A

ablace — proces nebo velikost povrchového i vnitřního ubývání sněhové pokrývky, ledu nebo ledovce táním nebo sublimací, popř. pádem lavin nebo telením ledovce. Viz též klasifikace klimatu geomorfologická, čára firnová, akumulace sněhu;

angl. ablation; slov. ablácia; 1993-a3

absorpce záření — obecně pohlcování určitého, nejčastěji elektromagnetického záření v daném prostředí. V meteorologii jde o pohlcování krátkovlnného nebo dlouhovlnného záření atmosférou, svrchní vrstvou pedosféry nebo litosféry, vegetačním krytem a vodními plochami. V atmosféře se v průměru absorbuje přibližně 15 % slunečního záření, které do ní vstoupilo, a přibližně 90 % dlouhovlnného záření procházejícího ovzduším od zemského povrchu směrem nahoru. Na absorpci záření se podílejí plynné složky, oblaky, popř. různé aerosolové příměsi; u plynů jde o selektivní absorpci záření. Pevný povrch absorbuje dopadající záření v tenké svrchní vrstvičce, čímž se liší od vody, kde k absorpci dochází ve vrstvě silné až několik metrů. Absorpce záření významně ovlivňuje radiačnítepelnou bilanci planety Země. Absorpce slunečního záření vhodných vlnových délek zelenými rostlinami je v přírodě podmínkou pro fotosyntézu. Viz též koeficient absorpce.

angl. absorption of radiation; slov. absorpcia žiarenia; 1993-a3

absorpce záření selektivní — pohlcování krátkovlnného nebo dlouhovlnného záření určitých vlnových délek, působené výskytem absorpčních čar v absorpčním spektru jednotlivých plynných složek atmosféry. Příčinou vzniku absorpčních čar, popř. z nich složených absorpčních pásů, jsou změny kvantových stavů atomů a molekul. Z energ. hlediska se na selektivní absorpci záření podílí největší měrou vodní pára, dále ozón (hlavně v oblasti ultrafialového záření) a oxid uhličitý, který má výrazný absorpční pás v  blízkosti vlnové délky 15 μm. Viz též koeficient absorpce.

angl. selective absorption; slov. selektívna absorpcia žiarenia; 1993-a3

adaptace — proces přizpůsobení se aktuálnímu nebo očekávanému klimatu a jeho projevům. Adaptací se člověk snaží zmírnit škody způsobené měnícím se klimatem nebo využít možnosti, které změny poskytují. V přírodních systémech mohou lidské zásahy přirozenou adaptaci usnadnit nebo zkomplikovat. Viz též změna klimatu, IPCC.

angl. adaptation; 2014

adiabata — křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotou a tlakem) při adiabatickém ději. Rozlišujeme suché, vlhké, nenasycenénasycené adiabaty, popř. pseudoadiabaty.

angl. adiabatic; adiabatic line; adiabat; slov. adiabata; 1993-a2

adiabata nasycená — křivka na termodynamickém diagramu, vyjadřující vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotoutlakem) při adiabatickém dějinasyceném vzduchu, který může obsahovat i zkondenzovanou vodu v kapalné fázi. Protože rozdíl mezi nasycenou adiabatou a pseudoadiabatou je velmi malý, obvykle se na diagramu nasycené adiabaty nezakreslují a pro adiabatický děj v  nasyceném vzduchu se používají pseudoadiabaty. V americké terminologii se nasycená adiabata označuje jako vlhká adiabata.

angl. saturated adiabatic ; wet adiabatic ; wet adiabat; moist adiabat; slov. nasýtená adiabata; 1993-a3

adiabata nenasycená — souhrnné označení pro adiabatu suchouvlhkou.

angl. non-suturated adiabatic; slov. nenasýtená adiabata; 1993-a3

adiabata suchá — křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotoutlakem) při adiabatickém dějisuchém vzduchu. Je zároveň izolinií potenciální teploty. Rovnicí suché adiabaty v závislosti na abs. teplotě T a tlaku vzduchu p je Poissonova rovnice
T0T =(p0p )κd
kde κd = Rd / cpd ≈ 0,286,  Rd  je měrná plynová konstanta suchého vzduchu, cpd měrné teplo suchého vzduchu při stálém tlaku, T0 abs. teplota při tlaku p0. Při užití proměnných abs. teplota T a výška z je suchá adiabata vyjádřena rovnicí
T=T0-γdz,
kde γd  je suchoadiabatický gradient teploty a T0 abs. teplota ve výšce z0.

angl. dry adiabatic ; dry adiabat ; slov. suchá adiabata; 1993-a3

adiabata vlhká — křivka na termodynamickém diagramu, která vyjadřuje vztah mezi dvěma stavovými proměnnými (zpravidla mezi teplotoutlakem) při adiabatickém ději ve vlhkém nenasyceném vzduchu. Protože rozdíl mezi adiabatou pro suchý vzduch a adiabatou pro vlhký nenasycený vzduch je velmi malý, obvykle se do diagramu vlhké adiabaty nezakreslují a pro adiabatický děj v nenasyceném vzduchu se používají suché adiabaty. V americké terminologii se jako vlhká adiabata označuje nasycená adiabata.

slov. vlhká adiabata; 1993-a3

advekce — přenos dané veličiny prouděním v atmosféře. Advekcí horizontální, izobarickou, izentropickou atd. rozumíme advekci v dané horiz., izobarické, izentropické atd. hladině. Advekci určité skalární veličiny φ (teploty, tlaku vzduchu, vlhkosti atd.) matematicky definujeme jako záporně vzatý skalární součin rychlosti prouděnígradientu této veličiny, tj.
-vxφx -vyφy -vzφz
kde vx , vy , vz značí složky rychlosti proudění v třídimenzionálním kartézském souřadném systému, tvořeném osami x, y, z. V synoptické meteorologii advekcí zpravidla označujeme přenos vzduchové hmoty určitých vlastností a v tomto smyslu mluvíme např. o advekci studeného, teplého, vlhkého, různě znečištěného apod. vzduchu. Pojem studený, teplý, vlhký, znečištěný apod. vzduch je zde míněn relativně, tj. vzhledem ke vzduchu, který je advehovanou vzduchovou hmotou nahrazován.

angl. advection; slov. advekcia; 1993-a3

advekce ageostrofická — advekce vyvolaná ageostrofickým prouděním.

angl. ageostrophic advection; slov. ageostrofická advekcia; 1993-a3

advekce geostrofická — advekce vyvolaná geostrofickým prouděním.

angl. geostrophic advection; slov. geostrofická advekcia; 1993-a3

advekce studená — advekce působící v daném místě ochlazování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti prouděnígradientu teploty je záporný. Viz též úhel advekce.

angl. cold advection; slov. studená advekcia; 1993-a3

advekce teplá — advekce působící v daném místě oteplování, takže záporně vzatý skalární součin rychlosti prouděnígradientu teploty je kladný. Viz též úhel advekce.

angl. warm advection; slov. teplá advekcia; 1993-a3

aerogram, syn. diagram Refsdalův.

slov. aerogram; 1993-a1

aeroionty, syn. ionty atmosférické.

slov. aeroióny; 1993-a1

aeroklimatologie, syn. klimatologie volné atmosféry.

angl. aeroclimatology; slov. aeroklimatológia; 1993-a1

aerologie — obor meteorologie, který se zabývá pozorováním a výzkumem mezní vrstvyvolné atmosféry. Přímá aerologie využívá k výzkumu zemské atmosféry balony, draky, letadla, radiosondy, rakety apod., které prolétávají zkoumané vrstvy atmosféry a zároveň nesou s sebou přístroje, jež zaznamenávají nebo vysílají údaje o měřených met. prvcích. Zákl. a nejčastěji měřenými prvky jsou teplota vzduchu, tlak vzduchu, vlhkost vzduchuvítr. Aerologie se věnuje i výzkumu ozónu, atm. elektřinyradioaktivity i některých složek dlouhovlnného záření. Pokud jsou atm. jevy a procesy pozorovány ze zemského povrchu, hovoříme o nepřímé aerologii. Součástí aerologie je klimatologie volné atmosféry. Název aerologie pro tento vědní obor navrhl něm. meteorolog W. Köppen v r. 1906. Viz též pozorování aerologické, měření aerologické.

angl. aerology; slov. aerológia; 1993-a3

aerologie nepřímá, viz aerologie.

angl. indirect aerology; slov. nepriama aerológia; 1993-a1

aeronomie — nauka o stavbě a vlastnostech atmosféry Země nad troposférou. Zkoumá její fyz. charakteristiky (strukturní parametry) a fyz. a fyz.-chem. procesy, které určují její stav a časové změny, podmíněné převážně ději na slunečním povrchu a jím vysílaným zářením. K pozemním metodám aeronomických pozorování patří vizuální a fotografické pozorování svítících nočních oblaků, meteorůpolárních září, spektrografické metody výzkumu záření nočního svitu oblohypolárních září a sondování ionosféry radiovlnami. Vznik aeronomie v podstatě souvisí až s počátkem systematického průzkumu vysoké atmosféry přímými metodami, tj. raketovými sondážemi (od r. 1945) a výzkumnými družicemi (od r. 1957). V meteorologii je aeronomie obvykle považována za součást aerologie.

angl. aeronomy; slov. aeronómia; 1993-a2

aeroplankton, syn. plankton atmosférický.

slov. aeroplanktón; 1993-a2

aerosol atmosférický — v obecném smyslu pevné a kapalné částice přítomné v atmosféře Země. Mohou být původu přírodního (vodní kapičky, ledové částice, částečky mořské soli, půdní a prachové částice, pylová zrna apod.) nebo antropogenního (kouř, popílek průmyslového původu a jiné zplodiny spalovacích procesů, chem. a mech. technologií apod.). Důležitými charakteristikami atmosférického aerosolu jsou velikost a morfologie jeho částic, které podmiňují pádovou rychlost částic, absorpci plynů aj., dále pak chemické složení částic, jejich hmotnostní či objemové koncentrace, míra depozice na zemský povrch apod.
Pojem atmosférický aerosol se dnes obvykle zužuje na ty částice, které se po dostatečně dlouhou dobu volně vznášejí v ovzduší, tzn. že se v časovém horizontu dnů jen zanedbatelně projevuje na jejich koncentraci sedimentace působená pádovou rychlostí ve vzdušném prostředí. Označujeme je též jako částice suspendované. Orientačně se jedná o částice o velikosti do cca 10 mikrometrů. V tomto smyslu lze částice atmosférického aerosolu, neuvažujeme-li vodní kapičky a ledové částice, v jistém přiblížení ztotožnit s částicovou frakcí PM10. Pro aerosolové částice se obvykle předpokládá, že jejich pádové rychlosti dosahují max. několika cm.s–1, jejich setrvačnost je při pohybech ve vzduchu zanedbatelná a lze na ně aplikovat podmínky Brownova pohybu. Z hlediska původu aerosolových částic se v literatuře vyskytují pojmy aerosoly kontinentální, mořské, pouštní, přirozené, antropogenní, městské, průmyslové, dopravní atd. Dále se rozlišují aerosoly primárníaerosoly sekundární (popř. aerosoly disperzní nebo nukleační (kondenzační)).
V současné době se značná pozornost věnuje mj. sekundárním organickým aerosolům (SOA). Viz též depozice mokrá, depozice suchá, nanočástice, spektrum částic atmosférického aerosolu, plankton atmosférický, prach atmosférický.

angl. atmospheric aerosol; slov. atmosférický aerosol; 1993-a3

aerosoly disperzní, viz aerosoly primární.

slov. disperzné aerosoly; 2014

aerosoly kondenzační, viz aerosoly sekundární.

slov. kondenzačné aerosoly; 2014

aerosoly nukleační, viz aerosoly sekundární.

slov. nukleačné aerosoly; 2014

aerosoly organické sekundární (SOA) — aerosolové částice, které vznikají v atmosféře cykly chemických reakcí, do nichž vstupují těkavé organické látky (VOC) jak přírodního (biogenního), tak antropogenního původu. Prvotními reakcemi jsou zde zejména reakce VOC s hydroxylovým radikálem OH*, ale uplatňují se též reakce s dalšími radikály, popř. s ozonem. Navazujícími cykly reakcí se vytvářejí organické sloučeniny se stále nižší volatilitou (těkavostí), až nakonec dojde k nukleaci, tj. vzniku částic typu Aitkenových jader. Jako součást sekundárních organických aerosolů se uplatňují látky typu PAN, hydroperoxidů a další typy organických sloučenin. Cesta vedoucí ke vzniku sekundárních organických aerosolů je z hlediska celkových transformací těkavých organických látek v atmosféře sice v řadě ohledů významná, ale kvantitativně spíše minoritní. Většinovou transformační cestou jsou pak homogenní reakce v plynné fázi, jejichž konečným produktem je formaldehyd HCHO.

angl. secondary organic aerosols; slov. sekundárne organické aerosoly; 2014

aerosoly primárníatmosférický aerosol, jehož částice jsou do vzduchu přímo emitovány ze svých zdrojů. V čes. tech. literatuře, zejména staršího původu, se lze setkat i se synonymickým pojmem aerosoly disperzní.

angl. primary aerosols; slov. primárne aerosoly; 2014

aerosoly sekundárníatmosférický aerosol, jehož pevné nebo kapalné částice vznikají v atmosféře procesem nukleace z původně plynných látek. V literatuře se lze setkat i se synonymickým pojmem aerosoly nukleační, ve starší čes. tech. literatuře se vyskytuje i aerosoly kondenzační.

angl. secondary aerosols; slov. sekundárne aerosoly; 2014

aerostat, syn. balon upoutaný.

angl. aerostat; slov. aerostat; 1993-a2

agregace — obecně vzájemné spojování pevných aerosolových částic, ve fyzice oblaků a srážek spojování ledových krystalků při jejich vzájemných nárazech a vznik sněhových vloček. Ve starší odb. literatuře se agregace často zahrnuje pod pojem koagulace.

angl. aggregation; slov. agregácia; 1993-a3

agroklimatologie, klimatologie zemědělská — klimatologie aplikovaná v zemědělství, a to jak v rostlinné, tak živočišné výrobě. K hlavním úkolům agroklimatologie patří a) hodnocení klimatu z hlediska zemědělství; b) vymezování klimatických oblastí pro racionální pěstování zeměd. plodin, chov dobytka, popř. využití mechanizace, tj. provádění agroklimatologické rajonizace; c) studium mikroklimatu uzavřených prostor, např. stájí, skleníků, objektů určených k uskladnění zeměd. produktů apod.; d) poskytování podkladů pro výstavbu zeměd. objektů, provádění zeměd. meliorací, provoz závlahového hospodářství atd. Viz též agrometeorologie.

angl. agroclimatology; slov. agroklimatológia; 1993-a2

agrometeorologie, meteorologie zemědělská — obor aplikované meteorologie, která studuje vlivy počasí a klimatu na zemědělství. Poznatků z agrometeorologie se využívá v rostlinné a živočišné výrobě, zejména ve sféře řízení a rozhodování, např. při určování agrotechnických termínů, závlahových dávek nebo ochraně plodin před nepříznivými met. jevy. Cennými met. informacemi pro zemědělce jsou speciální výstupy agrometeorologické předpovědi. Součástí agrometeorologie v širším slova smyslu je agroklimatologie.

angl. agrometeorology; slov. agrometeorológia; 1993-a2

airglow — viz svit oblohy přirozený.

2016

akcelerometr — nazývaný také jako gravitační sensor (G-senzor) je přístroj, který umožňuje indikaci hodnot turbulence během letu letadla. Registrace hodnot turbulence je pak prováděna pomocí akcelerografů. Oba tyto přístroje jsou založeny na principu setrvačnosti hmoty pro měření rozdílu mezi kinematickým zrychlením (vhledem k určitému inerciálnímu souřadnému systému) a gravitačním zrychlením. Klasické mechanické senzory indikovaly, popř. registrovaly rel. změnu polohy tělíska upevněného na pružině vůči letadlu. V současnosti jsou nahrazovány tzv. MEMS (mikro-elektromechanickými) akcelerometry/akcelerografy, které jsou vyráběny technologií bulk MM (slepení senzoru a elektronického obvodu). Snímání pohybu senzoru je prováděno piezoodporově, piezoelektricky a nebo kapacitně. Stupnice přístrojů je kalibrována v jednotkách tíhového zrychlení.

angl. accelerometer; slov. akcelerometer; 1993-a3

aklimatizace — postupné přizpůsobování živých organizmů změněným podmínkám (např. aklimatizace výšková).

angl. acclimatization; slov. aklimatizácia; 1993-a3

aktinograf — v současnosti již nepoužívaný registrační aktinometr zaznamenávající časový průběh přímého slunečního záření.

angl. actinograph; slov. aktinograf; 1993-a3

aktinogram — záznam aktinografu.

angl. actinogram; slov. aktinogram; 1993-a1

aktinometr — přístroj k měření přímého slunečního záření, jehož princip neumožňuje abs. měření ve fyz. jednotkách, jak je tomu u pyrheliometrů. Čidla aktinometru využívají k získání informace o měřené veličině zvýšení teploty černé plochy nebo dutiny po ozáření Sluncem. Teplotní rozdíl se měří teploměrem, bimetalem nebo termočlánky. Termín aktinometr poprvé použil angl. astronom J. Herschel v r. 1825.

angl. actinometer; slov. aktinometer; 1993-a1

aktinometr bimetalický Michelsonův — aktinometr, jehož čidlem je jemný začerněný bimetalický pásek. Výchylka bimetalu po zahřátí slunečním zářením, která je úměrná intenzitě slunečnímu záření, se čte pomocí slabě zvětšujícího mikroskopu. Doba potřebná k určení záření je 20 až 30 sekund. Použitím barevných filtrů je možné určit intenzitu slunečního záření v různých oblastech spektra. Původní verze přístroje pochází od rus. fyzika V. M. Michelsona z r. 1905, později byl přístroj několikrát zdokonalen, a to především W. Martenem v Německu r. 1928 (aktinometr Michelsonův a Martenův). Stupnice aktinometru se kalibruje srovnáním s pyrheliometrem.

angl. Michelson bimetallic actinometer; slov. Michelsonov bimetalický aktinometer; 1993-a2

aktinometr diferenciální — aktinometr měřící jas oblohy v nejbližším okolí Slunce jako rozdíl celkového záření procházejícího vstupním otvorem tubusu radiometru a záření vysílaného samotným slunečním diskem. V ČR se diferenciální aktinometry nepoužívají.

angl. differential actinometer; slov. diferenciálny aktinometer; 1993-a3

aktinometrie — obor meteorologie zabývající se studiem a měřením záření. Kromě vlastního měření jednotlivých druhů záření, např. záření Slunce, záření atmosféry, zemského povrchuradiační bilance aktinometrie studuje zákonitosti pohlcovánírozptylu záření v atmosféře. Viz též šíření a rozptyl elektromagnetického vlnění v atmosféře.

angl. actinometry; slov. aktinometria; 1993-a2

aktivita sluneční — soubor jevů, které probíhají ve sluneční atmosféře s periodickou intenzitou. Jsou to granule, supergranule, spikule, fakule a sluneční skvrny ve fotosféře, erupce v chromosféře, sluneční protuberance a erupce v koróně. Nejsnáze pozorovatelné jsou sluneční skvrny ve fotosféře. Pro interakci s ostatními tělesy sluneční soustavy a s meziplanetárním plazmatem jsou důležité zejména protonové erupce ve chromosféře. Sluneční aktivita se mění přibližně v jedenáctiletých i delších cyklech a ovlivňuje řadu procesů ve vysokých vrstvách zemské atmosféry, jako je ionizace atmosférická, vznik polární záře, magnetických bouří, apod. Tyto procesy zároveň druhotně ovlivňují nižší vrstvy zemské atmosféry a mohou tak působit i na počasí a živé organizmy na Zemi. Mohou také výrazně ovlivnit funkčnost kosmických a pozemských technologických zařízení (např. družice, radiokomunikační zařízení, trafostanice, plynovody, apod.) Viz též číslo Wolfovo, erupce chromosférická.

angl. solar activity; slov. slnečná aktivita; 1993-b3

aktuál — slang. označení pro počasí skutečné.

slov. aktuál; 1993-a1

akumulace sněhu — 1. proces hromadění sněhu vypadáváním tuhých srážek a vzniku sněhové pokrývky, popř. působením větru na zvířený sníh. V tomto smyslu je akumulace sněhu protikladem ablace.
2. Výsledek uvedeného procesu. V planetárním měřítku jsou nejrozsáhlejšími akumulacemi sněhu polární sněhové čepičky. Při akumulaci sněhu v terénu hraje důležitou roli především převládající směr větru a expozice, jež ovlivňují vznik akumulací ve formě sněhových návějí, jazyků a závějí.

angl. accumulation of snow; slov. akumulácia snehu; 1993-a3

akustika atmosférická — odvětví meteorologie studující vliv atm. podmínek na šíření a slyšitelnost zvuků z různých zdrojů a zvuky atm. původu. Viz též šíření zvuku, pásmo slyšitelnosti, pásmo ticha, pozorování bouřek, vlna rázová, vlny zvukové.

angl. atmospheric acoustics; slov. atmosférická akustika; 1993-a1

albedo — poměr množství odraženého záření k množství záření dopadlého na určitý povrch. Albedo vyjadřujeme buď jako číslo bez fyz. rozměru, jehož hodnota leží v  intervalu (0, 1), nebo častěji v procentech. Obvykle se používá k  charakteristice poměrů v krátkovlnné oblasti spektra, tj. pro poměr odraženého a globálního slunečního záření. Z přirozených druhů povrchu souše v přírodě má největší albedo sněhová pokrývka (čistý čerstvý sníh odráží 70 i více procent dopadajícího slunečního záření, povrch půdy nebo vegetační kryt zhruba od 5 do 35 %). Albedo vodních ploch silně závisí na výšce Slunce nad obzorem (s klesající výškou Slunce roste) a pohybuje se zhruba v rozmezí 2 až 70 %. Termín albedo zavedl do fotometrie něm. fyzik J. H. Lambert (1728–1777).

angl. albedo; slov. albedo; 1993-a3

albedo Země — poměr záření odraženého Zemí jako planetou k slunečnímu záření vstupujícímu do atmosféry Země. V současné době se na základě družicových měření udává hodnota albeda Země přibližně 30 %.

angl. albedo of the Earth; planetary albedo; slov. albedo Zeme; 1993-a2

albedometr — přístroj pro měření albeda. Principiálně je tvořen pyranometrem upraveným tak, aby jeho vodorovně orientované čidlo mohlo být obráceno postupně směrem vzhůru a  dolů. Z hodnot naměřených při obou polohách čidla se vypočte hledaný poměr. Albedometr se užívá např. k určení albeda oblaků nebo rozličných druhů zemského povrchu, jako trávy, sněhu apod.

angl. albedometer; slov. albedometer; 1993-a1

album oblaků, viz Mezinárodní album oblaků pro pozorovatele v letadlech.

slov. album oblakov; 1993-a1

altimetr — v družicové meteorologii označení pro aktivní radiometr, zaměřený na získávání velmi přesných údajů o výšce hladiny moří a oceánů. Data z altimetrů (společně s dalšími daty) jsou rovněž asimilována do modelů numerické předpovědi počasí. Viz též družice Jason.

angl. altimeter; slov. altimeter; 2014

altocumulus (Ac) [altokumulus] — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Ac je charakterizován jako menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků barvy bílé či šedé, popř. bílé a šedé, které mají vlastní stíny. Skládají se z malých oblačných částí v podobě vln, oblázků, valounů apod., které mohou být navzájem oddělené nebo mohou spolu souviset. Mnohdy mají částečně vláknitý nebo rozplývavý vzhled. Zdánlivá velikost jednotlivých pravidelně uspořádaných částí bývá 1 až 5° prostorového úhlu. Ac je kapalný nebo smíšený oblak středního patra. Vzniká např. následkem vlnových pohybů v atmosféře, při přetékání vzduchu přes horské překážky nebo transformací jiných druhů oblaků. Průsvitnost Ac je velmi proměnlivá. Ac lze dále klasifikovat podle tvaru jako stratiformis, lenticularis, castellanus nebo floccus a podle odrůdy jako translucidus, perlucidus, opacus, duplicatus, undulatus, radiatuslacunosus. Zvláštnostmi a průvodními jevy Ac mohou být virgamamma. Termín Ac navrhl franc. meteorolog E. Renou v r. 1870. Čes. překlad Ac je vysoká kupa. Viz též beránky

angl. Altocumulus; slov. altocumulus; 1993-a3

altostratus (As) — jeden z 10 druhů oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. As je charakterizován jako šedavá a modravá oblačná plocha nebo vrstva, s vláknitou nebo žebrovitou strukturou nebo i bez patrné struktury, která pokrývá úplně nebo částečně oblohu; oblak bývá často tak tenký, že obrysy Slunce lze pozorovat jako za matným sklem. U As se nevyskytují halové jevy. As je smíšený, méně často kapalný oblak středního patra, někdy však zasahuje i do patra vysokého. Vyskytuje se např. jako součást oblačných systémů teplé frontystudené fronty prvního druhu, kde vzniká působením výkluzných pohybů teplého vzduchu. Srážky z As u nás v teplé polovině roku obvykle nevypadávají. As se dále nedělí podle tvaru, lze jej však dále klasifikovat podle odrůdy jako translucidus, opacus, duplicatus, undulatusradiatus. Zvláštnostmi a průvodními jevy As mohou být virgamamma. Termín As navrhl franc. meteorolog E. Renou v r. 1877. Čes. překlad As je vysoká sloha.

angl. Altostratus; slov. altostratus; 1993-a3

amplituda absolutní — rozdíl mezi absolutním maximemabsolutním minimem met. prvku, zjištěný na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na území Česka za období 1901–2012 je absolutní amplituda teploty vzduchu 82,6 °C (abs. maximum 40,4 °C v Dobřichovicích 20. 8. 2012, abs. minimum –42,2 °C v Litvínovicích u Českých Budějovic 11. 2. 1929). Kromě absolutní amplitudy vztahované k celému uvažovanému období se používají také absolutní amplitudy měsíční a denní.

angl. absolute amplitude; absolute range; slov. absolútna amplitúda; 1993-a2

amplituda absolutní denní — rozdíl mezi denním absolutním maximemdenním absolutním minimem met. prvku, zjištěný v témž kalendářním dnu na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní denní amplituda teploty vzduchu pro 1. březen, a to 43,7 °C, vypočítaná z denního minima –27,6 °C v roce 1785 a denního maxima 16,1 °C v roce 1922.

angl. daily absolute amplitude; daily absolute range; slov. absolútna denná amplitúda; 1993-a3

amplituda absolutní měsíční — rozdíl mezi měsíčním absolutním maximemměsíčním absolutním minimem met. prvku zjištěný v témž kalendářním měsíci na met. stanici za dlouholeté období, zpravidla od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší absolutní měsíční amplituda teploty vzduchu v březnu, a to 50,1 °C, vypočítaná z  denního minima –27,6 °C (1. 3. 1785) a denního maxima 22,5 °C (29. 3. 1968).

angl. monthly absolute amplitude; monthly absolute range; slov. absolútna mesačná amplitúda; 1993-a3

amplituda denní — rozdíl mezi denním maximemdenním minimem met. prvku v jednom dni. Někteří autoři nevhodně používají termín denní amplituda pro jednu polovinu výše uvedeného rozdílu. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší denní amplituda teploty vzduchu 24,1 °C (z 23. 1. 1850), vypočtená z denního minima –26,5 °C a denního maxima –2,4 °C. Viz též amplituda denní průměrná.

angl. daily amplitude; daily range; slov. denná amplitúda; 1993-a3

amplituda denní průměrná — průměr denních amplitud nebo též rozdíl mezi průměrným denním maximemprůměrným denním minimem met. prvku a to buď za libovolné období (např. kalendářní měsíc), nebo v daném kalendářním dnu za dlouholeté období či od počátku měření. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 prům. denní amplituda teploty vzduchu v lednu 4,4 °C (vypočítaná z denních amplitud v lednových dnech), pro 1. leden pak 4,1 °C (vypočtená z denních amplitud 1. 1.).

angl. mean daily amplitude; slov. priemerná denná amplitúda; 2014

amplituda měsíční — rozdíl mezi měsíčním maximemměsíčním minimem met. prvku v témž měsíci. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší měsíční amplituda teploty vzduchu 37,4 °C (z února 1871), vypočtená z denního minima –24,4 °C (13. 2.) a denního maxima 13,0 °C (27. 2.).

angl. monthly amplitude; monthly range; slov. mesačná amplitúda; 1993-a3

amplituda meteorologického prvku — rozdíl nejvyšší a nejnižší hodnoty met. prvku, změřené za určitý časový úsek, zpravidla v průběhu dne (viz amplituda denní), měsíce (viz amplituda měsíční) nebo roku (viz amplituda roční). Zprůměrováním těchto hodnot za delší období dostaneme prům. denní, měsíčníroční amplitudy. Pokud místo určitého roku, měsíce nebo dne uvažujeme celé sledované období, resp. kalendářní měsíc nebo kalendářní den, dostaneme absolutní amplitudu, resp. měsíční nebo denní absolutní amplitudu.

angl. amplitude of the meteorological element; range of the meteorological element; slov. amplitúda meteorologického prvku; 1993-a3

amplituda nárazu větru — rozdíl mezi registrovanou max. a min. rychlostí při jednom nárazu větru. Viz též vítr nárazovitý.

angl. gust amplitude; slov. amplitúda nárazu vetra; 1993-a1

amplituda proudu blesku — vrcholová hodnota rázové vlny elektrického proudu I při úderu blesku. Nejčastěji bývá v rozmezí od 2 do 250 kA se stř. hodnotou 20 až 35 kA. Je rozhodujícím parametrem blesku při stanovení velikosti napětí U na odporu uzemnění R zasaženého objektu, které se určí ze vztahu
U=RImax
kde Imax je amplituda proudu blesku. U blesků s více dílčími výboji blesku dosahuje amplituda proudu blesku nejvyšší hodnoty vždy u prvního z nich, u následujících dílčích výbojů bývá podstatně menší.

angl. lightning current amplitude; slov. amplitúda prúdu blesku; 1993-a2

amplituda roční — rozdíl mezi ročním maximemročním minimem met. prvku v jednom roce. Např. na stanici Praha–Klementinum je za období let 1775–2010 největší roční amplituda teploty vzduchu 63,2 °C (z roku 1830), vypočtená z denního minima –27,5 °C (31. ledna) a denního maxima 35,7 °C (5. srpna). Při stanovení prům. roční amplitudy se ovšem zpravidla vychází z měs. průměrů, takže např. prům. roční amplituda teploty vzduchu se určuje jako rozdíl prům. měs. teploty vzduchu nejteplejšího a nejchladnějšího měsíce.

angl. annual amplitude; slov. ročná amplitúda; 1993-a3

anafrontaatmosférická fronta s výstupným pohybem teplého vzduchu nad frontální plochou. Úhel sklonu plochy anafronty je větší než úhel sklonu stacionární fronty, tangens úhlu sklonu anafronty je řádově roven 0,01. Příkladem anafronty jsou teplé frontystudené fronty prvního druhu. Termín anafronta zavedl švédský meteorolog T. Bergeron mezi lety 1934 a 1936. Viz též katafronta.

angl. anabatic front; anafront; slov. anafront; 1993-a3

analobaraizalobara spojující místa se stejnou kladnou hodnotou změny tlaku za daný časový interval, např. za 3, 6 nebo 24 hod. Viz též katalobara.

angl. anallobar; slov. analobara; 1993-a3

analýza frontální — detekce atmosférických front na přízemních, méně často i  na výškových synoptických mapách. Sleduje se vznik, intenzita, druh, rychlost postupu, popř. rozpad front a s tím související počasí. K frontální analýze patří i sledování vzniku a vývoje cyklon a anticyklon. Pokud je prováděna ručně, mluvíme o frontální analýze subjektivní, při počítačovém zpracování jde o tzv. frontální analýzu objektivní. Je základem synoptické analýzy. Viz též analýza synoptických map.

angl. frontal analysis; slov. frontálna analýza; 1993-a3

analýza izentropická — analýza procesů v atmosféře, která je založena na rozboru polohy a konfigurace izentropických ploch a rozložení vlastností vzduchu a jeho pohybu na těchto plochách. Je dobře aplikovatelná na adiabatické dějesynoptickém měřítku, které nenarušují kontinuitu izentropických ploch, a ve volné atmosféře v místech se stabilním teplotním zvrstvením, kde je vertikální rozložení izentropických ploch jednoznačnou funkcí tlaku vzduchu. Izentropická analýza je vhodnou součástí analýzy počasí, a to zejména vertikálních pohybů vzduchu, procesů na atmosférických frontách, advekce vlhkosti vzduchu a stabilitních poměrů. Izentropická analýza se provádí na izentropických mapáchvertikálních řezech atmosférou. Viz též anomálie potenciální vorticity.

angl. isentropic analysis; slov. izentropická analýza; 1993-a3

analýza objektivní — proces interpolace nebo extrapolace naměřených či jinak získaných meteorologických dat do předem zadaných bodů v rovině nebo prostoru. Pojem objektivní analýza se používá ve dvou významech. V nejobecnějším slova smyslu zahrnuje tento pojem celý proces sestávající z kódování a dekódování naměřených dat, jejich přenosu z míst měření, z kontroly dat a z interpolace nebo extrapolace dat do zadaných bodů. V užším slova smyslu zahrnuje interpolaci nebo extrapolaci dat, jejichž nedílnou součástí je kontrola naměřených dat. Důležitou informací, která vstupuje do objektivní analýzy jako jeden ze zdrojů dat, pokud je k dispozici, je tzv. předběžné pole (z angl. „first guess“), tj. odhad hodnot analyzovaných prvků v bodech, do nichž interpolujeme naměřené hodnoty. Při objektivní analýze zaměřené na přípravu vstupních dat do numerického modelu předpovědi počasí se jako předběžné pole využívají 6hodinové nebo 12hodinové předpovědi. V současnosti se pro přípravu vstupních dat do numerického modelu počasí používá variační metoda 3D-VAR a metoda optimální interpolace. Metoda 3D-VAR je obecnější a numericky snadněji aplikovatelná, a proto je preferována. Obě metody počítají interpolovanou hodnotu s cílem minimalizovat její chybu, přičemž využívají statistickou strukturu chyb interpolovaných dat v prostoru. Objektivní analýza se používá i pro interpolaci nebo extrapolace veličin, u nichž statistická struktura chyb není známa nebo je obtížně popsatelná. Pro tyto prvky se používá metoda kriging nebo korekční metody např. Barnesova korekční metoda. Viz též reanalýza.

angl. objective analysis; slov. objektívna analýza; 1993-a3

analýza počasí, rozbor počasí, diagnóza počasí — detailní studium stavu atmosféry, které slouží jako pomocný nástroj k sestavení velmi krátkodobých předpovědí počasí a částečně i předpovědí počasí krátkodobých. Tímto termínem bývá označován i proces, při kterém je určitým způsobem znázorněn skutečný stav atmosféry na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.

angl. weather analysis; slov. analýza počasia; 1993-a3

analýza pylová — rozbor četnosti a kvality pylových zrn různých druhů rostlin obsažených v povrchových nánosech, zvláště v rašeliništích, z nichž mohou být činěny závěry o změnách klimatu. Viz též proxy data.

angl. pollen analysis; slov. peľová analýza; 1993-a3

analýza synoptická — detailní studium stavu atmosféry, vyjádřeného rozložením tlaku vzduchu, vzduchových hmot, atmosférických front a povětrnostních podmínek v určité oblasti na synoptických mapách. Viz též analýza synoptických map.

angl. synoptic analysis; slov. synoptická analýza; 1993-a2

analýza synoptických map — operace, které se provádějí na synoptických mapách. Na přízemních mapách představuje obvykle konstrukci izobarizalobar, zakreslení atmosférických front, ohraničení oblastí srážek, popřípadě dalších význačných jevů, jako jsou bouřky, mlhy, húlavy atd. Na výškových mapách spočívá analýza synoptických map v konstrukci izohyps absolutní či relativní topografieizoterem příslušné izobarické hladiny, popřípadě izotach. Na mapách tzv. doplňujících charakteristik (mapy doby slunečního svitu, množství srážek, nočních min. teplot, denních max. teplot apod.) se konstruují izolinie příslušných prvků. Účelem analýzy synoptických map je co nejpřesnější zjištění a zobrazení fyz. stavu atmosféry a podmínek počasí pro diagnostické a prognostické účely. Viz též analýza frontální, analýza počasí, analýza synoptická, analýza tlakového pole, kreslení povětrnostních map.

angl. synoptic chart analysis; slov. analýza synoptických máp; 1993-a2

analýza tlakového pole — synop. rozbor, kterým se studuje prostorové rozložení atm. tlaku pomocí izobar nebo izohyps. Viz též analýza synoptických map.

angl. baric analysis; slov. analýza tlakového poľa; 1993-a1

analýza vzduchových hmot, viz určení vzduchové hmoty.

angl. air mass analysis; slov. analýza vzduchových hmôt; 1993-a1

anemobiagrafanemograf pracující na aerodyn. principu, vybavený registračním a  plovákovým manometrickým systémem. Jeho stupnice rychlostí je zlinearizována pomocí pružin. V Česku se nepoužívá.

angl. anemobiagraph; slov. anemobiagraf; 1993-a3

anemograf — registrační anemometr, zaznamenávající obvykle prům. a okamžitou rychlost větrusměr větru. Jeho čidlem mohou být miskový kříž, lopatkové kolo, vrtule, aerodyn. trubice nebo brzděný systém pro rychlost větru a tlumená větrná směrovka pro směr větru. Viz též měření větru.

angl. anemograph; recording anemometer; slov. anemograf; 1993-a1

anemograf univerzální — registr. anemometr (anemograf) používaný pro 24 hodinový nebo (denní) záznam okamžitého směru větru, okamžité rychlosti větru (nárazů větru) a průměrné rychlosti větru. Směr větru zaznamenává větrná směrovka, jejíž otáčivý pohyb se přenáší hřídelem k registračnímu přístroji. Dráha větru, resp. průměrná rychlost větru, se zjišťuje měřením otáček miskového anemometru (viz součtový anemometr). Měření nárazů větru, resp. okamžitých rychlostí větru, je založeno na principu Dinesova, resp. tlakového anemometru. Čidlová část přístroje se umísťuje na ocelovou nosnou trubici nejméně 4 m nad nejvyšší bod střechy, registrační část se s ohledem na mechanické převody umísťuje přesně vertikálně pod čidlovou částí do vzdálenosti max. 12 m. Univerzální anemograf byl základním větroměrným přístrojem na profesionálních met. stanicích v Česku do konce 90. let 20. století. Dnes zůstává srovnávacím přístrojem na vybraných stanicích provádějících souběžná měření.

slov. univerzálny anemograf; 1993-a3

anemogram — záznam anemografu.

angl. anemogram; slov. anemogram; 1993-a3

anemoindikátor — zařízení pro měření směrurychlosti větru, které bylo v minulosti v Česku používáno na klimatologických stanicích. Anemoindikátor se skládá z měřící hlavice, tvořené miskovým anemometremvětrnou směrovkou, a z indikačního přístroje s osmipólovým přepínačem a tlačítkem. Při určování směru větru se postupně přepínají polohy přepínače, dokud indikátor nezačne ukazovat rychlost větru. Pokud ukazuje indikátor rychlost větru pouze v jedné poloze, je tato totožná s označeným směrem větru. Ukazuje-li indikátor rychlost větru ve dvou sousedních polohách (ať současně či střídavě), leží hodnota směru mezi těmito polohami. Rychlost lze přečíst rovněž přímo po stisknutí tlačítka, čeho se využívá při malých rychlostech větru. Tato technika, jak vyplývá z uvedeného, nezaručovala vysokou přesnost určení směru větru. Od počátku 21.století byly anemoindikátory nahrazovány měřením směru a rychlosti větru moderními anemometry miskovými, nebo anemometry ultrasonickými.

2016

anemoklinograf — registrační přístroj k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.

angl. anemoclinograph; recording anemoclinometer; slov. anemoklinograf; 1993-a3

anemoklinometr — přístroj určený k měření sklonu vektoru větru vzhledem k horiz. rovině. V Česku se nepoužívá.

angl. anemoclinometer; slov. anemoklinometer; 1993-a3

anemometr — přístroj k měření rychlosti větru nebo rychlosti a směru větru. Anemometry měřící rychlost větru pracují na několika hlavních principech:
a) mechanickém: větrem se roztáčí otočné miskové nebo vrtulové čidlo anemometru, jehož počet otáček za jednotku času je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr miskový, anemometr lopatkový), nebo se větrem vychyluje čidlo přístroje (deska, koule, miskové kolo) z klidové polohy a úhel vychýlení je ve známé závislosti na rychlosti větru (viz anemometr s výkyvnou deskou);
b) ultrazvukovém (akustickém): mezi vysílačem a přijímačem anemometru se šíří ultrazvukové vlny, přičemž doba, za kterou se signál dostane od vysílače k přijímači je závislá na rychlosti větru podél dráhy šíření ultrazvuku (viz anemometr ultrasonický);
c) dynamickém: pomocí speciálně konstruované trubice (tzv. Pitotova trubice), která je čidlem přístroje, se snímá rozdíl dynamického a statického tlaku, který závisí na rychlosti větru (viz anemometr tlakový, anemometr Dinesův);
d) zchlazovacím: čidlem anemometru je materiál (typicky tenký drát) vyhřátý na teplotu vyšší, než je teplota měřeného prostředí, jehož ochlazování vlivem proudění vzduchu je v zákonité závislosti na rychlosti větru (viz anemometr zchlazovací);
Pro experimentální účely se využívají anemometry, které pracují na dalších principech a jen ojediněle se vyrábějí sériově, např.:
e) anemometr vírový využívá zákonité závislosti frekvence kmitání vírů v Kármánově vírové cestě za překážkou umístěnou v měřeném proudu vzduchu ve snímači přístroje, na rychlosti tohoto proudu;
f) anemometr tlakový s fluidním zesilovačem má ve snímači vytvořen pomocí trysky pomocný proud vzduchu kolmý na směr měřeného proudění. Deformace tohoto pomocného proudu vlivem větru je citlivě snímána zpravidla dvojicí tlakových čidel umístěných v trubici snímače naproti trysce;
g) anemometr s tepelným značkováním má snímač vybavený impulsním zdrojem tepla, který ohřeje vzduch protékající trubicí snímače, v níž se rychlost měří. Na závětrné straně zdroje tepla vyhodnocují časový posun tepelné značky dva bez setrvačné teploměry umístěné ve směru proudnic v konstantní vzájemné vzdálenosti. Měřená rychlost je nepřímo úměrná zjištěnému časovému posuvu.
V Česku se na profesionálních met. stanicích a při terénních měřeních v současnosti používají anemometry pracující na mechanickém a ultrazvukovém principu. Viz též měření větru.

angl. anemometer; slov. anemometer; 1993-a3

anemometr aerodynamický — syn. anemometr tlakový.

slov. aerodynamický anemometer; 1993-a1

anemometr akustický, viz anemometr ultrasonický.

2016

anemometr Dinesůvanemometr založený na principu Pitotovy trubice, v němž se využívá tlakového rozdílu vytvářeného v aerodyn. trubici k vyvolání zdvihu plováku speciálního manometru. Tlakový rozdíl Δp závisí na rychlosti větru vhustotě vzduchu ρ podle vztahu
Δp=k.ρv22
kde k je bezrozměrná konstanta, jejíž velikost závisí na vlastnostech aerodyn. trubice. Zdvih plováku je v převážné části stupnice lineárně úměrný přírůstku rychlosti větru. Dinesův anemometr je vhodný k měření krátkodobých fluktuací rychlostí větru. Tvoří součást univerzálního anemografu, který byl v Česku do konce 90. let 20. století hojně používán. První anemometr tohoto typu zkonstruoval angl. meteorolog W. H. Dines v r. 1890. Viz též anemometr tlakový.

angl. Dines anemometer; pressure tube anemometer; slov. Dinesov anemometer; 1993-a2

anemometrie — zast. označení pro obor zabývající se měřením charakteristik větru a jeho metodikou. Viz též měření větru.

angl. anemometry; slov. anemometria; 1993-a1

anemometr kontaktovýmiskový nebo lopatkový anemometr, v němž se mžikově uzavírá el. kontakt po určitém konstantním počtu otáček rotujícího čidla. Uzavření kontaktu bývá indikováno pomocí světelných nebo zvukových signálů. Doba mezi dvěma po sobě následujícími signály se měří stopkami nebo jsou el. impulzy zaznamenávány na registrační válec s konstantní rotační rychlostí. Jde o přístroj, který se už v současném meteorologickém provozu nepoužívá.

angl. contact anemometer; slov. kontaktový anemometer; 1993-a3

anemometr lopatkovýanemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost lopatkového kola, které se vlivem proudícího vzduchu otáčí kolem horiz. nebo vert. osy. Výhodou lopatkového anemometru je poněkud větší citlivost než u miskových systémů. V současné meteorologické praxi jsou přístroje založené na tomto principu používány méně často než anemometry miskové či ultrasonické.

angl. air meter; Byram anemometer; slov. lopatkový anemometer; 1993-a3

anemometr miskovýanemometr využívající k měření rychlosti větru úhlovou rychlost otáčení rotoru sestávajícího z misek rozmístěných symetricky kolem obvykle vertikální osy rotace. První miskový anemometr pochází z r.  1837 od W. Whewella a podstatně jej zlepšil irský přírodovědec J. T. R. Robinson v r. 1846. Základem systému miskového anemometru je rotor tvořený třemi nebo čtyřmi miskami, které jsou umístěny souhlasně vypouklými stranami vzhledem ke směru rotace na stejně dlouhých ramenech ve shodných úhlových vzdálenostech. Ve variantě 4 misek je rotor známý pod termínem Robinsonův kříž, dnes však převládá varianta se 3 miskami, která je podle současných poznatků výhodnější. Misky díky svému polokulovému nebo kuželovitému tvaru kladou proudícímu prostředí svojí dutou stranou přibližně čtyřnásobně větší odpor než vypouklou stranou, což způsobuje rotaci přístroje. Celé těleso rotoru musí být uloženo v kvalitních ložiskách, aby bylo lehce otočné s nízkým prahem citlivosti. Počet otáček rotoru za sekundu n závisí téměř lineárně na rychlosti větru v. Platí vztah:
v=a+bn+c n2, kde a je práh citlivosti, tj. rychlost větru, při níž se miskový kříž anemometru začíná otáčet (zpravidla 0,2 až 1,5 m.s–1), b je konstanta závislá na rozměrech a aerodyn. vlastnostech misek a c konstanta řádu 10–4. Rychlost větru se určí pomocí: a) mech. počítadla, zabudovaného v přístroji a stopek; b) generátoru střídavého napětí, které je úměrné rychlosti rotace miskového systému; c) el. impulzů vytvářených rotujícím systémem, které mají frekvenci úměrnou rychlosti větru a které se vyhodnocují prostřednictvím světelných, zvukových nebo el. signálů a chronometrického zařízení. Miskový anemometr měří složku rychlosti větru kolmou na osu otáčení rotoru. Ta je standardně orientována vertikálně, a přístroj tak slouží k měření horizontální složky rychlosti větru. Pro měření směru větru je obvykle doplněn větrnou směrovkou. Spolu s ultrasonickými anemometry se jedná o nejrozšířenější typ anemometru.

angl. cup anemometer; slov. miskový anemometer; 1993-a3

anemometr ručníanemometr, který pozorovatel drží při měření v ruce ve výšce asi 2 m nad zemí. Používá se pro operativní měření v terénu, která mají informativní charakter. Nejčastěji se používají přístroje s přímým čtením okamžité rychlosti větru, méně mech. přístroje, které měří prům. rychlost větru za stanovené období expozice (60 až 100 s). Jako čidla se používá zpravidla miskový anemometr. Na profesionálních stanicích ČR se používají při nefunkčnosti automatického měřicího systému.

angl. hand anemometer; slov. ručný anemometer; 1993-a3

anemometr součtovýmiskový nebo lopatkový anemometr, u něhož je počet otáček rotujícího systému udáván mech. počítadlem v jednotkách „uběhnuté“ dráhy větru. Měří-li se současně čas, lze pomocí součtového anemometru stanovit prům. rychlost větru. Bývá konstruován jako přenosný přístroj malých rozměrů, upravený k instalaci na tyči nebo opatřený držadlem. V této úpravě bývá nazýván ruční anemometr součtový. Na principu součtového anemometru je založeno také měření prům. rychlosti větru (dráhy větru) univerzálním anemografem. V současnosti se již tento princip v meteorologickém provozu nepoužívá a místo součtového principu používají elektronické metody záznamu dat.

angl. counting anemometer; run-of-wind anemometer; slov. súčtový anemometer; 1993-a3

anemometr s výkyvnou deskouanemometr, jehož čidlem je lehká deska, orientovaná kolmo na směr proudění a jejíž výchylka od svislice je úměrná rychlosti větru. Má nelineární stupnici. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Viz též anemometr Wildův.

angl. pressure-plate anemometer; swinging plate anemometer; slov. anemometer s doskou; 1993-a3

anemometr tlakovýanemometr pracující na principu Pitotovy trubice a využívající k měření rychlosti větru tlakové rozdíly, vyvolané na čidle proudícím vzduchem. Pro správnou orientaci vůči proudění bývá umístěn na návětrné straně větrné směrovky. V současnosti není tento princip provozně používán pouze např. v souvislosti s užitím univerzálního anemografu. Viz též anemometr Dinesův.

angl. pressure anemometer; slov. tlakový anemometer; 1993-a3

anemometr ultrasonický (ultrazvukový, akustický) — přístroj k měření směrurychlosti větru. Vysílá a přijímá ultrazvukový signál mezi pevně rozmístěnými převodníky (zpravidla tři převodníky nebo čtyři umístěné horizontálně ve vrcholech rovnostranného trojúhelníku, resp. čtverce). Rychlost větru je úměrná zpoždění nebo zrychlení signálu v závislosti na směru větru a vypočte se ze vztahu:
Vw=0,5L( 1/tf-1/ tr),
kde Vw je rychlost větru, L je vzdálenost mezi dvěma převodníky, tf je čas v jednom směru měření a tr je čas v opačném směru měření.
Výhoda proti miskovému anemometruvětrnou směrovkou je v tom, že není nutné udržovat žádné mechanické součástky, ložiska. Při záporných teplotách může sníh, námraza nebo ledovka způsobit výpadek měření a je tedy nezbytné přístroj, především převodníky, mechanicky očistit. U vyhřívaného modelu zabraňují termostaticky řízená topná tělesa v hlavicích a ramenech senzoru hromadění námrazy vlivem mrznoucího deště nebo sněhu.

angl. ultrasonic anemometer; slov. ultrasonický anemometer; 2014

anemometr Wildův — jednoduchý větroměrný přístroj založený na principu anemometru s výkyvnou deskou, který byl v minulosti používaný v české staniční síti. Nad větrnou korouhví byla připevněna destička, která se otáčela po směru větru a podle síly větru se odklápěla podél připevněného rámu s osmidílnou stupnicí. Rychlost větru se převáděla přímo na metry za sekundu.

2016

anemometr zchlazovací — třída anemometrů, založených za měření ochlazování vyhřátého materiálu prouděním vzduchu. Typicky je používán velmi tenký drát. Tento typ anemometru není příliš vhodný pro venkovní podmínky, protože ochlazovaný drát je poměrně křehký, jeho vlastnosti se mohou měnit v důsledku vlhkosti a znečištění a jeho použití vůbec nelze doporučit v případě vypadávání srážek. Používá se spíše pro laboratorní měření, kde je výhodou možná miniaturizace. Existují i alternativní přístroje založené na podobném principu, například na zchlazování silikonového disku.

2016

anemorumbometr, viz rumb.

slov. anemorumbometer; 1993-a1

anemoskop — zařízení umožňující kvalitativní určování změn rychlosti větru, např. anemometr s výkyvnou deskou. V současné meteorologické praxi není tento princip používán. Na letištích je pro kvalitativní určování rychlosti větru (a také jeho směru) používán tzv. větrný pytel.

angl. anemoscope; slov. anemoskop; 1993-a3

aneroid, syn. tlakoměr aneroidový.

angl. aneroid barometer; slov. aneroid; 1993-a3

anomálie klimatická — odchylka klimatického prvku od jeho průměrné hodnoty, a to v časovém nebo prostorovém smyslu:
a) výkyv klimatického prvku v určitém období oproti dlouhodobému průměru, příp. klimatologickému normálu pro danou oblast. Tyto klimatické anomálie jsou důsledkem kolísání klimatu a lze je rozeznat v různých časových měřítkách. Výrazné klimatické anomálie způsobují klimatická ohrožení;
b) Odchylka klimatologického normálu v určité oblasti oproti širšímu okolí, např. dané rovnoběžce (šířková anomálie), nadm. výšce (výšková anomálie) apod. V tomto smyslu jsou klimatické anomálie způsobeny vlivem klimatických faktorů, jimiž se daná oblast liší od svého okolí. Zast. označení pro oblast s kladnou klimatickou anomálií je pleión (např. hyetopleión v případě atmosférických srážek, termopleión u teploty vzduchu); oblast se zápornou anomálií byla analogicky označována jako meión nebo též antipleión. Viz též izanomála.

angl. climatic anomaly; slov. klimatická anomália; 1993-a3

anomálie meteorologická — odchylka meteorologického prvku od jeho průměrné hodnoty v dané fázi roku, podmíněná proměnlivostí počasí. Na rozdíl od klimatické anomálie přetrvává v omezené oblasti maximálně několik dní, neboť je vázána na určitou synoptickou situaci. Mimořádně silné meteorologické anomálie mohou být projevem povětrnostních ohrožení, případně mohou vést k jejich vzniku. V tom případě má jejich výskyt prognostický význam, viz např. anomálie potenciální vorticity.

angl. meteorological anomaly; slov. meteorologická anomália; 2014

anomálie potenciální vorticitymeteorologická anomálie převážně synoptického měřítka, jejíž vert. rozsah se zvětšuje s rostoucím horiz. rozměrem a zmenšuje s rostoucí vertikální stabilitou atmosféry. Rozlišujeme kladné a záporné anomálie potenciální vorticity, pro které jsou charakteristické kladné, resp. záporné odchylky hodnot od klimatologického normálu. Kladná anomálie potenciální vorticity v horní troposféře je spojena s cyklonální vorticitou a zpravidla se studenou advekcí z vyšších zeměpisných šířek, popř. s pronikáním vzduchu ze stratosféry. Záporná anomálie potenciální vorticity je spojena s anticyklonální vorticitou a zpravidla s teplou advekcí z nižších zeměpisných šířek. Anomálie potenciální vorticity se může vyskytovat i ve spodní troposféře, kde nejčastěji vzniká působením výškové anomálie na prostředí se zvýšenou baroklinitou nebo následkem neadiabatických dějů souvisejících např. s tvorbou srážek. Viz též PV thinking.

angl. potential vorticity anomaly; slov. anomália potenciálnej vorticity; 2014

anticyklogeneze — vznik, popř. zesílení již existující anticyklonální cirkulaceatmosféře. Za příznivých podmínek může vést k formování anticyklony nebo k jejímu mohutnění. Rozlišujeme anticyklogenezi dynamickoutermickou. Opakem anticyklogeneze je anticyklolýza.

angl. anticyclogenesis; slov. anticyklogenéza; 1993-a3

anticyklogeneze dynamická — anticyklogeneze vyvolaná procesy souvisejícími s růstem (poklesem) advekce anticyklonální (cyklonální) vorticity s výškou. Za těchto podmínek dochází ke generování sestupných pohybů vzduchu a k následnému adiabatickému oteplování vzduchové hmoty. Tímto způsobem např. vznikají subtropické anticyklony. Viz též rovnice omega, subsidence vzduchu.

angl. dynamic anticyclogenesis; slov. dynamická anticyklogenéza; 1993-a3

anticyklogeneze termická — anticyklogeneze vedoucí ke vzniku nebo mohutnění (zesílení) studené anticyklony vlivem neadiabatického ochlazení vzduchu od aktivního povrchu, popř. vlivem výrazné studené advekce. Tímto způsobem vznikají např. studenénízké anticyklony nad pevninou v zimě a termické anticyklony relativně malého rozsahu.

angl. thermal anticyclogenesis; slov. termická anticyklogenéza; 1993-a3

anticyklolýza — zeslabení již existující anticyklonální cirkulaceatmosféře, které může vést k slábnutírozpadu anticyklony. Opakem anticyklolýzy je anticyklogeneze.

angl. anticyclolysis; slov. anticyklolýza; 1993-a3

anticyklona, výše tlaková — oblast se zvýšeným tlakem vzduchuatmosféře, která se projevuje na synoptické mapě alespoň jednou uzavřenou izobarou nebo izohypsou, přičemž tlak vzduchu uvnitř je vyšší než v okolí. Pro anticyklonu je charakteristická cirkulace vzduchu na sev. polokouli ve směru pohybu hodinových ručiček, na již. polokouli proti směru jejich pohybu. Anticyklona je základním tlakovým útvarem. Středy anticyklony se označují na synop. mapách v ČR písmenem „V“ (výše), na mapách z angl. a něm. jazykové oblasti písmenem „H“ (high, Hoch), na mapách z rus. jazykové oblasti písmenem „B“ (vysokoje davlenije) a na mapách ze špan. jazykové oblasti písmenem „A“ (alta). Ke vzniku anticyklony vedou složité procesy v atmosféře, označované jako anticyklogeneze. Termín anticyklona zavedl angl. přírodovědec F. Galton v r. 1861. K výkladu vzniku a vert. stavby anticyklony významně přispěl též český meteorolog S. Hanzlík. Zast. název pro anticyklonu je tlakové (barické, barometrické) maximum. Viz též počasí anticyklonální, stadia vývoje anticyklony, osa anticyklony.

angl. anticyclone; high; slov. anticyklóna; 1993-a3

anticyklona antarktická — anticyklona nad Antarktidou značně symetricky rozložená kolem již. pólu, se středem převážně ve vých. části pevniny. Antarktická anticyklona je akčním centrem atmosféry. Jako studená anticyklona zabírá zpravidla jen spodní troposféru.

angl. antarctic anticyclone; slov. antarktická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona arktická — anticyklona nad Arktidou, která má v zimě obyčejně dva samostatné středy, a to nad Grónskem a nad sev. Kanadou. V létě se často rozpadá na tři samostatné útvary, a to nad Grónskem, Barentsovým mořem a v oblasti sev. od Čukotského moře.

angl. arctic anticyclone; slov. arktická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona azorská (severoatlantická) — subtropická kvazipermanentní anticyklona rozprostírající se nad subtropickými a tropickými oblastmi sev. části Atlantského oceánu se středem nejčastěji v oblasti Azorských ostrovů. Azorská anticyklona je permanentním akčním centrem atmosféry a pro Evropu ohniskem vzniku mořského tropického vzduchu. Počasí u nás ovlivňuje velmi často, a to především v létě, kdy svým hřebenem vysokého tlaku vzduchu zasahuje od jz. do stř. Evropy.

angl. Azores anticyclone; slov. azorská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona bermudská — na klimatologických mapách záp. část azorské anticyklony. V jednotlivých synop. situacích se bermudská anticyklona vyskytuje v záp. části subtropického pásma sev. Atlantiku. Existuje buď společně s azorskou anticyklonou (položenou dále k východu) nebo samostatně, kdy představuje azorskou anticyklonu posunutou daleko na západ.

angl. Bermuda High; slov. bermudská anticyklóna; 1993-a1

anticyklona blokující — pomalu se pohybující anticyklona mírných šířek působící jako překážka pohybu frontálních cyklon od západu k východu. Viz též blokování.

angl. blocking anticyclone; slov. blokujúca anticyklóna; 1993-a1

anticyklona bouřková — miniaturní anticyklona objevující se v přízemním tlakovém poli v týlu jednoduché cely ve stadiu zralosti a přetrvávající v počáteční fázi stadia rozpadu. Vzniká vlivem mohutných divergujících sestupných proudů studeného vzduchu ochlazeného táním a částečným vypařováním padajících srážkových částic; teplota v ní je proto nižší než v okolí. V bouřkových pásmech značného horiz. rozsahu jsou i bouřkové anticyklony rozměrnější a protaženy ve směru podél těchto pásem. Na záznamu barografu se přechod bouřkové anticyklony projevuje vznikem tzv. bouřkového nosu. Viz též pseudofronta.

angl. thunderstorm high; slov. búrková anticyklóna; 1993-a2

anticyklona dynamická — 1. subtropická anticyklona; 2. někteří autoři tímto pojmem označují všechny teplé anticyklony i v mírných, popř. vysokých zeměp. šířkách. Viz též anticyklogeneze dynamická.

angl. dynamic anticyclone; slov. dynamická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona glaciální — označení W. H. Hobbse (1926) pro anticyklonu v oblasti Antarktidy nebo Grónska. Podle něho jsou obě tyto velmi stálé glaciální anticyklony póly atm. cirkulace. Intenzívní anticyklonální proudění a roztékání studeného vzduchu na jejích okrajích je podmíněno nejen studeným aktivním povrchem ledových a sněhových hmot, nýbrž i značným vert. rozsahem obou anticyklon. Pozdější výzkumy však ukázaly nesprávnost této hypotézy, především u anticyklony nad Grónskem, která je poměrně málo stálá a  malého plošného rozsahu. Pojem glaciální anticyklona je vhodnější pro výskyt vysokého tlaku vzduchu nad Antarktidou. Viz též anticyklona antarktická, anticyklona arktická.

angl. glacial anticyclone; slov. glaciálna anticyklóna; 1993-a2

anticyklona havajská (severopacifická, honolulská) — teplá, vysoká a kvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech sev. části Tichého oceánu, patřící mezi permanentní akční centra atmosféry. Havajská anticyklona dostala název podle Havajských ostrovů, v  jejichž blízkosti se většinou vyskytuje její střed. Často, zejména v chladném pololetí, se z ní odděluje samostatná anticyklona v záp. části Pacifiku a mezi nimi se vytváří tzv. druhá pacifická polární fronta.

angl. Hawaiian anticyclone; slov. havajská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona honolulská, syn. anticyklona havajská.

slov. honolulská anticyklóna; 1993-a1

anticyklona izolovaná (odštěpená) — teplá anticyklona, která vznikla oddělením sev. části protáhlého hřebene vysokého tlaku vzduchu, ležícího zpravidla v poledníkovém směru, brázdou nízkého tlaku vzduchu. Izolovaná anticyklona bývá často blokující anticyklonou.

angl. cut-off high; slov. izolovaná anticyklóna; 1993-a3

anticyklona jihoatlantická, syn. anticyklona svatohelenská.

slov. juhoatlantická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona jihoindická, syn. anticyklona mauricijská.

slov. juhoindická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona jihopacifickásubtropická kvazipermanentní anticyklona na již. polokouli v jv. části Tichého oceánu záp. od Chile.

angl. South Pacific anticyclone; slov. juhopacifická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona kanadská (severoamerická) — kontinentální anticyklona vytvářející se v zimním období nad sev. částí severoamer. kontinentu. Její střed leží převážně v oblasti mezi Skalnatými horami a Velkými kanadskými jezery. V trvání ani v horiz. rozsahu se nevyznačuje takovou pravidelností jako sibiřská anticyklona. Kanadská anticyklona se může vyskytovat nad větší částí Sev. Ameriky nebo se rozpadávat na několik samostatných anticyklon. I přes značnou rozlohu má kanadská anticyklona malý vert. rozsah, většinou pod 2000 m. Patří mezi studené anticyklony s výraznou inverzí teploty vzduchu ve výškách 1 000 až 1 500 m. Je jedním ze sezonních akčních center atmosféry.

angl. Canadian anticyclone; slov. kanadská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona kontinentálnístudená anticyklona vytvářející se nad prochlazenou pevninou v  zimě. Je obvykle sezonním akčním centrem atmosféry. Mezi kontinentální anticyklony patří zejména sibiřskákanadská anticyklona.

angl. continental anticyclone; slov. kontinentálna anticyklóna; 1993-a3

anticyklona kvazipermanentníanticyklona vyskytující se na klimatologických mapách po celý rok téměř na stejném místě. Střed kvazipermanentní anticyklony se od zimního období k letnímu (a naopak) posouvá zpravidla jen málo. Ke kvazipermanentním anticyklonám patří všechny subtropické anticyklony vyskytující se nad oceány obou polokoulí. Kvazipermanentní anticyklony jsou akčními permanentními centry atmosféry.

angl. quasi-permanent anticyclone; slov. kvázipermanentná anticyklóna; 1993-a2

anticyklona kvazistacionární (stacionární) — anticyklona, která obvykle po dobu několika dní mění svou polohu jen minimálně. Viz též anticyklona kontinentální, anticyklona subtropická.

angl. quasi-stationary anticyclone; slov. kvázistacionárna anticyklóna; 1993-a2

anticyklona mauricijská (jihoindická) — teplá, vysokákvazipermanentní anticyklona v tropech a subtropech již. části Indického oceánu mezi Madagaskarem a Austrálií, patřící mezi akční centra atmosféry. Název dostala podle ostrova Mauritius, který však leží na jejím sz. okraji.

slov. mauricijská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona nízkáanticyklona malého vert. rozsahu, kterou je možné pozorovat jen ve spodní části troposféry, nepřesahující izobarickou hladinu 500 hPa (zhruba ve výšce kolem 5,5 km). Mezi nízké anticyklony patří především studené arktickéantarktické anticyklony, zimní kontinentální anticyklony nad Sev. Amerikou a Asií, jakož i postupující anticyklony v počátečním stadiu vývoje.

angl. low-level anticyclone; slov. nízka anticyklóna; 1993-a2

anticyklona odštěpená, syn. anticyklona izolovaná.

slov. odštiepená anticyklóna; 1993-a1

anticyklona postupující (putující) — anticyklona, která se pohybuje ve směru řídícího proudění. Postupující anticyklona je zpravidla termicky asymetrická a vytváří se většinou za poslední cyklonou ze série cyklon polární fronty. Má tendenci směřovat do nižších zeměp. šířek, v nichž dochází k její stabilizaci, přičemž se postupně mění z nízké na vysokoutermicky symetrickou (teplou) anticyklonu. Postupující anticyklona se vytváří i mezi jednotlivými cyklonami ze série cyklon; v tom případě však zůstává většinou termicky asymetrická.

angl. migratory anticyclone; slov. postupujúca anticyklóna; 1993-a3

anticyklona putující, syn. anticyklona postupující.

slov. putujúca anticyklóna; 1993-a1

anticyklona severoamerická, syn. anticyklona kanadská.

angl. North American anticyclone; slov. severoamerická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona severoatlantická, syn. anticyklona azorská.

angl. North Atlantic anticyclone; slov. severoatlantická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona severopacifická, syn. anticyklona havajská.

angl. North Pacific anticyclone; slov. severopacifická anticyklóna; 1993-a1

anticyklona sezonníanticyklona, která se vyskytuje nad danou oblastí jen v některé roč. době. Nejtypičtějším příkladem sezonních anticyklon jsou kontinentální anticyklony; které mají charakter studených anticyklon. Z nich sibiřská anticyklona je horiz. velmi rozsáhlá a někdy zasahuje až nad vých. a stř. Evropu. Kanadská anticyklona je méně pravidelným útvarem a často se rozpadává na několik menších anticyklon. V letním období se na místě sezonních anticyklon mohou vyskytovat oblasti nižšího tlaku.

angl. seasonal anticyclone; slov. sezónna anticyklóna; 1993-a2

anticyklona sibiřskákontinentální anticyklona vytvářející se v zimních měsících nad stř. a sev. částí Eurasie. Střed sibiřské anticyklony leží v dlouhodobém průměru nad Mongolskem. V sibiřské anticykloně byl naměřen nejvyšší tlak vzduchu (na Zemi) redukovaný na hladinu moře. Sibiřská anticyklona netrvá po celou zimu, nýbrž se obnovuje v důsledku stabilizace postupujících anticyklon nad ochlazenou pevninu. Někdy zasahuje až do stř. Evropy, pokud její střed leží záp. od Uralu. Ze sibiřské anticyklony se někdy oddělují postupující anticyklony, které putují až nad Tichý oceán, kde způsobují regeneraci subtropické anticyklony. Sibiřské anticyklony patří k nejrozsáhlejším anticyklonám. Její vert. mohutnost je však malá, často nedosahuje ani výšky 2000 m, nad ní je výrazná inverze teploty vzduchu. Sibiřská anticyklona je sezonním akčním centrem atmosféry. Viz též anticyklona kvazistacionární, extrémy tlaku vzduchu.

angl. Siberian anticyclone; slov. sibírska anticyklóna; 1993-a2

anticyklona stacionární, viz anticyklona kvazistacionární

angl. stationary anticyclone; slov. stacionárna anticyklóna; 1993-a1

anticyklona studenátermicky symetrická anticyklona v rel. studenějším vzduchu vzhledem k okolí. Má malý vert. rozsah a je dobře vyjádřena obvykle jen do výšky 1 až 2 km. Do studených anticyklon patří především arktické a antarktické anticyklony a zimní kontinentální anticyklony.

angl. cold anticyclone; slov. studená anticyklóna; 1993-a3

anticyklona subtropickávysoká, teplákvazipermanentní anticyklona vyskytující se v subtropických zeměp. šířkách, a to většinou nad oceány. Všechny subtropické anticyklony jsou akčními permanentními centry atmosféry. Podle převládající geogr. polohy rozlišujeme subtropickou anticyklonu azorskou, bermudskou, havajskou, svatohelenskou, mauricijskoujihopacifickou. Subtropické anticyklony jsou součástí subtropického pásu vysokého tlaku vzduchu na sev. a již. polokouli. Viz též anticyklona dynamická.

angl. subtropical anticyclone; slov. subtropická anticyklóna; 1993-a2

anticyklona svatohelenská (jihoatlantická) — teplá, vysokákvazipermanentní anticyklona nad již. částí Atlantského oceánu se středem často v oblasti ostrova Svaté Heleny. Rozkládá se v subtropických šířkách mezi Jižní Amerikou a již. Afrikou. V období léta na již. polokouli se přesouvá jižněji, v období zimy severněji. Svatohelenská anticyklona patří mezi permanentní akční centra atmosféry.

angl. South Atlantic anticyclone; slov. svätohelenská anticyklóna; 1993-a3

anticyklona tepláanticyklona, která je termicky symetrická a teplejší než okolní atmosféra, a to v celém svém vert. rozsahu. Obvykle se projevuje v celé troposféře. Nad teplou anticyklonou dosahuje v dané zeměpisné šířce tropopauza největších výšek. Při subsidenci vzduchu dochází při adiabatickém ději k jeho oteplování. Do teplých anticyklon patří především subtropické anticyklony.

angl. warm anticyclone; slov. teplá anticyklóna; 1993-a2

anticyklona termickánízká, studenákvazistacionární anticyklona rel. malého rozsahu, tvořená v zimním období stagnujícím stud. vzduchem, ochlazovaným od zemského povrchu. Viz též anticyklogeneze termická.

angl. thermal anticyclone; slov. termická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona termicky asymetrickáanticyklona, ve které se vyskytují v horiz. směru dost značné teplotní rozdíly. Na sev. polokouli je nejčastěji vých. a jv. část anticyklony studená, zatímco záp. a sz. část teplá. Rozdíly mezi teplou a stud. částí anticyklony dosahují obvykle 5 až 15 °C. Termicky asymetrické anticyklony bývají většinou uzavírajícími anticyklonami, které ukončují sérii cyklon.

angl. thermal asymmetric anticyclone; slov. termicky asymetrická anticyklóna; 1993-a2

anticyklona termicky symetrickáanticyklona, v níž jsou malé teplotní rozdíly v horiz. směru mezi jejími jednotlivými částmi. Termicky symetrické anticyklony jsou především kvazistacionární anticyklony, které mohou být teplé nebo studené; teplé jsou subtropické anticyklony; do studených lze zahrnout arktickouantarktickou anticyklonu a dále pak všechny kontinentální anticyklony.

angl. thermal symmetric anticyclone; slov. termicky symetrická anticyklóna; 1993-a3

anticyklona uzavírající (závěrečná) — postupující anticyklona, která se vytváří mezi jednotlivými sériemi cyklon polární fronty. Zpočátku je uzavírající anticyklona termicky asymetrická. Přesouvá se nejčastěji na jihovýchod do nižších zeměp. šířek, přičemž se otepluje a mohutní a  stává se málo pohyblivou kvazistacionární anticyklonou. Uzavírající anticyklony často přispívají k regeneraci slábnoucích subtropických anticyklon. V některých případech narušují převládající záp. proudění, hlavně ve stadiu své stabilizace a  působí jako blokující anticyklony. Někteří autoři je nazývají též anticyklonami polárních vpádů.

angl. terminating anticyclone; slov. uzatvárajúca anticyklóna; 1993-a2

anticyklona vysokáanticyklona, která zasahuje nejméně do horních vrstev troposféry nebo až po tropopauzu. Vysoká anticyklona je teplá v celém svém vert. rozsahu a má uzavřenou cirkulaci i nad izobarickou hladinou 500 hPa, ležící zhruba ve výšce 5,5 km. K vysokým anticyklonám patří subtropické anticyklonypostupující anticyklony ve stadiu stabilizace.

angl. high anticyclone; slov. vysoká anticyklóna; 1993-a2

anticyklona výškováanticyklona ve stř. a horních vrstvách troposféry, která se projevuje pouze na výškových mapách, zatímco na přízemní mapě není vyjádřena. Výšková anticyklona má charakter teplé anticyklony vyskytující se v mírných zeměp. šířkách nad pevninou a vznikající většinou ze subtropické anticyklony.

angl. high-level anticyclone; upper-level anticyclone; high aloft ; slov. výšková anticyklóna; 1993-a2

anticyklona závěrečná, syn. anticyklona uzavírající

angl. terminating anticyclone; slov. záverečná anticyklóna; 1993-a1

antihélium, protislunce, viz kruh parhelický.

angl. anthelion; slov. antihélium; 1993-a1

antimonzun — ve skutečnosti neexistující kompenzující proudění nad monzunem ve zjednodušeném modelu monzunové cirkulace (analogicky k antipasátupasátové cirkulaci).

angl. antimonsoon; slov. antimonzún; 1993-a3

antipasát — v klasickém pojetí všeobecné cirkulace atmosféry součást proudění tropické cirkulace. Antipasát proudí ve stř. a horních vrstvách troposféry nad přízemními pasáty a jeho směr je na sev. polokouli jihozápadní, na již. polokouli severozápadní. Antipasát zasahuje od rovníku až do subtropických šířek, kde se v pásmu mezi 30° až 35° se stáčí do záp. směru. V oblasti rovníku má silnou výstupnou složku pohybu a dosahuje výšek kolem 10 km, v subtropech má sestupný pohyb a jeho vert. mohutnost klesá na 2 km. Začíná ve výšce kolem 4 km nad zemským povrchem a je vyvinut lépe v zimě než v létě a nad povrchem oceánu než nad pevninou. Současná aerologická měření však existenci antipasátu podle uvedené představy v plném rozsahu nepotvrzují. Viz též cirkulace pasátová, buňka Hadleyova.

angl. antitrade; slov. antipasát; 1993-a1

antipleión, viz anomálie klimatická.

angl. antipleion; slov. antipleión; 1993-a3

antiselenium, protiměsíc, viz kruh paraselenický.

angl. antiselene; slov. antiselénium; 1993-a1

aproximace anelastická — zjednodušení reálné situace při modelování atm. procesů, které umožňuje stratifikovat pole hustoty vzduchu, tj. uvažovat hustotu vzduchu jako vertikálně proměnnou, avšak v ostatních ohledech se předpokládá nestlačitelnost vzduchu. Tato aproximace např. filtruje vertikální šíření zvukových vlngravitačních vln. Viz též rovnice anelastické.

angl. anelastic approximation; slov. anelastická aproximácia; 2014

aproximace Boussinesqova — 1. aproximace spočívající v uplatnění konceptu turbulentní vazkosti v teorii turbulentního proudění;
2. aproximace používaná při modelování atm. turbulence a konvekce. Představuje zjednodušení příslušných modelových rovnic, kdy se změny hustoty vzduchu uvažují pouze v tom členu rovnic, který představuje archimedovské vztlakové síly, zatímco jinak se hustota vzduchu považuje za konstantní veličinu.

angl. Boussinesq approximation; slov. Boussinesqova aproximácia; 2014

aproximace hydrostatická — zjednodušení reálné situace v atmosféře, kdy se v rovnicích příslušného modelu nebo v aproximacích některých členů těchto rovnic předpokládá stav hydrostatické rovnováhy, tj. přesná platnost rovnice hydrostatické rovnováhy. Uplatnění této aproximace má např. za následek omezení možností realistického zahrnutí procesů souvisejících s vert. pohyby v atmosféře.

angl. hydrostatic approximation; slov. hydrostatická aproximácia; 2014

aproximace kvazigeostrofická — zjednodušení modelu atmosféry, kde je uvažována advekce pouze geostrofickými složkami proudění. Kvazigeostrofická aproximace předpokládá velikost vektoru rychlosti větru blízkou velikosti vektoru rychlosti geostrofického větru a nulové zrychlení ve vertikálním směru. Důsledkem je, že všechny veličiny závisející na větru kromě divergence proudění lze aproximovat geostroficky. Kvazigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu vnětropických tlakových útvarůsynoptickém měřítku.

angl. quasi-geostrophic approximation; slov. kvázigeostrofická aproximácia; 1993-a3

aproximace nehydrostatická — vůči hydrostatické aproximaci podstatně realističtější aproximace, jež umožňuje při modelování atm. procesů počítat s odchylkami od stavu hydrostatické rovnováhy, a zahrnout tak do výpočtů např. působení archimédovských vztlakových sil. Přímou součástí modelových rovnic je v tomto případě pohybová rovnice pro vertikální složky rychlosti pohybu vzduchových částic.

angl. nonhydrostatic approximation; slov. nehydrostatická aproximácia; 2014

aproximace semigeostrofická — méně zjednodušující alternativa kvazigeostrofické aproximace, kde jsou lokální časová změna a gradient složek rychlosti větru nahrazeny lokální časovou změnou a gradientem složek rychlosti geostrofického větru. Semigeostrofická aproximace tedy předpokládá nulové zrychlení ve vertikálním směru a uvažuje advekci geostrofickými i ageostrofickými složkami proudění. Prostřednictvím specifické transformace souřadnic lze dosáhnout zjednodušeného tvaru základních rovnic, podobného jako v případě kvazigeostrofické aproximace. Semigeostrofická aproximace je vhodná pro analýzu atmosférických front a výrazných cyklon v mezosynoptickém měřítku. Viz též vítr ageostrofický.

angl. semigeostrophic approximation; slov. semigeostrofická aproximácia; 2014

aproximace tenké vrstvy — zjednodušení, při kterém se tloušťka zemské atmosféry považuje za zanedbatelnou ve srovnání s poloměrem Země. V soustavě prognostických rovnic je vzdálenost od středu Země nahrazena poloměrem Země. Aby soustava rovnic využívající aproximaci tenké vrstvy zachovávala moment hybnosti a energie, je nutné zanedbat některé metrické členy a vertikální členy Coriolisovy síly. Tato aproximace je jedním ze základních zjednodušení, používaných v meteorologii.

angl. thin layer approximation; slov. aproximácia tenkej vrstvy; 2014

aquaplaining, akvaplanink — v letecké dopravě jev vyskytující se při pohybu letadla po vzletových a přistávacích dráhách, které jsou pokryté vrstvou vody nebo sněhovou břečkou. Následkem akvaplaninku klesá koeficient tření mezi pneumatikami a povrchem dráhy, což má za následek zvětšování hydrodyn. vztlaku a snížení směrové stability letadla. Akvaplanink se může vyskytnout i v běžném automobilovém provozu.

angl. aquaplaining; slov. aquaplaining; 1993-a3

arcus (arc) — jedna ze zvláštností oblaků podle mezinárodní morfologické klasifikace oblaků. Arc může mít vzhled horizontálního oblačného válce zcela odděleného od ostatní oblačnosti konv. bouře, na níž vzniká – pak se označuje jako rollcloud, nebo protáhlého pásu oblačnosti klínovitého tvaru více méně spojeného s oblačností spodní základny bouře, označovaného jako shelf cloud. Vyskytuje se u druhu Cb, výjimečně též u Cu con, kde zviditelňuje čelo výtoku studeného vzduchu. Jeho délka se pohybuje od několika set metrů do několika desítek kilometrů. Přechod arc přes místo pozorování je zpravidla provázen zesílením a zvýšenou nárazovitostí větru v přízemní vrstvě, případně nástupem intenzivních srážek.

angl. arcus; slov. arcus; 1993-a3

aridita klimatu, suchost klimatu — vlastnost klimatu způsobená neúměrně velkým potenciálním výparem oproti spadlým srážkám (opak humidity klimatu). Aridita klimatu může být podmíněna všeobecnou cirkulací atmosféry, vzdáleností od oceánů a jejich vlastnostmi nebo orograficky v důsledku závětrného efektu. Oblasti s aridním klimatem, popř. semiaridním klimatem se vymezují pomocí nejrůznějších indexů humidity. Aridita klimatu je jeho trvalou vlastností, čímž se liší od sucha.

angl. aridity of climate; slov. aridita klímy; 1993-a3

ascendent, viz gradient.

angl. ascendent; slov. ascendent; 1993-a1

asimilace meteorologických dat — označení pro proces modifikující výstupy numerického modelu s využitím naměřených dat ze zadaného časového intervalu, který se nazývá asimilačním oknem. Cílem asimilace je příprava počátečních podmínek pro numerický model. Motivací pro aplikaci asimilace dat je předpoklad, že pokud model dobře simuluje předpověď v asimilačním okně, kde ji lze verifikovat, pak lze očekávat, že i vlastní předpověď bude přesnější než s využitím jiných počátečních podmínek. Speciálním případem asimilace dat je objektivní analýza. Výhodou asimilace dat ve srovnání s aplikací objektivní analýzy je to, že využívá více dat a využívá i časového vývoje modelových veličin.
Metody asimilace lze rozdělit na metody objektivní analýzy, nudging, 4D variační metoda (4D-VAR) a metody založené na aplikaci Kalmánova filtru (KF; ansámblový Kalmánový filtr, částicový Kalmánový filtr ). Metody objektivní analýzy jsou snadno aplikovatelné, avšak postrádají informaci o vývoji, a proto nedostatečně ovlivňují dynamiku modelovaných procesů. Nudging je empirická metoda, která dodáním umělého členu na pravou stranu modelových rovnic „nutí“ model, aby simuloval naměřená data. Je to velmi snadno aplikovatelná metoda, která však nemá teoretický základ a vliv asimilace se zpravidla velmi rychle ztrácí během integrace. Metody 4D-VAR a KF jsou velmi sofistikované metody, které dávají teoreticky optimální počáteční podmínky. Jejich praktická aplikace však vyžaduje řadu zjednodušení, které způsobují, že výsledek není optimální. Současné implementace těchto metod mají také problémy s asimilací veličin, které jsou významně ovlivněny silně nelineárními procesy, např. srážky.

angl. meteorological data assimilation ; slov. asimilácia meteorologických údajov; 2014

astrometeorologie — snaha vysvětlit děje v atmosféře Země kosmickými vlivy, především vzájemným postavením planet a dalších vesmírných těles. Mylná představa o vlivu těchto tzv. aspektů na počasí vedla hlavně v renesanční době k marným pokusům o dlouhodobou předpověď počasí, současně však podnítila zájem o systematická meteorologická pozorování (např. J. Kepler). Viz též kalendář stoletý, slapy atmosférické.

angl. astrometeorology; slov. astrometeorológia; 1993-a3

atlantik, viz klima holocénu.

angl. Atlantic; slov. atlantik; 1993-a3

Atlas horských mraků — monografie A. Bečváře a B. Šimáka (Praha 1953), která obsahuje soubor fotografií oblaků pozorovaných na horských meteorologických stanicích ve Vysokých Tatrách. Zahrnuje i četné snímky orografických oblaků. Názvy oblaků v této publikaci však neodpovídají mezinárodní klasifikaci oblaků. Autoři užívají speciální terminologii (např. Orographicus lenticularis, Altostratus nivosus apod.), která klasifikuje oblaky podle vzhledu i podle vývoje nad horským terénem. Kromě 154 fotografií oblaků obsahuje atlas i  7 fotografií fotometeorů a jednu fotografii polární záře. A. Bečvář (1901–1965) je považován za průkopníka v čs. met. fotografii.

slov. Atlas horských mraků; 1993-a2

atlas klimatologický, syn. atlas podnebí.

slov. klimatologický atlas; 1993-a1

atlas oblaků mezinárodní, viz Mezinárodní atlas oblaků.

slov. medzinárodný atlas oblakov; 1993-a1

atlas podnebí (klimatologický) — ucelený soubor map převážně s klimatologickou tematikou. Obsahuje zejména mapy měs. a roč. charakteristik hlavních klimatických prvků odvozených z dostatečně dlouhého období. Zákl. atlasem podnebí pro naše území je Atlas podnebí Česka (ČHMÚ Praha, ÚP Olomouc, 2007) vydaný jako encyklopedické dílo obsahující nejen mapy v měřítcích 1:1 mil., 1:2 mil. a 1:5 mil., ale rovněž i obsáhlou textovou, tabulkovou a grafickou část. Atlas byl vydán v česko-anglické mutaci (Climate Atlas of Czechia). Základním zpracovaným obdobím je 1961 – 2000. Předcházejícím mapovým dílem české klimatologie byl Atlas podnebí Československé republiky (Praha, ÚSGK 1958), který obsahoval 89 klimatologických, fenol. a jiných map v měřítku 1 : 106 a 11 listů diagramů. Mapy teplotních a srážkových charakteristik byly sestaveny většinou z období 1901–1950. Charakter specializovaného atlasu podnebí má mapová příloha studie M. Kurpelové, L. Coufala aj. Čulíka „Agroklimatické podmienky ČSSR“ (Bratislava, HMÚ 1975) obsahující mapy agroklimatických charakteristik v měřítku 1 : 106 z období 1931–1960.

angl. climatological atlas; slov. atlas podnebia; 1993-a3

atmometr — u nás nepoužívané označení pro výparoměr.

angl. atmidometer; atmometer; evaporimeter; slov. atmometer; 1993-a1

atmosféra, viz atmosféra Země.

angl. atmosphere; slov. atmosféra; 1993-a1

atmosféra adiabatická — modelová atmosféra, ve které je vert. teplotní gradient všude roven suchoadiabatickému gradientu vd = 0,0098 K.m–1. Jestliže v adiabatické atmosféře položíme teplotu zemského povrchu rovnou 273 K, potom ve výšce zhruba 27,9 km klesne teplota na 0 K a tuto výškovou hladinu považujeme za horní hranici adiabatické atmosféry.

angl. adiabatic atmosphere; slov. adiabatická atmosféra; 1993-a2

atmosféra autobarotropní — modelová atmosféra, která se sama udržuje v barotropním stavu. Viz též atmosféra barotropní.

angl. autobarotropic atmosphere; slov. autobarotropná atmosféra; 1993-a3

atmosféra baroklinní — stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermickéizobarické plochy různoběžné a vytvářejí tak termodynamické solenoidy. V baroklinní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí tlakuteploty vzduchu a vektor geostrofického větru se s výškou mění. Vývoj tlakových útvarů může probíhat pouze v baroklinní atmosféře. Viz též atmosféra barotropní, baroklinita, model baroklinní.

angl. baroclinic atmosphere; slov. baroklinná atmosféra; 1993-a3

atmosféra barotropní — stav atmosféry, v níž jsou izopyknické (izosterické), izotermickéizobarické plochy rovnoběžné. V barotropní atmosféře je proto hustota vzduchu funkcí pouze tlaku nebo pouze teploty vzduchu. Jelikož je izobarický gradient teploty nulový, vektor geostrofického větru se ve vert. směru nemění. V barotropní atmosféře rovněž nemůže probíhat vývoj tlakových útvarů. Viz též atmosféra baroklinní, barotropie, model barotropní.

angl. barotropic atmosphere; slov. barotropná atmosféra; 1993-a3

atmosféra čistá, viz atmosféra suchá a čistá.

angl. clear atmosphere; slov. čistá atmosféra; 1993-a1

atmosféra homogenní — modelová atmosféra, ve které je hustota vzduchu s výškou konstantní. Vert. teplotní gradient v homogenní atmosféře má hodnotu autokonvekčního gradientu. Výška této modelové atmosféry je přibližně 8 000 m. Homogenní atmosféra je zvláštním případem polytropní atmosféry.

angl. homogeneous atmosphere; slov. homogénna atmosféra; 1993-a2

atmosféra ideální — neurčitý pojem, vyskytující se v odb. literatuře. Zpravidla pod ním rozumíme fiktivní (modelovou) atmosféru, která má z určitého hlediska ideální vlastnosti. V tomto smyslu se za ideální někdy označuje např. atmosféra standardní, jindy atmosféra suchá a čistá, atmosféra Rayleighova apod.

angl. ideal atmosphere; slov. ideálna atmosféra; 1993-a1

atmosféra izotermická — modelová atmosféra, ve které je teplota vzduchu s výškou konstantní. Horní hranice izotermické atmosféry je v nekonečnu. Izotermická atmosféra je zvláštním případem polytropní atmosféry.

angl. isothermal atmosphere; slov. izotermická atmosféra; 1993-a1

atmosféra planetární — plynný obal obklopující jednotlivé planety. Podle chem. složení lze planetární atmosféru ve sluneční soustavě rozdělit do tří typů: 1. dusíko-kyslíkový (Země); 2. uhlíkový (Venuše, Mars, kde se atmosféra skládá převážně z oxidu uhličitého); 3. vodíko-metano-čpavkový (velké planety Jupiter, Saturn, Uran, Neptun). K udržení atmosféry musí mít planeta dostatečně velkou hmotnost a nikoli příliš vysokou teplotu povrchu. Ve sluneční soustavě to lze dokumentovat např. na Merkuru, jenž je prakticky bez atmosféry. V současné době se na společném obsahovém pomezí meteorologie, geofyziky a astronomie věnuje pozornost planetárním atmosférám nejen v rámci naší sluneční soustavy, ale i v souvislosti s exoplanetami, tj. planetami příslušejícími k planetárním systémům jiných hvězd než je naše Slunce. Viz též atmosféra Země.

angl. planetary atmosphere; slov. planetárna atmosféra; 1993-a1

atmosféra polytropní — modelová atmosféra s konstantním vert. teplotním gradientem. Vert. rozložení tlakuteploty vzduchu je dáno vztahem:
(pp0) Rγg=TT0,
kde p0 je počáteční a p konečný tlak vzduchu, T0 počáteční a T konečná teplota vzduchu v K, g velikost tíhového zrychlení, R měrná plynová konstanta a γ vert. teplotní gradient. Zvláštním případem polytropní atmosféry je atmosféra adiabatická, izotermickáhomogenní.

angl. polytropic atmosphere; slov. polytropná atmosféra; 1993-a2

atmosféra půdní — syn. vzduch půdní.

slov. pôdna atmosféra; 1993-a1

atmosféra Rayleighova — modelová atmosféra, ve které je procházející sluneční záření ovlivňováno pouze rozptylem elektromagnetického vlnění v atmosféře na molekulách atmosférických plynů. To znamená, že nepůsobí jiný typ rozptylu a neexistuje ani absorpce záření. Vlastnosti Rayleighovy atmosféry zhruba splňuje suchá a čistá atmosféra.

angl. Rayleigh atmosphere; slov. Rayleighova atmosféra; 1993-a3

atmosféra standardní — model atmosféry, vypočtený na základě rovnice hydrostatické rovnováhy za předpokladu, že vzduch je ideální plyn. Standardní atmosféra udává hypotetické vert. rozložení tlaku, teplotyhustoty suchého vzduchu v atmosféře během celého roku ve středních zeměp. šířkách. Různé modely standardní atmosféry používají odlišné hodnoty zákl. prvků (tlak, teplota a hustota vzduchu, vert. gradient teploty, plynová konstantatíhové zrychlení) a různý počet a výškový rozsah modelových vrstev. V letecké meteorologii je dohodnuto používat mezinárodní standardní atmosféru ICAO.

angl. standard atmosphere; slov. štandardná atmosféra; 1993-a3

atmosféra standardní mezinárodní ICAO — mezinárodně přijatý model atmosféry, vystihující převládající poměry v atmosféře reprezentativní během celého roku ve všech zeměp. šířkách. Tento model vychází z předpokladu, že pro atmosféru platí přesně stavová rovnice a zákl. rovnice hydrostatické rovnováhy; v nulové výšce jsou konstantní, přesně definované hodnoty zákl. meteorologických prvků; teplotní gradient je v celé atmosféře konstantní a nabývá přesně definovaných hodnot. Smyslem zavedení standardní mezinárodní atmosféry je možnost jednotné kalibrace tlakových výškoměrů, možnost výpočtu a porovnání letových charakteristik letadel, projektování letadel a raket a sestavení balistických tabulek. Standardní mezinárodní atmosféra přijatá ICAO v roce 1952 vychází z těchto hlavních předpokladů: nulová výška je na úrovni prům. výšky hladiny moře, v této nulové výšce je teplota vzduchu 288,15 K (15 °C), tlak vzduchu 1 013,25 hPa, hustota vzduchu 1,225 kg.rn–3tíhové zrychlení 9,8066 m.s–2; od hladiny moře do výšky 11 000 geopotenciálních metrů (gpm), tj. 11 019 m, je teplotní gradient roven 0,65°C/100 m. Ve výšce 11 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K (–56,5 °C), tlak vzduchu 226,32 hPa, hustota vzduchu 0,363 19 kg.m–3 a tíhové zrychlení 9,772 7 m.s–2. Od výšky 11 000 do 20 000 gpm je hodnota teplotního gradientu rovná nule (izotermie). Ve výšce 20 000 gpm je teplota vzduchu 216,65 K, tlak vzduchu 54,748 7 hPa, hustota vzduchu 0,088 034 5 kg.m–3 a tíhové zrychlení 9,745 m.s–2. Od výšky 20 000 do 32 000 gpm je hodnota teplotního gradientu –0,1 °C/100 m, od 32 000 do 47 000 gpm –0,28 °C/100 m a od výšky 47 000 do 51 000 gpm je teplotní gradient opět rovný nule.

angl. ICAO atmosphere; slov. štandardná atmosféra ICAO; 1993-a2

atmosféra střední — oblast atmosféry mezi tropopauzouhomopauzou, tzn. zahrnující stratosférumezosféru. Část atmosféry, kde turbulentní promíchávání ještě převažuje nad molekulární difuzí a ionizace nemá významnější dopad. Oblast, kde se výrazně projevují externí faktory jako proměna charakteristik dopadajícího záření Slunce, nebo vulkanické erupce.

angl. middle atmosphere; 2015

atmosféra suchá a čistáatmosféra tvořená pouze směsí ideálních plynů bez vodní páryznečišťujících příměsí. Viz též atmosféra Země.

angl. dry and clear atmosphere; slov. suchá a čistá atmosféra; 1993-a3

atmosféra volná — část atmosféry nad mezní vrstvou atmosféry. Ve volné atmosféře není proudění vzduchu podstatně ovlivněno třením o zemský povrch a jeho rychlost lze zpravidla alespoň hrubě aproximovat rychlostí geostrofického větru. Viz též měření aerologické.

angl. free atmosphere; slov. voľná atmosféra; 1993-a1

atmosféra vysoká — v současné době v meteorologické literatuře ne zcela jednoznačný pojem. Často se vysoká atmosféra ztotožňuje zhruba s heterosférou nebo s ionosférou až po nejvyšší hladiny představující přechod v meziplanetární prostor. Někteří, zejména starší autoři však považují za vysokou atmosféru celou vrstvu atmosféry nad tropopauzou.

angl. high atmosphere; slov. vysoká atmosféra; 1993-a3

atmosféra Země, ovzduší — plynný obal Země, který sahá od zemského povrchu do výšek několika desítek tisíc km a v převážné míře se Zemí rotuje. Atmosféra Země je tvořena směsí různých plynů, vodní páry a obsahuje také pevné a kapalné částice, tzn., že má charakter řídkého aerosolu. Za suchou a čistou atmosféru bývá považována směs plynů, jejíž složení, vyjádřené pomocí objemových procent, charakterizuje následující tabulka:

plyn objemová procenta
dusíkN278,084
kyslíkO220,947 6
argonAr0,934
oxid uhličitýCO20,031 4
neonNe0,001 818
héliumHe0,000 524
metanCH40,000 2
kryptonKr0,000 114
vodíkH20,000 05
oxid dusnýN2O0,000 05
xenonXe0,000 008 7
oxid siřičitýSO20 až 0,000 1
ozonO30 až 0,000 007 (léto)
  0 až 0,000 002 (zima)
oxid dusičitýNO20 až 0,000 002
čpavekNHstopy
oxid uhelnatýCOstopy
jód (páry)J2stopy
Uvedené složení odpovídá blízkosti zemského povrchu, relativní zastoupení většiny plynů se však přibližně do výšky 100 km nemění. Výjimku tvoří oxid uhličitý, jehož množství se výrazněji mění v závislosti na čase (ve dne je ho méně než v noci) a na místě (nad souší je ho více než nad mořem), dále ozon, jehož množství se výrazně mění především v závislosti na výšce (maximum koncentrace dosahuje v oblasti tzv. ozonosféry) a vodní pára, která je soustředěna především ve spodních 10 km atmosféry Země. Charakteristickým rysem atmosféry Země je pokles tlaku vzduchu s výškou podle barometrické formule. Vzduch ve spodních vrstvách je stlačován tíhou vzduchu ležícího nad ním a tato stlačitelnost vzduchu má velký význam pro statiku atmosféry.
Atmosféra Země se podle různých hledisek dělí do několika vrstev:
a) podle průběhu teploty vzduchu s výškou rozeznáváme troposféru, stratosféru, mezosféru, termosféruexosféru;
b) podle chem. složení dělíme atmosféru Země na homosféruheterosféru;
c) podle koncentrace atmosférických iontů a volných elektronů dělíme atmosféru Země na neutrosféruionosféru;
d) vzhledem k interakci atmosféry Země se zemským povrchem zavádíme pojem mezní vrstvy atmosféryvolné atmosféry.
Viz též hmotnost atmosféry.

angl. Earth's atmosphere; slov. atmosféra Zeme; 1993-a3

atmosfériky, syn. sfériky.

slov. atmosfériky; 1993-a1

aureola — 1. vnitřní barevný sled koróny. Obvykle se vyznačuje zřetelným vnějším kruhem červenavé nebo hnědavé barvy, jehož poloměr nebývá větší než 5°. Čím menší je tento kruh, tím větší jsou vodní kapičky, na nichž dochází k ohybu světla. V  tom spočívá diagnostický význam aureoly i korón; 2. oblast na obloze sahající do vzdálenosti několika úhlových stupňů od slunečního disku, z níž vychází cirkumsolární záření.

angl. aureole; slov. aureola; 1993-a1

autokonvekce, viz gradient autokonvekční.

angl. autoconvection; slov. autokonvekcia; 1993-a1

autokonverze — původně označení parametrizace mikrofyzikálního procesu, při němž dochází k růstu směšovacího poměru srážkové vody pouze na úkor směšovacího poměru oblačné vody. V současné době je termín autokonverze chápán v širším smyslu jako počáteční stadium procesu růstu kapek v oblaku koalescencí, kdy srážkové kapky vznikají pouze koalescencí kapek oblačných. Vzhledem k nízké zachycovací účinnosti při srážkách oblačných kapek je autokonverze limitujícím faktorem při vzniku prvních srážkových kapek. Setkáváme se i s rozšířeným významem tohoto termínu, užívaného také pro vznik srážkového ledu z ledu oblačného.

angl. autoconversion; slov. autokonverzia; 2014

automatizace v meteorologii — způsob plnění rutinních operací v meteorologii, jenž pomocí měřicí a informační technologie vylučuje nebo omezuje subj. vlivy člověka. Současná automatizace v meteorologii se týká především měření, sběru, ukládání, distribuce i vizualizace meteorologických informací. Uplatňuje se především u staničních měření, metod dálkové detekce, v oblasti numerické předpovědi počasí a v dodávce produktů pro zákazníky meteorologických služeb; prosazuje se stále ve větší míře u staničního měření i při vlastní předpovědi počasí, zejm. při přípravě podkladů. Viz též linka pro předpověď počasí automatizovaná, stanice meteorologická automatická.

angl. automatization in meteorology; slov. automatizácia v meteorológii; 1993-a3

autorita meteorologická — orgán poskytující met. služby. Viz též úřad meteorologický.

angl. meteorological authority; slov. meteorologická autorita; 1993-a3