PŘEDMLUVA (Meteorologický slovník, 1993)

  
 

Anglický spisovatel a kritik dr. Samuel Johnson (1709–1784) v předmluvě ke svému „Anglickému slovníku" z r. 1755, v díle nadmíru užitečném a neobyčejně pracném, mj. napsal: „Nevyhnul jsem se klopýtnutí a chybám, od kterých se neoprostí žádná taková mnohostranná práce, což může načas poskytnout pošetilcům důvod ke smíchu, ale žádný slovník živého jazyka nemůže být nikdy dokonalý, protože zatím co spěchá za svými čtenáři, některá slova teprve vynikají a jiná zase zanikají..... a jestliže v této práci shledáte, že jsem mnoho vynechal, nezapomeňte také, že jsem mnoho vykonal."

Johnsonova slova jistě platí i o mnohých jiných slovnících, nejen o slovnících živého jazyka. Živost odborné terminologie související s prudkým vědeckotechnickým rozvojem se téměř vyrovnává dynamice soudobého jazyka. S rozvojem vědeckých disciplín vznikají stále nové termíny, zatímco jiné se stávají méně používanými, popř. zastarávají, a proto rychle zastarávají i slovníky.

To, co bylo právě řečeno, se v plné míře týká rovněž meteorologie, vědy o zemské atmosféře, o jejím složení a vlastnostech a dějích i jevech, které v ní probíhají. Meteorologie se terminologicky stále obohacovala od svých experimentálních počátků v 17. století, s rozvojem nových metod měření a pracovních postupů, od klasických metod pozorování a předpovědí počasí k moderním. Každý stupeň vědeckého poznání přináší novou terminologii. Podobně jako synoptická metoda zavedla do meteorologie nové pojmy „atmosférická fronta, okluze", nebo nově definovala pojem vzduchové hmoty, rozšířila dynamická meteorologie, usilující o početní předpověď počasí, meteorologickou terminologii o pojmy, jako např. „barotropní model atmosféry" nebo „hladina nondivergence".

V posledních desetiletích došlo k nebývalému rozvoji letecké meteorologie, rádio-lokační a družicové meteorologie, klimatologie mezní vrstvy atmosféry a ochrany čistoty ovzduší, což se odráží ve značném rozšíření meteorologického názvosloví. Současně ustupují do pozadí termíny související s dnes již neužívanou přístrojovou technikou, metodami pozorování a klasifikacemi jevů, jako např. „větrná korouhev, Wildův výparoměr, sněhová krupice, mžení" aj. I další pojmy se pociťují jako zastaralé, např. „dešťoměr, činné ústředí atmosféry, barické maximum a minimum, dešťová sloha". Nové směry v klimatologii zavádějí pojmy „klimatický potenciál, klimatické zajištění, úplný klimatický systém". Naopak celá řada klimatologických indexů se již téměř vytrácí a pojmy jako „velkopodnebí, hyetografie, ekvipluva, termomeión" jsou již archaismy.

Předkládaný slovník je prvním meteorologickým slovníkem u nás vydaným. Proto nezahrnuje pouze dnes užívané termíny, ale snaží se i o zachycení české meteorologické terminologie v celém jejím vývoji. Jeho těžiště je ve výkladech odborných termínů, obsahuje však i pojmy významově nepřesné, slova, která nemají charakter odborného termínu, výrazy nevhodné, slangové i lidové. V současné době používané termíny jsou zřetelně odlišeny od pojmů, od nichž se již v odborných textech upouští, popř. se pro věcnou nesprávnost nepřipouštějí nebo nedoporučují. Z tohoto důvodu má slovník do značné míry funkci normativní, protože v meteorologii, na rozdíl od některých jiných příbuzných disciplín, doposud nebyly vydány názvoslovné normy.

Za první pokus o ucelenou českou meteorologickou terminologii považujeme „Meteorologické názvosloví" z r. 1941, které sestavil docent brněnské univerzity a techniky dr. Bohuslav Hrudička (1904–1942). Šlo o přehled českých názvů z meteorologie a klimatologie (bez výkladů), kterým chtěl Hrudička přispět k ustálení české meteorologické terminologie. Jednalo se zřejmě o heslář zamýšleného výkladového slovníku, který obsahoval l 100 pojmů. Vycházel z významných zahraničních meteorologických slovníků a základních učebnic meteorologie. Explikativní část slovníku však již realizována nebyla, neboť B. Hrudička byl umučen v koncentračním táboře Mauthausen.

Náš slovník obsahuje celkem 4111 českých hesel, z nichž je 3 222 výkladových a 889 odkazových. Je koncipován jako explikativní a překladový slovník. Kromě českých termínů obsahuje i cizojazyčné ekvivalenty v 5 jazycích, a to ve slovenštině, angličtině, francouzštině, němčině a ruštině, které jsou uváděny jednak bezprostředně za výklady hesel, jednak v samostatných rejstřících v druhé části díla. Z hlediska československé vědy považujeme za důležité, že poprvé je uváděna paralelně česká i slovenská meteorologická terminologie.

Slovník pokrývá po stránce terminologické i explikativní meteorologii v celé její současné šíři a zčásti obsahuje i nezbytné pojmy z fyziky, geografie, geologie a dalších věd, pokud jsou ze styčných oblastí s meteorologií nebo mají v meteorologii široké uplatnění. Je moderní, protože se opírá o nejnovější československou i zahraniční meteorologickou literaturu. Čerpá nejen z meteorologického slovníku Světové meteorologické organizace z r. 1966, ale i z jejích pozdějších materiálů, početných zahraničních učebnic, kompendií, slovníků a atlasů.

Vytvoření tohoto slovníku bylo záležitostí dlouhodobou. Počátek prací na něm lze klást do doby vzniku Československé meteorologické společnosti při ČSAV (ČSMS) v Praze, která se ustavila z podnětu prof. dr. Aloise Gregora, DrSc., (1892–1972) koncem r. 1958. Jejím orgánem se již počátkem r. 1959 stala odborná skupina pro českou a slovenskou terminologii. Terminologická práce v ČSMS pod vedením prof. Gregora spočívala koncem 50. a počátkem 60. let především ve zpracování výkladů meteorologických hesel do vznikajících encyklopedií, např. Naučného slovníku lesnického, Technického naučného slovníku a Naučného slovníku zemědělského, jehož vydávání pokračuje více než 20. let. Z meteorologů se na uvedených dílech autorsky podíleli především dr. Zdeněk Dvorný (1906–1966), dr. Ferdinand Kocourek (1898 až 1964) a dr. Oldřich Satrapa (1919–1964).

Významným terminologickým počinem bylo české vydání Mezinárodního atlasu oblaků v r. 1965, který z francouzského originálu z r. 1956 přeložili dr. Antonín Vesecký (1908–1978) a dr. Zdeněk Dvorný. Tato publikace byla později využita pro explikaci pojmů z tematického celku „oblaky a meteory" v předkládaném slovníku.

Terminologická činnost započatá v rámci ČSMS vyústila po osamostatnění Československé bioklimatologičké společnosti při ČSAV v r. 1965 nejprve v r. 1970 v první verzi Bioklimátólogického slovníku (terminologického a explikativního), jehož hlavním redaktorem byldr. Emil Veselý a předsedou redakční rady ing. Vladimír Kreč-mer, CSc. V definitivní podobě byl tento slovník vydán v r. 1980 a redigován ing. Krečmerem. Bioklimatologický slovník je záslužné a kvalitní dílo, které pro svou odbornou šířku a hloubku, pro své pojetí a srozumitelnost našlo uplatnění i daleko mimo bioklimatologickou obec.

Na základě iniciativy učitelů Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně (VAAZ) se terminologická komise ČSMS rozhodla přenést v r. 1966 těžiště prací na meteorologickém slovníku na uvedenou školu do Brna. Hlavním redaktorem se stal plk. Václav Čejka, prom. fyzik, který byl zároveň koordinátorem tematického okruhu „meteorologické přístroje a pozorovací metody". Koordinátorem z dynamické meteorologie a fyziky atmosféry se stal pplk. dr. Zdeněk Táborský, CSc., ze synoptické meteorologie plk. doc. dr. Jaroslav Krejčí, CSc. (1934–1986), koordinací hesel z klimatologie byla pověřena dr. Emilie Trefná z tehdejšího Hydrometeorologického ústavu (HMÚ) v Praze.

V letech 1967–1971 se na meteorologickém slovníku vykonal značný kus práce, hlavně po stránce organizační, avšak součinnost mezi čtyřmi uvedenými tematickými skupinami byla jen malá, což byl jeden z důvodů, proč se nepodařilo přejít k syntéze. Na sklonku r. 1971 se V. Čejka vzdal vedení autorského kolektivu. Místo něho převzal koordinaci odborné skupiny meteorologických přístrojů dr. Lubomír Hodan z HMÚ Praha, který se od r. 1972 stal předsedou terminologické komise ČSMS. Předseda ČSMS A. Vesecký práci na slovníku podporoval, avšak vzhledem k neujasněným možnostem jeho vydání, poklesu zájmu ze strany autorů, nedostatku času na nezbytné pracovní schůzky a na organizační zabezpečení slovníková činnost v polovině 70. let stagnovala bez naděje na dokončení díla.

V r. 1979 předložili dr. Karel Krška a dr. Jan Munzar, CSc., místopředsedovi ČSMS dr. Vojtěchu Vítkovi, DrSc., jenž po náhlém úmrtí A. Veseckého práci společnosti řídil, návrh na obnovení prací na meteorologickém slovníku, který byl přijat. Na základě vydavatelské garance ředitele Českého hydrometeorologického ústavu ing. Václava Richtra byli navrhovatelé pověřeni odbornou redakcí díla. Byla jmenována redakční rada meteorologického slovníku v čele s pozdějším předsedou ČSMS dr. Bořivojem Sobíškem, DrSc., který se ujal obtížné a časově náročné organizační práce. Teprve tím byly vytvořeny základní předpoklady pro realizaci zamýšleného díla.

Již první seznámení s převzatým slovníkovým materiálem ukázalo, že rozpracovanost podkladů je podstatně nižší, než se dalo předpokládat s ohledem na víceletou přípravu slovníku. Nebylo tedy možné bezprostředně přikročit k plánované redakční syntéze, nýbrž bylo třeba založit v podstatě nové dflp se snahou maximálně využít dosavadní podkladové materiály.

Na dochovaném souboru asi l 600 hesel se podílel kolektiv 20 autorů; nejvíce výkladů zpracovali J. Krejčí, K. Krška a E. Trefná. Mezi autory však chyběla jména Z. Dvorného, A. Gregora, F. Kocourka a O. Satrapy, kteří se sice podíleli na práci v terminolo^ké komisi ČSMS, avšak konkrétní hesla pro meteorologický slovník nezpracovali. Heslář sestavený z převzatých hesel naznačil, že slovník od ,60-* tet poněkud zastaral a že převážně definiční styl výkladu, opírající se většinou o stntóné explikace slovníku SMO z r. 1966, neposkytoval dostatek informací, popř. byl májo srozumitelný.

Proto bylo zahájeno systematické vyhledávání nových termínů především z letecké, družicové a radiolokační meteorologie, fyziky oblaků a srážek, početní předpovědi počasí, atmosférické elektřiny, klimatologie mezní vrstvy atmosféry a ocferany čistoty ovzduší. O zpracování výkladů těchto termínů a o posouzení úplnosti hesláře slovníku byli požádáni přední čs. specialisté v daných oblastech meteorologie, z nichž většina nabídku spolupráce přijala. Tím se počet hesel rosáffil zhruba -pa trojnásobek a počet autorů vzrostl na 35, přičemž se významně zvýšilo nastoupení slovenských meteorologů. Současně byly revidovány a doplňovány výklady převzatých hesel ve smyslu nové koncepce encyklopedičtěji pojatého slovníku. Proti původnímu záměru bylo rozhodnuto vypustit španělské ekvivalenty z obavy* že je nebude možné v plném rozsahu

Na podkladě nového, podstatně rozšířeného hesláře mohla být na jaře 198 1 zahájena vlastní odborná redakce, která vedle základních stylistických a věcných úprav spočívala ve vyhledávání synonym a antonym, vazeb mezi jednotlivými hesly* v překladu výkladů slovenských autorů do češtiny apod. Aby se mohlo přejít od pracovních karet k vlastnímu rukopisu slovníku, bylo nutné z karet též průběžně vypisovat a předběžně revidovat cizojazyčné ekvivalenty, popř. tam, kde nebyly autorem žádné uvedeny, je vyhledávat v odborné literatuře a doplňovat.

Předseda redakční rady B. Sobíšek postupně zajišťoval nejen organizaci přepisu výkladů z odborně ^redigovaných karet, nýbrž prováděl za pomoci své manželky Jiřiny Sobíškové i následnou revizi textů/ Dík pochopení ředitele ČHMÚ V. Richtra byly pak uvedené materiály v tomto ústavu rozmnožovány pro potřeby všech členů redakční rady a předpokládané recenzenty. Tím vznikla první verze konceptu našeho slovníku, která pak byla průběžně projednávána na zasedáních redakční rady.

Prvních 13 zasedání redakční rady uskutečněných v období od května 1980 do října 198 1 bylo jednodenních. Vzhledem k tomu, že za toto období byla projednána zhruba pouze třetina předpokládaného rozsahu slovníku, bylo nutno prodloužit dobu jednotlivých zasedání redakční rady na dva dny. Od 13. zasedání poskytla redakční radě pro její práci vhodnou místnost matematicko-fyzikální fakulta UK v Praze, kde se pak konala všechna další zasedání. Přes vytvoření v zásadě vyhovujících pracovních podmínek pro členy redakční rady i pro odborné redaktory práce postupovaly pomalu. Bylo to dáno tím, že původní odhad počtu chybějících hesel ve slovníku byl podhodnocený. Prvý přepis slovníku obsahoval 3 974 výkladů hesel. Jeho závěrečná část byla projednána na 37. zasedání redakční rady v dubnu 1984.

Koncem r. 1982 došlo k zásadní změně ve způsobu zajištění edice slovníku. Tento titul převzalo do svého vydavatelského plánu nakladatelství ČSAV Academia s tím, že slovník bude vydán knihtiskem.

Při postupném zpracování rukopisu se ukázalo, že je třeba dodatečně doplňovat, popř. rozšiřovat již schválené výklady hesel, a tak vznikly ještě tři sady dodatků původního rukopisu, které byly projednány na 38.–47. zasedám redakční rady.

Záměr uvést pro české názvy hesel cizojazyčné ekvivalenty vyžadoval po zpracování definitivního hesláře slovníku doplnění, odbornou a jazykovou prověrku vypsaných ekvivalentů. K zabezpečení těchto prací spolupracovali s redakční radou od 48. zasedání konaného v květnu 1985 do 57. zasedání v prosinci 1985 jazykoví odborníci, a to Petr Janeček (francouzština), Marie Janečková (ruština) a Jaroslava Gracíková (němčina). Tito spolupracovníci doplnili s využitím dostupné odborné a slovníkové literatury převážnou většinu chybějících ekvivalentů a na zasedáních redakční rady zabezpečili potřebné vazby mezi ekvivalenty v různých jazycích. Po sestavení rejstříků těchto ekvivalentů provedli jejich revizi. Na revizi ruského rejstříku se podílela také Natálie Slabá, prom. geogr.

Souběžně s revizí cizojazyčných ekvivalentů byla zpracovávána druhá verze konceptu slovníku, v níž byla spojena výkladová část s cizojazyčnými ekvivalenty. Tento koncept, který jazykově upravil Zdeněk Horký, prom. knih., byl rozmnožen pro členy redakční rady a využit k závěrečnému projednání výkladové části slovníku na týdenním 59. zasedání v dubnu 1986 v Aerologickém středisku Slovenského hydrometeorologického ústavu (SHMÚ) v Gánovcích u Popradu.

V době od 20. dubna do 30. června 1986 napsala Jiřina Horáková čistopis výkladové části slovníku. Ve 3. a 4. čtvrtletí 1986 postupně vypracovávala Barbora Mensdorffová cizojazyčné rejstříky, pořídila jejich čistopis, jakož i čistopis zbývajících částí slovníku. B. Mensdorffová kromě toho po dobu dvou let vykonávala všechny administrativní práce spojené se zpracováním rukopisu slovníku. Po 59. zasedání sestavil ještě J. Munzar jmenný rejstřík, K. Krška seznam literatury a J. Bednář provedl revizi odborných zkratek a matematických výrazů.

Rukopis slovníku byl recenzován v 1. pololetí 1987. Redakční rada jej po provedení úprav podle připomínek recenzentů a vědeckého redaktora vrátila nakladatelství počátkem srpna téhož roku.

Ve snaze reagovat na rychlý rozvoj letecké a družicové meteorologie koncem 80. let, který se odrazil i v terminologii, redakční rada při sloupcových korekturách provedených ve 3. čtvrtletí 1990 doplnila do textu slovníku 22 nových výkladových hesel a rozšířila autorský kolektiv o 3 jejich autory.

Změna způsobu financování nakladatelství Academia uskutečněná koncem roku 1990 vedla k podstatnému zpomalení dokončovacích redakčních prací. Slovník vzhledem k relativně vysokým nárokům na finanční prostředky nebyl zařazen do programu nakladatelství k vydání v letech 1991 ani 1992 a naděje na jeho vydání v roce 1993 byla rovněž mizivá. Proto po uplynutí čtyřleté smluvní lhůty na vydání díla autorský kolektiv odstoupil od nakladatelské smlouvy s Academií a v červnu 1992 předal autorská práva Federálnímu výboru pro životní prostředí, který slovník vzhledem k jeho odbornému významu a využití jak v České tak Slovenské republice hodlal vydat v rámci své ediční činnosti. Toto řešení významně podpořil především ředitel odboru ekologické politiky FVŽP ing. Jan Jarolím, CSc. Po zrušení uvedeného výboru na podzim 1992 se dokončení prací spojených s vydáním díla zásluhou ředitele odboru ochrany ovzduší ing. Vladimíra Novotného ujalo ministerstvo životního prostředí ČR, slovník vydalo ve své edici a náklad rozdělilo mezi Českou a Slovenskou republiku.

I když slovník vychází knižně až nyní, byl v době přípravy v meteorologické praxi již využíván, např. při zpracování meteorologických norem, při překladu Zverevovy učebnice synoptické meteorologie do slovenštiny, při spolupráci na slovníku cizích slov připravovaném v ČSAV i při jiných příležitostech.

Sedm let, v nichž byly práce na slovníku vykonávány zcela systematicky, bylo naplněno vysokým pracovním úsilím zejména odborných redaktorů K. Kršky a J. Munzara, kteří provedli nejen základní odborné a redakční úpravy autorsky zpracovaných výkladů, ale podstatně doplnili a vyvážili heslář a iniciativně zajistili kvalitní autorské zpracování nově zařazených hesel. Nezastupitelnou funkci splnila i redakční rada, která odborným zaměřením svých členů byla vybavena k fundovanému kolektivnímu posouzení výkladů pojmů prakticky v celé šíři oboru meteorologie. Redakční rada tak garantuje odbornou úroveň celého díla. Věříme, že její úzká spolupráce s vědeckým redaktorem dr. Vojtěchem Vítkem, DrSc., a recenzenty dr. Alešem Gottwaldem, CSc., a dr. Jánem Pribišem, CSc., těmto odborníkům usnadnila jejich práci při recenzování díla. Nezanedbatelný podíl na zpracování slovníku má i B. Sobíšek, který se staral o organizaci všech prací a odborně řídil všechna zasedání redakční rady. O vytvoření vhodných pracovních podmínek na zasláních redakční rády se zasloužila J. Sobíšková.

Redakční rada děkuje i předsedovi Meteorologické společnosti NDR, profesoru Humboldtovy univerzity v Berlíně dr. Karlheinzu Bernhardtovi za mimořádnou ochotu, s níž v rámci spolupráce obou meteorologických společností přečetl a podstatně jazykově upravil rejstřík německých termínů.

dr. K. Krška, dr. J. Munzar, CSc., dr. B. Sobíšek, DrSc.