklogeneze.

angl. cyclogenesis; slov. cyklogenéza; 1993-a3

cyklogeneze orografickácyklogeneze probíhající na závětrné straně horské překážky. Nejpříznivější podmínky pro orografickou cyklogenezi vytvářejí při převládajícím zonálním proudění více méně meridionálně orientovaná pohoří, jako jsou Skalnaté hory, Apalačské pohoří, Skandinávské pohoří a pohoří vých. Asie, avšak i Alpy, méně Pyreneje, Karpaty a Kavkaz. Viz též brázda nizkého tlaku vzduchu dynamická.

angl. orographic cyclogenesis; slov. orografická cyklogenéza; 1993-a3

cyklogeneze termickácyklogeneze spojená s turbulentním přenosem zjevného tepla od podkladu. Termická cyklogeneze se vyskytuje především nad oblastmi přehřáté pevniny (např. v létě cyklona nad Pyrenejským poloostrovem) nebo při proudění studeného vzduchu nad teplý vodní povrch (např. v zimě cyklona nad Černým mořem).

angl. thermal cyclogenesis; slov. termická cyklogenéza; 1993-a3

cyklolýza — zeslabení již existující cyklonální cirkulace v atmosféře, které může vést k vyplňování, popř. zániku cyklony, ke zmenšování horiz. tlakových gradientů a slábnutí větru. Opakem cyklolýzy je cyklogeneze.

angl. cyclolysis; slov. cyklolýza; 1993-a3

cyklon — 1. čes. název pro plně vyvinutou tropickou cyklonu v oblastech Indického oceánu a v jižní části Tichého oceánu západně od 160° v. d. Desetiminutový (v USA minutový) průměr rychlosti přízemního větru v něm dosahuje nejméně 33 m.s–1; 2. v minulosti označení každé silné tropické cyklony bez ohledu na oblast výskytu.

slov. cyklón; 1993-a3

cyklona, níže tlaková — oblast se sníženým tlakem vzduchu, která se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je nižší než v okolí. Pro cyklonu je charakteristická cirkulace vzduchu proti směru pohybu hod. ručiček na sev. polokouli a ve směru pohybu hod. ručiček na již. polokouli. Cyklona je základním tlakovým útvarem. Středy cyklony se označují na synop. mapách v ČR písmenem „N“ (níže), na mapách z angl. jazykové oblasti písmenem „L“ (low), na mapách z něm. jazykové oblasti písmenem „T“ (Tief), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „H“ (nizkoje davlenije) a na mapách ze španělské jazykové oblasti písmenem „B“ (baja). Ke vzniku cyklony vedou složité procesy v atmosféře označované jako cyklogeneze. Termín cyklona poprvé použil angl. námořní kapitán H. Piddington v r.1848. Viz též počasí cyklonální, stadia vývoje cyklony, model cyklony, osa cyklony.

angl. cyclone; depression; low; slov. cyklóna; 1993-a3

cyklona aleutská (severopacifická) — akční permanentní centrum atmosféry nad sev. částí Tichého oceánu mezi Aljaškou a Kamčatkou, s nejčastější polohou středu v oblasti aleutského souostroví. V zimě je aleutská cyklona důležitým článkem deformačního pole v sev. části Tichého oceánu. Její existence je podmíněna všeobecnou cirkulací atmosféry. Je oživována postupujícími cyklonami, které se tvoří na polární frontě jižně od aleutské cyklony, jakož i  cyklonami na arktické frontě, ležící severněji.

angl. Aleutian low; slov. aleutská cyklóna; 1993-a3

cyklona centrální — 1. v typizaci povětrnostních situací HMÚ pro území ČR málo pohyblivá cyklona nad stř. Evropou; 2. někdy též syn. pro řídicí cyklonu.

angl. central cyclone; slov. centrálna cyklóna; 1993-a2

cyklona frontální — obecně jakákoliv cyklona spojená s atmosférickou frontou. Zpravidla vzniká na hlavní frontě, a to zejména na polární frontě nebo arktické, popř. antarktické frontě. Ve svém vývoji prochází obvykle několika stadii vývoje cyklony. Převážná většina cyklon zakreslených na synoptických mapách v mimotropických zeměp. šířkách jsou frontální cyklony. Viz též série cyklon.

angl. frontal cyclone; slov. frontálna cyklóna; 1993-a3

cyklona indukovanácyklona, jejíž vznik je podmíněn existencí a postupem jiné cyklony. Např. postup cyklony ze stř. části vých. Atlantiku přes Britské ostrovy na sv. často vyvolává vznik cyklony nad záp. Středomořím a sev. Itálií. Tento proces nejčastěji nastává v důsledku přibližování hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu ve stř. a horní troposféře.

angl. induced cyclone; slov. indukovaná cyklóna; 1993-a3

cyklona islandská (severoatlantická) — permanentní akční centrum atmosféry nad sev. částí Atlantského oceánu, s nejčastější polohou středu v oblasti Islandu. Islandská cyklona je důležitým článkem severoatlantického deformačního pole ve všeobecné cirkulaci atmosféry. Je permanentně oživována sériemi cyklon vytvářejících se na atlantické polární frontě, která probíhá jižně od ní, jakož i arktickou frontou, která probíhá na sever od ní. Islandská cyklona je rozsáhlý tlakový útvar, který má často několik samostatných středů cyklony, zvláště v prostoru mezi Kanadou a  Barentsovým mořem. Má v průběhu celého roku rozhodující význam pro počasí a klima převážné části Evropy, protože usměrňuje postup frontálních systémů z Atlantiku nad evropskou pevninu, a tím i transport vláhy do vnitrozemí. Podmiňuje typickou proměnlivost počasí i nad naším územím.

angl. Icelandic low; slov. islandská cyklóna; 1993-a3

cyklona izolovaná (odštěpená) — studená cyklona vzniklá oddělením již. části meridionálně orientované hluboké brázdy nízkého tlaku vzduchu hřebenem vysokého tlaku vzduchu, které je dobře patrné zejména v horní troposféře. Izolovaná cyklona je často produktem blokování. V Evropě se izolované cyklony vytvářejí např. nad sz. Středomořím a sev. Itálií.

angl. cut-off low; slov. izolovaná cyklóna; 1993-a3

cyklona janovská — cyklona, která vzniká nad Janovským zálivem a sev. Itálií obvykle na studené frontě, jež postupuje od západu do oblasti Alp, kde se začíná vlnit. Vznik zvlněné fronty je způsoben tím, že údolím řeky Rhóny proniká od severu nad Janovský záliv studený vzduch, zatímco postup studeného vzduchu nad záp. část Pádské nížiny brzdí horský hřeben jz. Alp. Janovská cyklona postupuje v některých případech na sv. a vyvolává na části území ČR dlouhotrvající vydatné srážky. Viz též situace Vb.

angl. Genoa cyclone; slov. janovská cyklóna; 1993-a2

cyklona jihoatlantickákvazistacionární zonálně protažená cyklona se středem nejčastěji na 40° z. d. Cyklona jihoatlantická je soustavně oživována cyklonami na jihoatlantické polárníantarktické frontě.

slov. juhoatlantická cyklóna; 1993-a3

cyklona jihopacifickákvazistacionární zonálně protažená cyklona se středem nejčastěji na 180. poledníku. Jihopacifická cyklona je soustavně oživována cyklonami na jihopacifické polární frontěantarktické frontě.

slov. juhopacifická cyklóna; 1993-a3

cyklona kvazistacionární (stacionární) — cyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Bývá zpravidla řídicí, nebo centrální cyklonou, nebo termickou cyklonou.

angl. quasi-stationary low; slov. kvázistacionárna cyklóna; 1993-a3

cyklona mimotropickácyklona, která se vyskytuje v mírných nebo vysokých zeměp. šířkách. Mimotropické cyklony jsou často ztotožňovány pouze s postupujícími frontálními cyklonami. Viz též cyklona tropická.

angl. extratropical cyclone; slov. mimotropická cyklóna; 1993-a3

cyklona místní, syn. cyklona termická.

angl. local depression; slov. miestna cyklóna; 1993-a1

cyklona mladáfrontální cyklona ve druhém stadiu vývoje. Střed mladé cyklony souhlasí s vrcholem teplého sektoru, který je na přední straně ve směru postupu ohraničen teplou frontou a na zadní straně studenou frontou s charakteristickým počasím. Mladá cyklona se prohlubuje, přičemž největší pokles tlaku vzduchu je v blízkosti jejího středu. Vyvíjí se obvykle na přední straně brázdy nízkého tlaku vzduchu vyskytující se v hladině 700 až 500 hPa. Viz též prohlubování cyklony.

angl. deepening cyclone; slov. mladá cyklóna; 1993-a3

cyklona monzunová (sezonní) — cyklona vznikající v důsledku rozdílného termálního režimu pevniny a oceánu a podílející se na vzniku monzunové cirkulace. V teplém pololetí se vytváří nad přehřátou pevninou, v chladném pololetí nad teplejším oceánem. Nejvýraznější monzunová cyklona setrvává v létě nad Íránem a zasahuje někdy až do vých. Středomoří, viz etézie.

angl. monsoon low; slov. monzúnová cyklóna; 1993-a2

cyklona nízká (přízemní) — cyklona vyskytující se pouze ve spodní části troposféry, tj. zhruba do hladiny 700 hPa. Nízká cyklona je cyklonou termickou, nebo cyklonou frontální v počátečním stadiu vývoje.

angl. low-level cyclone; low-level depression; slov. nízka cyklóna; 1993-a2

cyklona odštěpená, syn. cyklona izolovaná.

slov. odštiepená cyklóna; 1993-a1

cyklona okludovanáfrontální cyklona v posledním stadiu vývoje. Okludovaná cyklona je spojena s formováním okluzní fronty a s velmi malou nebo nulovou advekcí teploty.

angl. occluded depression; occluded cyclone; slov. okludovaná cyklóna; 1993-a3

cyklona podružnácyklona, která se formuje v blízkosti a ve spojitosti s řídicí cyklonou. Jedná se o nevelký útvar, který se zpravidla vyskytuje na již. okraji řídicí cyklony, pohybující se obvykle kolem ní ve směru cyklonální cirkulace. Podružná cyklona vzniká často na studené frontě spojené s řídicí cyklonou nebo i se starší podružnou cyklonou, jak je tomu v případě série cyklon. V Evropě se podružná cyklona typicky formuje např. nad Baltským mořem, pokud řídicí cyklona setrvává u záp. pobřeží Norska.

angl. secondary depression; secondary cyclone; slov. podružná cyklóna; 1993-a3

cyklona postupující (putující) — frontální cyklona hlavně v prvých vývojových stadiích. Postupuje ve směru řídicího proudění s rychlostí rovnající se 0,6 až 0,8 rychlosti geostrofického větru zjištěného v hladině tohoto proudění. Nad Evropou činí rychlost postupujících cyklon v průměru kolem 30 km.h–1, max. až 100 km.h–1.

angl. migratory cyclone; moving cyclone; slov. postupujúca cyklóna; 1993-a2

cyklona přízemní, syn. cyklona nízká.

slov. prízemná cyklóna; 1993-a1

cyklona putující, syn. cyklona postupující.

slov. putujúca cyklóna; 1993-a1

cyklona queenslandská, viz willy-willy.

slov. queenslandská cyklóna; 1993-a3

cyklona regenerovaná, viz regenerace cyklony.

slov. regenerovaná cyklóna; 1993-a1

cyklona retrográdnícyklona, jejíž směr pohybu má zonální složku opačnou vůči převládající složce zonální cirkulace. Retrográdní cyklona v mírných zeměp. šířkách je proto charakterizována trajektorií cyklony se zápornou zonální složkou, tedy od východu k západu, na rozdíl od typických drah cyklon. Retrográdní cyklony se vyskytují ve stř. Evropě poměrně zřídka a jsou často doprovázeny vydatnějšími dlouhotrvajícími srážkami, jako např. na přeomu května a června 2013.

angl. retrograde low; slov. retrográdna cyklóna; 1993-a3

cyklona řídicí (centrální) — cyklona, uvnitř které se formují jedna nebo více podružných cyklon. Řídicí cyklona je poměrně hlubokou a rozsáhlou frontální cyklonou zpravidla ve stadiu okludované cyklony, která mohla též postupně vznikat spojením několika cyklon. Řídicí cyklona se často vyskytuje nad určitou oblastí (např. u Islandu) po dobu až několika týdnů. Viz též cyklona kvazistacionární, stadia vývoje cyklony.

angl. primary depression; primary cyclone; slov. riadiaca cyklóna; 1993-a3

cyklona severoatlantická, syn. cyklona islandská.

slov. severoatlantická cyklóna; 1993-a3

cyklona severopacifická, syn. cyklona aleutská.

slov. severopacifická cyklóna; 1993-a3

cyklona sezonní, syn. cyklona monzunová.

slov. sezónna cyklóna; 1993-a1

cyklona skagerrakská — cyklona, vznikající v důsledku orografické cyklogeneze v závětří Skandinávského pohoří při sz. proudění.

angl. Skagerrak cyclone; slov. skagerrakská cyklóna; 1993-a3

cyklona stacionární, syn. cyklona kvazistacionární.

slov. stacionárna cyklóna; 1993-a1

cyklona studená (vysoká) — termicky symetrická cyklona, která má v celém svém vert. rozsahu teplotu rel. nižší než v okolí. Studené cyklony jsou řídicí nebo izolované cyklony, v nichž se frontální systémy mohou vyskytovat pouze na jejich okrajích. Pro studené cyklony je typický růst velikosti cyklonální cirkulace s výškou.

angl. cold low; cold-core cyclone ; slov. studená cyklóna; 1993-a3

cyklona subtropická — viz neutercane.

angl. Sub-tropical Cyclone; subtropical cyclone; slov. subtropická cyklóna; 2014

cyklona teplácyklona, která má v celém svém vert. rozsahu teplotu rel. vyšší než v  okolí. Teplé cyklony jsou většinou málo pohyblivé termické cyklony, které vznikají v létě nad přehřátou pevninou a v zimě nad teplým mořem. Patří obvykle k nízkým tlakovým útvarům a jen zřídka přesahují izobarickou hladinu 700 hPa.

angl. warm low; warm-core cyclone ; slov. teplá cyklóna; 1993-a2

cyklona termická (místní) — cyklona vzniklá jako důsledek termické cyklogeneze. Termická cyklona je nízkou kvazistacionárníteplou cyklonou bez dalšího vývoje.

angl. heat low; thermal low; slov. termická cyklóna; 1993-a2

cyklona termicky asymetrickáfrontální cyklona, ve které, především v její přední a  týlové části, svírají na synoptické mapě izotermyizohypsy velký úhel advekce. Teplou advekci v přední části termicky asymetrické cyklony ukončuje čára teplé fronty, čára studené fronty vyznačuje počátek studené advekce v týlové části cyklony. Oblast teplého vzduchu mezi zmíněnými frontálními čarami tvoří teplý sektor cyklony, který v počátečním stadiu vývoje zasahuje na sev. polokouli obvykle z již. části cyklony do jejího středu a bývá nejlépe vyjádřen v izobarické hladině 850 hPa. V pozdějším vývojovém stadiu frontální cyklony se teplý sektor zužuje, posouvá se do přední části cyklony a  projevuje se i ve vyšších hladinách nebo na mapách relativní topografie. Viz též jazyk studeného vzduchu, jazyk teplého vzduchu. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky asymetrickou cyklonu obvykle používá označení baroklinní cyklona.

angl. thermal asymmetric cyclone; baroclinic cyclone; slov. termicky asymetrická cyklóna; 1993-a3

cyklona termicky symetrickácyklona, v níž jsou při zemi izobaryizotermy, ve volné atmosféře izohypsyizotermy, téměř rovnoběžné. Termicky symetrické cyklony jsou většinou studené cyklony, v nichž výskyt rel. nejnižších teplot souhlasí se středem cyklony. Termicky symetrické cyklony jsou i nízké cyklony, které vznikají v důsledku termické nebo orografické cyklogeneze. V zahraniční odborné literatuře se pro termicky symetrickou cyklonu obvykle používá označení barotropní cyklona.

angl. thermal symmetric cyclone; barotropic cyclone; slov. termicky symetrická cyklóna; 1993-a3

cyklona tropickácyklona, která vzniká nad tropickými oblastmi oceánů, nejčastěji v pásmech mezi 5° až 20° sev. a již. zeměp. šířky. Za určitých podmínek se vyvíjí z tropické poruchy, přičemž dochází k organizaci konv. bouří, poklesu tlaku vzduchu ve středu cyklony a zesilování cyklonální cirkulace. Oproti mimotropické cykloně dochází v tropické cykloně při zemi k většímu zahloubení, zároveň však bývá méně rozsáhlá (zpravidla o průměru několik set kilometrů). Velký horizontální tlakový gradient ve spodní troposféře způsobuje vysokou rychlost větru. Dalšími nebezpečnými jevy jsou s rychlostí větru související vzdutí moře, intenzivní srážky a případný výskyt tornád.
Podle desetiminutových (v USA minutových) průměrů rychlosti přízemního větru rozeznáváme tři stadia vývoje tropické cyklony. Prvním stadiem je tropická deprese, druhým tropická bouře a třetím je stadium plně vyvinuté tropické cyklony, které má různá regionální označení: hurikán, cyklon, tajfun, willy-willy, případně baguio. Pro toto stadium je charakteristický vznik oka tropické cyklony.
Tropická cyklona je teplým útvarem, který získává většinu své energie, potřebné pro udržení výstupných pohybů vzduchu a horizontálního proudění, prostřednictvím kondenzace vodní páry. Ta se do spodní troposféry dostává výparem z teplé mořské hladiny. Při kondenzaci dochází k uvolňování velkého množství latentního tepla, které je dále transportováno do chladnější horní troposféry. K zániku tropické cyklony, případně k její transformaci na mimotropickou cyklonu, dochází nad pevninou nebo nad chladnějším oceánem v důsledku zeslabení přísunu energie.
Monitoring tropických cyklon koordinuje Světová meteorologická organizace prostřednictvím regionálních specializovaných meteorologických center. Zde jsou tropické deprese číslovány podle pořadí výskytu v dané sezoně; při přechodu do stadia tropické bouře pak dostávají jména z abecedně řazených seznamů, které se střídají po několika letech. Viz též dráhy cyklon, pás srážkový, cordonazo, meteorologie tropická, půlkruh nebezpečný.

angl. tropical cyclone; slov. tropická cyklóna; 1993-a3

cyklona vícestředá — obvykle horiz. velmi rozsáhlá cyklona, v jejíž centrální části lze na synoptické mapě nalézt několik oblastí sníženého tlaku s alespoň jednou uzavřenou izobarou či izohypsou.

angl. complex low; slov. viacstredová cyklóna; 1993-a2

cyklona vnětropická — nevhodné označení pro mimotropickou cyklonu.

slov. mimotropická cyklóna; 1993-a2

cyklona vysoká, syn. cyklona studená.

slov. vysoká cyklóna; 1993-a1

cyklona výškovácyklona, která je dobře vyjádřena na výškových mapách střední a horní troposféry, avšak na přízemní synoptické mapě v dané oblasti nenajdeme žádnou uzavřenou izobaru, uvnitř které by byl tlak vzduchu nižší než v okolí. Pod výškovou cyklonou se obyčejně vyskytuje oblast s malým horiz. tlakovým gradientem nejčastěji v poli poněkud vyššího tlaku vzduchu, někdy však i dobře vyjádřený hřeben vysokého tlaku nebo nízká anticyklona. Výšková cyklona souhlasí s  oblastí studeného vzduchu v troposféře a je typická oblačným počasím se srážkami.

angl. upper cyclone; upper-level low; high-level cyclone ; low aloft ; slov. výšková cyklóna; 1993-a3

cyklus dvouletý, syn. oscilace kvazidvouletá.

slov. dvojročný cyklus; 1993-a1

cyklus hydrologický, oběh vody na Zemi — nepřetržitá cirkulace vody v atmosféře, na zemském povrchu a pod ním, poháněná sluneční energií a gravitační silou. Množství vody, které se v průměru ročně vypaří ze zemského povrchu a opět se na něj vrací ve formě atmosférických srážek, je odhadováno na téměř 5.1014 m3; to představuje průměrný roční výpar, resp. úhrn srážek více než 950 mm. Veškerá voda v atmosféře se tak vymění v průměru jednou za 10 dnů. Na světový oceán, který zaujímá 71 % zemského povrchu, připadá 84 % výparu. V rámci malého hydrologického cyklu se většina vody vrací přímo do světového oceánu, kam spadne 77 % celkového objemu srážek. Zbylá odpařená voda z oceánu je transportována nad pevninu v rámci velkého hydrologického cyklu, který se uzavírá prostřednictvím odtoku, ovlivňovaného i dalšími členy hydrologická bilance. Hydrologický cyklus podstatně modifikuje prostorové rozdělení tepelné bilance zemského povrchu, a to především prostřednictvím toku latentního tepla.

angl. water cycle; hydrologic cycle; slov. hydrologický cyklus; 1993-a3

cyklus Chapmanův — cyklus reakcí popisující vznik a zánik ozonu ve stratosféře. Byl popsán Sidney Chapmanem roku 1930. Cyklus na začátku zahrnuje fotolytický rozklad molekuly kyslíku O2 následovaný reakcí mezi vzniklým atomárním kyslíkem O a další molekulou O2. Tím vzniká ozon O3, který se následně fotolyticky rozkládá anebo reaguje s atomárním kyslíkem. Chapmanův cyklus popisuje základní ozonové reakce. Pro realistický popis vzniku a zániku ozonu ve stratosféře je třeba do popisu zahrnout také katalytické reakce se sloučeninami dusíku, vodíku, chlóru a brómu.

angl. Chapman cycle; 2015

cyklus klimatický — skutečný nebo předpokládaný rytmus hodnot klimatických prvků v sekulárních pozorováních. Viz též rytmy povětrnostní, perioda, periodicita.

angl. climatic cycle; slov. klimatický cyklus; 1993-a1

cyklus klimatický čtvrtohorní, syn. cyklus klimatický kvartérní.

slov. štvrtohorný klimatický cyklus; 1993-a1

cyklus klimatický kvartérní (čtvrtohorní) — opakování obdobných klimatických poměrů a klimatických změn v kvartéru (čtvrtohorách). Klimatické výkyvy různého řádu se opakovaly v zákonitém sledu a podmínily i periodický vývoj sedimentů, půd a bioty. Cykličnost klimatu kvartéru se projevuje v tom, že časově od sebe vzdálená období si mohou být z hlediska klimatu mnohem podobnější než období následující přímo po sobě. Např. různé glaciály měly klima velmi podobné, a přitom výrazně odlišné od klimatu interglaciálů, přičemž perioda tohoto cyklu je cca 100 000 let. Opakovaně se též vyskytovala kratší zakolísání klimatu trvající obvykle stovky roků: chladnější a sušší stadiály a teplejší interstadiály. Viz též teorie paleoklimatu.

angl. quarternary climatic cycle; slov. kvartérny klimatický cyklus; 1993-a3

cyklus kvazidvouletý, syn. oscilace kvazidvouletá.

angl. quasi-biennial oscillation; slov. kvázidvojročný cyklus; 1993-a3

cyklus námrazový — období, které v daném místě začíná prvním usazováním námrazků a končí tím, že se všechny námrazky vypaří (sublimují), roztají nebo opadnou. Viz též období námrazové, námraza.

slov. námrazový cyklus; 1993-a1

cyklus sluneční jedenáctiletý, cyklus slunečních skvrn jedenáctiletý — fluktuace polarity magnetického pole Slunce s přibližně jedenáctiletou periodou. Projevuje se proměnou vyzařovacích charakteristik. Solární konstanta se mění v rámci cyklu přibližně o jedno promile. V řádu procent se mění intenzita dopadajícího záření v UV spektru. Cyklus má významný dopad na podmínky ve vyšších atmosférických vrstvách, v rámci střední atmosféry se projevuje anomáliemi v teplotě i cirkulaci a má vliv i na stabilitu zimní polární cirkulace.

angl. solar cycle; sunspot cycle; slov. Milankovičove cykly; 2015

cykly Milankovičovy — dlouhodobé kvaziperiodické výkyvy orbitálních parametrů Země, které jsou podle astronomické teorie paleoklimatu zodpovědné za kvartérní klimatický cyklus. V rámci cyklu s periodou cca 100 000 roků se mění výstřednost oběžné dráhy Země kolem Slunce. S nárůstem excentricity se zvětšuje rozdíl mezi periheliem a afeliem z hlediska množství slunečního záření dopadajícího na Zemi. Druhý z cyklů, s periodou cca 41 000 roků, spočívá ve změnách sklonu zemské osy k rovině ekliptiky. Při nárůstu sklonu se v létě příslušné polokoule prodlužuje světlý den a roste výška Slunce, v zimě naopak, čímž narůstají rozdíly mezi sezonami. Třetí cyklus, s periodou cca 21 000 roků, souvisí s precesním stáčením zemské osy, která v prostoru opisuje dvojkužel s osou kolmou k rovině ekliptiky. To má za následek posun perihelia z jedné sezony do druhé, přičemž jeho posun do léta dané polokoule má opět za následek nárůst rozdílů mezi sezonami. Cykly jsou nazývány podle M. Milankoviče, který ve 20. letech 20. století poprvé podrobně propočítal periodické změny orbitálních parametrů a odpovídající změny sum sluneční radiace v chladnémteplém pololetí každé polokoule.

angl. Milankovitch Cycles; 2014